Definice války v západní a islámské civilizaci

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Definice války v západní a islámské civilizaci Magisterská práce

Bc. Kateřina Fridrichová

Vedoucí práce:

doc. PhDr. Zdeněk Kříž, Ph.D.

UČO:

219609

Obor:

FSS MV Mezinárodní vztahy

Imatrikulační ročník: 2009

Brno, 2011

Chtěla bych poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Zdeňku Křížovi, PhD. za vstřícnost, odborné vedení a podnětné připomínky k práci. Také děkuji svojí rodině za trpělivost a morální podporu.

2

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 4 1. Přehled literatury................................................................................................................. 6 2. Definování .......................................................................................................................... 8 2.1. Reálné definice ............................................................................................................ 9 2.2. Nominální definice .................................................................................................... 10 2.3. Metody tvorby definic ............................................................................................... 12 2.4. Politický charakter definic ......................................................................................... 14 2.5. Vliv definic ................................................................................................................ 16 3. Starověké definice: ........................................................................................................... 18 3.1. Antické Řecko............................................................................................................ 18 3.2. Řím............................................................................................................................. 20 3.3. Starověká Čína ........................................................................................................... 22 4. Středověké myšlení ........................................................................................................... 25 5. Počátek novověku až po počátek 20. století ..................................................................... 29 5.1. Autoři různých profesí ............................................................................................... 29 5.2. Starší právníci ............................................................................................................ 31 5.2.1. Válka jako legitimní nástroj ........................................................................... 33 5.2.2. Počátek války, existence válečného vztahu ................................................... 34 5.3. Subjektivita existence války ...................................................................................... 35 6. Dvacáté století................................................................................................................... 38 6.1. Antropologie .............................................................................................................. 39 6.2. Konceptuální definice výzkumu války v oboru Mezinárodní vztahy ........................ 40 6.3. Operacionální definice – kvantitativní analýza války................................................ 41 6.4. Novodobé mezinárodní právo .................................................................................... 46 6.5. Filosofické definice.................................................................................................... 47 7. Islámská civilizace ............................................................................................................ 49 7.1. Problém odlišného názvosloví ................................................................................... 49 7.2. Různé způsoby uvažování o válce ............................................................................. 50 7.3. Džihád a jeho klasické podoby .................................................................................. 51 7.4. Ibn Chaldún a jeho pojetí války ................................................................................. 53 7.5. Novověk ..................................................................................................................... 54 7.6. Současnost ................................................................................................................. 56 8. Závěr ................................................................................................................................. 58 9. Použitá literatura a internetové zdroje .............................................................................. 62

3

Úvod Co je to válka? Na tuto otázku odpovídají různí lidé různě, koneckonců stačilo sledovat reakce na téma této diplomové práce. Od nechápajícího pohledu, k čemu je potřeba něco takového vědět, až po reakci, že je to přeci jasné, že je to pokračování politiky jinými prostředky, nicméně poté následoval názor, že už není potřeba hledat další, protože Clausewitz to svojí geniální definicí vyřešil jednou provždy. Další reakcí na moji informaci (a to bylo víc než jednou) byla otázka ve stylu: Můžeme posílání bezpilotních letadel do Pákistánu, raketové útoky v Jemenu nebo akce na dopadení Úsámy bin Ládina na území cizího suverénního státu kvalifikovat jako válku? Co tedy s definicí války? Je potřeba? Mnoho význačných autorů se domnívalo, že ano, a znovu a znovu se ji pokoušeli formulovat. Právnička, historička a odbornice v oboru Mezinárodních vztahů Adda Bozeman ve své eseji War and the Clash of Ideas z roku 1976 poznamenává na adresu mnoha badatelů v oboru Řešení konfliktů, že jeden z důvodů, proč je „válka proti válce,“ tedy jejich snaha najít způsob, jak omezit válku v mezilidských vztazích, vnímaná jako boj proti větrným mlýnům, může být fakt, „že neexistuje explicitní definice jako pro válku tak pro mír, možná protože existuje předpoklad, že každý ví, že jedno je opak druhého, válka je univerzálně zavrhována jako špatný nápad a mír je přirozený stav a dědické právo lidstva.“(2009, 27) Pro ni je definice klíčem k rozvoji celého vědního oboru, nicméně je udivující, že je dost autorů, kteří píší o válce knihy a pouští se přímo do její analýzy bez toho, aby poskytli alespoň základní vymezení pojmu a vysvětlili čtenáři, co přesně mají na mysli, právě možná z toho důvodu, že předpokládají, že každý přece ví, co válka je. Adda Bozeman naráží na kulturní nebo civilizační aspekty konfliktu. Ve výše jmenované eseji poukazuje na skutečnost, že ne všechny kultury sdílí tu stejnou touhu západní civilizace vyhnout se za každou cenu „organizovanému násilí.“ Ba naopak se podivuje nad krátkozrakostí západních badatelů a nedostatkem zpracování zdrojů z nezápadních společností. (2009, 34–35) S jejím názorem souhlasí i Alexander Moseley, který se domnívá, že „válka je především kulturní fenomén […] Válka není něco, co se jen tak stane: aktivně ji vyvoláváme a udržujeme ji jako kulturní a politickou instituci. […] udržujeme kulturní setrvačnost, která podporuje válku.(2002, 7) Jestliže válka je kulturní záležitostí, tak její definice bude také do velké míry ovlivněna kulturou. V této práci jsme si dala za cíl shrnout definice války tak, jak byly 4

vytvořené a používané v minulosti a vzít v potaz nejen západní pohled, ale přidat také další – muslimský – způsob uvažování o válce. Nicméně i tato diplomová práce je důkazem náročnosti takového výzkumu, protože badatel, který ovládá jen omezený počet jazyků je odkázaný na překladovou literaturu, která je ze své podstaty omezená. Zároveň je potřeba vysoká znalost různých prostředí. Proto je tato práce jen malým příspěvkem k velmi rozsáhlému tématu. Výzkumná otázka: na konkrétních případech definice války využívaných v různých obdobích ukázat na obecné trendy chápání pojmu válka, které se projevují na definicích tohoto fenoménu, a vzájemné propojení definic s dobovým kulturním prostředím a politickým myšlením. Tato práce je zpracována induktivní metodou, od jednotlivých definic, které byly vybírány z různých druhů publikací, často tím, že na ně odkazovali předchozí autoři, je postupováno k obecným trendům, které jsou v jednotlivých obdobích v definování války patrné. Výběr definic probíhal tak, že nejprve byl proveden výběr autorů, u kterých se dala formulace definic předpokládat, na základě tohoto výběru pak byly dohledány další definice, vůči kterým se autoři vymezovali nebo na ně odkazovali. V první části této práce se budu věnovat obecně definicím, nastíním klasifikaci, kterou pak využiji v druhé části pro analýzu definic války, kterou za staletí vyprodukovala západní civilizace. Podle ní budou definice roztřízeny do příbuzných skupin a porovnány, lze-li vyčíst obecné tendence a jestli ano, pak jaké to jsou. Ve třetí části se pak pokusím aplikovat jak teorii definic, tak poznatky z druhé části na pojetí války v islámské civilizaci a nalézt definice, které jsou formulovány v tomto prostředí.

5

1. Přehled literatury V této práci využívám především sekundární literaturu, kterou je možné rozdělit do několika skupin. První z nich se zabývá definicemi. Hlavním zdrojem uvažování o definicích je kniha Richarda Robinsona Definition. Autor se zabývá účelem definic a metodami definování. Také se snaží rozptýlit některé rigidní představy, které lidé o definicích mají a nevyhýbá se ani diskusi negativních důsledků definování. Na mnohých místech Robinsona kritizují Roy Harris a Christopher Hutton ve svojí knize Definition in theory and practice: language, lexicography and the law, mají odlišný názor na esenciální definice a také mají mnohé výhrady k Robinsonovým metodám tvorby definic. Jejich kritika je sice v mnoha případech oprávněná, nicméně autoři nenabízí alternativní řešení ani k metodám tvorby definic ani k jejich klasifikaci. Třetím velmi užitečným dílem o definicích je kniha Edwarda Schiappy Defining reality: definitions and the politics of meaning. Autor odvedl skvělou práci v odhalování role, kterou definice hrají v každodenním životě člověka, poukazuje na jejich političnost a doporučuje, aby se lidé naučili vnímat definice více jako „mělo by“ než „je,“ čili více si všímat kontextu, do kterého jsou zasazeny, než je chápat jako matematickofyzikální tabulky platné pro všechny případy a časy. V hledání definic války, tedy především těch právních z 19. století pomáhá disertační práce Edoisiagbona Victora Aikhionbara War and peace in contemporary international relations: an empirical study of the concept of intermediacy in international law and politics. Autor shrnuje myšlení o míru a válce, hledá jejich definice a snaží se rozřešit problém stavu, který je mezi mírem a válkou. K úvodnímu uvažování o propojení definice války a kulturního a politického prostředí mě přivedla esej Addy Bozeman War and the Clash of Ideas, ve které autorka poukazuje na skutečnost, že vnímání konfliktu je podmíněno také kulturou a že ne všechny kultury mají tak odmítavý postoj k válkám, jako ta západní. A jednotlivé velké starověké, středověké a raně novověké kultury pokrývá Bozeman ve své knize Politics and culture in international history. Zde poukazuje na velkou důležitost kultury ve vzájemných vztazích mezi civilizacemi a státy a obecně ve vývoji celého světa. Islámské politické myšlení shrnují Antony Black v knize The history of Islamic political thought: from the Prophet to the present, kterou pojímá podobným stylem, jako bývají knihy o evropském nebo západním politickém myšlení, na pozadí historických událostí shrnuje hlavní myšlenkové proudy. Jinak postupuje Patricia Crone v knize God's 6

rule: government and Islam, kde se tematicky zabývá politickým myšlením v klasickém islámu, ačkoli ani zde nechybí historické shrnutí vývoje raného islámu, především té jeho části, která se zabývala legitimní vládou. Podrobný pohled na vývoj a používání pojmu džihád pak nabízí český orientalista Miloš Mendel v knize Džihád. Popisuje jeho proměny během staletí a nabízí tak kvalitní výchozí zdroj pro zkoumání tohoto fenoménu. Dalším autorem, který se džihádu také věnuje, je Michael Bonner, který ve své knize Jihad in Islamic History. Hlavní oblastí, kterou zkoumá je historický původ džihádu v raných literárních dílech různých žánrů a rozvoj doktríny džihádu v klasickém islámu. Nechybí také analýza různých variant, které se liší místem i politickou situací.

7

2. Definování Pojem definice pochází z latinského definitio = ohraničení, vymezení. Pojem, který je definován se nazývá definiendum, popis jeho významu pak definiens. Definování je naučená lidská činnost, kterou se zabývají gramotné národy (Schiappa 2003, 21). Je to tedy činnost, která se používá ve společnostech, které jsou zvyklé literárně tvořit. Ačkoliv existují metody definování, které se dají použít v prostřední negramotných, většina definování jako specializované činnosti probíhá tam, kde jsou lidé zvyklí na vysoce abstraktní způsob myšlení. Nicméně definice nejsou jediný, jasný koncept. Jsou předmětem zkoumání několika vědních oborů, předně filosofie, jak ontologie, tak epistemologie, logiky, lingvistiky, matematiky, informatiky. Učebnice logiky i další pojednání, která se věnují definicím, nabízí nepřeberné množství druhů definic, často bez bližšího roztřídění a hranice mezi nimi jsou velmi nejasné. Nicméně pro další práci s definicemi války, je třeba nalézt uchopitelný klasifikační systém. V této práci jsem se proto rozhodla využít klasifikaci, kterou přestavil Richard Robinson ve své knize Definition (1950). Tato volba je arbitrární, nicméně nebyla činěna zcela bez rozmyslu. Existuje několik důvodů, proč je Robinsonovo třízení velmi užitečné: 1.

Je obecné – je možné se vyhnout klasifikacím definicí, které jsou často úzce

specializované na jeden vědní obor (matematika, formální jazyky, metafyzika, filosofie vědy, etc. Pro srovnání viz např. Caws: 1959). 2.

Z obecnosti vyplývá také srozumitelnost, odpadá nutnost zabývat se formálním

zápisem, zvláště pak když definice chápeme v případě této práce spíše jako „řečnicky navozenou sociální znalost“ (Schiappa 2003, 3), než na stavební kámen formálně-logického nebo matematického systému. 3.

Zavádí hierarchický systém, který rozlišuje mezi účelem, metodou a způsobem

tvoření definice. Tento systém je rozhodně zlepšením oproti prostému seznamu definicí tak, jak je nabízí různé filosofické slovníky nebo učebnice logiky, bez ohledu na odlišnosti ve stavbě i funkci. Použití Robinsonova třízení má i své nevýhody, například překlad anglického názvosloví do češtiny, zde se pokusím co nejpřesněji držet se vžitého českého názvosloví, popř. bude uveden anglický originál a vhodný překlad.

8

2.1. Reálné definice Ve své knize Robinson (1950: 15) dělí definice na dvě hlavní skupiny podle jejich účelu a metody (purpose and method). Účelem je cíl, kterého chceme definicí dosáhnout a metoda je prostředek k jeho dosažení. Podle účelu Robinson v souladu s tisíciletou tradicí dělí definice na reálné a nominální (Robinson 1950: 16). Zde je potřeba se zastavit u toho, co pod pojmem reálné („real definition“) autor myslí. Reálné definice jsou takové, které mají podat pravou podstatu věci, tedy nikoli přiřazovat symbol k významu, jak to činí definice nominální, nýbrž nabídnout poznání substance, věcí samých, nikoliv jen symbolů, což odpovídá českému termínu esenciální definice. Filosofický směr, který věří v existenci takových definicí, se nazývá (metafyzický) realismus nebo také esencialismus a v dějinách lidského poznávání měl vždy dostatek svých zastánců. Platón, jeden z prvních filosofů, který se ptal po tomto druhu definice, říkal, „že když se vás někdo zeptá, co je věc, jste schopni mu odpovědět prostřednictvím prvků věci;“ Aristotelés vidí definice jako „vysvětlení esence věci.“ Spinoza daleko později říká, že „skutečná definice každé věci nezahrnuje nic jiného a nevyjadřuje nic jiného než podstatu věci definované“ (Robinson 1950, 2). Podle Tichého je esenciální definice silnou definicí, která má „přímý kontakt s bytností“ a představuje tak „ne vždy dosažitelný ideál našeho poznání“ (Fuchs 1999, 167). Nicméně z praktického hlediska je třeba vzít v potaz hranice lidského poznávání a především předávání takového poznání. Schiappa (2003, 40) zpochybňuje metafyzický realismus ve dvou bodech. Za prvé, že při pokusu zachytit podstatu věcí, naráží lidstvo na to, že není schopné se shodnout, co tedy ty podstaty (esence) jsou. Tuto neschopnost připisuje nikoliv neschopnosti správně se řídit metodologií, ale tomu, že pro každého jedince je „podstatné“ (esenciální) něco jiného. William James dodává, že také záleží na situaci, protože ta samá vlastnost je jednou podstatná a jindy naprosto nepodstatná. Uvádí příklad papíru, který v jednom okamžiku chápe jako povrch pro psaní, ale v jiné situaci bude hrát roli hořlavého materiálu, pokud nebude mít čím zatopit. Toto je podle něj způsobováno omezeností lidského vnímání: „Náš rozhled je vždy omezený, do věcí se musíme pouštět postupně, musíme ignorovat plnost, ve které prvky přírody existují, řadíme je sériově za sebe, aby vyhovovaly našim malým zájmům, které se mění hodinu za hodinou.“ (1981, 959–960). Pokud je těžké najít 9

podstatu celkem jednoduché věci jako je papír, oč těžší je získat definice fenoménu tak složitého, jako je válka? Za mnohé tento pocit vyjadřuje v úvodu své knihy o válce Quincy Wright: „Pro různé lidi válka může znamenat různé věci. Pro některé je to mor, který je třeba eradikovat, pro některé je to chyba, které je třeba se vyhnout; pro jiné je to zločin, který je třeba trestat a pro další je to anachronismus, který už dál neslouží k ničemu. Na druhou stranu jsou tací, kteří jsou válce příznivěji nakloněni a chápou ji jako dobrodružství, které může být zajímavé, nástroj, který může být užitečný, procedura, která může být legitimní a vhodná, nebo podmínka existence, na kterou je třeba být připraven.“ (1969, 3) Druhý Schiappův argument spočívá ve skutečnosti, že jakékoliv poznání je omezené na to, co jsme schopni zprostředkovat ostatním za pomoci systému symbolů. Definice jsou jazykové výrazy, kdežto věci a zvláště pak jejich esence jsou nadjazykové skutečnosti (2003, 41). Robinson pak poukazuje na skutečnost, že ti, kteří hledali reálné definice, se ve skutečnosti zabývali množstvím od sebe se navzájem lišících činností, ale všechny označovali za jednu (1950, 152-190). Dále pokračuje, že tato záměna vychází z velmi nejasně položené otázky: „Co je x?“, která je schopná pokrýt všechny aktivity jako například hledání jednotného významu ve všech použitích mnohoznačného slova, definování slova za mylného předpokladu, že se jedná o věc samotnou a ne o slovo, špatně pochopená definice apod. Záleží totiž, co se tazatel o x chce dozvědět, a jakou si ten, kdo mu odpovídá, zvolí metodu odpovědi. Termín „real definition“ pak doporučuje ponechat jako označení v historické literatuře a při studiu historie myšlení, ne však v současné filosofii jako označení činnosti, která se nezabývá symboly (1950, 191). Aby nedocházelo ke zmatkům v terminologii, pro Robinsonovy „real definitions“ používám české slovo esenciální definice, protože čeština má pojem reálné definice, ale tyto označují takové, kde je definiendum vysvětlováno pro něj typickými, příznačnými vlastnostmi, vztahy mezi nimi nebo podmínkami (Doctorandus), někteří autoři tento typ definice označují jako věcnou.

2.2. Nominální definice V případě nominálních definic jednáme se jmény věcí, nikoli jejich podstatami. Účelem nominálních definic je propojit symboly s významem. Schiappa používá pro tuto

10

kategorii nálepku „facts of usage“ (volně přeloženo fakta (o) používání) jako opak kategorie „facts of essence“ (fakta podstaty), kterou si rezervoval pro esenciální definice (2003, 6). Robinson dále zavádí pro nominální definice dvě kategorie, které popisují, jak propojování významů se symboly probíhá. První kategorií je tzv. word-word definition, což by se dalo přeložit jako slovně-slovní definice. Je to proces, kdy ke slovu přiřadíme slovo stejného významu (1950, 17). Přesnější by možná bylo, že ke znaku přiřadíme znak. Mezi tyto definice řadíme především různé definice překladové (české slovo válka se německy řekne der Krieg, anglicky war, latinsky bellum, etc.). Mohou to být položky ve slovnících zkratek nebo v synonymických slovnících. Nicméně definice, kterými se zabývá tato práce, se nesnaží jen přiřadit slovo válka k jemu ekvivalentním slovům nebo symbolům, ale snaží se vystihnout věc a přiřadit ji ke slovu, aniž by se hledala její ontologická podstata. Tento druh definice Robinson ve své práci nazývá word-thing definition, tedy definice slovně-věcná. Slovně-věcné definice definuje následujícím způsobem: „proces, ať už slovní nebo jiný, kterým jedinec, ať už Bůh nebo anděl nebo člověk nebo zvíře, přivede dalšího jedince (sebe nebo někoho jiného) k pochopení jakéhokoli základního symbolu (slova nebo jiného). A pokud je to slovo, tak podstatné nebo přídavné jméno nebo předložku nebo jiný druh slova.“1(1950, 27) Tato definice je velmi široká, což ovšem dovoluje zahrnout i definice, které by při striktnějším přístupu nebyly považovány za adekvátní, nebo za definice vůbec, což by vyloučilo zkoumání definic předmoderních a také konceptů, které nejsou stavěné podle západní metodologie. Nominální definice jsou dále děleny na další dvě podskupiny: definice lexikální a stipulativní. Definice lexikální „je taková slovně-věcná definice, jakým způsobem bylo skutečné slovo používáno skutečnými lidmi“ (Robinson 1950, 35). Tyto definice vznikají psaním: „zafixují“ nebo „zmrazí“ jazyk, aby fungovaly jako mapa, která ukazuje, co slova znamenají.“ (Schiappa 2003, 21) Nejvýznamnější skupinou definic, které spadají do této kategorie, jsou definice slovníkové. Jako taková by pak skupina slovníkových definic měla být neutrální – historický záznam o používání jazyka v daném časovém období. Nicméně zde je třeba se zastavit u faktu, že definice slouží nějakým účelům a zájmům. Robinson poznamenává, že slovníkové definice jsou často chápány podobným způsobem, jako fyzikální tabulky, čímž má na mysli

1

The phrase ‘word-thing definition’, then, means in this book any process, whether verbal or otherwise, by which any individual, whether God or angel or man or beast, brings any individual, whether himself or another, to know the meaning of any elementary symbol, whether a word or other, and if a word whether a noun or an adjective or a preposition or any other sort of word.

