Dokazování a důkazní prostředky v trestním řízení

Bankovní institut vysoká škola Katedra práva

Dokazování a důkazní prostředky v trestním řízení Bakalářská práce

Autor:

Kamil Jung Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Anežka Forstová

Únor, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.

……………………… Kamil Jung

Ve Velkých Bílovicích dne 15.02.2010

2

Poděkování: Děkuji vedoucí práce JUDr. Anežce Forstové za pozornost, kterou věnovala mé práci, za trpělivost, ochotu, podporu a za její odborné rady při vypracování této bakalářské práce.

3

Anotace Bakalářská práce na téma „Dokazování a důkazní prostředky v trestním právu“ si klade za cíl postihnout význam hlavních zásad a institutů dokazování v soudobém trestním právu procesním. Pro vymezení významu dokazování v systému moderních právních prostředků v oblasti trestního práva byla zařazena do práce úvodní kapitola věnující se historickému vývoji dokazování. Pozornost je věnována dokazování jak v procesním právu nejstaršího uceleného právního systému, tedy římského práva, jež se stalo pramenem dnešního kontinentálního práva a podrobněji potom vývoji trestně-právního dokazovaní u nás. Ve druhé kapitole je věnována pozornost obecným zásadám dokazování v trestním právu. Další dvě kapitoly již pojednávají konkrétně o jednotlivých druzích důkazních prostředků (kapitola 3.), resp. některých zvláštních důkazních prostředcích (kapitola 4.). Poslední kapitola je věnována technikám dokazování, jako jsou operativně pátrací prostředky, znalecké posudky, odborná vyjádření a odborné expertizy. V závěru je shrnut význam historických institutů dokazování v kontextu dnešních postupů. Klíčová slova: dokazování, trestní právo procesní, zásady dokazování, důkazní prostředky

Annotation Bachelor thesis on the theme "Evidence and evidence means in the criminal law" aims to capture the importance of guiding principles and institutions of proof in contemporary process criminal law. To define the importance of evidence in the modern legal system in the area of criminal law an opening chapter was put into work that addresses the historical development of evidence. Attention is devoted to proving both procedural law, the eldest of a comprehensive legal system, namely Roman law, which became the source of today's continental law, and then further development of the criminal legal proof in the Czech republic. The second chapter is focused on the general principles of evidence in criminal law. The next two chapters have dealt specifically about the different types of evidence (Chapter 3), respectively. some special means of proof (Chapter 4). The last chapter is devoted to techniques of proof as criminal intelligence resources, expertise, technical terms and professional expertise. The conclusion summarizes the importace of historical institutions in the context of today's evidence procedures. Keywords: evidence, criminal law procedure, rules of evidence, evidence means 4

Obsah: Úvod ........................................................................................................................................... 7 Literární rešerše ....................................................................................................................... 9 1. Historický vývoj dokazování z trestního pohledu .......................................................... 11 1.1 Trestní proces v římském právu ..................................................................................... 11 1.2 Trestní proces na našem území ...................................................................................... 13 1.2.1 Dokazování tzv. ordály ........................................................................................... 14 1.2.2 13. století - období tortury ....................................................................................... 15 1.2.3 Inkviziční zápisy procesů Losinských a Šumperských ........................................... 15 1.2.4 Vývoj práva městského ........................................................................................... 16 1.2.5 Trestně-právní vývoj v 18. a 19. Století .................................................................. 17 1.2.6 Od tzv. právnické dvouletky do současnosti ........................................................... 18 2. Zásady dokazování ............................................................................................................. 20 2.1 Základní pojmy důkazního práva ................................................................................... 20 2.2 Zásady důkazního práva ................................................................................................. 22 2.2.1 Zásada presumpce neviny ....................................................................................... 23 2.2.2 Zásada vyhledávací ................................................................................................. 24 2.2.3 Zásada ústnosti ........................................................................................................ 24 2.2.4 Zásada bezprostřednosti .......................................................................................... 25 2.2.5 Zásada volného hodnocení důkazů.......................................................................... 25 2.2.6 Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností .............................. 25 3. Důkazní prostředky............................................................................................................ 27 3.1 Výpověď obviněného ..................................................................................................... 29 3.1.1 Význam výpovědi obviněného ................................................................................ 29 3.1.2 Právo vypovídat a způsobilost být obviněným ....................................................... 30 3.1.3 Výslech obviněného ................................................................................................ 30 3.2 Výpověď svědka............................................................................................................. 32 3.2.1 Význam výpovědi svědka ....................................................................................... 33 3.2.2 Výslech svědka ........................................................................................................ 34 3.2.3 Význam a hodnocení výslechu svědka.................................................................... 35 3.3 Znalecký posudek ........................................................................................................... 36 3.3.1 Odborná způsobilost znalce .................................................................................... 37 3.3.2 Znalecký posudek a výslech znalce......................................................................... 38 3.3.3 Hodnocení znaleckého posudku .............................................................................. 39 3.4 Věcné a listinné důkazy.................................................................................................. 39 3.4.1 Věcné důkazy .......................................................................................................... 39 3.4.2 Listinné důkazy ....................................................................................................... 41 3.5 Ohledání ......................................................................................................................... 41 3.5.1 Ohledání osoby ........................................................................................................ 42 3.5.2 Ohledání věci ........................................................................................................... 43 4. Dokazování a zvláštní způsoby dokazování v trestním řízení ........................................ 45 4.1 Konfrontace .................................................................................................................... 46 4.2 Rekognice ....................................................................................................................... 47 4.3 Vyšetřovací pokus .......................................................................................................... 48 4.4 Rekonstrukce .................................................................................................................. 49 4.5 Prověrka na místě ........................................................................................................... 51 5. Techniky dokazování ......................................................................................................... 53 5.1 Operativně-pátrací prostředky ........................................................................................ 53 5

5.2 Znalecký posudek a odborné vyjádření .......................................................................... 55 5.3 Odběr stop a jejich odborné expertízy............................................................................ 56 Závěr ........................................................................................................................................ 59 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 60

6

Úvod Ve své bakalářské práci se věnuji problematice dokazování v trestním právu. Toto téma jsem si vybral z důvodu jeho vysoké atraktivity - trestní právo je obecně považováno za jedno z nejzajímavějších odvětví platného práva, důkazy a důkazní prostředky pak tvoří jeho nedílnou složku. Téma navíc souvisí s kriminalistikou, která je vůbec velice zajímavá i pro člověka znalého práva jen okrajově. Cílem mé práce je popsat zásady využívané v dokazování v trestním řízení, dále rozebrat jednotlivé důkazní prostředky, včetně zvláštních důkazních prostředků a srovnat je s jejich historickým základem. V úvodu této práce nejprve krátce pojednám o tom, co je to trestní právo a o roli dokazování v jeho systému. Následující kapitoly už obsahují vlastní tělo práce, kde se věnuji nejprve právě historickému vývoji dokazování, poté jednotlivým zásadám dokazování v obecné rovině. Poté již konkrétně popisuji druhy důkazních prostředků. V poslední kapitole se věnuji technikám dokazování, jako jsou operativně pátrací prostředky, znalecké posudky, odborná vyjádření a odborné expertizy. V závěru shrnuji význam historických institutů dokazování v kontextu dnešních postupů. Trestní právo je důležitým odvětvím práva, které patří mezi veřejnoprávní disciplíny. "Rozlišujeme trestní právo hmotné (tzv. materiální) a trestní právo procesní (tzv. formální)."1 Trestní právo hmotné definuje trestný čin, a obecně popisuje sankce, které se při jeho spáchání ukládají. Trestní právo procesní potom upravuje procedurální postup orgánů v trestním řízení a trestní řízení jako takové. "Obě odvětví jsou spolu velice úzce spjata, neboť trestní právo hmotné je možné v praxi uplatnit jen způsobem stanoveným trestním právem procesním."2 Na druhou stranu by samozřejmě trestní právo procesní nemělo svůj smysl bez podkladu v trestním právu hmotném. Obě tyto odvětví trestního práva tedy spojuje stejný cíl, mají také společné instituty i pojmosloví. "Obě odvětví vycházejí ze stejných ústavních principů, souvisí ale také s politickými nebo kriminalistickými principy."3 Účelem trestního práva je tedy v obecné rovině ochrana nejdůležitějších právních statků před trestnými činy. Nejdůležitější právní statky definuje J. Jelínek ve své publikaci

1

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, I. vydání, Leges, Praha 2009, str. 17 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, I. vydání, Leges, Praha 2009, str. 19 3 Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, I. vydání, Leges, Praha 2009, str. 19 2

7

"Trestní právo hmotné jako zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob."4 Trestní právo je v České republice svázáno s celou řadou právních disciplín. Na prvním místě bych zmínil právo ústavní, od kterého se odvíjí celý náš právní systém. Ústavní právo definuje základy státního zřízení i základní práva občanů, jeho součástí jsou tedy i základní principy práva trestního. Trestní právo má rovněž vztah ke správnímu právu, které řeší přestupky nižší společenské závažnosti. Změnou článku 10a Ústavy byly inkorporovány všechny mezinárodní smlouvy do našeho právního systému a byly postaveny nad běžné zákony. Česká republika je tedy vázána také mezinárodně-trestněprávními smlouvami. Trestní právo ale souvisí také s dalšími neprávními odvětvími, jako je kriminalistika ("samostatný obor sloužící ochraně občanů před trestnými činy"5), kriminologie (nauka o zločinnosti a jejích obětech), viktimologie (nauka o obětech zločinu), penologie (nauka o trestu a jeho účincích). Při objasňování trestných činů ale odborníci spolupracují s celou řadou dalších disciplín, tzv. forenzních (= soudních). Na prvním místě bych jmenoval soudní lékařství, dále pak soudní psychiatrii nebo psychologii. Forenzních disciplín relevantních pro trestní právo je ale celá řada. Důkazní právo, kterému se budu věnovat ve své práci, je vlastně souhrnem předpisů a pravidel, které upravují stádia dokazování. Tento proces směřuje k dokázání viny. Není-li vina dokázána, pouhé podezření k usvědčení nestačí (dle zásady in dubio pro reo). Dokazování tedy hraje v trestním právu zásadní roli.

4 5

Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, I. vydání, Leges, Praha 2009, str. 20 Musil, J. a kol.: Kriminalistika, 2. vydání, Beck, Praha 2004, str. 6

8

Literární rešerše K danému téma je k dispozici dostatek literárních pramenů. Při práci jsem vycházel z několika různých druhů pramenů. Z právních pramenů bylo při psaní práce využito těchto zdrojů: ústavní zákon č. 1/1993 Sb. - Ústava České republiky a usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jakou součásti ústavního pořádku České republiky - Listina základních práv a svobod. Tyto právní předpisy nejvyšší právní síly od sebe odvozují veškerou další legislativu České republiky, včetně trestního zákoníku a trestního řádu. Z trestního práva obsahují zejména některé základní zásady trestního řízení. Čerpáno bylo také ze zákona č. 40/2009 Sb., tedy nového komplexního trestního zákoníku. Hlavním pramenem mé práce je potom zákon č.141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád). Ten upravuje dokazování zejména ve své páté hlavě, úprava se ale prolíná napříč celým trestním řádem v závislosti na fázi trestního procesu. Pro historickou část byly použity prameny vztahující se k římskému právu, a to zejména čtivě psaná učebnice autorů prof. JUDr. Jaromíra Kincla, DrSc., prof. JUDr. Valentina Urfuse, CSc. a prof. JUDr. Michala Skřejpka, CSc.. Okrajově se vývoje dotkly také další publikace těchto autorů - "Římské právo v datech" od prof. Skřejpka a "Historické základy novodobého práva soukromého" od prof. Urfuse. Zde je vylíčen zejména pohled jednotlivých římskoprávních škol (samozřejmě nejen) na problematiku trestního řízení. K vývoji dokazování u nás byly použity jednak učebnice trestního práva procesního a jednak krátká stať Eduarda Vlčka "Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu". K jednotlivým zásadám řízení obecně byly využity učebnice "Teorie práva" od prof. JUDr. PhDr. Viktora Knappa, Dr.Sc. a prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc. K výkladu dokazování byly využity vysokoškolské učebnice "Trestní právo procesní". 1. učebnice pochází od autorů prof. JUDr. Jana Musila, CSc., prof. JUDr. Vladimíra Kratochvíla, CSc. a prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. Druhá učebnice pocházela od autorky prof. JUDr. Dagmar Císařové, DrSc. jako vedoucí autorského kolektivu. K úvodnímu obecnému výkladu o trestním právu byla využita nová učebnice prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc. "Trestní právo hmotné", která je aktuální podle nové zákonné úpravy od ledna 2010.

9

Využita byla také specializovaná literatura - kniha "Dokazování" od JUDr. Karla Svobody. Tato publikace je aktuální, obsahuje ale spíše obecný výklad o dokazování v civilním řízení. V případě nejasností byly využity "Komentáře k trestnímu řádu" - díly I a II od prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. a kolektivu. Pro výklad zvláštních metod vyšetřování byly využity některé kriminalistické a kriminologické publikace, z nichž nejvíce využita byla publikace "Kriminalistika" od prof. JUDr. Jana Musila, CSc. jako vedoucího autorského kolektivu. Spíše ze zajímavosti byly k přípravě využity ještě některé další publikace, jako je "Kriminalistická metodika vyšetřování" od Viktora Porady a kolektivu, publikace "Utajený svědek a zvláštní ochrana svědka" od Michaela Mariniho a "Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem" od Jiřího Strause.

10

1. Historický vývoj dokazování z trestního pohledu Historický úvod do problematiky není do textu řazen jen jako úvodní kapitola. Tato práce si klade za cíl ve svém závěru srovnat historická východiska dokazování s dnešní úpravou - tedy metodami, které přetrvaly po staletí, a metodami, od kterých se právo v průběhu staletí odklonilo. Tato kapitola má dvě podkapitoly. První část se týká trestněprávního procesu v římském právu, druhá podkapitola je věnována vývoji dokazování v trestním procesu u nás.

1.1 Trestní proces v římském právu Úvodem je třeba podotknout, že pojem trestního práva byl ve starém Římě vnímán jako daleko širší, než je tomu dnes. Tehdejší trestní právo lze dělit na trestní právo veřejné, tedy obdobu toho, které známe dnes a soukromé. Ono soukromé právo je opět nutno chápat v širším smyslu, zahrnuje nejen oblast deliktů, ale také vymáhání závazků z obligací. Nejvíce je ale soukromé trestní právo spojeno s římským otcem rodiny, paterem familias, který byl hlavou římské rodiny a měl neomezenou moc nad svou rodinou, tedy osobami jemu podřízenými. Na nich mohl otec rodiny svémocně vykonávat menší tresty za prohřešky. Římské právo neznalo institut státního žalobce, který by v řízení zastupoval římskou obec. Řízení tedy bylo v rukou osob soukromých. Panovala představa, že trestní právo souvisí s politikou, a tak jej často využívaly zejména majetné vrstvy pro své zviditelnění před volbami. Také "vliv římského trestního práva nebyl tak veliký jako u práva soukromého"6, přesto se využívalo až do středověku v oblasti Itálie. Římské právo přesto neznalo ani zákaz zpětné působnosti práva, ani zásadu "není trestního činu bez zákona" či "není trestu bez zákona", jejichž původ je pozdější. V nejstarších dobách, tedy období království v Římě, vycházelo trestní právo zejména ze zvyků předků a ochraňovalo hlavně náboženské vztahy. V té době byla většina sporů řešena svépomocí, král zasáhl pouze ve zvlášť závažných případech. Na běžném denním pořádku tak byly situace, kdy byl například někomu ukraden z pastviny kus hospodářského dobytka. Pravý majitel pak bez váhání využil možnosti buď ukrást tento kus zpátky, nebo si vzít v usedlosti pachatele něco v podobné hodnotě. V rámci rodiny opět rozhodoval otec 6

