Den daru proroctví Program sobotní bohoslužby 13. října 2007 1. Úvodní píseň: Vzdávej čest Tvůrci (Zpívejme Hospodinu, č. 1) 2. Čtení z Písma: 2. Petr 1, 19 3. Příběh pro děti: Ztracení a nalezení 4. Kázání: Naslouchat, když Bůh mluví (Geore W. Reid) 5. Závěrečná píseň: Veď mne, mocný Hospodine (Zpívejme Hospodinu, č. 309)
Ztracení a nalezení Jednoho červnového rána roku 1853 zastavil před domem Jamese a Ellen Whiteových kočár. Najali si jednoho muže, aby je odvezl do Vergennes v Michiganu, a teď ten muž čekal venku. Ellen Whiteová vešla do dveří a zavolala na něj: „Máme si s sebou zabalit oběd? Teď je osm hodin - budeme tam před obědem?“ "Je to jenom 24 kilometrů,“ odpověděl muž. "Vyjíždíme včas, takže bychom tam měli před obědem být." Kočí pomohl pasažérům do vozu a vyrazili na cestu. Nejprve šlo vše dobře. Samozřejmě, že tam nebyla žádná dlážděná cesta. Jeli prostě podle stop kol vozů, které tím místem projeli před nimi, až přijeli do lesa. Někdo přemostil nejhorší díry v cestě kládami a kočí ujišťoval Whiteovi, že tudy už několikrát jel a cestou si je jist. Podél cesty nebyly ani žádné ukazatele. Cestu, kterou jeli, křižovalo mnoho dalších stop kol vozů a Whiteovým připadaly všechny stejné. Stále a stále jeli. Červnové slunce hřálo čím dál více. Konečně se James White zeptal kočího: "Už tam budeme?" Muž si posunul klobouk z upoceného čela a odpověděl: „Bratře White, musím se přiznat, že mi ta cesta není povědomá. Musel jsem někde špatně odbočit. Ale nevadí, vezmeme to přímo lesem na cestu.“ A tak jeli lesem mezi kládami a spadlými stromy, kde nebylo po cestě ani stopy. Ellen Whiteová dostala žízeň, ale voda v lese byla kalná a zabahněná. „Myslíte,“ zeptala se kočího, „že bychom si mohli nadojit mléko od tam těch krav?“ Ukázala na několik krav pasoucích se na travnatých místech. Kočí zastavil spřežení, seskočil, vzal malý hrneček z vozu a začal dojit jednu z krav. Zdálo se, že kráva pochopila jeho úmysl, ale měla svou vlastní představu. Když to zkoušel u druhé i třetí krávy, všechny se chovaly stejně. Nakonec Ellen Whiteová řekla kočímu, že radši zůstane o žízni. Po chvíli cestující uviděli malou mýtinu se srubem uprostřed. Zajeli blíže ke srubu a sestoupili z vozu. Z domku vyšla žena a srdečně je vítala. Bylo zřejmé, že má jen zřídka nějaké návštěvníky. Vynesla pohoštění a zatímco pocestní jedli jídlo a pili mléko, povídali si. Když žena zjistila, že jedou do Vergennes, aby vedli setkání věřících, prosila je: „Prosím přijďte a uspořádejte setkání tady v okolí. Nevypadá to, že tu je mnoho lidí, ale kdybyste přišli kázat, byli byste překvapeni, kolik by nás přišlo! My vás potřebujeme! Jsou tu velmi aktivní spiritisté. Byla jsem na několika jejich setkáních a bojím se jich. Prosím přijďte a mějte tu kázání.