Demokratický. středt. Uvnitř najdete:

Demokratický středt

.

l l

Nezávislý čtvrtletník o střední Evropě

n

4. číslo, září 2013, cena: 25 kč

Na válečných troskách povstalo nové Německo. Přispěli k tomu i tři kancléři - Adenauer, Kohl a Merkelová.

Fotomontáž: Pavel Lukáš

Uvnitř najdete: + + +

DS.3/2013.indd 1

Téma: Německo ve střední Evropě Přemysl Pitter: Člověk, jehož příběh vrací lidem víru České úvahy o střední Evropě za 1. světové války

9/19/13 9:08:56 PM

OBSAH l Úvodník

Zamiřte na střed (Tomáš Fošum)

str. 3

l Česko:

Český sen: Cesta tam, a ne zpátky! (Tomáš Fošum)

str. 4

l Téma: Německo ve střední Evropě:

Současné polsko-německé vztahy: mosty přes minulost? (Vít Dostál) Státnický krok Petra Nečase (Tereza Vávrová) Iluze spokojené země (Jan Prášil) Samostatné Rakousko? Po dlouhou dobu ne, děkuji, raději připojení k Německu (Miroslav Šepták) 150 let německé SPD (Jaroslav Šonka) Ekonomika V4 visí na Německu. Česká nejsilněji (Marie Bydžovská) Uvidíme, kolik států si ještě koupíme (Tomáš Orlík) Zlaté časy střední Evropy (Filip Tuček)

str. 6 str. 8 str. 10 str. str. str. str. str.

11 13 15 17 18

l Politika a společnost:

Politiku je lepšie vnímať hrubo ako naivne (Martin Gonda) Dálnice a rychlostní silnice pro posílení středoevropské identity (Igor Blahušiak) l Historie a současnost:

České a slovenské úvahy o střední Evropě za 1. světové války (Petr Zenkner) Česko-německé vztahy a českoslovenští obránci v kontextu Mnichovské krize (Ladislav Havelka) Přátelme se s žehem aneb kremace jako kostnické ddictví i pokrok (Kateřina Hamplová)

str. 20 str. 22 str. 23 str. 27 str. 30

l Kultura:

Člověk, který mi vrátil víru (Marie Jüptner Medková) Německy mluvící divadlo opět v Praze (Magda Juránková)

str. 31 str. 33

l Zraněná města:

Berlínský T‘Berg: mainstreamová alternativa (Jana Růžičková)

str. 34

l Přečtete si v příštím čísle:

str. 36

Křesťanství ve středoevropské politice Seriál zraněná města: Vrchlabí

l

Demokratický střed

l

4/2013, vydáno v září 2013, ročník II. adresa: Petr Zenkner, Koněvova 240, Praha 3, 130 00 e-mail: [email protected], web: www.demokratickystred.cz šéfredaktor: Tomáš Fošum zástupce šéfredaktora: Petr Zenkner redakční rada: Tomáš Chlum, Magda Juránková, Kateřina Hamplová, Tomáš Orlík grafická úprava: LUSEL, kresby, fotomontáže: Pavel Lukáš vydavatel: občanské sdružení Demokratický střed registrační číslo MK ČR E 20906, ISSN 1805-6202, vychází 4x ročně

2

DS.3/2013.indd 2

l nezávislý čtvrtletník o střední Evropě

9/19/13 9:08:56 PM

ÚVODNÍK Než vysvětlím výzvu z titulku, rád bych Vás pozval k četbě již čtvrtého čísla Demokratického středu. Jeho hlavním tématem se stalo Německo. I když někteří hledači definice střední Evropy Německo vynechávají, podle nás do tohoto regionu rozhodně patří. Už jen kvůli ekonomické stránce věci, jak dokládá analýza Marie Bydžovské. Příznačné je též, jak vztah k Německu dodnes ovlivňuje vnitřní politiku některých středoevropských států. Naši autoři to ukazují na případu Polska, Rakouska a samozřejmě i Česka. Z jednotlivých spolkových zemí za „nezpochybnitelně“ středoevropskou platí Bavorsko, proto mu věnujeme hned dva články. Jeden nás vrátí o pár měsíců nazpět, kdy bavorský zemský sněm aplaudoval nečekaně vstřícnému projevu tehdejšího českého premiéra. Druhý článek nás zavede do horké současnosti, a sice do předvolební kampaně před bavorskými zemskými i celostátními německými volbami, jejichž výsledek nebyl před uzávěrkou tohoto čísla znám. Nejen nad aktuální formou německé SPD se zamyslel Jaroslav Šonka, jenž též bilancuje poválečnou historii této strany.

Zamiřte na střed! Naše ekonomika sice na Německu víceméně závisí, to však neplatí pro aktuální číslo Demokratického středu. Přinášíme příspěvky i na „neněmecká“ témata. Jedná se například o zamyšlení nad stavem tuzemské politické scény po červnovém zemětřesení, jež smetlo nejen vládu, ale i zavedené ústavní zvyklosti. Marie J. Medková představuje osobnost Přemysla Pittera, jehož příběh dodnes vlévá lidem víru do žil. Martin Gonda přináší recept, jak se v mediálním pralese proklestit k důležitým informacím. V kulturní rubrice na Vás čeká ochutnávka z repertoáru německy mluvících divadel, jež budou za nedlouho k vidění v Praze. Ano, ono se to Německo jako mocný stát probojovalo i do rubrik mimo hlavní téma… Hojností oplývá rubrika Historie a současnost, kde se můžete seznámit s česko-slovenskými úvahami o střední Evropě v časech 1. světové války, hrdiny bránícími československé pohraničí před nacistickým nebezpečím a s průnikem krematorií do české každodennosti…Rychle pryč od věcí posledních! Demokratický střed totiž slaví zrození nové, již nějaký čas slibova-

né rubriky. Seriál Zraněná města, který chce vyprávět příběhy měst, s nimiž ve 20. století notně zamávaly dějiny zahajuje článek Jany Růžičkové. Zavede Vás na jeden tajemný berlínský kopec. A teď už k tomu nadpisu. Ve spolupráci se společností Doporučím.cz jsme se rozhodli otestovat, jak o nás, milí čtenáři, smýšlíte. Můžete nás ohodnotit jako ve škole, tedy od 1 do 5. Stačí zaslat SMS na číslo 720 002 002 ve tvaru DES1 (DES2 atd.). Pokud nám budete chtít i něco sdělit, napište svůj komentář za udělenou známku. Jsme na svoje vysvědčení sami zvědavi. Dobré známky nás povzbudí, špatné hodnocení nás zdravě naštve. Jedno je jisté – naší ambicí je kvalitu tohoto časopisu neustále zvyšovat. Vaše reakce a Vaše přízeň budiž nám k tomu nápomocny. Příjemné čtení! Tomáš Fošum

nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l

DS.3/2013.indd 3

3

9/19/13 9:08:57 PM

ČESKO

Český sen: cesta tam, a ne zpátky! Česká politická scéna se vzpamatovává z červnového výbuchu. Nečekaný pád Nečasovy vlády umožnil vstoupit do hry mocichtivému prezidentu Zemanovi. Ten překonal i ta nejhorší očekávání svých odpůrců a v rozporu s ústavní tradicí najmenoval proti vůli parlamentu svou vládu. Ta sice nedostala důvěru, ale mezitím se ve sněmovně rozpadla křehká většina bývalých koaličních stran, jež se ucházely o pověření k sestavení nové vlády, které jim prezident odpíral. Zemanovi se navíc podařilo do značné míry ovládnout sociální demokracii, která si dlouhá léta svého bývalého předsedu držela od těla. Tolik stručný přehled známých událostí, jež přivedly Česko k předčasným volbám. Ty mohou potvrdit oslabení parlamentní demokracie na jedné straně a posílení postavení prezidenta na straně druhé. Pokud člověk při pomyšlení na tyto možné změny neskáče radostí tři metry do výšky, neubrání se otázce: Jak se to mohlo stát?

Šlo to bohužel i bez spiknutí Přehráváme-li si v hlavě poslední tři měsíce, lehce nabydeme dojmu, že česká společnost je zralá na pořádný budíček. Vždyť všechny důležité složky během posledních týdnů svým způsobem selhaly. Státní zástupci vyzbrojení policií a nově získanou odvahou přepískli svou snahu dát zdánlivě všemocným politikům za vyučenou. S každým dalším týdnem se okázalé zatýkání na Úřadu vlády a odvádění exposlanců a vysokých státních úředníků v poutech jeví jako přepjaté. Z celého zamotaného korupčního příběhu zbyla jen milenka pana premiéra úkolující vojenskou rozvědku, aby sledovala její sokyni v lásce. Nevytáhl se ani Nejvyšší soud, který ve snaze umírnit státní zástupce nesmyslně široce vymezil poslaneckou imunitu. Poslancům tak v očích veřejnosti jednoznačně uškodil. Pak jsou tu hříchy samotných politiků. Prezident nezvládl své autoritářské choutky a zprznil naši 23letou parlamentní demokracii. Politické strany místo toho, aby povstaly na její obranu

4

DS.3/2013.indd 4

a daly prostopášníkovi za vyučenou, stále vedly v tu chvíli nedůležitou válku mezi tábory levice a pravice. Navíc se při hlasování o důvěře Rusnokově vládě ukázalo, že dvě dlouhodobě nejsilnější strany – ČSSD a ODS – jsou na tom hůře, než se myslelo. Šéf sociálních demokratů Bohuslav Sobotka nejprve dlouhé týdny přesvědčivě argumentoval, proč v zájmu parlamentní demokracie není možné podpořit prezidentský kabinet Jiřího Rusnoka, aby nakonec k jeho podpoře zavelel. Podraz dvou poslanců ODS, který ukončil existenci koaliční většiny, ukázal personální bídu této strany. A tak dále, a tak dále. Zkrátka nejednalo se o žádné spiknutí. Náš politický systém stojící na nepevných základech se prostě zhroutil. Jeho oprava bude obtížná, ne však nemožná.

Postkomunisté vs. občanský tábor Abychom učinili spravedlnosti za dost, je třeba konstatovat, že za nastalou situaci kromě „pánů nahoře“ nese plnou odpovědnost i česká veřejnost. Jak se zdá, většina občanů kouká na Zemanovu svévoli buď s lhostejností, nebo se sympatiemi. K tomu nemusíme znát průzkumy veřejného mínění, stačí pracovat s výsledky nedávných prezidentských voleb. Těch se zúčastnilo cca 60 % voličů, tedy zhruba tolik, kolik chodí i ke sněmov-

ním volbám. To znamená, že zhruba 40 % lidí u nás důležité volby ignoruje a nějaká parlamentní demokracie je jim víceméně lhostejná. Vraťme se však k lednovému výběru prezidenta. Ve druhém kole se ocitli Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Liberální tisk do omrzení opakoval všechny Zemanovy autoritářské kousky nejen z doby tzv. Opoziční smlouvy. Kdo chtěl, mohl si také připomenout, kolikrát jen byl Zeman přichycen při lži. Ostatně v kampani před druhým kolem to současný prezident zase jednou roztočil naplno. Když ho bude chtít někdo nazvat sprosťákem a lhářem, bez problémů zde nalezne pro své tvrzení důkazy. Ke Karlu Schwarzenbergovi lze mít spoustu výhrad, ale co se týče elementární slušnosti a respektování pravidel hry, neměl by s Milošem Zemanem prohrát. Chyba lávky. Zemanovu voličskou základnu bezpochyby tvořili příznivci ČSSD a KSČM. V případě komunistů se nelze divit, prezident je jim sympatický nejen pro své autoritářské tendence a deklarovanou levicovost, ale i pro napojení na předlistopadové členy KSČ, jako jsou pánové Šlouf, Zbytek a Čuba, a na ruský kapitál. U sociálních demokratů je situace složitější. Zeman stranu před lety zhrzeně opustil, nicméně jednalo se o spor pohříchu osobní, nikoli ideový. Před druhým kolem prezidentské volby vůdcům sociální demokracie nezbylo než nemilovaného expředsedu podpořit, neboť jejich

n „Tak platí Miloši. Já Ti tu teď budu pár měsíců dělat kašpara a ty mě za to pak posadíš do té centrální banky. Do důchodu vystaráno.“ Zdroj: vláda.cz


9/19/13 9:08:57 PM

ČESKO voliči berou Miloše Zemana stále za svého. Pro tyto voliče není parlamentní demokracie posvátnou krávou. Jak trefně poznamenali někteří komentátoři, když se láme chleba, dávají tito lidé přednost „sociálnu“ před „demokracií“. Hry na moderní levici nemají v ČSSD za současné situace šanci na úspěch. Voliče kladoucí důraz na „sociálno“ podobná intelektuální cvičení nezajímají. Pokud se ČSSD vzdálí jejich představám, budou bez větších problémů volit komunisty, SPOZ (čti Zemanův fanklub) nebo nějaký populistický projekt typu Věcí veřejných. Levicových voličů, kteří dají přednost „demokracii“ před „sociálnem“, je poskrovnu. To samozřejmě sociální demokraty neomlouvá, dobrý politik se svému voliči ve všem nepodřizuje, nýbrž jej i částečně vychovává. Ovšem voliče hledající alternativu k postkomunistické levici nemá v ČSSD téměř kdo oslovit. Například tolik obdivovaný Jiří Dienstbier se neštítí nereformované KSČM. Za moderního levicového politika je zřejmě považován pouze proto, že nemá rád Zemana a pražské „kmotry“. To, že komunisté nepředstavují pro sociální demokraty a zemanovce nepřijatelného partnera, by bylo ještě v polovině 90. let nepředstavitelné. Čím dále od listopadu 1989, tím víc slábne lidská paměť. Po uzavřených hranicích a nedostatku kvalitního zboží se určitě stýská málokomu, ale všechno přece nebylo tak špatné… Bylo. Bez ochrany sovětských tanků neměl ten systém dlouhodobou šanci na přežití. Pak jsou tu strany tvořící občanský tábor. Patří sem hlavně ODS, TOP 09 a také KDU-ČSL, která však v posledních volbách vypadla z poslanecké sněmovny. Jejich voliči na rozdíl od levicového tria ČSSD – KSČM – SPOZ berou polistopadový režim plně za svůj. Sečtemeli notorické nevoliče a sympatizanty zmíněných levicových stran, ocitají se zastánci vývoje po roku 1989 v jasné menšině. Navíc síly pravicového dua ODS a TOP 09 jsou oslabeny nejen společným vládnutím, ale i požíráním se navzájem. K tomu ještě ODS platí daň za skutečnost, že po dvacet let byla vlivnou stranou, která běžně vládla na celostátní úrovni, v krajích a velkých městech. Logicky se tak na ni přilepili i nejrůznější „političtí podnikatelé“. Nejen pro občanský tábor, ale i pro vyváženost tuzemského politického systému je přes všechny výhrady žádoucí, aby TOP 09 a hlavně ODS nezůstaly po volbách zcela marginalizovány. Nebezpečí dominance postkomunismu by bezpochyby umenšil i návrat KDU-ČSL do sněmovny.

Jak z toho ven? Výsledek předčasných voleb je neodhadnutelný. V podstatě žádná ze stran si volby nepřála, neboť žádná není na ně připravena. Kolik stran se dostane do sněmovny? Uspěje některé z nových populistických hnutí? Babo raď. Ať už ale volby dopadnou jakkoli, nebude se jednat o konec světa. Pokud by postkomunistický blok (ve složení ČSSD – KSČM, případně ČSSD – KSČM – SPOZ) získal ústavní většinu, bude to nepříjemné. O to nepříjemnější, že alespoň zpočátku bude zřejmě případná levicová vláda uhranu-

n Volební taktika TOP09 v Praze se zdá býti jasná: všechno na Karla! Foto:Tomáš Fošum

ta sirénou z Pražského hradu, vůči jejímuž hlasu nemusí být imunní ani prezidentem navržení ústavní soudci. Ani pak ovšem nenastane konec demokracie, a to nejen kvůli tomu, že jsme členy EU a NATO, kde se jakési minimální zásady slušného chování požadují. Další volby si totiž nedovolí zrušit ani Zeman a spol. Už příští rok se obmění třetina Senátu, konají se i komunální a evropské volby. Předpokládaná středopravicová opozice v nich může začít obnovovat svou sílu a sebevědomí. Může rovněž burcovat veřejnost, aby se případným dalším útokům na ústavní tradice postavila. Ač se to možná nezdá, Miloš Zeman síle rozumí – viz (ne)jmenování Martina Putny profesorem. Jelikož však veřejnost přešla jmenování nelegitimní prezidentské vlády víceméně mlčením, prezident zůstal v klidu. Cesta z politické krize totiž bezpochyby vede přes větší aktivitu občanské společnosti. Ta si musí uvědomit, že obhajoba politiky se pro ni stává tím nejdůležitějším úkolem. Politiky ve smyslu liberální demokracie coby nejlepšího známého systému spravování veřejných záležitostí. Nejde jen o vstupování do politických stran, i když to je samozřejmě kvůli personální vyprahlosti partají velice žádoucí. Velkou cenu mají i jakékoli občanské iniciativy, které se snaží na strany působit, případně s nimi spolupracovat. To se netýká jen občanského tábora, ale i levicově zaměřených lidí, jimž se orientace ČSSD na (post)komunisty a po dominanci toužícího prezidenta zajídá. Soupeření levice a pravice, které se odehrává ve všeobecně respektovaných mantinelech parlamentní demokracie, musí být hlavním cílem snažení české politiky. I cesta může být cíl. Po té cestě putujeme už 23 let. Doufejme, že vede pouze „tam“, a ne „zpátky“. Tomáš Fošum


DS.3/2013.indd 5

5

9/19/13 9:08:57 PM

TÉMA - Německo ve střední Evropě

Současné polsko-německé vztahy: mosty přes minulost? Málokteré dvě země si prošly ve dvacátém století tak bolestivými vztahy jako Polsko a Německo. Málokde bylo vyvinuto takové úsilí pro odstranění historických křivd a málokteré bilaterální vztahy zaznamenávají v posledních letech takovou dynamiku. I nadále jsou však relace mezi Berlínem a Varšavou zatíženy minulostí a do médií pronikají stále nové kontroverze. Přes členství obou zemí v EU i NATO je Německo v Polsku pro řadu osob citlivým tématem. Jakým vývojem prošlo polské přemýšlení o Německu a jak vypadá dnes? S trochou nadsázky lze říci, že moderní polský stát dostal nedůvěru k Německu do vínku. Roman Dmowski a jeho národně-demokratická koncepce znovuvzkříšení Polska hleděla na Němce a Německo jako na nebezpečí, kterému je třeba se bránit i za cenu spojení s ruským impériem. Zatímco slovanské menšiny na polském území mohly být podle jeho názorů popolštěny, Němce (a Židy) měla čekat řízená emigrace. Oproti tomu konkurenční Piłsudského koncepce viděla v Německu (a Rakousku – Uhersku) možnou oporu proti Rusku. V Piłsudského představách mnohonárodnostního státu navíc bylo místo i pro další etnika včetně Němců. Meziválečný polský stát představoval špatný kompromis mezi oběma koncepcemi. Druhá polská republika byla mnohonárodnostním státem bez federativního uspořádání. S výjimkou Rumunska navíc Polsku chyběli mezi sousedy spojenci. Německo, které postoupilo novému polskému státu nemalá území, se netajilo touhou po revanši.Na druhou stranu versailleský mezinárodní systém dával Polsku poměrně komfortní postavení. Oba nebezpeční sousedé – Německo i Sovětský svaz – byli v druhořadém postavení. Locarnská smlouva a mezinárodní emancipace Německa však donutila Piłsudského Polsko k přehodnocení sousedské politiky. Úsilí o normalizaci vztahů vyvrcholilo Polsko-německou smlouvou o neútočení z roku 1934.

n Památník připomíná slavnou scénu z roku 1970, kdy na místě

bývalého varšavského ghetta spontánně poklekl německý kancléř Willy Brandt. Foto: Tomáš Fošum

6

DS.3/2013.indd 6

Víme, jakou měla tato ujednání pro Německo váhu a co přišlo po 1. září 1939. Právě 2. světová válka představovala zásadní předěl v polsko-německých vztazích. Násilí páchané na polském civilním obyvatelstvu a odbojovém hnutí, zničení Varšavy, stejně jako posuny hranic a vysídlení německého obyvatelstva zpoza Odry a Nisy se náhle staly ústředními mementy tisíciletého polskoněmeckého sousedství i tématem vzájemných relací na dalších bezmála sedmdesát let.

