PRVNÍ
KAPITOLA
1 Vídeň, podzim 1906 Celý týden neustále pršelo. Těžké mraky visely nad mořem střech, vrcholky Vídeňského lesa zahalovaly do šedivého závoje, proplouvaly kolem špičky věže chrámu svatého Štěpána a nechaly ji zmizet za nízko ležící mlhou. Všude samá šeď – domy a ulice lesknoucí se deštěm, šedivé postavy spěchající mrholením, šedivé tváře, v nichž jako by se odrážela bezútěšnost šedivé oblohy. Potom se však vítr otočil na východ, z oblohy smetl všechny mraky a unavené podzimní slunce ponořilo město do marnotratné nádhery barev. Nesčetné dešťové kapky a kaluže se náhle proměnily v tekuté zlato. Žlutá, červená a hnědá barva parků a alejí se rozzářila stejně jako sytá zeleň trávníků, a dokonce i Dunaj najednou vypadal modře pod průzračným podzimním nebem. Christina Marie, hraběnka z Golaye, s šestiletým synem Matyášem v doprovodu madam Tibotové, své společnice, chůvy a komorné, cestovala v tu dobu vlakem, který jel z Nizzy přes Milán, Veronu, Villach a Semmering a kolem osmé hodiny večer dorazil do Vídně. Přivítal je hluk Jižního nádraží. Živá směsice lidí, hlasů ve všech možných jazycích, mezi nimiž převažovaly měkké slovanské hlásky, syčení lokomotiv, volání průvodčích, jasně znějící údery kladiva do kol vagonů. Vídeň... Město, které se i navzdory všemu, co se zde událo, stalo pro Christinu domovem. Město, jež se jí nenápadně vrylo
5
do srdce, aby v něm natrvalo zabralo své místo a nikdy se ho už nevzdalo. Na nástupišti ji očekával hofmistr, baron Podmanický. Malý muž s výrazným knírem, živýma, třpytivýma myšíma očima, nastrojený ve slavnostním redingotu, ztužený klobouk uctivě přitisknutý na prsou, tichým, nenápadným hlasem komandoval kočího a sluhu, kteří se starali o zavazadla. „Těší nás, že vás zase můžeme přivítat ve Vídni, hraběnko. Doma...“ Christina v tu chvíli zapomněla na svou hluboko zakořeněnou averzi vůči tomuto muži, kterou se jí nikdy nepodařilo úplně překonat. Teď ji potěšilo, že ho vidí. Měla radost, že se zase vrátila. A její radost nezmenšilo ani vědomí toho, že před několika měsíci – nebo dokonce týdny? – všechno kolem sebe, co teď pozoruje očima šťastného dítěte rozbalujícího dárek, považovala za vězení, z něhož se opět musela vyprostit. Jako už nejednou předtím... Christina před nedávnem oslavila dvacáté šesté narozeniny. Mladá, plně rozkvetlá žena, o jejíž kráse se mluvilo ve vídeňském salonu stejně jako v Paříži nebo Baden-Badenu, v Biaritzu a Monte Carlu právě tak jako v Bad Ischlu nebo v Travemünde. Se synem, madam Tibotovou, s jednou komornou a chůvou cestovala převážnou část roku z místa na místo. Aby zapomněla? Aby se zbavila vzpomínky na den, kdy jí Kalmana, jejího muže, přivezli na žebřiňáku domů, zbroceného krví a poznamenaného smrtí? Na den, kdy jí zemřel v náručí? Aby zaplašila myšlenky, které jí našeptávaly, že ona sama nese vinu na jeho smrti? To nikdo nevěděl. Ať se objevila kdekoliv, všude se brzy stala středem pozornosti svých obdivovatelů. Ucházeli se o ni muži se starým, uznávaným jménem právě tak jako aristokraté peněz nebo dobře vyhlížející rytíři a dobrodruzi. Přesto se nikomu nepodařilo prolomit ochrannou zeď, kterou kolem sebe vybudovala. Byla to hrdost? Pýcha? Ne, mezi lidmi se říkalo, že není hrdá ani pyšná. Je pouze – duchem
6
