Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva
Bakalářská práce
DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY V TRESTNÍM ŘÍZENÍ Aleš Pokorný 2008
Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci na téma Důkazní prostředky v trestním řízení zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.
Poděkování: Děkuji doc. JUDr. Jaroslavu Fenykovi, PhD. za vedení a cenné připomínky při zpracování této bakalářské práce
2
Obsah
1 Úvod
5
2 Obecný výklad o dokazování
6
3 Základní pojmy důkazního práva
9
3. 1 Dokazování
9
3. 2 Důkazní prostředek
9
3. 3 Důkaz
10
3. 4 Předmět důkazu
11
3. 5 Pramen důkazu
11
3. 6 Subjekty dokazování
11
3. 7 Proces dokazování
12
3. 8 Důkazní právo
12
3. 9 Teorie důkazů
12
4 Základní zásady dokazování
13
4. 1 Zásada presumpce neviny
13
4. 1. 1 „In dubio pro reo“
14
4. 1. 2 Povinnost dokázat vinu
14
4. 2 Zásada vyhledávací
15
4. 3 Zásada materiální pravdy
16
4. 4 Zásada volného hodnocení důkazů
17
4. 5 Zásada ústnosti
18
4. 6 Zásada bezprostřednosti
18
4. 6. 1 Pravidlo nezměnitelnosti soudu
19
4. 6. 2 Pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání
20
4. 7 Zásada přiměřenosti
20
5 Předmět a rozsah dokazování
21
6 Rozdělení důkazů
23
7 Průběh dokazování
25
7. 1 Dokazování ve fázi prověřování
26
7. 2 Dokazování ve fázi vyšetřování
27
7. 3 Dokazování ve zkráceném přípravném řízení
28
7. 4 Dokazování v předběžném projednání obžaloby
29
3
7. 5 Dokazování v hlavním líčení
29
7. 6 Dokazování v odvolacím řízení
32
7. 7 Dokazování ve vykonávacím řízení
33
8 Jednotlivé důkazní prostředky
33
8. 1 Výpověď obviněného
34
8. 2 Výpověď svědka
36
8. 3 Znalci
41
8. 4 Věcné a listinné důkazy
43
8. 5 Ohledání
44
8. 5. 1 Prohlídka těla a jiné podobné úkony
45
8. 5. 2 Prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace
46
8. 5. 3 Vyšetření duševního stavu
47
9 Některé zvláštní způsoby dokazování
48
9. 1 Konfrontace
49
9. 2 Rekognice
49
9. 3 Vyšetřovací pokus
51
9. 4 Rekonstrukce
52
9. 5 Prověrka na místě
53
10. Následky porušení zákona při dokazování
53
11 Závěr
57
Summary
58
Literatura
59
4
1 Úvod Téma své bakalářské práce jsem si zvolil tak, aby poznatky získané při jejím zpracování byly pro mě přínosem také v mém povolání. Jako příslušník Policie České republiky se totiž denně podílím na trestním řízení a mohu porovnávat současnou praxi s požadavky právních předpisů a názory teorie na správný průběh trestního řízení. Těžištěm trestního řízení je proces dokazování a právě proto jsem se ve své práci rozhodl zabývat problematikou důkazních prostředků. Správné využívání důkazních prostředků, tzn. jejich uplatnění v souladu s právními předpisy, je základem pro naplnění účelu trestního řízení. To ovšem vyžaduje důkladné poznání důkazních prostředků a uvědomění si všech možností, které mohou pro trestní řízení přinést. Především je potřeba co nejlépe znát požadavky právních předpisů na provádění jednotlivých důkazních prostředků a následně požadavky na řádné využití poznatků těmito důkazními prostředky získanými. V trestním řízení totiž orgány činné v trestním řízení často nemají „prostor pro chyby“ a tak v případě chyby může dojít, a bohužel také dochází, ke zmaření účelu trestního řízení, tedy k neobjasnění trestného činu a k nepotrestání jeho pachatele. V takovém případě dochází k poklesu důvěry společnosti k orgánům činným v trestním řízení, pachatelé ztrácí zábrany v dalším páchání trestné činnosti a dochází k postupnému „roztáčení spirály“, kdy nekvalitní práce orgánů činných v trestním řízení vede v nárůstu kriminality. V práci se chci zabývat nejen jednotlivými důkazními prostředky, ale také nástinem celého procesu dokazování, jelikož se domnívám, že společně tvoří nedílný celek. Jednotlivé důkazní prostředky totiž nelze chápat odděleně, ale ve vzájemných vztazích mezi sebou a také ve vztazích k celému procesu dokazování. Ostatně takto věc předkládá také trestní řád, který tento celek spojuje základními zásadami důkazního práva, vzájemnou provázaností jednotlivých ustanovení a také v neposlední řadě přípustností analogie v trestním právu procesním. Práce je strukturována jak je výše uvedeno v obsahu, přičemž v prvé řadě se budu zabývat obecnými kapitolami, postupně popíši jednotlivé důkazní prostředky a poté problematiku následků porušení právních norem důkazního práva. Pojmy, které procházejí celou prací jsou popsány v kapitole č. 3. Při zpracování bakalářské práce jsem chtěl vycházet z nejnovějších poznatků, názorů, příp. rozhodnutí, a tak jsem využil především literatury vydané v posledním období.
5
2 Obecný výklad o dokazování Dokazování v trestním řízení je upraveno v hlavě páté § 89 až § 118 trestního řádu.
§ 89 Obecná ustanovení odst. 1: V trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat zejména: a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, b) zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, c) podstatné okolnosti mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu, d) podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatele, e) podstatné okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem f) okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání. odst. 2: Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpověď obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. odst. 3: Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.
Dokazování tvoří nezastupitelnou součást trestního řízení. Účelem trestního řízení je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestání (§ 1 trestního řádu). Předmětem trestního řízení je určitý skutek1 a hlavním úkolem orgánů činných v trestním řízení je zjistit, zda se tento skutek stal, zda je trestným činem, kdo je jeho pachatelem, jaké okolnosti vedly ke spáchání trestného činu nebo umožnily jeho spáchání. K takovému poznání docházejí v procesu zvaném dokazování. Dokazování je proces, jehož prostřednictvím se orgány činné v trestním řízení, ale také další osoby (např. obviněný, obhájce a jiné osoby) seznamují s událostí, která se stala v minulosti a jíž nebyly přítomny, přičemž se tak děje zprostředkovaně pomocí poznávání relevantních skutečností - důkazů, s jejichž pomocí je tato událost rekonstruována. Na úplnosti, přesnosti a věrnosti takové rekonstrukce pak závisí výsledek trestního řízení a dosažení jeho účelu. Při dokazování postupují orgány činné v trestním řízení v souladu s trestním řádem tím způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti2 a to tak, aby měly dostatek podkladů, na nichž následně založí své rozhodnutí ve věci. Za tímto účelem je 1
„Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu.“ Púry, F. In Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1410. 2 Orgány činné v trestním řízení mohou založit svá rozhodnutí na základě zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (tedy na „relativní pravdě“) a nemusí usilovat o zjištění skutečného stavu věci, tedy „absolutní pravdy“, které se ale musí snažit co nejvíce přiblížit. Požadavek na zjištění skutečného stavu věci by totiž kladl často nesplnitelné úkoly před orgány činné v trestním řízení, které by tímto mohlo být významně zpomaleno a účelu trestního řádu by nemuselo být vždy dosaženo.
6
třeba, aby byla sjednána nikoli úplná, ale tak vysoká míra pravděpodobnosti, která se podle pravidel lidské zkušenosti jeví být dostatečnou, aby odůvodnila rozhodování soudu a přesvědčení soudce o jejich pravdivosti3. V procesním smyslu je dokazování třeba chápat jako činnost, jejímž výsledkem je nalezení, zajištění a provedení důkazu v zákonem předvídané procesní formě. Jde o činnost začínající v přípravném řízení trestním a pokračující v řízení před soudem, kde leží těžiště dokazování. V přípravném řízení trestním není hlavním cílem objasnit skutkový stav věci pomocí zajištěných a precizně provedených důkazů, které pak soud pouze zopakuje, ale opatřit dostatek informací o důkazech a důkazních prostředcích a v nezbytně nutné míře i některé důkazy provést4 v co nejkratší době tak, aby bylo možno věc předložit soudu k rozhodnutí5. Proces dokazování je v praxi úzce spjat s kriminalistikou, jejíž metody a postupy slouží k vyhledávání, zajišťování a využití rozličných důkazních prostředků. Některé kriminalistické metody jsou současně také procesními úkony upravenými trestním řádem. Jedná se o ohledání v § 113 odst. 1, výslech obviněného v § 91, § 92, § 93, § 95, výslech svědka v § 101, § 101a, § 102, konfrontace v § 104a, rekognice v § 104b, vyšetřovací pokus v § 104c, rekonstrukce v § 104d, prověrka na místě v § 104e. Všechny kriminalistické metody musí vždy respektovat právní předpisy. Ty však v některých případech preferují ochranu jiného společenského zájmu před zájmem na objasnění trestného činu a zakazují použití některých poznávacích postupů6. Takové limity musí kriminalistika bezpodmínečně dodržovat. Je obecným principem právního státu, že stíhání trestných činů se neděje „za každou cenu“, nýbrž musí být sladěno také s ochranou jiných hodnot7. V průběhu dokazování tak často dochází ke střetu dvou protichůdných požadavků. Na jedné straně orgány činné v trestním řízení v zájmu společnosti usilují o získání dostatečného množství podkladů požadované kvality, na nichž by mohly založit svá rozhodnutí, přičemž při zajišťování takových poznatků může docházet k zásahům do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce. Na straně druhé poté stojí společenský zájem právě na ochraně těchto práv a svobod jednotlivce a zásah do nich je možný jen v zákonem vymezených případech a zákonem upraveným způsobem. Zásah do ústavně zaručených práv přitom musí být přípustný také dle ústavních předpisů8. 3
Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 294. Např. neodkladné a neopakovatelné úkony upravené v § 160 odst. 3, 4 TrŘ. 5 Vondruška, F., In Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. vyd. C.H.Beck, 2003, s. 372. 6 Např. v § 99 TrŘ upravený zákaz výslechu svědka o okolnostech týkajících se utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem nebo v případě, že by porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti. 7 Musil, J. In Musil, J., Konrád, Z., Suchánek J. Kriminalistika. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 9. 8 Tak např. v případě vyhledávání a zajišťování důkazů prostřednictvím institutu domovní a osobní prohlídky 4
7
Dokazování ovšem musí být v souladu nejen s vnitrostátní právní úpravou, ale také musí být v souladu s mezinárodními předpisy, jimiž je Česká republika vázána. Z pohledu dokazování v trestním řízení je nejvýznamnější Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (český text publikován pod č. 209/1992 Sb.), která, v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky, stojí nad vnitrostátní úpravou. Přijetím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podléhá Česká republiky kontrolnímu mechanismu představovanému především Evropským soudem pro lidská práva. Proto je třeba se také zabývat judikaturou k této Úmluvě, zejména judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a to především ve vztahu k čl. 6 Úmluvy, kde jsou obsažena některá obecně platná pravidla dokazování9. Není zde však upraveno vlastní dokazování, ale jsou stanoveny požadavky, které musí dokazování v rámci trestního řízení splňovat10. Konkrétní úprava dokazování již je ponechána vnitrostátnímu právu. Některé zásady vztahující se k dokazování jsou deklarovány také v Mezinárodním paktu o občanských právech a politických právech (český text publikován pod č. 120/1976 Sb.).
(upraveno v § 82 a násl. TrŘ) by docházelo ke střetu se zájmem na ochraně nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí upraveném v čl. 7 LZPS a zájmem na ochraně nedotknutelnosti obydlí upraveném v čl 12 LZPS, pokud by současně v uvedených článcích nebyla stanovena možnost omezení této nedotknutelnosti. 9 Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 313. 10 Jedná se především o požadavek práva na spravedlivý proces, v jehož rámci se uplatňuje požadavek na dodržení kontradiktornosti řízení, zahrnující zájem na dodržení principu „rovnosti zbraní“, který se v procesu dokazování projevuje především možností každé strany navrhovat a předkládat vlastní důkazy a současně se seznamovat s důkazy druhé strany a ověřovat jejich věrohodnost.
8
3 Základní pojmy důkazního práva 3. 1 Dokazování Dokazování je trestním řádem upravený postup subjektů dokazování, jehož cílem je poznání skutečností důležitých pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o události, jež se stala v minulosti a která je předmětem dokazování. Více k pojmu dokazování v kapitole č. 1.
3. 2 Důkazní prostředek Důkazní prostředek je činnost orgánu činného v trestním řízení nebo oprávněné strany11 trestního řízení, která slouží k poznání skutečnosti, jež má být dokazováním zjištěna12. Jedná se tedy o nástroj, který slouží k získání poznatků o předmětu dokazování (tzn. nástroj, jehož prostřednictvím je tento poznatek získáván). Trestní řád v § 89 odst. 2 demonstrativně vyjmenovává jako důkazní prostředky výpověď obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání13. Jde pouze o demonstrativní výčet, přičemž dále může za důkazní prostředek sloužit vše, co může přinést informace vedoucí k objasnění věci (samozřejmě za předpokladu zachování procesního postupu). Trestní řád neuvádí, kterým důkazním prostředkem by měla být určitá skutečnost dokazována. V některých případech ale zakazuje použití některého důkazního prostředku14. Jindy zase požaduje použití určitého důkazního prostředku15 nebo použití určitého počtu důkazních prostředků16.
11
Dle ustanovení § 215 odst. 2 TrŘ může také obžalovaný a jeho obhájce požadovat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. 12 Púry, F. In Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 575. 13 Trestní řád, narozdíl od teorie, nerozlišuje mezi pojmy „důkaz“ a „důkazní prostředek“. Tak se také v § 89 odst. 2 nehovoří o důkazních prostředcích, ale o důkazech, přičemž ovšem vztah mezi důkazním prostředkem a důkazem lze popsat jako vztah mezi formou poznávání (důkazní prostředek) a výsledkem tohoto poznávání (důkazem). 14 Např.: § 99 odst. 1 – zákaz výslechu svědka k utajovaným skutečnostem chráněným podle zvláštního zákona; § 99 odst. 2 – zákaz výslechu svědka v případě státem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti; § 100 odst. 1 – právo odepřít výpověď jako svědek v příbuzenském vztahu s obviněným, § 158 odst. 5 – nestanoví-li trestní řád jinak, úřední záznam o podaném vysvětlení nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. 15 Např. § 105 – přibrání znalce, je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba odborných znalostí; § 115 – nařízení pitvy vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem; § 116 – vyšetření duševního stavu obviněného znalcem; § 118 – vyšetření duševního stavu svědka. 16 „K vyšetření duševního stavu mladistvého se přiberou dva znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii.“ (§ 58 odst. 1 z.č. 218/1993 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže)
9
Ve starší literatuře se tradičně důkazní prostředky rozdělují na osobní (výslech obviněného, svědků, znalců, ohledání osoby) a věcné (ohledání předmětu, přečtení listiny)17.
3. 3 Důkaz Důkaz je ústřední pojem důkazního práva. Je to přímý poznatek získaný subjekty dokazování o předmětu důkazu důkazním prostředkem při procesu dokazování. Důkazem jsou např. informace obsažené ve výpovědi, získané ohledáním, obsah listin nebo jiných zpráv než písemných atp. Současná právní úprava umožňuje, aby za důkaz sloužilo vše, co může přispět k objasnění věci (§ 89 odst. 2 trestního řádu). Zákon neklade na poznatky získané jinak něž činností orgánů trestního řízení žádné zvláštní požadavky. Pouze důkazy získané postupem podle trestního řádu ze strany orgánů činných v trestním řízení musí být opatřeny zákonem předvídaným postupem18. Důkaz je výsledkem procesu dokazování a na základě zjištěných důkazů poté orgány činné v trestním řízení zakládají svá rozhodnutí ve věci. Důkaz je ovšem nejdříve nutno zajistit, což je činnost, směřující k opatření a zajištění konkrétní relevantní okolnosti pro účely jeho provedení a hodnocení v trestním řízení. Následně je nutné důkaz provést a procesně zajistit v souladu s trestním řádem (a zajistit tak jeho použitelnost pro další fáze trestního řízení) a před rozhodnutím musí orgán činný v trestním řízení důkaz vyhodnotit, což představuje závěrečný rozumový a myšlenkový postup, kterým se hodnotí závažnost (upotřebitelnost z hlediska skutkového stavu), zákonnost (přípustnost jeho opatření a provedení), pravdivost důkazu (zda obsahuje pravdivé skutečnosti)19. Důkazem je výsledek dokazování i tehdy, jestliže poznatek neodpovídá skutečnosti nebo se prověřovaného skutku ani netýká nebo při jeho získání byl porušen způsob stanovený v trestní řádu. I nepravdivý, nezávažný nebo dokonce nezákonný důkaz je důkazem v procesním smyslu a příslušný orgán činný v trestním řízení se s ním musí v souladu s trestním řádem vypořádat20. K nezákonným důkazům více v kapitole č. 8. Rozdělení důkazů je uvedeno v kapitole č. 5.
