STATI Digitální každodennost: Adorno by na Internetu „ujížděl“ (?) ideologie reprodukovaná digitálními technologiemi v perspektivě každodennosti JAN VÁŇA Fakulta sociálních studii, Masarykova univerzita, Brno 1. Úvod Kolem fenoménu tzv. nových médií panuje v současnosti značně rozporuplná diskuse. Nadšení uživatelé hovoří o výhodách, které jim přináší elektronická komunikace, možnosti sdílení dat a všeobecné urychlení a zjednodušení práce v každodenní zaměstnanecké rutině, a neodmyslitelně pak i ve sféře pracovních mezičasů, tj. na poli zábavy a odpočinku. Skeptici na druhou stranu upozorňují na nepříznivé průvodní jevy, které s sebou zejména ona příslovečná akcelerace veškerých s informačními technologiemi spojených aktivit nese, a ohánějí se pojmy jako digital divide1, information overload2 a na více „laické“ úrovni například i zobecňujícím argumentem o mizení starých „poctivých“ hodnot a tradičních pilířů lidské morálky3. V akademických kruzích se tyto protichůdné tendence promítají do dvou takřka znepřátelených směrů – technooptimisté vidí ve stále se dynamizující technologické vlně až „spásný“ potenciál, technoskeptici na druhou stranu upozorňují na určité zamlčené předpoklady a méně viditelná negativa (viz např. srovnávací studie Dahlberga [2004]). Sociální vědci si pak často zachovávají svoji neutralitu tím, že informačním technologiím přiznají určitou míru ambivalentních projevů, které působí jaksi na pozadí daleko širších a komplexnějších socio-ekonomicko-politických procesů4. Cílem naší krátké analýzy by měl být takový příspěvek do debaty o nových médiích, jenž 1) se pokusí poukázat právě na některé zamlčené předpoklady IT a to především 2) v kontextu jejich každodenního využití, tj. ve snaze vyhnout se prostředí komplexního a rozsáhlého společenského systému tím, že výrazně omezíme analytické ambice. Právě zasazením do kontextu tzv. každodennosti se zároveň 3) pokusíme vyhnout určité „apriorní“ lamentaci nad sebepřekračujícím technologickým pokrokem tím, že necháme IT interagovat se společenskými aktéry ve smyslu určité praktičnosti těchto interakcí – tedy takového jednání, které má pro aktéry zcela jasný a praktický význam. Základní sumu vědění pro naši krátkou analýzu poskytne Bourdieu [1998, 2002] a Lefebvre [IN Highmore 2002: 225236], na závěr se pak pokusíme některé teze ve stručnosti demonstrovat na případu ukázkového video blogu.
1
Více viz např. Norris [2001]. O tzv. „informačním přetížení“ viz např. Hwang & Lin [1999]. 3 V extrémní podobě se tyto silně konzervativní tendence objevily například u hnutí tzv. Ludditů. Ti se, za cenu uchování a ochrany tradičních hodnot, nebránili použití fyzického násilí proti strojům. Tím ovšem technologiím, paradoxně, připsali určitou determinující váhu a sami tak potvrdili jejich důležitost. Více viz např. Robins & Webster [1999: 39-63]. 4 Uveďme např. Castellse [1996], pro něhož jsou IT teprve prostředím, skrze nějž ostatní rozhodující procesy z nejrůznějších sfér lidského jednání teprve promlouvají vlastním svébytným jazykem. 2
2