Kincl, J. a kol.: Římské právo, I. vydání, C. H. Beck Praha 1995, str. 318

11

rodiny, neboli pater familias. Dokazování v té době nehrálo v podstatě žádnou roli. Proces se omezil na pouhé konstatování viny, přičemž o usvědčení rozhodovaly zcela jiné faktory například společenské postavení, majetkové poměry žalovaného atd. Osoby s určitou mocí v římské obci tak fakticky disponovaly značnou mocí nad životem běžného obyvatelstva. Stejně jako neexistovaly v podstatě žádné důkazy o vině, vyloučeno bylo v podstatě také svědectví a dokazování neviny. Kolem 5. století př. n. l. vznikl již ucelenější státní svazek - římská republika. Během ní se vystřídalo několik druhů trestních procesů. U nejstaršího (legisakčního) procesu stále převládal tvrdý formalismus a odříkávání ustálených formulí. Ani zde otázka viny nebyla stěžejní. Pak se již ale vyvinul proces komiciální, tedy proces před lidovými shromážděními komiciemi. Tento proces byl procesem inkvizičním, neboť v něm úředník (magistrát) zastupoval jak roli žalobce, tak i vyšetřovatele a obhájce. V tomto procesu již bylo realizováno jakési prvotní vyšetřování. Tento proces znal již také institut svědectví, svědci byli vyslýcháni ve druhé fázi řízení. V něm také byly během několika dní přednášeny a projednávány jednotlivé důkazy. Dá se tedy říci, že zde vznikl jakýsi zárodek novodobého dokazování tak, jak jej známe dnes. Lidová shromáždění měla ale také mnoho dalších funkcí a tak časem vznikly specializované soudní poroty. Před nimi již byly role žalobce, soudce a obhájce odděleny, to znamená, že proces nebyl inkviziční, ale tzv. akuzační. Tento proces byl již značně zjednodušen, přesto v něm dokazování našlo svou roli. Před soudcem byly proneseny známé důkazy a žalovaný byl vyzván k vyjádření. Po pádu republiky začali v Římě vládnout císaři. Císařství v Římě dělíme dle titulu císaře na dvě historická období - principát a dominát. Za principátu převládalo tzv. kogniční řízení. Byť byl průběh tohoto procesu značně zjednodušen, přesto byl nově kladen větší důraz na posuzování viny obžalovaného - "nově byl zaveden institut tzv. polehčujících nebo přitěžujících okolností, zkoumal se ale také úmysl nebo recidiva."7 Za dominátu došlo v Římě k všeobecnému úpadku práva, také trestní proces se zjednodušil. Zrušením trestních porot se proces vrátil opět k řízení inkvizičnímu - tedy spojení soudce, žalobce a obhájce v jedné osobě. Paradoxně ale v tomto období nastala situace zvlášť relevantní pro dokazování doposud uznávaná a využívaná metoda volného hodnocení důkazů byla nahrazena císařem danými instrukcemi podřízeným úředníkům. Tato situace je v historii práva zcela ojedinělá. Zásada volného hodnocení důkazů ponechává na soudci nebo úředníkovi, který měl v procesu

7

http://iuridictum.pecina.cz/w/Římské_právo

12

roli soudce možnost dle vlastního uvážení určit rozsah nutného dokazování k objasnění skutečnosti a stanovit sílu jednotlivých důkazů. V dnešní době je praktikována tato zásada, kdy je soudce samozřejmě v procesu vázán zákonným rámcem, který byl v době vrcholného římského dominátu již takřka nefunkční. Postupně ale došlo k úplnému úpadku procesu, kdy byla v podstatě zrušena také možnost odvolání. K odsouzení tak fakticky stačilo pouhé udání, které navíc zřejmě bylo zneužíváno z důvodu ustanovení, že pokud udaný spor prohrál, získal udavač část jeho majetku. Toto poslední úpadkové stádium trestního procesu tak pravděpodobně posloužilo jako vzor středověkým inkvizičním procesům.

1.2 Trestní proces na našem území V nejstarších dobách existence tzv. rodové společnosti, byla situace velice podobná té v římské patriarchální společnosti - centrální ochrana obyvatel v podstatě neexistovala, jednotlivé rody nesly odpovědnost za chování svých členů a poddaných. Poškozený se tak mohl beztrestně hojit nejen na majetku, ale také na ostatních členech rodiny pachatele. I zde tedy byla k náhradě škody nejčastěji využívána svépomoc, mnohdy až velice drastickou cestou. Tomuto postupu říkáme krevní msta (anglicky bloof feud, německy Blutrache). Můžeme jej znát také z Bible jako zásadu "oko za oko, zub za zub". Tento krutý systém bohužel i v 21. století stále funguje v některých východních zemích, jako je Írán nebo Afghánistán. I dnes tak jsou nedílnou součástí zdejšího neměnného práva zvaného šarí a tresty jako je ukamenování, utětí končetin nebo bičování jsou zde velmi běžné. Nejstarší právo bylo tzv. obyčejové - bylo založeno na právním obyčeji, který se tradoval po generace. Probíhaly-li vůbec nějaké trestní procesy na dvoře panovníka nebo jednotlivých dvorech, vždy se jednalo jen o ty nejzávažnější prohřešky. Cílem bylo rozhodnout o pravdě nebo lži. Cílem obviněného bylo očistit se od obvinění, to znamená přednést na soudě důkazy o své nevině. Žalovaný se ale nemohl bránit žádnými racionálními argumenty, řízení stálo na iracionálních důkazech, proti kterým se žádné stížnosti nepřipouštěly. Toto řízení mělo akuzační charakter, to znamená, že bylo zcela v rukou soukromých osob. Toto řízení u nás přetrvalo až do konce 16. století. Až po vzniku státu a přeměně rodové společnosti na feudální, vyvstala potřeba ochrany státních orgánů, církve a feudálního soukromého vlastnictví. Ostatní prohřešky, včetně těch závažných jako vražda, dále zůstávaly na soukromé iniciativě poškozených.

13

Iniciativa státu v trestních věcech, které se netýkaly přímo státního zřízení nebo prohřeškům proti Bohu a církvi, byla stále velice malá.

1.2.1 Dokazování tzv. ordály "Ve starověkém trestním právu byly důkazy označovány jako průvody, tedy prostředky průvodní."8 Mezi nejstarší průvodní prostředky náležely tzv. očisty neboli ordály. Jejich užívání bylo právně podloženo vydáním tzv. Břetislavových dekretů v roce 1039. Díky nim se kněží stali veřejnými žalobci a o trestu od té doby rozhodoval kníže a jeho úředníci. Tresty, které byly v té době používány, bylo bití, oběšení, prodej do otroctví, z majetkových potom zabavení majetku nebo peněžitá pokuta. Pokud v procesu obžalovaný svou vinu popřel, přistoupilo se k dokazování tzv. ordály. Samotná Břetislavova dekreta stanoví, že "zkouška ohněm nebo vodou podniknutá nebo souboj, rozhodovaly o výsledku soudní pře."9 O vině a nevině v ordálovém řízení dával znamení Bůh. Proti jeho vůli neexistovalo žádné odvolání. Vychází z ideje, že Bůh je přítomen každému soudnímu jednání a prostřednictvím ordálu je Bohu umožněno vyjevit pravdu. V praxi se ale velice často podařilo skutečnému pachateli ordál se štěstím ustát a dosáhl tak své očisty. Daleko častější ale samozřejmě byla situace opačná. Ordály měly celou řadu podob. Významnou roli hrál ordál ohněm, při kterém se měl obžalovaný například projít po žhavém uhlí nebo si vzít do ruky na určitou stanovenou dobu rozpálené železo nebo nádobu s vroucím olejem. Odtud se do dnešní doby dochovalo rčení "dobrého nepálí". Dobrému člověku se tedy rány rychle zahojily a byl označen jako nevinný. Dále byl realizován ordál vodou, kdy se obžalovaný nechal spustit do ledové vody, která ho buď přijala a byl očištěn, nebo ne a byl označen jako vinný. Další obvyklý druh ordálu byl ordál souboje, jehož pozůstatky spatřujeme v původní krevní mstě. Méně používaný pak byl ordál broděním, kdy se při sporech o hranice pozemků, snažili účastníci sporu co nejrychleji přebrodit řekou - za oprávněného byl označen ten, kdo byl rychlejší. Další formou byla tzv. ordálová přísaha, kdy obžalovaný před spolupřísežníky přísahal, že daný čin nespáchal. Očistil se tak pouhou přísahou, která byla opět svázána tuhým formalismem. Již v rozkvětu ordálu v 12. - 13. století byl kritizován dokonce i církevními představiteli. K úpadku jejich používání došlo ve 14. století v období husitských válek, částečně ale přetrvaly dodnes. Smyslem důkazu ordálem nebylo zjistit skutkový stav, ale vinu 8 9

Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 280 Dekreta Břetislavova z roku 1039.

14

nebo nevinu obžalovaného. V tom opět, stejně jako v období nejstarší římské obce, tak hrálo největší roli společenské a majetkové postavení obžalovaného.

1.2.2 13. století - období tortury V polovině 13. století již byla královská moc značně posílena a s tím byl spojen také větší okruh pravomocí panovníka. V té době ale dochází také k rozvoji drobnější kriminality loupeže podél obchodních cest, padělání peněz. Král proto pověřil purkrabí, rychtáře, konšele a další poddané výkonem trestněprávních funkcí. V krajích se zavádí soudci a poprávci, hrdelní jurisdikce. Vzniká také jakýsi seznam již známých recidivistů, tzv. osob psaných. Tortura, neboli právo útrpné, opět směřuje pouze k dokázání viny. K té stačí pouhé doznání obžalovaného. V praxi byl často mučením k doznání donucen i zcela nevinný člověk. Mučení se odehrávalo ve specializovaných prostorách, tzv. mučírnách. Mělo dva stupně mučení lehčí nezanechávalo na obžalovaném žádné stopy, při mučení těžším už většinou docházelo k poškození zdraví nebo zmrzačení. Nezřídka dokonce mučený na tento postup doplatil samotným životem, na jiných zase mučení zanechalo nesmazatelné následky na psychice. Mezi mučící prostředky patřila například palečnice. Zde utahováním železa na palcích rukou docházelo k postupnému drcení kostí. Dále bylo používáno natahování na skřipec, různé druhy bičování, uzavírání do tzv. železné panny nebo nechvalně proslulá španělská bota. Šlo o šroubový lis, který se nasazoval na holeň, a postupným utahováním hřebíků docházelo k jejich průniku do kostí. Noha většinou zůstávala nenávratně poškozena. Mučení probíhalo v otřesných hygienických podmínkách, kdy mučený často zmíral díky otravě krve nebo jiným chorobám jako následkům mučení. Celému procesu mučení byli přítomni tzv. krevní písaři, kteří zapisovali doznání při mučení do tzv. smolných knih - toto doznání bylo považováno za korunu důkazů. I v tomto případě platilo, že více byli torturou postiženi chudí a nemajetní, naopak u vlivných šlechticů a církevních hodnostářů k ní docházelo ojediněle. Přestože význam tortury postupně upadal, zcela zrušena byla až v roce 1776.

1.2.3 Inkviziční zápisy procesů Losinských a Šumperských Také období 14. a 15. století se neslo především v duchu stále trvajících soukromých válek. Šlechta byla opět zcela beztrestná při účasti na soukromých válkách, trestně postižitelní byli pouze nemajetní. "Plného rozvoje se trestnímu právu dostalo až v období stavovské 15

monarchie."10 Ochrana je i nadále věnována státním orgánům, méně jsou již trestány zločiny proti Bohu a církvi, větší důraz je naopak kladen na ochranu feudálního vlastnictví a nově částečně také poddanství. Jedním z nejznámějších procesů, při nichž byla použita tortura, byly čarodějnické procesy. Nejznámější z nich se odehrály na našem území v rozmezí let 1678 - 1692. Dějišti těchto procesů se staly oblast Šumperska a Velkých Losin. Případy domnělého čarodějnictví byl povolán posoudit pan Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Hraběnka si jej vybrala na základě doporučení. Boblig se těšil velmi dobrému společenskému postavení, čehož v průběhu zřejmě zneužil. Po dobu 14 let si pak dokázal vymyslet celou řadu usvědčujících důkazů proti služebníkům ďábla. Byly to smyšlené důkazy, jednalo se hlavně o čarodějnické modlitby, které se nám dochovaly a jsou uloženy v Zemském archivu v Opavě. Na základě těchto falešných důkazů a torturou vynucených přiznání, bylo v procesech upáleno za pomoci spřízněného šlechtictva přes 100 osob. Do procesů byla zapojena také šlechta, se kterou se Boblig rozdělil o majetek obžalovaných. Procesy tak byly vypočítavě vedeny nejen proti nepřátelům Bobliga, ale také proti majetným a vlivným osobám, které bylo možno takto připravit o moc i peníze. Snad ještě větších rozměrů nabyly procesy v Niském knížectví, o těch se ale nedochovalo příliš mnoho záznamů.

1.2.4 Vývoj práva městského V období ranného středověk měl faktickou moc nad městem jeho zakladatel. Později vznikly některé instituce, na které se odpovědnost přenesla. Nad trestními procesy měly dohled městské soudy, které se řídily obyčejovým právem. To z části vycházelo také ze zvyklostí měst německých. Roku 1579 došlo ke zdařilému sepsání městského práva Pavlem Kristiánem z Koldína. Byly zde obsaženy předpisy upravující správu města a ukotveny také základy městského soudnictví. Koldín v něm zejména varuje před zneužitím tortury a provádí recepci římského práva. Z trestního práva se věnuje zejména trestným činům proti králi - tzv. crimen laese majestatis, tedy ne proti celému státu, ale proti osobě krále a královské moci. Městský proces neznal ordály. Z důkazů připouštěl také písemná svědectví.

10

Vlček, E.: Dějiny trestního práva v českých zemích a Československu, Masarykova univerzita, Brno 2007, str.

9

16

1.2.5 Trestně-právní vývoj v 18. a 19. Století Pevná pravidla dokazování stanovil "Hrdelní řád Josefínský" z roku 1707. Upevňuje například přesun od formálních pravidel dokazování (pouhému vyjádření viny bez dostatečného podkladu) k zásadám materiálního dokazování (tedy snaze o zjištění skutečného skutkového stavu). "Doznání bylo dále korunním důkazem, svědectví se ale po vzoru římskokanonického procesu také zařadilo mezi důkazní prostředky."11 Josef I. dokázal sjednotit trestní řízení a zavedl inkviziční proces. Tortura v něm ale i nadále hrála důležitou roli. Na Josefínský hrdelní řád navázal roku 1768 "Hrdelní řád Marie Terezie". Legislativně byl lépe zpracován, obsahoval oddělenou hmotnou a procesní část. Po obsahové stránce byl ale stále zaostalý. Důraz byl kladen na torturu, která je zde dopodrobna rozepsána. V roce 1787 vydal Josef II. "Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně". Ten byl opakem zastaralého zákona tereziánského. Nově zahrnuje také zásadu presumpce neviny a zásadu, není zločinu bez zákona. V roce 1803 navázal František II. "Zákoníkem o zločinech a těžkých policejních přestupcích". Ten poprvé dělí dle závažnosti trestné činy na zločiny a přestupky. Rozvíjí tak zákoník Josefa II. Jsou zde rozpracovány jednotlivé trestné činy i samotný proces. U nás tento zákoník platil prakticky až do roku 1949. Na svou dobu byl skutečně velice kvalitním juristickým dílem. Hovoří o vyloučení trestní odpovědnosti v nepříčetnosti, předpokladem zavinění trestného činu je úmysl pachatele. Samotný úmysl ale trestným činem není. Nově je zavedena také trestnost návodu, pokusu i pomoci při spáchání trestného činu. V roce 1873 došlo k vydání nového "Procesního řádu", tedy zákona, který se již věnoval pouze procesním záležitostem. Byl dílem ministra spravedlnosti Julia Glasera a pro procesní záležitosti platil až do tzv. právnické dvouletky. V Rakousku některá jeho ustanovení zůstávají stále v platnosti. Tento zákon obsahoval úpravu trestního procesu na základě obžalovací zásady. Dále užívá zásadu veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti. Tento trestní řád již zná následující důkazní prostředky: výslech svědků, obviněného, ohledání osob, věcí a také listinné důkazy. Nově se objevují už i znalecké posudky. Soudce je povinen zjišťovat všechny okolnosti trestného činu a zjistit tak pokud možno přesný skutková stav.