11

to, že uživatelé často chápou výklad pojmu ve slovníku se stejnou platností, jako údaj o hustotě vody. Tuto skutečnost si vykládá tak, že lidé přirozeně usilují o excelenci, proto se chtějí rovnat upřednostňované části společnosti, jejíž slovní zásobu obvykle slovníky zachycují.(1950, 37–38). Definice, kterými se zabývá tato práce, ovšem nejsou ve většině definicemi slovníkovými. Jsou to definice, které jdou za popis současné situace a nejsou to lexikografové, kdo je vytvořili. Autory těchto definicí byli mniši, stratégové, filosofové, právníci, odborníci mezinárodních vztahů, historikové. Tito lidé se rozhodli „explicitně a vědomě vytvořit významový vztah mezi nějakým slovem a nějakým objektem.“ (Robinson 1950, 59) Takto vytvořená definice se nazývá stipulativní.

2.3. Metody tvorby definic 1.

Synonymická definice – předložení synonyma, které publikum už zná. Je to

užitečná metoda, protože je úsporná a jednoduchá, nicméně synonyma mohou také snadno čtenáře zmást. Proto slovníky často uvádí několik synonym, aby nepřesné aspekty v jednom synonymu byly vyrušeny dalším. (Robinson 1950, 95) Ale i tak je to metoda nepřesná, nicméně může být v některých situacích zcela adekvátní – díky této metodě se většina populace učí cizí jazyky. Na druhou stranu, pokud je slovo něčím zvláštní, žádné množství synonym tuto jedinečnou vlastnost nevystihne, proto synonymická metoda není nejvhodnější metodou stipulace. 2.

Analytická definice – jedna z nepoužívanějších metod definování. Spolu se

sdělením významu slova podává autor také jeho analýzu. Je to velmi pracná metoda, protože vyžaduje důkladné zkoumání definované věci (Robinson 1950, 96) mezi analytické definice řadí i tzv. klasickou definici nebo, čili vzorec pro definici, který byl formulována Aristotelem: pojem = rod (genus proximum) + rozdíl (differentia specifica). V tomto vzorci rod je nadřazenou skupinou pojmu a rozdíl pak vyjadřuje, jak se definovaná věc (definies) liší od ostatních věcí v daném rodu. 3.

Syntetická definice – tato metoda zasazuje definovanou věc do systému ve vztahu

k jiným věcem. Podle Robinsona sem mimo jiné patří také definice deskriptivní a genetické. Deskriptivní definice jsou takové, při kterých se uvede vlastnost, která není pro definovanou věc podstatná, nicméně je přítomna ve všech známých případech a chybí ve všech ostatních známých případech. Tradičním příkladem je definice člověka jako zvířete, které se směje. Genetické definice jsou takové, které popisují, jak daná věc vzniká. Zvláštní skupinou 12

genetických definic jsou definice operacionální – jakási „receptura – návod (operace), pomocí kterého vysvětlovanou věc či jev sami zhotovíme, získáme nebo zpozorujeme.“ (Doctorandus) Robinsonovy metody analytická a syntetická se dají shrnout do jedné, kterou čeští autoři nazývají reálná (nebo také věcná) definice: „Definiendum vysvětlováno pro něj typickými, příznačnými vlastnostmi, vztahy mezi nimi nebo podmínkami.“ (Doctorandus) Také Filosofický slovník říká, že věcná definice se „vztahuje k předmětům nebo vlastnostem, k třídám předmětů nebo vlastností, jejichž podstatu vyjadřuje.“ (Klaus and Buhr 1985, 112) Sám Robinson přiznává, že je snadné si splést syntetickou s analytickou definicí a nenabízí příliš jasná vodítka, jak je od sebe odlišit. Prakticky se to stává nemožným. Za rozdělení na analytické a syntetické definice ho kritizují i Harris a Hutton (2007, 116–117), protože jedním z jeho vodítek na rozlišení těchto dvou druhů je že analytické definice ukazují věci jako celky skládající se z částí, syntetické pak ukazují věc jako část celku. Jenže pokud vezmeme Robinsnem používanou analytickou definici člověka jako zvíře, které má rozum, pak ho zároveň vidíme jako část většího celku. 4.

Implicitní definice nenabízí ekvivalentní frázi, jako v předchozích případech,

nýbrž věci jsou definovány postuláty, ve kterých se objevují, definice je tedy implicitně obsažena. (Robinson 1950, 107) Tento druh definicí se výhradně používá v matematice, případně ve fyzice a má hodně společného s definicemi syntetickými. Jako příklad implicitní definice uvádí Jiří Langner definici času: „V rámci určité teorie existuje taková proměnná, které říkáme čas, a existují takové konstanty (v našem případě náboje a hmotnosti) a proměnné (v našem případě prostorové souřadnice), že platí…“, kde za tři tečky musíme dosadit vyjádření zákona.“ (1999) 5.

Denotativní (příkladem) – tato metoda spočívá v „uvedení části denotátu slova,

jedné nebo více věcí, pro které se slovo používá. Není obvykle možné vyjmenovat celý denotát, tedy soubor všech jevů, které definovaný pojem představuje. Nemáme jména pro všechny ptáky nebo pro všechny skupiny ptáků. Mohli bychom jmenovat například ptáky, kteří se ještě nevylíhli, ale ti jsou obsaženi v denotaci slova „pták.“ (Robinson 1950, 109). Robinson nabízí Carnapův příklad denotativní definice, a to příklad slova oceán definovaný jako Atlantik, Pacifik, a věci jim podobné. (1950, 108). 6.

Ostenzívní – metoda, při které k propojení slova a věci neprobíhá za pomoci slov.

Je to způsob, jakým se naučit jméno věci (pokud už známe koncept, ale nevíme, jak se jmenuje) nebo se dozvědět o existenci takové věci. Praktické provedení se může lišit, probíhá 13

například jmenováním a zároveň ukazováním na věc, prováděním nějaké činnosti za používání dotyčného pojmu, použitím ukazovacích zájmen, ukázáním obrázků. (Robinson 1950, 119) 7.

Ustanovení pravidla – všechny definice jsou ve své podstatě ustanovování

pravidel, co však zde má Robinson na mysli je metoda definování slov, která nejsou jmény a která nelze obvykle definovat žádnou z předchozích metod. Slova jako „tento,“ „tam,“ „včera,“ „a,“ „ani,“ neoznačují žádnou věc, přesto je třeba je definovat. Tato slova jsou součástí systému, ve kterém se chovají podle pravidla.(1950, 126 – 131) Z těchto metod jsou pro zkoumané definice války relevantní především definice analytické, syntetické a implicitní, které v této práci chápeme trochu volněji, nejde o postuláty v matematickém slova smyslu, spíše o implicitní definici v textu, kdy autor nespecifikuje svoji činnost jako definování, ale jeho údaje je možné vnímat jako vysvětlení toho, co pod pojmem „válka“ chápe.

2.4. Politický charakter definic V předchozí části byl popsán systém rozdělení a metody tvorby definic a také bylo zmíněno několik skutečností, například, že definice chápeme jako „řečnicky navozenou sociální znalost“ (Schiappa 2003, 3), protože proces vytváření definic probíhá interakcí mezi skupinou lidí, ať už profesionálů na určitém poli nebo ve společnosti obecně. Když pak definice zkoumáme, je neustále nutné brát v potaz, že jejich funkce nemusí být pouze způsobit chápání určitého slova. Definice bývají tvořeny také z dalších důvodů, které odrážejí různé zájmy autora. Tento fakt ztěžuje dokonce základní rozdělení definic na lexikální a stipulativní, protože s výjimkou definic, které nacházíme přímo ve slovnících je bez důkladného historického průzkumu nebo bez toho, aby autor sdělil svůj záměr, těžké určit, zda je definice jen záznamem významu slova nebo jestli došlo ke stipulování nového významu. Můžeme se domnívat, že spíše než dva ostré protiklady, je rozdělení na lexikální a stipulativní spíše škála, která do jisté míry závisí na subjektivním vnímání jak autora, tak čtenáře. Zde bude vhodné zmínit množství rozdílných motivů, které vedou ke stipulování: 1.

Odstranění nejednoznačnosti. Stipulace je prostředkem k tomu, aby se všichni

účastníci ujistili, že mluví o stejné věci, když používají stejné slovo. (Robinson 1950, 66) Tato funkce se nazývá arbitrární nebo také regulativní. (Szymanek 2003, 84)

14

2.

Vytvoření nového pravidla (že toto slovo znamená tuto věc) pro nový objekt. Ať

už je to objevení nové komety, která si zaslouží pojmenování, nebo věc, o které se dříve nemluvilo, proto ji označovala pouze sousloví, ale vzhledem k tomu, že dotyčná věc nabyla významu, je třeba přiřadit slovo ekvivalentní k této frázi. (Robinson 1950, 67) Szymanek tuto funkci nazývá konstruktivní. (Szymanek 2003, 84) 3.

Zkrácení. Stipulací slova za sousloví/frázi se ušetří čas a zvýší se pochopení.

(Robinson 1950, 68) 4.

Zdokonalení nebo tvorba nového konceptu. Toto je jedním z klíčů k úspěšnému

vědeckému bádání. Obyčejná slova mívají často bohaté významové i emotivní konotace a proto jsou v této svojí mnohoznačnosti nepoužitelná pro vědce. Jejich aplikace a logické důsledky nejsou dostatečně jasné. (Robinson 1950, 68) 5.

Dosažení správných dedukcí. Správně se dá vyvozovat pouze z přesných a

jednoznačných termínů. Abychom dosáhli jednoznačnosti, je v některých případech třeba stipulovat. Velmi dobrým příkladem je v tomto případě matematika. (Robinson 1950, 70) 6.

Odstranění chyby v užitečném slově. Některá slova mohou v sobě obsahovat

nepravdivé aspekty. Pak je třeba buď rozpoznat tuto chybu a žít s jejím vědomím, jako se stalo např. u slova kentaur (které původně označovalo bytost, o které nyní víme, že neexistuje, což je chyba, které jsme si ovšem vědomi) nebo slovo redefinovat. (Robinson 1950, 71) K těmto veskrze pozitivním důsledkům stipulace se připojují další, které se za pozitivní považovat nedají. Vznikají buď tím, že jsou stipulativní definice použity se špatným úmyslem nebo tím, že mají nezamýšlené důsledky (ať už jsou použity s jakýmkoliv úmyslem). (Robinson 1950, 75) 1.

Stipulace mohou přesvědčit lidi, aby navštívili přednášku nebo si koupili knihu,

kterou by si jinak nekoupili, protože použitý název pro ně obvykle znamená něco zajímavého, aby pak zjistili, že autor pod tímto názvem stipuloval jiný význam.(Robinson 1950, 76) 2.

Definice mají určitou prestiž, kterou jim dodává spojení s vědou, proto mohou být

také použity, aby udělaly dojem na laické publikum. (Robinson 1950, 76) 3.

Emoční rozměr významu se redefinovat nedá.(Robinson 1950, 76–77) Pokud se

autor pustí do manipulace s emoční stránky definice za účelem vyvolání emocionálních reakcí v publiku, pak se jedná o persuasivní definici. (Szymanek 2003, 88–89)

15

4.

Je těžké držet se významu stipulovaného na počátku, protože „používání slova

v určitém umělém významu není přímým důsledkem stipulace dotyčného významu. Je to pracné. Je to něco, čemu se slovo ve svém původním významu často tajně a usilovně brání. Dalo by se s jistou mírou hodnověrnosti říct, že stipulovat je pošetilost, protože je celkem jisté, že nesplníme, co jsme slíbili.“ (Robinson 1950, 77) 5.

Stipulování je hodně pracné, protože prodlužuje diskurz, nutí čtenáře i autora

používat jiný jazyk a navíc je to práce často pouze pro jednu knihu. (Robinson 1950, 78) Na druhou stranu je pro autory často nezbytné stipulovat, protože definici používají jako základní kámen svojí argumentace. Jedná se o definice rétorické. (Szymanek 2003, 89) 6.

Podobně stipulace často diskurz zohyzďují.

7.

Tendence stipulovat vlastní významy vedou k tomu, že se autoři vyhýbají

důkladné analýze původního významu slova. 8.

Zkrácením sousloví/fráze zmizí i připomínka toho, jak jsou věci složité.

(Robinson 1950, 79) Pokud definice neodpovídá definovanému – nenastává vztah ekvivalence, pak není definice adekvátní. Mezi neadekvátní se dají zařadit persuasivní, stejně jako rétorické definice. Další neadekvátní definicí jsou definice metaforické, které se pokouší vysvětlit význam pomocí obratu obsahujícího metaforu. Takto sice může zjednodušit objasnění (Szymanek 2003, 86), ale metafora je schopná výstižně vyjádřit jen část významu. Příkladem může být třeba Herakleitovo „Válka je otcem všeho, králem všeho, jedny činí otroky, druhé svobodnými.“ Tato „definice“ zvýrazní válku jako neustálý princip, možná dokonce s vlastní vůlí, nicméně unikají jiné důležité aspekty. Metaforické definice nemají místo ve vědeckém diskurzu, nicméně jsou nedílnou součástí řečnictví a tudíž i politiky, což z nich dělá oblast zájmu pro tuto práci.

2.5. Vliv definic Jediné definice, které mají skutečný vliv, jsou takové, kterým byl tento vliv dán skrze přesvědčení nebo donucení (Schiappa 2003, 69). Takto slova získávají moc nad realitou, protože každá „nová úspěšná definice mění nejen rozpoznatelné vzorce jazykového chování, ale také naše chápání světa a postoje a chování, které zaujímáme k různým částem toho světa.“ (Schiappa 2003, 32) Nově utvořená definice se do všeobecného povědomí a použití dostane buď tím, že její autor přesvědčí obecenstvo o tom, že lépe vystihuje okolní realitu,

16

která se od minulého definování změnila, nebo tím, že má moc tuto definici prosadit jako autoritativní. Tak jako tak dojde k posunu od minulého chápání reality k novému. S tím také souvisí skutečnost, že nové definice „jsou obhajovány na základě teorie některého aspektu světa […] otázka, jakou definici použijeme, se nedá oddělit od otázky, jaké teorii je třeba věřit.“ (Schiappa 2003, 66) Proto nelze nově vytvořené definice, které různí autoři nabízí, chápat jako neutrální popis skutečnosti, ale je třeba se ptát po kontextu, protože je nevyhnutelné, že se do definic vkrádá filosofický postoj dotyčné osoby. Tomuto vedlejšímu účinku se nevyhnou dokonce ani vědci, u kterých se jinak předpokládá „nestrannost.“ Definice slouží zájmům, ačkoli ve vědě jsou to obvykle zájmy jiné, než mimo ni. (Schiappa 2003, 71–72) Už z výše uvedeného seznamu důvodů, proč se někteří uchylují ke stipulaci, zájem ujasnit pojem nebo koncept je zcela legitimní důvod. Jen je třeba si tento fakt uvědomovat. Tato skutečnost se nevyhýbá ani definicím války. Důkazem jejich vlivu je, že některé jsou používané častěji a jiné méně často. Nejjednodušší způsob, jak je nalézt, bylo zkoumat, jaké definice používají, popřípadě odmítají různí autoři. O těchto definicích se dá říct, že měly vliv, protože další autoři měli potřebu se vůči nim vymezovat nebo jim z nějakého důvodu vyhovují. Na druhé straně se setkáváme i s definicemi, které nepřesáhly význam knihy, pro kterou je autor stipuloval.

17

3. Starověké definice: První kategorií definic jsou definice starověké. Nejstarší z nich pochází zhruba z 6. století před Kristem, nejmladší asi z 8. století po Kristu. Daly by se také označit za jakési protodefinice, protože sami autoři je jako definice ani nevnímali, ba ani je vědomě jako definice války nevytvářeli. Nicméně do této práce je možné je zahrnout, protože odpovídají používané definici definice: způsob, jakým člověk přivádí jiného člověka k pochopení významu slova. Z formálního hlediska jsou to vlastně definice implicitní, protože je nacházíme uprostřed textu, ne vydělené nebo speciálně označené jako definice. Jsou zároveň definicemi rétorickými, protože tvoří argument v diskusích (textech) na jiné téma, než je válka. Dalším společným rysem je jejich jsou v nich zcela jasně patrné postoje řečníka k válce, tedy celkem jasně vyjadřovaná podpora, kterou podtrhuje a zesiluje použití básnických figur, jako jsou metafory. Zároveň je ve všech patrné přesvědčení, že válka je běžnou součástí lidského života, což je naznačeno v přirovnáních k různým jiným velmi běžným a přirozeným lidským činnostem jako je například lov, nabývaní majetku nebo výchova dětí. Spojení s kulturou je obrovské – kulturní chápání války se prolíná v textech, ze kterých byla definice vybrána. Tím, že chybí proces abstrakce definice, který je patrný v dílech pozdějších autorů, propojení s realitou je vysoké. Následující definice pocházejí z vysoce vzdělaných kultur – starověká Čína, antické Řecko i republikánský a později císařský Řím. Jsou to zároveň kultury, které jsou známé pro své intelektuální snažení, ale hlavně pro své vojenské úspěchy.

3.1. Antické Řecko Antické Řecko je zajímavé svým obrovským významem pro následující vývoj západní civilizace, bylo však zdrojem filozofického smýšlení a vědeckého bádání nejen pro ni. Mělo obrovský dopad na raný rozvoj islámské kultury, koneckonců to byli muslimští vzdělanci, kteří představili velikány antického Řecka, jakými byli Platón a Aristotelés, západnímu, tehdy křesťanskému, světu. Co se Řeckého postoje k válce týká, stačí nahlédnout do nejslavnějších děl z antické doby, aby byl naprosto jasný. Nelze si nevšimnout, jaké pozornosti se válce dostává. Vzpomeňme na Homérovu Ílias, Aristofanovy komedie, klasická dějepisná díla Hérodota, 18

Xenofóna nebo Thukydida. Jak komentuje Victor Hanson „každý významný Řek pátého století – ať už intelektuál, spisovatel nebo politik – měl zemědělskou usedlost nebo bojoval. Často dělali obojí.“ (Hanson 2006, 18) Hanson jde dál a tvrdí, že to byli právě antičtí Řekové, kteří vytvořili moderní způsob boje, že žádná z dávných vojenských tradic se „nemůže chlubit takovou efektivitou a pružností, nebo schopností tak dokonalou ve své ničivosti jako Alexandrova desetiletá cesta až ke Ganze, Caesarova „pacifikace“ Galie, šestileté ničení Evropy během Druhé světové války nebo rozprášení Hirošimy a Nagasaki v jednom dni.“ (2006, 20) To vše považuje za dědictví antických Řeků. Válka byla tedy vnímána jako všudypřítomný aspekt mezilidských vztahů, jako princip věcí ji hodnotí Herakleitos z Efezu (6. – 5. století př. n. l.), který říká, že „válka je běžná a konflikt je spravedlnost a všechny věci se dějí na základě konfliktu a nezbytnosti.“2 (Graham 2005) Pak jeho další výrok se dá chápat jako definice války: „Válka je otcem a králem všech, z jedněch činí bohy, z jiných lidi, některé činí otroky a některé svobodnými.“3(Graham 2005) Tato definice se samozřejmě nedá kvalifikovat podle běžných měřítek jako adekvátní. Má metaforickou formu, je i deskriptivní – popisuje některé z vlastností války, které nejsou podstatné, nicméně typické. Má v sobě emotivní náboj, dala by se řadit mezi persuasivní typ definice, nicméně kontext nám chybí, protože Herakleitos patří k předsokratovským myslitelům a jeho dílo se zachovalo pouze ve fragmentech. Nicméně válka je chápána nejen jako princip, ale dokonce jako nezbytný způsob, jak dosáhnout spravedlnosti. S válkou úzce souvisí organizace a způsob vládnutí. Řekové se organizovali v městských státech (polis), velikých tak, aby všichni slyšeli městského vyvolávače. Ideální polis mělo být místem, kde člověk může rozvíjet svůj potenciál ke znamenitosti. (Bozeman 1960, 72) Jednotlivé městské státy byly samostatnými správními jednotkami, Řecko bylo sjednoceno teprve až za Alexandra Velikého. Městské státy rozvíjely vztahy s ostatními, tyto vztahy jsou často velmi podobné jako mezi současnými národními státy. Mezi polis pak vynikly Athény svým politickým uspořádáním uvažováním, zvláště poté, co porazili Peršany. Staly se vzorem a vůdcem pro jiné antické řecké státy. Athény jsou známé jako kolébka demokracie a ta byla považována za základní kámen, bez kterého člověk nemohl dosahovat svých cílů. Jak podotýká Bozeman: „mír neměl pro 2

We must recognize that war is common and strife is justice, and all things happen according to strife and necessity. 3 War is the father of all and king of all, who manifested some as gods and some as men, who made some slaves and some freemen.