2. Televize jako hlásná trouba kapitalismu pozdní modernity 2.1 Zamlčené předpoklady televizní produkce Pakliže chceme hovořit v souvislosti s technologiemi o určitých zamlčených předpokladech, patrně se v historii technického vývoje poslední doby nenabízí mnoho lepších příkladů, než je masový nástup televizorů. Proces vynálezu a postupného vývoje televizoru v sobě zahrnuje dvě protichůdné a navzájem se vyvažující tendence, když na jednu stranu je výstupem vědeckých procesů, v nichž se zákonitě více či méně reflektují požadavky a směřování dominantní celospolečenské doktríny5, na stranu druhou ovšem získává poněkud odlišný význam ve světle konkrétních socio-ekonomických vztahů. Teprve v intencích těchto vztahů je aplikované vědecké poznání přetaveno do konkrétních obrysů pro konkrétní společenské aktéry. Bourdieho [2002: 46-50] slovníkem můžeme určité objektivní tlaky, které jsou v samotné podstatě televizoru a jeho využití obsaženy, označit jako výraz struktury pole, kde pole označuje právě sadu dominantních organizujících principů. Struktura tohoto pole je pak předestřena aktérům, kteří se v uvnitř pole pohybují – divákům je vnucen určitý rámec, jemuž se jsou nuceni se podrobit (pakliže mají sami zájem se interakci s televizorem podílet). Bourdieu [2002: 45] tento princip demonstruje např. na vývoji televizních obsahů ve Francii, přičemž vedle sebe staví „kulturní“ televizi padesátých let, jejímž hlavním cílem mělo být formování vkusu veřejnosti, a televizi let devadesátých, která naopak neváhala přizpůsobit se vkusu veřejnosti tak, aby oslovila co možná nejširší publikum. Na tomto srovnání je zároveň dobře vidět dialektický vztah, který nechává gatekeepery s příslušnými rozhodovacími pravomocemi vystavět strukturální podmínky podle pravidel pole, zároveň je ale do určité míry formuje podle pozic konkrétních aktérů v poli. 2.2 Televizní pole, illusio a pravidla hry V rámci výše zmíněného jsou pro strukturální efekt pole produkce televizních významů charakteristické jeho objektivita, anonymita a neviditelnost. Bourdieu [2002: 52] píše: „explicitním vyjádřením věcí, o nichž novináři nejasně tuší, ale nechtějí o nich příliš vědět, jim dávám nástroje svobody, aby tyto mechanismy opanovali“ – tedy strukturální tlak pole zde sice působí více či méně determinujícím způsobem, který ovšem v interakci s aktéry funguje téměř transparentně a dává jim tak nejen pocit svobodného rozhodování, ale i určité moci vzhledem k utváření objektivních vztahů v jejich okolí. Za tímto účelem Bourdieu [1998: 106-108] zavádí výstižný pojem illusio. Illusio jsou pravidla fungování pole (Bourdieu pro přesnější popis přirovnává fungování pole ke hře a illusio pak analogicky označuje za pravidla hry), která motivují aktéry v poli k určitému jednání, jímž jsou tato pravidla dále reprodukována. Uvedený trojúhelník objektivita – anonymita – neviditelnost tedy neznamená nic jiného, než že aktéři (např. producenti televizních obsahů) 1) vnímají stav pole (např. určité trendy v oblasti produkce televizních obsahů) jako objektivní realitu, která na ně 2) působí v jakési zobecnělé podobě, tj. anonymně (např. suma všech kulturních obsahů jiných televizí) a zároveň 3) ji pociťují jako určitou vnitřní jistotu a nevyhnutelnost – tedy je pro ně neviditelná. Pro nás je důležité, že pole – v našem případě pole produkce televizních významů, ale může se jednat o jakékoliv jiné pole – svoje struktury udržuje a reprodukuje jaksi „skrytě“, čímž otevírá prostor
5
Příznakem modernity, řečeno s Beckem [2004: 257 - 261], je např. i tendence vědeckých poznávacích praxí k „feudalizaci“. Tedy k tomu, že se otevírají ekonomicko-politickým zájmům.
