Datum vydání: 1. července 2013

Datum vydání: 1. července 2013

©Tomáš Salák | 2013

„Chci pryč. Pryč odtud, nebo se udusím!“ pronesl Max Lene do ticha pokoje svého domu na Východní Piute avenue ve Phoenixu. Oblékl se, zabouchl dveře a vydal se do vlahé letní noci. Měl schůzku. Po třech hodinách došel na zapadlé letiště, kde čekala malá cesna. Beze slova nastoupil a sotva se odlepili od země, usnul. Probudil ho silný drncavý pohyb. Házel s ním ze strany na stranu i v pásech, jak letadlo přistávalo. Zastavili a pilot mu mlčky naznačil, aby vystoupil. Kdyţ se usadil zvířený prach po odlétajícím letadle, rozhlédl se kolem sebe. Měsíc právě vyšel a zalil krajinu svým mléčně bílým svitem. Kolem byl jen písek a kaktusy. Sonorská poušť. Neobvyklé místo na rande s jeho stále ještě novou známostí Gitou Tersonovou. Znali se něco přes dva roky, ale on věděl, ţe je to ona, ţe je to ta pravá, ač byla jeho první po více jak třiceti letech jeho ţivota. Byl do ní blázen, konečně našel někoho, s kým si dokonale rozumí. Přistihl sám sebe, jak na ni myslí a blbě se přitom usmívá. „Musím jí zavolat,“ vytrhl se z myšlenek. Byli domluveni. Telefon dlouho vyzváněl, ale nikdo to nebral. Počkal pět minut, pak to chtěl zkusit znovu, ale displej jeho smartphonu mu nabídl jen zprávu „NENÍ SIGNÁL.“ „Jak jako není signál!!! Vţdyť ještě před pěti minutami to fungovalo. Co je s tím krámem, hrome?“ divil se. Zkoušel to znovu a znovu. Nic. Po dlouhých minutách to vzdal, opřel se o blízký kaktus a usnul. Netušil, ţe člověk jménem Ricky Varrossa, kterého měl za nejlepšího přítele, ho zradil, aby získal Gitu Tersonovou pro sebe a Maxe sprovodil ze světa. Max nevěděl, kde přesně je. Nikde ani ţiváčka. Jen písek, kaktusy a zase písek.

1


Vzbudil se a mrknul na hodinky, ty ukazovaly čtvrt na deset. Slunce jiţ viselo na bezmračné obloze a nemilosrdně do Maxe praţilo. Pípl mu mobil. Bleskově jej vytáhl a pln naděje rozsvítil displej. „VYBITÁ BATERIE. PŘIBLIŽNÁ DOBA POUŽITÍ 2 HODINY,“ hlásil mu telefon. Max vytřeštěně zíral před sebe. Umře tady. Nad sebou uslyšel podivný zvuk. Vzhlédl a viděl hejno šesti supů, kteří krouţili kolem a čekali, aţ naposledy vydechne, aby ohlodali jeho kosti. Při té představě se otřásl a zamrazilo ho po těle. „Ne, já nechci umřít!“ šeptal potichu. „Přemýšlej, přece musí existovat způsob jak se odsud dostat,“ nabádal se, kdyţ se uklidnil. „Počkat, uţ to mám!“ vykřikl po chvíli. „No jasně, vysílač! Ten telefonní vysílač!“ Kdyţ se během letu na chvíli probudil, všiml si, ţe letěli kolem vysílače. Uţuţ tahal mobil z kapsy a startoval GPSku. „VYBITÁ BATERIE. NELZE POUŽÍT GPS,“ dostalo se mu odpovědi. „Do háje!“ zaklel, praštil telefonem do písku a v zoufalství se sesul na kolena. V tom na něco v kapse kalhot narazil. Zašmátral tedy. „Nůţ!“ vykřikl překvapeně. Švýcarský kapesní nůţ, který s sebou neustále nosil pro všechny případy. Pln radosti z nálezu nečekaného přítele začal uvaţovat. „Gyroskop. Kdybych se k němu dostal...“ Ani to nedořekl a uţ noţem šrouboval zadní díl telefonu. Pracoval v telekomunikacích, a tak se trochu vyznal i v telefonech. Trvalo mu půl hodiny, neţ se tam dostal. Opatrně vyjmul kýţenou součástku, nůţ zabodl rukojetí do země a na jeho ostří gyroskop roztočil. Bylo to neuvěřitelné, ale teď se mohl alespoň přibliţně zorientovat. Zbytek telefonu poskládal zpět do celku, zapnul ho a spustil mapu. Nevěděl sice přesně, kde je, ale off-line satelitní mapy mu trošku pomohly. Věděl, ţe hodně riskuje, ale nemá na vybranou. Zjistil přibliţný směr a vydal se na pochod.

