KAPITOLA PRVNÍ Cestující v dešti
D
louhý modrý blesk roztříštil noční oblohu na tisíce kousků. Provazce vody se hrnuly k zemi v hustém závoji a tvořily na cestě i na přilehlých polích potůčky. Půda už neměla sílu takové množství vlhkosti vstřebávat. Drobný hnědák, zapřažený do lehkého kočáru, už sotva pletl nohama. Znavený dlouhou cestou a těžkostí vody na svém hřbetu neustále zakopával. Muž, sedící na kozlíku si přitáhl blíž ke krku vysoký límec cestovní pláštěnky, která byla už tak promočená, že pro déšť nebyla žádnou překážkou při útocích na jeho zkřehlé tělo. To světlo, které se mihotalo mezi milionem vodních krůpějí, bylo jako zjevení. Neočekávaná záchrana v nepříznivém počasí. Kočího zahřála naděje, že se nad nimi někdo slituje a poskytne jim přes noc přístřeší. Další rozeklaný blesk, podobající se pařátu noční nestvůry, se pokusil chytit do svých spárů krajinu, zahalenou do neprůhledného hábitu z kapek a mlhy, táhnoucí se těsně při zemi. Ozářil honosné viktoriánské sídlo s desítkami věžiček a bílým zábradlím, zdobící skoro každé okno. Vypadaly v těch světelných odlescích blesků jako zuby příšer, kterých byly plné legendy. Kamennou hrbolatou cestu lemovaly polorozbité náhrobky různých velikostí a kočí se v duchu pomodlil za duše mrtvých domácích mazlíčků. Žádné jiné tvory si raději nepřipouštěl. Práskl otěžemi, aby donutil koně k posledním krokům, jenž je dovedly k velkému pískovcovému schodišti. Promočený muž se otřásl nad výjevem milostného aktu dvou obrovských soch, které mezi sebou obcovaly na úpatí prvního schodu. V té chvíli ho napadlo, zda by nebylo lepší vzdát se teplé postele a ohně v krbu, otočit koně a pokračovat v cestě. Tohle místo se mu přestávalo líbit a vkus majitele domu ho znervózňoval ještě víc. Měl také strach o svého pasažéra, dřímajícího ve voze, který mu zaplatil vysokou sumu za bezpečný odvoz. Než však stačil zvážit klady a zápory svého činu, těžké dubové dveře s masivním mosazným kováním se nehlučně otevřely. V nich se zjevila svraštělá tvář, orámovaná šedivými vlasy a světelnými stíny, které vrhaly tří svíčky, zasazené do kovového ramene svícnu.
10
AKUMA HANTA
„Nehostinné počasí pro cestování,“ zaskřehotal ten muž ode dveří a ukázal v úšklebku své žluté zuby. „Předpokládám, že hledáte místo, kde byste hlavu složil.“ „Nerad bych vás obtěžoval,“ dotkl se kočí lehce okraje klobouku na pozdrav, „ale kůň je už v zápřahu víc, než deset hodin a déšť neustává. Jestliže majitel domu dovolí, požádal bych ho o nocleh aspoň pro mého mladého pána. Já se mohu vyspat někde ve stájích.“ „Jistě,“ uklonil se vrásčitý stařec. „Pán domu určitě uvítá po tak dlouhé době společnost.“ Kočí seskočil z kozlíku, otevřel dveře kočáru a spustil schůdky. Postava, zahalená až po krk v dlouhém černém cestovním plášti, s cylindrem zdobeným modrou stuhou a kovovou sponou na přední straně, sešla s lehkostí po schůdcích. Vysoká platforma jezdeckých bot ihned zmizela ve vodě a každý krok byl doprovázen tichým cákáním a skřípáním drobných kamínků o sebe. Cestující zamířil ke dveřím svižnou chůzí, v ruce tmavou hůl zdobenou kovovým koncem. Sluha pozvedl svícen, aby si mohl hosta prohlédnout. Plamínky svíček vytvořily na kůži mladíka obrazce plazících se hadů a pak je pohltily oči se zvláštním nádechem stříbrošedé barvy. „Pojďte dál, mladý pane a udělejte si pohodlí,“ pustil mladíka do dveří, za kterými se rozprostírala obrovská vstupní hala s růžovou mramorovou podlahou a rudými koberci, zdobenými zlatými výšivkami. „Omlouvám se, ale jsem tu sám, jen se svým pánem, který se vám bude za chvíli věnovat. Prosím o strpení. Ukážu vašemu kočímu, kam ustájit koně. Zatím si můžete nabídnout čaj. Právě jsem ho udělal, je čerstvý. Ještě jednou se velmi omlouvám, nejsme připraveni na tak vzácné hosty.