Dokazování a důkazní prostředky v civilním soudním řízení

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Dokazování a důkazní prostředky v civilním soudním řízení Bakalářská práce

Autor:

Jiří Prudil Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Josef Mužík

Duben, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Břeclavi dne 12. dubna 2014

Jiří Prudil

Poděkování Rád bych poděkoval vedoucímu své bakalářské práce JUDr. Josefu Mužíkovi za konzultace, _

odborné rady a věcné připomínky, které mi v průběhu realizace této práce poskytl.

Anotace: Dokazování je nejvýznamnější institut procesního práva, a proto je cílem této práce jeho specifikace. V úvodní části je definováno občanské právo procesní, jeho vztahy, subjekty a další souvislosti. V následující části se práce zaobírá druhy civilního řízení a zásadami, které se v něm uplatňují. Řízení sporné a nesporné jsou dvě základní formy občanského soudního řízení, ve kterých mají jejich subjekty určitá práva a povinnosti. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní je tak dalším tématem této práce. Samotné dokazování a jeho průběh je nejdůleţitějším faktorem kaţdého civilního řízení, na jehoţ výsledcích je postaveno rozhodnutí soudu. Nedílnou součástí práce jsou důkazní prostředky a jejich charakteristika. V některých kapitolách se věnuji konkrétním případům, které byly rozhodovány soudy a zejména pak judikovány Nejvyšším soudem. V závěru své práce se věnuji zhodnocení důkazních prostředků. Klíčová slova: Civilní proces, důkazní povinnost, dokazování, důkazní prostředky, účastník řízení, občanský soudní řád.

Annotation: The topic of this thesis is the burden of proof and its specification, which is the most important part of the procedural law.

The introduction defines civil procedure and its

coherent relations and subjects.The following part of the thesis deals with different forms of lawsuit and principles that are put into effect within .The adversarial and non–adversarial systems are two main forms of civil lawsuit in which the parties have certain rights and obligations. The obligation of the statement and the evidence are other topics of this thesis. The burden of proof and its process is the most important factor of each lawsuit as the verdict is often based on its results. An integral part of the thesis is the means of evidence and their characteristics. Some chapters deal with specific cases that were arbitrated by courts and then abjudicated by the Supreme Court. The last part is dedicated to the evaluation of the means of evidence. Keywords: civil lawsuit, legal burden of proof, means of evidence, parties, civil procedure rules.

Obsah OBSAH ................................................................................................................................. 5 ÚVOD .................................................................................................................................. 7 1.

OBČANSKÉ PRÁVO PROCESNÍ ...................................................................................... 8 1.1 PRVKY CIVILNÍHO PROCESU ....................................................................................................... 9 1.1.1 Procesní vztahy ........................................................................................................ 10 1.1.2 Procesní subjekty ..................................................................................................... 10 1.1.3 Procesní úkony ......................................................................................................... 10 1.2 PROCESNÍ LHŮTY .................................................................................................................. 11 1.3 DRUHY CIVILNÍHO PROCESU .................................................................................................... 11 1.3.1 Řízení nalézací.......................................................................................................... 12 1.3.2 Řízení sporné ............................................................................................................ 12 1.3.3 Řízení nesporné ........................................................................................................ 12 1.3.4 Řízení vykonávací ..................................................................................................... 13 1.3.5 Insolvenční řízení ..................................................................................................... 13 1.3.6 Rozhodčí řízení ......................................................................................................... 15 1.3.7 Řízení zajišťovací ...................................................................................................... 15 1.4 ZÁKLADNÍ ZÁSADY CIVILNÍHO PROCESU ..................................................................................... 16 1.4.1 Zásada rovnosti stran .............................................................................................. 16 1.4.2 Zásada dispoziční ..................................................................................................... 17 1.4.3 Zásada projednací ................................................................................................... 17 1.4.4 Zásada vyšetřovací .................................................................................................. 18 1.4.5 Zásada materiální pravdy ........................................................................................ 18 1.4.6 Zásada kontradiktornosti ........................................................................................ 19 1.4.7 Zásadu volného hodnocení důkazů ......................................................................... 19 1.4.8 Zásada arbitrárního pořádku................................................................................... 19 1.4.9 Zásada veřejnosti ..................................................................................................... 20 1.4.10 Zásada přímosti ..................................................................................................... 20

2.

DŮKAZNÍ POVINNOST ................................................................................................ 21 2.1 SKUTEČNOSTI NEPODLÉHAJÍCÍ DOKAZOVÁNÍ ............................................................................... 24

3.

PRŮBĚH DOKAZOVÁNÍ ............................................................................................... 26 3.1 STÁDIA PROCESNÍHO DOKAZOVÁNÍ........................................................................................... 27 3.1.1 Navrhování důkazů .................................................................................................. 27 3.1.2 Opatřování důkazů .................................................................................................. 27 3.1.3 Provádění důkazů .................................................................................................... 27 3.1.4 Hodnocení důkazů ................................................................................................... 29 3.2 PREJUDICIÁLNÍ OTÁZKA .......................................................................................................... 30

4.

DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY .............................................................................................. 32 4.1 VÝSLECH SVĚDKA .................................................................................................................. 33 4.2 ZNALECKÝ POSUDEK .............................................................................................................. 37 4.3 LISTINY............................................................................................................................... 39 4.3.1 Originály a kopie listin ............................................................................................. 40

5

4.4 OHLEDÁNÍ .......................................................................................................................... 41 4.5 VÝSLECH ÚČASTNÍKŮ ............................................................................................................. 42 4.6 ZPRÁVY A VYJÁDŘENÍ ORGÁNŮ, FYZICKÝCH A PRÁVNICKÝCH OSOB ................................................... 44 4.7 NEPŘÍPUSTNÉ DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY ........................................................................................ 45 5.

ZHODNOCENÍ PROBLEMATIKY DŮKAZNÍCH PROSTŘEDKŮ ......................................... 47

ZÁVĚR ............................................................................................................................... 49 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................................................... 50 SEZNAM POUŽÍVANÝCH ZKRATEK ..................................................................................... 52

6

Úvod Běţná denní praxe nás můţe dostat do situace, která v našem ţivotě hraje velmi zásadní a mnohdy nepříjemnou roli. Do takových situací se člověk dostane vlastním zaviněním nebo vinou někoho jiného. Většina z nás je například v pracovním poměru nebo je účastníkem smluvních vztahů, a proto se můţeme dostat do nějakého sporu, který není jednotlivec schopen sám vyřešit a věc musí být předloţena soudu. Vzhledem k dnešní hektické době se spousta lidí do těchto sporů dostává, a proto nezadrţitelným tempem roste počet civilních sporů, které jsou řešeny před soudem. Pro spravedlivé rozhodnutí soudu v těchto případech je potřeba, aby osoby, které se domáhají svého práva, prokázaly důleţité skutečnosti. Je tedy potřeba, aby byla stanovena určitá pravidla, aby případní účastníci soudního řízení věděli, jaká mají práva a povinnosti při uplatňování svých zájmů. Činnost soudu v civilním soudním řízení je zaloţena na získaných podkladech, které umoţňují soudu věc projednat a také rozhodnout. Současné právní normy ukládají osobám, které svůj problém řeší před soudem, aby samy předloţily podklady k soudnímu jednání. Soudem pak můţe rozhodnou podle zákona, a tím snad i spravedlivě. Soud na základě předloţených důkazů provádí dokazování, které ho má dovést ke zjištění, kdo je v právu. Dokazování je tak v samotném procesním řízení jednou ze zásadních částí, která má hlavní podíl na výsledku sporu. Samotný proces je však ovlivňován dalšími pravidly a aspekty, které mají také nemalý vliv na úspěch či neúspěch procesních stran ve sporu. Cílem této práce je zaměřit se, a to v rámci charakteristiky občanského práva procesního, na dokazování a důkazní prostředky současného právního systému.

7

1.

Občanské právo procesní

Právo je fenomén, který je nezbytný pro harmonizaci a soulad ve společnosti, ve které za pomoci řádů a pravidel sniţuje míru chaosu, a tím stabilizuje poměry v ní. Tento předpoklad platí pouze v případě, ţe je právo společností dodrţováno. Jasné vymezení pojmu právo není tak jednoduché a neexistuje pro něj jednotná definice.

Všeobecná encyklopedie objasňuje pojmy právo a proces následovně: Právo „V objektivním smyslu znamená soubor právních norem, které upravují chování lidí a životní poměry v státním společenství (právní řád). Rozlišuje se mezi psaným právem (zákon, právní předpis) a právem nepsaným (právo obyčejové).“ „Je to souhrn norem, které mimo sociální normy upravují soužití lidí určitými pravidly a ta prosazují pomocí závazných sankcí.“1 Proces „Latinsky "processio" – postup, průběh soudu, soudní či správní řízení.“2 Právo je disciplína zkoumaná z různých pohledů právní vědou. Právním vědomím pak označujeme všeobecné znalosti o něm, představy o jeho platnosti a oprávněnosti. Protoţe právo má vícero různých významů, pouţívají právní odborníci termín objektivní právo pro právo jako soubor norem a termín subjektivní právo pro právo určitého subjektu na něco. Jde tedy o objektivním právem zaručenou moţnost chovat se určitým způsobem. V objektivním právu rozlišujme například právo přirozené a právo pozitivní. Právo přirozené (ius naturale) vzniká a vyvíjí se ve společnosti s nezávislou existencí na státě. Jde o souhrn principů, které jsou adekvátní dosaţenému stupni vývoje společnosti. Dnes je vnímáno hlavně jako teorie o lidských právech a je prepozitivní. 1

UNIVERSUM – všeobecná encyklopedie, 7.část Or–Q, Praha: Odeon, 2001, s. 48, Verlagshaus Stuttgart ISBN 80–207–1069–8. 2 UNIVERSUM – všeobecná encyklopedie, 7.část Or–Q, Praha: Odeon, 2001, s. 52 Verlagshaus Stuttgart ISBN 80–207–1069–8.

8

Právo pozitivní (ius pozitivum) je takové právo, které lze odvodit ze soudobě platného systému právních norem, která jsou většinou v psané formě (ius scriptum). Pozitivním právem rozumíme pravidla, která jsou státem vynutitelná.3 Občanské právo procesní je jedno z nejrozsáhlejších právních odvětví českého právního řádu. Jeho nejvýznamnějším pramenem je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Dalšími právními předpisy, s nejvyšší právní silou, které regulují občanské právo procesní, jsou například zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ústavní zákon č. 2/193 Sb., Listina základních práv a svobod, ve které je zakotveno právo na soudní a jinou právní ochranu,4 také vymezuje některé zásady civilního procesu.5 Civilní právo procesní můţeme vymezit jako soubor právních norem upravujících civilní proces, který zahrnuje postup soudu (jiných rozhodujících subjektů) a účastníků (dalších subjektů a osob zúčastněných na řízení) v občanském soudním řízení při poskytování ochrany porušeným či ohroţeným subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům, jakoţ i právní vztahy, které v důsledku toho vznikají.6 Z toho vyplývá, ţe právní předpisy závazně stanovují soudům a jiným orgánům soudního typu, jak při řešení sporů postupovat, jaký je jejich vztah ke sporným stranám a ostatním zúčastněným subjektům v řízení. Dále upravují práva a povinnosti všech zúčastněných subjektů, co mohou procesní strany v průběhu řízení činit a jaké vyplývají právní důsledky z jejich procesního konání či nekonání. Prosazování právního řádu a jeho ochrana je tak hlavním cílem a úlohou civilního procesu.

