Resumé | Rozhovory | Stanislav Vávra: Psaní je jako rýma
Stanislav Vávra: Psaní je jako rýma Stanislav Vávra je básník, který začal s tvorbou už v padesátých letech. Byl členem skupiny Libeňští psychici, což bylo uskupení dělnických přátel - Stanislava Vávry, Vladimíra Vávry, Jiřího Šmorance a Zdeňka Buřila - , kteří propadli v šedi totality kráse surrealismu. Pozornost k této skupině se začala obracet až v 90. letech, mimo jiné díky Bohumilu Hrabalovi. Stanislavu Vávrovi, jenž je z této skupiny jediný žijící a dosud literárně činný, se dostává větší pozornosti až nyní, téměř po šedesáti letech jeho soustavného tvoření.
Dá se říci, že prožíváte debut, dočkal jste se konečně veřejného čtení; jaké to pro Vás je po tolika letech vystoupit?
Na jednu stranu je to hezké, ale na druhou stranu to beru s klidem. Je milé, že se dostávám ke slovu, že mi něco vyšlo ve Tvaru a v květnu vyšel v Hostu obsáhlejší text Květ magnolie, že snad brzy vyjde i moje první sbírka básní a někdy snad i některý další rukopis. Ale když již nevyjde nic, tak se pro mne nic nestane. Přichází to všechno již maličko pozdě. Píši, protože musím, a jak říká Tomáš Mazal: „Co se staráš, on to někdo najde.“
Bylo Vám patnáct let, když jste začal psát…
Ano, tak od těch patnácti let lze moje věci považovat za „básně“. Měl jsem přítele Borise Soukupa, ke kterému jsem chodil domů. S Borisem jsme malovali, kreslili, Borisův táta byl totiž malíř. Kdo je ale důležitější, je Borisova maminka. To byla úžasná žena. Kvůli ní jsem si dokonce nechal narůst dlouhé vlasy, protože se jí nelíbil můj dosavadní účes. No a pro ni jsem z nějakého důvodu začal psát básně pro pobavení. Prostě „volovinky“. Dneska se tomu říká haiku. Když pak můj bratr viděl, že píši, maluji, tak mi začal předhazovat různé knížky a najednou jsem viděl, že existují i jiné básně. Začal jsem hledat a psát. Ale byl jsem velmi nevzdělaný a nevědomý. Škola za války, to bylo pět měsíců uhelných prázdnin, obdrželi jsme stránku úkolů, o kterých jsme nic nevěděli, až na pár primusů ze vzdělaných rodin, a dostali jsme z milosti čtyřku. Takže takhle jsem dokončil za války základní školu. Pak už jsem jen dodělal měšťanku a vyučil jsem se knihařem. Ale musím říct, že i přesto jsem měl štěstí na zvláštní učitele. Při matematice například jeden zpíval. Byl členem sboru Národního divadla, a když přednášel vzorce, tak zpíval árie. Jedině proto si ještě některé vzorečky pamatuji. Dokonce jsem po letech napsal sbírku, ve které jsem matematické vzorce vkládal do veršů, tenkrát ji chtěl Ivan Diviš vydat. Ale posléze jsem zjistil, že to už dělal Ivan Blatný a další před ním.
Umožnilo Vám povolání knihaře částečně nahradit nedostatky ve vzdělání?