“ Několikrát se ještě uklonil, zavřel dveře a vyšel ven do deště. Kapky vody se snažily udusit ty skomírající ohýnky, ale jako by jim něco bránilo. Slabé světlo nadále ukazovalo cestu za honosný dům, kde se rýsovala hrubá stavba koňských stájí. Kočí zavedl koně dovnitř, odhákl kočár a rychle hnědáka odstrojil. Stařec zatím zapálil petrolejové lampy na stěnách dřevěné budovy. Vozka byl nadmíru spokojen. Jeho kůň dostal oves, seno a do džberu čerstvou vodu. Otočil se ke starcovi, aby mu poděkoval. Dřív, než však stačil otevřít ústa, zaryl se do jeho krku bez varování hák, používaný na čištění kopyt a jediným trhnutím mu rozedral hrdlo. Muž zachroptěl, dusil se svou vlastní krví a rukama se snažil zastavit životodárnou tekutinu deroucí se mu ven z roztržených tepen. S vyděšeným výrazem pozoroval starce, jak se k němu naklonil a zahryzl se mu do krvavé směsi kůže a masa. Na dřevěnou podlahu vystlanou senem dopadl už mrtev. Sluha trhal jeho oděv na cáry, aby se dostal co nejrychleji ke sladce vonícímu teplému tělu. Roz-
12
AKUMA HANTA
páral mu hákem břicho a ponořil ruce do nehybného hrudníku. Pár vteřin se kochal srdcem, které se stále slabě chvělo a pak jej pevně uchopil. Jako sladkou broskev ho dychtivě ohryzal, aniž by zanechal pecku. Při pomyšlení, že uvnitř sídla na něj čeká ta krásná mladá tvář, patřící jistě ještě krásnějšímu tělu, se ho zmocňovalo vzrušení. Odtrhával kusy masa a cpal si je do úst, rozmazával si krev zakrvácenými prsty po obličeji a po těle. Prožíval nekontrolovatelný orgasmus a v údu mu toužebně cukalo. Kůň si jatek vůbec nevšímal, sklonil hlavu ke džberu a se stejnou vervou tišil svůj hlad. Stařec se konečně nasytil. Zvedl se od té neidentifikovatelné směsi šatstva, kostí, kůže, zbytků lidského masa a smočil ruce do koryta s vodou. Pečlivě umýval krev z prstů a obličeje. Když se hladina ustálila, mohl falešný sluha spatřit svůj odraz. Polichoceně se na sebe usmál. Odhodil pramen nyní opět černých vlasů z tváře bez vrásek, sfoukl plamínky v lampách a vypravil se pod rouškou tmy zpět do sídla. Host si mezitím sundal mokrý kabát i klobouk a pověsil je na ručně kovaný věšák ve tvaru krásné Medúzy, jejíž rozevláté vlasy ukončené hadími tlamičkami tvořily jednotlivé háčky. Rozhlížel se po obrovské hale, která byla slabě osvětlena petrolejovými svítilnami. Majitel nejspíš neměl slabost pro novinky, a proto tu neměl zavedenou elektřinu. Na stěnách visely obrazy znázorňující samé mužské potomky zdejšího rodu v nadživotní velikosti. Všichni si byli až neskutečně podobní. Možná se majitel tohoto sídla nechává rád zvěčňovat na plátně a na všech obrazech je on, blesklo mladíkovi hlavou. Když se ozvalo hlasité zavrzání dřevěných prken, pozvedl hlavu k vrcholu širokého schodiště, zabírajícího skoro polovinu vstupní haly. Po schodech pomalými kroky scházel vysoký muž v nejlepších letech. Černé dlouhé vlasy měl svázané ve výši pátého obratle saténovou červenou stuhou, která korespondovala se širokou šerpou ovázanou kolem jeho útlého pasu skoro až pod prsa. Bělostná košile s krajkovými lemy na límci a na manžetách halila atleticky stavěné tělo. Ten muž měl stejný obličej jako všichni ti, kteří shlíželi dolů ze starých obrazů. Návštěvník pokynul hlavou na pozdrav a řekl: „Rád bych vám poděkoval, že jste mi poskytl na dnešní noc přístřeší.