1.1 Prvky civilního procesu V civilním procesu rozlišujeme tři pojmové prvky, kterými jsou: -

procesní vztahy

-

procesní subjekty

-

procesní úkony

3

Právo pozitivní a právo přirozené [online]. [cit. 15.4.2014]. Dostupný na WWW: http://www.iuswiki.eu/teorie–prava/pfuk/teorka/zkouska/otazka–4 4 Článek 36, ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. 5 Článek 37–40, ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. 6 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde 2011. s.34. ISBN 978-80-7201-842-0.

9

1.1.1 Procesní vztahy Procesní vztahy chápeme jako společenské vztahy, které upravují předpisy občanského práva procesního a vznikají mezi subjekty v průběhu civilního procesu. Specifikací těchto vztahů je závaznost a vynutitelnost. Procesní vztahy vznikají zahájením civilního procesu, a to podáním ţaloby, na jejímţ základě vznikne procesní vztah mezi soudem a ţalobcem. Prováděním procesních úkonů v průběhu řízení tak vznikají další odpovídající procesní vztahy. To znamená, ţe v procesním vztahu, po celou dobu trvání konkrétního civilního řízení, je soud a obě procesní strany. Z toho je patrné, ţe můţeme takový vztah v občanskoprávním procesu definovat jako trojstranný.

1.1.2 Procesní subjekty Procesními subjekty rozumíme takové subjekty, které mohou vstupovat do procesních vztahů a svou činností mohou průběh řízení ovlivnit. To znamená, ţe za procesní subjekty povaţujeme soud a účastníky řízení.

1.1.3 Procesní úkony Procesní úkony jsou projevem vůle, jejímţ prostřednictvím se uskutečňuje činnost soudu a účastníků od zahájení řízení, aţ do vydání pravomocného rozhodnutí. Tyto úkony také zásadně ovlivňují vznik, změnu nebo zánik procesních vztahů. Procesní úkony účastníků mají nejčastěji podobu návrhů, ţádostí, podnětů, kterými ovlivňují průběh procesu. Procesní strany v občanskoprávním řízení zasahují do řízení nejvýrazněji dispozitivními úkony (např. podání ţaloby, vzetí ţaloby zpět, uzavření smíru) a dále pak prostými úkony (např. navrţení důkazů, nahlédnutí do spisu). Procesní úkony soudu mají většinou formu rozhodnutí (rozsudek, usnesení, platební rozkaz), někdy také formu opatření (pořádková opatření).7 Některé procesní úkony jsou časově omezeny. To znamená, ţe je stanovena lhůta, kterou mají procesní strany nebo jiní účastníci řízení na provedení patřičného úkonu. V procesním právu rozlišujeme dva druhy procesních lhůt, a to zákonné procesní lhůty a soudcovské procesní lhůty.

7

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde 2011. str. 34 –36. ISBN 978-80-7201-842-0.

10

1.2 Procesní lhůty Zákonné procesní lhůty stanoví přímo zákon a nemohou být měněny rozhodnutím soudu. Výjimkou jsou však zákonné lhůty podpůrné, kdy například třídenní lhůtu k plnění8 je soud oprávněn prodlouţit. Soud můţe prominout zmeškání lhůty, jestliţe k němu došlo z omluvitelného důvodu9 a zákon to výslovně nezakazuje. Soud rozhoduje o tom, zda jde o omluvitelný důvod. Z nedodrţení zákonné procesní lhůty plynou určité procesní důsledky. Ztráta moţnosti úspěšně provést daný úkon (zejména opravné prostředky, jakými jsou např. odvolání, podání odporu) je následkem nedodrţení zákonné procesní lhůty, která byla určena k provedení úkonu (lhůty prekluzivní neboli propadné). Sankce je následkem nedodrţení zákonné lhůty stanovené ke splnění určité povinnosti. Vykonatelnost rozsudku je sankce obsaţena v ustanovení §161 za nesplnění uloţené povinnosti ve lhůtě plnění. Uloţení pořádkové pokuty je další moţnou sankcí vyplývající z ustanovení §260 občanského soudního řádu.10 Soudcovské procesní lhůty nejsou stanoveny zákonem a k provedení úkonu je určuje soud (např. ke splnění povinnosti uloţené rozhodnutím). Prominutí zmeškání lhůty je v tomto případě nesmyslné, protoţe samotný soud má moţnost, dle svého uváţení, lhůtu prodlouţit. Sankce je opět nepříznivým důsledkem nedodrţení soudcovské lhůty, ovšem ne nezbytný. Počítání a běh procesní lhůty, která můţe být určena na dny, týdny, měsíce a roky, je upravena v ustanovení §57 občanského soudního řádu.

1.3 Druhy civilního procesu Civilní soudní řízení Výsledkem postupného vývoje právního odvětví je diferenciace civilního procesu, který na základě jeho dělení rozlišuje řízení nalézací a řízení vykonávací. Takové dělení však nelze 8

§160 odst. 1), Zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. §58, Zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 10 §161, §260 odst. 3), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 9

11

povaţovat za výlučné, neboť nezahrnuje ostatní druhy civilního procesu, kterými jsou řízení insolvenční, řízení rozhodčí a řízení zajišťovací.

1.3.1 Řízení nalézací Řízením nalézacím rozumíme takovou činnost soudu, kterou lze označit jako nalézání práva. Jedná se o takové řízení, kde soud zjišťuje, co je právem, anebo právo ve smyslu právního vztahu vytváří. V našem právním řádu však nemůţeme jednoznačně hovořit o nalézání práva, protoţe rozhodnutí soudu nepovaţujeme za pramen práva, a můţeme tedy říci, ţe jde o právní posouzení jednotlivých případů, při kterých soud konkretizuje právní normy, které tak mohou mít vliv na posouzení dalších případů. Z toho vyplývá, ţe přesněji hovoříme o jakémsi dotváření práva, neţ o jeho nalézání. Předmětem realizace nalézacího řízení však není vlastní výkon práva, které tak zajišťuje aţ následné řízení vykonávací. V oblasti nalézacího řízení existuje ještě další forma vnitřního členění na řízení sporné a řízení nesporné.

1.3.2 Řízení sporné Řízení sporné je v občanském soudním řádu obsaţeno v první aţ čtvrté hlavě třetí části. Stranami takového řízení jsou ţalobce a ţalovaný v roli vzájemných odpůrců. Sporné řízení je řízením kontradiktorním, v jehoţ rámci dochází ke sporu mezi procesními stranami s protikladným zájmem na výsledku procesu. Soud mezi těmito stranami rozhoduje jako nestranný rozhodčí, který jednání sice řídí, ale je silně omezen vůlí stran.

1.3.3 Řízení nesporné Řízení nesporné je vedle řízení sporného druhou základní formou občanského soudního řízení. Jeho podstatným znakem je, ţe proti sobě nestojí ţalobce a ţalovaný, ale okruh účastníků, kteří nemají postavení odpůrců. Soud v takovém řízení nemá roli pouhého rozhodce jako v řízení sporném, ale musí být sám aktivní a jednat tak, aby bylo dosaţeno účelu řízení, a byl tak naplněn veřejný zájem.

12

Nový samostatný zákon o zvláštních řízeních soudních č. 292/2013 Sb. upravuje s účinností od 1. 1. 2014 nesporná řízení, kdy občanský soudní řád bude aplikován jen subsidiárně. Tento zákon ovšem neupravuje pouze všechna nesporná řízení, ale i některá řízení sporná (např. rozvod manţelství). Rozdíly mezi řízením sporným a nesporným spatřujeme zejména v povaze předmětu řízení, okruhu účastníků a rozdílném uplatňování procesních zásad. Další rozdíl můţeme vidět, ţe sporná řízení mají napravovací neboli reparační funkci porušených práv, kdeţto v nesporném řízení je snaha předejít moţným sporům, čímţ plní také funkci preventivní.

1.3.4 Řízení vykonávací Řízení vykonávací neboli exekuce, není nezbytnou částí civilního procesu a uplatňuje se pouze v případě, ţe ve stanovené lhůtě nedošlo k dobrovolnému splnění rozhodnutí v nalézacím řízení. Další podmínkou je podání návrhu k zahájení vykonávacího řízení osobou oprávněnou poţadovat splnění povinnosti. Vykonávací řízení tak zabezpečuje realizaci práva, jestliţe nedošlo k dobrovolnému plnění rozhodnutí, zjištěného v řízení nalézacím. Jedná se o způsob donucení k zajištění práva proti tomu, kdo měl právní povinnost k plnění i proti jeho vůli. To znamená, ţe vykonávací řízení spočívá většinou ve vymoţení peněţité částky od povinného pro oprávněného, případně v donucení ke splnění jiné povinnosti. Mezi nalézacím a vykonávacím řízením však neexistuje bezprostřední návaznost, jelikoţ je vykonávací řízení samostatný druh civilního procesu se specifickými procesními zásadami a instituty, v jehoţ průběhu navíc vznikají nové vztahy hmotněprávní povahy.

1.3.5 Insolvenční řízení Insolvenční řízení upravuje insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. a vykazuje jak specifický druh řízení se společnými prvky řízení nalézacího, tak i řízení vykonávacího. Vztahuje se na řešení úpadku a hrozícího úpadku dluţníka v rámci soudního řízení tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dluţníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem, a to k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dluţníkových věřitelů. Řízení nemá povahu kontradiktorního řešení sporu o právo mezi stranami, jde o uspořádání majetkových

13

poměrů většího mnoţství subjektů. Uplatňuje se zásada par „conditio creditorium“ (rovné podmínky pro věřitele), nicméně v určitých právních úpravách jsou určité výjimky, které zvýhodňují postavení určité skupiny věřitelů podle druhu pohledávek. Insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh a to dnem podání návrhu u věcně příslušného soudu. Zákonná definice platební neschopnosti dopadá na všechny kategorie dluţníků, tedy fyzické osoby – nepodnikatele, fyzické osoby – podnikatele, právnické osoby.11 Výjimky z působnosti zákona jsou uvedeny v § 6 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb.12 Dluţník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dluţníkovi, jsou účastníci insolventního řízení. Úpadek jako zásadní pojem insolventního řízení je upraven v insolvenčním zákoně v ustanovení § 3 a to v následujícím znění: §3 „Dlužník je v úpadku, jestliže má: a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkům výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil soud. Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je–li předlužen. O předlužení jde tehdy, má–li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží 11

STAVINOHOVÁ, J.; LAVICKÝ, P. Základy civilního procesu. 1.vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 15 – 16. ISBN 978–80–210–5062–4. 12 §6 Zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon ve znění pozdější předpisů.

