DENÍK K PRAXI JANA Č ÍŽKOVÁ DRUHÝ ROČNÍK OBOR PSYCHOLOGIE
Studentská skupina pro pomoc uprchlíků (SSPU)
Zkušenosti Studenti Pražské vysoké školy psychosociálních studiíí vystvořili
skupinu – Studentská skupina pro pomoc uprchlíkům (dále jen SSPU), jejíž záměrem je, jak již z názvu vyplývá, pomoci lidem prchajícím před válkou a násilím. Jako první aktivity se v rámci skupiny domluvily dva výjezdy do míst, kde dobrovolníci poskytují humanitární pomoc.S druhou skupinou, která se rozjela do srbského Šidu jsem jela i já.
Osm lidí, dvě auta z toho jedna dodávka. Dodávku jsme měli plnou
nošeného oblečení ze sbírky, kterou jsme měli v plánu vyložit v jednom skladu na MaďarskoSrbských hranicích. Hlavním důvodem bylo předejít nepříjemnostem na hranicích. Sklad, kde jsme věci zanechali, vlastnili dva manželé, kteří pak přes známé vozí oblečení do Srbska, do míst, kde je potřeba. Cesta byla dlouhá a pro mě jako řidiče vyčerpávající, obzvlášť když u Budapeště začalo sněžit a sněžilo prakticky až do cíle, kam jsme po všelijakých překážkách dorazili v půl druhé ráno. Na místě nás přivítal koordinátor Czech Teamu Jan Zeman s ostatními dobrovolníky a my se uložili ke spánku v místnosti, kde bylo okolo deseti postelí. Dům, který dobrovolníci obývají pod vedením Czech Teamu, financuje organizace Člověk v tísni. Zázemí, které nám bylo poskytnuto, předčilo moje očekávání. Teplo, čisto, postel a koupelna. Druhý den jsme se již zapojili do běžného chodu. Czech Team působí ve třicet kilometrů vzdáleném Adaševci v prostorách bývalého motelu, kam přijíždějí uprchlíci a vyčkávají na vlak. Vlak vyjede pouze tehdy, pokud je plně naložen. Vlakem ve své cestě pokračují jak lidé z motelu v Adaševci, tak lidé, kteří již na nádraží jsou a přijeli vlakem. Práce Czech Teamu na místě spočívá v distribuci hygienických potřeb a následně oblečení. Pracuje se v trojsměnném provozu ve 35 lidech tak, aby byl pokrytý celý den. Dětské plenky a dámské vložky rozdáváme všem, kteří potřebují, avšak s oblečením musíme šetřit. I když by se ve zmrzlém Srbsku potřebovali téměř všichni přiobléci, musíme dělat ráznou selekci, komu zimní oděv poskytneme. V první řadě jsou samozřejmě děti a poté ti nejméně vybavení. Když hovořím o nejméně vybavených, tak mám na mysli ty, kteří přijeli v sandálech, balerínách či 1
napůl rozpadlých botách. Nejprve mi dělalo velké potíže odmítat lidi s jejich požadavky. Nespočetněkrát za den se vám stane, že za vámi přijde člověk a prosí si nové kalhoty, boty, popřípadě bundu. Vy ze své zkušenosti vidíte, že by potřeboval zimní boty, protože mu v teniskách musí být zákonitě zima, nicméně v motelu v Adaševci to je dostačující zimní výbava, protože může za hodinu přijít někdo, kdo nebude mít boty žádné a nebudete mít mu co dát. Tyto situace vás mohou velmi snadno vyčerpat. Uprchlíkům s lítostivým výrazem vysvětlujete, že jim danou věc prostě nemůžete dát, že jsou tu potřebnější. Pochopí a vy celý proces podstupujete znova s někým jiným. Pokud nejste zrovna na směně, neznamená to, že máte volno. Ve skladu ve městě je vždy co dělat. Třídí se oblečení a dávají se do balíčků dětské pleny a dámské hygienické vložky. Ten, kdo zůstane přes den v dobrovolnickém domě, má za úkol připravit teplý pokrm pro všechny dobrovolníky. Je zde kladen velký důraz na to, aby bylo řádně pečováno o dobrovolníky samotné. Když jsem nebyla zrovna na směně, tak jsem fungovala jako „taxikář“, protože s řidičským průkazem nás nebylo mnoho, s koordinátorem jsme se střídali v dopravování dobrovolníků na směny a zpět – zkrátka je vždy co dělat.