11

Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 281

17

1.2.6 Od tzv. právnické dvouletky do současnosti Po roce 1948 bylo veškeré právo výrazně ovlivněno nástupem komunistického režimu. Právní stav se výrazně odlišoval od stavu faktického. Došlo k vyzdvižení důležitosti přípravného řízení, které bylo zpolitizováno a ovládáno komunistickou policií. Právo se stalo nástrojem boje proti třídnímu nepříteli. Politické cíle byly povýšené nad cíle právní. Znovu se při dokazování používalo fyzické násilí a nátlak na psychiku obviněného. Při rozhodování u soudu byla častá účast laiků. Mezi lety 1948-1950 probíhalo na našem území období tzv. právnické dvouletky. Tedy období sepsání celé řady zákonů v duchu nového režimu. Součástí právnické dvouletky byl také nový trestní zákon a trestní řád. "Trestní řád" - zákon č. 87/1950 o trestním řízení zakotvoval povinnou účast obhájce u závažných trestných činů. Řízení se zahajuje na základě žaloby prokurátora (už tedy neexistuje žaloba ze strany soukromých osob). Zákon stanovuje snahu o zjištění materiální pravdy, realita byla ale diametrálně odlišná. Další rozsáhlá kodifikace proběhla po přijetí Ústavy z roku 1960. Byl tak přijat zákon o trestním řízení soudním č. 141/1961 Sb., tedy současný trestní řád. Za téměř 50 let své účinnosti prošel celou řadou legislativních změn a novelizací. Pro účely této práce je relevantní poslední rozsáhlá novela trestního řádu č. 265/2001 Sb. Tato novela do trestního řádu začleňuje nové důkazní prostředky. Jedná se o důkazy, které označujeme za zvláštní druhy důkazů. Do této novely byly sice tyto úkony prováděny při vyšetřování trestných činů, ale nebyly samy přímo považovány za důkazní prostředky. Před nabytím účinnosti této novely byly tyto úkony pouze užívány při vyšetřování trestných činů, ale postup pro jejich provádění byl odvozen z jiných důkazních prostředků a to zejména z výslechu a ohledání. Prvním z nově zařazených důkazů je konfrontace. Tento úkon byl v právní úpravě před novelou č. 265/2001 Sb. upraven v § 94 trestního řádu a v kriminalistické praxi používán, ale byl chápán jen jako speciální forma výslechu. Dalším z nových samostatných procesních úkonů je rekognice. Tato byla v platné právní úpravě před novelou č. 265/2001 Sb. zakotvena a v praxi používána taktéž, ale ne jako samostatný procesní úkon. Dalším ze samostatných procesních úkonů zavedených novelou č. 265/2001 Sb. je vyšetřovací pokus. Před účinností uvedené novely nebyl vyšetřovací pokus trestním řádem upraven. Byl ale označován jako vyšetřovací experiment a byl označován za typ ohledání. "Experimentem zjištěné skutečnosti byly považovány za důkaz."12 12

Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 869

18

Předposledním ze samostatných procesních úkonů zavedených novelou č. 265/2001 Sb. je rekonstrukce. "Rekonstrukce (stejně jako vyšetřovací pokus) nebyla před novelou upravena trestním řádem, ale byla řazena mezi vyšetřovací úkony a v praxi byla připouštěna k důkazu jako zvláštní druh ohledání."13 Posledním z nově zavedených zvláštních způsobů dokazování je prověrka na místě. Tento typ vyšetřovacího úkonu do vzniku novely č. 265/2001 Sb. trestním řádem upraven nebyl a ani na rozdíl od vyšetřovacího pokusu a rekonstrukce nebyl vymezen judikaturou. "Byl považován za jakýsi kompilát výslechu, ohledání, rekognice, vyšetřovacího pokusu a rekonstrukce."14

13 14

Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 876 Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 879

19

2. Zásady dokazování 2.1 Základní pojmy důkazního práva "Důkazní právo je souhrn pravidel a předpisů, které upravují stádia dokazování (vyhledávání, provádění a hodnocení důkazů)."15 Jde o zákonem stanovený postup orgánů činných v trestním řízení, týká se ale i dalších subjektů. Důkazním prostředkem je zdroj, z něhož orgán činný v trestním řízení důkazy čerpá. Jde o určitou formu, jejímž prostřednictvím orgán činný v trestním řízení nabývá potřebných poznatků. "Důkaz je vlastně informace plynoucí z procesních úkonů, jímž se obecně orgán činný v trestním řízení přesvědčuje o skutečnosti důležité buď pro rozhodnutí věci, nebo pro správný postup v trestním procesu."16 Předmětem důkazu je zpravidla okolnost určitým způsobem relevantní pro dané trestní řízení. Jde o okolnost, který má být zjištěna, neboť na ní zpravidla závisí přímo nebo nepřímo rozhodnutí ve věci samé (tzv. meritorní rozhodnutí). Určení rozsahu dokazování není jednorázovým úkonem. Jeho rozsah se může měnit v průběhu řízení podle jeho dosavadního průběhu. Každá fáze řízení ale musí mít přesně daný okruh okolností, které je třeba dokázat. Okruh okolností, které jsou důležité pro trestné řízení dle § 89 odstavec 1 trestního řádu, můžeme rozdělit do 3 skupin: I. okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé (z hlediska hmotného práva): Tím jsou myšleny okolnosti tvořící formální i materiální znaky trestného činu. Zejména jde o způsob jednání, následek, příčinnou souvislost, zavinění, nebezpečnost jednání (nyní škodlivost) pro společnost a případně důvody jejího nedostatku, zda je pachatel trestně odpovědný, zda-li není trestnost vyloučena vzhledem k věku či nepříčetnosti atd. Patří sem okolnosti nasvědčující tomu, že obviněný je pachatelem trestného činu či naopak okolnosti vyvracející tuto domněnku. Je třeba přihlédnout k okolnostem vylučujícím protiprávnost, resp. trestnost (jako je nutná obrana, krajní nouze, promlčení, účinná lítost, zánik nebezpečnosti činu pro společnost, v případě zániku trestnosti jde například o milost prezidenta republiky). Dále sem patří okolnosti relevantní pro samotnou výměru trestu (okolnosti rozhodní pro posouzení osoby pachatele, zvláště pak

15 16

Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 283 Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 284

20

možnosti jeho nápravy, přitěžující a polehčující okolnosti, možnosti využití odklonů). Řadíme sem i okolnosti, které přímo vedly k trestné činnosti nebo umožnily jeho spáchání. Dále též skutečnosti, které jsou podstatné z hlediska rozhodnutí o náhradě škody. O těchto skutečnostech zpravidla rozhoduje soud, jen výjimečně potom státní zástupce. Státní zástupce rozhoduje o zastavení trestního stíhání, podmíněném zastavení trestního stíhání, postoupení věci, u mladistvých též o odstoupení od trestního stíhání. Jako podklady pro rozhodnutí ve věci samé slouží jen skutečnosti nepochybné. II. "okolnosti důležité pro použití tzv. odklonů"17, resp. zvláštních způsobů řízení (z hlediska hmotného i procesního práva): Pro využití odklonů je požadováno, aby byly dokázány skutečnosti, které potvrzují, že obviněný se trestného činu dopustil. V některých případech se dokazují i jiné okolnosti, které s hmotným právem přímo nesouvisí (například stanovisko poškozeného, výše náhrady škody). U mladistvých je navíc třeba dokazovat poměry mladistvého dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. III. okolnosti důležité pro postup v trestním řízení (z hlediska procesního práva): Do této kategorie spadají například okolnosti odůvodňující zproštění povinnosti svědčit nebo přerušení řízení atd. Také pro postup orgánů činných v trestním řízení se využívá dokazování. Zde se ale nevyžaduje taková míra dokazování, jako při rozhodování ve věci samé. Trestní řád při dokazování v otázkách procesních požaduje důkaz takovými prostředky, které má orgán činný v trestním řízení k dispozici, přičemž postačuje pravděpodobnost nižšího stupně. Účelem dokazování je rekonstruovat skutečnost nastalou v minulosti tak, aby naše současné poznání bylo pokud možno jejím správným odrazem. Vina musí být vždy dokázána. Nevyvrácené podezření pro usvědčení nestačí dle zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného). Tato zásada se ovšem vztahuje pouze na otázky skutkové. Uplatňuje se tedy pouze tehdy, byli-li zjištěny okolnosti, svědčící proti závěru o vině, nebo nejsou-li zjištěné okolnosti dostačující pro vyslovení viny. Na rozdíl od středověku doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat, a všemi dosažitelnými prostředky ověřit, veškeré okolnosti případu. Náš trestní řád také nezná tzv. nesporné skutečnosti (viz § 314b odstavec 2.). To znamená, že okolnosti relevantní pro trestní řízení musí být dokazovány i v případě, kdy 17

Odklony jsou zvláštní případy ukončení trestního stíhání, pod kterými rozumíme například podmíněné zastavení trestního stíhání (dle § 307 trestního řádu), narovnání (§ 309 trestního řádu), podmíněné odložení podání návrhu na potrestání (§ 179g) a odstoupení od trestního stíhání (dle § 70 odstavec 1 zákona č.213/2003 Sb.) in Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 443

21

strany tvrdí ve shodě, že existují nebo neexistují. Není ale samozřejmé dokazovat veškeré okolnosti (například příčetnost pachatele nebo osobní působnost trestního zákona), pokud o nich nevznikly pochybnosti.

Pokud pochybnosti vzniknou, je třeba provést důkaz dané

skutečnosti. V žádném případě se ale nikdy nedokazují samotné právní předpisy dle zásady iura novit curia (soud zná právo). Výjimkou mohou být normy, které orgány činné v trestním řízení znát nemusí, jako jsou stanovy společenských organizací nebo některé cizozemské právní normy. Tyto normy mohou také být dokazovány. V trestním řízení také nelze dokazovat skutečnosti, o nichž již bylo rozhodnuto závazným způsobem i pro trestní řízení. To se týká i situací, kdy je rozhodnutí vyhrazeno jinému orgánu než orgánu činnému v trestním řízení, jako jsou například tzv. předběžné otázky týkající se například osobního stavu (tyto otázky nelze podle občanského soudního řádu řešit v jiném řízení než v něm upraveném). Takovým rozhodnutím je pak soud vázán. Trestní řád upravuje rozsah důkazních prostředků, které lze v řízení využít v § 89 odstavec 2. Říká, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Dále toto ustanovení uvádí příkladný neboli demonstrativní výčet důkazních prostředků (viz kapitoly 3 a 4). Zákon dokonce vylučuje využití některých důkazních prostředků. Jde například o zákaz výslechu o utajovaných informacích, svědka s uloženou nebo uznanou povinností mlčenlivosti (dle § 99 trestního řádu) nebo v případě využití práva odepření výpovědi (dle § 100 trestního řádu).

Jedná se o případy, kdy by mohlo provedení daného důkazu způsobit

státu závažnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy. V některých případech jsou důkazy v trestním řízení dokonce nepřípustné. To platí v případě, že byl důkaz získán nezákonným způsobem jako je donucování nebo hrozba takového donucení. Takový důkaz je použitelný pouze proti osobě, která donucení nebo jeho hrozby využila. Zákon však nestanoví žádná pravidla pro to, kterým prostředkem mají být určité skutečnosti dokazovány. Každého důkazního prostředku tedy může být v zásadě použito k dokazování jakékoli pro věc rozhodující skutečnosti. Jen výjimečně zákon žádá, aby ke zjištění určité skutečnosti bylo použito určitého důkazního prostředku. Například je třeba přizvat znalce k objasnění příčiny úmrtí člověka, existuje-li podezření z trestného činu.

2.2 Zásady důkazního práva Důkazní právo se opírá o určité základní zásady. "Základními zásadami našeho důkazního práva jsou zásada presumpce neviny (§ 2 odstavec 2 trestního řádu), zásada vyhledávací (§ 2 odstavec 5 trestního řádu), zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných 22

pochybností (§ 2 odstavec 5 trestního řádu), zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odstavec 6 trestního řádu), zásada ústnosti a zásada bezprostřednosti (§ 2 odstavec 11 a 10 trestního řádu)."18 "V rámci základních zásad trestního řízení vyjadřuje trestní řád i zásadu obžalovací (§ 2 odstavec 8 trestního řádu)."19 Po novele trestního řádu z roku 2002 přistoupila k těmto tradičním zásadám také zásada přiměřenosti a zdrženlivosti (§ 2 odstavec 4 věta druhá trestního řádu). Všechny tyto zásady lze považovat za obecné zásady trestního řízení vůbec.

2.2.1 Zásada presumpce neviny Tato zásada vyjadřuje nutnost dokázání viny obžalovaného úplně a nepochybně. Tato zásada úzce souvisí se zásadou pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž neexistují důvodné pochybnosti. Z této zásady plyne, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost dokazovat skutečnosti svědčící jak pro vinu obžalovaného, tak i pro jeho nevinu (dle § 2 odstavec 5 trestního řádu). Obviněný nemusí na základě trestního řádu nic dokazovat, má však právo hájit svou nevinu. I když odsouzený u své obhajoby nevypovídá pravdu nebo například usiluje o to, uvést orgány činné v trestním řízení na falešnou stopu, stále nelze z těchto skutečností usuzovat na jeho vinu. Nelze zapomínat ani na pravidlo, podle kterého mohou být během trestního řízení obviněnému a obžalovanému ukládána jen taková omezení, která jsou zcela nezbytná, aby bylo dosaženo účelu trestního řízení podle zásady přiměřenosti a zdrženlivosti. Ohledně pochybností z hlediska skutkové stránky věci, postupuje se tedy dle zásady in dubio pro reo (v pochybnosti ve prospěch obžalovaného). Z hlediska právní stránky takto ale postupovat nelze, neboť zde platí zásada iura novit curia (soud zná právo). Náš trestní řád stanoví zásadu presumpce neviny v § 2 odstavci 2 takto: "Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět jako by byl vinen."20 Tuto zásadu máme ukotvenou také na ústavně-právní rovině v Listině základních práv a svobod, konkrétně v článku 40 odstavec 2: "Každý, proti němuž je vedeno trestní řízená, je

18

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 380 Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 283 20 Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 81 19

23

považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena." 21 Zásada presumpce neviny souvisí s jedním se základních demokratických principů – presumptio boni viri (presumpce řádného člověka). Podle této zásady je každý občan považován za správného, dokud mu přímo není opak prokázán.

2.2.2 Zásada vyhledávací "Tato zásada vlastně konkretizuje zásadu oficiality pro důkazní řízení." 22 Tato zásada stanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení zjišťovat všechny skutečnosti relevantní pro trestní řízení. Není v tomto případě rozhodující, zda tyto skutečnosti svědčí ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Tyto úkony jsou povinny provést i bez návrhu stran. Součinnost stran při zjišťování skutkového stavu věci je ale v praxi velice častým a žádoucím jevem. Nejčastěji je tomu u hlavního líčení a veřejného zasedání, kde to bývají právě strany, které dokazování provádějí (dle zásady kontradiktornosti). Obviněný není dle práva povinen vyvracet usvědčující důkaz proti své osobě - nutí ho k tomu ale jeho vlastní zájem. Obdobně jsou na tom i další strany interesované na výsledku trestního procesu. V praxi se tak vlastně uplatňuje na našem území materiální důkazní břemeno.

2.2.3 Zásada ústnosti Zásada ústnosti je rovněž jednou ze zásad pocházejících již z dávné doby minulé. Hovoří o nutnosti provádění důkazů v hlavním líčení a ve veřejném zasedání v ústní formě, tedy nikoli písemně. Většinou tedy obvinění a svědci musí vypovídat ústně dle § 2 odstavec 11 trestního řádu. Listiny, kterými se provádí u soudu důkaz, a protokoly o úkonech, které nelze z povahy věci opakovat přímo při hlavním líčení, musejí být čteny. Znalci většinou jsou také povolávání osobně k ústní výpovědi, existuje tu ale také možnost dokazování pouze přečtením znaleckého posudku - některá ze stran ale může požadovat osobní předvolání znalce. Má se za to, že ústním provedením dokazování v hlavním líčení nebo při veřejném zasedání se vytvářejí co největší předpoklady pro zdárné zjištění skutečného skutkového stavu projednávané věci. 21

ústavní zákon č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jakou součásti ústavního pořádku České republiky - Listina základních práv a svobod 22 Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 381

24

S touto problematikou úzce souvisí zásada ústnosti a bezprostřednosti. Ze zásady ústnosti trestní řád připouští tři výjimky, které zakotvuje v § 102 odstavci 2 (výslech dítěte) a § 211 (přečtení protokolu o výslechu svědka za zákonem stanovených podmínek) a §212 (předestření dřívější výpovědi).

2.2.4 Zásada bezprostřednosti Tato zásada úzce souvisí se zásadou ústnosti. Zakotvuje ji § 2 odstavec 10 našeho trestního řádu. "Tato zásada vyžaduje, aby soudce v hlavním líčení přímo vnímal jednotlivé důkazní prostředky, což má zásadní význam pro naplnění zásady volného hodnocení důkazů a zásady zjištění skutkového stavu věci."23 Má-li soudce zasvěceně a nezaujatě důkazy hodnotit, je třeba nejen povrchového, ale zevrubného poznání. Soudce tedy například nejen čte posudek znalce z oboru psychologie, ale sám obviněného při výpovědi pozoruje atd. Soud usiluje o čerpání důkazů z pramene co nejbližšího dokazované skutečnosti.