14

také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze–li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat. O hrozící úpadek jde tehdy, lze–li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas plnit podstatnou část svých peněžitých závazků.“13 Konkurs, reorganizace, oddluţení a další způsoby řešení úpadku jsou uvedeny v § 4 insolvenčního zákona.14

1.3.6 Rozhodčí řízení Rozhodčí řízení upravuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Je povaţováno za součást civilního procesu z důvodu procesní povahy řešeného sporu, a protoţe rozhodčím nálezům propůjčuje stát svou autoritu tím, ţe je vykonává. Specifikací rozhodčího řízení je absence soudu v roli procesního subjektu a místo konání řízení zcela mimo sféru státních soudů. Taková úprava řízení soukromoprávních sporů umoţňuje projednání sporu s vyloučením veřejnosti v méně formální atmosféře. Výsadou rozhodčího řízení bývá zpravidla jeho rychlost. Rozhodci a stálé rozhodčí soudy jsou zvláštními, nestátními orgány s odbornými znalostmi, na které přechází, za předpokladu uzavření rozhodčí smlouvy, pravomoc rozhodovat o soukromoprávních sporech majetkové povahy. Mezi rozhodčími orgány a soudy existují úzké vazby, které umoţňují soudům ze zákona provádět určitou formu kontroly vůči rozhodčím orgánům. Pokud rozhodčí orgány nemohou provést některé úkony bez prostředků státního donucení, zejména v oblasti dokazování, realizuje tyto úkony soud.15

1.3.7 Řízení zajišťovací Řízení zajišťovací netvoří ucelený proces a zahrnuje jednotlivé instituty, které slouţí k předběţné ochraně práva. Cílem zajišťovacího řízení je dosáhnout smírného řešení sporu před zahájením řízení ve věci samé. Díky specifické povaze a rozlišnosti některých institutů 13

§3 Zákon č.182/2006 Sb., insolvenční zákon ve znění pozdějších předpisů. §6 Zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon ve znění pozdějších předpisů. 15 STAVINOHOVÁ, J., LAVICKÝ, P. Základy civilního procesu. 1.vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 17 – 18. ISBN 978–80–210–5062–4. 14

15

je nemoţné přiřazení k jiným druhům řízení. K zajišťovacím řízením patří zejména předběţná opatření, prétorský smír, zřízení soudcovského zástavního práva, zajištění důkazů a další.16

1.4 Základní zásady civilního procesu Významnou roli v civilním procesu mají bezpochyby zásady, které se uplatňují v civilním soudním řízení a upravují tak jakási pravidla respektovaná soudy. Tyto zásady tvoří určitou strukturu civilního procesu od jeho vzniku aţ po vydání pravomocného rozhodnutí a spolu se zásadami organizace soudů, tvoří ucelenou část se vzájemně prostupujícími aspekty zaměřené na společný cíl. Některé základní zásady civilního procesu jsou zakotveny v Ústavě České republiky nebo v Listině základních práv a svobod a další jsou uváděny například v občanském soudním řádu nebo v zákonu o soudech a soudcích. Existují však zásady, které nejsou výslovně obsaţeny v ţádném zákoně, a vznikají na základě procesních institutů.17

1.4.1 Zásada rovnosti stran Zásada rovnosti stran je deklarována v zákoně o soudech a soudcích18 a zdůrazněna v Ústavě České republiky v článku 96 v následujícím znění: Čl. 96 (1) „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.“19 Zásada rovnosti stran tedy znamená rovné postavení fyzických i právnických osob v roli účastníků řízení před kterýmkoliv soudem a při aplikaci právních předpisů proti jakékoli fyzické nebo právnické osobě či státu. Nerovnost stran v soudním řízení upravuje zákon pomocí tzv. podpůrných práv, jakými jsou např. ustanovení opatrovníka, bezplatného tlumočníka nebo právního zástupce a na ţádost některé procesní strany osvobození od soudních poplatků. Rovné postavení účastníků v řízení nesmí být ovlivněno pohlavím, národností, rasou, náboţenstvím ani sociálním zařazením. 16

WINTEROVÁ, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde 2011. s. 41. ISBN 978–80–7201–842–0 17 STAVINOHOVÁ, J.; LAVICKÝ, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 22. ISBN 978–80–210–5062–4. 18 §4 Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů. 19 Článek 96, Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

16

Nezbytný prostředek zákonného a skutkově opodstatněného soudního sporu je závislé na objasnění skutkového stavu a proto je nutné vyslechnutí procesních stran před soudem. Obě procesní strany tak mají právo na vyslechnutí, které můţe být výjimečně omezeno zákonem, například v řízení vykonávacím. Právo na vyslechnutí tak znamená mít moţnost se plně vyjádřit k projednávaným otázkám a k výpovědím druhé procesní strany s eventualitou ovlivňovat výsledek řízení. Realizace soudního vyslechnutí spočívá v povaze řízení a to ve formě ústní nebo písemné.

1.4.2 Zásada dispoziční Zásada dispoziční je charakteristická pro sporný civilní proces, jehoţ předpokladem k zahájení je podání ţaloby. Tato zásada je kontradiktorní k zásadě oficiality uplatňované spíše v nesporných řízeních, která mohou být zahájena bez návrhu, jako tomu můţe být v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé či v řízení dědickém, ve kterých má zvýšený zájem stát. Procesní strany rozhodují o vzniku a předmětu civilního soudního řízení, ve kterém soud rozhoduje o subjektivním nebo zákonem chráněném zájmu. Účastníci svou dispoziční činností můţou s řízením nakládat a uplatněním svých práv můţou vymezovat a ovlivňovat průběh řízení s cílem dosáhnout určitého soudního rozhodnutí. Podáním návrhu jako svobodným rozhodnutím ţalobce rozumíme, ţe jej nelze nutit k pokračování sporu nebo bránit změnám jeho předmětu, coţ je ustanoveno v občanském soudním řádu v prvních odstavcích §95 a §96. Změnu návrhu však ještě upravuje odstavec druhý §95 občanského soudního řádu, kde se uvádí nepřípustnost této změny z důvodu nepouţitelnosti výsledků dosavadního řízení jako podkladů pro řízení o změněném návrhu.20

1.4.3 Zásada projednací Zásada projednací zajišťuje uplatnit ţalobci ochranu jeho subjektivních práv a oprávněných zájmů, kterých se pomocí podání ţaloby, ta musí obsahovat jeho právní tvrzení, domáhá. Dle této zásady je také výlučnou odpovědností procesních stran předloţení důkazních prostředků a 20

§95, §96 Zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.

17

obstarání podkladů skutkové povahy, na základě kterých je soud oprávněn postavit své rozhodnutí.

1.4.4 Zásada vyšetřovací Zásada vyšetřovací je obvykle uplatňována v řízeních nesporných a její povaha je opačného charakteru neţ zásada projednací. To znamená, ţe spočívá v povinnosti soudu zajistit a přezkoumat všechny skutečnosti, důkazní prostředky a plně objasnit skutkový stav, a to nezávisle na procesních stranách, coţ znamená plnou odpovědnost soudu za skutkovou podstatu svého rozhodnutí. Tato zásada však nezbavuje účastníky od povinnosti uvádět rozhodné skutečnosti a předkládat důkazy, ale nespojuje tuto povinnost s procesními břemeny.

1.4.5 Zásada materiální pravdy Zásada materiální pravdy je prostředkem k dosaţení cíle v civilním řízení s vysokou hodnotou pravdivosti a spravedlnosti vyjadřující se spravedlivou ochranou, subjektivních práv nebo zákonem chráněných zájmů, důsledně poskytovanou soudními orgány. Nelze však předpokládat poznání úplné pravdy v kaţdém případě, a proto je principem této zásady moţnost zjišťování pravdivého stavu věci bez formálních zábran . Soud vţdy v řízení provádí takové úkony, které zajišťují skutečný a ne domnělý stav věci i přesto, ţe „rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.“21 „Zásada materiální pravdy se v českém civilním sporu již neprosazuje. Byla upozaděna nejen přenesením břemena tvrzení a důkazního břemena na účastníky, ale i zákonnými koncentracemi řízení zavedenými novelou občanského soudního řádu č.30/2000 Sb. Soud nemá právo ani povinnost vlastní důkazní nebo vyhledávací iniciativou nahrazovat aktivitu účastníků.“22

21 22

§153, odst.1), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. SVOBODA, Karel. Limity aktivního dokazování soudem. Můţe si soud dokazovat,co chce? Právní rozhledy. 2007, č. 15, s.562.

18

1.4.6 Zásada kontradiktornosti Zásada kontradiktornosti v civilním řízení spočívá v uspokojení ţalobních nároků uplatněných ţalobcem a uplatnění protikladného zájmu ţalovaného. Dochází tak k řešení rozporu

protistran

pomocí

soudního

řízení

s adekvátní

aktivitou

soudu,

kterou

usměrňuje a ovlivňuje soupeření stran za účelem dosaţení ţádoucího cíle. Sporné strany jsou tak aktivními subjekty v řízení, kterým zákon umoţňuje určité procesní prostředky k dosaţení a realizaci jejich zájmů. Kontradiktornost civilního procesu tak můţeme nazvat hybnou silou vyvíjené aktivity samotných účastníků, která umoţňuje při zjišťování skutkové stavu odchylku na straně ţalobce, korigovanou opačnou odchylkou na straně ţalovaného, a naopak.

1.4.7 Zásadu volného hodnocení důkazů Zásadu volného hodnocení důkazů neomezuje ţádná právní norma a je zaloţena na vlastním hodnocení důkazů soudem s cílem zjištění skutkového stavu. Takové hodnocení důkazů je ustanoveno v §132 občanského soudního řádu v následujícím znění: §132 „Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.“ 23

1.4.8 Zásada arbitrárního pořádku Zásada arbitrárního pořádku (jednotnosti řízení) znamená provádění jednotlivých procesních úkonů v patřičných stádiích soudního řízení, který povaţujeme za celek, ve kterém není závazně stanoven sled či postup procesních úkonů. Soud tedy sám, dle svého uváţení, aplikuje koncentraci, kdy účastníci ve sporných řízeních provádí procesní úkony spojené se zjišťováním skutkového stavu z důvodů pruţnosti a vyloučení neúměrného prodluţování soudního řízení.

23

§132 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.

19

1.4.9 Zásada veřejnosti Zásada veřejnosti umoţňuje občanské veřejnosti, bezprostředně se přesvědčit o správné činnosti soudu a průběhu daného řízení. Přítomnost veřejnosti v průběhu řízení je jedinou moţnou kontrolou některých postupů soudu, jeho chování k subjektům a zvyšuje tak důvěryhodnost samotného řízení. Rozsah zásady z pohledu procesních stran je rozšířen o jejich právo znát veškerou činnost soudu, ale i svých odpůrců v příslušném řízení a v právu nahlíţení do soudních spisů či přítomnosti při provádění všech důkazů. Zásada veřejnosti je nereálná bez ústního jednání, a proto neodmyslitelně souvisí se zásadou ústnosti jako povinnosti soudu přihlédnout k ústním projevům procesních stran.

1.4.10 Zásada přímosti Zásada přímosti znamená takové pouţití důkazních prostředků soudem, které zajišťují důvěryhodné a přesné informace o projednávané věci. Dle této zásady můţe soud činit skutková zjištění pouze z důkazů, které sám provedl, a proto musí osobně vyslechnout protistrany,

svědky,

znalce

a

důkladně

se

nejbezprostřednějšího poznání sporných skutečností.

seznámit 24

s obsahem

listin

s cílem

Zákon však přímo připouští výjimky

25

z této zásady a to například ve formě doţádání.

24

STAVINOHOVÁ, J.; LAVICKÝ, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, str. 22 – 27. ISBN 978–80–210–5062–4. 25 §39 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.

20

2.