19

Athény význam a stal se racionálně neobhajitelnou pozicí, pokud nedovoloval posílit nebo usilovat o to hlavní v lidských touhách – pokrok ke svobodě.“ (1960, 73) Příkladem takového myšlení najdeme v Thukydidově díle Dějiny peloponéské války. Jedná se o Periklovu odpověď rozhořčeným Athéňanům poté, co dvakrát po sobě utrpěli škody po nájezdech Peloponéského spolku: „Pro ty, kteří mají svobodnou volbu a jejichž jmění není ohroženo, je válka největším z bláznovství. Ale pokud by jediná volba byla mezi podřízením se a ztrátou nezávislosti, as s nebezpečím byla naděje na zachování samostatnosti, pak vinu zaslouží ten, kdo risk nepřijme, ne ten, kdo přijme.“ (Thucydides, Book II, Ch VII) Periklés zde nenabízí adekvátní definici války, nicméně kromě toho, že si Athéňané cení svobody, vidíme, že považuje válku za otázku volby, kterou společnost (obec, polis) činí podle situace. Jestliže v jedné situace válka bláznovstvím a jindy ne pak její hodnota bude v účelu, kterému slouží. A zachování demokratického polis je zde jako dostatečný důvod k vedení války. Účel ve válce viděl také Aristoteles, když se vyjadřuje následovně: „Na umění války se z jedné strany dá dívat jako na přirozený způsob nabývání, protože nabývání zahrnuje také lov, což je umění, které bychom měli praktikovat na divokou zvěř a na lidi, kteří jsou přírodou předurčeni k tomu, aby se jim vládlo, a kteří se nepodřídí. Protože válka takového druhu je spravedlivá.”4(Aristotle, Book I, XIII) Definice je implicitní a deskriptivní. A v kontextu je to definice rétorická, protože je součástí pasáže, které se věnuje spravování domácnosti, nabývání majetku a především otroků a vztahů mezi otrokem a pánem. Zde funguje jako definice v diskusi – čili jako argument, který se nesnaží analyzovat jev válku v jeho plnosti, naopak využívá jednoho jejího aspektu. Nese sebou zároveň legitimizační prvky, protož je zde válka prezentována jako legální aktivita, správná a v některých případech dokonce i nutná. Nechybí ani náznak podmínek pro válku spravedlivou – musí být vedena proti určitému druhu lidí.

3.2. Řím Na rozdíl od antického Řecka plného městských států, Řím se stal obrovským mnohonárodnostním impériem, které vydřelo několik století. Ačkoliv je snadné poukázat na římskou armádu a říct, že je to důvod, proč trvalo tak dlouho, než se Řím rozpadl, je třeba se také podívat na to, jak Řím vládl, abychom pochopili, proč bylo možné vládnout tak obrovské a především nehomogenní mnohonárodnostní společnosti. Z ideového hlediska totiž 4

And so, in one point of view, the art of war is a natural art of acquisition, for the art of acquisition includes hunting, an art which we ought to practice against wild beasts, and against men who, though intended by nature to be governed, will not submit; for war of such a kind is naturally just.

20

„ve světě vzájemně si odporujících obrazů, institucí a zájmů, našli Římané základní koordinační měřítko. A tímto měřítkem byl rozum tak, jak jej zosobňovalo právo.“ (Bozeman 1960, 184) Toto právo pak vycházelo ze dvou zdrojů: schopnost myslet kreativně v rámci zákona a schopnost využívat moudrosti stoického vidění světa, které se rozumem snažilo abstrahovat obecně platné zákony. Takto se zrodilo chápání rovnosti před zákonem, jako logický a přirozený princip. Unikátním rysem stoické filosofie byla skutečnost, že nebyla napojena na žádný vládnoucí systém, tedy nepřinášelo ani žádný systém teologie nebo etiky. A tento způsob uvažování se dal jednolitě spojit s už existujícím způsobem uvažování v rámci občanského práva. (Bozeman 1960, 185) Římské právo se stalo v mnoha směrech jedním základních kamenů moderní západní společnosti. Jeho unikátní vlastností, podobně jako u stoické filosofie obecně, je jeho počáteční nezávislost na mocenských strukturách a společenském systému, protože nebylo sestaveno kněžími, jejichž zájmem bylo zachování místního vyznání a čistoty doktríny, ani zákonodárcem nebo zákonodárným orgánem, jejichž zájmem bylo ochránit nebo udržovat politický systém. Za rozvoj většiny práva byla zodpovědná vzdělaná elita římských právníků, kteří měli vlastní příjmy, takže svůj čas mohli věnovat službě společnosti. Cílem jejich práce bylo očistit zákon od emocí, abstrahovat věčně platné obecné principy, takže tvořil systém norem, které byly platné bez ohledu na náboženství, vládu, Řím nebo dokonce mimo jakékoliv období v čase.(Bozeman 1960, 193) Na jejich názory se spoléhali úředníci při výkonu práva, ale zároveň se stalo inspirací a základem západního uvažování o právu obecně. Pro chápání války je důležitá především dvě části římského práva – koncept přirozeného práva (ius naturale) a práva národů (ius gentium). Právo národů upravovalo chování k cizincům v římském impériu popřípadě chování mezi cizinci a stalo se základem pořímského vývoje středověkého uvažování o válce, především o její legalitě. Do 16. století tak byl nositelem práv jedinec, nikoliv suverénní entity. (Bellamy 2006, 20) Je logické, že definici války formuloval v Římě právník a nebyl to nikdo jiný než Marcus Tullius Cicero, jeden z posledních právníků republiky. Je zajímavé si všimnout, že se Cicerova definice opakuje v různých publikacích. Autoři na ni často odkazují, nicméně se lze domnívat, že to byl Hugo Grotius, kdo ji zpopularizoval, když ji abstrahoval a použil ve svém díle: „Spor (vedený) silou.“ Což z ní činí analytickou definici, která neobsahuje žádné legitimizující prvky, naopak vypadá neutrálně. Nicméně když si Cicerovu definici uvedeme v plnosti a pochopíme kontext, zjistíme, že jde o něco trochu jiného. 21

„Při správě veřejných věci je také třeba, aby práva války byly brány jako posvátné. Zatímco jsou dva způsoby vedení sporů, jeden se vede diskusí, druhý se vede silou. Ten první náleží správně lidem, druhý zvířatům, k druhému je třeba se uchylovat pouze v případě, že není možnost použít první.“5 (1887, 22) Dále Cicero pokračuje následujícím způsobem: „Války je pak třeba vést proto, aby bylo možné žít v míru a bez újmy; ale jakmile je dosaženo vítězství, je třeba ušetřit ty, kdo nebyli ve válce krutí nebo nelidští […] Dle mého názoru je třeba usilovat o mír vždy, když lze uskutečnit v naprosto spravedlivých a čestných podmínkách.“ Definice je implicitní a také rétorická. Dílo, ze kterého pochází, De Officiis, čili O povinnostech, je dopis synovi. Tento dopis byl zároveň psán pro širší publikum. Už název a volba adresátů naznačují, že je v něm silný normativní prvek, velmi typický pro starověké autory. Cicero podmiňuje válku nemožností se domluvit vyjednáváním, diskusí, což odráží starobylou římskou tradici ius fetiale, která vyžadovala po senátu, aby nejprve vyslal posly a nabídl protivníkovi, aby své chování napravil. Pak bylo nutné počkat na odpověď, a teprve poté mohl vyhlásit válku. Cicero je daleko opatrnější v ospravedlňování války, nabízí podmínky, byť vágní, za kterých spravedlivá válka nastane, tedy válka jako krajní řešení. Cicero patřil mezi jedny nejváženějších právníků a politiků v posledních desetiletích republiky před tím, byla proměněna v císařství a vývoj práva začal podléhat císařskému zákonodárství. Proto se jeho závěry dají chápat nejen jako osobní úvahy, ale také jako určitý vrchol právnického myšlení, za kterým stála mocná tradice. Na druhou stranu víme, že Cicero byl zklamaný, když za jeho života se římská říše proměnila, protože pod tlakem Caesarovy politiky se z republiky stávala despocie a zákonodárství se postupně přemístilo do rukou císaře.

3.3. Starověká Čína Čína rozhodně nepatří mezi západní civilizaci, nicméně jsem se rozhodla zařadit tuto definici jako příklad z jiné kultury. Ovšem jinak do typologie starověké definice se hodí velmi dobře. Nejprve je třeba si uvést souvislosti. Čína je příklad jedné z největších světových civilizací, může se chlubit nepřetržitou tradicí několika tisíc let. A nejen to, způsob uvažování

5

In the public administration, also, the rights of war are to be held sacred. While there are two ways of contending, one by discussion, the other by force, the former belonging properly to man, the latter to beasts, recourse must be had to the latter if there be no opportunity for employing the former.

22

o válce tak, jak byl formulován největšími mysliteli, slouží dodnes jako podklad pro čínské uvažování o míru a válce. (Bozeman 2009, 60) Pohled na mezinárodní systém se formoval už za období vlády dynastie Čou (zhruba 1122 př. n. l. – 221 př. n. l.). Pravděpodobně největší rozvoj strategického a filosofického myšlení zažila Čína v posledním období její tehdy už jen nominální vlády, kterému se říká období Válčících států (zhruba 475 př. n. l. – 221 př. n. l.). Legitimita vládce se od dob dynastie Čou odvozovala z tzv. mandátu nebes, čili pověření vládnout. Na rozdíl od evropského chápání božského původu panovnické moci, mandát nebes mohl být od dynastie odejmut, pokud nespravovala svěřené území správně. Bůh nebes pak svoji vůli „manifestoval výlučně skrze přání a chování obyčejných obyvatel, kteří odráželi jeho soud.“ (Cho-yun 1999, 150) Tento legitimizující prvek byl využíván po tisíciletí – s každou novou dynastií, která získala dostatek moci a vlivu nad armádou, aby svrhla tu předchozí. Svět pak byl chápán jako soustava soustředných čtverců, v jejichž středu se nachází čínský císař jako Syn nebes a svět je jeden celek, který nemá dichotomické opaky (Qin 2009, 36). Takže původní koncept nechápal svět jako „my“ versus „oni,“ ale hierarchický systém, kde vztahy jsou nerovné a fungují mezi státy stejně jako mezi lidmi. Předpokládá se, že v období válčících států nebo jen několik desetiletí před ním, koncem období Jara a podzimu (asi 722 př. n. l. – 475 př. n. l.), žil čínský teoretik války Sun Tsu (někdy také Sun Wu), jemuž je připisováno dílo O umění válečném, a jehož výstižné maximy jsou dodnes inspirací pro stratégy. Vědci dodnes diskutují, zda se jedná o historickou osobu nebo je jeho dílo výsledkem práce schopného editora. Nicméně jeho 13 kapitol se věnuje různým aspektům vedení války, které zcela odpovídají dobovému filosofickému myšlení (např. válka je nejlepší taková, ve které podaří porazit protivníka bez boje). Své dílo autor začíná slovy „Válka je tou největší věcí státu – místem života a smrti/ cestou k přežití či zkáze/ A tak je třeba ji zkoumat.“ (Král and Kolář 2008, 21) Tento výrok sice dává představu o tom, jakou důležitost mistr Sun válce připisuje, ale nejsme blíž její definici. Proto bylo třeba obrátit se na některého z jeho plodných komentátorů. V anglické edici Lionela Gilese nalézáme několik komentářů k Sun Tsu. Z nich básník Tu Mu válku definoval následovně: „Válku je možné definovat jako trestání, což je jedna z funkcí vlády. […] V dnešní době je pořádání přelíčení a slyšení, zatýkání provinilců a jejich bičování na tržišti úkolem úředníků. Ale ovládat velké armády, dobývat opevněná města, vléct žen a dětí do zajetí a sekat hlavy zrádcům je také práce, kterou odvádí úředníci. Účel skřipce a vojenských zbraní 23

je ve své podstatě stejný. Mezi trestem bičování a sekáním hlav ve válce není žádný podstatný rozdíl.“6(Sun 2011) Definice je implicitní, definuje válku jako součást systému vlády. Dále je částečně i deskriptivní. Říká, kdo válku vede a jaké činnosti typické pro válku při tom provozuje. Tato definice s sebou nese legitimizační funkci, protože součástí je vlastně i teorie spravedlivé války. Výraz trestání s sebou v čínském myšlení přináší pozitivní konotaci, vzhledem k tomu, že naznačuje spojení s rodinou. Konfucianismus, který se stal na dlouhou dobu filozofií vládnoucí třídy a hlavně pak úřednictva, považuje harmonii a mír za nezbytné, válka působí zmatek a svár. Proto válka jako trest je jediná její přijatelná forma. Jako je trestání neposlušných dětí kolem rodičů, tak trestání jiných států je v rukou čínských úředníků. Toto právo trestat je odvozené od „mandátu nebes“, protože podle něj žádný panovník nemůže brát své vyvolení jako dané, udržení se na trůnu je podmíněné spravedlivým vládnutím, na které ve státech na periferii Číny dohlíželi Číňané. Vidíme, že chybí přísné dělení na vnitřní a vnější záležitosti, ba naopak tyto dva rozměry splývají. Nadřazenost nad ostatními okrajovými státy byla chápána jako přímý důsledek kulturnosti Číny v porovnání s barbarstvím okolních národů.

6

War may be defined as punishment, which is one of the functions of government. […] Nowadays, the holding of trials and hearing of litigation, the imprisonment of offenders and their execution by flogging in the market- place, are all done by officials. But the wielding of huge armies, the throwing down of fortified cities, the hauling of women and children into captivity, and the beheading of traitors — this is also work which is done by officials. The objects of the rack and of military weapons are essentially the same. There is no intrinsic difference between the punishment of flogging and cutting off heads in war.

24

4. Středověké myšlení Křesťanství mělo obrovský dopad na mezinárodní vztahy. Z židovského kultu se stala hnací síla upadajícího římského impéria, stala se z něj integrální součást západního myšlení. Od jeho počátků až po nástup novověku prošlo vývojem, který zahrnoval také proměňující se pohled na válku. Otázky, které se řešily, nebyly formulovány jako hledání podstaty války. Vzhledem k obrovskému vlivu, které křesťanství mělo na každodenní život obyčejného člověka i vládnoucích vrstev, otázky byly směřovány na její soulad s vírou. Ve středověku nacházíme tři různé zdroje uvažování o válce – teorie spravedlivé války, kanonické právo a rytířská tradice. Jejich pohled však postrádá neutrální a nezaujaté pozorování. Ve všech třech zdrojích byla debata o válce vedena téměř výhradně na normativní a normotvorné rovině, nicméně definice války jako takové nenacházíme. Raní křesťané byli naprostí pacifisté. Tento postoj vyplýval z celkem jednoznačně vyložitelných Ježíšových prohlášení, jako nacházíme v Matouši 26, 52: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“ Jiná pasáž, která se vztahuje k chápání vztahu k ostatním lidem je z Markova evangelia (12, 28-31) kde se Ježíše znalec židovského zákona ptá, které přikázání je první ze všech a Ježíš mu odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ Další pasáže, které vyznívají ve stejném duchu, jsou slavné nastavování druhé tváře nebo příkaz milovat své nepřátele. Obecně se raná církev nezapojovala do politiky a přijímala římskou říši jako nadřízenou autoritu, neusilovala o revoluci, protože Ježíšovo království není z tohoto světa. Věřili, že se Ježíš brzy vrátí a tudíž i zájem o „světské“ věci měl okrajovou hodnotu a čekání na Krista si vyplňovali péčí o nemohoucí a slabé a kázáním evangelia. Nezajímat se o politiku bylo tím snazší, že v prvních stoletích byli křesťané ze strany státu pronásledováni, proto neměli příliš chuť vstupovat do římské armády nebo se zapojovat do veřejné služby. Nicméně křesťanství se šířilo po celé Římské říši i za její hranice. Tak i mnozí vojáci se stali křesťany, navíc ve třetím století se křesťanství za císaře Konstantina stalo státním náboženstvím v Římě a křesťané začali častěji vstupovat do armády. Vedlo je k tomu několik důvodů: profesionalizace armády přilákala chudší vrstvu ke službě impériu, pohanští barbaři ohrožovali vnitřní stabilitu a vládu práva a také očekávání brzkého Kristova návratu se

25

nenaplnilo. (Bellamy 2006, 23) Tyto pomalu se měnící podmínky vyžadovaly řešení na úrovni výkladu písma, protože kdo by se chtěl zabývat něčím, co by bylo proti Boží vůli? Prvním křesťanským myslitelem, který začal obhajovat jak službu v armádě, tak i válku v určitých situacích, byl Augustin. Nikdy nevytvořil koherentní teorii spravedlivé války, nicméně se stal obrovským zdrojem inspirace pro další myslitele, jeho názory na válku a službu v armádě nacházíme především v odpovědích Bonifácovi, římskému vojákovi, který se ptal na věci související s křesťanstvím a armádou. Augustin však nebyl zcela originální myslitel v tom smyslu, že jeho myšlenky jsou syntézou řecko-římského chápání války, (Bellamy 2006, 25) nicméně opíral se hodně také o Starý a Nový zákon. Jeho definice spravedlivé války je následující: „Spravedlivé války jsou ty, které mstí nespravedlnost, jestliže některý národ nebo obec buď zanedbaly potrestat nespravedlnost spáchanou jejich příslušníky, nebo vrátit co bylo odňato bezprávím.“(Stašek) Tato definice je syntetická. Zcela jednoznačně je také vysoce normativní. Augustin vnímal války jako Boží trest pro jiné národy a způsob nápravy nějaké nespravedlnosti. Nicméně je pro Augustina skutečně důležité při vedení války, je správný postoj – válka musí být vedena ze správných motivů, tedy napravit nějaké zlo. Nikdy by neměla být vedena z nenávisti, žárlivosti, chamtivosti a touze po moci.(Bellamy 2006, 27) Na válce je totiž škodlivý postoj, s jakým je vedená, nikoli fakt zabití, ale láska k násilí, pýcha a další hříšné lidské vlastnosti. Spravedlnost nebyla dána chováním vůči protivníkovi, na čem skutečně záleželo, byl osobní postoj útočníka. Hartigan poznamenává, že rozlišování mezi vinnými a nevinnými mezi nepřáteli bylo nejen nemožné, ale také irelevantní. (1966) Bellamy uvádí, že pro Augustina byly platné čtyři důvody pro vstup do války: sebeobrana, válka proti státu, který odmítl napravit předešlá bezpráví, válka z Božího nařízení (příkladem byly války ve Starém zákoně) a pak války na obranu ortodoxie. (2006, 28) Ve středověku také platilo, že válka byla spravedlivá jen na jedné straně, teprve až v pozdním středověku došli badatelé k závěru, že by mohla nastat situace, kdy by válka mohla být spravedlivá na obou stranách a i to spíše v dobré víře než empirickým zhodnocením. Změny, které probíhaly ve společnosti a interpretace písma, podobné Augustinovým, také otevřely dveře pro reinterpretaci přístupu k moci, což mělo dalekosáhlé důsledky na mezinárodní systém i vztahy. Jak poznamenává Bozeman, lidské motivy mají tendenci se slívat, zvláště pak když se jedná o politickou akci a je těžké změřit sílu každého jednotlivého z nich. Nicméně zpětně vidíme, že se lidské vztahy začaly pohybovat v naprosto jiném 26

směru, když bylo získávání nových věřících propojeno s dosažením politických cílů. (Bozeman 1960, 232) Toto se týká především konceptu svaté války. Podle Blacka je ovšem překvapivé, že křesťané rozvinuli doktrínu svaté války, která ospravedlňovala válku proti barbarům na základě toho, že jsou to pohané. Došlo k tomu, jak vidíme i u Augustina, novým výkladem Starého zákona, především pasáží o dobývání zaslíbené země Izraelci. (Black 2010, 118) Svatá válka pak byla uplatňována na nepřátele křesťanství, nechvalně proslulými křižáckými výpravami počínaje, kde nepřítelem byli muslimové, přes husity a albigenské, kde nepřáteli byly skupiny, které oficiální církev prohlásila za kacíře, až po třicetiletou válku, která byla vedena jako svatá válka z obou stran, jak katolické tak protestantské. Toto pojetí války připadá modernímu západnímu člověku jako naprosto nesmyslné a odmítání jejích principů docházelo už před koncem středověku. Nicméně tato kategorie je velmi užitečná při srovnávání přístupů západní a islámské kultury. Navíc svaté války v sobě skrývají ten paradox, že ačkoliv jsou vedeny z božských motivů, jejich vedení spadá na existující mocenské struktury a výsledky mají konkrétně dopady na tento svět, na tento život. (Johnson 1997, 131) To znamená, že mají také politické následky a je někdo, komu jejich výsledek na tomto světě prospěje a někdo, kdo jejich výsledkem ztratí. Toto svaté válce dodává argumentační hodnotu a je snadné tento koncept zneužít. Evropský středověký feudální systém byl velmi komplikovaný, na jednu stranu existovalo velké množství různých panství, knížetství a království, která měla vlastní světské právo. Zároveň paralelně existovala až do reformace teoreticky jednotná res publica Christiana pod náboženskou pravomocí římsko-katolické církve a církevního práva, které od 11. století získalo za papeže Řehoře VII. nezávislou soudní autoritu. Kanonické právo zdědilo hodně z římského práva a ovlivňovalo mnohé aspekty lidského života, jako například rodinné vztahy, sňatky a také válku. Tento systém byl částečně hierarchický díky vazalským vztahům mezi různě silnými panovníky a knížaty. Situaci dále komplikoval fakt, že církev byla kromě náboženských funkcí také hráčem na politickém poli. Kanonické právo rozlišovalo dva druhy válek – soukromé a veřejné války. Války proti nevěřícím byly válkami veřejnými, ty vyhlašoval papež, nicméně panovala nejistota, zda jsou války mezi barony a knížaty válkami soukromými nebo ne. Veřejné války totiž mohl vyhlašovat jen panovník, který nad sebou neměl žádnou další autoritu, ke které by se mohl odvolat (v rámci vazalských vztahů). Někteří se domnívali, že těmito autoritami jsou pouze papež a císař Svaté říše římské.(Q. Wright a Wright 1969, 191) 27

Velkým nábojem pro rozvoj moderního politického myšlení byl papežův pokus, získat co největší podíl světské moci, způsobil odmítavou reakci na straně světských králů, kteří nechtěli připustit, aby jim papež omezoval jejich pravomoci. Proto hledali svoji legitimitu jinde a začali vést argumentaci na základě znalosti lidské povahy a z ní vyplývající potřeby mít vládu, tj. politická teorie ztratila náboženský podtext a začala se formulovat na základě sekulárních argumentů. Nicméně jak uvádí Antony Black, tento proces byl nezamyšleně posílen důsledky reformace, protože ani Luther ani Kalvín neměli v úmyslu sekularizovat politickou teorii, nicméně rozkol v Evropě vedl k hledání takového systému, který by vydržel nápor náboženských rozdělení a soupeřících věrouk. (2010, 120) Je poněkud paradoxní, že válkou, kterou kulminuje tradice svaté války, zároveň ve svých základních obrysech povstává nový evropský systém.