17
Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 334. Nett, A. In Nett, A., Zezulová, J., Vlček, E., Draštík, A. Trestní právo procesní. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 271. 19 Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 296. 20 Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 378. 18
10
3. 4 Předmět důkazu Předmětem důkazu je skutečnost, která má být provedením důkazu zjištěna. Je to okolnost důležitá pro trestní řízení, na jejímž objasnění zpravidla přímo nebo nepřímo závisí rozhodnutí ve věci samé. Předmět důkazu se liší od předmětu dokazování tím, že se zpravidla jedná o jednu skutkovou okolnost, jejíž objasnění je důležité pro trestní řízení, narozdíl od předmětu dokazování, který představuje souhrn takových skutečností, na jejichž objasnění je následně rozhodnutí založeno21.
3. 5 Pramen důkazu Pramenem důkazu je nositel (v případě osoby), resp. nosič informace (v případě věci) o předmětu důkazu. Každý důkaz je tak spjat s určitou osobou (např. u výslechu, ohledání, znaleckého posudku atp.) nebo věcí (je-li důkazem např. listina či jinak zachycená zpráva) a lze tedy rozlišovat prameny důkazů osobní a věcné.
3. 6 Subjekty dokazování Trestní řád nevymezuje výslovně subjekty dokazování, tedy osoby, které se účastní procesu dokazování a vykonávají na jeho průběh a výsledky vliv svými úkony, k nimž je zákon opravňuje nebo zavazuje. Podle významu, jaký v rámci dokazování mají, lze za subjekty dokazování považovat22: a) orgány činné v trestním řízení, které rozhodují o předmětu a rozsahu dokazování, důkazy vyhledávají, zajišťují, provádějí, prověřují a hodnotí, b) strany trestního řízení23, které mohou důkaz poskytnout, navrhnout, vyhledat, předložit24 nebo i v řízení před soudem provést, c) ostatní osoby25.
21
Např.: Vztah předmět dokazování – důkazní prostředek – předmět důkazu - důkaz: předmětem dokazování je určitý skutek, který se stal - předmětem důkazu je např. zjištění, zda se osoba A nacházela na místě činu -důkazním prostředkem je výslech – důkazem je výpověď výslechem získaná (informace v ní obsažená o předmětu důkazu). 22 Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 379. 23 § 12 odst. 6 TrŘ: „Stranou se rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce...“ 24 Vantuch, P. Vyhledávání a předkládání důkazů obhájcem (advokátem) v přípravném řízení. Bulletin Advokacie, 2005, č. 7-8, s. 29-35. 25 Např. znalec, který může dle § 107 odst. 1 TrŘ, navrhnout, aby byly jinými důkazy napřed objasněny okolnosti potřebné k podání posudku.
11
3. 7 Proces dokazování Dokazování, je proces, který lze rozdělit do několika na sebe postupně navazujících fázích, kterými musí subjekty dokazování projít, aby mohl být důkaz použit pro účely trestního řízení a mohlo být na jeho základě rozhodnuto o předmětné události. Proces dokazování lze rozdělit na fáze: a) vyhledávání důkazů (získání informací o existenci důkazu), b) opatření důkazu (faktické získání důkazu), c) provedení a procesní zajištění důkazu (procesní postup orgánů činných v trestním řízení, které při něm postupují v souladu s trestním řádem a tím důkazu dodávají procesní hodnotu), d) prověrka důkazu (zjištění kvality pramene důkazu, zjištění vzájemných vztahů mezi jednotlivými důkazy), e) hodnocení důkazu (vrcholná fáze procesu dokazování, kdy se plně uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů).
3. 8 Důkazní právo Důkazní právo je systém právních norem, které upravují proces dokazování v trestním řízení. Důkazní právo je tedy subsystémem trestního práva procesního.
3. 9 Teorie důkazů Teorie důkazů, jako součást trestního práva procesního, zkoumá platné důkazní právo, hodnotí jeho výklad a aplikaci v praxi a na podkladě toho činí návrhy na zdokonalení právní úpravy dokazování i aplikační praxe26.
26
Púry, F. In Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 560.
12
4 Základní zásady dokazování Trestní řád vyžaduje, aby při procesu dokazování byly stejně jako během celého trestního řízení dodržovány všechny základní zásady trestního řízení. Některé z těchto zásad se ovšem uplatňují nebo výrazněji projevují právě ve fázi dokazování a lze je tedy považovat za základní zásady dokazování. Těmito základními zásadami dokazování jsou: 1. zásada presumpce neviny 2. zásada vyhledávací 3. zásada materiální pravdy (zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností) 4. zásada volného hodnocení důkazů 5. zásada ústnosti 6. zásada bezprostřednosti 7. zásada přiměřenosti (zdrženlivosti)
4. 1 Zásada presumpce neviny Zásada presumpce neviny je v trestním řádu uvedena v § 2 odst. 2: „Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“
Zásada presumpce neviny je také uvedena v Listině základních práv a svobod v čl. 40 odst. 2: „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“
Dodržování této zásada požaduje také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 2: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“
A uvádí ji také v čl. 14 odst. 2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem dokázána jeho vina.“
Zásada presumpce neviny vychází z tzv. předpokladu řádného člověka („presumptio boni viri“), dle kterého je nutno na každého člověka hledět jako na řádného občana, a to až do okamžiku, kdy mu je prokázán opak27. Tato zásada se uplatňuje ve všech fázích trestního řízení s výjimkou vykonávacího řízení, následujícím po pravomocném odsuzujícím rozsudku. Pravomocný odsuzující rozsudek předpoklad neviny vyvrací. Pravomocný rozsudek zprošťující nebo pravomocné usnesení o
27
Kratochvíl, V. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 133.
13
zastavení trestního stíhání předpoklad neviny potvrzuje28. Zásada presumpce neviny je spjata s povinností orgánů činných v trestním řízení být vůči obviněnému nestranný a nezaujatý29 a se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti).
Ze zásady presumpce neviny vyplývají dvě důležitá pravidla: 1. Tzv. pravidlo v pochybnostech ve prospěch obviněného („in dubio pro reo“) 2. Povinnost orgánů činných v trestním řízení dokázat vinu (povinnost dokázat vinu)
4. 1. 1 „In dubio pro reo“
Pravidlo „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ („in dubio pro reo“) znamená, že pokud se v otázce viny obviněného objeví důvodné pochybnosti, musí orgány činné v trestním řízení rozhodnout v jeho prospěch30. Takové pochybnosti se ale musí týkat jen otázek skutkových (důkazních), nikoli právních31, což znamená, že se takové pochybnosti musí vztahovat na otázky zda obviněný skutečně spáchal předmětný skutek a zda je ve věci dostatek důkazů, aby mohla být vyslovena jeho vina. Tato zásada ovšem neznamená, že by ve prospěch obviněného měla být vykládána každá pochybnost, která se vyskytne. Rozhodnutí ve prospěch obviněného mohou odůvodnit jen rozumné pochybnosti o vině, tj. takové, které se opírají o určité okolnosti případu a které připouštějí jiné konkrétní vysvětlení případu, a to ve prospěch obviněného32 V této zásadě se promítá převažující zájem společnosti na zabránění odsouzení nevinného nad zájmem společnosti na potrestání viníka a to i s vědomím toho, že možný viník nebude potrestán.
4. 1. 2 Povinnost dokázat vinu
Povinnost orgánů činných v trestním řízení dokázat vinu obviněnému je podmínkou jeho odsouzení. K odsouzení obviněného nepostačuje pouhé nevyvrácení pochybností o jeho vině, ale vina mu musí být zřetelně prokázána. Vychází se zde přitom ze zásady, že nedokázaná vina má 28
Kratochvíl, V. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 134. 29 Projevující se v zásadě vyhledávací, zásadě zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, zásadě práva na obhajobu. 30 V souladu s ustanovením § 172 odst. 1 písm. c) TrŘ zastaví státní zástupce trestní stíhání v případě, že není prokázáno, že skutek spáchal obviněný, nebo dle § 226 písm. c) TrŘ zprostí soud obžalovaného obžaloby, nebylo-li prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný. 31 V případě právních pochybností se vychází ze zásady „iura novit curia“ (soud zná právo) a právo tedy není třeba dokazovat. 32 Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 298.
14
stejný význam jako dokázaná nevina. Vina musí být obviněnému prokázána orgánem činným v trestním řízení. Sám obviněný (ani jeho obhájce) nemá ale trestním řádem uloženou povinnost dokazovat svou nevinu a činit tak je jeho právem a ne povinností. Znamená to, že na obviněném neleží důkazní břemeno33. Ze skutečnosti, že obviněný neposkytl důkazy o své nevině nebo ji nedokázal, že odmítl vypovídat, že záměrně vypovídal nepravdu, atp. nelze vyvozovat závěry o jeho vině. Důkazní břemeno na obviněném neleží také z toho důvodu, že jeho postavení je oproti orgánům činným v trestním řízení slabší a jeho možnosti vyhledat a předložit důkazy jsou omezené34.
4. 2 Zásada vyhledávací Zásada vyhledávací je v trestním řádu uvedena v § 2 odst. 5: „Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch obviněného i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede . . .“
Zásada vyhledávací je projevem širší zásady oficiality uvedené v § 2 odst. 4 trestního řádu: „Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti . . .“
V souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací postupují tedy při dokazování orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti tak, že z vlastní iniciativy vyhledávají a provádějí důkazy, které mohou přispět k objasnění předmětného skutku a to tak, že ve věci vystupují nestranně a usilují o objektivní poznání skutečnosti. Zásada vyhledávací je úzce spjata s požadavkem na objektivnost dokazování ze strany orgánů činných v trestním řízení, které musí dokazovat stejně pečlivě skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. V případě soudu je toto pravidlo samozřejmé, ale u policejního orgánu nebo státního zástupce může někdy dojít k převaze vyhledávání důkazů svědčících v neprospěch obviněného35. Takový přístup ovšem není možný, jelikož zájmem státu není stíhat trestné činy „za každou cenu“, ale stíhat pouze skutečné pachatele trestných činů a to v souladu s dodržením všech zásad spravedlivého trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení musí všechny potřebné důkazy vyhledat a provést samy a 33
Šámal, P. Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Praha: Codex Bohemia, s.r.o., 1999, s. 314325. 34 Musil, J. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 138. 35 Tzv. obžalovací úchylka – zvýraznění role obžaloby nad požadavkem objektivnosti.
15
nesmějí čekat na návrhy procesních stran. Dle trestního řádu ovšem přitom postupují „za součinnosti stran“ (§ 2 odst. 5), což znamená, že každá strana může důkazy vyhledat, předložit nebo jejich provedení navrhnout (§ 89 odst. 2). Taková součinnost má usnadnit objasnění věci a aktivněji zapojit strany do dokazování36. Povinnosti dále vyhledávat důkazy nejsou orgány činné v trestním řízení zbaveny ani pokud se obviněný přizná ke spáchání trestného činu, jelikož obviněný může vypovídat nepravdivě a svým přiznáním může usilovat o zmaření důkazů svědčících proti němu. Zásada vyhledávácí je plně zachována v přípravném řízení, kdy orgány činné v trestním řízení stejně pečlivě prověřují okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby obviněné. Do jisté míry je ovšem tato zásada prolomena v řízení před soudem, kde jsou zvýrazněny role stran obžaloby37 a obhajoby, přičemž ale soud není vázán jejich důkazními návrhy a objasňování skutku, jenž je předmětem obžaloby provádí tedy nezávisle na jejich vůli (např. neprovede navrhované důkazy, které jsou pro věc nerozhodné nebo mají řízení jen účelově prodlužovat) ani se nespokojí se zjištěním formální pravdy38. V případě, že strany obžaloby a obhajoby neposkytnou soudu dostatek důkazů pro jeho rozhodnutí, je soud povinen tyto důkazy sám vyhledat.
4. 3 Zásada materiální pravdy (zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností) Zásada materiální pravdy39 je v trestním řádu uvedena v § 2 odst. 5: „Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí . . .“
Tato zásada nahradila v našem trestním řízení zásadu objektivní pravdy40 a její význam spočívá především v tom, že orientuje orgány činné v trestním řízení na skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí podstatné, aniž by se zjišťovaly skutečnosti nepodstatné41. Dokazování jiných
36
Musil, J. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 137. 37 Státní zástupce je zde povinen dokazovat vinu obžalovaného (§ 2 odst. 5 TrŘ). 38 Formální pravda představuje to, na čem se strany shodnou a souhlasně uznají za skutečnost, aniž by to nutně znamenalo soulad s realitou. 39 Materiální pravda je označována také jako pravda relativní. V trestním řízení poznávají orgány činné v trestním řízení pravdu o skutku zprostředkovaně, přičemž může dojít (a dochází) do jisté míry ke zkreslení přesnosti původního skutku. Takové zkreslení je ovšem možné jen v nepodstatných skutečnostech a nesmí ovlivnit výsledný závěr poznání. 40 Zásada objektivní pravdy spočívá ve zjištění skutečného stavu věci (absolutní pravda), tedy přesném zjištění všech okolností týkajících se skutku, přestože se např. nejedná o okolnosti důležité pro rozhodnutí. 41 Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 82.
16
skutečností, které nejsou pro trestní řízení podstatné, by jednak nevedlo k objasnění předmětu dokazování, ale naopak by jej „zatemňovalo“, a jednak by oddalovalo včasné rozhodnutí ve věci samé42. Neznamená to však, že by soud mohl své rozhodnutí založit na pouhém pravděpodobném zjištění. Veškeré skutkové okolnosti případu musí být bezpečně zjištěny, a to v rozsahu, který je potřebný pro rozhodnutí, a ve věci nesmí přetrvat důvodné pochybnosti, které by umožňovaly jiný výklad skutku, než ke kterému dospěje soud. Hodnocení, které skutečnosti jsou nebo nejsou pro trestní řízení podstatné se řídí zásadou volného hodnocení důkazů.
4. 4 Zásada volného hodnocení důkazů Zásada volného hodnocení důkazů je v trestním řádu uvedena v § 2 odst. 6: „Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.“
Hodnocení důkazů je myšlenková činnost soudu43, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti pro rozhodnutí, hodnota jejich pravdivosti a věrohodnosti a hodnota zákonnosti. Přitom hrají důležitou roli také životní zkušenosti toho, kdo důkazy hodnotí a nutnost přihlédnout k okolnostem konkrétního případu. Volné hodnocení důkazů znamená, že soud nemá žádným předpisem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné předložit, jakého druhu důkazního prostředku se má využít, jak se mají jednotlivé důkazy posuzovat. Může se při hodnocení důkazů opírat jen o ty důkazy, při jejichž provedení nedošlo k podstatnému porušení zákona, a byly provedeny před soudem. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená libovůli v jejich hodnocení. Vnitřní přesvědčení orgánů činných v trestním řízení není něčím neodpovědným a nekontrolovatelným, ale musí být vedeno přísně logickým úsudkem vyplývajícím z pečlivého, objektivního a všestranného uvážení všech dostupných důkazů. V souladu s tím musí být poté v odůvodnění rozsudku vyloženo, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení prováděných důkazů a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§ 125 odst. 1 TrŘ, § 134 odst. 2 TrŘ)44. Hodnocení důkazů jedním orgánem činným v trestním řízení přitom není závazné pro jiný orgán činný v trestním řízení. 42
Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 130. „Zásada volného hodnocení důkazů v zásadě platí ve všech stadiích trestního řízení a pro všechny orgány činné v trestním řízení. V nejúplnější podobě nalézá svůj výraz v hlavním líčení za situace, kdy všechny dosažitelné důkazy byly již provedeny.“ Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 137. 44 Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 80. 43
17
4. 5 Zásada ústnosti Zásada ústnosti je v trestním řádu uvedena v § 2 odst. 11: „Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají.“
Tato zásada je uvedena také v Ústavě v čl. 96 odst. 2: „Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“
A naznačuje ji v čl. 6 odst. 3 písm.) d také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu má tato minimální práva . . . vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.“
Zásada ústnosti se uplatňuje především v řízení před soudem a spočívá v tom, že soud rozhoduje na základě ústního jednání, ústního vyjádření stran a ústního provedení důkazů45 před soudem, ústně řídí jednání a ústně vyhlašuje rozsudek nebo jiné rozhodnutí ve věci (pravidlo „quod non est in foro, non est in mundi“ – co není před soudem, není na světě). Soud také, až na výjimky, sám vyslýchá obviněného, svědky, znalce. Trestní řád připouští některé výjimky ze zásady ústnosti v hlavním líčení46, ve veřejném47 nebo neveřejném48 zasedání a v případě vedení zjednodušeného řízení před samosoudcem49. Zásada ústnosti úzce souvisí se zásadou veřejnosti, neboť veřejný proces, aby mohl splnit svůj účel, musí být proveden v ústní formě50.
