Potštát 16. 7. 2015 KRAJÁNEK 6 Jak jsem slíbil v minulém čísle, podařilo se mi z tábora vyhnat divoké kočky a krysí přátelé tak pro vás dnes mají report nejen z čtvrtka 16. července, ale ze středy – tedy dvojitou nálož. Tedy alespoň čtyři odvážní. Dva strašpytlové se dosud klepou strachy ve svých krysích dírách a nedodali zprávu ani ze čtvrtka, natož ze středy. Snad se od nich v dalším čísle dočkáte něčeho lepšího. Z. K. Středeční den začal ve sportovním duchu. Konal se totiž fotbalový turnaj, kterým žije celý tábor. Naše taktika byla jasná – nepárat se se soupeřem a střílet góly. Celý turnaj probíhal za slunečného počasí. A v přátelském duchu. První zápas se nám zranil brankář, jehož ztráta nás velice zasáhla. I přes nepřízeň osudu jsme nakonec obsadili 4. místo. Jako nejlepší hráče bych zmínila: Toma Zlámala, Marka Veselého, Markétu Šťastnou, Barboru Bartovskou. Děti si fotbal velice užily a znavené padly do pelíšků a spaly až do rána. Čtvrteční den začal hekticky. 6:40 budíček - s tím naše zchátralá tělíčka zásadně nesouhlasila. Rychle jsme si vyčistili zoubky, posnídali jsme, sbalili jsme si batůžky a v 8:00 jsme vyrazili do kasáren v Hranicích. Zde jsme prohlídli vojenskou techniku a viděli jsme i přílet vrtulníku, který jsme si mohli prolézt a prohlédnout. Po návštěvě kasáren jsme se vydali do Středolesí, kde jsme navštívili místní hospůdku. Děti si zahrály minigolf v místním venkovním areálu a utratily zbytky svého kapesného. Po dobrém obědě, který nám přivezli naši báječní kuchaři, jsme se vydali zpět do tábora. Tentokrát pěšky. Po šesti kilometrech v nohách děti navštívily táborové sprchy a spaly jako miminka. Ve středu ráno se červené fREDky probudily se zježenými chloupky po celém těle. Nastal den D. Hrála se jedna z nejprestižnějších her celého tábora – fotbal. Elis nám ráno řekla, že by ráda ve srubu pohár mistrů na petrách (kamnech). Věděli jsme, že to nebude jednoduché – žlutý a oranžový tým měl ve svých sestavách minulé vítěze poháru. Ale náš červený tým si věřil na dobré umístění. Jak dobré jsou fREDky jsme se přesvědčili už v prvním zápase. Hrálo se s oranžovým týmem, který měl dobře připravené hráče. Tento šťastný vstup do turnaje, naše fREDky uklidnil a povzbudil do dalších zápasů. Do druhého zápasu jsme nastupovali s papírově slabším soupeřem, ale nechtěli jsme nic podceňovat, vždyť o vítězství někdy rozhoduje, jestli je na vaší straně štěstíčko. Tož o tom jsme se přesvědčili v třetím zápase – náš soupeř neproměnil penaltu, nastřelil tyčku i břevno. Uf, to jsme měli ze zadku štěstí. Čtvrtý zápas jsme nezačali dobře – dostali jsme dva rychlé góly, které fREDky trochu rozhodily. Napětí za pomezní čárou by se dalo krájet. FREDka Kačka a fREDkáč Dallas povzbuzovali tak, že jejich chlupy létaly po celém hřišti. Na konci zápasu byli vypelichaní, nicméně šťastní, neboť týmu se podařilo zápas otočit a vyhrát. A bylo to tu. Byť byl před námi poslední zápas, už jsme věděli, že nás nikdo nemůže předběhnout. V posledním zápase nás čekal velmi mladý tým ze Zelené Lhoty, fREDky se týmově domluvili, že proti Hráškům naše malinké fREDky, které ještě nemají tak docela dobarvený kožíšek. Zápas jsme těsné prohráli, po jediné chybě celého zápasu, ale naše malé fREDky tak měly možnost poprvé si zahrát na mistrovském hřišti před plnými ochozy a projevit tak svůj talent, který jistě zúročí v dalších letech a jednou je snad