1
Domov seniorů Háje v Praze 4 nabízí svým obyvatelům kromě vynikající zdravotní a sociální péče i množství kreativních aktivit. V tom se konec konců podobá podobným zařízením, v nichž staří lidé nacházejí bezpečné zázemí i dobré podmínky k životu. V roce 2010 začal v DS Háje pracovat literárně dramatický kroužek. Postupně začali jeho členové pravidelně zapisovat své vzpomínky i úvahy na rozmanitá témata a jak čas běžel, vznikl mimořádný soubor pozoruhodných textů, psaných sice perem neškoleným, ale přesto plných energie i nostalgie, fantazie i věcnosti. V druhé polovině roku 2012 oslovila ředitelka DS paní Dagmar Zavadilová, která má na rozvíjení tvořivých aktivit v domově mimořádný podíl, Soukromou střední uměleckoprůmyslovou školu „Zámeček“ v Plzni s tím, že zmíněné texty by zasloužily knižní vydání, doplněné výtvarným doprovodem. Díky pochopení pedagogů školy a zejména její ředitelky paní Renaty Šindelářové se zrodila pozoruhodná spolupráce mezi autory, kteří vesměs překročili devadesáté narozeniny a studenty-maturanty, kteří do života teprve nakračují. První etapu této spolupráce završila půvabná knížka Pohled z okna. Píšící senioři z literárně dramatické dílny se také přihlásili v roce 2013 na otevřenou výzvu Galerie DOX na téma Kde domov můj. V loňském roce u příležitosti jubilea Domova seniorů vydali ze svých textů další samostatný sborník. Členové literárně dramatické dílny uspěli loni také ve Vaší soutěži, když získali zvláštní ocenění za kolektivní tvorbu. Pásmo vlastních textů uvedli členové tohoto kroužku s velkým úspěchem také o vánocích, kdy spolu s pěveckýcm sborem DS vystoupili na adventní akademii Sboru Církve bratrské v Šeberově na Praze 4. Letos tedy reagujeme na Vaši výzvu již podruhé. Soubor krátkých textů na téma „Škola“ vznikl stejně, jako texty na mnoho dalších témat, jimiž se zabýváme, jako samostatné úvahy a vzpomínky členů dílny poté, kdy si v asociačních cvičeních oživovali některé detaily a aspekty z, pravda, již velmi dávného školního života – jako třeba inkoust, násadka, atp. Domnívám se, že se také sluší uvést, že v citované texty písní z časů 1. republiky uváděly autorky z hlavy, podle vlastní paměti. Autorky i autoři si stejně jako v případě jakékoliv publikace svých textů přejí zůstat anonymní, pod jejich texty jsou proto pouze iniciály jména a věk. Danuše Tučková, vedoucí literárně dramatické dílny, scenáristka a dramaturgyně
2
HISTORKY ZE ŠKOLNÍCH LAVIC
V dětském životě je prvním mezníkem nástup do školy. V mém životě se jednalo o školu dívčí. Chlapecká škola měla vedlejší budovu. Obě byly postaveny na začátku 20. století. Ráno bylo zajímavé pozorovat, jak roste proud dětí, jdoucích do školy. V té době většina maminek byla v domácnosti, takže školáci vycházeli okolo půl osmé. Z našeho domu to bylo asi dvacet dětí. Ti starší hlídali ty mladší, abychom v pořádku došli na vyučování. Bylo to ve válce, tak provoz aut byl malý. Po válce byly zrušeny samostatné školy a děvčata i chlapci chodili do jedné třídy. To byla velká změna. Vzpomínám také na tresty, které se dnes nesmí používat – klečení na stupínku, písemné tresty ( 100 X …) atd. Velkou výhodou bylo papírnictví naproti škole. Můj ročník byl prvním, který na konci 9. třídy dělal závěrečné zkoušky a pak už nemusel dělat přijímací zkoušky na vyšší odborné školy. Ty končily maturitou – dnes by to úrovní vzdělání a náročností byl stupeň bakalář. M.U.,*1936 ***
