EVELYN TEĎ VEČER Evelyn uviděla ten dům, když už bylo slunce téměř za kopcem. Měl okna v rozích, zahradu se starými stromy a opuštěný výraz. Dveře nezamčené. Vešla. Majitelé tu nechali velký gauč s křeslem, nějaký obraz nad ním, odkládací stolek s mramorovou deskou, příliš těžký na rychlý odchod, v kuchyni jídelní stůl, příborník, v malé ložnici úzkou postel. Byla unavená, přikryla se na ní ztuchlou dekou a usnula. Probudil ji hluk u vchodových dveří. Rozeznala mužský hlas a skupinu dovnitř se dobývajících lidí. Mužský hlas hrozil zbraní a vetřelci odešli. Vchodové dveře se s rachotem zabouchly a bylo ticho. Nechtěla poutat pozornost světlem, a tak seděla na posteli, dokud nezačalo svítat. Teprve teď si všimla, že obývacímu pokoji dominují kachlová kamna. Dům byl zády opřený o jiný dům. V kamrlíku našla vzduchovku, oprášila ji a postavila ke dveřím. Zbavila místnosti pavučin, v koupelně na vaně zůstal sprchový gel. Měl podivnou konzistenci, ale voněl. Ledová voda probouzela mysl. „Můj nový domov“, zkusila říct nahlas. Okachličkovaná koupelna si s větou hrála. „Squaterka Evelyn. Duše svobodná“, zakřičela. A koupelna rezonovala, radostně, že doba opuštěnosti skončila.
*** MINULOST Doba se zrychlila. Nejprve si nikdo změnu neuvědomil. Přesto čas plynul jinak. To, co jindy lidé prožívali mnoho let, zhustilo se do měsíců. Nervózní lidé. Podrážděný spěch. Jakoby se rychle měly prožít ještě nějaké oka mžiky. Aniž bychom si to uvědomovali, naše cesty docházely naplnění.
„Lilko, to nemůžeš myslet vážně. Máš zapotřebí někoho vzdělávat a vychovávat? Ve svém věku?“ „V jakém věku?“, opáčila. „Nedělej ze mě zachovalou matku od dětí“.
Ruce se jí blýskaly prsteny a hodinkami, celá se blýskala, v uších výrazné náušnice a v očích plameny, kvůli kterým páchají muži sebevraždy nebo přinejmenším opouští rodiny. Luxusní auto jen potrhovalo tu symbiózu, ten lad, erotické jiskření. Matku od dětí rozhodně nepřipomínala. „Máš pravdu. Už mi i začíná lézt na nervy. Přestávám si s ním mít, co říct. Některým přátelům ho nemůžu ani představit. Znemožnila bych se. Když přijedu po víkendu domů, vážím si chytrých hovorů s manželem. Chvíli. Nedívej se na mě tak. Jsem hrozná. Vím to.“ „Víš, že jsem šťastná, že mám úplný kulový?“ „Jak to myslíš?“, zeptala se Lilka. „Nemusím řešit tyhle starosti. I když ty na druhou stranu ty nemusíš mít strach, jestli zaplatíš nájem a jestli ti zbude na jídlo.“ Lilka si zapálila tenkou cigaretu. „Někdy bych chtěla být chudá. Asi by mě to bavilo.“ „Nerouhej se. Už tě vidím, jak počítáš kováky v peněžence a zvažuješ, jestli koupit jídlo, nebo zaplatit složenky“. „No jo. Hele jdu. Musím si vyzvednout vyprané prádlo.“
*** První holčičku rodila v bolestech a neskutečně dlouho. Když se měla narodit druhá, počítala se vším. Porod byl tak překotný, že nestihl přijít lékař. Naštěstí pohotová uklízečka zavolala sestry. A teď na tváře holčiček i manžela sypala hlínu. Nákaza je dohonila. Nejdřív zkolabovaly systémy. Lidem byla zima a měli hlad. Šířila se panika a strach. Kdo mohl, vydal se na cestu z přelidněných měst. Cesta byla náročná a lidé oslabení. Jejich imunitní systém napadaly viry. Vzdálenosti se prodloužily, nefungovalo nic, na co byli zvyklí. Sáhla manželovi na tvář. Hořel a oči se mu leskly. Zastavili. Rozdělali oheň. Vzpomněla si na Lilku. Utekla té bídě? Potom už bylo zle i dcerám. Objímala jejich tělíčka, zpívala jim, věděla, že do rána se z nich teplo vytratí a ona jim nemůže pomoci. Naposledy. Vyrazila dál.