“ Pán domu se zastavil těsně před svým hostem a prohlížel si ho temně hnědýma očima, ze kterých viditelně čišel zájem. „Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat,“ pronesl hostitel hlasem, který se plazil kolem mladíkových uší jako had. Tiše šeptal a nenápadně ukolébával svou kořist. „Dal jsem vám napustit horkou lázeň, abyste mohl uvolnit tělo po namáhavé cestě, pane...?“
CESTUJÍCÍ V DEŠTI
13
„Oh, omlouvám se za svou nezdvořilost,“ vyhrkl mladík. „Toshihiro Honno. Studoval jsem církevní školu v Evropě a nyní se po několika letech vracím domů. Koupel by mi opravdu přišla vhod. Počkám na svého sluhu, nerad bych vás obtěžoval svou...“ „Vůbec mě neobtěžujete. Milerád se postarám o svého hosta sám,“ usmál se pán domu a jemně ho chytil za paži. „Následujte mě prosím, váš kočí je jistě také unaven, necháme ho dnes večer odpočinout.“ Toshihiro kráčel za svým hostitelem, který ho vedl do západní části sídla dlouhou chodbou vyzdobenou jednobarevnými tapiseriemi. Místnost, kde byla připravena lázeň s keramickou vanou, působila díky prosklené stěně prostorně a vzdušně. Nejspíše právě pro výhled do potemnělé zahrady, kde několik kostnatých, oslepujících blesků odhalovalo siluety kuželovitě ostříhaných cypřišů. „Jestli vás to neurazí, budu vám dělat společnost,“ pousmál se s naléhavostí v hlase majitel panství. „Opravdu jsem už dlouho s nikým nemluvil.“ Mladík pokrčil bez známky rozpaků rameny a začal si rozepínat knoflíčky u košile. „Zapomněl jsem vás přivítat na mém sídle rodu Kurai,“ omlouval se muž. „Nechal jsem pro vás připravit náš nejlepší pokoj pro hosty a něco k jídlu, až se ohřejete koupelí.“ Toshihiro spustil kalhoty na zem. Vzduch v koupelně znatelně ztěžkl všudypřítomným napětím. Pán domu Kurai nedokázal udržet v hrdle hlasitý vzdech, když si uvědomil, jak krásné tělo má na dosah ruky. Cestovatel měl přes svůj mladý věk vypracovanou postavu a s každým pohybem na sebe upoutávaly pozornost jednotlivé svaly. Kurai pohledem přejel po pevných prsou, když se k němu mladík otočil. Dřív, než se však stačil dostatečně pokochat zbytkem jeho běloskvoucího těla, skrylo se do lehkého oparu a záhy v horké vodě. Toshihiro s úlevou zavřel šedostříbrné oči s dlouhými řasy. Uvolnil své lesklé vlasy barvy právě stočeného medu sesbíraného včelami z jarních květin z modré mašle a nechal je volně rozplynout po hladině. „Smím?“ zeptal se rozechvěle Kurai. Na dlani mu ležely barevné pronikavě vonící kuličky. „Jsou to směsi z bylin a soli z mrtvého moře. Uvolní tělo a mysl, prohřejí a zvláční kůži.“ Toshihiro pozvedl obočí a se zájmem sledoval, jak se na hladině tvoří olejové skvrny. Cítil, jak se jeho tělo odevzdává klidu. Ruce, které mu náhle připadaly vláčné a bez potřebné síly, měl položené na okraji vany. Hlava mu ztěžkla a on se musel zapřít o chladnou hranu. Odhalil tak svůj krk s ohryzkem vystrašeně kmitajícím nahoru a dolů. Pán domu se nad ním sklonil a jazykem se pustil do prozkoumávání hladké kůže na krku.