nepřítomná. Působila dojmem, jako by byla docela někde jinde. A ať byla kdekoliv, třeba i uprostřed lidí, vždy vypadala osaměle. Půvabná, záhadná žena... Jako vždy, když se Christina vracela po dlouhé nepřítomnosti do Vídně, poslala ostatní napřed a přivolala si fiakr. Chtěla být sama, aby si mohla řádně vychutnat tento pocit návratu domů, než ji opět zavalí starosti všedního dne. „Jeďte – jeďte k Schwarzenberskému náměstí!“ poručila kníratému kočímu, který po ní zvědavě pokukoval přes rameno. „A potom podél rynku...“ Belveder s řadou jasně osvícených oken, zámek prince Evžena, který si následník trůnu, arcivévoda František Ferdinand, zvolil za sídlo své stínové vlády. Vysoký pomník knížete Schwarzenberka zachyceného na koni, muže, který tak krvavým způsobem pomstil v roce 1849 povstání Maďarů usilujících o nezávislost. Světlá, široká ulice vonící po podzimním listí lemovaná řadou domů, tato „nejkrásnější ulice světa“, nádherné foyer starého, ctihodného města. Opera. Starý a nový císařský hrad s mlčenlivými strážemi připomínajícími sochy. Lidová zahrada. Parlament. Hradní divadlo. A na zpáteční cestě úzká spleť ulic a uliček středověké Vídně prvního obvodu, mohutná kamenná masa Svatoštěpánského chrámu tyčící se k nebi, kterou světlo vycházejícího měsíce zaplavilo stříbřitým leskem, takže vypadala zvláštně, jakoby bez tíže, Kärntnerova ulice s davem korzujících lidí, s tichými fiakry, ženoucími se bůhvíkam, s klapajícími kopyty koní, s vůní kávy a množstvím „moučníků“ z nesčetných cukráren... Bylo téměř deset hodin, když Christina dorazila domů. Před svým palácem nacházejícím se ve IV. okrese odměnila fiakristu, vstoupila do široké železné brány zdobené uměleckým kováním a vkročila na vnější schodiště. „Paní –!“ Z tmavého výklenku brány se odloupla robustní mužská postava. Polekalo ji to a vykřikla, ale muže to nezastavilo.
7
Padl před ni na kolena, uchopil lem jejího cestovního pláště a políbil ho. „Paní – to jsem já, paní, já...,“ koktal maďarsky. Když zdvihl hlavu, Christina si ve světle lampy nad branou všimla, že mu po tváři stékají slzy. Jánoš. Muž, kterého podědila po svém strýci, hraběti Horan-Albassym. Muž, který ji sledoval na každém kroku téměř jako osobní strážce do té doby, než před šesti lety beze stopy zmizel – v onu noc, kdy usmrtil dva lidi v marné snaze ochránit Kalmana před jeho vrahy. Jánoš, cikán. „Proboha – vstávej, Jánoši! Kde se tu bereš?“ zvolala. „Kdyby tě někdo viděl...“ „Když nechci, tak mě nikdo nevidí, paní.“ Jánošovy bílé zuby se zableskly v širokém zářícím úsměvu. Huňatá kazajka z vlčí kožešiny ještě podtrhla jeho podsaditou postavu. Stále z něho vyzařovala jeho dřívější přirozená síla, i když mu dlouhý knír, který si tak rád otáčel kolem prstu, už zbělel a jeho pohyby byly pomalejší. „Ale co policie, Jánoši! Jestli tě tu najdou...!“ „Máš mocné přátele, paní.“ Pronesl to zcela prostě, s tak neomezenou důvěrou v hlase, že se musela usmát. Měla u toho zvláštní pocit – udělalo jí to dobře, ačkoliv ji vzápětí napadlo, že Jánošův příchod jí nemůže přinést nic než potíže a nepříjemnosti. „Zůstanu zase u tebe, paní.“ Moc dobře věděla, jak je cikán tvrdohlavý. Od něho by se odrazily všechny její argumenty jako hrách od zdi. Když se k něčemu odhodlal, nebylo na světě žádné moci, která by ho od toho odvrátila. I kdyby ho to mělo stát hlavu. A přesně to byl tento případ. Kdyby se policie dověděla, že je Jánoš zase ve Vídni, jistě by ho neminula šibenice. „Pojď teď dovnitř, rychle –! Ne, počkej, tudy ne! Raději tajným vchodem. Otevřu ti zadní branku.“ „Ještě pořád mám klíč, paní.“ Jánoš se zašklebil radostí. A potom už vážně dodal: „Nesmíš se na mě zlobit, paní. Já vím, že budeš mít potíže a že mě asi pověsí. Ale já jsem
