Na letošní ferratovou dovolenou jsme si naplánovali otestování, jak jsou na tom se zajištěnými cestami ve Francii. Kvůli státnicím nezbylo moc času na pořádné naplánování, naštěstí průvodce – a pozor – hlavně také geocaching pomohli. Co my bychom dělali nebýt těch keší na ferratách, díky kterým jsme přesně věděli, kde je parkoviště, kde je ferrata a jakou má obtížnost . Tedy důležité hlavně bylo vědět, že ferrata vůbec existuje. Můj průvodce se totiž ukázal hrubě neaktuálním a nekompletním. Jinak když se člověk dostal poblíž místa ferraty, měli Francouzi všechno parádně značené, u výchozího bodu ferraty pěkné velké parkoviště a velikou ceduli popisující ferratu. Takže tentokrát jsme absolutně nepotřebovali žádné mapy. Ještě že v mapovém centru v Plzni se na dotaz o mapách v této oblasti tvářili, jako bychom jeli objevovat pramen Nilu. Povídání o naší dovolené bych chtěla začít nevšedním úvodem, a to shrnutím našich poznatků o Francouzích, francouzských ferratách a ferratách tak nějak obecně.
Francouzi Naše učitelka na francouzštinu nám vždycky tloukla do hlavy, jak je důležité na Francouze mluvit francouzsky, protože jsou pak velmi ochotní a udělají pro vás prakticky cokoliv. Prý angličtina je uráží a jsou pak velmi neochotní. Také prý prakticky žádný Francouz neumí anglicky (tohohle dojmu jsem ale v severní Francii nabyla i já). No, tak takovéhle zkušenosti rozhodně nemáme – moje „francouzština“ (kde jsou ty časy, kdy bych to mohla napsat bez uvozovek...) všechny většinou pobavila a pak na mě začali mluvit anglicky, všichni Francouzi byli hrozně milí a ochotní, a to i když jsme na ně začali mluvit rovnou anglicky. Taky jsem všude slýchala, o kolik je Francie dražší než ostatní státy, jak tu mají drahé dálnice, drahou naftu, drahé jídlo... Tak naftu jsme nabrali v Německu, abychom pak zjistili, že ve Francii je levnější (snad možná byla levnější i než u nás..). Dálnice sice mají placené, ale na kilometry, a poměrně široká okolí (cca 10km) kolem měst je mají zdarma (ne jako v Itálii, kde jsme v Miláně omylem najeli na dálnici a hned na sjezdu vysolili 5 euro). Taky za hranicemi s Německem byl velký kus neplacený. A silnice mimo dálnice mají tak široké a vícepruhové, že s dodávkou, kde je člověk rád když udrží devadesátku, se tam jezdilo parádně:) Parkování mají prakticky všude zdarma (a to i ve velkých městech), narazili jsme na jediné placené parkoviště, a to bylo v Ženevě (což je Švýcarsko, já vím..), kde jsme nakonec stejně stáli v boční uličce (zdarma), protože jsme se na něj nevešli (bylo do výšky 2m a ten strop se Jirkovi nadzvednout nepodařilo jako tenkrát tu závoru..). Na parkovišti u jedné ferraty (La cascade) bylo dokonce parkoviště-kemp s elektrikou pro všechny (na sloupkách), záchody a přípojkou pro campery na odpad jestli si to dobře pamatuju. A pozor – to vše zadarmo!!!! Jen kdo chtěl, mohl na místních informacích zaplatit dobrovolný poplatek 5 euro za noc. Jídlo sice dražší mají, ale třeba zrovna bagety byly levnější:) A leccos ostatního, ale ne zase tolik. Taky nás překvapilo, že i u normálních silnic byly spousty odpočívadel, často se záchody (a často s hezkými záchody:), stolečky a podobně. Taky byly i u normálních silnic odstavná parkoviště s nouzovými telefony! A u
každého sebemenšího plácku na stání byl koš. Což mělo za důsledek také to, že jsem v okolí neviděla prakticky žádný odpadek pohozený jen tak na zemi.
Francouzské ferraty Francouzské ferraty jsou hodně, hodně rozdílné oproti ferratám v Itálii. V Itálii ferraty vznikly jako prostředek k tomu, aby se člověk někam dostal. Využívají co nejvíce skály, všech možných přirozených cest a lana tam jsou pouze pokud opravdu není vyhnutí (někdy ani tehdy ne:)). Naopak ve Francii se jen chytili zájmu o italské ferraty a vytvořili úplně nový druh ferrat – sportovní cesty, které jsou tam čistě pro radost. Na italské ferraty (asi bych měla psát spíš Dolomitské, protože zase tolik jich neznáme) se člověk drápe několik hodin po suti do kopce, aby pak lezl na skálu v místě, kde je to nejjednodušší a je potřeba co nejméně umělého jištění. Na závěr výpravy dosáhne vrcholu hory. Na ferratu si potřebuje vyhradit celý den, a většinou překonává převýšení okolo 900m. Oproti tomu francouzské ferraty začínají většinou u parkoviště, případně mají velmi krátký přístup. Často se k ferratě přistupuje také shora – člověk se vyveze autem na vrcholek hory, potěší se výhledem a pak si jde dolů ze skály trochu zasportovat:) Ferraty jsou tažené tak, aby vedly těmi nejtěžšími částmi skály a bylo potřeba co nejvíce železa. Aby ho bylo potřeba ještě víc, používají Francouzi prověšená lana (aby se při pádu nelámala karabina o jištění, ale padala jen do lana) a k tomu zatloukají do skály velká madla, aby se člověk měl čeho držet, když je lano nepoužitelně prověšené. Kde lana nejsou, očekává se, že se člověk bude držet skály, ale takových míst je až k breku málo.. Ferraty trvají většinou okolo hodiny a jsou často striktně jednosměrné (setkali jsme se i s dveřmi, které šly otevřít jen z jedné strany, cedulkami jednosměrné ulice a podobně). Pokud na ferratě není jediný převis, není to francouzská ferrata. Obtížnosti ferrat se tu rozlišují jen množstvím, délkou a převisovostí převisů, exponovaností ferraty, její výškou nad zemí a množstvím a výškou nad zemí hračiček uvnitř. Těmi se budeme zabývat později :) Na francouzských ferratách jsme nepotkali jediného člověka, který by neměl ferratový set (tím myslím ten s brzdou, ne ty šílenosti co ukazujou turisti v dolomitech..) nebo ho neuměl používat. Většinou měli lidé taky helmy. Francouzi také, když viděli, že jsou pomalejší než ostatní, ochotně pouštěli na vhodných místech ty rychlejší napřed. Pokud byli sami rychlejší, čekali vždy dostatečně s odstupem a nechali toho před nimi lézt dál (samozřejmě asi ale očekávali, že ten je ale někde vhodně pustí). Ne jako v Rakousku, kde se rychlejší cpal pod toho před ním div ho neshodil ze skály.. Co nás ještě na francouzských ferratách překvapilo, bylo, že tady bylo minimum lidí. Na většině ferrat jsme nepotkali nikoho, nebo třeba jen jednu dvojici. Jen na těch velmi oblíbených (v Grenoblu a ďáblova ferrata u pevnosti) několik skupinek. Prakticky tu taky nebyli žádní cizí turisti, jen Francouzi. Jen u jeskyní na severu (severu Alp) jsme potkali spousty Holaňďanů :)
Co můžeme potkat na ferratě Protože hlavním tématem naší dovolené byly ferraty, v další předkapitole bych se chtěla věnovat ještě tématu „co můžeme potkat na ferratě“. V případě dovolené v Dolomitech by se tato kapitola omezila na – pokud máme štěstí, na ferratě můžeme potkat i lano:) Naopak ve Francii jsou ferraty stavěné vyloženě pro zábavu a různých oživení potkáváme spoustu a v různých provedeních.