28

5. Počátek novověku až po počátek 20. století K přelomu v proměně mezinárodního sytému a rozvoji politického myšlení došlo po Třicetileté válce, ale síly, které tyto procesy uvedly do chodu, se v systému objevovaly už několik století. Křesťanská středověká jednota se začala rozpadat a v Itálii začaly vznikat nezávislé městské státy, kde se také zrodila zcela nová epocha a způsob myšlení – renesance. Transformace byl postupný proces, protože začátek renesance se datuje do 14. století a k definitivnímu přijetí nového systému dochází až začátkem 17. století. Vítězem této transformace je nezávislý národní stát, který se stává nositelem suverenity a jejích atributů jako je území, na kterém platí jeho zákony. Jedním z nejvyšších projevů suverenity je pak právo vést válku. Změna zasáhla nejen mezinárodní uspořádání ale i změnu myšlení, které přeneslo váhu z uvažování v intencích „Božího“ na lidské. Humanismus a jeho důraz na člověka vedl k rozvoji přírodních věd a k proměně uvažování o poznávání. Autoři začínají v tomto období vědomě definovat a diskuse o válce se přesouvá především, ačkoliv ne zcela, na rovinu mezinárodního práva, které se začíná rozvíjet. To nevylučuje normativní aspekt z uvažování o válce, ba naopak skrze právníky se dál přenáší tradice spravedlivé války, která je zachytitelná v jejich pracích ještě hluboko do novověku.

5.1. Autoři různých profesí V této době se také objevují první autoři, kteří se pouští do studia mezinárodního systému a vlády. Jejich kritériem přestává být Boží vůle, ale v souladu s humanistickým pojetím jde o potřeby člověka. Jedním z takových badatelů byl i zakladatel politické filosofie Thomas Hobbes (17. stol.), který popsal mezinárodní systém jako stav permanentního konfliktu. Jeho definice války: „Neboť válka nejsou jen boje ani násilné projevy nepřátelství, válka trvá po celou dobu, kdy je dosti zřejmě známa vůle rozhodnouti bojem. V podstatě války je tedy třeba míti na mysli pojem času, jako je tomu v podstatě povětrnosti, neboť jako podstata vlhkého počasí neleží v jednom nebo několika lijácích, nýbrž v tom, že se k dešti schyluje již mnoho dní napřed, tak podstata války není jen ve skutečném bojování, nýbrž již v době, kdy se k válce dělají přípravy, a trvá po celý ten čas, kdy není jistoty o opaku. Všechen ostatní čas se pak nazývá mír. (Hobbes 1941,162) Definice je implicitní, deskriptivní a také částečně metaforická. Válku chápe jako stav, nikoli jako jednotlivé akce, dává jí také možnost jistého odstupňování, protože pokud 29

mluvíme o počasí, víme, že se pohybuje v různé intenzitě výskytu deště. Hobbesův pohled na mezinárodní systém vešel do dějin a po několik století se stal přijímaným výkladem. Koneckonců se na něj realisté v mezinárodních vztazích stále odkazují. Definice není nijak legitimizující nebo normativní. Pouze informativní v tom směru, že válka je chápána jako aspekt stále přítomný v mezinárodním systému a tak jako není možné ovlivnit počasí, tak bez existence silnější autority (leviatana) není možné ovlivnit výskyt nebo sklon k válce. Dalším teoretikem, který v tomto dlouhém období tvořil, byl Carl von Clausewitz. Jeho dílo se stalo vrcholem vojenského teoretického uvažování v první polovině 19. století a dodnes je jedním z nejvýznamnějších, současní autoři se k němu často vrací a jeho definice války si našla cestu daleko za hranice vojenských pojednání a ze všech známých definic války stala pravděpodobně tou nejvlivnější a nejčastěji používanou. Jeho definice také formovala vůbec přístup ke zkoumání války. „Válka není nic jiného než pokračování politiky státu jinými prostředky.“ (2008, 13) Definice je syntetická, možná by se dala dokonce označit za genetickou, protože popisuje, jak válka vzniká. Odpovídá Clausewitzova definice dobovému chápání? Naprosto, sám dodává, že mimo pojem státu a zákona není mravního násilí. (2008, 23) Cluasewitz psal své dílo po napoleonských válkách, kdy se Evropa vracela do míru, kde koncert mocností zaručoval stabilitu a především, kdy státy byly velmi opatrné na legitimitu vlády a celistvost státu. Suverenita na vlastním území byla jedním z důležitých aspektů, napojení války přímo na politický proces státu pak válku zařazuje se stejnou platností mezi diplomatické nebo ekonomické nástroje státníka. Takto je možné chápat definici jako implicitně legitimizační. Clausewitz pokračuje a nastiňuje také způsob, jakým se válka používá: “Válka je tedy akt násilí s cílem donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli.“(2008, 23) Definice je implicitní, Clausewitz dál popisuje válku jako jakýsi rozšířený souboj, což je motiv, který vidíme například u Grotia a dalších. Jediným cílem války je tedy podřídit si protivníka a znemožnit mu odpor.(2008, 23) Ještě jedna definice, která ilustruje přístup k válce a pochází z konce tohoto období. Jedná se o výklad pojmu válka v Riegrově slovníku naučném z roku 1872: „Válka […] jest boj dvou nepřátelských armád použitím oboustranně všech možných zbraní a prostředkův nejzáhubnějších za tím účelem, aby jedna nad druhou zvítězila, jedna druhou zničila a tím jistého politického úspěchu v zájmech vlastního státu docílila.“ (Malý 1872, 880) Vzhledem k tomu, že stojí za povšimnutí také jako čistě česká definice války, její

30

celé znění je uvedené v poznámce pod čarou.7 Je to definice slově-slovní, analytickosyntetická. Jak už je typické pro slovníkové definice, je rozsáhlá proto, aby postihla do detailů význam tohoto slova. Je také velmi zajímavá, protože, jak už bylo řečeno, definice zmrazí význam slova. Tato definice se podobá definicím tehdejší doby. Znovu vidíme utilitární charakter války – aby dosáhla politického úspěchu pro vlastní stát. Clausewitzovské téma je zde patrné. Také rozdělení na ofenzivní a defenzivní válku je velmi typické. Tento prvek přišel s definicí spravedlivé války, ale předával se dál, a používá se dodnes. Defenzivní války jsou chápány automaticky jako legální, kdežto útočné nikoliv. Co se novověku týče, můžeme dále vidět několik obecný tendencí v myšlení o válce. Kromě systémových změn, které byly potvrzeny Vestfálským mírem, přišly také změny v uvažování o moci. Rozvíjí se politické myšlení a především došlo k rozmachu mezinárodního práva, které mělo regulovat, jak se k sobě státy chovají a také regulovat, jakým způsobem válku vedou. Za takový vrchol právního uvažování pak můžeme požadovat Haagské a Ženevské konvence, které shrnují většinu normativních aspektů vztahujících se k vedení války.

5.2. Starší právníci „Si vis pacem, cognosce bellum.“ (McNair 1925, 30) Tato parafráze na známé přísloví říká, pokud si přejeme mír, je třeba poznat válku. Válka v právním slova smyslu podstatně mění vztahy mezi lidmi navzájem, mezi lidmi a institucemi a mezi státy. Stačí si 7

Válka, lat. bellum, franc. la guerre [ger], něm. Krieg, jest boj dvou nepřátelských armád použitím oboustranně všech možných zbraní a prostředkův nejzáhubnějších za tím účelem, aby jedna nad druhou zvítězila, jedna druhou zničila a tím jistého politického úspěchu v zájmech vlastního státu docílila. Podle povahy a podle příčiny, jež boj mezi nepřátelskými stranami byly vyvolaly, mluví se o vá lce v ýb o j né (ofensivní), když armáda k uskutečnění vytknutého účelu vší mocí svou do území protivníkova postupuje, jeho vojska napadá a vůbec země nepřátelské se zmocniti usiluje. Opak této jest v ál k a o b r a n ná (defensivní), když armáda útokům druhé strany jen odolati zamýšlejíc, takových prostředků se chápe, jimiž vlastní území brániti se snaží. Takovéto válčení však má jen tenkráte jakýsi úspěch, když vojsko výbornými posicemi a vlastními silami, dobře ozbrojenými a vojenskými potřebami hodně zásobenými pevnostmi bývá podporováno, a když lze s takovýchto míst výbojnému nepříteli zasazovati rány a ztráty nejsilnější. Pročež ve válce defensivní budiž přihlíženo k tomu, aby se vstoupilo co možná nejdříve do ofensivy, jakmile jednou neb dvakráte značné škody na mužstvu, koňstvu a vojenském materiálu vůbec protivníku byly spůsobeny; neboť jen tak jest možno, aby výbojný nepřítel smělými útoky nejsnáze byl poražen, vysílen, zničen a tím vlastní území zabezpečeno. – Podle rozličnosti předmětův a míst, o jichž dobytí se jedná, mluvíme o válce na ze mi , o válce ná mo ř n í, p ev no s t ní, p o ho r s k é a p . Častokráte dvé i více těchto v jedno bývá spojeno. – Slovem malá v., p ar ti zá n s ká vá l ka vyrozumíváme válčení menších nepravidelných ozbrojených houfcův, jenž zvláště na horách na tom onom místě se vyskytují, nepřítele na kvap a netušeně napadají, unavují a jemu všemožně škoditi se snaží (v. Guerillas). Z novějších malých válek nabyla důležitosti na př. malá válka brigantův v jižní Itálii proti pravidelnému vojsku krále Viktora Emanuela, od r. 1860 až do r. 1866 trvavší; malá válka Dalmatincův proti vojsku rakouskému r. 1869, a v tomto roce (1870) guerilla francouzská, již vedou tak zvaní francistireurs, t. j. volní střelci, proti výbojným armádám německým.

31

představit praktické problémy spojené s válečným stavem – platnost pojišťovacích smluv, důsledky pro třetí stranu, která se má chovat neutrálně, naopak nutnost řídit se podle norem pro bojující strany. Existence válečného stavu určuje, jak se chovat k nákladním lodím válčících států, jaké zboží se smí dodávat nebo konfiskovat… proto je existence nebo neexistence války pro právníky naprosto vitálně důležitou informací. Není divu, že se intenzivně snažili (a stále snaží) zdokonalit definici války. Přesto při pohledu na seznam definic, které nabízí mezinárodní právníci, se nelze ubránit zklamání, protože se jim za několik století práce univerzálně přijatelnou definici války formulovat nepodařilo. Tento fakt může být chápán z pohledu neustálého vývoje mezinárodního práva, které se posunulo od „otců zakladatelů“ jakými byli Grotius nebo Vattel, kteří hodně čerpali z konceptů přirozeného práva a také doktríny spravedlivé války, po současnost, která je víc ovlivněná už platným pozitivním právem. Proměnlivost mezinárodního prostředí také nenapomáhá vyjasnění celého konceptu v právním slova smyslu. Otázky, které si odborníci na mezinárodní právo kladli, by se daly shrnout takto: Co je to válka, kdy a jak začíná? Z nich pak vyplývají další otázky. Jsou to činy nebo úmysly, které určují, zda existuje válečný stav? Je potřeba vyhlášení války? Starší právníci jsou skupina, která svá díla týkající se mezinárodního práva publikovala zhruba od druhé poloviny 16. století do dvacátých let 20. století. Jejich definice, ačkoliv se v některých aspektech od sebe liší, mají hodně z chápání války společného. Jejich obraz o válce je následující: Za prvé, válka je legitimní nástroj v mezinárodních vztazích. Tento názor začal upadat právě ve dvacátých letech 20. století s nástupem idealismu a snahy vytěsnit válku z mezinárodních vztahů, ale do té doby bezpochyby válka fungovala jako „poslední prostředek králů“ (slavné ultima ratio regnum na francouzských a pruských dělech), což samo o sobě válku legitimizuje, ať už to dávají najevo explicitně nebo se tento přístup dá odhadnout jako skrytý předpoklad. Za druhé, mnozí autoři se shodují, že válka není jednotlivý čin, ale období nebo stav, což přivádí k nutnosti zkoumat, kdy a čím začíná a kdy a jak končí. Za třetí, válka je to, co za ni státy považují. Definice i dobové chápání dávají velký prostor, aby se státy rozhodly, zda jsou právně ve válce, nebo nikoliv. Primárním motivem pak, jestli se chtějí chovat podle pravidel, která jsou pro válku aplikována. Za čtvrté, důraz na stát, jako nositele práva na válku. Válka je omezována na vztahy mezi státy. Z hlediska

32

stavby jsou to definice syntetické, protože ve většině případů vztahují válku k systému mezinárodních vtahů.

5.2.1.

Válka jako legitimní nástroj

Válku jako způsob dosažení spravedlnosti definuje Emerich de Vattel: „Válka je takový stav (situace), kdy se domáháme svého práva silou. Tímto termínem chápeme sice také akt sám, nebo způsob domáhání se svého práva silou: ale takto je to více přizpůsobené obecnému použití a vhodnější v pojednání o zákonech války, že pochopíme tento termín ve smyslu, který jsme mu připojili.“8(Vattel 1883, 291) Definice je stipulativní, syntetická. Zároveň obsahuje zcela jasně deklarovaný legitimizační prvek. Válka je prostředek domáhání se práva. Tato definice je proto také normativní, protože legitimizační prvek „domáhání se vlastního práva“ je ozvěnou tradice spravedlivé války, takto formulovaná definice totiž vylučuje uvažovat o jiném druhu války, než takové, která bude v souladu s tím, jak bude prezentováno právo toho kterého státu/národa. Dále Vattel považuje válku pro potřeby mezinárodního práva za stav. O sto let mladší anglický právníkem Richardem Zouche, který mj. bývá považován za prvního pozitivistu mezinárodních vztahů, definuje válku takto: „Válka je zákonné soupeření mezi knížaty nebo lidmi, a je buď formální, což znamená vyhlášené a vedené státem; nebo neformální a odveta je praktikována a soukromými osobami.“9 (Aikhionbare 1991, 16–17) Definice je stipulativní, syntetická. A jak už bylo zmíněno, obsahuje legitimizační prvek – válka je zákonné soupeření. Nicméně je široká, protože nespecifikuje jasně, kdo má právo válku vyhlásit, informuje ovšem o tom, že existuje kategorie soukromé války. Tato kategorie je znovu ozvěnou předchozího uvažování o válce, koneckonců dříve byl za nositele práva a legitimity považován jedinec a ne celkový stát/národ/právní entita. Proto dokud se tato kategorie neodbourala, mezi spory chápané jako války se teoreticky daly zařadit osobní a klanové spory. Velmi podobné uvažování vidíme u Huga Grotia, který tvořil ještě o něco dříve než Zouche. Ten do své definice války zahrnoval také duely, které jsou podle něj stejné podstaty jako válka samotná. (1901, Book I, Ch I, II.)

8

War is that state in which we prosecute our right by force. We also understand, by this term, the act itself, or the manner of prosecuting our right by force: but it is more conformable to general usage, and more proper in a treatise on the law of war, to understand this term in the sense we have annexed to it. 9 War is a lawful contention between princes or peoples, and is either formal, that is, declared and waged by a state; or informal and reprisals which are practiced by private persons.

33

Ještě jeden z autorů válku definuje implicitně jako legální záležitost, je to naopak ke konci sledovaného období, což nenaznačuje, že by bylo právo na válku chápáno s postupem času jako méně přijatelné. Americký profesor mezinárodního práva John Basset Moore (1906) se k válce vyjádřil následovně: „Válka neznamená použití síly, ale existence právního stavu věcí, ve kterých jsou nebo mohou být práva vymáhána silou. Takže jestliže dva národy si vzájemně vyhlásily válku, válka existuje, ačkoliv dosud nebyla použita jakákoliv síla. Na druhou stranu může být síla použita jedním národem proti druhému, jako když jde o odvetné akce, a přesto nemusí válečný stav nastat. V tom případě se dá říct, že jsou to válečné činy, ale nenastal válečný stav.“10 (Aikhionbare 1991, 19) Jeho definice je stipulativní, syntetická. Na celkem pozdější dobu vzniku znovu obsahuje legitimizaci války. Je toho názoru, že může dojít dokonce i k násilí mezi národy bez toho, aby vznikl stav války (především v právním významu).

5.2.2.

Počátek války, existence válečného vztahu

Jednou z největších diskusí ohledně války je mezi právníky otázka, kdy válka začíná. Soudce Moore tvrdí, že válečný stav vzniká vyhlášením války, protože použití síly nemusí znamenat automaticky válku. U této problematiky je třeba se zastavit. Kelvin Lee uvádí, že existence války byla určována podle tzv. doktríny stavu válečného (state of war doctrine). Předpokládala, že aby existoval válečný stav v právním slova smyslu, je třeba splnit dvě náležitosti – musí dojít k vyhlášení války a existovat tzv. animus bellingerendi (úmysl vstoupit do války) (2008, 372). Ovšem vyhlášení války nikde v definicích nenacházíme jako nezbytnost, ale Moorova definice ho více méně očekává. Podle Halla bylo mnoho autorů, kteří na vyhlášení války trvali, ovšem v souladu se vší logikou se vyhlášení války a priori prostě nedá očekávat, protože to dává nepříteli možnost připravit se. Za vyhlášení války tak považuje „už akt nepřátelství, pokud nebyl spáchán v nouzi jako akt sebeobrany nebo jako odvetná akce.“ (1895, 391) Zde se Hall svým způsobem s Moorem shoduje, že může být použita síla, ale nenastat válečný stav. To souvisí i s druhou částí doktríny válečného stavu – existence animo bellingerendi, což je rozhodnutí státu vstoupit do války bez ohledu na to, jestli druhá strana mlčí nebo existenci válečného stavu popírá. (Lee 2008, 373) Doktrína

10

War means not the employment of force, but the existence of the legal condition of things in which rights are or may be prosecuted by force. Thus, if two nations declared war one against the other, war exists, though no force whatever may as yet have been employed. On the other hand, force may be employed by one nation against another, as in the case of reprisals, and yet no state of war may arise. In such a case, there may be said to be an act of war, but no state of war.