2


Trápila ho ukrutná ţízeň. Věděl, ţe kaktusy zadrţují vodu. Nařízl tedy kmen jednoho z nich a pil co mu hrdlo ráčilo. Poté pokračoval v cestě. Kaktusový pás nechal dávno za sebou. Začalo se uţ smrákat a on musel zjistit, jak stráví noc. Vzpomněl si, ţe jako malý kluk se v televizi rád díval na dobrodruţné filmy, ve kterých byly rady, jak přeţít v divočině. Začal pátrat v paměti. „Měl bych prvně rozdělat oheň,“ uvaţoval. Ale jak?“ Rozhlédl se kolem a v dálce uviděl vzrostlý jakýsi jemu neznámý strom. Rozběhl se k němu. „Tak, a teď budu potřebovat nějaké roští na podpal,“ pokračoval v úvahách, kdyţ se zvrávoral. Měl štěstí, v kmeni stromu byla vykotlaná díra, tam bylo plno úlomků. Zbytek seškrábal z kůry, ze spodních větví nařezal palivo, vyhrabal v písku díru, poloţil roští a vzal telefon. Hodnou chvíli mu trvalo, neţ našel ten správný úhel, ale dřevo po chvíli začalo doutnat. Povedlo se mu rozfoukat plameny a Max se zaradoval. „Hurá, mám oheň! Dokázal jsem to, já to dokázal!“ řval. Pak honem přiloţil. Věděl, ţe ho musí udrţovat celou noc, která se mezitím snesla na krajinu. Seděl na své uţ potrhané mikině, kterou měl u sebe. Byl rád, ţe si ji vzal. Jak tak seděl hledě do plamenů, ozval se ţaludek. Uţ dva a půl dne nic nejedl a hlad uţ ho mučil. Jak tak seděl a přemýšlel, co udělá, zaslechl docela blízko divné vrčení. Polekaně vyskočil a sebral z ohně hořící větev. Ve tmě se cosi mihlo. Srdce se mu rozbušilo. Zpod tmy na něj hleděly svítící oči. Byl to samec pumy americké. Ztratil se sem z hor a značně pohublý se sháněl po potravě. Jenţe na to nyní Max nemyslel. Měl hlad a chtěl jíst, stejně jako šelma opodál, jeţ se ale bála ohně. Probudily se v něm primitivní instinkty lovce, co vidí potravu. Aniţ věděl, co dělá, vytáhl nůţ, odjistil čepel a začal strašlivě řvát. Šelma reagovala. Vycenila tesáky, přikrčila se a krouţila kolem ohně. Pak se jejich oči střetly. Oči lovce a kořisti. Max si neuvědomoval, ţe ho puma můţe zabít jedním máchnutím tlapy. Rozběhl se proti ní. Samec udělal to samé, a kdyţ vyskočil, Max se vrhl na zem, pravou rukou si kryl hlavu a levou bodl do vzduchu. Ucítil náraz. Zasáhl. Zvíře zakvičelo, nůţ projel tělem šelmy jako máslem a rozpáral jí břicho. Zemřela během skoku a těţce dopadla setrvačností dva metry od Maxe. Ten, kdyţ se zvedl a uklidnil záchvat kašle od zvířeného písku, viděl, ţe uspěl a co vlastně ulovil. Započal zvíře porcovat a odřezávat kusy masa, aby si je opekl na ohni. Přitom musel neustále odhánět supy a káně Harrisovo, kteří se k mršině slétli.

