DO MOTOCYKLU Předmluva: O cestě kolem světa na motorce jsem začal snít velice brzy. Doby kdy jsem se s malým mopedem TOMOS proháněl po jugoslávském pobřeží nejsou tak daleko, zrovna tak ne cesta do .Polska a Německa, když mně táta koupil stopětadvadcítku a s kamaradem jsme se vydali na cestu dobrodružstvím a na hranicích nám oznámili, že kamarádovi chybí vízum a já jel do Polska asi dva kilometry přes hranice sám, otočill se a jeI zpátky do dlouhý fronty. Po příjezdu do Prahy jsme se pak chlubili kamarádům, kde jsme byli a co jsme zažili. Moje první opravdová cesta se uskutečnila vloni společně s mojí holkou IRENOU. Objeli jsme celou zapadní a jižní Evropu, včetně Slovinska a Chorvatska. Zhruba po 10.000 km a jednom společně stráveném měsíci, plném zažitků jsme se vrátili zpět do Prahy a nesundal jsem si ještě pořádně helmu, když jsem Ireně oznámil: "Příští rok se jede do INDIE.“ Odpověděla: "Jseš blázen, Igore?“ Příprava: O tomto nápadu jsem raději moc nemluvil, protože mě opravdu skoro každý mel za blázna. Nezajímalo mě, co si mysleli ostatní, prostě jsem šel tvrdě za svým cílem. Nakoupil jsem hromadu průvodců a map. Zhruba tri mesice před odjezdem jsme navstivili lékaře, aby nam poradil, proti čemu všemu se musíme nechat očkovat Na mimsterstvu jsem si zjistil vše potřebné ohledně víz a v, Autoklubu ČR jaké doklady jsou potřebné pro motorku, protože mě kamarád ve Slovinsku, který už objel svět na motorce varoval, že potřebuji jakýsi CARNET. V Autoklubu to prý ale nedělají. Všechny potřebné informace jsem zkrátka měl. Chyběly nám akorát peníze a motorka. S CBR jsem si na cestu netroufl vydat, protože jsem věděl, v jakém stavu jsou silnice třeba v Pakistánu. Musel jsem rychle CBR prodat a koupil jsem si YAMAHU SUPER TENERE 750 ccm. S penězma to stále nevypadalo dobře, a ještě hůř poté, co se zjistilo, že jsem koupil YAMAHU v příšerném stavu, žádný motoservis se do ní nechtěl pustit, prý, že je dvacet jedna dnů málo na přípravu. Povedlo se mi ji strčit klukům v Dobříši, které jsem poprosil akorát o přidělání kufrů a výměnu oleje a oni mne pak druhý den volali, že mám vysypaný spojkový koš špatné písty, rozvodový řetěz, CDI a jestě plno drobných vecí, které mohou na tak dlouhé cestě odejít a že si mám připravit tak 50.000 Kč na opravu. Byl jsem z toho velice smutný. V pase jsme s Irenkou měli už všechna potřebná víza a očkování jsme také měli za sebou. Že bychom nejeli, to jsme si už nemohly dovolit. Na štěstí se nám začali ozývat sponzoři, kterým jsem zaslal měsíc předtím dopis. Říkali, ať je navštívím,že se jim ten nápad zdá blázníví a že mě finančně porpoří, protože jsou sami zědaví, jesli to dokážeme nebo ne. Asi ve třinácti firmách jsem uspěl a za týden se na mém kontě objevilo cca 140.000 Kč. Sponzorovala mě i YAMAHA. a sice mně dala obrovskou
slevu na nahradní dily, a sponzorovali mě i mechanici a o peníze za práci si moc neřekli, protože nám také fandili. Zhruba 110.000 Kč na kontě zbylo. Koupili jsme travel šeky, neco jsem nechal na kontě, protože jsem si sebou vzal kreditní kartu, a cca 500 USD jsme si vzali v hotovosti. Všechno jsme měli uloženo na velice nedostupných místech v kufrech, ve zvlaštních kapsách v džínach, a kreditní kartu jsem měl schovanou na motorce pod kapotou. Zkrátka o tyto věci jsme se postarali velice pečlivě. Den před planovaným odjezdem mně kluci přidělávali na motorku ze strany kanystry na benzín a vodu. V Pakistánu prý v poušti není benzínová stanice cca 500 km. Obe gumy jsem nechal vyměnit a zadní jsem si s sebou vzal nahrádní, která byla také nová. Mechanici se chytali za hlavu, když jsem je poprosil, ať mi ukážou, jak se mění guma, svíčky a kde je vůbec karburátor. Nemám o těchto věcech moc přehled, spoléhal jsem ovšem na ně a na dobré lidi, které cestou určitě potkáme. Filtry, lanka, rětěz jsem s sebou samozrejmě také měl, a v poslední chvíli před odjezdem jsem z tašky vyndal písty, protože se stejne v tom nevyznám, a když se rozbijou, tak to mě určitě nezachrání. To byl jeden důvod a druhý byl ten, že SUPER TENERE má maximálně přípustnou celkovou hmotnost 430 kg a to asi není myšleno na jízdu v terénu, každý den v průmeru cca 350 km. Maximalní hmotnost jsme přesahovali o 40 kg. Uprostřed července v pozdních odpoledních hodinách, když se Irenka vrátila z práce jsme vyjeli. Brzo ráno jsme dojeli do 750 km vzdáleného domova ve Stovinsku. Nasledující den se na motorce dodělávaly některé věci jako například vyměna oleje. S rodinou jsme prožili krásny den, který se prodloužil až někam pozdě do noci. Všichni meli veliké obavy z toho, aby se nám neco nestalo, aby, nás neokradli, nezabili... Všechny tyto veci jsme si poslechlii od každého, kdo se s námi loučil! Do chorvatskýh hranic nás doprovázel kamarád s holkou na krásném BMW. Chorvatsko, Jugoslávii a Bulharsko jsme se snažili přejet v co nejkratším čase. Velice nás zaujala