Sedm dekád usmiřování Poválečné komunistické Polsko fakticky přijalo Dmowského zahraničněpolitickou koncepci. Spojenectví se Sovětským svazem bylo obhajováno nebezpečím německého revanšismu a především vyzbrojením Německé spolkové republiky po jejím vstupu do Severoatlantické aliance. Na druhou stranu pro Německo byla ztráta území za Odrou a Nisou nepřijatelná. První poválečná polsko-německá usmiřovací iniciativa přišla z tehdy již polské Vratislavy a zasloužil se o ni především arcibiskup Bolesław Kominek. Na konci Druhého vatikánského koncilu formulovali polští biskupové svým německým kolegům dopis, který zdůrazňoval dobrá i špatná období tisíce let vzájemných vztahů (včetně bolestného poválečného vysídlení) a zahrnoval i slavnou větu „odpouštíme a prosíme za odpuštění“. Dopisu předcházely i aktivity německých evangelických biskupů, kteří od své vlády požadovali uznání hranic na Odře a Nise. Jakkoli lze vidět za touto iniciativou i další motivy, a to především vrcholící konflikt mezi vládnoucím establishmentem lidového Polska a katolickou církví, jednalo se jednoznačně o průlomový okamžik poválečných polsko-německých vztahů. Dalším významné pokroky přišly s Ostpolitik Willyho Brandta. V prosinci 1970 přijel spolkový kancléř do Varšavy podepsat polsko-německou smlouvu potvrzující hranici na Odře a Nise. Při návštěvě u památníku varšavského ghetta překvapivě poklekl. Hloubku tohoto gesta i jeho význam pro vztahy mezi Poláky a Němci snad nejlépe vyjádřil jeden z přeživších povstalců z ghetta, Marek Edelmann: „Pochopil jsem, že v Německu se něco změnilo. Němcům bylo znovu možné důvěřovat.“ Zdaleka ne celé Německo však s Brandtovým gestem souhlasilo. Proti jeho kroku se vyslovily jak vyhnanecké organizace, tak křesťanští sociálové a demokraté. Ani v Polsku se rétorika propagandy nezměnila a držela se studenoválečnického scénáře ukazujícího západní Němce jako válečnické štváče. Přemýšlení o polsko-německých vztazích se kupodivu příliš nerozvíjelo ani v kruzích disentu nebo emigrace. Zatímco se v emigraci objevovaly revoluční myšlenky o polské východní politice, přemýšlení o Německu dlouho nedokázalo překročit stín válečného


9/19/13 9:08:58 PM

TÉMA - Německo ve střední Evropě utrpení. Až ve druhé polovině 70. let se začal mezi disidenty prosazovat názor, že jedině dobré vztahy se sjednoceným Německem, které uzná novou hranici a bude vázané evropskou integrací, přiblíží Polsko západní Evropě. Po změně režimu patřili proponenti tohoto názoru k architektům polské zahraniční politiky a začali také nový směr polsko-německé politiky realizovat. Vážným zádrhelem se však ukázalo být váhavé stanovisko kancléře Helmutha Khola vůči uznání hranice znovusjednoceného Německa. Smlouva podepsaná v roce 1970 Brandtem se na sjednocené Německo nevztahovala a kancléř Sjednotitel se snažil otázku bývalých německých území využít k maximalizaci svého volebního úspěchu. Proměňující se polské diplomacii se však podařilo proniknout do vyjednávání vítězných mocností a prosadit přijetí Polskoněmecké hraniční smlouvy jakožto podmínky pro znovusjednocení. Navazující Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci přinesla další iniciativy podporující prohlubování vztahů – např. programy pro mládež nebo školskou spolupráci. Potvrdila také práva pro německou národnostní menšinu v Polsku, díky nimž mj. v polském Sejmu zasedá zástupce německé menšiny. V devadesátých letech směřovaly polsko-německé vztahy především do budoucnosti. Řešilo se sice odškodnění nuceně nasazených, přesto nejvýše na agendě byla vždy budoucnost: polské členství v NATO a EU. Německo se postavilo do role hlavního obhájce východního rozšíření, a zdálo se, že stíny minulosti byly překonány.

Hysterický návrat historie Zlom nastal v roce 2005. Zaprvé Lech Kaczyński z národně-konzervativní strany Právo a spravedlnost porazil ve druhém kole prezidentských voleb Donalda Tuska díky mediálně rozmáznutému nedobrovolného působení jeho děda v uniformně Wehrmachtu. Zadruhé dohoda mezi Německem a Ruskem o výstavbě plynovodu pod Baltským

n V době, kdy Polsku vládli bratři Kaczyńští, si Německo užilo s Polskem spoustu legrace.

Nasvědčují tomu i přátelské úsměvy prezidenta Lecha Kaczyńského a kancléřky Angely Merkelové. Zdroj: Wikmedia Commons

mořem oživila vzpomínky na Pakt Molotov-Ribbentrop. Do současnosti polsko-německých vztahů vkráčela znovu historie. Vztahy mezi Berlínem a Varšavou prošly v letech 2005-2007 vážnými turbulencemi. Národně-konzervativní vládnoucí koalice odmítala další prohlubování evropské integrace vehementně prosazované Německem. Nelíbil se jim projekt nadace Centrum proti vyhánění a stupňující tlak některých radikálních organizací sdružující rodiny vysídlených Němců. Nedůtklivě také nahlíželi na sbližování Německa a Ruska nebo na německé stanovisko vůči válce v Iráku. Německá média na druhou stranu posměšně karikovala polského prezidenta Kaczyńského, což vedlo k řadě přehnaných vyjádření z jeho strany.

Polsko-německé vztahy dnes Po vítězství liberálně-konzervativní Občanské platformy ve volbách v roce 2007 došlo k normalizaci vztahů. Polsko představované vládou a mainstreamovými médii dnes usiluje o co nejbližší spolupráci s Německem.

Uznává německé vedení při řešení krize eurozóny, ba po něm dokonce ústy ministra zahraničních věcí Radosława Sikorského volá. Na druhou stranu se nebojí připomínat historickou německou vinu, kvůli které se Polsko dostalo na padesát let do civilizační pasti. Tato vědomá i podvědomá politika není samoúčelná. Polsko je hlavním beneficientem prostředků z evropského rozpočtu a právě historická zodpovědnost Německa za slabou hospodářskou pozici Polska je jednou z argumentačních linií, která má Berlín přesvědčit o velkorysém přispívání do evropské peněženky; ergo na modernizaci Polska. Na druhou stranu zaznívají z Polska i jiné hlasy než ty volající po úzké spolupráci obou zemí. Pro některé polské politiky a národně orientovaná média je Evropská unie prostředkem pro germanizaci Polska. Berlín spolupracuje s Moskvou proti Varšavě a díky poraženecké politice vlády Donalda Tuska je dnešní Polsko spíš „ruskoněmeckým kondomininiem“ (slova lídra národně-konzervativní opozice,

pokračování na straně 8


DS.3/2013.indd 7

7

9/19/13 9:08:58 PM

TÉMA - Německo ve střední Evropě dokončení ze strany 7

Jarosława Kaczyńského). Podle této mytologie pomohli Angele Merkelové ke kancléřskému úřadu bývalí důstojníci Stasi, Němci skupují polskou zem a využívají polské gastarbeitery k ponižujícím povoláním. „Kdyby varšavským povstalcům někdo řekl, že za několik desítek let budou jejich rodáci podávat bažanty německým stařečkům, jistě by tomu nevěřili“, naříká Olga Doleśniak-Harczuk v červnovém vydání měsíčníku Nowe Państwo.

Dalším příkladem sensitivity polsko-německých vztahů se stal německý historický seriál Naše matky, naši otcové. Zatímco hlavní hrdinové jsou zobrazeni jako citliví lidé pochybující o vítězství Tisícileté říše, vojáci polské Zemské armády připomínají barbarské antisemity. I tento špatný film vedl ke svolání tiskové konference špiček Práva a spravedlnosti, které varovaly před přepisováním historie a německou snahou o předávání části své viny za Holocaust Polákům.

Státnický krok Petra Nečase Nedávný pád vlády s sebou přinesl mnohá ohlédnutí za jejími činy a inspiroval k pokusům zhodnotit výsledky práce pravicové koaliční vlády. Jedním z nesmazatelných kroků bývalého premiéra byla jeho dlouhodobá snaha znormalizovat vztahy s naším bavorským sousedem. A všichni se shodují, že Petru Nečasovi se skutečně podařilo posunout zamrzlé česko-bavorské vztahy na úroveň funkčního vztahu dvou spolupracujících partnerských zemí. O této snaze jsme podrobněji psali v říjnovém čísle Demokratického střed(t)u, nyní uzrála doba na reflexi Nečasova posledního vstřícného kroku směrem k Bavorům, a to jeho únorový projev v bavorském zemském sněmu. Do Mnichova zavítal český premiér na oficiální návštěvu naposledy před dvaceti lety. Od té doby panovaly mezi oběma zeměmi spíše chladné vztahy, na čemž se shodli politici, kulturní osobnosti i obyvatelé česko-bavorského příhraničí. Citelné oteplení přišlo až s Petrem Nečasem a bavorským zemským předsedou Horstem Seehoferem. Oba premiéři ovšem alespoň zpočátku minulost neřešili, ale snažili se společná setkání orientovat do budoucnosti, jak zmínili během dvou návštěv Seehofera v Praze. Změna nastala až krátce po českých prezidentských volbách, když 21. února 2013 jako vůbec první český premiér promluvil Petr Nečas k bavorským poslancům. S napětím očekávaný projev byl nečekaně vstřícný k sudetským Němcům. Nečas doslova řekl: „Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství, bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Jsme si přitom vědomi zásadního přínosu německy mluvících obyvatel českých zemí pro hospodářský a kulturní rozvoj tohoto prostoru v celé jeho historii.“ Vzápětí ale odmítl jakékoliv majetkoprávní změny. „Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách sta-

8

DS.3/2013.indd 8

Na druhou stranu podle průzkumů veřejného mínění sympatie Poláků k Němcům v posledních letech rostou, takže se zdá, že trpká historická zkušenost přestane být ve vzájemných relacích překážkou. Náznaky už tu jsou. Když během loňského fotbalového mistrovství Evropy prohlásili němečtí hráči, že se cítí v Gdaňsku jako doma, žádné kontroverze to nevyvolalo. Vít Dostál Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky

lo. Hledání společné interpretace dějin poskytne morální satisfakci, předválečné majetkové poměry však není možné obnovit,“ zdůraznil český expremiér. V projevu dále hovořil o přátelství a spolupráci mezi Českou republikou a Bavorskem a vzájemném kulturním přínosu. Přestože svým způsobem neřekl Nečas nic nového, pouze citoval pasáž Česko-německé deklarace z ledna 1997, byla jeho řeč bavorskými politiky přijeta velmi pozitivně, aplaudovalo se dokonce ve stoje. „To vyjádření lítosti týkající se sudetských Němců, jejich ztráty domova, majetku, příbuzných, bylo velmi hodné úcty. To jsme neočekávali. Musíte brát v potaz i vnitropolitickou situaci v Česku, která není jednoduchá po nedávné prezidentské kampani. Moje očekávání jsou dalece překonána,“ pochválil Nečase Seehofer. Podobně reagoval mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt (CSU). „Z malého kroku se stal krok obrovský,“ řekl. Ze strany politiků všech pěti poslaneckých frakcí bavorského sněmu se hovořilo o historickém momentu a dobré základně pro budoucnost. Přesto se objevila i kritika německého nepřispění k tomuto kroku, když si předsedkyně poslaneckého klubu Zelených Margarete Bause posteskla, že předsedkyně sněmu Barbara Stamm (CSU) mohla při své zahajovací řeči nejen krátce zmínit kruté činy Němců za druhé světové války, ale mohla se za ně rovněž omluvit. Bavorská média nešetřila chválou. Podle deníku Merkur Nečasův projev ohromil poslanecké publikum a bude se na něj ještě dlouho vzpomínat. I Passauer Neue Presse avizoval začátek nové éry česko-bavorských vztahů a vyzdvihoval Nečasova chytře volená slova, jež „zdůrazňovala to, co nás spojuje, aniž by vynechávala to, co nás rozděluje. Vyzdvihovala vůli po usmíření místo dalšího zaklínání se revanšismem minulosti.“ Konečně předseda jednoho ze sudetoněmeckých spolků Ackermann Gemeinde Martin Kastler označil tehdejšího předsedu české vlády za stavitele mostů mezi Čechy, Bavory a sudetskými Němci. Ovšem z reakcí českých politiků jednoznačně pozitivní hodnocení Nečasova projevu rozhodně


9/19/13 9:08:58 PM

TÉMA - Německo ve střední Evropě nevyplývá. V Mnichově média ocenila Seehoferův diplomatický úspěch, ale jak zhodnotila Nečasovy kroky česká média a politici?

Nečas jako stavitel mostů, nebo hrobník českých zájmů? Nečasův, v Německu tak oceňovaný projev, vzbudil v českých médiích poměrně různorodé reakce. Největší celorepublikové deníky MF Dnes, Lidové noviny, Hospodářské noviny a Právo přinesly neutrální zprávy s konkrétní citací expremiérova projevu a snahou zasadit ho do kontextu českoněmeckých vztahů. Podobně zpravodajství České televize se neslo v neutrálním duchu a připomínalo význam Bavorska jako nejdůležitějšího ekonomického partnera, u kterého skončí třetina českého exportu do Německa. Vzápětí se ovšem k projevu vyjádřili pro server Parlamentní listy i jednotliví čeští poslanci a senátoři. Reakce byly ve srovnání s Německem nečekaně negativní, od nařčení z kolaborantství formátu Emanuela Moravce až po označení anální horolezec. Předseda KSČM Vojtěch Filip vyzval tehdejšího premiéra k demisi, protože „ponižuje vlastní lid a zrazuje svou zemi“. Ještě tvrdší byl senátor Severočechů. cz Jaroslav Doubrava, jenž označil Nečase za gaunera, který přehlíží bezpráví páchané Němci na Češích a nemá právo se omlouvat. Poslanci ČSSD Jaroslavu Foldynovi a senátoru Miloši Malému chyběla zmínka, že odsunu předcházelo vyhnání a zabíjení Čechů v pohraničí. V následující nedělní Partii (24.2.) na Primě ho takřka jedním dechem zkritizovali první místopředseda ČSSD Hašek a první místopředseda ODS Kuba. Podobně vicekancléř prezidenta Klause Hájek Nečasův projev označil za „šokující a tragický“, přestože v podstatě jen citoval Klausovu deklaraci. Kdo naopak Nečase podpořil, byli poslanci TOP 09. Helena Langšádlová a Pavol Lukša uvedli, že s Petrem Nečasem souhlasí, ale zdůraznili nutnost vnímání těchto činů v kontextu poválečného období.“ Jiří Pospíšil (ODS) považoval za dobré, že „se vede debata

n Petr Nečas odchází, Jiří Rusnok přichází, ale česko-bavorské vztahy tu zůstávají.

mezi námi a Němci, a to jak na odborné úrovni mezi historiky, ale i mezi politiky. Je správné, když přiznáme určitou chybu a vysloví se nějaká omluva.“ Za „velký průlom“ označil projev i Karel Schwarzenberg (TOP 09).

Kdo je teď na řadě Z této analýzy vyplývá, že projev Petra Nečase v bavorském sněmu byl v médiích viděn vesměs pozitivně, na politické scéně se setkal s podstatně negativnějším přijetím. Jak je to možné? V Evropě by mělo být naprosto normální, že se téměř 70 let od skončení druhé světové války navštěvují nejvyšší představitelé sousedních zemí a pronášejí projevy o společné budoucnosti a vzájemné spolupráci. Vztahy Prahy s největší a nejbohatší německou spolkovou zemí od revoluce zatěžuje fakt, že právě sem přišla po druhé světové válce většina odsunutých českých Němců. A přestože se na spolkové úrovni daří toto téma neotvírat, v česko-bavorské relaci se mu prostě nevyhnete. Po dvou Seehoferových návštěvách Prahy (a Gauckově návštěvě Lidic) bylo na čase vstřícný krok udělat. A přestože čeští politici s oblibou využívají ve svých kampaních otázky majetku a děsí české občany hrozbou jeho navrácení do sudetoněmeckých rukou, Nečas tuto problematiku nijak neotvíral. Jak v rámci českého právního řádu, tak na úrovni bilaterálních vztahů s Německem je majet-

Zdroj: Vláda.cz

ková otázka vyřešena a uzavřena. Vstřícný krok byl na místě a podle bavorských reakcí se velmi vydařil. Teď je na bavorské straně zamyslet se, jak se sudetoněmeckou problematikou zacházet dál a zda se s ohledem na reakce, jaké stále ještě vyvolává v Čechách, rovněž neomluvit. Slovy Luboše Palaty, třeba v podobě omluvy za kolaboraci s nacisty a za podíl na rozbití demokratického Československa.

Ještě to mezi námi není normální Nečas jel do Bavorska navázat přátelské vztahy s naším nejdůležitějším partnerem. S partnerem, jehož jméno se během prezidentské kampaně objevovalo v ústech politiků nepříjemně často a s nepříjemnou pachutí. Bavoři si to samozřejmě pamatují, ale stejně tak si budou pamatovat Nečasův projev. Expremiér tak pomohl budoucí vládě zejména tím, že nastavil normálnější vztahy s naším klíčovým partnerem, jež se mohou a pravděpodobně budou nadále rozvíjet. Podle premiéra Seehofera „ještě nemůžeme mluvit o naprosto normálních vztazích“, ale načrtnutá cesta je rozhodně lepší než desetiletí mlčení. Nečasův projev prolamující toto mlčení, rozvázal českým politikům ruce a zbavil je břímě očekávání české omluvy. Z této perspektivy šlo o státnický krok. Tereza Vávrová


DS.3/2013.indd 9

9

9/19/13 9:08:59 PM


Iluze spokojené země Bavorsko žije kampaní. 15. září se volí ve státních volbách, o týden později ve spolkových. „Matka všech bitev“ vyšle signál voličům pro spolkové volby a rozhodne, zda CSU získá zpět absolutní většinu v bavorském zemském sněmu.Demokracie není samozřejmost, není demokracie bez demokratů, apelují z televizních obrazovek známé tváře – baviči, moderátoři, sportovci a politický důchodce Edmund Stoiber. Chtějí, aby lidé k urnám vůbec dorazili. Novinka letošní kampaně, „town-hall-meetings“ s názvem „Seehofer přímo“ přitahuje babičky i dědečky. Premiér Seehofer sjíždí pole, louky, lesy a přináší dobrou zprávu – Bavorsko se má dobře, dosažené je třeba stabilizovat a ještě zlepšit, zajeté koleje se nesmí měnit, v politice nic nepřesvědčí víc než praxe. Jeho Křesťanskosociální unie (CSU) je u kormidla nepřetržitě od roku 1957 a je-li Bavor Bavorem, volí jako minule, tak i dnes CSU, protože tak velí tradice. V září 2008 získala CSU 43,4 % hlasů a obsadila většinu ministrů v koaliční vládě se Stranou svobodných demokratů (FDP). Tak jako minule i dnes jde o to ukázat, že vše špatné do domoviny přichází z Berlína a Bruselu. Seehofer zemi spravuje bez větších problémů a s FDP by rád pokračoval. Její preference ale klesají nejen v Německu, ale i v Bavorsku.

Já jsem tu premiér Jak v Bavorsku, tak na spolkové úrovni bude důležitá volební účast, a to pro všechny strany. Bývalý premiér Stoiber přijel ze své „Vysočiny“ a v převleku za vousatého nespokojeného Bavora vybízí v televizním klipu k účasti. Asistuje mu jezevčík Maxl a kickboxerská legenda, mistryně světa a lékařka Christine Theissová. To, co CSU v letošní kampani chybí, je charismatický tahoun, celý prostor zabral pouze Seehofer. Na plakátu se svým portrétem, bez saka, usmívající se v lese, vedle sebe silný kmen, pod sebou pouze nápis “náš premiér”, podobně bystré heslo, jaké měl v 80. letech Johannes Rau, “My v Severním Porýní-Vestfálsku”. Uvádět jméno Seehofer nemusí. Hezounek Karl-Theodor zu Guttenberg odpadl před dvěma lety po aféře se zfalšovanou disertační prací a adekvátní náhrada chybí. „Seehofer přímo“ demonstruje, že má svou zemi pevně v otěžích. Při setkání ve Würzburgu se novináři WDR z Kolína nad Rýnem chtěli dotázat předsedkyně Zemského sněmu Barbary Stammové na aféru se zaměstnáváním příbuzných. Seehofer má jasno, pro takové otázky není v kampani, ani v zemi místo. „To tak nejde, musejí pryč z Bavorska,“ komentoval zvídavost cizáků. Ve volebním videu, natočeném ruční kamerou, nediktuje, nehrozí, nepřesvědčuje. V prosté jídelně obložené dřevem klidným hlasem mluví o tom, jak Bavorsko prosperuje a chce být inspirací pro Berlín. U stolu s umělohmotným ubrusem, na stole jablko, chléb a sůl. Pocit bezpečí a blízkosti.

10

n Tak schválně. Co vás napadne jako první, když uslyšíte slovo „Bavorsko“?

Zdroj: Wikimedia Commons

Sociální demokraté jsou podle Seehofera neschopni vládnout. „Bavorsko nebude červené, je bílo-modré a zůstane bílo-modré“. Srozumitelné poselství. Pohled na kampaň SPD mu dává za pravdu. Lídr Christian Ude, primátor Mnichova, na plakátech drží v rukách slovo “slovo” a má tak poukázat na Seehoferovo časté nedodržování slova. Stejný motiv použil už v roce 2005 kabaretiér Christoph Sonntag v reklamě na svou knihu. PR stratégové SPD ale opisování nepřiznali, a co vše premiér nedodržel, také nesdělují. V televizním klipu Ude představuje své jméno, aby věděli i Bavoři za Mnichovem, na koho se koukají. Lidé z lidu říkají, proč Udeho mají rádi – mladík v kožených kalhotách, myslivec v kamizolce, stejně jako Turkyně, Asiatka, Ind a Udeho manželka. Shodují se, že Ude bohužel musí vyměnit správu Mnichova za vedení Bavorska.Ude přitom ofenzívně požaduje změnu vlády a stylu. SPD si přeje koalici se Zelenými a Svobodnými voliči. Zelení čekají na svou šanci, pokud se FDP nedostane do Zemského sněmu. V kampani si vystačí se zelenou energií. Svobodní voliči čekají, ať už na CSU nebo koalici se Zelenými a SPD. Jejich lákání voličů míří hlavně na Seehoferův absolutismus. Přejí si obnovit demokratickou kulturu a změnit struktury, např. zavedením kulatého stolu zemských poslanců s vládou a konáním plebiscitů. Svobodní voliči, kteří jsou třetí nejsilnější stra-


DS.3/2013.indd 10

9/19/13 9:08:59 PM

TÉMA - Německo ve střední Evropě na v Zemském sněmu, nemají ambice obsadit křeslo premiéra, ale být jazýčkem na vahách.