Škola je společenská instituce, která má hlavně vzdělávací funkci. První školy vznikaly již před naším letopočtem v Asyrii, Babylonu, Egyptu a Indii. Školy v našich zemích můžeme sledovat od 10. století, většinou klášterní, nebyly však pro všechny. Teprve za vlády Marie Terezie byla zavedena všeobecně vzdělávací povinnost i pro děti poddaných (1774). Řízení školství se ujal stát. Od té doby proběhlo mnoho reforem školství. I já za své docházky do školy nějaké zažila. V roce 1945 jsem začala chodit do obecné školy a pak na měšťanku, ale než jsem vyšla, byla to nejdříve devítiletka a pak osmiletka, ze které jsem šla na VPŠS ( všeobecná průmyslová škola strojní ), kde jsme byli benjamínkové školy, protože tak mladí studenti tam doposud nebyli. Kdo se nedostal na školu, mohl
3
jít z osmé třídy do JUKu ( jednoletého učebního kursu) a pak se většinou do školy dostal. Naše škola byla postavena na dobu, kdy vznikla, v letech 1895 – 1911, poměrně moderně. Byl to vlastně komplex několika budov. Škola obecná v přízemí a měšťanka v prvním patře. Školní zahrada neboli učební pozemek, kde se pěstovala zelenina pro školní jídelnu. Dále budova pro zvláštní školu spolu s velkou tělocvičnou, učitelský dům, kde bydleli někteří učitelé a kde byla též zařízena velká kuchyň pro výuku vaření. Mezi tím byly travnaté plochy se stromy. Dále na školu navazovala budova jeslí, kde se sestřičky staraly o malé budoucí adepty této školy. A ještě v další budově byla mateřská školka, kde se už drobotina připravovala na školu. Vše to byl jeden velký oplocený komplex. Ještě před učitelákem bylo malé hřiště na volejbal, které jsme ve vyšších třídách také navštěvovali. Cesty do školy byly dvě. Jedna vedla z horního náměstí, kde se sbíhaly také dvě cesty, tedy silnice. Jedna směrem od kultůráku, kde žily děti z vilek a z restaurace, a pak druhá, která vedla alejí akátů směrem na lávku přes železniční trať. Před lávkou byla restaurace a železářství, odkud také docházely děti. Za lávkou bydlely děti z vilek a domků za tratí a děti od továren, které to měly domů ještě daleko. Druhá cesta vedla rovnou ze školy po pár schůdkách přes cestu a pak po dlouhých schodech na dolní náměstí, kde pokračovala dále podle statků a mlýna až ke kostelu. Pak se druhou stranou kolem dvou statků, hospody a kovárny vracela na dolní náměstí. Zde všude nabrala děti a vedla je do školy. Vlastně jsme byli taková nesourodá společnost. Děti dělníků, hospodských, stavitelů, právníků, doktorů, podruhů, mlynářů a kovářů. Ale byli jsme děti a toto rozvrstvení jsme ani moc nevnímali. Naše paní učitelka, kterou jsme měli od první do páté třídy, nás brala všechny stejně. Všichni jsme ji měli rádi. Neměla své děti a tak my všichni jsme byli její. Ale také jsme lumpačili, hlavně někteří kluci při zpěvu zlobili, a tak se stávalo, že paní učitelka za rok zlomila několik smyčců. Hrála na housle a smyčec používala jako taktovku anebo s ním majzla kluky, když zlobili a někdy to smyčec nevydržel. Byla z toho vždy švanda, ale kluci dali pokoj a ještě se za ten zlámaný smyčec omluvili. Jim se nic nestalo, ale smyčec to odnesl. Jinak jsme byli docela
4
klidná třída, až na pár výjimek, ale i s nimi si paní učitelka poradila. Někdy se přišli rodiče těchto výtečníků na ně přeptat a řekli jí, klidně at´ jim nějakou vrazí, když bude třeba, ale paní učitelka řekla, že to jsou děti a že má své metody, a taky měla: stání v koutě, zákaz během přestávek chodit na zahradu a nebo zákaz besídek, no a to si zlobilové velmi rozmysleli, neboť to byla největší zábava všech dětí, i těch zlobilů, aby se mohli zúčastnit nácviku na besídku, kterou paní učitelka s námi často při klavíru i s houslemi nacvičovala. Vlastně s ní bylo učení podle Komenského hrou. Prvňáčkům připomínala škola velkého jednookého obra ( velké hodiny nad vstupem), který když otevře pusu ( velké dvoukřídlé dveře), tak je sní. Každý se trochu bál, ale časem si zvykl a nemohl se pak dočkat, až pan