3


Moc toho nenaspal. V noci musel střeţit plameny, ale únava si jej přeci k ránu našla. Vzbudil se, kdyţ uţ Slunce putovalo vysoko. Namáhavě se posadil, oheň uţ nehořel a na zbytcích mršiny opodál hodovali supi. Mrazilo ho, zabalil tedy zbytky masa do kusu látky, co byl původně mikinou a vydal se na cestu. Na pouť, kde bylo pravděpodobnější, ţe zemře uprostřed chůze, neţ – a jestli vůbec – dosáhne svého cíle. Putoval celý den, po cestě potkal několik kaktusů, překonal hejno škorpionů a navečer se stal zázrak. Max stanul před pětimetrovou zdí, která oddělovala areál vysílače. Přestoţe pracoval jako technik a takovéto vysílače opravoval, tady ještě nikdy nebyl. Vstupní kartu od vrat pochopitelně neměl, zato ale věděl, ţe všechny vysílače mají nouzový východ šachtou v podzemí. Chvíli hledal poklop, a kdyţ ho našel, odjistil pečetící zámek a vlezl do šachty. Vyškrábal se uprostřed místnosti s postelí. Byla pro obsluhu v případě nějaké větší havárie, která by potřebovala vícedenní opravu. Byla tam dokonce i lednice. A k ní se Max vrhnul jako první. Otevřel ji a z plných plic zařval a spráskl ruce. Lednice nejen ţe byla funkční, jelikoţ ji poháněly sluneční kolektory, ale byla téţ narvaná k prasknutí! Dţusy, jogurty, pivo, kondenzované mléko a plno sušených a instantních potravin, aţ zrak přecházel. A v mrazáku zmrzlina a maso. „Tak a teď přišla řada na mě,“ zamnul si ruce Max Lene. „Tak co si dáme?“ Objevil dokonce i plynový vařič a tři plynové lahve, avšak jen jedna byla pouţitelná. Kdyţ se dosyta najedl, natáhl se na postel a v mţiku usnul.

4


Vyčerpaný organismus spal dva dny, a kdyţ se Max ráno probudil, zjistil, ţe je pátek a ţe přeţil uţ pět dnů v poušti. Kdyţ se nasytil, rozhodl se, ţe se pokusí zprovoznit vysílač. Po fyzické kontrole se mrknul do protokolu. Pod poslední kontrolou byl podepsaný... „ Ricky?!“ vyhrkl překvapeně Max. „A kdy? Aha... Naposledy před třemi měsíci. A to se měnil jenom olej a mazala loţiska, tak proč to nejde? Jinak to podle protokolu je v pořádku,“ ptal se sám sebe. „Budu to muset opravit,“ prohodil a uţ se vrhl k terminálu. Při pokusu o nalogování do systému mu ten sdělil, ţe připojení k internetu není moţné navázat a ţe se tak dostane jen k lokálnímu nastavení. Chvíli se tam vrtal. „To je ňáký divný,“ prohlásil po chvíli. „Tady je všecko zelený, všechno podle tohodle krámu šlape, všade samý OK, ON a podobně, vole. Tak kdo a jak to kruci drbal, co, vole?“ pronesl k sobě. „No, já z prdele nevím,“ odpověděl si záhy naoko rezignovaně. Prolezl všechno ještě jednou, i kabeláţ, vše ale bylo v pořádku. „Tak teda?“ podrbal se rozmrzele na hlavě. „Toţ kurník, krávo jeď!“ zavyl a praštil do terminálu. Nic. „Ten krám nepojede.“ Jo, leda by to někdo vypnul zvenčí, uvaţoval potichu. Ty, ale to je kravina, proč by to dělali? A na centrále by to snad zjistili, ne? Kopl do terminálu. „Zaprděnej krám k hovnu!“ Rozčileně se posadil na postel. Po chvíli se zvedl a začal prohledávat skříně a úloţné prostory. Našel několik látkových pytlů, dva velké batohy, dvě lékárničky – jednu pouţil, dvacet lahví balené vody, mapu, buzolu a spoustu dalších věcí. Vše, o čem si myslel, ţe se mu můţe hodit, naskládal do batohu, sedl ke stolu a rozloţil mapu. Zjistil, ţe nejbliţší silnice je na hony vzdálená. Seděl a dumal, proč se octl uprostřed pouště. Hraje s ním snad Tersonová nějakou bojovku? Je tohle snad nějaká zblblá reality show? Neměl času nazbyt, nemohl tady zůstat věčně. Energicky se zvedl a hodil batoh na záda. Došel šachtou k poklopu a opatrně vykouknul, pak otvorem prostrčil batoh a vylezl ven. Zajistil zámek a rozhlédl se kolem. Těţce vzdychl, nastavil kompas na buzole a vydal se vstříc pouštní divočině.

