Czesław Miłosz: SALIGIA a jiné eseje 1

Czesław Miłosz: SALIGIA a jiné eseje

1

Czesław Miłosz

SALIGIA a jiné eseje Barrister & Principal, 2005 preklad: Josef Mlejnek

• Josef Mlejnek: Czesław Miłosz – pokus o nepˇrı´my´ struˇcny´ portrét • 7 Kdyˇz se (. . .) [Czesław Miłosze] v pˇredveˇcer jeho osmdesátych ´ narozenin Adam Michnik v rozhovoru zeptal, v kterém okamˇziku se dá hovoˇrit o zradˇe na umˇeleckém povolán´ı, dostalo se mu této odpovˇedi: Mysl´ım, zˇ e ” je zde na m´ıstˇe pˇripomenout Josepha Conrada, jemuˇz v prvé rˇ adˇe záleˇzelo na vydˇeláván´ı penˇez literaturou, ale sedˇel nad kaˇzdou stránkou a nˇekolikrát pˇredˇelával kaˇzdou vˇetu, moˇril se s t´ım. Proˇc vlastnˇe? Vˇzdyt’ mohl psát rychle, vˇsechno odfláknout, jen aby si vydˇelal. Nedokázal to. Prostˇe to nedokázal. Pˇritom byl poˇra´ d v nˇejaké ˚ dopustil by se zrady. Existuje jakysi t´ısni. Kdyby slevil ze svych ´ maximalistickych ´ poˇzadavku, ´ imperativ, ktery´ nám pˇrikazuje sedˇet a tvoˇrit, jak nejlépe dovedeme.“. • Vilno a Vilnius (Dopis Tomasi Venclovi), 1978 • 17 (. . .) Ve studentském vˇeku pˇriˇsel vliv [pˇr´ıbuzného] Oskara Miłosze, v jehoˇz posmrtnˇe vydanych politickych ´ ´ ˚ zeˇs setkat s velice stˇr´ızlivym textech se muˇ ´ hodnocen´ım situace: v roce 1927 psal, zˇ e Polsko by bylo schopno na ˇ základˇe pˇresnˇe vymezenych a vytvoˇrit ´ smluv soustˇredit kolem sebe pobaltské zemˇe, Finsko a Ceskoslovensko, tak protiváhu nˇemeckému tlaku; k tomu by se ale podle Miłosze muselo zˇr´ıci svého domyˇ ´ slivého a chimérického národn´ıho mesianismu (. . .), cˇ ehoˇz ovˇsem nen´ı schopno, takˇze za nˇejakych ´ deset let mus´ı doj´ıt ke katastrofˇe. ´ ı se Stanisławem Vincenzem), 1958 • La Combe (Setkan´ • 27 Jezuita Teilhard de Chardin a ateistiˇct´ı optimisté se spolu v podstatˇe shoduj´ı. Vˇerˇ´ı v dˇejinnou Prozˇretelnost, jeˇz ˚ ˚ vynález stˇrelného prachu i atomovych pusob´ ı revoluce, pády c´ısaˇru, ´ zbran´ı, aby pˇrivedla lidstvo k nadˇclovˇectv´ı. Je lhostejné, jakym ´ jménem tuto Prozˇretelnost oznaˇcuj´ı. • 27 ˇ Stary´ Brueghel cestoval konmo z Flander do Itálie, opájel se tvary, barvami, obyˇceji, pohledy, gesty, detaily ˚ nárˇ ad´ı, architektury. Co spatˇr´ıme my, pˇrekonáme-li tuto vzdálenost letadlem? odˇevu, • Swedenborg a Dostojevskij, 1975 • 46 (. . .) Nemˇeli bychom si byt ´ tak docela jisti t´ım, zˇ e hlavn´ım hrdinou [Dostojevského] románu [Zloˇcin a trest] je ˚ ze zrovna tak dobˇre byt skuteˇcnˇe Raskolnikov, nebot’ j´ım muˇ ´ jeho temny´ dvojn´ık Svidrigajlov. Odhlédneme-li od fascinace zloˇcinem spáchanym ´ bez l´ıtosti, která se u autora datuje poˇc´ınaje pobytem v katorze v Omsku, jev´ı se Raskolnikov jako postava psaná z vˇetˇs´ıho odstupu neˇz jeho d’ábelsky´ známy, ´ ktery´ se v románu nedoˇcká exorcizace. Dokonce se dá rˇ´ıci, zˇ e ve Zloˇcinu a trestu jsou dva zloˇciny a dva tresty, pˇriˇcemˇz druhy´ zloˇcin, Svidri˚ se stává korespondenc´ı“, obdobou viny proˇz´ıvané v sobˇe samotném. gajlovuv, ”


2

˚ problém? Má na svˇedom´ı lidské zˇ ivoty, ale nadˇclovˇekem stoj´ıc´ım mimo V cˇ em ostatnˇe spoˇc´ıvá Svidrigajlovuv dobro a zlo je jenom zdánlivˇe. V podstatˇe nenávid´ı svou pˇrirozenost, jeˇz je podle jeho m´ınˇen´ı schopna pouze zla, a je pˇresvˇedˇcen, zˇ e cˇ lovˇek jako on zasluhuje vˇecˇ né zavrˇzen´ı. Jinymi slovy se dopouˇst´ı hˇr´ıchu, ktery´ teolo´ gové oznaˇcuj´ı jako prvn´ı z hˇr´ıchu˚ proti Duchu Svatému: zoufat o Boˇz´ım milosrdenstv´ı“. Svidrigajlov se na ” ˚ odjezd do Ameriky“, stránkách románu pohybuje jako pˇr´ızrak, jako kdyby uˇz byl za zˇ ivotem. Pˇripravuje svuj ” ´ ˇ ˚ coˇz v jeho ustech i v jazyce Dostojevského oznaˇcuje cestu do pekel – vzpomenme si jen, jakym je ´ zpusobem ˇ ˚ a Satovov ˚ pobyt v Americe! Svidrigajlov nemá samozˇrejmˇe na mysli zˇ a´ dnou v Bˇesech pojednán Kirilovuv uv cestu, ale vykonán´ı rozsudku nad sebou, a nakonec spáchá sebevraˇzdu. (. . .) • 53 Takové je i Dostojevského stanovisko, pouze v jeho myˇslen´ı t´ıhnouc´ım vˇzdy ke krajnostem se vˇse radikálnˇe vyhrocuje na bud’ – anebo“: jestliˇze Jeˇz´ısˇ zemˇrel a nevstal z mrtvych, pokud byl pouze cˇ lovˇekem, potom je ´ ” Zemˇe d’ábelsky´ vaudeville“ a je nutné se stát Velkym ´ inkvizitorem ve jménu soucitu s lidmi – aby se neˇst’astn´ı ” vzbouˇren´ı otroci“ stali sˇ t’astnymi. ´ ” • 53 (. . .) Kaˇzdá negace vycházela u Dostojevského velice pˇresvˇedˇcivˇe, zat´ımco s obrazem opravdového, dobrého cˇ lovˇeka si dost dobˇre nevˇedˇel rady. • 55 Dosti vymluvn´ a je pˇritom posedlost pˇredvádˇen´ım dˇet´ı. Pˇr´ıtomnost dˇet´ı pˇredstavuje spoleˇcenstv´ı nedospˇelych ´ ´ bytost´ı, které jsou vˇsak schopny dobra, ukázˇ e-li se nˇekdo dospˇely´ a uˇslechtily, ´ jenˇz je dokázˇ e zorganizovat. ˚ Prvn´ım pokusem o portrét jejich evangeln´ıho, Kristu podobného vudce je kn´ızˇ e Myˇskin v Idiotovi. Pˇri svém ˇ ycarsku pobytu ve Sv je obklopen kupou dˇet´ı, pouhou svou m´ırnost´ı vymycuje jejich zlozvyky, mˇen´ı jejich ´ vztah k polobláznivé Marje. Ale Myˇskin se Dostojevskému nepovedl. I kdyˇz je zcela prosty´ egoismu, je nelidsky´ ´ esˇ nˇe pochybovat o moˇznosti spojit a vˇsude kolem sebe sˇ´ırˇ´ı destrukci. Soudˇe podle Myˇskina, dalo by se uspˇ ˚ kteˇr´ı tvrdili, zˇ e Krisdvˇe pˇrirozenosti, Boˇz´ı a lidskou – mˇeli bychom pak sp´ısˇ e pˇrijmout m´ınˇen´ı tzv. dokétistu, ˚ pokus opakuje v Bratrech Karamatus mˇel lidské, pozemské vlastnosti pouze zdánlivˇe. Dostojevskij proto svuj zových. V této knize vystupuj´ı dva dospˇel´ı organizátoˇri dˇetského spoleˇcenstv´ı. Prvn´ım je Velky´ inkvizitor, nebo pˇreje-li si to nˇekdo, autor Legendy o Velkém inkvizitoru, Ivan Karamazov. Vˇsimnˇeme si, kolikrát pouˇz´ıvá Velky´ inkvizitor slova dˇeti“ pro oznaˇcen´ı tˇech, které ovládá. T´ım druhym ´ je Aljoˇsa a bratrstvo dvanácti chlapcu˚ ze ” sˇ koly, nepochybnˇe základ c´ırkve jakoˇzto teokratického spoleˇcenstv´ı. Je-li vˇsak Legenda o Velkém inkvizitoru silná a geniáln´ı i v kaˇzdé jednotlivosti, potom kapitoly o chlapc´ıch jsou vedle m´ıst, kde se objevuj´ı aˇz pˇr´ıliˇs zkariko˚ van´ı Poláci, umˇelecky slabé, melodramatické a cˇ tenárˇ e zaskakuj´ı cˇ ´ımsi faleˇsnym, nepravdivym. Je dukazem ´ ´ ˚ avaj´ı Bratˇri Karamazovi veled´ılem. Dostojevského velikosti, zˇ e i pˇres tyto kapitoly zust´ • 56 ˚ kteˇr´ı pod Aljoˇsovym Disproporce mezi ohromuj´ıc´ı viz´ı Legendy o Velkém inkvizitoru a zástupem skaut´ıku, ´ veden´ım konaj´ı dobré skutky, je v´ıce neˇz zarázˇ ej´ıc´ı. • Dostojevskij a Sartre, 1982 • 61 Mne Dostojevskij zaj´ımá pˇredevˇs´ım jako cˇ lovˇek, ktery´ mˇel ve svém zˇ ivotˇe jediny´ opravdovy´ román“, a to ” s Rus´ı, cˇ lovˇek, jenˇz z Rusi uˇcinil jedinou skuteˇcnou hrdinku svych ´ dˇel. Nˇekdo by si mohl myslet, zˇ e psychologie jeho postav i objevy v oblasti románové kompozice z nˇej cˇ in´ı skuteˇcnˇe mezinárodn´ıho spisovatele, zat´ımco jeho ˚ ˚ ci katol´ıkum ˚ a zˇ idum, ˚ nacionalismus, jeho veleben´ı trunu a oltárˇ e, jeho sˇ ovinistická nenávist vuˇ jakoˇz i jeho sarkasmy na adresu Francouzu˚ a Poláku˚ jej omezuj´ı na hranice jedné zemˇe. Podle mého soudu se vˇeci maj´ı jinak, naopak: cˇ ´ım v´ıce je Dostojevskij rusky, ´ cˇ ´ım v´ıce podléhá, z lásky k Rusku, fobi´ım a posedlostem, t´ım vyznamnˇ ejˇs´ı je jeho role svˇedka celych ´ ´ intelektuáln´ıch dˇejin posledn´ıch dvou stolet´ı. On sám pˇrece prohlásil: Vsjo v buduˇscˇ em stoletiji.“ (Vˇse se rozhodne v budouc´ım stolet´ı.) a prorocky´ dar mu lze up´ırat jen stˇezˇ ´ı. ” • 62 (. . .) Obˇe tendence, socialistická a autokratická, existovaly u Dostojevského vˇzdy vedle sebe a (. . .) mˇenily se pouze akcenty. • 62 (. . .) [Dostojevského] knihy nám zpodobuj´ı duchovn´ı situaci ruské inteligence, stávaj´ı se kronikou duchovn´ıch pˇremˇen z desetilet´ı na desetilet´ı, ne-li z roku na rok. A nastoluj´ı zásadn´ı otázku: co tyto zmˇeny pro Rusko znamenaj´ı, cˇ ´ım mu hroz´ı? Nepˇreˇzenu pˇr´ıliˇs, rˇ eknu-li, zˇ e v sobˇe maj´ı cosi z vyslechu vedeného neobyˇcejnˇe inteligentn´ım ´ vyˇsetˇruj´ıc´ım soudcem, jenˇz dobˇre v´ı, co má hledat, nebot’ je zárovenˇ zˇ alobcem i obˇzalovanym. ´