Jugoslávie, kde jsme se setkávali s velice prijemnými lidmi. Hostili nás v restauracích, zvali nás domů a nabízeli nám jídlo, pití i ubytovaní. Byli jsme tam vzácní turisté. Po čtyřech dnech jsme dorazili do Turecka. Teprve tady jsme měli oba pocit, že jsme opravdu na cestě. Příroda byla sice krásná, ale suchá. Zeleno zmizelo, lidé byli tmavsí, příjemní, vepřové zmizelo z talířů, a na záchodech nebylo k dostání papíru, ale: v růžku stála lahvička s vodou, se kterou si muslimové umývají zadek. Velká motorka pro ně byla vzácna a zajímaví jsme se jim zdáli i my, a proto nás většinou na každé benzínové stanici hostili čajem. Velice rád jsem se s nimi bavil. Vždy jsme se snažili alespoň pozdravit a poděkovat v jazyce státu, ve kterém jsme byli a vždy jsme tak odbourali vzájemné zábrany. V Istanbulu jsme se ubytovali a zůstali tam dva dny. Prohlíželi jsme všechny památky a město plné mešit nás zaujalo. Bohužel nemůžu popisovat všechny zážitky, které jsme cestou prožívali. Protože nám redakce limitovala místo v časopisu. Naše další zastávka byla 430km vzdálená ANKARA, kte jsme se v kempu seznámili se dvěma Dány, kteří jeli Afirikou na 600 ccm CAGIVÁ-ch. Nebylo jim jasné, jak oni, jako novináři nedostali finanční sponzorství, ale pouze nějaké nahradní součastky, foťák, filmy atd., a my dva, turisté,
jsme toho dosáhly. Do íránských hranic zbývalo cca 900 km. Cesta byla příjemná, počasí byto krásné a lidé super, akorát v zastrčených horských vesničkách na nás děti házely kameny a řvaly. V Turecku byly silnice v dobrém stavu zhruba až do Ankary a potom následovaly pomalé horské cesty, na kterých nás velice často zastavovali policajti a vojáci. Měli na sobě pověšené ruské kalašniky, které na nas vždy namířili a přitom řvali "Hallo, mister, how are you?“. Vždy podali ruku, ptali se kolik stojí motorka, jestli jsme oddáni, a jestli spolu spíme, když nejsme oddáni. Oddáni jsme v těchto krajích byli skoro vždy anebo spíše jsme museli být, protože jinak byli muži vlezlí a přihodil se nám jednou velký problem, když nás Turek zavřel do jeho kanceláře a nechtěl nás pustit, dokud mu neprodám “jenom jedno číslo“. Nabízel hodně peněz. Chvíli jsem přemýšlel, ale zvítězila láska!!! V Istanbulu a v Ankaře mě zastavovali policajti na motorkách BMW a vždy chtěli závodit do 1. semaforu, ale vždy jsem je ztratil po několika metrech ve zpětném zrcátku. Jednou; mě stopli, když jsem jel dle značek 50 km/hod. Prý, proč zdržuji dopravu, že se vytvořily fronty a že mám jet tak rychle jako jede auto přede mnou. Řekl jsem “OK, sir. NO PROBLEM" šlapnul jsem na to co to dalo, asi 140 km/hod po městě. U dalšího semaforu jsme se setkali opět. Zvedli vítezně palec a říkali“ No vidíš vždyť ti to jde“. Na íránské hranice jsme přijeli v noci. Samozřejme ihned přinesli čaj pro bílé hosty. "NO PROBLEM, za hodinu jste v ÍRÁNU.“ Juhů, řekl jsem Ireně a čekal až se pomodlili k Aláhovi. Irenka už měla na hlavě šátek a musím říci, že v kombinéze a šátku vypadala jak kosmonaut. Snažili jsme se přizpůsobit lokálním zvykům, protože jen tak jsme se mohli vyhnout zbytečným problémům. Po 20 min. Přišel malý černý celník, který byl příjemný, opět nás pozval na čaj, a mimochodem nás požádal o pas a CARNET DE PASSAGE. "Nemam, a nikdo o Carnetu v Čechách nic neví, prosim pomozte mi!". Bez Cametu není možné se dál dostat v žádném případě. Počkejte chvíli!". Vratil.se s tím, že mluvil s vedoucím a rozhodnul ,že se dál nemůže, ale že má pro nás připravený čaj! Se Slovincema jsme bratři TlTO,TITO, vy můžete dál, slečna má vízum a motorka zůstane tady. To teda ne! Snažil jsem se vedoucímu podstrčit 100 USD. Volal někam na druhou stranu Íránu, jestli by mě teda tam pustili ven bez Carnetu. NO CHANCE SIR, odpověděl. “FUCK YOU, Do prdele Irán, že Vás ti Američané totálně nezbourali", řekl jsem a odjel opět na turecké hranice, kde jsme se s Irenou vyspali a přemýšleli, co dál. Vrátit se do Prahy s tím, že jsme objeli celé Turecko, to by vůči sponzorům nebylo fér a mohli bychom zapomenout na naše další cesty kolem světa. Vymyslíme něco musí se jet dál!!! Nezbýva nic jiného než jet do Ankary, zpět na českou ambasádu a tam nám zajisté pomohou. “Ano, pane Igore, samozřejmě vydáva to AUTOKLUB ČR v Praze, ale faxem to nejde zaslat. Musí u toho být ještě motorka!“. Proklínal jsem ženskou, která tenkrát seděla za stolem v Praze, a říkala mně, že to nedělají. Volal jsem osobně majitele Autoklubu, který je shodou okolností můj známý, ale řekl, že mně pomoci nemůže, protože ,se musí složit kauce v hodnotě motocyklu na jejich účet. Carnet to je vlastně dokument, který garantuje, že se vozidlo nemůže prodat v jiných státech, proto je