Cílem Czech Teamu krom poskytování materiálních věcí je snaha o
zlepšení nálady, potěšení, rozveselení. Malovali jsme si, zpívali a povídali si jak s dětmi, tak s dospělými. Příběhy, které nám byly vyprávěny, zní až absurdně a marně hledáte slova. Tato cesta pro mě představuje velké zásahy do mého života a mnohé jsem se naučila. Zjistila jsem, že při humanitárních krizích (tím netvrdím, že v Srbsku čelíme humanitární krizi, nicméně se kdykoliv může nastat), je nutné především zachovat „klidnou hlavu“, přemýšlet a jednat. Ukázalo se, že zdánlivě jednoduchá a krátkodobá řešení mohou mít z dlouhodobého hlediska drtivý dopad, vysvětlím. Neustále musíte mít v mysli fakt, že může být hůř a že bundu, kterou jste právě dali chlapci v mikině, budete možná postrádat, až ji bude potřebovat žena v tričku. Nelze tedy rozdávat oblečení bez rozmyslu, jak jsme byli bohužel svědky u jedné srbské neziskové organizace. Jednou za čas, i několikrát denně přijela k motelu bílá dodávka, 2
která byla plná nových bund a zimních bot. Idea jistě šlechetná – chci obléci co nejvíce lidí, nicméně její provedení již tak šlechetné nebylo. Tito „dobrodárci“ své zásoby rozdávali bez jakéhokoliv systému. Kdo přišel první, dostal to, co chtěl i bez ohledu na velikost. Tím pádem se stalo, že jakmile lidé uviděli bílou dodávku, nastala davová panika, všichni se k dodávce nahrnuli. V dodávce nikdy nebylo tolik věcí, aby byli uspokojeni všichni, natož aby měli velikost, kterou potřebují. A ti nejrychlejší, první, dostali vše, co chtěli, a ti co to nejvíce potřebovali ne. Tento způsob „pomoci“ pak hatil činnost celého Czech Teamu, protože když dodávka odjela, lidé si nám stěžovali, jak to že tenhle ten dostal druhou bundu a přitom jí nepotřebuje, přitom jeho matka nemá nic. Klidnění davové paniky, kterou tito „dobrodárci“ způsobili, zůstalo pak na nás. Vlastní reflexe Uprchlická krize, vlna muslimů, invaze uprchlíků… a podobná hesla slýcháme z médií. Před odjezdem mi má rodina a přátelé říkali: „No hlavně na sebe dávej bacha, ať se Ti nic nestane…“ Pochopitelně, co jiného si mají běžní konzumenti instantních zpráv z médií a sociálních sítí pod výše uvedenými hesly představit než strach. Přiznám se, že i mě před odjezdem na kratičký okamžik hlavou prolétla ona vtíravá myšlenka strachu, ale zahnala jsem ji. Zahnala jsem jí a s otevřenou myslí jsem nasedla do auta a my vyjeli. Má první směna byla velmi náročná, bílá dodávka „dobrodárců“ způsobila hromadnou paniku a my sklízeli její plody. Vystrašení lidé, kteří mrzli venku v očekávání další bílé dodávky místo toho, aby se šli zahřát do prostor motelu, autobusu nebo vyhřívaného stanu. Začali jsme ihned s lidmi komunikovat, tím mám na mysli většinou rukama a nohama, ať jdou hlavně dovnitř, že tady jim bude vždy zima. Práce bylo hodně, celý den jsme se nezastavili. Rozdávali jsme plenky, oblečení pro děti a snažili se pozvednout celkovou náladu. Když jsem se na konci směny zastavila, uvědomila jsem si, že jsem za celou dobu nepocítila ani náznak strachu. Ti lidé (záměrně se zdržuji slova „uprchlík“, protože dostalo v současném mediálním kontextu negativní 3
význam) nejevili ani špetku agrese. Jsou zmatení, unavení a někdy až v panické snaze bojují o to, aby se vybavili na další cestu, protože nevědí, co je čeká. Bojí se. Po pár rozhovorech s těmi, kdo hovořili anglicky, jsem pochopila, že se nás také bojí. I pro ně je to střet kultur a naše proti muslimské nálady jsou jim dobře známi. Dva z nich mi vysvětlují, že jsou lidé, kteří se chtějí radovat, smát se, prostě žít. V slzách se pak obejmou se slovy, že jsou bratři. Tady je náboženství jedno, jsme lidé a na tom záleží. Směna končí a já jsem unavená, unavená, ale šťastná. Vlna lidskosti a syrovosti mě naprosto ohromila a člověku přijde až komické, co řeší v běžném životě, když tady se řeší zásadní existenční věci. Dále mě naprosto ohromila ta široká plejáda solidárních lidí, kteří lidem na útěku pomáhají. Cítím, že tento výjezd pro mě bude znamenat velké změny. Vrátím se, protože tady je svět ještě v pořádku…..
4