34

válečného stavu ovšem postupně upadala a začátkem 20. století se téměř nepoužívala, vyhlášení války v podstatě vymizela a rozhodnutí či úmysl vést válku je velmi subjektivní kategorie, aby přesně určovala, kdy začíná válka v právním slova smyslu. Toto přesvědčení není novodobou záležitostí.

5.3. Subjektivita existence války Názor, že existence válečného stavu závisí do jisté míry na státu samtoném formuluje svojí definicí už Hugo Grotius (1625), který válku definuje následovně: „Válka je stavem, kdy soupeří strany, které jsou za takové považovány.“11(1901, Book I, Ch I, II.) Definice je stipulativní, syntetická. Na rozdíl od mnoha dalších definic, tato nenavazuje tak úplně na tradici spravedlivé války, ale snaží se navázat už na Cicera. Grotius však jako první poukazuje na fakt, že válka je stav, že se nejedná o izolovanou akci. Válku nelegitimizuje, tedy ne implicitně, ačkoliv poznamenává, že války vznikají vůli tomu, aby pak vedly k míru. Ještě překvapivější je jeho jasné rozeznání nutnosti mezi válkou samotnou a její spravedlivostí, takže spravedlivost války nemůže být obsažena v definici. (1901, 18) Nicméně je třeba se ještě vrátit k subjektivnímu určování, zde existuje válka nebo Velmi silně je tento aspekt subjektivity vnímán W. E. Hallem: Když neshody mezi státy dosáhnou bodu, kdy se obě strany uchýlí k použití síly, nebo jeden z nich se dopustí násilí, které ten druhý rozhodne chápat jako narušení míru, vznikl vztah války, ve kterém bojující strany smí proti sobě používat násilí, dokud jeden z nich není přesvědčen k tomu, aby přijal podmínky svého nepřítele.“12(1895, 63) Hallova definice je stipulativní, syntetická a genetická. Nejenže určuje, co to válka je, ale také kdy válka vzniká a jak končí. Nevidíme zde žádnou legitimizaci, válka je právní vztah a vzniká, pokud si jedna nebo obě strany interpretují existující situaci jako válku. Příkladem praktického fungování tohoto principu vidíme, že například pro anglické soudy bylo směrodatné, co říká Koruna, myšleno zda panovník považuje Británii ve válce, což bylo obvykle sděleno v prohlášení. (McNair 1925, 7) Další definice vyjadřují odrážející přesvědčení ohledně subjektivity vnímání existence války, Charles C. Hyde říká: „Válka se dá popsat jako stav ozbrojeného nepřátelství mezi

11

So that war is the state of contending parties, considered as such. When differences between states reach a point at which both parties resort to force, or one of them does acts of violence which the other chooses to look upon as a breach of peace, the relation of war is set up, in which the combatants may use regulated violence against each other until one of the two has been brought to accept such terms as his enemy is willing to grant. 12

35

státy… Válečný stav je právní stav, se kterým se tak jedná, a je tak popisován účastníky i neúčastnícími se. Může existovat ještě před použitím síly.“13 (Aikhionbare 1991, 19) Hydova definice je stipulativní, syntetická. Hyde jako jeden z mála explicitně vysvětluje, že stav války může existovat i bez použití síly. Explicitně také určuje stát jako aktéra, který se účastní války. Oppenheim definuje válku jako „spor, míněný násilný zápas vedený ozbrojenými silami za účelem přemožení a vnucení takových podmínek míru, jaké si přeje vítěz."14 (Lee 2008, 404) Dále pak Aikhionbare uvádí, že aby pro Oppenheima existovala válka, síly dvou nebo více států spolu musí bojovat, ačkoliv začátek války může být dříve jejím vyhlášením nebo nějakým dalším unilaterálním zahájením. (1991, 19) Oppenheim zde navazuje na Grotiovu a Cicerovu definici, válka jako spor vedený za pomocí síly. Definice je syntetická. Jako účel války vidí Oppenheim vnucení vůle nepříteli, což odpovídá Clausewitzovu utilitárnímu pojetí války. Definice nijak válku implicitně nelegitimizuje a nevnáší světlo do otázky začátku války, ačkoliv mimo definici Oppenheim vysvětluje, že válečný považuje za takovou situaci, kdy už spolu dvě síly bojují, ačkoliv začátek války může nastat vyhlášením, což je poněkud schizofrenní přístup a jeho vysvětlení odporuje třeba Hydovu pojetí. Arnold McNair s přihlédnutím k praktickým problémům, které absence explicitní legální definice války, která by se vyjadřovala k počátku války se, rozhodl situaci vyřešit následovně: „Válečný stav nastává v mezinárodním právě a) v okamžiku, pokud takový nastane, který je určený ve vyhlášení války; b) pokud není určen, pak po předání vyhlášení války; nebo c) po provedení násilné akce, která byla autorizována státem, a která je provedena animo bellingerendi nebo která sine animo bellingerendi, jako odvetná akce nebo intervence, ale na kterou se druhý stát rozhodne pohlížet jako na válečný stav tím, že síly odrazí svými silami, nebo jiným způsobem: tímto získává rozhodnutí retroaktivní platnost, takže válečný stav začíná prvním použitím síly.15 (1925, 8)

13

Charles C. Hyde contends that war may be fairly described as a condition of armed hostility between states. . . A state of war is a legal condition of affairs dealt with as such, and so described both by participants and non-participants. It may exist prior to the use of force. 14 War is a contention between two or more states through their armed forces, for the purpose of overpowering each other and imposing such conditions of peace as the victor pleases. 15 A state of war arises n International Law (a) at the moment, if any, specified in a declarati n of war; or (b) if none is specified, then immediately upon the communication of a declaration of war; or (c) upon the commission of an act of force, under the authority of a State, which is done animo belligerendi, or which, being done sine animo belligerendi but by way of reprisals or intervention, the other State elects to regard as creating a state of war, either by repelling force by force or in some other way: retroactive effect being given to this election, so that the state of war arises on the commission of the first act of force.

36

McNairova definice je syntetická, genetická. Také se dá říct, že je velmi rozsáhlá a neohrabaná, nicméně pokud má pokrýt veškeré případy, které by mohly vést k válce, je to třeba. McNair takto rozřešil problém, kdy vzniká válka tím, že zahrnul všechna možná zahájení – vyhlášení války i akt násilí bez vyhlášení války, nicméně stále ponechává hodně volného prostoru pro státy, aby si samy určily, zda stav války existuje nebo ne. McNairovo pojednání už spadá do období po 1. světové válce, kdy existence Ligy národů omezila legalitu použití války v mezinárodních vztazích, nicméně podle něj bylo třeba, aby se Liga zabývala také poněkud opomenutou kategorií opatření, která nejsou považována za válku, nicméně jsou jí podobná, možná jen menší ve svém rozsahu. (1925, 8– 9) Má na mysli takové akce, jako je blokáda, odvetná opatření, intervence, okupace… takové akce, které je možné nenazvat válkou, aby bylo možné se vyhnout právním důsledku takového činu. Tento stav mezi válkou a mírem byl pro právníky problematický, protože historicky platilo, že mezi mírem a válkou žádný prostřední stav neexistuje Poslední aspekt definic války tohoto období je velký důraz na stát jako na aktéra. Stát je v novodobém právu nositelem legitimity, proto většina definic explicitně uvádí, že válka je otázkou státu. Podobný názor vyjadřuje definice T. J. Lawrenece, která ovšem dává prostor i pro další aktéry, v čemž je spíše výjimkou než pravidlem: „Válka je spor vedený veřejnou mocí mezi státy, nebo mezi státy a společenstvími, která mají vzhledem ke sporu právo státu, jehož strany mají úmysl ukončit mírové vztahy a nahradit je nepřátelstvím se všemi jeho legálními projevy.“16(Aikhionbare 1991, 18) Definice syntetická. Je také docela krkolomná. Dává důraz na právní charakter války a také na úmysl jít do války.

16

T. J. Lawrence defines war as a contest carried on by public force between states, or between states and communities having with regard to the contest the rights of states, the parties to it having the intention of ending peaceful relations and substituting for them those of hostility with all the legal incidents thereof.

37

6. Dvacáté století Zatímco v 19. století většina definic pochází z pera právníků, 20. století je bohaté na definice, které pochází od autorů z různých oborů. S rozmachem sociálních věd se také zkoumání války rozprostřelo po celém jejich spektru, z něhož právníci jsou jen jedni z mnoha. Definice války pak mají někdy jen málo společného. Je možné je rozdělit do skupin podle toho, jaké odvětví je vyprodukovalo, protože tam nacházíme společné rysy. Jednotlivé obory totiž považují za podstatu války jiný aspekt tohoto komplikovaného fenoménu. Jak podotýkají Most a Starr „kontrastní perspektivy zdůrazňují různé aspekty války, vznášejí různé otázky o podstatě a příčinách války a operacionálních definicích války. Tyto rozdíly silně ovlivňují to, co vlastně badatele zajímá. Různí analytikové studují válku z různých důvodů. Války jsou různými analytiky chápany jako příznaky různých ústředních konceptů. (1983, 139) Dalším rysem definování války ve 20. století je její proměnlivost. Se slábnutím suverénního státu tak, jak byl znám v 19. století došlo k fragmentaci a vzniku konfliktů, které se nedají klasifikovat jako „mezistátní“ války, což byla kategorie, ve které se dříve v podstatě výhradně uvažovalo, pokud se mluvilo o válce. Růst počtu nestátních aktérů, různých gerillových a teroristických skupin, které se snadno dostanou k velkému množství zbraní a nemají nouzi o nové rekruty přináší konflikty takového druhu, nad kterým se ještě před několika málo desetiletími vůbec nepočítalo. Mezinárodní právo přidalo lidská práva do svého rámce (a různé osoby, na které se vztahuje – uprchlíci, váleční zajatci), stejně jako Norimberské, Tokijské a Hagueské procesy přisoudily jedincům povinnosti. Z mezinárodního „veřejného“ práva stalo skutečné mezinárodní právo zahrnující i soukromé aspekty jednotlivých lidí, nejen povinností států.(Delupis 2000, 28) Proto také mohou různí nestátní aktéři nabývat de facto právní subjektivity. Nicméně 20. století bylo také svědkem obrovského úsilí, které bylo investováno především v západním světě do toho, aby byla válka vymýcena z mezilidských a mezinárodních vztahů, nicméně tato snaha prozatím neměla nijak převratný úspěch. Výzkum nakumuloval obrovské množství empirických dat, která jsou studnicí pro další zkoumání. Na druhou stranu se lidé také pokusili válku alespoň vyřadit z právního rámce mezinárodních vztahů – Společnost národů, Briand-Kellogův pakt, OSN jsou organizace a smlouvy, které vyloučily válku ze vztahů mezi státy, takže už v roce 1924 mohl odborník na 38

mezinárodní právo konstatovat, že válečný akt je v současném mezinárodním právu nelegální. (Q. Wright a Wright 1969, 193) Toto mělo dopad i na používání definice války, protože válka ze vztahů nevymizela, ale jevy, které se jí podobají, se začaly naývat jinými jmény. Jak říká v tomto kontextu Baty: „Když někdo chce něco uskutečnit, ale zároveň se chce vyhnout nezbytným důsledkům, dá tomu jiné jméno. (1936, 377) Tak došlo k tomu, že se místo slova válka začaly používat pojmy jako ozbrojený konflikt, mezinárodní konflikt, apod., což je činnost, která se nazývá konstruktivní definicí – jevu je přiřazen nový pojem. V tomto případě samozřejmě byl důvod takové stipulace čistě politický, bylo by velmi trapné pro některé vlády, aby přiznaly, že vstoupily do války, když ve skutečnosti předtím podepsaly smlouvu o tom, že se války zříkají.

6.1. Antropologie Bronislaw Malinowski komentuje přínos antropologie k výzkumu války a konstatuje, že je poněkud problematický. Naráží na skutečnost, že antropologové ne zcela korektně zmátli většinu mýty o míru a harmonii, která existovala a existuje na úrovni primitivních kmenů a také na opak, že válka je něco inherentního lidskému životu jako biologický pud. (Malinowski 1941) Proto se znovu ke zkoumání války vrací a přijímá následující definici války: „válka je ozbrojený zápas mezi dvěma nezávislými politickými jednotkami vedený ozbrojenými silami za účelem prosazení kmenové nebo národní politiky.“ (Malinowski 1941, 523) Definice je stipulativní, analytická. Nenacházíme žádné legitimizační prvky, soustřeďuje se na účel války – prosazení kmenové nebo národní politiky. Vnáší aspekt nezávislých politických jednotek, takže se neomezuje na národní stát, ale má na mysli politicky organizovanou skupinu v širším slova smyslu. Podobnou definici nabízí antropoložka Margaret Mead: „rozpoznaný konflikt mezi dvěma skupinami jako skupinami, ve kterých každá ze skupin pošle (i kdyby to bylo patnáct pygmejů) armádu do pole, aby bojovala a pokud by bylo možné i zabila několik členů armády druhé strany – válka tohoto druhu je vynálezem stejně jako jiné vynálezy … jako je psaní, manželství, vaření jídla místo jedení syrového, soud za přítomnosti poroty nebo pohřbívání mrtvých…“ (Mead). Definice je syntetická, genetická, částečně také metaforická. Znovu se zaměřuje na válku jako věc, která má nějaký účel a implikuje také původ války – lidský vynález. 39

Definic podobnou antropologickým nabízí Qincy Wright, když komentuje, že ze sociologického hlediska je válka „sociálně rozpoznaný způsob meziskupinového konfliktu, který zahrnuje násilí.“ (1969, 6) Definice je analytická. Dává důraz na sociální aspekt války.

6.2. Konceptuální definice výzkumu války v oboru Mezinárodní vztahy Greg Cashman definuje koncepty takto: „termíny nebo slova, která identifikují obecné třídy věcí nebo idejí. Válka je koncept; podobně jako tanky, decision-makeři, závody ve zbrojení, mobilizace a aliance. Specifické osoby nebo věcy nejsou koncepty: ačkoliv prezidenti a války jsou koncepty, prezident Bush nebo 2. světová válka nejsou.“ (2000, 3) Konceptuálních definic najdeme v publikacích o mezinárodních vztazích hodně. Minimálně stejně jako množství publikací, které se pustí do studia války, aniž by ji definovali. Nicméně konceptuální definice má své místo v každém výzkumu. Obecné rysy posbíraných definic jsou takové, že se autoři snaží dosáhnout co nejvýštižnějších, krátkých výroků, které dostatečně umožní uchopit problematiku a zároveň postihnou široké pole působnosti. Snaží se vyhnout formulacím, které bývají zatížené normativním chápáním existujícího práva a také se vyhnout předpokladům o příčinách nebo následcích, protože to jsou obvykle jevy, které se snaží zkoumat. Ovšem volba definice může mnoho napovědět o oblasti nebo teorii, kterou se snaží zkoumat. „Značný ozbrojený konflikt mezi organizovanými vojenskými silami nezávislých politických jednotek.“17 (Levy 1983, 51) Definice je analytická, Levyho kniha se zabývá válkou mezi v systému mocností, proto reaguje na Malinowskeho definici jako neadekvátní, protože nemá kvantitativní omezení, proto by pro jeho účely nefungovala. Zde vidíme, že i vědec si vybírá definice tak, aby vyhovovaly jeho výzkumnému záměru, tématem Levyho výzkumu jsou totiž války mezi velmocemi. Nepostačuje mu ani Clausewitzův koncept pokračování národní politiky, protože pokud nebude šíře definovaný, by vyloučil konflikty vzniklé z domácích nebo osobních důvodů. Válku je třeba definovat nezávisle od motivací nebo jejích příčin (či následků), jinak by byly hypotézy, které se týkají příčin a následků proměněny v netestovatelné tautologie. Wrightova definice je problematická, protože vyžaduje rovnost před zákonem, což u mnohých stran konfliktu prostě neplatí. (Levy 1983, 50–51) Pro svůj empirický výzkum pak Levy využívá operacionální definice COW (viz níže). 17

Substantial armed conflict between the organized military forces of independent political units.

40

Příkladem dalšího použití definice je: „Definujeme válku jako nepřerušované, koordinované násilí mezi politickými organizacemi.“

18

(Levy a Thompson 2010, 5), je to

definice pocházející od stejného autora, tedy tentokrát v autorské dvojici a cílem knihy je zkoumat příčiny války. Definice je analytická. Dalším autorem, který používá operacionální definice COW, ale hledá zároveň vhodnou konceptuální definici je John Vásquez. Ve svojí knize The War Puzzle má hodně co říct o definicích války a problematice, které vědec čelí, pokud chce najít nějakou vhodnou. Komentuje, že je možné udělat dvě chyby: předpokládat, že každý ví, co válka je nebo se nechat strhnout k pátrání po po přesné teoretické definici a tak ztratit hodně času bez zjevných výsledků.(1993, 15) Proto se rozhodl používat definici Headlyho Bulla, která říká, že „Válka je organizované násilí prováděné navzájem politickými jednotkami.“ Jeho důvody pro použití této definice jsou takové, že se neomezuje na mezistátní války, je dostatečně široká, aby uspokojila politology, historiky, antropology, sociology a také sociální psychology a zeměpisce. Dále také neobsahuje sporné nebo vysoce teoretické termíny a zahrnuje pro Vasquéze užitečný koncept organizovanosti. (1993, 23)

6.3. Operacionální definice – kvantitativní analýza války Aby bylo prakticky možné studovat nějaký jev, nebo concept, je nezbytné ho redukovat na takové aspekty, které se dají pozorovat nebo změřit. Rozvoj kvantitativního zkoumání války tak přinutila vědce stipulovat takové operacionální definice, které by umožnily kvantifikovat válku. Lewis Fry Richardson byl fyzik, matematik a meteorolog. Jeho profese ho vedla k odlišnému způsobu myšlení, než politické vědce, které mimochodem nepokládal za vědce v pravém slova smyslu. (Vasquez 1993, 26) Jako meteorolog se zabýval matematickým modelováním komplikovaných jevů. Toto ho vedlo k myšlence aplikovat matematické metody na zkoumání války, které by pomohlo zvládnout tento veskrze komplexní fenomén – Richardson byl totiž kvaker a pacifista a jeho hodnoty ho vedly k hledání cesty, jak válku omezit. Svoji práci zahájil začátkem čtyřicátých let 20. století a stal se průkopníkem celého oboru zkoumání války a inspirací především pro badatele z oboru Řešení konfliktů. Richardson nenabízí definice války jako takové a jeho operacionalizace je velmi unikátní. Válku totiž považoval jako druh „smrtelného sporu“ (deadly quarrel), čímž měl na mysli jakýkoliv spor, který způsobil smrt člověku, protože inspirován psychologií měl za to, 18

We define war broadly as sustained, coordinated violence between political organizations.

41

že všechny mají stejnou příčinu, a to agresivitu. Do této kategorie tedy patří nejen války, ale také vražda, povstání apod. Zároveň taková škála vylučuje události jako jsou přírodní katastrofy, nehody, může však vyloučit také takové příprady, kdy došlo k vyhlášení války, ale nebyl zabit ani jededn člověk. (Wilkinson 1980, 10) Richardson používal práci historiků, aby z ní vybral jevy, které spadaly do jeho kategorie. Měl v úmyslu redukovat události na třídu fenoménu a jejich rysy přeložit do abstraktních vlastností, které vyjadřoval kódem. (Wilkinson 1980, 8) Své smrtelné spory pak Richardson seřadil do škály podle počtu mrtvých, které ten který vyprodukoval, nicméně snaha zkoumat i jednolivé malé spory (jako například vražda) naráží na metodologický problém, protože statistické údaje, které se jich týkají mají jiný charakter, než ty, které popisují násilí větších rozměrů. Tak se výzkum začal soustředit na války, sběr a analýza dat se zabývala válkami, které se počtem obětí pohybovaly od 100 až nad 10 milionů. (Wilkinson 1980, 11) S Richardsonem nastává éra kvantitativního zkoumání války, existuje mnoho výzkumů, které jsou prováděné pod hlavičkou různých institucí. Pro účely této práce jsem vybrala definice Richardsonova současníka Quincyho Wrighta, projektu Correlates of War a projektu Uppsala Data Conflict Program. Most a Starr komentují diverzitu různých operacionálních definic války. Mnozí autoři nachází vlastní definici, která je často uplatněná jen pro jejich vlastní výzkum. Nicméně po analýze různých operaticonalizací dochází autoři k závěru, že existují jisté společné rysy, které se dají abstrahovat do velmi obecné formy pro definici: „Válka je jistý typ výsledku interakce alespoň jednoho dyadického páru specifikovaného druhu aktérů, kde přinejmenším jeden akteré je ochoten a schopen použít specifické množství vojenské síly po dobu specifikovaného obodobí proti jinému, odporujícímu aktérovi a kde se projeví specifikované minimální množství obětí (které je větší než nula.)“19 (1983, 140–141) Quincy Wright byl vědcem, jehož výzkum dláždil cestu kvantitativní analýze války. On sám stál před otázkou, jak definovat válku a nabízí nejprve velmi vágní definici, která podle něj byla vytvořena pro profesionální práci právníky, diplomaty a vojáky a vědecké diskuse mezi sociology a psychology, nicméně neodkazuje na výsledky žádného výzkumu,

19

The outlines of this apparently consensual definition are clear: A "war"is a particular type of outcome of the interaction of at least dyadic sets of specified varieties of actors in which at least one actor is willing and able to use some specified amount of military force for some specified period of time against some other, resisting actor and in which some specified minimal number of fatalities (greater than zero) occur.

