Děkuju své dceři Kristině. Nejen za její nekonečný smysl pro humor

M l a dá f r o n ta

Děkuju své dceři Kristině. Nejen za její nekonečný smysl pro humor.

Copyright © Klára Mandausová, 2014

Kdy je žena v nejlepších letech? A kolik těch nejlepších let vlastně je? U každého asi různě, ale dá se myslím s mírnou odvahou tvrdit, že ta nejlepší léta leží někde mezi třicítkou a padesátkou (jistě, pisatel předmluvy je přesně v tomhle intervalu, tak si to myslí). Do těch nejlepších let patří vedle oslnivé kariéry, krásné rodiny a úspěchů taky kupodivu neustále se opakující trable s city. Napsal bych s láskou, ale nenapíšu, protože to slovo se nemá brát nadarmo. Ale provází nás pořád a rozhodí nás, kdy si vzpomene. Důstojnost úspěšné ženy či muže je rázem v troskách. Zkušenosti jsou k ničemu, navigace selhává stejně jako v pubertě. O tom je tahle knížka. Je to takový Sex ve městě po česku. Chytřejší. Opravdovější. Taky tu vystupují krásné novinářky a je tu taky jeden homme fatale. Místo problémů s výškou podpatků od Prada se tu ale řeší sražené svetry v pračce, smažák k večeři a peřina, kde to ještě nedávno bylo tak nadýchané a měkké. A už není. Ví někdo sakra proč? Nebojte, tahle knížka vám to neprozradí. Ale může vám pomoct v jedné věci – ukáže vám, že v tom opravdu nejste sami. Petr Šimůnek, šéfredaktor časopisu Forbes P.S. Tuhle předmluvu píšu proto, že Kláru – autorku knížky – znám strašně dlouho a můžu tudíž potvrdit, že ona opravdu není Kristina, hlavní hrdinka téhle knížky. To jen pro pořádek.

Originál, kam se podíváš Jsem ženská. Kdybych nebyla, mohla bych být už jen chlap. Věci, které dělám, ale chlapi nedělají. Tedy alespoň některé věci. Kolik mi je? Tak do toho nikomu nic není. Byla jsem už dávno dospělá, když lady Di nabourala v tunelu a půl světa pak hodně brečelo. A taky mám báječný sex, a to prý ženy v mém věku mají. Přesněji, jak kdy ho mám, ale nejsem Britney Spears, abych na sebe hned všechno práskla. Taky mám muže, který není pořád doma. A šéfa, který pořád dřepí v kanceláři. A někdy toho mám docela dost. Kdyby ještě lítal concorde, nestihl by to mezi rodinou a redakcí rychleji. Jsem novinářka, to pro pořádek. Píšu o všem možném do magazínu, co čtou ty, které toho mají stejně dost jako já. Taky jsem veselá. A hodně se směju se Stelou. To je moje kamarádka. A vypadám prý, říká Stela, jako Cate Blanchett, když hrála královnu Alžbětu. Tak nevím, co tím myslí. Jediná role, kde je skutečně jako žena příšerná. Můj muž říká, že mu připomínám lemura. Můj šéf mručí, když mi civí na zadek. A abych nezapomněla, je tu ještě jeden. Bídák. Opustil mě a já mu to nemůžu patnáct let zapomenout. Protože jsem ho tolik, tolik… ale nic. A pak je tu taky má matka. Vypadá jako moje sestra. To mě

trochu vyčerpává. A hlavně mám dceru. Magdalenu. Šestiletou Magdalenu, pravdomluvnou, jak šestileté bývají, která říká pááráádáá a snaží se mluvit jako kluk, co miluje pavouky a hady. A ona miluje jeho, hádám. Je mu devět a vypadá jako bobr. Nějak mu přerostly zuby, ale před ním o tom mlčíme. Je smutný, když se mluví o bobrech a ne o pavoucích a hadech. Mimochodem nesnáším pavouky a hady. A napodobování taky. Jen originál má šanci, šermuju rukama, když Magdalena začne protahovat koncovky „tak to bylo fakt hustýýý“. Přesně jako to dělá Bobr, tedy Patrik. Onehdy se přede mě postavil: „Můžu mít otázku?“ „Jo, jo,“ míchala jsem jednou rukou polívku, co vypadala jako kaše z vyvařených šedých bot. A druhou dopisovala na notebooku fejeton o vaření hnusných zdravých polívek. „Ptej se, brouku.“ Pavouku, chtěla jsem mu udělat radost, ale spolkla to. „Tak hele, až budu velkej a Magdalena taky, moh’ bych si ji vzít za ženu?“ „Prosím?“ „No, já bych potřeboval souhlas matky. Jako tvůj.“ Do háje, co dělá polívka na monitoru? Aha, nevšimla jsem si, že už nemíchám v hrnci, ale na klávesnici. „Máš ho,“ otírala jsem notebook papírovou utěrkou a snažila se vypadat jako stará Kondelíková. Cukala mi pusa. „Zeptej se hlavně Magdaleny,“ křičela jsem za ním. Běžel po schodech k Magdaleně do pokoje. No, možná připomínal trochu pavouka. Tak Magdalenu mám, zdá se, vyřešenou. A sebe? Vím jen, že se jmenuju Kristina. Úplně normální ženská. Prostě Kristina.

Chci taky mobil Cvrnk, cvrnk, cvrnkám po stole kuličkou z papíru a koukám na strom, co narostl až ke mně do čtvrtého patra, nohy na stole. Ty boty mi fakt sluší. Celý honorář z polívek. Z proskleného open space redakce je vidět město. Maličcí lidé. Dneska jsem líná jako keňský zemědělec. Mám zatelefonovat člověku, co se jmenuje Obrda. Dát si s ním schůzku a udělat rozhovor. Není jednoduché zavolat někomu, kdo se jmenuje Obrda. Proč to není třeba Pokorný. Cvrnkám a trénuju jako sportovní komentátor před utkáním s Kazachstánem, prosím, mohla bych mluvit s panem Obrdou, Obr, Obr, Obrdou? Strom je smutný, protože je podzim. Šedý, starý. Jako já dneska. Jenže já jsem navrch blbá, obr obr obr… „Už jsi mluvila s Obrdou?“ Šéf otáčí židli i se mnou k sobě. Nohy pohyb zaseknou. „Dej mi dvě minuty.“ „Jo. Dobrý boty. Cha. Takový měla moje babička,“ ukáže na výstavní baleríny. „Trhni si.“ Na stole cinkne telefon. „Mami?“ „Kri? Jsi to ty?“ „Ano, maminko, ledaže by to byl pan Obrda.“ „Prosím?“ „Toho si nevšímej. Co se děje?“ „Nemůžu se ti dovolat na mobil.“ No jo, mohl by se uřvat na dně kabelky… „Magdalena tvrdí, že si strčila do nosu korálek. Ale já se domnívám, že je to hloupost.“ Má matka je krásná. Nikdy by neřekla kravina. A má ruce jako kněžna. Dlouhé prsty a oválné nehty.