3

• 62 Ruská inteligence v Dostojevského románech diskutuje o základn´ıch problémech lidské existence, které nebyly ˚ románu západn´ıho, at’ uˇz románu 18. stolet´ı nebo obdob´ı romantismu, napˇr´ıklad u George nijak ciz´ı hrdinum ´ castn´ıci diskus´ı nevyhrocuj´ı vˇeci do takové m´ıry a nedosp´ıvaj´ı k mezn´ım závˇerum. ˚ Sandové. Avˇsak nikde jinde uˇ Dramaticky proˇz´ıvaj´ı to, co souˇcasn´ık mladistvého hrdiny Zloˇcinu a trestu Raskolnikova, Nietzsche, oznaˇcil pojmem smrt Boha“. ” • 63 Ochranou a oporou Ruska je – podle Dostojevského pˇresvˇedˇcen´ı – státn´ı moc a upˇr´ımnˇe zboˇzny´ rusky´ lid, ˚ zat´ımco inteligence ( intˇeligencija“) je ohroˇzuje. Jakym a do jaké m´ıry je ohroˇzuje, ukázal román Bˇesi. ´ zpusobem ” ´ Mezi diagnozami tohoto románu, obdivuhodnymi svou pronikavost´ı, sahá nejhloubˇeji vykˇ ´ ´ rik starého vojáka ˚ neexistuje: Nen´ı-li Buh, vyslechnuvˇs´ıho rozhovor o tom, zˇ e Buh ˚ jaký já jsem potom kapitán?“. Tento cˇ lovˇek dokázal ” nahlédnout tˇesné spojen´ı mezi náboˇzenstv´ım a zdrojem moci. • 63 Západn´ı intelektuály, kteˇr´ı p´ısˇ´ı o Dostojevském, neustále udivuje, jak mohl cˇ lovˇek, jenˇz dokázal tak hluboce proniknout do psychiky svych ´ postav, m´ıt natolik reakˇcn´ı názory. Onu reakˇcn´ı sloˇzku se pak snaˇz´ı vytˇesnit ze ˚ Pˇrehl´ızˇ ej´ı vˇsak svého zorného pole, cˇ emuˇz má napomáhat hypotéza polyfoniˇcnosti“ Dostojevského románu. ” odliˇsnost jejich a Dostojevského situace. Stˇredem zájmu jejich rozprav nebo románu˚ nen´ı u nikoho z nich starost o státn´ı zájem. Naopak, emocionálnˇe stran´ı postavám, které chtˇej´ı svrhnout stávaj´ıc´ı poˇra´ dek. Ale pro Dosto´ jevského nebylo Rusko jenom uzem´ ı obyvan´ e Rusy. Na Rusku (podle nˇej) závisela budoucnost svˇeta: na tom, ´ zda bude zamoˇreno myˇslenkami ateismu a socialismu pˇricházej´ıc´ımi ze Západu, jimiˇz se uˇz nakazila ruská inteligence, nebo zda se carstv´ı a zboˇznému ruskému lidu podaˇr´ı Rusko povolané k záchranˇe lidstva uchovat. V dalˇs´ıch d´ılech nedokonˇceného románu mˇel Aljoˇsa Karamazov reprezentovat novy´ typ aktivisty, jednaj´ıc´ıho v souladu s v´ırou lidu. • 64 ˇ adnou jinou nadˇeji vˇsak nenalézal Dostojevskij se ve svém slavjanofilském idealizován´ı ruského lidu mylil. Z´ ´ a dilema pˇritom znˇelo jasnˇe: nedokázˇ e-li se svatá Rus“ vzepˇr´ıt, udˇelá z n´ı inteligence to, co zaˇcaly realizovat ” ´ hlavn´ı postavy Bˇesu˚ na urovni jednoho provinˇcn´ıho mˇesta. • 64 Tˇezˇ ko v Dostojevském nevidˇet proroka ruské revoluce.“, napsal v roce 1918 Nikolaj Berd’ajev. – Ruská, revoluce ” ´ ´ je prostoupena principy, které Dostojevskij vytuˇsil a jejichˇz neuprosnou diagnozu geniálnˇe stanovil. Dosto˚ jevskému bylo dáno proniknout aˇz na dno dialektiky ruského revoluˇcn´ıho myˇslen´ı a vyvodit z n´ı krajn´ı dusledky. Neulpˇel na povrchu spoleˇcenskopolitickych ´ idej´ı a struktur, ale v hloubce odhalil pravdu, zˇ e Ruská revoluce je metafyzicky´ a náboˇzensky, ´ nikoli pouze politicky´ a sociáln´ı fenomén. Tak se mu prostˇrednictv´ım náboˇzenstv´ı podaˇrilo dospˇet k podstatˇe ruského socialismu. • 65 Podivuhodná podobenstv´ı postoju˚ ruské inteligence, které popsal Dostojevskij, i postoju˚ západn´ıch intelektuálu˚ o sto let pozdˇeji nás pˇrivádˇej´ı k závˇeru, zˇ e obavy o budoucnost Ruska mu umoˇznily popsat jev obrovského dosahu, jak v prostoru, tak v cˇ ase. • 65 Nen´ı pˇrinejmenˇs´ım podivné, zˇ e v odedávna volnomyˇslenkárˇ ské Francii, v zemi, jeˇz uˇz mnohé vidˇela a na zásadn´ı spory obvykle reagovala pokrˇcen´ım ramen, se smrt Boha“ stala záleˇzitost´ı stejnˇe zásadn´ı jako pro ” mladé Rusy diskutuj´ıc´ı pˇri vodce o principiáln´ıch vˇecech? Nebot’ pro francouzsky´ existencialismus, pˇredevˇs´ım ze Sartrova pera, to byl zásadn´ı bod, u nˇehoˇz – znovu analogie – zaˇc´ıná pˇrechod k závazku jednat ve vˇeci ˚ pˇremˇeny svˇeta, protoˇze cˇ lovˇek, jenˇz sesadil Boha z trunu, se stal sám bohem a mus´ı svou odpovˇednost dokázat v praxi. • 66 (. . .) Raskolnikov, nedovyvinuty´ revolucionárˇ , jenˇz v topografii mˇesta Petrohradu vˇenuje mimoˇra´ dnou pozor´ esˇ ná vzpoura dˇekabristu, ˚ by udˇelal lépe, kdyby se nam´ısto nenost námˇest´ı, na nˇemˇz se uskuteˇcnila neuspˇ smyslné vraˇzdy lichvárˇ ky vˇenoval d´ılu revoluce, ale v sˇ edesátych ´ letech 19. stolet´ı, kdy se dˇej románu odehrává, je na to jeˇstˇe pˇr´ıliˇs brzy; bylo tˇreba cˇ ekat aˇz do sedmdesátych ´ let na postavu Nˇecˇ ajeva – Petra Vˇerchovˇenského z Bˇesu. ˚ • 67