Důkazní povinnost

Předmětem úsilí soudu v občanském soudním řízení je poskytnutí ochrany subjektivním právům a oprávněným zájmům účastníků. Základem pro rozhodování soudu je zjištění skutkového stavu věci, vycházejícího z procesního dokazování, jehoţ významným předmětem je především aktivita a iniciativa sporných stran, která nese zákonnou povinnost účastníků řízení, plně a pravdivě přednést veškeré skutečnosti (povinnost tvrzení) a podpořit svá tvrzení pomocí označení důkazních prostředků (povinnost důkazní). Jde o jednu z nejdůleţitějších částí sporného řízení, jehoţ smyslem a účelem je zjišťovat skutečnosti, které jsou významné pro konečné rozhodnutí ve sporné věci. „Účelem plnění povinnosti tvrzení i důkazní povinnosti je samozřejmě dosažení úspěchu ve věci. Toho z účastníků řízení, který unese jak břemeno tvrzení, tak důkazní břemeno, tedy vylíčí všechny – pro něj, resp. jeho spěch ve věci – rozhodující skutečnosti, navrhne důkazy k jejich prokázání a pravdivost těchto skutečností bude nakonec v řízení prokázána, očekává pro něj příznivé rozhodnutí soudu.“26 Poskytnutí právní ochrany nemůţe být nikdy odepřeno ani s odůvodněním, ţe se nepodařilo určitou skutečnost prokázat, popřípadě vyvrátit. Zůstane–li nejasno v určité skutečnosti (non liquet), musí být věc rozhodnuta, jinak by to znamenalo odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Proto je nutné, aby procesní dokazování obsahovalo určitý návod jak zmíněnou situaci řešit s výsledkem spravedlivého rozhodnutí. Zákon na podobné situace myslí v podobě důkazní povinnosti a důkazního břemene a dalších ustanovení usnadňujících dokazování i tam, kde je to skoro nemoţné (právní domněnky).27 „Důkazní břemeno umožňuje soudu rozhodnout v případech nejistoty o skutkovém stavu (non liquet). Má–li soudce po zhodnocení důkazů pochybnosti o tom, zda byla naplněna skutková podstata, musí vycházet z toho, že naplněna nebyla, a tedy nemůže stanovit právní následek, který se skutkovou podstatou spojuje právní norma a kterého se jedna ze stran dovolává. Jeví

26

MIKULCOVÁ, Lenka. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2003, č. 9, s. 467. 27 STAVINOHOVÁ, J.; LAVICKÝ, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, str. 74. ISBN 978–80–210–5062–4.

21

se jako spravedlivé, že pochybnosti musí jít na vrub toho, kdo se právního následku dovolává.“28 Sporné řízení se zásadně zahajuje na návrh, který se nazývá ţalobou. Náleţitosti návrhu jsou obsaţeny v § 79 občanského soudního řádu, kde se také uvádí, ţe návrh musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, kterých se navrhovatel dovolává, a musí z něho být patrno, čeho se navrhovatel domáhá (ţalobní petit).29 Povinnost tvrzení a povinnost důkazní, neukládá zákon pouze ţalobci, ale oběma účastníkům řízení v § 101, občanského soudního řádu, který stanoví, ţe účastníci mají povinnost přispět k tomu, aby bylo dosaţeno účelu řízení zejména tím, ţe pravdivě a úplně vylíčí všechny potřebné skutečnosti a označí důkazní prostředky.30 Důkazní povinnost je obsaţena v §120 občanského soudního řádu v následujícím znění: §120 (1) „Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.“ 31 Z důvodů úzké vzájemné vazby mezi povinností tvrzení a povinností důkazní vyplývá, ţe nesplní–li účastník svou povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, pak zpravidla nemůţe splnit ani povinnost důkazní. Nesplnění povinnosti tvrdit, tedy neunesením břemene tvrzení, bude mít pro účastníka většinou za následek pro něho nepříznivé rozhodnutí. Pro ţalobce však doznávají následky i jiných forem, například odmítnutí nebo zamítnutí ţaloby. Odmítnutí návrhu (žaloby) v případě, ţe ţalobce neuposlechne výzvy soudu k doplnění základních okolností nebo opravy podání, kterým se ţalobce dovolává svého práva vůči ţalovanému, a v řízení pro tento nedostatek nelze pokračovat.32 Zamítnutí žaloby soudem z důvodů nedoplnění dalších skutkových tvrzení a faktů ţalobcem, i kdyţ byl ţalobce o této nutnosti soudem poučen, a bez doplnění těchto skutečností shledává 28

PULKRÁBEK, Zdeněk. O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec). Právní rozhledy. 2013, č. 17, s. 573. 29 § 79 odst.1) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 30 § 101 odst.1) písm. a, b. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 31 § 120 odst.1) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 32 § 43 odst.2) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.

22

soud poţadavek ţalovaného za nedůvodný. To znamená, ţe ţalobce dostatečně neprokázal svá tvrzení, nesplnil důkazní povinnost, nebo byl jinak v řízení neúspěšný, tedy neunesl důkazní břemeno. Zamítnutí návrhu představuje meritorní rozhodnutí ve věci, tedy rozhodnutí ve věci samé. Důvody zamítnutí návrhu jsou uvedeny v §118a občanského soudního řádu následovně: §118a (1) „Ukáže–li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, v čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.“33 Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí odůvodnil odpovědnost účastníka řízení týkající se důkazního břemene následovně: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001: I. „Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z toho důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplní povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.“ II. „Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze určit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé.“ III. „O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky poučit.“34 Nesmíme zapomenout na nesporná řízení, ve kterých leţí odpovědnost ve zjištění skutkového stavu na soudu. Tato povinnost soudu vyplývá ze zásady vyšetřovací, která ovládá nesporná řízení. Účastníkům tak odpadá odpovědnost za zjištění skutkového stavu, ale nezaniká 33 34

§ 118a odst.1) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001.

23

povinnost tvrzení a důkazní povinnosti. Z tohoto důvodu vyplývá, ţe účastníkům nehrozí ţádná procesní sankce. Soudu je přisouzena i povinnost provést i jiné důkazy, potřebné k zajištění skutkového stavu, neţ navrhované účastníky. Z uvedených důvodů tak nemůţeme tyto povinnosti spojovat s důkazním břemenem.35

2.1 Skutečnosti nepodléhající dokazování V procesním dokazování můţeme určit takové skutečnosti, které nejsou jeho předmětem. Občanský soudní řád stanovuje nepotřebnost prokazování u následujících skutečností. Shodná tvrzení účastníků řízení v rámci rozhodujících skutečností, která soud vezme za svá, nepodléhají dalšímu dokazování.36 Skutečnosti obecně známé jsou takové skutečnosti (notoriety), které jsou známé soudu, účastníkům i široké veřejnosti. Soud musí účastníkům sdělit, ţe určitou skutečnost pokládá za obecně známou. Právní předpisy zveřejněné ve Sbírce zákonů ČR, o kterých platí zásada „iura novit curia“, soud zná právo. Normy niţší právní síly se však předmětem dokazování mohou stát. Právní domněnky jsou skutečnosti, které soud povaţuje za pravdivé a prokázané. Rozlišujeme však domněnku vyvratitelnou (praesumptio iuris), kterou rozumíme soudem povaţovanou skutečnost za prokázanou do doby, neţ se prokáţe opak a domněnku nevyvratitelnou (praesumptio iuris et de iure), která nepřipouští důkaz opaku. V případě nevyvratitelné domněnky je nutno rozlišit nepřípustnost důkazu opaku od vyvrácení důkazu, přípustného vţdy. To znamená, ţe můţeme protidůkazem popřít samotnou existenci skutečnosti, na které je domněnka zaloţena.

35

STAVINOHOVÁ, J.; LAVICKÝ, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, str. 74 – 75. ISBN 978–80–210–5062–4. 36 § 120 odst.3) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.

24

Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí konstatoval souvislost mezi důkazním břemenem a právní domněnkou, níţe uvedeným způsobem. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 180/2003: „Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka tímto účastníkem.“37 Fikce, která je vyuţívána jen zřídka a to pouze v případě, kde to naléhavě vyţaduje potřeba k zajištění určitého výsledku. Fikcí je povaţováno konstruování situací, které jsou v rozporu ze skutečností. Příklad právní fikce je zakotven v ustanovení §50c občanského soudního řádu, kde je uvedeno, ţe odepře–li adresát písemnost bezdůvodně přijmout, povaţuje se písemnost za doručenou dnem jejího odepření.38 Dalším příkladem právní fikce je situace obsaţena v ustanovení § 153b občanského soudního řádu, kde se uvádí, ţe nedostaví–li se ţalovaný bez řádné omluvy k jednání, povaţuje soud tvrzení ţalobce uvedené v ţalobě za nesporná a na jejich základě rozhodne rozsudkem pro zmeškání.39 V neposlední řadě zahrnujeme do této skupiny i skutečnosti známé soudu z jeho činnosti. Znamená to skutečnosti, o kterých nemá rozhodující soudce pochybnost.40

37

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003. § 50c, odst.1) Zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 39 § 153b, odst.1) Zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 40 WINTEROVÁ, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde 2011. str. 229 – 230. ISBN 978–80–7201–842–0. 38

25

3.

Průběh dokazování

Dokazování je jedním z nejdůleţitějších institutů procesního práva, který je označován jako páteř civilního procesu, tvořící nedílnou součást kaţdého civilního řízení. Jedná se o sloţitý proces poznávání skutečností, odehrávající se většinou před soudem prvního stupně v nalézacím řízení, důleţitý pro meritorní či jiné rozhodnutí soudu. Obecné dokazování v opravných řízeních nebo v průběhu řízení o výkonu rozhodnutí vykazují určité odchylky. Soud se v průběhu civilního řízení zabývá základními činnostmi, které můţeme zahrnout do tří fází. První fází činnosti soudu je shromaţďování poznatků umoţňujících danou věc projednat a rozhodnout. Další je poskytování součinnosti účastníkům ve smyslu vzájemné komunikace a především provedení poučení o jejich právech a povinnostech. Poslední, třetí fází činnosti soudu v civilním řízení je vydání rozhodnutí ve věci samé, vyplývající z poznávací a dokazovací činnosti soudu a odráţející výsledky součinnosti soudu s účastníky. Úsilí soudu v průběhu občanského soudního řízení je zaměřeno na dosaţení určitého cíle, kterým je poskytnutí ochrany subjektivním právům a oprávněným zájmům účastníků na základě zjištěného skutkového stavu věci, poznaného z činnosti soudu v interakci procesních stran. K utvoření poznatků o skutečnostech, které jsou důleţité pro rozhodnutí, vede nesnadná cesta, která je soudu stanovena zákonem. Soud v největší míře spoléhá na předloţené podklady účastníky, sám však vnímá rozhodná fakta a pomocí logických postupů zkoumá a vyhodnocuje jejich zákonitosti a provázanost. Získává tak určité poznatky a vědomosti, kterými je podloţeno následné rozhodnutí. Kontinentální systém práva rozeznává dvojí poznatky a vědomosti. Jedná se o právní poznatky jako znalost objektivního práva, kterým se spravují konkrétní právní poměry. Znalost práva a všeobecné vědomosti získává soud odbornou průpravou a studiem. Skutkové poznatky plynoucí ze skutečností, na kterých jsou zaloţeny uplatňované nároky, zjištěné v rámci procesního dokazování.41

41

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde 2011. s. 222 – 223. ISBN 978-80-7201-842-0.

26

3.1 Stádia procesního dokazování Samotný průběh procesního dokazování je rozdělen do čtyř základních stadií: -

navrhování důkazů,

-

opatřování důkazů,

-

provádění důkazů,

-

hodnocení důkazů.

3.1.1 Navrhování důkazů Navrhování důkazů vychází ze zákonné povinnosti účastníků řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Iniciativa účastníků v těchto povinnostech určuje směr dokazování. Soudu nelze odepřít právo provést důkazy i o skutečnostech, které vyšly najevo aţ v průběhu řízení a účastníci k nim nenavrhli důkazy. Uvedená forma navrhování důkazů je typická pro sporná řízení, byť v nesporném řízení účastníci také mohou tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat o nich důkazy, ale veškerá odpovědnost k zajištění skutkového materiálu leţí na soudu.