budeme moci sledovat na hřišti mistrů Old Trafford v Anglii. Čtvrtek – konečně oddychový den. Po fyzicky náročné středě a pocuchaných kožíšcích i nervech vedoucí a instruktorů, bylo potřeba upravit srst našich krásných, červených kožíšků pro další nelítostné boje. FREDky měly možnost prohlédnout si vojenskou techniku a zbraně používané v AČR v Dukelských kasárnách v Hranicích na Moravě. Měly také příležitost překonat svůj strach z výšek a vyzkoušet si lezeckou stěnu tzv. Jakuba. Hřebem výletu bylo, když nám nad hlavami přelétl mixér alias vrták neboli vrtulník MI-17 zvaný autobus. Když vrtulník přistával, byl to pro všechny fREDky úžasný zážitek. Všichni členové týmu se shodli, že by se jednou chtěli proletět. Po prohlídce kasáren jsme zamířili do Středolesí. Potřebovali jsme oddych a kus žvance. Netušili jsme, jak může být obyčejný šnicl s chlebem může být spásný. Bylo vedro, tak jsme kvitovali s povděkem příjemný stín pod stromem a trošku si zdřímli. Po občerstvení a odpočinku nás čekala cesta zpět do tábora. Cesta byla v pohodě a za hoďku už jsme byli v táboře. Naše naivní vedoucí (i instruktoři) si mysleli, že nás unavili a my padnem do nor a dáme už svatej pokoj – ó, jak moc se mýlí, vždyť každá fREDka má energie na rozdávání!
Dnes děti vstávaly plné elánu. Vždyť se také hrál fotbalový turnaj. Náš tým se jako první utkal se žlutými Tvarůžky. Boj to byl vyrovnaný, ale divácky nezajímavý. Střelci se teprve rozehřívali, a tak byl konečný výsledek 0:0. V druhém dopoledním zápase se však spustila kanonáda. Hnědí rozdrtili Zelené vysoko 6:0. 4 góly nastřílel náš sniper Lojzyčka (Alois Polišenský) a 2 zásahy přidal Lukin (Lukáš Augustin). Odpoledne náš čekal zápas se zatím neporaženým týmem fREDek. Naši borci po poločase vedli 2:0 a vše vypadalo nadějně. Bohužel o toto vedení přišli 2 rychlými góly na začátku 2. poločasu. „Pepyndo,“ říkala jsem, „chytej jako Petr Čech!“ Prýglovci však nejsou žádné padavky a v posledním zápase s Oranžovými o 3. místo zabojovali. I díky skvělé obranné hře Klarys (Klára Čtvrtníčková) jsme vyhráli 1:0. Třetí místo, krásné místo. Děkujeme fanklubu! Hnědá do toho! Nastal čtvrtek a já hloupá Honzička jsem si do svého uzlíčku zabalila svačinku a pozvala sebou náš oddíl na výlet do Hranic. Naše autobusy řídili vojenští profesionálové. Díky tomu jsme rozhodně nemohli zabloudit. Co si budem povídat, přece jen orientace v terénu není naše silná stránka. V Hranických kasárnách nás čekalo velké překvapení – přistání vrtulníku MI 17 Š nám doslova vyrazilo dech. Samozřejmě nemohli chybět selfie fotky s touto technikou. Děti byly tak natěšené, že pomačkaly všechny čudlíky, jen aby nastartovaly a mohly odletět. Další důležitou částí dne byl samozřejmě oběd. Čekalo nás typické české výletové jídlo - šnicl s krajícem chleba. Ještě, že kuchaři mysleli dopředu a nasmažili jich dvakrát tolik, protože ta fronta byla snad nekonečná. Samé přidávání… to aby zdravuška mohla po večerech foukat bolavá bříška. Konečně se zavelelo: „Směr přímý pochodem vchod!“ A celý tábor vyrazil na náročný terénní pochod směr Potštát. Tento těžký úkol jsme zvládli bravurně. Plni elánu jsme v průběhu zvládli i zpívat a tancovat. Čekala jsem, že po návratu dětičky padnou únavou, ale těžce jsem se mýlila. Ukázaly mi, že i s únavou se umí poprat na poslední soutěži večera a to střelbou ze vzduchovky. Kačenky lítaly nahoru a dolů jako o závod.