4. 6 Zásada bezprostřednosti Zásada bezprostřednosti je v trestním řádu uvedena v § 2 odst. 12: „Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném zasedání smí soud přihlédnout je k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.“
Zásada bezprostřednosti vyžaduje, aby se soud přímo seznámil se všemi okolnostmi případu, aby byl přítomen provádění všech důkazů a tak je také mohl již od počátku hodnotit a aby své rozhodnutí ve věci založil právě jen na důkazech, které byly před ním provedeny a které bezprostředně vnímal. 45
V případě ústního provedení např. listinných důkazů je v souladu s touto zásadou jejich přečtení. Přečtení protokolu o dřívější výpovědi osoby mladší 15ti let (§ 102 TrŘ), přečtení protokolu o dřívější výpovědi obžalovaného (§ 207 odst. 2 TrŘ), přečtení protokolu o dřívější výpovědi svědka nebo spoluobžalovaného (§ 211 TrŘ). 47 Přečtení protokolu o dřívější výpovědi svědka (§ 211 odst. 1 TrŘ) a ustanovení o tom, že omezení v provádění důkazů čtením protokolu o výpovědi svědka nebo znalce v § 211 odst. 1, 5 TrŘ platí pouze pro veřejné zasedání konané o odvolání (§ 235 odst. 2 TrŘ). 48 § 243 TrŘ: „Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů.“ 49 § 314e odst. 1 TrŘ: „Samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz . . .“ 50 Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 143.
46
18
S tím také souvisí požadavek na soud, aby čerpal důkazy z pramene pokud možno co nejbližšího zjišťované skutečnosti, jelikož takový pramen je nejspolehlivější a snižuje se tím riziko zkreslení původních informací (např. soud se nespokojí s tzv. svědectvím z druhé ruky, pokud je možné vyslechnout původního svědka). Trestní řád také připouští určité výjimky ze zásady bezprostřednosti. Jedná se především o případy, kdy, místo výslechu určité osoby před soudem, se čte protokol o jejím výslechu, který byl proveden mimo řízení před soudem51, nebo jiný listinný důkaz. Výjimkou je také institut trestního příkazu dle ustanovení § 314e odst. 1 trestního řádu, který soud vydává bez projednání věci a na základě důkazů obsažených ve spise. Další výjimkou je upuštění od dokazování skutečností, které strany ve zjednodušeném řízení označí za nesporné (§ 314d odst. 2 trestního řádu). Za výjimku ze zásady bezprostřednosti lze považovat také institut dožádání upravený v § 53 trestního řádu, kdy důkazy může provádět i soud, který ve věci nerozhoduje a není ani místně příslušný52. Ze zásady bezprostřednosti vyplývají dvě procesní pravidla53: 1. Pravidlo nezměnitelnosti soudu 2. Pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání
4. 6. 1 Pravidlo nezměnitelnosti soudu
Pravidlo nezměnitelnosti soudu vyjadřuje požadavek na to, aby ve věci rozhodl soudce, který je osobně přítomen celému soudnímu jednání ve všech jeho fázích54. Pro zajištění dodržení tohoto požadavku slouží institut tzv. náhradního soudce, který je celému soudnímu jednání také přítomen a v případě nutnosti může nahradit soudce. V případě, že by došlo ke změně ve složení soudu, tak by muselo být provedeno celé hlavní líčení znovu. Hlavní líčení by nemuselo být opakováno s případě, že by státní zástupce a obžalovaný, dle ustanovení § 219 odst. 3 věta druhá trestního řádu, souhlasili s možností přečíst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení. Toto pravidlo opět vyplývá z požadavku, aby ve věci rozhodl soudce, který sám a svými smysly vnímá průběh soudního jednání a provádění a hodnocení důkazů. 51
Jedná se o ustanovení § 183a odst. 1 TrŘ, které umožňuje provést některé důkazy i mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání – např. výslech svědka nebo provedení rekognice jako neodkladného a neopakovatelného úkonu dle ustanovení § 158a TrŘ. 52 Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 151. 53 Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 74-75. 54 § 202 odst. 1 TrŘ: „Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce.“ § 234 odst. 1 TrŘ: „Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.“ § 242 TrŘ: „Neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.“
19
4. 6. 2 Pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání
Pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání vyjadřuje požadavek toho, aby soud rozhodoval právě na základě bezprostředního („čerstvého“) dojmu z jednání a aby mezi prováděním důkazů (a tedy také jejich hodnocením) nebyla velká časová mezera, která by mohla negativně ovlivnit následné rozhodování. Průlomem tohoto pravidla je institut odročení hlavního líčení dle ustanovení § 219 odst. 1, 2, 3 trestního řádu, což znamená, že hlavního líčení je dočasně přerušeno55. Při pokračování v odročeném jednání je ale navázáno na toto pravidlo tím, že buď předseda senátu sdělí podstatný obsah dosavadního jednání a nebo se celé hlavní líčení opakuje56.
4. 7 Zásada přiměřenosti Zásada přiměřenosti je v trestním řádu uvedena v § 2 odst. 4: „. . . orgány činné v trestním řízení . . . Trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí.“
Zásada přiměřenosti spočívá ve společenském požadavku na vedení trestního řízení tak, aby při něm docházelo co nejméně a jen v nezbytně nutných případech k zásahům do práv jednotlivce zaručených Listinou základních práv a svobod. To se týká jak práv obviněného, tak také práv všech zúčastněných osob, přičemž k největším zásahům do těchto práv dochází při uplatňování institutů sloužících k zajištění osob a věcí důležitých pro trestní řízení. Zásada přiměřenosti navazuje na zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů a na zásadu presumpce neviny.
55 56
Z důvodů a na dobu uvedenou v § 219 odst. 1 TrŘ. Za podmínek stanovených § 219 odst. 3 TrŘ.
20
5 Předmět a rozsah dokazování Předmětem dokazování v trestním řízení jsou skutečnosti důležité pro trestní řízení, které je nezbytné dokázat, aby mohlo být ve věci řádně rozhodnuto. Trestní řád takové skutečnosti demonstrativně vyjmenovává v ustanovení § 89 odst. 1. Trestní řád tyto skutečnosti vyjmenovává pouze demonstrativně z toho důvodu, že nelze dopředu přesně určit, které okolnosti budou ve kterém případě významné pro trestní řízení a toto vždy záleží na konkrétním případu. Nicméně v trestním řádu vyjmenované skutečnosti představují v podstatě základ toho, co by mělo být v každé věci dokazováno a další skutečnosti již vyplývají ze specifik daného případu. Okolnosti, které se v trestním řízení dokazují lze rozdělit do dvou základních skupin57: 1. Okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé (hledisko hmotného práva) a) zda se skutečně stal skutek, který je předmětem řízení b) zda je trestným činem c) zda je pachatelem obviněný d) zda existují okolnosti vylučující protiprávnost e) zda existují okolnosti vylučující trestnost f) okolnosti důležité pro uložení trestu, ochranného opatření a náhrady škody g) okolnosti, které vedly ke spáchání trestného činu nebo jeho spáchání umožnily
2. Okolnosti důležité pro postup v trestním řízení (hledisko procesního práva) Jedná se o okolnosti, jejichž zjištění má vliv na další směr postupu v trestním řízení (např. okolnosti odůvodňující zproštění povinnosti svědčit, okolnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání, jeho přerušení, odročení hlavního líčení, důležité pro použití zvláštních způsobů řízení apod.). Při dokazování okolností procesní povahy se zpravidla nevyžaduje takový rozsah dokazování jako u okolností důležitých pro rozhodnutí ve věci samé (otázka viny a trestu). Je to dáno tím, že procesní úkony jsou prováděny od samého počátku trestního řízení, kdy orgány činné v trestním řízení zpravidla ještě neznají celý okruh okolností důležitých pro trestní řízení a tyto okolnosti ještě nejsou všechny objasněny.
57
Autoři odborných publikací rozlišují 3 (Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 387-388 nebo Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 303-306) až 4 (Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 332-333) takové skupiny. Domnívám se ale, že uvedené dvě skupiny jsou základní a další skupiny je možno pod ně podřadit nebo že stojí na „hranici“ mezi nimi.
21
Trestní řád požaduje, aby byly dokazovány všechny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Některé okolnosti ale v trestním řízení není nutné dokazovat. Jedná se o tyto tři skupiny:
1. Tzv. nesporné (nepochybné) skutečnosti Jedná se o skutečnosti ve zkráceném přípravném řízení, které jsou se souhlasem obviněného dle § 314b trestního řádu považovány za nesporné a není nutné je v hlavním líčení dokazovat.
2. Skutečnosti, o nichž již bylo rozhodnuto způsobem pro trestní řízení závazným nebo je-li rozhodnutí vyhrazeno jinému orgánu než orgánu činnému v trestním řízení. Jedná se zaprvé o posuzování předběžných otázek orgány činnými v trestním řízení dle § 9 trestního řádu, které o předběžných otázkách rozhodují samostatně, pokud již ve věci nepadlo pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jehož rozhodnutím jsou vázány. Zadruhé se jedná o posuzování předběžné otázky v působnosti Soudního dvora dle § 9a trestního řádu, jehož rozhodnutí o předběžné otázce je závazné pro všechny orgány činné v trestním řízení.
3. Nedokazují se právní předpisy V souladu se zásadou „iura novit curia“ se nedokazují právní předpisy uveřejněné ve Sbírce zákonů, resp. Sbírce mezinárodních smluv, které musí každý orgán činný v trestním řízení znát. Jiné předpisy znát nemusí (právní předpisy nižší právní síly, které se ve Sbírce zákonů nepublikují ani neoznamují – např. obecně závazné vyhlášky obcí, cizozemské právní normy atp.). Pokud takové jiné právní předpisy orgán činný v trestním řízení nezná, tak se dokazují.
Předmět dokazování úzce souvisí s rozsahem dokazování. Rozsah
dokazování
je
určen
ustanovením § 89 odst. 1 trestního řádu, které uvádí, že okolnosti důležité pro trestní řízení je potřeba dokazovat v „nezbytném rozsahu“, čímž je myšleno v rozsahu nezbytně nutném pro řádné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci. Předmět dokazování určuje okruh skutečností, které mají být dokázány a rozsah dokazování poté určuje množství a kvalitu důkazů, kterými má být uvedený okruh skutečností dokázán58. Někdy je rozsah dokazování pokládán za součást předmětu dokazování, „protože vymezuje 58
Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 389.
22
kvantitativní stránku tohoto pojmu“59. Rozsah dokazování se mění v závislosti na tom, v jakém stadiu se trestní řízení nachází. Pro každé další stadium trestního řízení je zpravidla nutné obstarat více důkazů než postačovalo ve stadiu předchozím. V dřívějších stadiích trestního řízení je možné dle trestního řádu provádět dokazování v menším rozsahu, než ve stadiích pozdějších. Tak pro zahájení trestního řízení (§ 158 odst. 3 trestního řádu) stačí pouze podezření ze spáchání trestného činu a do zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 trestního řádu) je možné opatřovat jen některé důkazy použitelné následně před soudem60. Pro zahájení trestního stíhání poté stačí méně důkazů než pro podání obžaloby (§ 176 odst. 1 trestního řádu) a podobný vztah je mezi podáním obžaloby a vynesením rozsudku (§ 225 odst. 1 trestního řádu), přičemž platí, že rozsah dokazování může být v řízení před soudem v rámci obžaloby oproti přípravnému řízení zúžen, nikoli však rozšířen. Rozsah dokazování v přípravném řízení je také závislý na formě přípravného řízení61.
6 Rozdělení důkazů Trestní řád podrobně neupravuje rozdělení důkazů. Rozdělení důkazů je tedy především věcí právní nauky, která důkazy dělí podle: 1. vztahu důkazu k předmětu obvinění 2. pramene důkazu62 3. vztahu pramene důkazu k dokazované skutečnosti 4. vztahu důkazu k dokazované skutečnosti
Ad 1. Podle vztahu důkazu k předmětu obvinění se rozdělují důkazy na důkazy usvědčující a důkazy ospravedlňující: Usvědčující důkazy prokazují okolnosti, které svědčí proti obviněnému (potvrzují obvinění). Ospravedlňující důkazy oproti tomu prokazují okolnosti, které svědčí ve prospěch obviněného (tedy obvinění „zeslabují“).
59
Císařová, D. Předmět dokazování. Stát a právo, 1967, č. 13, s. 93 In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 389. 60 Zajišťovat znalecké posudky, odborná vyjádření, ohledání, listinné, zvukové a obrazové záznamy dle § 158 odst. š písm. a) až h), provedení výslechu nebo rekognice dle § 158a TrŘ. 61 Např. ve standardním přípravném řízení je možné provádět výslech svědka, jestliže jde o neodkladný nebo neopakovatelný úkon; jde o výslech osoby mladší 15ti let s omezenou schopností vnímat, pamatovat si či reprodukovat; je dáno podezření, že na svědky by mohl být činěn nátlak nebo se předpokládá delší doba vyšetřování. V rozšířeném přípravném řízení (§ 168 a 169 TrŘ) taková omezení pro výslech svědka neplatí. Naopak ve zkráceném přípravném řízení je výslech svědka omezen pouze na neodkladné a neopakovatelné úkony. 62 Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 392.
23
Rozdělení důkazů na usvědčující a ospravedlňující je založeno pouze na významu důkazů pro rozhodnutí o dokazované okolnosti a nevypovídá nijak o podstatě důkazu. Některý důkaz může obsahovat současně jak údaje svědčící proti obviněnému, tak i údaje svědčící v jeho prospěch. Týž důkaz může mít za určitých okolností povahu důkazu ospravedlňujícího, za jiných okolností usvědčujícího. V průběhu řízení se může ukázat, že důkaz považovaný původně za usvědčující je ve skutečnosti ospravedlňující a naopak. Konečnou klasifikaci důkazů z tohoto hlediska je možno provést proto zpravidla až při závěrečném hodnocení všech důkazů63. Uvedené dělení důkazů používá i trestní řád, který v ustanovení § 2 odst. 5 ukládá orgánům činným v trestním objasňovat stejně pečlivě okolnosti „svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby“ osoby, proti níž se řízení vede.
Ad. 2. Podle pramene důkazu lze důkazy rozdělit na důkazy osobní a důkazy věcné: Důkaz osobní vychází z pramene osobního (tedy je poskytován osobou obviněného, svědka, znalce, ohledáním osoby). Důkaz věcný vychází z pramene věcného. Věcnými důkazy jsou obsah listiny, ohledání věci, ohledání místa, důkazy spočívající v předmětech (např.stopy, doličná věc64 atp.).
Ad. 3. Podle vztahu pramene důkazu k dokazované skutečnosti se důkazy dělí na důkazy původní a odvozené: Původní (bezprostřední) důkaz vychází ze zdroje, který byl přímo účasten dokazované okolnosti. Např. výpověď svědka, který byl předmětné události osobně přítomen; originál listiny, videozáznam relevantní události aj. Odvozený (zprostředkovaný) důkaz pochází ze zprostředkovaného zdroje. Důkaz nepochází od původního nositele důkazu, ale tímto byl důkaz předán dalšímu nositeli, který ovšem nebyl bezprostředně dokazované okolnosti přítomen, a tento teprve předává důkaz orgánu činnému v trestním řízení. Např. výpověď svědka o tom, co slyšel o jiné osoby a čemu sám nebyl přítomen; kopie originálu listiny. Trestní řád v ustanovení § 2 odst. 12 požaduje, aby bylo rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení založeno především na základě důkazů původních. Odvozené důkazy totiž mohou být zatíženy určitou nepřesností, ke které může dojít právě zprostředkováním důkazu65. Což ovšem neznamená, že odvozené důkazy by mělo být již předem pohlíženo jako na méněcenné. Pokud
63
Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 335. Jiné označení pro „věc důležitou pro trestní řízení“. 65 Např. u výslechu svědka může dojít ke zkreslení údajů takto získaných na základě odlišného chápání nebo odlišné vypovídací schopnosti původního a zprostředkujícího svědka. 64
24
totiž nejsou k dispozici původní důkazy, je nutné rozhodnutí založit právě na nich. Odvozeného důkazu lze také často použít ke zjištění důkazu původního, popř. k jeho prověrce66.