3
něčemu, co bychom mohli pracovně nazvat ideologií, tedy procesu symbolického udržování určitého konkrétního modelu společenské hierarchie. 2.3 Ideologie televizní produkce v jazyce osvícenství Pro lepší pochopení způsobu, jakým k takovému „skrytému“ udržování struktur pole dochází, můžeme využít Gouldnerova [1982: 118-137] výkladu o vzniku moderního jazyka osvícenské racionality. Gouldner se přidržuje klasického marxistického odkazu reprodukovaného skrze pojmy Dialektiky osvícenství [Adorno, Horkheimer: 2009], když hlavní zásluhu na vzniku racionálního jazyka připisuje buržoazní vrstvě a tomu, jak tato vrstva dokázala ve svůj prospěch využít nástroje cenzury. Racionální jazyk, aby mohl účelově pojmenovávat předměty a zahrnout je tak do svého abstraktního systému, se potřebuje pojmově uzavřít, tj. potřebuje jednoznačně definovat to, co chce pojmenovat, ale i to, co pojmenovat nechce. Podobně jako hranice země na jednu stranu vyznačují, kde moc státu končí, a na druhou stranu naopak definují území, které se má „sehnout pod panským jhem“ [Gouldner 1982: 126], tak se i osvícenská cenzura svojí vnější funkcí vymezovala vůči jiným symbolickým světům, zatímco svou vnitřní funkcí naopak umožnila efektivně nakládat s pojmy, které jí byly vlastní. Cenzura se tedy stala nutnou podmínkou racionální gramatiky tím, že ji vymezila vůči jiným gramatikám, a zároveň jí poskytla mocné pojmové nástroje, když „pojem [nahradila] formulí, příčinu pravidlem a pravděpodobností“ [Adorno, Horkheimer 2009: 19] – tedy dala vzniknout systému, který (nejen) kritičtí sociologové nazývají instrumentální racionalitou. Že gramatika racionality musí být takto omezena, aby vůbec mohla fungovat jako vyjadřovací prostředek, platí v obecné míře pro všechny gramatiky. Jak dále poukazuje Gouldner [1982: 126], každá gramatika je zároveň cenzorem a zároveň řeč umožňuje. V případě osvícenské racionality narážíme ovšem, v duchu Marxova učení, na nezanedbatelné propojení této tzv. gramatiky s mocenskou hierarchií, což ji, podobně jako jazyk pole produkce televizních významů, činí nejen cenzorem sebe sama, ale zároveň i cenzorem myšlení a jednání v rozličných sférách více či méně ovlivňujících sociální život. 3. Ideologie v perspektivě každodennosti Označení a pojmenování vnitřních intencí jazyka nějakého pole nám ovšem nic neříká o důsledcích užití tohoto jazyka v jeho konkrétních projevech. Bourdieho koncept illusia za tímto účelem vymezuje sadu sdíleného vědění o pravidlech hry termínem doxické vědění, neboli doxa [1998: 90-91]. Doxa obdařuje pravidla hry v poli určitou „posvátností“ či „nedotknutelností“, pakliže byla dostatečně petrifikována ve a) strukturách pole a v b) myšlenkových strukturách jedinců. Jinými slovy, abstraktní jazyk osvícenské racionality na počátku de facto účelově vytvořený s cílem udržet stávající distribuci moci se skrze opakované každodenní užívání stane trvalým výrazem praktik pole, aniž by tuto svoji účelovost jakkoliv přiznával, nebo i vůbec přiznat mohl. Řečeno s Dialektikou osvícenství, jestliže v rovnici označíme neznámou, tato je již dopředu odsouzena ke svému jednoznačnému vypočtení – „dopředu se stává nejen předurčena k objevení, ale stává se předem známou“ [Adorno, Horkheimer 2009: 38]. Nebezpečí zamlčených předpokladů pak spočívá ve faktu, že při počítání můžeme mít nad výsledkem rovnice pocit absolutní a nezpochybnitelné moci. Užitečnou syntézu konceptu ideologie a prostředí každodenního života představuje ve svém díle Lefebvre [IN Highmore 2002: 225-236]. Ten spojuje marxistickou dialektiku s každodenností takovým způsobem, že svůj pojem každodennosti rámuje jako „arénu uvnitř kapitalistické kultury“.
