Dagmar Kolumková život umělce v totalitních režimech Dagamar Kolumková se narodila roku 1925 v Praze. Někomu by se mohl její život zdát špatný, mohl by ji litovat, že se narodila ve špatný čas na špatném místě, ale jakmile vám začne vyprávět o svém životě, budete si myslet pravý opak... Rozhodně od ní nečekejte, že si bude stěžovat nebo nadávat na tehdejší dobu. Bude vám vyprávět o svém životě, jakoby neprobíhal za 2. světové války. Jakoby jí vůbec nevadilo, co se děje, a jen si žila svůj život. Prostě chtěla být sochařkou, a tak nehleděla na to, co se děje a šla za svým snem. Je dosti podivné nebo spíše pozoruhodné, jak se Dagmar k vytváření děl dostala. Nejdříve vytvářela postavičky a zvířata z jídla, což se taky ukázalo na její postavě, kvůli tomu, že nechtěla jíst a radši vytvářela věci z jídla, tak byla velice hubená. Když jí bylo pouhých třináct let, začala druhá světová válka a s jejím začátkem skončila svoboda Dagmar i svoboda všech Čechoslováků. Přestože bylo Dagmar pouhých třináct let, už od začátku měla na vše jasný názor. Ve chvíli, kdy Prahou pochodovaly masy německých vojáků a davy Pražanů přihlížely, mávaly, křičely a hlavně nevěděly, co dělat, Dagmar přesně věděla co udělat.....na důkaz protestu proti nacistické okupaci se k vojákům otočila zády a jen čekala, jestli za tento čin ponese následky. Nic se ale nestalo...němečtí vojáci si zjevně mysleli, že takhle malá holka neví, co dělá, ale v tom se zmýlili. Dagmar moc dobře věděla, co dělá. A možná právě díky tomu, že si o ní mysleli, že neví, co dělá, mohla Dagmar nastoupit na Žižkov do výtvarné třídy a dál rozvíjet svůj umělecký talent. .Zažila zde velmi nepříjemný zážitek, na který vzpomíná dodnes. Jednoho dne k nim do školy přišel na hodinu němčiny zástupce nacistů, všichni doufali, že je nebude zkoušet a obzvlášť paní Kolůmková, která si s němčinou příliš nevěřila. Naštěstí pouze chtěl od někoho zarecitovat německou hymnu, aby si ověřil, že učitel učí třídu dobře německy, kdyby zjistil, že ne – podle slov paní Kolůmkové - byla by celá třída i s panem učitelem poslána do koncentračního tábora. Murphyho zákony zde opět prokázaly svou platnost a vyvolána byla paní Dagmar, naštěstí měla "pouze" zarecitovat německou hymnu, kterou znala a pan učitel byl pochválen za to, jak dobře své žáky vede. Já osobně nevím, jestli bych to zvládl zarecitovat pod takovým tlakem, že na mě závisí tolik životů. (Krystián)
A jak válečná léta plynula a děly se stále horší věci, Dagmar stále věřila, že válka za chvíli skončí. Vyprávěla nám příběh o spolužákovi, který se za Heydrichiády mezi svými domnělými přáteli zmínil, že bylo dobře, že byl spáchán atentát na říšského protektora Heydricha, druhý den si pro něho přišlo gestapo a i přes prosby jeho maminky byl popraven. Podle slov paní Kolůmkové, chtěla maminka popraveného toho, co ho nahlásil, zabít, ale jak to dopadlo, nevěděla. Kdo ví, proč to ten člověk udělal, možná se sám bál, že když to sám nenahlásí, nahlásí to někdo jiný ze skupiny a může být popraven on sám, možná se jen bál o svůj život, možná to byl kolaborant, který s Němci spolupracoval, ale to se už dnes těžko dozvíme. Po dobu války paní Kolůmkovou na ulicích děsily vylepené plakáty s popravenými, na mysl jí přicházely myšlenky na její zmizelé židovské přátele a v duši jí hlodala nejistota, kdo je její pravý přítel a kdo je ve skutečnosti nacistický zvěd, její víra byla stále silná. Já osobně jsem po celou dobu rozhovoru neměla pocit, jako by vyprávěla o životě za druhé světové války.. bylo to vyprávění o v podstatě normálním životě, jen s pár omezeními. Při vyprávění se většinou i smála a