tato kauce důležitá. To znamenalo, že musíme zpět do Prahy. Na motorce ale rozhodně NE, i když Indii tedy neuvidíme. "Irenko, ty poletíš letadlem, zjistíš co a jak, a potom uvidíme". Motorku pošleme CARGEM. Bude to stát cca 1400 USD, a to nám pořádně zasáhne do rozpočtu.! Mezi dvěřma na ambasádě, když jsme se loučili nám mimochodem oznámili, že letadlo z Ankary do Prahy neletí, ale z Istanbulu a to 3x týdně. Zase jsme proklínali celý svět a bavili se o tom, jak může být cestování občas i jeden problem za druhým, a to kvůli babě za pultem. Vydali jsmě se zpět do Istanbulu. Další den Irena letěla. Pro motorku místo naštěstí!!! nebylo. Zůstal jsem v Istanbulu sám. Nemohl jsem si dovolit utrácet ješte za hotel, tak jsem postavil stan prímo na kulaťáku na mezinárodním letišti. Jezdili kolem mně auta a nade mnou létala Ietadla. Stýskalo se mi po Ireně. Večer mě samozřejmě navštívil policajt, že co tady dělám. Vysvětlil jsem mu, že jsem bez peněz, bez holky, bez karnetu, a že ani Aláh, ve kterého jsem pomalu začínal veřit, mně nepomohl. Zmizel na 10 min. A ještě pred tím se me zeptal, jestli nechci jednoho "krátkeho frťana do žaludku" To mně v této chvíli možná opravdu pomůže. Vrátil se a byl jsem šokovaný, když mně začal nalévat čaj. Pozval mě k sobe domů na večeři. S radostí jsem nabídku přijal. Na kulaté křižovatce mě nechal přespat až do Ireniného návratu. Další den v 11 h. jsem dle domluvy volal Ireně, která mě velice potešila. “Igorku můj drahoušku, mám Carnet v batůžku, a do Indie se jede, přiletím ve středu a motorku nemusíš posílat nějak to šlo udělat. Ručit bude moje máma!" ."Polib mámu a vrať se mi brzy!" Večer jsem se vždy vydal na zkoumaní nočního života v Istanbulu. Našel jsem hodně barů, ve ktetých kralovaly královny noci z bývalého Ruska. Bylo to vzrušující a opravdu jsem se tyto noci cítil dobře - že by to bylo kvůli CARNETU??!! Děkujeme sponzorům: LEK, INTERTRADE, KRKA. GORENJE, MERKUR, KATEGA, M+S PLUS, KOVINTRADE, METALCOMMERCE, TRIMO, YAMAMOTO Príště: ZÁŽITKY Z IRÁNU A PAKISTÁNU
ÍRÁN Irena se vrátila po třech dnech, a ještě to odpoledne jsme odjeli do Ankary. Do Íránu zbývalo cca 900 km a to jsme prostě museli zvládnout nasledujíci den, protože jsme s carnetem ztratili spoustu času, a nemohli jsme si dovolit další ztrátu. Ve večenich hodinách jsme přijeli na íránsko turecké hranice a po 4 hodinách lítání a shánení razítek jsme byli odbaveni. "SALAM ALEKUM, Írán, CHODA AFES Turkye," jsem zakřičel a pustil se z kopce do tmy. Toto byl stát, kterého jsme se obávali nejvíc. "Irena bude muset mít čádor, bude muset chodit 3 metry za mnou, nosit zavazadla, spát nebudeme moci spolu v hotelích... ty, Igore stále dlouhé kalhoty, nedívat se na žádné ženské, nedotýkat se Ireny na ulici, nepít žádný alkohol... .prostě, když jsme se v noci pomalu blížili do prvního městečka MAKU byla na obou z nás cítit napjatá atmosféra. Našli jsme hotel za 2,5 USD ubytovali se a ještě ten večer vyrazili pěšky do ulic. Neuveřitelné, bylo čistěji než v Turecku, lidé, vypadali ještě milejší, stále se usmívali a ptali " Can I help you, sir? , Where do you come from?" O nějaké České republice a Slovinsku bylo zbytečné mluvit, a tak jsme odpovidali:"Czechoslovakia, sir,Czechoslovakia!" a většinou se usmáli a zopakovali: “A, Čukoslávia!“ „No, no sir!“ „Aha, Yugoslovákia“ Když jsme s Irenou měli občas špatnou náladu, a lidé nás otravovali, tak jsme říkali, že jsme z Bolívie a to už byl pro ně tvrdší oříšek. O tom občasném otravování bychom mohli napsat zvláštní kapitolu. Prostě kdekoliv a kdykoliv jsme se v Iránu zastavili, tak se kolem motorky nahrnulo min. 15 lidí. ChtěI jsem se bavit ale zase nikto třeba neuměl anglicky, a tak na nás prostě neustále koukali s otevřenou pusou a sem tam se mě nekdo zeptal nebo naznačil jestli se může dotknout Ireny. Největší atrakce pro ně byla, když si sundávala šátek a nandávala helmu, a oni měli příležitost na chvíli vidět bílou ženu a ještě při tom bez šátku. Ptal jsem se:"Vždyť ve filmech máte příležitost koukat na odhalené ženy, bílé, možná dokonce nahaté?" "No to neexistuje. Vláda filmy cenzuruje, takže neexistuje, aby žena byla odhalená."Přesvědčil jsem se později, když jsem koukal na zprávy, nebo na film, že ženy opravdu moderovali zprávy zahalené. “Vysvětli mně prosím, jaký máš na to názor ty a proč to vůbec musí být?“ "Když táta koupí pro mně ženu, je určena jen mně. Mám 3 pokusy, to znamená, že můzu 3x odmítnout ženu, kterou mně táta vybere. Žádný jiní muž se na ni nesmí dívat, proto jsou zahalené. Když žena vstoupí do manželství, automaticky ví, jaké jsou její povinnosti, a proto se v manželsví nehádáme. Když náhodou vznikne problém, tak se s problémem svěřím tátovi, který promluví s otcem manželky, a on si s ní promluví. My chlapi vůbec nejsme problémoví, a proto naopak neexistuje, aby se žena svěřovala někomu jinému. Že ženy musí být celý svůj život zahaleny, nesmí chodit po ulicích, nemít kamarádky (když u toho nesedí manžel), to je přednost, protože ženy pak, nebojujou, která je lepší, hezčí, má lepšího manžela, víc peněz, lepší oblek atd.,atd.