14
AKUMA HANTA
Toshihiro Honno se bránil jen v myšlenkách. Tělo mu už dávno nepatřilo, oddalo se touze a chtíči hostitele. Pouze přivřel oči, aby pod hustými řasami ukryl svůj vzdor. Kurai mu přejel prsty po paži, zastavil se v loketní jamce a vstřebával přes naběhnuté tepny mladíkův rytmus srdce. Pousmál se nad reakcí svého omámeného vězně, když sevřel okraj vany a pak mu ruka sklouzla pod hladinu. Průzračná tekutina nic neskrývala, ani to, co tolik hledal. Kurai přitiskl prsty na jizvu, táhnoucí se od lokte až k zápěstí. Kopíroval tu hrbolatou cestu, až se mu začala voda vsakovat do hedvábného bílého rukávu. „Co je to...?“ zaprotestoval malátně Toshihiro a se zbytky svých sil vstal. Tělo však i nadále odmítalo povely, kterými se snažil mladík vzdorovat. Jako hadrová panenka bez vlády se sesunul svému hostitelovi do náruče. „Nemusíš se bát,“ zašeptal mu do vlasů. „U mě jsi v bezpečí. Ukážu ti ráj na zemi.“ Nahé mladíkovo tělo si odnášel jako vzácný poklad do ložnice v západním křídle sídla. V krbu praskalo dřevo a v místnosti bylo příjemné teplo. Plameny z ohniště byly jediným zdrojem světla v pokoji, kterému vévodila široká postel. Ta se halila do průsvitných pruhů látek, splývajících až na zem, se kterými si slabě pohrával vánek pronikající z otevřeného francouzského okna. Kurai položil svého hosta do načechraných peřin, napěchovaných tím nejjemnějším husím peřím, zašitým do jemného bílého hedvábí. Prameny černých kadeří hrubě narušovaly jejich panenskou neposkvrněnost a zároveň znásilňovaly tu andělskou čistotu, kterou mladý Honno vyzařoval. Ten si někde uvnitř své mysli uvědomil, že je něco špatně. Ale vůně pána domu byla natolik silná, že se nedokázal bránit. Kurai si na dlaně nanesl ze skleněné karafy horký olej, vonící po bazalce a levanduli. Prsty vytvářely lesklé obrazce na prudce se zvedajícím hrudníku. Obkroužily kolem prokrvených bradavek jako hladoví krkavci, aby je mohly uchvátit drsným stiskem a přivést tak svého majitele k výkřiku slastného šílenství. Tajemný pán sídla, který se ještě před chvílí pásl na rozsápaném těle sluhy vláčného mladíka, jej teď přiváděl k nekontrolovatelnému třasu. Usmíval se. Měl zpět svou sílu. Krásu. Mládí. Na dosah ruky bytost, která roztouženě, němě úpěla a prohýbala se vstříc dotekům. Mohl ji trápit, jak dlouho chtěl. Nehtem páral jemnou kůži a propouštěl rudé krůpěje, které se jako navlečená šňůra perel vlnila po žebrech dolů a pak se vpila do bílého povlečení polštáře. Kurai naslouchal hudbě, lahodící jeho uším. Směsi tónů bolesti, utrpení a přicházejícího orgasmu. Nemusel se ovládat. Jen se sklonil níž a jazykem stíral čerstvé krvavé stopy a vychutnával si jejich omamnou chuť. Rány se pod vlhkými polibky ihned uzavíraly a zanecháva-
CESTUJÍCÍ V DEŠTI
15
ly po sobě pouze narůžovělé jizvy. Mohl to dělat stále dokola. Drásat jeho pokožku na cáry a pak ji svými slinami opět zhojit. Černovlasý muž si znovu nanesl na prsty vrstvu teplého oleje a pronikl jimi do žlábku mezi pevnými půlkami. Mladík sevřel do dlaně cíp polštáře, když ucítil teplo, jenž se mu rozlilo ve slabinách. Zároveň uvěznil zkoumavé návštěvníky zatnutím hýždí a vláčným stiskem kolem zápěstí se pokusil zastavit teplou ruku, která obepínala jeho napnuté mužství. Avšak přes všechny tyto náznaky protestů vyšel svou pánví vstříc, aby znovu protáhl úd mezi prsty a vynutil si tak další a další doteky. „Prosím, nebraň se,“ konejšil ho pán domu a přitom mu stlačil nohy na hrudník. Vzal si jeho rty. Horké a vyprahlé rychlým dýcháním. A pak si vzal i jeho. Toshihiro jen zalapal po dechu. Pod nesnesitelným tlakem a bolestí propustil několik vzdechů přes ústa, vyplněná milencovým jazykem. Ztrácel