2.2.5 Zásada volného hodnocení důkazů Tato zásada úzce souvisí se zásadou bezprostřednosti. Zakotvuje ji § 2 odstavec 6 trestního řádu. Podle této zásady hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy ze dvou hledisek. Za prvé je to míra důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a za druhé jde o důkazní sílu jednotlivých důkazů. Obě tyto hlediska závisí na volném uvážení orgánů činných v trestním řízení, nejčastěji soudce. Při svém rozhodnutí nejsou mimo zákona vázáni ničím než svým vlastním přesvědčením. To ale předpokládá pokud možno dobrou znalost situace a pečlivé uvážení všech okolností. Orgány činné v trestním řízení se řídí při posuzování závažnosti, věrohodnosti a pravdivosti důkazů zejména svým uvážením a svědomím, to vše v rámci zákona.

2.2.6 Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností Tato zásada v sobě vlastně integruje veškeré výše popsané zásady. Je ukotvena v § 2 odstavce 5 trestního řádu. Postihuje jeden ze základních cílů trestního procesu, kterým je snaha o nalezení pravdy o protiprávním trestném skutku, který je předmětem daného řízení.

23

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 384

25

"Dokazování se provádí jen v takovém rozsahu, který se jeví orgánům činným v trestním řízení jako nezbytný z hlediska zjištění skutkového stavu věci pro konkrétní rozhodnutí."24 Tato zásada tak souvisí zejména se zásadou volného hodnocení důkazů. Orgán činný v trestním řízení se při rozhodování opírá nejen o právní vědomí, ale zejména o všestranné a logické zhodnocení důkazů, jejich vzájemné souvislosti a na základě vlastního úsudku. Nestačí-li důkazy k rozhodnutí o vině či nevině a nadále zůstávají pochybnosti, je třeba důkazy prohloubit nebo zajistit další. "Není-li toto možné, je třeba obviněného zprostit viny na základě zásady in dubio pro reo."25

24 25

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 385 Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 386

26

3. Důkazní prostředky O důkazních prostředcích pojednává hlava pátá našeho trestního řádu, konkrétně § 89 § 118. § 89 odstavec 2 obsahuje demonstrativní, neboli neuzavřený výčet důkazních prostředků. Následující ustanovení už pak konkrétně upravují jednotlivé důkazní prostředky. § 90 až § 95 pojednávají o výpovědi obviněného, § 97 až § 104 pojednávají o svědcích, § 105 až § 111 pojednávají o znalcích a znaleckých posudcích, § 112 hovoří o věcných a listinných důkazech, poslední oddíl § 113 až § 118 se věnují ohledání. V oddílu třetím hlavy páté (§104a - § 104e) hovoří trestní řád o "některých zvláštních způsobech dokazování."26 Takto je označeno pět, povahou spíše kriminalisticky zaměřených metod, kterými jsou konfrontace, rekognice, vyšetřovací pokus, rekonstrukce a prověrka na místě. O těchto zvláštních způsobech dokazování viz kapitola 4. této práce. Sporné je zařazení tzv. operativně pátracích prostředků (§ 158b až § 158f) do systému důkazů. Dle některých zdrojů, jako je učebnice "Trestní právo procesní od J. Jelínka a kol." patří tyto prostředky do systému důkazů, učebnice "Trestního práva procesního od D. Císařové a kol." tuto skutečnost zpochybňuje. "Ta uvádí, že důkazním prostředkem je zdroj, z něhož orgán činný v trestním řízení důkazy přímo čerpá, resp. nabývá potřebných poznatků."27 Vzniká tak přímý obsah důkazu, který bývá označován jako předmět důkazu. Tento požadavek tak podle této publikace operativně-pátrací prostředky nesplňují a nepatří tak dle názoru autorů do systému důkazů. O operativně-pátracích prostředcích více v kapitole 5. této práce. V tomto bodě považuji za důležité ještě zmínit některé výjimky z obecné zásady, že za důkaz lze použít v podstatě cokoli. V některých případech platí zákaz použití určitých důkazních prostředků, v jiných jsou určité důkazní prostředky nepřípustné za určitých podmínek. Jde zejména o tyto případy: -

získání důkazu nezákonným donucením nebo jeho hrozbou (absolutní nepřípustnost mimo osoby, která donucení nebo hrozbu provedla - § 89 odstavec 3)

-

úkony konané vyloučenými osobami nemohou být důkazem pro rozhodnutí (dle § 30 odstavec 1)

-

provedení svědeckého výslechu i přes zákaz výslechu nebo odepření respektu práva odepření výslechu (viz § 99 a § 100, ale také judikatura v oblasti trestního práva)

26 27

Zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád) Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 310

27

-

jako důkaz nemůže být použit odposlech komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem (§ 88 odstavec 1, věta třetí)

-

výslech osoby mladší patnácti let aniž by byly splněny podmínky dle § 102 odstavec 1

-

až na výjimky stanovené v § 314d odstavec 2 věta třetí nelze využít jako důkazy záznamy o podaných vysvětleních (toto nelze dle judikatury ani v podobě svědeckých výpovědí příslušníků policie k obsahu těchto záznamů)

-

nelze číst protokol o předchozí výpovědi obžalovaného bez splnění podmínek taxativně vyjmenovaných v § 207 odstavec 2.

-

nelze číst protokol o předchozí výpovědi svědka či spoluobviněného bez splnění podmínek uvedených v § 211, stejně jako znalecký posudek nebo protokol o výslechu znalce.

-

stávající praxe rovněž nepovažuje za průkazné důkazy pořízené tzv. detektorem lži neboli polygrafem.

Obr. 1 - starší provedení polygrafu - detektoru lži

Předmětem dokazování také nikdy nejsou právní normy uveřejněné ve Sbírce zákonů. respektive Sbírce mezinárodních smluv. Dále skutečnosti, o nichž bylo rozhodnuto způsobem i pro orgány činné v trestním řízení závazným nebo kde je rozhodnutí vyhrazeno jinému orgánu než je orgán činný v trestním řízení (dle § 9a trestního řádu). Předmětem dokazování mohou, ale nemusí být skutečnosti odpovídající obvyklému stavu věcí. Tedy takové skutečnosti, o nichž nevznikla v průběhu řízení pochybnost. Dále se nedokazují cizozemské právní normy, pokud je orgán činný v trestním řízení zná, nebo má

28

znát. Ve zjednodušeném řízení před soudem se nedokazují tzv. nesporné skutečnosti. Podmínky k tomu stanoví § 314 písmeno d odstavec 2 trestního řádu).

3.1 Výpověď obviněného Výpověď obviněného má v systému důkazů specifické postavení, neboť hraje roli nejen důkazní, ale také představuje možnost vlastní obhajoby obviněného. Je třeba zdůraznit, že obviněný není povinen vypovídat. Pokud se rozhodne vypovídat, pak není jeho povinností vypovídat pravdu. V žádném případě není možné obviněného k výpovědi nutit.

3.1.1 Význam výpovědi obviněného V prvé řadě je třeba odlišit osobu obviněnou, od osoby obžalované. Obviněný je ten, proti komu bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 trestního řádu do momentu, kterým je nařízení hlavní líčení dle § 198 trestního řádu. Tím se z obviněného stává obžalovaný. Po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku se z obžalovaného stává odsouzený. Přitom platí, že na výslech obžalovaného se přiměřeně využijí ustanovení o výslechu obviněného dle § 90 až § 95 trestního řádu. Proto pokud uvádím pojem obviněný, myslím tím také pojem obžalovaný (není-li výslovně řečeno něco jiného). Považuji také za důležité vymezit výpověď obviněného od vysvětlení podezřelého. O vysvětlení podezřelého mluvíme před zahájením trestního řízení dle § 158 odstavec 3 písmeno a) trestního řízení. Sepisuje se o něm pouze úřední záznam, ne protokol. Z tohoto důvodu nelze vysvětlení podezřelého u soudu použít jako důkaz. Smyslem výslechu obviněného je snaha o zjištění stanoviska obviněného k předmětu jeho obvinění. Dále je tu i snaha o zjištění všech možných, úplných a věrohodných údajů, které by mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci nebo jiných skutečností v trestní věci. Vychází se z předpokladu, že obviněný zná ze všech zainteresovaných okolnosti případu nejlépe, tudíž o nich může podat nejhodnověrnější informace. Výpověď obviněného má tedy zásadní význam pro meritorní rozhodnutí. Jak již bylo řečeno, doznání obviněného neznamená, že není třeba provádět další dokazování. Za věrohodné je doznání považováno pouze v případě, kdy je jeho věrohodnost prokázána dalšími důkazy. "Nikdy ale nemůže být doznání obviněného jediným podkladem k jeho odsouzení." 28 28

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 422

29

3.1.2 Právo vypovídat a způsobilost být obviněným Úvodem je třeba podotknou, že způsobilost být obviněným a právo vypovídat není trestním právem nijak omezeno, není také vázáno na způsobilost být pachatelem trestného činu. "Proto i osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům nebo v této způsobilosti omezená, pokud byla obviněna, může vypovídat a vyjadřovat se ke všem skutečnostem a k důkazům o nich, jakož i činit návrhy a podávat opravné prostředky, zvolit si obhájce a radit se s ním atd."29 Obviněný má právo se vyjádřit ke skutečnostem, které jsou mu přikládány za vinu a také k důkazům o nich dle § 33 trestního řádu. K výpovědi ale nesmí být nucen, není povinen ani k dokazování vlastní neviny. Je třeba šetřit osoby obviněného, což v praxi znamená zákaz fyzického nebo psychického nátlaku. Předvolání a předvedení k výslechu ale není donucením, neboť tyto instituty pouze zajišťují přítomnost obviněného u procesního úkonu. Také křivá výpověď obviněného není trestná dle obecné definice křivé výpovědi zakotvené v § 346 trestního zákoníku. Na druhou stranu - za úmyslně nepravdivou výpověď může být obviněný trestně odpovědný dle § 345 trestního zákona (křivé obvinění) nebo dle § 184 (pomluva).

3.1.3 Výslech obviněného Výslech musí být nutně veden v souladu s platným trestním řádem a se zavedenými kriminalistickými zásadami. Orgány činné v trestním řízení se musí na výslech předem připravit. Důležité je zejména správné taktické vedení výslechu. Vyslýchající se na výslech připravuje s ohledem na osobnost vyslýchaného. "Dopředu je určen předmět a především cíl výslechu, dopředu se stanovují konkrétní otázky pro vyslýchaného."30 Správně vedený výslech nesměřuje nikdy přímo k pouhému doznání obviněného. Obhájce obviněného má vždy právo účasti na výslechu. V některých případech se účastní výslechu také další osoby, jako je znalec nebo tlumočník. K výslechu je obviněný zpravidla předvolán, nedostaví-li se bez dostatečné omluvy, přikročí orgány činné v trestním řízení k jeho předvedení. Nutné je upozornit při předvolání obviněného o možnosti předvedení a o případné možnosti uložení pořádkové pokuty.

29

Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 234. Musil, J. a kol.: Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. C. H. Beck, Praha 2004, str. 327 až str. 337. 30

30

Před začátkem samotného výslechu je třeba ověřit totožnost obviněného (dle § 93 odstavce 3 trestního řádu je obviněný povinen veškeré úkony vedoucí k jeho identifikaci zjistit, včetně pořízení fotografického záznamu nebo sejmutí daktyloskopických otisků). V dalších krocích se zjišťují jeho rodinné, majetkové a pracovní poměry. Orgán činný v trestním řízení se informuje o předchozích uložených trestech obviněného a sdělí mu obsah obvinění. Obviněného je rovněž třeba poučit o jeho právech. Po prvním kontaktu následuje tzv. monolog. V něm je vhodné nechat obviněného samostatně souvisle hovořit o skutečnostech, které jsou mu kladeny za vinu. Zejména žádoucí je vysvětlení okolností, resp. vyvrácení nebo potvrzení spáchání daného činu. Obviněný může nabídnout důkazy svědčící o jeho nevině a vyjadřuje se k dané věci bez toho, aniž by znal okolnosti, které jsou v danou chvíli již známy vyslýchajícímu. Zároveň si v této fázi tvoří vyslýchající jakýsi náhled na osobu obviněného. Posuzuje, je-li jeho výpověď věrohodná a nakolik je schopen vzhledem ke své rozumové a mentální vyspělosti reprodukovat věrohodně minulé události. Dle zjištěné schopnosti výpovědi obviněného jsou pak kladeny další otázky. Po monologu nastupuje fáze tzv. dialogu. V té jsou již cíleně kladeny obviněnému dotazy. Jejich cílem je zejména doplnění výpovědi, odstranění konkrétních rozporností a nejasností. Otázky jsou kladeny zpravidla jasně a srozumitelně. Platí výslovný zákaz otázek sugestivních (návodných) a kapciózních (úskočných). Vhodně kladenými dotazy lze pomoci obviněnému například od chybných vzpomínek nebo neschopnosti si na situaci přesně vzpomenout. "Zkušený kriminalista či psycholog jsou schopni svými dotazy účinně odhalit lživě vypovídajícího obviněného."31 Obviněný má zpravidla se souhlasem vyslýchajícího možnost nahlédnout do svých písemných poznámek k věci. Pouhé odevzdání písemného vysvětlení ale rozhodně jako důkaz nepostačuje a nemůže tak nahradit vlastní výslech. O výpovědi obviněného je posléze sepsán protokol. V něm je výpověď obviněného zaznamenána co nejvěrněji, pokud možno doslova. Protokol je psán v přímé řeči. V přípravném řízení je třeba protokol předložit obviněnému k přečtení a žádat jeho podpisu. V některých případech je protokol obviněnému čten, požádá-li o to. Odmítne-li protokol podepsat, je tato skutečnost spolu s odůvodněním, do protokolu zaznamenána. Obviněný rovněž může sám žádat doplnění či opravu protokolu. V hlavním líčení a při veřejném zasedání se už protokol přímo nepodepisuje.

31

Musil, J. a kol.: Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. C. H. Beck, Praha 2004, str. 327 až str. 337.

31

Nestanoví-li zákon jinak, nelze úřední záznam pořízený před zahájením trestního stíhání, použít v následném řízení jako důkaz. Není tedy například možné, aby obžalovaný v hlavním líčení prohlásil, že již znovu vypovídat nebude, protože se k věci vyjádřil již před zahájením trestního stíhání. Právně irelevantní je také to, že byl o předchozí výpovědi sepsán například policejním orgánem úřední protokol. V hlavním líčení není možné na tento protokol odkazovat a využít toto vysvětlení jakožto listinný důkaz. Tato zásada vychází z režimu § 158 odstavec 5 trestního řádu, který stanoví, že pokud ten, kdo podal vysvětlení před zahájením trestního stíhání, je později vyslýchán jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten ani jinak konstatován jeho obsah. Na tomto nemění nic ani výslovné vyjádření obviněného o tom, že s přečtením protokolu souhlasí. Stav je v hlavním líčení shodný, jako kdyby obviněný vůbec nevypovídal. Rozdíl nastává v případě, kdy existuje předchozí záznam o výslechu obviněného, který ale pochází již z doby, kdy bylo zahájeno trestní stíhání proti obviněnému. Takový protokol o dřívější výpovědi obžalovaného lze v hlavním líčení přečíst, ale jen tehdy, pokud byl proveden po zahájení trestního stíhání způsobem odpovídajícím trestnímu řádu při splnění podmínek § 207 odstavec 2 trestního řádu.

3.2 Výpověď svědka Výpověď svědka má pro trestní řízení zcela zásadní význam. Jde také o nejčastěji v praxi využívaný důkazní prostředek. "Některé okolnosti významné pro rozhodnutí je možné objasnit a dokázat často jen za pomoci svědecké výpovědi (např. jaký vztah měl obviněný k dalším osobám, chování v určitých situacích atd.)"32 Přestože svědek nemá zdánlivě žádný trestně-právní vztah k dané události, je pro trestní řízení natolik důležitou osobou pro objasnění celé věci, že mu trestní řád stanoví také některé povinnosti. Mezi základní povinnosti svědka v trestním řízení patří povinnost vypovídat, neboli povinnost svědčit, dle § 97 trestního řádu. Výjimku z tohoto ustanovení zachycuje § 100 trestního řádu, který stanovuje podmínky využití práva odepřít výpověď. Odepřít výpověď lze pouze v případě, kdy má svědek příbuzenský poměr k obviněnému v přímém pokolení, nebo je jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner nebo druh. Dále dle odstavce 2 je svědek rovněž oprávněn odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu nebo jiným osobám v poměru rodinném nebo 32

Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. C. H. Beck, Praha 2005, str. 781.

