Dana Trávníčková. sen o tichomoří. Cesto-Faktopis. Dany Travel

Dana Trávníčková

sen o tichomoří Cesto-Faktopis

Dany Travel

Poděkování Ing. Haně Petrové za redigování a jazykovou korekturu a Dr. Mirko Dolákovi za technickou pomoc

Text a fotografie: © Dana Trávníčková Ochranná známka na slovo: Faktopis® Jazyková korektura: Hana Petrová Sazba: Vladimír Vyskočil Vydavatel: Ing. Dana Trávníčková-Dany Travel www.danytravel.cz 1. vydání listopad 2012 Tisk: PBtisk, a.s. Příbram Distribuce: Knižní velkoobchod Kosmas ISBN 978-80-905335-0-9

Předmluva Časy se mění a my s nimi. Tempora mutantur et nos mutamur in illis. To nás na plzeňském reálném gymnásiu už někdy v kvintě učil přísný latinář Jaroslav Hora. Za těch 65 let od doby, kdy se dva mladí komerční inženýři po způsobu zeměplazů vydali do světa – poprvé na pouť Afrikou a Latinskou Amerikou trvající jedním zátahem 1290 dnů, podruhé do Asie na pět a půl roku – se svět, i ten cestovatelský, změnil k nepoznání. Zatímco lidé ve zdecimované a vyhládlé Evropě žili na přídělové lístky a po cestovních kancelářích nebylo ani tuchy, dnes je v neustálém pohybu víc „nomádů“, než bylo za pověstného stěhování národů. Tehdy, v roce 1947, nezářily v domácnostech televizní bedničky ani plasmové veleobrazovky, svět neznal pojem mobil, natož GPS. Shánět a překreslovat podrobné mapy byla stejně vyčerpávající práce asi jako když František Palacký k svým Dějinám národu českého v Čechách a na Moravě ručně opisoval vzácné dokumenty z vatikánských archivů. Charismatickou Danu Trávníčkovou mi v mé pracovně představil 19. 5. 2007 literární historik a  maratónec Jaromír Slomek, se kterým jsme kdysi napsali společnou knihu Život snů a  skutečností – jako inženýrku ekonomie, programátorku a  systémovou analytičku, někdejší průvodkyni zahraničních turistů a majitelku v té době už miniaturní cestovní kanceláře Dany Travel. To byl jen zlomek informací. Pak mě činorodá a  vynalézavá Dana začala s  pravidelností kyvadlových hodin zásobovat perfektní historickoanalytickou municí, kterou vyzbrojovala šiky svých nepočetných, zato zasvěcených a  náročných spoluharcovníků – neuvěřitelně zevrubnými přípravnými materiály. Bylo z nich cítit to, co z cestování činí trojitý požitek: čas snění nad přípravou, čas rozkoše nad vlastním prožitkem na místě a čas na vzpomínání. To vše doloženo exkurzy do dějin, mnoha poutavými lidskými příběhy, podrobnými itineráři a ve výsledné podobě cestopisů skvělými fotografiemi. Navíc psáno sličnou češtinou. V jejím lednovém dopisu 2008 stálo „…do Fort Portalu dorazíme 14. února – v den Vašich narozenin – a budeme myslet na to, že tam budeme téměř přesně ,60 let poté‘, co jste tam byli s Jiřím Hanzelkou a vydali se odtud do pralesa Ituri za Pygmeji. Tehdy jste do Fort Portalu dojeli o pár dnů později, 25. února 1948, a samozřejmě nemohli v tu chvíli tušit, že země, do které se vrátíte, bude jiná než ta, ze které jste vyjeli“. V lednovém dopisu 2009 zase stálo „…odjíždíme na cestu po třech zemích západní Afriky – do Ghany, Toga a Beninu – a Vy v té době budete mít své slavné kulaté narozeniny. Letos si na Vaše zdraví připijeme v Beninu, v kraji etnika Somba. Lidé si tu staví domy zvané tata somba. Tak tady budeme na Vás vzpomínat letos“. (Obrázek byl přiložen). „Kdybych byl o  pětadvacet let mladší“, napsal jsem autorce tohoto cesto-faktopisu, „přihlásil bych se s radostí do Vaší cestovatelské party, už jen abych doplnil znalosti o exotických koutech světa, kam jsme se s  našimi hromotluckými osmsetpětkami dostat nemohli. Jen si představte námořní přepravné a dobu plavby od jednoho ostrova k druhému.“ Tož dobrý vítr do Vašich napjatých plachet, milá Dano. Udělala jste mi radost, že jsem se mohl stát jedním z prvních čtenářů Vašeho Snu o Tichomoří.

