DIVADELNÍ DĚČÍN ZPRAVODAJ CELOSTÁTNÍ PŘEHLÍDKY AMATÉRSKÉHO ČINOHERNÍHO A HUDEBNÍHO DIVADLA
8 15. KVĚTNA 2011
Největším kamenem úrazu jsou na přehlídce diváci Jiří Trnka se narodil v Praze, v Děčíně vystudoval gymnázium, pak režii, dramaturgii a herectví na pražské DAMU, čtyři roky byl v angažmá v Městských divadlech a dva roky ve Švandově divadle. Střídavě působil několik let na volné noze, pak podle svých slov pásl koně na horách a pracoval pro filmovou firmu. Do Děčína se vrátil jako nástupce odcházejícího ředitele Městského divadla Petra Michálka. Se zdejším amatérským souborem nastudoval monodrama Amálie dýchá zhluboka, aneb Internacionála, premiéru měla letos v lednu. Přehlídka letos poprvé probíhá ve tvé režii... Myslím, že ta kompetence je nevyjasněná. To, že bych měl fungovat jako ředitel přehlídky, mi nikdo z ARTAMY neřekl. V podstatě mi to naznačila až porota, ale oficiálně tak nefunguji, nikdo mě o to nepožádal a nikde to není řečeno. Jsem ředitel hostitelského divadla. Aha... Takže není jasné, kdo přehlídku vede? Jak se dá provozovat přehlídka bez vedení? Pokoušel jsem se nějaké věci navrhnout, ale bylo na to poměrně málo času. V zásadě jsem v maximální míře převzal modely, které byly nastavené z předchozích ročníků. Proto přehlídka organizačně funguje velice dobře, přestože se tým v divadle značně obměnil. Mluvil jsem se členy souboru Krvik Totr, byli nadšeni. Organizaci hodnotili jako velice vstřícnou a srovnatelnou s Pískem a Hronovem. Program vždycky skládala ARTAMA, tam také není žádný problém. Každopádně jsi měl poprvé možnost sledovat přehlídku zevnitř. Co by se podle tebe mělo do příště změnit? Největším kamenem úrazu jsou diváci. Dělal jsem několik velkých filmových festivalů a vím, že přehlídka může růst do tří rozměrů. Za prvé do velikosti, což ale není případ této přehlídky. Za druhé by měla růst do kvality. To se, myslím, daří, letos je úroveň představení vysoká. Kvalita se ale nedá příliš ovlivnit, záleží na tom, co se který rok v amatérském divadle urodí. To určitě, ale změnil se také způsob výběru představení – což dopředu avizovala Simona Bezoušková. A třetí věc, ve které by měla přehlídka růst, je právě divácká návštěvnost. A tady nemá Divadelní Děčín úplně přesvědčivou bilanci. Je to podle mě dáno několika faktory.
Za prvé – už poněkolikáté se přehlídka z poloviny kryje s městskými slavnostmi. To je velké mínus, protože v tu chvíli město, které by v jiném čase bylo za přehlídku určitě rádo, vrhá veškeré síly do městských slavností a přehlídku nelze ve městě tolik zviditelnit. Takže do příštího roku bys byl pro posun termínu mimo slavnosti? Určitě. Druhá věc, která mě zaráží, je malá účast místních ochotníků. Zdejší soubor má asi dvacet, třicet členů, a ti, kteří se v divadle objevili, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Platí to ale i pro ochotníky obecně. V republice jich je několik tisíc a nejsou tady. A ti, kteří přijedou, tady z poloviny ani nepřespí a nedělají publikum svým kolegům. Takže nejvíce skloňovaná kritika - divácká návštěvnost - by měla být nahlížena z vlastních řad. Mají ochotníci zájem sledovat své kolegy, když to vyžadují po ostatních divácích? Máš nějakou hypotézu, proč ten nezájem, a co se s ním dá dělat? Naprosto tomu nerozumím a nevím, co s tím dělat. S čím, myslím, můžu do budoucna něco udělat, je nezájem děčínských škol, který v posledních letech panuje. Divadlo má také přes tisíc předplatitelů, ale dorazilo jich jen velice málo. Ale pokles návštěvnosti trápí i profesionální divadlo, je už taková doba. Naopak mám radost, že dorazili Sokolové... (pokračování na straně 11)
Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hr. Králové / režie J. Dvořák
Jerome Klapka Jerome: Muži ve člunu (o ženách mluvě!!!)