„Proč ty musíš mít takové placaté nehtíčky po babičce, zlatíčko. Tu máš,“ vrazila mi onehdy poukázku na manikúru. „Já nemám placaté nehtíčky.“ „Co si to mumláš, Kri?“ Jediný člověk na světě, co mi říká Kri. Jsem snad srílanská plachetnice? „Nic. Že musíš na pohotovost, protože ho tam fakt má.“ „Jak to můžeš vědět?“ Pískla. „Protože nikdy nelže. Dej mi ji.“ „Magdaleno, proč sis strčila korálek do nosu?“ „Nevím.“ „Dej mi babičku. Tak vidíš, že ho tam má.“ „A jak se tam máme dostat?“ „Autobusem a tramvají.“ „Tramvají?“ „No, tramvají, to je takový to dlouhý, co jezdí po kolejích… Klid, hned jsem doma.“ V autě si má matka sklopí stínidlo a odkryje zrcátko. „Na pohotovosti bývá příšerný zápach,“ pudruje se a krčí legračně nos. Na pohotovosti není příšerný zápach, smrdí to tam jako v prasečáku. Měli jsme vedle něj školní hřiště. Při patnáctistovce jsem se pozvracela. Ví to i primář, co připomíná herce Viggo Mortensena. Jinak by na sebe nevylil půl lahve fahrenheitu. „Ach, jdeme s takovou banalitou,“ vlaje matka řasami a špulí pusu, jako když Marilyn Monroe zpívala prezidentovi Happy Birthday. Zakňourá mi telefon. Mám na různé lidi různé zvuky, můj muž Pavel kňourá. „Kde jsi, prosím tě? Říkala jsi, že budeš z redakce shánět nějakýho Obrdu. Stojím dole v recepci.“ „Nešil, jsem na pohotovosti s korálkem.“ Pavla miluju, jen někdy chodí v nepravý čas. A divně se ptá. „Za hodinu jsem zpátky. Jestli chceš, počkej, dej si zatím kafe. Nebo se sejdeme doma. Pa.“

„Tak doma,“ slyším. Sotva dám mobil do zadní kapsy kalhot, příšerný zvyk, zařvou z něj Sex Pistols. Šéf. „Už jsi sehnala Obrdu?“ „Nee!“ Kdo se ještě zeptá na Obrdu? Hillary Clinton? Matka primáři oprašuje smítko z pláště. Koukají na sebe jak nártouni. Kdybych chtěla v tomhle věku flirtovat na nemocniční chodbě, prosím zastřelit. Korálek je venku, my taky. Matka je červená jako zralé mango. „A proč ty jsi, Kri, pořád taková urousaná?“ Mimochodem, ten primář se mi taky líbil. Tak proč nedal mobil mně, ale mé matce? Chci mobil každého, kdo vypadá jako Viggo Mortensen. To od doby, co jsem zjistila, že tenhle fešák je kopie bídáka, na kterého nemůžu patnáct let zapomenout. Klik, otevřela jsem onehdy večer jeho webové stránky. Pavel byl v koupelně. „Hello, I am Viggo Mortensen,“ zařvalo ze stránek fanklubu. „Říkala jsi něco, lásko?“ volal Pavel do cinkání sprchy. „Nee.“ Do háje, proč to nejde vypnout křížkem. Počítač pitomej. „Hello, I am Viggo Mortensen.“ Nechci mít pověst idiota, co si po večerech obkresluje herce. „Co si to prohlížíš?“ Pavel se přesunul z vany v županu za moje záda. Viggo by měl široké manšestráky a vytahané triko. Nebo by byl nahý. „Stránky Světový zdravotnický organizace… Vidíš, ne.“ Nechci už myslet na herce. Ani se dívat na rozechvělou matku. Těším se zpátky do svého kutlochu v open space. Jsem tam.

Ťuk, ťuk, ťuk… klapu na pevném telefonu. „Dobrý den, tady Kristina Losenická z magazínu Lucie, mohla bych, prosím, mluvit s panem Omrd…“ Tútútú. Ruka milosrdně upadne na telefonní tlačítka. „Do prdele.“ Šéfe, smiluj se, já chci dělat rozhovor s Jiřinou Boh­dalovou.

Čí je pomsta Už je zase sedm večer. Magdalena se v sedm chystá spát a já trčím v zácpě na Jižní spojce. „Haló, haló, broučku, už půjdeš do postýlky?“ „Mami, nesnáším tyhle slova. Mluv normálně.“ „A udělal ti táta večeři?“ „Táta nechce, abych mu říkala táta. Prej je Pavel.“ „Tak, hrome, udělal ti večeři, nebo ne?“ „Jooo. Musím jít, mám rozkoukanýho Indianu Jonese.“ A já mám zase rozkoukaný oči. Něco mi z nich do háje teče. Neřvi, Kristino. Netušila jsem, jak moc budu milovat malou holku, co mi vyleze z břicha. A že lezla ztuha. „Do hajzlu, vykašlete se na titul, doktore. Aáááá, skončí to někdy?“ Představit si dopředu porod je jako vědět, jaké počasí bude za pět let v Alma Atě. Jestli mi ten bílý plášť ještě jednou řekne paní inženýrko, odjedu rodit do Thajska. Tam je to prý pohoda, říkala na internetu nějaká blonďatá zpěvačka. Jaaúúú! „Drahá, nemáš ten stah nějak dlouho?“ A ještě Pavel do toho, drahá! Drahá! To je jak z blbýho filmu, inženýrka, drahá. Taky by se mohla přijít podívat ta porodní asistentka z kurzů pro těhotné, co vypadala jako leghornka, jauuuu, a všem říkala maminko. Drahá inženýrko maminko.

Rodit je zvláštní. Nedá se to zaspat ani přepít lahví Dom Perignon. Trochu frmol. Nejde vždycky všechno tak, jak by mělo. Kdo vymyslel, že se dítě dostane ven tím nejmenším otvorem? Taky že to nejde. Bodnou mě do zad, aby mohli řezat. Melu se ze strany na stranu, jak mi dělají díru do břicha. Příště si to aspoň nabruste. Konečně. Oči dvou se setkaly. Která z nás je vlastně starší? Tak ty jsi moje máma? Magdalena. Magdalena je venku. Nesnášela jsem to jméno. Vybrala jsem ho pro svoji dceru. Jsem cvok? Ne, to jméno je má pomsta, má terapie. To jméno kdysi znamenalo konec. Ach ách áách, padala jsem do nebe. S bídákem. Taková láska, takové milování. Křičela jsem, jako bych se do toho nebe chtěla nejdřív dovolat. A on mi při tom řekl Magdo. Magdo! I proto je bídák. Mimo jiné i pro tu Magdu. Magdalenu mám teď já. Kristina. To jméno teď znamená začátek. Auta na Jižní spojce se rozjela. Slzy už netečou. Zrychlila jsem. Myslím taky na něj. Prý opouštím tě, protože nejsi samostatná. Bídák. Nejdřív Magda, pak nesamostatná. Už patnáct let jsem samostatná jako divoká kočka. A moje je Magdalena. Čí je pomsta? Kdy tě konečně, bídáku, uvidím, abych ti to všechno mohla říct?

Ať jsem kůň „Majda už spí. Musíš zvonit?“ Pavel stojí ve dveřích. „Jmenuje se Magdalena. Mag-da-le-na.“ Nesnáším zdrobnělou Majdu.

