DESÁTKY- SOUČÁST ZÁKONA ři našem uvaţování nad Biblí jsme se přesvědčili, ţe v Novém zákoně neexistuje ţádný verš, který by doporučoval křesťanŧm dávat desátky. Také jsme nenalezli ţádnou zmínku o tom, ţe by církev desátky dávala. Přesto se stále znovu setkáváme s pokusy desátky pomocí krkolomných tvrzení adoptovat do doby milosti. Jedno takové tvrzení zní:
P
„Stejně jako se ve Starém zákoně dávaly desátky do chrámu, jsem přesvědčen, ţe dnes se mají dávat desátky do sboru, pokud někdo uvidí ve svém srdci, ţe má desátky dávat.“ 413) Tento názor, který prezentuje tzv. „svobodné dávání desátkŧ“ sice vytváří dojem svobody, ale měřítkem toho, zda dávat desátky, jiţ není Boţí slovo, ale lidské srdce. O srdci je však v Jr 23,16 psáno: „Toto praví Hospodin zástupů: „Neposlouchejte slova proroků, kteří vám prorokují, obluzují vás přeludy, ohlašují vám vidění svých srdcí a ne to, co vyšlo z úst Hospodinových.“ Jeremiáš píše o prorocích a odhaluje přitom dŧleţitou zásadu: Boţí slovo je dŧleţitější neţ lidská proroctví, zjevení nebo vidění. Pokud k této zásadě navíc přidáme i varování Písma, které říká, ţe lidské srdce, které není zcela podřízeno Bohu je nejúskočnější (Jr 17,9-10; Kaz 9,3 a Mt 15,19), potom nelze neţ vznést návrh, abychom jiţ nehledali odpověď na biblické otázky v lidském srdci, ale pouze v Bibli.
Počet kapitol v Bibli, v nichţ jsou zmíněny desátky. 15 12 10
5 3 2 1 0 Před zákonem (Gn) Zákon (Ex-Mal)
Evangelia (Mt-J)
Církev (Sk-Zj)
Často je dnes také citováno tvrzení: „Praxe dávání desátků ani nezačala, ani neskončila s Mojţíšovým zákonem.“ 414) Kvŧli závaţnosti, která je mu přisuzována, bude třeba je za pomocí logiky rozebrat. Abychom zjistili, zda je toto tvrzení pravdivé, potřebujeme vědět jednoznačně co tvrdí, abychom mohli posoudit, zda to, co tvrdí, ve skutečnosti je. Autor ve tvrzení pouţívá slovo „praxe“, díky němuţ víme, ţe hovoří o praktickém (skutečném, činěném) dávání desátkŧ. Kdyţ se nyní zamyslíme nad první částí tvrzení („Praxe dávání desátkŧ ani nezačala... s Mojţíšovým zákonem“) musíme konstatovat, ţe je pravdivé. V Písmu je zapsáno, ţe desátky byly dvakrát dány uţ před Zákonem (Gn 14,20 a 28,22).