Ve Zlíně 29. 8. 2012 3

Miroslav Zikmund

Poslední ráj Nejdřív chlapci a  po nich muži s  liánou uvázanou okolo kotníků skáčou hlavou dolů s bambusové věže, …. v jakémsi kouzelném místě plném barev se mladý muž a žena na konci svatebního obřadu potopí k modle na dně sluncem prozářeného modrého moře a děkují jí za to, že se mohli narodit v tomto ráji. To byly střípky, které mi zůstaly v paměti z filmu „Poslední ráj“, který jsem jako malá holka viděla před desítkami let. Ten film mě naprosto uchvátil a z kina jsem šla jako ve snu. Hluboce mě to zasáhlo a způsobilo, že ve mně zůstala navždy touha a předmět snění. Touha po dálkách a snění o ráji. Přitom jsem měla jen velmi neurčitou představu o tom, kde ten podivuhodný ráj z filmu vůbec je. Školní dějepis a zeměpis se o rájích nezmiňoval. Od té doby uběhlo hodně času. Už jsem věděla, že můj ráj z dětství je v Tichomoří. A stejně jako jiní cestovatelé jsem už také zjistila, že na světě je „posledních rájů“ víc, a vůbec, že svět je báječné místo k narození, jak řekl jeden klasik. Tichomoří na opačné straně zeměkoule, od nás nejdále jak to jenom jde, ovšem patří mezi ty úplně nejúžasnější kusy světa. Když jsem někdy v  hovoru použila slovo „Tichomoří“, všimla jsem si občas, že si druhá strana není moc jistá, o čem to vlastně mluvím, co tím mám přesně na mysli. Ani není divu. Nejen, že je to od nás daleko a mimo naše běžné zorné pole. A hlavně, podívejme se na dvourozměrné mapy světa, jak je zpodobňuje naše euroatlantická civilizace – vždy začínají vlevo americkým kontinentem a napravo končí Asií a pod ní Austrálií a Novým Zélandem. A  pak to porovnejme s  třírozměrným glóbusem. Najednou zjistíme, že to, co se nepřehledně a nesouvisle tísní na malém kousku levého a pravého okraje mapy, zabírá ve skutečnosti obrovský kus naší planety. To veliké modré, co pokrývá glóbus na opačné straně, než je polokoule kontinentů, kterou znázorňujeme na mapě, je polokoule vod, vod Tichého oceánu, na jehož nekonečné ploše se nachází přes 20 tisíc ostrovů (víc než ve všech ostatních oceánech dohromady). Právě těm se dohromady říká Tichomoří neboli Oceánie. Spolu s  Austrálií tvoří jeden oficiální kontinent „Austrálie a Oceánie“. Tichomořské ostrovy, navzájem od sebe velice vzdálené a nepatrné ve srovnání s ohromnou rozlohou oceánu, jsou na něm neuvěřitelně roztroušené. Něco takového nikde jinde na Zemi není. Překvapující je, když si uvědomíme, co všechno už se za několik tisíc let dějin v  zorném poli nás Evropanů stalo, jaké úžasné nám známé civilizace za tu dobu vznikly, posunuly vývoj lidstva a  zanechaly své stopy ve vědění a  kultuře – a  přitom o  existenci největšího světového ­oceánu ještě do doby před pouhými 500 lety neměl v Evropě nikdo ani ponětí! Prvním Evropanem, který jej spatřil, byl až Vasco Nuňez de Balboa, španělský dobyvatel, který v  roce 1513 na základě toho, co slyšel od domorodců, opravdu po překročení Panamské šíje další moře uviděl a neznámou vodní plochu na druhé straně americké pevniny (také jen pár let předtím Evropany objevené) nazval „Jižním mořem“. A potom ještě po několik let, zase až do plavby portugalského mořeplavce Fernão de Magalhãese, která vedla z Jižní Ameriky na Filipíny v letech 1520–21, se Evropané domnívali, že se jedná o moře zabírající jen zlomek šíře Atlantiku. O to více pak byli jeho skutečnou velikostí ohromeni.

4

Šířka tohoto oceánu totiž v  tropech podél rovníku, od Asie po Ameriku, měří 20 tisíc kilometrů, což je polovina obvodu zeměkoule! Od Arktidy na severu k Antarktidě na jihu pak přesahuje 16 tisíc kilometrů, a celkem tento oceán zabírá skoro polovinu vodních ploch a třetinu celkového povrchu zeměkoule! Dnešní název Pacifický, česky Tichý oceán, pochází od zmíněného Magalhãese, který na své plavbě (mimochodem úplně první plavbě kolem světa – a  současně jeho vůbec poslední) zažil tento oceán v jeho nejvlídnější podobě. Zatímco evropští objevitelé a dobyvatelé před 500 lety nad velikostí jimi objeveného Pacifiku žasli, tichomořské ostrovy a souostroví již dávno před nimi objevili a osídlili lidé odjinud. To, jak se jim to podařilo, bylo jedním z nejneuvěřitelnějších kousků v osídlování naší planety. A tito lidé se svébytnou kulturou, zvyky a tradicemi jsou, kromě čarokrásné přírody, dodnes tím největším pokladem, který Tichomoří má. Polodokumentární italský film o Posledním ráji, roku 1957 oceněný na filmovém festivalu v  Berlíně Stříbrným medvědem (jak jsem si později zjistila), byl jedním z  kamínků mozaiky, která mi později ovlivnila notný kus života. Odjakživa jsem milovala téma zeměpisných objevných cest nebo objevování dosud neznámých stránek historie, kterých se jenom během mého života vynořilo tolik, a tak úžasných! Přečetla jsem o tom, co se dalo. Nikdy se toho dostatečně nenabažím. Žasla jsem nad odvahou, s jakou se – a ne vždy jen výhradně s vidinou zisků jako hlavního poháněcího motoru – ti lidé pouštěli do naprostého neznáma, do nebezpečí a do podniků, nad kterými se tajil dech. Velmi mě zaujal také Heinrich Schliemann a jeho posedlost, s jakou byl na základě Homérova eposu skálopevně přesvědčen, že se jedná o  popis skutečných událostí, a  jak celý svůj neuvěřitelný život podřídil plánu Troju nalézt. Pro splnění svého snu si postupně vybudoval podmínky a cílevědomě si na to vydělal. I ten největší romantik totiž brzy zjistí, že plnění snů se většinou neobejde bez „přízemního“ materiálna, a také že vlastní financování plánů činí člověka svobodným při jejich naplňování. Tehdy jsem netušila, že se tím budu někdy inspirovat. Číst si o tom všem nebo se dozvídat z jiných forem je skvělé, ale ještě skvělejší je pak vlastní objevování a osahávání si světa. Našinec má výhodu, že s tím může začít v tak pěkné zemi a s tak bohatou historií a kulturou, jako je naše. Bohužel v ní většímu rozletu dlouho přistřihávaly křídla absurdní mantinely, a to ve všech ohledech, nejen pokud jde o cestování. Okolnostem posledního čtvrtstoletí jsem proto hluboce vděčná za to, že jsem si mohla splnit mnoho, a to nejen cestovatelských snů. Co bylo hlavní – ty okolnosti mi dovolily se svobodně rozhodovat – a  nic lepšího neznám! Dovolily mi pracovně se realizovat tak, jak jsem si v  duchu často představovala. Ta možnost tu najednou byla, samozřejmě včetně rizika neúspěchu. Moje představy a plány ale 5