brala všechno s humorem. (Vendy) A pak to přišlo. Konec války a celý svět se mohl znovu pořádně nadechnout. Spolu s koncem valky přišly velké plány, Dagmar si plánovala, jak pojede do Paříže, bude žít bohémský život, poznávat Francii a hlavně bude konečně doopravdy svobodná. A dlouhou chvíli to tak doopravdy vypadalo, otevřely se vysoké školy a Dagmar mohla dál studovat svou milovanou sochařinu. Ale pak přišla studená sprcha - rok 1948. Po roce 1948 měl umělec dvě možnosti. Bud´ plout s davem, at´ už jste souhlasili s okolním systémem, a nebo jste byli proti všemu, nebo si klestit cestičku trnitým křovím a tvořit, což vzhledem k nastupujícímu totalitnímu režimu nebylo vůbec jednoduché. V roce 1932 byl vedením SSSR schválen reálný socialismus, který udával přesné směrnice k tvoření literatury, hudby a další umělecké tvorby. Po komunistickém puči v roce 1948 se stal novým vzorem i ČSR. Umělec v této době ví přesně, co má tvořit a jak, ale zároveň nemůže tvořit nic jiného. Paní Dagmar si vybrala tu druhou cestu, při které mohla být volná, ale i za volnost se v té době muselo platit a platilo se strachem a nejistotou . Člověk si musel dávat pozor, kam šlape, aby nešlápl za tenkou červenou čáru, za kterou ho čekaly jen samé problémy. Lidé, kteří tuhle čáru překročili, mohli být popraveni, vězněni nebo mohli být jiným způsobem perzekuováni. Všichni její spolužáci v kruhu (kruh na vysoké škole, stejný ročník, obor) byli ve straně a ustavičně ji přemlouvali, aby do strany vstoupila také. A když to odmítla, protože znovu měla svůj názor, a ten znovu nesouhlasil s vládou, která v Československu byla, začali se k ní chovat chladně.
Nutili ji, aby předčítala z Rudého práva, ale to se jí příčilo. I za tento přístup ji málem vyloučili, protože se jim nelíbilo, že odmítla vstoupit do komunistické strany, ale jelikož byla moc šikovná a nadaná, tak se za ni naštěstí přimluvil jeden z profesorů. Vůbec nejhorší byla omezenost v tvoření, nemohla dělat sochy, které by si přála, v té době byla poptávka – vládní nařízení - především po sochách Stalina, Lenina a jiných komunistickych zločinců. No a tak sochala Stalina, ale vždycky ho ztvárnila nějak vtipně. Což se ale ostatním samozřejmě nelíbilo. Když vládě přišlo, že k tomu nepřistupuje s dostatečnou úctou, hrozilo jí vážné obvinění, proto se Dagmar dále již orientovala pouze na keramiku, tam nehrozilo žádné nebezpečí, vytváření soch Stalina a jiných. Paní Kolmkůová sice tvrdila, že nebyla ze strany komunistů nijak perzekuována, díky jejímu manželovi, krerý na rozdíl od ní ve straně byl. Dcera paní Kolůmkové má ale jiný názor, který se odvíjí od faktu, že nemohla jít studovat školu, kterou chtěla. Je otázkou, zda si již paní Kolůmkové strasti v období vlády komunistů v Československu nepamatuje, což by nebylo nijak neobvyklé. Celý život byla především optimista, který věřil v dobrou budouctnost, navíc člověk s odstupem času opravdu vidí skutečnosti bez ostrých hran a poté již záleží na jeho povaze, zda si bude pamatovat věci dobré nebo spíše ty špatné. Pravdou je, že umělecká díla, která paní Kolůmková dělala, neměla nikoho urážet a ani pobuřovat a asi ani nepobuřovala. Hlavním těžištem její tvorby byla především keramika, ve které se věnovala zvířecím motivům. Podle jejích slov se snažila vyjádřit vše jednoduše, vyhýbat se přeplácanosti. Existuje také možnost, že o tomto období a problémeh své rodiny jen nechtěla mluvit. "Štěstí", které paní Kolůmková měla, neboť se vyhla zatýkání v 50. letech, neměli všichni, jak sama vzpomínala: nastala situace, kdy jeden večer seděli s kamarády, smáli se a druhý den se jeden kamarád