Ano, naštěstí jsem pracoval v dílně, jíž by se dnes vznešeně říkalo atelier, ale tenkrát to byla jen knihařská dílna. Ovšem do ruky mi tam kromě různého póvlu přicházelo také hodně pro mne cenných knih. Encyklopedie, slovníky, scénáře, které napsal Otakar Vávra – někdo si je dal svázat –, romány, básně. Knihy, o kterých jsem neměl dosud potuchy. S bratrem jsme se učili francouzsky, ale když ho zatkli a poslali do Jáchymova, tak profesor, který za námi jezdil až z Plzně a učil nás za velmi slušný honorář, se ztratil a z dalšího učení již mnoho nebylo. Kdo by se do takové podezřelé věci chtěl namočit? I před tím, když jsme se hlásili do jazykové školy, jsme byli odmítnuti. Nějakou dobu jsem ještě pokračoval jako samouk a pak přišly víc než dva roky u PTP a tam už nebylo možné pokračovat. V březnu 1952, krátce po bratrově zatčení, jsem poslouchal francouzský rozhlas a zachytil jsem Bretonovy Entretiens. Všemu jsem nerozuměl, ale jen slyšet jeho hlas pro mne byla naděje. S bratrem jsme francouzský rozhlas
poslouchali pravidelně, RadioParis, MonteCarlo, Radiodiffusion…
Vaším oblíbeným místem se díky poezii staly antikvariáty…
Ano, začal jsem shánět knížky Salvadora Dalího a vůbec všechno. Začali jsme s kluky (členové skupiny Libeňští psychici) chodit do UMPRUM knihovny, protože cenzura měla ještě v té době zpoždění. Tam se nacházely pořád knihy, které pro nás byly důležité. Sháněl jsem knížky také v antikvariátech, například na Můstku, tam stál dům s obrovským přízemím, kde byly desítky tisíc knih. Když jsem tam vešel poprvé, byl jsem ohromený. Vysoká místnost, regály po strop, pulty plné reprodukcí. Vždycky jsem si tam něco koupil a pak to vyhodil, protože sem se nechal nachytat na název. Až jednou ke mně přistoupil jistý starý pán se slovy: „Mladej, co tady hledáte?“ Tak jsem mu řekl, že bych rád něco o „prokletejch básníkách“. Provedl mě tam a ukázal mi, kde co najdu a pak mi také řekl: „Támhle u vchodu je štos reprodukcí, nebuďte línej a prohrabte si to.“ A jednoho krásného dne jsem v tom štosu našel překlady Spořilovských surrealistů. Poklad.
Byl jste členem surrealistické skupiny Libeňští psychici, kterou vedl Váš bratr, a i Vy jste si začali vytvářet knihy.
V padesátých letech jsme si, vlastně já, vázali knihy, sešívali jsme je s bratrem na ševcovském stroji. V podstatě jsme dělali takový uzavřený samizdat. Něco jako edice Půlnoc, s tím rozdílem, že o nás a naší skupině nikdo nevěděl. Do doby, než jsem se na jaře 1953 seznámil s Boudníkem a Hrabalem, o nás nevěděl nikdo.
Jak jste to jako mladí umělci nesli, že o Vás nikdo nevěděl? Jak jste vnímali nemožnost konfrontace s jinou tvorbou?
My jsme samozřejmě věděli, že existuje nějaká Surrealistická skupina, věděli jsme, kdo je Teige, Kalandra, Istler, Tikal a jiní, ale jednak jsme se jistým způsobem ostýchali a na druhé straně jsme neměli potřebu nějakého poměřování. To přišlo až později, ale zase jsme při některých víceméně náhodných setkáních cítili jakousi odtažitost a nadřazenost nad naším periferním původem. Nijak nás to netrápilo.
Proč Vás uchvátil zrovna surrealismus? Nemělo to souvislost také s tím, že díky němu periferie, na které jste žili, získala doslova magické rozměry?
Proč surrealismus? Bylo po válce a každého z nás nějak poznamenala. Každý z nás prožil něco, co ho poznamenalo na celý život. Totální nasazení, vězení, koncentrák... Všichni jsme hledali něco, čím ty šílené zážitky zneutralizovat. Nabídla se poezie. Zkoušeli jsme a hledali, až zasáhla „náhoda“. Byli jsme ze třech koutů Prahy a neměli jsme se nikdy setkat. Bratr Vladimír se setkal s Jiřím Šmorancem v Magdeburgu, kde při výbuchu bomb vznikaly jejich první verše zoufalství. Pak se Šmoranc setkal s Buřilem ve Vršovických kasárnách. Já byl takový přílepek přes Vladimíra. Buřil byl ze Spořilova. To on nám přinesl surrealismus. Okamžitě jsme věděli, že to je ta poezie, kterou hledáme. A Libeňská periferie? Ta za nic nemůže. Zase dílem náhody se tam ve stejnou dobu sešli umělci, kteří ji, už tak dost krásnou, ještě svou přítomností zkrášlili a snad dodali i ty magické rozměry. Všechno je to popsané v mých knihách a dá se to najít i na mých webových stránkách.
Surrealismus byl oficiálně zakázaný, měli jste problémy s StB?