k mému nesmírnému nadšení opravdu fungovaly a musím říct, že pocitu z úspěšné práce se hned tak něco nevyrovná. A zase shoda několika dalších okolností, jak to tak v životě chodí, mě přivedla k tomu, že jsem se po čase rozhodla přehodit výhybku – a za vydělané peníze už jen cestovat podle svých představ a stále více objevovat svět. Že jste slyšeli, že už není co objevovat, protože na světě bylo všechno objevené? Ale jděte, tak to přece není! To pouze Evropané objevili jim dosud neznámé kontinenty či kusy světa, kde do té doby podle nich „byli lvi“, bílá místa na mapě. Bílá ta místa ale byla jen pro Evropany, protože kromě „lvů“ tam jiní lidé už žili, a v mnoha případech zdaleka ne na primitivní úrovni. Jenže evropští „objevitelé“ je za lidi sobě rovné nepovažovali, a také se podle toho chovali. ­Evropské objevování neznámých částí světa tak mělo bohužel taky mnoho temných stránek. I to je součást historie naší civilizace. Objevování je fantastický proces, který je jedinečný pro každého z  nás. Jsme to vždy my sami, komu se otevírá opona dosud neznámého. Vše, co nám rozšiřuje obzory, nám svět přibližuje, umožňuje lépe pochopit a  porozumět mu, učí toleranci a  pomáhá zbavit se mnohdy předsudků, kterým z neznalosti můžeme podléhat. Objevování může mít různé podoby, a cestování je jedním z nejskvělejších způsobů objevování, vzdělávání a škol života. Na vlastní kůži zjišťujeme, jak je svět celistvý a jak jsou části světa vzájemně provázány. Jak se sobě podobají či jak se liší a čím jsou jedinečné. Ujasňujeme si i svou osobní identitu a postoje. Konfrontujeme jak sebe sama, tak také svou komunitu s komunitami, které mají jiný příběh svého vzniku, jinou kulturu, jiné zvyky, jiné priority a vůbec které žijí jinak. Inspirujeme se, obohacujeme se novými perspektivami a úhly pohledu.

O osudu a o cestování Jsem osudu – tedy celé souhře okolností, vlastního rozhodnutí a nezbytného štěstí – vděčná za to, že jsem mohla procestovat velký kus světa a splnit si tím mnoho svých snů. S díky za to považuji za svoji cestovatelskou povinnost se podělit o to, čím jsem se během cestování obohatila. Dělám to už po léta prostřednictvím cestopisů na svých webových stránkách. Nyní předkládám více formou, kterou jsem nazvala „cesto-faktopis“ (ochranná známka) a která obsahově i formálně vystihuje to, čím bych k cestovatelské literatuře chtěla přispět. A také proto, že mě lákaly zejména země, které nejsou objektem masové turistiky, které ještě úplně neztratily svůj pel a osobitost a kde toho k objevování bylo víc než dost. Stačilo jen mít oči a srdce otevřené. Souvisí to s pojetím cestování. Slovem „cestování“ se označuje široké pole aktivit. Jakákoli přeprava, kdy jsme „cestujícími“, jako ve veřejné dopravě. Nebo cesty někam za rekreací či sportovně-turistickými aktivitami, které jsou bezesporu skvělými aktivitami, ale pobyt u moře ani po pár výletech z  nás určitě nedělá „cestovatele“. Laťku významu tohoto pojmu nám už před delším časem nastavila naše slavná cestovatelská dvojice inženýrů Hanzelky + Zikmunda. Jejich pojetí spolu s mnoha dalšími vyznávám – jako cesty za poznáním zvolené končiny světa po všech jejích stránkách – její přírody, historie, současnosti, lidí, etnik, kultury, cesty za hledáním jejího příběhu. Takové cestování ovšem zdaleka nemůže začít až momentem, kdy na půdě oné zvolené končiny staneme, to by byla promarněná šance. Mnohé by nám uniklo, mnohé bychom nepochopili. Jako každá lidská tvůrčí aktivita, tak i cestování musí začít studiem a přípravou. A nechceme-li o výsledky poznání přijít, musí končit zadokumentováním. Co nejlepší příprava je základem úspěchu cesty, a není to přitom žádná nuda, jak by si možná někdo mohl myslet. Naopak, báječná a vzrušující záležitost. Vždy jsem se na tuto fázi obje6