LEPŠÍ POHODA V HRSTI NEŽ VELKÉ UMĚNÍ NA STŘEŠE Rozhovor s režisérem Janem Dvořákem Jaký počátek má číslo 31 – číslo počtu členů v souboru? V souboru nás je něco přes tři sta. Jsme stálá scéna LDO ZUŠ na Střezině – Divadlo Jesličky. Od ostatních ZUŠek se lišíme tím, že máme nejen malé děti v prvním stupni, ale ve velké míře i ve stupni druhém (15 – 19 let) a hlavně máme i několik studií pro dospělé, tohle je jedno z nich. Říkáme mu „Dospělá embrya“, protože jsou sice dospělí, ale zároveň v něčem nezralí, když si ještě v tomto věku platí za to, aby mohli hrát divadlo. Je to moje a Moniky Janákové dvojskupina, celkem máme asi sedmdesát, osmdesát dospělých. Jak jste na inscenaci pracovali, jak jste zkoušeli? Značná část lidí je na školách v Praze, Brně, Olomouci. Tak jsme se setkávali jednou za čtrnáct dní na tři hodiny v neděli, někdy se dalo zvláštní soustředění na písničky nebo víkendové soustředění před premiérou. Na jednotlivé dílčí zkoušky u nás moc nejsme. I když zkoušky jsou vždycky dílčí, protože polovina nepřijde, mají svoje zkoušky jinde apod. Co byste dodal k vámi
použitému pojmu „secvičná fáze spartakiády“? Ano, někdy tomu tak říkáme, protože zejména vzadu za sufitou, na praktikáblu a potmě po sobě všichni vzájemně šlapou. Dneska jsme alespoň s sebou měli svoje pevné praktikábly, ale například na krajské přehlídce jsme museli lézt na jejich vysoké, protože se tam nedá tah spustit až tak nízko... Soubor se mi tam málem pozabíjel. Všechny režijní nápady jsou vaše? Ne, děláme to s Monikou Janákovou dohromady. Ona má převážně na starosti hudební a výtvarnou stránku, já spíš vymýšlím fóry a tak. Není to divadlo v pravém slova smyslu a režie je možná až moc silné slovo. Spousta lidí říká, že je to veselé povídání o veselém životě a veselých věcech. Proč právě Muži ve člunu? Je to součást dlouhé řady, kterou soubor dělá, protože já na velké umění nemám a ani ho nechci dělat. Říkám, že je lepší dobrá pohoda v hrsti než velké umění na střeše. Ten ošklivej (pozn. red.: Jan Dvořák řekl mnohem výstižnější a krásnější slovo, každý si může doplnit dle své libosti...) svět okolo nás je sám tak hroznej, že
nemám potřebu se na něj navíc dívat na divadle a nemám potřebu dráždit a provokovat, jako jiní kolegové. Já mám rád pohodu, takže hrajeme takové věci jako Saturnina, Rozmarné léto, Konec starých časů. Většinou to jsou adaptace literárních děl než dramata v pravém slova smyslu. Byli jste někdy společně na vodě? Ne. Určitě ne... Možná někdy někdo s někým ve sprše, to je tak všechno. (pozn. red.: Odpověď Jana Dvořáka velice zaujala soubor, který se v tu chvíli na nás dva upřeně díval a nějak potutelně se smál... Těžko říct, co všechno se za touto záhadou skrývá...). -kon-
RECENZE Z KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY
CHATROOM
autorství jako výraz amatérismu 1. DĚJ: Příběh ani děj nelze popsat. Východiskem je sice plavba po Temži, jak je to v próze, jejíž autor je uváděn i jako autor scénovaného textu. Původcem scénického tvaru, do něhož tento text vstoupil, je však Jan Dvořák, jenž spolu s Monikou Janákovou rozvinul košatou montáž-koláž, jejíž smysl je zcela v něčem jiném než ve vyprávění o tom, jak se tři muži ve staré dobré Anglii plavili ve člunu a co při tom zažili. 2. DRAMATURGIE: Uchopení celého scénického tvaru – včetně prozaické předlohy – vyšlo z jevištních možností a řekněme i potřeb kolektivu jménem Dospělá embrya, jichž je na jevišti přes třicet a jimž všem mělo být dopřáno se projevit. Je to autorské divadlo, jehož dramaturgickým inspirátorem jeden člověk – Jan Dvořák – jenž ovšem nabídl celému kolektivu základní pohled na téma plavby, v němž všichni nalezli individuálně své místo, aby posléze společně realizovali jakési až lyrické (a jistě i humorné) procítění a prožití půvabů života. Jako by tu v duchu starého českého filmu Řeka čaruje ta plavba po Temži a všechno, co se ve spojitosti s ní stalo provedeného součástí scénického tvaru, zaznělo jako okouzlení nečekanou silou jinak a nově viděné skutečnosti. 3. REŽIE: Je to syntetický scénický tvar, v němž ohromnou roli hraje hudba a zpěv. Tím ovšem není vyčerpána mnohost prvků, jež se na něm podílí. Leckteré z nich doslova překvapí svou scénickou metaforičností. Na příklad když si budoucí plavci snášejí předměty a zásoby, jež pokládají za nutné pro svou cestu, děje se to tak, že přinášejí ženská těla, která skládají na hromadu, aby pak dospěli k názoru, že tohle všechno jejich loď neuveze. Je to – jak už bylo řečeno – pestrá a
různorodá montáž, jež má ovšem svůj řád daný tím, co bylo řečeno v popisu dramaturgického závěru: v osvobození a rozvinutí individuálních a společných sil tvořivého hereckého kolektivu a tím zároveň i v osvobození a rozvinutí smyslu, jež je objevováním i oslavou životního optimismu a jeho krásy. 4. SCÉNOGRAFIE: Prostor je pojednán jedině jako prostor pro herecký pohyb, v němž existuje pár předmětů jako lavičky, jež se podle potřeby promění v cokoliv a vzadu je za revuální oponou další zvýšený prostor, na němž nastupují – je-li potřeba – herci jako pěvecký sbor. Je to prostor pro danou inscenaci funkční, protože všechno další a žádoucí tu vykoná a dotvoří pohyb herců. 5. HERECTVÍ: Spíše než o herectví se tu dá mluvit o radosti ze hry, jež je možná na divadle a jež se v tomto scénickém tvaru může realizovat v řadě rovin. 6. CELKOVÉ HODNOCENÍ: V této radostné a s chutí uskutečňované hře všech je síla této montáže-koláže. Dokonce se dá říci, že autorství tu vystupuje jako výraz amatérismu – to jest jako projev chápající divadlo jako možnost rozehrát určité varianty životních událostí a situací v poloze spontánní představivosti a tvořivosti v divadelním prostoru. Přitom však jde o uspořádaný a organizovaný tvar, jenž dokáže nabídnout všem zúčastněným tuto příležitost. Onen dramaturgický záměr se takto naplnil v úplnosti, neboť optimismus a lyrismus, s nímž je nahlížena traktovaná životní skutečnost, je zároveň radostí z divadla a prožitkem jeho osobité kvality.