3.1.2 Opatřování důkazů Opatřování důkazů je svěřeno zásadně soudu, který v rámci přípravného řízení předvolává k výslechu účastníky, svědky a je–li potřeba, pozve znalce nebo zajistí znalecký posudek, zajistí předmět ohledání a předloţení listin. Shromáţdí veškeré nutné informace, vyjádření orgánů a právnických osob, které mají být pouţity jako důkaz. Povinností kaţdého je poskytnutí všech významných skutečností pro průběh řízení a rozhodnutí. K moţnému posouzení všech skutečností je jejich relevantnost, coţ znamená, ţe jejich existence nebo neexistence musí mít určitý vliv na rozhodnutí v dané věci.42

3.1.3 Provádění důkazů Provádění důkazů se děje zásadně při jednání, a to v rovném postavení zásady přímosti a zásady arbitrárního pořádku.

42

STAVINOHOVÁ, J.; LAVICKÝ, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2009, s. 75. ISBN 978–80–210–5062–4.

27

Provádění důkazů je obsaţeno v ustanovení §122 občanského soudního řádu následovně: §122 (1) „Dokazování provádí soud při jednání“ (2) „Je–li to účelné, může být o provedení důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může důkaz z pověření senátu provést mimo jednání, anebo lze důkaz provést za využití technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku. Účastníci mají právo být přítomni u takto prováděného dokazování. Jeho výsledky je třeba vždy při jednání sdělit.“ (3) „Senát může vždy rozhodnout, aby provedené důkazy byly doplněny nebo před ním opakovány.“ 43 Z druhého odstavce uvedeného ustanovení vyplývají výjimky ze zásady přímosti, které umoţňují provedení důkazu doţádaným soudem a provedení důkazu mimo jednání. Oba způsoby jsou přípustné pouze v případě, jestliţe by to splnilo daný účel. Provedení důkazů doţádaným soudem se provádí z důvodů nákladnosti provedení důkazů před procesním soudem nebo obtíţnosti provedení důkazů. Jedná se například o výslech svědka, který se z důvodu vzdáleného místa bydliště nemůţe k soudu dostavit nebo ohledání místa leţícího mimo obvod soudu. Provedení důkazů mimo jednání provádí předseda senátu z pověření senátu z důvodů obtíţnosti provést důkaz při jednání soudu. Příkladem můţe být výslech svědka upoutaného na lůţko v jeho bydlišti. Příslušný soud vţdy o výsledcích takového dokazování informuje účastníky. Záleţí pouze na soudu, který z navrţených důkazů provede, ale musí umoţnit účastníkům vyjádřit se k důkazům a k návrhům na jejich provedení. Dokazování je v civilním soudním řízení zákonem stanovený postup, který je nutno provádět tak, aby byla ošetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných skutečnostech chráněných zvláštním zákonem44 a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. Jedinou moţností, jak můţou být utajované skutečnosti předmětem dokazování, je ta, ţe příslušný orgán sprostí 43 44

§122 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů.

28

danou osobu od povinnosti zachovávat mlčenlivost. Soud v takovém případě provede jednání s vyloučením veřejnosti a ze zákona poučí ostatní osoby, které se jednání účastní. Povinnost mlčenlivosti je v civilním řízení zákonem uloţena soudcům, znalcům, advokátům atd. Za výjimku můţeme označit povinnost mlčenlivosti týkající se obsahu zdravotnické dokumentace. V takovém případě je moţno zprostit takto zavázané osoby příslušným orgánem nebo osobou v jejichţ zájmu je mlčenlivost uloţena. Pouţití zdravotní dokumentace jako důkazního prostředku je přípustné pouze v případě souhlasu osoby, které se dokumentace týká.45 Zásada přímosti určuje provádění důkazů soudu při jednání, ke kterému je potřeba předvolat účastníky a ostatní, jejichţ přítomnost je třeba. Výjimkou je úprava v §115a, která dává soudu moţnost rozhodnout ve věci samé bez jednání na základě předloţených listinných důkazů účastníky, kteří se vzdali práva účasti na projednávané věci, popřípadě souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.46

3.1.4 Hodnocení důkazů Hodnocení důkazů provádí soud podle své úvahy, a to kaţdý důkaz samostatně a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti s přihlédnutím ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo.47 Neexistují ţádná pravidla, která upravují hodnocení jednotlivých důkazů tak i hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Základem pro tuto činnost jsou jednak znalosti, logické myšlení a odborné zkušenosti soudce a jeho myšlenkový postup, který ho přivádí ke komplexním závěrům o věrohodnosti zpráv dosaţených provedením důkazů, které slouţí jako podklad k zjištění skutkového stavu. Soud na základě své úvahy přiřazuje kaţdému důkazu svou důkazní sílu a na základě soudcova přesvědčení a logického myšlenkového postupu přiznává důkazům odpovídající pravdivost, závaţnost a zákonitost. To znamená, které skutečnosti bude povaţovat za 45

STAVINOHOVÁ, J.; LAVICKÝ, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2009, str. 75 – 76. ISBN 978–80–210–5062–4.. 46 §115 písm.a) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 47 §132 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.

29

prokázané z výsledků získaných provedením jednotlivých důkazů. Uvedená pravidla hodnocení důkazů mají platnost jak ve sporných, tak v řízení nesporných. Zákon při hodnocení důkazů vychází ze zásady volného hodnocení důkazů.48 V souvislosti s hodnocením důkazů soudem, zde uvádím příklady právních vět z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1410/2007: „Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).“49 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1004/2003: „Při hodnocení důkazu svědeckou výpovědí je významné i to, jak se tato výpověď odchyluje od tvrzení účastníků. Věrohodnost svědecké výpovědi ovlivňuje i to, jaký je poměr svědka k účastníkům.“50

3.2 Prejudiciální otázka Prejudiciální otázka neboli předběţná otázka je právní otázka, která není sama předmětem řízení, ale na jejímţ vyřešení je závislé rozhodnutí ve věci. Například v řízení o rozvod manţelství je takovou otázkou vznik a existence platného manţelství, nebo ve sporu o dílo je předběţnou otázkou samotná existence platné smlouvy o dílo. Je způsobilá být samostatným předmětem řízení a má zásadní význam pro jiné řízení. Zákon stanovuje, ţe prejudiciální otázku si soud můţe v civilní řízení sám posoudit, a to i v případě nespadá–li věc do civilní soudní pravomoci a bez ohledu na otázky příslušnosti. Posouzení prejudiciální otázky pro své vlastní rozhodnutí však není totéţ jako rozhodnutí s účinky právní moci.

48

STAVINOHOVÁ, J.; LAVICKÝ, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 76. ISBN 978–80–210–5062–4. 49 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1410/2007. 50 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1004/2003.

30

Takový přístup soudu je nepřípustný za předpokladu, ţe jiţ bylo vydáno rozhodnutí o prejudiciální otázce jiným příslušným orgánem. Soud z takového rozhodnutí vychází a usnadňuje to jeho pozici. Zákon soudu výslovně zakazuje posuzovat prejudiciální otázky, týkající se věcí osobního stavu, a zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postiţitelný podle právních předpisů, ale také kdo tento delikt spáchal. Vázanost soudu rozhodnutími jiných orgánů je řešena konkrétně v občanském soudním řádu.51 Otázky osobního stavu jsou vţdy řešeny v samotném řízení k tomu určeném, protoţe soud v jiném řízení nemůţe nikdy prejudiciálně tyto otázky posoudit. Jedná se například o určení otcovství, prohlášení za mrtvého, osvojení nebo omezení svéprávnosti osoby. Soud také nemůţe sám prejudiciálně posoudit otázku, zda byl spáchán trestný čin nebo přestupek, byť je na tom závislé jeho rozhodnutí v civilní věci, a musí tak vycházet z vydaného trestního rozhodnutí jiného soudního orgánu, nebo musí na vydání trestního rozsudku vyčkat.52

51 52

§ 135 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde 2011. str. 234 – 236. ISBN 978-80-7201-842-0.

31

4.

Důkazní prostředky

Občanský soudní řád v §125 vymezuje důkaz ve smyslu důkazního prostředku jako všechny prostředky, které mohou slouţit ke zjištění stavu věci s výčtem nejčastěji uţívaných důkazních prostředků, následovně: §125 „Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazů předepsán, určí jej soud.“53 Výčet citovaných důkazních prostředků ve výše uvedeném ustanovení není taxativní, protoţe je moţné pouţití i jiných důkazních prostředků způsobilých k zjištění skutkového stavu. Zpravidla je na rozhodnutí soudu, který připustí provádění dokazování za pomocí jiných důkazních prostředků, u kterých musí určit jejich způsob provedení podle jejich povahy. Například důkaz zvukovým záznamem nebo videozáznamem se provede prostřednictvím daného reprodukčního zařízení. Z uváděného pojetí důkazních prostředků vyplývá, ţe je pouze na úvaze soudu, s jakou mírou věrohodnosti vyhodnotí své poznatky z provedeného důkazního prostředku, coţ odpovídá principu volného hodnocení důkazů . V soudní praxi je pojem důkaz pouţíván jako důkazní prostředek, označující zdroj poznání určitých skutečností, ale také jako důkazní skutečnost, jejímţ prostřednictvím je moţno zjistit jinou skutečnost, která je předmětem dokazování. Pojem důkaz je také pouţíván u prokázaných skutečností ve smyslu, zda byl o existenci takové skutečnosti podán důkaz. Hodnocení důkazů je sloţitým procesem, ve kterém rozlišujeme důkazy podle vztahu k dokazované skutečnosti. Jedná se o důkazy přímé, které přímo potvrzují nebo vyvracejí danou skutečnost. Například jde o výpověď svědka, který svým tvrzením o tom, co viděl, přímo prokazuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost.

53

§125 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších přepisů.

32

Nepřímé důkazy však potvrzují nebo vyvracejí danou skutečnost pomocí jiné skutečnosti. Příkladem můţe být výpověď svědka o obsahu listiny, kterou nelze provést jako důkaz přímo a obsah listiny je svědkovi znám.54 „Některé zákony přímo zmiňují jiné důkazní prostředky. Ve věcech sociálního zabezpečení a důchodového pojištění lze použít k důkazu tištěné nebo fotografické produkty výpočetní, mikrografické a jiné obdobné techniky místo originálu listiny, podle jehož obsahu byly pořízeny. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, vypočítává důkazní prostředky v §68a – zde má na mysli speciální řízení správní, avšak nebylo by vyloučeno jejich použití ani v soudním řízení. V rámci hodnocení důkazů je jen třeba pečlivě vážit, jakou informaci který důkazní prostředek skutečně přináší.“55 Zjištění skutkového stavu věci není limitováno výčtem důkazních prostředků uvedených v zákoně, ale mohou jimi být například zvukové záznamy, fotografie, počítačové výstupy, filmové záznamy apod. Důleţitou a sloţitou činností soudu bude hodnocení těchto důkazů, neboť musí pečlivě zkoumat jejich pravost a jednotnost. Osoby, které mají u sebe tyto důkazní prostředky, jsou povinny je na poţádání předloţit soudu. Existují výjimečné případy, ve kterých je uloţeno zákonem, ţe rozhodnou skutečnost nelze prokazovat jinak neţ stanoveným důkazním prostředkem. Například případ vyplývající z ustanovení § 256 odst. 2 stanovuje, ţe pouze veřejnou listinou lze prokázat přechod práv nebo povinností, coţ je závazné pro účely nařízení výkonu rozhodnutí.56

4.1 Výslech svědka Nejčastěji pouţívaným důkazním prostředkem, a to i přes neustálý rozvoj technických komunikačních prostředků zůstává výslech svědka. Svědkem je fyzická osoba, vystupující ve zcela odlišném postavení jako účastníci řízení a jejich zákonní zástupci, kterou předvolal soud za účelem provedení výpovědi o skutečnostech, 54

DRÁPAL, L.; BUREŠ, J. a kol. Velké komentáře. Občanský soudní řád I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 883. ISBN 978–80–7400–107–9. 55 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 238. ISBN 978-80-7201-842-0. 56 § 256 odst. 2), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.