Druhá část („Praxe dávání desátkŧ... ani neskončila s Mojţíšovým zákonem“) je pravdivá jen za předpokladu, ţe jsou ve tvrzení myšleny desátky ţidŧ. V Bibli je napsáno, ţe ţidé dávali desátky i po vzkříšení Jeţíše viz Ţd 7,5.8.9 (aţ do roku 70, kdy byl zničen Jeruzalémský chrám). Jsou-li však ve tvrzení myšleny desátky křesťanŧ, je evidentně nepravdivé. Protoţe po smrti a vzkříšení Pána Jeţíše (kdy skončilo období Zákona a začalo období milosti) není v Písmu ani jedna zmínka o tom, ţe by křesťané skutečně dávali desátky. Rozborem zmíněného tvrzení je tedy zřejmé, ţe jeho druhá část je ve vztahu ke křesťanŧm nepravdivá a proto je pro ně i celé tvrzení irelevantní. Další podobné tvrzení zní: „Někteří křesťané si myslí, ţe placení desátků bylo ustanoveno Mojţíšovým zákonem, ale není tomu tak. Placení desátků je nejméně o čtyři sta let starší neţli Zákon.“ 415) Setkáváme se tu s pokusem posunout ustanovení desátkŧ asi 400 let před Zákon. Pokud nepřehlédneme omyl, který je v něm prezentován (desátky totiţ byly ustanoveny teprve v Zákoně viz Lv 27,30), je na místě tázat se, k čemu toto tvrzení směřuje ? Odpověď nemusíme dlouho hledat. Jsme v něm svědky pokusu přivést křesťany k dávání desátkŧ pomocí nepravdivé interpretace role, jakou měly před Zákonem. Tvrzení tak zcela nebiblicky vzbuzuje dojem, ţe desátky jsou předzákonním ustanovením. Tento názor však ignoruje skutečnost, ţe desátky jsou jedním z mnoha předzákonních skutkŧ. Někteří patriarchové tyto skutky z nám neznámých motivŧ konali, jiní je nekonali a některé z těchto skutkŧ Bŧh učinil závaznými i pro ţidy, ale aţ v zákoně. Podívejme se na některé z předzákonních skutkŧ: PŘED V ZÁKONĚ ZÁKONEM MOJŢÍŠOVĚ Gn 16,3 Dt 21,15 MNOHOŢENSTVÍ 25,6; 31,17 1 Kr 11,3 Ustanovena Lv 12,3 OBŘÍZKA v Gn 17,11 Joz 5,2 SVĚCENÍ Ex 20,8-11 Gn 2,2-3 SOBOTY 31,15 ČISTÁ A Lv 11,1- 47 Gn 7,2.8; NEČISTÁ Lv 20,25 8,20 ZVÍŘATA Dt 14,4- 21 OBĚTOVÁNÍ Gn 4,4 Lv 1,1-3 ZVÍŘAT 15,9-10 3,1-2 Lv 27,30 Gn 14,20 DESÁTKY Dt 12,17; 28,22 14,22 Lv 7,26; ZÁKAZ JEDENÍ Ustanoven 17,12 KRVE v Gn 9,4 1 S 14,33 SKUTEK
V DOBĚ MILOSTI 1 K 7,2 1 Tm 3,2.12 1 K 7,19 Ga 5,2.6.11 Mt 12,5.6.12 Ko 2,16 Sk 10,10-16 Ř 14,14 1 K 10,25-26 Ţd 7,27 10,8-10.18 L 10,7- 8 L 12,33 (Kr.) 1 K 9,14 V platnosti ? Sk 15,20.29 21,25
V tomto stručném přehledu jsme desátky zmínili spolu s dalšími předzákonními skutky. Mají s nimi totiţ téměř shodnou historii. Stejně jako ostatní uvedené skutky jsou i desátky zmíněny před Zákonem, následně jsou závazně ustanoveny pro ţidy v Zákoně (kromě mnohoţenství). V době milosti však jiţ raná církev desátky (spolu s obřízkou, svěcením soboty, nejedením nečistých zvířat atd.) neučila ani nepraktikovala. Z našeho přehledu se vymyká pouze obřízka a zákaz jedení krve, jeţ byly ustanoveny jiţ před Zákonem. U zákazu jedení krve navíc existují verše, z nichţ je moţno se domnívat, ţe je tento příkaz v platnosti i pro křesťany. Desátky z tohoto přehledu nijak nevybočují, jejich absence v učení Jeţíše a rané církve přesto není neutrální, ale je zřetelně v jejich neprospěch, zvláště uváţíme-li, ţe Jeţíš své následovníky