„Uvařil jsem špagety s hovězím. Dáš si?“ Pavel kreslí domy. Pavel je chlap, se kterým chci strávit zbytek života. Pavel má někdy čas uvařit špagety s hovězím. Ale jen občas. Protože jen málokdy je doma tak, aby stihl uvařit špagety. „Architekt pořád musí někam jezdit,“ říká. A někdy spí ve svém ateliéru. Věřím mu, že tam spí. Sám. Já vařím obalovaný sýr z krabičky a brambory ve slupce. Pavel se na mě dívá jako laň křížená s kobrou. Položí mi ruku na zadek. Ještě jsem nestačila ani položit kabelku na botník. „Jsi krásná, když jsi zpocená. A rozcuchaná.“ „Jo, jako koulařka se zrzavou parukou.“ Jsem zpocená, rozcuchaná, ulítaná a na sex mám chuť asi jako na chilli papričku. Do prvního kousnutí se mi moc nechce. Jenže neumím říkat: Nemám chuť. Protože Pavel je pak smutný. A já nechci, aby byl. „A víš, že když kobyla nechce, přerazí koni nohu? Prostě kopne a kluk má smůlu,“ lehce ho plácnu po tváři. Kolikrát jsem chtěla mít čtyři nohy a hřívu. A byla bych mnohem jemnější. „Ty nechceš?“ Laní oči se změnily v oči kočky, která nechápe, proč jí vyhodili myš z obývacího pokoje. Když si ji sama ulovila a přišla se pochlubit. Mám setinu vteřiny na rozhodnutí. Řeknu ne, a Pavel bude smutný. Anebo ano, a neužiju si to. Anebo si to užiju, protože si někdy uprostřed řeknu, že si to prostě užiju. Koukám přes mohutné rameno do stropu. Do háje, co myslel tím, že stejný boty měla jeho babička? Až to skončí, napíšu o právech žen na kvalitní sex. Taková blbost, bože. „Ty se u toho směješ?“ „Nešil, to víš, že ne.“ Někdy na to mám strašnou chuť. Porno v hlavě. Psát scénáře, jsem miliardářka.

A někdy jsem ta nejfajnovější kobyla. Nenávidím ťu, ťu, ťu. Ráda padám a křičím. „Hele, bavilo tě to, Kristino?“ Pavel je sexy chlap. A jiné ženy se mě ptají, jaké to s ním je. Odpovídám, úžasné. A vůbec nelžu. „A víš, že jsem nakonec to jméno spletla? Prostě jsem neřekla Obrda…“

Rána Některé dny by se měly zmuchlat a zahodit. Smysl některých dnů se objeví jako hrom po blesku, který prásknul na druhém konci světa. Nandala jsem si obě kontaktní čočky do jednoho oka. Polila se zbytkem jahodového koktejlu. Nepoučitelná. Příště si ho nalij do hrnku a nepij z mixéru, káčo. A za deset minut mám být na Národní třídě. Vrtulníkem je to tam půl hodiny. Já mám auto s prázdnou nádrží. A některé zmuchlat nestačí. Rovnou je spálit a pohřbít. Jako ten, kdy se Magdalena málem navždycky ztratila v nemocnici. Měl to být jednoduchý zákrok. Ráno tam, odpoledne zpátky. Probděla jsem u nemocniční postele několik nocí. S rukama sepjatýma… prosím, ať je v pořádku. „Paní doktorce se to nepovedlo,“ povídal mi v nemocničním výtahu lékař a koukal jako Casanova. Jela jsem si do přízemí pro kafe. Potřebovala jsem nespat. Jako tuhle noc a noc před tím. Musela jsem hlídat Magdalenu. Proč mi to říkal? Chtěl, abych mu poděkovala? Nebo si s ním zasouložila mezi patry? Možná mu ta doktorka nedala, protože tohle se přece neříká. Ani matce s očima zmuchlanýma jako chomáče vaty. Díval se mi na vlasy. Papír od makrely nebyl mastnější. „To bude dobré.“ „Nepochybujte,“ odsekla jsem.

Bylo to dobré. Pro Magdalenu. Vezla jsem ji pryč. Pryč z nemocnice. Daleko od černé díry. Hodila jsem tašku se zakrváceným pyžámkem do kufru auta. Ani na vteřinu nepustila Magdaleninu ruku. Zvedla jsem ji k sobě. „Holčičko moje. Jedeme domů. Už je to dobrý. Všechno je dobrý.“ Koho jsem vlastně víc přesvědčovala? Vyjela jsem z řady zaparkovaných aut. Nejkratší cestou k magistrále. Přede mnou uniforma se zvednutou rukou. „Paní, víte, že jste v zákazu vjezdu?“ „No a?“ Chci domů. Domů! „Můžete si stáhnout okýnko až dolů?“ „Jděte do háje.“ Okýnko vyjelo nahoru. Zařadila jsem jedničku a rozjela se. Nikdy předtím ani potom jsem to neudělala. Cha. Možná začnou střílet. Jako v Kobře 11. To jediné mě v tu chvíli napadlo. „Mamí, proč jsi byla na ty pány ošklivá?“ Magdalena vypadala vzadu na sedačce, jako bych ji vezla z mikulášské besídky. Veselá, zdravá. „Jsem ráda, že jedeme domů, holčičko.“ Ty probdělé noci u nemocniční postele mi daly sílu jako prsten moci. Možná se mi konečně začíná v hlavě skládat, co je v životě podstatné. Viděla jsem v zrcátku, jak policajt jen mávl rukou. Konečně jsem se propletla ulicemi k magistrále. Rána. Hlava mi cukla. Chlápek v modrém golfu naboural do mého blatníku. „Do prdele,“ soukala jsem se z auta. „Víte, chlape, která ruka je pravá? Nebo vás máma vodila za vlasy? Do háje. Jděte už všichni do háje,“ házela jsem rukama. „Omlouvám se. Promiňte. To nebude škoda za víc než dva tisíce. Škrábnutí. Nate, tady máte.“ Muž taky vylezl ven, hladil můj nárazník a tahal z peněženky bankovky. Koukal provinile. „Nezlobte se, nejsem taková megera. Jen, jen… Blbej čas,

zkrátka. Peníze si nechte. Dejte mi telefon, zavolám, kolik to bude stát. Tady… moje vizitka.“ Vychladla jsem. A s nadiktovaným číslem sedla zpátky do auta. Pořád se ptal, jestli nemůže nějak pomoct. A pořád se omlouval. Měl zelené oči. Málo lidí má zelené oči. A vlasy jako med. Ohlídla jsem se, když odjížděl. Neohlížím se po mužích od té doby, co miluju Pavla. Do háje, na Národní už mám být za tři minuty. Tak hybaj od vzpomínek. Někam jsem zasela číslo profesora, který na mě bude čekat. Volají ze školky, že už tři děti zvracejí. „Magdalena taky zvrací?“ „Ne. Ta ještě ne.“ Aha. Chce se mi říct, až bude, dejte vědět. Za pět minut bouchám na školkovní dveře. „Tak pojď, brouku, jedeš se mnou.“ „Mami, Filip se poblil.“ „Já vím. A nepoblil, pozvracel se říká.“ „Mami, já si tam zapomněla pana Moče.“ Pan Moče je morče z plyše. Tříbarevné. Netuším, kdo mu začal říkat pan Moče. „No tak bude pan Moče dneska nocovat ve školce.“ „Nééé. Co když se taky poblije. Mamí, ty ho nemáš ráda.“ „Morčata neblijou, nezvracej teda.“ Rezignuju. „Mají jiný žaludky.“ „Jako než Filip? Tomu nevěřím.“ „Jo, jako než Filip. Věř.“ Přistanu na Národní v čase jako vrtulník. „Moc se omlouvám, pane profesore. A tohle je moje dcera. Nemám hlídání. Ale abych nezdržovala. Téma rozhovoru zní nemoci střev.“ „A blijou taky morčata, strejdo?“