Ad. 4. Podle vztahu důkazu k dokazované skutečnosti se důkazy dělí na důkazy přímé a nepřímé: Přímý důkaz přímo potvrzuje nebo vyvrací hlavní dokazovanou skutečnost (podává poznatek o tom, zda se tato skutečnost stala nebo existuje). Např. výpověď svědka, který byl přímo účasten dokazované skutečnosti, tuto vnímal svými smysly a na základě tohoto vnímání je mu znám její průběh. Nepřímý důkaz je takový, kterým se dokazuje skutečnost jiná (skutečnost vedlejší, ale související se skutečností hlavní), ze které ale lze usuzovat na skutečnost hlavní. Např. daktyloskopické otisky obviněného na vražedné zbrani sice nedokazují, že obviněný spáchal čin vraždy, ale dokazují, že tuto zbraň držel. Nepřímý důkaz není méně významný než přímý a kromě dokazování hlavní skutečnosti jej lze využít také na prověrku důkazu přímého. Rozhodnutí ve věci mohou orgány činné v trestním řízení založit jak na důkazech přímých, tak nepřímých. Pokud je ovšem takové rozhodnutí založeno pouze na důkazech nepřímých, pak tyto musí „uzavírat kruh“ vysvětlující všechny relevantní skutečnosti.
7 Průběh dokazování Dokazování probíhá všech stadiích trestního řízení. V každém stadiu má svá specifika, která jsou dána účelem stadia v trestním řízení. Dokazování probíhá: 1. v přípravném řízení: a) ve fázi prověřování b) ve fázi vyšetřování c) ve zkráceném přípravném řízení 2. v řízení před soudem: a) při předběžném projednání obžaloby b) v hlavním líčení c) v odvolacím řízení d) ve vykonávacím řízení 66
Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 313.
25
7. 1 Dokazování ve fázi prověřování Zjistí-li policejní orgán na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, že je dáno podezření ze spáchání trestného činu, je povinen učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností, nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele. Za tímto účelem zahájí policejní orgán úkony trestního řízení. Zahájením úkonů trestního řízení začíná stadium trestního řízení, které je označováno jako fáze prověřování, která probíhá až do okamžiku zahájení trestního stíhání, odevzdání nebo odložení věci. O zahájení úkonů trestního řízení vyhotoví policejní orgán záznam, kterým informuje státního zástupce o existenci nové trestní věci. Za účelem objasnění skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je policejní orgán, dle § 158 odst. 3 trestního řádu, oprávněn zejména: a) vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů, b) vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky, c) obstarávat potřebné podklady, zejména spisy a jiné písemné materiály, d) provádět ohledání věci a místa činu, e) vyžadovat za podmínek uvedených v § 114 provedení zkoušky krve nebo jiného podobného úkonu, včetně odběru potřebného biologického materiálu, f) pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob, snímat daktyloskopické otisky, provádět osobou téhož pohlaví nebo lékařem prohlídku těla a jeho zevní měření, jestliže je to nutné ke zjištění totožnosti osoby nebo ke zjištění a zachycení stop nebo následků činu, g) za podmínek stanovených v § 76 zadržet podezřelou osobu, h) za podmínek v § 78 až 81 činit rozhodnutí a opatření v těchto ustanoveních naznačená, i) způsobem uvedeným v hlavě čtvrté provádět neodkladné a neopakovatelné úkony, pokud podle tohoto zákona jejich provedení nepatří do výlučné pravomoci jiného orgánu činného v trestním řízení.
Výše uvedená oprávnění (a dále uvedené operativně pátrací prostředky) uvádí trestní řád pouze demonstrativně a policejní orgán tedy může využít při prověřování i jiných, v zákoně neuvedených, postupů, které však nesmí být v rozporu s požadavky trestního řádu. Ve fázi prověřování dochází především k vyhledání důkazů, které budou procesně provedeny v následujících stadiích trestního řízení při plném uplatnění zásady bezprostřednosti, ústnosti a 26
veřejnosti67. To ovšem neplatí absolutně, protože některé úkony není možné provést v pozdějších stadiích trestního řízení a musí být provedeny již ve fázi prověřování. Jedná se zpravidla o neodkladné a neopakovatelné úkony68, o jejichž provedení sepíše policejní orgán protokol. Protokolace takového úkonu v souladu s trestním řádem poté zajišťuje procesní použitelnost důkazu v řízení před soudem, narozdíl od úkonů o nichž policejní orgán sepisuje pouze záznam, který v pozdějších stadiích trestního řízení slouží pouze jako informace o důkazu, ale nepředstavuje důkaz samotný69. Zvláštní postavení mezi jinými důkazy vyhledanými či provedenými ve fázi prověřování mají zvukové, obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků. Pokud jejich získání bylo v souladu s trestním řádem lze je použít jako důkaz v dalších fázích trestního řízení.
7. 2 Dokazování ve fázi vyšetřování Nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby. Zahájením trestního stíhání začíná fáze trestního řízení, která se označuje jako vyšetřování, které probíhá až do podání obžaloby nebo jiného úkonu, jímž se vyšetřování ukončuje. Orgány konající vyšetřování postupují v této fázi z vlastní iniciativy tak, aby co nejrychleji a v potřebném rozsahu vyhledaly všechny základní důkazy vedoucí k objasnění věci. Důkazy vyhledávají a za stanovených podmínek i provádí bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného. Přitom mají k dispozici jak oprávnění uvedená pro fázi prověřování, tak také další instituty umožňující řádné objasnění věci70. Význam vyšetřování spočívá v získání podkladů důležitých pro následné rozhodnutí, jakým způsobem bude vyšetřování ukončeno a ve získání podkladů pro případné řízení před soudem. Účelem vyšetřování, stejně jako celého přípravného řízení, je tedy vyhledat všechny 67
Tyto zásady nejsou ve fázi prověřování uplatňovány a protože podstata některých důkazů jejich uplatnění vyžaduje, dochází právě pouze k vyhledání důkazů a jejich provedení je poté otázkou dalších stadií trestního řízení. O vyhledání takového důkazu sepíše policejní orgán zpravidla úřední záznam, který ale není možné použít v řízení před soudem jako důkaz (např. úřední záznam o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 5 TrŘ není možné použít jako důkaz v řízení před soudem, s výjimkou postupu dle § 314 odst. 2 TrŘ). 68 § 160 odst. 4 TrŘ: „Neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést . . . „ 69 Zjednodušeně lze říci, že úkon, pro který trestní řád vyžaduje jeho protokolaci, je použitelný jako důkaz v pozdějších stadiích trestního řízení. 70 Např.: vazba (§ 67-68 TrŘ, zadržení obviněného (§ 75 TrŘ), příkaz k zatčení (§ 69 TrŘ), výslech obviněného (§91-95 TrŘ).
27
významné důkazy. Některé důkazy také orgány vyšetřování mohou provést. Mimo důkazy, které mohou být provedeny již ve fázi prověřování, se jedná o výslechy svědků, které mohou být, dle § 164 odst. 1 trestního řádu, provedeny: a) jestliže se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, b) jde-li o výslech osoby mladší patnácti let, c) jde-li o výslech osoby, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti, d) nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak, e) hrozí-li z jiného důvodu, že bude ovlivněna výpověď poškozeného nebo svědka nebo jejich schopnost si zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo tyto skutečnosti reprodukovat (zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování).
Bez výše uvedených podmínek lze ale vyslechnout znalce a současně není nutno opakovat úkony, které byly v souladu s trestním řádem provedeny před zahájením trestního stíhání. V případě, že se koná vyšetřování ve věci trestného činu, o němž koná řízení v prvním stupni krajský soud (tzv. rozšířené vyšetřování), provádí orgán vyšetřování důkazy v rozsahu nezbytném pro podání obžaloby nebo pro jiné rozhodnutí. Při provádění výslechů svědků není v takovém případě vázán podmínkami uvedenými v § 164 odst. 1 trestního řádu.
7. 3 Dokazování ve zkráceném přípravném řízení Zkrácené přípravné řízení je druh přípravného řízení, které nese znaky prověřování71 a současně také určité znaky vyšetřování72. Začíná zahájením úkonů zkráceného přípravného řízení a končí podáním návrhu na potrestání státním zástupcem nebo jiným rozhodnutím státního zástupce. Policejní orgán má ve zkráceném přípravném řízení stejná oprávnění jako ve fázi prověřování. Ve stejném rozsahu také provádí důkazy. Pouze při výslechu podezřelého postupuje policejní orgán jako při výslechu obviněného (tedy jako ve fázi vyšetřování). Narozdíl od prověřování, ale ve zkráceném přípravném řízení existuje možnost použít jako 71
Osoba, jíž se sděluje podezření ze spáchání trestného činu, se stává obviněným až podáním návrhu na potrestání soudu a jeho doručením této osobě; formální důkazy se provádějí zásadně až v řízení před soudem; v průběhu zkráceného přípravného řízení se důkazy opatřují zásadně neformálními postupy; seznámení podezřelého se spisem se po skončení zkráceného přípravného řízení neprovádí. 72 Koná se zásadně proti určité osobě, jíž se sdělí podezření ze spáchání trestného činu.
28
důkaz před soudem také úřední záznam o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 3, 5 trestního řádu, a to v případě, že s jeho přečtením před soudem souhlasí státní zástupce i obviněný
(§
314d
odst. 2 trestního řádu).
7. 4 Dokazování v předběžném projednání obžaloby Předběžné projednání obžaloby je fakultativní stadium trestního řízení, které může nařídit předseda senátu po podání obžaloby stáním zástupcem, jestliže jsou dány důvody dle ustanovení § 186 trestního řádu. Smyslem předběžného projednání obžaloby je zjistit, zda obžaloba poskytuje spolehlivý podklad k projednání věci, zda je dána příslušnost soudu a zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem a zda byly v přípravném řízení objasněny všechny základní skutečnosti nutné k provedení hlavního líčení a rozhodnutí v něm. Předběžné projednání obžaloby končí poté, co předseda senátu nařídí hlavní líčení nebo rozhodne jinak v souladu s ustanovením § 188 trestního řádu. Předběžné projednání obžaloby se koná zpravidla v neveřejném zasedání (nenařídí-li) předseda senátu zasedání veřejné). Dochází zde tedy k prolomení zásady veřejnosti v řízení před soudem a provádění důkazů má v této fázi trestního řízení odlišný význam než v hlavním líčení. V tomto stadiu se dokazování zpravidla neprovádí. Účelem předběžného projednání obžaloby není řešit otázku viny na podkladě zevrubného rozboru a vyhodnocení důkazů tak jako při hlavním líčení, ale je nutno v něm hodnotit výsledky přípravného řízení z toho hlediska, aby věc byla dostatečně připravena na její projednávání v hlavním líčení73. Dokazování je tedy zaměřeno pouze na posouzení toho, zda je obžaloba důvodná a lze nařídit hlavní líčení a nebo je na místě rozhodnout ve věci jinak. Za tímto účelem může dojít k výslechu obviněného a opatření potřebných vysvětlení, ale smyslem těchto úkonů není dokazovat skutkový stav věci, ale umožnit výše zmíněná rozhodnutí.
7. 5 Dokazování v hlavním líčení Hlavní líčení je nejvýznamnějším stadiem trestního řízení, ve kterém se rozhoduje o vině a trestu a dochází zde k naplnění účelu trestního řízení. V hlavním líčení také leží těžiště dokazování. Hlavní líčení začíná nařízením hlavního líčení a končí rozhodnutím soudu ve věci. Účelem hlavního líčení je provést, v souladu s trestním řádem a všemi zásadami trestního 73
Baxa, J., Šámal, P. In. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář – díl II. 5. vyd. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 1462.
29
řízení, všechny důkazy potřebné pro řádné objasnění věci a následné rozhodnutí. V tomto stadiu již dokazování spočívá především v provádění a hodnocení důkazů, které byly vyhledány v přípravném řízení. I v tomto řízení ale mohou být vyhledány orgány činnými v trestním řízení nové důkazy a nebo mohou být nové důkazy předloženy jinými osobami74. Problematiku dokazování v hlavním líčení upravuje trestní řád především v § 207 až § 215. Hlavní líčení se koná zásadně veřejně. Veřejnost může být vyloučena jen v zákonech stanovených případech (§ 200 odst. 1 trestního řádu). Hlavní líčení řídí a, nestanoví-li trestní řád jinak, dokazování provádí předseda senátu. Provedením jednotlivého důkazu nebo úkonu může pověřit člena senátu, anebo může jeho provedení uložit státnímu zástupci za podmínek § 180 odst. 3 trestního řádu. Po přednesení obžaloby státním zástupcem a vyjádření poškozeného k tomu, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody, vyslechne předseda senátu obžalovaného k obsahu obžaloby a byl-li uplatněn nárok na náhradu škody, také k tomuto návrhu. Protokol o dřívější výpovědi obžalovaného lze přečíst jen v případech: a) když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, b) když obžalovaný odepře vypovídat c) anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji uvedenými při hlavním líčení.
Je-li obžalovaných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných. Obžalovaného je ovšem nutno vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti. Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo jemu blízké osobě z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka75, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně76.
74
Viz. kapitola oddíl 2.6 Subjekty dokazování V takovém případě ale musí soud učinit všechna potřebná opatření k ověření totožnosti svědka. Mimo to není možné založit následné rozhodnutí o vině obžalovaného pouze na výpovědi utajeného svědka. 76 Po návratu do jednací síně, ale musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit a může prostřednictvím předsedy senátu klást takovému svědku otázky. 75
30
Místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže: a) soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí, b) se obžalovaný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, c) se obžalovaný bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí77, d) se jedná o výslech svědka nebo spoluobžalovaného, který zemřel nebo se stal nezvěstným, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný, nebo onemocněl chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje jeho výslech, e) se v případě výslechu svědka nebo spoluobžalovaného šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, f) svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat nebo s v podstatných bodech odchyluje od své předchozí výpovědi78.
Místo výslechu znalce lze číst protokol o jeho výpovědi nebo jeho písemný posudek, jestliže znalec byl před podáním posudku poučen podle § 106 trestního řádu, nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi (a nejde-li o případy výše uvedené pod body e), f), může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích79. Protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině obžalovaného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy. Posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny, jimiž se provádí důkaz, se při hlavním líčení přečtou a umožní se do nich nahlédnout stranám, a pokud je to třeba, i svědkům a znalcům. Jiné věcné důkazy se předloží stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům. Obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu. Dokazování zde provádí soud, státní zástupce nebo strana obhajoby. Důkaz za soud provádí předseda senátu, ale může být proveden i členem senátu. Strany mají vždy možnost na podporu svých stanovisek nejen navrhovat, ale také provádět opatřené důkazy. Státní zástupce má za cíl přednést důkazy o správnosti svého přesvědčení vyjádřeného v podané obžalobě, tedy přesvědčit soud o důvodnosti postavení obžalovaného před soud a jeho vině. Strana obhajoby má zase za 77
V tomto i v předchozím případě postačuje k přečtení protokolu o předchozí výpovědi svědka pouze souhlas státního zástupce. 78 Za podmínek uvedených v § 211 odst. 3 písm. a,b, c) TrŘ. 79 Předestření dřívější výpovědi spočívá v reprodukci těch částí protokolu o předchozím výslechu, ke kterým se má vyslýchaná osoba vyjádřit a vysvětlit rozpory mezi svými výpověďmi.
31
úkol zmírnit či plně vyvrátit tvrzení státního zástupce, a to buď prokázáním nevěrohodnosti či neprůkaznosti důkazů obžaloby, nebo předložením svých vlastních důkazů obžalovaného ospravedlňujících či zmírňujících jeho vinu.80 Při hlavním líčení se také plně uplatňuje součinnost stran při dokazování deklarovaná v § 2 odst. 5 trestního řádu. Státní zástupce, obžalovaný, jeho obhájce a zákonný zástupce, zúčastněná osoba, poškozený a jejich zmocněnci tak mohou se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky, a to zpravidla tehdy, když předseda senátu své dotazy skončil a když už nemají otázek členové senátu. Dále může státní zástupce, obžalovaný a jeho obhájce žádat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce81. Po provedení výslechu má právo druhá strana klást vyslýchanému otázky. Soud pak k návrhu stran, popř. z vlastní iniciativy, může dokazování doplnit, a to nejen důkazy opatřenými a procesně zajištěnými již v přípravném řízení, ale i důkazy novými, které dosud provedeny ještě vůbec nebyly82. Po provedení všech důkazů zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování. Není-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem. V případě, že po závěrečných řečech nebo při závěrečné poradě shledá soud, že je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno, a v hlavním líčení se pokračuje. Po doplnění dokazování je třeba vždy znovu dát slovo k závěrečným řečem. Pokud soud již po skončení dokazování ve věci rozhoduje, smí přihlížet pouze ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se jen o ty důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil.