vování nových obzorů těšila a moc si při tom užila. Je to cestování v duchu, virtuálně, „nanečisto“, a fantazii se meze nekladou. Dnešní cestovatel má na rozdíl od předchůdců k dispozici podstatně bohatší studnici zdrojů poznání. Já jsem kromě knih a dalších pramenů čerpala i ze svého rozsáhlého archivu a bývala jsem často velmi příjemně překvapená, jaké to v něm mám za 15–20 let zatřiďování výstřižků z novin a časopisů poklady. Výsledkem přípravy na každou cestu pak byl promyšlený itinerář a také „skripta“ v rozsahu desítek stran, která dostali moji spolucestující. Během přípravy mi každá země byla stále bližší a srozumitelnější. Vztah, který jsem k ní v této fázi navázala, se během vlastní cesty pochopitelně prohloubil a pak už trval navždy. Všude tam, kde jsem byla, zůstal kus mé duše a kus mého srdce. Kdykoli dnes narazím na to, co se tam aktuálně děje, dobrého nebo špatného, vždy se mě to dotýká. Jsme opravdu jeden svět. Mám ráda nejen svou zemi, ale i celou svou Zemi. To, že jsem s sebou brala na cesty malou partu lidí, s limitovaným počtem, vzniklo náhodně, jak se tak někdy věci přihodí. Po roce 1989 jsme cestovali po světě jen s manželem. Zkusili jsme to nejdřív s cestovní kanceláří, ale protože se brzy hlavním kritériem v této branži stala cena a ne obsah a kvalita („trh“ si to přál), začala jsem cesty pro naši dovolenou připravovat sama podle svých představ. Procestovali jsme už řadu zemí různých kontinentů, když nás kamarádi požádali, ať je vezmeme s sebou, že už nechtějí o našich zážitcích stále jen poslouchat. Po nich přibyli kamarádi našich kamarádů, a později i další zájemci. Bylo to shodou okolností v době, kdy jsem se z několika osobních důvodů rozhodla ukončit prosperující incomingovou činnost, do té doby výhradní aktivitu své cestovní kanceláře (příjezdy do ČR – skupiny, incentivy, kongresy), kterou jsem si založila hned v roce 1990. Moje podnikatelské výsledky mi dovolily si zvolit za další životní etapu pouze cestování. Cestování v malé partě nemá s masovostí, ke které mám dost odtažitý vztah, nic společného, zato má mnoho předností. Uvedená náhoda mi nabídla nový přístup k  dalšímu cestování po světě, a já jsem ji využila. Se zkušenostmi z přípravy zájezdů pro cizince v naší zemi a po poznání asi 40 zemí různých kontinentů jsem pod hlavičkou cestovní kanceláře (což má řadu praktických výhod, např. o dost nižší ceny) připravila v letech 1998–2011 celkem 45 nekomerčních cest po 77 zemích pro zájemce se stejným cestovatelským vyznáním. Bez kompromisů co do rozsahu, obsahu a kvality, které je v běžném tržním prostředí nezbytné dělat. Naše cestování bylo pro radost všech zúčastněných a  bylo výhodné pro všechny z  nás. Já jsem se tak i nadále vydávala do dalších, dosud nepoznaných zemí, na cesty pojetím ale stále stejné jako dosud, a nová situace mi jich umožnila poznat víc, než na kolik bych měla při cestování v dosavadní podobě. Spolucestující zase získali bezplatné služby profesionála při přípravě i realizaci a nadstandardní cestovní produkt za cenu pouze přímých nákladů na danou cestu. (Komerční cena, tj. se započítáním provozních a režijních nákladů – o mzdových nákladech či o zisku už vůbec nemluvě – by byla nereálně vysoká a připravený cestovní produkt neprodejný.) Občas někdo osobitou filozofii mé nyní finančně ztrátové cestovní kanceláře nechápal, ale ta byla jen praktickou a  také zákonem požadovanou formou. Já jsem na tom přece vydělala – dostala jsem i pro mne po všech stránkách nejvýhodněji přímo to, co a  jak jsem chtěla. A  navíc, dělala jsem to všechno moc ráda. Nikdy se nezbavím své „profesio­nální deformace“ získané lety vyučování na vysoké škole a jako průvodce, kterým jsem byla od studentských dob až do roku 1989. Dělá mi potěšení se o  zážitky na cestách, i o vzpomínky na ně, dělit. Po 13 letech výhradně cestování jsem opět přehodila výhybku. Zase z  několika důvodů, a jedním z nich je, že už nechci dále odkládat realizaci myšlenky, kterou nosím v hlavě po léta. Tou je právě psaní cesto-faktopisů jako výsledků komplexu etap cestování, kterými jsou zmíněné: příprava, vlastní cesta a  její zadokumentování. To vše podložené vlastním prožitkem a uvědoměním si souvislostí. Já bych si byla bývala ráda něco takového četla, nejen před 7

c­ estami do daných koutů zeměkoule, ale i  jen tak. Tak jsem to aspoň posbírala, uspořádala a předávám dál. Pro všechny, které svět za naším obzorem zajímá a láká – bez ohledu na to, zda se za „hranice všedních dnů“ vypravují fyzicky nebo virtuálně. Předkládám nyní cesto-faktopis o  Tichomoří, o  snu, který jsem si splnila během celkem šesti cest do tohoto unikátního kusu světa. Věnován je památce mého manžela MUDr. Josefa Prchala, zubního lékaře českých filmařů, skvělého kamaráda, laskavého a dobrého člověka.

Tichomořské ostrovy a souostroví Přes všechnu přírodní nádheru, kterou Tichomoří oplývá, jsou to – jak již jsem se zmínila – zdejší lidé, kteří tvoří ducha a  podstatu Tichomoří. Během postupného osidlování tichomořských ostrovů vznikla etnika, která vytvořila tři základní skupiny původních obyvatel a  tři kulturně‑jazykové celky Oceánie: Polynésie Melanésie Mikronésie

Rozlohou oceánu je největší Polynésie (Mnoho ostrovů), která tvoří trojúhelník, jehož vrcholy jsou Velikonoční ostrov, Havajské ostrovy a Nový Zéland. Uprostřed tohoto obrovského trojúhelníku leží další polynéské ostrovy a souostroví, jako Francouzská Polynésie s pěti souostrovími, Cookovy ostrovy, Tonga, Samoa a další. Polynéský trojúhelník pokrývá rozlohu moře téměř tak velkou jako celá Afrika, a tak se zdá až nepochopitelné, jak ji mohla osídlit skupina lidí stejného původu, vzhledu, mluvící sobě blízkými polynéskými jazyky a se stejným základem kultury a tradic. Není proto pochyb o tom, že 8