33

které budou předmětem dokazování. Občanský soudní řád charakterizuje v ustanovení § 126 svědka následovně: § 126 (1) „Každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud.“57 Citované ustanovení ukládá kaţdému povinnost dostavit se na předvolání a vypovídat. Nesplnění této povinnosti můţe mít za následek uloţení pořádkové pokuty aţ do výše 50 000,– Kč58 nebo předvedení.59 Svědkem tedy můţe být kterákoliv fyzická osoba, která má před soudem vypovídat

o tom,

co sama zaţila, a z tohoto důvodu tak nemůţe být nahrazena někým jiným a její výpověď se tak často stává nenahraditelným důkazem. Můţe však existovat více osob, které zaţily stejnou skutečnost, coţ znamená, ţe existuje více svědků téţe události. V pozici svědka můţe být taková fyzická osoba, která je schopna vnímat určité skutečnosti a podat o nich soudu zprávu. Zákon nijak neupřesňuje jakékoli předpoklady pro svědeckou způsobilost, čímţ rozumíme, ţe nebere v potaz například věk, dosaţené vzdělání či stupeň duševní vyspělosti. Soud upustí od výslechu takové osoby, která vyvolá pochybnosti o tom, ţe je schopna podat věrohodné informace o dané skutečnosti. Soud musí svědka poučit o jeho povinnosti nic nezamlčovat a uvádět všechny skutečnosti úplně, ale také o trestněprávních následcích křivé svědecké výpovědi. Poučení také zahrnuje právo svědka na odmítnutí takové výpovědi z důvodné hrozby svědkova trestního stíhání nebo trestního stíhání blízkých osob, jejichţ výčet je zakotven v ustanovení §22 občanského zákoníku.60 Odmítá–li svědek vypovídat a soud jeho důvody k odmítnutí výpovědi nezná nebo je odmítne a na výpovědi svědka trvá, můţe mít pro svědka jeho neuposlechnutí

57

§126, odst. 1), Zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. §53 Zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 59 §52 Zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších 60 §22 Zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. 58

34

vypovídat za následek uloţení pořádkové pokuty.61 Je povinností svědka uvést soudu konkrétní skutečnosti, které ho vedou k odmítnutí svědecké výpovědi, na jejichţ základě soud posoudí, zda odepření svědecké výpovědi je důvodné.62 Je–li svědek vázán povinností zachovávat tajemství nebo mlčenlivost, je soud povinen takovýto fakt respektovat.63 Stane–li se svědkem duchovní osoba, je soudu odepřena moţnost jejího výslechu o tom, co jí bylo sděleno ve zpovědi z důvodů zachování zpovědního tajemství. Výslech svědka provádí soud zpravidla při jednání. Povinností účastníka, který výslech svědka navrhl, je přesné označení skutečnosti, jeţ má být danou svědeckou výpovědí prokázána. Soud jako první provede výslech „ad generalia“ (všeobecný výslech), ve kterém ověří svědkovu totoţnost, zjistí jeho vztah k účastníkům a k projednávané věci. Dále soud zjišťuje další moţné okolnosti ovlivňující svědkovu věrohodnost a poučí svědka o významu svědecké výpovědi a o jeho právech a povinnostech. Tento všeobecný výslech svědka je zapsán do protokolu nebo je o něm pořízen kompletní zvukový záznam. Další částí je výslech „ad specialia“ (výslech k věci), ve kterém svědek souvisle vylíčí vše, co ví o předmětu výslechu. Není nutné do svědkovy výpovědi zasahovat otázkami, jestliţe se drţí ve směru dokazovaných skutečností. Rozdílný bude přístup soudu ke svědkovi, u kterého je schopnost souvisle vypovídat ovlivněna například věkem, povahou, vzděláním, smyslem pro detail atd. Po vlastní výpovědi odpovídá svědek postupně na dotazy kladené samosoudcem, předsedou nebo členy senátu, účastníky, popřípadě jejich zástupci nebo znalci k doplnění a vyjasnění jeho výpovědi. Soud také rozhoduje o přípustnosti otázek a odepře poloţení otázky, kterou povaţuje za klamavou, sugestivní, kapciosní (úskočnou) nebo nesouvisející s předmětem výslechu. Sepisuje–li se u jednání protokol, uvedou se do něho důvody vedoucí k odepření takové otázky. Jestliţe se svědek dostavil na předvolání k soudu splnit svou svědeckou povinnost a k jeho výslechu nedošlo nebo tuto povinnost jiţ splnil, má nárok na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku (svědečné). Tento nárok zanikne, neuplatní–li ho svědek do tří dnů od výslechu nebo ode dne, kdy mu soud oznámil, ţe k výslechu nedojde.64 Uplatnění tohoto

61

§53 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. §126 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 63 §124 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 64 §139 odst. 1), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 62

35

nároku je uvedeno do protokolu společně s výpovědí daného svědka. Výslechem svědka je oprávněn pouze samosoudce, předseda senátu nebo jím pověřený člen senátu.65 K věrohodnosti svědka uvádím příklad sporu, který řešil Nejvyšší soud České republiky: V tomto sporu se ţalobce domáhal, aby soud určil, ţe jeho otec M. N. a jeho matka O. N. (ţalovaná), byli ke dni úmrtí M. N. bezpodílovými spoluvlastníky nemovitostí (dále jen BSM), které nebyly zahrnuty do dědictví po M. N. Jako vlastnice těchto nemovitostí tak byla později v katastru nemovitostí zapsána pouze ţalovaná. Okresní soud v tomto sporu dospěl k závěru, ţe pozemky i dům měly být vypořádány v dědickém řízení, a proto ţalobě proti ţalované zcela vyhověl. Ţalovaná proti tomuto rozhodnutí podala odvolání a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a rozhodl, ţe pozemek se nemůţe nacházet v BSM. U odvolacího soudu ţalovaná tvrdila, ţe je pozemek výlučně jejím majetkem, neboť pozemek koupila za peníze jí darované jejími rodiči. Odvolací soud učinil skutkové zjištění, ţe peníze na zakoupení pozemku získala ţalovaná darem od rodičů. Uvedené skutkové zjištění učinil zejména na základě výpovědí svědkyň B. P. a M. T. Svědkyně B. P. vypověděla, ţe uţ neví, kdy a jakou částku dali rodiče ţalované, ale potvrdila, ţe v době zakoupení pozemku se ţalovaná vyjadřovala o tom, ţe pozemek koupila za peníze, které jí darovali rodiče. M. T. vypověděla, ţe stejnou informaci ví od jiţ zemřelých rodičů ţalované. Proti rozsudku odvolacího soudu podal ţalobce dovolání, protoţe nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu, který neshledal pozemky jako součást BSM. Odvolatel namítal, ţe soud vycházel z nevěrohodné výpovědi svědkyně M. T., z níţ vyplynulo, ţe si jsou se ţalovanou blízké, nic konkrétního nevypověděla a výpověď několikrát měnila. Nic na tom nemění ani výpověď svědkyně B. P., která o původu peněz k nákupu pozemků nic nevěděla. Dále odvolatel namítal, ţe ţalovaná neunesla důkazní břemeno, neboť nebyla schopna prokázat, ţe pozemky koupila za peníze, které získala darem od svých rodičů, ale bylo prokázáno, ţe k nákupu pozemků došlo za trvání manţelství. Nejvyšší soud České republiky rozhodl, ţe dovolání není důvodné na základě jeho konstatování, ţe: „Zjistí–li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost

65

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 239–241. ISBN 978-80--7201-842-0

36

(např. má příbuzenský poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi.“66

4.2 Znalecký posudek Znalecký posudek (expertiza) je nutný provést k posouzení skutkového stavu, který je závislý na odborných znalostech. Je proto povinností soudu posoudit takové okolnosti prostřednictvím odborného znaleckého posudku a to i tehdy disponuje–li takovými znalostmi sám soudce. Znalec je fyzickou nebo právnickou osobou, která prostřednictvím svých odborných znalostí posoudí soudem předloţené skutečnosti a o svých učiněných závěrech podá soudu písemné vyjádření. K tomuto vyjádření, které je označováno jako znalecký posudek, je nutné provést výslech znalce o obsahu jeho předloţeného posudku, kde vylíčí závěry a poznatky získané na základě svých odborných znalostí. Pozice znalce se zásadně liší od postavení svědka, protoţe odbornou způsobilost v poţadované oblasti (lékařství, psychologie, oceňování majetku atd.) můţe prokázat více osob. Z toho plyne jeho zastupitelnost a zaměnitelnost, která se neslučuje s postavením svědka. Soud disponuje moţností záměny znalce, je–li přesvědčen, ţe přezkoumání znaleckého posudku jiným znalcem je třeba pro řádné objasnění věci. Za další rozdíl mezi svědkem a znalcem povaţujeme skutečnost, ţe svědek vypovídá o tom, co sám vnímal a znalec zpravidla získává potřebné poznatky, ke kterým se má vyjádřit od soudu nebo ze soudního spisu popřípadě jiným zprostředkovaným způsobem. Soud přikáţe účastníkům nebo jiným osobám, je–li to třeba k podání znaleckého posudku, aby se dostavili ke znalci a podali nutná vysvětlení, předloţili potřebné předměty nebo podstoupili lékařské vyšetření, popřípadě něco snášeli či vykonali. Soud ustanoví znalce aţ po vyjádření účastníků a tím předejde případným námitkám ze strany účastníků proti osobě znalce, především z hlediska jeho podjatosti. Je nepřípustné ustanovit 66

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008.

37

znalce z oboru práva, protoţe by tak vznikl rozpor s principem „iura novit curia“ (soud zná právo). Za výjimku můţeme povaţovat ustanovení znalce v oboru cizího práva, který tento rozpor nevzbuzuje. Soud v usnesení o ustanovení znalce uvede přesný a stručný popis skutečností, ke kterým se má znalec odborně vyjádřit. Často vyuţívanou praxí je vymezení poţadovaného úkolu prostřednictvím zásadních a přesných otázek. Obsah znaleckého posudku se skládá z nálezu, ve kterém znalec popisuje zkoumané skutečnosti, posudku s výčtem vlastních odborných závěrů a znaleckou doložkou, která potvrzuje skutečnost, ţe posudek byl zpracován na základě příslušného znaleckého oprávnění. Za podání znaleckého posudku a náklady s tímto posudkem spojené náleţí znalci odměna (znalečné). Ve stejném postavení jako znalci vystupují tlumočníci, kteří zastávají úkol přetlumočit u soudu prováděné projevy v cizím jazyce do jazyka, ve kterém soud jedná. Pro všechna právní řízení je veškerá činnost znalců a tlumočníků upravena zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících v platném znění, kde jsou mimo jiné stanoveny podmínky pro vykonávání funkce znalce nebo tlumočníka. Znalce a tlumočníky jmenuje ministr spravedlnosti nebo pověřený předseda krajského soudu a po sloţení znaleckého slibu jsou zapsáni do seznamu znalců a tlumočníků.67 O povaze důkazu znaleckým posudkem se vyjádřil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud České republiky následujícím způsobem: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007: Soud důkaz znaleckým posudkem hodnotí jako každý jiný důkaz, není však oprávněn přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce.68

67

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 241–244. ISBN 978-80-7201-842-0. 68 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007.