42

taže chápeme, že tato definice je pro něj jen základem pro další přemýlšení: „Válka je násilný kontakt odlišných ale stejných entit.“ 20(1969, 5) Toto prohlášení sice vypadá jako analytická definice, nicméně není adekvátní pro definici války, Wright poznamenává, že by se dala klidně uplatit na srážku hvězd nebo boj mezi lvem a tygrem. (1969, 5) Proto pokračuje dál a kombinuje jemu několik známých definic, aby došel s následující: „Válka je chápána jako právní stav a forma konfliktu, která zahrnuje vysoký stupeň rovnosti před zákonem, nepřátelství a násilí ve vtazích mezi organizovanými skupinami lidí, nebo jednodušeji právní stav, který rovnoprávně umožňuje dvěma nebo více nepřátelským skupinám vést konflikt za použití ozbrojené síly.“21 (1969, 7) Tato definice je syntetická. Dala by se chápat jako adekvátní. S tím souhlasí i Wright, když konstatuje, že tato definice zahrnuje dostatečnou sociální soudržnost v rámci společenství národů a povoluje rozpoznání chování a standardů pro válečnou situaci. Také přidává, že válka je slabostí v životě mezinárodní komunity, ale že zároveň naznačuje, že něco takového jako mezinárodní komunita existuje. (1969, 7) Nicméně toto je pouze konceptuální definice, Wright se nakonec rozhodl operacionalizovat válku jako „veškeré nepřátelství, ať už mezinárodní, civilní, koloniální nebo imperiální, do kterého se zapojili členové rodiny národů, které je uznáno jako stav války v právním slova smyslu, nebo se do něj zapojilo více než 50 000 vojáků.“22(Vasquez 1993, 26) Wright tak nabízí syntetickou operacionální definici. Pro Wrighta je legálnost války kritériem výběru, což ovšem omezuje vybírat takové jevy, které

je možné označit za

nelegální. Problematika členů systému a rozlišování mezi druhy války podle toho, jaké jsou povahy aktéři trápila také další badatele. Slavný projekt Correlates of War pod vedením Davida Singera a Mela Smalla byl založen za účelem „systematického sběru vědeckého poznání o válce“ a chlubí se tím, že „ustanovila standardní definici války, která od své publikace pomohla při výzkumu stovkám badatelů.“ (Correlates of war 2011a) To je nesporná pravda, protože definice COW je skutečně používána velmi často a je obecně známá mezi studenty mezinárodních vztahů. Singer a Small si určili dvě hlavní kritéria: hranici úmrtí spojených s bojovými akcemi, které určili na 1000 a status účastníků války, kde za účastníky jsou považovány

20

In the broadest sense war is a violent contact of distinct but similar entities. War is seen to be a state of law and a form of conflict involving a high degree of legal equality, of hostility, and of violence in the relations of organized human groups, or, more simply, the legal condition which equally permits two or more hostile groups to carry on a conflict by armed force. 22 All hostilities involving members of the family of nations, whether international, civil, colonial, or imperial, which were recognized as states of war in the legal sense or involved 50,000troops. 21

43

takové organizace, které jsou schopné bojovat (mají ozbrojené síly). Takže definice války pak zněla takto: „nepřetržitý boj, kterého se účastní organizované ozbrojené síly a ve kterém dojde k minimálně 1000 úmrtí spojených s bojovými operacemi. Později bylo kritérium rozšířeno na 1000 úrmtí spojených s bojovými operacemi za dobru dvanácti měsíců. (Sarkees) Definice je samozřejmě syntetická, operacionální. Pro použití ve výzkumu podle ohlasu, který projekt má, je adekvátní. Nicméně je celkem všeobecná a Singer a Small se rozhodli specifikovat typologii válek podrobněji: Mezistátní války byly takové, ve kterých se teritoriální stát, který se kvalifikuje jako člen systému a válčí s jiným členem systému. Takže mezistátní války jsou takové, jichž se týká definice: „nepřetržitý boj, kterého se účastní pravidelné ozbrojené síly na obou stranách a utrží 1000 úmrtí spojených s bojovými akcemi mezi všemi zapojenými členy systému. Jednotlivé státy se kvalifikují, pokud dosáhnou minimální hranice 100 obětí nebo se minimálně 1000 ozbrojených členů ozbrojených sil účastní bojových akcí.“ (Sarkees) Aby mohl být aktér zařazen mezi členy systému, musí být politickou entitou, která čítá 500 000 osob a přijala diplomatické mise od dvou velkých mocností systému nebo je členem OSN. V situaci, kdy vláda byla přinucena odejít do exilu nebo se stáhnout na část svého území, je členem systému, pokud byla schopna umístit a aktivně velet 100 000 nebo více bojovníkům. (Correlates of War, 2011b) Druhou kategorií byly tzv. extra-systemické války, čili takové, kde je člen systému zapojen do bojových akcí proti protivníkovi, který se z nějakého důvodu nekvalifikoval jako člen systému. Tyto byly dále děleny na imperiální války, kde protivník byl nezávislá politická entita, která se snažila udržet svoji nezávislost a koloniální války, kde protivníkem byla existující kolonie, závislé území nebo protektorát, které obývala jiná etnická skupina, a které byly umístěny na periferii člena systému. Bylo to rozlišení metropole/periferie, které odlišovaly extra-systemické od civilních válek. Ty se v původní typologii odehrávaly na území metropole státu. (Sarkees) Jenže průběhem času COW byly nuceny tuto typologii změnit – stipulovat novou operacionální definici, protože realita přinášela množství nových konfliktů, které nezapadaly do původní typologie. Mezinárodní prostředí se mění a přibývá nestátních aktérů s motivací a schopností zapojit se do konfliktů jak uvnitř států, tak přes hranice, což vedlo ke změně typů válek. Došlo k přejmenování extra-systemických válek na války mimostátní (extra-state) a byly přidány kategorie vnitřně-státní (intra-state), do kterých byly zařazeny civilní války, 44

regionální vnitřní války a mezikomunitní (intercommunal) války. Poslední kategorií pak jsou nestátní války, mezi které patří takové, které se odehrávají na nestátním území nebo přeshraničně. (Sarkees) Tyto operacionální definice jsou poněkud komplikovanější, ale lépe odpovídají měnícímu se světu. Projekt COW tak velmi rychle reagoval na potřebu stipulovat definice, které lépe odpovídají současné situaci a jejich definice jsou s takovým třízením válek velmi efektivní. Nicméně i tak museli čelit faktu, že když je třeba zkoumat minulost, v některých případech naráží na nedostatek dat. Nejlépe sestaveným souborem dat jsou údaje o mezistátních válkách, což je logické, od konce Napoleonských válek najdeme dostatek údajů. Nicméně těžší je to s nestátními aktéry z té doby, což si Vásquez vysvětluje rasismem a západním imperialismem, který nechápal nezápadní skupiny jako civilizované a rovné bělochům. Pak je možné předpokládat, že se tehdejší aktéři nesnažili přesně zaznamenat oběti koloniálních a imperiálních válek a z toho vyplývá neúplný datový soubor pro tyto konflikty. Dále konstatuje, že tyto nedostatky vedly některé k tomu, že někteří autoři Singera a Smalla obvinili ze zaujatosti, ovšem problém je spíše v kulturní předpojatosti vládních záznamů než s předpojatostí obou badatelů. (1993, 27–28) Dalším projektem, který se zabývá kvantitativní analýzou konfliktů je Uppsala Conflict Data Program. Tento projekt používá pojmem „ozbrojený konflikt.“ Ten je pak definován jako „sporná neslučitelnost, která se týká vládu a/nebo území, kde použití ozbrojených sil mezi dvěma stranami, z nichž alespoň jedna je vláda státu, vyústí v alespoň 25 úmrtí spojených s bojovými operacemi za jeden kalendářní rok.“23(Department of Peace and Conflict Research 2011) Definice je syntetická, operacionální. Nicméně pojem ozbrojený konflikt v rámci UCDP má další rozdělení. Konflikty jsou děleny na „menší ozbrojený konflikt“, kde počet mrtvých souvisejících s bojovými operacemi je více než 25, ale méně než tisíc. „Střední ozbrojený konflikt“ je takový, kde bylo dosaženo 1000 mrtvých, ale méně než 1000 v roce trvání a „válka“ je takový konflikt, kde bylo dosaženo 1000 mrtvých v každém roce trvání. (Eriksson, Wallensteen, and Sollenberg 2003) Operacionální definice války, kterou používá UCDP tak koresponduje s definicí, kterou předkládá projekt Correlates of War.

23

An armed conflict is a contested incompatibility that concerns government and/or territory where the use of armed force between two parties, of which at least one is the government of a state, results in at least 25 battle-related deaths in one calendar year.

45

6.4. Novodobé mezinárodní právo Změny v mezinárodním systému už byly zmíněny několikrát. A mezinárodní právo také muselo začít řešit otázku přístupu k válce. Ta má totiž poněkud problematickou pozici od dvacátých let 20. století, kdy se některé státy dohodly, že ji vytěsní ze vzájemných vztahů. To ovšem válku postavilo mimo rámec mezinárodního práva a různí autoři uvádějí skutečnost, že je pak nutné nazývat jevy válce podobné (nebo jevy, které de facto válkou jsou) jiným jménem nebo rozhodně odmítat, že stát, který provádí operace na území jiného státu, je válce. (Baty 1936, 381; Delupis 2000, xvii) Jedním z nejnovějších pojednáních o válečném právu je kniha Ingrid Detter de Lupis The Law of War, ve které autorka uvádí, že starší pojednání na toto téma prostě nestačí jen inovovat, protože podstata války se změnila a vzrostl počet vnitřních konfliktů, což je třeba reflektovat. (2000, xvii) V době napsání této knihy mělo mezinárodní společenství za sebou několik konfliktů, které ač vypadaly jako válka, válkou nebyly nazývány, jako například Korejská válka, kterou britská vláda nazvýala operací sil Spojených národů zákonně odrážející agresi pod podmínkami Charty OSN. Operaci v Kosovu zase nazývala silovou vojenskou operací. (Delupis 2000, 8) Autorka formuluje vlastní novodobou definici války: „Válka je tak nepřerušovaný ozbrojený zápas určité intenzity mezi skupinami určité velikosti, které se skládají z jedinců, kteří jsou ozbrojení, kteří nosí rozlišující odznaky a jsou podrobeny vojenské disciplníně pod zodpovědným velením“.24 (Delupis 2000, 26) Definice je syntetická. Pro autorku bylo důležité, aby zdůraznila kombatanty jako účastníky války, protože z hlediska mezinárodního válečného práva je to kategorie, která má speciální práva a také speciální povinnosti, kterými se liší od nekombatantů. Zde je vidět také prvek přizpůsobování se současnému mezinárodnímu právu, čímž se toto liší od práva domácího, protože domácí právo má schopnost celkem rychle přeformulovat vládnoucí definice za účelem lepšího pokrytí situace. V mezinárodním právu to není tak snadné, protože proto, aby se definice staly jeho součástí, muselo by dojít k vyjednání nových smluv, propřípadě by musely být schváleny v OSN. Liší se tak i od dřívějších autorů, kteří se odvolávali na přirozené, popřípadě zvykové právo.

24

War is thus a sustained struggle by armed force of a certain intensity between groups of certain size, consisting of individuals who are armed, who wear distinctive insignia and who are subjected to military discipline under responsible command.

46

Tato definice také reflektuje skutečnost, že stranami nemusí být jen státy, ale mohou to být i nestátní aktéři, což je odrazem nejnovějších trendů ve světě, kde mezistátní války téměř vymizely, zato se rozmnožily střety mezi různými nestátními aktéry. Definice ovšem obsahuje problematická místa, protože by bylo dále vytvořit operacionální definici toho, jaká intenzita zápasu je válkou, jak velké musí být skupiny a například také co si představit pod pojmem zodpovědné velení. Kevin Lee přebírá výše uvedenou definici s tím, že je třeba ji inovovat ve světle nejnovějších konfliktů, koneckonců vývoj po 9. září 2001 přinesl další komplikace, které se týkají vedení války. Jednak se mu nelíbí použití slova „struggle“ (zápas), protože umírňuje význam války a přidal by také ozbrojený konflikt, protože je to oblíbený termín v mezinárodním právu a měl by být do definice války zahrnut. A vzhledem k tomu, že „jistá intenzita“ je slabý koncept, navrhuje Lee nahradit ji formulací, která dá najedovo, že válka je konflikt takové síly a doby trvání, že je schopen ohrozit vládu nebo analogickou

právnickou

osobu. Dále také navrhuje zůstat u narážky na Ženevské konvence a pojmu kombatant. (2008, 410–414) Jeho nová definice vypadá následovně: „Válka je nepřerušovaný ozbrojený konflikt, který ohrožuje existenci vlády státu nebo podobné právní entity, a který zahrnuje vleklé a intenzívní ozbrojené násilí mezi státy a/nebo organizovanými válčícími stranami, které sestávají z kombatantů, kteří podléhají zodpovědnému vojenskému nebo nevojenskému velení.“25(Lee 2008, 414) Definice je syntetická. Znovu vidíme respekt pro už existující mezinárodní právo, které v definici reflektuje. Lee pak pokračuje analýzou nedávných konfliktů a snaží se dojít k tomu, zda se jedná o válku nebo ne. Dochází k závěru, že útok Izraele na Libanon v roce 2006 byl válkou, stejně jako války v Afghánistánu a v Iráku, kdežto válka proti terorismu, což byla jednu dobu velmi skloňovaná fráze, válkou v pravém smyslu nebyla, stejně jako válkou není konflikt na Filipínách.(2008, 428)

6.5. Filosofické definice Obě vybrané definice, jak Moseleyho tak Gelvena, jsou součástí rozsáhlého zkoumání války, ke kterému oba autoři přistupují z velkého množství úhlů. Proto i definice jsou širší a také postihují jiné kategorie, než právníci, badatelé v oboru mezinárodních vztahů nebo

25

War is a sustained armed conflict that threatens the existence of the government of a State o an equivalent juridical entity, and which involves protracted and intense armed violence between States and/or organized belligerent factions, consisting of combatants that answer to a responsible military or non-military command.

47

antropologové, kteří se na studium války zaměřují z poměrně úzkého pohledu vlastní disciplíny. Naopak podle Moseleyho pro filosofii není žádná vědecká disciplína, která by byla mimo její dosah a umožňuje tak využívat závěry z mnoha oborů, aby je integrovala do obecného chápání války. (2010, 1) Jeho definice války pak zní takto: „stav organizovaného kolektivního konfliktu s otevřeným koncem.“26 (Moseley 2002, 14) Definice je analytická. Autor vysvětluje, proč si tuto definici vybral – tato navrhovaná definice totiž umožňuje odlišit od sebe (ačkoliv ne dokonale) války a boje, nepokoje a rvačky. Válka je na rozdíl pouliční bitky organizovaná, má otevřený konec na rozdíl od zápasu v boxu, je kolektivní na rozdíl od osobní pomsty a obsahuje i pojem konflikt, což zahrnuje jak nenásilné, tak násilné projevy nepřátelství. Definice také neprohlašuje válku za sérii bitev nebo střetů, protože války mohou existovat bez toho, aby se odehrávaly bitvy. Definice ani nevyžaduje žádná vyhlášení války, nepředjímá státy jako aktéry nebo nedostatek morálky a pravidel. (Moseley 2002, 14) Mosely pak uvádí příklad využití této definice tak, že je aplikuje na teroristické útoky na Ameriku 11. září 2011. Konstatuje, že byly válečným aktem, protože byly vyvrcholením stavu organizovaného a otevřeného konfliktu, který vedla určitá organizace, al-Ká’ida, proti Západu. Definice války nevyžaduje snadno rozpoznatelné kombatanty ani deklarace války ani armády, které pochodují na předem určená místa – tyto patří podle Moseleyho spíše do oblasti etických diskusí, ne do definice války. (2002, 16) Kniha Michaela Gevlena je v podstatě jedním velkým hledáním esenciální definice války. Jeho pracovní definice je následující: „Prozatím popisuji válku následujícím způsobem: Rozsáhlý a násilný zápas mezi námi a jimi s historickou důležitostí a společnými hodnotami, organizovaný na základě racionálních principů a vyžadující od svých hrdinných účastníků oběť v hrůzné hře, jejímž cílem je vítězství toho našeho a porážkou toho jejich.“27 (1994, 22) Definice je analytická. Velmi výmluvná, ne zcela tradiční. Není metaforická, ale zároveň jeho termíny jsou významově více zatížené, než je běžné ve vědeckých definicích. Naznačuje fakt, že jako filosof se Gelven na válku dívá z jiných úhlů a nemá zapotřebí pátrat po operacionální definici. Historické a společneské aspekty jsou klíčovými vlastnostmi války, stejně jako Moseley vidí kulturu a identitu v popředí tohoto fenoménu.

26

The definition offered is that war is a state of organised open-ended collective conflict. War […] a vast and violent struggle between the we and the they with historical significance and communal values, organized on rational principles and exacting sacrifice from its heroic participants in a horrific game whose goal is victory for what is ours and defeat for what is theirs. 27

48

7. Islámská civilizace 7.1. Problém odlišného názvosloví Pokud chceme zkoumat válku v pojetí islámské civilizace, je třeba čelit tomu, že pojmy, které používá moderní – západní – nejsou ekvivalentní k pojmům, které pochází především z arabštiny, ale jejich význam je dán více kontextem, než jen prostým přeložením. Když použijeme české slovo válka – anglické war – německé der Krieg – francouzské la guerre, můžeme se spolehnout na to, že máme na mysli více méně stejný fenomén. To je také důvod, proč v této práci bylo možné používat překlady definic z angličtiny a neztratit příliš na myšlence, kterou vyjadřují (koneckonců už některé byly přeloženy z jiných jazyků do angličtiny, jako například Cicerova a Grotiova definice z latiny, Aristotelova z řečtiny). Arabské slovo označující válku je harb. Nicméně toto slovo není příliš frekventované. Mnohé kategorie, které si západní civilizace spojuje s pojmem válka – strategie, pravidla chování ve válce, chování k válečným zajatcům tento pojem obvykle nepokrývá. Tyto problémy totiž řeší islámské válečné právo a pojí se s ním (nyní nechvalně proslulým) pojmem džihád. Válka a džihád jsou však jen částečně se překrývající množiny. Pojem válka zcela mine veškeré významy džihádu, které mají co dočinění s abstraktnějšími a duchovnějšími chápání džihádu jako úsilí za čistotu osobního života, misijní činnost a dobročinnost. Kdežto džihád zase neobsahuje jiné druhy válek, než ty, které jsou podmíněné doktrínou džihádu, tj. války spravedlivé, války vedené v Boží věci. Přesto pokud chceme zkoumat pojetí války v islámu, musíme zabývat především džihádem, protože ten tvoří většinu uvažování o válce. Zároveň je třeba dodat, že definice války nebylo možné nalézt. Vzhledem k tomu, že válka není frekventovaným pojmem, necítí obvykle autoři potřebu ho definovat. Ale ani pojem džihád nebývá definován ani ve starších klasických dílech, ani v novodobých deskriptivních dílech, které se jinak džihádem zevrubně zabývají. Moderní autoři obvykle považují za důležité vyložit sémantické, historické a doktrinální konotace tohoto pojmu, nicméně nenabízí nic, co by se dalo chápat jako definice. Z čistě badatelského hlediska je možné spekulovat, zda zmatenost nad používáním tohoto pojmu, které panuje jak v islámském, tak západním světě právě není způsobem nedostatkem definic. Autoři toto slovo používají v současnosti v takovém množství a

49

v minulosti byl používán pro označení různých aktivit, že je zpětně někdy těžko dohledat, co měl autor vlastně na mysli, a vzniká prostor pro nedorozumění. Vzhledem k tomu, že tato práce se zabývá definicemi války a definice nebylo možné v islámské civilizaci nalézt, nabídne následující kapitola jen velmi malý náhled na islámské uvažování o válce, především tedy o džihádu.