předkové dnešních Polynésanů byli díky svým vlastnostem, nezměrnému odhodlání a úžasným námořnickým a navigačním schopnostem jedněmi z největších mořeplavců v dějinách lidstva. Melanésie (Černé ostrovy) je zase ze všech tří celků největší co do plochy souše, kterou její ostrovy zaujímají, a to díky rozloze Nové Guineje, druhého největšího ostrova světa. Melanésané mají na rozdíl od Polynésanů výrazně tmavší pleť a kudrnaté vlasy černošského typu. Především se však od kulturně homogenních Polynésanů liší svou neuvěřitelnou etnickou a jazykovou variabilností. Všichni Melanésané bývali proslulými a obávanými kanibaly (z Polynésanů jimi byli ve větší míře pouze Markézané a novozélandští Maoři, ostatní jen výjimečně z rituálních důvodů). Do Melanésie se zahrnují ostrovy a skupiny ostrovů: Nová Guinea, Nová Kaledonie, Vanuatu, Fidži, Bismarkovy ostrovy, Šalamounovy ostrovy a některé další. Mikronésie (Malé ostrovy) je souhrnné pojmenování pro ostrovy v  severozápadní části Oceánie, bez úplně přesné definice prostoru. Obecně je to oblast ohraničená Filipínami, Melanésií a Polynésií. Leží tu z hlediska zeměpisného několik souostroví, jejichž části patří do různých politických celků – blíže o  Mikronésii později v  textu. Do širšího povědomí ve světě se mikronéské ostrovy dostaly za 2. světové války, protože na nich probíhala řada klíčových bitev války v Tichomoří. Dnes do řady z nich míří hlavně sportovní potápěči. Většina tichomořských ostrovů leží v Jižním Pacifiku na jih od rovníku, v Severním Pacifiku pak pouze Havajské ostrovy a Mikronésie.

Objevování Polynésie Většina odborníků se shoduje, že Polynésie byla osídlena několika migračními vlnami z jihovýchodní Asie. (Melanésie a Mikronésie také, ale některé melanéské ostrovy byly osídleny už dříve lidmi jiného původu, před desítkami tisíc let – proto ta jiná podoba). Na osídlení Polynésie se podílelo více etnik. Ale jak se podle posledních výzkumů upřesnilo, výchozím místem byl především Tchaj-wan. Mitochondriální DNA, která se v nezměněné podobě předává z matek na děti, mají Polynésané společnou s devíti původními tchajwanskými kmeny, které se jak etnicky, tak geneticky liší od dnešních převládajících obyvatel Tchaj-wanu, kteří sem v relativně nedávné době přišli z pevniny. U pevninské východoasijské populace se takové specifické mutace nevyskytují. Migraci do Tichomoří způsobil růst populace na Tchaj-wanu v neolitu, který souvisel s přechodem k jednoduchému zemědělství. Růst vytvořil jev, který se někdy nazývá „rychlík do Polynésie“. O prapředcích obyvatel tichomořských ostrovů se mluví jako o lidech kultury Lapita, kteří vyrazili před 5–6 tisíci lety ze svého původního domova. Nejprve pronikli na území Nové Guineje, Šalamounových ostrovů, Nové Kaledonie, Vanuatu, Fidži, Tonga a  Samoy. Dosvědčuje to nalezená keramika kultury Lapita. Existují také doklady o  domestikaci zvířat v  době před naším letopočtem, o pěstování tara (kolokázie, škrobnatá zelenina) a jamů (škrobnatá hlíza), kokosových ořechů, plodů banánovníků a několika druhů chlebovníku, to ještě doplněné rybolovem a sběrem měkkýšů. Lidé kultury Lapita byli zdatní mořeplavci. Byli mimořádně aktivní a každá další generace se vydávala na objevné cesty až 300 kilometrů daleko od rodných vesnic. Když se pak někde usadili, udržovali se svou rodnou vesnicí trvale kontakt. 9

Během migrací, způsobených převážně přelidněností dosavadních osídlených ostrovů, se vyčlenila jako svébytná polynéská kultura. Polynésané se dostali kolem roku 1300 př. n. l. na Tongu, kolem roku 1000 př. n. l. na Samou. Proto se souostrovím Tonga a Samoa, a částečně i Fidži, říká kolébka polynéské kultury a civilizace. Z  Tongy a  Samoy se později Polynésané vydali v  několika vlnách na osídlovací plavby na východ. Podle všeho nejprve dosáhli mezi léty 0–300 Markéz. Odtud pak s  velkou pravděpodobností objevili v  několika následujících staletích všechny či většinu dnes známých ­strovů a souostroví Polynésie, včetně těch vzdálených (Havaj, Velikonoční ostrov, Nový Zéland). V ­ elké osídlovací vlny probíhaly hlavně v  době celosvětového podnebního optima mezi 5.–10. stoletím, v době tání ledovců, zvedání mořské hladiny a současně vysychání středoasijských a dalších oblastí. Tehdy vůbec probíhalo stěhování mnoha národů světa. Polynéští plavci se kolem roku 850 dostali na dnešní Společenské ostrovy, které se pak staly poslední základnou dalších výzkumných a osídlovacích výprav na blízké i daleké ostrovy a ostrovní komplexy dnešní Polynésie. Polynésané byli výjimečně zdatní mořeplavci, přestože neměli žádné navigační pomůcky našeho typu. Měli ale úžasné nadání pro chápání vztahu moře a vesmíru a žili v hlubokém souladu s přírodou. Uměli se řídit podle Slunce a hvězd, rozuměli druhům větru, druhům vln i druhům mraků, znali změny polohy Slunce v závislosti na ročních obdobích, znali rovnodennost a slunovrat. Své domněnky o tom, že někde v oceánu leží další ostrovy, vyvozovali z pohybu tažných ptáků či z  druhu a  chování vln. Tak hledali své nové domovy, když dosavadní jim už byly těsné. Vysílali své nejschopnější jedince (příslušníky elitní vrstvy, kterým vědomosti po  generace předávali jejich otcové) na průzkumné cesty po moři. Ti byli schopni si cestu tam zapamatovat a po nalezení dalšího místa k životu se vrátit zpět a cestu popsat. To vše bez 10