7. 6 Dokazování v odvolacím řízení Odvolání je řádný opravný prostředek, kterým mohou oprávněné osoby napadnout dosud nepravomocný rozsudek soudu prvního stupě. Odvolací řízení probíhá zpravidla ve veřejném zasedání. V určitých případech může proběhnout celé nebo z části v neveřejném zasedání (např. pokud není potřeba provádět dokazování). Odvolací řízení končí rozhodnutím odvolacího soudu. V odvolacím řízení je dokazování prováděno pouze za účelem odstranění pochybností o tom, zda skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná a předmětný skutek byl řádně
80
Vaněček, P. K provádění důkazů v hlavním líčení. Trestní právo, 2004, č. 1, s. 6-9. Za podmínek uvedených v § 215 odst. 2 TrŘ. 82 Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 400. 81
32
objasněn. Ve veřejném zasedání provede odvolací soud jen ty důkazy, které jsou potřebné pro rozhodnutí o odvolání, pokud nejde o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by nahrazovalo činnost soudu prvního stupně. Důkazy se provádějí dle stejných ustanovení trestního řádu jako při hlavním líčení. Při provádění důkazů výslechem platí, že není-li obžalovaný přítomen, přestože byl řádně předvolán, má se za to, že souhlasí s přečtením protokolů o dřívějším výslechu svědků a znalců. Odvolací soud může přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem a tyto poté hodnotí v souvislosti s důkazy provedenými soudem prvního stupně během hlavního líčení, přičemž je vázán jeho hodnocením takových důkazů. Tímto není vázán u důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání opakovaně provedl nebo pokud provedl důkazy, které před soudem prvního stupně nebyly provedeny. V takovém případě se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně.
7. 7 Dokazování ve vykonávacím řízení Ve vykonávacím řízení má dokazování odlišný charakter než v předchozích stadiích trestního řízení. Dokazování zde není zaměřeno na rozhodnutí o vině obžalovaného, ale provádí se za účelem získání podkladů pro jiná rozhodnutí – např. o odkladu výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, o osvědčení či neosvědčení podmíněně odsouzeného, o podmíněném propuštění atp.
8 Jednotlivé důkazní prostředky V § 89 odst. 2 vyjmenovává trestní řád demonstrativně důkazní prostředky, jejímiž prostřednictvím lze dosáhnout poznatků vedoucích k řádnému objasnění věci. Vyjmenovává zde výpověď obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Následně tyto důkazní prostředky trestní řád popisuje v hlavě páté v oddíle prvním až šestém, přičemž navíc je v oddíle třetím pojednáno o některých zvláštních způsobech dokazování.
33
8. 1 Výpověď obviněného Obviněným se rozumí osoba, proti které bylo zahájeno trestní stíhání dle § 160 odst. 1 trestního řádu. Výpověď obviněného je upravena v trestním řádu především v hlavě páté oddíle prvním v § 90 až § 95. Výpověď obviněného má v trestním řízení dvojí funkci. Jednak je jedním z důkazních prostředků a jednak je prostředkem vlastní obhajoby obviněného. Právě obviněný totiž může podat nejúplnější a nejvěrnější informace o skutku, který je předmětem trestního řízení. Výsledek trestního řízení se ale obviněného bezprostředně dotýká a tato zainteresovanost zpravidla ovlivňuje důkazní hodnotu jeho výpovědi. Obviněný se přitom může hájit způsobem, jaký uzná za vhodný, není povinen vypovídat, k výpovědi nesmí být žádným způsobem donucován a ve své výpovědi může uvádět i nepravdu83. Případné doznání obviněného ale nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu a doznání obviněného tedy nemůže být jediným důkazem ve věci84. Přítomnost obviněného u výslechu se zajišťuje pomocí institutu předvolání nebo předvedení dle § 90 trestního řádu, pokud předtím nebyl obviněný zadržen dle § 75 trestního řádu, zatčen dle § 69 trestního řádu nebo není ve vazbě či ve výkonu trestu. Obviněný musí být řádně předvolán a jeho předvedení je možné tehdy, pokud se po tomto řádném předvolání k výslechu bez dostatečné omluvy nedostavil a současně byl v předvolání poučen o možnosti jeho předvedení. V případě, že se obviněný skrývá nebo nemá stálé bydliště a nebo jej není možné řádně předvolat z jiných důvodů, je možné jej předvést i bez předchozího předvolání, pokud to je nutné pro úspěšné provedení trestního řízení. Předvedení zajišťuje příslušný policejní orgán, který není oprávněn přezkoumávat naplnění podmínek pro tento postup a je vázán příkazem (pokynem) k předvedení. Obviněný, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody se předvolává prostřednictvím vazební věznice nebo věznice s žádostí o jeho předvedení85. Obviněný ve zdravotnické zařízení se předvolává prostřednictvím tohoto zdravotnického zařízení. Před zahájením výslechu je nutné zjistit spolehlivě totožnost obviněného. Není-li možno jeho totožnost okamžitě spolehlivě zjistit, je obviněný povinen strpět úkony potřebné k zjištění jeho
83
Zde je ovšem limitován případnou trestní odpovědností za trestný čin křivého obvinění dle § 174 TrZ, případně trestný čin pomluvy dle § 206 TrZ nebo poškozování cizích práv dle § 209 TrZ. 84 Vondruška, F. In Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. vyd. C.H.Beck, 2003, s. 378-379. 85 Je-li však předvolaná osoba ve vazbě v jiné trestní věci, je třeba k žádosti připojit písemný souhlas příslušného orgánu činného v trestním řízení s předvedením.
34
totožnosti86. Následně je dotázán na jeho rodinné, majetkové, výdělkové poměry a jeho případné předchozí tresty. Před zahájením výslechu mu musí být objasněna podstata obvinění, které se mu klade za vinu a musí být náležitě poučen o svých právech. Tato část výslechu je označována jako obecná část. Je-li obviněných více, vyslýchají se odděleně. Výslech je veden tak, aby z poznatků jím získaných byl složen co nejpřesnější obraz o skutečnostech, které jsou dokazovány. Obviněný přitom nesmí být žádným způsobem nucen k výpovědi nebo k doznání viny. Odmítnutí výpovědi nesmí pro obviněného znamenat žádné negativní důsledky a nemůže být také považováno za nepřímé doznání viny. Obviněný má právo se podrobně vyjádřit k obvinění a může také uvádět okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí. Může také navrhovat důkazy podporující jeho tvrzení. Výpověď obviněného se zapisuje do protokolu. Zapisuje se zpravidla podle diktátu vyslýchajícího, v přímé řeči a pokud možno doslova. Vlastní výslech je zpravidla možno rozdělit na část monologovou a část dialogovou. Poté, co obviněný v části monologové, se sám souvisle vyjádří ke všem okolnostem případu, ke kterým se vyjádřit chtěl, přistoupí vyslýchající k výslechu formou kladení otázek, tzv. dialogová část. Kladením otázek se má docílit odstranění neúplností, nejasností nebo rozporů ve výpovědi. Otázky musí být kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých tvrzení (tzv. kapciózní otázky) a nesmí v nich být naznačeno, jak se má na ně odpovědět (tzv. sugestivní otázky). Obviněný má právo před odpovědí nahlédnout do svých písemných poznámek, které ale musí na požádání vyslýchajícímu předložit k nahlédnutí. Máli se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve se obviněný, aby ji popsal a teprve poté mu může být věc ukázána (a to zpravidla mezi několika osobami nebo věcmi téhož druhu).
Je-li toho třeba k zjištění pravosti
rukopisu, může být obviněný vyzván, aby napsal potřebný počet slov, k čemuž ale nesmí být žádným způsobem donucován. Pokud se nejedná o protokol o hlavním líčení nebo o veřejném zasedání, musí být protokol po skončení výslechu obviněnému předložen k přečtení nebo požádá-li o to, přečten. Obviněný má přitom právo žádat, aby byl protokol doplněn nebo aby v něm byly provedeny opravy v souladu s jeho výpovědí. Protokol o výslechu, který byl prováděn bez přibrání zapisovatele, je nutno vyslýchanému před podpisem přečíst nebo k přečtení předložit v přítomnosti nezúčastněné osoby87. Má-li 86
Např. pomocí daktyloskopických otisků, fotografií, měřením tělesných rozměrů a zaznamenáním zvláštních znamení, pomocí svědků atp. 87 „Nezúčastněnou osobou je každá osoba, která výslech neprováděla ani se ho nezúčastnila v jiném postavení (např. obhájce, znalec, tlumočník) a která nemá poměr k projednávané věci (nesmí jít o např. o poškozeného nebo policistu, který byl svědkem trestného činu apod.) nebo k osobám na výslechu zúčastněným (např. nesmí jít o
35
obviněný proti obsahu protokolu námitky, je nutno je projednat v přítomnosti přibrané osoby a výsledek projednání zaznamenat do protokolu. Ve zkráceném přípravném řízení nahrazuje výpověď obviněného výpověď podezřelého dle § 179 odst. 3 trestního řádu.
8. 2 Výpověď svědka Výpověď svědka je upravena v trestním řádu v hlavě páté oddíle druhém v § 97 až § 103. Trestní řád ovšem neuvádí žádnou definici svědka. Výkladem lze ale svědka definovat jako osobu rozdílnou od osoby obviněného, která byla vyzvána orgánem činným v trestním řízení, aby jako svědek vypovídala o tom, co je jí známo o trestném činu, jeho pachateli a o okolnostech důležitých pro trestní řízení, přesněji o okolnostech, které viděla, slyšela nebo jinak vnímala svými smysly88. Svědek nemůže být současně obviněným, spoluobviněným, advokátem v téže věci, orgánem činným v trestním řízení nebo jinou osobou činnou v téže věci. Svědek ale může být současně osobou poškozenou, přestože je nutné v tomto případě brát v potaz jeho případnou zaujatost ve věci. Trestní řád ukládá svědkovi jisté povinnosti a také jej vybavuje jistými právy. Povinnosti svědka tvoří: a) povinnost dostavit se k výslechu, b) povinnost vypovídat, c) povinnost podrobit se konfrontaci a rekognici (§ 104a, § 104b trestního řádu), d) povinnost podrobit se vyšetření duševního stavu znalcem (§ 118 trestního řádu), e) povinnost podrobit se úkonům vedoucím k zjištění jeho totožnosti, nelze-li ji zjistit jinak.
Práva svědka tvoří: a) právo odepřít výpověď, b) právo podat svědectví ve své mateřském jazyce nebo v jazyce, o kterém prohlásí, že jej ovládá, c) právo na právní pomoc advokáta, d) právo ohroženého svědka na poskytnutí informací o pobytu obviněného nebo
manželku vyslýchajícího). Takovou osobou nemůže být ani ten, kdo vůči obviněnému prováděl tzv. předprocesní úkony v době, kdy proti němu ještě nebylo zahájeno trestní stíhání.“: Púry, F. In Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář – díl I. 5. vyd. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 779. 88 Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 333.
36
odsouzeného dle § 44a trestního řádu, e) právo ohroženého svědka na poskytnutí ochrany dle § 55 odst. 2, § 209 trestního řádu (v návaznosti na zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením), f) právo na náhradu nutných výdajů a prokázaného ušlého zisku dle § 103 trestního řádu.
Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (§ 97 trestního řádu). Jedná se tedy o všeobecnou povinnost svědčit, která se skládá z povinnosti dostavit se na předvolání k orgánu činnému v trestním řízení a na povinnost vypovídat jako svědek. Jestliže se svědek, ač byl řádně předvolán, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden, přičemž se analogicky uplatní ustanovení o předvedení obviněného. Na to a na jiné následky nedostavení se (§ 66 trestního řádu) musí být svědek v předvolání upozorněn89. Z povinnosti dostavit se jsou vyňaty osoby požívající diplomatických imunit a výsad dle § 10 odst. 1 trestního řádu, které jsou také současně vyňaty z povinnosti svědčit. Z povinnosti vypovídat jsou dále vyňaty osoby jejichž výslech je zakázán dle § 99 trestního řádu, osoby, které mají právo odepřít výpověď dle § 100 trestního řádu, poslanci a senátoři Parlamentu České republiky, týká-li se svědectví skutečností, které se dověděli v souvislosti s výkonem svého mandátu (toto právo je zachováno i poté, co přestanou být členy Parlamentu ČR) a soudci Ústavního soudu, týká-li se svědectví skutečností, které se dověděli v souvislosti s výkonem své funkce (opět je zachováno i poté, co přestali být soudci Ústavního soudu). Svědek nesmí být vyslýchán k okolnostem, týkajícím se utajovaných informací chráněné zvláštním zákonem90, které je povinen uchovávat v tajnosti, pokud nebyl této povinnosti příslušným orgánem zproštěn. Zproštění lze odepřít jen tehdy, jestliže by výpověď způsobila státu vážnou škodu. Dále nesmí být svědek vyslýchán, jestliže by svou výpovědí porušil státem uznanou nebo uloženou povinnost mlčenlivosti, pokud ovšem nebyl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má. Zákaz výslechu se zde ovšem neuplatní v případě, že se jedná o svědeckou výpověď týkající se trestného činu, uvedeného v § 168 odst. 1 trestního zákona, stran něhož má svědek oznamovací povinnost, a nebo jedná-li se o svědeckou výpověď o utajovaných informacích klasifikovaných ve zvláštním zákoně stupněm utajení Důvěrné nebo Vyhrazené91. 89
Dále se tímto zabývá např. Vantuch, P. K výslechu svědka, který se nedostavuje k jednání soudu. Bulletin advokacie, 1994, č. 9, s. 12-18. 90 Zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. 91 „I když o těchto informacích je třeba zachovávat mlčenlivost, svědek je ve výpovědi může uvádět bez jakéhokoli omezení a bez toho, aby musel být ve vztahu k nim zproštěn mlčenlivosti. Z hlediska zájmu na ochraně utajovaných
37
Svědek má také právo v určitých případech odepřít výpověď. Může tak učinit zaprvé jako příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh. Zadruhé může odepřít výpověď, pokud by mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu nebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. V obou případech ale musí uvedený poměr prokazatelně existovat v době, kdy by mělo dojít k výslechu svědka. Důvod, pro který chce odepřít výpověď musí svědek vyslýchajícímu sdělit, což ale nesmí být v rozporu se smyslem práva odepřít výpověď (např. není možné po svědkovi žádat, aby uvedl okolnosti, ze kterých usuzuje na skutečnost, že by si mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání). Svědek nemůže odepřít výpověď ohledně trestného činu uvedenému v § 168 odst. 1 trestního zákona, vůči němuž má oznamovací povinnost. Odepření výpovědi může svědek vzít zpět. Odpírá-li svědek výpověď neoprávněně, může být jeho výpověď vymáhána pořádkovou pokutou dle § 66 trestního řádu. Při vlastním výslechu svědka se postupuje do jisté míry analogicky, jako u výslechu obviněného: Před výslechem je třeba vždy zjistit totožnost svědka, jeho poměr k obviněnému a svědek musí být řádně poučen o svých právech a povinnostech, o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi. Na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby také na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dověděl okolnosti jím uváděné. K doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplností, nejasností či rozporů, mohou být svědkovi kladeny otázky. Svědkovi ale nesmí být dle trestního řádu kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy okolnosti, které se mají teprve z jeho výpovědi zjistit (tzv. otázky sugestivní). Trestní řád výslovně neuvádí zákaz otázek kapciózních, ale na jejich zákaz lze usuzovat analogicky v souvislosti s výslechem obviněného. Svědek má právo před odpovědí nahlédnout do svých písemných poznámek, které ale musí na požádání vyslýchajícímu předložit k nahlédnutí. Máli se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve se svědek, aby ji popsal a
informací jde o dva nejmírnější stupně utajení, přičemž v rámci trestního řízení je ochrana informací zařazených do těchto stupňů dostatečně zajištěna povinností mlčenlivosti, kterou mají orgány orgány činné v trestním řízení, a dalšími opatřeními (např. poučením osob dle § 51b TrŘ, v rámci nahlížení do spisů dle § 65 odst. 5 TrŘ, v souvislosti s možností rozhodnout o vyloučení veřejnosti dle § 200 odst. 1 TrŘ, poučením přítomných osob dle § 201 odst. 3 TrŘ apod.)“: Púry, F. In Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář – díl I. 5. vyd. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 813.