A co obsah? Řeší vůbec obsah? Seehofer slibuje ministerstvo pro domovinu, zpoplatněné dálnice pro cizince, změnu zákona o podporovaných zdrojích energie a od roku 2019 změnu financování zemí. Nové ministerstvo pro domovinu a samosprávu má přenést veřejné úkoly ze shora dolů a zapojit do hry více lokální politiky. Domovinou mys-

lí CSU venkov, který má získat větší pravomoci, ostatně ministerstvo má mít sídlo ve Frankách. Seehofer chce zároveň větší odpor Bavorska, resp. Německa v Evropské unii, která reguluje nepotřebné a v očích CSU se má stát Evropou regionů. Do idylky kampaně zasáhla v polovině srpna i Evropská komise, která prostřednictvím své mluvčí varovala, že zpoplatnění dálnic pro cizince by znamenalo porušení zásady nediskriminace. Největšími tématy kampaně je vedení školství, oddlužení Bavorska do

roku 2030, tarify pro minimální mzdu, financování dopravní infrastruktury a zelená energetika. V kampani vše špatné přichází zvenčí, Bavorsko tradičně brojí proto zbytku světa.Horst Seehofer se usmívá, cizinci zaplatí zničené dálnice a ještě zbyde pro školáky na preclíky. Se ztrátou absolutní většiny v roce 2008 ale poprvé CSU okusila, že voliči mohou myslet i jinak. Patriotismus je sázka na jistotu. Jan Prášil

Samostatné Rakousko? Po dlouhou dobu ne, děkuji, raději připojení k Německu. Většina obyvatel Rakouska upřednostňovala v meziválečném období připojení k Německu před samostatnou existencí republiky. Vše vyvrcholilo v březnu 1938. Davy lidí na jih od československých hranic nadšeně aplaudovaly příchozím německým vojákům a zmizení alpské země z mapy Evropy. Kořeny tohoto zdánlivě paradoxního jevu je nutné hledat v druhé polovině 19. století. Tehdy politická elita habsburské monarchie prosazovala, ve snaze zabránit revolučním změnám, nadnárodní ideu s jednoduchým až mýtickým obsahem s cílem maximální přijatelnosti pro většinu národů. Byl akcentován požadavek identifikace každého občana s nadnárodními symboly a institucemi (například panovníkem, dynastií a územním vymezením) bez ohledu na to, k jakému národu či národnosti se hlásí. Klíčovou roli přitom hrála habsbursko-lotrinská dynastie. V rámci národotvorného procesu vznikla v jedné z částí Rakousko-Uherska, v Předlitavsku, národnostní skupina, která sama sebe definovala jako „rakouští Němci“, při vědomí jak etnické a jazykové sounáležitosti s říšskými Němci, tak určité odlišnosti vůči nim.

Stát, který nikdo nechtěl Rozpad habsburského soustátí na podzim 1918 znamenal pro rakouské Němce obrovský šok. Slavné časy Vídně, císařské metropole spoluurčující tep evropské politiky, odvála prohraná válka. Pocity velikosti a nadřazenosti vystřídala úzkost z bezvýznamnosti. Na troskách padlé říše vznikla řada nástupnických států, mezi nimi malé Německé Rakousko. Zdejší obyvatelstvo jej považovalo za umělý a neživotaschopný útvar. Namísto toho upřednostňovalo připojení rakouského území k Německu (anšlus). Rakušané se chtěli spojit se západním sousedem už jenom proto, že Němci, byť po ztracené válce rovněž na kolenou, opět jednou vstoupí na jeviště evropské politiky jako důležitý hráč, zatímco z nich se

n Nablýskaná Vídeň, kdysi císařská metropole spoluurčující tep

evropské politiky, se po roce 1918 stala hlavním městem malého státu. Foto: Tomáš Fošum

najednou stali pouze „nýmandi“ a „žebráci“. Kromě toho mnoho soudobých problémů vyžadovalo širší platformu, zjednodušeně řečeno „ve dvou se to lépe táhne“. Jeden z vlivných vítězů války však zastával zcela jiný názor. Francie obávající se odvety ze strany Německa chtěla spojení převážně etnicky, jazykově a kulturně německých států stůj co stůj zabránit. S úspěchem. Název „Německé Rakousko“ byl stejně jako anšlus zakázán. Rakousko muselo s nechutí začít budovat samostatnou existenci.

Anšlus? Ano, ale postupně Vídeň se naoko držela mezinárodněprávních závazků a připojení k Německu označovala za téma v danou chvíli zcela neaktuální. Ve skutečnosti existovaly jak


nezávislý čtvrtletník o střední Evropě l 11

DS.3/2013.indd 11

9/19/13 9:08:59 PM

TÉMA - Německo ve střední Evropě dokončení ze strany 11

v Rakousku, tak v Německu různé organizace a spolky soukromého a polosoukromého charakteru, jejichž činnost myšlenku anšlusu neustále více či méně otevřenou formou připomínala a popularizovala. Na rakouské politické scéně po připojení horlivě volali sociální demokraté a liberální nacionalisté, poněkud vlažnější postoj zastávali z vlivných stran vlastně jen křesťanští socialisté. Silnější anšlusové tendence panovaly jednoznačně v Rakousku než v Německu. Ačkoli Berlín neztratil připojení ze zřetele, nepřikládal mu prvořadý význam a jeho otevřené provedení odmítal. Proslulý šéf německé diplomacie Gustav Stresemann k tomu poznamenal: „Anšlusové hnutí je třeba považovat za něco samozřejmého, nemělo by se však pro něj hlasitě agitovat.“ Připojení Rakouska k Německu by narazilo na odpor některých velmocí a zkomplikovalo by vyjednávací pozici Berlína pro něj v důležitějších otázkách. Přednost dostala taktika známá jako Angleichung, tj. harmonizace nejrůznějších norem a ustanovení obou států, která byla především z rakouské strany chápána jako první krok k anšlusu.

Marná snaha o prosazení rakušanství Zásadní změnu do německo-rakouských vztahů přinesl až nástup německých nacistů k moci v lednu 1933. Nový říšský kancléř Adolf Hitler chtěl provést anšlus co nejrychleji, za jakoukoli cenu a všemi prostředky, bez respektu k rakouským historickým a kulturním odlišnostem. Nepočítal však s tím, že Rakousko odmítne degradaci v pouhou německou župu. Vídeňská vláda podporovala vznik nové státní ideologie – rakušanství, založené na zdůrazňování patriotismu a zachování nezávislosti země. Rakušanství plnilo defenzivní roli vůči německému nacismu a současně představovalo odpověď na myšlenku anšlusu. Na rozdíl od některých historiků se nedomnívám, že šlo tehdy o pokus vytvořit svébytnou rakouskou státní a národní identitu, neboť docházelo ke zdůrazňování německé kulturní a historické podstaty Rakouska. Rakušanství i navzdory značné státní propagandě nedokázalo v kolektivním vědomí Rakušanů „zakořenit“. Marná snaha mnoha z nich hmotně zabezpečit alespoň základní životní potřeby aktualizovala a velmi popularizovala v rakouské společnosti trvale přítomnou myšlenku anšlusu. V Německu totiž utužení represe, rozsáhlé investice do veřejných staveb a přechod na válečnou ekonomiku takřka odstranily nezaměstnanost. Situace v Říši ostře kontrastovala s nuznými poměry v alpské republice. Mnozí Rakušané přímo hltali fantastické zprávy o úspěších německé zaměstnanecké politiky. Vysoký podíl lidí bez práce v Rakousku proto sloužil Němcům jako jeden z hlavních argumentů k provedení anšlusu.

Postupné upevňování rakouského národního vědomí

S porážkou Německa v druhé světové válce odešla i myšlenka anšlusu. Směrodatné politické síly zača-

12

n Kancléř Engelbert Dollfuss zahynul 25. července 1934. Postřelila ho

skupina rakouských nacistů, jejichž stranu nechal zakázat. Po jeho smrti převzal moc Kurt Schuschnigg. Ani on anšlusu nakonec nezabránil. Na rozdíl od svého předchůdce ho ale nacisté „jen“ zavřeli do koncentračního tábora. Zdroj: Wikimedia Commons

ly opatrně zdůrazňovat rakouský nacionalismus a vlastenectví v kombinaci s apelem na znovuzískání samostatnosti (alpský stát okupovaly po roce 1945 stejně jako Německo vítězné mocnosti). V atmosféře rostoucí studenoválečné konfrontace pomohl Západ Rakousku k hospodářské a sociální stabilizaci. Uzavření Státní smlouvy v květnu 1955 mu opětovně udělovalo suverenitu, zároveň ruku v ruce s ekonomickou prosperitou došlo k upevňování samostatného rakouského vědomí. Dokazují to i čísla sociologických šetření. V roce 1956 považovalo 49 % dotázaných Rakušany za samostatný národ, 46 % naopak za součást německého národa. O osm let později se poměr změnil na 70:15, v roce 1993 dokonce na 92:6. V rakouských parlamentních volbách po roce 1945 nehrála německá karta nikdy stěžejní roli. V padesátých letech ji naposled vytáhl Spolek nezávislých, z něhož později vzešla dnes známější Svobodná strana Rakouska, ve snaze oslovit bývalé nacionálně-liberální voliče a nedávné příznivce nacistů. Faktem ovšem je, že dodnes v řadách Svobodných lze najít několik snílků, jimž nejsou velkoněmecké apely cizí. Jejich vliv na rakouskou politiku bude i po podzimních parlamentních volbách zanedbatelný. Do září spíše většina stran neopomene zdůraznit, jak důležité je neochvějně obhajovat rakouské národní zájmy v Evropské unii. Miroslav Šepták


DS.3/2013.indd 12

9/19/13 9:09:00 PM


Sto padesát let německé sociální demokracie. Tradiční strana před prohranými volbami Ve dnešní české situaci při pohledu na politickou scénu, na sociální demokracii jako takovou (potažmo na českou) je nutné k německé SPD podat řadu vysvětlivek. Při oslavě u Braniborské brány v srpnu předseda strany Sigmar Gabriel podtrhl fakt, že stopadesátiletá strana se již sto dvacet let jmenuje stejně. Žertovně podotkl, že to je asi tím, že za tuto dobu neudělala žádnou ostudu, která by ji donutila změnit jméno. Tento historický poukaz na nejistotu ostatních stran, zda třeba (počátkem třicátých let) spolupracovat s ranými nacisty či ne, má své opodstatnění. Takzvané „Zentrum“ tehdy nejednalo jednoznačně. Po válce však integrovalo vnitřní opozici i značný počet kolaborujících elit. Proto vznikla dnešní CDU (tedy nové jméno pro staré kořeny), která sice pokračuje v křesťansko-demokratické, spíše konzervativní tradici, ale přejmenováním se od části své minulosti odsekla. Je (při pohledu k nám domů) nutné také připomenout, že kolaborace sociálních demokratů s komunisty měla v Německu jen malé šance. Komunisté vyvinuli terminologii, podle které SPD byla stranou sociálfašistů. A mlčení komunistů vůči Hitlerovi po paktu se Stalinem také k jednotě takzvané „levice“ nepřispělo. Je nutné připomenout, že v této době své problémy diskutovali někteří politici, jak sociální demokrati, tak katolíci a hlavně komunisté, již v koncentračních táborech. V konečné fázi války pak došlo k jakémusi dorozumívání těch, kteří tehdy již byli všichni oběťmi nacistů. Po válce rozdělený svět stimuloval i rozdělení politických snah. Pojmy „levice“ a „pravice“, dnes tak poklesle užívané v české politické diskusi, se tehdy začaly překrývat s rozdělením světa. To, že Sovětský svaz potřeboval stále znovu „užitečné idioty“, se však v Německu, vlastně již západním, pomalu stalo všeobecně známým faktem (a to už i v době, kdy v sousedním Československu došlo k masové mobilizaci právě takových „užitečných idiotů“). V německé SPD tehdy působili mladí politici Willy Brandt a Herbert

Wehner, první se zkušeností ze západního exilu, druhý šokovaný bývalý komunista, který zažil v Moskvě stalinské represe. Strana se tehdy dohodla na tzv. Godesbergském programu (1959, pojmenovaný podle romantického městečka Bad Godesbergu, dnes součásti Bonnu), který obsahuje zásad-

n Willy Brandt – velká postava v dějinách SPD.


ní příklon k parlamentní demokracii, tržnímu hospodářství a západnímu spojenectví. Jednalo se i o odmítavou pozici vůči komunistům, kteří ve východním Německu SPD donutili ke sjednocení, zatímco v západním Německu došlo k jejich zákazu (1952). Skončila tak perioda, ve které poukaz na možnost sjednocení Německa brzdil zapojení do západního typu společnosti.

Posun do centra dění V šedesátých letech pak Brandt a Wehner obratně posouvali SPD do centra politického dění. Brandt se 1966 stal ministrem zahraničí velké koalice s Kiesingerovou CDU/CSU a v roce 1969 kancléřem koaliční vlády SPD s liberální FDP. Ve straně se v této době profilovali hospodářští odborníci Karl Schiller a Helmut Schmidt. Poslední zmíněný se posléze stal v roce 1974 Brandtovým následovníkem. Jeho reformovaná verze tzv. Sociálního tržního hospodářství (pojem, který užívali především

křesťanští demokraté) určovala hospodářskou politiku sedmdesátých a osmdesátých let, kdy převzal funkci kancléře křesťanský demokrat Helmut Kohl. Ten (podobně jako dnes sociální demokrat Peer Steinbrück v konfrontaci a Angelou Merkelovou) musel bojovat proti populárnímu Schmidtovi, jehož hospodářská politika byla úspěšná. Kohl se stal kancléřem až po dvou prohraných volbách. Takto se historie opakuje dnes s opačnou konstelací politických stran, aniž by bylo nutné používat pokleslé dělení na „levici“ a „pravici“. Také v dnešní situaci stabilizované kancléřky Merkelové, pro kterou hrají jak současný hospodářský úspěch a stabilita země, tak během dvou legislativních period nashromážděná popularita, je kandidát opoziční SPD Peer Steinbrück na ztracené vartě. Je ovšem nutné si uvědomit, že německý politický systém má (v podstatě západními okupačními mocnostmi spoluvytvořený) systém rovnováh, v anglosaském světě zvaných „checks and ballances“. Existuje ústavní rozdělení politických kompetencí mezi spolkovou vládu a vlády jednotlivých spolkových zemí. Tak například vnitro, školství a regionální rozvoj se odehrávají na úrovni spolkových zemí (z nichž některé mají větší populaci než Česká republika). Reprezentanti vlád spolkových zemí tvoří druhou spolkovou parlamentní komoru, tzv. Spolkovou radu. V celé poválečné historii je zřejmé, že zemské volby, které nejsou celostátně koordinované, vytvářejí kompenzující poměry, ve kterých opozice celostátního Bundestagu hraje podstatnou roli – často i s většinou v Bundesratu, jakési horní komoře parlamentu, která se skládá z reprezentací spolkových zemí. Například Severní Porýní-Vestfálsko (s 17 milióny obyvatel populačně nejsilnější spolková země) je dnes vedená koaliční vládou v čele se sociální demokratkou Hannelore Kraftovou. Podobně má ministerskou předsedkyni z této strany i Porýní - Falc. Braniborsko je

pokračování na 14. straně


DS.3/2013.indd 13

9/19/13 9:09:00 PM

TÉMA - Německo ve střední Evropě dokončení z 13. strany

také tradičně vedeno sociálně-demokratickými politiky, buď samotnými, nebo v různých koalicích. SPD je ovšem v Durynsku menším partnerem křesťanských demokratů a v BádenskuVirtembersku strany Zelených. Vzniká tak politická síť, kde nemůže dojít k tak jednoznačné polarizaci, jako u nás, kde hejtmanství nemají tu sílu jako spolkové země a Senát není považován za důležitý kompenzační mechanizmus. V této situaci je SPD „vládnoucí stranou“ v podstatných částech Německa.

Uznání na mezinárodním poli Samozřejmě patří k ctižádosti protagonistů politického boje ovlivnit i zahraniční politiku země, která je v rukou spolkové vlády. SPD má tradici podstatných politických kroků na mezinárodní scéně. Willy Brandt prolomil takzvanou Hallsteinovu doktrínu, která zakazovala diplomatické vztahy se zeměmi, které udržovaly oficiální vztahy s východním Německem. Tím, že navázal vztahy se zeměmi východního bloku, začal vlastně s postupnou erozí tohoto uskupení. Z jeho okolí také vyšla podpora tzv. „třetího koše“ Helsinské konference v roce 1975 (u nás spojená s vývojem vedoucím k Chartě 77). Helmut Schmidt prosadil vazbu možného odzbrojování na kompromisy, ke kterým by mohl přistoupit Sovětský svaz, a inicioval rozmístění nových raket typu Pershing v západním Německu, když východní partneři odmítali vstřícnou odzbrojovací politiku. Gerhard Schröder se stal mezinárodně uznávaným politikem svým odmítnutím války s Irákem a také reformou sociálního systému. Jeho reforma podle řady analytiků vlastně podmínila dodnes úspěšné vládnutí Angely Merkelové, která ho v roce 2005 ve spolkových volbách porazila. Peer Steinbrück má za sebou úspěšná léta jako ministerský předseda Severního Porýní-Vestfálska, spolkové země, která pod jeho vedením realizovala podstatnou část transformace regionů s dědictvím dobývání uhlí a těžkého průmyslu. Peer Steibrück je jako hospodářský odborník i oblíbencem kapitánů

14

německého hospodářství. Z jejich perspektivy je na tomto kandidátovi nejhorší to, že by musel vládnout s koaličními partnery – a především Zelení a Die Linke se průmyslovým špičkám příliš nezamlouvají. Steinbrückovou pákou mělo být sdělení, že do koalice s Angelou Merkelovou nepůjde. Bylo by to jistě možné jen v pozici menšího partnera. SPD tedy musí vyvíjet i koncepce povolební politiky bez dnešního kandidáta. Je zajímavé podívat se také na historii tzv. sociálně-demokratických triumvirátů. Po trojici BrandtSchmidt-Wehner se podobná spolupráce rozvinula mezi Scharpingem, Lafontainem a Schröderem. Dnes jsou to Steinbrück, Gabriel a Steinmeier. Často jsou to skupiny nesourodé a ovládané konkurenčním bojem. SPD je dnes stabilní stranou, jejíž historii se vyplatí sledovat. Kromě Oskara Lafontaina, který stranu opustil a stal se špičkovým reprezentantem strany „Die Linke“, spojují politici svůj osud se svou stranou tak, že ve vnitrostranické soutěži akceptují vlastní prohru. Mají ovšem mnohem větší možnosti rozvoje než jejich čeští kolegové. Německo je prostě větší a ve zmíněném systému spolkových zemí umožňuje více variant seberealizace a vytváření politických partnerství. Peer Steibrück spolkové volby nevyhraje a kancléřem se nestane. Zůstane ovšem významným politikem a bude hledat jinou pozici. Brzy následují i volby do Evropského par-

lamentu, jehož předsedovi, Martinu Schulzovi, také členu SPD, se připisují choutky na pozici ve spolkové vládě, pokud by SPD vstoupila do velké koalice. Steinbrück by se tedy mohl uplatnit jak na úrovni EU (nově se budou obsazovat i komisařské pozice, a německé nominace se odehrávají po strategických, nikoli po stranických úvahách), tak ve svazku evropských sociálních demokratů. V jediné předvolební diskusi mezi ním a kancléřkou Merkelovou si oba protivníci sice vyměnili názory, ale osobně nechali řadu možností otevřenou. Kancléřka dobře ví, jaký zájem má Německo na tom, aby bylo významně přítomno v debatách na evropské úrovni, a to i při debatách uvnitř sociálnědemokratického společenství. Ješitnůsky jako přechod členů ODS v EP z křesťansko-demokratické frakce do méně vlivné frakce s britskými konzervativci nebo zakládání nových stran, například Zemanovců po tom, co Miloš Zeman opustil ČSSD, a to vše jen proto, že ta která strana neslouží partikulárním zájmům jednotlivce či malé skupiny, takové ješitnůstky ve vývoji SPD roli nehrají. Členové SPD totiž vědí, že politická strana je prostředkem hledání východisek a nikoli pákou k prosazování zájmů jednotlivců. Stranické pozice jsou výsledkem dlouhého historického vývoje a jednotlivec se může prosadit jen v důkladné diskusi se svými spolustraníky. Jaroslav Šonka

n Vše nasvědčuje tomu, že Peer Steinbrück se po volbách německým kancléřem nestane.

Na nějaké pravidelné vysedávání v Bílém domě s Barackem Obamou tak může zapomenout. Zdroj: Facebok/ Peer Steinbrück


DS.3/2013.indd 14

9/19/13 9:09:00 PM


Ekonomika V4 visí na Německu. Česká nejsilněji Tvrzení, že země Visegrádské čtyřky (Polsko, ČR, Maďarsko a Slovensko) jsou na Německu ekonomicky závislé, není vzhledem k danostem regionu žádným překvapením a již vůbec ne něčím objevným. Podívejme se ale na vazby čtyř středoevropských států na regionálního hegemona blíže: Kdo závisí na Německu nejsilněji a jsou si čtyři středoevropské země ve vztahu k ekonomické velmoci partnery, nebo protivníky? Zaměříme se především na dvě oblasti – obchodní vztahy a investice.