5


Denně Max šlapal deset hodin. Kdyţ po cestě potkal nějaký kaktus, bral od něj vodu. Pokud měl moţnost, spal na stromě, jinak vţdycky vyhrabal díru a spal na zemi. Ještěrky, hady a drobnou havěť lovil rukama a maso pojídal syrové, jelikoţ neměl uţ moţnost rozdělat oheň. Později si z rohu uhynulé ovce tlustorohé zhotovil kopí a mohl tak lovit trochu větší, i kdyţ stále méně časté obyvatele pouště. Jeho smartphonu uţ dávno došla šťáva. Musel slézat skály, prodírat se klubky jedovatých hadů a škorpionů. Jednoho se mu podařilo bezpečně chytit a umístil jej do plátěného vaku, který našel ve vysílači. Jestli tohle přeţije, chtěl mít nějakou hmotnou památku. Ztratil pojem o čase, uţ jen sledoval kompas, aby nesešel ze směru. Zoufale chtěl domů, za Gitou. Myslel na ni. Co asi dělá, jak se má? Hledá ho vůbec? Při vzpomínce se neubránil slzám. Co kdyţ ji uţ v ţivotě neuvidí? Co kdyţ tady umře? A co Ricky a ostatní? Coţpak na něho všichni kašlou? Hledá ho vůbec někdo?? Uţ dva dny v kuse byl na nohou a voda mu došla. Měl stále větší a větší problémy něco ulovit. Řval bolestí i zoufalstvím. Vzdor sonorskému pouštnímu Slunci, které ho škvařilo zevnitř i vně, věděl, ţe si nesmí odpočinout, jinak si na něm začnou pochutnávat supi a čeká ho smrt zaţiva. Ta odporná myšlenka ho hnala vpřed, nechtěl být ţrádlem. Nohy ho pálily, ztrácel cit. „Musíš, musíš! Pojď! Makej, krucinál. Ty to nevzdáš, ne ty! Dělej, běţ, běţ dál!! Nezastavuj!“ řval na sebe. Šlapal dál, tělo mu vypovídalo sluţbu. Vtom uslyšel v dáli nějaký hluk. I otočil hlavu tím směrem a spatřil nějaký rychle se pohybující obrys. Co to je? Chvatně rozbalil mapu. Z hrdla mu vyšla směsice zvuků, smál se a brečel dohromady. „Paneboţe, vţdyť to je silnice! To je silnice!“ zvolal, radostí se neznal. Najednou mu do ţil vjela nová energie. Rozběhl se tam, co mu znavené nohy dovolily. „Hééj, počkejte!“ řval. „Já jsem tady! Haló, slyšíte mě, já jsem tady, zachraňte mě prosím! Hééj!“ Doběhl k silnici. „Héééj, pomoc! Copak mě nikdo neslyší?!“ vzlykal. „Já jsem ta...!“ Zhroutil se na prázdnou silnici a omdlel.

6


„Haló, haló, pane! Slyšíte mě? Jste v pořádku?“ Nad Maxem se skláněl nějaký chlapík. „J-j-j-o-o, jsem v pohodě,“ prohodil Max, kdyţ se sebral. „Já jsem Trent,“ představil se chlapík. „Rendy Trent, jméno mé,“ a napřáhl ruku. „Max,“ odpověděl on a stiskl mu ruku. „A co ţe tak sám uprostřed ničeho?“ otázal se Rendy. „Ztratil jsem se v poušti. Měl jsem tam mít rande, ale dotyčná se nějak nedostavila a nechala mě tam. Měla to být romantika při svíčkách, měli jsme oslavit výročí... Nevíte, kolikátýho je?“ „Patnáctého října,“ odpověděl mu Rendy bez mrknutí. „A kurva...,“ ujelo to suše Maxovi a znechuceně se ohlédl za sebe do pouště. „Tři týdny---“ Rendy udiveně hvízdnul. „Coţe?! Tři týdny!!? Tak to jste pěkně silný kabrňák,“ hvízdl a pokračoval: „Heleďte, jedu z Kansasu do Phoenixu, nechcete vzít do nemocnice?“ Max si zachránce měřil pohledem. Hranatý obličej s mírným strništěm, hustou kšticí vlasů, černými duhovkami a téměř vlčím obočím působil přátelsky a přísně. Mohl být tak o pár let starší neţ Max. Na sobě měl kvádro nejméně za šest stovek dolarů. Opodál stál sedan MB třídy S. Zazobanej byznysmen, pomyslel si Max. „Tak jo, ale do špitlu ne. Chci domů na Východní Piute avenue, díky moc,“ řekl Max. „OK, šéfe, jak ráčíte,“ prohlásil Rendy. „Tak nasedat!“ „Podívejte, kamaráde – můţu vám tak říkat, ne?“ spustil Rendy, kdyţ seděli v autě a Max popíjel limonádu z plechovky, kterou mu podal. „Podívej, já to říkám furt, ţe je s opačným – ehm, ehm – víte čím, jenom potíţ. Přivedou nás do průseru a pak nám ho dají vyţrat na stříbrném podnose i s přílohou. Dej na mě, sám vím, o čem mluvím. Taky proto uţ kolik? Jojo, přes dvanáct let ţádnou nemám – a ţe na mě z kalendáře kouká čtyřicítka. Ta poslední mě tak všemoţně – kdyţ to povím neslušně, jakoţe to jinak nedovedu - vodrbala, ţe od toho času si dávám majzla na sto mil. Říkám, jak se chlap zblázní, tak na to sjede, ani neví jak. A já jsem na to doplatil, jak slyšíš.