No jistě, že máme Strom je pořád starý a šedý. Sedím na svém psacím stole a koukám ven. Vypadá ale přece jen trochu líp. Protože sněží. Sněžííí. Některé dny vůbec nejsou špatné. Zakničí Sex Pistols. „Kristino?“ „Šéfe.“ „Máš hotový ty stránky o střevech?“ „Že váháš.“ „Kočička šikovná.“ To určitě… Šéf je krasavec. Nadutý ješitný krasavec. Pro mě sexy asi jako špunt od vany. „Uděláš rozhovor s expertem na pumpy.“ Stejně sexy jsou jeho řeči. „Už jsem mu volala. Předsedovi kardiologické společnosti. Jo a zítra jedu na hory. Mám moře dovolený.“ „Ale, ale, že o tom nic nevím.“ „Tak teď to víš. Sněží, nebudu tady trčet. Sbohem.“ „No moment…“ „Tak hele, práci mám hotovou a dneska mi jeden čtenář napsal: čtu vás pořád dokola a rád bych i víc… Tak si zasloužím trochu wellness, ne?“ „Ha ha, kočičko, a víš, jak to ten úchyl myslel?“ Zmáčkla jsem na telefonu červené tlačítko. Tak já padám. Budu ti pak, strome, vyprávět, jaké to bylo. Balím. Nenávidím balení. Minule jsem si na hory zapomněla vzít lyžařskou bundu. Zato Magdalena měla šnorchl a lopatku na písek i s kyblíkem a Pavel větrovku na kolo. Některé věci v taškách nechávám, šetří to čas. Ještě že tu větrovku měl. Lyžovala jsem v ní. Nějaký člen horské služby si mě fotil. Asi na nástěnku Oběti hor. Miluju hory. Miluju lyže. A miluju členy horské služby. „Ty krávo… co se sem cpeš,“ praštil mě kdysi jeden hůlkou.

Vjela jsem mu na trať při závodech. Horská služba má zachraňovat, ne závodit. Večer v baru hodně sexy chlap vyprávěl, jak jednu krávu, co mu vjela na trať, praštil hůlkou. Búúúú. Docela dlouho jsme si pak o tom povídali. Ze všech stran. „Máš šnorchl?“ „Ha ha.“ Pavel mě zezadu objal. „Těším se. Rád se na tebe dívám, když jezdíš z kopce dolů.“ I první cesta s Pavlem vedla na hory. Naslibovala jsem nelyžaři netušené. „Tak kde je ten penzion?“ ptal se Pavel a díval se trochu vyděšeně na hory kolem. „Někde támhle na kopci. Romantika se čtyřmi hvěz­dič­kami.“ „Do hajzlu, to nevyjedu.“ Pohled trochu vyděšený se změnil v úplně vyděšený. Kola hrabala jako sousedovic čokl. „Máš řetězy?“ Neznělo to ode mě jako otázka, spíš jako vý­ hrůžka. „Jo, ale, do prdele, nějaký malý.“ „Počkej, přivedu pomoc,“ začala jsem jednat. Stopla jsem džíp, co nás objížděl. „Vytáhnete nás?“ Blonďák v něm se zazubil. Málem mě kousl do očí. „Nemám lano.“ „No, my taky ne.“ „Tak mě dovezete k Esplanade?“ „Ále proč ne.“ Ukázal znovu zuby. Nutrie by záviděla. Po šedesáti metrech zastavil. „Do háje, vy to taky nevyjedete?“ „Jo, vyjedu, ale už jsme tady.“ „A jo“. Majitel penzionu se obouval a něco hučel. Rozeznala jsem

Pražáci, divný, práce, bordel, gumy, zkurvená, rum. „Se divím… každej to vyjede, máte zimní pneumatiky, ne?“ „No jistě.“ Nafoukla jsem se jako uhynulý kapr. No, neměli jsme. „Já nevěděl, že existujou zimní pneumatiky.“ Pavel umí kreslit krásné domy. A vypadá u toho strašně dobře. A vůbec je to nejlepší chlap na světě. Proč by měl vědět, že existujou zimní pneumatiky? Když jsme se v noci vraceli z hospody, lehla jsem si do závěje a smála se jako po třech jointech. Propalovaly mě hvězdy. Nikde jinde hvězdy nepálí. Jen na horách. „Bude to navždycky?“ Pavel mi odhrnul vlasy, co vylézaly z čepice, a znovu se zeptal. „Bude to navždycky?“ Posypala jsem ho sněhem. „Proč by ne.“

Pane! Všichni mí bývalí uměli lyžovat. Bylo to praktické. Měla jsem s kým jezdit na hory. Pavel ne. Pavel se po horách ploužil jako bezdomovec po kosmetickém salonu. Pavel byl první, se kterým jsem uvěřila, že můžu zapomenout na bídáka. Musela jsem uznat, že je to mnohem výhodnější, než mít s kým jezdit na hory. I na Pavla bych ale tehdy před osmi lety, když jsem ho poznala, radši nejdřív zapomněla. Všechno zavinila Stela. „Kristi, Kristi, Kristi,“ pištěla před mým stolem v redakci. Stela, má kamarádka a kolegyně. Mám ji ráda. Je vtipná, věčně zamilovaná a popíjí Dom Perignon. Když na něj zrovna má. „Kristi, škemrám, oči dělám, jdi za mě dneska na mejdan

s architekty, budou tam předávat nějakou podělanou cenu. Na, pozvánka.“ „To se musí prosit, když někoho posíláš za sebe na mejdan? Dej to sem, už utíkám. Hmmm, v Atriu,“ koukala jsem na bílou kartičku se zlatým písmem. „Skočím si domů pro něco od Lagerfelda. Haha.“ „Noo… jsem ti ještě neřekla, taky z toho musíš něco napsat. Říkal šéf, že se má něco napsat,“ kroutila se Stela jako slepýš v misce. Když se usmála, vypadala jako Charlize Theron. „Aha, je mi to jasný. A ty se zatím naložíš doma do vany.“ „Naložím se do postele s Kryštofem.“ Stelina upřímnost je nádherná. A Kryštof, náš grafik, taky. „Mazej.“ Políbila mě na tvář. „Jsi akvamarínová. Jo, a v těch šatech ze Zary fakt sexy, pěkně těsný. Kašli na Lagerfelda. Počkat, ty máš fakt Lagerfelda?“ Někdy pochybuju, jestli je to Kryštof, koho vážně chce. A jestli je tak chytrá, jak si myslím. „A Kristi,“ hulákala ode dveří, „bude tam Pavel Smetana.“ „Cože? Jakej Smetana? Nekecej? Ten Pavel Smetana? Fakt ten Pavel Smetana?“ Prohlížely jsme si ho pár dnů před tím v časopise. „Hele, to není špatný, co?“ Zabodly jsme ukazovák současně do obličeje tmavovlasého chlápka s efektním strništěm. „Navíc je dobrej, jsem slyšela, teda dobrej architekt,“ zakuckala se Stela kvalitním veltlínským zeleným. Doběhla jsem k architektům o čtvrt hodiny později. Bezva, obvykle nejdu pod třicet minut. Tyhle mejdany jsou zvláštní. Příšerná nuda někdy. A někdy potkám lidi, od kterých se nemůžu odtrhnout. Spolužák Lenin, taky novinář. Mával na mě. Nejmenuje se Lenin, jmenuje se Loubalík. Vladimír. Prostě Lenin. Nemám ho ráda. Když jsme se poprvé sešli jako třída na vejšce na chmelu, přihlásil se, že by dělal předsedu SSM. Kdyby