Česká republika Není příliš velkou nadsázkou, když mluvíme o Česku jako o 17. spolkové zemi Německa. Z celé visegrádské skupiny (V4) směřuje do Německa největší díl vývozů (32 procent) právě z ČR, což je dáno i tím, že oproti Slovensku a Maďarsku s největší evropskou ekonomikou přímo sousedí. Podíváme-li se na celkovou hodnotu českého exportu do Německa, dosahuje téměř stejné výše jako vývoz do Německa z čtyřnásobně většího Polska (v roce 2012 to bylo 33,4 ku 33 miliardám eur). Kromě většího podílu exportu do Německa na celkovém exportu je to dáno i větším podílem exportu na českém hospodářství a vyšší produkcí na obyvatele. Německo je pro ČR důležité i jako druhý nejdůležitější investor po Nizozemí.ČR je z vybrané čtyřky, co se týče zahraničních investic, nejotevřenější zemí. Podle analýzy poradenské společnosti Bisnode je zde pouze 77 procent firem výhradně v domácích rukách. Na Slovensku je to 81, v Polsku 84 a v Maďarsku dokonce 91 procent. Podíl vvývozů do Německa na celkovém exportu 2011 ČR Polsko Maďarsko Slovensko Zdroj: Businessinfo.cz

32,1 % 25,1 % 25 % 20,8 %

Dlouhou dobu bylo Česko miláčkem zahraničních, tedy i německých, investorů. Po sedm let kralovalo žebříčku nejatraktivnějších míst pro investice vycházejícímu z průzkumu německých hospodářských komor ve střední a východní Evropě.

vývozu je nižší než v případě Polska, závisí na něm větší díl hospodářství, jelikož maďarská ekonomika je nejotevřenější z celého Visegrádu. Stejně tak jsou pro Maďarsko německé firmy důležitými investo-

Přímé zahraniční investice v zemích V4 Podíl německých investic na celkových zahraničních investicích Slovensko Maďarsko ČR Polsko

29,7 % (2011) 26,8 % (2011) 24 % (2011) 21,6 % (2010)

Stav německých přímých investic (2011) 8,8 mld. Eur 17,4 mld. Eur 24,1 mld Eur 21,6 mld. Eur

Zdroje: Businessinfo.cz, Bundesbank Možná se ale pro nás příznivá situace začíná měnit. Letos vystřídalo Česko na špici sousední Polsko. Rozdíl byl sice malý, přesto má zajisté naše země důvod k zamyšlení. „I nadále platí, že Česká republika je pro investory atraktivní. Zatímco ale Česko v mnohých oblastech, které jsou důležité pro investory, stojí na místě, jiné země v regionu ho začínají dohánět. To se týká především Polska a částečně i pobaltských států,“ okomentoval výsledky výkonný člen představenstva Česko-německé obchodní a průmyslové komory Bernard Bauer. Českou vazbu na Německo umocňuje i další oblast hospodářství – energetika. Platí to jak pro vývoj cen, tak pro českou přenosovou soustavu. Známý bonmot, že když začne na Baltu foukat vítr, Česko se může připravovat na blackout, není totiž vůbec od věci. Tato vazba je poměrně citlivou otázkou, kterou řeší diplomacie obou států při komplikovaných dlouhodobých jednáních. Jedná se o bolestivý bod i vzhledem k tomu, že energetické koncepce ČR a Německa jdou téměř protichůdným směrem.

Maďarsko Na vývoz do Německa je silně zaměřené i Maďarsko. I když podíl exportu do Německa na celkovém

ry, a to zvláště proto, že Maďarsko je v situaci, kdy se do něj investoři příliš nehrnou. Jeho ekonomická pozice je v řadě aspektů mnohem horší než u ostatních zemí regionu. Silně jej postihla krize už v samém počátku, v roce 2008 muselo požádat o záchranný úvěr Mezinárodní měnový fond.Ačkoliv Podíl exportu na HDP (2011) OECD Maďarsko Slovensko ČR Polsko

92,5 % 89,1 % 74,9 % 44,8 %

Budapešť především z politických důvodů půjčku předčasně splatila, země stále není z ekonomických problémů venku. Státní dluh dosahuje 82 procent ročního HDP, zahraniční zadlužení země pak 132 procent ročního HDP. Hospodářská situace Maďarska se odráží i na vnímání země mezi potencionálními zahraničními hospodářskými partnery, tedy i těmi německými. Svědčí o tom mimo jiné již zmiňovaný průzkum provedený 16 německými hospodářskými komorami ve střední Evropě zveřejněný letos v červnu.



DS.3/2013.indd 15

9/19/13 9:09:00 PM

TÉMA - Německo ve střední Evropě dokončení z 15. strany

Maďarsko dopadlo v dotazníku zkoumajícím atraktivnost středoevropských a východoevropských zemí pro investory z V4 nejhůře, obsadilo Počet vyrobených aut na 1000 obyvatel (rok 2012) Slovensko ČR Maďarsko Polsko

171 111 22 14

Zdroj: International Organization of Motor Vehicle Manufacturers (OICA) až desátou z dvaceti příček a předstihly jej například i Rusko nebo pobaltské státy, které byly taktéž postiženy finanční krizí.

Slovensko Slovensko je na Německo nejvíce vázané, co se týče přímých zahraničních investic – ze všech států V4 tvoří v této zemi finance z Německa nejvyšší podíl na celkových investicích (29,7 %). Naopak v exportu je podíl Německa nejnižší z daných zemí. Do značné míry je to dáno tím, že nejvíce produkce směřuje i více než dvacet let od rozdělení Československa do západní části bývalé federace. I v dalších ohledech Slovensko nezapře svou minulost. Struktura jeho hospodářství je velmi podobná té české, například v automobilovém průmyslu se obě země navzájem předhánějí. Z linek tří automobilek na Slovensku sjelo v roce 2012 téměř 927 tisíc vozů, což proti roku 2011 představovalo růst o více než dvě pětiny. Loni se tak náš východní soused stal světovým rekordmanem v počtu vyrobených automobilů na obyvatele a překonal tak dosavadního lídra v této kategorii, Českou republiku. Za vysokým nárůstem slovenské produkce stojí především rozšíření závodu německého Volkswagenu v Bratislavě, který v druhé polovině roku 2011 začal vyrábět minivo-

16

zy pro celý koncern. Při rozhodování soutěžila se slovenským závodem i česká pobočka Volkswagenu ve Vrchlabí. Při výběru mezi Bratislavou a Vrchlabím rozhodovalo více faktorů, jako jeden z nich uváděli zástupci Volkswagenu i měnovou nejistotu v ČR, která neplatí na rozdíl od Slovenska a Německa eurem. Slovensko je jedinou zemí V4, která platí stejnou měnou jako Německo. To má své výhody i nevýhody. Na jednu stranu investoři vítají, že odpadá kurzové riziko, na druhou stranu ale Slovensko ztratilo nástroj, jak pomáhat svým exportérům. Vlastní měna totiž funguje jako automatický stabilizátor – výprodej měny vede k oslabení kurzu, což zlevňuje export a činí jej v zahraničí konkurenceschopnějším.

Polsko Nejasnější ukázku této výhody ukázalo po nástupu krize Polsko. Oslabení zlotého zvýhodnilo polské exportéry v zahraniční konkurenci, a to i v Německu, a rostoucí vývoz byl jedním z faktorů, který pomohl našemu severnímu sousedu udržet se při krizi v černých číslech. Cenovou konkurenci ovlivňuje více než změna měnového kurzu cena práce. Ta je ve všech zemích V4 ve srovnání s Německem výrazně nižší. Jednotkové náklady práce ukazují cenu práce zahrnující jak mzdu, tak daně a sociální pojištění, nabízejí tak jasné srovnání čtyř sledovaných zemí. Zatímco Slovensko, Maďarsko a Polsko se pohybují okolo 8 eur za hodinu, ČR je oproti nim poměrně drahá – náklady na práci jsou v průměru o čtvrtinu vyšší. To patrně hrálo Počet obyvatel Polsko ČR Maďarsko Slovensko

roli i při výše zmíněném rozhodování Volkswagenu, zda zainvestuje na Slovensku, nebo v Česku. Polsko, které je v současnosti favoritem investorů, má oproti zbylé trojici jasnou výhodu, a to kromě nejlevnější pracovní síly i svou velikost. Počtem obyvatel převyšuje s pohodlnou 12milionovou rezervou součet lidí žijících v ostatních zemích Visegrádu. Český ekonom Miroslav Zámečník dokonce s nadsázkou Visegrádskou skupinu označil ne jako V4, ale V3+1. Ve vztazích s Německem má Polsko i tu výhodu, že jeho hospodářství nestojí tak silně na výkonnosti exportu. Jeho trh je mnohem méně otevřený, než mají ostatní středoevropské státy. Podíl exportu na HDP je proto oproti ostatním zemím Visegradu poloviční. Liší se i struktura jeho vývozů. Český, slovenský i maďarský export se opírá o strojírenství a průmysl, především ten automobilový. Pro Maďarsko jsou důležité také telekomunikace a elektronika. Pro Polsko je oproti zbylým třem zemím důležité vedle strojírenství také potravinářství a zemědělství (asi 10 procent), jejichž podíl v posledních letech narůstá. Nicméně ve vztahu k většímu sousedovi jej trápí stejná oblast jako ČR – energetika a přetoky elektřiny z německého území. Polsko se obdobně jako ČR rozhodlo dále podporovat jadernou energetiku.

Závěr Ačkoliv hospodářství všech států V4 ovlivňuje dění v největší evropské ekonomice, přeci jenom jsou mezi nimi rozdíly. Na jedné straně stojí Česká republika, která z celé čtyřky HDP na osobu v paritě kupní síly v US dolarech

38 milionů 10,5 milionu 10 milionů 5,5 milionu

21 000 27 200 19 800 24 300


DS.3/2013.indd 16

9/19/13 9:09:00 PM

TÉMA - Německo ve střední Evropě má největší podíl vývozů směřujících do Německa, západní soused pro ni představuje zásadně důležitého investora a vývoj na německých trzích se odráží i v oblasti energetiky. Na druhé straně škály stojí Polsko, pro které je sice Německo důležité, oproti zbylým středoevropským státům má ale výhodu, že jeho hospodářství je více postavené i na domácí spotřebě než pouze na exportu.

nejzranitelnější a Německo je pro ni zásadní exportní destinací. Berlín je pro Budapešť důležitý i z politického hlediska. Pravicová Orbánova vláda musela v Evropě čelit silné kritice a postoj její sesterské strany CDU, která patrně bude i nadále v Německu vládnout, ji pomáhal proplouvat pro ni nepříznivými vodami evropské politiky.

Prostředek pomyslné škály závislosti na vývoji v Německu obsadily dva menší státy – Slovensko a Maďarsko, které oba musí dění v Německu obezřetně sledovat, každý však z trochu jiného důvodu.

Pro Slovensko je Německo zásadní investor a země má zájem, aby německé projekty na jejím území dále prosperovaly a případně přibývaly i další. Navíc ji s evropským gigantem spojuje stejná měna, přičemž se v posledních letech ukázalo, že hlavní slovo, co se týče budoucnosti eura, přichází z Berlína.

Maďarská ekonomika je ze středoevropské čtyřky nejotevřenější a také

Angela Merkelová s největší pravděpodobností kancléřský post

Jednotkové náklady práce (2012) na hodinu Německo ČR Slovensko Maďarsko Polsko

30,4 Eur 10,6 Eur 8,3 Eur 7,5 Eur 7,4 Eur

Zdroj: Eurostat obhájí, nelze tedy očekávat příliš velké změny ani v německém hospodářství či energetice. Pořád ale panují otazníky nad složením příští vládní koalice. A celá V4 má zájem na tom, aby byla co nejstabilnější a nejvstřícnější k ekonomice a především těm, kdo pumpují do hospodářství životadárnou energii. Marie Bydžovská

Uvidíme, kolik států si ještě koupíme Začátkem května 2013, na německé straně Šumavy, poblíž Viechtachu. „Tak, jak se máte, němečtí středoevropané,“ povídám svým přátelům Sandře, Adalbertovi a Jensovi, jehož chatu jsme na tento příjemný večer u krbu a vína obsadili. „Mně se vždycky líbí Tomášova definice střední Evropy jakožto prostoru České republiky a jejích sousedů,“ glosuje se smíchem Jens. „Co vaše nadcházející volby, budete volit Alternativu?“ říkám. Jens, vrcholový manažer v mezinárodní společnosti, na jaře dokonce chtěl do Alternativy pro Německo profesora Bernda Luckeho vstoupit. Teď říká, že dá hlas tradičně CDU/ CSU, neboť věří v korekci EURO záchranné politiky paní kancléřky Merkelové. „Bude SPD silná?“ ptám se. Jens říká, že reformy Gerharda Schrödera, na které Angela Merkelová plynule navázala, přispěly k současné solidní hospodářské pozici Německa. „Ale jakmile se z něj stal ze dne na den ‚Gerhard Gazprom Schröder‘, tak u části voličstva SPD na dlouhou dobu skončila,“ komentuje Jens. „Musí to být skvělý pocit mít kancléřku s důvěrou 80% veřejnosti, což,“ obdivuji sílu současné nejvlivnější ženy světa. „Zářijové volby budou o tom, zda nás ještě baví kupovat si ostrov za ostrovem, stát za státem. Některým se to stále líbí, část Němců říká, že vlastnit a ovládat třetinu Evropy by už mohlo stačit!“ šokuje Adalbert svým ostrým nástupem do diskuse. Bude volit buď Alternativu, nebo přece jen FDP, ale to má ve vesnici tak příšerně populistickou starostku, že Adalbert bude váhat do poslední chvíle. „Děláte to chytře.

Nejdříve obrovský nájezd bank a levných úvěrů do jižních zemí, jakmile to nezvládají, tak přichází pomoc. Na slovní spojení mezinárodní nebo dokonce internacionální pomoc jsme u nás od roku 1968 trošku citliví. A ještě si například Řecko v roce 2010 muselo ihned objednat několik ponorek a válečných lodí, že ano,“ brousím dále hrany diskuse. Adalbert kupodivu souhlasí s mým pohledem a doplňuje typová označení ponorek včetně výrobce motoru. Je to místní počítačový technik a trochu „geek“ , orientuje se nad očekávání dobře. „Takže EURO je něco jako pokus ekonomicko-politicky ovládnout část Evropy? Něco jako druhý pokus?“ ptám se, raději se smíchem. „Na to Ti odpovíme po 22. hodině, to už je přípustná politická nekorektnost“, usmívá se Sandra přes skleničku vína. Tato milá slečna pracuje na Klatovsku v účetní firmě, protože jí česká firma dává o 20% vyšší plat, než by měla na stejné pozici na německé straně. Před 15 lety to bylo úplně naopak. „A co u vás? Vy jste měli v lednu také volby, ne? A v Německu se říká, že je vyhrál někdo z hodně dávných dob minulého století, když to řeknu diplomaticky!“ otáčí list Jens. Vysvětluji, že šlo o volby prezidentské, a bohužel jsem nucen souhlasit s diplomatickým hodnocením našeho prezidenta. Proč jsme si změnili Ústavu na přímou volbu, vysvětluji populismem politické reprezentace, která se řídila průzkumy nálad voličů. Němečtí přátelé u stolu jen kroutí hlavami a varují, že to může vést k řadě problémů jako u nich v 60. a 70. letech. „Premiéra a vládu však máme nadále dobré, a když prezident bude respektovat Ústavu, tak se snad tolik neděje“, slyším se říkat. V hlase však mám závan nejistoty. Tomáš Orlík


DS.3/2013.indd 17

9/19/13 9:09:01 PM


Zlaté časy střední Evropy Střední Evropa nebyla nikdy propojenější, bezpečnější a stabilnější, než je dnes. Tento stav není samozřejmý a netrvá dlouho. Před 200 lety u dnešních polských hranic pochodoval Napoleon, před 70 lety němečtí vojáci a před 25 lety vojáci sovětští. Nebudou-li středoevropští lídři prosazovat dlouhodobou, cílevědomou a prozíravou zahraniční politiku, může jednou poslední čtvrtstoletí být jen historickou vzpomínkou na zlaté časy střední Evropy. V dobách, kdy se mezinárodní vztahy neúprosně řídily právem silnějšího, moderní teorií označovaném za sociální darwinismus, bylo Německo největší hrozbou pro národy a později státy střední Evropy. Geopolitická fakta, ač rigidní, ovšem podléhají zákonitostem existujícího mezinárodního systému. Po skončení druhé světové války (a další dramatické proměně po pádu Sovětského svazu) tento systém doznal značného posunu směrem k posílení ochrany a formální nezávislosti malých států. Střední Evropa postupně přestala být předmětem výbojného německého expanzionismu a stala se oblastí spolupráce. Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko a samozřejmě Rakousko, mají dnes v Německu nejbližšího partnera. Západočeské výrobky čile putují přes nedaleké hranice k německým spotřebitelům, Slováci obchodují s Němci více než s bývalými spoluobčany a Polsko dokonce vytvořilo s odvěkým rivalem (pokořitelem) společnou vojenskou skupinu. Časy se zkrátka mění a dobyvačné války ve střední Evropě musely ustoupit nové politické realitě.

Pruský postrach Prusko, jako nejsilnější z německých států, vstoupilo výrazněji na politickou scénu na samém počátku 18. století, kdy připojováním východních území k Braniborsku vzniklo pruské království pod vládou Fridricha I. a později Fridricha Viléma I. V době, kdy zbytku střední Evropy dominovali Habsburkové, se nově zformovaná mocnost rychle zapojila do bojů o zisk území a moci v regionu. Polsko, ve víru mocenských zápasů mezi Švédskem a Ruskem a zmítáno vnitřními rozpory, tlak nové pruské síly nevydrželo. V lednu 1795 si Prusko spolu s Ruskem a Rakouskem tehdejší třetí největší stát v Evropě rozdělily a Polsko tak přestalo až do první světové války jako suverénní stát existovat. Impulsem pro naplnění teritoriálních ambicí směrem ke zbytku stření Evropy byla Prusku smrt habsburského císaře Karla VI. Řada německých států (podpořených Francií) v čele s tehdejším pruským králem Fridrichem II. odmítla uznat tzv. pragmatickou sankci, jíž mělo být zajištěno nástupnictví Marie Terezie na český trůn v dynastické linii. V roce 1740 se tak Prusko vydalo na cestu za dobytím Slezska (jehož úplné připojení k Německé

18

n Německý císař Vilém II. usiloval o místo na slunci. Na fotce z roku

1915 měl ještě naději, že bude zářit. Nakonec přišel o trůn a zemřel v roce 1941 ve stínu v exilu v Holandsku. Bylo mu 82 let.

říši se povede až Hitlerovi v roce 1939). Bylo třeba celých osm let, dočasné dobytí Prahy bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem a mnoho trvalejších územních ztrát, než tyto Slezské války skončily. Rakousko (a s ním české země a další středoevropské národy) se se ztrátou ovšem nechtělo smířit, a tak Války o rakouské dědictví vypukly v roce 1756 nanovo. Rakousku se ovšem tentokráte podařilo získat spojenectví Ruska, jehož jednotky se tři roky po zahájení války ocitly – poprvé v dějinách – až u Berlína. Změny v domácích ruských poměrech ovšem zabránily úplné porážce Pruska a to nakonec vyšlo z válek mocensky i územně posíleno. Stalo se dominantní silou ve střední Evropě. Dočasný úpadek pruského vlivu ve střední Evropě (nikoliv však větší bezpečí středoevropským národům) přinesly napoleonské války. Rozdrobené německé státy v podobě volně (konfederačně) uspořádaného Rýnského spolku se postupně znovu sílícímu Prusku pod vedením kancléře Otto von Bismarcka podařilo sjednotit až v roce 1870. Jednotné Německo nemělo v kontinentální Evropě konkurenci a stalo se jasně dominantní silou. Porevoluční Francie byla jen stínem své dřívější slávy, Habsburská monarchie podléhala dezintegračním snahám menších národů, zejména Uhrů a Čechů, a centrum jejího politického zájmu se posunulo na Balkán, kde docházelo ke střetům s Ruskem a upadající Tureckou říší. Velká Británie navíc odmítala do běžného dění na kontinentě zasahovat v souladu se svou politikou „báječné izolace“, a Německo, bez zámořských kolonií, se tak mohlo plně soustředit jen na dění na kontinentě, respektive ve střední Evropě. První světová válka znamenala přirozené (i když ne nevyhnutelné) vyvrcholení mocenské nerovnováhy v Evropě. Její skončení středoevropským národům konečně přineslo právo na sebeurčení. Nově vzniknuvší Rakousko, Československo, Maďarsko,


DS.3/2013.indd 18

9/19/13 9:09:01 PM

TÉMA - Německo ve střední Evropě ani restaurované Polsko však neměly bezpečnou budoucnost jistou. Doba sociálního darwinismu v mezinárodních vztazích ještě neskončila.