Dopravní značení Ve Francii se často setkáváme s tím, že jsou ferraty jednosměrné, proto nás nemůžou překvapit cedulky jednosměrek zatlučené do skály;)
Dřevěné lávky Nejčastěji potkáváme dřevěné lávky různých typů a nosností, v lehčích cestách jsou i v místech, kde by zatlučení kovových
stupů asi bylo příliš exponované, nebo kde nejspíš měli přebytek dřeva ;)
Lanové mosty Lanových mostů je tu spousty, nejčastěji „pevné“ s dřevěnou podlážkou, hned po nich třílanové (po jednom laně člověk jde, dvou se drží). Zábavné jsou ale i dvoulanové, kde má člověk na držení k dispozici jen jedno lano, takže musí jít po boku. Potkali jsme i most jednolanový :) (viz obrázek – lana jsou sice dvě, ale na použití je jen jedno, druhé je jen na jištění.
Nejdelší lanový most, na který jsme narazili, měřil 80m a byl ve ferratě de Diable, ve výšce no... dost vysoké na to, aby z ní měl člověk lehké mrazení v zádech:)
Žebříky mají Francouzi skoro stejně rádi jako lanové mosty a dávají je všude, kde to jen trochu jde. Nejraději mají žebříky v převisech, po kterých člověk leze zády ke skále a kouká dolů ze srázu. Zajímavý byl
ale taky žebřík vysunutý na tyčích směrem do srázu, takže člověk se musel na začátku odlepit od skály a nad srázem žebřík oblézt, aby se na něj dostal. Některým z nás (přesněji řečeno Honzovi) přišly poklopené žebříky v převisech moc suché a jednoduché, a tak je lezli obráceně :) Viz foto na další stránce..
Provazy Něco, čeho měly francouzské ferraty míň než ty Dolomitské. Tam totiž provazy pocházely od horolezců, kteří je provizorně opravovali pro ty, kteří by sebou žádné jiné pomůcky neměli:) Tady to bylo jen tak pro pobavení. Trochu nám tu chyběl ten správný adrenalin z dolomitských ferrat...
Tyrolský traverz se tu vyskytuje celkem často, ale my ho nakonec zažili jen jednou na dětské ferratě. Ani nás to tolik nemrzelo, protože se ukázalo, že moje kladka není úplně dělaná na tlusté, ocelové lano. Chudinka malá dostávala dost do těla a na nějaký delší přejezd nad propastí bychom si s ní nejspíš nikdo netroufli.
? Ani nevím, jak to nazvat, ale po cestě jsme narazili na zajímavý výtvor tvořiče ferrat – dvě klády sloužící jako stupy. Ferrata byla kraťounká, tak asi chtěl vymyslet něco zajímavého, co by na ní upoutalo:)
Přírodní chyty Poslední zamyšlení patří přírodním chytům na ferratách. Těch je v Dolomitech dostatech, ve Francii sice taky, ale člověk se k nim přes to železo ani nedostane, což je škoda. Jen někdy, když jsou obzvláště vypečené, nechávají je napospas turistům. Dovolila jsem si ukázku přírodního chytu skalního a stromového – tady se nebojí táhnout ferratu po čemkoliv, a to tedy jak po stromech, tak i třeba pevnostech:)
1. den – odjezd a policejní kontrola Tak a teď už k tomu, co se skutečně dělo:) V pátek jsme vyjeli asi v půl páté odpoledne, s tím, že budeme po cestě „rozumně“ kešovat (jen pár kešulí na odpočívadlech) a dojedeme, kam dojedeme. Nakonec jsme někdy před dvanáctou skončili na odpočívadle kousek za Heilbronnem. Předtím se nám ale stalo ještě něco zajímavého – na chvíli jsem pustila za volant Jirku, který se tvářil o trochu míň unaveně, a předjeli nás policajti. Jen co jsme dořekli „doufám že nezačne svítit follow me“ tak to tam zablikalo. O ou.. museli jsme sjet ze sjezdu a začalo to být zajímavé. Vůbec jsme jim nerozuměli a oni se tvářili že anglicky neumí. Jirka ukázal řidičák a občanku, já před ně vyrovnala všechny doklady od auta aby si vybrali:) Vyžádali si ještě občanky od nás, na Honzu se koukali dost divně.. asi proto, že na občance vypadá tak na deset:))) Pak začali obcházet auto s baterkama a svítit i dovnitř. Když viděli pod vařičem bedýnky naplněné jídlem a na tom vyrovnaných pět chlebů, začali se ptát jestli to nejedeme někam prodávat. V té době už ale alespoň anglicky (ten mladší, šéf očividně anglicky umět nepotřeboval). Tak jsem mu briskně odpověděla, že ne, že to jsme jen tak nenažraní. Nakonec se ukázalo, že jsou celkem milí, pokecali jsme o tom kam jedem, co děláme a jak máme šikovnýho tatínka co umí upravovat auto na bydlení, a pustili nás dál. Dokonce nám dovolili to na sjezdu otočit hned zpátky :)
2. den – gigantický strom Dneska to vypadalo na celý den řízení. Jen občas jsme si oživovali cestu keškama ležícíma u cesty, už jsme se těšili na ferraty a dneska večer jsme chtěli k nějaké dojet. Chvilkama jsem si říkala, že bychom jí třeba i mohli stihnout, ale to bylo příliš zbožné přání... Silnice ve Francii nás hodně potěšily, čekali jsme malé boční silničky přes vesnice, a často vypadaly spíše jako naše dálnice. Takže se jelo parádně, jen jedna část byla dost nepříjemná. Zrovna tam silnici předělávali a měli na ní nasypané kamení, omezení rychlosti na 50 a zákaz předjíždění. Tu rychlost jsem asi dodržovat neměla, protože na rovné široké silnici mě samozřejmě dojela auta a začala předjíždět... Chudák naše autíčko to odneslo kamenem do skla a malou prasklinkou. My mohli jen skřípat zubama a nadávat. A oddechnout si, že to neskončilo ještě hůř. Okolí se začalo vlnit a silnička byla krásně romantická.. často byla vysekaná skálou, takže byla skála vpravo a skalní věžička vlevo, doplněné výhledem to byl ráj pro oko řidiče... V takovýchhle místech bych dokázala řídit klidně dvacet hodin... :) Okolo šesté jsme dorazili k velkému transparentu s jeskyní. „Hurá, půjdeme do jeskyně“ se změnilo na „ach jo, už je pozdě“ Čekat do druhého dne se nám zase moc nechtělo, tak jsme jeskyni jen zanesli do gps s nadějí, že tudy třeba pojedeme zpátky. Jedna z krabiček po cestě byla tak zajímavá, že stojí za zmínku i do
deníčku. Byla umístěna u stromu, ale ne jen tak ledajakého. Veliká borovice vyčnívala ještě aspoň deset metrů nad vršek lesa a vypadala opravdu majestátně. Jak jsme koukali, když jsme se k ní přiblížili a zjistili, že je celá umělá! Byl to jen zajímavě zakomponovaný vysílač. S jeho tvorbou si vyloženě vyhráli – v koruně stromu byly propracované jednotlivé bodlinky, kmen měl udělanou kůru, a dole byl i takový hezký náznak kořenů :)) Vedly do ní i dveře, jaký to asi je pocit vylézat kmenem stromu nahoru do koruny... K první ferratě jsme dorazili už skoro za tmy. Byla u pevnosti Fort l’Ecluse, s velikým parkovištěm u pevnosti a cedulí popisující jednotlivé úseky ferraty. Pevnost se skládala ze dvou částí, spodní a horní, ferrata začínala hned u spodní pevnosti a lezla nahoru k horní, odkud se pak dalo sejít po normální cestě. Ve spodní pevnosti nabízeli vstup za pět euro, a my si říkali, jestli to obsahuje jen prohlídku té spodní pevnosti nebo i výlez nějakým tunelem nahoru. To se asi nikdy nedozvíme, s Honzovou myšlenkou „na Lagazuoi je tunel zadarmo“ jsme návštěvu pevnosti zavrhli. A asi jsme udělali dobře, měli jsme to štěstí si pak prohlédnout ještě několik pevností a uvnitř to za moc nestojí, nejhezčí pohled je na ně zvenku:)
3. den - první ferrata