školník otevře a ustoupí, neboť by ho mohla ta horda, která se valila dovnitř, převálcovat. Hlavně v zimě byl úprk do šaten a pak do třídy rychlý, neboť byli všichni už zmrzlí a chtěli se rychle zahřát. Ve všech třídách už bylo zatopeno ve vysokých kamnech a bylo krásně teplo. Také jsme se potřebovali trochu usušit, neboť cesta do školy hlavně nás od továren byla dlouhá, ukrácená koulováním a skákáním do závějí, takže jsme byli vždy jak sněhuláci. Někdy jsme dostali hrnek horkého čaje pro zahřátí, to zařídila paní učitelka, prý abychom nebyli marod a nescházeli ve škole. Mohli jsme u kamen pobýti déle, ale museli jsme slíbit, že už tak uváleni příští den nepřijdeme. Snažili jsme se, někdy se zadařilo a někdy ne. Zima v té době byla krásná a všude plno sněhu, tak se vyhýbejte závějím a koulování. Ale přežili jsme své zimní cesty do školy vždy ve zdraví a těšili se na jaro. To zase byly jiné zábavy. Po cestě jsme hráli na babu, někdy si cvrnkali do důlku, kterých jsme na cestě měli vyhloubených několik, ale ty jsme používali hlavně cestou domů, kdy bylo více času. Každý měl po kapsách vždy pár kuliček. Děvčata trhala kytky paní učitelce, neboť jsme v létě chodili cestičkou podél pole, kde rostly vlčí máky, chrpy, rmen a různé trávy, byla z toho krásná kytice. Kluci zase občas navštívili vrakoviště letadel a aut u Kovošrotu, okolo kterého také cesta vedla. Bylo po válce, tak různých vraků tam bylo habaděj a nějaké malé součástky se klukům hodily a zbylo i pro pana učitele chemie a fyziky, který byl těmito dárky potěšen, neboť je používal někdy při výuce a sám byl také velký sběratel. Někdy jsme se zastavili u paní učitelky, která bydlela na naší cestě do školy, to tehdy, když nás požádala, abychom jí pomohli s taškou opravených sešitů. Pak
5
jsme ale šli spořádaně vedle paní učitelky a ona byla ráda, že má takové žáčky. Kluci, ti už ale dávno zdrhli a čekali na nás před školou. Byly to krásné doby našeho mládí. Teď už na ně jen úsměvem vzpomínám. M.V., *1938 ***
Dětství jsem prožil na vesnici, kde byla jen malá škola o dvou třídách a bytu pana ředitele. V první třídě učil pan ředitel první a druhé oddělení. Ve druhé třídě učil pan učitel třetí, čtvrté a páté oddělení, odkud se odcházelo do měšťanské školy vzdálené čtyři kilometry do městečka. Bylo nás šest kluků a tři dívky, kteří jsme nastoupili do první třídy měšťanské školy. Chodili jsme pěšky přes les. V zimě to bylo velmi obtížné, Do školy mně maminka zabalila dva krajíce chleba se sádlem a 50 haléřů na polévku. Škola byla pro nás velice těžká, učili nás na každý předmět jiný učitel, ještě si pamatuji, jak se jmenovali. Třídní byla učitelka Brožová, velice přísná. Já jsem měl spolužáka, který hodně zlobil, tak paní učitelka vzala rákosku a začala ho mlátit, on se přitlačil ke mně, tak jsem byl bit také. Pak jsme měli učitele Peška. Ten, když jste hned neodpověděl na jeho otázku, řekl: „ Sedni si, máš pětku.“ Ten byl postrach školy. Pak jsem se dozvěděl, když jsem již do školy nechodil, že byl se třídou na výletě, kde se žáci koupali a jeden že se utopil. Učitele pak odvolali ze školy. Ještě jedna vzpomínka ve mně zůstala. Měli jsme pejska Alíka. Ten na mě vždy čekal, až půjdu ze školy. Jakmile mne uviděl, utíkal mě s radostí přivítat. F.K.,*1920 ***
Nastoupila jsem do 1.třídy obecné školy v roce 1935. Dva dny poté, kdy nás opustil můj milovaný děda Jan Bém, zemřel náhle na mozkovou mrtvici. Děda se mně do posledních dnů věnoval. V rodině se začalo říkat, že už ho nebudu potřebovat, a tak odešel z tohoto světa. Nastala škola a mně začaly povinnosti. V té době se v Semilech dokončovala
6