7


Mrkej na to, ţiji sám a mám všechno, co potřebuju a nic co nechci. Stejně ten svůj zadek doma neotočím, pořád někde lítám a nemám na to čas, tak co bych se obtěţoval, ţe? Onehdá jsem nebyl v baráku skoro rok. No copak by to baba vydrţela? Stejnak ti nikdo nezaručí, ţe ti nezdrhne od oltáře. A neustále na to myslet, to je taky otravný. Jezdím z jednání na jednání, skoro kaţdé město ve Státech znám jako tyto boty, co mám na nohách. A hodně rád jezdím po Evropě. Paříţ, Brusel, Benátky, Londýn, Moskva a další. Občas se tam někde zašiju – jako schovám, abyste rozuměl - a nikdo o mě nicinko neví. Daně platím, tak co. Kdyţ můţu být svobodný jako pták a sám sebou svým pánem, tak co bych seděl na prdeli v té díře, ţe. A to říkám z vlastní zkušenosti. Po čtyřech letech mi vybrala konto skoro do mrtě a zavřeli jí. Dodneška mi hlava nebere, jak to udělala. Pak vyšlo najevo, ţe měla pletky s guvernérem, zapletla se do nějakého průšvihu, zavřeli ji a pokud je mi známo, kysne tam dodnes. Guvernér se to snaţil všemoţně ututlat, ale sám na to dojel. Ze mě si udělala jakýsi bankomat a najednou mé peníze zmizely neznámo kde.“ Max svraštil obočí a natáhl se do koţené sedačky a uvaţoval o tom, co právě slyšel. Po chvíli se ozval. „Ano, cosi jsem o tom slyšel. Člověče, vy jste měl tedy pořádnou smůlu,“ kroutil hlavou. „To nebyla smůla, chlapče zlatá, ale ta nejledovatější sprcha, jakou jsem si dovedl představit,“ pokračoval Rendy a otřásl se. „Musel jsem začít zase od začátku a bylo to docela na hubu, ti povím. Proto uţ ţenám nevěřím. Příště by to totiţ mohlo skončit něčím horším. Za to mi to nestojí,“ skončil. Opět ticho. Rendy ve zpětném zrcátku viděl, ţe jeho spolucestující usilovně přemýšlí. Nechal ho. „No jo, něco na tom je,“ prohodil po dlouhé chvíli Max váţně a kriticky. „Jenţe Gituš je jiného kalibru,“ ohradil se. „Jó aha?“ neudrţel se řidič. „A vysvětlíš mi, proč tě teda nechala málem zdechnout? Mně to nehraje, dám tu káru za to, ţe se tě chtěla zbavit docela odporným způsobem.“ „Blázne,“ opáčil Max. „Tohle by ona nikdy neudělala. Tak třeba se něco stalo a nemohla přijít. A mně z ničeho nic vypadl signál, tak jsem se jí nedovolal.“ „Hmmm,“ zamumlal váţně Rendy. „Z ničeho nic jsi byl postiţen ztrátou signálu, říkáš? To smrdí.“ Max se zamyslel. „No, je pravda,“ povídá po chvíli, „ţe kdyţ jsem se k tomu vysílači dostal, nešel zapnout, ani kdybych se potentoval. Vypadalo to, jako by ho někdo odstavil zvenčí.“ „Bingo!! Já to říkal,“ praštil Rendy vítězoslavně do volantu. „No jo, ale kdo? Gita se tam nedostane,“ uvaţoval nahlas Max. „Jó, chlapče, to je hádanka na závěr, uţ jsme totiţ tady,“ řekl Rendy. „Hele,“ dodal, „kdybys něco potřeboval, brnkni, klidně zajdeme i na kávu, pokec a jinak. Drţ se,“ a podával mu svou vizitku. Max jí zběţně prolétl očima a strčil do kapsy. „Díky. Díky moc za všechno,“ poděkoval a vystoupil.