Prostě Aláh to nařídil tak, že jsou všechny stejné a to je nejlepší INSCHA ALAH (když Aláh dá), to zavedete i v EVROPĚ a AMERICE.!“ Viděl jsem na jednom starém domě napsáno:"Všechno zlo, co na světě je, pochází z Ameriky!" anebo také: "WE DO NOT WANT ANYTHING EXEPT ESTABLISHMENT OF ISLAMIC RULES AND LAWS ALL OVER THE WORLD!“ Imam Khomeini Nechceme nic jiného, než zavedení islámské kultury a zvyků po celém světě. Do hlavního města TEHERÁNU jsme měli 870 km. Museli jsme to opět zvládnout za jeden den, protože nás čas opravdu honil. Irena musela už za zhruba 20 dnů do práce, a přála si Indii vidět, když už se tam vydala. Silnice měli překvapivě dobré, takže jsme v pohodě jeli rychlostí do 150 km/h. Problematická byla jízda v noci. Nepoužívají se zpětná zrcátka, blinkry, tlumená světla, přednost zprava....Místo toho se používá houkačka a v noci dálková světla. Troubí a troubí, se tam neustále. Troubením se upozorní, že se blížíte, že jste za ním, ať je připraven, a on potom opravdu disciplinovaně jezdí ve svém pruhu. Když netroubíte, tak Vám vlítne najednou těsně před Vás. Troubil jsem jako blázen. Jako správný EVROPAN jsem měl neustále zapnutá světla. Přisahám, že od Turecka do Indie mně upozorňovalo 80 procent řidičů,že mně svítí světla, ale Írán byl v tom zvláštní. Tady mě upozorňovali ještě v 9h, 10 h večer. Oni měli také rozsvíceno! A sice na oknech, zrcátkách, blatnících meli nesčetně červených, zelených a žlutých lampiček. Bál jsem se jezdit v noci a vyhýbal jsem se tomu, když to šlo, protože vepředu sice ,nějak svítili ale často, velice často se stávalo, že vzadu jim nic nesvítilo a když se proti mně řítilo vozidlo s dálkovými světly, tak jsem si honem otevřel helmu, zpomalil a čekal, jestli do nečeho vepředu nenarazím. Asi 4x na celé cestě z toho vzniknul vážný problém. V Turecku před hranicami jsem blbec natočil plnou nádrž+kanystr, protože jsem měl obavy jak to vypadá s benzínem v Íránu. Po cca 400km jsem zastavil na pumpě a začal tankovat. Do Yamahy se vešlo 25 litrů a dokanystru 10 litrů. Šel jsem platit a vyndal jsem velkou peněženku, jako vždy, když jsem tankoval. "3.600 Rialů please"říkal pán s dlouhým knírem. Chvíli jsem premýšlel, zavolal Irenu, pokladník se divil a začal se mi omlouvat, že on za to nemůže,že vláda zdražila benzín." Ano, je to tak", říkala po minutě Irenka, kterou jsem v tu chvíli, když mně to říkala začal milovat ještě víc. Ano, oficiálně stojí 35 litrů benzínu 1 USD, ale protože my jsme měnili načerno, tak to stoji 0.80 USD, což je 0,60Kč/litr. "Tady si tedy J.R. (džej áre), jak jsem pojmenoval motorku, mužeme dopřát. Můžeš žrát kolik chceš, a já tě budu honit stále naplno". Později se mi to vymstilo, protože v Pakistánu a Indii, kde byl benzín zase drahý jsem spotřebu nemohl a nemohl dostat pod 10 litrů na 100 km. Pozdě odpoledne jsme dojeli do Teheránu. Slovinskou ambasádu jsme našli velice rychle. Pan slovinský diplomat nás přijal s velkou radostí a okamžitě nám nabidl svoji rezidenci k používaní a bydlení. Měl obrovský
dům s vyhřívaným bazénem, Dům mel asi 7 obrovských pokojů, všude parkety, masívní dřevo, drahé obrazy a šperky. Před vstupem do domu nás ovšem varoval, aby jsme si nemysleli, že je rozmazlený, prý, že to je dům střední třídy. V Teheránu je byt 2+1, 3+1 pro sociální vrstvu, a slovo garsonka vůbec neznají. Večer byl krásný, teplý a v naších hlavách se přelívalo už šesté pivo. Pivo je tady vzácne a kdyby policie, která stále pronásleduje cizí diplomaty kvůli alkoholu a ženám zjistila, že se v tomto domě pije pivo, v nejlepším případě by vyhostila diptomaty ze státu ve 24 hodinách. Maďarský diplomat jednoduše zmizel. Zabili ho kvůli jedné ženě. Pivo je velice drahé a přiváží ho sem řidiči na kamiónech v písku z Turecka. Kamion zaparkuje na španělské ambasádě, vysype písek a diplomaté se pak jako housenky hrabou v písku. Ptal jsem se, proč si někoho nenajme na to hrabání. Odpověděl, že udávají a na nikoho se v tomto nemůže spolehnout. ALÁH je i nad kamarády!! Usnuli jsme pozdě a s blaženým pocitem v hlavě. Za sebou jsme měli další jeden krásný den plný nových zážitků. Za námi už byl pěkný kousek cesty. S motorkou jsme zatím neměli žádné problémy, ale všimI jsem si, že začala po stranách praskat pneumatika. Zřejmě to bylo horkým vzduchem, horkou silnicí, a težkým nákladem, a konec konců, také jsme měli na ní najeto už cca 7000 km. Rozhodl jsem se, že nekde v Pákistánu pojedu na servis, a to bude snad na této cestě do Indie stačit. Kromě Íránu jsem jel velice opatrně a šetrně. Max. 5500 otáček. Plánovali jsmě jsi, že takovým stylem jízdy budeme v Pákistánu za 3 dny. Jeli jsme suchou, pustou krajinou. Často jsme se zastavovali na colu nebo fantu. Voda už v těchto krajích nebyla doporučována, a také v těchto krajích začínala malárie. Prášky jsme začali brát už v Turecku. Se zdravím jsme neměli zatím žádne problémy. Kupodivu nás nechytl ani průjem, tak známý případ všech cestovatelů. V poušti bylo 60 °C, jak nám říkali vojáci u kterých jsme se po 250km zastavili, jako u jediných lidí na této vzdálenosti. "Račte vodu, jídlo, ještě je před Vámi 80 km horka a sucha!