8
musel přijít, rozumíš? Brzy mě zase budeš potřebovat. Musel jsem –!“ Musel jsem přijít... To bylo všechno, co se Christině i později podařilo z Jánoše vytáhnout, když vstoupil tajným vchodem do původní ložnice zesnulého hraběte Horan-Albassyho, kterou v současné době nikdo neobýval. „Brzy mě zase budeš potřebovat, paní. Ty a tvůj syn.“ „Ale odkud víš, že mám syna?“ „Vím toho hodně, paní. Můj lid má spoustu očí a uší, doprovázely tě všude, kde jsi byla. Hodně jsi cestovala, paní.“ „Nejdřív se musím posadit.“ Pod Christinou se roztřásla kolena. Jánošův příjezd jako by rázem nechal znovu ožít minulost. Celý ten čas před sedmi lety, který v jejím životě sehrál tak osudnou roli. Sdělení lorda Strongbowa, že není její skutečný otec. Zbrklá jízda do Vídně. Pohřeb císařovny Alžběty. Smrt hraběte Horan-Albassyho a jeho oznámení, že ona, Christina, je hraběnkou z Albassy. Vysoký, urostlý husar se zamyšlenýma šedýma očima v písárně hotelu Sacher – Kalman, hrabě z Golaye. Hraběnka Horan-Albassy. Souboj mezi Kalmanem a Seanem, jejím přítelem z doby dospívání. Pátrání po skutečných rodičích. Pokoj ve věži s pomatenou hraběnkou Stankou – její matkou. Pohled z balkonu do temné hloubky s nepatrnou postavou zemřelé matky na dlažbě dvora. Marný útěk s Kalmanem. Rozhovor s císařem v komorní zahradě Schönbrunnského zámku. Svatba, malé jezero uprostřed lesa osvícené měsícem, Kalman, jeho štíhlá, svalnatá ruka na jejích ňadrech, jen oni dva docela sami a její pocit štěstí... Tak silný, až jí téměř působil bolest. A potom... Christina úkosem pohlédla na Jánoše, který před ní seděl na zemi s překříženýma nohama, a tvář měla tak bledou a bez života jako tvář mramorové sochy. „To je dobře –!“ vydechla s námahou. „Teď jsi tady. Pokusím se něco pro tebe udělat. Řekni mi – co jsi vůbec dělal po celá ta léta? Kde ses toulal? Policie tě tu hledala...“
9
„Byl jsem u svých lidí, paní. Ledaskde... Žádného cikána nikdo nemůže najít, když to jeho lidé nechtějí. Ale potom jsem slyšel hlas, proto jsem zase musel odejít. K tobě, paní.“ „Jaký hlas, Jánoši?“ „Prostě hlas, paní.“ Jánoš pokrčil rameny. Jeho tmavé oči na ni pohlédly se záhadným výrazem. Christina v něm však odkryla ještě něco jiného… tak hlubokou, oddanou lásku a ochranitelskou něžnost, tak nekompromisní ochotu sloužit a být tu jen pro ni, že to stěží mohla unést. Sklopila oči. „Tomu nebudeš rozumět, paní –,“ zamumlal Jánoš. „Tomu nikdo nemůže rozumět, kdo není z mého národa. Existuje svět, který můžeme vidět, slyšet a cítit. Vedle toho je tu ale ještě jiný. Jeho řeči rozumí jen málokdo, jeho tváře jsou většinou neviditelné.“ „A – co ti povědel ten hlas?“ „Už jsem ti to řekl, paní.“ „Že tě budu potřebovat? Ale proč?“ Zavrtěla hlavou a rázně se zvedla. „Potřebovat nebo ne – co jen teď s tebou udělám? Jdi prozatím do svého starého pokoje a zavři se tam. A ať tě nikdo nevidí, slyšíš? Uvidím, co se dá dělat...“
2 Christina věděla, že pro Jánoše nemůže ani v tom nejmenším nic udělat. Kdyby policie zjistila, kde se zdržuje, zatkli by ho, postavili před soud a odsoudili k smrti. Úředně hledaný dvojnásobný vrah! Na tom se nedalo nic změnit. Jediným problémem teď bylo, jak ho přesvědčit, že pokud nechce skončit na šibenici, měl by se zase vrátit pod ochranu svých lidí. Hned následujícího dne se však naskytla příležitost vyřešit Jánošův problém k jeho spokojenosti. Tušil to snad?