4
Pro každodennost jako analytický koncept je charakteristické, že svůj part v analyticko-kritické hře rozehrává už jenom tím, že dokáže pojmenovat sama sebe. Pakliže každodenností označíme soubor praktik, které aktéři vykonávají pravidelně „každý den“, činnosti, jimž rutina a pravidelnost poskytují obtížně proniknutelné obaly jistoty a pořádku, pak výchozím předpokladem fungování každodenních praxí je bezesporu jejich nereflektovaltelnost. Jedinci, kteří rozehrávají určité interakce pravidelně a automaticky, zakládají efektivitu těchto interakcí právě na faktu, že je nemusí pokaždé podrobovat kritickému zkoumání. Řízení automobilu by se např. mohlo stát velice problematickou záležitostí, kdyby měl řidič před každou jízdou promýšlet, zda je při srážce s kamionem v osmdesátikilometrové rychlosti schopen spíše přežít nebo spíše nepřežít. Automobil je jistě „vražedným nástrojem“, ale jeho efektivní využívání umožňuje právě fakt, že si tuto jeho vlastnost nepřipustíme, resp. nemáme potřebu ji dlouhodobě a důmyslně reflektovat. To, co je nám při řízení naopak užitečné, jsou naučené a rutinizované techniky, které se postupem času stávají zcela přirozenými automatismy. Ideologický střet zde ovšem může nastat v situaci, kdy volíme jízdu automobilem, i když je pro nás, ve vztahu k širším společenským souvislostem, výhodnější jet například vlakem. Jízda automobilem pro nás představuje určité hodnoty, jako jsou jistota, spolehlivost, rychlost apod., cesta vlakem pak může představovat kupříkladu hodnotu ochrany životního prostředí. V okamžiku, kdy se jízda automobilem pro nás stává ideologií každodennosti, za žádnou cenu nebudeme cestovat vlakem nikoliv proto, že chceme škodit životnímu prostředí, ale jednoduše proto, že jiné varianty než jízda automobilem jsou pro nás neviditelné. Řečeno s Lefebvrem [IN Highmore 2002: 229], jedinec chycený v síti každodenních praktik nejen, že neví, kde štěstí (happyness) najít, ale on se ani neptá, kde jej hledat. 4. Digitální boření mýtů 4.1 Fragmentovaná ideologie simmelovského světa Vykonává-li aktér určité aktivity takto mechanicky a nereflexivně, může se jeho život jevit snadnějším a jasnějším, protože má jasně definovaný účel. Rutinně vykonávané praktiky poskytují jakousi implicitní jistotu, že dodržíme-li správný postup, nějakým způsobem se vždy dostaneme k předpokládanému cíli. Taková činnost pak ale není ničím jiným, než výše zmíněnou Adornovou rovnicí, která už dopředu vede k jednoznačně danému výsledku a přitom zainteresovanému počtáři dává pocit svrchované moci nad procedurou výpočtu. V digitálním světě nastává zdánlivě opačný případ, neboť uživatel se točí kolem neustálé možnosti volby. Uživatele moderních IT si snadno představíme jako svobodnou individualitu, kompetentní vykonávat zodpovědná rozhodnutí, individualitu, která prakticky není ve svých možnostech omezována sedimentem tradice ani strukturálními podmínkami. Ideální typ takového uživatele se ocitá ve světě neomezených možností, jejichž využití nebo nevyužití závisí čistě na něm. Jedná se vpravdě o individuum simmelovského druhu [Simmel 2002] – obyvatele moderního Metropolisu, v němž „fyzické hranice města nejsou reálné hranice lidských možností“ [Simmel 2002: 35]. Ideologický klam spočívá však v tom, že jakkoliv se uživatel IT tomuto ideálnímu typu může více či méně blížit, nejen, že jej prakticky není schopen dosáhnout, ale: a) výsledný efekt může být přesně opačný, tj. původně zamýšlená emancipace může vést k ještě hlubšímu „podrobení“ (přičemž podrobení zde chápeme jako opak volby), b) uživatel může mít stále pocit, že onoho stavu naprosté emancipace dosáhnul (viz výše: zdání „svrchované moci nad výpočtem rovnice“). Finální podoba „podrobení“, tedy opaku svobodné volby, je v IT světě o to nebezpečnější, že je daleko více fragmentovaná, nepřímá a tím méně viditelná.