Via ferrata Fort l'Ecluse (Via ferrata de Leaz) obtížnost: B/C převýšení: 150m n.m. parkoviště: 410m 1min přístup: čas: 1h návrat: 15min zajímavosti: z dolní části pevnosti vede do horní zajímavé pohledy na pevnost, možnost prohlídky dolní pevnosti za cca 5 euro dřevěná lávka a 15m dlouhý lanový most nad příkopem (žádné pohledy do hlubin, ale možnost vyblbnutí) hodnocení: **** (nízká náročnost, ale krásné prostředí) Na téhle ferratě jsme měli to štěstí si vyzkoušet typickou francouzskou ferratu hned napoprvé – hlavní znaky: žádný nástup, spousty železa, pevnost, několikero zábavných prvků po cestě, krátký sestup, pár převísků, krásné výhledy. Byli jsme nadšení, každý mostek jsme si užívali, kochali se výhledy a pohledy na pevnost. Uprostřed ferraty jsme také našli naší první ferratovou krabičku. Bez té bychom o této ferratě ani nevěděli a to by byla dost škoda. V horní pevnosti už se náš názor na vstupné změnil a kdyby tam byla kasa, bývali bychom nejspíš šli dolů pevností. Ale brána do pevnosti byla pevně uzamčena, a horní pevnost obehnána cedulkami zákazu vstupu. Vypadalo to tam tak krásně, že jsme skoro brečeli, ale francouzský zákaz jsme si porušit nedovolili. Ach jo.. U pevnosti jsme ještě potkali jednoho francouzského dědu, který nám cosi říkal a když jsme mu nerozuměli mávnul rukou. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou, že nám nabízel, že nás vezme dolů pevností:) Ale spíš se asi na něco ptal.. Ferrata byla jen na hodinku, takže jsme pak popojeli na další – ferratu La guinguette. Tady jsme se setkali s další zajímavostí francouzských ferrat: přístupem shora. Jako obvykle jedeme do kopce a pořád koukáme po nějaké
skále, kde by mohla ferrata vést. A pořád nic.. Najednou projedeme vsí a podle cedulek přistáváme na parkovišti s docela dost auty a několika lidmi v sedákách. Ale skála pořád nikde... Až když dojdeme na vyhlídku k informační ceduli, uvědomujeme si, že skála je pod námi:) Ferrata měla na začátku dvě varianty, jedna lehčí, jedna těžší (ty se uprostřed spojovaly). Nejprve jsme šli na tu lehčí, protože tam na nás nedočkavě čekala krabička:) Po jejím nalezení jsme chvíli pokračovali, ale byla to tam dost nuda, prostě trochu exponovanější cestička houštím. Když jsme uviděli jak horní varianta laškuje se skálou nad námi, začali jsme přemýšlet o otočení. V tu chvíli to na mě neuvěřitelně přišlo a zavelela jsem k návratu – u rozdělení byl lesík, kde si chudáci jako já můžou ulevit:) Bohužel tak dlouho čekat nešlo, a tak jsem si vyzkoušela, jaké to je dojít si na záchod na ferratě, sice se sundaným sedákem, ale držet jsem se musela :) Ještě že to aspoň byla tak lehká obtížnost:))) Jinak horní část (na obrázku modrá) byla super, několikero převislých traverzů, zajímavý žebříček a můstek. Ale i její pokračování rozhodně stálo za to. Celkově tahle cesta byla fajn, přístup měla 1min a návrat po pěšině nahoře do pěti minut, a pěkně po rovince.
La Guinguette žlutá A modrá C 40m převýšení: n.m. parkoviště: 730m přístup: 1min čas: 1h 5min návrat: zajímavosti: přístup shora na modré variantě několik zajímavostí: žebříky, dřevěné lávky, lanový most s dřevěnou podlážkou exponované, ale spousty umělého jištění hodnocení: **** (hezké výhledy, rychlý přístup, zajímavé části) obtížnost:
Protože nám dnešní akce ještě nestačila, rozhodli jsme se ještě večer navštívit jednu krabičku s vyšším terénem, tantokrát ale ne na ferratě, ale v jeskyni. Ne jen tak ledajaké jeskyni, ale obrovské díře umístěné nahoře ve skále. Dostat se k ní ale dalo poměrně v pohodě pěšky bez vybavení, jen v jednom místě bylo natažené lano, které pomáhalo vyškrábat se do prudkého zabahněného kopce. Příjezd k jeskyni byl zábavný, řídím a vlevo vidím velikou jeskyni, tak povídám „tyjo, tam bych se docela chtěla podívat“. Pohled na navigaci odhalil, že to je ta, do které směřujeme:) Bez kešky bychom se tam ale asi nedostali, cesta byla poměrně záludná a překonat její nástrahy pomohly hlavně waypointy a slovní popis autora. Hned na začátku se totiž muselo projít branou
vypadající jako vstup na soukromý pozemek. Pak správně odbočit na několika rozcestích pěšinek a pak už hurá k jeskyni. Za ten výstup rozhodně stála, byla obrovská... Nahoře měla spousty krápníků a taky spousty expresek – ono se tady totiž lezlo, ale absolutně mimo naší ligu.. nejlehčí cesta byla tak obtížnost 8. Brrrrrr... když jsem koukala nahoru na ten brutální převis přicházely na mě závratě. Jen jedno místo bylo kolmé, vedlo nahoru k takové díře, kde možná jeskyně pokračovala. Tam jsme ale neměli šanci dostat, bylo to tam absolutně uhlazené... ach jo. Jeskyně ozářená večerním sluníčkem byla krásným bonbónkem na závěr dnešního dne. Popojeli jsme na parkoviště k zítřejší ferratě, které bylo krásně v lese, a tam se šťastně uložili ke spánku.
4. den – ferrata a koupání Dnešní ferrata měla sice delší přístup (celých 30min:), ale zato disponovala jinou zajímavostí – vůbec nikam nevedla. Začínala na vyhlídce na skále, a končila na vyhlídce na skále:) Celou tu skálu obcházela, jedna půlka měla být lehčí a druhá těžší, obě ale byly celkem jednoduché, ale hezky exponované a zajímavé (převislý traverz, spousta lávek, pár žebříků a mostků rozhodně nechybělo:). Z ferraty byly nádherné výhledy na jezero, a protože bylo krásně vedro, už jsme se těšili na koupání. Před koupáním byla ale ještě procházka ke krásnému kostelíku na stráni nad jezerem s ještě úžasnějšími výhledy a jednou normální krabičkou:) Koupání nás dost pobavilo. Zastavili jsme v jednom z mála míst, kde se koupat asi dalo, protože větší část jezera byla doslova oplocená, žila tam asi nějaká vzácná zvířata. Parkoviště u jezera bylo sice zdarma, ale koupání už bohužel ne. Řekla jsem, no tak maximálně dvě eura bych za to dala... a kolik to asi stálo? :) Koupání bylo parádní, jediné, co nás dost překvapilo, bylo, že v tom obrovském jezeře bylo na koupání vyhrazeno tak 20x20m, jedna část mělčí a jedna hlubší. Zbytek – smůla, ten je jen na výhledy. Ale koupání bylo parádní, měli tam krásně jemňounký píseček, a při plavání mohl člověk pozorovat spousty zajímavého ptactva, které na naší část přístup samozřejmě mělo a taky jí využívalo:)
Roc du Cornillon (Col du Chat) obtížnost: 1. C, 2. B převýšení: 192m n.m. parkoviště: 638m 30 min přístup: 1h čas: návrat: 15min zajímavosti: celé velmi exponované, přejištěné první polovina jemně převislé traverzy inverzní žebřík (leze se zády ke skále), průlez "jeskyní", dřevěné lávky, parádní výhledy na jezero hodnocení: **** (krásné výhledy, exponovanost) Osvěžení jsme se vypravili dál, moc dlouho nám osvěžení bohužel nevydrželo. Ale válet se u vody nás moc nebavilo, takže se nedalo nic dělat;)