Státnost nabytá, státnost pozbytá Přísné podmínky Versaillského míru, jímž pro Německo definitivně skončila první světová válka, jsou dobře známé. Země se o revizi potupných reparačních, vojenských i územních podmínek nenáviděného mírového ujednání snažila již od jeho podpisu, dlouho před tím, než se Hitler v lednu 1933 stal Říšským kancléřem. Ačkoliv bylo Německo oslabené, díky své silné průmyslové základně, lidskému kapitálu a Bismarckem zaseté jednotnosti, zůstalo dominantní a stabilní silou ve střední Evropě. To samé ovšem neplatilo o nově vzniklých státech s minimální nebo žádnou zkušeností se správou země, zpravidla slabými a nepočetnými armádami a často s nehomogenním obyvatelstvem (například v Československu tvořili Češi a Slováci v roce 1930 – na vrcholu První republiky – pouze 68% obyvatelstva, přitom ani tyto dvě skupiny nebyly zdaleka jednotné).[1] Neschopny sami zajistit svou bezpečnost, byly tyto nové středoevropské státy závislé na vnější pomoci. Té se jim ovšem nedostalo. Vize kolektivní obrany pod hlavičkou Spojených národů byla od začátku oslabena neúčastí Spojených států (a SSSR jako další budoucí velmoci). Další oslabování ideje kolektivní obrany přineslo formování externích obranných dohod, které podkopávalo důvěru v serióznost organizace. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve byla neschopnost Ligy spojených národů zabránit japonské invazi do Mandžuska, území většího než celé tehdejší Japonsko, v roce 1931. Alternativou „pactu grande“ pro slabé státy střední Evropy byla klasická bilaterální a multilaterální diplomacie. Garance hranic s Německem se ovšem nikdy dosáhnout nepodařilo.[2]

Zatímco Velká Británie byla ochotna garantovat neporušitelnost hranic Německa s Francií a Belgií s těsnou historickou vazbou na ostrovní království, podobný závazek v případě německých východních hranic odmítla. Británie, otřesená válkou, nebyla ochotna riskovat smrt dalších svých vojáků kvůli nepřehlednému a nestabilnímu prostředí tehdejší střední Evropy. Potenciální agresi Německa navíc – zejména v průběhu 20. let – nevnímala jako pravděpodobnou. Rostoucí vojenský potenciál a mocenské ambice po nástupu NSDAP k moci, vystoupení Německa z Konference o odzbrojování i z Ligy spojených národů přinutily středoevropské diplomaty k zintenzivnění snah o zajištění vlastní bezpečnosti. Jedinými možnostmi byla Francie a stále asertivnější Sovětský svaz. Ani tudy ovšem cesta k bezpečnosti nevedla.

potenciál pro udržení vnější bezpečnosti a územní integrity svých středoevropských partnerů. Ze spojenců se ovšem rychle staly satelity, a tak střední Evropa, ač beze strachu z německé expanze, žila v opět v područí velké říše. Po Habsburcích a Turecku (střídavě v části Maďarska) přišlo Rusko – situace pro Polsko až příliš dobře známá. Právě do doby studené války se váže obnovení skutečné, jakkoliv vynucené, vojenské spolupráce všech tří klíčových států střední Evropy, Československa, Maďarska a Polska, v rámci Varšavského paktu. Společná historická zkušenost vedla, po pádu komunismu, k pochopení nutnosti vzájemné spolupráce. Normami řízený mezinárodní systém totiž přinesl do vztahů mezi nimi relativní stabilitu, ovšem nikoliv bezkonfliktnost či harmonii.

Sovětský svaz pomoc ČSR podmínil účastí Francie, ta přitom nejen že nebyla ochotna postavit se radikalizujícím se německým územním požadavkům, ale dokonce prostřednictvím předsedy vlády Daladiera stála u zrodu Mnichovské dohody. O osud Polska se pak SSSR přičinil přímo. Pakt Ribbentrop - Molotov, dohoda mezi ministry zahraničí Německa a SSSR ze srpna 1939, předznamenala další dělení Polska. Právě anšlus Rakouska, okupace Československa a napadení Polska stály u zrodu druhé světové války. Střední Evropa opět podlehla německým velmocenským ambicím.

Vytoužený ochránce, nenaplněné tužby a cesta vpřed

n Poloostrov Westerplatte bránili Poláci před

nacistickými vojsky do posledního dechu. Proti obrovské přesile to vydrželi sedm dní. Foto: Tomáš Fošum

Konec druhé světové války ovšem znamenal zrod kvalitativně nového, pro střední Evropu zcela odlišEkonomicky zaostalé země ného, světového politického systé- po dekádách hospodářské neefekmu. Německo bylo rozděleno na dva tivity rychle rozpoznaly obchodsamostatné státy, na jejichž území ní příležitosti plynoucí ze vzájemnavíc pobývala spojenecká vojska. S né spolupráce. Středoevropská iniformováním bipolárního uspořádá- ciativa, založená Itálií, Maďarskem, ní postupně získávaly středoevropské Jugoslávií a Rakouskem (s Česstáty (vyjma Rakouska a – paradoxně koslovenskem, přidavším se v roce – části Německa) kýženého ochrán- 1990 a Polskem o rok později) měla ce, světovou supervelmoc, jež byla ochotna nasadit veškerý svůj vojenský pokračování na straně 20


DS.3/2013.indd 19

9/19/13 9:09:01 PM

TÉMA / POLITIKA A SPOLEČNOST dokončení z 19. strany

za cíl rychlý ekonomický progres. Podobně nově založená Visegrádská skupina, navazující na odkaz „summitu“ králů tehdejších českých, polských a uherských zemí z poloviny 14. století. Hned bylo pochopitelně jasné, že přechod k prosperujícímu tržnímu hospodářství bude vyžadovat zejména těsnou spolupráci se zeměmi bývalého západního bloku. Znovusjednocené Německo, nedaleko od hranic, hladové po surovinách i výrobcích ze střední Evropy, rázem představovalo atraktivní příležitost. Na Brandtovu Ostpolitik navázaly postupně další smlouvy o spolupráci a spojenectví dlouhověkých rivalů ztvrdilo partnerství v rámci NATO a později v EU. Normativně pojaté evropské mezistátní uspořádání tak umožnilo dříve nepředstavitelné; střední Evropa je členem obranné aliance po boku Německa, garantem teritoriální integrity a bezpečnosti je i Francie, Velká Británie, a dokonce Spojené státy.

Studená válka ukázala něco, co mělo být jasné už před první světovou válkou. Na střední Evropě záleží. Stabilní, bezpečná a fungující střední Evropa je klíčem k evropské rovnováze.

participuje také ve Výmarské bojové skupině, centrálního projektu tzv. Výmarského trojúhelníku, tedy platformě spolupráce mezi Německem, Francií a Polskem.

V tomto duchu se také vývoj samotné střední Evropy v oblasti bezpečnostní spolupráce ubírá. Polsko se stalo dominantním hráčem tohoto subregionu. Ačkoliv ekonomicky musí mnohé dohánět, díky svému lidskému kapitálu a cílevědomé dlouhodobé zahraniční politice se postupně stává jedním z pilířů starého kontinentu. Země se rozhodla budovat silnou armádu (ústavní klauzule vládu zavazuje investovat minimálně 1,95 % domácího HDP do obrany) a vytvořit komplexní obranný pakt jdoucí za rámec NATO. Polsko rovněž dalo stimul k prohloubení vojenské spolupráce v rámci Visegrádské skupiny. Pod její hlavičkou se odehrávají společná vojenská cvičení, jejichž vrcholem má být sestavení rychlé akce schopné bojové skupiny o síle 1500 mužů pod polským velením již v roce 2014. Jak historie ukázala, střední Evropa potřebuje k zajištění své bezpečnosti i další spojence. Polsko proto aktivně

Zásadní symbolický obrat v posilování výmarské spolupráce (nejen) v oblasti obrany přinesl berlínský projev polského ministra zahraničí Sikorského v listopadu 2011. Radosław Sikorski označil Německo za nepostradatelný evropský stát a doplnil, že „se více obává německé nečinnosti, než německé agrese.“ To samé přitom platí i pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Právě německá kancléřka byla spolu s francouzským prezidentem jedinými pozvanými zahraničními státníky na klíčový summit Visegrádské skupiny na jaře 2013. Obavy z pruských vojáků a roztříštěnost střední Evropy jsou minulostí. Ačkoliv nových bezpečnostních výzev je před regionem mnoho, od energetické bezpečnosti, přes boj s nízkými výdaji na obranu, až po omezení pronikání ruského vlivu. Filip Tuček www.filiptucek.com

[1] Zdroj dat: CVVM [2] Zejména na počátku 20. let panovala obava z maďarského revizionismu (důvod vzniku Malé dohody), která překonávala obavu z potenciální německé agrese. Střední Evropa tak byla tvořena nejen slabými a nehomogenními státy, ale ani navenek nebyla soudržným celkem.

Politiku je lepšie vnímať hrubo ako naivne Každý, kto sa oboznamuje s politikou prostredníctvom tlačených novín, je na tom s informáciami ďaleko lepšie ako ten, kto výber správ necháva na komerčné televízie. Aj tí, ktorí preferujú len jeden zdroj, robia chybu. Obľúbené noviny sa čítajú pohodlnejšie, poznáme ich rubriky, názory komentátorov ... Sme síce výborne informovaní, ale len z jedného uhla pohľadu. Dostane sa k nám výber len jedného šéfredaktora. A to je príliš skreslený pohľad na svet. Ak uctievame len jeden zdroj, vystavujeme sa ešte horšiemu riziku. Niektoré informácie sa k nám nemusia dostať vôbec. Verte, že lepšie je mať zlé informácie, ako o nich ani netušiť. Niektoré periodiká systematicky ignorujú konkrétne témy či subjekty. Komunikačné kanály majú svoju obmedzenú kapacitu, triedenie

20

informácií je preto logické. Manipulačný výber je ten, ktorý selektuje informácie podľa vhodnej ideológie alebo ten, ktorý slúži politickému boju.

Z času na čas čítať protivníkov V čase internetu, je hrozba jednostranných informácií rovnaká ako pred 50-timi rokmi. Prístup k zdrojom sa rozšíril, no nemáme na všetky čas a tak stúpla sila odporúčaní, čo čítať a čo nie. Preto, z času na čas, nedajme na odporúčania nášho politického tábora a čítajme médiá protivníka. Dajme si pozor, aby výroky o tom, že tieto noviny sú zaujaté, tamten novinár je hyena, vychádzali z nášho úsudku, nie zo slepej dôvery k nejakej strane. Čím ľahšie vás politici presvedčia, ktoré médiá čítať a ktoré nie, tým ľahšie vás budú mani-


DS.3/2013.indd 20

9/19/13 9:09:01 PM

POLITIKA A SPOLEČNOST pulovať. Takouto selekciou im dávate podstatnú informáciu – vedia čo dennodenne čítate. Svoju komunikáciu potom nemusia nastaviť na fakty, ktoré priniesli iné médiá, ale nastavia ju hlavne na svoje publikum. Na tlačovej konferencii, ktorá sa vám bude zdať ako z inej planéty, presne trafia svojich voličov. Spravia to tak profesionálne, že ponúkané argumenty budú cieľovej skupine logicky zapadať do ich komunikačnej pravdy. Len vy sa budete, našťastie, cítiť ako primitív. No neplašte sa. Veľa tlačových konferencií je primitívnych. Nie každá tlačová konferencia je určená práve vám. Nenamýšľajte si to. Nie všetky správy v televíznych novinách sú pre vás. Sú tam namiešané posolstvá, ktoré vedia na koho a ako majú zacieliť. Váš možno rozčúlia, ale na druhej strane vo vás zarezonujú. Pre strany sú preto televízne noviny výbornou pridanou hodnotou. Aj medializácia povrchných vecí patrí k politike. Strany si robia len svoju prácu. Každý deň pracujú na tom, aby aj zajtra boli pre vás relevantné. Veriť v politike len tým svojím, je najväčším profesionálnym zlyhaním. Treba fandiť, rozlišovať medzi zlými a horšími, dobrými a priemernými, ale netreba zabúdať, že každá strana spraví všetko preto, aby ste verili práve jej. Pri čítaní politického spravodajstva si preto udržujte racionálny odstup od všetkých. Ak neviete uznať silu argumentov a nevidieť, že váš tábor len „politikárči“, tak vás politici ovládajú totálne a dokonale. Práve takých „zapálených“ voličov potrebujú.

Cynický pohľad politikov Občania chcú od politikov slušnosť, pravdu, argumenty. Ale, prečo by sa s týmto pohľadom na správu veci verejných mali stotožniť politici? Cynicky môžu vyžadovať, aby sme si to presadili my. Oni sú na druhej strane brehu. Majú na politiku iný pohľad. Chcú nás ovládať, je to remeslo, ktoré sa musia naučiť. My chceme argumenty, ale oni nám chcú dávkovať emócie. My chceme riešenia, oni nás chcú sprevádzať problémami. Určitý stupeň závislostí je na mieste, pretože vtedy ich vnímame tak, že to, čo hovoria oni, je dôležité. Pre nás je horúca politická kauza otázkou hľadania pravdy. Pre nich nie je každé šokujúce odhalenie vopred prehranou partiou. Prečo priznať chybu alebo škandál dnes? Veď sme ešte neskúsili silu našej demagógie, hovoria si. Využijú krivé argumenty a hlavne schopnosť rečníkov, ktorým ľudia dôverujú. Politici nechcú ustupovať len tak. Vždy sa môžu so zápalom pobiť o to, aby straty na ich mediálnom obraze neboli fatálne. Zaujme to médiá a aj to sa v politike ráta. Ustúpiť tlaku dnes? To je slabosť! Veď zajtra môžu noviny priniesť inú tému a všetko sa prekryje, vyčkávajú politici. Nakoniec si môžu povedať: Čo sa dá vyhrať, to vyhrajme! Nemusíme mediálne vyhrať každú kauzu, ale musíme protivníkom ukázať, že do každej kauzy sa vieme masívne nasadiť. Takto môžu legitímne rozmýšľať politici.

n Člověk by se neměl omezovat pouze na jeden zdroj informací.

Jako tito dva čtenáři tisku, kteří si po přečtení své oblíbené noviny prohodí. Foto: Tomáš Fošum

Politické diskusie sú bojiskom Komunikácia prostredníctvom elektronických masmédií sa považuje za nepriamu. Za posledných 40 rokov sa však médiá stali najdôležitejším politickým bojiskom a je namieste, označiť komunikáciu prostredníctvom televízie za priamu. Tak treba vnímať každú zapnutú kameru. Špeciálnou kategóriou sú televízne politické diskusie. Politik tu dostáva možnosť „priamo“ hovoriť s občanmi. Ak je dostatočne motivovaný, tak moderátora bude natoľko ignorovať, nakoľko mu to bude umožnené. Slušné je rešpektovať pravidlá diskusie a popri tom infikovať divákov frázami, heslami a politickou agendou strany. Radšej skákať do reči, odbiehať, rozprávať dlho, ako venovať bezplatný priestor konkurentovi, takto kalkuluje správny politik. Preto je potrebné vnímať diskusie ako politickú rutinu. Osviežiť ju môže iba nadanie moderátora. Ten odvážny však potrebuje krytie vedenia redakcie alebo samotnej televízie, aby si bol istý, že za dobre odvedenú prácu dostane pochvalu, nie upozornenie.

Snaživých novinárov oceňme Práca novinára je z veľkej časti rutinná. Určitú reportáž by sme „zle“ pripravili aj my. Tak by nás to naučili, pretože tak sa to robí. Každý novinár, ktorý si uvedo



DS.3/2013.indd 21

9/19/13 9:09:02 PM

POLITIKA A SPOLEČNOST dokončení ze strany 21

muje ako môže výsledok ovplyvniť rutina jeho práce, si zaslúži pochvalu. Dve pochvaly si zaslúžia tí novinári, ktorí si uvedomujú, že s rutinou ich práce rátajú aj šikovní politici. Naučiť sa, ako rozmýšľajú médiá sa dá. Preto nie je ťažké predpokladať, čo sa budú novinári pýtať. Najviac stereotypne fungujú televízni reportéri. Vo svojej práci potrebujú hlavne zábery, obraz. Dobrý obraz. Potrebujú politikov pred kamerou. Takúto možnosť im každý deň politici zinscenujú. Zvolajú tlačovú konferenciu. Pre reportérov je táto pseudoudalosť takmer istou príležitosťou, že natočia dobré zábery. Pre politikov je tlačová konferencia istotou, že väčšina novinárov na ňu príde a tak sa dostanú do najsledovanejších televíznych novín. Aj vám sa zdajú niektoré reportáže nelogické? Sú spravené tak, ako keby existovali dve pravdy alebo dve klamstvá. Niekedy takýto chaos v hlavách voličov politikom vyhovuje. Pravda

je jasná, málo koho zaujme, kameru takmer nikdy. No s kauzou sa dá mediálne pracovať. Kauza zaujme médiá, jadro sporu nech si hľadá každý sám. Ani reportér v 90 sekundovej správe nedokáže odhaliť viac. 90 sekúnd na pravdu nikdy stačiť nebude. Toto si pamätajte. Novinár, ktorý si tieto riziká ani neuvedomuje, je len chodiacim mikrofónom, ktorý chce každý politik využiť. Ak teda pochopíme ako musia pracovať politici, zistíme, že profesionálne zdatní musia byť aj novinári. Tých šikovných si ceňme. Snažia sa hľadať pravdu. Robia tak prácu za nás. Tú prácu, na ktorú už my niekedy nemáme čas.

Len nie frustrácia Pohľad na politiku z druhej strany nemusí byť príjemný. Môj pohľad nemusí byť ani presný. Možno sme na tom lepšie, možno horšie. Nikdy však nezaškodí uvažovať o veciach politických aj takto. Nič nie je stratené. Presadzovať ideály je stále potrebné. Žiadať slušnosť, argu-

menty a pravidlá je trvácny a neutíchajúci proces. No, presadia to idealisti, ktorí takto hrubo o politike neuvažujú? Frustrácia nie je na mieste. Ak niekoho politická realita ovalí natoľko, že je slabý ísť ďalej, tak sa vzdáva pred bránou, ktorá sa mu práve otvára. Médiá vnímajme ako partnera šírenia informácií i ako účinnú bariéru prístupu k iným informáciám. Politickú komunikáciu vnímajme aj pozitívne. Môže byť bezpečným značkovaným turistickým chodníkom. No, je demokracia národný park? Nie, nie je. Snažme sa po nej chodiť samostatne a s odvahou. Nepriama forma demokracie je dnes v kríze. Asi aj preto, že pohľad občanov a politikov, je dnes pohľadom z dvoch brehov. Nemusí byť v rozpore, ale dnes sa tak javí. No, ktorý režim dokáže tieto brehy spojiť? Publikované na portáli vrtietpsom.blog.sme.sk, text mierne upravený pre Demokratický stred.

Martin Gonda

Dálnice a rychlostní silnice pro posílení středoevropské identity Ačkoliv příští rok uplyne již desetiletí od vstupu zemí Visegrádské čtyřky do Evropské unie, stále jsou oblasti, kde je rozdíl oproti „starým“ členským státům viditelný na první pohled. Jednou z nich je doprava a zejména chybějící dálniční propojení ve střední Evropě. Hlavně v čase letního cestování (nejenom) k moři si motoristé uvědomí rozdíl oproti sice drahým, ale pohodlným dálnicím ve Francii, Španělsku a Chorvatsku nebo dálničnímu ráji v Německu.

pro ně neznámé části střední Evropy. Dostavění chybějících úseků mezi státy by mohlo výrazně napomoci ekonomice. Pro příklady není nutné chodit daleko. Silnice R49, vedoucí ze Zlína do slovenského Púchova, kde se napojuje na slovenskou D1, by poskytla rychlé spojení mezi průmyslovým Považím na slovenské straně a trochu stranou položeným Zlínem. Ostatně, uvědomili se to i v Bruselu, když právě tuto silnici zahrnuli do revidované sítě koridorů TEN-T.

Při cestě na západ od našich hranic to má motorista jednoduché. Může počítat s hustou sítí dálnic, které na sebe bez problémů navazují, a poměrně dobrou úrovní služeb. Střední Evropa kontruje hustější sítí čerpacích stanic s nižšími cenami a levnějšími kupony (když pomineme slovinské „výpalné“ požadované po turistech směřujících k Jadranu). Také však chybí nejenom vnitrostátní, ale především mezistátní dálniční propojení velkých měst. V situaci, kdy se v Unii přepravuje 8 z 10 pasažérů po silnicích, ať už autokarem nebo vlastním vozidlem, je takovýto nedostatek citelný.

Podobně, o pár kilometrů více na sever, spojnice Žiliny a Ostravy po trase dnešní silnice č. 11 by propojila nejenom dva závody koncernu Hyundai-Kia a mohla by vést ke vzniku jakéhosi nadnárodního evropského Detroitu. Ocelárny v Ostravě, Žilinská univerzita, v minulosti Vysoká škola dopravy a spojov, společně s ostravskými univerzitami by mohly dále doplnit synergii. A poměrně chudý region Kysúc, Oravy a o něco bohatší Turiec, kde má o pár kilometrů dál svůj závod Volkswagen, jsou dobrou zásobárnou pracovní síly a prostorem pro další rozvoj.