4

ˇ Co dˇelat? Tento název Cernyˇ sevského románu je pˇr´ıznaˇcny´ pro ruskou inteligenci 19. stolet´ı a mohl by tvoˇrit ´ motto Sartrovy neunavn´ e aktivity. Sartre ustaviˇcnˇe hledal une cause“, j´ızˇ by mohl, vˇenovat vˇsechny své s´ıly. ” ´ Vˇsechny jeho causes“ byly uzce spjaty s nadˇej´ı, zˇ e stávaj´ıc´ı poˇra´ dek bude svrˇzen a nahrazen poˇra´ dkem jinym, ´ ” byt’pˇredstava, jaky´ poˇra´ dek to bude, se ustaviˇcnˇe mˇenila. Jeho lokalizace nadˇeje do stále novych ´ zem´ı a následná ˇ ına. . . Nakorozˇcarován´ı mˇely v sobˇe nˇeco zárovenˇ patetického i komického: Sovˇetsky´ svaz, Jugoslávie, Kuba, C´ nec rozdával na ulici letáky s mladymi leviˇca´ ky. V této své potˇrebˇe ustaviˇcnˇe novych ´ ´ odpovˇed´ı na otázku Co dˇelat? nebyl ani v nejmenˇs´ım izolovany, ´ naopak, lze ho uvést jako typicky´ pˇr´ıklad jednoho a téhoˇz nepokoje ˚ u tis´ıcu˚ intelektuálu˚ a polointelektuálu. Tˇezˇ ko v tomto cˇ ´ıhán´ı na causes vynuceném pˇr´ıtomnou skuteˇcnost´ı nevidˇet projev vnitˇrn´ı prázdnoty, jeˇz mus´ı byt ´ vyplnˇena pocitem nezaujatého smˇerˇ ován´ı k tomu cˇ i onomu uˇslechtilému c´ıli. (. . .) • 70 Autora, ktery´ by se dnes rozhodl pro zlomyslnou analyzu myˇslen´ı a jednán´ı nˇejaké teroristické skupiny, by ´ ˚ stihla vytka, zˇ e je obhájcem daného poˇra´ dku, coˇz lidé s urˇcitym myˇslen´ı povaˇzuj´ı za neodpustitelné ´ ´ zpusobem provinˇen´ı. Vˇzdyt’ spisy filozofu˚ jako Jean-Paul Sartre, Herbert Marcuse a dalˇs´ı obsahuj´ı ospravedlnˇen´ı teroris´ tickych státu, napˇr´ıklad genocidy uskuteˇcnˇené v Kambodˇzi odchovanci paˇr´ızˇ ské ´ akc´ı: a to jak cˇ inu˚ na urovni Sorbonny, tak cˇ inu˚ stovek ilegáln´ıch organizac´ı. Pokud takové mnoˇzstv´ı pˇredstavitelu˚ inteligence zjevnˇe nebo tajnˇe sympatizuje s terorem, je velice obt´ızˇ né podat jeho mnohostranny, ´ ale negativn´ı obraz, jak to uˇcinil Dos˚ které svazovaly a zavazovaly tojevskij v Bˇesech. Proto se musel i Dostojevskij ve své dobˇe vymanit z kánonu, inteligenci. • 71 Mˇelo by se (. . .) pˇrehodnotit bˇezˇ nˇe pˇrij´ımané m´ınˇen´ı, zˇ e v Dostojevském pˇrebyval génius navzdory reakˇcn´ım ´ ˚ ˚ názorum. Jako pravdivé se zaˇc´ıná jevit sp´ısˇ opaˇcné tvrzen´ı: byl velky´ spisovatel, protoˇze mˇel cosi na zpusob daru jasnovidectv´ı, a za tento dar vdˇecˇ il právˇe svému reakcionárˇ stv´ı. • 71 Berd’ajev ˚ • Dostojevskij skvˇele odhalil ontologické dusledky faleˇsnych ´ idej´ı. Dostojevskij pˇredv´ıdal, zˇ e revoluce v Rus˚ zitou roli v n´ı bude hrát ku bude ponurá, krutá a temná a zˇ e lidu nepˇrinese zˇ a´ dnou obnovu. Vˇedˇel, zˇ e duleˇ ˇ Fed’ka krimináln´ık a zˇ e v n´ı nakonec zv´ıtˇez´ı Sigalev. • 72 U Jeana-Paula Sartra, naˇseho modelového“ intelektuála, se setkáváme s pˇrechodem k jiné rétorice, a sice k réto” ˚ rice Revoluce, pro niˇz je charakteristické, zˇ e zcela pˇrehl´ızˇ ´ı otázku vyˇssˇ´ıho puvodu, coˇz v praxi vede k dik´ tatuˇre nepoˇcetnych zasvˇecenych“, udajnˇ e konaj´ıc´ıch z povˇerˇ en´ı lidem, jeˇz vˇsak jednotlivého cˇ lovˇeka zbavuje ´ ´ ” i té ochrany, kterou mu poskytovaly nezávislé soudy. • Dostojevskij dnes • 75 Spisovatel jako Dostojevskij znamenal pro komunistické Rusko neobyˇcejnˇe obt´ızˇ nou a nepˇr´ıjemnou záleˇzitost. ˇ ´ i génia literárn´ıho PetrohraNedal se jednoduˇse zavrhnout, nebot’spolu s Tolstym génia ruské prozy ´ ztˇelesnoval du, linii vyznaˇcenou tˇremi velkymi jmény: Puˇskin, Gogol, Dostojevskij. Zárovenˇ byl smysl jeho dˇel mimo veˇske´ rou pochybnost nepokrytˇe kontrarevoluˇcn´ı. Nezbyvalo neˇz moˇzné sˇ kody nˇejak omezit. Jednak vydavatelskou ´ politikou – cˇ a´ st Dostojevského d´ıla se tak stávala pro bˇezˇ né cˇ tenárˇ e, pˇredevˇs´ım pro mládeˇz, obt´ızˇ nˇe dostupnou. A za druhé – z hlediska doktr´ıny – správnym zaˇrazen´ım“, cˇ ´ımˇz mˇel byt ´ ´ nebezpeˇcnému mysliteli odebrán jeho ” ´ jed. Ukolem bylo povˇerˇ eno univerzitn´ı prostˇred´ı, které se sice velice snaˇzilo, leˇc s nepˇr´ıliˇs valnymi vysledky. ´ ´ ˚ Jednou nˇekdo urˇcitˇe nap´ısˇ e dˇejiny pokusu˚ pˇrizpusobit Dostojevského potˇrebám totalitn´ıho státu. Zárovenˇ vˇsak v urˇcitych kruz´ıch inteligence obecnˇe pˇretrvával a dále se rozv´ıjel uzavˇrenˇejˇs´ı, ezotericky´ pˇr´ıstup k Dosto´ ˇ jevskému, ktery´ umoˇznovala snazˇs´ı dostupnost jeho sebranych ´ spisu˚ a epocháln´ı publikaˇcn´ı poˇciny pˇredevˇs´ım ˚ ˚ A byl tu v obdob´ı poststalinské oblevy, k nimˇz napˇr´ıklad patˇrilo vubec prvn´ı vydán´ı spisovatelovych ´ den´ıku. také podzemn´ı“ vliv jeho d´ıla na nˇekteré spisovatele a básn´ıky. ” • 78 (. . .) Bachtin povaˇzuje Dostojevského za objevitele polyfonického románu. V dosavadn´ı románové tvorbˇe pohyboval autor svymi postavami jako figurkami na sˇ achovnici a mˇel je pod kontrolou v tom smyslu, zˇ e se v je´ jich chován´ı i slovech zrcadlilo jeho vidˇen´ı svˇeta. Postavy polyfonického románu jsou vˇsak svobodné, kaˇzdá z nich navazuje vztahy s jinymi postavami na základˇe své vlastn´ı logiky, autorem pˇredem nepˇredv´ıdatelné: ´