Ovce musí mít dostatek pitné vody, nejraději pijí vodu z řek. Je to divné, že tekoucí vodu mají raději než vodu stojatou, kde žijí labutě. Hospodář ale musí dbát, aby napájecí místa byla dobře a zkušeně zpevněna. Bača
Tato inscenace mě ani nenadchla, ale ani neurazila – nechala mě proplout. Největší zážitek jsem si odnesl z prvního obrazu a čím víc inscenace postupovala, tím jsem já odstupoval a začal si všímat různých disharmonií. A samozřejmě jsem si užil hudební složku. Pavel Skála
Překvapivá a odzbrojující expozice, na konci první půlky velmi dobrý fór se starou labutí a mezi tím ke mně z hlediště doléhala příjemná hra se zpěvy, při níž jsem si báječně odpočinul. Emoční vrchol hry u mě nastal, když z pravého portálu vyplul mrtvý pes v červených plavkách na skejtu taženém tlustým lanem, doplul k levému portálu, o nejž se zasekl. Chvíli nic. Poté ožil. Zvedl se. Oblékl si šaty a šel zpívat do sboru. Výborné. Vítek Štěpán
Beze slov aneb co si myslí Vojtíšek
Podle dané osnovy sepsal Jan Císař
inscenace postoupila z přehlídky: Červený Kostelec porota: Jan Císař, František Laurin, Jaromír Vosecký, Regina Szymiková
RECENZE Z DIVADELNÍHO DĚČÍNA
MUŽI PO DERNIÉŘE Zkušené divadlo JESLIČKY, stálá scéna ZUŠ Střezina z Hradce Králové, přivezlo na letošní Divadelní Děčín inscenaci Muži ve člunu (o ženách mluvě!!!). V programu národní přehlídky se tak krátce po sobě objevily dvě dramatizace populárních románů světové literatury. Jerome Klapka Jerome psal Tři muže ve člunu (o psu nemluvě) jako román na pokračování pro časopisecká vydání v roce 1889. Rok před tím, 21. června 1888, si vzal za manželku Gregorinu Henriettu Stanleyovou. Bylo to devět dní poté, co se rozvedla se svým prvním mužem. Svatební cesta, kterou novomanželé podnikli po řece Temži, pak posloužila jako jeden z inspiračních zdrojů pro dodnes nebývale populární humoristický román s autobiografickými prvky… Autorem jesličkovské dramatizace je Jan Dvořák. Psa vypustil z názvu i z dramatického příběhu. Tedy ne docela, jako komediální odkaz k původnímu dílu, pes jednou propluje přes jeviště, představující Temži. Dvořák koncipoval svou adaptaci jako „českou procházku anglickým humorem“. Psa, o kterém ani nemluvme, v názvu hry nahradil ženami, o kterých bychom měli hovořit v první řadě. Ne náhodou je prvním obrazem, který spatříme na jevišti po rozsvícení reflektorů na začátku hry pohled na zvlněnou hladinu sestavenou z více jak dvaceti do plavek oblečených ženských těl... Hlavním tématem inscenace je konfrontace ženského a mužského pohledu na svět. To je volba jistě zajímavá. Zrádná je tam, kde dramatizátor položil do úst žen texty, názory a komentáře původně určené mužským hrdinům. Pánové nazírali svět pochopitelně z mužské perspektivy. A činili tak s vytříbenou sebeironií. Pokud některé pasáže vyprávějí ženy, sebeironie není na místě a jedna z hodnot původní textové předlohy je tím poněkud oslabena. Každopádně téma konfrontace světa mužů se světem žen na pozadí nevinného vodáckého výletu je bezesporu nosné. Důležitý je ovšem systém dramatizace. Jan Dvořák rezignoval na přehledně strukturované převyprávění dramatického děje. Inscenace Jesliček je více než vyprávěním
příběhu zprávou o čtenářském zážitku. Hra vzbuzuje v divácích dojem, že se sešla parta čtyřiatřiceti hereček a herců, kteří milují Tři muže ve člunu, a kteří nám společně přehrají ty pasáže, které je v knížce nejvíce zaujaly... Jakoby soubor před očima diváků vzpomínal, co se komu na románové předloze nejvíc líbilo... Z toho přirozeně vyplývá určitá nesourodost jednotlivých epizod a řazení „scének“ do příběhu působí nahodile a místy nezáměrně. V režijním uchopení vychází inscenace z postupů tvořivé dramatiky. Herci pomocí svých těl nejen ztvárňují dramatické postavy, ale stávají se předměty (stěžeň lodi) a jevištními stavbami (labyrint). Inscenátoři scénují hru jednoznačně skrze prostředky antiiluzivního divadla. Inscenace ovšem vykazuje značný rozdíl mezi využitelností a faktickým využitím potenciálu těchto prostředků. Řadě dramatických situací tak chybí větší množství nápadů a hravosti s narušováním iluze. Herecké komentáře životopisných údajů o autorovi románové předlohy zaznějí pouze na začátku příběhu, poté se vytratí. Problematické je také to, že některé málo dramatické obrazy jsou provedeny velmi nápaditě a dramaticky (např. epizoda s labutěmi), zatímco některé veskrze dramatické obrazy (sýry, labyrint) jsou z valné části scénovány čistě epicky, pomocí vypravěčů. Za zmínku stojí také hudební složka inscenace. Významný podíl na tvorbě atmosféry a poetiky divadelního vyprávění má sborový zpěv v hudebním nastudování Moniky Janákové. Otázkou zůstává koncepce v hudební dramaturgii. Skoro to působí, jakoby se hodila do krámu každá písnička, která pojednává o vodě. Bez hlubšího významu. Nicméně úroveň zpěvu je vysoká a hudební vložky posilují styl inscenace. Osobně si myslím, že na rozvolněnosti systému viděného představení se podepsal i fakt, že se přehlídkové provedení konalo den po derniéře inscenace. Luděk Horký
HOCHY Hýsly / režie T. Skalka
Tibor Skalka: Pražáci na vinařských steskách
děláme to jako koníčka, srdcem