ztratil, někdo na něj něco totiž prozradil, a tak ho komunisté zatkli. Nemůžu přesně říci, co bych dělala na jejím místě. Jestli bych dala přednost svobodě a strachu, nebo bych se stala jen prostředníkem mezi vládním systémem a svými názory, ale spíše bych si vybrala první možnost, protože bych nezvládla vytvářet sochy Lenina a Stalina, myslím, že odpor vůči této práci by mě asi brzy zabil. Stejnou možnost si vybrala i paní Kolůmková a radši modelovala kreativnější věci, než jsou busty a sochy komunistických vůdců té doby. (Nela) Na škole poznala i svého budoucího manžela. O této životní kapitole se nechtěla příliš zmiňovat. Bylo zjevné, že byla velmi zamilovaná, jelikož kvůli němu opustila i svého tehdejšího snoubence, který byl vystudovaným lékařem. Její maminka by s jejím rozhodnutím velmi pravděpodobně nesouhlasila, maminka byla vychována jako správná žena z přelomu 19. a 20. století. Hlavním úkolem ženy je, podle tehdejšího světonázoru, se dobře provdat. Paní Kolůmková
tento názor rozhodně nesdílela a dokázala to i tím, že se přihlásila na již zmiňovanou střední uměleckou školu. Její rozhodnutí provdat se z lásky nebylo tedy nijak překvapující. Romantickou lásku nám ale rozmlouvala, dávala důraz na to, abychom nevěřili tomu, kdo nás chce ošálit romantickou věčeří. I z tohoto důvodu bylo zřejmé, že manželství paní Kolůmkové nepatřilo mezi ty šťastné. Rozcházeli se i v politickém názoru. Paní Kolůmková odmítla vstoupit do strany, na základě jedné z mála poznámek o jejím manželství vyplynulo, že naopak její manžel členem strany byl. V šedesátých a sedmdesátých letech se plně věnuje tvorbě v oboru keramika, její díla se dostávají na výstavy, restauruje sochy na Moravě, reliéfy na dmech apod. Příkladem může být domovní znamení Bílého lva v Celetné ulici nebo pamětní deska Krameria v Husově ulici v domě U Tří stříbrných růží. S rokem 1989 přichází konec vlády komunismu a konečně nové svobodné tvůrčí období. Kounismus vzal paní Kolůmkové možnost cestovat a svobodně tvořit. Seznam výstav, kterých se účastnila do roku 1989, lze nalézt na adrese: http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=osobanavystavach&IDosoby=723. V roce2001 se účastnila výstavy keramiky v Českém Krumlově,kde byla vystavena spolu s autory z USA, Kanady a Velké Británie. Dagmar Kolůmková se účastnila mnoha výstav, kde vystavovala sochy a keramiku, za kterou byla nejednou oceněna. Mezi její nejoblíbenější kousky patří jezevčíci. Přestože v jejím ateliéru zůstalo ještě pár děl z její sbírky, ze zdravotních důvodů tam již nechodí.
Tahle paní je velmi silná osoba, která si zaslouží respekt a uznání. Každý by si z ní měl vzít příklad, protože takhle pzitivní přístup k životu, ještě navíc v nelehké situaci, si zaslouží obdiv. (Vendy)
Její díla se pořád vystavují v různých ateliérech, ale bohužel se na ně Dagmar nemůže jít podívat, protože už špatně chodí. Nyní už ani netvoří žádná další díla, protože špatně vidí a podle mě už není tolik spokojená. (Krystián) Nyní víme, že má dceru, která jí chodí často navštěvovat. Dagmar nyní bydlí v domově důchodců v Dejvicích . Můj osobní názor je že Dagmar Kolůmková je velmi optimistická i v těchto letech a kdyby mohla ještě vytvářet nějaká díla, tak by byla spokojená.
Myslím, že každá takováto výpověd´ od lidí, kteří se neprosazovali tolik jako lidé, o kterých mluvíme
jako o významných osobnostech, nám pomůže dostat celkově barevnějsí obraz o tom, co se dělo. Všichni lidé se nečím v dějinách zaslouží a jsou nečím důležití, a proto je důležité znát co nejvíce lidských příběhů, abychom mohli poskládat celou historickou stavebnici. (Nela)