5

jinymi slovy, z´ıskávaj´ı autonomii a zˇ a´ dná z nich nen´ı autorovym ´ ´ porte parole, mluvˇc´ım. Tato myˇslenka je sice ˇ ast kritiku˚ napˇr´ıklad ˚ velmi zaj´ımavá, ale pˇr´ıliˇs nepˇresvˇedˇcuje, pokud ji dukladnˇ e provˇerˇ´ıme pˇri vykladu textu. C´ ´ zpochybnila polyfonii Bratru˚ Karamazových. I kdyˇz je Ivan Karamazov natolik silny´ duch, zˇ e nˇekteˇr´ı (jako Lev ˇ Sestov) povaˇzovali Legendu o Velkém inkvizitoru za vyjádˇren´ı názoru˚ samotného Dostojevského, tj. jeho nev´ıry, lze v nˇem jen obt´ızˇ nˇe spatˇrovat jeden z prvku˚ dialektického celku udrˇzovaného v rovnovázˇ ném stavu. Proti nˇemu nestoj´ı pouze cˇ istota Aljoˇsi a zˇ ivot svatého starce Zosimy, ale on sám je kompromitován jako skuteˇcny´ ˚ kˇrest’ansky´ moralisticky´ zámˇer je jasny´ i tehdy, aplikujepachatel otcovraˇzdy Smerd’akovovou rukou. Autoruv -li svou bˇezˇ nou metodu, kterou on sám charakterizoval jako drahé vykupován´ı své vlastn´ı v´ıry“, jinak rˇ eˇceno ” ˚ poskytován´ı ateismu co moˇzná nejsilnˇejˇs´ıch argumentu. Podle mne se za teori´ı polyfonie skryv´ ´ a snaha oddˇelit tvorbu Dostojevského od jeho publicistiky, a obhájit tak jeho romány pˇred podezˇren´ım z politického zámˇeru a dosahu. Reakcionárˇ – o to nebezpeˇcnˇejˇs´ı, zˇ e své ˚ ´ odpurce zná jaksi zevnitˇr vlastn´ıho revoluˇcn´ıho mlád´ı – se jev´ı jako nˇekdo uplnˇ e jiny, ´ jakmile ho vtahuje do ˇ hry pouze sama narativn´ı technika. Tehdy se promˇenuje, nebot’ jeho politické teze prosazované jeho publicistikou jsou pˇreneseny do zcela jiné dimenze a opatˇreny zcela odliˇsnym ´ znaménkem. Dokonce by se mohlo zdát, zˇ e Bˇesi, jeˇz maj´ı velice bl´ızko k politickému pamfletu, jsou postaveni na neustálé kompromitaci a nepˇretrˇzitém ˇ ˇ an´ı toho, co je autorovi nejsvˇetˇejˇs´ı. Je zpochybnˇena Satovova zpochybnov´ nacionalistická v´ıra ve svatou Rus – ba i jeho pˇr´ıjmen´ı pocház´ı od slovesa sˇatat’sja, klátit se, vrávorat, potloukat se. Ale i obrácen´ı, vysvobozen´ı in˚ symbolicky znázornˇené utˇ ´ ekem Vˇerchovˇenského seniora na cestu po Rusi a jeho teligence z moci zlych ´ duchu, setkán´ım s potulnou prodavaˇckou svazku˚ evangelia, jeˇz se jmenuje Sofia (rovnˇezˇ pˇr´ıznaˇcné jméno!), je zkompromitováno, nebot’ stary´ Vˇerchovˇenskij pˇredstavuje komickou postavu neustále obelhávaj´ıc´ı sebe samu. Pˇresto tvrd´ım, zˇ e pokud odm´ıtáme vz´ıt na vˇedom´ı filozofickou a politickou orientaci Dostojevského, jak jsou vyjádˇreny v jeho publicistice, den´ıc´ıch a dopisech, ochuzujeme t´ım jeho d´ılo a podsouváme autorovi zámˇery, jeˇz mu nebyly vlastn´ı. • 80 ˚ Rusu˚ stejnˇe jako Poláku. ˚ Nyn´ı vˇsak nastává situace, kdy Zdá se, zˇ e mesianismus je stálym ´ pokuˇsen´ım Slovanu, ˚ ych ˚ uˇz dˇelen´ı na dva Dostojevské nen´ı nadále udrˇzitelné. Zmizela bariéra, jeˇz z ruzn u˚ vznikla v Rusku ´ duvod i na Západˇe. Dostojevského hlas znovu závaˇznˇe zazn´ıvá v diskusi o povolám a budoucnosti Ruska. Nen´ı patrnˇe ˚ zité, vetkne-li si na svuj ˚ prapor Dostojevského jméno obrazuj´ıc´ı se autoritárˇ ské nacionalistické hnut´ı. pˇr´ıliˇs duleˇ Na to je pˇr´ıliˇs sloˇzity´ a mnohotvárny, ´ aby se dal zapojit do sluˇzeb tak cˇ i onak primitivn´ı ideologie. Budou-li vˇsak pˇremyˇ ´ slivˇejˇs´ı Rusové cht´ıt skuteˇcnˇe zjistit, jak Rusko doˇslo ke komunismu, jakou roli hrálo pravoslav´ı ˚ pak nemohou pominout boj, v minulosti a jakou hraje nyn´ı cˇ i do jaké m´ıry vystiˇ ´ zné byly intuice slavjanofilu, ktery´ Dostojevskij vedl proti tendenc´ım, jeˇz nakonec zrodily Lenina. • 80 ˇ jeˇz by sama (. . .) Dostojevskij mˇel pouze jeden zˇ ivotn´ı milostny´ pˇr´ıbˇeh, jednu lásku – Rusko, Rossiju. Vásˇ en, vyˇzadovala zvlásˇ tn´ı (psycho)analyzu. Byla to láska plná nepokoje a nijak nepˇreˇzenu, rˇ eknu-li, zˇ e ho suˇzoval ´ obrovsky´ strach z budoucnosti, obava z toho, co budoucnost Rusku pˇrinese. Zásadn´ı problémy jeho spisovatelské tvorby, kterou Západ, jakmile ji objevil, pochopil jako problematiku novodobého cˇ lovˇeka, lhostejno, kde ˇ zˇ ije a jakym mentality ruské inteligence. Slo ´ hovoˇr´ı jazykem, pˇred n´ım vyvstaly poté, kdyˇz provedl analyzu ´ v podstatˇe o sebeanalyzu, protoˇze on sám k inteligenci pˇr´ısluˇsel a zámˇer jeho formulac´ı byl polemicky. ´ ´ • 82 Proˇc (. . .) Dostojevskij spojoval katolicismus, ateismus a socialismus v jedno trojnerozd´ılné“ zlo? Zde mˇely ” ˚ ˇ hlavn´ı vliv názory slavjanofilu˚ na vychodn´ ı kˇrest’anstv´ı. Zduraz novali sobornost’, tj. v´ıru chápanou ve vychodn´ ı ´ ´ c´ırkvi jako spoleˇcenstv´ı, v protikladu k hierarchické struktuˇre katolické c´ırkve. Podle jejich názoru se vychodn´ ı ´ c´ırkev op´ırala pˇredevˇs´ım o liturgii, modlitbu a mystickou proc´ıtˇenost, zat´ımco rˇ´ımská c´ırkev byla nakaˇzena racionalismem a svou sylogistickou konstrukc´ı neustále vytvárˇ enou kolem dogmat provokovala rozum do té ˚ Ateismus potom nevyhnutelnˇe vede k socialismu, nebot’ cˇ lovˇek bez m´ıry, zˇ e se nakonec stala l´ıhn´ı ateistu. Boha chce vz´ıt spásu lidstva do vlastn´ıch rukou a ve svém prométheovském projektu povaˇzuje za nutné uct´ıvat nam´ısto Bohoˇclovˇeka cˇ lovˇekoboha. • 83 ´ ˚ Dostojevského filozofie si nezasluhuje, abychom ji vykládali jako pominutelnou uchylku velkého tvurce. Nˇekteré jeho názory mohou byt ´ tˇrebas i smˇesˇ né a mohou i popuzovat, jako celek vˇsak tvoˇr´ı závaˇzny´ pokus o zhodnocen´ı duchovn´ı situace cˇ lovˇeka v okamˇziku odlivu náboˇzenské v´ıry a sˇ´ırˇ en´ı tzv. vˇedeckého svˇetového názoru“. ” Pronikavost, s jakou se mu podaˇrilo postihnout vˇsechny rozmˇery krize, nacház´ıme pouze u Friedricha Nietzscheho. Samozˇrejmˇe, zˇ e udivuje, proˇc se tak novodobá problematika objevila v zaostalém Rusku, ale odpovˇed’


6

v dostateˇcné m´ırˇ e poskytuj´ı jeho dˇejiny. Myˇslenky, které se v západn´ı Evropˇe rozv´ıjely pˇrinejmenˇs´ım uˇz od ´ cinnou s´ılu. Deis17. stolet´ı, dorazily do Ruska pozdˇeji a neoˇcekávanˇe, v cˇ asové zkratce, a z´ıskaly obrovskou uˇ mus nebo ateismus se na Západˇe objevil v dobˇre funguj´ıc´ıch spoleˇcnostech, které se po kaˇzdé revoluci rychle ´ cinnˇe neutralizovat pusoben´ ˚ navracely k rovnovázˇ nému stavu, zat´ımco v Rusku protilátky schopné uˇ ı extrémn´ıch názoru˚ jednoduˇse chybˇely. • 84 ˚ (. . .) Nen´ı lehké oddˇelit v Dostojevského myˇslenkách autentické intuice a proroctv´ı od sˇ ovinistickych ´ pˇredsudku. • 84 Kdybychom mˇeli Dostojevského boj vyjádˇrit jednou vˇetou, sˇ lo by prostˇe rˇ´ıci, zˇ e se vyrovnával se ztrátou nábozˇ enské v´ıry u vzdˇelanych ´ vrstev – a v sobˇe samotném. • 84 Ruská literatura má dvˇe d´ıla, která disponuj´ı témˇerˇ silou evangeln´ıch podobenstv´ı a pro nˇezˇ v ostatn´ıch literaturách neexistuje srovnatelny´ ekvivalent. Tématem obou je cˇ lovˇek tvárˇ´ı v tvárˇ cˇ irému zlu. Prvn´ım je Dostojevského Legenda o Velkém inkvizitoru, druhym ´ podobenstv´ı o Antikristu napsané v roce 1899 Vladim´ırem Solovjovem, jenˇz v mlád´ı Dostojevského poznal osobnˇe a jenˇz, máme-li vˇerˇ it jedné malé literárn´ı legendˇe, mu ´ udajnˇ e slouˇzil jako pˇredloha k Aljoˇsovi v Bratrech Karamazových. • Bˇesi ˇ • Lev Sestov neboli Ryzost zoufalstv´ı, 1972 • 97 ˇ Sestova lze patrnˇe uvést jako pˇr´ıklad zisku, ktery´ pˇrineslo ruské kulturn´ı zpoˇzdˇen´ı“; zˇ a´ dná scholastická teolo” gie ani filozofie v minulosti, málo univerzitn´ı katedrové filozofie, zato mnoˇzstv´ı lid´ı filozofuj´ıc´ıch, a to velice ˇ ˚ vlastn´ı vrub. Sestov ˚ vásˇ nivˇe, na svuj byl vzdˇelany´ cˇ lovˇek, neproˇsel vˇsak onou zdvoˇrilostn´ı prupravou, na niˇz mˇely patent západoevropské univerzity. Pˇr´ıliˇs ho nezaj´ımalo, neporuˇsuje-li ve chv´ıli, kdy hovoˇr´ı o Platonovi nebo Aristotelovi, nˇejaká pravidla, jinymi slovy se nesnaˇzil byt ´ ´ sluˇsny“. ´ A patrnˇe d´ıky této svobodˇe znamenalo ” jeho myˇslen´ı skuteˇcny´ dar pro lidi, kteˇr´ı se ocitli v zoufalé situaci a kteˇr´ı vˇedˇeli, zˇ e zámotky vˇetnych ´ konstrukc´ı jim jsou k niˇcemu. • 97 Co si bytost, která si rˇ´ıká, já“, pro sebe zˇ a´ dá? Chce byt. ´ Maliˇckost. Jenom tohle? Nicménˇe uˇz od dˇetstv´ı si ” osvojuje pˇresvˇedˇcen´ı, zˇ e jde patrnˇe o pˇremrˇstˇeny´ poˇzadavek. Objekty se chovaj´ı tak, jak to maj´ı v popisu práce, ˚ zité, já“ se pranic nezaj´ımaj´ı. Zed’ je velice tvrdá; kdyˇz na ni na naraz´ıme, pocit’ujeme a o naˇse obrovsky duleˇ ” bolest, ohenˇ nám popál´ı prsty a skl´ınka upuˇstˇená na zem se roztˇr´ısˇ t´ı na kousky. Takto se postupnˇe uˇc´ıme respektovat s´ılu toho, co se nalézá vnˇe“, jeˇz silnˇe kontrastuje s kˇrehkost´ı naˇseho já“. Nav´ıc naˇse uvnitˇr“ zaˇc´ıná ” ” ” postupnˇe ztrácet kvality, které se zdály pˇr´ısluˇset vyluˇ ´ cnˇe jemu. Jeho pohnutky, touhy a zˇ a´ dosti se pˇr´ıliˇs neliˇs´ı od pohnutek, tuˇzeb a zˇ a´ dost´ı, jeˇz proˇz´ıvaj´ı ostatn´ı vzácné exemplárˇ e lidského druhu. Bez pˇrehánˇen´ı lze rˇ´ıci, zˇ e já“ jako by ztrácelo vlastn´ı tˇelo: v zrcadle vid´ı bytost, jeˇz se jednou narodila, dosp´ıvá, je poddána niˇcivé moci ” cˇ asu a mus´ı jednou zemˇr´ıt. Jestliˇze mi lékaˇr sdˇel´ı, zˇ e um´ırám na nˇejakou chorobu, jsem pro nˇej pouze pˇr´ıpad“ ” – v souladu se statistickou pravidelnost´ı podobnych ´ kaˇzdoroˇcnˇe registrovanych ´ pˇr´ıpadu˚ jsem i já zahrnut do jejich poˇctu. Já“ je nuceno uznat, zˇ e stoj´ı tvárˇ´ı v tvárˇ svˇetu se sobˇe vlastn´ımi zákony, jehoˇz jméno je Nutnost. (. . .) ” • 99 ˇ V souladu se svym v postavách jako cˇ lovˇek z podzem´ı, Svidrigajlov, Hyp´ vlastn´ım zaloˇzen´ım vidˇel [Sestov] ˚ ne-li dokonce jeho polit Terentˇev z Idiota, Stavrogin a Ivan Karamazov vyraz skuteˇcnych ´ ´ Dostojevského názoru, autoportréty; starce Zosimu a Aljoˇsu Karamazova naopak povaˇzoval za zboˇzné pout’ové obrázky. • 101 ´ ı zcela odvrhla JHVH Starého zákona jako zlého Stvoˇritele, nebot’ jeho neMarcionova hereze inspirovaná gnoz´ srozumitelné chován´ı je urázˇ kou osv´ıceného rozumu. • SALIGIA, 1974 • 113 Stˇredovˇek si vytvoˇril z poˇca´ teˇcn´ıch p´ısmen sedmera hlavn´ıch hˇr´ıchu˚ slovo saligia, jeˇz bylo povaˇzováno za ˇ ˚ nebo sp´ısˇ e dvojnásob uˇziteˇcné, protoˇze umoˇznovalo nejen lepˇs´ı zapamatován´ı názvu˚ sedmi hlavn´ıch hˇr´ıchu, ˚ ˇ vad (vitia capitalia), ale zduraz novalo zárovenˇ jejich vzájemnou souvislost.