A nejde přitom jenom o nepříjemnost pro turisty přepravující se do svých dovolenkových destinací nebo objevující

Česko-slovenská synergie v tomto regionu však nabírá i další rozměr, když si uvědomíme, že v Ostravě se napájí

22


DS.3/2013.indd 22

9/19/13 9:09:02 PM

POLITIKA A SPOLEČNOST / HISTORIE A SOUČASNOST nejenom česká D1 na polskou dálnici A1, ale u česko-slovenských hranic se ve Skalitém napájí na silnici č. 11 i plánována rychlostní silnice S69 do slezské Bielsko-Białe. Propojením obou stran Slezska s tradičně průmyslovým horním Považím by vznikl silný region s několika miliony obyvatel. Silnice S69, společně s již budovaným úsekem slovenské dálnice D3, je opět zařazena do celoevropské sítě koridorů TEN-T. Plány z české strany na dostavění pár desítek kilometrů úseku Český Těšín Jablůnkov však chybí. Ostatně, pozornost na české straně se soustředí téměř výhradně na modernizaci D1 a nejenom propojení R49, n Bez spojení není vedení. Ve střední Evropě je ještě řada míst, která je vhodné propojit. „upgrade“ silnice č. 11, ale kupříkladu Ideálně, pokud to nebude stát více než v Německu. Zdroj: Wikimedia Commons i dostavba R52 z Brna přes Mikulov do Vídně (mimochodem taky součást sítě V4, uvažuje (sice jenom na papíře, ale na Miškolec, by zajisté pomohla rozTEN-T), nebo propojky Praha-České přece jenom) o něco otevřeněji – mezi voji ekonomiky podél východní hraniBudějovice-Linz jaksi stojí. A ještě priority patří dostavba rychlostní sil- ce Unie. Turismu by zase mohlo napomíň se mluví o prodloužení D11 přes nice z Košic do Miškolce. Zajímavé moci propojení Krakova s Budapeští Náchod na Vratislav a další napojení na tomto kousku silnice kromě jiného kolem Tater, přes Oravu a Turiec. se na dálnici Berlín-Krakov. Můžeme je to, že by se dobudovalo alternativza tím hledat poněkud euroskeptič- ní (národní) spojení Bratislavy a Košic Pokud se tedy chce stát středoevroptější postoj Čechů a jejich rezervova- přes Budapešť, což představuje zají- ský prostor kompaktnější a více soudržný názor na Visegrádskou spolupráci? mavý aspekt budování celoevropské- nější, nepůjde to bez propojení kvalitníNebo postačuje propojit českou kotli- sítě TEN-T, jelikož silnice Košice – mi silnicemi. Transevropské koridory nu s každým sousedním státem jedi- Miškolec je její součástí. TEN-T a nástroje pro jejich výstavbu, nou kompletní dálnicí? Pro objektivijsou jednou z příležitostí, jak tohoto cíle tu dodejme, že takové Slovensko je na Příkladů, jak chybějící dálniční dosáhnout. Záleží jenom na jednotlivých tom ještě hůř, do Polska se z něj prostě propojení můžou posílit region střed- státech, jak se k této příležitosti postaví po dálnici nedostanete. ní Evropy, je samozřejmě víc. Silnice a jak rychle pochopí, že „národní zájem“ z Białegostoku přes Lublin a sloven- se může velice jednoduše krýt s cíli Slovensko, které je jaksi tradič- ský Svidník a Prešov do Košic, kde by někde nepříliš vroucně vnímané EU. ně poněkud otevřenější spolupráci ve se napojila na slovenskou D1 a dále Igor Blahušiak středoevropském regionu na platformě pak pokračovala, jak již bylo zmíněno,

České a slovenské úvahy o střední Evropě za 1. světové války Odjezd 64letého politika do exilu s cílem rozbít Rakousko-Uhersko vypadal v roce 1914 jako fantasmagorie. Přesto o čtyři roky později vzniklo Československo, které bylo dovršením českých snah o obnovu státnosti a také prostředím, kde se v následujícím dvacetiletí dotvořil moderní slovenský národ. „Česká a slovenská otázka se nedaly řešit jinak než v rámci reorganizované střední Evropy,“ napsal slovenský historik Dušan Kováč. Upozornil tak na důležitý fakt – mělo-li vzniknout Československo, muselo Rakousko-Uhersko zaniknout.

Masaryk a monarchie: od kritika k bořiteli Tomáš G. Masaryk dlouho souzněl s hlavním proudem české politiky, který žádal pouze reformu monarchie smě-

rem k federalizaci a větší autonomii národů. Bral jako fakt, že je Rakousko-Uhersko nezbytností, protože český národ není dostatečně velký, aby si mohl dovolit úplnou politickou nezávislost. Jeho loajalita však byla podmíněná. Ve studii o Františku Palackém (1898) konstatoval zásadní rozpor mezi idejí českou a rakousko-uherskou a uvedl, že je možné jít cestou samostatnosti, zesílí-li v Evropě demokracie a snahy sociální. Kdy se Masaryk s monarchií myšlenkově úplně rozešel? Na oslavě svých šedesátých narozenin v roce 1910 měl prohlásit, že Rakousko si nezasluhuje nic jiného než dynamit, který by je rozmetal na kousíčky. Je možné, že zlom nastal v letech 1908-1909 v důsledku anexe Bosny



DS.3/2013.indd 23

9/19/13 9:09:18 PM

HISTORIE A SOUČASNOST dokončení ze strany 23

a Hercegoviny a vykonstruovaného tzv. záhřebského procesu s představiteli Srbů a Chorvatů, založeného na falešných dokumentech, připravených přímo na pokyn ministra zahraničí Aehrentala. Masaryk nikdy příliš neodděloval vnitřní a zahraniční politiku monarchie. Kritizoval závislost Rakousko-Uherska na Německu v rámci Trojspolku a chtěl změnit jeho cíle na Balkáně, kde nesouhlasil s tvrdým postojem vůči Srbům. V jednom ze svých posledních vystoupení na Říšské radě v květnu 1913 uvedl, že „ubohá zahraniční pozice Rakouska spočívá na nemožné vnitřní politice, ne naopak. Rakousko… neustále vede válku ne navenek, nýbrž uvnitř, proti svým vlastním, proti svým dobrým národům,“ řekl jako poslanec.

Mesianista i pragmatik Masaryk měl osobnostní předpoklady pro úspěšnou roli revolucionáře, kterým v jádru zřejmě byl, byť ve svém myšlení neustále zdůrazňoval význam evoluce před revolucí a zápasil s otázkou války a násilí. Co jiného než revoluční čin však byl jeho aktivní podíl na likvidaci státu, který většina tehdejších evropských politiků považovala za nutný předpoklad stability ve střední Evropě? Masaryk nakonec v exilu uspěl, počítal ale i s tím, že se již do vlasti nevrátí a bude následovat příkladu Komenského, kterého obdivoval. Bibli kralickou a Kšaft umírající matky Jednoty bratrské měl podle svých slov při sobě po celou válku. Jen pro připomenutí: Komenský vyjadřuje víru, že se český a moravský lid ujme odkazu Jednoty a využije ho v příštích generacích. Masaryk nakonec svoji závěť ve vyhnanství psát nemusel, v knize Světová revoluce však přiznává, že se konečného rozhodnutí odejít obával, protože „krk je také politikům velmi milou částí těla…“ Však ho také v Rakousku odsoudili v nepřítomnosti k trestu smrti. V Masarykových činech byl vždycky přítomen náboženský prvek, možná až mesianismus, který ho hnal dopředu. Byl-li přesvědčen, že jedná správně, dovedl jít proti davu i dějinám. Dokázal jednat realisticky a pragmaticky, jít k cíli postupně a klikatými cestičkami, zároveň se však mnoho-

krát dostal v české společnosti do naprosté izolace. Asi nejhorší pád zažil během hilsneriády, kdy uvažoval o emigraci do Spojených států. Nikdy ale neustoupil. „Masarykova pozice byla založena na zvláštní směsi hluboké znalosti a často dogmatického a karatelského přístupu; spojoval se v ní realismus s ideologií,“ píše britský historik H. Gordon Skilling. K Masarykovi spíše kritický exilový historik Josef Kalvoda tvrdí, že zatímco Karel Kramář a většina českých politiků byli aristotelští pragmatici, kteří akceptovali pluralistickou povahu české společnosti a chápali politiku jako umění možného, byl Masaryk platónský monistický ideolog, který chtěl společnost měnit. Není ale toto důležitý předpoklad pro podobné aktivity, jako je zboření jedné z velmocí v Evropě?

Rakousko ztratilo právo existovat Programy a memoranda, které za války v československém exilu vznikaly, měly propagandistický a pragmatický charakter. Byly určené vládám a veřejnosti válčících států a odrážely realitu na bojištích. Proto v nich hrálo důležitou roli i carské Rusko, přestože Masaryk měl po vydání své knihy Rusko a Evropa (1913) vstup do země zakázán. Základní argumentace se ovšem nikdy neměnila – likvidace Rakousko-Uherska je pro Francii a Velkou Británii možná a užitečná, protože se stalo vazalem Německa a neplní svoji historickou funkci stabilizačního faktoru ve střední Evropě; nově vzniklý stát Čechů a Slováků bude spolu s dalšími slovanskými národy hradbou proti pangermanismu. „Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost Rakousko-Uherska – a byl to jednu dobu sám Palacký –, chtěli federativní soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak RakouskoUhersko dualistické stalo se potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě a zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na východ, bez vlastního pozitivního cíle…,“ vyhlásil 14. listopadu 1915 Český komitét zahraniční, který předcházel Československé národní radě. Memorandum z dubna 1916 vzniklé za cesty Milana Rastislava Štefánika do Itálie dále rozvíjí představy o uspořádání střední Evropy, kterou chápe jako zónu malých národů. Hlavně románské a slovanské národy žijí v podmínkách národnostního útlaku, což tento prostor činí nebezpečným. Podle Štefánika bojují Jihoslované, Čechoslováci a Poláci o samostatnost. Pokud ji získají, napětí v regionu se oslabí. V úvahách z roku 1916 tvoří jádro protigermánské bariéry Československo a Polsko, opírající se o Rusko a spolupracující s Itálií a Jihoslovany. Proto se objevovala i myšlenka tzv. koridoru, který by slovanské státy propojil. Masaryk sám považoval tento plán za nerealistický.

Nová Evropa: demokracie proti teokracii n Skupina amerických gentlemanů si zvědavě prohlíží novou mapu Evropy.

24


Důležitá byla nejen memoranda, ale i Masarykova kniha Nová Evropa. Stanovisko slovanské, kterou napsal v letech 1917-1918. Reagoval mimo jiné na německého politika


DS.3/2013.indd 24

9/19/13 9:09:18 PM

HISTORIE A SOUČASNOST Friedricha Naumanna a jeho knihu Mitteleuropa z října 1915. Naumann nebyl pangermánský nacionalista, ale i tak fakticky navrhoval pohlcení habsburské monarchie v rámci německého „moře“. Chtěl vytvořit středoevropský „organizační stát” a „hospodářský národ”. České státní právo Naumann nebral v úvahu kvůli silné německé menšině, i když uznával českou královskou tradici. Námitky Staroprusů, Starorakušanů, Čechů, Poláků, Jihoslovanů, Rumunů, a zčásti i Maďarů chtěl Naumann během jedné generace překonat dlouhodobou, vstřícnou a citlivou politikou. Němci měli také projevit dostatečnou ústupnost a vstřícnost vůči zúčastněným sousedním jazykům. Taková politika „bílého muže“ v Africe... V polovině války, kdy vítězství Spojenců nebylo vůbec jisté a řada českých politiků čekala ve vězení na popravu (Kramář, Rašín, Klofáč aj.), sice Naumannova koncepce dávala naději na existenci českého národa, ale jinak byla tato „umírněná“ představa samozřejmě zcela nepřijatelná. Masaryk ve svých vzpomínkách na exilové působení píše, že k jeho vystoupení proti Rakousku přispěla i setkání s některými německými politiky ve Vídni krátce před jeho odchodem, například s bývalým ministerským předsedou Předlitavska Ernestem von Koerberem, s nímž podle svých slov „častěji mluvíval hodně odkrytě“. Koerber mu potvrdil, že podle něho nebude Vídeň schopna nutných reforem, pokud vyhraje: „Po válce vítězné budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralizovat a germanizovat, bude absolutism s parlamentní okrasou.“ Masarykova politická pozice založená na rovnoprávnosti národů, všeobecném volebním právu a obdivu k anglosaské demokracii s tím byla v úplném rozporu. Masaryk psal Novou Evropu již v době, kdy do války vstoupily Spojené státy a v Rusku padl režim cara Mikuláše II. Díky tomu mohl oživit svoje pojetí války jako střetu demokracií (Velká Británie, Francie, Spojené státy) a autoritářských teokracií, kam

n Mapa Evropy v roce 1914 byla přehlednější...

kromě Rakousko-Uherska, Německa a Turecka řadil také carské Rusko. Pro Masaryka se tak Světová válka změnila ve Světovou revoluci. Její součástí byl i vznik Československa a reorganizace prostoru střední Evropy. „Jestliže by československý národ zůstal v područí Němců a spojených s Němci Asiatů (Maďarů, Turků) anebo dokonce padl, pangermánská centrální Evropa a její další politické následky budou uskutečněny,“ strašil i argumentoval. „Československá otázka je otázkou světovou a je otázkou právě této války; svobodné Čechy, anebo reakční Rakousko… – to je pro Evropu a Ameriku, pro myslící Evropu a Ameriku volba.“ Masaryk také velice tvrdě dehonestoval celé Rakousko a všechno co ho představovalo. Tvrdil, že je to umělý stát, který udržuje v područí dynastie a německá a maďarská minorita. „Jestli je zásada práva národů na sebeurčení míněna doopravdy, Rakousko-Uhersko je politicky a mravně souzeno… Rakousko je celou svou podstatou, svou historií, zeměpisem a etnografií negací moderního státu a moderní národnosti… je pouhým přívěskem Německa /a/ svým středověkým dynastickým teokratismem je negací národnosti… Evropa a Amerika mají volbu mezi degene-

Zdroj. Wikimedia Commons

rovanou dynastií a svobodou devíti národů… Rozčlenění Rakouska je přirozeným a nutným historickým procesem,“ napsal Masaryk v této propagandistické brožuře.

Benešova sázka na velmoci Při úvahách exilu nelze pominout jeden důležitý aspekt středoevropské otázky – závislost na velmocích. Bez vítězství států Dohody ve válce se těžko mohly uskutečnit její válečné cíle. Vznik Československa také nepodporoval každý, zvláště na britský „Foreign Office“ neměli vliv pouze jeho zastánci jako Robert W. Seton-Watson či Wickham Steed. Mnozí angličtí a francouzští politici a vojáci ještě na jaře roku 1918 nevzdávali poměrně logickou možnost odpadnutí Rakousko-Uherska od německého císařství Viléma II. Zvláště když nový císař Karel I. o možnosti separátního míru uvažoval a udělal v tomto směru i některé sondáže. Ani ve „14 bodech“ amerického prezidenta Wilsona z ledna 1918, které dávaly najevo válečné cíle Spojených států, se nepočítalo s rozbitím Rakousko-Uherska. Wilson zmiňoval pouze vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj jeho národů.



DS.3/2013.indd 25

9/19/13 9:09:18 PM


Ze sídla na ulici Rue Bonaparte v Paříži měl velmoci „na starosti“ Edvard Beneš, který se cílevědomě snažil o uznání Československé národní rady. Méně pozornosti již věnoval budoucím sousedům. „Jeho středoevropská politika byla tedy postavená na arbitráži velmocí, zárukách velmocí a nikoli na vnitřní reorganizaci prostoru samotnými národy,“ upozorňuje historik Dušan Kováč. Během války to rozhodně nebyl problém, protože předpoklad, že o všem podstatném rozhodne mírová konference, byl správný. Potenciálně v něm ale existovala skrytá rizika.

Středoevropské úvahy po roce 1918 Masaryk tvrdil, že po dezintegraci a individualizaci střední Evropy nastane její nová integrace. „Skutečná federace národů nastane teprve, až národové budou volní a sami se spojí,“ říkal, když předvídal vznik federací menších států, na základě nichž se zorganizuje celý kontinent. Krátkodechým pokusem o podobný projekt ve střední Evropě byla Demokratická středoevropská unie existující od 3. říj-

na 1918. Existovala měsíc, než ji pohřbily národní spory mezi Poláky a Ukrajinci. Sám Masaryk byl vůči ní skeptický. Unie zřejmě vznikla spíše jako úlitba prezidentu Wilsonovi. Její duší byl hlavně americký sociolog Herbert A. Miller, který se stal jejím výkonným ředitelem. Československé snahy se po vzniku republiky zaměřily na budování státu. Nebylo to úplně jednoduché, protože státní moc musela prosadit svoji autoritu v německých oblastech, vedla ozbrojený střet s Polskem o hranici na Těšínsku a dobývala východní a jižní Slovensko, kde se ustavila bolševická Slovenská republika rad. Myšlenka reorganizace střední Evropy byla odložena na neurčito. Nové hranice utvořila Versailleská mírová konference a plebiscity. Myšlenku politické integrace nahradily spíše ekonomické snahy o zachování alespoň něčeho z „jednotného trhu“ monarchie. Ani ty však nakonec nebyly příliš úspěšné a vzájemný obchod po celé meziválečné období postupně klesal. Myšlenku hospodářské spolupráce udržoval při životě maďarský profesor ekonomie Elemér Hantos, který našel spřízněné duše i v Československu, například velvyslance v Maďarsku a Rakousku

Hugo Vavrečku nebo zlínského obuvního magnáta Tomáše Baťu. Asi nejvýznamnějším propagátorem životní důležitosti středoevropské spolupráce byl v Československu agrární politik Milan Hodža. Již před 1. světovou válkou patřil k tzv. Belvedérskému kruhu kolem Františka Ferdinanda d´Este, který plánoval přetvořit dualistickou monarchii do „Velkého Rakouska“, kde by jednotlivé národy měly vlastní autonomii. Hodža chápal střední Evropu jako organický celek mezi Německem a Ruskem. Nevylučoval z něho Rakousko ani Maďarsko a jako velvyslanec v Budapešti se dostal do sporu s Benešem, protože nesouhlasil, aby československá hranice vedla územím s převahou maďarského obyvatelstva. V poválečné realitě usiloval o sblížení mezi státy Malé dohody (ČSR, Jugoslávie, Rumunsko) a státy Římského protokolu (Itálie, Rakousko, Maďarsko). Jeho představy se ale neuskutečnily, protože kromě oficiální československé zahraničně-politické linie, která spoléhala na Francii, narážely i na zájmy domácího průmyslu. Agrární demokracie, na níž měla spolupráce ve střední Evropě podle Hodžy existovat, obsahovala v sobě řadu problémů. To ale i orientace na Francii a Velkou Británii, která od počátku naznačovala, že pro ni střední Evropa není prioritou. „Nelze… přehlédnout, že zakladatelé Československé republiky přecenili mocenskopolitický a hospodářský zájem Francie a Velké Británie o střední Evropu a podcenili regenerační sílu Německa,“ napsal historik Jiří Kořalka v revue Dějiny a současnost. Částečně se dá říci, že se západní politici mohli cítit podvedeni, protože žádná stabilita ve střední Evropě po pádu RakouskoUherska nenastala. Kritizovat Beneše a oficiální zahraniční politiku je dnes snadné a laciné, protože si samozřejmě složité geopolitické postavení regionu uvědomovala. Československo se snažilo i o pragmatickou spolupráci, ale marná snaha, základem všeho byly roky 1918-1920, kdy nad integrací převážila dezintegrace.

n ... na mapě z roku 1920 už je to horší. Ale zase je tam Československo.

26


Petr Zenkner


DS.3/2013.indd 26

9/19/13 9:09:19 PM

HISTORIE A SOUČASNOST

Česko-německé vztahy a českoslovenští obránci v kontextu Mnichovské krize V těchto dnech si připomínáme 75. výročí událostí, které výrazně poznamenaly naši zemi. Podzim roku 1938 se zapsal černým písmem do historie českého národa a navždy změnil život milionům lidí. Události ze září a měsíců následujících postupně vedly k rozkladu a zániku demokratického Československa. Celý problém odvíjející se od národnostní nesnášenlivosti Němců s Čechy ale nebyl záležitostí těch několika málo měsíců, jeho zárodky lze vysledovat ještě před vznikem Československé republiky. Již od středověku panovala určitá míra napětí mezi oběma skupinami. To bylo způsobováno jazykovými, sociálními a později i politickými odlišnostmi. Konec první světové války a vznik československého státu začal psát novou kapitolu v česko-německých vztazích. Jednu z prvních otázek, kterou musela nově vzniklá republika řešit, byly hranice. Československá republika začala systematicky obsazovat všechna území, která považovala za nezbytná pro budoucí rozsah státu a jeho ekonomickou a vojenskou stabilitu. Zamýšlená hranice obnovovaná v historických zemských hranicích ovšem nerespektovala národnostní poměry. Československo si nárokovalo i území s národnostní většinou Němců, Maďarů či Poláků. Zejména Němci a Maďaři, obávajíce se ztráty svého dřívějšího výsadního postavení z dob monarchie, odmítali setrvání v novém státě Čechů a Slováků. Němečtí obyvatelé v příhraničních oblastech se rozhodli vytvořit německé provincie a na základě principu sebeurčení národů požadovali jejich připojení k Německému Rakousku. Tyto snahy však byly vzápětí zmařeny obsazením území československými vojsky. Vyvolalo to vlnu nepokojů, při které došlo k usmrcení několika desítek občanů německé národnosti, nicméně to již nic nezměnilo na stavu věci a Československá republika byla ve svých hranicích definitivně uznána pařížskou mírovou konferencí. Musela se ovšem zavázat k ochraně a nediskriminaci národnostních menšin. Po těchto událostech nastalo zklidnění. Významnou roli v tom sehrál i fakt, že život v Československu byl lepší než v Rakousku nebo Německu, kde vládl značný politický chaos a ekonomické problémy. Pocit křivdy v československých Němcích ovšem zůstal a bylo otázkou času, kdy bude plamen nesnášenlivosti opět rozdmýchán.