38
teprve poté mu může být věc ukázána (a to zpravidla mezi několika osobami nebo věcmi téhož druhu). Je-li toho třeba ke zjištění pravosti rukopisu, může být svědkovi přikázáno, aby napsal potřebný počet slov92. Pokud se nejedná o protokol o hlavním líčení nebo o veřejném zasedání, musí být protokol po skončení výslechu svědkovi předložen k přečtení nebo požádá-li o to, přečten. Svědek má přitom právo žádat, aby byl protokol doplněn nebo aby v něm byly provedeny opravy v souladu s jeho výpovědí. Protokol o výslechu, který byl prováděn bez přibrání zapisovatele, je nutno svědkovi před podpisem přečíst nebo k přečtení předložit v přítomnosti nezúčastněné osoby. Má-li proti obsahu protokolu námitky, je nutno je projednat v přítomnosti přibrané osoby a výsledek projednání zaznamenat do protokolu. Neshledá-li policejní orgán důvod k sepsání protokolu o výslechu svědka v souladu s § 55 odst. 2 trestního řádu (utajený svědek), ačkoliv se jej svědek domáhá a uvádí konkrétní skutečnosti, které podle něj takový postup odůvodňují, policejní orgán věc předloží státnímu zástupci, aby přezkoumal správnost jeho postupu. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, odloží výslech svědka do doby, než státní zástupce přijme opatření. V opačném případě svědka vyslechne a do přijetí opatření státního zástupce s protokolem nakládá tak, aby totožnost svědka zůstala utajena. Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší patnácti let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla již nebylo nutné opakovat, přičemž se k výslechu přibere pedagog nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla ke správnému vedení výslechu. Za tímto účelem mohou být přibráni i rodiče. Osoby, které byly takto přibrány, mohou navrhnout odložení úkonu na pozdější dobu a v průběhu provádění takového úkonu navrhnout jeho přerušení nebo ukončení, pokud by provedení úkonu nebo pokračování v něm mělo nepříznivý vliv na psychický stav vyslýchané osoby. V dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením takového protokolu. Svědecká výpověď je důležitým důkazním prostředkem. Může ovšem obsahovat určité nepřesnosti a rozpory. Orgány činné v trestním řízení musí příčiny takových nedostatků ve svědeckých výpovědích znát a usilovat o jejich odstranění. Z praxe orgánů činných v trestním 92
Na rozdíl od obviněného může ovšem být svědek k tomuto donucován (např. pořádkovou pokutou).
39
řízení vyplývá, že mezi svědky lze z hlediska věrohodnosti jejich výpovědí rozlišovat svědky nespolupracující a svědky spolupracující.93 Nespolupracujícími svědky jsou takoví, kteří: a) vypovídají jinak než během přípravného řízení, b) vědomě či nevědomě neuvádějí skutečnosti, které jsou pro trestní řízení podstatné, c) vypovídají stejně nepravdivě jako během přípravného řízení, ve prospěch nebo neprospěch obviněného.
Spolupracující svědci, naproti tomu vypovídají způsobem, který orgány činné v trestním řízení očekávají. I přesto se může stát, že je jejich výpověď nepřesná a uváděné údaje jsou nějakými okolnostmi zkreslené. V tom případě musí orgány činné v trestním řízení v prvé řadě prověřit, zda svědek nevypovídá nepravdivě vědomě. Svědek může vypovídat nepravdivě i nevědomě a to podle svého nejlepšího vědomí a přesvědčení. V takovém případě je nutné zjistit příčinu nepřesností ve výpovědi a při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka se zaměřit zejména na: a) okolnosti, které mohou ovlivnit výpověď svědka, b) schopnost svědka vnímat okolnosti, o nichž má vypovídat, c) schopnost svědka zapamatovat si určité okolnosti a uchovat je v paměti, d) schopnost svědka správně reprodukovat vnímané a zapamatované skutečnosti.
Ad. a) okolnosti, které mohou ovlivnit výpověď svědka Svědek může být
různým způsobem ovlivněn (např. v důsledku obavy z výhružek
obviněného, snahou pomstít se obviněnému atd.) a toto ovlivnění, případně míru takového ovlivnění musí orgány činné v trestním řízení posoudit a při hodnocení věrohodnosti výpovědi brát v potaz.
Ad. b) schopnost svědka vnímat okolnosti, o nichž má vypovídat Vnímání relevantních skutečností ovlivňují subjektivní (momentální fyzický a psychický stav svědka, jeho znalosti, zájmy a zkušenosti atp.) a objektivní okolnosti (vzdálenost svědka od místa události, špatná viditelnost atp.), které musí být orgány činnými v trestním řízení posuzovány vzhledem k době, kdy k události došlo.
93
Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 346.
40
Ad. c) schopnost svědka zapamatovat si určité okolnosti a uchovat je v paměti Schopnost uchovat v paměti okolnosti případu zpravidla klesá s dobou, která od jeho spáchání uplynula. S plynutím času může dojít k změně kvantity zapamatovaných skutečností, ale také ke změně jejich kvality, kdy svědek nevědomky „upravuje“ zapamatované skutečnosti podle toho, co se později dověděl, podle vlastních úsudků, změny názoru, pohledu na věc, podle hodnocení dalších osob atd.. Schopnost zapamatovat si, ovlivňuje dále např. preference typu paměti94 nebo různé choroby, spojené s ovlivněním uchování paměťové stopy.
8. 3 Znalci Přibrání znalce a využití tohoto důkazního prostředku je upraveno trestním řádem v hlavě páté oddíle čtvrtém v § 105 až § 111 a dále zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, provedeném vyhláškou č. 37/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Trestní řád uvádí, že je-li k objasnění skutečností důležitých pro
trestní řízení potřeba
odborných znalostí, vyžádá si orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření, které se využívá pro objasnění jednodušších skutečností a má povahu listinného důkazu. Jestliže pro složitost posuzované otázky není takový postup dostačující, přibere orgán činný v trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu znalce95. Znalce ale může přibrat i jiná strana trestního řízení a to za stejných podmínek jako orgány činné v trestním řízení 96. Znalcem je osoba s odbornými znalostmi z určitého oboru, rozdílná od procesních stran a orgánů činných v trestním řízení, která tyto své znalosti využívá k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Znalec je osoba na trestní věci nezaujatá, schopná podat objektivní vyjádření k předmětné otázce. Znalcem mohou být pouze osoby zapsané na seznamu znalců, ústavy nebo jiná pracoviště, specializovaná na znaleckou činnost, vědecké ústavy, vysoké školy a vědecké instituce. Znalce jmenuje ministr spravedlnosti nebo předseda krajského soudu, který je však k tomu oprávněn jen v případech, v nichž ho k tomu ministr spravedlnosti pověřil. Jestliže se v trestním řízení vyskytnou důvody pro přibrání znalce, příp. pokud takový postup trestní řád přímo vyžaduje, přibere se formou opatření. O přibrání znalce se vyrozumí obviněný a v řízení před soudem též státní zástupce. Jiná osoba se o přibrání znalce vyrozumí, pokud je k podání znaleckého posudku třeba, aby tato osoba něco konala nebo strpěla. Při výběru znalce je 94
Např. svědek s tzv. vizuální pamětí si lépe zapamatuje skutečnosti, které viděl, než ty, které slyšel atp. Růžička, M., Zezulová, J. K problematice vzájemného vztahu znaleckého posudku a odborného vyjádření po novele trestního řádu provedené zákonem č. 256/2001 Sb. Trestněprávní revue, 2004, č. 9 s. 256-263. 96 Vantuch, P. K znaleckým posudkům vyžádaným obhajobou po novele trestního řádu. Bulletin advokacie, 2002, č. 4, s. 32-41. 95
41
třeba přihlížet k důvodům, pro které může být znalec z podání znaleckého posudku vyloučen a k důvodům, které by mohly způsobit podjatost znalce vůči obviněnému, jiným osobám na věci zúčastněným nebo vůči věci samé. Proti osobě znalce lze pro takové důvody vznést námitku, o které v přípravném řízení rozhoduje státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu. Jestliže jde o objasnění skutečnosti zvlášť důležité, je třeba přibrat znalce dva.97 Znalec se k provedení znaleckého posudku předvolává, přičemž v případě nedostavení se mu může být uložena pořádková pokuta (znalec ovšem nemůže být předveden). Znalec musí být před podáním znaleckého posudku poučen o jeho významu z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Přibranému znalci se poskytnou potřebné materiály ze spisu a vymezí se jeho úkoly. Znalci může být dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků, příp. jiného úkonu, a aby jim kladl otázky vztahující se na předmět znaleckého zkoumání. Znalec může navrhnout, aby byly jinými důkazy nejdříve objasněny okolnosti potřebné k podání posudku. Znalecké zkoumání je omezeno pouze na otázky skutkové a to pouze v rozsahu znalecké odbornosti a znalec není oprávněn posuzovat právní otázky a nesmí se zabývat otázkou viny či neviny obviněného. Znalci také nepřísluší hodnotit jednotlivé důkazy. Výstupem znaleckého zkoumání je znalecký posudek, který je samostatným druhem důkazu. Posudkem znalce rozumíme jeho úsudek učiněný na podkladě odborných znalostí o těch skutečnostech, k jejichž objasnění byl povolán.98 Znalecký posudek se zpracovává zpravidla v písemné podobě a doručuje se také obhajobě. Je-li znalecký posudek zpracován v písemné podobě, lze se při výslechu na něj pouze odvolat. Pokud nebyl zpracován písemně, znalec jej při výslechu nadiktuje do protokolu. Při výslechu znalce se postupuje obdobně jako při výslechu svědka. Bylo-li přibráno více znalců, kteří dospěli po vzájemné poradě k souhlasným závěrům, podá za všechny posudek ten z nich, jehož sami k tomu určili. Různí-li se jejich závěry, je třeba vyslechnout každého znalce zvlášť. Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li závěr posudku pouze pravděpodobnostní či je posudek nejasný nebo neúplný, je nutné požádat znalce o vysvětlení99. Nepodaří-li se výslechem nejasnost či neúplnost odstranit, přibere se jiný znalec. Objektivnost znaleckého posudku spočívá také v jeho přezkoumatelnosti, což znamená, že dva různí znalci by měli u stejného předmětu zkoumání za použití stejných metod a postupů
97
Dva znalce je třeba přibrat vždy, jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly, jde-li o řízení v trestních věcech mladistvých, kdy je třeba vyšetřit jejich duševní stav nebo jde-li o objasnění jiné zvláště důležité skutečnosti (např. technické otázky závažné dopravní nehody, vyšetření duševního stavu obviněného v obtížných případech atp.). 98 Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 381 99 Valeška, J. Problematika kategorických a pravděpodobnostních závěrů znaleckých posudků. Bulletin advokacie, 1995, č. 3, s. 13-20.
42
zkoumání dojít ke stejnému závěru.100 Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může orgán činný v trestním řízení ke znaleckému zkoumání přibrat státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost. V takovém případě se vypracovává znalecký posudek vždy písemně s uvedením osob, které posudek vypracovaly a které mohou být v případě potřeby vyslechnuty jako svědci. Jinak se při vypracování posudku postupuje obdobně jako v jiných případech. Zvláštním druhem znalce je tlumočník, pro jehož přibrání a další postup při jeho činnosti se postupuje obdobně jako u znalce. Znalec má za vypracování znaleckého posudku nárok na náhradu nutných výdajů a na odměnu – tzv. znalečné, jehož výše se stanovuje v souladu s výše uvedenými právními předpisy.
8. 4 Věcné a listinné důkazy Věcné důkazy jsou důkazy materiální povahy, které mají přímý či nepřímý vztah k dokazované skutečnosti. Důkazního významu nabývají činností orgánů činných v trestním řízení při postupu v souladu s trestním řádem. Věcnými důkazy jsou dle § 112 odst. 1 trestního řádu: a) předměty, kterými byl trestný čin spáchán (např. vražedná zbraň, páčidlo, kopírka aj.), b) předměty, na kterých byl trestný čin spáchán (např. vypáčená pokladna, odcizená věc aj.), c) stopy trestného činu.101
Dále mohou být věcnými důkazy také v trestním řádu výslovně neuvedené a) věci pocházející z trestné činnosti (např. věci nedovoleně dovezené atp.), b) předměty zhotovené jako vzorky k porovnání zejména s nástroji, zbraněmi nebo se stopami (např. srovnávací materiály pro znalecké zkoumání).102
Věcné důkazy se provádějí ohledáním. Zásadní význam má protokolace takového ohledání a na ni navazující procesní identifikace věcného důkazu. Listinnými důkazy jsou, dle § 112 odst. 2 trestního řádu, listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost, vztahující se k trestnému činu nebo k 100
Vančo, E. Poslání kriminalistické expertizy. Kriminalistický sborník. 2004, č. 2, s. 57-59. Jedná se o předměty, které prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele. 102 Sem patří také listiny, které nemají význam pro trestní řízení pro svůj obsah, ale z jiných důvodů (např. srovnávací listiny při zjišťování pravosti rukopisu). 101
43
obviněnému. Trestní řád neobsahuje definici listiny, příp. listinného důkazu. Listinou se ale rozumí materiální podklad (nosič), na kterém je zachycený text, příp. i kresba. Může to být listina soukromá i veřejná.103 Listinný důkaz se provádí přečtením listiny. Při hlavním líčení a veřejném zasedání se umožní stranám, příp. svědkům či znalcům, nahlédnutí do prováděného listinného důkazu. Při provádění listinného důkazu výpovědi obžalovaného, svědka či znalce v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo v odvolacím řízení, mohou být tyto písemnosti přečteny pouze za souladu s § 211 a § 207 odst. 2 trestního řádu. Listiny, které se provádějí jako důkaz, musí být podrobeny dostatečnému zkoumání, za účelem ověření jejich pravosti, neporušenosti a věrohodnosti. V případech pochybností mohou být podrobeny znaleckému zkoumání. Je-li potřeba zjistit pravost rukopisu obviněného nebo svědka, užijí se ustanovení § 93 odst. 3 a § 101 odst.4 trestního řádu.
8. 5 Ohledání Důkazní prostředek ohledání je upraven v trestním řádu hlavě páté oddíle šestém v § 113 až § 118. Účelem ohledání je přímým pozorováním objasnit skutečnosti důležité pro trestní řízení. Ohledáním orgány činné v trestním řízení získávají poznatky o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které samy bezprostředně vnímají svými smysly a které předepsaným způsobem dokumentují, čímž zajišťují jejich procesní hodnotu pro následující stadia trestního řízení. Ohledání se zpravidla provádí v počátečních fázích trestního řízení, ale může být provedeno v jakémkoli jeho stadiu. Trestní řád uvádí, že k ohledání se zpravidla přibere znalec (viz. kapitola 7.3). Požadavek trestního řádu v tomto neodpovídá praxi především v případě ohledání místa činu, kdy je znalec přibírán jen k určitým (složitějším) případům. Přibrání znalce ke každému ohledání místa činu by totiž bylo technicky nerealizovatelné a dojde-li se tedy při ohledání k závěru, že je potřeba znaleckého zkoumání nalezených stop, je možné tyto stopy procesně správně zajistit bez přítomnosti znalce a následně je předat ke znaleckému zkoumání.104 Zachování procesní hodnoty provedeného ohledání se zajišťuje řádnou protokolací a 103
Za veřejnou listinu se považuje listina vydaná orgánem veřejné moci nebo jinými subjekty k tomu pověřenými či zmocněnými zvláštním právním předpisem, kterou se zakládá určité právo nebo povinnost nebo se jí potvrzuje určitý stav. Z veřejné listiny musí být patrné co upravuje a kdo ji vydal. 104 Účast znalce při ohledání místa činu nenahrazuje účast např. policejního technika nebo vyšetřovatele hasičského sboru.
44
dokumentací ohledání. Výsledek ohledání se zaznamenává do protokolu, který musí poskytovat úplný a věrný obraz předmětu ohledání a z toho důvodu má být doplněn fotografiemi, náčrty a jinými pomůckami dokumentujícími předmět ohledání. Ohledání jako důkaz se provádí v hlavním líčením přečtením protokolu o ohledání, příp. přímo provedením ohledání v hlavním líčení. Ohledání může být: a) původní (prvotní) – první a zpravidla nejvýznamnější ohledání, které umožňuje orgánu činnému v trestním řízení vnímat relevantní skutečnosti bezprostředně („za čerstva“), b) doplňující – prováděné po původním ohledání v případě, že při dokazování vyšly najevo skutečnosti, které nebyly při původním ohledání známy, čímž ovlivnily jeho kvalitu, c) opakované – ke kterému se přistupuje, pokud původní ohledání nebylo dokončeno.