jako nikdo nechtěl. Nikdo nechtěl dělat předsedu, ani být v SSM. „Božíčku, Kristinko, tobě to sluší.“ Zato ty vypadáš jako reklama na psí žrádlo. To jsem neřekla. „Nazdar, Vladimíre.“ Iljiči, to jsem taky neřekla. Stáli jsme zády k ukrutně obéznímu předsedovi komory architektů. „Ten člověk, Kristinko, jednou zemře na sádlo,“ chichotal se Lenin jako subreta. Předseda se otočil a zabodl do mě oči. To ne já, to Lenin. Připadala jsem si jako narudo obarvený trpaslík. Trapaslík. Jdi do prdele, Lenine. Uviděla jsem ho, Pavla… Pavla… do háje, jak se ten chlap jmenuje? Okolo něj tři krasavice s nohama až do stropu a vlasama do sklepa. Proboha, hihňám se taky takhle pitomě, když stojím vedle pěknýho chlapa? Zaslechla jsem, jak říká: „Budu se muset omluvit, jsem tu jen na skok.“ To ne, to ne, já chci od tebe rozhovor. Do háje, jak se jmenuješ, chlape? Volala jsem Stele. Jenže ta při orgasmu zásadně telefon nebere. Do háje. Uteče mi, nee. „Pane architekte!“ Otočil se šedovlasý chlapík s tvářemi jak po calvadosu. „Přejete si, slečno?“ Aha, tady je vlastně architekt každý. Už to mám, Syrovátka se jmenuje. „Pane architekte Syrovátko!“ Ztrácel se mi. „Pane architekte Syrovátko!“ zařvala jsem jako lesní dělník na kobylu. Ticho, a z očí, co na mně přistály, bych si mohla vystavět

dům. I s cimbuřím. „Pan architekt Syrovátka tu není,“ řekl on, Skorosyrovátka. „Co jste mu chtěla?“ „Aha, není. Udělat rozhovor. A vy byste nemohl?“ Pitomější věta ze mě vypadla jen v páté třídě. Ptala jsem se spolužačky, jestli se manželské posteli fakt říká soulož. Z ramene mi pomalu sjížděla kabelka a brala s sebou desky s papíry, co jsem dostala u vchodu. Po zemi se váleli nominovaní architekti. Shýbla jsem se. Sexy těsná Zara povolila. Pavel uviděl mé ňadro ještě před tím, než ho opatřil nálepkou soukromé. Do háje, Stelo. Smetana se jmenuje. Je to v těch papírech.

Jsi to ty? Tentokrát máme zimní pneumatiky. Bez zimních pneumatik život s Kristinou není možný, pochopil Pavel. Jenže k čemu je máme? Žádná hvězdná romantika na kopci. Apartmán u vleku. Do háje, zapomněla jsem čaj. A Magdaleniny lyžařské brýle. „Mamí, a co si dám na oči?“ „Šálu… Půjčím ti svoje.“ „Mamí, já nechci na kotvu, já chci na pomu.“ „Sama nemůžeš.“ „Tak pojď se mnou, mami.“ Mám z vleku, co se skládá z kolečka a tyče, strach. Neumím na něj nastupovat. Spíš si myslím, že neumím. „No, slečno, nastoupit tady ale zvládnou malý děti,“ slintal kdysi vlekař playboy. „Tak já vám to tam příště zavedu.“ Haha. Zařekla jsem se, že na tomhle vleku už mě nikdy nikdo neuvidí. Magdalena by ale uhučela i mrtvolu. Stojím už ve frontě s rukou napřaženou jako idiot a čekám, až přijede kolečko. Tři, dva, jedna, zavírám oči. Nasedla jsem. Stejně úspěšně jako skupina

čtyřletých žáků lyžařské školy přede mnou. Nahoře je nebe. Mám ráda vrcholy. Na jednom jsem si prožila to, kvůli čemu jiní oblézají daleké kláštery nebo chodí do nevěstince. Esenci extáze. Lepší než sex. Vyšplhala jsem do dvou tisíc a pak ještě o něco výš. Jsem fakt dobrá. Magdalena spala na golfkách. Zaparkovala jsem ji vedle dřevěného kříže, roztáhla ruce jako ta bohatá holka v Titaniku a nadechla se. Tak tady jsem, nesmírný vesmírný. „Das ist wunderschön.“ Otevřela jsem oči. Mluví nesmírný vesmírný německy? Za mnou pět rakouských důchodkyň věku mé babičky. Sandály na klínku, bílé halenky s výšivkou a přes rameno kabelku. „Ja, ja, das ist wunderschön.“ Sex je lepší. S Pavlem. S nikým jiným to osm let nedělám. Už mě zná. A já jeho. Ví, které místo funguje jako tlačítko, co odpálí raketu. Potíž, že je mačkáním tlačítek posedlý. Každá raketa si někdy potřebuje jen tak plout mezi hvěz­dami. Odpaly bez přestávky vytlučou baterky. Místo k Venuši pak doletí leda tak do Mnichova Hradiště. Pavel si myslí, že sex je jako dýchání. Výpadek zabíjí. Lásku. „Prosím tě, vybodni se už na to cvičení,“ táhla jsem onehdy v kbelíku vyprané prádlo. Dloubla jsem do ležící postavy špičkou nohy. Zvedal z podlahy ramena a funěl. Míň sexy než chlap, co cvičí, je už jen nálevník. „Tobě se to řekne, necvič. S tvojí figurou. Jsi pěkná, víš?“ „Ale houby,“ zaťukala jsem si na čelo. „Ráda bych věděla, proč ti tolik záleží na tom, jak kdo vypadá.“ „Žena má jen dvě dobrý vlastnosti. Krásu a to, že umí dobře dělat sex.“ „Jdi do háje. Fakt si najdu někoho jinýho. Nevidomýho pou­stevníka.“ Pavel se rozesmál.