7.2. Různé způsoby uvažování o válce Jestliže na západě byl středověk jakými odrazovým můstkem, kdy se formovala teorie spravedlivé války, která se později vykrystalizovala v mezinárodním právu, pak pro islámskou civilizaci a její uvažování o válce je středověk klíčovým obdobím, protože všechno, co je později v myšlení o válce patrné, lze vysledovat právě k tomuto období. Bylo to pro tuto civilizaci období rychlého rozvoje myšlení. Jak podotýká Antony Black, v období od dobytí Persie (645) po pád Cařihradu (1453) byla islámská civilizace na cestě na vrchol a tvořila myšlenkově jakousi téměř jednolitou epochu – její představitelé se chápali jako hlavní a rostoucí síla ve světě. Islámské myšlení a technologie byly špičkou tehdejší doby. Bonner podotýká, že islámská předmoderní kultura měla různé prostředky k diskusím o bojích a válkách. Existovala předislámská poezie, která věnovala boji jako takovému velký prostor, jednalo se o básně, oslavující hrdiny, statečnost a chrabrost v boji byla vyvyšována jako největší ctnost. Zároveň je konflikt a boj chápán jako trvale přítomný prvek. Tato poezie se odráží také v literatuře po příchodu islámu, později je oslava hrdinství smíšena s islámskou zbožností což Bonner komentuje jako typický prvek dalších žánrů, které se zabývají mimo jiné také džihádem. (2008, 7) Další takovou skupinou děl byla pojednání, tzv. rady vládcům, žánr oblíbený v dvorských kruzích, který sloužil k předávání praktických zkušeností s vladařstvím. Vyznačoval se syntézou řeckých a perských politických myšlenek, které byly integrovány do sunnitského pojetí vlády. (Black 2004, 111) Velmi známým autorem tohoto žánru je například Ibn Qutayba, který se snažil zkombinovat dvě pojetí války – imperiální perské a islámský džihád, nicméně tyto dva druhy pro něj zůstávají oddělené. Dalšími způsoby diskuze o válkách byla apokalyptická literatura, ve které se pojetí válek v posledních časech vydělilo od džihádu. Dále také vznikala nesčetná technická literatura, která se zabývala vojenskou profesí a byla tak určena primárně pro vojáky a nezabývala se příliš tím, co bylo v minulosti, jako spíše jak se chová a jak jedná nepřítel v současnosti, dále se také zabývala se jezdectvím, strategií apod. (Bonner 2008, 8–9) 50

7.3. Džihád a jeho klasické podoba Nicméně žádný z těchto přístupů nebyl tak důležitý, jako uvažování o džihádu, a to z toho důvodu, že zahrnoval mnoho aspektů života – výzvy k věřícím, aby se snažili získat si zásluhy skrze úsilí a boj, aby následovali příkladu Proroka. Dále také obsahoval rozsáhlou instruktáž, jak vést válku, což zahrnovalo také taktiku, strategii a rekrutování bojovníků. Učení džihádu se vyvinulo a jako doktrína během 8. století n. l. a souviselo také s nutností ospravedlnit, či vysvětlit rané vojenské úspěchy islámu. V 8. století už byl totiž islám „státním“ náboženstvím rozsáhlé říše – chalífátu, která se táhla od Pyrenejí až po povodí Indiu. (Mendel 1997, 25) Taková říše si vyžadovala komplexní formulaci zákonů a způsob politického vedení. Tohoto bylo dosaženo třídou učených ulamá, odborníků na Korán, kterému se přidávají při formulaci šarí’y ještě sunna (tradice Mohamedových činů) a hadísy (jeho výroky a také výroky jeho blízkých společníků). Bonner nicméně komentuje skutečnost, že tvorba doktríny džihádu probíhala retrospektivně, že se dívali spíše do minulosti, kterou si idealizovali a kde hledali vzory pro správné chování. (2008, 10) Zde je třeba se vrátit k období vzniku islámu. Prvních čtrnáct let Mohamed kázal mírumilovně své nové náboženství ve městě Mekka, kde se k jeho učení obyvatelé nestavěli přátelsky, a Mohamed byl vystaven perzekuci. Proto se později vydal se svými následovníky do města Jathríb (později známé jako Medina), kde založil politické společenství. V tomto okamžiku bylo nutné změnit i přístup k nepřátelům z Mekky, kteří ohrožovali stabilitu nově vzniklého uskupení, které v sobě zahrnovalo nejen náboženskou komunitu, ale také komunitu politickou, čímž se islám v počátcích lišil jak od křesťanství, tak od dalších náboženství, jako buddhismus, které se šířily v rámci fungujícího politického a právního uspořádání, kdežto umma28 vznikla jako čistě teokratický stát, kde se moc zákonodárná, tak soudní, výkonná i kněžská soustředila v rukou Proroka. Klasické islámské právo metodou známou jako nasch, zrušení, dává důležitost veršům, které byly zjeveny později, a tak mírové verše z mekkánského období byly zrušeny pozdějšími, bojovněji laděnými z období medínského. Jeden z nejčastěji citovaných veršů z Koránu, které se týkají války, je 2:216: „A je vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte.“

28

Muslimská obec. V islámském pojetí se jedná o veškeré muslimstvo, které by mělo být v jednotě, a které by mělo mít jediného nejvyššího vládce – chalífu – zástupce proroka na Zemi.

51

Mohamed začal vést výbojné nájezdy a později porazil své nepřátele z Mekky. Když zemřel, zůstala umma bez vůdce, protože nástupce Mohamed neurčil, nicméně byl zvolen Abú Bakr, jeden z Mohamedových prvních společníků. Stal se tak prvním chalífou, čili prorokovým zástupcem a poté vedle ummu do prvních dobyvačných válek, ve kterých dosáhli obrovského úspěchu. Tato bojová činnost byla chápána jako přirozený důsledek zjevené pravdy – že islám je způsob, jakým se potvrdí nadřazenost jednoho lidu nad jinými. Arabové chápali získávání nových území jako imperialismus na Boží příkaz. A pokud se snažili někoho přesvědčit, aby se stal muslimem, byli to Arabové, kteří vyznávali jiná náboženství. Nearabské křesťany nechávali většinou na pokoji. (Crone 2005, 367–168) Svatá válka tak nebyla vyloženě chápána jako šíření islámu mečem, šíření probíhalo především ve smyslu rozšiřování území jeho vlády. Legitimitou války se příliš právníci nezabývali, pokud byla vedena podle Božího zákona, pokud bojovníci měli správné motivy a nebyli ovládáni touhou po majetku. Zde je vidět určitá paralela s myšlením Augustina, pro kterého bylo vnitřní nastavení bojovníka důležitější než status války samožné. Klasické právnické školy sunnitů, cháridžovců i šíitů považovaly svatou válku za povinnost právě s odkazem na výše zmiňovaný verš 2:216. Proto nebylo potřeba nad tím dále diskutovat a panovalo přesvědčení, že džihád je vlastně pro dobro obětí, protože jsou „taženi do ráje v řetězech“ (Crone 2005, 373) Arabští dobyvatelé se usazovali ve městech a nechávali obvykle bývalé obyvatelstvo obdělávat půdu a zatížili je daněmi. Zároveň však „muslimští vládcové přicházeli s kádími29 a učenci a budovali mešity, aplikovali islámské právo, omezovali budování nemuslimských bohoslužebných prostor a zaváděli další omezující opatření proti původním obyvatelům, kteří byli sníženi na úroveň poddaných na vlastním území. Nevyhnutelně dříve či později konvertovali.“ (Crone 2005, 372). Z klasického období také pochází bipolární rozdělení světa na dar al-harb, dům války, a dar al-islam, dům islámu. Tyto pojmy ovšem mají široké konotace. Dům islámu je místo, kde vládne šarí’a, což znamená, že je zajištěna spravedlnost a bezpečnost podle muslimských měřítek. Dar al-harb je domem války, místo pro expanzi islámu, dokud se veškerý dům války nezmění v dům islámu. Toto základní bipolární vidění světa se v průběhu islámských dějin příliš nezměnilo, ale vize dar al-harb jako prostoru pro stálou expanzi posvěcenou Bohem postupně ztratila původní sílu. Ovšem „ozbrojeného džihádu jako

29

Soudce, který soudí podle islámského práva šarí’a.

52

legitimního nástroje šíření víry na území obývaném jinověrci se klasická právní věda nikdy nezřekla.“ (Mendel 1997, 51) Čistě teoreticky zůstal džihád za úplné nastolení islámu na zemi nejvyšším doktrinálním cílem nicméně podstata tohoto státu nebo impéria se změnila. Arabský prvek byl vstřebán kulturnějšími dobytými národy, jako byli Peršané, muslimové už nežili v permanentním stavu vojenského tažením a usadili se, také první nadšení odeznělo. V právní praxi 9. století se tato skutečnost odrazila snahami o vymezení podmínek, za jakých je možné navazovat obchodní vztahy s nemuslimy. Útoky proti území války, s nímž území islámu právě vede výhodný obchod nebo spolupráci ve vojenské oblasti, byly považovány za neopodstatněné a samoúčelné.

(Mendel 1997, 81) Tyto změny se projevily také

v náboženském chápání džihádu, který byl v klidnějších dobách interpretován jako vnitřní úsilí o čistotu víry a misijní úsilí za jeho šíření (tzv. velký džihád, do kterého patří džihád srdcem, džihád jazykem a džihád rukou) proti kterému stojí válečné úsilí (tzv. malý džihád, džihád mečem). Podle Mendela rozhodně otázka džihádu, „resp. s ní spjatá exegetická a právní literatura rozhodně nepatří mezi témata duchovní kultury sunnitského islámu rozvíjená systematickým a tvůrčím způsobem ani v jeho „zlatém věku“ (9. – 10. století), ani v „temných staletích“ jejich dějin (zhruba 15. – 18.).“ (Mendel 1997, 85)

7.4. Ibn Chaldún a jeho pojetí války V tomto období nebylo možné najít žádnou explicitní definici války ani džihádu, na kterou by se další autoři odkazovali, nicméně středověký (14. století) historik, slavný Ibn Chaldún ve svém úvodu k dějinám nabízí formulaci, která se blíží genetické definici války, nicméně to není definice adekvátní, autor spíše předkládá teorii vzniku války. Dále pokračuje klasifikací různých druhů válek, které dále rozděluje na spravedlivé a nespravedlivé, přesně podle klasického výkladu práva, které „odsuzuje veškeré válčení, které se nedá kvalifikovat jako džihád, zvláště pak veškeré války mezi muslimy. Vojenská akce proti muslimům je možná jen tehdy, pokud je jim odmítnut status muslima, což je klasifikuje jako odpadlíky nebo povstalce proti legitimní autoritě.“ (Streusand). Ibn Chaldůn se k válce vyjadřuje takto: „Války a různé druhy bojů existovaly na světě od dob, kdy ho Bůh stvořil. Původem války je touha jistých lidí pomstít se druhým. Každá strana je podporována lidmi, kteří cítí se být skupinou. Když se dostatečně vzájemně rozohní, strany se konfrontují, jedna touží po odplatě, druhá se brání, pak vzniká válka. Je to něco přirozeného mezi lidmi. Žádný národ ani rasa (generace) od ní nejsou osvobozeni. Důvodem 53

pro takovou pomstu je obvykle žárlivost a závist, nepřátelství nebo zápal pro Boha a Jeho náboženství, nebo zápal pro královskou autoritu a snaha založit království.“

30

Ibn Chaldún

podle těchto důvodů třídí války na čtyři druhy, kde první se obvykle objevuje mezi sousedními kmeny a soupeřícími rodinami. Druhý druh (způsobené nepřátelstvím) vzniká mezi divokými pouštními národy, jako jsou Arabové, Turkové nebo Kurdové, kteří si vydělávají tím, že si berou majetky jiných lidí. Třetím druhem války je válka svatá a čtvrtým je válka dynastická proti těm, kteří se oddělují a těm, kteří vládci odpírají poslušnost. Podle Ibn Chaldúna jsou první dva druhy nespravedlivé a protizákonné, druhé dva druhy jsou svaté a spravedlivé. (Ibn Khaldun, Ch. 3.35) Ibn Chaldún vnímá válku jako něco přirozeného a nevyhnutelného v mezilidských vztazích. Rozpoznává i jiné druhy válek, než ty spravedlivé a svaté, ačkoliv je okamžitě odsuzuje, nepopírá však jejich existenci. Džihád považuje za jeden z druhů války, čímž se na tuto tématiku dívá s větším odstupem než myslitelé té doby, ať už muslimští nebo křesťanští (západoevropští).

7.5. Novověk Mezi 15. a 17. stoletím byla většina islámského světa rozdělena mezi tři mocnosti: Mughalskou říši v Indii, Safavidskou říši v Íránu a Osmanskou říši, která se rozkládala na území od Černého moře po severní Afriku, od Maďarska po Hidžáz (současná Saudská Arábie). Myšlenkově a hlavně politicko-organizačně to byly tři odlišné systémy. (Black 2004, 193) Myšlenkový vývoj pokračoval, nevzniklo však žádné dílo o válce, které by bylo známé, neznamená to ovšem, že se o válce nepsalo nebo neuvažovalo nebo že by se války nevedly. Osmanští sultáni od počátku se nazývali „pohraničními bojovníky,“ což byl pojem spojovaný už dříve se zaníceným životem věřícího muslima, který střeží hranice, popř. podniká válečné nájezdy (ghazwa) na území nepřítele. V osmém století se na hranicích s Byzancí (i jinde) objevovali učenci, kteří se rozhodli žít asketický život, zkoumali zákony týkající se džihádu a účastnili se bojových akcí. V dobách osmanské říše byl úspěch při džihádu chápán jako jasný důkaz politické legitimity. Osmanští vládci se označovali za chalífy čili zástupci proroka nejen ve své říši, ale

30

Wars and different kinds of fighting have always occurred in the world since God created it. The origin of war is the desire of certain human beings to take revenge on others. Each (party) is supported by the people sharing in its group feeling. When they have sufficiently excited each other for the purpose and the two parties confront each other, one seeking revenge and the other trying to defend itself, there is war. It is something natural among human beings. No nation and no race (generation) is free from it.

54

pro celý svět. (Black 2004, 206) Což bylo de facto symbolické, protože jak už bylo řečeno, muslimský svět nebyl jednotný. Naopak, například Írán byl šíitský a mezi těmito dvěma národy se vedly svaté války. (Black 2004, 193) Došlo také k tomu, že se tyto říše více či méně zapojily do novodobého systému států. Zvláště pak Osmanská říše, která běžně uzavírala smlouvy s evropskými mocnostmi, dokonce i vojenská spojenectví. V 18. století a dál začalo docházet k intenzivnějšímu narážení na evropské myšlení všude tam, kam se rozpínala evropská impéria. Tyto kontakty vyústily ve dva trendy – modernizaci podle evropského vzoru nebo odmítnutí a obrácení se k vlastním kořenům. Tyto dva trendy existují ve světě islámského myšlení dodnes. Dochází k přeformulování džihádu jako čistě defenzivní prostředek, což mělo také určité předchůdce v klasickém právu, odkazovali na al-Shafi’u z 9. století. (Bonner 2008, 160) Dále také moderní právníci opustili dřívější praxi dělení veršů na zrušující a zrušené a použili kontextuální výklad Koránu, aby dokázali důležitost veršů, které volají po míru a vypracovali pojetí mezinárodního práva, kde válka už není permanentní stav mezi národními státy, které nabyly v islámské tradici nové důležitosti, kterou předtím neměly. (Bonner 2008, 161) V Indii například muslimský modernista Sajjíd Ahmad Chán vysvětloval, že Indie není ani dům islámu, ale ani dům války, ale je to dar al-amán, dům bezpečí, kde sice vládnou bezvěrci, ale nezakazují provádět povinné náboženské úkony jako modlitba a půst, takže není důvod k džihádu proti nim. (Mendel 1997, 151) Stal se předchůdcem těch teoretiků, kteří formulují islám výhradně jako mírumilovné náboženství a džihád jako obrannou válku. Tento myšlenkový proud často přijímal západní myšlenky a reinterpretoval je na základě islámského pojmosloví a chápání. Na druhou stranu došlo k naprosto odmítavé reakci na kolonialismus a vnášení západních konceptů do islámského myšlení i praxe spolu se snahou vrátit se k čistému islámu, který byl za staletí „zanesen“ nánosem právních novot. Středověkým inspirátorem tohoto směru byl Ibn Tajmíja (přelom 13. a 14. století), představitel přísné hanbalovské právní školy, horlivý kritik mongolských vládců, kteří adoptovali islám, ale zároveň si ponechali své zvyky. Džihád považoval za individuální, nikoli kolektivní povinnost, což znamená, že se týkal všech muslimů obecně, nikoli celého společenství s tím, že je prováděla jedna skupina za celou ummu, jak tomu bylo jiných škol. Jedním z představitelů tohoto směru byl Hasan al-Banná, který zařadil džihád mečem mezi plnohodnotný džihád a každý muslim je podle něj povinen účastnit se ho, dokud nebude nastolen islámský řád. Banná byl zakladatelem Asociace muslimských bratří a ideovým předchůdcem současných islámských 55

fundamentalistů. Na něj navazovali a jeho myšlení o muslimském řádu rozpracovali Sajjid Kutb, člen muslimského bratrstva a Abú’l A’lá Maudúdí, kteří Bannáho myšlenky rozvedli do teoretické podoby. Mendel jejich práci, spolu s prací ajatolláha Chomejního, který je nejvýraznějším politickým myslitelem novodobých šíitů, komentuje následujícím způsobem: „Jasně formulovanou definici džihádu v jejich dílech sotva nalezneme. A když se přece jen některá formulace svou stručností a hutností definici blíží, nedá se spolehnout na to, že se její obsah o pár stránek dál nerozmělní v jiné rovině výkladu a že se tím poněkud nesetře její předešlá sémantická hodnota.“ (Mendel 1997, 187) Ani v moderní době není snadné nebo dokonce možné najít definici džihádu natož pak definici války. Dalším pátráním by bylo pravděpodobně možné nalézt implicitní definice, tedy takové formulace, které jsou součástí textu, ale dá se z nich abstrahovat základní myšlení autora o válce/džihádu, ale by vyžadovalo daleko rozsáhlejší výzkum, než který rozsah této práce umožňuje.

7.6. Současnost Zajímavým příkladem a reflexí na pojetí války v současném muslimském světě, které se nedá považovat za dílo z pera radikála, je kniha The Quaranic Concept of War, která původně vyšla v roce 1979, jejímž autorem je brigádní generál pákistánské armády S. K. Malik. Předmluvu ke knize napsali bývalý pákistánský velvyslanec v Indii Allah Bukhsh K. Brohi a také generál Zia-ul-haq, pozdější prezident Pákistánu. Takže tato kniha se dá chápat jako autoritativní vyjádření k pákistánské doktríně války. Je to profesionál, nikoli vědec nebo právník, ale vojenský představitel státu. Jeho chápání války vychází z Koránu, snaží se poukázat, že vedení války podle Koránu je nikoli lidským, ale božským poznáním. „Svatý Korán neinterpretuje válku v úzkých pojmech národních zájmů, ale poukazuje na realizaci univerzálního míru a spravedlnosti. Poskytuje zabudovanou metodologii pro dosažení tohoto cíle.“ (Malik 1992, 1). Malik je velmi dobře obeznámen se západním myšlením o válce, cituje Clausewitze, Harta, Wrighta a další používá jejich výsledků, aby později vystavěl vlastní argumenty. Nicméně definici války nenabízí. Cituje Clausewitzovo pokračování politiky jinými prostředky s tím, že toto pojetí je zásadní chybou v západním uvažování o válce, protože chybí měřítka pro stanovování politických cílů. (Malik 1992, 25). Tato měřítka nabízí, samozřejmě, Korán. Malik se vrací ke klasickému pojetí džihádu, který, což ještě nebylo zmíněno, také obsahuje velmi propracovanou doktrínu spravedlivé války, která se vyjadřuje především

56

k zásadám jus in bello a jus post bellum. Dále se také Malik vyjadřuje ke strategii a používá historické příklady z Mohamedových tažení pro rozvíjení svých argumentů. Současné zkoumání džihádu, které stále zůstává v popředí, zvláště poslední desetiletí se stále vede na normativní rovině. Jak západní, tak islámští autoři mají potřebu se vracet k tomu, jak byl džihád chápán v minulosti a z toho pak dokazují různé skutečnosti, záleží na jejich osobním přesvědčení, kterou z intepretací džihádu si vyberou. Znovu vidíme, že explicitní definice schází.