32

obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Svědek má dále povinnost se v rámci trestního řízení podrobit konfrontaci nebo rekognici dle § 104a a § 104b trestního řádu. Dále má povinnost podrobit se vyšetření duševního stavu znalcem dle § 118 trestního řádu. Stejně tak se musí podrobit prohlídce těla, odběru krve a dalším úkonům vedoucím ke zjištění totožnosti svědka dle § 114 trestního řádu. S tím souvisí také povinnost napsat potřebný počet slov ke zjištění pravosti rukopisu dle § 101 odstavec 4 trestního řádu.

3.2.1 Význam výpovědi svědka Svědek je dle platné legislativy osoba odlišná od obviněného, která byla předvolána orgánem činným v trestním řízení k uvedení všech jí známých okolností trestného činu, zejména jeho pachateli a událostech spojených s trestným činem. Svědek má v řízení zásadní roli, neboť většinou sám osobně celou situaci zhlédl a vnímal všemi svými smysly a může podat velice důležité svědectví o věci. Ustálená judikatura rozlišuje postavení svědka ve smyslu formálním a materiálním. Ve formálním smyslu je svědkem osoba požívající práva a povinnosti svědka dle § 97 až § 104 trestného řádu. Ve formálním smyslu je tedy svědkem osoba, která se fyzicky dostavila k svědeckému výslechu. V materiálním smyslu je pak svědkem osoba, která bezprostředně vnímala situaci spojenou se spácháním trestného činu a je schopna podat o ní výpověď. Vystupuje-li osoba v řízení jako svědek, není tu již možnost sloučení s jakoukoli další funkcí v řízení. Například obviněný již nemůže v řízení svědčit proti nebo ve prospěch další obviněné osoby. Spoluobviněného lze však vyslechnout jako svědka od chvíle, kdy bylo jeho řízení pravomocně zastaveno nebo z řízení o dané věci vyloučeno či skončeno rozhodnutím. Pokud ale dále obě řízení běží, může svědek vypovídat pouze jako spoluobviněný. S neslučitelností pozice svědka s dalšími funkcemi v řízení souvisí i fakt, že znalec nemůže zároveň vypovídat jako svědek. V takové situaci má svědectví přednost a k věci je přizván nezaujatý znalec. Není možné, aby věc znalecky posuzovala osoba, která měla možnost se fyzicky celé situace účastnit. U znaleckého posudku je naopak vyžadováno, aby vycházel pouze ze skutečností známých v trestním stíhání. Stejný výklad platí i pro osobu tlumočníka, která je rovněž v řízení zastupitelná, na rozdíl od svědka. V zájmu nestrannosti trestního řízení je třeba, aby osoba svědka byla odlišná od všech zástupců orgánů činných v trestním řízení, jako je policejní orgán, státní zástupce, soudce nebo člen senátu. Také v tomto případě jsou všechny tyto osoby nahraditelné, na rozdíl od svědecké výpovědi. "Vystupuje-li obhájce jako svědek v řízení, není možné, aby ve věci dále 33

konal funkci obhájce."33 Takovému vyloučení je ale možno z pozice obhájce zabránit - je-li obhájce ve věci předvolán jako svědek, může se odvolat na svou povinnost mlčenlivosti dle zákona o advokacii - poté se uplatňuje zákaz výslechu dle § 99 odstavec 2 trestního řádu.

3.2.2 Výslech svědka Podobně jako výslech obviněného, i výslech svědka vyžaduje důkladnou přípravu vyslýchajícího a to zejména po stránce obsahové. Je třeba vycházet z veškerých doposud známých okolností spojených s danou trestní věcí. Vyslýchající musí předem znát cíl výslechu, tedy jaké informace o kterých konkrétních skutečnostech je třeba při výslechu získat. Osoba svědka není tak důležitá jako znalost profilu osobnosti pachatele, hraje ale také při výslechu určitou roli. Trestní řád stanoví obecně průběh výslechu v § 101. Univerzální a celistvý manuál k provádění výslechu však vlastně neexistuje vzhledem k tomu, že každá trestní věc a každý výslech se od sebe zpravidla odlišují, nějaký komplexní návod tak vlastně není možné předem stanovit. V první fázi výslechu je rovněž třeba ověřit totožnost svědka a zejména zjistit co nejblíže jeho poměr k osobě obviněného. Svědek je rovněž dále poučen o svém právu odepření výpovědi a zároveň o povinnosti vypovídat pravdu a žádné okolnosti nezamlčet. Dále následuje fáze tzv. monologu a poté fáze tzv. dialogu. Podobně jako obviněný je tak svědek nejprve vyzván k samostatné souvislé výpovědi o všech okolnostech, které jsou mu v souvislosti s danou trestní věcí známy. Svědek by měl také promluvit o tom, odkud tyto informace získal. V části druhé, dialogické, jsou již kladeny konkrétní otázky směřující k objasnění nejasností. I zde jsou vyloučeny návodné a úskočné otázky. Obě části výslechu se vždy přizpůsobují osobě vyslýchaného, jeho řečovým schopnostem a stupni jeho mentální vyspělosti. Ohledy se berou také na věk vyslýchaného a také na jeho případné špatné psychické rozpoložení, zvláště v případě, kdy je svědek přímo na věci interesován. Otázky jsou vždy formulovány zcela jasně, určitě, srozumitelně a pokud možno stručně. Důležité je také prostředí, kde výslech probíhá a jeho celková atmosféra. Výslech se provádí ústně bez přítomnosti dalších svědků a pokud možno i jiných třetích osob, které by svědka ovlivňovaly. Výjimkou je možnost přítomnosti obhájce obviněného, který smí klást při výslechu v přípravném řízení svědkovi otázky. Otázky může klást také sám obviněný. Svědek může mít 33

Novela trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb.

34

připraveny písemně poznámky k věci, samotný psaný text ale opět nemůže posloužit jako podklad pro sepsání protokolu. Výslech svědka se provádí také přímo při hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Provádět takto dokazování může státní zástupce, obhájce obviněného nebo obviněný sám, nemá-li obhájce. Existuje také možnost čtení protokolu o předchozí výpovědi v souladu s ustanovením § 211 trestního řádu. U výslechu osob mladších patnácti let je dle § 102 trestního řádu třeba zohlednit rozumovou, mravní a duševní úroveň vyslýchaného. Tento postup je důležitý zejména jde-li o výslech ohledně okolností, jejichž oživování v paměti dítěte-vyslýchaného by mohlo mít negativní vliv na další rozvoj osobnosti. Tento výslech se musí provádět takovým způsobem, aby nemusel být opakován - provádí se zpravidla jen v přípravném řízení, v dalších fázích se dokazování provádí přečtením protokolu. Platí tu také nutná přítomnost vyškoleného pedagoga či dětského psychologa nebo psychiatra. Rodiče vyslýchaného jsou v takovém případě přibírání pouze v případě, kdy by to mohlo účinně napomoci efektivnosti výslechu. Je-li rodič na výsledku řízení jakkoli interesován, je jeho přítomnost u výslechu vyloučena stejně jako má-li rodič na dítě špatný vliv a dítě není schopno v jeho přítomnosti výslechu.

3.2.3 Význam a hodnocení výslechu svědka Jak již bylo řečeno, patří svědecká výpověď mezi nejdůležitější důkazní prostředky, i přes to, že často svědci nevypovídají zcela přesně, mnohdy dokonce rozporně. Od toho je tu ale příslušný orgán činný v trestním řízení, aby výpověď vyhodnotil. "Obsah svědecké výpovědi může být zkreslen řadou subjektivních, ale i objektivních okolností, od zaujatosti svědka vůči obviněnému, přes negativní či pozitivní vztah svědka k orgánu činnému v trestním řízení, ovlivnění jinými svědeckými výpověďmi nebo jinými důkazy, celkovou rozumovou, vzdělanostní a kulturní úrovní svědka, až po situaci na místě a v době činu, jak ji objektivně vůbec mohl svědek vnímat."34 Schopnost věrohodné výpovědi svědka ovlivňují zejména subjektivní faktory jako je schopnost vnímání okolností (zda má svědek v pořádku všechny smysly, zda nebyl v rozhodné situaci pod vlivem návykové látky, jak moc byl unaven atd.), schopnost zapamatovat si určité okolnosti a udržet je v paměti či schopnost svědka reprodukovat události, které zažil.

34

Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. C. H. Beck, Praha 2005, str. 86.

35

V praxi se nezřídka můžeme setkat se situací, kdy jsou některé osoby přizvány k podání vysvětlení v přípravném řízení, při hlavním líčení jsou potom předvoláni jako svědci. Dle § 158 odstavec 5 trestního řádu se sepíše o obsahu vysvětlení úřední záznam. Pokud je ten, kdo takové vysvětlení podal, později vyslýchán jako svědek, nesmí mu být, dle výše uvedeného ustanovení, záznam přečten (ani jinak reprodukován jeho obsah). Toto dokazuje také soudní rozhodnutí č. 45/2003 Sbírky trestních rozhodnutí, které stanoví, že úředního záznamu o vysvětlení osob podaného dle výše uvedeného ustanovení a osobě, která toto vysvětlení podala a je posléze vyslýchána soudem jako svědek, nelze takový záznam předestřít k vysvětlení rozporů mezi vysvětlením a výpovědí. Je-li i přes to svědkovi při jeho výpovědi při hlavním líčení nebo veřejném zasedání tento úřední záznam o vysvětlení předestřen, jde o vadu, která vede k neúčinnosti důkazu a eventuálně možnosti využití důvodného opravného prostředku.

3.3 Znalecký posudek Znalecké posudky využívají rozvoje vědy (přírodních věd, techniky atd.) pro využití v trestním řízení. Jako znalec je chápána osoba se speciálními odbornými znalostmi a vědomostmi ve svém oboru. Může jít například o obor zdravotnictví, psychologie, chemie, stavebnictví nebo o různá odvětví kriminalistiky - balistika, daktyloskopie, písmoznalectví atd. Znalec využívá svých vědomostí pro objasnění důležitých skutečností v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení využívají služeb znalce pro objasněné okolností, ke kterým samy potřebné znalosti nemají. Najmutí nezávislého znalce rovněž zajišťuje objektivitu a nepodjatost. Znalec se najímá tedy pouze v případě, kdy pro objasnění skutečnosti nepostačují běžné praktické zkušenosti. "Naopak přibrání znalce bez zákonného důvodu vede zpravidla k neúčelnému a nežádoucímu prodlužování trestního řízení, které má za následek oslabování ochrany společnosti a nehospodárnosti trestního řízení."35 Díky novele z roku 1993 byl rozšířen § 89 o ustanovení o možnosti doplnění znaleckého posudku jakožto důkazu přímo některou ze stran. Novela trestního řádu z roku 2001 naopak reaguje na zbytečné přibírání znalců v jednodušších kauzách a trestní řád byl tak obohacen o § 110a, který stanoví, že znalec se ve věci ustanovuje pouze v tak složitých případech, kde nepostačuje odborné vyjádření. To neplatí v případech, které obligatorně vyžadují přizvání znalce (viz § 105 odstavec 4, § 115, § 116 a § 118 trestního řádu). Nutnost přizvání znalce přitom může stanovit i jiný zákon (například zákon o péči o zdraví lidu). Touto novelou č. 265/2001 Sb. byla navíc 35

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 443

36

přímo uzákoněna možnost podání odborného vyjádření osobou, která je jinak činná jako znalec. Tento postup nebyl do nabytí účinnosti této novely nikde právně ukotven, byť praxe takto často postupovala. Trestní řád počítá se součinností stran při ustanovování znalce a při vymezení jeho úkolu (viz například § 89 odstavec 2 trestního řádu, § 33 odstavec 1 trestního řádu, § 43 odstavec 1 trestního řádu a § 105 odstavec 3 trestního řádu. Každá ze stran má na základě těchto ustanovení možnost navrhnout provedení důkazu, včetně důkazu znaleckým posudkem. Také obviněný má možnost vyjádřit se k potřebě a zaměření dokazování (včetně znaleckého) tak, že může navrhnout důkazy, včetně znaleckého důkazu. Také pro poškozeného toto právo platí dle § 43 odstavec 1 trestního řádu. Obviněný i poškozený mají právo vznesení námitek k osobě znalce, formulace otázek mu položených, jeho odbornému zaměření, eventuální zaujatosti, nekompetentnosti, nedostatečné odborné způsobilosti atd. dle § 105 odstavec 3 trestního řádu. Tento paragraf rovněž stanoví procesní postup rozhodování o těchto uplatněných námitkách. Strany rovněž mohou naopak využít své možnosti namítnout, že znalce není vůbec třeba k řízení přibrat, neboť odborné znalosti nejsou potřeba nebo postačí pouhé odborné vyjádření (dle § 105 odstavec 1 trestního řádu).

3.3.1 Odborná způsobilost znalce Činnost znalce vymezuje zákon č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících. Tuto funkci vykonávají výhradně osoby, které jsou zapsány v seznamu znalců vedených krajskými soudy. Na znaleckou činnost se dále specializují různé ústavy a pracoviště, včetně některých vysokých škol. Ústavy a jiná vědecká pracoviště zabývající se znaleckými posudky také mohou dle § 110 odstavec 1 trestního řádu přezkoumat znalecký posudek vydaný jiným znalcem. Znalci jsou do funkce jmenováni ministrem spravedlnosti nebo předsedou krajského soudu. Nutnou součástí je složení předepsaného slibu. K řízení se zpravidla přibírá jeden znalec, nestanoví-li zákon jinak. 2 znalci jsou obligatorně předepsáni pro prohlídku a pitvu mrtvoly (existuje-li podezření na násilnou smrt), objasnění zvláště důležité skutečnosti (jako je pád letadla, havárie na železnici atd.) a u mladistvých pro zjištění duševního stavu. V těchto případech jsou někdy přibráni znalci ze stejného oboru, ale různé specializace (například jeden soudní lékař a jeden znalec z odvětví patologické anatomie). Zákon hovoří o případech nutnosti přibrání dvou znalců z různých oborů. Při řešení otázek méně složitých, lze využít i pouhé konzultace z daného oboru.

37

Díky novele č. 265/2001 Sb. se již také nepřibírá znalec usnesením (které připouští stížnost), ale opatřením příslušného orgánu činného v trestním řízení. Proti tomuto opatření je přípustné podání námitky podle zvláštního zákona (zákon o znalcích a tlumočnících), například proti odbornému zaměření znalce nebo proti znění otázek pokládaných znalci. Námitky je možné vznést kdykoli během trestního řízení, ale i později, je-li to důvodné. Námitky mohou vznést obviněný, jeho obhájce, i ostatní strany. Také znalec musí být ve věci nepodjatý. Znalec sám je povinen neprodleně soudu oznámit, že je z daného trestního řízení vyloučen. Například pitvy zemřelého se nesmí zúčastnit jako znalec jeho ošetřující lékař atd.

3.3.2 Znalecký posudek a výslech znalce Znalec je k provedení svého úkonu soudem předvolán a je proto rovněž poučen o následcích nedostavení (následkem nemůže být předvedení, pouze pořádková pokuta dle § 66 trestního řádu). Před podáním posudku je také znalec poučen o významu znaleckého posudku vzhledem k obecnému zájmu. Orgán činný v trestním řízení poskytne znalci patřičné údaje ze spisu a vymezí úkoly dle § 107odstavec 1 trestního řádu. V některých případech tak jsou stanoveny pouze úkoly (zjistit hodnotu věci nebo zda mohou sejmuté daktyloskopické stopy patřit obviněnému), v některých případech jsou potom stanoveny přímo otázky, na které má znalec odpovědět. Znalec ovšem sám neprovádí vyšetřovací úkony, vychází pouze z již známých skutečností. Znalec může být přítomen při výslechu svědka a klást mu otázky. Znalec se vyjadřuje pouze ke skutkovým otázkám, nikdy ne k právním. Znalec vykonává svou činnost osobně, může si přizvat konzultanta. Náležitosti znaleckého posudku jsou dle tzv. znalecké vyhlášky následující: a) nález - obsahuje souhrn známých skutečností, k nimž znalec přihlížel b) vlastní posudek - závěr a hodnocení s odůvodněním. Znalec zde popisuje i postup, jak k věci dospěl. c) znalecká doložka. Provádění důkazu znalcem v hlavním líčení jsou zakotveny v § 210, § 211 odstavec 5 a v § 212 trestního řádu. Ve výjimečných případech lze nahradit výslech znalce při hlavním líčení přečtením protokolu o jeho předchozí výpovědi (při splnění podmínek stanovených v § 211 odstavec 5). Zásady popsané pro hlavní líčení, platí také pro veřejné zasedání.