“ Nepřestávala je naléhavě prosit a pak začala plakat. Whiteovi se ji snažili potěšit. Ellen Whiteová myslela na množství všech svých domluvených setkání a jak neodkladná všechna jsou. Vysvětlovala ženě, že nemohou slíbit, že by přišli někdy v blízké době. "Povím vám, co uděláme,“ řekla. "Necháváme vám tu jednu z mých knih a nějaké časopisy.“ Žena osušila slzy, přijala knihu a časopisy a řekla jim, jak se dostat do Vergennes. Noví přátelé se rozloučili s vírou, že se snad někdy zase uvidí. Cesta vozem trvala o několik hodin déle a z 24 kilometrů narostla na 64 kilometrů, ale nakonec do Vergennes dorazili. Ellen Whiteová řekla svému muži: „Proč se nám to muselo stát? Bůh ví, jak vzácný je náš čas. K čemu bylo tohle putování po lese?“ James White ji pohladil po ruce a řekl uklidňujícím hlasem: "Vždycky si pamatuj, že On vede náš život a jednoho dne se dozvíme, proč se nám tahle zvláštní příhoda stala." O dvaadvacet let později na stanovém shromáždění v Michiganu běžela k Ellen Whiteové žena. Chytila ji za ruce, radostně ji zdravila a ptala se: "Pamatuješ si, jak jste se ztratili v lese před mnoha lety? A vzpomeneš si na ten srub na mýtině? Ztratili jste se, byli jste unaveni, hladoví a žízniví. Zatímco vaše koně odpočívali, přinesla jsem vám jídlo a pití. Ohromila jsi mě, protože jsi neztrácela
čas klábosením a stěžováním si na cestu. Mluvila jsi o Ježíši a o krásách nebe a dala jsi mi malou knížku „Zkušenosti a vidění“, kterou jsi napsala. Četla jsem ji pořád dokola. Pořád ji mám. Je úplně ohmataná. Půjčila jsem ji sousedům a ti ji taky přečetli. Pak k nám přišli kazatelé církve adventistů sedmého dne. Ale ty jsi byla ta, která připravila půdu a když ti kazatelé přišli, byli mnozí lidé připraveni přijmout pravdu. A tak máme docela slušnou skupinu těch, co světí sobotu." Pak žena Ellen Whiteovou z radosti objala. "Jsem tak ráda, že jsme adventisté sedmého dne!" Její obličej zářil tak, že nemusela o své radosti ani mluvit, protože to celou svou bytostí vyzařovala. Srdce Ellen Whiteové se taká naplnilo radostí. Přinejmenším dostala odpověď na otázku, proč před dvaadvaceti lety museli podniknout takovou strastiplnou zajížďku. Bůh je poslal k té ženě, která toužila po pravdě, aby jí přinesla malou knížku, aby jí řekla povzbudivá slova a nasměrovala její kroky na cestu směřující k nebi. Ve svém díle Ellen Whiteové píše o úžasné kráse a síle Písma svatého. Ona znala zdroj svých spisů a vysvětlovala: "Obsahují vzácné, utěšující světlo, které Bůh milostivě dává svému služebníkovi, aby byly předány světu. Světlo z jejich stránek má svítit do srdcí mužů a žen a vést je ke Spasiteli." Takže, ať už v bažinatých lesích Michiganu nebo uprostřed tyčících se And, kdekoli jsou rozšiřovány knihy Ellen Whiteové, Boží mocná síla jde s nimi a Boží duch promlouvá skrze ně k hladovějícím duším po celém světě.