7

• 114 ˇ cky, 1. Pycha (polsky pycha) nam´ısto superbia. Pych, pach, puch? Co by to tak mˇelo byt? ´ ´ Nˇekdo pyˇsnouˇ ´ buclat’ouˇcky? ´ Nadmutost, nadutost, nafukován´ı se nad pomˇery? Je to nˇeco, co nelze vztahovat na sebe: nafoukany´ pan Pychavka v krejzl´ıku je nˇekdo jiny´ neˇz já. Pycha je tak okamˇzitˇe vn´ımána a zaˇrazena podle zvuku, ´ ´ avˇsak superbia jako atribut Andˇela svˇetla má podobnˇe jako anglické pride, francouzské orgueil, nˇemecké Stolz cˇ i staroslovˇenská gordost’ i vázˇ né vlastnosti. 2. Laˇcnost, lakota, chtivost (polsky lakomstwo) jako avaritia. Spatˇroval jsem v n´ı pˇrestupek podobny´ vylizován´ı hrncu˚ od zavaˇreniny nebo nezˇr´ızené chuti na zákusek, ktery´ je dnes pro mne snadno dostupny, ´ avˇsak v mém dˇetstv´ı se na stole pˇr´ıliˇs cˇ asto neobjevoval. A kdo by mi tehdy dokázal vysvˇetlit, zˇ e podobná naml” sanost“ byla pˇr´ıcˇ inou temnych ´ stránek dˇejin naˇs´ı civilizace, zˇ e znamenala impulz k lichvˇe a k zakládán´ı ´ ˚ zˇ e stála také u zrodu geniáln´ıho nápadu, na manufaktur, k dobyt´ı Ameriky a k utisku polskych ´ sedláku, nˇejˇz pˇriˇsli zboˇzn´ı amsterodamˇst´ı mˇesˇ t’ané, kteˇr´ı pouˇz´ıvali svych lod´ı k obchodu s otroky? Mocn´ı tohoto ´ svˇeta si vˇzdycky dˇelali zálusk na nˇejaky´ zákusek, to je pravda. Kdyby vˇsak byli jenom nenasytnymi hltavci ´ ˚ b´ıdy. Ale avaritia je, jak prozrazuje francouzské zˇ enouc´ımi se za smyslovymi poˇzitky, bylo by to jen pul ´ ˚ L’Avare vubec ˚ avarice a nˇemecké Geiz, zˇ a´ dost sp´ısˇ asketická. Mˇel by se Molièruv pˇrekládat jako Lakomec? ´ Anglické covetousness má sp´ısˇ bl´ızˇ e k chtivosti neˇz k lakotˇe, ale je to také neustupn´ a zˇ a´ dostivost zamˇerˇ ená vyluˇ lakotu a chtivost, vystihuje staroslovˇenské srˇebrolubje, doslovny´ pˇreklad ´ cnˇe na pen´ıze. Oba vyznamy, ´ rˇ eckého filarguria. ˇ by to mˇelo nˇeco spoleˇcného s nemyt´ım se? S dotyk´ 3. Neˇcistota (polsky nieczysto´sc´ ) nam´ısto luxuria. Ze ´ an´ım se tajnych oznaˇcoval v prvé rˇ adˇe rozbujelost, hojnost a plodnost pˇredevˇs´ım u ve´ m´ıst“? Ale latinsky´ vyraz ´ ” ˚ getace, pozdˇeji pˇrebujelost ve zpusobu vyjadˇrován´ı a také pˇrebytek, nadmˇerny´ pˇrepych a nevázanost. Nˇeco z tˇechto vyznam u˚ si podrˇzelo francouzské luxure, i kdyˇz oznaˇcuje totézˇ , co v polˇstinˇe pojem nevázanost. ´ Nejlepˇs´ım ekvivalentem by také byla sp´ısˇ e nevázanost neˇz neˇcistota. Angliˇctina nepˇrejala latinsky´ vyraz ´ a pouˇz´ıvá starogermánské lust, jeˇz se nav´ıc vzdaluje prvotn´ımu smyslu, ktery´ navozuje pouze pˇr´ıvlastek lusty – bujny, ´ jary, ´ dˇr´ıve uˇz´ıvany´ i ve smyslu hravy, ´ vesely. ´ Anglické lust, zˇ a´ dostivost, je typickym ´ pˇr´ıkladem promˇen, jimˇz podléhaly pˇr´ıbuzné pojmy v závislosti na jazyce a na mravech, zvlásˇ tˇe srovnáme-li je se staroslovˇenskym ´ pojmenován´ım tohoto hˇr´ıchu: blud, pˇrevzatym ´ pˇr´ımo z rˇ eckého porneia. Zat´ımco neˇcistota vznikla nejsp´ısˇ jednoduchym ´ pˇrepisem nˇemeckého Unkeuschheit. 4. Závist (polsky zazdro´sc´ ) nam´ısto invidia. Bylo to pro mne zcela nejasné slovo. Dnes v´ım, zˇ e u jeho vzniku stálo latinské in-videre, za-zˇr´ıt, a tud´ızˇ i zá-vidˇet (v c´ırkevn´ı staroslovˇenˇstinˇe zavist’). Jiné jazyky kladou v´ıce ˚ ˚ tuˇzbu, i kdyˇz lze tˇezˇ ko rˇ´ıci, tlumoˇc´ı-li francouzské l’envie, anglické envy nebo nˇemecké ménˇe duraz na vuli, ˚ Neid odpov´ıdaj´ıc´ım zpusobem smysl latinského pojmu, jenˇz zahrnuje také nenávist a odm´ıtnut´ı. ˚ 5. Obˇzerstv´ı a opilstv´ı (polsky ob´zarstwo i pijanstwo) nam´ısto gula. V latinˇe puvodnˇ e hrdlo, pozdˇeji hltavost ˚ zcela evinebo také baˇzivost. Obˇzerstv´ı a opilstv´ı vyvolávalo obraz rˇ ehtaj´ıc´ıch se a blábol´ıc´ıch bˇrichácˇ u; dentnˇe sˇ lo o hˇr´ıch dospˇelych. Aˇz nyn´ı dodateˇcnˇe pˇremyˇ ´ ´ sl´ım, proˇc bylo v polˇstinˇe pouˇzito k pˇreloˇzen´ı slova gula hned dvou slov. Opilstv´ı totiˇz v zˇ a´ dném ze známych ´ jazyku˚ mezi hlavn´ımi hˇr´ıchy nefiguruje. Staroslovˇenské cˇ revougodje, ukájen´ı bˇricha, vzniklo pˇrekladem rˇ eckého gastrimargia – vyznamovˇ e nejbl´ızˇ e ´ ˚ ehu stalet´ı se vˇsak s touto vadou stalo nˇeco má k naˇsemu popouˇstˇen´ı si opasku“, v j´ıdle i pit´ı. V prubˇ ” neoˇcekávaného: moˇzná proto, zˇ e si kdysi dávno mohlo gulu dovolit v´ıce lid´ı neˇz ve stolet´ıch, která následo˚ ı utˇrihubkové se olizovali pˇri pomyˇslen´ı, zˇ e si jednou nacpou pandˇera neboli si daj´ı do nosu, a tak vala. Ruzn´ vznikla poezie hus´ıch stehynek a prs´ıcˇ ek, klobásek, sˇ unky a soudku˚ piva. Ani ne tak hˇr´ıch jako odmˇena za ´ ˚ stˇr´ıdmost a stˇr´ızlivost v dobˇe velkého pustu: co nakonec jiného by to také mˇelo byt ´ neˇz naj´ıst se a nap´ıt, co hrdlo rácˇ ´ı? A je snad nˇeco sˇ patného na francouzském vyrazu la gourmandise? Naopak, je-li nˇekdo gour´ ˚ zol´ıc´ı cˇ lovˇek, ktery´ si pod krk uvazuje ubrousek a vyzná se v kuchyn´ıch mand, je to dobré znamen´ı: ruˇ a v´ınech, jinymi slovy zˇ a´ dny´ chudák. Nen´ı to jeˇstˇe gourmet, labuˇzn´ık, ale témˇerˇ . Podobné privilegium ´ postrádá nˇemecké Unmässig, nˇeco jiného je i anglické glutton, nenasytné hrdlo propadnuvˇsi gluttony neboli zˇ ravosti. 6. Hnˇev (polsky gniew) m´ısto ira. Nebylo tˇezˇ ké si pˇredstavit, co je to vybuch hnˇevu“. Byl to v podstatˇe ´ ” ˚ (král Boleslav Smˇely´ vpadl do chrámu a v záchvatu krátkodoby´ tˇelesny´ stav, jenˇz vedl k násilnym ´ skutkum zuˇrivosti zavraˇzdil Stanislawa Szczepanowského). Ani jinde neˇcin´ı ira pˇri pˇrekladu vˇetˇs´ı pot´ızˇ e. Anger, colere, Zorn, staroslovˇenské gnˇev. ˚ cila z rˇ eˇctiny: acedia se dá pˇreloˇzit 7. Lenost (polsky lenistwo) neboli acedia. Slovo nen´ı latinské, latina si je vypujˇ ´ jako lhostejnost. Pro eremity 4. stolet´ı znamenala acedia uhlavn´ ı nebezpeˇc´ı, pokuˇsen´ı démona, jeˇz doléhá nejv´ıce o poledni, kdy pod vysoko stoj´ıc´ım sluncem spoˇc´ıvá v tichu a nehybnosti celá pˇr´ıroda. V takové chv´ıli pˇrepadal mnicha smutek a nuda nejt´ızˇ ivˇeji. Snaˇzil se jim cˇ elit modlitbou, ale skliˇcoval ho pocit ne-