Úvodem bych se chtěl omluvit všem pravidelným čtenářům našeho sloupku Zelených za včerejší odmlku, z důvodu závady na tiskové hlavě tiskového stroje v naší tiskárně, ve které shodou okolností nešel v době zadávání textu do tisku proud. Tak se tedy vrátíme ke středě 15. 7. 2015. Ráno, jak se již stalo tradicí, začalo s písní v reproboxech. U některých snad i na rtech. Po pravidelných ranních rituálech zamířil oddíl na guču. Již před ní se ale Hrášci pustili do úklidu. Ten se jim opět vyvedl a získali 10 bodů. Na guči zazněla táborová hymna, uskutečnilo se vydávání ztrát a nálezů a taky proběhlo vyhlášení výsledků tipovací hry Hamrotipo (skrytá reklama). Na guči se oddíl dozvěděl o následujícím programu. Tím byl fotbal. Po této zprávě se ihned v hlavách instruktorů (Martin a Zbyněk), pod vedením manažera týmu (Jirka) začala promítat sestava na následující zápasy. Již z předchozích postřehů si celý realizační tým všiml excelentního brankáře Zbyňka. Tak tedy po příchodu na blízké hřiště se formace začala formovat. V ‚základu‘ byli borci jako Svatej, Vašek a Domča, dále je doplňovali děvčata Mája a Anička. V bráně již zmiňovaný Zbyňa. Do prvního zápasu jsme nastoupili proti modrému týmu. Zápas začal slibně a obě mužstva si hned vytvořila pár slibných šancí. Bohužel se modrým podařilo vstřelit první branku (ještě v prvním poločase) a to mírně ochromilo Hrášky. Pak se v obraně vystřídala děvčata Olga, Market, Eliška a Káťa. V předních liniích se naopak střídali Filda, Erik, Martin P. a Adam. Ale veškerá střídání nedopadla dobře a úvodní utkání Hrášci prohráli. Z výsledků prvního zápasu se trenéři v pauze
mezi zápasy rozhodli k rychlému tréninku a tak si všichni hráči i ne-hráči trénovali nahrávky a střely. Povzbuzeni perfektně provedeným tréninkem se Hrášci vrhli na dalšího soupeře. Bylo jím družstvo Oranžových. S těmi se bohužel zápas nevyvíjel již od začátku dobře, neboť v jejich řadách byla opravdu silná ofenzivní formace známa již z předchozích táborů. Ale Hrášci se nechtěli vzdát, ale i tento zápas nezvládli. Po tomto zápase nebyl prostor pro další trénink, neboť nás čekal hned další zápas, a to s týmem Hnědých. S těmi jsme začali hrát opravdu pěkný ‚fotbal‘ ale opět jsme nedokázali předčit kvalitu týmu Hnědých. Tento zápas byl poslední před obědem a tak se oddíl ‚odkutálel‘ zpět do tábora, kde si vychutnal oběd a odpolední klid. V něm mužstvo nabralo nové síly a připravovalo se na další dvě utkání. V nich se postavili nejprve týmu Žlutých, v kterém byla pěkná řádka hrajících fotbalistů. I ty jsme nedokázali přetlačit. Bohužel po pár střelách, které se Zbyňdovi nepodařilo dostatečně vykrýt, se musel podrobit ošetření u Zdravušky a do dalších zápasu se již nepostavil. V posledním zápase se tedy do brány postavil Svatej. Jeho místa v útoku se zhostil nový přírůstek v našem oddíle, a to Marťa Chytka, který se vrátil z dovolené. Ten se ihned po příjezdu zapojil do týmu, který nastoupil týmu červených. V tomto zápase proti sobě nastoupilo mužstvo s nevětším počtem bodů a s nejnižším. Zápas byl vskutku vyrovnaný. Šance na obou stranách. A pak se to zlomilo. Po rozrucu u soupeřovy branky se podařilo Erikovi doslova dotlačit balon do soupeřovy sítě. S výsledkem se již nijak nepodařilo oběma stranám nic udělat, a tak jsme se dočkali vytoužené výhry. I když jsme se v turnaji umístili na posledním místě, pořád nevzdáváme šance na umístění na ‚bedně‘ v celotáborovce. Když ráno 16. 