Hospodářská krize jako rozbuška Novou eskalaci napětí s sebou ve třicátých letech přinesla světová hospodářská krize, která citelně dopadla na Československo a zejména na pohraniční oblasti sousedící s Německem. Zatímco v pohraničních oblastech Československa byla vysoká nezaměstnanost a málo peněz, sousední nacistické Německo pod vedením Adolfa Hitlera

n Henleinovci před příchodem německé armády s nadšením likvidují

čs. hraniční orientační sloup, symbol nenáviděného Československa. Zdroj: Wikipedia

zažívalo díky masivnímu zbrojení a odpouštění válečných reparací hospodářský vzestup. To u českých Němců vyvolávalo iluzi, že nacisté mají lék na krizi. Této situace dokázala bravurně využít separatistická Sudetendeutsche Partei (SdP) pod vedením Konrada Henleina, jež byla de facto Hitlerovým nástrojem pro rozbití demokratického Československa. SdP díky svému ostrému vystupování vůči československému vedení získávala masivní podporu německého obyvatelstva, což se projevilo na výsledku parlamentních voleb v roce 1935. Tehdy SdP získala největší počet hlasů ze všech kandidujících stran, ovšem díky přepočtovým koeficientům se nestala vítězem voleb.Nad budoucností svobodné Československé republiky se tak začala stahovat pomyslná mračna. Českoslovenští představitelé i armáda si byli vědomi možného nebezpečí od nacistického Německa a zfanatizovaných Němců a začali proto přijímat relevantní opatření. Byly schvalovány zákony a předpisy na obranu státu, probíhaly masivní investice do průmyslu (zejména zbrojního), docházelo ke zvyšování počtu příslušníků ozbrojených sborů a jejich celkové modernizaci, byla započata výstavba pohraničního opevnění. Republika se postupně připravovala na ozbrojený konflikt. Události nadcházejících let ovšem veškerá přijímaná opatření znehodnotily. Rozhodujícím se stal již v úvodu zmíněný rok 1938. Situace v německém pohraničí se stávala pro české obyvatele nesnesitelnou. Mnohde čelili častým posměškům a urážkám, později i fyzickým útokům. Býval problém i s běžnými nákupy, když němečtí obchodníci odmítali svým českým spoluobčanům cokoli prodávat. Složitou situaci zažívali především státní zaměstnanci, kteří vykonávali v oblastech službu a neměli vybudované vlastní zázemí. Ti bývali



DS.3/2013.indd 27

9/19/13 9:09:19 PM


německými majiteli domů vyhazováni nebo museli za vysoké ceny bydlet v nevyhovujících podmínkách. Rozbitá okna služeben a bytů byla skoro na denním pořádku. Jaro roku 1938 bylo ve znamení neustále se zhoršující bezpečnostní i politické situace. Když v březnu napochodovala německá vojska bez odporu do Rakouska, byl to pro mnohé nečekaný šok, protože se naše republika ocitla ještě ve větším nepřátelském sevření. I přes ujišťování německé diplomacie bylo téměř jisté, že dalším cílem Hitlerovy expanzivní politiky bude Československo. 24. dubna se v Karlových Varech konal sjezd SdP, kde byly vyhlášeny vůči československé vládě požadavky, které fakticky vyžadovaly autonomii pro německé oblasti. Vláda je razantně odmítla. V té době již v pohraničí naplno probíhala nepřátelská zpravodajská činnost mapující budování opevnění a dalších obranných prvků, docházelo k častému narušování vzdušného prostoru německými průzkumnými letouny, rostl objem pašovaných zbraní.

Republika volá SOS V květnu naše zpravodajské orgány přišly se znepokojující zprávou, že se u našich hranic soustřeďuje německá armáda. Vzhledem k právě probíhajícím volbám a hrozícímu ozbrojenému povstání rozhodla vláda o přijetí mimořád-

ných opatření a zvýšení okamžité obranyschopnosti země. Byly aktivovány jednotky Stráže obrany státu (SOS), které zaujaly svá polní stanoviště, kde vydržely několik týdnů. Jednotky SOS se skládaly z příslušníků četnictva, finanční stráže, policejních strážních sborů, obecní stráže bezpečnosti, vojenských posil a jiných osob majících postavení veřejné stráže či dalších zaměstnanců státu. Mezi úkoly SOS patřilo např. chránit zabezpečovací zařízení na hranicích, uzavírat hranice, zamezit nepříteli průzkum na čs. území, pozorovat nepřátelské území, provádět výzvědnou a obrannou službu, spolupomáhat při ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti. V případě silného náporu nepřítele měly tyto jednotky ustoupit po určených trasách a při ústupu zdržovat postup nepřátel na takticky výhodných místech. SOS byla z právního hlediska v době ohrožení postavena na stejnou úroveň s armádou K ostraze hranic nastoupilo téměř 28 000 „sosáků“, kteří byli odhodláni bránit svou zemi a sloužit za nelehkých podmínek. Řada z nich byla ubytována pod širým nebem, mezi posledními zbytky sněhu a za sychravého počasí. Byli odkázáni na nepravidelný přísun stravy, nevyhovující výstroj i zázemí. Služba byla po fyzické i psychické stránce velmi vyčerpávající - příslušníci SOS byli ze strany německých spoluobčanů prohlašováni za nepřátele, společně se svými rodinami byli předmětem výhrůžek a útoků. Řada příslušníků z vojenských posil byla kvůli své službě v SOS propuštěna z práce. Ostudně se ke svým zaměstnancům sloužícím v SOS zachovaly některé státní úřady (zejména ministerstvo železnic), neboť nebyly ochotny uznat rovnocennost služby v SOS se službou vojenskou a odmítaly jim proplatit plat za dobu strávenou při obraně země. Květnová mimořádná opatření byla i přes drobné nedostatky provedena s důkladností a disciplínou, čímž překvapila doslova celý svět. Zároveň byla studenou sprchou pro Němce.Jejich provokativní a povýšenecké chování nahradily bezradnost a nejistota, řada z nich se rozhodla pro odchod ze země.Léto pak proběhlo v relativním klidu,ovšem s jeho koncem se začaly množit incidenty a nové útoky. Dne 12. září 1938 Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku přednesl štvavý projev zamířený proti Československé republice. Zfanatizovaní Němci žijící v pohraničí poté začali hromadně demonstrovat a otevřeně vystupovat proti československé vládě. Pohraničními oblastmi se začala šířit vlna násilí. Pod taktovkou SdP začali Němci napadat služebny státní moci, docházelo k útokům na Čechy, Židy, německé antifašisty, jejich obchody a byty. Násilnosti byly tak brutální, že při nich bylo zavražděno několik desítek osob. Nad některými oblastmi tak muselo být vyhlášeno stanné právo. Velmi krvavé útoky se udály např. v Habartově, Krajkové, Bublavě, Liptani, Varnsdorfu a Chebu.

n „Vlast nedáme“, píše jeden z vojáků během mobilizace. Co si asi myslel tento voják o měsíc později?

28


V reakci na Hitlerův projev byly okamžitě uvedeny do pohotovosti prapory SOS i armáda, jež aktivovala také opevnění a leteckou hlásnou službu v očekávání možného útoku německé armády. Do potlačení povstání byly především v severních a západních Čechách zapoje-


DS.3/2013.indd 28

9/19/13 9:09:19 PM

HISTORIE A SOUČASNOST ny i obrněné automobily a tanky. Československé vládě se na chvíli podařilo dostat situaci pod kontrolu, v té souvislosti 16. září zakázala činnost SdP.

níci se se situací vyrovnávali konzumací alkoholu a výtržnostmi. Zaznamenány jsou dvě desítky případů, kdy se čs. vojáci nedokázali smířit s kapitulací a spáchali sebevraždu.

Adolf Hitler proto dal rozkaz k zformování teroristických jednotek Sudetoněmeckého freikorpsu (SFK), které měly podnikat teroristické akce proti československé moci. Němečtí obyvatelé opět začali opouštět Československo, SFK započal s novými a agresivnějšími útoky na československé obránce a opět začala téct krev.

Nicméně přes všechny tyto excesy jednotky dokázaly uposlechnout rozkaz a ustoupit na nové hranice. Ani to ale nebylo bez problémů.Ustupující obránci museli snášet posměšky, nadávky nebo útoky vítězně naladěného německého obyvatelstva, navíc poslední „sosáci“ mnohdy odcházeli současně s příchodem německých vojsk. Z pohraničí do vnitrozemí kromě toho odešlo více než 250 000 obyvatel. Ti často museli opustit zaměstnání a téměř všechen majetek a začínat znovu od začátku. Dalších téměř 400 000 v pohraničí zůstalo a muselo snášet německou šikanu.

Německým útokům museli opět čelit i občané s antifašistickým smýšlením či obyčejní státní úředníci. Rozhořel se tak ve velkém měřítku nový německý puč.Ten byl v některých oblastech tak vyhrocený, že tam Československo ztratilo jakoukoliv kontrolu a znovu ji obnovilo až po válce v roce 1945. Řada obránců, úředníků či antifašistů, ale také jejich rodinných příslušníků bylo zajato a odvlečeno k uvěznění do Německa. Dne 23. září 1938 vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci pro všechny muže do 40 let věku a přijala nezbytná opatření pro možný válečný konflikt.Mobilizace byla československým obyvatelstvem přijata s nadšením. Do služby ke skoro 30 000 příslušníků SOS nastoupilo 1 128 000 vojáků.Po vyhlášení mobilizace došlo v příhraničních oblastech k hromadnému úprku německého obyvatelstva do Německa, řada vesnic zůstala téměř prázdných. Zmizelo mnoho německých mužů, kteří odmítli nastoupit do čs. armády a přihlašovali se do řad SFK či podobně zaměřených uskupení. Obyvatelstvo české národnosti či loajální Němci se z obav před možnými útoky naopak uchylovali do vnitrozemí. Vyhrocených československo-německých vztahů využilo také Polsko, které se rozhodlo získat Těšínsko. Za tím účelem byly vytvořeny speciální oddíly k podnikání diverzních akcí na československém území.

Vojsko po Mnichovu: smutek, alkohol i sebevraždy V době plné bojové pohotovosti a očekávání otevřeného válečného konfliktu s nepřítelem, v době, kdy byli českoslovenští obránci odhodláni bojovat do posledního náboje a obětovat i svůj život, byla 30. září 1938 Československu vražena dýka do zad v podobě Mnichovské dohody. Československá republika byla donucena odstoupit pohraničí Německu, vzápětí s územními požadavky přispěchaly Polsko a Maďarsko. Od 1. října pak začalo obsazování československého pohraničí. Kapitulace citelně otřásla morálkou i smýšlením obyvatel. Mnichovský syndrom malosti a beznaděje zasáhl všechny společenské vrstvy napříč celou republikou. Těžko si lze představit, jak se v těch smutných dnech museli cítit naši vojáci a příslušníci SOS, kteří najednou místo budování obrany ji měli rozebrat a bez boje odejít. V těžké situaci se ocitli velitelé, kteří ač nesouhlasili s kapitulací, museli přinutit své mužstvo k ústupu. Někteří přísluš-

„Sosáci“ a vojáci postupně zahájili službu na nových, ale vnucených hranicích. Situace se postupně zklidňovala, i když až do listopadu 1938 proběhlo z německé strany ještě několik ozbrojených útoků (např. Český Krumlov nebo Moravská Chrastová). Začalo období tzv. druhé republiky, která však kvůli vnuceným hranicím a Hitlerově hamižnosti byla odsouzena k záhubě.

Někteří to nevzdali! Když se připomínají události osmatřicátého roku v Československu, často se zmiňují politické a bezpečnostní souvislosti, opomíjí se ale osudy těch, kteří se zbraní v ruce bránili svou vlast před teroristickými výpady a byli pro svou milovanou zemi ochotni položit i své životy. Na tomto místě je důležité připomenout i řadu československých občanů německé národnosti, kteří odmítali nacistickou ideologii i separatistické tendence ostatních Němců a byli po celou dobu loajální k Československé republice. Tvrzení, že československé pohraničí bylo vydáno hitlerovskému Německu a dalším nepřátelům „bez jediného výstřelu“, není v žádném případě pravda! Bez výstřelu se možná vzdali prezident, vláda nebo politici, ale v pohraničí sváděli příslušníci československých ozbrojených složek krvavé boje. První výstřely zazněly již v noci 20. května 1938 v západních Čechách, poslední byly vypáleny 17. března 1939 na Podkarpatské Rusi. Po celou tu dobu byl československý stát bráněn před vnější i vnitřní agresí. Přestože byla Československá republika oficiálně v mírovém stavu se všemi svými sousedy, v bojích s Německem, Polskem a Maďarskem padlo při pokusech ovládnout československé pohraničí v období od května 1938 do března 1939 více jak 450 našich občanů, několik dalších stovek jich bylo raněno (často s doživotními následky), přes dva tisíce padlo do zajetí. Počty obětí bohužel nejsou úplné, soupis se stále ještě rozšiřuje o další a další jména.Odhodlání, s jakým českoslovenští občané a příslušníci finanční stráže, četnictva, policie nebo armády byli ochotni bránit svou milovanou vlast, si zaslouží náš respekt a úctu. ČEST JEJICH PAMÁTCE! Ladislav Havelka


DS.3/2013.indd 29

9/19/13 9:09:20 PM

HISTORIE A SOUČASNOST

Přátelme se s žehem aneb kremace jako kostnické dědictví i pokrok „Za pětasedmdesát minut se slečna Čárská promění v popel a naplní urnu...Ale duše ne, ta do urny nejde, ta se převtělí, osvobodí, jak říkají Tibeťané... Vzlétne do éteru.“ Kdo by neznal páně Hrušínského komentář nad rakví z kultovního filmu Juraje Herze Spalovač mrtvol.Příběh Ladislava Fuchse na pozadí nastupující nacistické okupace o přeměně psychicky narušeného Karla Kopfrkingla, trpícího obsesí vysvobozovat bytosti z utrpení jejich zpopelněním, zároveň ovlivnil do určité míry i představy mnohých z nás o instituci kremace jako takové. Česká společnost patří v současné době k největším příznivcům kremačních pohřbů na světě. Pomineme-li samozřejmě země s majoritou takového nábožensko-kulturního ritu, který přímo takovýto způsob pohřbu v sobě zahrnuje. V našem židovsko-křesťanském kulturním okruhu Evropy tomu tak však není, takže co je vlastně hlavním důvodem takové popularity?Hned se nám nabízí odpověď, že se jedná o masivní vliv materialistického ateismu, avšak nahlédneme-li k našim sousedům, historicky zatíženým taktéž komunistickou totalitou, paralelu k této zálibě tam v takové míře nenalezneme. Nicméně bývalému režimu nelze upřít také značné zásluhy na propagaci a zejména realizaci pohřbů žehem. Tematiku holocaustu vynechme úplně, nicméně je nutné dodat, že právě na základě těchto událostí po druhé světové válce zavládla nechuť ke spalování lidí, zejména u německé populace, která se v našem regionu o cineraci zasazovala nejintenzivněji už od konce 19. století.Ale vraťme se na samotný počátek iniciativy za možnost zpopelňování mrtvých.V Českých zemích bylo aktivních hned několik skupin, které s různou motivací mířily ke stejnému cíli – legalizaci nekrokaustie. Počátky těchto snah sahají ještě do doby rakousko-uherského katolického impéria, kde zákonná kremace byla pouze utopickou představou.

Iniciativa ze Sudet Bezesporu nejvíce kladných ohlasů pro „pokrokový“ způsob pohřbívání byl ze strany českých Němců. V Liberci působila jedna z největších skupin hlásících se k vídeňskému spolku Die Flamme, založenému v roce 1885. Zpočátku však tehdejší legislativa Rakouska-Uherska příznivcům žehu neumožňovala krematorium zbudovat, natož zprovoznit, a tak zájemci o kremaci museli využívat zařízení v nedalekém Zittau. V Německu byla totiž tato forma pohřbu oficiálně povolena už od konce 19. století (v Itálii dokonce od roku 1874). Spolku se nakonec podařilo stavbu krematoria, prvního na našem území a vůbec prvního i v celém RakouskuUhersku, prosadit. Projekt byl započat už v roce 1913 a výstavba tzv. Feuerburgu architekta Rudolfa Bitzana trvala až do roku 1917, v té době ještě se zákazem využití. Zkušebně v něm byla spálena jen dvě zvířecí těla. Návrh na „fakultativní spalování mrtvol“ byl sice přijat už v roce 1910, ale fakticky nevstoupil v platnost po zbytek trvání habsburské říše. Onen návrh poprvé přednesli německy mluvící poslanci, reprezentovaní moravsko-ostravským starostou Gustavem Fiedlerem, na půdě Moravského zemského sněmu v Brně. Téma trochu narušilo pro hlasování standardní zájmovou polaritu německo-českou, tentokráte šlo i o pozici prokatolickou versus pokrokovou a protestantskou. Aktivní Ostrava pak uvedla do provozu své krematorium v roce 1925, Brno o pět let později. Opět s největší podporou ze strany českých Němců, jak v prosazování obou projektů, tak i v objednávkách spalování jako takového.Českoslovenští spiritisté ve dvacátých letech začali také jevit zájem o zpopelnění. Původně se snažili o pohřeb do země bez symbolů a projevů prezentujících církev a také bez přítomnosti kněze. Později se přiklonili i k variantě pohřbu žehem. Opět se jednalo převážně o německé obyvatelstvo.

Aktivní střed Praha však nezůstávala pozadu. Společnost pro spalování mrtvol založil MUDr. Jindřich Záhoř, zastávající také funkci pražského městského hygienika. Hlavní agendou spolku byla zejména širší osvěta formou přednášek a tiskovin vysvětlujících pozitiva zpopelňování těl. Nebyli však jedinými na pražské scéně: částečně i politická protihabsburská aktivita byla náplní od roku 1907 samostatné frakce Volné myšlenky, sdružení Krematorium – spolek pro spalování mrtvých s předsedou Jaroslavem Kvapilem, původně divadelním režisérem, po roce 1918 členem Ústavodárného shromáždění. Tzv. „Lex Kvapil“, neboli uzákonění pohřbu žehem, byl schválen v roce 1919. Budování krematorií už stát nebránil.

Následuj Mistra Argumentů do diskuze o kladech výstavby chrámů ohně bylo hned několik. Můžeme začít praktickými důvody, jako Žádné krematorium, melancholická romantika, prolínající se svět je omezené a již téměř vyčerpané volné místo na městských živých a mrtvých. Foto: Tomáš Fošum

n Pohraniční klasika v Josefově Dole v Jizerských horách.

30


DS.3/2013.indd 30

9/19/13 9:09:20 PM

KULTURA hřbitovech. Bylo poukazováno i na ekonomický potenciál kremace stát se při větším rozšíření levnější variantou oproti inhumaci. Z hygienického hlediska lze brát zpopelnění jako jedinou bezpečnou formou naložení s mrtvým tělem. Vyzdvihována byla i celá estetika věci a určitá posvátnost a důstojnost ohně. Někteří svéráznější propagátoři sáhli i k odkazu kultury popelnicových polí starší doby bronzové, 1200 -700 př. n. l. A v neposlední řadě v české společnosti často rezonoval odkaz Mistra Jana Husa a jeho „kremace“. Církev českobratrská přispěla především výstavbou prvních kolumbárií v areálech svých modliteben.

Instituce občanského pohřbu Zdeněk R. Nešpor ve své studií mapující fenomén pohřbu žehem a kremačních hnutí jako takových uvádí, že po roce 48 téměř okamžitě započala razantní propagace tzv. občanských pohřbů a to včetně zpopelňování. Byla to součást agendy, která měla systematicky oslabovat vliv katolické církve. Za tímto účelem se začaly budovat sekulární obřadní síně. Z ekonomického důvodu se převážně v Sudetech přistupovalo k přestavbě kostelů po odsunutém německém obyvatelstvu. Tak tomu bylo třeba v Králikách, kde byl takto transformován luterský kostel, nebo v Břidličné, kde byl k tomuto účelu využit tamní kostel starokatolíků. Zejména od 60. let pak probíhala výstavba nových

n Krematorium v Mostě patřilo k mnoha krásným budovám, které plnily uvnitř jinou funkci.

Dnes už se zde nepohřbívá žehem, je tu Památník obětem 2. světové války. Zdroj: Wikimedia Commos

staveb ve větších městech - Jihlava, Zlín, Klatovy. V některých případech, v Kladně, Mělníce aj., se pohřební ceremonie konala a stále koná v obřadních síních a tělo je pak následně převezeno do vzdálené a již jen technicistní spalovny na mrtvá těla. Po roce 89 předpokládaný pokles zájmu o spalování nenastal. A řada funerálních staveb, převážně jde o ty prvorepublikové, patří k opečovávaným chloubám naší architektury. Jedná se o již zmíněné Bitzanovo liberecké krematorium vystavěné v souladu s tzv. geometrizující modernou, dále mostecký klasicistní chrám ohně, či zničené krematorium v Ostravě. Pozadu nezůstali s výstavbou ani v Ústí nad Labem. Coby určitá protiváha německým kre-

matoriím, vznikly další architektonické skvosty, jakými jsou rondokubistické krematorium v Pardubicích, konstruktivistické krematorium pražské a funkcionalistiké krematorium v Olomouci. Za zmínku stojí ale i nová rovina zájmu o institucionalizované zpopelňování. V Brně vzniklo před nedávnou dobou, zde už bez uměleckého přínosu stavby, první české krematorium pro uhynulé domácí mazlíčky. Jeho kapacita je vytížena na maximum, proto se zvažuje výstavba dalšího podobného zařízení. O počtu kremovaných zvířátek nemáme údaje, ale co se lidí týká, tak v současné době je v Česku odhadem až tři čtvrtiny lidí obráceno v popel v kremačních pecích. Kateřina Hamplová

Člověk, který mi vrátil víru Letos na jaře vyšlo DVD. Příběh, který vypráví, vypadá v kontextu česko-německých vztahů jako zjevení. Jde o dokument Milujte své nepřátelé, který formou vyprávění a rozhovoru s pamětníky mapuje život kazatele Přemysla Pittera a švýcarské učitelky Olgy Fierzové v pohnutých letech 1945-51.