“ Velbloudi se volně procházeli kolem nás a dívali se velice nedůvěřivě. Na každých pár kilometrech leželo kolem nás u silnice spousta nabouraných vozidel, které minulou noc řidiči zdevastovali, protože nezvládli předjíždění o chlup. V těchto krajích zemře hodně lidí na silnici. Opět jsme se zabydleli u lidí ve vesnici uprostřed poustě. Krasný velký dům, měli 3 sluhy a v našem pokoji ihned zapnuli Air condition. Večer jsme si sedli na zem a manželka nám udělala večeři. Oni jedli rukou. S Irenkou jsme se o tento experiment sice pokoušeli, ale většinou vše skončilo na koberci. Žena byla zahalená a když jsme si my povídali o Evropě ona tiše a pokorně seděla v koutku a jen občas si upravila šátek kolem hlavy. Celá rodina během suchého období, které trvá 8 mesiců, spí venku na dřevených lehátkách. Ráno brzy odjeli na trh a nám zanechali dopis, ve kterém stálo: "Děkujeme za Vaši návštěvu, šťastnou cestu, napište nám pohled a klíče od domu zanechte pod rohožkou.!“ Zahedan, město ve kterém jsme se cítili nepříjemně. Připadalo mně, že je to město chuligánů. Lidé na nás řvali, házeli kameny, plivali, a předháněli
se, kdo nám prodá benzín. Když jsem vysokou cenu odmítl, tak za námi začali lézt a ukazovat nějaké divné náznaky, kterým jsme neporozuměli. Na íránsko-pakistánskou hranici jsme dojeli v pozdních odpoledních hodinách. Celní formality byly vyřízeny rychle a po třech hodinách nám ještě poslední pakistánský celník popřál WELCOME TO THE PAKISTAN. Taftan je první město ihned na hranicích, které nám oběma připadalo tak, že by bylo lepší, kdyby nám celník raději popřál: WELCOME TO THE JUNGLE. Kozy, krávy, osli, velbloudi, lidé, všechno to bylo rozházeno na všech stranách městečka. Asfalt tu žádný nebyl. Kolem motorky se ihned nahrnulo asi 50 lidí, kteří byli veselí, že je navštívili cizinci z Evropy a ptali se nás na různé věci. Zdali se mně laskavější a otevřenější než v Íránu. Ke mně se přiblížil pán, který vypadal jako loupežník. Nemůžu si pomoci, ale za mlada mně takové představovali a ukazovali v knížkách jako loupežníky. Na hlavě měl namotaný silný turban, oblečený byl v modrém pyžamkovém ohozu, alespoň tak nám to připadalo, měl dlouhé černé vousy a bradu a v ruce držel kalašnikov namířený proti mně.:" Dál ne jet Tam teroristi, zabít Vás. Spát v tam HOTEL, bezpečný!" Vzali jsme tyto slova vážně a ubytovali jsme se v hotelu, ve kterém byl od vedra venku horký také nábytek, tekla horká voda, a foukal horký vzduch. Nemohli jsme spát. Navíc nás ještě kousali komáři. Vzal jsem kýbl, natočil vodu a polil postel a prostěradlo, se kterým jsme byli přikryti. Polívání vodou se pak opakovalo každé dvě hodiny. Ráno se nás recepční zeptal: “Vy manželé nebo jen tak" a smál se. Řekl jsem "NO,NO,sir,no maried " “Jak to že ta postel je teda tak mokrá???“ “No to ty bílé Evropanky dělají s námi divy!“ odpověděl jsem mu a všechni jsme se začali smát. Ten den jsme před sebou měli dlouhou a náročnou cestu přes poušť trvajicí asi 600 km do prvního většího města QUETA. Pískal jsem si pod helmou, držel Irenu za pravou nohu, a ona mě ve zpětném zrcátku ukazovala jazyk. ZahlédI jsem před sebou kamión, který byl pomalovaný a ozdobený, kam se na něj hrabe nejkrasnější vánoční stromeček. Jel jsem ve svém pruhu, a on proti mně. Víc jsem jel do prava i on doprava a při tom troubil jako 20 zběsilých draků. V poslední chvíli jsem zatočil ostře doleva a v tu chvíli mě i vlastně napadlo, že pakistánci proboha byli anglická kolonie, a to znamená, že oni jezdí po levé straně. Proboha, ještě že jsem odbočil nakonec doleva. V Quetě jsme se teprve opravdu ujistil, že se jezdí vlevo. Poušť, silnice, kamení, poušť, řeka. Silnice, jestli tomu můžu tak říct. V Pakistánu byly příšerné podmínky na jízdu. Děkujeme sponzorům: LEK, INTERTRADE, KBKA. KATEGA, TRIMO, GORENJE, MERKUR, M+SPlus, KOVINTRADE, MBTALCOMMERCE, YAMAHA, HPB Dobříš... Brezovar Igor Příště: PAKISTÁN, INDIE