7. 2015 začala hudba hrát již v 6:30, nikomu se nechtělo vstávat. Bylo to ale nutné, z důvodu toho, že jsme měli naplánovaný výlet do kasáren Hranice. Všechno se posunulo dopředu, tak abychom v 8 byli připraveni k odjezdu. A tak se taky stalo. Do autobusu jsme se naskládali společně s první oddílem a vyrazili jsme směr Hranice. Po příjezdu jsme se rozdělili na 2 skupiny a ty se měli pohybovat mezi Jakubem (horolezecká stěna), ukázkou zbraní a autoparkem. My jsme začali u zbraní. Všichni se ihned vrhli na lehký kulomet a pancéřovku. Všichni si museli vyzkoušet váhu a střelbu. Byli zde i ostatní zbraně, ale opravdu velkému zájmu se těšili právě kulomet a útočná puška s pancéřovkou. Domča pokládal vojákům takové dotazy, že samotní vojáci občas sami nevěděli. Ale nakonec byly všechny otázky zodpovězeny . Pak jsme se přesunuli na Jakuba. Téměř všichni si chtěli vyzkoušet vyšplhat nahoru a pak se nechat svést lanovkou dolů. Z těch několika odvážlivců byl i Adam. Tomu se bohužel nepodařilo dosáhnout vrcholu, a tak se téměř v polovině slanil dolů. Když si všichni vyzkoušeli Jakuba, tak jsme se společně 1. oddílem přesunuli do autoparku. Tady se všichni ihned vrhli na BVP s výkřiky ‚TAAAAAANKKKKK‘. Přítomní vojáci jim ale hned vysvětlili, že o tak ve skutečnosti nejde. Opět se Domča ujal otázek na řidiče a vyslýchal jednotlivé vojáky. Adam naopak obsadil Tatru, kterou chtěl nejspíš odjet. Naneštěstí v ní ale nebyly klíčky a tak aspoň točil volantem. Během ukázky v autoparku jsme skoro viděli přistání vrtulníku, neboť se nepotvrdila vojenská přesnost, a to když vrtulník přistál o půl hodiny dřív než podle původních plánů. To ale neodradilo Hrášky v tom, aby se na ‚mixér‘ vrhli hned, jak jsme se k němu přiblížili. Vojáci, zřejmě již zvyklí na dotazy dětí z předchozích ukázek, s chutí odpovídali na veškeré dotazy, které jim pokládali naše děti. Po téměř hodině dotazů a zkoušení podlahového průlezu, především Olgou a Adamem jsme se přesunuli na okraj plochy a vychutnali jsme si vzlet. Při vzletu nám piloti předvedli otočku a pár průletů. Po této ukázce jsme se opět naskákali do autobusu, který nás odvezl do Středolesí. Zde děti poobědvaly, zahrály si minigolf a odpočinuly si před pěší tůrou do tábora. Před 6 kilometrovou túrou, se ale musela rozloučit Anička, která se ze zdravotních důvodů vezla první třídou s šéfem Hamrotipa. Ostatní se vydali na túru. Asi po 500 metrech začali Domču bolet nohy a tak jsem se obětoval pro oddíl a hodil si prcka za krk. V polovině trasy však jeho váha značně vzrostla (aspoň po 3 km) že zbytek trasy šel pěšky. Naštěstí již noha byla v pořádku a túru zvládl v pořádku. Po příchodu do tábora jsme si všichni museli odpočinout. Naprosto vyčerpaní. Ale na večeři se síly našli a my si vychutnali sekanou s těstovinou a rajskou. Ihned po večeři jsme se přemístili na vzduchovky, kde se všichni opravdu snažili. Bohužel se nepodařilo všem oddílům odstřílet a tak výsledky nám stále nejsou známy. Ty opět budou zveřejněny v dalším čísle. S přáním skvělého dne se s Vámi loučí Jirka Hrášek.