Trestní řád vyjmenovává čtyři druhy ohledání: - prohlídka těla a jiné podobné úkony - prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace - vyšetření duševního stavu
V trestním řádu výslovně neuvedené, ale neméně významné, je také: - ohledání věci - ohledání místa činu
8. 5. 1 Prohlídka těla a jiné podobné úkony
Prohlídku těla a jiné podobné úkony upravuje trestní řád v § 114. Prohlídce těla je povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky105 trestného činu. Trestní řád zde uvádí povinnost podrobit se prohlídce těla a tato povinnost může být, po řádném předchozím poučení, vymáhána možností uložení pořádkové pokuty dle § 66. Prohlídku těla provádí v prvé řadě lékař, ale může ji provádět také jiná osoba, ovšem téhož pohlaví. Výsledek prohlídky těla se protokoluje. Protokol může být doplněn foto nebo videodokumentací. Je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Odběr biologického 105
Tímto se rozumí především hematomy, odřeniny, tržné rány, bodné, sečné či řezné rány, stopy popálení atp.
45
materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení. Na požádání orgánu činného v trestním řízení může tento odběr i bez souhlasu podezřelého nebo obviněného provést lékař nebo odborný zdravotnický personál. Je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění. Nelze-li výše uvedené úkony pro odpor podezřelého nebo obviněného provést a nejde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity, je orgán činný v trestním řízení oprávněn po předchozí marné výzvě tento odpor překonat. Policejní orgán potřebuje k překonání takového odporu předchozí souhlas státního zástupce. Způsob překonání odporu přitom musí být přiměřený intenzitě odporu.
8.5.2 Prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace
Prohlídku a pitvu mrtvoly a její exhumaci upravuje trestní řád v § 115, přičemž se k těmto úkonům přistoupí, vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem. V souvislosti s tímto ustanovením je nutno rozlišovat tzv. zdravotní pitvu a tzv. soudní pitvu. Zdravotní pitva se provádějí zpravidla u osob zemřelých ve zdravotnickém zařízení, podle rozhodnutí vedoucího zařízení. O provedení zdravotní pitvy mimo zdravotnické zařízení zařízení rozhoduje prohlížející lékař, případně příslušný orgán hygienické služby. Prohlížející lékař nařídí provést zdravotní pitvu u osob zemřelých mimo zdravotnické zařízení povinně: a) při náhlých úmrtích, jestliže při prohlídce mrtvého nebylo možné zjistit příčinu smrti, b) u osob zemřelých násilnou smrtí, včetně sebevraždy, c) byla-li příčinou smrti průmyslová otrava nebo úraz při výkonu práce, anebo je-li zde podezření, že k úmrtí došlo z těchto příčin, d) u osob, které zemřely ve vazbě nebo ve výkonu odnětí svobody, e) je-li podezření, že může být v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při výkonu zdravotnických služeb.
Vznikne-li však v průběhu zdravotní pitvy podezření, že smrt byla způsobena trestným činem, je nutno zdravotní pitvu ihned přerušit a oznámit tuto skutečnost vedoucímu zdravotnického zařízení, státnímu zástupci a příslušnému policejnímu orgánu. O následném provedení soudní pitvy rozhodují pouze orgány činné v trestním řízení, které soudní pitvu nařizují: a) u osob zemřelých mimo zdravotnické zařízení (především v případech, kdy smrt byla 46
nebo mohla být způsobena jinou osobou a při neznámé totožnosti mrtvé osoby), b) u osob zemřelých ve zdravotnickém zařízení (především v případech, kdy jde o smrt násilnou, resp. při podezření ze smrti násilné, způsobené jinou osobou – poúrazové stavy, otravy a dále v případech, kdy je podezření, že smrt může být v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při výkonu zdravotnických služeb).106
Pohřbít zemřelého v případě soudní pitvy lze pouze se souhlasem státního zástupce. Soudní pitvu a prohlídku mrtvoly provádějí zásadně dva znalci, kterými musí být lékaři z oboru soudního lékařství, kteří jsou vyškoleni na zjišťování příčin úmrtí následkem příčin vnějších107. K prohlídce a pitvě mrtvoly ale nesmí být přibrán jako znalec ten lékař, který zemřelého ošetřoval pro nemoc, která smrti bezprostředně předcházela. Účelem prohlídky a pitvy mrtvoly je zjistit příčinu (příp. pravděpodobnou příčinu) úmrtí, včetně popisu mechanismu vzniku jednotlivých zranění, možnosti záchrany zemřelého v případě včasné odborné pomoci nebo za užití jiných postupů atd. Exhumaci mrtvoly může nařídit předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce (§ 115 odst. 2 trestního řádu). Exhumací se rozumí manipulace s nezetlelými i zetlelými lidskými ostatky, při které se ostatky vyjímají z hrobu nebo hrobky. Exhumace v trestním řízení se provádí za účelem provedení nebo opakování soudní pitvy. Při exhumaci je nutno přihlížet také k ustanovením zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví.
8. 5. 3 Vyšetření duševního stavu
Trestní řád rozlišuje vyšetření duševního stavu obviněného (upraveno v § 116 až § 117) a vyšetření duševního stavu svědka (upraveno v § 118). Vyšetření duševního stavu se provádí za účelem zjištění, zda osoba byla v době spáchání předmětné události příčetná, resp. zda byla příčetná plně nebo byla její příčetnost snížena, za účelem zjištění pohnutek pachatele a jeho možné nápravy. Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přibere se k tomu vždy znalec z oboru psychiatrie. Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit, aby obviněný byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, nebo jeli ve vazbě, též ve zvláštním oddělení nápravného zařízení. Nařídit ústavní zkoumání duševního stavu může jen soudce a to za předpokladu, že nelze duševní stav obviněného vyšetřit jinak. Obviněný může být ústavně vyšetřován po dobu nejvýše dvou měsíců, přičemž tato lhůta může 106 107
Dogoši, M., Hrbek, J. Soudní lékařství pro policisty. Praha: Policejní akademie ČR, 2003, s. 18-19. Tj. vraždy, sebevraždy, úrazy, otravy atp.
47
být v odůvodněných případech prodloužena maximálně o jeden měsíc. O takovém prodloužení rozhoduje vždy soudce. Proti rozhodnutí o ústavním zkoumání duševního stavu obviněného je přípustná stížnost. V případě, že je obviněný zkoumán ústavně, nastává zde potřeba nutné obhajoby. Zkoumání provádí znalec zpravidla z oboru psychologie, psychiatrie nebo sexuologie. Shledáli znalec u obviněného příznaky nasvědčující jeho nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda je jeho pobyt na svobodě pro společnost nebezpečný. Zvláštní zásady platí pří zkoumání duševního stavu obviněného mladistvého, jehož duševní stav je zkoumán povinně dvěma znalci z oboru psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii a příp. ústavní zkoumání nemá trvat déle než jeden měsíc (lhůta může být prodloužena maximálně o jeden měsíc). Vyšetření duševního stavu je také možné také u svědka a to tehdy, jestliže jsou závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Duševní stav svědka ovšem nelze zkoumat ústavně.
9 Některé zvláštní způsoby dokazování Tzv. zvláštní způsoby dokazování jsou popsány v hlavě páté, oddíle třetím v § 104a až § 104e trestního řádu. Tyto důkazní prostředky přinesla novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. Jedná se o samostatné důkazní prostředky, které již byly v praxi dávno využívány, ale trestní řád s nimi nepočítal. Jejich zakomponování do trestního řádu a provádění v souladu s ním jim dodává procesní hodnotu a je tak umožněno využití poznatků těmito důkazními prostředky získanými také v dalších stadiích trestního řízení. Zvláštními způsoby dokazování dle trestního řádu jsou: a) konfrontace b) rekognice c) vyšetřovací pokus d) rekonstrukce e) prověrka na místě
48
9. 1 Konfrontace Ke konfrontaci (§ 104a trestního řádu) se přistoupí, pokud výpověď obviněného nebo svědka nesouhlasí v závažných okolnostech s výpovědí obviněného, spoluobviněného nebo svědka. V takovém případě mohou být jmenovaní postaveni tváří v tvář. Konfrontaci lze provést teprve poté, co byly osoby, které mají být konfrontovány, předtím vyslechnuty a o jejich výpovědi byl sepsán protokol. Při konfrontaci se vyslýchaná osoba vyzve, aby druhé osobě vypověděla v přímé řeči své tvrzení o okolnostech, v nichž výpovědi konfrontovaných osob nesouhlasí, popřípadě aby uvedla další okolnosti, které s jejím tvrzením souvisejí a o kterých dosud nevypovídala. Osoby postavené tváří v tvář si mohou klást vzájemně otázky jen se souhlasem vyslýchajícího. Podstatou konfrontace je silné, bezprostřední psychologické působení na konfrontované osoby, které vzniká postavením osoby tváří v tvář v konfliktní situaci.108 Při konfrontaci se postupuje obdobně jako při výslechu obviněného či svědka. Osobu mladší patnácti let lze postavit tváří v tvář jen zcela výjimečně (jen jestliže to je pro objasnění věci nezbytně nutné). Tváří v tvář nelze pochopitelně postavit svědka, jehož totožnost má být utajena. Konfrontace se zásadně provádí jen v řízení před soudem. Před podáním obžaloby lze konfrontaci provést jen pokud lze očekávat, že její provedení výrazněji přispěje k objasnění věci a stejného cíle nelze dosáhnout jinými prostředky.
9. 2 Rekognice Rekognice (§ 104b trestního řádu) se koná, je-li po trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna. Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána. Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle 108
Konrád, Z. In Musil, J., Konrád, Z., Suchánek J. Kriminalistika. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 313.
49
svého vzezření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi. Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Rekognici osoby podle fotografie ovšem je nutno odlišovat od úkonu tzv. „natipování“ možného pachatele, ke kterému přistupují policejní ve stadiu trestního řízení, kdy ještě není známa podezřelá osoba a poškozenému či svědkovi jsou ukázány fotografie „natipovaných“ možných pachatelů. Tipováním možného pachatele
podle fotografií v kriminalistických evidencích
svědkem lze získat cenné indicie, ale nejedná se o důkaz rekognicí, i kdyby byl policejním orgánem sepsán protokol o rekognici. Nejedná se tedy o rekognici, když např. za přítomnosti soudce a státní zástupkyně byl proveden úkon, při němž svědkovi loupeže bylo ukázáno 12 kusů fotografií "natipovaných" možných pachatelů a 12 fotografií možných pachatelek. Rekognici podle fotografie lze totiž provést jen tehdy, existuje-li konkrétní podezřelá nebo obviněná osoba, je k dispozici její vhodná fotografie, nebo k tomu účelu byla policií pořízena. Tato fotografie se ukáže svědkovi mezi několika (nejméně třemi) shodnými přivzatými fotografiemi jiných osob z kriminalistických evidencí.
Proto musí být
z protokolu o rekognici vždy zřejmé, kdo je
ztotožňovanou osobou, jak byla získána její fotografie, jakým
číslem je označena a které
fotografie jiných osob jsou přivzaty z kriminalistických evidencí. Tedy nestačí uvést "podle vytipovaných fotografií", neboť fotografie rekognované osoby nemůže být vytipována. Pak by nešlo o rekognici. V takovém případě je možné k tipování pachatele podle fotografií využit jen jednoho svědka, nebo omezený počet svědků, a teprve takto vytipovaná konkrétní podezřelá osoba může být rekognována podle fotografie nebo in natura dalším svědkem, resp. dalšími svědky.109 V případě rekognice osoby je charakteristickým rysem rekognice možnost poznat určitou osobu mezi více osobami, které se výrazně neodlišují. Smyslem tohoto základního pravidla je to, aby poznávající osoba nebyla sugestivně ovlivněna a byla nucena ze skupiny poznávaných osob, kterých může být více než tři, ale nikoliv méně, vybrat tu, jejíž identifikační znaky se shodují s její paměťovou stopou. Poznávající osoba tak ztotožňuje nikoliv nahodile nebo podle předem známých kritérií, ale jen podle toho, jak poznávanou osobu sama ve skutečnosti vnímala. Je nutné, aby ji byla schopna odlišit od ostatních osob stejného vzhledu.110 Má-li být poznána věc, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ve skupině věcí 109
Protivinský, M. Rekognice po velké novele trestního řádu. Kriminalistika, 2005, č. 2. Fryšták, M. Některé aspekty rekognice v praxi přípravného řízení a povinnost účasti obviněného jako poznávané osoby na ní. Kriminalistika, 2004, č. 4.
110
50
pokud možno téhož druhu. Po provedení rekognice se podezřelý, obviněný nebo svědek vyslechnou znovu, je-li třeba odstranit rozpory mezi jejich výpovědí a výsledkem rekognice. Při rekognici se postupuje obdobně jako při výslechu obviněného či svědka. Dva rozdílné přístupy ovšem existují v otázce, zda může či nemůže být obviněný donucován ke strpění rekognice in natura. Názor, že obviněný není povinen strpět provedení rekognice (je však povinen se k ní jako k procesnímu úkonu dostavit) je odůvodňován analogií práva obviněného odepřít výpověď111. Naproti tomu názor, že obviněný je povinen tento úkon strpět je zdůvodňován názorem, že rekognice je identifikační úkon, kterým se také zjišťuje totožnost osoby, přesněji zda je osoba totožná s osobou vnímanou v souvislosti s předmětnou událostí112.
9. 3 Vyšetřovací pokus Vyšetřovací pokus (§ 104c trestního řádu) se koná, mají-li být pozorováním v uměle vytvořených nebo obměňovaných podmínkách prověřeny nebo upřesněny skutečnosti zjištěné v trestním řízení. Účelem vyšetřovacího pokusu je prověrka existujících důkazů, získání nových důkazů, prověrka verzí o možnosti nebo nemožnosti existence určitých okolností a zjištění okolností napomáhajících případně spáchanému trestnému činu. Vyšetřovacím pokusem se pozorováním za uměle vytvořených nebo obměňovaných podmínek zjišťuje, ověřuje nebo upřesňuje, zda se určitá trestněprávně relevantní skutečnost stala nebo mohla stát, nebo se nestala nebo nemohla stát za určitých podmínek. Vyšetřovací pokus se provádí za podmínek, za jakých došlo k předmětné události K vyšetřovacímu pokusu, který je prováděn v přípravném řízení, musí být přibrána alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna, ledaže by nemožnost zajistit její přítomnost při vyšetřovacím pokusu zmařila jeho provedení. Je-li to potřebné vzhledem k povaze věci a ke skutečnostem, které dosud v trestním řízení vyšly najevo, přibere se k vyšetřovacímu pokusu znalec, popřípadě podezřelý, obviněný a svědek. Jejich účast při vyšetřovacím pokusu se řídí stejnými pravidly jako při výslechu. Výsledek
vyšetřovacího
pokusu
se
protokoluje
a
dokumentuje
fotograficky
videozáznamem.
111 112
viz. výše Fryšták, M. Protivinský, M. Pro jaký výklad rekognice (§ 104b TrŘ) se máme angažovat? Kriminalistika, 2006, č. 4.
51
či
K provedení vyšetřovacího pokusu se nepřistoupí, jestliže to je vzhledem k okolnostem případu nebo osobě podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka nevhodné nebo lze-li účelu vyšetřovacího pokusu dosáhnout jinak. K úkonům, které souvisejí s vyšetřovacím pokusem, nesmí být podezřelý, obviněný, poškozený nebo svědek, který má právo odepřít výpověď, žádným způsobem donucován.
9. 4 Rekonstrukce Rekonstrukce (§ 104d trestního řádu) se koná, má-li být obnovením situace a okolností, za kterých byl trestný čin spáchán nebo které k němu mají podstatný vztah, prověřena výpověď podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka, jestliže jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci. Účelem rekonstrukce je prověření výpovědí uvedených osob, ověření jejich pravdivosti, příp. odstranění nejasností, a dále možnost získání nových poznatků o předmětné události. Podstatou rekonstrukce je obnovení situace nebo skutkových okolností, za kterých se konkrétní skutek stal nebo které mají k němu podstatný vztah. Jedná se o obnovení původních podmínek (jejich simulace) předchozí události, obnovení celkové nebo dílčí situace zejména na místě, kde k události došlo. Při rekonstrukci se obnovuje celková situace na místě činu, rekonstruuje se časová posloupnost jednání pachatele a dalších osob na místě, způsob použití různých nástrojů atp. Orgán činný v trestním řízení přitom rekonstruovanou situaci může přímo pozorovat a poté z takového pozorování vyvodit závěry pro svá další rozhodnutí. Při provádění rekonstrukce nesmí být osoba, která se jí účastní usměrňována ohledně svého jednání, které během rekonstrukce předvádí, protože by tímto ovlivněním došlo ke zkreslení původního jednání a tím by rekonstrukce ztratila důkazní hodnotu. Rekonstrukce se provádí na místě, kde ve skutečnosti k rekonstruované události došlo113 a její průběh je protokolován a dále dokumentován vhodnými prostředky (fotografická a video dokumentace). Rekonstrukce trestného činu je tedy založena na tom, že pachatel nebo jiná osoba, která byla dříve z nějakého důvodu přítomna vyšetřované události a již předtím učinila výpověď o jejich okolnostech, líčí a ukazuje na místě činu (nebo na jiném zvoleném místě, jestliže místo činu přestalo existovat, čin se udál v zahraničí apod.) co, kde a jak se odehrálo. V průběhu tohoto úkonu osoby demonstrují některé podstatné části nebo celý děj, jehož se účastnili jako pachatelé, svědci nebo poškození. Tímto úkonem se obnovují a prověřují určitá fakta, která mohou být 113
Pouze výjimečně lze rekonstrukci provést i podle modelu. Tento postup se volí v případě, kdy místo události není možné využít, např. událost se stala v již neexistující budově. Použitý model ale musí být před započetím rekonstrukce výslovně prohlášen zúčastněnými osobami za autentický s místem, kde k události došlo.