8


Prvně doma zavadil o zrcadlo na stěně. Ten pohled ho vyděsil. Drahnou dobu mu trvalo, neţ se upravil, aby trochu vypadal, poté snědl zbytek poţivatelných potravin z lednice, škorpiona umístil do prázdného akvária, dávno vybitý mobil dal nabíjet a zapnul počítač. Do očí ho bodl titulek na zpravodajském serveru: „Zaměstnanec telekomunikační společnosti pravděpodobně zahynul v Sonorské poušti.“ Neţ ale stačil zprávu otevřít, pípl mu mobil. „Byla přijata nová SMS zpráva od: Gituška,“ stálo na displeji. Maxovi se prudce rozbušilo srdce. Třesoucími prsty zprávu otevřel. Stálo v ní: „Ahoj Maxi. Proč jsi nedostupný? Chtěla jsem ti jenom říct, že se s tebou rozcházím. Pusu, G.“ Maxe polil studený pot. Nelidsky zařval a mrštil telefonem proti zdi. Popadl klíče, zabouchl dveře a vydal se pěšky téměř aţ do středu města. Chtěl to slyšet přímo od ní, chtěl odpověď. Kdyţ šel po rušné Severní devatenácté avenue, náhle ji spatřil. Zpozorněl. Vedle ní někdo šel. Max zalapal po dechu, zatočila se mu hlava a roztřásl se po celém těle. Rychle vpadl za nejbliţší roh a nemohl uvěřit tomu, co viděl. Vedle Gity viděl... Rickyho Warrossu! Svého kolegu a nejlepšího kamaráda, jenţ ho zradil! A rozhodně nešli jen tak na procházku. Krev mu stoupla do hlavy, zrudl hněvem. Rendy měl pravdu! Vyběhl zpod nároţí. „Hej, hej, hej!!! Ty sráči!“ křičel a běţel směrem k nim. Lidé se na něj udiveně dívali. Ricky s Gitou se otočili a překvapením a úlekem jim spadla čelist. Max supěl jako smyslů zbaven a z úst mu tekla pěna. „Ty sráči, to ty jsi vypnul ten vysílač, co, zmrde!?“ řval. Ţivot na rušné městské třídě se zastavil. „C-c-co ta-tady dě-děděláš?“ koktal Ricky vyděšeně a pomočil se strachem. „Vypnul jsi to, abych tam kiksnul? Řekni pravdu! Normálně jsi mě chtěl zabít!“ ječel a chytil Ricka za límec košile. Ten se začal smát. „Myslel jsem, ţe jsi ztratil signál a ţe jsi…,“ de facto se přiznal. „Grrrrrr!!!“ zavrčel Max zlostí a odhodil soka ke zdi domu. Gita zavřískla a uskočila stranou. Chytil Ricka pod krkem. „Jo, ztratil,“ šeptal sípavě. „A víš, co to znamená? Hady jsem zabíjel holýma rukama, abych v té pustině přeţil, debile.“ Ricky se nadechoval, ale rozlícený Max ho nepustil ke slovu. Z očí mu sršela nenávist, proti které byl Ricky bezzubý. Nezmohl se na nic, byl mu vydán napospas, jen šíleně zíral. „Víš, jaký to je být bez signálu, skunku jeden pochcanej?!!“ řval dál Max. Na nic nečekal. Jediným úderem lokte do krku zlomil Rickymu jazylku a přerazil průdušnici. Jen křupnutí, nic víc. Ricky byl mrtvý. Supící Max ještě pár vteřin drţel tělo přitisknuté ke zdi, a kdyţ jej uvolnil, bezvládně se sesulo k zemi. Gita hrůznou scénu sledovala v šoku. „ Vidíš to?“ obořil se na ni Max a ukazoval na mrtvolu. „Vidíš, co jsi způsobila? Ten idiot ohrozil ţivoty nevinných lidí!!!