8

´ ı a umrtvován´ı. Podlehl-li, opustil svoji kobku a bˇezˇ el alesponˇ do sousedn´ı kobky, aby smyslnosti vˇseho usil´ nemusel byt ´ sám se sebou. Pokud se mu nˇeco takového stávalo pˇr´ıliˇs cˇ asto, musel se vrátit mezi lidi, do ´ mˇesta. Proto byla acedia velkym ım pro ty, kdo se zasvˇetili intenzivn´ımu vnitˇrn´ımu zˇ ivotu. I pozdˇeji, ´ uskal´ ˇ ve stˇredovˇeku, j´ı rˇ eholn´ı instrukce vˇenovaly nemálo m´ısta. Casto byla spojována s pojmem tristitia neboli lupe, tj. se smutkem, a nejlepˇeji vystihuj´ı slova: stejnˇe nic nemá smysl. Aˇz postupnˇe se acedia promˇenila v tˇelesnou ospalost a apatii. Prvotn´ı vyznam nezachytilo ani francouzské la paresse, anglické sloth nebo ´ nˇemecké Trägheit. Dokonale jej´ı vyznam vystihuje staroslovˇenské unynje. Samozˇrejmˇe jsem nemˇel ani nej´ menˇs´ı ponˇet´ı, co taková lenost“ znamená, vyjma jediné jej´ı varianty, a tou byla má pochopitelná nechut’ ” k tvrdé nevyhnutelnosti“ dávat kondice. ” • 119 (. . .) Dostojevskij v Bratrech Karamazových: avaritia, gula i luxuria starého Karamazova a M´ıti blednou tvárˇ´ı v tvárˇ ´ skuteˇcnˇe tˇezˇ ké poruˇse, jakou je Ivanova superbia, uzce souvisej´ıc´ı se Smerd’akovovou acedi´ı. S aplikac´ı saligie na Dostojevského pˇriˇsel uˇz Sergej Hessen (. . .). • 120 Kdesi jsem cˇ etl pˇredpovˇed’, zˇ e kaˇzdy´ cˇ lovˇek bude jednou v zˇ ivotˇe slavny, ´ kaˇzdy´ bude m´ıt svych ´ patnáct minut. ´ zˇ e se na prvn´ı m´ısto klade cˇ innost (psan´ı, malován´ı, sochaˇrstv´ı apod.), a ne jej´ı vysledky, Vezmeme-li v uvahu, ´ ˚ ze se pˇredpovˇed’ velice brzy naplnit. muˇ • 123 Nezastupuje [superbia] cˇ asto morálku? Mám zde na mysli situace, kdy nám nedovoluje uskuteˇcnit nˇekteré vˇeci ´ jenom proto, zˇ e jsou hluboko pod urovn´ ı toho, co si my lidé hodn´ı pouze svrchovanych ´ cˇ inu˚ o sobˇe mysl´ıme? • 125 Velice lehce se staneme obˇet´ı faleˇsnych pˇredstav, nebudeme-li cht´ıt pˇrijmout pouze nám dané urˇcen´ı, jinymi ´ ´ ˚ slovy tehdy, nedokázˇ e-me-li se sm´ırˇ it s myˇslenkou, zˇ e nˇektery´ zpusob zˇ ivota“ je mimo dosah naˇsich moˇznost´ı, ” a zˇ e by nám byl dokonce nepˇr´ıjemny. ´ • 126 ˚ ˚ Jak si vubec máme vysvˇetlit koexistenci naˇsich protikladnych ´ hnut´ı a návyku? • 129 Nevzdychejme po starych ´ zlatych ´ cˇ asech, protoˇze zlaté nebyly. • 129 ˚ ze byt Doposud trvá e´ ra duchovn´ı degradace, coˇz muˇ ´ jenom nevyhnutelná cena, kterou se plat´ı za to, zˇ e se ´ e privilegované vrstvˇe, jak tomu bylo dˇr´ıve. otevˇrel pˇr´ıstup mnoha lidskym ´ bytostem, a ne uzk´ • 129 ˇ Souˇcasny´ chaos hodnotovych jasné rozliˇsován´ı, takˇze se vzdává hold velikosti zdánlivé, ´ mˇerˇ´ıtek znemoˇznuje ´ ıch tendenc´ı. Proto je naˇse epocha vˇekem jeˇz proslula pouze d´ıky vyrazn´ emu a jednoznaˇcnému zosobnˇen´ı modn´ ´ oblud, jeˇz byly v lidstvu dosud zˇr´ıdka k spatˇren´ı. Avˇsak na druhé stranˇe, nejsp´ısˇ v zájmu zachován´ı rovnováhy, ˚ zeme pokornˇe sklonit, aniˇz bychom se za to museli stydˇet. vydala i nemálo postav olbˇr´ım´ıch, pˇred nimiˇz se muˇ Myˇslenková distance mezi nimi a motorizovanym ´ davovym ´ cˇ lovˇekem je pravdˇepodobnˇe vˇetˇs´ı neˇz ve stˇredovˇe´ ku rozd´ıl mezi teologem a cˇ lenem bednárˇ ského cechu. Pˇresnˇeji vzato, sama urove nˇ vzdˇelán´ı jeˇstˇe o niˇcem nerozhoduje, nebot’ˇrada nositelu˚ Nobelovy ceny v nˇekterych ´ vˇedeckych ´ disciplinách se mentálnˇe – odhlédnemeli od jejich specializace – nijak zásadnˇe neliˇs´ı od svych ´ ménˇe trénovanych ´ bliˇzn´ıch. Jacques Maritain tvrdil, zˇ e ´ lidé s mdlou hlavou a citlivym v této epoˇse udávaj´ı ton ´ srdcem nebo lidé s bystrou hlavou, ale se srdcem okoralym ´ – tˇech s citlivym ´ srdcem a s bystrou hlavou je jako sˇ afránu. Neexistuje vhodnˇejˇs´ı pˇr´ıklad neˇz trh v Americe, ˚ Hloupá uˇslechtilost a neˇslechetná obchodnická mazanost jsou natolik nerojenˇz ovládá jazyk slov i jazyk obrazu. ˚ knih nebo programu˚ televize z hlediska jejich vychovn´ zluˇcnˇe spojeny, zˇ e pˇri posuzován´ı tiskovin, filmu, eho ´ ˚ zeme bez nadsázky hovoˇrit o masovém zloˇcinu na tom, co se nepˇresnˇe, ale ne bezduvodnˇ ˚ vlivu muˇ e oznaˇcuje ˚ pojmem lidská dustojnost“. ” Zkrátka ten, kdo nezleniv´ı, jelikoˇz v´ı, zˇ e na nˇej cˇ ´ıhá acedia nebo unynje, brzy postˇrehne, zˇ e odstup mezi n´ım ˚ a kaˇzdym ´ ı má jednu vyznamnou a jeho souˇcasn´ıky narust´ vlastnost: stejné ´ rokem, ne-li mˇes´ıcem. Rozumové usil´ ´ cˇ innosti vyˇzaduj´ı stále ménˇe cˇ asu, cˇ ´ımˇz se posiluje schopnost vytvárˇ et zkratky, pˇrespoln´ı cesty. Následkem toho ztrác´ıme smysl pro slova a obrazy, jeˇz poskytuje trh, a vznikaj´ı tak nemalé problémy s novym ´ aristokratismem ˚ (. . .) vytˇr´ıbenych ´ duchu.