Rozhovor s režisérem Tiborem Skalkou Libou kyjovskou řečí již v brožuře Divadelního Děčína naznačujete leccos o zrození vašeho souboru. Byly ovce a beran opravdu vstupním impulzem pro vaši tvorbu? Máme u nás rozhlednu, kolem té rozhledny je spousta trávy a tu spásají ovce. A protože se nám trochu přemnožily, chtěli jsme je sníst. Udělali jsme beraní hody. Skopové maso je velice dobré, ale lepší, když je s kulturním zážitkem. A tak jsme obnovili ten starodávný zvyk, který se drží skoro už jen u nás - Stínání berana z konce 19. století. Zvyk byl o tom, že se našel žalobce, který prošel celý život dědiny a humornými scénkami a říkáním zhodnotil rok. My jsme z toho udělali takovou srandu, lidi to začalo bavit a na prvním představení jich bylo 400. Pak jsme to zahráli (asi sedmkrát, osmkrát) u nás v okolí, dalo se co k tomu a napsala se další hra. Jak jste se dostali k námětu „Pražáků“? Má být obrazem současného stavu vesnice? Společenskou kritikou? Propagací folklóru s nadhledem? Ten, kdo hraje Pražáka (pozn. red.: vyšší muž bez helmy), přišel, že by chtěl roli. Dá se říct, že mu hra byla napsaná na tělo - nenarodil se v Praze, ale žil v ní. Ta hra, to je život. Není
tam nic přimyšleného. Když jsme s ní byli na krajské přehlídce, tak nám hodnotící komise řekla, že by to takovým způsobem jako my nezahráli žádní herci z Národního divadla, protože ti neví, o co tam jde, ale my takto žijeme. Je to obraz moravské dědiny v současnosti. Někdo si myslel, že to je parodie na Pražáky. Ale já si to vůbec nemyslím! Spíš je to parodie na vinaře - třeba to barevné víno je možná skutečností… Jde nám o to, aby to bylo bavení, aby to bylo pro všechny. Kdysi se nás ptali, jestli hrajeme s rekvizitami a na to já říkám: „Naše rekvizity jsou vždy pravé!“ (smích) Velkou roli v inscenaci hraje hudba, která málokoho v hledišti nechala klidným. Jaký jí přikládáte význam? Chlapy ze sboru to baví, i když jsou třeba zaměřeni na něco jinačího. Myslím, že je to oživení. Kdyby se to jenom hrálo, nemělo by to třeba takový úspěch. A když lidi usnou, tak oni je tím hlasem vzbudí. (smích) Jura Petrů patří mezi vůbec nejlepší cimbalisty v Evropě a jsme rádi, že s námi vůbec hraje. A já mu říkám: „Juro, kde se ti to stane, aby se o tobě mluvilo v divadelní hře?!“ (smích) A když se tam o něm řekne, že je nestorem české dechovky (a on
dechovku nesnáší), to je jako kdybyste řekli Aleši Brychtovi, že dělá, dejme tomu, filharmonii... Jak jste se stal režisérem a vedoucím souboru a kde vidíte největší smysl svého počínání? Píšu nějaké věci… sem tam… nějaké scénky nebo takové krátké scénáře, „scénářky“. Něco pořád vymýšlím, i nějaké písničky skládám… Napsal jsem toho Berana, tohle pak byla už hračka a teď mám nachystaných a rozepsaných pět nebo šest knížek. Takže se tak člověk baví. Su mladý člověk, do důchodu mám spousty let, takže… Děláme to jako koníčka. A děláme to srdcem. Když si to vezmete, naše obec má 400 obyvatel, takže tady je osmina naší obce - máme tady celý autobus, který přijel s námi - jsou to naši příznivci, přátelé a kamarádi. -kos-
RECENZE Z KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY
autentická ukázka sousedského divadla Košt ve vinném sklepu pro hosty (z Prahy) je pro vinaře sebeprezentací, divadlem, sebehrou, příležitostí k tomu se napít, zazpívat si, pochlubit se, vytáhnout se a vytahovat se. Tuto skutečnost s divadelními prvky ve svém představení soubor Hýselští OCHotnícY – HOCHY dále zdivadelňuje. V lehkém sledu výstupů nám umožňují Hýselští se sebeironií a odstupem nahlédnout za kulisy přípravy vinařské prezentace. Pro návštěvníky, Pražáky na cyklostezce, jsou vinaři, jejich folklór i víno objektem turistického a studijního zájmu. Studenti teorie výroby vína i folklóru doplní své teoretické znalosti o živou zkušenost s mystifikacemi a
vinařskou latinou. Tvůrce inscenace Tibor Skalka je také principálem přítomným na jevišti, stejně jako pěvecký sbor Paniháj a mistrovský hráč na cimbál Jura Petrů. Divadlo, které vzniklo jako prostředek k posílení společného života ve vsi a v mikroregionu, z radosti a pro radost ze společné hry a sebehry, vysílá do hlediště silné energetické impulsy, jak v přímočarém lehkém humoru, tak mohutným zpěvem chlapského sboru. Představení je autentickou ukázkou sousedského divadla, divadelní odborníci si tak jeho zhlédnutím mohou doplnit své teoretické znalosti o živou zkušenost. Josef Morávek
CHATROOM Když se rozhodneme zabít „barana“, musíme mít na zřeteli, že i z nejtenčích střev jsme schopni udělat struny pro hudební nástroje, dokonce i catgut – chirurgické nitě. Bača
Představení pro mě spadá do „vesnického divadla“ - tudíž na jinou přehlídku. Nechci tím hodnotit, zda sem patří, či nikoli – určitě je dobře, že tady bylo. Jen mě mrzí, že jsem na to nebyl naladěn, protože jako vinař jsem se těšil. Pavel Skála
Při odpolední inscenaci jsem úplně zapomněl, že jsem na divadelní přehlídce. Ocitl jsem se v alternativním vinném sklípku, kde jsem ochutnával nápoje exotických barev a chutí: Chateauneuf de green, du bleu. Vítek Štěpán
Beze slov aneb co si myslí Vojtíšek
inscenace postoupila z přehlídky: Hoblík, Hodonín porota: Milan Strotzer, Josef Morávek, Svatava Morávková, MartinMaryška
RECENZE Z DIVADELNÍHO DĚČÍNA
STÍNÁNÍ BERANA aneb Hýselské divadlo TEĎ A TADY! Hýselští OCHotnícY spolu s mužským sborem Paniháj a vynikajícím hráčem na cimbál Jurou Petrů připravili divákům Divadelního Děčína vskutku netradiční zážitek. Mluvím záměrně o zážitku, nikoliv o představení nebo divadelní inscenaci v onom konvenčním smyslu slova. Sousedské divadlo pro lidi z vesnice, u příležitosti obnovení, téměř vymizelé tradice, Stínání berana. Jedná se tedy, mimo jiné, o jakýsi rituální obřad. Jeho součástí se má stát divadelní představení, kdy jedna část vesnice má „pobavit“ tu druhou. Berme to jako inscenační záměr. Dát dohromady „pořad“, který připravil starosta obce pro ostatní obyvatele vesnice. Fungující komunita vytváří pásmo písní z Hýsel a Dolních Moštěnic z 19. a 20. století kombinované s mluveným slovem, jehož námětem je avizovaná návštěva „Pražáků“ jednoho z hýselských vinných sklípků. Ještě dlouho před začátkem představení herci a zpěváci „zabydlí“ prostor jeviště, kde v rámci možností svobodně existují. Následuje úvodní píseň a už se rozjíždí jednoduché dějové pásmo příběhu. Vinař před sklípkem vyhlíží svého souseda, aby následovala příprava na příjezd „Pražáků“ a krátká instruktáž o různých kategoriích vína s krycími zkratkami, jimiž jsou popsány jednotlivé pomyslné demižony s vínem různých nepravděpodobných barev (zelené, fialové, vínové či reflexně žluté víno). Základním smyslem je upřímná snaha „bavit“ a „pobavit“(zábavná funkce je zcela dominantní). Jednoduchý a autentický