znalosti písma. Měli úžasnou paměť a jen jakési mapy z palmových hůlek, kokosových vláken a mušliček. Také své hvězdné kompasy, které jim ve spojení s vybranou stálicí umožňovaly nastavit kurs. Obdivuhodné je to o to víc, že zprvu vyráběli jen velmi jednoduché kánoe s pádly, později i  velké, s  kapacitou až pro desítky osob. K  hlavnímu zalidnění polynéské části Tichomoří ovšem došlo díky důležitému technickému vynálezu – katamaránu. Tito nadaní mořeplavci a stavitelé lodí začali používat rozměrné lodě se dvěma identickými a  vzájemně propojenými trupy, překryté palubou s  kabinou a  stěžněm pro trojúhelníkovou plachtu z  rohoží z  palmových listů. Katamarán měl délku až pětadvacet metrů, ponor necelých šedesát centimetrů a dosahoval rychlosti třináct kilometrů za hodinu. Mohl plout pod úhlem padesáti stupňů proti větru a unesl desítky osob se zásobami na řadu týdnů. Jeho největší výhodou byla mimořádná stabilita, která bohatě vyrovnala o něco menší obratnost při manévrování. To umožnilo dlouho se plavit k novým domovům s celými rodinami, rostlinami a zvířaty a postupně se zmocnit tisíců ostrovů rozptýlených na ploše milionů čtverečních kilometrů. Nově objevené a osídlené ostrovy neztrácely kontakt s mateřským místem. Tradiční náboženství, které se prolínalo životem Polynésanů, bylo založeno na víře v nejvyššího boha Tangaroa (boha moře), který stvořil svět i  ostatní bohy. Z  těch je nejznámější zlý a krvelačný bůh Oro, který si liboval v lidských obětech a jeho uctívání proto zahrnovalo i rituál­ní kanibalismus. Silný byl také vztah k předkům a víra, že existuje trvalé spojení mezi světem živých a mrtvých. Zemřelým předkům je dodnes v Polynésii projevována výrazná úcta. Bohatá, ústně tradovaná polynéská mytologie směšuje fikci s  prvky reality. Hovoří třeba o  původu Polynésanů – jako o  lidu Maohi, pocházejícímu z  bájného domova jménem ­Hawaiki. Tímto názvem se pak označovala všechna místa, která se stala „svatými“, a odkud Polynésané organizovali další a další vlny osídlování. Prvním svatým Hawaiki byla pravděpodobně svatyně na Savaii, jednom ze dvou hlavních samojských ostrovů, a posledním Hawaiki v řadě byla svatyně v Opoa na ostrově Raiatea. Do mytologie se evidentně také promítá skutečná historie zápasu jednotlivých dnešních Společenských ostrovů o nadvládu – tzv. bojů Rudého a Bílého pásu (pásů z ptačích per jako symbolů vlády), které trvaly asi 250 let a které byly ukončeny až sňatkem princezny z poražené Bora Bory se synem vítězného raiatejského krále. Místy se na ostrovech uchovaly kamenné svatyně zvané ­ arae, stavěné pro uctívání bohů a pro slavnostní události jako m korunovace apod. Nejposvátnějším na marae byl stupňovitý oltář ahu, před který se přinášely oběti – ovoce, zvířata a při určitých obřadech i lidé (pouze muži). Okolo marae stávaly různě velké sochy a sošky bohů zvané tiki, které jsou oblíbeným suvenýrem dnešních návštěvníků ostrovů. Většinu původních soch ovšem zničili a  spálili fanatičtí misionáři. Polynésie předala světu slovo tabu (zakázané), které má původ v tradičním polynéském náboženství a jeho obřadech. 11

Na ostrovech panoval tuhý kastovní systém a míšení kast bylo tabu. Nejvýznačnější postavení zaujímali aristokraté zvaní arii, nadaní nadpřirozenou silou zvanou mana. Nejvíce many měl samozřejmě nejvyšší náčelník. Za nejvyšší kastou následovala kasta nižší šlechty a vlastníků půdy (raatira) a třetí kastu tvořil lid (menehune), včetně sloužících, válečných zajatců a otroků. Zvláštní sektou byli ariori, skupina založená Orovými knězi. Byla to společnost podobná zednářům, a také se jako zednáři dělila do sedmi tříd. Adepti členství museli složit zkoušky z  mnoha znalostí a  dovedností. Byli to muži a  ženy, kteří jako kočovná společnost cestovali s početnou flotilou od ostrova k ostrovu a na nich předváděli posvátné hry a tance, a také všechny způsoby milostných her. Mezi obyvateli, kteří je živili a spravovali jejich obrovský majetek, se těšili velké úctě jako propagátoři božského kultu. Radostná sexuálnost náboženských obřadů a uměleckých vystoupení byla pak příčinou největšího pohoršení prvních misionářů. Příchozí Evropané také zaznamenali existenci homosexuálních nebo transgenderových jedinců v  polynéských populacích. Byli zaskočeni tím, jak byl výskyt lidí s  odlišnou sexuální orientací či demonstrací zjevný a jak byl plně akceptovanou a váženou součástí polynéské společnosti. Na Tahiti se muž představující ve svém životě ženu nazýval mahu, na Havajských ­ostrovech aikane, na Tuvalu pinapinaaine, faafafine na Samoa a  fakafefine na Tonga. Polynéský mahu pracoval a žil po boku žen a vynikal v tradičně ženských pracích. Havajští aikane byli běžně využívaní jako sluhové, poslové, ochránci a důvěrníci královské třídy. A všude byli tito lidé vyhledáváni pro svůj výrazný taneční talent a obsazování při důležitých ceremoniích. Bisexualita byla poměrně běžným jevem v celé Polynésii a homosexuálové a lesbičky se stávali intimními společníky některých vládců. (Mahu je na Tahiti dodnes používaný název pro homosexuály a podobné slovo mahi, resp. mahi-mahi je název chutné ryby. Pozor na objednávku mahu-mahu, jak se nám jednou na začátku našeho pobytu na Tahiti povedlo – v restauraci se smáli ještě druhý den.) Tradiční potravou Polynésanů bylo vše, co jim poskytovalo moře. Dále ovoce, sladké brambory, jamy, taro, chlebovník. Chovali psy, prasata a  kuřata. Alkoholické nápoje neznali a jediným lehce omamným prostředkem byla kava, kořen tichomořského pepřovníku Piper methysticum, který Polynésané žvýkali (v Melanésii, kam se kava z Polynésie dostala, se pije nápoj kava z usušených kořenů rozdrcených na prášek). Na výrobu oděvů Polynésané, podobně jako ostatní obyvatelé Tichomoří, používali přírodní materiály, hlavně lýko z určitého stromu, ze kterého se vyklepáváním vyráběla látka zvaná tapa (snímek pořízený na Tonga). Muži nosili bederní pás zvaný maro a ženy dodnes často nosí tradiční praktické pareo (další dnes ve světě používané slovo polynéského původu), i  když materiál už je jiný. Součástí oblečení během slavnostních příležitostí byly ozdoby nejrůznějšího druhu – z peří, vlasů, mušlí, žraločích zubů, hodně květů. Květy se zdobí Polynésanky dodnes – věnci na hlavě a především květem za uchem, kterým také podle toho, za kterým, sdělují, zda jsou svobodné, nebo vdané, resp. zadané. Brzy jsme po příjezdu tento zvyk převzaly a bez květu zvaného tiaré, frangipani nebo plumerie za uchem se cítily úplně nesvé. Ozdoby se lišily podle společenského postavení. Stejně tak tetování, které bylo vyhrazeno hlavně mužům aristokratického původu. Samo slovo „tetování“ pochází z Polynésie – tahitsky „tatau“, samojsky „tautau“. Po návratu Jamese Cooka se dostalo do evropských slovníků. Tetuáž, součást tradic na více místech světa, je obecně tří typů: tmavá, polychromovaná a  jizvová. Záměrnému vytváření jizev se také říká 12