5
4.2 Nástin případové studie: blogeři a virální videa Za ukázkové hřiště ideálního typu tzv. simmelovského individua bychom mohli považovat Internet (za předpokladu, že není podroben cenzurním praktikám státu nebo jiné instituce). Digitální identity vystačí s jednoduchým, v euroamerické společnosti dnes již velmi snadno dostupným vybavením, aby mohly svoje pole možností rozšířit prakticky na jakoukoliv existující webovou službu. Digitální spojení se samozřejmě nemusí omezovat jenom na webové prezentace a při představě digitální informace, která může zastupovat fyzicky existující osobu (s nejrůznějšími avatary v současnosti ani nepotřebujeme příliš bujnou představivost), se skutečně dostáváme do Metropolisu, v němž každý může interagovat s každým a fyzické hranice při tom nehrají vůbec žádnou roli. Zajímavým fenoménem jsou v tomto ohledu multimediální obsahy, konkrétně tzv. „virální videa“. Videozáznam uložený na serveru a šířený po síti totiž na jednu stranu splňuje určité univerzalistické (řeklo by se až „odcizující“) atributy digitální komunikace, jako jsou neomezenost časem a prostorem, asynchronicita komunikace, možnost příjmu a zároveň dalšího šíření sdělení – na stranu druhou ovšem na příjemce působí jakýmsi principem vtažení, kdy, abychom se přidrželi Bourdieho argumentace, doxické prožívání světa si zachovává svůj významný smysl jako opodstatněná iluze i v případě, že bylo jako doxa prohlédnuto a reflektováno. Obrazový záznam je tedy „latentně k dispozici“, je plně nezávislý na jakýchkoliv fyzických a vnějších podmínkách (snad kromě fyzické existence na serveru) a zároveň může budit, ať už přiznaný nebo nepřiznaný, dojem fyzického světa – včetně dopadů např. na emocionální prožívání zobrazované události. Abychom nastíněné předpoklady demonstrovali v jasnějším světle, využijeme jednoho existujícího video blogu, který je postaven na principu virálních6 videí. Skupina nazvaná „Vlogbrothers“ [2012] působí na internetu od roku 2007 a od svého založení pravidelně publikuje na internetovém portálu YouTube.com dva až tři krátké videospoty týdně. Jedná se převážně o záznamy pořizované webkamerou z počítače vždy konkrétního člena skupiny, způsobem prezentace „talking head“ tedy příspěvky nijak zvlášť nevybočují z řady desítek až stovek tisíc jiných blogů. Rozdílů oproti „řadovým“ videím si ovšem můžeme všimnout ve statistice sledovanosti, protože ta je zároveň faktorem, který má dnes u sdílených videospotů nejvyšší hodnotu (dle principu „definice situace“ je počet shlédnutí považován za významné vodítko při posuzování úspěšnosti, což zároveň motivuje distributory těchto videí, aby právě vysoká sledovanost byla jejich hlavním cílem). Nejsledovanější spoty skupiny Vlogbrothers dosahují hodnot přes patnáct milionů shlédnutí, více sledované se pohybují kolem půl milionu a sledovanost standardního dílu kolísá kolem sto padesáti tisíc [VidStatX 2012]. Při tom je třeba mít stále na paměti, že skupina udržuje periodicitu publikování řádově na jednom spotu za několik dní. 4.3 Dvojznačnost doxického digitálního vědění Při bližším pohledu na strukturu a formu jednotlivých příspěvků je zřejmé, že nadprůměrná sledovanost koreluje se způsobem, jímž autoři kreativně využili právě doxické vědění. Video blog je např. úzce propojen s několika internetovými stránkami, které tvoří základnu pro diváckou komunitu. Na příslušných webech najdeme informace o jakémsi bratrstvu, jež disponuje vlastními rituály (typický je pozdrav rukou), vlastním jazykem (komunita užívá nové výrazy, které vycházejí z neoficiálního jazyka tzv. „geeků“, tj. jakýchsi technologických hračičků) a dokonce i vlastním „posláním“ – kodexem správného videoblogera7. Vzniká zde tedy určitá komunita, jejíž členové využívají digitální komunikaci 6