38

4.3 Listiny Za listiny jsou v právní praxi povaţovány písemně zachycené zprávy v jakémkoli jazyce na movitém podkladě, který je obvyklý pro jejich podání (papír nebo jemu podobná látka) s podpisem vystavitele. Z těchto důvodů za listinu nemůţeme povaţovat písemnou zprávu podanou na jiném podkladě (zpráva vytesaná do kamene nebo vyrytá do stromu), protoţe by se v takovém případě jednalo o důkaz ohledáním.69 Listiny rozlišujeme na listiny veřejné, které jsou označeny v ustanovení § 134, občanského soudního řádu následovně: §134 „Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není–li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“70 Zákon přesně vymezuje všechny veřejné listiny proto, aby byl patrný rozdíl v důkazní síle listin veřejných a soukromých. Zákonem je také za veřejnou listinu označena doručenka obsahující vyznačené doručení soudní písemnosti.71 Listiny soukromé jsou tak všechny ostatní listiny, které nenaplňují uvedené znaky z výše citovaného ustanovení. Za soukromou listinu tedy povaţujeme nejen dopis, ale také smlouvy sepsané účastníky nebo advokátem, cenné papíry (akcie, směnky, šeky atd.) Důkaz listinou se provádí tak, ţe předseda senátu (samosoudce) přečte při jednání, nebo jiném soudním roku obsah této listiny nebo její část. V případech, kde význam listiny nevyţaduje doslovné přednesení textu listiny pro zjištění skutkového stavu, sdělí předseda senátu (samosoudce) pouze rozhodné skutečnosti z obsahu dané listiny. 72

69

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 244. ISBN 978-80-7201-842-0. 70 §134, Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 71 §50f, odst. 3), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 72 §129 odst.1), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.

39

Ediční povinnost ukládá všem účastníkům řízení, ale i dalším osobám na řízení nezúčastněných, předloţit na výzvu soudu listinu, kterou mají u sebe.73 V souvislosti s hodnocením důkazů zkoumá soud listinné důkazy z pohledu pravosti a pravdivosti. Veřejná listina je zpravidla zkoumána z hlediska její pravosti, protoţe obsah veřejné listiny se povaţuje za pravdivý do doby, kdy je prokázán opak. Presumpce pravosti a pravdivosti však jiţ neplatí v případě soukromých listin. Pravost a pravdivost obsahu soukromé listiny je zpochybnitelná námitkou, která tak zavazuje soud k jejímu zkoumání. Soukromou listinu je třeba posuzovat v rámci volného hodnocení důkazů, kde důkazní břemeno o pravosti a pravdivosti obsahu leţí na tom, kdo se listiny dovolává. Způsob hodnocení důkazů soukromé listiny je patrný i z níţe citovaného konstatování Nejvyššího soudu České republiky. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2000 sp. zn. 22Cdo 617/99: 1. „U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Popírá–li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky.“ 2. „Dovolací soud může hodnocení důkazů v nalézacím řízení přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení.“74

4.3.1 Originály a kopie listin Za originál je povaţována listina, která obsahuje autentický záznam, včetně originálních prvků dosvědčujících pravost projevu vůle (povinně podpisu, popř. razítko).

73 74

§129 odst.2), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.10.2000, sp. Zn. 22 Cdo 617/99.

40

Kopie je další exemplář vyrobený podle originálu bez tvůrčích zásahů. Můţe jít o opis, průpis, průklep, otisk, obtisk, obtah, snímek nebo věrnou napodobeninu. Pro rozmnoţování písemných a grafických materiálů existují kopírovací stroje.75 Dle ustanovení §125 zákon č.99/1963 Sb. vyplývá, ţe soud není povinen provádět důkaz pouze originály listin.76 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2006, sp. Zn. 29 Odo 801/2005: „Ačkoli originály listin jsou obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu. Z této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu.“77

4.4 Ohledání Ohledání je jedním z nejspolehlivějších důkazních prostředků. Tento důkazní prostředek umoţňuje soudci (znalci) získat potřebné poznatky o skutečnostech a vlastnostech ohledávaného předmětu nebo jevu přímo svými smysly. Nevýhodou tohoto důkazního prostředku je jeho pouţití pouze u zkoumání skutečností, které lze vnímat vlastními smysly. Předmětem ohledání můţe být jakákoliv hmotná věc, movitá i nemovitá nebo ţivá i neţivá. Způsob ohledání je závislý na povaze ohledávané věci. Při jednání nebo jiném úkonu soudu se provádí ohledání všech movitých věcí, které je moţno dopravit k soudu. V těchto případech se také uplatňuje ediční povinnost. Ohledání věci, kterou nelze dopravit k soudu, se provádí na místě a vţdy za účasti osob, které se předvolávají k jednání.78 Zejména se tak jedná o ohledání nemovitostí nebo místa, kde došlo k události rozhodné z hlediska skutkového děje. K ohledání věci soudem je moţné přizvat znalce, který při něm podá soudu své odborné vyjádření. Znalci se zpravidla přenechává i ohledání neboli prohlídka osoby nebo lidského těla.

75

Originály a kopie listin [online].[cit.17.4.2014]. Dostupný na WWW: http://iuridictum.pecina.cz/w/Listina §125 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 77 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.8.2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005. 78 §130 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 76

41

Notářským nebo exekutorským zápisem, provedeným před zahájením řízení,79 mohou účastníci řízení zásadně přispět k výsledkům dokazování. Notářský nebo exekutorský zápis je významný důkaz tehdy, kdy uplynutím času je stav věci zásadně změněn nebo je rekonstrukce skutkového děje dokazováním před soudem sloţitá pro odstup času. Notářským nebo exekutorským zápisem lze osvědčit skutkové děje i stav věcí. Povaţován za důkaz můţe být pouze v případě, jestliţe byl notář (exekutor) osobně přítomen u osvědčované události, nebo se sám přesvědčil o stavu věci popisovaném v jeho zápisu.80 O kaţdém provedeném ohledání se pořizuje zvukový nebo zvukově obrazový záznam, a v případech, kdy to není moţné, je nutno sepsat protokol.

4.5 Výslech účastníků Výslech účastníků je podpůrným a zvláštním důkazním prostředkem, který soud musí nařídit k prokázání tvrzených skutečností, které nelze prokázat jinak. Tento důkaz je potřeba odlišovat od skutkových tvrzení účastníků, které důkazem nejsou. Výslech účastníků upravuje ustanovení § 131 občanského soudního řádu. Sporné řízení je ovládáno projednací zásadou, která je provázena svěřenou odpovědností za prokázání skutkových tvrzení přímo účastníkům. Z takového hlediska je výslech účastníka řízení jedním z mnoha moţných důkazních prostředků. Soud můţe nařídit důkaz výslechem svědka kdykoli to povaţuje za potřebné pro zjištění skutkového stavu věci. Ve sporných věcech však můţe důkaz výslechem účastníků nařídit jen v případě, ţe dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a účastník se svou výpovědí souhlasí. Účastník má také právo navrhnout svou výpověď jako důkaz, a to z vlastní iniciativy, podnětu soudu či jiného účastníka řízení. Ve sporných řízeních je výjimkou například řízení o rozvod manţelství, kde ke zjištění skutkového stavu je zpravidla nutné provést důkaz výslechem účastníků řízení.

79 80

§78 odst. 1), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. §78a Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.

42

Ve věcech nesporných uvedené podmínky v případě důkazu výslechem účastníků neplatí. Na rozdíl od řízení sporného je v těchto řízeních povinností soudu provést všechny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci i s případným nedostatkem důkazní aktivity účastníků. V těchto řízeních a v řízení o rozvod manţelství má soud moţnost provést důkaz výslechem účastníků, i kdyţ nebyl navrţen, ale i v případě odmítnutí provedení tohoto důkazu účastníkem, jeţ má být vyslechnut. Je pouze na úvaze soudu, který podle povahy projednávané věci nařídí výslech účastníků jako důkaz. Postup soudu při hodnocení důkazů a jejich provádění je totoţný jako v případě výslechu svědka. Důkaz výslechem účastníka není určen k tomu, aby účastník uváděl svá tvrzení o rozhodných skutečnostech. Předpokládá se, ţe potřebná tvrzení jiţ byla přednesena a provedení důkazu výslechem účastníka je poslední moţností k jejich prokázání. Je nutné, aby soud před rozhodnutím, zda provede důkaz výslechem účastníka, předem přesně věděl, které skutečnosti budou tímto důkazem prokazovány. Tím je vyloučeno, aby v průběhu výslechu účastníka byla doplňována chybějící nebo neúplná skutková tvrzení. Účastníky řízení nelze k vlastní výpovědi nikterak nutit. Vynutit lze pouze povinnost účastníka dostavit se na předvolání k výslechu a to pořádkovou pokutou81 nebo jeho předvedením.82 Bez opatření je uvedeno do protokolu, ţe účastník odmítl vypovídat a odpovídat na dotazy soudu a jiných účastníků řízení.83 Stejný způsob provádění výslechu účastníka vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Usnesení Nejvyššího soudu ČR z 15. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2368/98: „Vyslechnul–li soud účastníka řízení jako svědka, provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem. Promítne–li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu svědecké výpovědi, pak toto skutkové zjištění jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s. ř., neboť v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska 81

53, odst. 1), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 52, odst. 1), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 83 DRÁPAL, L.; BUREŠ, J. a kol. Velké komentáře. Občanský soudní řád I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.910. ISBN 978–80–7400–107–9. 82

43

věrohodnosti je logický rozpor. Rozhodnutí soudu na takovém skutkovém zjištění založené proto nemá oporu v provedeném dokazování“.84 Zvláštní postavení je přisouzeno při výslechu fyzické osoby, která je nebo byla statutárním orgánem (členem statutárního orgánu) účastníka řízení. Zákon stanoví, ţe taková osoba má být vyslechnuta jako účastník řízení a nikoliv jako svědek.85 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 12/75: „Statutární zástupce organizace (nyní právnické osoby) má být v občanském soudním řízení, jehož účastníkem je tato organizace (nyní právnická osoba), vyslýchán soudem vždy jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 131 o. s. ř. a nikoliv jako svědek (§ 126 o. s. ř.).“86 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006: „Osobu, která vykonávala funkci statutárního orgánu právnické osoby, soud v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, vyslechne o okolnostech, které se týkají této právnické osoby a které nastaly v době, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, jako účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.).“87

4.6 Zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob Zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob jsou v zákoně uváděny jako důkazní prostředek.88 Zákon také uvádí, ţe kaţdý je povinen na dotaz soudu bezplatně sdělit skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí.89 Tato sdělení jako důkazní prostředky jsou prováděna písemnou formou (důkaz listinou) nebo formou ústní, kterou je míněn výslech osoby, obdobný výslechu svědka. Fyzická osoba je oprávněna odmítnout sdělit skutečnosti ze stejných důvodů jako svědek. Zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob podléhají volnému hodnocení soudem a moţnosti relevantně je zpochybnit účastníky řízení.