Naslouchat, když Bůh mluví George W. Reid Pokud by k tobě Bůh mluvil, naslouchal bys? Skutečné naslouchání je více než pouhé poslouchání zvuků. Znamená to vstoupit do vztahu vzájemné úcty a lásky. Takový vztah k Bohu vede také k poslušnosti, tedy dělání věcí, které se Mu líbí a kterými Mu vzdáváme čest. Takže, pokud by k tobě Bůh mluvil, skutečně bys naslouchal? Toto je už od úplného počátku pro lidské bytosti klíčová otázka, jak to také můžeme vidět v celém Písmu. I. Boží původní plán pro lidské bytosti Začněme dnes tam, kde začíná také Bible – v prvních třech kapitolách 1. knihy Mojžíšovy. Mojžíš zde v krátkosti načrtává počátky našeho světa. Bůh stvoření korunuje stvořením člověka, vytvořeného k obrazu Božímu. Lidé byli stvořeni výslovně pro to, aby žili dokonalý a neomezený život v plném společenství se samým Stvořitelem. Žádnému jinému pozemskému stvoření se nedostalo takové výsady. Výsada ale, tak, jak je tomu vždy, s sebou přináší také zodpovědnost. Bůh vložil do rukou člověka správu dokonale vyváženého přírodního prostředí naší planety. Můžeme se jen podivovat nad tím, jaké možnosti byly Adamovi a Evě dány, že všechny přírodní procesy spočívaly v oblasti jejich působnosti. Jak mohli dva lidé existující tak krátkou dobu zvládnout takový úkol? Byl to Bůh, který jim pomáhal a vedl je osobně krok za krokem. My můžeme jen stěží pochopit význam tohoto úzkého, osobního společenství se Stvořitelem vesmíru. Na jakoukoli otázku tu byla odpověď – ne pouhé zodpovězení, ale přímo úradek Boží moudrosti, ne jen na okamžik, ale pramenící z moudrosti, která má dokonalý vhled do každého průběhu příčin a následků. Bylo to dokonalé vedení. Ale užitek z něj mohli mít jedině tehdy, když skutečně poslouchali to, co Bůh říká. II. „Vykolejený“ plán S ohledem na takovéto výsady, které měli lidé na počátku, dostává jejich pád do hříchu obrovský význam. O co tam šlo nebylo pouhé utrhnutí ovoce, i kdy i to bylo projevem odvrácení se od Boha a prosazení vlastní vůle. Oni odmítli naslouchat, věnovat pozornost Bohu, když mluvil. Je smutné, že naše kultura má sklony znevažovat, dokonce zesměšňovat celý tento příběh. V západním světě je tato zpráva terčem vtipů a úsměšků nad tím, že by ochutnání zakázaného ovoce mělo mít takové osudné následky. Z pohledu dnešních lidí je takto vnímáno mnoho věcí, ale problém je v tom, že oni nevidí věci tak, jak je vidí Bůh. Tímto projevem samoúčelné nezávislosti zničili naši prarodiče nejen svou vlastní nevinnost, ale také původní přírodní řád. Život se změnil. 3. kapitola 1. Moj. zaznamenává rozhovor na rozloučenou mezi prvními lidmi a Bohem. Bůh jim předkládá zdrcující důsledky jejich neochoty poslouchat, jejich odtrhnutí se od Boží cesty a odloučení se od Jeho přítomnosti. Od nynějška bude dříve tak přátelský svět přinášet trní a bodláčí. Strach a boje vpadnou do zvířecí říše, nové vztahy se vklíní do lidské rodiny a první pár bude vyloučen z jediného domova, který kdy poznal. Musí nyní jít sami do mrazivého, nehostinného světa plného dřiny a slz. Ale nejhorší ze všeho je to, že se vytratila Boží přítomnost, která by přinášela útěchu. Byli sami v divočině. III. Boží plán obnovy Ještě před tím, než vyšli bojovat zápas o nový život, který s sebou nesl důsledky hříchu a smrt na svém konci, milostivý Stvořitel jim předal, obzvlášť Evě, zaslíbení úžasné naděje. Bylo to první biblické proroctví, dané Osobně Bohem Adamovi a Evě, a které dnes sdílíme při četbě Písma. Zatímco Adam