vědomí mezi jednotlivými útoky na svou hrdost a sténal pod drsnými otěry svého vlastního napnutého penisu o zatínající se břišní svaly. Každá vteřina, kterou by za jiných podmínek vnímal jako potupu, se rychle měnila v touhu a chamtivost získat víc. Žádostivě propletl prsty s černými vlasy a prudkými prohyby vlastní pánve znásilňoval svého pána. Sevřel ho s každým přirazem a rozmrzele hekal, že mu stále není dopřáno to, po čem tolik touží. Pána domu překvapilo, jak se náhle ocitl na podiu loutkového divadla. Vlasy nahrazovaly provázky přivázané k rukám marionety a přesně diktovaly tempo i scénář příběhu. Jen loutkař znal konec odehrávající se hry a místo zvonce ho pevně sevřel uvnitř sebe. Výkřiky se odrážely od velké okenní tabule a neznatelně ji rozechvívaly. Oheň v krbu pozřel poslední zbytek dřeva. Zmohl se však jen na šedivý doutnající kouř a tak, jak se sluší na závěr každého představení, zapraskal v tichý potlesk a oponou, tkanou ze tmy, pohltil vše kolem sebe. ~ ~ ~ Toshihiro Honno omámeně otevřel oči. Přejel si prsty po prsou, aby zkontroloval jizvy, o kterých se mu v noci zdálo. O krvavých ranách na kůži, které se hojí pod doteky muže, jenž mu poskytl přístřeší v deštivé noci. Místo bolestivých strupů však nahmatal zaschlé šupinky své vášně. Zachvěl se, když si uvědomil, že nic z toho nebyl sen. V té chvíli jeho tok myšlenek přerušilo šustění závěsů, když je vévoda od sebe prudkým trhnutím oddělil a propustil sluneční paprsky do pokoje. Mladík si instinktivně zakryl hřbetem ruky oči a skrz nepatrné škvíry pozoroval vysokou postavu u okna.
16
AKUMA HANTA
„Dobré ráno, mladý pane,“ usmál se na něj hostitel. „Doufám, že jste se dobře vyspal. Trochu čaje a čerstvé koblížky k snídani?“ Při těch slovech položil tác na stolek vedle postele. „Venku již neprší,“ pokračoval Kurai něžným hlasem. „Přinesl jsem své nejhezčí růže ze zahrady. Jen pro vás…“ Tucet rudých růží, na jejichž okvětních lístcích ještě stále lpěly kapky vody, dopadlo vedle stříbrného podnosu se snídaní. „Vaše oblečení je také suché,“ odložil vévoda košili a kalhoty složené do úhledné hromádky na křeslo. „Budete moci kdykoliv vyrazit, ať vás nezdržuji.“ Otočil se zpět k mladíkovi, který se pohodlně opřel zády o masivní dřevěné čelo postele a hladově se zakousl do koblížku. Jeho pohled sklouzl se zájmem k šálku s čajem, aby se ujistil, že je prázdný. Oči se mu rozzářily nadšením při představě, že se spanilý host právě stal porcelánovou loutkou v jeho rukou. Nikdy ho nenechá odejít, bude ho rozmazlovat svou pozorností a naplňovat ten těsný prostor neukojeného chtíče. Sedl si na okraj postele a vjel mu dlouhými bledými prsty do medových vlasů, aby je rozprostřel po holých ramenou. Skrz mladíkovy rty se prodral tichý sten a nabídl lačně svůj krk v záklonu k polibku. Kurai neváhal ani okamžik, vrhl se na alabastrovou pokožku a jazykem si pohrával s ušním lalůčkem, aby se ujistil, že to místo je zdrojem dalších žádostivých vzdechů. Laskal ho tak dlouho, dokud neucítil napětí v celém těle. Jeho host se chvěl pod jednotlivými doteky a pak ho náhle převrátil do nadýchaných přikrývek. Pán domu nechápavě zamručel, ale když ucítil napjaté mužství svého milence mezi stehny, uvolnil se a přivřel oči. Nechal si rozepínat knoflík po knoflíku a stáhnout si hedvábnou krajkovou vázanku z krku. Štíhlé prsty se mu vnořily jako hřeben do chloupků na hrudníku a prozkoumávaly kůži pod nimi. Šimrání konečků vlasů ho ještě víc rozrušilo a když se mezi bělostnou řadou zubů ocitla jeho bradavka, zachroptěl nedočkavostí. Drobná ruka pátrala níž v jemném bludišti chloupků, přes břicho, prudce se propadající v rychlých nádeších. Zastavila se jen na okamžik