84

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98. §126, odst. 4), Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 86 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 12/75. 87 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006. 88 §125 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 89 §128 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 85

44

Existují výjimečné případy, kdy soud potřebuje znát názor určité osoby (přezvědné osoby) ohledně projednávané věci. Tato dotázaná osoba můţe vystupovat v postavení svědka, ale nemůţe být donucena ke sdělení vlastního názoru na věc.90 Ve výše zmíněném je také platná jiţ dříve uváděná ediční povinnost a uplatňován nárok na náhradu výdajů s tím spojených.91

4.7 Nepřípustné důkazní prostředky Nepřípustným důkazním prostředkem je takový důkaz, který účastník řízení opatřil v rozporu s platnými právními normami. Jedná se například o záznam telefonického hovoru, který je pouţit jako důkazní prostředek bez svolení jeho účastníků. Pouţití nepřípustného důkazního prostředku se zabýval i Nejvyšší soud České republiky v níţe uvedeném sporu. Ţalovaná dopisem sdělila ţalobci, ţe s ním okamţitě zrušuje pracovní poměr z důvodu hrubého porušení pracovní kázně. Ţalobce se domáhal určení, ţe uvedené okamţité zrušení pracovního poměru je neplatné. Ţalobu odůvodnil tím, ţe se nedopustil ţádného porušení kázně, které je mu vytýkáno v okamţitém zrušení pracovního poměru. Obvodní soud ţalobě vyhověl, kdyţ dospěl k závěru, ţe okamţité zrušení pracovního poměru je neplatné, neboť nikde nebyl dostatečně vymezen jeho důvod. V posuzované věci ţalovaná navrhla provedení důkazu magnetofonovým záznamem telefonických rozhovorů mezi ţalobcem a dalším zaměstnancem ţalované Ing. M. Š. pořízených bez jejich vědomí, jehoţ přepis předloţila soudu. Tímto důkazem hodlala prokazovat důvod k okamţitému zrušení pracovního poměru se ţalobcem uvedeným v jejím dopise. Po provedeném dokazování předloţených důkazů ţalovanou, neshledal soud uvedené jednání ţalobce za prokázané. Důkaz přepisem telefonních rozhovorů mezi ţalobcem a Ing. Š., označený ţalovanou, soud neprovedl z důvodu zbytečného prodluţování řízení. 90

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 247. ISBN 978-80-7201-842-0. 91 §139 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů.

45

K odvolání ţalované odvolací soud rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Provedení důkazu přepisem uváděných telefonických rozhovorů mezi ţalobcem a Ing. Š. není podle odvolacího soudu přípustné, neboť byl pořízen bez vědomí účastníků těchto hovorů a takový postup je podle názoru odvolacího soudu v rozporu s ústavním právem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala ţalovaná dovolání. Namítá, ţe pouţití důkazu záznamu telefonických rozhovorů mezi pracovníky organizace je přípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal napadený rozsudek bez jednání a dospěl k závěru, ţe dovolání není opodstatněné, a proto dovolání rozsudkem zamítl s konstatováním: „Navrhne–li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické osoby nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. Nepřípustným důkazem je proto i záznam telefonického rozhovoru, který byl pořízen bez vědomí hovořících osob.“92

92

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98.

46

5.

Zhodnocení problematiky důkazních prostředků

Současná úprava občanského soudního řádu ukládá účastníkům řízení povinnost uvést a vylíčit před soudem všechny rozhodující skutečnosti a povinnost navrhnout k prokázání svých tvrzení důkazy. O těchto povinnostech je soud povinen účastníky řízení poučit. Aby mohl účastník splnit zákonnou povinnost označit důkazy, musí nejprve splnit povinnost tvrzení. V této souvislosti tak hovoříme o důkazním břemeni, které je závislé na břemeni tvrzení. Neunesení těchto břemen účastníkem sporného civilního řízení bude mít většinou za následek pro něho nepříznivé rozhodnutí soudu. Je pouze na úvaze soudu, který z navrţených důkazů provede s podmínkou, ţe umoţní účastníkům řízení vyjádřit se k důkazům a k jejich provedení. Soud je také oprávněn provést jiné neţ účastníky navrţené důkazy, jsou–li potřebné ke zjištění skutkového stavu. Jak jiţ bylo několikrát v této práci uvedeno, důkazní prostředky, které mohou dopomoci ke zjištění skutkového stavu, mají různorodou podobu. Jsou tím myšleny všechny důkazní prostředky obsaţené v zákoně, ale například i videozáznamy, audiozáznamy, fotografie nebo záznamy na CD či jiných datových nosičích atd. Neustálým technickým vývojem se objevují nové a nové formy prostředků, které mohou slouţit jako důkazní prostředek. Co z toho však vyplyne pro soud, to ukáţe teprve budoucnost. Tím mám na mysli nejenom to, ţe se budou objevovat nové technické prostředky, ale ţe problém se soustředí do dvou směrů. Ten první bych viděl v problematice finanční, a to zda budou soudy mít prostředky na to, aby se neustále na novou techniku, v níţ mohou být důkazy předkládány, přeorientovávaly, coţ je jiţ dnes problém, a tím druhým směrem je otázka uchovávání takto předloţených důkazních prostředků. Porovnáme–li jenom uchovávání písemného spisu z minulých dob v případě jeho potřebnosti, tak stačilo takovýto spis vyţádat ze spisovny soudu a soudce ho měl k dispozici, zatímco přechovávání nejrůznějších dat a nosičů po desítky let a v případě nutnosti i jejich další vyuţívání je věcí diskutabilní a nelze jednoznačně odpovědět, jaká budoucnost v této věci soudy čeká. A to opomíjím to, zda soudu nebudou předkládány i v této technické oblasti podvrhy, pokud jde o původ těchto důkazních prostředků. Přestoţe rozvoj všech technických a jiných prostředků jde neustále kupředu, je jako nejběţnější důkazní prostředek stále vyuţíván výslech svědka. Na posouzení skutečností,

47

které vyţadují odborné znalosti například z oboru psychologie, lékařství nebo oceňování majetku atd., je soudem vyuţíván důkazní prostředek znaleckým posudkem. JUDr. Karel Svoboda ve své knize uvádí: „Nedomnívám se, že by zákonodárce měl v budoucnu zavádět další odchylky od obecných režimů poznávání a prokazování, aby v určitých zvláštních případech urychlil řízení na úkor dokazování. Neuvědomuji si specifickou procesní situaci, která by si ustanovení zvláštního poznávacího režimu za účelem urychlení řízení v současnosti vyžadovala.“93 S tímto závěrem autora se lze jen ztotoţnit.

93

SVOBODA, K., Dokazování. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer a.s.,2009, s. 153. ISBN 978-80-7357-414-7.

48

Závěr Přestoţe je téma dokazování velmi rozsáhlé a dalo by se o něm napsat daleko více, domnívám se, ţe se mi podařilo v této práci vystihnout základní rysy občanského práva procesního s jeho stěţejní částí, kterým je dokazování. Tento institut povaţuji za nosný pilíř soudních sporů a domnívám se, ţe i budoucnost v tomto směru nedozná zásadních změn. Důkazní prostředky, které jsou v současné praxi soudů vyuţívány, shledávám jako dostačující a názor na jejich rozšíření nebo úplnou obměnu tlakem vyspělých technologií vnímám spíše jako utopii. Tato problematika je více rozvedena v poslední kapitole této práce. Za důleţitý článek současného civilního procesu povaţuji přenesení povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti na účastníky řízení, kteří tak sami nejvíce ovlivňují směr samotného řízení. Při zpracovávání jednotlivých kapitol jsem spatřoval značný problém v naší legislativě, která někdy významně ovlivňuje spravedlivý výsledek projednávaného sporu. Tím mám na mysli, ţe soud je při svém rozhodování vázán pouze platnými právními předpisy, coţ neznamená vţdy záruku spravedlnosti, ale to je jiţ otázka pro právní odborníky a naše zákonodárce. Zpracování této bakalářské práce, bylo pro mě značným přínosem v získání nových a důleţitých poznatků, které rozšířily moje znalosti v oblasti civilního procesního práva.

49

Seznam použité literatury Tištěná literatura 1. DRÁPAL, L.; BUREŠ, J. a kol. Velké komentáře. Občanský soudní řád I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978–80–7400–107–9. 2. STAVINOHOVÁ, J. Občanské právo procesní 1. Řízení nalézací. 2. vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80–7239–001–5. 3. STAVINOHOVÁ, J.; HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. 1. vydání. Brno: Doplněk. ISBN 80–7239–001–5. 4. STAVINOHOVÁ, J.; LAVICKÝ, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, ISBN 978–80–210–5062–4. 5. SVOBODA, K. Dokazování. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer a.s., 2009. ISBN 978–80–7357–414–7 6. SVOBODA, K. Nové instituty českého civilního procesu. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s. ISBN 978–80–7357–722–3. 7. UNIVERSUM Všeobecná encyklopedie, 7. část Or–Q, Praha: Odeon, 2001, Verlagshaus Stuttgart. ISBN 80–207–1069–8 8. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde 2011. ISBN 978–80–7201–842–0 9. ZAHRADNÍKOVÁ, R. a kol. Civilní právo procesní. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o. ISBN 978–80–7380–437–4.

Seznam použitých právních norem 1. Zákon č. 99/1963 Sb., ze dne 4. prosince 1963, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů. 2. Zákon č. 182/2006 Sb., ze dne 30. března 2006, insolvenční zákon ve znění pozdější předpisů. 3. Zákon č. 6/2002 Sb., ze dne 30. listopadu 2001, o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů. 4. Zákon č. 148/1998 Sb., ze dne 2. července 1998, o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. 5. Zákona č. 89/2012 Sb., ze dne 3. února 2012, občanský zákoník. 6. Zákon č. 1/1993 Sb., ze dne 16. 12. 1992, Ústava České republiky. 7. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., ze dne 16. 12. 1992, Listina základních práv a svobod. 50

Odborné články 1. JUDr. SVOBODA, Karel. Limity aktivního dokazování soudem. Můţe si soud dokazovat, co chce? Právní rozhledy. 2007, č. 15, s. 562. 2. Mgr. MIKULCOVÁ, Lenka. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy. 2003, č. 9, s. 467. 3. JUDr. PULKRÁBEK, Zdeněk. O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec). Právní rozhledy. 2013, č.17, s. 573.

Seznam použité judikatury 1. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001 2. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003 3. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1410/2007 4. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1004/2003 5. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008 6. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 7. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2000, sp. Zn. 22 Cdo 617/99 8. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005 9. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98 10. Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 12/75 11. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006 12. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98

Elektronické zdroje 1. Právo pozitivní a právo přirozené [online]. [cit. 15.4.2014]. Dostupný na WWW: http://www.ius–wiki.eu/teorie–prava/pfuk/teorka/zkouska/otazka–4 2. Originály a kopie listin [online]. [cit.17.4.2014]. Dostupný na WWW:

http://iuridictum.pecina.cz/w/Listina

51

Seznam používaných zkratek § – paragraf, paragrafu č. – číslo, čísla apod. – a podobně s. – strana ČR – Česká republika o.s.ř. – občanský soudní řád např. – například tzv. – takzvaný, takzvaně sp.zn. – spisová značka Čl. – článek odst. – odstavec tzn. – to znamená Sb. – sbírka, sbírky BSM – bezpodílové spoluvlastnictví manţelů kol. – kolektiv

52