Vytušit slabost Navzdory mezinárodnímu renomé je Přemysl Pitter (1895-1976) v našem prostředí téměř neznámý, proto si dovolím letmé představení. V paměti lidí, kteří ho znali, zůstal jako strýček Přemysl, povoláním sociální pracovník. Není divu. Postavil a provozoval snad první „nízkoprahový“ klub u nás - Milíčův dům na děl-

nickém Žižkově (1933-50). Zde mohly děti ulice trávit čas v pěkném prostředí, napsat úkoly, něco se naučit (vázání knih, dřevořezba, ruční práce, vaření,…), nebo třeba i využít místní sprchy. P. Pitter samozřejmě nepracoval sám. V Milíčově domě i na dalších místech měl celý tým vychovatelů. Jmenovitě nutno zmínit jeho celoživotní partnerku Olgu Fierzovou a pedagoga Ferdinanda Krcha, autora vašich prvních knížek - leporel Rýmovačky naší Kačky či Běží liška k táboru. Vedle praktických pedagogických aktivit vedl Pitter bohatý veřejný život. Přednášel, kázal, vydával časopisy, publikoval, propagoval pacifistické myšlenky.



DS.3/2013.indd 31

9/19/13 9:09:20 PM

HISTORIE A SOUČASNOST dokončení z 29. strany

Za charakteristický znak jeho myšlení (a činů) pokládám schopnost dobrat se nejslabšího místa společnosti a najít účinný lék. Ostatně dělení mezi „praktický“ a „intelektuální“ je u Pittera scestné. Vše, co zažívá v každodenním životě, poctivě promýšlí (a modlí se) a ze závěrů vyvozuje opět důsledky pro svůj život. Na většině mu nezáleží. Poslouchá svůj vnitřní kompas živé víry.

Válka a dítě Silné téma jeho života byla péče o bezprizorní děti: za 1. republiky dělnická žižkovská mládež a děti, za války židovské děti a rodiny (skrýval je v mýtské ozdravovně, zásoboval je potravinami), po válce pak sirotci na všech stranách. DVD Milujte své nepřátele se věnuje hlavně této třetí skupině. Ačkoliv sám za války riskoval život a přišel o mnoho přátel, nebyl schopen paušální nenávisti vůči Němcům. Možná proto, že se v míru i za války setkával s dobrými i špatnými lidmi ve všech skupinách obyvatelstva. Do svého deníku si v květnu 1945 poznamenal: „To, co jsem prožil v těchto dnech, bylo tak otřásající, že se mi nechtělo žít. Nedaleko Milíčova domu týral zástup po dvě hodiny dvě německé ženy, nakonec je polil benzínem a zaživa upálil. A co nejvíce se mě dotýkalo, že těch hrůz byly svědky děti. Naše mládež také, naše děti z Milíčova domu. … (po návštěvě internačního tábora) Otevřelo se před námi peklo, o němž kolemjdoucí občané neměli tušení.“ Ke konci války plánoval, jak bude hledat „své“ židovské děti, ale šílenství poválečných měsíců ho přiměla, aby se začal zajímat o opuštěné děti obecně. Stal se členem sociální komise České národní rady a dal se do akce, kterou nazval „Zámky.“ Postupně zařídil na zámcích Olešovice, Kamenice, Lojovice a Štiřín a v penzionu Ládví ozdravovny pro děti ve věku 2-16 let. Nejprve přijímal židovské a české děti z Terezína. O ně se tu snažili pečovat po stránce tělesné i duševní. Učili je znovu žít - jíst chleba, máslo a vejce, denně se mýt, chodit na procházky, těšit se. Pozdější izraelský malíř Jehuda Bacon říká: „…byli jsme jako pes, který byl bit. Takový pes má pořád strach a nedůvěřuje. Důvěra nám scházela. … Rodiče jsme neměli, ale jsou také lidé, kteří jsou jako rodiče. Myslí jen na dobro a chtějí

nám jen pomáhat. On (Pitter) se snažil v jistém smyslu očistit našeho ducha, připravovat nás na budoucnost. Vždycky podtrhnul dobro.“

I německé děti jsou děti K československým dětem z německých koncentračních táborů přibyly německé děti z těch československých. Přemysl Pitter se totiž stal kontrolorem internačních táborů pro Němce a kolaboranty. V Praze bylo 30 internačních táborů, životní podmínky tam lze charakterizovat slovy „princip odvety“. Po dvou měsících pobytu v nich vypadaly zdejší děti stejně jako předtím děti z německých koncentračních táborů. Úmrtí byla častá, hlavně úmrtí kojenců a dětí. Pamětnice vzpomíná na Pitterův projev, než přivezl na zámky první německé děti: „Děti, chci vám říct něco důležitého. Děti jsou vždycky nevinné a já chci dětem pomáhat a chci pomáhat všem dětem. Kdo to teď má velice těžké a kdo velice trpí, jsou německé děti a já je sem přivezu.“ Byl to střet světů. Židovské děti si v sobě nesly stařeckou vážnost, německé právě prožívaly trauma. Jedni nenáviděli druhé za smrt svých blízkých a týrání, druzí prvními pohrdali (byli tu i členové Hitlerjugend). Jedni se báli, že je tu budou pokřesťanšťovat, druzí se báli počešťování. Všichni ale potřebovali lásku a krajíc chleba. Přemysl Pitter si s předsudky a rasovou nenávistí mezi „svými“ dětmi poradit dokázal. Jeho metoda byla jednoduchá – měl děti rád. Nenapomínal, ale vtipným způsobem přivedl na správnou cestu. Uměl pohladit a obejmout. Díval se na každé dítě jako na dobrého člověka. „Ze zámeckých vychovatelů zářila vyrovnanost a harmonie, a to bylo nakažlivé,“ říká pamětnice. Láska k strýčkovi Přemyslovi a tetě Olze spojila děti znepřátelených stran.

Hitler žije dál Podobné aktivity byly ovšem trnem v oku nejednomu člověku. U Rudého práva pomluvy nepřekvapí, ale např. sociálně-demokratické Právo lidu označilo Pittera jako „nevlastence“ a funkce kontrolora internačních táborů mu byla odebrána. Ohroženo bylo i správcovství Zámků. To bylo pikantní, protože právě němečtí sociální demokraté pracovali už při vzestupu Hitlera v odboji proti Třetí říši. Tato strana by tedy mohla mít schopnost a důvody nepaušalizovat a způsob odsunu kritizovat. Naštěstí na ministerstvu sociální péče zasáhl dobrý člověk a péči o matky a děti z internačních táborů dostal Přemysl Pitter dokonce nařízenu a jako správce zámků byl potvrzen. Na zámcích se zas museli potýkat s místními horlivci. Jedněm se při zaslechnutí veselých německy mluvících hlásků otvíraly kudly v kapse. Několikrát se stalo,

32


DS.3/2013.indd 32

9/19/13 9:09:20 PM

KULTURA Červený kříž hledal jen lidické děti, proto spolupracovali zámečtí vychovatelé se zahraničím. Ozdravovny se postupně měnily na dětské domovy. Mnoho židovských dětí bez rodin postupně odešlo do Palestiny, ostatním se vychovatelé snažili najít náhradní rodiny. A to se poměrně dobře dařilo.

Přetni řetěz nenávisti

že se vychovatelky s dětmi musely v zámku zabarikádovat ze strachu před rabováním. Druzí zas posílali udání, ledaskdy nesmyslná, ale v té době vždy nebezpečná. Slovy Přemysla Pittera: „Hitler bohužel dosud nezemřel, mnoho nacismu přešlo do nás.“ Přesto byly zámky oproti světu venku rájem. Pro děti organizoval Pitter zahraniční pomoc – dobrovolníky, šatstvo, finance atd., a také se pustil do pátrání po rodinách dětí a po dětech zmizelých (jako jeden z mála). Český

Akcí Zámky prošlo 810 dětí – židovské děti české a německé národnosti, děti z internačních táborů pro Němce a kolaboranty, repatriované československé děti. Ve válce zahynul nespočet židovských dětí a z ČSR byly odsunuty tři miliony Němců. Počet dětí, o které se postarali v zámcích, byl proti tomu zanedbatelný. Některé německé děti v Zámcích stejně zemřely, nešlo o žádnou JIP. Pitter, Fierzová & col. přesto zasluhují respekt. Byla to doba, kdy většina mlčí a nenávist zabíjí a bere svobodu. Oni dokázali žít láskou, zářit harmonií a klidem do mladých

životů. To je obdivuhodné. Přemysl Pitter v jednom kázání říká: „Mít nepřátelství v srdci, to je hrůza, to je bolest, to je nemoc.“ (1970) Z této nemoci se léčilo nejméně 810 dětských srdcí. Zatímco pomstychtivci zasívali do nechápajících dětských životů jen nenávist a zmar, Pitter řetěz nenávisti přeťal. Do světa propouštěl ze zámků děti, které poznaly lásku, komunitu a umění žít spolu navzdory rozdílům. I nenávist a předsudky lze léčit. „Ten člověk mi vrátil víru,“ říká izraelský malíř Jehuda Bacon. Mně také. Marie Jüptner Medková DVD Milujte své nepřátele/ LiebeteureFeinde/Love YourEnemies. Farní sbor ČCE-Dejvice, Film&Sociologie, 2013. Lze objednat na [email protected] nebo zakoupit osobně na adrese ČCE Dejvice, Dr.Z.Wintra 746/15, Praha 6. DVD stojí 100 Kč. K tématu doporučuji též stať P. Pittera Jde o dítě a Sám proti zlu Pavla Kosatíka.

Německy mluvící divadlo opět v Praze 18. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka se bude konat od 28.10. do 10.11.2013. V průběhu září pořadatelé zveřejní kompletní program věhlasného festivalu, zhlédnout budete moci nebývalé inscenace Deutsches Theater Berlin, Münchner Kammerspiele či Schauspielhaus Wien. Projděme se teď po trase Berlín-Mnichov-Vídeň. Při návštěvě Berlína můžete v Deutsches Theater navštívit inscenace projektu Kaminski On Air Stefana Kaminskiho, jehož inscenace stylizované do podoby živého rozhlasového vysílání se objevily také na posledních dvou ročnících pražského festivalu. Mezi premiéry loňské sezóny Deutsches Theater patřilo i drama „Demokracie“ anglického dramatika Michaela Frayna. Na osudu spolkového kancléřeWillyho Brandta, Frayn vyobrazuje komediálnost či tragikomičnost světa politiky. Willy Brandt se vzdal své funkce v souvislosti s odhalením špióna NDR Güntera Guillauma, referenta v úřadu spolkového kancléře. Politik inicioval vyjednání smluv o uznání hranic, které vedly k normalizaci vztahů s NDR, SSSR, Polskem a Československem. Ač tato „Ostpolitika“ v Západním Německu působila kontroverzně, Brandt za ni získal Nobelovu cenu míru (1971).

Nadčasové ironické Fraynovo drama s dvěma tragickými postavami poukazuje na kult osobnosti, fascinaci dvojím životem politiků (triáda: deprese, alkohol, milostné avantýry) či tvorbu mediálního obrazu politika. Připomíná paradox popularity/obdivu a zrady - obdivovaný a charismatický státník zrazený blízkým přítelem. To vše je v berlínské inscenaci zastřešeno podmanivými písněmi RollingStones či Simona & Garfunkela, přičemž tvůrci (Tom Kühnel a Jürgen Kuttner) využili i varietní prvky. Divák se může nechat unést světem politických intrik a špiónů, aniž by musel znát historický kontext. Ve světové premiéře byla v Deutsches Theater uvedena dramatizace románu Eugena Ruga „In Zeiten des abnehmenden Lichts“(V čase ubývajícího světla). Rodinná sága zachycující období 1952-2001 ve Východním Německu, vystihující prolínání „velké“ a „malé“ historie, byla oceněna Německou knižní cenou. Každodenní život v socialistickém Německu je nahlížen optikou čtyř generací. Kompozičně román tvoří tři časové roviny (minulost, přítomnost, budoucnost), přičemž



DS.3/2013.indd 33

9/19/13 9:09:21 PM

HISTORIE A SOUČASNOST / ZRANĚNÁ MĚSTA dokončení ze strany 33

každá má svoje tempo vyprávění. Inscenaci Stephana Kimmiga je vlastní ironie, cynismus a vynikající herecké výkony. Uvedené atributy jsou připisovány i Kimmigově dramatizaci „Platformy“ provokativního Michela Houellebecqa inscenované v Münchner Kammerspiele. Tvorba Stephana Kimmiga Vám může být známá z předchozích ročníků pražského festivalu.

V Mnichově je možné vidět také mrazivou komedii „Satansbraten“(Sousto pro satana) pobuřujícího Rainera Wernera Fassbindera, která je poctou Artaudově konceptu divadla krutosti. V českém prostředí byly uvedeny Fassbinderovy„Hořké slzy Petry von Kantové“, a to jak v pražské Komedii (režie David Jařab), tak brněnské Redutě (režie Rastislav Ballek). Loňský ročník festivalu představil toto dílo inscenované mnichovským Residenztheater, které má „Hořké slzy“ stále na repertoáru. Další

Fassbinderův text Odpad, město, smrt upravil a uvedl Dušan D. Pařízek v Komedii. Úspěšná inscenace se stala předlohou filmu Jana Hřebejka. Fassbinderovy filmy čas od času můžete nalézt v nabídce festivalů jako Febiofest či Mezipatra. Poslední zastávkou je Vídeň. Ve Schauspielhaus si odbylo světovou premiéru drama Anne Habermehlové „Luft aus Stein“(Vzduch jako kámen) zabývající se životními úděly tří žen odlišných generací – matka, dcera, vnučka. Ironií osudu se kolektivní mlčenlivost způsobená válečnými hrůzami proměnila v neschopnost jedince mluvit o situaci tady a teď. Anne Habermehlová je vycházející hvězda autorského divadla. Zmíněné divadelní domy se vyznačují ucelenou dramaturgií a neotřelými inscenacemi. V listopadu budete moci vyrazit na některé z jejich představení také v Praze. Magda Juránková

n Snímek zachycuje scénu z dramatu Demokracie, které můžete vidět v berlínském Deutsches Theater.

Foto: Arno Declair

Programy divadel naleznete na jejich stránkách: www.deutschestheater.de www.schauspielhaus.at www.muenchner-kammerspiele.de

Berlínský T’Berg: mainstreamová alternativa Každoročně Berlín navštíví několik milionů turistů – podle údajů Statistického úřadu Berlín Brandenburg jejich počet v roce 2012 dokonce přesáhnul deset milionů, což je v poměru ke třem milionům stálých obyvatel města relativně mnoho. Sama do této zvyšující se statistiky návštěvnosti pravidelně a nadšeně přispívám. Co pro mě jako pro turistu Berlín odlišuje od valné většiny ostatních (středo-) evropských metropolí, je míra, do jaké je zde hmatatelná a fyzicky přítomná moderní historie. I v Praze, Varšavě, Budapešti, Vídni nebo Bratislavě jsou k vidění historické budovy a památky, muzea a galerie, v nichž jsou návštěvníkům představovány artefakty dávné historie. Obvykle ale v uzavřených, klimatizovaných, podle původních návrhů zrestaurovaných budovách a s všudypřítomnými nápisy „nesahat“. Chcete-li si ale beztrestně osahat nedávnou středoevropskou minulost, je Berlín tou nejlepší volbou. Berlínská zeď, vila ve Wannsee, památník holocaustu, zbytky Hitlerova bunkru, Checkpoint Charlie a tak dále. To

34

jsou dobře známé příklady míst spojených s moderní středoevropskou a vůbec euro-americkou historií. Berlín je ale městem alternativ a má-li jeho návštěvník zájem o trochu té alternativní historie, měl by se jeho cílem stát Teufelsberg. Kdo by ve 40. letech 20. století hledal tento v současnosti nejvyšší bod města, hledal by marně. Teufelsberg (v češtině Čertův kopec) totiž vzniknul až mezi léty 1950 a 1972 navezením válečných sutin ze spojeneckých sektorů města. Celkem zde byla shromážděna přibližně třetina všech berlínských trosek o objemu asi 25 milionů metrů krychlových, které vytvořily téměř 120 metrů vysoký kopec. Svůj název získal podle nedalekého Čertova jezera a původně byl využíván k rekreačním účelům (ostatně dodnes toto místo láká obyvatele jinak plochého Berlína k zimním radovánkám). Vzhledem ke své strategické poloze uprostřed NDR (kopec se nalézá v bývalém britském sektoru Berlína, v dnešní západoberlínské čtvrti Gruenewald), jej ale


DS.3/2013.indd 34

9/19/13 9:09:21 PM

ZRANĚNÁ MĚSTA záhy začali využívat Spojenci k odposlouchávání a monitorování dění za želenou oponou. Postupně zde tak vznikla přísně střežená americká odposlouchávací stanice údajně spadající do širšího systému ECHELON, již využívali společně Britové a Američané. Spojenci byli pomocí radarů umístěných na pěti odposlouchávacích věžích schopni monitorovat dění do hloubky až 600 km za oponou. Aby nebylo možné zjistit, jakým směrem byly radary namířeny, kopule všech věží byly potaženy plátnem. Právě zde na T’Bergu, jak se kopci přezdívá, se tak Spojenci údajně poprvé dozvěděli o plánované invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Po roce 1989 stanice poněkud pozbyla svůj smysl. Objevily se návrhy na její využití pro potřeby civilního řízení leteckého provozu či na výstavbu kongresového hotelu a luxusních bytů. Vzhledem k odporu obyvatel, výši nákladů na přestavbu i kvůli majetkovým sporům však všechny tyto projekty ztroskotaly. Stanice byla tudíž po roce 1991 uzavřena, vybavení vystěhováno a na dalších 20 let byl vstup do jejích prostor zakázán. Nebyl by to ale Berlín, kdyby tento opuštěný komplex nezačal přitahovat pozornost dobrodruhů, umělců, sprejerů, ale i relativně „mainstreamových“ turistů. V plotě, kterým byla bývalá stanice obehnána, se tak postupně začaly objevovat díry, které i přes přítomnost bezpečnostní služby zvědavcům umožňovaly s trochou štěstí a obratnosti objevovat tajemství studené války na vlastní kůži (zároveň, ale právě v tomto období došlo ke značné devastaci areálu). Zásadní proměna potom nastala v únoru 2011, kdy se T’Berg otevřel veřejnosti a množství návštěvníků směřujících lesíkem na jeho vrchol začalo výrazně narůstat. Vybavená těmito informacemi jsem se na Čertovu horu vydala i já. První překvapení na návštěvníka čekalo již cestou od S-Bahnu na Heerstraße nahoru po Drachenfliegerweg. Asi po deseti minutách chůze se totiž ocitnul uprostřed lesa, který spíš než technicistní Berlín evokoval zele-

n Výhledy z bývalých odposlouchávacích věží budí dojem,

že návštěvník nestojí uprostřed velkoměsta, ale spíše uprostřed národního parku. Foto: Jana Růžičková

n „Žádné násilí, žádný vandalismus“. Většina zdí v areálu je pokryta

graffity, některá z nich jsou ryze praktického rázu. Foto: Jana Růžičková

né rakouské Alpy. U vstupu do areálu stanice bylo již zcela patrné, že Teufelsberg zdaleka není tím undergroundovým doupětem, kterým býval, než se jej ujala iniciativa BerlinSightOut. Návštěvy jsou totiž v současnosti z bezpečnostních důvodů organizované a podmíněné zaplacením vstupného. K dispozici jsou nyní také prohlídky s odborným komentářem průvodců. Ty tam jsou tedy doby, kdy návštěva Čertovy hory představovala adrenalinový zážitek spojený s nezpevněnými cestami, nezabezpečenými výtahovými šachtami a tajemným dusnem zcela opuštěné základny. V rámci areálu jsou navíc v současnosti uplatňována bezpečnostní pravidla a panuje zde obecná snaha o omezení vandalismu, což ale jistě není na škodu. I přesto, že pro vstup do areálu již není nutné prolézat ploty a každodenně sem zamíří několik desítek turistů, zachovala si dodnes stanice neopakovatelný charakter. Nadále chybějící zábradlí, díry v podlahách, všudypřítomné grafity a specifická atmosféra totiž i dnes představují víc než neobvyklou kombinaci. Nejpůsobivější z celé prohlídky je potom jednoznačně výstup do kopule nejvyšší odposlouchávací věže. Z plachet, které dříve zabraňovaly nevítanému pozorování radarů, už zbyly jen vlající cáry a s každým vystoupaným patrem se tak návštěvníkovy naskýtají netradiční výhledy na celý Berlín. Na vrcholu samotné věže si vedle pozorování města mohou ti hlasově obdařenější užívat taktéž dokonalé akustiky. Podrobnosti o chodu celé odposlouchávací stanice sice budou ještě několik dalších let podléhat utajení a většina vybavení z komplexu již byla odstraněna, nicméně i přesto je možné si s troškou fantazie představit, jak mohlo jeho fungování za studené války vypadat. Právě na T’Bergu tak více než kde jinde v Berlíně platí, že představuje místo, kde se historie zhmotňuje a kde je možné si ji osobně prožít bez umělých pozlátek a zákazů. Jana Růžičková


DS.3/2013.indd 35

9/19/13 9:09:22 PM

OSLAVA 3. ČÍSLA / V PŘÍŠTÍM ČÍSLE

Za červnového parna jsme oslavili vznik třetího čísla Demokratického střed(t)u. Útočiště nám poskytla pražská Krkonošská hospůdka“. Foto: Tomáš Fošum

. Přečtete si v příštím čísle: l l

36

Křesťanství ve středoevropské politice Seriál zraněná města: Vrchlabí


DS.3/2013.indd 36

9/19/13 9:09:23 PM

Demokratický. středt. Uvnitř najdete:

Recommend Documents