„Virální“ video je takové, které se šíří podobně jako virová nákaza, tj. exponenciálně od každého nově infikovaného prvku. 7 Viz např.: http://guidetonerdfighting.com/; http://nerdfighters.ning.com/; http://www.brotherhood2.com
6
s veškerým jejím odcizujícím efektem (je např. možné shlédnout všech zhruba tisíc spotů, aniž by o tom kdokoliv z jejich autorů měl sebemenší tušení), zároveň ale mají možnost se hluboce identifikovat s komunitními symboly a především s autory distribuovaných sdělení. Oblíbenou praktikou nejrůznějších podnikavých subjektů na internetu je zajišťování výdělků prostřednictvím reklamy, která je v online světě založena na vysledovatelné aktivitě potenciálních příjemců. Nejjednodušším ukazatelem této aktivity je návštěvnost webových stránek, příp. počet zhlédnutí videospotu. Podle principu distribuce virálního videa, jež se s každým dalším shlédnutím šíří stále dynamičtěji, se tak spoty s vysokou sledovaností stávají např. vhodným nositelem obchodní značky nebo prostorem pro umístění reklamy. Případ Vlogbrothers pak zachází v kombinování vlastních výstupů a obchodní značky ještě dál, když ve značku přetváří sám sebe a propaguje ve svých spotech vlastní produkty – ovšem jakousi formou product placementu, kdy je produkt zaměňován za symbolické hodnoty propagované „bratrstvem“8. Už zde tedy není zcela jasné, co je projevem illusia jako hry, kterou se uživatel rozhodl hrát (např. tím, že se stane členem komunity a bude příspěvky skupiny Vlogbrothers pravidelně konzumovat), a illusia jako doxického vědění, které je uživateli podsouváno strukturálně, tj. jako objektivní realita, a přitom se „tváří“ jako součást hry (např. tím, že z aktivity uživatele má někdo zisk). Zřejmá problematičnost této otázky spočívá v tom, že na úrovni jednotlivce je nejspíš epistemologicky nezodpověditelná – uživateli může být zcela upřímně lhostejné, zda nějaká třetí instance profituje z aktivit, které v rámci hry vědomě provádí, neboť „hranice reality“ jsou mu určeny skutečností prožitku, který ze hry má. 5. Závěr Na příkladu, který jsme se pokusili analyzovat pomocí Bourdieho konceptu illusia a v kombinaci s Lefebvrovým konceptem každodennosti, je naznačeno, že jakkoliv se digitální technologie mohou v současnosti „tvářit“ ohebně a přizpůsobivě, jejich potenciál k ideologické manipulaci není o nic menší, než u technologií klasičtějšího, řekněme více zdomácnělého, charakteru (takovou technologií je například televize). To, co uživatelé IT vnímají jako objektivní realitu, v sobě zcela jistě nese určité obtížně pozorovatelné „skryté“ atributy – oproti nedigitálním technologiím jsou navíc tyto atributy ve výrazu objektivní reality artikulovány jaksi fragmentárně a nepřímo. Zamlčené předpoklady zde mají charakter přirozených a banálních úkonů, praktik, jimiž „nestojí za to“ se zabývat, pakliže je naší motivací efektivita, s níž chceme docílit předem daného účelu. Prostředí digitálních technologií poskytuje určitou základnu něčeho, co jsme výše nazvali simmelovským světem nebo simmelovským Metropolisem. V komunikaci, jež se stává stále více určujícím prvkem i pro výkon dalších aktivit, nám takový svět umožňuje nebrat ohledy na fyzická nebo časová omezení, odbourat celou škálu „tradičních“ překážek, přičemž ovšem stále zachovává (i když pozměňuje) symbolickou hodnotu komunikovaných sdělení. Výsledkem spojení „odcizujícího“ efektu nových médií a doxického prožívání zprostředkovaného světa jako opodstatněné iluze se tak stává jakýsi obtížně uchopitelný a, především, obtížně demaskovatelný hybrid.