PRASKLÝ TLUMIČ a NEUVĚŘITELNÍ LIDÉ QUETA, první město po 600 km pouštních silnic, kde se jen tak bezstarostně procházeli velbloudi. Noc byla opět horká, v pokoji komáři, švábi, ještěrky a přitom ten hotel nebyl nejlacinější. Stál okolo 5 USD. Prostěradla byla špinavá a když jsem to šel oznámit recepčnímu, udivil se a odpověděl, že to ví, že prádlo není čisté, ale že víc než 2x tam nespal nikdo. Z domova jsme pro takové případy s sebo vzali každý jedno prostěradlo. Po šesti dnech naše těla opět pocítila na sobě vodu. Leželi jsme ve vaně asi hodinu a prožívali to dokonale. Věci jsme si také všechny vyprali. Ráno jsem se díval na mapu, a zjištoval, jestli budou silnice lepší než do teď. Čára byla tlustší a měl jsem z toho velkou radost, protože to, co jsme zažívali do teď nebylo normální a vůbec jsem nechápal co to má znamenat, a sice: jeli jsme pouštní silnicí, která byla normální, jako u nás. Najednou na ní byly hromady písku, a za pískem přes celou silnici 5ti metrová propast. Museli jsme ze silnice vyjet po prudkém písečném kopci, do kterého se nám zabořovala kola a často motorka spadla na zem. Dál jsme jeli pouštním pískem cca 1 km a opět zpátky na asfalt. Neuvěřitelné, ale takhle se to opakovalo celou cestu. Na celé cestě jsme nepotkali ani jedno osobní auto, ale jen barevné kamióny, které byly přizpůsobené na tyto cesty. Cesta trvala 17 hodin. Benzínová pumpa jedna a k pití bylo možné něco dostat asi na každých cca 100 km. Počítal jsem, že v pohraničním mestě LAHORE budeme možná za 1 max. 2 dny. "Přeci Irenko, podívej se jak jsou tu nakreslené krásné silnice a pojedu rychle, vždyť přece vím, že ti toho času moc nezbývá a chceš prožít v Indii alespoň týden, ne?!“' A houby. Po 30 km od Quety už to opět začalo. Silnice se táhla vysoko přes hory, asfalt zmizel, díry byly velké a silnice široká 3 metry a na ní plno kamení, mezi kterýma jsem jel slalom a jen občas nějaký trefil do boku motoru, že nás to skoro shodilo z J.R.-a. Sem tam byl vidět zapadlý kamión a řidiči pod ním se schovávali před horkým sluncem a nabízeli nám čaj, který jsme si rádi vzali. No, ještě takových 400 km a pak už bude stále asfalt. No, potěš pánbůh. Na cestě už jsme 10 hodih a máme za sebou přibližně 100km. Už se stmívalo, měli jsme žízeň a chtěli jsme se zastavit ve vesnici. "Musíme se zastavit, když je ještě trochu světla a seznámit se, aby jsme se alespoň zadarmo vyspali",rekl jsem. Přidal jsem a jel na motorce jako na závodech Paříž-Dakar. Stále byly po cestě velké hrboly, kamení, přejezdy a najednou se objevil takový hrbol a v tom skok a najednou zůstala moje motorka v pozici, jako by to byl Harley Davidson. Řidítka nahoře a Irena s kuframa někde daleko pode mnou a všechno se začalo houpat jako v .... "No vidiš, moje drahá, ulomil se nám tlumič, tak se nám přeci jenom konečně neco stalo. Přece není možné ujet takovou dálku bez problémů a starostí. Alespoň budu mít o čem psát a hlavně, každý se mně ptal co udělám, když se mi někde v poušti něco ulomí. Tak teď můžou čekat na odpověď! Jeli jsme dál. Ve vesnici jsme se vyspali u příjemných mužů na policejní stanici a další den jsme pokračovali. Do
Multanu, prvního vetšího města zbývato 300 km. Tam naložíme motorku na vlak a jedeme vlakem 400 km do Lahore, kde koupíme nebo opravíme tlumič. Silnice opět katastrofa. Byly useky, před kterýma byla značka: JÍZDA PO ŘECE! Opravdu se jeIo řekou, ve které sice nebylo moc vody, ale občas jsme zmokli a když budeme upřimní docela se nám to i líbilo. Horší to bylo pro Irenu, která při každé velké ráně dostala gumou do hlavy, která byla připevněna na tašce a od tašky měla sedřená i záda.''Igi, jak, au, daleko, au, ještě???" Moc ne, zlatíčko, jen ještě 200 km a zpíval jsem si pod helmou dál a prožíval divokou jízdu řekou. Občas, aby jsem ji neposlouchal jak vzadu bolestí řve, tak jsem si raději pustil wolkmana. Jinak, smekám před ní klobouk, protože kromě této události, když jsme byli bez tlumiče s ní nebyli žádné problémy a spíše já jsem byl ten, kdo chtěl stále pít, jíst, zastavovat se a odpočívat. Manjur, kluk z velice bohaté rodiny se s námi seznámil před vlakovým nadražím a doporučoval, ať se vyspíme u něj a ráno nám najde mechanika, který nám spraví tlumič. Vlakem ať nejezdíme. Doma měli 5 sluhů, kteří se o nás pořádně starali a když jsem sluhovi poděkoval, tak mně jeho táta vynadal ať neděkuju, že to je jejích povinnost! "Promiňte sluho, že jsem Vám poděkoval". Manjurovi je 20 let. Vyprávěl, že nemá žádnou holku, protože mu to nedovoluje víra a táta zatím nechce o tom slyšet. Nemohou mít ani kamarádku, ve škole sedí odděleně a žena musí mít na ulici vždy doprovod – bratra, tátu nebo mámu. I když jeho 22 letá sestra navštíví kamarádku, musí u toho být i máma. Prozradil mně ale, samozřejmě pod přísahou ALAHA, že to nikomu neřeknu, že má v počítači program s nahými ženami, kterým může přehazovat spodní prádlo a podprsenky a že