dialog se stává nejen prostředkem, ale zároveň i cílem slovního jednání postav na jevišti. Všichni jsou zasvěceni a „Pražáci” mohou přijet. Přijíždějí na kole po jedné z vinařských stezek až ke sklípku. Jeden je studentem kulturologie a druhý „vysoké vinařské školy“. Oba „studenti - cyklisté“ jsou zvídaví a trapně aktivní. Svými nemístnými dotazy a glosami i nepatřičným jednáním poukazují na vnitřní konflikt dvou světů nebo chcete-li kultur. Pásmo je budováno skrze silnou interpretaci moravských lidových písniček a dále za pomoci vyprávění jednotlivých postav, které byť neuměle, ale autenticky věrně vyprávějí svoje příběhy (myslivec příhodu s jelenem, sousedka život se svým „starým“ atd.). V příběhu se objevuje i drsná komika (močení do diváků), která překračuje jistou míru vkusu, avšak patří ke koloritu vesnice, a tím ji vlastně zpětně ospravedlňuje. Energeticky obdivuhodná a zvládnutá hudební složka vyrůstá a opět zarůstá do až „estrádovitě“ řazených „živých“ výstupů (vstupů či scének) se zvláštní a svébytnou samozřejmostí. Zážitek postrádá divadelní estetiku, jak je obvykle vnímána, a nahrazuje ji autentickou upřímností a fungováním „teď a tady“. Viděli jsme představení „sousedského“ divadla v krystalické podobě s výraznou a v provedení vynikající hudební složkou... a mně prostě divadlem zavonělo pečené skopové. Kdy se vám to stane?! Jaromír Hruška
Krvik Totr Praha / Petr Jediný Novotný, Tomáš Kout
P. J. Novotný, T. Kout: Svázaná (studie aplikovaného feminismu)
děláme si šoufky ze všeho
Rozhovor s autory Petrem Jediným Novotným a Tomášem Koutem Autorské divadlo přináší větší volnost v procesu tvorby necháte nás do něj nahlédnout? Příští rok to bude 20 let, co spolu něco cíleně vytváříme. Třecí plochy, které by byly asi pro tuto otázku zajímavé, se během těch let strašně smazaly, už to jde hladce, žádný zvláštní konflikt. Všechno, co je napsané, píšeme spolu, společně improvizujeme s papírem a tužkou v ruce. Máte jeden papír a dvě tužky? Dva papíry, dvě tužky. Vznikají současně dva rukopisy, ale je tam většinou totéž. Házíme nápady a na papír napíšeme až to, co je pro nás tak vyprecizované, že to pak říkáme na jevišti. Úplně minimálně se stává, že bychom něco měnili až při zkouškách. Na papíře je napsané všechno - i stylizace postav, pohyby, vše do detailů, protože neumíme improvizovat. Je to takové lego - pak už se to snažíme jen oživit. Scénické poznámky u nás nabývají podobu režijních poznámek. Víme, že to budeme dělat my, i s kým to budeme dělat - je to psané dost na tělo. Takže to nejzajímavější nevzniká na jevišti, ale takhle u jednoho stolu? Zkouška je zábavná vždycky, ale to nejzábavnější u nás je opravdu psaní, které děláme egoisticky jen my
dva. Jsme „samožeři“ a hlásíme se k tomu. Baví nás to. Při psaní řveme smíchy, zvlášť na místech, kde se nikdo nikdy jindy už nesměje. Na zkoušce jsme pak až pedanti. Herci mají tendenci si text upravit do úst, děláme to i my, to se děje, ale vadí nám to, protože se tím stírají věci, na kterých bazírujeme, když si se slovy hrajeme. Není to ale fašismus, to ne. Je to tak jakoby… volně uzavřený. Inscenace Svázaná měla premiéru v roce 2009. Co děláte pro to, aby se zachovala její autenticita a živost? To je strašně těžké. Tady si ani nehrajeme na „profíky“. Ti to možná zvládnou líp… ale možná, že ne. Dost totiž brojíme proti profesionálnímu divadlu, kde se udělá inscenace, premiéra a šup, s každou další reprízou už to jde do kopru a na konci se to jenom odříkává a nemá to význam. My si znovu a znovu musíme při každé zkoušce (přičemž před každou reprízou jich pár máme) říkat, oč tam jde - v situaci, v podhoubí postav, celou psychologii. Hrát to jako poprvé. Což je klišé, ale ono to jinak nejde. Při představení pak všichni vycítíme místo, kdy jsme to zrovna úplně pohřbili, „odkecali“, a to je děsivý okamžik. Pak jde o to, jak to z toho dostat. Koroze inscenací je přirozený jev a nedá se mu
asi definitivně ubránit. Jaká témata vás zajímají, kde berete inspiraci? Děláme si šoufky ze všeho, i ze sebe. Děláme parodie, ne ty prvoplánové, růžové, uslintané..., ale pokud možno trošku inteligentnější (což se blbě říká o vlastním díle). V průběhu let jsme zjistili, že nás evidentně baví 20., 30. léta, aniž bychom to nějak záměrně hledali. Nikdy nepíšeme, že to jsou 20. léta, ale vždycky to má náladu prvorepublikových filmů. Což je vlastně trošku nuda, ale zároveň jsme prostě takoví. Ve Svázané to pravda tak není, ta se trošku vymyká, to jsme si postýskli, jak je ten hnusnej svět na nás hnusnej. Na nás ženy. (smích) Nás ženy… Víte vlastně, jak vypadá Gervaise? Víme, víme. Přesně víme, jak vypadá! Vymodelovali jsme si ji. Přišel nám do schránky leták Albertu a tam nějaké mrkve a tyhle věci. Oni teď propagují tak, že i u mrkve musí být polonahatá ženská. A najednou jsme otevřeli ten leták a jen jsme luskli a věděli jsme - tak tohle je Gervaise! Vystřihli jsme si ji, dali ji na nástěnku, na které jsme měli koncepty, a když jsme si nebyli při psaní jistí, tak jsme se na ni podívali. Měla na sobě pruhované plavky, tomu jsme pak leccos
podřídili - dávám si je na konci na hlavu, bijí se v grafice... Je to takový prozodický. Bavili jsme se spolu o vašich pidlomkách, Tomáš má ale VOŠ a psal práci, řekněme, absolventskou… Jak by to řekl Édouard?