výstavba nové školní budovy, která měla být slavnostně otevřena právě 1. září 1935. Ale jak už to bývá, stavba nebyla dokončena a naše 1. třída byla umístěna v budově radnice. Bylo nás ve třídě pětatřicet žáků, holky a kluci pohromadě. Měli jsme báječnou paní učitelku Žofii Hajnou. Byla svobodná a plně se nám věnovala. K naší veliké lítosti odešla do důchodu. V druhé třídě bylo všechno jinak. Jednak jsme byli přestěhováni do nové budovy. Učil nás velice přísný pan řídící učitel Sochor. Přistěhoval se ze Železného Brodu s celou rodinou. Jeho dcera Jiřinka začala k nám chodit do třídy – to byla pro nás událost. Tatínek byl na ni mnohem přísnější než na nás. Třetí třídu jsme celkem procházeli dobře, až na to, že v květnu zemřela na tuberkulosu naše milá, hezká a chytrá spolužačka Helenka, byla jsem jí na pohřbu za družičku – to se nezapomíná. Čtvrtá třída byla smutná. Připravovala se válka, byla povinná němčina a naše paní učitelka, velká vlastenka, celé dny proplakala a nás to bolelo – vždyť jsme ji měli moc rádi a tušili jsme, že situace je velmi napjatá. V páté třídě jsem prožila první dětskou lásku – Miloš Flekna – ještě dnes žije a občas se vidíme. ***
Je 30. června 1947, beru za kliku u budovy školy v Resslově ulici a říkám si v duchu : „Dnes naposled.“ Vcházím do třídy 4.B a vím, že se spolužáky se vidím dnes naposled. Oblíbená třídní profesorka vstoupila do třídy a i ona začala s tím “…tak se dnes milá děcka vidíme naposled.“ Byla naší třídní po celé čtyři roky. Než začala rozdávat vysvědčení, promluvila k celé třídě. Všem řekla, čím je který student pro ni důležitý, co je na něm dobrého a čím vyniká. S vysvědčením dala každému záložku do knihy se svým podpisem, prý proto, abychom na ni nezapomněli. Ale ještě před rozloučením jsme se dohodli, že 30. červen 1947 nebyl dnem posledním, kdy se vidíme, ale že se budeme po prázdninách každý měsíc scházet. To se uskutečnilo jen několikrát, každý z nás se rozprchl na jinou stranu. A tak přece jen ten den posledního školního roku 1946-47 byl dnem posledním,
7
kdy jsme se všichni sešli. Tím jsem vám odhalila svá školní léta. M.F.,*1929 ***
Chodil jsem do třetí třídy obecné školy. Ráno, když jsem šel pro pololetní vysvědčení a loučil se s maminkou, která byla nemocná, ležela v posteli a ještě si se mnou povídala. Když jsem šel ze školy domů, radoval jsem se, že mám samé jedničky a že mě maminka pochválí. Jenže maminka už nežila. Neumím slovy vyjádřit, jak jsem byl nešťastný, maminku jsem moc miloval. Zůstali jsme s tátou já a mladší bratr. Já jako starší jsem musel zastat maminku, vařit, dojit krávy, též krmit vepře, králíky a veškerou drůbež a také pomáhat na poli. Tím jsem nestačil dělat úkoly do školy a tak jsem měl samé jedničky na vysvědčení naposled. S.B., *1930 ***
Do obecné školy jsem chodil u nás v Oudoleni do jednotřídky. Vzpomínám, že přes uličku seděla v lavici vedle mne Máňa, dcera řezníka, která si nosila na svačinu velký kus salámu. Ten špek ze salámu ona nejedla a dávala ho mně, když jsem jí dal opisovat. To byla pro mne velká dobrota. Jinak se mi ve škole moc líbilo, byla tam velká zahrada, na které jsme pracovali a velké hřiště. Ráno do školy mě doprovázel můj pejsek Punťa. Před školou čekal pan řídící a poslal mě pro cigarety Vlasty. Já jsem mu pro ně rád chodil, protože mi dával od cesty 10 haléřů. V poledne, když jsme šli domů na oběd, vždy na mě čekal můj milovaný pejsek před školou. Po pěti letech obecné školy jsem šel do měšťanky do Borové, dnes Havlíčkovy Borové. Bylo to 5 km do kopce a s kopce. Hned první den, když škola končila, jsem šel na záchod. Tehdy to byl žlábek a zeď byla natřena térem. Vtom přišli na záchod žáci z třetího ročníku a ten největší a nejsilnější mě do toho žlábku zezadu strčil. Já jsem se rychle otočil a