se na to dívá a hraje často. Za ten program zaplatil 600 USD. Táta o tom samozřejmě neví, protože by ho okamžitě neuznával za syna. Dílna, asi 20 m2 , ve které bylo málo nařadí a 6 chlapů, mně nepřipadala moc důveryhodná, ale ujistili mně, že to je mechanik, který opravuje velké motorky. V roce 1992 vyměnil nemeckému cestovateli komplet řetěz, olejový filtr a brzdové deštičky, takze:" Mistr, prosím, Vás nestarejte se, motorka je v nejlepších rukou". Po asi 2 hodinách byla vyměněna zadní pneumatika, 4 litry oleje CASTROL, olejový filtr, vzduchové filtry, zavařeny nosiče na kufry a samozřejmě i zavařeny tlumič. Ježíš Marija, mistr HOW MUCH?? '"Kolik to stojí?" "Nic. Jste u nás hosté. Akorát Vás prosím, jestli mně necháte tu zničenou pneumatiku a jestli mě můžeš vyfotit s velkou motorkou a potom mi tu fotku poslat" Nevím, jestli je tak bohatý nebo co, ale není mi jasné, kdo ten olej uhradí. Já jsem za něj ve Slovinsku zaplatil přes 50 DEM. Hoši, opravdu děkuju a fotky Vám opravdu pošlu. Byl skutečně šikovný a rychlý a musel jsem se usmát, když mně řekl: "Který blbec Vám nandával přední pneumatiku. Máte je opačně!" Pomystel jsem na kluky z Autoservisu "U 'Kláštera!" No, i když mně se to také zdálo divné, že se tak rychle sjíždí a už byla docela hladká, ale do Indie rozbodně vydrzí. Silnice se opravdu zlepšila a nekde jsme jeli dokonce po dálnici, po které se jelo libovolně – někdy po levé občas po pravé straně a opět po chvíli
jízdy na ni byla zvířata. Prekročili jsme reku IND, a jako kdyby matka příroda udělala zázrak, prostě od tohoto místa dále bylo vše zelené. Tady už jsme se poprvé setkali s obdobím monsunových deštů. Lahore jsme minuli coby dup a na pakistánsko – indickou hranici jsme dojeli v pozdních odpoledních hodinách. „Hranice je dnes už zavřená, ale můžete se vyspat v tomhle hotelu“, informoval nás příjemný muž. Pokoj byl čistý, akorát šváby pod postelí a tři velice dobře živené krysy v koupelně nevytvářeli moc dobrý pocit. Po nabídnutém čaji druhý den ráno se indický celník zeptal:" CARNET, mistr, Carnet, máte?" "Ha, Ha, Ha s ním mě nikdo nikde na světě už nepřekvapí, jasně že ho mám". “Po dvou hodinách začali vážit motorku se všemi zavazadly, jestli nepřesahuje uvedenou hmotnost napsanou v Carnetu. "OK, sir, váha v pořádku a co drogy, vezete nějaký?" "Ne, ne," usmál jsem se zřejmě nedůveřivě. "Sundat kapotu, lampy, sedadlo...!" ''Sir, I am not mechanic, nejsem mechanik a neumím nic. To Vy, prosím". Po dlouhé době přijel PIC-UP auto se dvěma malými bedničkami nářadí a odmontovali vše co se dalo. Přivezli dokonce psa, kterému ovšem nejvíc voněly pytlíkové polévky. Po 5 hodinách přišel celník, dal nám pasy a carnet a oznámil:"WELCOME TO THE INDIA!" Udělali jsme pár fotek a vydali se vpřed indickým dobrodružstvím. Irena musí už za týden nastoupit do práce. Musíme co nejdříve do NEW DELHY, tam sehnat letenku a pak pojedeme do Agry na tempel lásky, který si moje zamilovaná kočka tak přála vidět. Prý aby nám to spolu vydrželo. “Že by sem tam tedy jel???“ Měli jsme ještě 700 USD a to musí stačit dle mých propočtů na obě letenky, motorku jsem se rozhodl že nechám v Bombayi a na prežití vyzvednu peníze s kreditní kartou. V Indii byly zrovna svátky, tak jsme letenku sehnali až za tři dny a to ne od AEROFLOTU, u kterého letenka, stojí 328 USD, ale od LUFTHANSY za 650 USD. Aeroflotové, linky jsou přetížené a ještě musíte počítat s tím, že se v Moskvě zdržíte možná i týden než získáte místo v letadle do Prahy. Byl jsem rozzlobený, když mě Irena oznámila, že v Moskvě čekat nebude a že musí prostě letět s Lufthansou. Postal jsem ji do ......., odešel do hotelu a přemýšlel, co teď. Mně zůstane cca 50 USD a musím udělat ještě 3000 km až do GOI a zpět do Bombaye, odkud chci letět já. Pohádali jsme se vlastně poprvé na této cestě. Možná, že už to bylo i tím, že jsme 30 dnů 24 hodin denně nebyli jeden od druhého víc než 5 min. DaIší den Irena odletěla. Uznávám, břečel jsem také a bylo mně smutno. Tak sám a tak daleko a bez peněz. Loučení byto opravdu těžké a musel jsem ji slíbit jako vždy, že budu věrný a hodný a žádné ženské nebo drogy. Ano, ano, Irenko, jen ty a žádná jiná. Nějak jsem zakašlal u této věty, políbil ji a AHOJ v PRAZE. Plivnul jsem do rukou a řekl:“ Tak frajere chceš být cestovatelem, tak se ukaž bez peněz, jen s pomocí BUDHY, ALAHA a dobrých lidí jak dojedeš do svého cíle!" a jel jsem směrem na jih. Moje bankovní konto, jak mě telefonicky informovala známa za pultem v KB Praha je už dávno prázdne, Igorku, diť máš trvaly přikazy. Spomněl jsem se na knižku kamarada z Slovínska, ktery objel na motorce svět už několikrát a popisoval že často pracoval na cestach, anebo na Argentince na YAMAHA SUPER TENERE, ktereho jsem potkal v Turecku, ho pozval na