5. den – jedna z nejtěžších ferrat ve Francii Na tuhle ferratku už jsme včera neměli sílu, měla to být totiž jedna z nejtěžších ve Francii. Navíc na té jedné skále byly dvě a zajímavě vypadaly obě – tahle supertěžká a jedna lehčí, ale pořád zajímavé obtížnosti cca D. Přístup už nás nepřekvapil – shora. Nejprve hodinu dolů po pěšině a pak teprve na ferratu, kterou se dostaneme zpět nahoru. Pěšina vedla příjemně lesem a v nejnižším bodě vedla pod vodopády, kde se dalo příjemně osvěžit. A pak zase jít kousek nahoru, ne úplně dobře značenou pěšinou, ale jak se ukázalo, nedalo se ztratit, všechny pěšinky se zase scházely u skály u jedné z ferrat (ty byly také propojené pěšinkou). Ta těžší začínala v úžasné jeskyni, kde jsme zalitovali, že jsme si zapomněli baterku. Tak jsme alespoň prozkoumali baráček nalepený na skále u jeskyně. No komu se s tímhle chtělo stavět... Cedule u ferraty se tvářili, že nás od našeho plánu chtějí od radit. Na velké ceduli hlásali, jak je to děsně těžký a jen pro ty nejodvážnější a nejvíc sportovně založený a jánevímco, a obvyklé obrázky s tím jak se má jistit byly prohozené. Opodál vykukovaly pomníčky padlým, a u začátku ferraty byla ještě malá cedulka s textem typu
Jules Carret / Via du P'tchi obtížnost: E/D převýšení: 170m n.m. parkoviště: 1230m 40 min přístup: čas: 2h 15min návrat: zajímavosti: Julles Carret - jedna z nejtěžších ferrat ve Francii spousty dlouhých a těžkých převisů, ale nic nezvládnutelného, opepřené mnoha lávkami a lanovými mosty, velmi exponované Via du P'tchi - exponované, pár převísků a mostů hodnocení: ***** (plné vyžití, hezké okolí) „nastupujete na velmi těžkou ferratu a děláte to na vlastní nebezpečí“. Zauvažovali jsme, jestli to ostatní nebylo na naše vlastní nebezpečí, ale celkově to moc odvahy nedodávalo:) Na začátku ferraty byl kalibrační převis. To asi, aby ti co na to nemají se to mohli ještě pokusit otočit (dolů bych to tedy ale lézt moc nechtěla..). Převis byl dlouhý a vysilující, ale kdo se na něj vyškrábal, tak mohl mít dobrý pocit z toho, že těžší už to nebude. To jsme ale nevěděli a já přemýšlela, co těžšího bych ještě asi dokázala vylézt. Usoudila jsem že nic a tak nezbývalo než se modlit;) Naštěstí to dál bylo spíš zábavné, hodně exponované, ještě často převislé, ale nikdy nic tak dlouhého, takže už to byla spíš radost;) Brácha si užíval a já vlastně taky, i když jsem si to přímo na té cestě nemyslela:)) Nahoře jsme doplnili síly musli tyčkou a jali se sestupovat zase dolů – chceme přece jít ještě na tu druhou variantu. Ta už nás ničím moc nepřekvapila, ale byla taky hezká, se zajímavými jeskyňkami po cestě. Po těchto vysilujících zážitcích jsme už neměli sílu na cokoliv dalšího a taky už bylo celkem pozdě, takže jsme se posunuli na další ferraty. Píšu to v množném čísle, protože měly být zase dvě na jedné skále.
6. den – odpočinek vypadá jinak
Le Grand Diedre / Cascade de l'Oule obtížnost: E/C převýšení: 280m n.m. parkoviště: 940m 30 min přístup: čas: 2h návrat: 15min
zajímavosti - Diedre (oranžová): (6) prakticky celé v převisu, u rozcestí (2) krásný vodopád, (7) inverzní žebřík, poklopený - člověk kouká do srázu přístup shora ze vsi
hodnocení: *****
Na dnešní den jsme po včerejším výkonu asi měli mít něco odpočinkového, jenže tady jsou ferraty poměrně daleko od sebe a člověk si moc vybírat nemůže. Takže jsme se pěkně zůstali smažit ve vlastní šťávě. Ale alespoň jsme místo dvou ferrat zvolili jen tu těžší. Obě měly totiž stejný začátek i konec, a navíc ta lehčí vypadala dost nudně. Zato ta těžší byla obtížnosti tak D-E. Ráno jsme se ještě chvíli váleli a vydali se na nádhernou vyhlídku ve vsi (bylo to tam prakticky po rovině a asi 200m), kde jsme se bavili pozorováním paraglidistů. Ne úplně všem to šlo, ale asi tři se za tu hodinu koukání odlepili od loučky a odpluli do dáli.. Taky bych to někdy chtěla zkusit, tady v tom prostředí to musí být super... Najití ferraty bylo tentokrát zajímavé. Ve vesničce, kde se mělo začínat, jsme neviděli žádné cedule ani nic. Naštěstí s pomocí slovníku se povedlo rozlousknout z listingu krabičky, která se na ferratě nacházela, že se má začít sestupem (v té době už nám to připadalo celkem normální) podél lanovky. Tu jsme našli a po chvíli zmateného pobíhání okolo jsme našli i cedulku ferraty. Cesta dolů podél lanovky byla hezká, a kdo obětuje těch 5 euro na svezení se dolů se hodně ochudí. Už z cesty byly výhledy na ferratu a dalo se tam také na některé z odboček na ferratu dojít někde uprostřed – ale jen na tu lehčí část, takže my pokračovali pořád níž a níž. Po přejití kolejí se muselo zase nahoru, ach jo, proč nemohli udělat přechod někde výš.... Ferrata byla naprostý luxus. Cesta kolmo po skále nás dovedla na rozcestí, vlevo pokračovala naše cesta a vpravo ta jednodušší. My se vydali kousek vpravo – tam se totiž objevil, zničeho nic
uprostřed skály ráj. Ráj byl v podobě vodopádu dopadajícího do malého jezírka na skále, okolo kterého byla trocha zeleně a skály na posezení. Něco, co by člověk na takovéhle holé skále rozhodně nečekal. Chvíli jsme potěšili oko a duši a nechali se svlažovat vodou odstřikující z vodopádu, a pak jsme se vypravili na těžší variantu. Já byla celkem vysílená a říkala si, jestli na ní vůbec silově mám, ale nakonec zvítězila psychička nad fyzičkou – když bych tam nešla, vyčítala bych si to navěky. Příležitosti se prostě využívat musí:) Cesta tedy skutečně stála za to, skládala se prakticky jen z převisu. Sice ne tak brutálního, ale zato brutálně dlouhého:) Asi do půlky jsem se pohledem upínala na malý komínek a těšila se, že aspoň tam si odpočinu. Naopak to bylo nejvtipnější místo, místo aby využili komínku a umožnili člověku stoupnout si nohama na obě strany a nechat spočinout svaly, důkladně dávali chyty vždy jen na jednu stranu, a to tak daleko od sebe, že si člověk užil srandy i při přelézání:) Komínek byl samozřejmě převislý.. Nahoře jsme potkali nějaké lidi a koukali na nás s obdivem. Já na nás koukala taky s obdivem, jsme prostě dobrý;) Odměnou za těžký převis nám byl převislý žebřík nad brutálním srázem, kde se lezlo po té jednodušší straně, takže člověk koukal dolů ze srázu. Klepaly se mi trochu kolena, ale bylo to super:) Na večer jsme si za odměnu naplánovali ferratu u pevnosti v Grenoblu. Naše první pevnost nám stále ještě zůstala v našich srdcích, a tak jsme se na tuhle dost těšili. Původně jsem jí z plánu měla vyřazenou, protože je ve
Les Prises de la Bastille, Grenoble obtížnost: B,C převýšení: 283m n.m. parkoviště: 215m
přístup: čas: návrat:
1 min 1h 40min
zajímavosti: první část - jednoduchá, lanové mosty a lávky druhá část - několik převislých traverzů, lávky, na konci průchod příkopem a výlez do okna pevnosti hodnocení: **** (hezká ferrata a krásná pevnost, sestup pevností zpět na parkoviště úžasný)