38

3.3.3 Hodnocení znaleckého posudku Stejně jako ostatní důkazy, jsou i znalecké posudky hodnoceny orgány činnými v trestním řízení volně. Zkoumá se rovněž zákonnost znaleckého posudku (například zda posudek vypracoval znalec zapsaný řádně do seznamu znalců), relevantnost posudku (zda kladené otázky jsou rozhodující pro rozhodnutí ve věci) a věrohodnost a přesvědčivost znaleckého posudku. Orgán činný v trestním řízení se může od názoru znalce odchýlit, je ale třeba řádného odůvodnění a nelze nahradit znalecký posudek vlastním laickým názorem. Pokud prověrka znaleckého posudku prokáže, že znalecký posudek vykazuje v některém ze zkoumaných hledisek vady, nebo je rozsudek nejasný, neúplný nebo rozporný, je třeba vady odstranit. To je možné prostřednictvím žádosti o podání vysvětlení směřovanému ke konkrétnímu znalci, který posudek vydal, dle § 109 trestního řádu. Pokud toto nevede k objasnění situace, přistoupí se teprve dle ustálené judikatury k přibrání znalce nového. Ve výjimečných případech je možné obrátit se s žádostí o přezkum vědecký ústav nebo státní orgán, vysokou školou nebo jinou instituci specializovanou na znaleckou činnost. Stejný postup je realizován také u prověrky znaleckého posudku, který vydala některá z institucí jmenovaných v § 110 odstavec 1 trestního řádu. Pokud se orgán činný v trestním řízení v podstatných bodech odchýlí od posudku, je třeba jeho rozhodnutí náležitě zdůvodnit vzhledem k tomu, že každé rozhodnutí soudu musí být přezkoumatelné. Znalec má nárok jednak na odměnu za podání posudku, ale také na úhradu nákladů, účelně vynaložených v souvislosti s pořizováním znaleckého posudku. Sazby odměn jsou přesně stanoveny vyhláškou č. 37/1967 Sb. Navíc novela trestního řádu č. 265/2001 Sb. stanovila pořádkové lhůty pro stanovení výše znalečného.

3.4 Věcné a listinné důkazy 3.4.1 Věcné důkazy Věcné důkazy, neboli latinsky corpora delicti, představují typ důkazu, který přímo prokazuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. Věcné důkazy tak mohou být velice důležitým vodítkem k odhalení skutkového stavu trestného činu. § 112 odstavec 1 trestního řádu přímo demonstrativně vyjmenovává okruh možných věcných důkazů. Patří sem zejména předměty, jimiž mohl být trestný čin přímo spáchán 39

(např. zbraně, toxické látky), dále předměty, na kterých byl trestný čin spáchán (např. vypáčený zámek, rozbitá pokladna). "Jako věcný důkaz bývají označovány také zajištěné stopy trestného činu."36 Výše uvedené věcné důkazy trestní řád přímo zmiňuje, praxe ale zavádí využívání dalších věcných důkazů. Řadíme sem například předměty pocházející z trestné činnosti (např. propašované věci, padělané zboží), dále předměty odborně zhotovené pro porovnání s nástroji, které dle předpokladů odborníků byly využity k trestné činnosti (např. replika střely porovnávané s balistickou stopou nalezenou na místě činu). Do této kategorie patří také některé listiny. Ty nemají pro rozhodnutí ve věci význam obsahový, ale naznačují například důkaz o zjištění pravosti rukopisu atd. Věcné důkazy tedy zpravidla mají materiální povahu a zároveň také přímý nebo nepřímý vztah ke skutečnosti projednávané v trestním řízení. Častěji jsou důkazy nepřímé (například dýka nalezená u obviněného z vraždy), méně často se pak daří opatřit důkaz vedoucí přímo k obvinění.

Obr. 2 - vražedná zbraň

Věcné důkazy dělíme na usvědčující a ospravedlňující dle role, kterou hrají pro obviněného nebo také dle jejich původu na prvotní a odvozené. Odvozené zpravidla připravují samy orgány činné v trestním řízení pro snazší objasnění situace - například fotografie, které

36

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 459

40

se srovnávají s dalším důkazním materiálem. Jde-li o předměty podléhající zkáze nebo o věci velmi rozměrné, je o nich pořízena fotodokumentace nebo videozáznam. Díky rychlému rozvoji vědy a techniky mají i věcné důkazy v trestním řízení významnější roli. Nyní už umí odborníci ověřit neporušenost i pravost takových důkazů, což je důležité pro hodnocení důkazu. Věcné důkazy musí být opatřeny zákonným způsobem, jinak nemohou být v řízení vůbec použity. Přesný popis předmětu a jeho původu jsou pro trestní řízení rozhodující. Věcné důkazy mohou být zajištěny také při domovní a osobní prohlídce nebo obhlídce pozemků a jiných prostor (dle § 82 a následujících trestního řádu), odnětí a vydání věci (dle § 78 a § 79 trestního řádu) nebo zadržení a otevření zásilek a jejich záměna (dle § 86 a následujících trestního řádu) a sledování (§ 158d trestního řádu).

3.4.2 Listinné důkazy Dle § 122 odstavec 2 trestního řádu jsou listinné důkazy takové listiny, které jsou díky svému obsahu schopny vyvrátit nebo potvrdit dokazovanou skutečnost relevantní pro trestní řízení. Za listinu jsou považovány všechny listiny mající materiální podklad, kterým se pro účely trestního řízení nerozumí jen papír, ale také například textilie nebo dřevo, na kterých stojí text. Listiny dělíme na soukromé (dopisy atd.) a veřejné (například doklady vydané patřičnými orgány nebo soudní rozhodnutí atd.). K listinným důkazům řadíme také odborná vyjádření a jiné listiny (například lékařský chorobopis). Také u listiny se při hodnocení důkazu zkoumá v první řadě její neporušenost a pravost. Jen pokud jsou splněny tyto podmínky, lze důkaz v řízení využít. Důležitá je také zákonnost získání listiny jako důkazu. U veřejných listin jako jsou například protokoly se sice presumuje správnost, i u těchto důkazů ale platí zásada volného hodnocení.

3.5 Ohledání Ohledání rovněž patří mezi důležité důkazní prostředky, neboť umožňuje opatřit v řízení přímý poznatek o skutečnosti podle zásady bezprostřednosti. Jde o velice častý a rutinní úkon orgánů činných v trestním řízení. K ohledání by se měl dle § 113 odstavec 1 trestního řádu, přibrat znalec. V praxi se tak děje pouze ve složitějších případech - stopy lze většinou odborně zajistit a jejich zkoumání znalcem provést potom. "Naopak zpravidla se ohledání 41

účastní kriminalističtí technici a specialisté jako pomocníci či konzultanti orgánů činných v trestném řízení."37 Ohledání se mohou účastnit také obviněný, poškozený nebo svědci, považuje-li to orgán činný v trestním řízení za přínosné. Důležitá je náležitá protokolace a dokumentace ohledání prostřednictvím náčrtků, plánků, fotografií nebo videodokumentace. Ohledání většinou nelze opakovat, proto je třeba dbát na kvalitu dokumentace. Předmětem ohledání může být fyzická osoba nebo věc. Mezi věci řadíme dle ustálené praxe také ohledání místa (dle § 112 odstavec 1trestního řádu). Spíše z kriminalistického hlediska rozlišujeme prvotní ohledání a následné doplňující ohledání pouze k doplnění nejasností. Možné je realizovat také opakované ohledání v takových případech, kdy prvotní situace nebyla příznivá pro ohledání. Zvláštní postavení mají ohledání, která je možné provést v každém stádiu řízení vzhledem k neodkladnosti či neopakovatelnosti. Sem řadíme například ohledání místa činu či prohlídku těla (viz § 114 trestního řádu). Některá ohledání lze provést až po zahájení trestního stíhání - zpravidla taková, která podmiňují změnu podezřelého v obviněného. Například jde o vyšetření duševního stavu obviněného dle § 116 trestního zákona.

3.5.1 Ohledání osoby Ohledání osoby se vztahuje jak na fyzické osoby živé, tak i na mrtvoly. U živých je třeba dbát osobní svobody jednotlivce. Patří sem například prohlídka těla a jiné podobné úkony (§ 114 trestního řádu), vyšetřování duševního stavu obviněného nebo svědka (§116 §118 trestního řádu). K úkonům na mrtvém těle řadíme prohlídku a pitvu mrtvoly, eventuálně její exhumaci (§ 115 trestního řádu). U prohlídky neboli ohledání těla živého jde zpravidla o zjištění rozsahu vzniklých stop a potvrzení nebo vyloučení jejich vzniku v důsledku trestné činnosti. Zkoumají se také znaky identifikující danou osobu, jako jsou mateřská znaménka, jizvy atd. Takové ohledání musí být vykonáno osobou shodného pohlaví nebo přímo lékařem. Ohledání jsou zpravidla účastníci povinni strpět. To se týká také krevní zkoušky a jiných podobných úkonů (pokud není pro danou osobu zdraví nebezpečná). Podle novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. je možné obdobným způsobem provést také odběr jiného biologického materiálu, jako jsou vlasy, ochlupení nebo pachová stopa. Důležitá je pokud možno minimální míra zásahu do tělesné integrity dané osoby. 37

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 459

42

Obr. 3 - daktyloskopická karta jako výsledek ohledání osoby

Pokud jde o vyšetření duševního stavu obviněného, je zde obligatorně předepsána účast znalce z oboru psychiatrie dle § 116 trestního zákona (u mladistvých dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže je třeba přibrat znalce dva). Toto zkoumání se v odůvodněných případech provádí za max. dvouměsíčního (u mladistvého měsíčního) nuceného pobytu v předem určeném zařízení. Tuto lhůtu lze prodloužit nejdéle o jeden měsíc. U svědka je rovněž možno vyšetřovat duševní stav, hospitalizace u svědka ale není možná. Prohlídka a následná pitva zemřelého se pro účely trestního řízení provádí v případě, pokud existují důvodná podezření, že k smrti došlo násilnou cestou. Dle § 105 odstavec 2 je třeba přibrat k takové pitvě znalce dva. Smyslem je objasnění příčiny smrti, případně způsobu provedení a motivu vraždy, také o době smrti, a pokud je to možné, také o totožnosti zemřelého. Pohřbít lze potom mrtvého až se souhlasem státního zástupce. O exhumaci rozhoduje v přípravném řízení opět státní zástupce, v dalších fázích předseda senátu.

3.5.2 Ohledání věci Ohledáním věci rozumíme především ohledání místa činu, nálezu mrtvoly, dále též ohledání předmětů a stop. Místem činu rozumíme přirozeně ohraničený prostor - místnost, parkoviště, část lesa atd. Smyslem je zmapování prostoru, jeho charakteru, rozlohy vzhledem ke spáchanému činu. Přeneseně je tím získán základní přehled o osobě pachatele (například, že do tak malého

43

prostoru se mohl dostat jen malý člověk atd.), jeho motivu a úmyslu. Místo činu se zkoumá, hodnotí a dokumentuje. U ohledání předmětu a dokumentů je nejprve třeba takový předmět zajistit. Poté se provádí jeho identifikace a zjištění vztahu k vyšetřovanému činu, včetně zajištění stop, které na něm ulpěly. Ohledání stop se provádí především v proto určených laboratořích. Stopy máme krevní a jiné biologické, daktyloskopické, trasologické (například stopy obuvi nebo pneumatik), mechanoskopické, balistické atd. Závěry ohledání mohou sloužit jako listinný důkaz v trestním řízení.

44

4. Dokazování a zvláštní způsoby dokazování v trestním řízení Jak již bylo řečeno v předchozích kapitolách, § 89 trestního řádu obsahuje pouze demonstrativní výčet důkazních prostředků, které lze využít v trestním řízení. Z toho vyplývá, že je možné dle okolností doplnit dalšími důkazy, které zde nejsou výslovně uvedeny. Rovněž již byl v několika bodech zmiňován význam novely trestního řádu č. 265/2001 Sb., která mj. zakotvila nový oddíl hlavy páté trestního řádu, věnované dokazování. Nový oddíl se nazývá "Některé zvláštní způsoby dokazování" a pojednává o nových důkazních prostředcích, jimiž byly ustanoveny konfrontace, rekognice, vyšetřovací pokus, rekonstrukce a prověrka na místě. Mezi

zvláštní

způsoby

dokazování

bývají

ještě

zařazovány

záznamy

telekomunikačního provozu a dále zvukové, obrazové a jiné záznamy, které jsou získávány při procesu vyšetřování díky operativně pátracím prostředkům. Při splnění zákonných podmínek lze za důkaz považovat i odběr a porovnání pachových stop. O tomto více viz kapitola 5. Jak již bylo řečeno, i před novelizací z roku 2001 praxe tyto důkazní prostředky znala a aktivně využívala. U konfrontace a rekognice ale existují určité spory o tom, zda je možné tyto důkazní prostředky označovat jako samostatné. S protokoly o nich je nutno nakládat jako s protokoly o výslechu obviněného a svědka (viz § 207 odstavec 2 trestního řádu a § 211 a § 212 trestního řádu). "Jejich provedením se z hlediska obsahového získávají specifické nové důkazy, odlišné od původně upravených důkazních prostředků v trestním řádu."38 Jak již bylo řečeno, předepsanou formou dokumentace všech výše popsaných důkazních prostředků je protokol dle § 55 odstavec 3 trestního řádu. "Není ovšem stanoveno nic o tom, zda tento protokol je nutné zpracovat hned v průběhu úkonu, nebo bezprostředně poté, či kdykoli později. Z toho plynou v praxi v některých situacích problémy."39 Fakultativní metodu dokumentace představuje využití nejrůznějších prostředků technických, jako jsou fotoaparáty, videokamery atd. Ty ale nemohou nahradit vlastní protokol o úkonu.

38 39

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 463 Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 348

45

4.1 Konfrontace Je upravena v trestním řádu v § 104a. Jde o specifický druh důkazního prostředku, jehož smyslem je odstranění rozporů výpovědí obviněných, svědka a obviněného nebo dvou svědků. Tento úkon se provádí tak, že jsou postaveni vyslýchaní tváří v tvář a jsou jim kladeny předem pečlivě připravené otázky, které mají vést k osvětlení nejasností. Je třeba dbát zvýšené opatrnosti a provádět tento úkon pouze v krajních nezbytných případech. Hrozí totiž domluva obviněných a další negativní efekty. Namísto odstranění nepravdivých nebo nepřesných výpovědí tak může dojít k utvrzení nepravdy. Tento důkazní prostředek je tedy využíván pouze v případě, že vady nelze odstranit jinak. Od novely č.265/2001 se konfrontace neprovádí v přípravném řízení ale už jen v řízení před soudem. Pro konfrontaci přiměřeně platí pravidla pro výslech svědka a obviněného. Pro výběr termínu konfrontace se zpravidla vybírá datum co nejbližší pro zajištění momentu překvapení bez možnosti domluvy osob. Pamatováno je také na vytvoření psychologicky příznivých podmínek. Pozornost je věnována rovněž prostoru, kde se konfrontace odehrává. Nezbytná bývá také ostraha konfrontovaných osob policisty nebo příslušníky Justiční stráže. Základem

technické dokumentace je audiozáznam,

tedy záznam

zvukový.

Konfrontace se dokumentuje často též fotograficky, v moderní době hraje nezastupitelnou roli videozáznam. Před provedením samotného úkonu jsou zúčastnění poučeni o průběhu a možnosti odmítnutí provedení konfrontace. Při vlastní konfrontaci se vyslýchaný vyzve, aby uvedl v přímé řeči svá tvrzení o okolnostech, v nichž výpovědi nekorespondují. Se souhlasem kriminalisty může též klást otázky konfrontované osobě. Na závěr účastníci podepíší protokol. Poté dochází k vyhodnocení celého úkony kriminalistou. Ten poté stanoví další postup vyšetřování podle úspěšnosti konfrontace. Osoby mladší patnácti let se účastní konfrontace jen v případech nezbytných a se souhlasem odborníka na dětskou psychologii či psychiatrii (novelizace trestního řádu č 218/2003 Sb.). Konfrontaci nelze provést se svědkem s utajenou totožností (dle § 55 odstavec 2). Po skončení výslechu konfrontací je možnost opětovného samostatného výslechu zúčastněných osob.