objed, a on take je na WORLD TOUR a věčně bez peněz.Piše reportáže do magacinu, a oni mu zasilaji penize. Ano, budu pracovat take. 40 USD jsem schoval hluboko do kapse pro nejnutnějši připady a po 9 dnech jsem dojel na ták težce očekavanou GOU. Spal jsem vždy u lidí, nebo v Hotelovich recepcich na zemi, na benzinových stanicích jsem myl okna, někdy auta, utiral prach, skladal ovoce, pomahal tankovat a tyto lide mě za odměnu tankovali benzin do meho motocyklu, ktery ještě stále žral 10 l/l00km.Často mě zvali i na objed. Oní sice mají nezaměstnaných lidí, a lidy, ktery dělají za 50 USD/Měsičně dost, ale u mně to brali tak, že jsem bílej člověk z Europy, ktery je jinak samozřejmě hrozně bohaty, když ma tak velkou motorku a tak vesele se s ní prohaní po Indií, ale že se dostal do nesnázi a my musime takovím pomoct. Když řeknu upřimně pumpaři se někdy i ptali kdo a kde mě dal nejvíc benzinu za nejmin práce, a nemalokrat jsem tankoval zadarmo. GOA místo, kam choděj s celeho světa mladí lidí, ktery ve svích zemích, nenašli smysl života, a věří, že na Goi s pomocí drog se jim to podaří. Anjuna beach, místo, kde se v noci delají party, kde se kouří hašiš, kde se tancuje kolem ohně, ,medituje.....Řika se že si nebyl v Praze, když jsi nešel přez Karlův most, a tak to platí i pro Gou. Nebyl jsi tam, když jsi nebyl pod vlyvem jakychsi příjemnich pocitu a rozkoše, ktera se ty přetýka hIavou. Ano zažil jsem to tak, jak se to zažit má. Bylo to fenomenální ale ráno když jsem se probrál jsem věděl ihned, že to není můj smysl života. Věděl jsem to i několik dalšich rán. 4 dní jsem přežil u 5 čemochu z Kenie. Každy večer jsme jedli FU-FU, aftické jidlo, hrali na africke bubni a proháněli se na plaží. SAMY střída žensky jen jak muže. Momentálně chodi z Dankou, ktera přišla na "dovolenou" na 14 dní, a už tam je 7 měsiců, anebo Japonec ZOOM, který už tam je rok a půl, a až mu dojídou penize, se vraty domů, vyda novou desku, a opět se vraty. V Bombayí jsem byl za dva dni. Seznamyl jsem se z chudakem ktery mě zachranil a ukazal kde můžu spát pod střechou, a ne na dešti, jak už jsem si to představoval. Večer jsme se šli dívat (na moje přaní) na kralovne Bombayskych noci v chudy čtvrti města, kde se holky, kterym není možna ani 13,14 let nabízej za 2, možna 3 USD a křičej:"Helo, mistr, do you want fucky, fucky, me'' Hodně lidí v Bombayí je bohatich, s krasnima autama, domama, ale ještě víc je takových co spěj na ulicich a často hadr, obalený kolem pasu jeho jediní majetek. Bydlel jsem i u těch i onech. Byt u MANOJ-e, kluk, u ktereho jsem bydlel mé poslední dní v Indií měl byt za 3.000.000 USD v nejlepší čtvrty a nejlepším domě v Bombayi. Pracuje u dědy, ktery vybudoval firmu před 40 lety. Před tydnem, když jsem byl u stejniho celnika mě bylo řečeno že motorku tady nechat jeden rok, není žadní problem a dnes, když jí chci tady nechat, pry, že je to nemožne."A kam ji mám dát, na letenku nemam ani já pro sebe, co teprve na J.R.?? ''No mužete ji tady nechat 6 měsiců, a pak pro ní dotetět a odvíst si ji ven z Indie. To zajiste neudělam, vždit' vyhodim zbytečnich 1200 USD. MANOJ jí chtěl koupit, ale to kvůli Carnetu neni možní. "I když ji někde rozsekate totalně, tak musite nám ji přivist a mi ji v krabicí pošleme do Prahy" odpověděl celnik, když jsem se ho ptál na "ruzné“ možnosti. Nezbyva než ji poslat z lodí, a s nima se domluvím, že jim zaplatim až v Hamburku. Manoj mě zařidil balici společnost, lodní
společnost, skratka vzal si celi týden dovolenu a objehával semnou uřady. Po 3 dnech motorka byla v přistavu, v Carnetu jsem měl už razitko, mezitim mě Irenka už přidala ,na mé konto potřební penize za letenku, a mohl jsem letět. V Dubají, kde jsem strávyl 7 hodin na letišti jsem koupil za zbylich 20 USD pořadní WISKYa těšil se domu. ZAVĚR: Stalo se toho na cestě mnohem, mnohem víc, třeba jak jsem na GOI první noc přežil pod bambusovou chiší mezi chcíplýma prasatama, štěkali na mě psy, a celou noc mě kousali blechy, nebo..... prostě mohl bych napsat ještě pár dlouhých repotáží. ale redakce mě limitovala. Byla to cesta přijemna, plna zážitku, ale i poučna. Viděl jsem že lide s kteryma jsem se setkaval mě neokradly,,nezabyly,....ne to,.. níc,prostě mě pomohli, davali najíst, ubytovávali. Prostě lide, o kterých můžu bez jakykoliv přemyšlení zdělit,že to jsou lidé z velkym L. Přal bychom, aby každy Europan nebo Američan skusil neco takoveho a vzal si to za přiklad. My, Europane jsme bohaty,velice bohaty ale tyto lidé, s kterýma jsem se setkal jsou pro mně bohatší.