52
známa jen osobě, která se nacházela na místě činu.114 Při rekonstrukci se postupuje obdobně jako v případě provedení vyšetřovacího pokusu.
9. 5 Prověrka na místě Prověrka na místě (§ 104e trestního řádu) se uskuteční, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu. Prověrka na místě spočívá v tom, že uvedené osoby, které byly předtím vyslechnuty ukazují místa a objekty související s předmětnou událostí a také uvádějí změny, ke kterým došlo od jejího vzniku. Obvykle se provádí na místě, kde k události došlo. Prověrka na místě se provádí např. v situacích, kdy se obviněný při páchání trestné činnosti pohyboval po různých místech, když zde zanechal věci pocházející z trestné činnosti, když není schopen přesně určit místa související s jeho trestnou činností, ale je ochoten je ukázat atp. Po celou dobu prověrky na místě musí orgán činný v trestním řízení vyhodnocovat výsledek prověrky s již shromážděnými poznatky, zejména s výpovědí dané osoby. Případné nesrovnalosti je potřeba vysvětlit přímo na místě. Prověrka na místě je opět protokolována a dokumentována fotograficky či videozáznamem. Při prověrce na místě se postupuje obdobně jako v případě provedení vyšetřovacího pokusu (především se jedná o její nevynutitelnost ze strany uvedených osob).
10 Následky porušení zákona při dokazování
Trestní řád výslovně neuvádí procesní důsledky porušení zákona při dokazování, pokud jde o použitelnost důkazu, s výjimkou případu, kdy důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v trestním řízení115 (§ 89 odst. 3 trestního řádu). Naproti tomu ale trestní řád uvádí řadu zákazů důkazů: a) zákaz předmětu dokazování (např. svědek nesmí být vyslýchán o okolnostech týkajících se utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem, pokud nebyl povinnosti mlčenlivosti příslušným orgánem zproštěn - § 99 odst. 1),
114
Vychodil, M. Rekonstrukce trestného činu. I. část. Bulletin advokacie, 1997, č. 8, s. 37-43.
115
Toto pravidlo je prolomeno v případě, kdy se takto získaný důkaz použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.
53
b) zákaz některých důkazních prostředků (např. zvukové, obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků lze použít jako důkazu v trestním řízení jen v případě, že byly získány v souladu s trestním řádem - § 158b odst. 3, záznam telekomunikačního provozu lze v trestním řízení použít jako důkaz jen jsou-li splněny podmínky § 88 odst. 4, tj. je-li k němu připojen protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i osobě, jenž záznam pořídila), c) zákaz způsobu provedení důkazu (např. obviněný nesmí být donucován k výpovědi nebo doznání - § 92 odst. 1, anebo k napsání potřebného počtu slov - § 93 odst. 3).
Porušení procesních předpisů o dokazování je označováno jako vada dokazování, která však nemá vždy stejný význam. Může se jednat pouze o formální vady, které lze snadno v průběhu trestního řízení odstranit a které neohrožují použitelnost důkazu, nebo se může jednat o takové nedostatky, v jejichž důsledku se důkaz stane v trestní řízení nepoužitelný. V takovém případě hovoříme o tzv. podstatné vadě dokazování, která má za důsledek buď absolutní nebo relativní neúčinnost důkazu. Neúčinnost důkazu je procesním důsledkem porušení předpisů o dokazování a může být buď absolutní nebo relativní. Absolutně neúčinný důkaz je důkaz, jehož podstatnou vadu nelze odstranit. K takového důkazu nelze přihlížet a posuzuje se jako by ani neexistoval, přestože by svědčil ve prospěch či neprospěch obviněného. Absolutní neúčinnost je automatickým důsledkem porušení předpisů o dokazování a je k ní přihlíženo z úřední povinnosti. Relativně neúčinný důkaz je důkaz, který je zatížen podstatnou vadou, kterou ale lze odstranit. K takovému důkazu je možné přihlížet až poté, co je tato vada odstraněna. Pojem vady dokazování není v trestním řádu výslovně upraven, ale za podstatnou vadu dokazování se obecně považuje taková vada, která má vliv na správnost rozhodnutí, kdy na základě vadou zatíženého důkazu by mohlo dojít k nesprávnému rozhodnutí ve věci.116 Pojem podstatná vada řízení je ale konkrétně uveden v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), kde je uvedeno, že podstatná vada řízení včetně dokazování je důvodem zrušení napadeného rozsudku v odvolacím řízení a zpravidla vede k vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvého stupně, kde musí být taková vada napravena. Typickými příklady vad dokazování, které mají za následek absolutní neúčinnost důkazů jsou např.: - získání výpovědi obviněného předstíráním klamavých nebo nepravdivých okolností (§ 92 odst. 3, § 211 odst. 3 trestního řádu) 116
Novotný, F. a kol. Trestní právo procesní. Praktikum. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2006, s. 133.
54
- získání záznamu telekomunikačního provozu s porušením § 88 trestního řádu - důkazy získané při vstupu do obydlí, jiných prostor a na pozemek dle § 83c trestního řádu, neboť takový vstup může sloužit jen k odstranění naléhavého nebezpečí a provádění jiných úkonů je výslovně zakázáno
Některé vady řízení činí důkaz pouze relativně neúčinným, lze je dodatečně odstranit a dodat důkazu jeho účinnost (např. dle § 99 odst. 2 svědek nesmí být vyslýchán, pokud by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn. Důkaz provedený výslechem, který je zakázán, je neúčinný a nepoužitelný v trestní řízení, ale vzniklou nezákonnost lze dodatečně odstranit, jestliže vyslechnutá osoba je posléze zproštěna své povinnosti zachovávat mlčenlivost117). A jiná porušení předpisů o dokazování mají charakter pouze formální vady a nemohou způsobit ani relativní neúčinnost důkazu. Jedná se např. o nezjištění všech osobních údajů obviněného předepsaných zákonem dle § 92 odst. 1 trestního řádu, které lze ovšem doplnit dodatečně bez toho, aby takové opomenutí mělo vliv na průběh řízení. Zákonnost dokazování v trestním řízení se posuzuje podle toho a) zda byl důkaz opatřen z pramene stanoveného zákonem, b) zda byl důkaz opatřen a proveden k tomu oprávněným subjektem, c) zda byl důkaz opatřen a proveden v tom procesním stadiu, v němž je příslušný procesní subjekt oprávněn opatřovat a provádět důkazy, d) zda opatřený a provedený důkaz se týká předmětu dokazování, e) zda byl důkaz opatřen a proveden způsobem, který stanoví, příp. připouští zákon.118
Zvláštní problematikou, na níž není doposud jednotný názor, představují dva případy získání důkazu. První případ představuje získání důkazu nezákonným způsobem (proti § 89 odst. 3 trestního řádu) občanem bez vědomí a součinnosti orgánů činných v trestním řízení. Dle některých autorů119 nelze uvedeného ustanovení použít pro situaci, kdy se nezákonného donucení dopustí občan s cílem opatřit věc, jež následně bude použita jako důkaz v trestním řízení. Proti tomuto se ovšem staví jiní autoři s odůvodněním, že i v tomto případě nelze takovým nezákonným
117
Nett, A. K problematice neúčinných důkazů v trestním řízení. Brno: Masarykova Univerzita, 1995, s. 5. Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 325-326. 119 Nett, A. K problematice neúčinných důkazů v trestním řízení. Brno: Masarykova Univerzita, 1995, s. 6. 118
55
způsobem důkazy pro trestní řízení využít.120 Druhý případ představuje získání důkazu získaného na základě neúčinného důkazu. Zde se střetává dosavadní teorie i praxe, která připouští účinnost řádně provedených důkazů, které byly získány na základě důkazů jinak neúčinných, s teorií, která takový přístup odmítá a považuje je za „legalizaci“ nezákonného postupu či „obcházení“ ustanovení o zákonnosti dokazování.121
120
Repík, B. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování. Bulletin advokacie, 1982, č. 3, s. 138. Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 412. 121
56
11 Závěr V své práci jsem se zabýval problematikou důkazních prostředků jmenovaných trestním řádem a také celým procesem dokazování. Práce je strukturována do jedenácti kapitol a seznamu literatury a pramenů využitých při jejím vyhotovení. V práci se ze nejprve zabývám obecným popisem dokazování, následně vysvětluji základní pojmy důkazního práva a jeho základní zásady. Dále popisuje předmět a rozsah dokazování, rozdělení důkazů a průběh dokazování. Poté uvádím jednotlivé důkazní prostředky dle trestního řádu a následky porušení zákona při dokazování. Dva zastřešující pojmy celé práce jsou dokazování a důkazní prostředky. Dokazování je proces, jehož prostřednictvím se orgány činné v trestním řízení, ale také další osoby (např. obviněný, obhájce a jiné osoby) seznamují s událostí, která se stala v minulosti a jíž nebyly přítomny, přičemž se tak děje zprostředkovaně pomocí poznávání relevantních skutečností - důkazů, s jejichž pomocí je tato událost rekonstruována. Na úplnosti, přesnosti a věrnosti takové rekonstrukce pak závisí výsledek trestního řízení a dosažení jeho účelu. Důkazní prostředek je potom činnost orgánu činného v trestním řízení nebo oprávněné strany trestního řízení, která slouží k poznání skutečnosti, jež má být dokazováním zjištěna. Jedná se tedy o nástroj, který slouží k získání poznatků o předmětu dokazování (tzn. nástroj, jehož prostřednictvím je tento poznatek získáván). Samozřejmě bych mohl v práci podstatně více prostoru věnovat jednotlivým důkazním prostředkům. Jejich podrobný rozbor by ovšem mnohonásobně přesáhl rozsah bakalářské práce a také by byl na úkor obecnějších popisů. Problematiku důkazních prostředků ale nelze vyčlenit z celého procesu dokazování, se kterým tvoří jednotný celek, který je vzájemně propojen především základními zásadami trestního řízení. Práce tak popisuje proces dokazování a vlastní důkazní prostředky v základních rysech, přičemž je ovšem také upozorněno na některé detailnější otázky, příp. na některé sporné otázky. K práci jsem využil především nejnovější literatury, zabývající se danou problematikou. Při vlastním vyhotovení práce jsem získal nové poznatky, které jistě v budoucnu využiji při plnění úkolů v trestním řízení. Některé takto získané poznatky jsem již také v praxi využil.
57
Summary The topic of this thesis is „The Evidence in The Criminal Proceedings“ and there are described evidence which are in accordance with the Criminal Procedural Code. There is also described in the main features the validation procedure and also the relation between this process and particular evidence – it is because both of them make up one indivisible whole. The thesis is divided into eleven chapters and the list of used literature. At the beginning of this thesis is described the own validation procedure in its main features. Then there are explained the main conceptions and principles of the law of evidence. In the next chapters is description of the subject, range and differention of evidence and of the separate periods of the validation procedure. Main chapters are about own evidence allowable by the Criminal Procedural Code and also about effects of breaking the rules of evidence stated by the law – the inadmissibility of evidence in criminal procedure. There are two fundamental conceptions of this thesis – the validation procedure and the proper evidence. The validation procedure is a process by its means the police, the public prosecutor, the court, the defendant a his advocate (and other persons participated in the criminal procedure) are getting acquainted with an event, which happened in the past, and by which they absented. The proper evidence is an activity of these persons and it serves for cognition of this event. The proper evidence is an instrument for finding out an information about subject of the validation procedure. There is a description of the validation procedure and of the own proper evidence and there are also mentioned some of the controversial topics or some of the topics are described in more details (when it is usefull for good right knowledge of them).
58
Literatura Antl, M., Veselý, J. a kol. Průvodce policisty trestním řízením (se vzory procesních postupů Policie ČR). Praha: Linde Praha, a.s., 2002, 433 s. Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, 871 s. Dogoši, M., Hrbek, J. Soudní lékařství pro policisty. Praha: Policejní akademie ČR, 2003, s. 1819. Fryšták, M. Některé aspekty rekognice v praxi přípravného řízení a povinnost účasti obviněného jako
poznávané
osoby
na
ní.
Kriminalistika,
2004,
č.
4.
Dostupný
z:
http//www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2004/0404/frystak1_info.html. Hasch, K. K některým otázkám provádění důkazů v trestním řízení. Trestní právo, 1997, č. 5, s. 4-8. Chmelík, J. a kol. Rukověť kriminalistiky. Plzeň, Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, 532 s. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, 749 s. Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou. 25. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, 1086 s. Kratochvíl, V. Zákonnost a ústavnost rekognice. Kriminalistika, 2003, č. 3, s. 196-204. Musil, J., Konrád, Z., Suchánek J. Kriminalistika. Praha: C.H.Beck, 2001, 512 s. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, 1166 s. Nett, A. K problematice neúčinných důkazů v trestním řízení. Brno: Masarykova Univerzita, 1995, 57 s. Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, 115 s. Nett, A., Zezulová, J., Vlček, E., Draštík, A. Trestní právo procesní. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 380 s. Novotný, F. a kol. Trestní právo procesní. Praktikum. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2006, 294 s. Protivinský, M. Pro jaký výklad rekognice (§ 104b TrŘ) se máme angažovat? Kriminalistika, 2006, č. 4. Dostupný z: http//www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2006/04/frystak.pdf. Protivinský, M. Rekognice po velké novele trestního řádu. Kriminalistika, 2005, č. 2. Dostupný z: http//www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2005/02/protivinsky.html. Protivinský, M. Vady rekognice a jejich procesní důsledky. Bulletin advokacie, 1997, č. 2, s. 1125. Repík, B. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování. Bulletin advokacie, 1982, č. 3, s. 59
138. Růžička, M., Zezulová, J. K problematice vzájemného vztahu znaleckého posudku a odborného vyjádření po novele trestního řádu provedené zákonem č. 256/2001 Sb. Trestněprávní revue, 2004, č. 9 s. 256-263. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář – díl I. 5. vyd. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 1-1432. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář – díl II. 5. vyd. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 1433-2846. Šámal, P. Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Praha: Codex Bohemia, s.r.o., 1999, 403 s. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, 1205 s. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1206-2211. Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. vyd. C.H.Beck, 2003, 1443 s. Valeška, J. Problematika kategorických a pravděpodobnostních závěrů znaleckých posudků. Bulletin advokacie, 1995, č. 3, s. 13-20. Vančo, E. Poslání kriminalistické expertizy. Kriminalistický sborník. 2004, č. 2, s. 57-59. Vaněček, P. K provádění důkazů v hlavním líčení. Trestní právo, 2004, č. 1, s. 6-9. Vantuch, P. K výslechu svědka, který se nedostavuje k jednání soudu. Bulletin advokacie, 1994, č. 9, s. 12-18. Vantuch, P. K znaleckým posudkům vyžádaným obhajobou po novele trestního řádu. Bulletin advokacie, 2002, č. 4, s. 32-41. Vantuch, P. Vyhledávání a předkládání důkazů obhájcem (advokátem) v přípravném řízení. Bulletin Advokacie, 2005, č. 7-8, s. 29-35. Vrtěl, P. Dokazování po novele trestního řádu. Trestněprávní revue, 2002, č. 9, s. 249-257. Vychodil, M. Některé zvláštní způsoby dokazování. Trestní právo, 2000, č. 11, s. 8-11. Vychodil, M. Rekonstrukce trestného činu. I. část. Bulletin advokacie, 1997, č. 8, s. 37-43. Vychodil, M. Rekonstrukce trestného činu. II. část. Bulletin advokacie, 1997, č. 9, s. 32-39.
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a 60
svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (o soudnictví ve věcech mládeže) Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, provedeném vyhláškou č. 37/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
61