na lemu kalhot a pak bez ostychu prolomila pomyslnou zeď. Čekal tam, beze studu, netrpělivě, až ho pevně stiskne a vytáhne na obdiv nejenom slunečním paprskům. Tak jako Toshihirovy ruce hladily úd k úplné tvrdosti, tak dlaně vévody tiskly pevné půlky a krouživými pohyby mezi ně propouštěly vlezlý závan vzduchu, připomínající pocit prázdnoty. Honno sevřel rty v tíživém utrpení, zapřel se o žebra svého milence a bez jakékoliv přípravy, varování, slova, nabídl svůj vstup k opětovnému znesvěcení. Slastně prohnul páteř s hlasitým výkřikem a pomalými pohyby pohlcoval penis pána domu až k úplnému konci. Vévodovy oči se nedo-
CESTUJÍCÍ V DEŠTI
17
kázaly odtrhnout od tváře, která se neustále měnila pod vlnami rozkoše. Zatoužil být dirigentem tohoto koncertu a táhlými tahy pomáhal uvolnit mladíkovo napětí. Ten jen zaskřípal zuby, aby tlumil své potupné sténání. Vrývající se nehty do kůže na bledém hrudníku jen potvrdily přicházející orgasmus a o několik vteřin později i sprška bílých krůpějí, které dopadly na jeho břicho. Kurai už nedokázal sledovat ten úchvatný obraz a odolávat rozlévající se horkosti do celého těla. Zachvěl se při svém vyvrcholení a odměnil návštěvníka několika dávkami spermatu. Toshihiro si jej nechal stékat v tenkých pramíncích po stehnech a krvavými škrábanci si značkoval to, co bylo jen jeho. Vévodu tento fakt uspokojoval a oddal se drtivému vzrušením. Zároveň však cítil nesnesitelnou bolest na hrudníku, jako by někdo svíral jeho srdce. Víčka se mu samovolně zavírala a když je donutil pozvednout, zůstal lapen v šedivém stínu milencových očí a úsměvem zahaleným do pramenů jemných vlasů, stáčející se na jeho tváři jako míza vytékající ze zraněné kůry stromů. Snažil se mu úsměv oplatit, ale bolestivý pocit neustupoval a přebíjel rozkoš, po které toužil. Pohledem sklouzl ke zdroji utrpení, tam, kde se ještě před chvílí zmítalo jeho srdce pod splašenými údery. Jednoduchá štíhlá rukojeť dýky, tepaná z čistého stříbra, zdobená drobným písmem, přesně vytyčovala ten bod, odkud přicházela v tichých šlépějích dáma v černém. „Akuma hanta,“ zašeptal pán domu rodu Kurai, který se po staletí živil lidskou krví a chtíčem. „Lovec démonů… jenž svou pravou tvář odhalí…,“ chytil mladíka za vlasy a přitáhl si ho k sobě. Pohl rty, aby naposledy ochutnal teplo úst člověka, „…v okamžiku smrti démona. Nikdy…“ povolil stisk a prsty sunul po stále se chvějícím obličeji svého vraha. „Nikdy bych nepomyslel, že bude tak mladý. Tak krásný…“ Usmíval se. Nevnímal zvyšující se tlak na prsou způsobený nořící se dýkou do jeho srdce. Ruka zůstala viset na štíhlé šíji ve snaze získat poslední polibek. Staleté tělo se rozpadlo na jemný černý popílek a zanechalo v čistých bílých peřinách jen nepatrný obrys. Toshihiro Honno mezi prsty rozetřel prach, který ulpěl na jeho pokožce a natáhl se ke stolku, kde kytice čerstvých květin zakrývala rozlitý čaj na podnose. Zhluboka se nadechl, když zabořil nos do rudých okvětních lístků růží a vstřebával jejich těžkou vůni, ze které dostával mírnou závrať. „Nikdy jsem nedostal od démona květiny,“ přivřel oči mladý lovec a usmál se. Zelené stonky zahalily jeho nahý hrudník, když je propustil ze sevření a rozhodil ruce na polštáře. Pozoroval, jak se nad jeho hlavou pohupují závěsy a pak pootočil hlavu k otevřenému oknu, kde se slunce pomalu mazlilo s probouzející se krajinou.
18
AKUMA HANTA
Objal květiny místo milence a přitáhl kolena k bradě. Zavřel své stříbrné oči a dovolil svou mysl týrat sladkou vůní. Jemné ruce vánku mu masírovaly unavené spánky a zpěvní ptáci místo dobrého jitra poslali jeho mysl do říše snů. Potřeboval si odpočinout. Potřeboval spát. Nabrat síly. Pro další lov.