městě, a nechtělo se mi přes město jezdit a hledat tam parkování. Ale udělali jsme dobře, že jsme na ní nakonec jeli. Najít parkování bylo jednodušší než jsme si mysleli – parkovišť tam byla spousta a všechny zadarmo. Zaparkovali jsme ve stínu u hřiště na petang, kde si postarší pár zrovna uhraboval dráhu. Chvíli jsme se báli, že přístup na ferratu nenajdeme, ale opět jsme podcenili Francouze – hned u silnice byla šipka na ferratu, a cca 50m ve směru šipky byla velká cedule a první lano. Na tohle se zvyká poměrně rychle, doufám, že nezlenivíme;) Ferrata na pevnost byla dost oklouzaná, naštěstí i tady používali hodně železa, takže oklouzané skále se dalo většinou pohodlně vyhnout delším krokem. Taky byla cesta výhradně jednosměrná – na jejím konci byl plot a veliké dveře, které šly otevřít jen z jedné strany. Po cestě se nám také otvíraly nádherné výhledy na Grenoble. Prohlídli jsme si tak celý Grenoble v hezky krátkém čase:) Nahoře ferrata lezla už skoro tradičně oknem do pevnosti. Do té se dalo ještě dostat lanovkou nebo pěšinou z města. Píšu pěšinou, pravdou ale je, že pevnost pokrývala celý kopec, takže průzkum pevnosti začínal už dole ve městě, s postupem času jen přibývalo více pevnostních prvků a ubývalo parku:) My jsme to vzali z opačné strany, a nejdřív si tedy prohlédli horní pevnost s hezkými výhledy na okolní hory. Byl dokonce vidět i vršek Mont Blancu, což je největší kus, co jsme za celou dobu viděli. Tak snad někdy příště bude víc:)) Nahoře byla spousta místnůstek, tunelů a průchodů, a ostatně jsme si jich dost užili i po cestě dolů. Pevnost byla taková schodovitá, a průlez mezi jednotlivými patry probíhal většinou nějakým tunelem nebo věžičkou s točitým schodištěm. Bylo to tam fakt super a bylo by to hezké i bez ferraty, ale s ní se nám to líbilo samozřejmě víc:) Večer jsme popojeli kousek směrem do hor, do horské vesničky u naší zítřejší ferraty. Parkoviště k ferratě nás tentokrát překvapilo ještě víc – byly na něm nejen záchody, ale i možnost připojení elektriky a vody pro campery. A to všechno zadarmo! Jen na informační tabuli byla cedulka, že pokud se chceme odvděčit a spíme tam déle než jednu noc, tak jim můžeme dát na informacích v blízkém městečku 5 euro za noc (za předpokladu že používáme tu elektriku a vodu). Do blízké ledové říčky jsme dali chladit pivo a užili si příjemného večera v autíčku..
7. den – odpočinek a bouřka
Via ferrata Cascade obtížnost: B převýšení: 270m n.m. parkoviště: 1350m 5 min přístup: čas: 30min návrat: 40min zajímavosti: 6 částí, zajímavá pouze první část, která vede nad potokem tvořícím kaskádu vodopádů, stále ho překračuje různými mostky; další části jsou převážně procházkou po skále, jen chvílemi trochu zajímavější, nahoře žádný velký výhled hodnocení: *** (za vodopády:) Po cestě na ferratu jsme potkali bandu dětí. Když jsme je ale předběhli, ukázalo se, že nejdou na ferratu ale na blízké lezení. Byla to jen ale taková 7m skalka, nebo to tak aspoň vypadalo, ani jsme tam nešli. Zato ferrata vypadala na začátku dost slibně – vedla soutěskou s krásnou horskou říčkou, a neustále jí různými mostky překračovala. Tak ve třetině cesty se ale od říčky odlepila a pak už to byla dost nuda, kromě pár malých převísků. Došli jsme až na konec ferraty, kde slibovali hezký výhled, ten se ale nekonal. Tak jsme se smutně vrátili zpět stejnou cestou a užili si aspoň pořádně vodopády – konalo se super koupání v tůňce pod jedním vodopádkem. K dokonalosti mu chybělo jen tak dvacet stupňů:) Po cestě zpět jsme si říkali, že musíme najít pekárnu. Došel chleba, resp. došel do stavu kdy už jsme ho ani my nechtěli požít;) Najednou vidíme uprostřed cesty dodávku u které stojí dost lidí. Nakoukneme co tam je, a ono pán prodává pečivo:) Byl jako kouzelný dědeček. Prodal nám dvě bagety a každému dal ještě zadarmo croissant. Prý abychom nabrali sílu na skály;) A odjel... Ještě zastavil na chvilku na parkovišti, ale odjel dřív, než jsme zjistili, že jeho bagety chutnají jako božská mana a chceme další :) Vesnička v nás sice zanechala rajský dojem, ale bylo tu příliš málo nebezpečí na to, abychom se zdrželi déle. Někdy až budu starší a budu chtít chodit jen po horských loučkách a rozhlížet se do kraje, tak sem ale určitě zajedu;) Vyrazili jsme směr další zajímavá ferrata, která už neměla být tak odpočinková. Cesta se linula podél řeky a jelo se parádně. V jedné vesničce jsme objevili informace, kde jsme nabrali pár letáčků o okolí a zjistili, že kousek od
informací je jakési „aventure centre“ – neboli ve volném překladu lanové centrum. Bylo veliké a vypadalo parádně, vstupné nás ale od návštěvy odradilo. Já si teda dlouho pohrávala s myšlenkou ho navštívit, tu ale překazilo to, že jsme na to prostě neměli :) (v hotovosti). Jeden vstup stál tuším 29 euro, a my měli dohromady asi 80. Jeli jsme si tedy užít alespoň na ferratu, se zastávkou u krásných velkých vodopádů. Ferrata vypadala luxusně, ale počasí se tvářilo že se bude mračit, chvilku i jemně poprchávalo. Pak se to ale zase zatvářilo že se to trochu vylepšuje, tak jsme šli. Na lanové centrum jsme neměli a co dělat jiného... V průvodci psali o únikových cestách, tak jsme si řekli že kdyžtak unikneme:)
Via ferrata de St-Christophe obtížnost: D převýšení: 344m n.m. parkoviště: 1200m 5 min přístup: čas: 2h návrat: 40min zajímavosti: krásná první část, vedoucí nad divokou horskou řekou, umělého jištění tak akorát, takže i dostatek kontaktu se skálou hodnocení: **** (nevid ěli jsme celé, pak se odklání) Cesta byla naprosto super. Začínala přímo nad širší divokou řekou, a dlouho tak taky vedla. Měla sice „jen“ jeden lanový mostek, ale zato tam byly kovové stupy jen když to bylo opravdu nutné, takže jsme si užívali skálu. Řekla bych že jsme mohli být tak v půlce, když se cesta začala odlepovat od řeky a postupně jsme se dostávali výš a výš. V tu chvíli se ale ozval hrom. Ojoj... Vzhledem k tomu, že jsme moc netušili, jak jsme daleko a jak to tam dál vypadá, radši jsme to otočili a pelášili jako by nám za zadkem hořelo. V okolí se častěji a častěji ozývaly
hromy, ale blesky jsme zatím neviděli, asi byly za kopcem.. byla jen otázka času, kdy se ukážou i tady. Začalo pršet a po mokré ferratě se lezlo pěkně debilně. Ale dalo se. Nakonec jsme si to i docela užili :) Do auta jsme dorazili těsně předtím, než se spustil ten nejbrutálnější liják. Ten pak trval asi až do rána... My chvíli přemýšleli, že bychom šli na ferratu znovu další den, brácha to ale zazdil. Pravdou je, že pak už asi lepší nebyla, tu část nad řekou to totiž překonat nemohlo:) Jeli jsme tedy dál, a doufali, že z toho hnusu utečeme. Nejhezčí část hor, resp. nejvyšší část, jsme si tak užili za lijáku, takže jsme prakticky nic neviděli. Ach jo. Jedna super chvilka po cestě byla, když jsme se šplhali přes jedno passo. Při šplhání, tak cca 100m pod vrcholkem (převýšením) jsme potkali tunel, ale tvářil se jednosměrně a gpska ukazovala ať jedeme po cestě nahoru a ne do tunelu, měla to tam slepé. Tak jsme jeli nahoru, a šplhali po takové cestě úzké jak naše auto, no byl to celkem děs. Přejeli passo (tady se tomu teda říká col) a sjeli dolů, abychom potkali druhý konec tunelu ach jo:))
8. den – hnusné počasí nás (ne?)zastraší Celé dopoledne lilo a tak se Honzovi splnil sen, pořád nás totiž tlačil hrát Bang! :) Smska od mamky prozradila, že bude hnusně až do zítra, takže jsme se měli na co těšit. Jak natruc, zapomněla jsem zmínit, že jsem při zadávání oblasti kde má jirka stáhnout kešky udělala chybu, takže už třetí den jsme mimo a nemáme co lovit:) Jirka prozradil, že má vlastně v mobilu stažené ještě všechny francouzské keše bez listingů (jen polohu), tak jsme se koukali co tam má. V tomhle místě samozřejmě velký prd, ale za námi jsme jich nechali spoustu. Škoda toho passa, tam určitě taky něco bylo...