*** TEĎ NOC Sněženky a bledule se krčily u hlíny, vítr ohýbal stromy. Evelyn stála na kopci rozpažené ruce, a jako ve všech svých životech, dala se do kroku i teď s bojovnou touhou po začátcích. Jsou okamžiky, které se obrátí v prach, jsou však takové, které vyryjí svou pečeť. Bolí? Cítíte pach spálené kůže? Evelyn probleskovaly hlavou zašlé fotky, útržky životů, křik, klášter, dvory, války, zkřivená ústa, lidé namačkaní ve vozech, tma a světla, hladící ruka abatyše Alžběty.. Seděla v kině a film, který promítali jen pro ni, ji neděsil. Paní ve třetí řadě vpravo s fialovým šátkem kolem hlavy se zvedla a otočila se k Evelyn: „Já vám pomůžu“. Zpívala hlubokým vnitřním hlasem, tím, co otvírá dávno zavřené brány, jazykem, který Evelyn znala, melodie se opakovala a způsobila vír, spirálu, kterou Evelyn padala, která ji unášela a povznášela zároveň. Když se probudila, bylo kino prázdné.
**** TEĎ RÁNO Evelyn si broukala včerejší Melodii fialového šátku. Potichu nestála za nic. Opřela se o plot a nechala tóny pronikat z hloubky, smývaly nánosy, hlava se jemně točila. Když otevřela oči, zíral na ni přes plot muž. „Vy ten starý chorál znáte? Zdá se mi o něm od dětství. Nejsem blázen, nebojte. Mám vedle vás hospodu. Pojďte na polévku. Nathan“, podával jí ruku. Chléb byl čerstvý a voňavý. Polévka horká. Když před ní postavil buclák, nevěřila. „Je to…“? „Pivo“, dokončil větu. „Mám velkou radost z vašeho údivu. Snažíme se dát všechno do pořádku a zároveň začít jinak. Můžete nám v tom pomoci. Tamhle naproti bydlí Syslice, řekne vám s čím. Váš dům byl vyhlášený nevěstinec, paradox že? Teď jste v něm vy a zpíváte fialový chorál.“ Vypila buclák naráz. „Mám radost z vašeho údivu. Máte výborné pivo. A zůstávám, což vás asi nejvíc zajímá. Že Nathane.“
* ** TEĎ DALŠÍ VEČER Evelyn seděla u Syslice. Děti už spaly. Jejich těla vytvářela v místnosti sladké teplo. Syslice se topila ve šťávě vlastního bolu a čekala na záchranný klacík. Evelyn se cítila na házení klacků příliš unavená. Pohled na oddechující tváře Sysliných dětí probouzel černý dým v její duši. Za chvíli se dusila kašlem, až Syslice zmlkla. „Promiňte“, tlumila kašel Evelyn. „Půjdu, ať je nevzbudím.“ „Vám se to žije Evelyn. Jste mladá, žádné závazky. Nevíte, co to je ten strach o ně.“, Syslice se otočila k postýlkám. Když se otočila zpátky, připadalo jí, že u stolu sedí stará žena. Otřásla se. „Dobrou noc,“ pohladila ji po ruce už zase mladá Evelyn. Zanechala Syslici zkoprnělou stát na prahu. Za plotem natrhala náruč kopřiv, na půdě je rozložila, aby proschly. Pár čerstvých lístků spařila na čaj. Noc voněla přicházejícím deštěm. Vzala si hrnek na lavičku u dveří. Tma, pouliční lampy klaněly hlavy níž, zapomínaly, jaké to je, svítit. Evelyn se zaposlouchala do jejich pláče, až přestala myslet na ten svůj a vzbudilo ji svítání. Byla přikrytá cizí dekou a v hrnku po čaji voněla větvička bezu.