vyzývá k dávání almuţny (a nikoliv desátkŧ - viz L 12,33: „Prodávejte statky své, a dávejte almuţnu.“ Kralický překlad). Snaha o adoptování ţidovských desátkŧ do křesťanství je tak při konfrontaci s Novým zákonem vţdy odsouzena k nezdaru. V předchozí kapitole jsme jiţ rozebírali názor, který tvrdil, ţe desátky jsou jedním z krokŧ víry Abrahama, jeţ máme následovat. Nyní se pokusíme zodpovědět otázku: „Proč ţidé dávali desátky; protoţe je dal Abraham ?“ Zamysleme se nad těmito texty: Mojţíš v Dt 26,12-13 přikazuje ţidŧm, co mají říct, aţ odvedou všechny desátky. A slovy: „zcela podle tvého příkazu“ se Mojţíš odvolává na Zákon, kde v Dt 14,28-29 Bŧh přikazuje dávat desátky pro levitu, cizince, sirotka a vdovu. Nehemiáš s lidem přísahali, ţe budou ţít podle Zákona (Neh 10,30) a budou zachovávat všechna jeho přikázání, práva a nařízení. Jeden ze skutkŧ Zákona, který se rozhodli činit, byly také desátky (Neh 10,38-39). V Neh 12,44 prohlašuje Nehemiáš o desátcích, obětních dávkách (teruma) a prvotinách, ţe jsou: „určené Zákonem kněţím a levitům.“ Prorok Malachiáš píše ve svém proroctví v Mal 3,7-8: „Uţ za dnů svých otců jste se odchýlili od mých nařízení a nedbali jste na ně.“ Bŧh zde viní ţidy, ţe se odchýlili od Boţích nařízení („nařízení“ - hebrejsky „hok“- je to stejné slovo jako o nařízeních Zákona v Mal 3,22) a vyzývá je k návratu: „Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám.“ Dále Bŧh klade řečnickou otázku: „Ptáte se: „Jak se máme vrátit ?“ a vzápětí na ní odpovídá: „Smí člověk okrádat Boha ? Vy mě okrádáte.“ Ptáte se: „Jak tě okrádáme ? „Na desátcích a na obětech pozdvihování.“ Těmito slovy Bŧh vyzývá k návratu k nařízením Zákona o desátcích a obětech, od nichţ se ţidé odchýlili. Pán Jeţíš v Mt 23,23 hovoří o právu, milosrdenství a věrnosti a nazývá je dŧleţitějším v Zákoně neţ desátky. Jeţíš tímto prohlásil desátky za méně dŧleţitou část Zákona. Pisatel Ţidŧm píše v Ţd 7,5 o Levitech, kteří: „...mají podle zákona příkaz brát desátky od Boţího lidu...“ Pán Jeţíš Kristus, Mojţíš, Nehemiáš, Malachiáš a pisatel listu ţidŧm nám desátky představují jako skutek zákona Mojţíšova. Ţidé tak dáváním desátkŧ nenásledovali Abrahama, ale pouze nařízení Zákona. Konečně v Písmu neexistuje ani jedna zmínka o tom, ţe by někdo dával desátky proto, ţe je dal Abraham. Ve světle této skutečnosti je třeba názory kladoucí Abrahamŧv desátek za vzor hodný následování odmítnout, neboť Písmo klade za normu pro ţidy jen desátky přikázané v Zákoně. Bible přitom nikoho nenechává na pochybách, ţe Mojţíšŧv zákon jako prostředek k ospravedlnění ztratil svou platnost pro křesťany. Tato skutečnost je v Písmu zdŧrazněna na mnoha místech. Podívejme se na některá z nich:
Ř 3,28: „Jsme totiţ přesvědčeni, ţe se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ Ř 6,14: „Hřích nad vámi uţ nebude panovat, vţdyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.“ Ř 10,4: „Vţdyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel kaţdý, kdo věří.“ Ga 2,16: „Víme však, ţe člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrţ vírou v Krista Jeţíše. I my jsme uvěřili v Jeţíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista a ne ze skutků zákona. Vţdyť ze skutků zákona „nebude nikdo ospravedlněn.“ Ga 5,4: „Odloučili jste se od Krista, vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.“ Podívejme se dále do Mt 17,24-27, kde je zaznamenán rozhovor týkající se chrámové daně mezi Jeţíšem a Petrem: „Kdyţ přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně a řekli: „Váš Mistr neplatí chrámovou daň ?“ On řekl: „Platí !“ Kdyţ přišel domů, ještě neţ promluvil, řekl mu Jeţíš: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně ? Od svých