Via ferrata de St-Pierre obtížnost: C převýšení: 344m n.m. parkoviště: 1200m
přístup: čas: návrat:
5 min 2h 40min
zajímavosti: hezky členité skály spousty mostků, žebříků, převisů.. hodně možností vynechání/úniku hodnocení: ***** Naštěstí v poledne přestalo pršet a vykouklo sluníčko. Po chvíli váhaní jsme šli do akce. Ferrata byla sice mokrá, ale stejně jsme skočili do sedáků a vyrazili. A bylo to super. Skládala se z několika částí, kde každá šla obejít pěšky po hřebínku. My ale šli samozřejmě všechny :) Několikero zajímavých převísků, žebřík zase vysunutý směrem do propasti (brrr:) a spousta mostíků a lávek. Taky jeden zajímavý jednolanový most, kterému já jsem se vyhla po dámské variantě, vedoucí pouze přes převis. Ti vyšší z nás použili most jen na držení a překročili, ti nižší se mohli zhoupnout nebo ručkovat. Nebo volit dámskou variantu:) Cesta to byla celkově super, vedla po takových skalních věžičkách a různě je obtáčela, občas šla přes vrcholek s výhledem do kraje. Prostě paráda..
Odpoledne, nebo ono to bylo spíš už večer, jsme přejeli na ferratu na kterou jsem se těšila nejvíc – Ferrata de Diable neboli ďáblova ferrata. Původně jsme na ní měli jít až po jedné jiné a dál po ní pokračovat pořád do vyšších a vyšších hor, ale počasí nás celkem děsilo, těžký černý mrak visel nad horami a nezdálo se, že by se jich chtěl pustit. Na noc jsme museli jirkovým oblečením zacpávat díry v autě, byla dost zima. Vzpomínali jsme na spalující slunce mučící nás na našich prvních ferratách. A doufali jsme, že když to rychle otočíme, ještě tam na nás bude čekat:) Ferrata de Diable byla u jedné z pěti pevností, tyčícími se nad průjezdem do Itálie. Po cestě k pevnostem jsme zastavili ještě u jedné skály, kde se dalo lézt. Zrovna chvíli svítilo sluníčko a všechno se zdálo idylické. Jenže když jsme začali lézt, ukázalo se, že fouká neskutečně silný a studený vítr. Brrr, chvílema jsem při jištění Jirky přemýšlela, jestli já jistím jeho nebo on mě. Stála jsem na takovém kameni a neustále mě to z něj sfoukávalo, musela jsem být zapřená nohama o skálu. Po první cestě jsme se shodli na tom, že to balíme. Nedalo se to, kyž jsem převazovala na slanění, všechno mi to sfoukávalo z ruky a přišlo mi, že za chvíli mě to sfoukne do údolí i se skálou. A když jsem házela lano dolů, tak místo dolů letělo do boku a zamotalo se o blízká křoviska. Ach jo. Naštěstí to šlo stáhnout. Slaňování probíhalo taky spíš do boku než směrem dolů, ale naštěstí gravitace vyhrála nad větrem :) U pevnosti, kde bylo samozřejmě hezké parkoviště se záchody, jsme se rozhodli přespat a doufat, že zítra budeme moci na ferratu. V blízké (venkovní) hospůdce zrovna probíhal nějaký koncert, ale byla tak hrozná zima a foukal pořád ten fučák, že se nám ani přes celkem dobrou hudbu nikam nechtělo. Tak jsme radši popíjeli v soukromí a hráli bang. Honza si taky rozhodl vyprat prádlo. Jak si na to tak uvnitř svítil, prosvěcovalo to dírama v autě ven a hrozně to pobavilo jednu skupinku lidí, co se vracela z koncertu;) Taky s námi na parkovišti přespával chlápek se psem, co přijel s hodně zajímavým karavanem – náklaďákem přestavěným na karavan. Uvnitř musel mít hodně místa... :)))
9. den – ferrata de Diable
Via ferrata du Diable obtížnost: B-D převýšení: 600m n.m. parkoviště: 1200m 5 min přístup: čas: 6h návrat: 5min
zajímavosti: nejdelší ferrata ve Francii 7 částí, každé se dá vyhnout, každá trochu jiná... krásnéprostředí divoké řeky, pevnosti, spousty lanových mostů, jeden 83m, hodně exponované hodnocení: ***** Ráno bylo pěkně hnusně a foukal pořád silný vítr. Chvíli jsme se ztrápeně povalovali a přemýšleli co dělat, na tuhle ferratu se odpoledne jít nedá, běžného času má trvat 13 hodin. Běžný čas je čas udávaný na francouzských cedulích. Tahle ferrata se skládala ze 7 částí, kde každá část měla napsanou nějakou dobu trvání, většinou rozmezí a-b. Když jsme sečetli všechny a, tedy spodní odhady, vyšlo 13h. Průvodce psal 6h, tomu jsme věřili víc. Ale i tak nic na odpoledne. Po chvíli váhání jsme i přes silný vítr a nic moc oblohu vyrazili. Začátek byl fajn, žádní lidé, jen silný vítr.. Lehce exponovaný traverz s pár můstky. Na druhé části jsme bohužel už na turisty narazili. Došli jsme skupinku asi 10 lidí, která byla spojená v lanovém družstvu a neuvěřitelně pomalá. Asi půl hodiny, možná třičtvrtě, jsme pěnili na ferratě a čekali. U čekání jsme si ale mohli alespoň užívat nádherných výhledů do soutěsky, případně sedět na lanovém mostě vedoucím přes řeku. V soutěsce už tolik nefoukalo, takže nám ani nebyla zima, a bylo krásně. Skupina se předběhnout nedala, bylo to tam docela těžké, převis či traverz po skále. Ale zároveň to bylo jedno z nejhezčích míst na celé cestě, takže zpětně jsem ráda, že nás zdrželi a že jsme to jen tak neproběhli. Před největším převisem byla kousek pěšinka, kde nás pustili. Nebo spíš nuceně pustili, brácha se jich prostě zeptal a začal předbíhat:)
Nad převískem byl lanový most nad vodopádem tvořeným přitékajícím potůčkem. Byl dost romantický a nebýt skupiny za našimi zády, asi bychom si ho i déle užívali:) Takhle jsme se ale vypravili na další smyčku s třetí částí ferraty. Bylo to tam takové celkem jednoduché, ale fajn a s hezkými výhledy na pevnost a do soutěsky, s občasnými převísky, ale ničím extra vysilujícím. Cesta končila hezkým výlezem zase zpět k mostku nad vodopádem. Odtamtud jsme pokračovali po pěšině k druhé části pevnosti, kde bylo samozřejmě lanové centrum. Ale takové spíš pro děti. Co by se líbilo nám, byl tyrolský traverz vedoucí z této strany soutěsky na stranu druhou. Bylo to dost daleko a taky zatraceně vysoko. Ale dost drahé :( 23 euro se nám za jízdu dávat nechtělo, i když se to tvářilo že je v ceně i to lanové centrum a možná i víc jízd. A stejně jsme to neměli:) Takhle jsme posvačili a vydali se dál. Dvě další části propojoval most přístupný po normální cestě všem turistům, a celkově byly takové příjemně obtížné, ta druhá možná o něco těžší. Končila v pevnosti, jak jinak než průlezem, tentokrát střílnou. My tam jen tak nakoukli a zašli si ještě na tu vynechanou část. Ta z nich byla nejtěžší a taky nejzajímavější, spousta převisů a extrémně exponovaných míst, člověku se občas trochu podlamovala kolena. A taky super dlouhej most dost vysoko nad řekou, s tím větrem to bylo hodně zajímavé:) I jeden dvoulanový tam byl dost dlouhý a mezi takovými věžičkami, že člověk cítil takové šimrání v břiše;) Celkově byla tahle cesta fakt super, šla bych tam klidně znovu. Taky to bylo vidět, byla to jediná cesta, kde jsme potkávali dost lidí, jinak bylo všude pusto.. Večer jsme původně chtěli lézt, ale byli jsme dost oddělaní a pořád foukal dost silný vítr, tak jsme lezení vynechali a posunuli se dál. Po cestě jsme ještě prozkoumali jeden kryt, bylo tam muzeum, bohužel už zavřené.. ach jo.