Aplosvenská? Aposvinská! To je blbý, to už je daleko… Aplausventská! Apsa… Asp… Absolventní? Abso… Absolutněvenská! No, tak to je špatný. To by chtělo něco vtipnějšího. No nic, nám to jde, jen když jsme sami dva. -kos-
RECENZE Z KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY
TAKHLE NĚJAK MOHL VZNIKNOUT FRANKENSTEIN Ve všech složkách autorská inscenace Krvik Totru Svázaná se na první pohled zdá, že se nenechala svázat téměř žádným, nejběžněji používaným prostředkem. Přestože celá konstrukce předlohy, včetně používaných jevištních prostředků, je vlastně pevným matematickým vzorcem. Autoři již při přípravě u stolu a během převádění slova do prostoru vymodelovali svět s vlastními zákonitostmi, které se divákovi postupně, trpělivě a s jistou tvrdohlavostí předvádějí na jevišti. Jsme svědky vědomé prezentace vytvořeného, objeveného, včetně rozkrývání technologického postupu. Je nám nabídnuto potěšení z rozkrývání si souvislostí během představení. Nejedná se samozřejmě o zcela prošlapanou cestu, podobně jako když vás chyba navigace vede okresními cestami - dostanete se k cíli, ale máte možnost objevit krajinu, kam byste se sami vědomě nevydali. Samozřejmě je tu riziko, že pro někoho takový zážitek nebude příjemný a rozhodne se přístroj této značky již nepoužívat. Najdou se i jedinci, kteří budou schopni přístroj vztekle rozšlapat. Což jim ale umožní vrátit se zpět k ověřené ohmatané mapě. Triviální příběh až cynicky zinscenovaného setkání tří mužů, kteří v minulosti usilovali o jednu ženu, je nástrojem k předvádění směšnosti umíněného lidského snažení. Panické trvání na kdysi možná úspěšné „taktice“ může být sebezničující a zároveň velkorysé k potenciálnímu úspěchu soupeře. Vlastí příběh je banální. Co je ale inspirující, je nalezení tolik výživné půdy pro marnost lidského
snažení. Tvůrci jednoznačně poukazují na nesvobodu a ustrašenost jedince přikovaného k tomu prvnímu, co si kdysi objevil. Na strach z toho, že by se některé věci daly stejně úspěšně, nebo lépe, řešit i zcela jinou cestou. A ona jakási neohebnost inscenačního tvaru je pak prostředkem k obraznému vyjádření takových (i divadelních?) dogmat v nás. Vzít si jako předmět tvorby v podstatě cokoli. Rozhodnout se materiál prozkoumat ze všech pohledů, kterých jsou autoři schopni. Sami si vybrat, jakou metodu ke zkoumání použijí. V rámci jakého vědního oboru provedou výpravu. A v neposlední řadě si zvolit, jakou technologií budou prezentovat výsledek své práce – to vše je dokladem od základu svobodného přístupu. A to včetně toho, že se inscenátoři svobodně vzdají nemalého množství nabízených prostředků. Toto rozhodnutí je pro jistá omezení v následné práci a ukázněné dodržování vytyčeného prostoru v každém budoucím okamžiku nositelem jistého vnitřního napětí nesoucího se z jeviště. Divák je zaujat sledováním toho, jestli kluci uzvednou tu činku, když si všechna závaží natruc naložili jen na levou stranu. Jsme svědky vědomého rozbíjení molekul komunikace, nestandardní práce s jazykem, krajního namáhání nejen osvědčených komunikačních receptů s cílem stvořit něco s tím, že novým tvarem poukážu na vlastnosti materiálu výchozího. A takhle nějak mohl vzniknout i Frankenstein… René Vápeník
CHATROOM V našich historických zemích patří k nejslavnější etapě rozvoje ovčáctví období tzv. „zlatého rouna“. Tento řád se uděloval za vynikající zásluhy. Pretium laborum non vile = Žádné hledání není bezvýznamné. Bača
Velice obdivuji slovní humor autora scénáře. Musím říct, že to pro mě byl asi největší zážitek tohoto týdne Děčína. Krásná pointa. Pavel Skála
Večerní inscenace moc dobrá. Můj šálek čaje. Skvělý slovní humor. Bavilo mě to a potěšilo. Děkuju pěkně. Vítek Štěpán
Beze slov aneb co si myslí Vojtíšek
inscenace postoupila z přehlídky: Divadelní Tříska, Praha porota: Kateřina Fixová, Štěpán Pácl, René Vápeník
RECENZE Z DIVADELNÍHO DĚČÍNA
Svázaná studie aplikovaného herectví Krvik Totr z Prahy se programově řadu let zabývá autorským divadlem s důrazem na hereckou složku. Nejinak je tomu i v jejich nejnovější komorní inscenaci vlastní divadelní hry Svázaná (studie aplikovaného herectví). Námět k jednoduchému syžetu hry čerpala autorská dvojice Petr Jediný Novotný a Tomáš Kout z povídky Kyselé hrozny francouzského autora Jean Noixe. V obsahové rovině se jedná o setkání tří chlapů v altánu, kteří se stali obětí výzkumu své studentky, brigádnice a knihařovy zákaznice, aby tím oni muži okusili „trpkost kyselých hroznů“. Jednoduchá anekdota se však v rámci inscenace netematizuje, ale stává se prostředkem (otázkou je zda organickým) k vytvoření zcela svébytného autorského vnitřního světa. Tento kultivovaný a jasně omezený (svázaný) scénický tvar má přesný řád a určují ho zejména dvě složky – herecká a textová. Textová složka je založena na hře se slovem, jeho zvukomalebností, znakovostí a asociativností. Pokud bychom mohli hovořit o nějakém vnitřním napětí v rámci inscenace, dala by se vystopovat právě zde. Textová část je také výrazným nositelem komiky, protože je zde přítomná určitá hravost. Problematickou, ale na druhé straně nejcennější složkou inscenace Krvik Totru je složka herecká. Jedná se o uvědomělou