synů nebo od cizích lidí?“ Kdyţ odpověděl: „Od cizích“, pravil mu Jeţíš: „Synové jsou tedy svobodni. Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe.“ Pán Jeţíš na tomto místě hovoří s Petrem o chrámové dani, kterou po nich výběrčí poţadovali. Jeţíš při vysvětlování této náboţenské otázky (mějme stále na zřeteli, ţe jejím jádrem byla chrámová daň) pouţívá příklad světských králŧ. Ptá se Petra, od koho králové berou daně, zda od cizích lidí anebo od svých dětí ? Petr odpovídá, ţe od cizích a Jeţíš mu přitakává a říká: „Synové jsou tedy svobodni“. Tuto odpověď však jiţ Jeţíš nevztahuje jen na příklad králŧ, ale především na syny nebeského Otce a na jejich vztah k chrámové dani. Proto říká: „Ale abychom jich nepohoršili“ Koho by Jeţíš pohoršil, krále nebo kněţí ? Bezpochyby kněţí; a čím by je pohoršil ? Tím, ţe by jednal podle Mojţíšova zákona a dával by chrámovou daň ? Nikoli ! Pouze tím, ţe by byl svobodný, a proto by nedával chrámovou daň ! Jeţíš, který byl poslušný zákona, však chrámovou daň nakonec dal, aby nepohoršil ţidy. (Výběrčí poţadovali v Mt 17,24 po kaţdém ţidovi jeden „didrachmon“- dvoudrachmu, proto měl Petr vytáhnout z úst ryby „stater“ neboli „tetradrachmon“- čtyřdrachmu, kterou měla být zaplacena daň za Jeţíše i za Petra.) Dnes však jiţ křesťané nemusejí dodrţovat obřadní část Mojţíšova zákona vztahující se k chrámové sluţbě, a kdyţ tedy neobětují zvířata a desátky - nemohou tím pohoršit ţidy. Jeţíšova slova: „Synové jsou tedy svobodni“ jsou pádnou odpovědí některým novodobým hlasatelŧm desátkŧ. Závěr z Jeţíšových slov je zřejmý; Boţí synové jsou svobodni od toho, aby Otci platili nějaké daně. Pokud se tudíţ někdo domnívá, ţe má platit desátky či jiné daně Bohu, potom buďto se ještě nestal Boţím synem, anebo plně nepochopil, co to znamená být svobodným synem nebeského Otce.
Votivní kamenná stéla ze Samosu (580 - 570 př. Kr.) nese nápis: „Niskos syn Xenodokose, Demis syn Pythoklese rodem z Perinthie obětovali desátky Héře. Zhotovili zlatou Gorgónu, stříbrnou Sirénu, stříbrnou mísu.." Kresba: J. Doleţel.
Desátkový monument v Dánském Mern. Byl vybudován 18. září 1903 na památku zrušení desátkŧ. Na kameni je motiv probodnutého draka, který dříve polykal desátkové snopy.Vpravo je detail nápisu. Kresba: DOK. Přepis nápisu: J. Doleţel.
Vztah křesťanŧ k Mojţíšovu zákonu byl hlavním tématem křesťanského shromáţdění v Jeruzalémě v roce 48 (někdy označovaném za tzv. Apoštolský koncil). Píše o něm 15. kapitola knihy Skutkŧ. Do Antiochie přišli ţidokřesťané z Jeruzaléma a učili křesťany z pohanŧ obřízce (viz Sk 15,1.5.24 kral. překlad) a nutnosti zachovávat zákon Mojţíše (Sk 15,5.21.24.28 kral. překlad). Pavel a Barnabáš proto šli do Jeruzaléma, odkud přišli tito ţidokřesťané. Poté, co byla tato otázka za účasti apoštolŧ projednána, napsali apoštolé, starší a bratři list, v němţ křesťanŧm z pohanŧ oznamují rozhodnutí Ducha svatého, ţe je nikdo nemá zatěţovat jinými povinnostmi Zákona (Sk 15,28 - tedy ani oběťmi, prvotinami a desátky). Mají se jen zdrţovat určitých skutkŧ, které by zvláště pohoršovaly jejich ţidovské bratry. Dále Pavel jmenuje čtyři povinnosti Zákona (viz Sk 15,29). Tímto rozhodnutím apoštolŧ byla otázka vztahu křesťanŧ k Zákonu jednou provţdy uzavřena.