9

• 130 ˚ ehu Pˇremáhán´ı nicoty, jeˇz nás obkliˇcuje, nen´ı niˇc´ım novym ´ a cˇ lovˇek byl tˇemto zkouˇskám vystavován v prubˇ ˇ ıma a helénistické civilizace nebyl nikdy tak bezbranny. tis´ıcilet´ı neustále. Ale od dob antického R´ ´ Jsou to násled˚ ˚ ky vˇedecké revoluce rozmˇelnˇené a pusob´ ıc´ı na lidovou pˇredstavivost právˇe t´ımto zpusobem. • 132 (. . .) Avaritii nejménˇe zat´ızˇ ená je stˇredn´ı vrstva tˇech, kdo nejsou pˇredurˇceni k chudobˇe ani k bohatstv´ı. V této prostˇredn´ı vrstvˇe se obecnˇe potvrzuje zásada: budeˇs m´ıt pˇresnˇe tolik penˇez, kolik potˇrebujeˇs, ale pod podm´ınkou, zˇ e ti na nich nezáleˇz´ı. • 135 Beatrice v Dantovˇe Boˇzské komedii znamená velice silny´ symbol, protoˇze je pˇresnˇe ve stejné m´ırˇ e skuteˇcnou osobou i ztˇelesnˇen´ım netˇelesné lásky (nebo také ani jedn´ım nebo druhym, protoˇze se objevuje m´ısto nich, takˇze je ´ ˚ nelze oddˇelit). Ona také doprováz´ı Danta k vrcholum, a to doslova, protoˇze jej pˇrivád´ı na horu zemského Ráje ˚ ´ a vyˇ ı tam, kde konˇc´ı svoji ulohu Vergilius, tj. pˇrirozená magie umˇen´ı. ´ s a uj´ımá se pruvodcovstv´ ´ zenského vˇedom´ı, 1998 • Eroze naboˇ • 138 ´ (. . .) Nazval bych (. . .) 20. stolet´ı obdob´ım eroze kˇrest’anstv´ı. Vezmeme-li v uvahu, zˇ e tzv. západn´ı civilizace vznikla v srdci kˇrest’anstva a témˇerˇ se s n´ım ztotoˇznila, jde o velice vyznamn y´ fakt, jenˇz mus´ı zaj´ımat nejen ty, ´ ˚ ˚ e následky. Jevy jako kdo si rˇ´ıkaj´ı kˇrest’ané, ale i jejich odpurce, kteˇr´ı maj´ı sklon lehkomyslnˇe pˇrehl´ızˇ et jeho ruzn´ ´ náboˇzenstv´ı nelze hodnotit a srovnávat na urovni desetilet´ı. Pˇr´ıliv a odliv prob´ıhá v jejich pˇr´ıpadˇe v nepomˇernˇe delˇs´ıch cyklech. • 138 ´ redn´ı postaven´ı. Vˇedecky´ svˇetovy´ (. . .) Pˇred Kopern´ıkem byla Zemˇe stˇredem vesm´ıru, cˇ lovˇek na n´ı zauj´ımal ustˇ ˚ ehu posledn´ıch nˇekolika stolet´ı, sniˇzoval cˇ lovˇeka na urove ´ názor, ktery´ se utvárˇ el v prubˇ nˇ ostatn´ıch zˇ ivych ´ organismu˚ a srovnával ho s nimi. Samotny´ zˇ ivot se zmˇenil na jakousi zcela bezvyznamnou plesnivinu v neucho´ pitelném mnoˇzstv´ı galaxi´ı. Tento svˇetovy´ názor uzrál uˇz v 19. stolet´ı a na m´ıstˇe je otázka, proˇc aˇz tak pozdˇe, aˇz v naˇsem, 20. stolet´ı, na nás dolehla krize, která spoˇc´ıvá v tom, zˇ e jen s velikymi obt´ızˇ emi dokázˇ eme srovnat náboˇzenské pˇredstavy ´ ˚ ze to vysvˇetlovat stálost tradiˇcn´ıch pˇredstav a vˇer tam, kde nacházely oporu ve spoleˇcens vˇedeckymi ´ pojmy. Muˇ skych strukturách, takˇze si zásadn´ı zlom uvˇedomovali pouze nepoˇcetn´ı jedinci. D´ıla Dostojevského a Nie´ ´ tzscheho se ukázala jako prorocká a jejich diagnozy se v naˇsem vˇeku potvrdily. V poezii vyznaˇcil Mallarmé smˇer umˇen´ı bez transcendence, jeˇz si vystaˇc´ı samo se sebou. Devatenácté stolet´ı také pˇrineslo odtrˇzen´ı literatury a umˇen´ı od kˇrest’anstv´ı, i kdyˇz tato separace byla dosti zˇretelná jen zˇr´ıdka. • 139 Literatura a umˇen´ı 20. stolet´ı pop´ıraj´ı samotné základy kˇrest’anstv´ı. Jejich kvintesenc´ı je neustálá obˇzaloba exis´ redn´ı m´ısto, zapotence, která je bolestná a nedostateˇcná, ale m´ısto toho, aby cˇ lovˇeku pˇriznávaly vyjimeˇ cné, ustˇ ´ juj´ı ho do vyvojov´ eho rˇ etˇezce, vid´ı v nˇem pohyb atomovych ´ ´ cˇ a´ stic a chemické procesy, podˇrizuj´ı ho determi˚ nismu genu˚ takovym zˇ e jeho bytostná zvlásˇ tnost a jedineˇcnost zcela miz´ı. ´ zpusobem, • 139 ´ elu. Veˇskerá existence postrádá jakykoli Dvacátému stolet´ı je vlastn´ı pesimistická vize lidského udˇ smysl a je ´ poddána nezniˇcitelné moci cˇ asu, jenˇz ji unásˇ´ı k nicotˇe. Vˇedom´ı jednotlivce nen´ı schopno se nad tento fakticky´ stav povznést. Zárovenˇ se vˇsak vˇedom´ı stává jedinym ´ bohatstv´ım lidské bytosti a poezie a s n´ı i mal´ırˇ stv´ı ˚ pˇresouvaj´ı tˇezˇ iˇstˇe pozornosti z vnˇejˇs´ıho svˇeta na zpusob, jakym ´ je ve vˇedom´ı vn´ımán. Umˇen´ı pˇrestává byt ´ záleˇzitost´ı mimesis, tedy t´ım, cˇ ´ım bylo po celá stalet´ı, ponˇevadˇz k tomu, abychom nˇeco mohli následovat, mus´ıme vˇerˇ it, zˇ e to, co vid´ıme, je vybaveno objektivn´ı a skuteˇcnou existenc´ı, nezávislou na naˇsem vn´ımán´ı. Jestliˇze vˇsak odm´ıtáme metafyziku zaloˇzenou v Bohu, nic o podobné objektivn´ı existenci vˇec´ı nevypov´ıdá. • 140 (. . .) Dostojevského Bˇesi (. . .) jsou skuteˇcnym ´ kl´ıcˇ em k událostem 50. stolet´ı, nebot’ román analyzuje stav mysli antikˇrest’anu˚ tehdejˇs´ı doby. Hlavn´ı devizou ateistu˚ je vyrok: Nen´ı-li Boha, vˇse je dovoleno.“. Je nutné uznat, ´ ” zˇ e jde o logicky´ závˇer. Jejich energie se zcela oprostila od etickych ´ vazeb a soustˇredila se na prométheovsky´ ˇ ıc´ı pˇredem pouˇzit´ı jakychkoli c´ıl: sˇ tˇest´ı lidstva, které se mˇelo naplnit prostˇrednictv´ım revoluce ospravedlnuj´ ´ ˚ Revoluˇcn´ı skupina, kterou Dostojevskij vykreslil, je dokonalym prostˇredku. ´ portrétem strany, jeˇz dobyla v roce ´ 1917 v Rusku moc. Nen´ı na m´ıstˇe odp´ırat náleˇzitou uctu onˇem cˇ asto prostym, ´ nevzdˇelanym, ´ ale tradici vˇernym ´


10

lidem, kteˇr´ı spatˇrovali v ruské revoluci d´ılo Antikristovo, protoˇze samu podstatu revoluˇcn´ı ideologie tvoˇril ˚ ateismus a vraˇzdˇen´ı bylo spoleˇcnˇe se lˇz´ı uznáno za legitimn´ı prostˇredek. V dusledku toho byly povraˇzdˇeny nespoˇcetné miliony lid´ı. • 141 Ruská revoluce i revoluce nˇemeckého národn´ıho socialismu maj´ı urˇcité shodné rysy. Spoˇc´ıvaj´ı v odm´ıtnut´ı zˇ idovského a kˇrest’anského Boha etiky a souc´ıtˇen´ı. C´ılem byl v obou pˇr´ıpadech dokonaly´ stát, jehoˇz zformován´ı ˇ ˚ Obˇe ospravedlnovalo vˇsechny myslitelné zloˇciny. Koncentraˇcn´ı tábor je instituce, jiˇz nacisté pˇrevzali od Rusu. revoluce spojovalo rovnˇezˇ pˇresvˇedˇcen´ı, zˇ e nepˇr´ıtel, kterého je nutné fyzicky zlikvidovat, zahrnoval celé kategorie obyvatelstva vymezené pˇr´ısluˇsnost´ı k urˇcité tˇr´ıdˇe nebo rase. • 141 Ztráta vlivu náboˇzenstv´ı tvoˇr´ı nepochybnˇe pouze cˇ a´ st vˇseobecné zmˇeny. Ideologie pochodu vpˇred – totalitárn´ı ˚ poˇca´ tek ve vˇedeckém myˇslen´ı 19. stolet´ı, v jeho myˇslence hnut´ı si libuj´ı ve vojenskych ´ metaforách – má pˇrece svuj ˚ boje mezi jednotlivci s pˇreˇz´ıván´ım tˇech nejlépe pˇrizpusoben ych nebo boje mezi skupinami, at’ se uˇz jmeno´ valy tˇr´ıdy nebo národy. Darwin a Marx byli souˇcasn´ıky. Marxismus nˇekdy nab´ıral darwinistické zabarven´ı, zat´ımco národn´ı socialismus vykrmeny´ broˇzurkami zvulgarizovaného darwinismu s oblibou pouˇz´ıval socialistickou rétoriku. Komunismus i národn´ı socialismus znamenaj´ı okamˇzik, kdy vˇedecky´ svˇetovy´ názor opouˇst´ı ˚ pracovny uˇcencu˚ a zaˇc´ıná pusobit na lidské masy, do té doby ovládané náboˇzenstv´ım. • 142 Poˇc´ınaje osv´ıcenstv´ım zaˇc´ıná náboˇzenstv´ı pouˇz´ıvat obrannou taktiku, postupnˇe je vˇsak pˇrinuceno se zˇr´ıci jazyka ˚ vˇedy, oblasti svého rivala. Matematickym Boˇz´ı existence se dnes nikdo kromˇe maniaku˚ nezabyv´ ´ dukazem ´ a. Nam´ısto toho se hlavn´ı taktikou stala demytologizace, jinymi slovy vyprodej pozemku˚ náboˇzenstv´ı v nadˇeji, zˇ e ´ ´ se dá lépe hospodaˇrit na zmenˇsené rozloze. • 143 ´ zasnˇe bohatá sb´ırka novodobého mal´ırˇ stv´ı ve Vatikánu je dukazem ˚ Uˇ tolerance c´ırkve i jej´ıho pochopen´ı pro ˚ protoˇze pláten na cˇ istˇe náboˇzenská témata zahrnuje pomˇernˇe málo. obt´ızˇ e umˇelcu, • 143 Sacrum a profanum mezi sebou vedou boj nejen kolem mne, ale ve mnˇe samotném. Pˇrijmeme-li tento konflikt v celé jeho vyhrocenosti, pˇrinásˇ´ı nám to ten zisk, zˇ e zmiz´ı obraz pevnosti, v n´ızˇ se shromaˇzd’uj´ı vˇerˇ´ıc´ı obleˇzen´ı pohany. Nebot’, jak jsem jiˇz rˇ ekl, pˇredstavivost lid´ı naˇseho stolet´ı utvárˇ ená vˇedou a technologi´ı je tatázˇ , at’ uˇz ´ bereme v uvahu osoby mimo vyznán´ı nebo pouze nomináln´ı cˇ leny c´ırkve nebo praktikuj´ıc´ı vˇerˇ´ıc´ı. Ti, kdo chod´ı ˚ vˇerˇ it, naproti tomu lze uspˇ ´ esˇ nˇe pochybovat o tom, zˇ e by se do kostela, dávaj´ı podle vˇseho najevo svou vuli jejich myˇslen´ı v nˇecˇ em radikálnˇe liˇsilo od myˇslen´ı lid´ı, kteˇr´ı nikdy nepˇrekroˇcili práh kostela. Jinymi slovy, ´ ˇ i kdyˇz jedni i druz´ı, byt’ v rozd´ılném stupni, pocit’uj´ı jej´ı nesvˇet vyˇzaduje od vˇerˇ´ıc´ıch i nevˇerˇ´ıc´ıch svou dan, dostateˇcnost. • 145 ˚ V Bˇesech jsou popsány tˇri s´ıly, které v Rusku a v Evropˇe pusob´ ı. Tou prvn´ı je laická filozofie vˇedeckého rozumu pˇretvoˇrená v ponˇekud mlhavé liberáln´ı politické ideje. Tyto ideje se rozv´ıjely ve Francii a Nˇemecku, ale také v Rusku je pˇrevzala generace inteligence, jej´ızˇ mlád´ı spadalo do doby bouˇrlivého Jara národu˚ v roce 1848. Jej´ım pˇredstavitelem je v románu stary´ Vˇerchovˇenskij. Druhá s´ıla vzeˇsla z kritiky, j´ızˇ mlad´ı podrobili vágnost myˇslenek ˚ kteˇr´ı se tvárˇ´ı v tvárˇ spoleˇcenskym ˚ zachovali asi tak, zˇ e se vlk naˇzral, a koza svych ´ starˇs´ıch uˇcitelu, ´ konfliktum ˚ zustala celá: uznávali autoritu vˇedy, ale snaˇzili se zachránit nˇeco z kˇrest’anstv´ı, byt’ v rozˇredˇené podobˇe. V poli´ tické a sociáln´ı rétorice se s oblibou odvolávali na rovnost a spravedlnost nebo na platonsk´ e dobro a krásu. ˚ ˇ kteˇr´ı pod vudcovstv´ ˚ Jejich zˇ a´ ci a odpurci zároven, ım mladého Vˇerchovˇenského zaloˇzili revoluˇcn´ı stranu, se ˚ snaˇzili vyvodit z vˇedeckého cˇ i pseudovˇedeckého myˇslen´ı starˇs´ıch logické dusledky a dokázat, zˇ e pro koketován´ı s náboˇzenstv´ım nebo moralizován´ı uˇz nen´ı m´ısto. Vˇedecké premisy podle jejich názoru logicky vedly k nihilismu, a d´ıky tomu se cˇ lovˇeku poprvé v dˇejinách podaˇrilo osvobodit se k prométheovskému aktu, bez ohledu na dobro cˇ i na zlo. ˚ Stoj´ı za povˇsimnut´ı, zˇ e inteligence se k nˇemu chová pˇrez´ıravˇe, Tˇret´ı silou je v Bˇesech kˇrest’anstv´ı ruskych ´ muˇziku. ˇ i kdyˇz nˇekteˇr´ı (Satov) se k nˇemu vracej´ı a vytvárˇ ej´ı si nacionalistickou ideologii. Dˇejiny 20. stolet´ı dopsaly k Bˇesum ˚ komentárˇ . Dostojevskij chtˇel své nihilisty-revolucionárˇ e zkompromitovat a dˇej jeho románu se také toˇc´ı kolem vraˇzdy, které se dopustili, ale miliony vraˇzd mˇely zkompromitovat komunis´ cinnˇeji. Pokud jde o laicky´ humanismus Vˇerchovˇenského tickou utopii mladého Vˇerchovˇenského nepomˇernˇe uˇ seniora, ten i pˇres zesmˇesˇ nˇen´ı (tˇrebaˇze shov´ıvavé) dále prosperuje v západn´ı cˇ a´ sti svˇeta, i kdyˇz se boj´ı domyˇ ´ slet