10.den – ústup
Via ferrata de la Chal obtížnost: D převýšení: 290m n.m. parkoviště: 1210m 15 min přístup: čas: 2h návrat: 15min zajímavosti: hezky členité, několik mostků, pár zajímavých úseků, hezké výhledy hodnocení: **** Zahájili jsme ústup z vysokých hor zpět do menších kopečků, kde počasí nebude tak šílené. Po cestě jsme si ale dali ještě dvě ferraty. První z nich byla na takové „malé skalce“ nad vesničkou. V porovnání s okolními štíty hor to vážně působilo jako malá skalka, ale byla to docela slušná hora. I se na ní lezlo, zdálo se že i vícedélky, ale bylo to všechno převážně v převise, takže nic co bych chtěla zkoušet:))) Ferrata byla ale taky super, dost převisů, jak nahoru tak v traverzu, mostků a všechno na takových skalních věžičkách, zajímavě členité. Na stejné skále byla i dětská ferrata, kterou tam asi šly ty dvě skupiny co jsme potkali. Začínala tréninkovou cestou metr nad zemí se spoustou cedulek, dřevěná dvířka pak označovala vstup do „divočiny“. Chvilku jsme váhali jestli jí nepůjdem, ale pak jsme si říkali že bychom se asi cítili trapně:) U nástupu na ferratu bylo ale parkoviště se stolkem, lavičkama a vodou, tak jsme si tam dali aspoň oběd a já se pokusila si vyprat kraťasy. U toho jsme se bavili pohledem na malé holky lezoucí po dětské ferratě. Další ferratu jsme vybrali ferratu de l’Adret, nacházející se na skále čnící nad průjezdem horami. Mezi skálou a jejím sousedem se linula malá prudká silnička vedoucí do vesničky na skále, už když jsme tam jeli poprvé, koukali jsme na ní jak jí vůbec mohli postavit, působila jako krémová náplň mezi dvěma kouskama dortíku. Když jsem se pak dočetla v průvodci, že přístup na ferratu je po silnici xx se „spoustou zatáček“, vyděsila jsem se, že budu muset řídit naše auto po té šílené silničce. Naštěstí
Via ferrata de l'Adret obtížnost: C,D převýšení: 160m n.m. parkoviště: 1208m 15 min přístup: čas: 2h návrat: 30min zajímavosti: dvě části, v první části zajímavý začátek (zavěšené žebříky) druhá část několik převísků, hezké výhledy nejlepší návrat přes soutěsku s vodopády, taková ferrata obtížnosti A :) hodnocení: ***** parkoviště bylo rozumně umístěno dole a po silničce se šlo pěšky. Mělo se jít jen kousínek, my jsme to ale nějak nezvládli a došli jsme až nahoru na kopec:) Bylo to asi poprvé, kdy jsme začátek ferraty viděli už z parkoviště, ale nebyli schopní se k němu dostat:) Cesta po silničce (pěsky) byla ale příjemná, hezké výhledy a nahoře kaplička s keší, takže to nebylo tak zlé. A cestou dolů jsme nástup na ferratu už našli. Byl impozantní – tři žebříky zavěžené na skále, takže člověk lezl a skálu měl nad hlavou. Pak lanový most nad vodopádem, ve kterém teď ale nebylo moc vody. Ale někdy na jaře to musí být super. Ve chvíli, kdy jsme se na cestě začali nudit, přešla ve druhou, obtížnější část, se spoustou převisů, které bráchu těšily na duši a mě drásaly svaly, které nemám:) Nádherné výhledy na vysoké štíty hor krásně doplňovaly akorátně těžkou ferratu. Dostala jsem se do rozpoložení, že jsem chtěla bráchovi udělat nějakou hezkou fotku. Napadlo ho zavěsit se za nohy za schůdek na nějakém převise. V tu chvíli mi začal běhat hrozný mráz po zádech, neměl prsák a říkala jsem si, jestli když bude v sedáku obráceně nemůže náhodou vyklouznout. Na mojí otázku neměl Jirka uspokojivou odpověď, a tak jsem nakonec bráchovi řekla, že takovouhle fotku mu udělat schopná nejsem, kdyby se něco stalo tak bych to neunesla. Brácha se zatvářil trochu uraženě, proč mu něco nabízím, když to pak nechci udělat, ale nakonec to snad pochopil. Ale byla by to hezká fotka, škoda že nenosíme prsáky:) Večer jsme už vyjeli z hor a dojeli k jezeru u Chambéry, kde jsme dali večerní
koupání. Voda byla krásně teplá a počasí vypadalo celkem ok. Jen parkoviště k ferratě jsme nemohli najít, tak snad bude ráno moudřejší večera. K večeři jsem zpracovala svůj rumunský taveňák. Byl to tedy český taveňák, ale už navštívil Rumunsko:) Moc se mu tam líbilo, ale rozhodl se vrátit do Čech. Ve Francii už se na mě ale koukal vyčítavě a řekl že tady by už raději zakotvil;) Tak z něj byla sýrová omáčka, naprosto luxusní. Pochutnala si na ní dokonce i myš, která nás přišla pozdravit, když jsme do sebe cpali véču na břehu jezera. Byla to fakt super myš, krásně čistá a s hezkou hnědou barvou. Byla docela plachá, ale mít víc omáčky, tak už jí máme ochočenou:) Trochu si nechala i kápnout na čumáček;)
10.den – koupání a lezení V průvodci bylo napsáno, že ferrata nabízí úžasnou kombinaci koupání a lezení, na oboje jsme se moc těšili. Koupání a skákání do vody s pomocí lana zavěšeného na stromě jsme si ale místo rady v průvodci užili dopoledne, s tím že odpoledne můžeme klidně znovu:) Když se začalo zatahovat, vydali jsme se hledat raději informace, pekárnu a poštu. Našli jsme vše, Honza ochotně poslal pohledy, my schrastili bagety a já pak skočila na informace. Paní na informacích na můj dotaz na ferratu její existenci nejdřív zapřela, když jsem ale naléhala, tak řekla něco jako „No, kdysi... kdysi tu ferrata byla. Pak jí ale museli zavřít..“. Ochotně mi ale podala letáček s „blízkou“ ferratou (cca 20-30km). Vypadala moc pěkně, a hlavně jsme jí neznali. Na mapě mi mimochodem ukázala že je úplně jinde, než ve skutečnosti byla, ale i tak jsme se rozhodli tam jet. A udělali jsme moc dobře. Počasí se sice honilo, ale šli jsme. Únikových cest byl dostatek, a cesta vypadala slibně a nabízela dokonce i výstup na vrchol poměrně vysoké hory, což je tady celkem rarita. Když se ukázalo, že na vrcholu je dokonce keš, prostě jsme jít museli:) Cesta byla parádní, přišla jsem si jako při lezení v Arcu. Všude byla spousta přírodních madel, takové ty velké kapsy ve skále, kde se člověk krásně chytí celou rukou. A cesta byla příjemně členitá a bylo na ní opět několik mostků. V druhé, těžší části byly i takové jeskyně – prohlubně ve skále, nic velikého, ale hezké na pohled:) A taky jsme tam potkali rodiče s dvouma malýma dětma, tomu menšímu mohlo být tak šest. No tedy, zase tak jednoduchá ta ferrata nebyla... ale možná to jsou nějaké namáklé děti. Zajímalo by mě, jak lezly ten dlouhý převis nad jeskyněmi, madla nebyla úplně blízko u sebe, já sama jsem měla občas problém dosáhnout :) Ferrata končila ještě kus pod vrcholem, tam už vedla jen pěšinka. U kříže jsme udělali vrcholové foto, posvačili a mizeli zpět. Co se nestalo, při návratu na ferratu (cesta ke kříži a zpět nám trvala tak hodinu) jsme potkali tu rodinku :) Děti a manželka se tvářili trochu rozmrzele, asi jim ten převísek dal trochu zabrat.