57

8. Závěr Cílem této práce bylo na příkladech v historii používaných definic války poukázat na trendy, které se při jejich formulaci projevovaly a které souvisely s dobovým kulturním a politickým myšlením. Definice totiž nejsou, na rozdíl od často převládajícího názoru, nezávislou kategorií. Jejich používání a tvorba jsou podmíněny gramotností a abstraktním myšlením a jsou také vedeny různými zájmy. Tyto zájmy mohou být vnímány pozitivně, jako snaha opravit slovo s chybou nebo zpřesnit koncept pro další vědecké bádání, ale také negativní, jako například manipulovat s publikem a jeho emocemi za účelem prosazení vlastního argumentu. U definice války pak důsledky jsou ještě vážnější, protože to má přesah pro celé státy a národy, zda se považují ve válce, či nikoliv, podmiňuje akce vládnoucích vrstev, rozhodování soudů i uvažování vojenských velitelů. Nicméně v této práci je vidět, že zájmy jdou ještě hlouběji, než je jen „prosté“ opravení slova nebo zpřesnění konceptu v tom smyslu, že tyto činnosti jsou prováděné v kulturním a politickém prostředí, ve kterém existuje sdílené povědomí a uvažování o válce, na které definice nějakým způsobem navazuje a je jím podmíněná. Tyto zájmy se měnily se změnou uvažování o světě, každá epocha, minimálně v západním světě zaznamenala změnu v motivacích, proč zkoumat válku. Tato změna se se odrazila také na definicích války. V běhu dějin se měnilo jak samotné definování, tak používání definic. Ve starověku explicitní definice války chybí, nacházíme pouze definice implicitně obsažené v textech. Je možné se domnívat, že je to způsobeno tím, že zájem badatelů nebyl zaměřený přímo na válku samotnou, tedy s výjimkou příruček o válce a jejím vedení, jako například u Sun Tzu a jeho komentátorů. Ty však mají praktickou podobu a definice je vedlejší produkt komentáře. Existují esejistické práce o obecné morálce, jak je vidíme u Aristotela a Cicera, z těchto prací se pak dají definice abstrahovat, ale také jsou to také jen vedlejší produkty. Nejsou to definice adekvátní, jsou rétorické, mají za úkol podpořit širší argumentaci na témata, která autory zajímají, válka není předmětem jejich zkoumání. Společným rysem je, že reflektují převládající přítomnost války v lidských a především mezinárodních vztazích – válka je chápána jako funkční princip, něco, co je přirozenou součástí vztahů. Obvykle také obsahují také prvky, které válku legitimizují, a mají sklon naznačovat podmínky pro některé aspekty teorie spravedlivé války, jako například jus ad bellum u Tu Mu, kde válka slouží jako trest pro nespravedlivé vazalské národy.

58

Ve středověkém uvažování o válce převládá normativní rovina teorie spravedlivé války formulované na základě křesťanských argumentů, válka musela splňovat určité podmínky, které by ji kvalifikovaly jako spravedlivou. Zájem, který leží za tímto uvažováním, je rozpoznat válku tak, aby bylo možné říct, zda účast v ní bude nebo nebude hříchem, tj. přestoupením proti Bohu, protože jinak má křesťanství velmi jasný postoj k zabíjení druhých lidí. Je zakázané. Proto je také jedna z prvních argumentací o spravedlivé válce v křesťanství vedena na rovině jednotlivce, nikoliv celého systému a státu. Většina Augustinova myšlení jsou odpovědi křesťanskému vojákovi, který hledal radu, jak se chovat ve svém zaměstnání. Ačkoliv později dochází k systematizaci teorie spravedlivé války a začíná být směřována na úroveň vládce a celého systému, spíše než obyčejných lidí, je evidentní zájem o to, aby byla určena spravedlivost války. Prosto se také autoři ani příliš nezabývali tím, co s válkami, které spravedlivé nejsou. Nacházíme tak definice spravedlivé války, ale nikoli války obecně. Podobné myšlení vidíme u celé islámské civilizace. Ačkoliv je těžké říct, na kolik jsou tyto kategorie srovnatelné, ale velká část uvažování o válce zůstala na úrovni západního středověku v tom smyslu, že zjištění spravedlivosti války hraje stále důležitou roli. Také forma definic, které by bylo možné najít, zůstává na implicitních. V západní civilizaci se zájem o explicitní definice zvedl, když bylo třeba válku identifikovat jako přesně vymezený koncept, především v rámci mezinárodního práva, což se dělo během novověku. Islámská doktrína spravedlivé války – džihád byla součástí práva šarí’a od počátku jeho formulace, ale explicitní definice války nebo džihádu schází. Autoři, kteří se džihádem zabývají, a není jich málo, v drtivé většině případů vymezují džihád na základě historického vývoje tohoto pojmu a jeho výchozích zdrojů, které jsou samy o sobě víceznačné. Proto je tento proces velmi zdlouhavý a pracný, džihád je významově mnohovrstevnatý, jeho chápání je závislé na dobových souvislostech a také na pozici na spektru islámského uvažování, kde se autoři nachází. Absence definic ztěžuje zkoumání islámského pojetí války, protože se badatel neustále musí prokousávat několika významovými rovinami a normativním usuzováním. Tento zmatek by se formulací jasné definice vyřešil nebo by se alespoň umenšil. Islámské uvažování zůstává vysoce normativním i v současnosti. Jsou sice autoři, kteří adoptují západní metodologii, zvláště ti, kteří na západě žijí a bádají, ale zůstává většina těch, kteří se drží přijatých forem myšlení v rámci islámského práva, které je tradičním rámcem pro uvažování o válce. Příkladem může být i Malikova kniha, která ač vyšla

59

v současnosti a autorem je profesionální voják, stále se hodně opírá o výchozí zdroje islámského náboženského myšlení. Oproti tomu západní myšlení se proměnilo nástupem renesance, kdy humanismus změnil kategorie uvažování z Božího na lidské. Potřeba formulovat války jako spravedlivé se vytrácí s nástupem utilitárního pojetí války jako politického nástroje státu, které ke konci tohoto období sílí. Vrcholem takového myšlení je samozřejmě von Clausewitz a jeho slavná definice války jako pokračování politiky jinými prostředky. Na druhou stranu normativnost a morálka války se nevytrácí úplně, ani Clausewitz nepopírá potřebu „morálního násilí,“ které vidí právě v tom, že je vedené ze strany státu, který je nositelem práva na válku, a v rámci zákonů, které jsou formulovány v mezinárodním právu. To fungovalo jako arbitr mezi státy, ne sice vždy funkční, zato však zmírňující faktor a nositel morálky v anarchickém prostředí mezinárodního systému. V rámci uvažování a psaní o mezinárodním právu bylo vyprodukováno velké množství explicitních definic, převládajícím zájmem je rozpoznat válečný stav v právním slova smyslu, aby bylo jasné, jaké právo v tu danou chvíli platí. Definice od právníků, kteří se zabývali mezinárodním právem, odrážejí jejich speciální potřeby pro formulování pravidel pro válku a především pro její odlišení od jiného právního stavu věcí. Společnými rysy těchto definic je považování války za legitimní nástroj domáhání se vlastního práva, hodnocení války jako stav, nikoliv jako jednotlivý čin. Dalším rysem je pak subjektivní hodnocení, kdy válka nastává – definice většinou neřeší, jakým způsobem poznat, že nastal stav války, ale ponechávají aktérům velký prostor, aby si sami určili, zda se považují být ve válce nebo ne. Velmi často se v definicích výslovně objevuje stát jako aktér, který vede válku. V novověku je vidět ještě jeden trend uvažování o válce – její zkoumání. Nikoli jen jako právní stav nebo praktická nauka o strategii, ale zkoumání války jako svébytného jevu v mezilidských a mezinárodních vztazích. S rozvojem novodobé vědy narostl především ve 20. století počet úhlů, ze kterých se dá na válku nahlížet. Pokračují dřívější obory, které se válkou zabývaly – teologie, filosofie, právo, ale přidává se množství dalších sociálních věd. Antropologové, psychologové, sociologové, odborníci v oblasti mezinárodních vztahů, ti všichni potřebovali nové definice, které by reflektovaly jejich potřeby a výzkumné otázky. Proto je 20. století obdobím, kde nacházíme bezkonkurenčně nejvíce definic války ze všech zkoumaných období. Zájmem badatelů je válku prozkoumat, zasadit ji do kontextu dalších jevů, jako je politika, analyzovat příčiny jejího vzniku, a také mimo jiné ji prozkoumat, aby ji později bylo možné eliminovat. Tyto zájmy se mísí, metody se liší, ale potřeba definovat je 60

základním předpokladem pro úspěšnou vědeckou práci. Proto i výskyt explicitních definic je vázán na potřebu zkoumání jevu a je jedním z rysů moderního západního vědeckého myšlení. Při formulování nových definic je patrná snaha o co nejpřesnější konceptualizaci a operacionalizaci války. Z toho vyplývá vysoká míra abstrakce, která je pro moderní definice typická. Dalším rysem jsou odlišné důrazy, které jednotlivé obory dávají na různé aspekty války. Antropologové a sociologové ji vnímají především jako meziskupinový konflikt, odborníci na mezinárodní vztahy zdůrazňují politické aspekty války a také její organizovanost a použití síly. Ti badatelé, kteří používají kvantitativní metody, kladou důraz na pozorovatelné aspekty, jakým je především počet obětí. Filosofové se zase vyznačují určitým nadhledem, kdy se snaží postihnout celý fenomén války bez důrazů na jednotlivé faktory. Ke změnám při definování války dochází také z důvodu proměnlivosti tohoto jevu, která byla ve 20. století zažívána. Většina definic, bez ohledu na obor, přestává zdůrazňovat stát jako nositele války, naopak reflektují skutečnost, že válku vedou ve skutečnosti i další aktéři. Soudobí právníci například tuto skutečnost reflektují tím, že mezi kombatanty v souladu s novodobým humanitárním právem zahrnují i nestátní aktéry, kteří vykazují určité rysy. Na druhou stranu definice v průběhu dějin války nijak explicitně nereflektují vývoj technologie. Jakoby neměla s konceptem války nic společného. Většina definic reflektuje válku jako politický nástroj a mnohé z nich dávají důraz na násilí a použití síly, ale nikdy nespecifikují prostředky, jakými bude síla použita. To naznačuje, že válka, ač vedena nejnovějšími technologickými výdobytky své doby, je stále a především čistě lidským a společenským fenoménem. Ovšem nad technologií se bude znovu třeba zamyslet, protože jako bylo nutné reflektovat větší množství druhů aktérů v mezinárodní aréně, bude nutné si vyjasnit, kdy válka (jakéhokoli druhu) začíná, a co je použití síly, když je v současnosti možné značně poškodit jiný stát/jiného aktéra pouze tím, že se mu do počítačů dostane vysoce škodlivý software. Je to válečný akt nebo ne? Definice války je při výzkumu důležitá a množství různých definic dokazuje, že válka je široce zkoumaným fenoménem. Definice odrážejí jak dobové uvažování o válce, tak obor badatele a jeho osobní přístup, proto není možné se shodnout na jediné správné. Ať už je definice formulována pro jednu knihu nebo získá širší ohlas u dalších autorů, vždycky je pro další výzkum výhodné, když autor definici nabídne, už proto, že se z ní dá mnohé vyčíst.

61

9. Použitá literatura a internetové zdroje Aikhionbare, Edoisiagbon Victor. 1991. "War and peace in contemporary international relations: an empirical study of the concept of intermediacy in international law and politics." PhD diss., Texas Tech University. Aristotle. 2009. Politics, translated by Benjamin Jowett. The Internet Classics Archive. Accessed December 6, 2011. http://classics.mit.edu/Aristotle/politics.html. Baty, Thomas. 1936. "Abuse of Terms: "Recognition": "War"." The American Journal of International Law 30 (3): 377-399. Accessed December 6, 2011. http://www.jstor.org/stable/2191011. Bellamy, Alex J. 2006. Just wars: from Cicero to Iraq. Cambridge: Polity Press. Black, Antony. 2004. The history of Islamic political thought: from the Prophet to the present. Oxford University Press. Black, Antony. 2010. "Religion and Politics in Western and Islamic Political Thought: A Clash of Epistemologies?" The Political Quarterly 81 (1): 116-122. Accessed December 6, 2011. doi:10.1111/j.1467-923X.2009.02065.x. Bonner, Michael. 2008. Jihad in Islamic History: Doctrines and Practice. Princeton University Press. Bozeman, Adda B. 2009. "War and the Clash of Ideas." In Cultural Intelligence for Winning the Peace, edited by Juliana Geron Pilon, 25-66. Washington D. C.: The Institute of World Politics Press. Bozeman, Adda B. 1960. Politics and culture in international history. Princeton: Princeton University Press. Cashman, Greg. 2000. What causes war?: an introduction to theories of international conflict. Lenham, Maryland: Lexington Books. Cicero, Marcus Tullius. 1887. Cicero De Officiis, translated by Andrew P. Peabody. Boston: Little, Brown, and Co. Clausewitz, Carl von. 2008. O válce. Praha: Academia. Correlates of War. 2011a. http://www.correlatesofwar.org/.

"Project

History."

Accessed

December

6,

2011.

Correlates of War. 2011b. "State System Membership List, v2008.1." Acessed December 6, 2011. http://www.correlatesofwar.org/. Crone, Patricia. 2005. God’s rule: government and Islam. Columbia University Press. Delupis, Ingrid Detter. 2000. The law of war. Cambridge University Press. 62

Department of Peace and Conflict Research. 2011. "Definitions." Accessed December 6, 2011. http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions. Doctorandus. 2010. "Vědecké metody ve společenských vědách." Accessed December 6, 2011. http://www.doctorandus.info/info/e_kapitoly/vedecke_metody.doc. Eriksson, Mikael, Peter Wallensteen, and Margareta Sollenberg. 2003. "Armed Conflict, 1989-2002." Journal of Peace Research 40 (5): 593-607. Accessed December 6, 2011. doi:10.1177/00223433030405006. Fuchs, Jiří. 1999. Filosofie: Úvod do filosofie. 1. Filosofická logika. Praha: Krystal OP. Gelven, Michael. 1994. War and existence: a philosophical inquiry. The Pennsylvania State University Press. Graham, Daniel W. 2005. Internet Encyclopedia of Philosophy, s.v. "Heraclitus." Acessed December 6, 2011. http://www.iep.utm.edu/heraclit/. Grotius, Hugo. 1901. The Rights of War and Peace, including the Law of Nature and of Nations, translated by A. C. Campbell. New York: M. Walter Dunne. Hall, William Edward. 1895. A treatise on international law. Oxford: Clarendon Press; London: H. Frowde. Hartigan, Richard Shelly. 1966. "Saint Augustine on War and Killing: The Problem of the Innocent." Journal of the History of Ideas 27 (2): 195-204. Accessed December 6, 2011. doi:10.2307/2708638. Hanson, Victor Davis. 2006. Wars of the Ancient Greeks. HarperCollins Publishers. Harris, Roy, and Christopher Hutton. 2007. Definition in theory and practice: language, lexicography and the law. London: Continuum. Hobbes, Thomas. 1941. Leviathan: Neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, translated by Josef Hrůša. Praha: Melantrich. Cho-yun, Hsu. 1999. "Applying Confucian Ethics to International Relations. " In Ethics and international affairs, edited by Joel H. Rosenthal, 148-169. Washington D. C.: Georgetown University Press. Ibn Khaldun, Abd Ar Rahman bin Muhammed. The Muqaddimah, translated by Franz Rosenthal. Islamic Philosophy Online. Accessed December 6, 2011. http://www.muslimphilosophy.com/ik/Muqaddimah/. James, William, Frederick Burkhardt, and Ignas K. Skrupskelis. 1981. The principles of psychology. Harvard University Press. Johnson, James Turner. 1997. The holy war idea in Western and Islamic traditions. Penn State Press. Klaus, Georg, and Mafrded Buhr. 1985. Filozofický slovník. Praha: Svoboda. 63

Král, Oldřich, and Jiří Kolář. 2008. Mistr Sun o válečném umění. Praha: Dokořán. Langner, Jiří. 2009. "Jak jsou definovány fyzikální veličiny?" Ústav teoretické fyziky MFF UK. Accessed December 6, 2011. http://utf.mff.cuni.cz/popularizace/FyzVel/FyzVel.html. Lee, Kelvin Lester K. 2008. "The Legal Definition of War." Ateneo Law Journal 53 (2): 365433. Accessed December 6, 2011. http://ehis.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=b6309424-7fa7-4f9e-bcafc7a75797555f%40sessionmgr15&vid=9&hid=23. Levy, Jack S. 1983. War in the modern great power system, 1495-1975. University Press of Kentucky. Levy, Jack S., a William R. Thompson. 2010. Causes of war. John Wiley and Sons. Malinowski, Bronislaw. 1941. "An Antropological Analysis of War." The American Journal of Sociology 4 (46): 521-550. Accessed December 6, 2010. http://www.jstor.org/stable/2769922. Malý, J. 1871. Slovník naučný, s.v. "Válka." Praha: I. L. Kober. Malik, S. K., 1992. The Quranic Concept of War. Delhi: Adam Publishers & Distributors. Mendel, Miloš. 1997. Džihád: islámské koncepce šíření víry. Brno: Atlantis. McNair, Arnold D. 1925. "The Legal Meaning of War, and the Relation of War to Reprisals." Transactions of the Grotius society 11: 29-51. Accessed December 6, 2011. http://www.jstor.org/stable/742832. Mead, Margaret. "War not a biological necessity." Peace Pledge Union. Acessed December 6, 2011. http://www.ppu.org.uk/learn/infodocs/st_invention.html. Moseley, Alexander. 2002. A philosophy of war. New York: Algora Publishing. Moseley, Alexander. Internet Encyclopedia of Philosophy, s.v. "War, The Philosophy of." Accessed December 6, 2011. http://www.iep.utm.edu/war/. Most, Benjamin A., and Harvey Starr. 1981. "Conceptualizing “War”." Journal of Conflict Resolution 27 (1): 137-159. Accessed December 6, 2011 doi:10.1177/0022002783027001005. Qin, Yaqing. 2010. "Why there is no Chinese international relations theory?." In NonWestern international relations theory: perspectives on and beyond Asia, edited by Amitav Acharya and Barry Buzan, 26-50. New York: Taylor & Francis. Robinson, Richard. 1950. Definition. Clarendon Press. Sarkees, Meredith Reid. "The COW Typology of War: Defining and Categorizing Wars (Version 4 of the Data)." Correlates of War. Accessed December 6, 2011. http://www.correlatesofwar.org/COW2%20Data/WarData_NEW/COW%20Website%20%20Typology%20of%20war.pdf. 64

Schiappa, Edward. 2003. Defining reality: definitions and the politics of meaning. SIU Press. Stašek, Bohumil. "Učení sv. Augustina o válce." Militaria.cz. Accessed December 6, 2011. http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/uceni-sv-augustina-o-valce.html. Streusand, Douglas E. 1997. "What Does Jihad Mean?" Middle East Quarterly 4 (3): 9-17. Accessed December 6, 2011. http://www.meforum.org/357/what-does-jihad-mean. Sun, Tzu. 2011. The Art of War, translated by Lionel Giles. Project Gutenberg. Accessed December 6, 2011. http://www.gutenberg.org/catalog/world/readfile?fk_files=2057619 Szymanek, Krzysztof. 2003. Umění argumentace : terminologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého. Thucydides. 2009. The History of the Peloponnesian War, translated by Richard Crawley. The Internet Classics Archive. Accessed December, 6, 2011. http://classics.mit.edu/Thucydides/pelopwar.html. Vásquez, John A. 1993. The war puzzle. Cambridge; New York: Cabridge University Press. Vattel, Emer de. 1883. The Law of Nations; or, Principles of the Law of Nature, applied to the Conduct and Affairs of Nations and Sovereigns, translated by Joseph Chitty. Philadelphia: T. & J. W. Johnson & Co. Wilkinson, David O. 1980. Deadly quarrels: Lewis F. Richardson and the statistical study of war. University of California Press. Wright, Quincy, and Louise Leonard Wright. 1969. A study of war. University of Chicago Press.

65