9


Kvůli tobě jsem tam venku málem chcípnul! Rendy měl pravdu, vy nás jenom přivádíte do průserů!“ Otočil se a odcházel. „Počkej! Maxi, no tak, počkej!“ vzlykala Gita a pověsila se mu na rameno. „Promiň, mrzí mě to, já nechtěla, moc se omlouvám. Miluju tě, slyšíš!!“ Max se otočil. „Cha, ty? Ty, ţe mě miluješ? TY? A co ta SMSka?“ „Já udělala strašlivou chybu, vím to, nechtěla jsem! Můţeš mi to prosím odpustit?“ vzala ho za ruce a klečela na kolenou. „Podívej se na mě,“ opáčil Max. „Jen se podívej, co se se mnou stalo! Nejsem člověk, ale zvíře, uţ k vám nepatřím. A víš ty co? Bylo mi tam vlastně stokrát líp neţ tady, v tý špíně.“ ukázal směrem do pouště. „A je to jenom tvoje vina!! Ušili jste na mě sprostou léčku!!!“ „To nevadí. Pojď, utečeme spolu pryč, někam daleko a já se o nás postarám! Prosím odpusť mi,“ ţadonila Gita a objala ho kolem krku. Max ztuhl. NIKDY! „DĚVKO!“ zařval jí do obličeje, aţ se to v ozvěnách rozléhalo po ulici. „VYPADNI UŢ,“ zahřměl a prudce ji odstrčil, aţ zakopla o Rickovo chladné tělo a spadla na zem. V dálce byl slyšet zvuk sirén. Max se rozeběhl směrem k domovu. Celý zadýchaný doběhl domů, zamknul dveře, zajistil je závorou a přitáhl k nim stůl, ţidle a ledničku. Venku uslyšel skřípot pneumatik, koukl z okna. Zásahovka S.W.A.T. Přiskočil k akvárku se škorpionem. Věděl, ţe to chce udělat. Nepatří sem a zpátky se uţ nedostane. Nechce ţít bez ní. Bylo mu líto, ţe ho odhodila jako kus starého šatstva, ale do hlavy jí neviděl. A poprvé poznal, jak moc to bolí, jak to rve vnitřnosti a rozeţírá jeho tělo zevnitř. Polkl a začal tvora dráţdit rukou. „Policie!“ ozvalo se z venku. „Jste obklíčen, vzdejte se, jménem zákona!“ „Tak si pro mě pojďte, šmejdi!“ křikl. „Ale ţivýho mě nedostanete!“ Útok od škorpiona stále nepřicházel. „Tak dělej! Dělej, ty osle!“ V místnosti přistál slzný granát. Popadl štíra za ocas a zabodl si osten do dlaně. Poté ho odhodil zpátky a v okamţiku uţ leţel na zemi. Jakmile ho vyvedli ven, uviděl Gitu. Plakala. Došel k ní a upřeně se jí zadíval do očí. Pak se podíval na oblohu, na Slunce. „Je konec,“ zašeptal. „To jsi nemusela.“ Pak se mu udělalo nevolno a v křeči se skácel na zem. Byl mrtev.

10


Gita se na místě zhroutila. Utrpěla nervový šok a byla dočasně umístěna v psychiatrické léčebně kdesi ve Phoenixu. Během léčby měla dostatek času přemýšlet. Kdyţ ji propustili, zahořkla. Uvědomila si, ţe člověk, kterého měla skutečně ráda uţ tady není a nikdy si neodpustila, ţe také jejím přičiněním. Chtěla být Maxovi co nejblíţe, proto se odstěhovala do jeho domu. Na polici u postele měla jejich společnou fotografii a kaţdý večer, kdyţ šla spát, tiše zašeptala se slzami v očích: „Promiň Maxi, já nechtěla...“ Tenkrát netušila, ţe úlet takhle skončí. Někdy zkrátka za své chyby platíme moc draze. A aţ potom si začneme váţit toho, co jsme ztratili. Ona uţ to věděla. Bylo však pozdě.

KONEC

11


Datum vydání: 1. července 2013

Recommend Documents