46

4.2 Rekognice Rekognice je v trestním řádu upravena v § 104b a přiměřeně lze pro ni použít také § 93 odstavec 2. Již z názvu je patrné, že jde důkazní prostředek, v němž podezřelý, obviněný nebo svědek (nebo tzv. ztotožňující osoba) znovu poznává konkrétní osobu nebo věc. Jde vlastně o samostatnou kriminalistickou disciplínu sloužící k identifikaci osob nebo věcí. Dochází u ní jak k prověřování již známých okolností, tak i k zisku nových. V praxi úkon probíhá tak, že ztotožňující osoba znovu poznává osobu nebo věc a určuje tak její totožnost. Osoba, včetně zvířat, může být v rekognice jak živá, tak i mrtvá. U věcí může jít o movité věci, tak i o nemovitosti. Objektem rekognice osob nejčastěji bývá živý podezřelý nebo obviněný. U mrtvol se rekognice užije zejména v případě, kdy není známá totožnost mrtvoly. U věcí jde často o identifikaci ukradených předmětů. Osoby nebo věci lze identifikovat buď samostatně (u mrtvol) nebo ve skupině s dalšími podobnými objekty, kde ztotožňující osoba vybírá ten pravý (v praxi často u obviněného). Rekognice se provádí jak in natura s živými osobami nebo za přítomnosti předmětů nebo podle fotografií či jiného materiálu získaného technickými prostředky. Rekognici zpravidla nelze opakovat, neboť opakování by mohlo vést k nežádoucímu ovlivňování ztotožňující osoby. Dle § 158a je nutné k úkonu přizvat soudce, což se v některých případech jeví jako zbytečné. Důvodnější se jeví pouhé přizvání nezúčastněné osoby dle § 104b odstavec 1. Před rekognicí je třeba zabránit tomu, aby ztotožňující osoba předem objekt rekognice poznala. Ztotožňované osobě kriminalista vysvětlí průběh rekognice a také ji poučí o právech a povinnostech. Musí být zabráněno přímému styku mezi ztotožňující a poznávanou osobou. "Důležité jsou sebemenší mimické reakce zúčastněných osob."40 Pokud jde o identifikaci osob, může ztotožňující osoba požádat kriminalistu, aby se identifikovaná osoba otočila z profilu nebo zezadu. U identifikace osob je možno provádět rekognici přímo tváří v tvář, hrozí zde ale, že ztotožňovaná osoba ze strachu uvede, že nikoho nepoznává. Dále lze rekognici provádět přes polopropustné zrcadlo nebo si osoby prohlédnout a v soukromí kriminalistovi sdělit které číslo a proč by chtěl označit za osobu ztotožňovanou. Polopropustné zrcadlo se využívá obligatorně u mladistvých nebo u dospělých po stresujících zážitcích.

40

Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 358

47

Ztotožňující osobu zpravidla musí doprovázet její obhájce nebo obhájce obviněného z důvodu hodnověrnosti. Vše je pečlivě zaprotokolováno a podepsáno všemi účastníky. I u tohoto důkazního prostředku je velice důležité jeho kvalitní zhodnocení. "To se provádí podle celkové věrohodnosti ztotožňující osoby, z porovnání obsahu výslechu a výsledku rekognice nebo procesního postavení a věrohodnosti ztotožňující osoby."41 Existují také rekognice speciální - zde záleží zejména na vynalézavosti kriminalistů. Je možné například ztotožňující osobu nechat znovu pozorovat činnost pachatele z okna jedoucího vozu atd. U rekognice mrtvol je třeba šetřit emocionálního stavu ztotožňujících osob a případně poodkrýt pouze ty části, kde se nacházejí signifikantní znamení typu mateřských znamének, tetování atd. Zde se z etických důvodů neprovádí žádná další dokumentace mimo protokolu. Rekognice je velice důležitým důkazním prostředkem, často vede k usvědčení pachatele a bývá též často jediným důkazem přímo svědčícím o jeho vině. Proto je třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivosti při provádění tohoto úkonu.

4.3 Vyšetřovací pokus Vyšetřovací pokus je ukotven v § 104c trestního řádu. Jde o důkazní prostředek, během něhož se v uměle vytvořených podmínkách pozorováním a zkoušením prověřují nebo upřesňují skutečnosti zjištěné v trestním řízení. "Mohou se objevit také nové skutečnosti relevantní pro trestní řízení."42 Účelem je prověření již známých skutečností, ale také získání nových informací o činu potencionálně relevantním pro trestní řízení. Zjišťuje se tak, zda se stala nebo mohla stát určitá okolnost způsobem, který je orgánům činným většinou v přípravném řízení znám. Vyšetřovacím pokusem je možné také zkoumat existenci některých přírodních jevů. Většinou jde ale o prokázání nebo vyvrácení mechanizmu/způsobu průběhu určité události. Například v lese byla nalezena za podivných okolností zemřelá osoba s přivázaným igelitovým pytlíkem přes dutinu ústní. Byla přivázaná ke kmeni ohořelého stromu, celý strom byl potom polit hořlavou látkou. Vyšetřovací pokus v tomto případě směřuje k cíli rozpoznat, zda-li bylo možné, aby daná osoba zemřela na následky sebevraždy nebo zda daná osoba zemřela za přispění třetí osoby. Za pomoci figurantů a přítomnosti znalce se provádí pokus, kdy se osoba sama snaží přivázat ke stromu, poté si přiváže kusem látky igelitový pytlík kolem úst, polévá 41 42

Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 360 Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 362

48

okolí stromu hořlavou látkou, přivazuje se ke stromu a škrtá sirkou. Vyšetřovací pokus prokazuje možnost spáchání takového činu osobou samotnou, naopak vylučuje možnost přivázání již zemřelé osoby ke stromu a jejímu následnému zapálení. "Závěr vyšetřovacího pokusu tedy ukazuje na sebevraždu a jde o jediný důkaz v dané věci."43 Podmínky pro vznik skutečnosti se při pokusu různě mohou měnit, což rozlišuje vyšetřovací pokus od rekonstrukce. Rekonstrukce usiluje o obnovu přesného původního stavu podle známých skutečností. Vyšetřovací pokus je kromě pouhého pozorování zpravidla také dokumentován technickými prostředky. Vyšetřovací pokus se provádí v podmínkách maximálně se blížících známým okolnostem činu. Naopak znalec při svém znaleckém zkoumání zkoumá i okolnosti další, které možná při činu nastaly - navíc se širším odborným rozhledem. Proto je vhodné u složitých vyšetřovacích pokusů přibrat také znalce. Celému úkonu by měla být přítomna alespoň jedna na věci nezainteresovaná osoba. Účast podezřelého nebo obviněného či svědka je třeba předem zvážit. Každý účastník nemusí být plně informován o záměru kriminalistů, zejména u figurantů je tento jev nežádoucí. K činnostem souvisejícím s vyšetřovacím pokusem nesmí být žádný z účastníků přímo donucován.

4.4 Rekonstrukce Rekonstrukce je ukotvena v § 104d trestního řádu. Jedná se o důkazní prostředek, který spočívá v obnovení situace, za kterých byl spáchán trestný čin. Prověřuje také informace získané při výpovědi podezřelého, obviněného nebo svědka. Rekonstrukce se, stejně jako ostatní zvláštní důkazní prostředky, provádí v případech, kdy běžné důkazní prostředky nepostačují k objasnění věci (například ve chvíli kdy se výpovědi zúčastněných významně liší). Rekonstrukce slouží k obnovení původních podmínek na místě události a následnému prověření, zda mohlo k události dojít tak, jak popisují osoby zúčastněné a očití svědci. Rekonstrukce se provádí také pro osvětlení podstaty a motivu vzniku prověřované události. Rekonstrukce se využije také v momentě, kdy není zřejmá časová posloupnost události, zda-li bylo například možné, aby pachatel čin spáchal a ještě stihl vlakem v přesný čas odjet atd. Zkoumá se také například, zda je technicky možné, aby pachatel pronikl otvorem dané velikosti, nebo zda pachatelem mohlo být jen malé dítě.

43

Zdroj: výukové video Kriminalistického ústavu Praha.

49

Rekonstrukce je úkon časově náročný, ale také náročný na svou realizaci, proto se provádí jen v důvodných případech. Navíc verze průběhu se liší takřka od každého vyslýchaného a je třeba prověřit všechny verze - minimálně verzi poškozeného, svědka a naproti tomu podezřelého nebo obviněného. Odborníci potom stanoví, která verze se jeví jako nejpravděpodobnější. K rekonstrukci se přistoupí až poté co selžou obvyklé důkazní prostředky výslechem, ohledáním místa, znaleckým posudkem, domovní prohlídkou atd. "Ze zvláštních důkazních prostředků mají také před složitější rekonstrukcí přednost konfrontace a rekognice."44

Obr. 4 - rekonstrukce úkladné vraždy

Kriminalisté také musí rozhodnout, zda je vhodná účast podezřelého, obviněného, poškozeného či svědka. Pokud jsou přítomny, je třeba zajistit jejich ostrahu a řádně je poučit o právech a povinnostech a o celém průběhu vyšetřovacího úkonu. U podobných vyšetřovacích úkonů platí, že čím méně osob se jich účastní, tím je to pro jejich provedení vhodnější. I zde ale platí, že by bylo vhodné, aby se celého procesu zúčastnila alespoň jedna nezúčastněná osoba. Nikdo ale nesmí být k účasti na rekonstrukci donucován. Provedení je rovněž náročné z hlediska zajištění patřičných pomůcek, jako jsou atrapy zbraní a figuríny. Je třeba zajistit také živé figuranty, typově se shodující s poškozeným. Je třeba zajistit úplnou bezpečnost figurantů, dochází-li při rekonstrukci ke styku s pachatelem.

44

Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008, str. 366

50

Vhodné je také dopředu naplánovat způsob dopravy na místo činu, eventuálně dočasný odklon dopravy v místě. V některých případech ale není důležité, aby se rekonstrukce odehrávala přímo na místě činu - podstatné je to pouze v momentě, kdy místo činu hraje nějakou roli v mechanizmu provedení (například sexuálně motivovaná vražda v sadu, kdy pachatel využil zákoutí stromů pro svůj čin). Rekonstrukci lze v souvislosti s vývojem techniky realizovat i pomocí počítačových systémů díky trojrozměrné dokumentaci. Protiargumentem proti moderní technice je ovšem fakt, že naprogramovat lze takřka cokoli, včetně skutečností, které v podstatě reálně provést nejde. Dokumentace je také v tomto případě nezbytná, základ opět tvoří protokol s podpisy zúčastněných osob. Ty je možné na základě nových poznatků opětovně vyslechnout. U rekonstrukce je častá dokumentace videokamerami. Videozáznam je většinou moderovaný některým z kriminalistů. Nezbytnou součástí je titulek na začátku i konci videa, který obsahuje délku záznamu, údaje o použité metodě a softwaru. Také u rekonstrukce je součástí odborné vyhodnocení celého úkonu kriminalistou. Hodnocení obsahuje hodnocení co do splnění účelu a cíle, shrnuje realizovaná prověření a definuje nová poznání.

4.5 Prověrka na místě Prověrka na místě je zachycena v § 104e trestního řádu. Jedná se o důkazní prostředek, který spočívá v doplnění či zpřesnění okolností, informací a údajů relevantních pro konkrétní trestné řízení a vztahujících se k určitému známému místu. Prověrka na místě se na rozdíl od předešlých důkazních prostředků realizuje zpravidla za přítomnosti podezřelého, obviněného, poškozeného nebo svědka. Bez jejich přítomnosti ztrácí prověrka na místě svůj smysl. Účast zúčastněných osob také není ani v tomto případě vynutitelná. Ze všech předešlých důkazních prostředků je rovněž nejméně náročná na předchozí přípravu, a to jak z hlediska přípravy kriminalisty, tak i z hlediska materiálně-technického (mimo dokumentační techniky není třeba k dokazování žádných dalších pomůcek). Přesto ale může jít o velice důležitý důkazní prostředek. Cílem prověrky je upřesnit a zkoušet v praxi předchozí výpovědi. Mnohdy se ale prostřednictvím prověrky zjistí také okolnosti nové. Na prověrku na místě se dle trestního řádu přiměřeně využijí také ustanovení o vyšetřovacím pokusu. Prověrce na místě předchází provedení výslechu zúčastněných osob.

51

Posléze se při prověrce porovnává reálný stav se stavem, jaký popisují zúčastněné osoby. Prověrka se také provádí pouze v případě, pokud je vyhodnocena jako důvodná. Prověrka na místě ale nepřipouští experimentování jako vyšetřovací pokus a také nesměřuje k obnovení původní situace jako rekonstrukce. Při prověrce na místě pachatel nebo poškozený popisuje průběh činu tak, jak o tom předtím vypověděli při vyslýchání. Dále ukazují a popisují konkrétní místa, která se vztahovala ke spáchání trestného činu. Nejčastěji pachatel popisuje, kudy a jak přišel na místo činu, jak z místa odešel, kam ukryl předměty vztahující se ke spáchání činu nebo lup atd. Vhodné je i zde zajištění přítomnosti alespoň jedné nezúčastněné osoby. Prověrka na místě může být provedena pouze v případě, že pachatel předtím sdělí orgánům činným v trestním řízení nějaké okolnosti, které mohou být prověřeny. Šikovný kriminalista je schopen dobře kladenými otázkami rozpoznat, zda svědek či podezřelý nebo obviněný skutečně rozpoznává dané místo činu.

I v tomto případě se

zpravidla nechává svědka, podezřelého nebo zúčastněného samovolně hovořit o dané situaci obdobně jako je u výslechu fáze monologická. Ideální stav je, když pachatel samovolně předvádí svou činnost na místě činu. Předvádí, kam schoval své pomůcky, eventuálně též kam ukryl tělo atd. Také prověrka na místě se protokoluje, v dnešní době se také často využívá videodokumentace pro možnost znovu si situaci přehrát a zkoumat podrobněji reakce zúčastněných osob. Na místo činu by v žádném případě neměli mít přístup novináři, veřejnost, ani pozůstalí. Mohli by zbytečně zastřít nebo zkreslit některé stopy. I k prověrce na místě činu mohou být přizváni soudní znalci, jakož i různí další kriminalističtí experti, hasiči nebo záchranná služba. Při nálezu mrtvoly, je třeba realizovat obhlídku na místě činu, z pochopitelných důvodu okamžitě, jakožto neodkladný a neopakovatelný úkon. Poté je přivolána pohřební služba a úkon již tak není opakovatelný. Přestože je prověrka na místě jedním z nejjednodušších vyšetřovacích úkonů, i přesto vyžaduje důkladnou přípravu a následné hodnocení.

52

5. Techniky dokazování Ani předchozími dvěma kapitolami nemohou být zcela postihnuty všechny důkazní prostředky, které se u nás v trestním řízení využívají. Jako další důkazní prostředky, ale zároveň techniky dokazování, můžeme označit tyto důkazní prostředky: zvukové, obrazové a jiné záznamy (při splnění podmínek § 88 odstavec 4 trestního řádu) získané při využití tzv. operativně pátracích prostředků dle § 158b a následující trestního řádu. Můžeme sem zařadit i odposlech a záznam telekomunikačních prostředků. Dále sem patří odběr a odborné expertízy stop - toto dokazování není upraveno trestním řádem, je ale v praxi využíváno. Mezi techniky dokazování lze zařadit také znaleckou činnost (viz kapitola 3 - znalec a znalecký posudek) a odborné vyjádření. Do kategorie technik dokazování by mohlo být zařazeno ještě více prostředků, které zatím nejsou na našem území uznány jako důkazní prostředky pro trestní řízení - do této kategorie patří například tzv. polygraf, známý též jako detektor lži.

5.1 Operativně-pátrací prostředky Operativně-pátrací prostředky převzala do našeho trestního řádu také novela č. 265/2001 Sb. Jsou zakotveny v novém § 158b - § 158 f. Do roku 2001 byly operativně-pátrací prostředky zachyceny pouze v zákoně č. 283/1991 Sb. o Policii České Republiky. Největší změnou se tak stala procesní využitelnost těchto prostředků a také možnost státního zástupce provádět dozor nad realizací operativně-pátracích prostředků. Novela rovněž stanovuje mantinely mezi operativně-pátrací činností policie jako takové a operativně-pátrací činnosti policejních orgánů již přímo v trestním řízení. Operativně-pátrací prostředky spadají pod tzv. operativně-pátrací činnosti. Jde o systém činností specializovaných orgánů. Jde zejména o činnost průzkumnou, vyžadující utajení. Operativně-pátrací činnost se využije, existují-li jisté neurčité signály, které by mohly souviset s trestní činností. "Účelem operativně-pátrací činnosti je získávání, shromažďování a prověřování operativních informací, sloužících k ochraně zájmů chráněných zákonem a mezinárodními smlouvami zavazujícími naši republiku."45 Výčet operativně-pátracích prostředků v trestním řádu je taxativní, tedy uzavřený a není možné jej rozšiřovat. Trestní řád zná tři operativně-pátrací prostředky a těmi jsou předstíraný převod, sledování osob a věcí a použití agenta.