Samozřejmě, že o nás věděli. Místní desítkářka nás bedlivě hlídala. Když potom zavřeli bráchu (Vladimíra Vávru zavřeli v roce 1953 za protistátní činnost), tak mu to všechno připočítali. Jinak za námi pořád chodil nějaký fízl a otravoval. Občanskou legitimaci a pracovní knížku jsem měl jako trhací kalendář. Kam jsme se pohnuli, tam nás legitimovali. To dělali ze sportu, jen aby otravovali. Když jsem pak byl u takzvaného odvodu, tak tam o mně měli tak deset centimetrů tlustý fascikl.
Bohumil Hrabal Vás zobrazuje v knížkách. V jeho slavné trilogii jste popsán očima Pipsi. Přemýšlela jsem do jaké míry o Vás a o skupině Hrabal psal objektivně. Je onen obraz věrohodný? Myslím, že v našem případě docela ano. Jednak nás nevkládal do svých povídek a textů a když, tak bych řekl, že velmi uměřeně, anebo o nás mluvil jako o Libeňských psychicích. No a pokud jde o tu trilogii, tak ani tam se od skutečnosti moc neodchyloval, jenom díky tomu, že mne vložil do úst Pipsi, která mě popsala coby elegána, dostával jsem někdy od svých známých jidášské otázky… Možná leccos přikrášlil, něco pootočil, ale to již jinak ani není možné.
Jak proběhlo Vaše první setkání s Hrabalem, udělal na Vás dojem? Když jsem k němu na jaře 1953 přišel, měli jsme u něho mít schůzku s Vláďou Boudníkem. Hrabal na mě již čekal a po upozornění, že si mám „vopucovat“ boty, jsem vešel do jeho bytu. Žádné představování, nic. Oba jsme o sobě již něco věděli od Boudníka a rovnou začal rozhovor. Doktora práv nepřipomínal absolutně ničím a jako intelektuál se nechoval. Po otázce, jestli jsem přinesl nějaké texty, následoval dotaz, jestli chci kafe a šel ho vařit. Seděl jsem na kanapi, kde jako přehoz sloužila britská vlajka, Hrabal seděl na štokrleti, pil jsem svoji první kávu v domě Na Hrázi 24 a hovor běžel. V prvních vteřinách se objevil problém v tom, jak ho oslovovat. Boudník mi však již předem řekl, že mu říkají Doktore. Během prvních vět jsem do toho pojmenování také lehce vklouzl. Někteří vrstevníci a nejbližší mu říkali Bogane, Bohouši, ale většina mu až do smrti říkala Doktore.
Hrabal Vás ve svých knihách poměrně věrně zobrazil, jak byste ho popsal Vy?
Byl sebevědomý, ale ne namyšlený. Jeho ctižádost se vztahovala jen na literaturu. Byl ješita, ale kdo není. Když se však nechal náhodný návštěvník zmást jeho dělnickým stylem a začal se vytahovat svojí intelektuálštinou, dovedl mu elegantně naznačit, že je blb a udělal mu o věci malou přednášku. Přitom kouřil a culil se takovým liščím úsměvem… Ale neurazil a nedopustil se stejného omylu jako host. V roce 1953 mu bylo devětatřicet, mě dvacet, on byl doktor práv a velmi vzdělaný člověk, já jenom knihař, ale nikdy mě nepoučoval a nedával najevo svoji intelektuální převahu. Ale netykali jsme si. Měli jsme k sobě zvláštní druh úcty, který nám to tykání nikdy nedovolil. Vedl se mnou rozhovory v naprosté rovnosti nás obou. Postupně mě seznámil s celou libeňskou partou kolem Boudníka, Rotbauera, seznámil mne i s některými svými blízkými přáteli, z nichž s některými jsem se spřátelil i já, poznal jsem jeho rodinu a byli jsme s mým bráchou patrně první, jimž se svěřil, že se chce oženit. Na jeho svatbě jsme pak byli a nepamatuji si, že by tam mimo jeho rodinu a nás dvou ještě někdo byl. Doktor zase znal moji rodinu. Často k nám chodil i v době, kdy jsem byl u PTP. Seděl s tátou u panglu, díval se, jak ševcuje, a bavili se. Prohlížel mámě kastróly a nejednou u nás i večeřel.
Bohumil Hrabal Vás také ponoukl k vytvoření sborníku. Ten jste ale tenkrát nesestavili, proč?