skarifikace či cikatrizace. Mezi nejtetovanější místa světa patří z  Polynésie Markézy, Samoa a Nový Zéland. Významné místo náleželo v životě ostrovanů hudbě a tanci, kterými se slavily všechny události, hrám a sportu – veslařské závody, surfování (které má svůj původ v Polynésii), zápas, hod oštěpem, lukostřelba, vzpírání kamene. Dnes si okouzlující polynéskou hudbu spojujeme s  kytarou a  ukulele, ale tyto nástroje se sem dostaly až s  Evropany. Hlavními původními ­hudebními nástroji byly bubny, velká ulita mořského plže ostranky a bambusová flétna. Čas od času se objevují i jiné teorie o původu praobyvatel Polynésie – a z nich je nejznámější teorie o jihoamerickém původu, kterou zastával proslulý norský badatel Thor Heyerdahl. Ten polynéským migračním teoriím věnoval velkou část svého života. První cestu do Polynésie uskutečnil v roce 1936 ve věku 22 let. Tehdy na ostrově Fatu-Hiva v souostroví Markézy strávil se svou manželkou celý rok, po který se oba živili jen tím, co na ostrově rostlo nebo co si vypěstovali a ulovili. Světové proslulosti Heyerdahl nabyl poté, co v knize „Kon-Tiki“ popsal dlouhou plavbu svého balzového člunu stejného jména od jihoamerických břehů na Markézy. I  když určité kontakty mezi jihoamerickým kontinentem a  Polynésií existovaly, pozdější ­výzkumy a nové vědecké poznatky Heyerdahlovu teorii vyvrátily. Polynésie a Evropané. Důvodem všech evropských objevitelských cest byl kromě přirozené lidské zvědavosti hlavně motiv dobyvatelský se třemi hlavními aspekty – zisk, moc a náboženství. Spolu s objeviteli či v těsném závěsu za nimi vždy následovali misionáři, dobrodruzi různých druhů, obchodníci se vším možným, včetně zbraní a alkoholu, a časem také lovci velryb z Británie a USA, kteří se po loveckých měsících stahovali na ostrovy (tahitské a havajské), kde se rekreovali, léčili a doplňovali zásoby. Stejně jako tomu bylo všude, kam noha evropského objevitele a konkvistadora vkročila, tak i  pro celou Polynésii bylo zejména působení křesťanských misionářů naprostou pohromou. Ničili vše, co se týkalo polynéského náboženství a  domorodé kultury. Zakazovali všechny „nemravnosti“, nutili domorodce se „slušně oblékat“, zakazovali jejich tance a hudbu, tetování a dokonce i nošení věnců a květin ve vlasech. Zničili dávné svazky, struktury a přirozené autority. Na hmotné kultuře napáchali fatální škody. Tak, jak se v Polynésii objevovali postupně Portugalci, Španělé, Holanďané, Angličané a Francouzi, přicházeli misionáři vírou příslušní dané zemi – katolíci, protestanti a další. Byli to lidé vytrvalí, přesvědčení o ušlechtilosti a záslužnosti svého evangelizačního poslání, někteří fanatičtí. Jejich „duchovní dobývání“, během kterého často prostředky světily účel, předcházelo následnému ovládnutí nových území koloniálními mocnostmi. Na rozšiřování vlivu a moci se vydatně podíleli. S novými příchozími přicházely také ničivé zbraně a nemoci. Tak tomu bylo ve všech částech světa. Duchovní konkvista a evropské nemoci, proti kterým domorodci neměli dostatečnou imunitu, měly v Polynésii stejné následky jako v ostatních Evropany dobývaných částech světa – zničení původní kultury a  zdecimování mnoha etnik. Polynéské ostrovy se po příchodu Evropanů během několika desítek let téměř vylidnily.