a Eva oněměle poslouchali, Bůh se obrátil k satanovi skrývajícímu se za podobou hada, aby mu oznámil jeho budoucnost: "'Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.'" (1. Moj 3,15). A tak v boji mezi Kristem a satanem bude mít ten zlý svůj den na Golgotě, ale nakonec bude zničen. Nejen když poslouchala, ale po celý její život muselo toto zaslíbení potěšovat Evu, kterou tento smutný příběh hříchu a zla na tomto světě také začal. Z jejích potomků vzejde Vysvoboditel, který navzdory utrpení způsobeného následky jejího a Adamova špatného rozhodnutí zničí toho podvodníka a ukončí působení hříchu. S tímto paprskem naděje v ruce odešel první pár osamocen z ráje se stínem ponuré bariéry hříchu mezi jimi a Bohem. Pevné pouto mezi nimi a Bohem, které ji m přinášelo radost, bylo zlomené. S palčivou bolestí sděloval Bůh svým milovaným stvořením, že stojí na začátku nejisté pouti po padlém a často nebezpečném světě. Již v této první generaci se objeví v jejich smutném životě dokonce vražda a oni budou stát nad zhrouceným tělem svého syna, oběti vlastního bratra Kaina. Jak hořké, nezadržitelné slzy musely padat, když zvedali bezvládné tělo a připravovali je k pohřbu! Zdálo se jim, že jsou sami, ale ve skutečnosti nebyli opuštěni. Byli Božími milovanými dětmi, na které On nemohl nikdy zapomenout. Předtím, než zmizel za oblaky, Bůh ustanovil poslední způsob přímé komunikace prostřednictvím daru proroctví. Ačkoli byl nyní vzdálen od rodiny lidí, Jeho vedení a rady mohly k Jeho lidu přicházet. Mohl to tak dělat skrze Své proroky. Snad bude Jeho lid naslouchat, když bude Bůh promlouvat skrze proroky. IV. Boží komunikace prostřednictvím proroctví Abraham je první osobou v Bibli, která je nazývána prorokem, titulem daným samotným Bohem (1. Moj 20, 7). Bůh komunikoval s Abrahamem a dokonce ho vyzval, aby zpodobnil Boží vlastní obětování milovaného Syna (1. Moj 22. kap.) Izák byl ušetřen v poslední chvíli, ale generace věřících od té doby lépe chápaly Boží srdce a Jeho velkou oběť, když četly úžasný příběh pozemského otce a syna, jejichž dokonce celé životy se zdály být svědectvím – proroctvím Boží zachraňující milosti. A Abraham byl dobrým příkladem v naslouchání Božímu hlasu. Bůh o něm řekl: "'To proto, že Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.'" (1. Moj 26, 5). O mnoho let později, Izrael byl konečně na hranici zaslíbené země. Slitovný nebeský Otec přiměl svého zestárlého služebníka Mojžíše, aby promluvil k Jozuemu, svému nástupci, před shromážděním lidu, slovy největší útěchy. Mojžíš byl jejich prorocký vůdce. Po svízelné cestě po poušti, během které se desetkrát vzbouřili proti jeho vedení, Mojžíš promlouvá: "'Sám Hospodin půjde před tebou, bude s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě; neboj se a neděs.'" (5. Moj 31, 8). Dar proroctví je vyzýval k poslušnosti a dal jim ujištění Božího nepřetržitého vedení a péče. Další proroci také poukazovali lidu na Boha, kárali jejich hříchy a naléhali na ně, aby činili pokání. Ale nejvzácnější z poselství byla ta, která ujišťovala o Boží neustálé péči. Izajáš oznamoval tato utěšující slova od Boha: "'Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.'" (Izajáš 41, 10). Jeremiáš mluvil o Božím postoji vůči nim: "'Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.'" (Jeremiáš 29, 11). Nakolik dobře naslouchali tomu, co jim Bůh říkal, určovalo, zda se Boží plány mohou naplnit. Proroci jim věrně předávali Boží poselství a ujištění Božího milujícího zájmu o ně. Jako znamení Boží trvalé přítomnosti se ta samá poselství ozývala v myslích Božího lidu novozákonní doby, poutníků stále kráčejících směrem k městu, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. A tak poselství apoštola zaznívá i k nám, kteří následujeme Ježíše: "Vždyť Bůh řekl: `Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.'" (Židům 13, 5). Co to vše znamená dnes pro nás? Zasazením daru proroctví mezi Boží milovaný lid, probouzeného čas od času podle Jeho vůle, zůstává velký Stvořitel mezi námi, vede a povzbuzuje nás, svůj lid. Po celý čas promlouval skrze své proroky a my jsme ti, kteří mají prospěch z těchto poselství zaznamenaných v Písmu. Tam také nacházíme časté záznamy o dalších prorocích, kteří zmocněni Božím Duchem sloužili potřebám své doby a místa. Nebyli povoláni psát Písmo, ale jejich služba byla po všech stránkách tou pravou službou Bohu.