8
oběma pěstmi jsem ho uhodil do ruky do svalů a utekl jsem. Muselo ho to dost bolet. Příští ráno jsem se zdržel dojením tří krav a odevzdáváním mléka v konvích. Ostatní žáci z naší vesnice už byli napřed a já jsem šel sám. Když jsem přišel na křižovatku, potkal jsem se s žáky z vedlejší obce Jitkova. Ten největší a nejsilnější mě poznal a dal mi takovou facku, až jsem se zatočil. Po roce vyšel ze školy a šel se k nám do Oudoleně učit kovářem. Já jsem ke kováři chodil udělat nebo opravit nářadí a tak jsme se nakonec skamarádili. S.B.,*1930 ***
Na školu ráda vzpomínám. Také na učitele a spolužáky, i když už na některá jména si nemohu vzpomenout. Do obecné školy jsem chodila v Praze – Záběhlicích, kde byla dosti velká škola. Je tam dodnes. Topilo se ještě v kamnech. Školník přikládal uhlí z chodby, aby při vyučování nerušil. Psali jsme násadkou s pérkem a to se namáčelo do inkoustu v kalamáři, který byl v každé lavici. Inkoust doléval z velké lahve školník. V lavicích jsme seděli po dvou žácích a ruce jsme měli složené za zády. To už dnešní děti neznají. Kázeň byla větší. Do druhé třídy chodil k nám také Pepík Kadlec, který nevěděl lumpárnou co komu vyvést. A mně také jednou vytáhl sponku z vlasů. Tehdy mě maminka česala z prostředních vlasů nahoře tzv. kohouta. Ty vlasy se stočily, zasponkovaly a zbytek visel vzadu dolů. Vlasy na kohouta byly podstatně delší než ty po stranách a tak mi pak vlály kolem hlavy. Sama jsem se znovu učesat neuměla a tak jsem šla ze školy celá rozcuchaná. Otec mi zrovna šel naproti, a když zjistil, co se mi přihodilo, chtěl Pepíkovi domluvit. Ale ten už utíkal, protože tušil, že pochválený nebude. Otec se pustil za ním, dohonil ho a řekl mu, že takhle se k děvčatům kluci nechovají. Pozval ho k nám na svačinu. On Pepík byl celé odpoledne po ulici, maminka byla s ním sama, a tak byla v práci. Pepík k nám začal chodit častěji, dokonce si hrál se mnou s panenkami a kočárkem a od té doby jsem neměla většího ochránce. M.B.,*1931
9
***
Na mnoho zážitků se z první třídy nepamatuji, ačkoliv z ještě ranějšího dětství mám pár vzpomínek. Měla jsem ráda tabulku, na kterou jsme se učili psát první písmenka. Když se to nepovedlo, jednoduše se to smazalo. Abych se zbavila hanáckého dialektu, druhou třídu jsem vychodila v Kobylnicích v Polabí, kde jsem byla u své babičky a strýčka z otcovy rodiny. Velký zlom pro mne byla změna bydliště ve třetí třídě, když jsem začala chodit do pražské školy. Nejhezčí vzpomínky mám na studentská léta na reálce v Praze – Vinohradech Na Smetance. Tam se mi dostalo všeobecného vzdělání, získala jsem přátelství s pěti spolužačkami a už nevím s kolika studenty. Také v té době mě potkala první láska. Dnes je v té budově tehdejší reálky základní škola. D.K.,*1918
*** Postup z páté třídy do gymnázia, to byl zážitek. Ta vážnost, profesoři nám všem vykali. Až později jsme přišli na to, že pro to, jak budou hodnotit naše výsledky – Sedněte, máte nedostatečnou! nebo Sedni, máš pětku! - je to vlastně jedno. Před vyššími ročníky jsme chodili uctivě a poslouchali jejich debaty, kdy občas utrousili nějaké latinské rčení, nebo něco z Ovidia i z české poezie. V oblibě byl Wolker, Šrámek, Vrchlický, ale i další klasikové, kteří nové republice ČSR měli co říct. Studenty z nižších ročníků jsme vnímali jen tak evidentně, sounáleželi s celou školou. Některá jara pořádala oktáva před maturitními písemkami tzv. akademie – veselý pořad s písněmi a tanečkem. To byla účast 100%. Jeden takový popěvek vám kousek zarecituji: Matura se blíží, čtrnáct dní do ní, a hlava je prázdná, až to v ní duní. Za zeleným stolem profesorů sbor a milého žáčka až do kůže dřou.