Francouzská Polynésie V roce 2000 jsme podnikli cestu doprostřed Tichého oceánu a současně doprostřed polynéského trojúhelníku – na Tahiti a další Společenské ostrovy Francouzské Polynésie. Asi 130 ostrovů Francouzské Polynésie se nachází v tropickém pásmu mezi rovníkem a obratníkem Kozoroha. Je to francouzské zámořské společenství s vlastní autonomií (tedy nikoli přímá součást Francie jako jsou francouzské zámořské departementy, např. Reunion v Indickém oceánu či Martinik a Guadeloupe v Karibském moři). 13

Všechny ostrovy Francouzské Polynésie jsou seskupeny do jednoho z  pěti souostroví: Společenské ostrovy Markézy Tuamotu Mangareva (neboli Gambiéry) Tubuai (někdy Australs)

Hlavní skupinou a  centrem Francouzské Polynésie jsou Společenské ostrovy. Pojmenoval je tak kapitán James Cook na počest britské Královské zeměpisné společnosti, která sem Cooka vyslala na vědecký průzkum. Společenským ostrovům, ale někdy celé Francouzské Polynésii, se také říká „Tahiti a jeho ostrovy“. (Mluví tak o nich i jejich obyvatelé.) Je to proto, že ostrov Tahiti je současně hlavním ostrovem nejen souostroví Společenských ostrovů, ale i celé Francouzské Polynésie, a tahitské hlavní město Papeete je navíc správním střediskem obou vyšších celků.

Společenské ostrovy tvoří dvě seskupení – geologicky mladší Návětrné ostrovy (především Tahiti a Moorea) a geologicky starší Závětrné ostrovy (především Raiatea, Tahaa, Huahine a Bora Bora). Jako prvý Evropan uviděl břehy dnešní Francouzské Polynésie (ostrov Pukapuka ze souostroví Tuamotu) na své cestě kolem světa již zmíněný portugalský mořeplavec Fernão de ­Magalhães. 14

Během následujících objevitelských cest docházelo pak ještě dlouho jen k náhodným „ťuknutím“ do nekonečného prostoru Tichého oceánu. Je těžko uvěřitelné, že ještě před 250–350 lety představoval prostor největšího světového oceánu „bílá místa“ a že Evropané neznali ani Austrálii! V roce 1567 se Španěl z peruánské Limy Alvaro de Mendaña vylodil na Markézách. Kromě toho, že se tu choval velmi odpudivě, dal tomuto souostroví jméno. Evropanům se dostalo od domorodců velmi přátelského přijetí, ale „civilizovaní“ Evropané se chovali, jak bylo jejich zvykem – na základě malicherného popudu zabili několik set „divochů“, včetně žen a dětí. Mendañův někdejší kormidelník (který byl chováním svého velitele zhnusen, jak si zapsal do deníku) a pozdější velitel výprav souvisejících s hledáním tušené „Jižní země“ (tj. Austrálie), Portugalec Pedro Fernández Quirós, objevil na své samostatné výpravě v roce 1606 řadu ostrovů v dnešním souostroví Tuamotu, a navíc ještě dnešní Cookovy ostrovy. Zajímavé je, že oba dva, Mendaña a Quirós (i pak Roggeveen) popisovali polynéské domorodce jako velice krásné lidi, z nichž někteří mají bílou pleť a zlaté vlasy, což vedlo k domněnkám, že pocházejí z nějaké jiné kultury. Prvním Evropanem, který na Společenských ostrovech přistál, byl Holanďan Jacob Roggeveen. Tento objevitel Velikonočního ostrova kupodivu minul Tahiti a další velké ostrovy a navštívil pouze menší ostrov Maupiti v Závětrných ostrovech. Pro Roggeveena, podobně jako pro mnohé jiné expedice, byla hnacím motorem víra v  existenci Jižní země, kterou se mu ovšem objevit nepodařilo. Stejný motiv – hledání mystického jižního kontinentu – přivedl do Tichomoří také Evropana, který jako první vkročil na nejdůležitější, největší a nejznámější ostrov Francouzské Polynésie. Byl jím Angličan Samuel Wallis, který na Tahiti přistál se svojí lodí Dolphin v roce 1767. Užaslým námořníkům vyjelo vstříc na 500 kánoí s muži a krásnými dívkami. To byl zlomový moment v evropském zkoumání tichomořského prostoru. Námořníkům, kteří se vylodili v zátoce Matavai, připadalo Tahiti jako ráj, a tak o něm také Evropanům referovali. Jenže současně od chvíle, kdy Wallisova loď spustila na tři pro námořníky slastné měsíce v této zátoce kotvu, byla tradiční kultura na Tahiti odsouzena k zániku, i když sám Wallis byl svými vlastnostmi skutečným předchůdcem Jamese Cooka – jak péčí o posádku, tak chováním k domorodcům. Následujícího roku 1768 se na Tahiti vylodil první Francouz – Louis-Antoine de Bougainville. Na konci 60. let 18. století začal totiž projevovat zájem o Tichý oceán i odvěký konkurent Britů – Francie. Také Boungainville měl během první francouzské cesty kolem světa za jeden z hlavních cílů objevení bájné Jižní země, a také jemu a jeho námořníkům připadalo Tahiti, na které se dostal podle Wallisova popisu, jako pozemský ráj. Boungainville se projevil jako výborný pozorovatel a badatel a z dvanáctidenního pobytu si odvážel zápisky s podrobným líčením přírody i  domorodého života. Stejně jako všichni první evropští návštěvníci popisoval Tahiti také on jako ostrov velmi pohledných lidí s neobvykle kladným vztahem k sexu, který byl přirozenou součástí místního života a  dokonce integrální součástí náboženství. Na Tahiti nebyl sex považován za něco nemravného, jako tomu bylo v křesťanské Evropě, a zdejší krásné ženy se před námořníky neostýchaly. Evropští námořníci se pochopitelně po mnohaměsíční plavbě víc než radostně přidávali a odměňovali své přítelkyně tím, co si nejvíc přály. Protože domorodci neznali kovy, byla po nich obrovská poptávka. Největší popularitě se těšily hřebíky, které místní obyvatelé používali k výrobě rybářských háčků. To někdy až ohrožovalo zpáteční plavbu Evropanů, protože ve chvíli, když došly hřebíky v lodním skladu, začali je námořníci vytahovat z vlastní lodě. Následovali dva nejslavnější evropští kapitáni, kteří se kdy na Tahiti objevili. Prvním byl největší evropský mořeplavec, kartograf a  objevitel, kapitán James Cook, který se nejvíc 15