a systémovou práci s typologií herectví a mechanikou. Výsledkem je cyklické užití stále se opakujících, ale nijak se nerozvíjejících, fyzických gest u každé ze tří vystupujících figur (vinař Viktor, profesor Jean Poul, knihař Édouard). Toto gesto se v rámci inscenace používá jako znak figury, ale nerozvíjí se, nekontrastuje s jinými prvky (temporytmus, dynamika, jednání) a díky nastavenému pomalému tempu se herecké jednání stává monotónním. Pokud připustíme, že způsob a styl herectví je smyslem a cílem celé inscenace (nabízející se paralela s komedií dell´arte), klade pak vysoké nároky na nápaditost, tělesnost, přesnost a rytmus herce a uvědomělou práci s energií. Pokud však toto stylizované herectví bereme jako prostředek, velmi pracně nacházíme odpověď, k čemu to v rámci vyznění celé inscenace slouží (jedině kontraproduktivní svázanost hereckého vyjádření versus svázanost mužských figur ve vztahu ke stejné ženě, která je „svázala“ do své studie aplikovaného feminismu)? Přesto toto hledání specifického hereckého vyjádření a vlastního hereckého jazyka autorského divadla Krvik Totr je třeba ocenit, i když v případě Svázané je výsledkem poněkud chladně-racionální herecké cvičení na podkladě banální anekdoty. Petr Hašek
pokračování ze strany 1 Ano, ale zrovna na představení, ve kterém se pohoršovali nad vulgárními slovy (pozn. red.: Dandé)... To je pravda, kdyby dnes dorazili na Moraváky, bylo by to tisíckrát lepší. S návštěvností se každopádně dá do budoucna poprat. Máš už nějaké konkrétní nápady, jak diváky do hlediště přitáhnout? Budeme muset zlepšit komunikaci s ARTAMOU i s jednotlivými soubory. Když sem zvu profesionální soubory, umím je propagovat, protože přesně vím, s čím sem jedou. Na přehlídce bych totéž mohl říct jen o dvou inscenacích. Když budu mít informace, bude se mi také lépe vyjednávat se školami. A pak si myslím, že kdyby se dala konkrétní nabídka těm několika tisícům amatérských divadelníků, řeklo se jim, že tu mají možnost ubytování, bylo by to pro ně, myslím, zajímavé. Je to přece národní postupová přehlídka činoherního
a hudebního amatérského divadla. Přehlídka ještě neskončila, ale stejně se zeptám: jaké největší divadelní zážitky sis zatím odnesl? Je to jen můj osobní názor, ale velice se mi líbila Maryša, byla skvěle zvládnutá. Líbilo se mi i Kladno, pak Bílé divadlo, které do programu přineslo alternativní tvar, bravurně zvládnutá situační konverzačka vyškovských. V druhé polovině přehlídky jednoznačně Kráska z Leenane – tuto hru jsem viděl dvakrát inscenovanou v profesionálních divadlech, ale ani jednou nedosáhla úrovně inscenace z Klapého. A dnes mě potěšili Moraváci, jejich obrovská energie a nadšení, to přesně od vesnického divadla čekám, i když chápu, že z hlediska dramatické i inscenační kvality to může být pro někoho diskutabilní. -das-
jak jsem předčasně pohřbila dědu V Děčíně mám půlku rodiny. Jako malá holka jsem sem pravidělně jezdila na prázdniny. Čím jsem byla větší, jezdila jsem méně a méně častěji. Naštěstí ale Městské divadlo Děčín vyhrálo výběrové řízení na spolupořádání celostátní přehlídky, a tak se s rodinou minimálně jednou do roka mohu potkat. Čtyři roky po sobě mi v polovině dubna volá děda a ptá se, který přehlídkový den se u něj zastavím. Letos se však neozýval. Nezavolal ani v polovině dubna, ani na jeho konci, ani začátkem května, ani v průběhu prvního víkendu
Divadelního Děčína... Přeci jen je mu sedmdesát a možné je všechno. Začala jsem se bát nejhoršího. Tešně před začátkem druhého víkendu jsem sebrala všechnu odvahu a rozhodla se postavit se pravdě tváří v tvář. Vytočila jsem dědovo číslo... Ozval se zdravým spokojeným hlasem, který vystřídalo naprosté zděšení, že propásl svou vnučku s pravnukem. O letošní přehlídce vůbec nevěděl. Přestože vidí, slyší a chodí. vnučka Josefa Bezoušky
CESTA KOLEM SVĚTA DIVADLA ZA HODINU A PŮL aneb jaký byl seminář Abeceda divadla vedený režisérem Milanem Schejbalem
Divadlo mělo odjakživa velmi blízko filosofii, politice i válečnictví. O teorii divadla se říká, že má pouze dva nepřátele: teorii a divadlo. Obě teze jsou samozřejmě diskutabilní. A stejně tak na semináři Milana Schejbala Abeceda divadla se to hemžilo nápady, názory, tezemi, antitezemi, nakonec ale i syntezemi.