Šla jsem pověsit prádlo. Jsem snad továrna na sex? „Mamí, co si to mumláš? Jaká továrna na ex?“ Magdalena na mě čeká u lanovky. Vydala jsem skřek jako kočka, když jí přivřou tlapu mezi dveřmi. Přede mnou stál… bože, přede mnou stál můj ex. Bídák. Mistr republiky ve volejbalu. Mistr mých minulých dnů. Štěpán. „Slunečnice, jsi to ty?“

Ta kytka vypadá jinak Představovala jsem si tu chvíli dvousettisíckrát. Lehce opálená, vlasy s pramínky světlými od slunce poházené po ramenou, oči jako nebe doširoka otevřené, vlhké rty, hedvábné šaty, pod kterými je vidět všechno tak trochu, a závrať z vůně Zen Shiseido… víla zkrátka. Tak tady jsem a nejsem už vůbec tvoje. No řekni, není ti to líto, bídáku? Skříííp. Skřřřříííp. Mám na hlavě čepici, kterou jsem omylem vyprala na šedesát, takže vypadá jako klobouček batolete. Nos připomíná trapného klauna, který se snažil v cirkuse vyloudit smích tím, že se kýval ze strany na stranu. Řasenka obtisknutá až na čele. Stála osm stovek, zapomeňte, že za ni ještě někdy vyhodím takové peníze. A mráz vytlačil mezi nosem a pusou dvě hluboké rýhy jako po rolbě. Tak to mu to asi moc líto není. „Jsi to ty, Slunečnice? No jasně, že jo. Vypadáš báječně. Líp než před patnácti lety.“ Aha, konečně jsem pochopila, proč se se mnou tehdy ro­zešel. „Hááhóooooppp…“ vydávám zvuky jako náš hluchoněmý soused. Usmál se. Pro ten úsměv bych tehdy ukradla Monu Lisu. „Jak se máš?“

Jak se mám? Ty se ptáš, jak se mám? Jak se můžu mít? Chtěla jsem nebejt, ty zatracenej bídáku. Víš, jak jsem tě milovala? Nevíš nic. Ty sobeckej parchante. Stojíš tu jako trenér italskýho lyžařskýho mužstva a jsi sexy, do hajzlu, jsi tak sexy, že by vedle tebe Viggo Mortensen vypadal jako Vladimír Menšík. A ty se mě jen tak zeptáš, jak se mám? Neřeknu z toho ani slovo. Ani jediné slovo. „Haló, Slunečnice, přijímáš, nebo ti mám začít vybírat na mohylu?“ „Mám se dobře.“ Řekla jsem jen, mám se dobře. Nesnáším, když mi někdo říká jinak než Kristino. Snesu tak tak Kristi od Stely. Slunečnici ale miluju. „Otáčíš se za mnou, když se loučíme. Jako slunečnice,“ říkal. „Já vím,“ smála jsem se, „neumím odcházet. Od tebe.“ „A vypadáš jako slunečnice.“ „Kecáš. Copak slunečnice mají nazrzlý vlasy a modrý oči?“ „Jo, je to takovej zvláštní druh. Nikde neroste, jen existuje. Mám ho rád.“ Stehna měl jako kámen. Nikdy nikdo neměl taková stehna. Kdyby mu tehdy neprasklo koleno, jel by na olympiádu. Všechno mu šlo. Všechno. Milovat, zahazovat. A voněl. Jeho kůže voněla prostě jen tak. Seděli jsme na horské chatě, bylo nám dvacet a kousek, na jeho krku občas blýskl řetízek, co jsem mu dala k Vánocům. Někdo tam vyprávěl o ženě, která umí posouvat popelníky očima. Chytil mě za ruku a řekl, to je divný. Šli jsme pak spát do pokoje s rozvrzanou postelí. Viděli jsme světla na obloze a slyšeli strašné rány. „Končí svět?“ ptali jsme se. Říkala jsem si ať, stejně už nikdy nebudu takhle milovat. „Mamí, tak pojedem už?“ „Představíš nás?“ Podíval se na holčičku s copem.

Takhle ses koukal na mě, bídáku. „Mamí, kdo je to a proč tak čumí?“ „Magdaleno, neříká se čumí.“ „Aha, tak Magdalena.“

Kdo by to tušil „Promiň, Štěpáne, musím jet. Za Magdalenou.“ Odrazila jsem se. „Najdu si tě dole,“ křičel, „ještě jsme nedopovídali.“ U bufetu stojí Pavel. „Lásko, kde jsi, Magdalena už je dávno tady.“ „Malá nehoda.“ „Joo, nehoda, tati, chlap. Říkal mámě pampeliško a strašně čuměl. Na mě taky. Pediosaurus.“ „Co to meleš? Jakej pediosaurus?“ Pavel zbystřil. „No, ten, jak honí děti a jak s ním nemám chodit.“ „To je pedofil, brouku.“ „Teda ne pampeliško, slunečnice, říkal mámě.“ Pavel se vůbec nesměje. Ztuhl jako vyhlížející surikata. „Tys měla schůzku se Štěpánem?“ Každý sval na jeho tváři je napjatý, že by vymrštil na oběžnou dráhu vejce. „Nešil, žádnou schůzku. Prostě jsme se nahoře potkali. Já si přece nedávám s nikým schůzky.“ Pavel Štěpána zná, i když ho nezná. V pitomé zamilovanosti a radosti z toho, že stín bídáka bude definitivně zadupán, jsem mu kdysi vyprávěla, jak velká láska to byla. I s detaily. Abych mohla dodat, že on, Pavel, je ještě větší než ta velká, samozřejmě. Jsem slepice. Všech slepic vedoucí. Jenže kdo to mohl tušit, že se Štěpán zjeví jako panenka Maria v Medžugorje. Já jsem to mohla tušit. Já to tušila. O svých láskách budu napříště mlčet, přikazuju si tváří v tvář surikatě.

Bude-li o čem mlčet. Hlavou mi projede záblesk délky miliontiny vteřiny. Že jako ano, že bude. Divné, chci být přece nadosmrti věrná. Stojíme tam u bufetu jako sousoší z Ratibořic. Jen ta psiska chybějí. „Dobrý den,“ ozve se za mnou. Škubnu sebou. Ruka, která mě tolikrát objímala, je napřažená směrem k  Pav­lovi. „Já jsem Štěpán, těší mě. Kristinin kamarád.“ Cha, kamarád. Chlapi jsou zvláštní. Pavel se zasměje. „Mě taky, Pavel.“ „Děláte báječný domy. Viděl jsem vás na recepci na Žofíně. Já odcházel, vy přicházeli. Nechtěl jsem tehdy rušit,“ vysvětluje Štěpán. Moje smysly tančí kankán. Začali si povídat, co kdo nakreslil a udělal. Štěpán trénuje malé děti, radí lidem, kam s penězi, a píše o tom knížky. Sám sobě už asi poradil docela dobře. To zase vím já. Od Ivana, našeho společného kamaráda. Jdu s ním jednou za dva roky na skleničku, abych byla v obraze. Přestala jsem existovat. A Magdalena se neskonale nudí. Magdalena jede sama na vleku. „Magdaleno! Počkej! Do háje, jedu za ní.“ „Půjdu s tebou.“ Štěpán znovu potřese Pavlovi rukou. „Rád jsem vás poznal.“ Pavel se zmohl jen na jo a nashle. Magdalena už jede na kotvě. Ujal se jí nějaký instruktor z lyžařské školy. Nasedám. Štěpán se ke mně přidá. Divné, dotýkat se ho zase. Přes dvě bundy, dva lyžařské svetry, funkční prádlo. Money, money, money, ozve se mi z kapsy. „To je ABBA,“ Štěpán se na mě podívá jako na chudou duchem.