Via ferrata Roche Veyrand obtížnost: B,D převýšení: 660m n.m. parkoviště: 645m 45 min přístup: čas: 2h návrat: 1h zajímavosti: dvě části, v první části krásná přírodní madla a členitá skála, v druhé části hezké převísky a průchod jeskyněmi hodnocení: ***** Cesta dolů byla šílená a říkala jsem si, že na ferratě by to bylo asi jednodušší. Ale tak zvládli jsme to:) Dole se pak začalo počasí zase kazit, a když jsme z místa odjeli a otočili se, viděli jsme, že už za námi prší... Po cestě jsme se ještě zatavili na úžasném kopečku s pěti věžema. Jedna vypadala jako Sarumanova věž a dvě vypadaly jak vystřižené z upoutávky na Dvě věže. Bylo to tam správně tajemné a pohled na černá mračna, v několika místech protržená hustým deštěm to jen dolaďoval.
11.den Ráno jsme si dali dětskou ferratu. V průvodci slibovali ukázku všeho, co se dá potkat na ferratách, bylo tam ale jen pár mostků, žebřík a tyrolský traverz, a to vše tak do dvou metrů nad zemí. Říkala jsem si, proč se na nás ten pán se skupinou dětí na začátku kouká tak divně:) Každopádně jsme si to celkem užili a uprostřed byl i slušný převis, kde jsem se nadřela asi nejvíc ze všech převisů co jsme zažili, ale byl zase hodně kraťoučký (asi dva kroky tuším:).
Via ferrata Rossane obtížnost: B převýšení: 17m n.m. parkoviště: 930m 10min přístup: čas: 20min návrat: 10min zajímavosti: tréninková cesta, spíš pro děti, pár mostků, jeden krátký brutál převísek a tyrolský traverz, vše tak 6m nad zemí.. hodnocení: **
Na tyrolském traverzu jsme zjistili to, co jsme už trochu tušili z lehkého testování mé kladky po cestě. Nehodí se na ocelové lano, hrozně jí to rozdrásává :( Takže na nějaký tyrolský traverz pro dospělé bychom si s ní asi netroufli. Škoda, ale i tak to byl hezký dárek, těším se, až ho vyzkoušíme někam do jeskyní:) Odpoledne jsme trochu kešovali a navečer si zajeli na ferratu, která byla zaručeně nejkratší co jsme tu zažili. Půlka ferraty byla jen pěšina, takže to jsme nepočítali. Pravá ferrata začínala v takové jeskyni a končila tak padesát metrů nad ní, možná sto. Celá nám trvala tak 5-10min. Ale bylo tam krásně, hezké výhledy do okolí a zapadající sluníčko krásně osvětlující skálu, která vypadala jako děrovaný sýr. Ještě večer jsme přejeli na naší poslední ferratu, nacházející se jen malý kousek od Ženevy. Na parkovišti se několik lidí svlékalo ze sedáků, a tak nás nepřítomnost obvyklé cedule s popisem ferraty nijak nevyvedla z míry.
Via ferrata Reclavier obtížnost: C-D převýšení: 220m n.m. parkoviště: 800m 20 min přístup: čas: 10min návrat: 20min zajímavosti: hezká cesta, ale zatraceně krátká, opravdová ferrata je tak na 10min, jinak cesta lesem.. ale těch 10min bylo hezkých a s převískem:) hodnocení: **
12. den – Ženeva Ráno jsme skočili do sedáků a s vyhlídkou hezkého dne na skále se vypravili směr skála. Byly dvě možnosti pěšinek, nikde žádná cedulka ferrata, tak jsme to prostě tipli a doufali že někde narazíme na cedulku. Skončilo to ale obcházením hrany skály a zoufalým hledáním lan. Nic jsme nenašli, jen Jirka si myslí, že možná viděl nějaké zbytky staré ferraty. Po návratu do auta jsme ještě projížděli celou trasu popsanou průvodcem, ale nic jsme nenašli. Tak jestli tam něco je, tak už to začíná jinde než píše průvodce. Takže naší poslední ferratou byla nakonec ta včerejší. Pocítila jsem lehký smutek, že je konec, ale zase na druhou stranu mě ta ferratová záplava dostatečně naplnila zážitky a taky dostatečně vysílila :) Myslím, že mi zase bude stačit chvíli „obyčejné“ lezení:) Den jsme nakonec strávili obyč turistikou v Ženevě. I když tak obyč úplně nebyla, protože jsme u toho
kešovali:) Ženevský vodotrysk mě potěšil, vypadal stejně veliký jako když jsem tam byla jako malá s rodiči, takže jsem nezažila znovu ten trapas jako když jsem vedla kluky na děsně nebezpečný mostek nad úžasnými vodopády u Neuswansteinu, ze kterého se vyklubal betonový most a malý vodopádek. Kromě vodotrysku toho na Ženevě moc zajímavého nebylo, tak možná proto se jí vyplatí vyplácat tolik peněz za jeho provoz ;) Jinak kdybychom bývali jeli o pár dní později, bylo by to mnohem zajímavější, protože tu měly být ohňostroje doprovázené hudbou. Ach jo. Na osvětlený vodotrysk se nám těch několik hodin čekat nechtělo (do tmy), tak jsme to pomalu zabalili a pokračovali už směr domov.
13. den – jeskyně Dneska jsme se stavili v těch jeskyních, které byly zavřené, když jsme okolo nich jeli na začátku. Byly opravdu krásné, obrovské se spoustou krápníků a hezky osvětlené. Testovala jsem svůj foťák a fotky nedopadaly tak špatně. Po návštěvě veřejné jeskyně jsme ještě zašli do jeskyně pouze pro ty šťastné s vybavením, mezi které jsme patřili my. Byla tam keš, což byl ostatně jediný důvod, proč jsme se o jeskyni vůbec dozvěděli. A byla nádherná.... škoda, že jsem doma nevyhledala na netu její mapku, abychom věděli, kam až jí můžeme prozkoumat. Takhle jsme prolezli jednu velkou jeskyni a dvě malé, a u díry na další slaňování jsme se otočili, protože bůhví, jak to tam dál vypadá.... tak snad někdy příště:) I tak to ale bylo krásné, se spoustou zajímavých krápníků. To mít v čechách tak je to jedna z nejznámějších a nejnavštěvovanějších jeskyní:)
14. den – stromy Zbyl nám ještě jeden den volna, tak jsme si ho půlku užili na stromech. Tři kešky a jedna bonusová krabička ve výšce mezi 15 a 20m na stromech, bylo to hodně zajímavé:) Bez Jirky by to bylo asi i o dost zajímavější, ten totiž chudák oddřel tu nejhorší práci – házení lana přes větev (resp. kamenu s provázkem) a posouvání lana výš na strom, většinou totiž šlo dohodit jen na nižší větev než byla keš. Zbytek výletu už byl jen přesun domů, nic moc zajímavého se nestalo. V německu jsme si dali ještě jednu slaňovací kešku ze skály, ale jinak to byly obyč procházky po lese, kde není moc o čem povídat. Celkově to byla ale super dovolená, a jsem ráda, že jsme se na tuhle „dlouhou“ cestu odvážili s dodávkou. Vůbec nezlobila:) Tak snad jí to ještě chvíli vydrží;)