První otázka, která na sobotním odpoledním semináři padla, vypovídá o mnohém: „Kdy mluvíme o divadle?“ Nad základní teatrologickou otázkou se strhla vášnivá debata, která se postupem času organicky přesouvala na debatu nad různými důležitými jmény světového divadla, nad různými epistémami divadelního vývoje, ihned se zas zpátky mluvilo o konkrétních zhlédnutých představeních a upevňující oblouk všemu dodávaly konkrétní názory nejzasvěcenějšího z diskutérů – samotného lektora. Slova došla i k otázce vysoce subjektivní, a to ke vkusu a nevkusu: „Pokud něco uráží lidskou důstojnost, jest to nevkusem.“ Nemyslete si však, že seminář byl jen o vysokých seriózních myšlenkách. Dověděli jsme se konečně, co dělají herci na vysokých školách: „Na škole se naučíš chodit rovně, naučíš se chodit shrbeně – což je tzv. schejbal...“ V neposlední řadě jsme se dostali i k možnému zapojení prudérně exhibujících herců do olympijských her. Nová disciplína se od příštích OH bude jmenovat střelba na běžícího herce.
Je krásné, když si člověk uvědomí spojitosti všeho, co se již odehrálo, s tím, co se hraje dnes. Je krásné, když si člověk uvědomí kořeny naší tvorby. Nedalo mi to a musel jsem se ještě zeptat Milana Schejbala na dvě otázky. Seminář divadelní abecedy... Co se skrývá za nejdůležitějším písmenem „A“ ve vašem náhledu na divadlo? Divadlo, pokud má mít vyšší smysl, než jen setkávání, mělo by něco sdělovat. Takto vlastně divadlo vzniklo. Lidé začali chodit do divadla proto, že se něco dozvídali o sobě, o tom, proč jsou tady na světě, jaká jsou pravidla hry a co se stane, když se ta pravidla poruší. To už bylo v Řecku. Pokud někdo překročil hybris, byl ihned potrestán. A člověk se dostává v těchto souvislostech do opravdu krajních situací, ve kterých musí volit třeba mezi osobním prospěchem a polis – veřejným dobrem. Zda-li zachránit stát, město, nebo rodinu. To všechno byla témata, která Řeky strašně zajímala. Proto se začalo chodit do divadla. Tím pádem je mým úkolem (ať už profesionála či amatéra) sdělit něco podstatného, co mě trápí. A jestli je to ožehavé pro mě, předpokládám, že je to ožehavé i pro jiného. A tam začíná divadlo. Samozřejmě je součástí talent, intuice a všechny divadelní složky. Nesmím si řešit své egoistické potřeby. Touto myšlenkou o smyslu divadla jsem tedy začínal. Témata jednotlivých seminářů jste vyvozoval ze samotných představení. Dají se tato témata zařadit do nějakých zobecňujících skupin? Letos bych to shrnul do dvou překvapivých a velmi milých oblastí, které Divadelní Děčín přinesl. Za prvé je to přístup dnešní současné generace k české světové klasice. Pro mne velké téma. Baví mě, jak se současná mladá generace dívá na klasiku jako na tradici, jako na fenomén, který si s sebou stále neseme. Příkladem je pro mě inscenace Maryša L. P. 2011, ale je i mnoho dalších. To je jeden okruh. Druhý okruh je výrazný autorský vklad, bez kterého se řada výpovědí ani neobejde. Nepřísluší mi hodnotit, jestli povedených či nepovedených. Můžu jen říct, co mě a posluchače zajímalo. Z tohoto pohledu to byla například inscenace Fe-érie o Kladně či inscenace Dandé. Je to nyní velký proud. Tyto dva okruhy mě nejvíce oslovili, zajímají mě a přinášejí mi největší divadelní kvalitu. -kon-
program
Neděle 15. května
10.00 Host přehlídky Buchty a loutky Praha / režie Radek Beran a Buchty a loutky Radek Beran: Rocky IX 12.00 Slavnostní zakončení celostátní přehlídky a vyhlášení ocenění, nominací a doporučení do programu Jiráskova Hronova 2011
KAM Dál?
27.5. - 29.5. 2011
Šrámkův Písek Celostátní přehlídka experimentujícího divadla
10.6. - 16.6. 2011
Dětská scéna Celostátní přehlídka dětského diva dla a celostátní přehlídka dětských recitátorů
14.6. - 19.6. 2011
Wolkerův Prostějov Celostátní festival poezie
záludný test pozorného diváka Jaké rasy byl pes, který nehrál v inscenaci Muži ve člunu? a) portugalský vodní pes b) mops říční c) foxexteriér Pokud na cimbál hrajete pizzicato, znamená to, že: a) jste si zapomněli doma paličky b) jste si zapomněli doma cimbál c) jste zapomněli, že na cimbál hrát neumíte Hlavní postava příští inscenace souboru Krvik Totr se bude jmenovat: a) Brie b) Ementál c) Veselá kráva
Zpravodaj XX. celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Děčín 2011. Redakce: Kamila Kostřicová, Jonáš Konývka, David Slížek. Vydává Městské divadlo Děčín. Náklad 100 výtisků.
21.6. - 30.6. 2011
Open Air Program Hradec Králové Open Air Program mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů
22.6. - 26.6. 2011
Mladá scéna Celostátní přehlídka studentských divadelních souborů
30.6. - 6.7. 2011
Loutkářská Chrudim Celostátní přehlídka amatérského loutkářství
5.8. - 13.8. 2011
Jiráskův Hronov Mezidruhová přehlídka se zahraniční účastí