10
Řekněte mi pane, kdo byl Sokrates ? To já prosím nevím, myslím, že náš pes. Řekněte mi pane, kdo byl Barrande ? To já prosím nevím, já byl na rande. Řekněte mi, pane, kde leží Skythie ? To já prosím nevím, ale jsem v tom nevinně. Atd. atd. Při maturitě byli studenti oslovováni pane a slečno. Tito veselí kumpáni, kteří si mysleli, že mají svět u nohou, byli ve studentských kolejích zatčeni a vysoké školy zavřeny až do konce německé okupace. J.H., *1923 ***
Měšťanská škola v mém rodném městečku je třípatrová majestátní budova. Před ní je pěkné náměstíčko s parčíkem a starobylou kašnou. Z prvních tříd obecné školy si vzpomínám na pana učitele Bulanta, který měl velké bříško a byl moc hodný. Když jsme ve druhé třídě jeli na výlet, tak řekl:“Malinkou Novotničku si vezmu do kapsy.“Potom až do páté třídy jsme měli pana učitele Mojdlíka, to byl velký fešák s knírkem. Od první měšťanky, jak to tehdy bylo módní, jsme chodili zvlášť dívky a zvlášť hoši. Pan ředitel Haupt – češtinář a velký vypravěč literatury a také milovník divadla. Pod jeho vedením jsme nacvičily několik divadelních her a pohádek, kterých jsem se já s chutí zúčastnila. První moje role již v šesti letech byl Franta uličník v pohádce „Dvě Maryčky“. Pak na měšťance následovala opereta Rudolfa Piskáčka „Z českých mlýnů“. Hrála jsem tam mládka a zpívala a hrála na harmoniku: „Pode mlejnem nade mlejnem hastrmani straší, český mlýn bez hastrmanů nejde myslet, braši, ať se stane co se stane v sýpce ve mlýnici, vše svedou na hastrmana mlynářští chasníci.“ Ve vyšších ročnících v hodině přírodopisu, když jsme něco nevěděly, nás pan učitel častoval slovy: vaš-no-sta se ne-učil. Korunu tomu všemu nasadila naše fyzikářka, která nás titulovala : „tvore protivnej“ a „káčo pitomá“. S úspěchem jsem absolvovala 4. měšťanku, která byla první rok otevřená. Pak
11
jsem ještě jezdila do Tábora do rodinné školy. Pak přišla válka, byl všemu konec. Přesto jsme si zpívali písničku o škole:
Každý říká, že je škola základ života, to je doba, nežli se z ní člověk vymotá. A když konečně z ní vyjde, jednou na něj chvíle přijde, že by se rád vrátil zpět do těch nejkrásnějších let. Refrén: Za školou, za školou rostou akáty, nikdo tam nechodí, jenom já a ty. Za školou, za školou, stojí lavička, na ní jsme poznali, co je hubička.
Ve škole jsme vždycky měli fůru učení, jinak bychom nedosáhli ani spasení. Kantoři nás měli v hrsti, to mi bylo proti srsti, když jsem místo učení dával žábám znamení. Refrén: Za školou, za školou rostou akáty, nikdo tam nechodí, jenom já a ty. Za školou, za školou, stojí lavička, na ní jsme poznali, co je hubička.
Jeden starý kantor přísný vždycky se mě ptal, kdy se narodil a umřel kdovíjaký král. Já znal jenom čtyři krále a s těmi jsem běhal stále,
12
když jsem místo úkolu šel hrát ferbla za školu. Refrén: Za školou, za školou rostou akáty, nikdo tam nechodí, jenom já a ty. Za školou, za školou, stojí lavička, na ní jsme poznali, co je hubička. M.R.,*1922