*** TEĎ DALŠÍ RÁNO Čas je iluze. Největší lží. Nic není předtím a nic není potom. Všechno je teď, uložené ve splývavých záhybech vesmírné sítě…. Evelyn si vzpomněla na svůj sen. Byla vdova, mezi třiceti až čtyřiceti lety. Jmenovala se Marie. Z manželství jí zůstali dva chlapci. Žili v malém městě ve velmi suché oblasti. Ve městě stál chrám se sloupy ze světlého kamene. Chrám měl navštívit vyhlášený Učitel. Ženy připravily v chrámu slavnostní hostinu na jeho počest. Vzhledem k chudobě města to byla hostina velmi prostá. Učitel se ale choval velmi přívětivě. Mluvil moudře a Marie hltala každé slovo. Seděla v první řadě. V tom přišli dva studenti. Jeden z nich má tmavé rozevláté vlasy a jasně modré oči. Marie na něj zírá a nemůže nic. Učitel si toho povšiml a s laskavostí říká: „Ty víš, co se ti stalo viď?
Vím, odpovídá Marie v duchu. Je to má druhá půlka. Jen je minimálně o 15 let mladší. Marie je připravována na jistý druh zkoušky. Musí se ponořit do hluboké minulosti, mistr ji povede. Přesto má Marie velké obavy. Zkouška se bude odehrávat v chrámu, kde je pro tyto účely v mramorové podlaze vysekán obdélníkový prostor. Tento prostor zatopí vodou a Marie se do této vody musí ponořit a projít „sebeutopením“. Není jisté, zda se vrátí zpět. Marie spatří shora své tělo zcela ponořené ve vodě. Najednou je ženou v raném středověku a kráčí mezi kamennými zdmi. Někoho hledá. Potom vidí vyhublé dítě. To hledá. Bere ho do náruče. Je to její současný syn. Leží tam i jiné děti, ale Marie je míjí. Potom popadne ještě jedno dítě, má tmavé rozevláté vlasy a jasně modré oči. Je to Mariina druhá půlka z kostela. Tady je jejím synem. Nese je pryč z těch tmavých kamenných zdí. Domů. Je možné, že jsem Evelyn, Marie a zároveň ta žena, která zachraňovala své děti? A ten muž a dítě s rozevlátými vlasy byl Nathan? Evelyn cítila, že je to Pravda. Pravda, kterou jí promítali v kině, Pravda, kterou jí zpívala paní ve fialovém šátku. A tak si Evelyn opláchla obličej a šla vrátit Nathanovi deku. Jeho dům byl nalepený na ten její. Dotýkaly se zády. „Evelyn“, volal Nathan z dálky. „Nathane“, šeptala Evelyn a záda přitiskla na jeho záda. „Jako naše domy, Evelyn“. Pohladil ji po tváři, vlasech, zastavil se u jejích úst. „Patřím k tobě, Nathane.“. „Já to vím. Od toho večera, kdy jsi stála u domu a váhala jít dovnitř. Zoufale jsem si přál, abys vešla“. Evelyn měla pocit nezměřitelného štěstí. Cítila, že někde daleko a zároveň blízko se pootočilo něco obrovského, jako by zapadl kamenný dílek do kamenné mozaiky, dílek, který dosud chyběl. A to všechno změkčovaly splývavé záhyby vesmírné sítě.