„Ne, to je moje matka.“ „Johana?“ „No, pořád se jmenuje stejně.“ „Mami? Jo, jo, můžeš přijet… ne, ne, v apartmánu s námi nemůžeš spát, jsou tam jen tři postele… seženu ti hotel.“ Štěpán mi vezme telefon. „Zdravím, Johano! Štěpán.“ Z přístroje slyším zvuky, jako když bouchá ohňostroj. „No, jedu s ní na vleku. Hmm, náhoda, jo. Mám se úžasně. Poslouchej, můžeš bydlet u mě. Mám tu pod lanovkou dva plus jedna. Jasně, že to nevadí. Jedu zítra na pár dní pryč. Tak si piš…“ Diktuje mé matce svůj mobil. Už se na to fakt vykašlu. Zase jí. „Měj se, těším se. Pa, zítra.“ Tak jo, bezva. Na Magdalenu se dívá jako na milenku, Pavlovi lomcuje rukou a matce nabízí postel. A kde jsem jááááááá? Zapomněla jsem vystoupit. Štěpán už stojí na sjezdovce a mně se kotva přilepila na zadek. Plesk. Ryju zády ve sněhu. Špičky lyží míří na ženskou, co sedí v místě, kde se vlek otáčí. Kouká do údolí jako kněžna Libuše. Jen idiot může sedět na takovém místě a koukat do údolí. „Áááááá, pozooor.“ Proklála jsem babiznu. Vylezu z vězení v době, kdy budou lidé vzpomínat na Windows Vista s nostalgií jako na parní stroj. „Pa pardon. Já nechtěla.“ Ženská pořád civí, asi už je posmrtně ztuhlá. „Bolí vás něco, neprorazila jsem vám záda?“ Pořád civí. „Dobrý,“ řekne. Něco mě staví na nohy. „Jsi nebezpečná.“ Štěpán mi ometá ze zadku sníh. „A víš, že ti ty hedvábný šaty na Žofíně ohromně slušely?“ Možná je to všechno jinak. Možná vůbec nechci plout sama mezi hvězdami.

Žiju Dvě úmrtí a tři zranění. Taková je bilance zájezdu na hory Mrtvá je má představa, že mám věci pod kontrolou. Mrtvé je předsevzetí, že už nikdy nepomyslím na sex s jiným než vlastním mužem. Pavel utrpěl úraz jistoty. Magdalena má bouli na hlavě, spadla na sáňky. Má matka si zlomila gelový nehet. Tak co, strome, jak ses měl? Už zase vypadáš nějak bledě. No jo, sníh vydržel jen na horách. Tady už je zase břečka. A ještě ke všemu ten rozhovor s mou matkou. „Podívej, jak to tu má ten Štěpán pěkné.“ Seděly jsme u stolu s designem letošního roku ve Štěpánově horském dva plus jedna a pily kafe. „My to taky doma máme pěkné,“ pípnu. „Ale jen díky Pavlovi,“ zdvihne matka ukazovák. „No, vždyť to má v popisu práce, ne?“ „Tobě to je úplně jedno, ty bys splácala baroko s gotikou.“ „Mami, prosím, přišla jsem, protože jsi se mnou chtěla mluvit o něčem důležitém. Nebudu probírat dějiny umění.“ „Zdáš se mi v poslední době nějaká podrážděná, Kri. A nevypadáš nejlíp. Neděje se něco?“ „Mami, je mi báječně. Všechno stíhám a dalajláma na tom není duševně líp.“ Něco ve mně luplo. „To víš, že jo. Vůbec nelítám jako hladovej kokr v uzenářství, vůbec si nepřipadám jako celer zastrčenej v tmavým sklepě v písku, co si zábavu užije jen jednou, když ho vytáhnou. A taky, a taky…“ Ta debilní řasenka se už zase maže po obličeji. Kdo tvrdil, že ne? Ty, mami! Prostě brečím. Brečím, jako když jsem si v pěti zadřela do kolena kamínky. Dodnes tam jsou. Slzy u mě nikdo neviděl od chvíle, kdy jsem přivezla

Magdalenu z nemocnice. A tenhle parádní byt s fotografiemi dvou kluků se Štěpánovýma očima funguje jako jejich výrobna. „Rozvádí se,“ práskl mi před pár měsíci Ivan u baru. „Už to měl udělat dávno, je to hrozná kráva.“ „Jo?“ Dala jsem si hodně záležet, abych vypadala, že je mi to jedno jako chyba v účetní závěrce drůbežárny Xaverov. „Kri, Kri, ty pláčeš.“ Ne, mami, cákám si na tváře vodu od Vichy, abych měla hydratovanou pleť. Sama jsi mi to poradila. To neřeknu. „Tak to ne. Pěkně mi řekneš, co se děje.“ „Nic. Máš úplně suchý ruce, mami, měla by sis je na­mazat.“ „Myslíš? Vždyť jsem byla minulý týden na kosmetice.“ Má matka je zkrátka dokonalá. A já? Já prostě žiju.

Mé dny Jedu na pátý rychlostní stupeň. Odjakživa. Nebo aspoň, co si vzpomínám. Na rok jsem přeřadila na čtyřku. To když se narodila Magdalena. Ale vlastně, když tak o tom přemýšlím, tak to taky byla pětka. A bez servisu. Tak co se divíš, káčo, že občas něco zaskřípe. Zvoní budík, čtvrt na osm. Neeee. Šla jsem spát v půl třetí. Vraždění neviňátek. „Mamí, vstávej. Kdo mě odvede do školky?“ „Svatý Mikuláš.“ „Cóó?“ Po cestě do koupelny si zvrtnu kotník. Do háje, bolí to. „Mami, čistíš si zuby kartáčkem, co jsi s ním včera pucovala podlahu, ty čárky mezi dlaždičkama, aby byly bílý.“ Do hajzlu, tfuj, no jo, to nechutná jako elmex.

Kdo mi schoval kontaktní čočky? Slepá šmátrám prstem v pouzdře. „Hele, tady na umyvadle je nějaký sklo. Nějaký kapky ze skla, mami.“ Moje čočky, chudinky vyschlý. Večer jsem je omylem vylila. Mám náhradní, naštěstí, ale tyhle jsem nosila teprve týden. Šest stovek v háji. „Rychle, rychle,“ popoháním Magdalenu. Co mi to kouká vzadu z kalhot? Proč mám na lýtku pod džínami takovou bouli? V zrcadle vidím, že za sebou tahám smotanou punčochu. Visí z nohavice jako kůže z anakondy. Bože, to je hnus. „Přidej, Magdaleno.“ „A co snídaně, mami?“ „Na, vem si štrúdl,“ krájím poslední kousek na dva. „Vyber si, jeden já, jeden ty.“ „Mami, to chutná divně. Smrdí to jako odblešovadlo.“ „Nemel, já už ho snědla.“ „To fakt příšerně smrdí.“ Magdalena miluje štrúdl, to je divné. „Ukaž.“ „Proboha, fujtajbl, vždyť je to zespoda plesnivý. Vyhoď to. Kolik jsi ho snědla?“ „Asi půlku.“ „Já celej.“ „Rychle mlíko, vypij mlíko.“ „Otrávíme se? A jak to, že tys ho neměla plesnivej?“ „Ale měla, holčičko, jenže když si vyčistíš zuby sprejem na dlaždičky, nějak ti to nepřijde.“ Je za minutu osm, ve školce máme být v osm. Padáme. Osm devět. Proč nám neotvírají. „Copak je to, do háje, takovej problém, když někdo přijde o devět minut pozdějc?“ Lomcuju dveřma. „Školství socialistický!“