ZASE SPOLU? Po táboře se už nějakou dobu šíří fámy, že nejvyšší hloupý Honza, řečený Šeba, největší hrášek v lusku ze Zelené Lhoty a šéfka Bombarďáků, sličná Alenka, jsou víc si v civilu víc, než jen náhodní známí. Krajánek, respektive já váš Kačátko, pro vás vyrýpal celý příběh. Tito dva účastníci závodu o poklad hloupého Honzy skutečně pěstují v civilu jistou formu vztahu, ale před táborem se ze soutěžních (a žádný jiných) důvodů ve vší počestnosti rozhodli takzvané „táborové odluce“ podle táborového zákona číslo 7/2015 Stz. O soutěžním duchu tábora, aby proti sobě mohli bojovat. To jim schvalujeme – zákony se musí poslouchat. Co se ale nestalo! Přes všechnu snahu a dobré úmysly se jim nepodařilo vydržet až do konce a soutěž o poklad je v ohrožení. Co kdyby uzavřeli nějaký pakt a vyhraný poklad použili jako základ pro finance své táborové rodiny, čítající ne jeden, ale hned dva oddíly a čtyři instruktory k tomu?! Jen si představte, kolik musí stát tolik krků nakrmit! Apeluji, aby se daná kauza vyšetřila a byla zjednána náprava – k žádnému spolčování nesmí dojít. Od toho tu přece ty zákony jsou. V přiložené fotodokumentaci vidíte šťastný pár i zdrceného Šebu potom, co zjistil, jsme mu na to přišli. *** TAK KDO TU VLASTNĚ JE BOSS?! Všichni víme, že celá honba za pokladem stojí na ohnutých hřbetech pracovitých mravenečků z Černé Lhoty, dosud ale není tak docela jasné, kdo v této malé dědince skutečně velí. Je to náš úžasný Jirka? Je to skvělá Eva? Nebo snad za nitky v pozadí tahá majitel Hamrotipa? Nové důkazy ale ukazují na zcela nečekanou možnost. V pozadí, téměř nepovšimnut ve svých maskačích a rukama jakoby přilepenýma k volantu, stojí mistr motorista – PAN Vodička. V jednu chvíli si nenápadně posedává sám a opuštěný v kufru svého autíčka a v druhé už se k němu jako můry přilákané světlem začínají scházet vedoucí. Chystá se tu snad nějaký podfuk? Uplácení? Vede to PAN Vodička, nebo je jenom pokladníkem skutečného šéfa táborové mafie? Kauzu pro vás budeme i nadále sledovat.
5) ABSENCE DOPLŇKŮ Za mých mladých let nosil každý správný džeňtas paraplíčko a slečinky nevyšly bez krajkových rukaviček a kloboučku. Chápu, že časy se mění, ale nepodceňujte sílu doplňků. Tady máte pár příkladů, co se dnes nosí.
6) MLUVITI STŘÍBRO No ano, chápu, že si toho musíte sdělit kopy a všechno je absolutně zásadní. Ale prosím vás, občas se vyplatí prostě sklapnout a vteřinku si užívat blaženého ticha. Přesně jako tyto dokonale vkusné dámy, které si pro jistotu zacpaly pusu jabkem.
*** Takhle to dopadne, když se budete řídit mým desaterem – lidé vám prostě neodolají.