10
Po dlouhé, špatně strávené noci, kdy ji znovu a znovu budily bláznivé sny, vstala Christina celkem brzy a nechala si přinést snídani do pokoje. Právě dojídala, když za ní přišla komorná a oznámila jí, že dole v hale čeká jakýsi baron Strehl a mermomocí s ní chce mluvit. „Baron Strehl? V tuhle dobu?“ Služka, statné, pohledné děvče s nefalšovanou drzou vídeňskou vyřídilkou, pokrčila rameny. „Taky sem mu to povídala. Ale on furt naléhal, ať ho ohlásím, že je to strašně důležitý.“
Přesně vzato se osud zapojil právě při této návštěvě. Baron Strehl na tom neměl žádný podíl. Pouze se stal jeho poslem. Jen vyřizoval to, čím ho pověřil někdo jiný. Trochu obtloustlý muž s živýma, moudrýma očima s obdivem sledoval mladou hraběnku, jak scházela po schodišti do vstupní haly. V zelenkavých šatech, štíhlá, téměř křehká, hlavu s bohatou hřívou zlatohnědých vlasů lehce na stranu se pohybovala s takovou pružností a grácií, která se nedá naučit. Když baronovi podávala ruku, usmála se. Její oči však zůstaly vážné a zamyšlené. „Už jsme se dlouho neviděli, barone...“ „Ta práce, ta práce, hraběnko...“ Baron se naklonil nad její rukou a jemně se jí dotkl rty. „A kromě toho – když já jsem ve Vídni, vy jste zrovna někde na cestách.“ Christina ho odvedla do knihovny, k sedací soupravě poblíž velkých kachlových kamen, z nichž vycházelo příjemné teplo. „Udělejte si pohodlí, barone. Jako za starých časů. Tady jsou doutníky. Baron Strehl se s blaženým povzdechem usadil do velkého koženého fotelu, ze stříbrného pouzdra na stolečku vedle něho si vzal doutník a zapálil si. „Jako za starých časů... Tenkrát jsme proti sobě stáli jako protivníci, než se z nás stali spojenci. Doufám, že se na tom nic nezměnilo.“
11
„U mě ne. Potřebujete nějakého spojence, barone?“ „Ty člověk potřebuje vždycky –,“ prohodil baron vyhýbavě. „Jak se daří panu synovi? A madam Tibotové?“ Tak právě takhle to začalo – lehkou, nezávaznou konverzací. Ale Christina moc dobře věděla, že baron Strehl by za ní nepřišel v tuto časnou hodinu jen kvůli klábosení o starých časech, Matyášovi, madam Tibotové či přátelích a známých. Za jeho slovy se skrýval podivný neklid a odrážel se mu i v hlase. „Myslím, že už jsme dost dlouho chodili kolem horké kaše, barone. Co vás ke mně přivádí?“ „Přímé slovo. A správná otázka,“ rozesmál se baron. „Jak pravděpodobně víte, před třemi lety jsem rozbil svůj hlavní stan v Belvederu. Už tedy nejednám z pověření starého pána, nýbrž jménem následníka trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda. Mezi námi... Je to poněkud komplikovaný a náročný pán. Dřív to bývalo jednodušší, skoro bych řekl – i příjemnější...“ Christina si vzpomněla, že se před lety hodně mluvilo o roli, kterou baron Strehl prý sehrál v aféře kolem následníkova sňatku. Podle řečí, které se vedly, jako jediný v císařově okolí přál svazku arcivévody Františka Ferdinanda s hraběnkou Žofií Chotkovou a přimlouval se za něj. „Hraběnka Chotková pochází ze starého, váženého českého rodu. Dnes se už nejedná o to, aby se sňatkem rozrůstala monarchie. To patří minulosti. Ale musíme se snažit najít nové cesty jak udržet to, co máme. Manželstvím následníka trůnu s Žofií Chotkovou k sobě připoutáme Čechy, kteří – stejně jako Maďaři – se den co den hlasitěji hlásí o svou samostatnost.“ Císař František Josef však nedopřál sluchu takovýmto úvahám, pro něho byla rovnost stavu důležitější. Jeho ne bylo definitivní až do chvíle, kdy překvapivě došlo k náhlému zvratu událostí. Císař ustoupil. Měl však jednu podmínku – že se František Ferdinand zřekne následnictví trůnu pro své potomky při slavnostně uzavřené a slibem stvrzené renunciaci. Dne 28. června 1900, na den přesně