Ve světové historii se mŧţeme setkat celkem se čtyřmi hlavními druhy desátkŧ. Prvními jsou ty, o kterých máme historické doklady u starověkých národŧ; druhými jsou starozákonní biblické desátky, třetími jsou katolické desátky, které byly dávány od poloviny 6. století aţ do 19. století a posledními jsou desátky, které jsou od přelomu 19. a 20. století dávány v některých církvích a sektách. Rozdíly mezi nimi zobrazuje tabulka:
DESÁTKY
STAROVĚKÉ NÁRODY
BIBLICKÉ
KATOLICKÉ
DNEŠNÍ PRAXE CÍRKVÍ A SEKT
OBSAH
Sochy, cenné předměty a naturálie.
Naturálie
Naturálie i peníze
Peníze
PŘÍJEMCE
Boţstvo nebo jeho chrám
Levité, chudí a obětující
Kazatelé
Jen kazatelé
OBĚTUJÍCÍ TERMÍN PLATBY
Katolíci, protestanti a ţidé V prŧběhu Ze sklizně anebo Dobrovolně, na základě pěti měsícŧ ze v penězích kaţdý slibu, anebo ze sklizně sklizně měsíc Kdokoliv
Ţidé
Křesťané a sekty Kaţdý měsíc
SMÍ JE JÍST OBĚTUJÍCÍ ?
Ne
Ano
Ne
Ne
SPECIFIKA
Nejčastěji to byl projev díkŧ boţstvu
Jsou ustanoveny jen pro ţidy
Financování kříţových výprav
Nejsou určeny pro obětujícího a chudé
Jak je z této tabulky zřejmé, nemají desátky, které jsou v současnosti v rŧzných církvích a sektách praktikovány, s biblickým vzorem a příklady (kromě názvu a procentuální výše) vŧbec nic společného. Abychom ještě lépe ilustrovali skutečnost, jak dnes křesťané zacházejí s Boţími příkazy ohledně desátkŧ, uvedeme zde malý příklad. Představme si otce, jak svému malému synu sděluje, ţe dnes bude vařit večeři sám a udělá něco dobrého. Záměrem otce přitom je usmaţit na večeři vaječinu se slaninou. Protoţe je spíţ prázdná, posílá svého syna poprvé samotného do obchodu a na lísteček mu píše přesné ingredience, které má syn koupit na večeři. Syn odchází, ale protoţe nedával pozor, kdyţ mu otec vysvětloval, kam má jít nakupovat, tak omylem vejde do obchodu, kde neprodávají potraviny, ale zboţí pro dŧm a zahradu. Protoţe syn nechce otce zklamat tím, ţe by se domŧ vrátil bez nákupu, nechá se při nákupu inspirovat lístečkem, který mu otec dal. A tak nekoupí předepsané, ale pouze podobné suroviny. Místo slunečnicového oleje koupí olej mogul, místo slaniny celou konzervu psího masa, místo vajíček koupí míčky na ping-pong a cibuli nahradí cibulkami tulipánŧ. Kdyţ se syn vrátí s nákupem domŧ, tak otci radostně říká: „tati tady je ten nákup, mŧţeš začít chystat tu dobrou večeři.“ Domníváte se, ţe otec syna za tento nákup pochválí, nebo z něj něco skutečně usmaţí? Tento příklad nám přibliţuje chování mnoha dnešních křesťanŧ, kteří dávají tzv. křesťanské desátky. Udělají vše úplně jinak neţ Bŧh přikázal a přesto se vŧbec nestydí nazvat svŧj výmysl desátkem a očekávají pak poţehnání za tento skutek neposlušnosti Boţího slova. Vidíme tedy, ţe tvrzení: „dnešní křesťanské desátky jsou dávány podle Bible“, je nekonečně vzdálené od pravdy. Bylo by proto slušné konečně přiznat, ţe Bŧh po křesťanech ţádné desátky nepoţaduje, a vybírat jen dobrovolné dary. Také by bylo na místě přestat křesťany stále strašit starozákonními kletbami. Neboť neoddiskutovatelným faktem je, ţe desátky byly zrušeny spolu s obětním Zákonem. Tuto část naší knihy uzavřeme konstatováním, ţe Pán Jeţíš ani raná církev neučila křesťany dávat desátky a ti je proto vŧbec nepraktikovali.