8
Jeden z autorů skupiny Vlogbrothers je zároveň autorem několika románů. Úspěšnost těchto románů rapidně vzrostla poté, co je jejich tvůrce začal nepřímo inzerovat ve svých spotech, a to opět v duchu komunitní identifikace. Postupně tak např. odhaloval části zápletky nebo postavy. Ojedinělým fenoménem je pak situace, kdy se mezi nejvyšší příčky prodejnosti na serveru Amazon.com zařadil román, který ještě nebyl dokončen. Autor jej nechal zařadit mezi prodávané a v kombinaci s tím pak spustil patřičnou „reklamní kampaň“ na svém video blogu.
7
Udržování doxického vědění v poli produkce televizních významů jsme si definovali pomocí faktorů objektivita – anonymita – neviditelnost tak, že aktéři 1) vnímají stav pole jako objektivní realitu, která na ně 2) působí v jakési zobecnělé podobě, tj. anonymně a zároveň 3) ji pociťují jako určitou vnitřní jistotu – tedy je pro ně neviditelná. Pokud bychom chtěli podobným způsobem kriticky nahlížet na sdělení v digitálním prostředí, je třeba počítat s tím, že se nám uvedený trojúhelník – vlivem obtížně pozorovatelných intencí, jež jsou zakódovány ve strojovém jazyce – ještě více rozostří a problematizuje. Illusio, tedy určité zaujetí hrou a vtažení do hry, které vyplývá ze shody mezi mentálními strukturami aktéra a objektivními strukturami sociálního (i když digitálního) prostoru, zdaleka nemusí sledovat utilitární zájmy, nebo dokonce může být striktně založeno na jejich popření. Přesto však, v rámci procesů určité symbolické alchymie [Bourdieu 1998: 127], může fungovat jako potenciální základna pro skryté manipulativní nebo ideologické praktiky. 6. Literatura Adorno, Theodor W. Horkheimer, Max. 2009. Dialektika osvícenství. Praha : OIKOYMENH. Beck, Ulrich. 2004. Riziková společnost. Praha: SLON. Bourdieu, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum. Bourdieu, Pierre. 2002. O televizi. Brno: Doplněk. Castells, Manuel. 1996. The Rise of the Network Society. Malden, MA: Blackwell Publishers. Dahlberg, Lincoln. 2004. „Internet Research Tracings: Towards Non-Reductionist Metodology“. IN Journal of Computer-Mediated Communication, 9(3) . New Zealand: Massey University. Gouldner, Alvin Ward. 1982. The dialectic of ideology and technology: the origins, grammar, and future of ideology. Oxford University Press. Highmore, Ben. 2002. The Everyday Life Reader. New York: Routledge. Hwang, I. Mark, Lin, W. Jerry. 1999. „Information Dimension, information overload and decision quality“ IN Journal of Information Science 25: 213. London: Sage Publications. Norris, Pippa. 2001. Digital Divide. Cambridge: Cambridge University Press. Robins, Kevin. Webster, Frank. 1999. Times of the Technoculture: From the information society to the virtual life. London and New York: Routledge. Simmel, Georg. 2002. „The Metropolis and Mental Life“. IN Cultural sociology, edited by Spillman, Lyn: 28-38. Malden : Blackwell Publisher. VidStatsX. 2012. VidStatsX. [online]. [citováno 13. 6. 2012]. Dostupné z:
Vlogbrothers. 2012. Vlogbrothers. [online]. [citováno 13. 6. 2012]. Dostupné z:
8