12
čtrnáct let před atentátem v Sarajevu, při němž arcivévoda František Ferdinand a jeho žena Žofie přišli o život, se k tomu výslovně zavázal:
... Avšak dříve než přikročíme k uzavření manželského svazku, cítíme se povinováni... uznat, že naše manželství s hraběnkou Žofií Chotkovou není rovného stavu, nýbrž morganatické... Z tohoto důvodu jak naší choti, tak vytouženým dětem vzešlým s božím požehnáním z tohoto manželství, rovněž tak i jejich potomkům nepřináležejí, ani od nich samotných nemohou a nesmějí být vyžadována stejná práva, pocty, tituly, erby, výhody atd., které přísluší manželkám z rovného stavu a dětem z rovnocenného svazku manželského... Obzvlášť však uznáváme a důrazně potvrzujeme, že děti narozené z výše uvedeného manželství a jejich potomci... nemají nárok na následnictví a jsou rovněž vyloučeny z řady následnictví... O tři dny později, 1. července 1900, bylo v zámecké kapli v Zákupech v Čechách uzavřeno toto nerovné manželství. U svatebního obřadu se objevili pouze členové nejbližší rodiny – z císařského domu nepřišel nikdo – kromě nevlastní matky následníka trůnu, arcivévodkyně Marie Terezie s dcerami. Císař poslal novomanželům depeši, v níž hraběnku povýšil a jmenoval ji kněžnou z Hohenbergu s titulem Knížecí milost. Jedním z mála hostů, které arcivévoda František Ferdinand osobně pozval, byl baron Strehl. Přestože k sňatku nakonec došlo, až do dnešního dne se lidé marně dohadují, proč k němu císař dal svolení. Při tom se také vedly řeči o jistých dokumentech, které by císařský dům a především zesnulou císařovnu Alžbětu těžce kompromitovaly. Prý je měl mít ve svém držení právě
13
arcivévoda František Ferdinand. S nimi si koupil císařův souhlas se svou svatbou – a baron Strehl měl při tom sehrát podstatnou roli. „... svým zprostředkováním jsem přišel o důvěru starého pána,“ vyprávěl teď baron Strehl, zatímco zamyšleně sledoval mračna kouře, jak se ztrácela pod vysokým stropem knihovny. „A tak jsem musel odejít.“ „Pokud si dobře vzpomínám, chtěl jste se stáhnout do ústraní na svém statku ve Štýrsku,“ připomněla mu Christina. „Chtěl jsem, chtěl jsem. A lisovat tam víno a chovat vepře... Jenže následník trůnu mě přivedl zpátky z mého vinného sklepa a prasečích chlívků. Potřebuje prý po ruce starou lišku podšitou, jako jsem já, povídal. A tak jsem zase tady. A proto i u vás, hraběnko.“ „Nedovedu si představit, co ode mě následník trůnu může chtít. Vždyť ho sotva znám.“ „To on vás naopak zná velice dobře, hraběnko.“ „On – mě?“ Vzhlédla překvapeně. „Dovedlo by vás to příliš daleko, kdybych vám to měl všechno vysvětlit... Vzpomínáte si na náš rozhovor o vašich rodičích, který jsme vedli tady v tomto pokoji? Většina tehdejších otázek je už dávno překonaná. Jen jedna zatím zůstala bez odpovědi. – Vždycky jste se přece snažila dovědět, kde jsou dokumenty z dědictví po mrtvé císařovně, které se k vám nějakým způsobem vztahují.“ „Takže – zelená malachitová skříňka...?“ vydechla Christina. „Ano, zelená malachitová skříňka,“ přikývl baron. „Císařovna v ní vedle jiných dokumentů, které jsou důležité pro císařský dům, uložila i takové, které se týkají vás. Krátce předtím, než ji v Ženevě zavraždili, pověřila svou dvorní dámu Idu Ferenczyovou prostřednictvím hraběnky Sztarayové, aby se o skříňku postarala. Ida Ferenczyová ji měla předat císařovninu dlouholetému důvěrnému příteli hraběti Horan-Albassymu, jenž by podle instrukcí většinu dokumentů zničil. Výjimku tvořila císařovnina korespondence s vaší matkou, hraběnkou Stankou, jeden dopis, který vám psala císařovna osobně, a jako nejdůležitější –
14