45

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 581

53

Předstíraný převod dle § 158c trestního řádu představuje předstíranou koupi, prodej nebo jiný způsob získání držby k věci, k jejímuž držení je třeba povolení, je nepřípustné, nebo která pochází z trestné činnosti nebo je k ní do budoucna určena. Sledování osob a věcí dle § 158d představuje zisk poznatků o osobách nebo/a věcech. Provádí se s utajením za použití elektrotechnických, radiotechnických, fototechnických, optických, mechanických a jiných technických prostředků. Využívají se také zařízení sloužící k pozorování a pořizování obrazových, zvukových a dalších typů záznamů. Lze využít i přímé osobní pozorování a sledování. U sledování osob, ale i věcí, dochází k zásahu do osobnostních práv, do domovní svobody a do listovního a telekomunikačního tajemství. Je tedy třeba postupovat s obezřetností a patřičnými povoleními a souhlasy státního zástupce nebo soudce. Použití agenta dle § 158e je možné pouze v případě podezření na zvlášť závažnou trestnou činnost, jejíž definici přináší § 41 odstavec 2 trestního zákona. Jde většinou o trestné činy spáchané ve prospěch zločinného spolčení nebo jiných úmyslných trestných činů, k jejichž spáchání zavazuje mezinárodní smlouva, kterou je Česká Republika vázána. Příslušná je k výkonu této činnosti pouze Policie ČR. Agent zastírá v akci účel své činnosti a zpravidla má připravenou falešnou legendu pro tento případ. V některých případech může na základě povolení svou činnost provádět i v zahraničí. Agent při své činnosti nesmí nikomu způsobit újmu na jeho právech. Policejní aktivity nesmí přímo prokovat k trestné činnosti, pouze jsou reakcí na vlastní jednání pachatele, který musí být způsobilý trestnou činnost páchat i bez přispění agenta. Agent pouze čin dokumentuje, opatřuje důkazy a snaží se o zabránění následků. Zvukové, obrazové a jiné prostředky získané při využití operativně-pátracích prostředků, lze podle § 158b odstavec 3 trestního řádu použít jako důkaz v trestním řízení. Je ale nutné, aby tyto záznamy byly dle zákona získány při použití operativně-pátracích prostředků. Jde tedy zpravidla o záznamy pořízené přímo při provádění úkonu, který využívá některého z operativně-pátracích prostředků. "Jeho využití se poté dokumentuje některým z dostupných technických prostředků."46 Nesmí jít o úřední záznamy, které jsou o úkonu zpravidla sepisovány některým z policejních orgánů k tomu pověřených.

46

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 473

54

Obr. 5 - moderní odposlouchávací zařízení

I pokud ale nebyly použity k záznamu operativně-pátracích prostředků technické prostředky, je stále možné tento úkon použít dle zákona jako důkaz. Absentuje-li technický záznam, je možné přistoupit k výslechu osob, které pracovaly na úkonu s použitím operativně-pátracích prostředků. Je možné také utajení svědka dle § 55 odstavec 2 (v praxi se používá, přičemž jeho výslech u soudu je prováděn odděleně – tajně). Důležité ale rovněž je provádění operativně-pátracích prostředků pouze v souladu se zákonem, a to se všemi ustanoveními, nejen s obecným zněním § 158 odstavec 2. Trestní řád rovněž stanovuje podmínky pro využití jednotlivých operativně-pátracích prostředků. § 158c pojednává o předstíraném převodu, § 158d o sledování osob a věcí a § 158e o použití agenta. Především musí být operativně-pátrací prostředky prováděny oprávněným policejním orgánem za dodržení stanovených podmínek. V takovém případě mohou posloužit jako důkaz ve všech stádiích trestního řízení. Dokazování se posléze v praxi provádí přehráním zvukového, obrazového nebo jiného záznamu. K tomu je vždy opět nutno přečtení přidruženého protokolu dle § 55 trestního řádu.

5.2 Znalecký posudek a odborné vyjádření O přibírání znalce a znaleckém posudku pojednávám v kapitole 3 této práce. Do kategorie technik lze zařadit i odborné vyjádření. Znalecký posudek i odborné vyjádření směrují k objasnění nějakých složitějších otázek, které jsou relevantní pro trestní řízení. Znalecký posudek je považován za samostatný důkazní prostředek, zatímco odborné vyjádření představuje pouze listinný důkaz. Nová úprava proto stanoví přednost využití 55

odborného vyjádření před znaleckým posudkem. Znalecký posudek se využije pouze v případě, kdy jsou otázky natolik složité, že nepostačuje odborné vyjádření. U odborného vyjádření také žádný zákon nestanovuje jeho náležitosti, na rozdíl od znaleckého posudku. V praxi jde například o lékařské zprávy (o zranění poškozeného atd.). "Odborná vyjádření poskytují také odbory kriminalistické technicky a expertiz správ krajů Policie ČR nebo příslušných pracovišť Kriminalistického ústavu Praha."47

5.3 Odběr stop a jejich odborné expertízy Základní teorií o vzniku stopy je tzv. teorie vzájemného působení dvou a nebo více objektů (například působení pneumatiky na měkký povrch). "Pro kriminalistiku jsou relevantní jen ty změny na objektech, které mají souvislost s kriminalisticky relevantní událostí."48 Tato stopa zároveň musí být zjistitelná a vyhodnotitelná současnými kriminalistickými metodami a prostředky. Obsah stopy potom přináší kriminalisticky relevantní

informace,

které

mají

obsah

z

hlediska

kriminalisticko-technického,

kriminalisticko-taktického. Stopy dělíme na stopy paměťové (tedy ve vědomí) a stopy materiální (tedy hmotné). Se stopami ve vědomí pracují kriminalisté metodou výslechu (viz kapitola 3. této práce). Samozřejmě sem patří také stopy vnímatelné ostatními smysly než jen zrakem - sluchové, čichové, chuťové a hmatové. "Učebnice trestního práva procesního uvádějí jako příklad, spadající do kategorie ostatních důkazních prostředků, trestním řádem neupraveného odběru stop velice často případ tzv. pachové stopy."49 Do této kategorie ale můžeme zařadit také odběr celé řady dalších druhů stop, které zná kriminalistická praxe (stopy mechanoskopické, daktyloskopické, trasologické, písmoznalecké a další). Co se týče již zmiňovaného odběru a porovnání pachových stop, v současné době se odebírají do tzv. pachových konzerv. Jejich prostřednictvím služební pes může pachatele orientačně označit. Stopa se sejme kontaktem pachového snímače s místem, kde se pachová stopa nachází. Srovnávací stopy se získají od prověřovaných osob (nejčastěji z rukou). Pes posléze nasaje pachovou stopu a prochází kolem řady pachových konzerv, kdy správnou pachovou konzervu označí zalehnutím. Uvedený postup se pro větší důvěryhodnost 3x opakuje. Bohužel ani kladný výsledek testu nezaručuje usvědčení podezřelého nebo obviněného, pouze dokazuje, že tento byl ve styku s předmětem, z něhož pachová stopa 47

Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 444 Musil, J. a kol.: Kriminalistika, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2004, str. 75 49 Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 472 48

56

pochází. Proto je také sporné využití pachové stopy jako důkazu, rozhoduje o tom přímo až konkrétní soudce. Stopy materiální vznikají kdekoli jinde mimo lidskou paměť. U nich je důležitý faktor, zda se odrazily vlastnosti působícího objektu nebo ne. Může jít o stopy chemické, fyzikální nebo jiné. Jde také o to, zda stopu zanechala pevná, kapalná nebo plynná látka. Patří sem ale také stopa chůze, běhu nebo hlasu, řeči či v neposlední řade rukopisu a písemného projevu. V některých zvláště závažných případech se využije také finančně i technicky nákladné odebírání tzv. mikrostop (stopy střelného prachu atd.), které nejsou pouhým lidským okem pozorovatelné. Se všemi výše uvedenými stopami dokáží kriminalisté pracovat a usvědčit na základě jejich odborné expertízy pachatele. Tomu poslouží konkrétní technické a přírodovědné kriminalistické metody, jako je daktyloskopie (nauka o obrazcích papilárních linií na článcích prstů, na dlaních a prstech nohou a chodidlech), identifikace osob podle ručního písma, kriminalistická biologie (aplikovaná biologická věda sloužící k vyhledání a vyhodnocení biologických stop lidského, zvířecího nebo rostlinného původu), fonoskopie, odorologie, mechanoskopie (kriminalistická technika zabývající se zákonitostmi vzniku a metodikou vyhledávání a zkoumání stop nástrojů a jiných technických prostředků pro jejich identifikaci a zjištění způsobu jejich využití atd.), kriminalistická balistika (metoda zabývající se výzkumem mechanismu střely, jejího pohybu v hlavni zbraně, dráhou při letu a destrukčními účinky střely v hlavni a také funkčností zbraně, střeliva a povýstřelových zplodin), trasologie (obor kriminalistické techniky, který se zabývá vyhledáváním a zkoumáním stop bosých i obutých nohou, dopravních prostředků a dalších stop podobného druhu), kriminalistická pyrotechnika, kriminalistická chemie (zabývá se zkoumáním vlastností, složení a stavby různých látek relevantních pro kriminalistickou praxi), kriminalistická elektrotechnika atd. Tyto technické a přírodovědné metody se neustále zdokonalují a umožňují tak efektivnější využití kriminalistických stop pro vlastní dokazování v trestním řízení. Umožňují tak vést účinnější boj s protispolečenskou činností, dokumentují jevy a zjištěné skutečnosti nebo vytváří rejstříky biologických či daktyloskopických stop pro usnadnění odhalování recidivistů. V praxi nejpoužívanější metoda je usvědčování pomocí papilárních linií pachatelů, tzv. daktyloskopie, která stojí na tom, že žádné papilární linie se u druhého člověka neshodují. Tato metoda je tedy poměrně spolehlivá. Dále se využívá hojně zkoumání ručního písma, eventuálně dříve též psacích strojů. Často se zkoumání podrobují také listiny, doklady, ceniny a platidla. Dále jsou velice důležité tzv. trasologické stopy - například stopy bosých nohou, 57

obuvi nebo pneumatik. Při střelbě se uplatní tzv. balistika, která umí prověřit střely a nábojnice, jejich stopy a trajektorie. Rovněž významnou roli hraje odběr a stopy tzv. biologického materiálu (krev, sliny, sperma, atd.). Nález, odběr a zkoumání stop vyžaduje využití řady speciálních optických pomůcek a přístrojů, zdrojů světelného záření atd. Nejčastěji se využívají jednoduché lupy a konstrukčně složitější mikroskopy. Často se využívá také ultrafialové a infračervené záření. Pro zjištění chemického složení vzorku se využijí chemické metody, které jsou sice nejstaršími metodami využívanými v kriminalistice, nyní jsou již ale spíše okrajové, stejně jako metody fyzikální. I u tohoto způsobu dokazování je velice důležitá dokumentace. Ta musí být včasná, trvalá, komplexní, úplná, pokud možno objektivní a využívat vhodné dokumentační metody. Formy dokumentace známé v kriminalistické praxi jsou protokol jako písemné vyjádření dokumentovaných skutečností (má obligatorně tři části - úvodní, popisnou a závěrečnou), obrazová dokumentace (fotografická, filmová, videozáznam), topografická (mapky, plánky, náčrtky), zvuková dokumentace a některé další zvláštní typy dokumentace (dokumentace laboratorních postupů, grafické záznamy pocházející z různých přístrojů, zápisy o průběhu experimentů, biologických zkoumání atd.). Uvedené druhy kriminalistické dokumentace se vzájemně doplňují. Tak se minimalizují nedostatky každé jednotlivé metody a dospívá se k co možná nejreálnějšímu obrazu skutečnosti.

58

Závěr Tato práce si klade za cíl přiblížit metody a proces dokazování od nejstarších dob římského práva, po historii dokazování na našem území až po současné, nejmodernější metody. Prvotním důkazním prostředkem v římském právu byl výslech svědka, eventuálně poškozeného. V nejstarších historických dobách ale nehrálo dokazování příliš velkou roli. V římském právu se také poprvé a naposledy v historii dokazování projevila zásada nikoli volného, nýbrž císařskými nařízeními předepsaného hodnocení důkazů. Historie dokazování v českých zemích byla zprvu poznamenána formalismem stanoveným katolickou církví a iracionálním důkazním řízením ordálovým. Stejně zavádějící bylo poměrně dlouho trvající období dokazování pomocí mučení, tzv. tortury. V tomto ohledu daleko vyspělejší bylo dokazování v právu městském, které čerpalo z římského práva a práva německých měst. Za doby komunismu na našem území bylo trestní řízení a dokazování v něm opět zkresleno vzhledem k panujícímu režimu. V současné době hraje dokazování v trestním řízení klíčovou roli. Jen díky důkazům je možné usvědčit pachatele a odsoudit jej. Důkazních prostředků dnes již známe celou řadu, za využití čím dál modernějších technik a prostředků. Jde o standardní důkazní prostředky a další důkazní prostředky inkorporované do trestního řádu na základě novely č. 265/2001 Sb. tedy tzv. zvláštní způsoby dokazování a ještě některé další důkazní prostředky. Praxe trestního řízení ctí zásadu, že jako důkaz může sloužit cokoli, co může přispět k objasnění věci a vydání rozsudku ve věci samé. Jen konkrétní soud má právo posoudit předkládané důkazní prostředky a stanovit, které důkazy ve věci využije. Strany sice mají možnost rovněž jednotlivé důkazy provést, zpravidla ale zůstávají zbytečně pasivní, a vše nechávají na soudu. Problematika dokazování je velice široká, moje práce ji proto pouze okrajově přibližuje s tím, že větší důraz je kladen na historický vývoj a porovnání se stavem současným. Práci jsem zpracoval za pomoci odborné literatury, zákonů a také s informaci, které jsem se dozvěděl od osob zabývajících se právem a samozřejmě za pomoci mé vedoucí práce JUDr Anežce Forstové, ke které jsem chodil na pravidelné konzultace a tím získal spoustu důležitých poznatků, pro tuto práci. Uvědomuji si, že tato práce má spíše popisný charakter, přesto ale věřím, že srovnání historického vývoje se současností může na celé dokazování čtenáři této práce pomoci s širším náhledem do dané problematiky, což také bylo při práci mým cílem.

59

Seznam použité literatury [1] Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI, Praha 2008 [2] Gerloch, A.: Teorie práva, 3. vydání, Aleš Čeněk, Plzeň 2007 [3] Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, 1. vydání, Leges, Praha 2009 [4] Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 1995 [5] Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 1995 [6] Musil, J. a kol.: Kriminalistika, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2004 [7] Musil, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2007 [8] Porada, V. a kol.: Kriminalistická metoda vyšetřování, 1. vydání, Aleš Čeněk, Plzeň 2007 [9] Skřejpek, M.: Římské právo v datech, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 1997 [10] Straus, J. a kol.: Dějiny československé kriminalistiky, 1. vydání, Police history, Praha 2003 [11] Straus, J. a kol.: Úvod do kriminalistiky, 2. vydání, Aleš Čeněk, Plzeň 2006 [12] Svoboda, K.: Dokazování, 1. vydání, ASPI, Praha 2009 [13] Šámal, P. a kol.: Trestní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2008 [14] Šámal, P. a kol.: Trestní řád - komentář, II. díl, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2008 [15] Vlček, E.: Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu, 3. vydání, Masarykova Univerzita, Brno 2007

Zákony: [1] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky [2] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jakou součásti ústavního pořádku České republiky (Listina základních práv a svobod) [3] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník [4] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [5] Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)

Internetové zdroje: [1] IURIDICTUM. Encyklopedie o právu. Římské právo. [on-line], [citace 15.02.2010]. Dostupné na www: < http://iuridictum.pecina.cz/w/Římské_právo >.

60

Internetové zdroje - obrázky: [1] POZITIVNÍ NOVINY. Michal Dlouhý: Rozhodující důkaz. [on-line], [zdroj 15.02.2010]. Dostupné na www: < http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2010010046 >. [2] EARLY OFFICE MUSEUM. ImagesWWW. [on-line], [zdroj 15.02.2010]. Dostupné na www: < http://www.officemuseum.com/IMagesWWW/1804_Jeffersons_Polygraph_Monticello_ Cville_VA.jpg >. [3] MILITARY CZ. Zajímavé články. [on-line], [zdroj 15.02.2010]. Dostupné na www: < http://www.military.cz/accessories/Nikolov/default.htm >. [4] BRITSKÉ LISTY. Odposlech a možné melouchy. [on-line], [zdroj 15.02.2010]. Dostupné na www: < http://www.blisty.cz/art/15952.html >.

61