Nemohli jsme se shodnout na pořádné spolupráci. Buřil to byl teoretik. Ten jen hovořil, co by se mělo a jak. Šmoranc sice psal, ale Autostop, který mohl mít napsaný dávno před Kerouacem, nikdy nedopsal. Napsal dvě tři stránky a potom zase přišlo něco jiného, většinou ženská s velkým zadkem, a bylo hotovo. Nikdy nic nedodělal. Všude, hlavně za prací, jezdil stopem a všude měl nějakou holku, takže na psaní nebyl čas. Bratr byl v té době v Jáchymově a všechno to nějak skomíralo. Shromáždil jsem texty, Boudník slíbil, že nám do sborníku udělá reprodukce, ale mezitím jsem nastoupil k PTP. Když jsem se potom vrátil a hledal, kde sborník je, tak nebylo nic a tím to skončilo.
Ale sborník jste přece jen dal dohromady…
V jednadevadesátém jsem se pokusil ten sborník udělat znovu, jenomže se mezi nás vloudilo nedorozumění. Byl jsem členem Společnosti Karla Teiga a na ustavující schůzi jsem poprvé představil naši skupinu. Byl jsem ale prostřednictvím jedné známé u mých přátel obviněn z toho, že prosazuji svou osobu na jejich úkor a díky tomu kluci odmítali do sborníku dát svoje texty. Takže ten sborník Libeňští psychici vyšel až po jejich smrti v roce 2009 v nakladatelství Concordia. Bylo to víc než rok práce. Hledání rukopisů, třídění, zjišťování a ověřování dat a spousta další práce. Naštěstí Martin Machovec mi jako editor velice pomohl a měl velkou zásluhu na tom, že sborník mohl spatřit světlo světa. Svůj podíl na tom měla i pani Pechová, nakladatelka, která se nebála do tohoto dobrodružství přidat.
Kromě psaní jste se věnoval malbě. S Vladimírem Boudníkem jste se zúčastnil pouličních akcí, zachovalo se z toho něco?
Pouze jeden jediný surrealistický obrázek z roku 1951. Pak také ještě několik kreseb a koláží, které si uchovávám ze sentimentality. Jedná se o kresby z pouličních akcí. Tam jsem namaloval podle fleku na zdi Klementina takovou dámu povalující se na kanapi. (smích) Pak přišel čas se rozhodnout. Malovat, nebo psát, obojí jsem dělat nemohl. V roce 1956 jsem malování nechal. Poslední rozdělaný obraz, Chci moře - ve kterém bych mohl žít, skončil ve sklepě jako podložka pod brikety. Nebylo možné dělat dvě věci najednou. A pro mě v té době bylo důležitější psát než malovat. No a pak jsem se také oženil, takže bylo jasné, že něco budu muset omezit. (smích)
Malovat jste pak přestal, ale psaní jste vždy bral vážně. Do jaké míry ovlivnilo Váš život? Směřovalo ho někam, řídilo ho?
Psaní… To je jako rýma. Náhle tu je a co s ní naděláte? Ovšem ono to zase tak jednoduché není. Nestačí totiž říct: budu básníkem, spisovatelem, dramatikem. Když píši, musím vědět, že psát musím, tak jako dýchám, jím, piji, spím. Musím psát, i když to nikdo nechce, když mi kdokoli a cokoli brání. Píšu a vím, že za to třeba nic nedostanu, píši, i když jsem vysmíván a odsuzován. To je jediný důvod, proč psát. Všechny ostatní důvody jsou bezcenné. Psaní obohacovalo mého ducha – to snad každého, kdo se rozhodne pro poezii a literaturu vůbec – a také mě přimělo k tomu, abych začal dohánět to, co mi scházelo ze školního vzdělání.
I přes intenzivní tvorbu jste nedosáhl větší odezvy, až nyní...
Tak jako jiní jsem psal do šuplíku. A když začal přetékat, strávil moji múzu oheň u naší chalupy v Orlických horách. To se prakticky děje až do dnešních dnů, protože ani po takzvané sametové revoluci o mne žádný velký zájem u nakladatelů nebyl. Respektive abonentů se zásluhami na vavříny bylo příliš mnoho a já byl
trochu stranou. Až časem jsem získal nové přátele (Jaromír Typlt, Tomáš Mazal, David Pohribný), a to mi dodalo novou páru. Tak přece jenom něco vzniklo. Pomohl mi internet, začali se ozývat mladí, takže na sklonku života se mi otevírají nové naděje. Není to směšné?
foto: David Pohribný