V. Stále trvající dar Na čtyřech místech Nového zákona mluví apoštol Pavel o daru proroctví jako o jednom z nejdůležitějších darů Ducha. Už od úplného začátku představovala proroctví spolehlivou cestu, kterou se dostávalo Boží poselství k Jeho lidu. Můžeme s ptát, jak dlouho bude tento dar ještě fungovat. Je pravdou, že Písmo je dokončené, ale naše potřeba Božího vedení se nikdy nevytratí. Pavlova odpověď na naši otázku je jednoznačná. Prorocký dar bude dán "až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti." (Efezským 4, 13). Tak dlouho, dokud budeme pokračovat na cestě k plnosti v Kristu, tak dlouho bude dar proroctví zůstávat, jak bude Bůh vidět za potřebné jej používat. V dějinách projevů daru proroctví vidíme jasný systém. Dar se projevuje nejplněji v dobách, kdy je Boží lid postaven před důležitá rozhodnutí nebo čelí ohrožení. Příchod Mesiáše v Ježíši spustil velké projevy Božího daru proroctví, které daly vzniknout celému Novému zákonu v o něco více než padesáti letech. Přiblížilo se vyvrcholení dějin, čas, kdy se Vykupitel těch, kdo milují Boha, objevil, aby se postavil satanovi na jeho domácím hřišti. Ďábel sledoval každý Ježíšův krok a radoval se, když šel na kříž. Ale vítězství bylo Jeho, satan byl přemožen a odsouzen a pro satanovy zajatce byla zajištěna. Ježíšovo vzkříšení potvrdilo ukončení velkého sporu a ačkoli byl Ježíš „poraněn na patě“, Jeho triumf na Golgotě posloužil ke konečnému poražení satana. Tím se naplnilo první proroctví dané Adamovi a Evě. Tak vidíme, že dar proroctví zůstává mezi Božím lidem do dne Jeho příchodu. Zaslíbení získává na nové síle, když máme stále na mysli to, že Bůh, který stvořil Adama a Evu a který inspiroval Abrahama, Mojžíše a další proroky, přišel mezi nás v podobě člověka. To bylo to největší Boží zjevení pro nás. Narozen zázračně z panny, vstoupil do lidské rodiny, aby představil s konečnou platností hloubku své lásky ke svému stvoření. A co více – šel na kříž, aby pro nás zajistil svou krví budoucnost ve věčném životě. Byl to ten samý Kristus, který na začátku historie světa pronesl ta mocná slova, která nás stvořila, ten samý, který nás zformoval z prachu a vdechl do nás ten elektrifikující dech života – nejvyšší dar ze všech darů. O tom samém píše Pavel Koloským věřícím: " On je obraz Boha neviditelného... neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, - svět viditelný i neviditelný... a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho." (Koloským 1, 15.16). Ze všeho, o čem jsme přemýšleli, vyplývá a je nejdůležitější to, že Ježíš Kristus je náš věčný dobrodinec, náš Stvořitel, náš Vykupitel a náš přicházející Král. Tím, že očekáváme Jeho návrat, stáváme se Jeho zvláštním lidem v době, kdy historie lidstva dojde svého konce. Ježíš se vrací. V tomto čase krize Bůh znovu považoval za nutné poskytnut svému lidu pomoc prostřednictvím daru proroctví. Ellen G. Whiteová přišla mezi nás jako Jeho posel, abychom se prostřednictvím Božího poselství připravili a byli vedeni neklidnými časy před Jeho příchodem. Získáme mnoho dobrého, budeme-li poslouchat Boží poselství pro pozůstatek z Jeho lidu, který zachovává Boží přikázání a Ježíšovu víru. Ve víru událostí, kterými se vyznačuje současný svět, je důležitá otázka, zda stojíme o naslouchání Božímu poselství v Bibli a v díle Jeho prorokyně Ellen Whiteové. Dnes máme možnost naslouchat a věnovat pozornost poselství od Něho. Ježíš přichází. Brzy potřeba prorockého daru zanikne, až konečně vstoupíme do Boží přítomnosti. Vše, co bylo ztraceno v ráji, bude znovu obnoveno v Božím království. Naším úkolem je ujistit se, že nasloucháme Božímu hlasu, a že budeme oblečeni do bílého roucha Jeho milosti při Ježíšově příchodu. Co může být důležitější než tohle?
George W. Reid je bývalým ředitelem Institutu biblických studií při Generální konferenci, nyní v důchodu a člen správní rady Ellen G. White Estate.