Vytáčím mobil učitelky. „Ale my jsme na cestě do zoo. Odjezd byl v půl osmé.“ Kdo si to má všechno pamatovat. „Haló, šéfe? Dneska pracuju doma. Jo, mám k tomu vážnej důvod, neboj. Nazdar.“ Sedám k počítači. Musím napsat tři strany o žloutence. V hlavě mám jedinou větu: máte-li žloutenku, jste žlutí. Snad mě napadne ještě aspoň jedna. „A mamí, co mám dělat?“ „Hraj si.“ „A s čím?“ „S barbínama třeba.“ „To je nuda.“ Máte-li žloutenku, jste žlutí. „S brontosaurem.“ „Ten mě nebaví.“ „Tak si kresli.“ „Tsss.“ „Tak strč hlavu do popelnice a hledej tam drahý kamení. Ježíš, já nevím.“ Máte-li žloutenku, jste žlutí. „Mamí, my máme v popelnici drahý kamení?“ „Magdaleno, prosííííím.“ „Pusť si Vinnetoua.“ „To jsem chtěla slyšet.“ Auuuu. Máte-li žloutenku, jste žlutí. „Mamí, já si loupu nehty.“ „To je dobře. Cože? Proboha, neloupej si nehty.“ „Mamí, a čí je Vinnetou bratr?“ „Jakej bratr zase? Old Shatterhanda asi.“ „Ale Old Shatterhand nemá čelenku.“ „Tak si pusť Pejska a kočičku, to máš bez záhad. Magdaleno moje,“ držím ji za tváře, „budeme louskat cvrčky, když mě nenecháš psát.“ „A jak chutnaj cvrčci, mami?“

Máte-li žloutenku, jste žlutí. „Mamí, já mám hlad.“ No jo, půl jedný. Vařím brambory ve slupce a míchám je s parmazánem. Překvapivě dobrý. Máte-li žloutenku, jste žlutí. „A mamí, tady nabízej knížku Ne esty yda até po ohádky y,“ slabikuje, „my yslíte e že e se to o v po ohádká ách ne edělá. Koupíme si ji? A co se nedělá v pohádkách?“ V pohádkách se nedělá sex. To neřeknu. „Nekoupíme, nedělá, nevymyslím, nenapíšu, neodevzdám, ne­stihnu, idiot.“ „Co to říkáš, mami?“ „Že musím napsat článek, zavolat pěti lidem, dojet na nákup, vyprat prádlo, pověsit prádlo, uvařit večeři, vyřídit třicet pět mailů, sehnat elektrikáře a… a… a že mě strašně bolí kotník.“

Neodepsal Pajdám do práce. Kotník bolí jako čert. Jedu tramvají, protože v autě bych musela mít celou cestu zpátečku. Nedokážu šlápnout na pedál a od domu musím nejdřív vycouvat. Tramvají do práce jsem nejela asi deset let, protože neumí jezdit stovkou. To je přesně rychlost, která jediná dokáže mazat má zpoždění. Netuším, že je na dveřích tlačítko, které musím zmáčknout, aby se otevřely. Když jsem naposledy nastupovala, žádné tam nebylo, otevřely se samy. Lidstvo upadá. Vždyť to pořád říkám. Stojím jak pitomec na refýži. Přijede tramvaj, přistoupím ke dveřím, ujede tramvaj. Takhle třikrát. To musím mít, do háje, nějakou speciální uniformu, aby mě pustili dovnitř? Ve čtvrté někdo vystupuje mými dveřmi. Vyrazím jako kulhavý maratonec. Jsem tam. Hurá. Proboha, jedou tu všichni, co se přihlásili do soutěže Vydrž se nemýt.

Visím na tyči. Na zádech obtisknutého chlapa, který zřejmě postoupí rovnou do mezinárodního kola. Žaludek se houpe u stropu. Ale kotník bolí míň. Konečně vystupuju. Mačkám tlačítko. Do háje, proč se neotvírají? Mačkám signál pro výstup s kočárkem a dřevěnou nohou. Nemám ani jedno. Potřebuju dezinfikovat. Jdu rovnou na panáka. V redakčním baru sedí Stela. „Stelo! To je báječný, že i ty musíš ráno na panáka. Co je?“ Stela na sebe asi taky cákala hydratační vodu. Brečí. „Co se stalo?“ Pokrčí rameny. Přes slzy se mluví špatně, znám to. Slova skrz ně cezená mi připomínají nudli. Slizkou, zelenou, dlouhou. Fuj. Měla ji u nosu holčička ze vchodu, kde jsem bydlela jako malá. Neuměla š, ale kdovíproč pořád opakovala špunt. Puntovka jsme jí říkali. S každým špuntem se ta nudle vysouvala a zasouvala. Stela má teď stejnou. „Na, kapesník. Tak co se stalo?“ „Neodepsal mi na esemesku. Sebastian,“ hlasitě se vysmrká. Sebastian je Švéd. Inteligentní krasavec s diplomem z medicíny, se kterým Stela už skoro rok randí, když zrovna není ve Švédsku. A to je právě teď. Po třech stránkách o žloutence, bolavé noze a jízdě tramvají mi to připadá, jako kdyby řekla, že nepřijede sestřenice Růžena, kterou nesnáším. „Nešil. Víš, kolikrát já jsem neodepsala na esemesku?“ „Jenže on odepsal vždycky. A hned. Teď čekám den.“ Pravda, já taky neodepisuju, jen když mi je dotyčný fuk. To neřeknu. Pohladím Stelu po hlavě. „Třeba se vyboural nebo je na operaci.“ Koukne se na mě jako na nepříčetného hlodavce. „Ani to. Volala jsem mu z budky, aby nevěděl, že jsem to já.

Normálně žije.“ Po tvářích jí netečou slzy, ale splašky. „Taky máš tu debilní řasenku za osm stovek?“ „Cože?“ „Nic.“ Zato já mám na svém telefonu esemesku. Jak se mas, Slunecnice? Do háje, kdo mu dal moje číslo? Mě bolel někdy kotník?

Odeslána Hypnotizuju svůj mobil. Možná na sebe za chvíli práskne traumata z výrobního pásu, kde ho montovali. Jak se mas, Slunecnice? Neodepíšu Štěpánovi. Proč bych měla? Prý jak se máš, jak se máš. Na to jsem mu už přece odpověděla na sjezdovce. Že dobře. Je snad finanční úřad, že chce všechno písemně? Jednou mi odtud volali, abych jim poslala dobrozdání, že je Magdalena moje dcera. Abych si ji prý mohla uplatnit. „Jak dokážete, že je skutečně vaše dcera?“ ptala se úřednice, modrý plášť z dederonu a květák na hlavě. Zřejmě nemohla překousnout, že se jmenuje jinak než matka. „Těžko,“ povídám. „Přijedu ukázat jizvu v podbřišku. Ale pravda, nemusíte mi věřit, mohla mě taky přejet sekačka na trávu, že?“ „Mně taky volali,“ řekl mi pak kolega v kantýně. „Ve čtvrt na osm ráno.“ Kolega píše básně, pije červené víno a za manželku má krásnou herečku. A chodí ve čtvrt na osm ráno spát. Měl napsat dobrozdání, že je krásná herečka jeho manželka. Poslal je do prdele. Možná bych Štěpánovi odepsat měla. Ale až zítra. Počkej si. Já čekala patnáct let.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.