11

˚ dusledky svych ´ premis. Zastupuj´ı ho v tom umˇen´ı a literatura, které ukazuj´ı, zˇ e jeho premisy konˇci ve slepé ˚ uliˇcce. Kˇrest’anstv´ı zaˇzilo za posledn´ı dvˇe stolet´ı rˇ adu porázˇ ek. Dostojevského odpurci patrnˇe mˇeli pravdu, zˇ e j´ım velebeny´ rusky´ muˇzik je zˇ ivelnym ´ ateistou“. Ale i kdyˇz se Dostojevskij mylil ´ v tom, zˇ e hledal duchovn´ı ” spásu v muzické mase, vystiˇ ´ znˇe rozeznal v mentalitˇe ruské inteligence pˇr´ıznaky, které prozrazovaly nejbliˇzsˇ´ı budoucnost Ruska. • 147 Otázka stoj´ı v podstatˇe takto: bud’ vˇerˇ´ım v absolutn´ı princip byt´ı, coˇz u cˇ lovˇeka vychovaného jako kˇrest’an vede ˚ nutnˇe k v´ırˇ e v Boha-ˇclovˇeka, a existenci svˇeta a cˇ lovˇeka se tak dostává oduvodnˇ en´ı, nebo odm´ıtnu jakykoli ´ základ a v´ıru a zárovenˇ s t´ım mus´ım uznat nahodilost a nesmyslnost vˇseho, takˇze se svˇet v mych ´ oˇc´ıch rozpadá a já se rozpadám s n´ım. Pˇredpokládejme, zˇ e má v´ıra je iluz´ı, ale v takovém pˇr´ıpadˇe alesponˇ z´ıskávám smˇer a právo hledat smysl, ktery, ´ jak usuzuji, existuje, ale je pˇrede mnou ukryt za závojem. V kaˇzdém pˇr´ıpadˇe vytka, ´ zˇ e se obelhávám, ztrác´ı svou váhu, nebot’ v takovém pˇr´ıpadˇe, tj. kdybych v´ıru pouze pˇredst´ıral, jakykoli rozd´ıl ´ mezi pravdou a falˇs´ı ztrác´ı nejmenˇs´ı opodstatnˇen´ı. Kdyˇz se naproti tomu rozhodnu pro nev´ıru, potom mus´ım pˇredem odm´ıtat jakoukoli koherenci v obraze svˇeta a doj´ıt k závˇeru, zˇ e mne nakonec cˇ eká stejná nicota jako vˇerˇ´ıc´ıho. • 148 Zdá se, zˇ e nová tvrzen´ı vˇedy jsou pˇr´ıznivá jednomu zvlásˇ tn´ımu druhu pˇredstavivosti kultivovanému mystiky, kteˇr´ı nikdy nebyli pˇr´ıliˇs ochotni l´ıcˇ it nám své zázˇ itky, protoˇze jim k tomu jazyk neposkytoval odpov´ıdaj´ıc´ı prostˇredky. Ve svych ´ d´ılech nejednou uvaˇzovali o relativitˇe cˇ asu a prostoru, takˇze Einsteinovy objevy jako by vycházely vstˇr´ıc jejich intuic´ım. Nikdy také nesouhlasili s mechanistickym ´ pojet´ım hmoty, kterou vˇzdy povaˇzoˇ ˚ vali za kondenzaci Boˇz´ı energie. Je nam´ıstˇe zduraznit, zˇ e zat´ımco klasick´ a fyzika se dala vysvˇetlit pomoc´ı názornych pˇredstav, jde nová fyzika natolik proti navyklostem naˇseho rozumu, zˇ e ve chv´ıli, kdy si chceme ´ cokoli pˇredstavit, nejsme schopni to pˇreloˇzit do slov. Neoˇcekávaná hloubka, podivnost aˇz vystˇ ´ rednost svˇeta jen potvrzuje hoˇrekován´ı mystiku˚ nad nedostateˇcnost´ı jazyka. ´ • Nemoralnost umˇen´ı • 155 Knize Michala Borwicze Ecrits des condamnés a` mort sous l’occupation allemande (Texty odsouzených k smrti za nˇemecké okupace), která vyˇsla v roce 1954 (Presses Universitaires de France) pˇrikládám vyjimeˇ cnou váhu z toho ´ ˚ ´ duvodu, zˇ e tvoˇr´ı prakticky´ a zcela mimoˇra´ dnˇe zˇretelny´ uvod do tematiky, která se dnes zaˇc´ıná rysovat na pozad´ı ´ sémiotiky neboli nauky o znac´ıch. Borwicz se zabyv´ ´ a kontrastem mezi zkuˇsenost´ı lid´ı odsouzenych ´ k smrti totalitn´ım státem a jazykem, v nˇemˇz tuto zkuˇsenost vyjadˇrovali. Dˇelali to vˇzdy prostˇrednictv´ım zdˇedˇeného zvyklostn´ıho jazyka, ktery´ byl vlastn´ı kulturn´ımu prostˇred´ı, jeˇz je zformovalo pˇred válkou. Chtˇeli po sobˇe zanechat ˚ stopu ve slovech, hledali vˇsak rovnˇezˇ zpusob, jak vyjádˇrit poznán´ı, které vn´ımali jako nˇeco zcela nového, ˚ aval pozadu, uchyloval se k horadikálnˇe odliˇsného od toho, co doposud o skuteˇcnosti vˇedˇeli. A jazyk zust´ ˚ (topoi) a formulac´ım, nebo v nich dokonce hledal utoˇ ´ ciˇstˇe. Ke stejnym ˚ jako Borwicz tovym um ´ vyraz ´ ´ závˇerum dojdou pravdˇepodobnˇe i ti, kdo se budou jednou zabyvat bohatou literaturou (básnˇe, p´ısnˇe, nápisy na zdech ´ cel), která vznikla v sovˇetskych ´ lágrech. • 158 ˚ stolet´ı po jeho smrti se to pˇrij´ımá klidnˇe, Ne jednat, ale byt ´ jednán – to Kafka vn´ımal jako tragédii, ale moˇzná pul jako by se vˇsichni sm´ırˇ ili s formulac´ı, kterou mnohem dˇr´ıve neˇz francouzˇst´ı strukturalisté pˇrinesl Gombrowicz: ne my mluv´ıme jazykem, ale jazyk promlouvá námi. • 158 (. . .) Je nepopiratelné, zˇ e vláda jazyka nad námi je velkym ´ objevem naˇs´ı doby. Zdá se, zˇ e dokázˇ eme vyjádˇrit ˇ pouze tolik, kolik nám toho neustále historicky podm´ınˇeny´ jazyk umoˇznuje. • Dehumanizace umˇen´ı, 1974 • 161 ´ dél arte, 1925 José Ortega y Gasset: La deshumanizacion • Ze sociologického hlediska spoˇc´ıvá podle mého názoru hlavn´ı rys nového umˇen´ı v tom, zˇ e dˇel´ı veˇrejnost do dvou kategori´ı: na ty, kteˇr´ı chápou, a ty, kteˇr´ı nechápou. Pˇredpokládá rovnˇezˇ , zˇ e jedna skupina je vy˚ e varianty lidského bavena orgánem porozumˇen´ı, zat´ımco té druhé byl odepˇren – jde tedy o dvˇe ruzn´ ˚ druhu. Nové umˇen´ı se evidentnˇe neobrac´ı na vˇsechny, jak to dˇelal romantismus, ale na zvlásˇ tn´ım zpusobem obdaˇrenou menˇsinu. Nel´ıb´ı-li se cˇ lovˇeku nˇejaké, ale rozum´ı mu, c´ıt´ı se byt ´ nad nˇe povznesen; nemá tedy


12

˚ ˚ zˇ a´ dny´ duvod k pobouˇren´ı. Nel´ıb´ı-li se mu vˇsak nˇeco proto, zˇ e tomu nerozum´ı, c´ıt´ı se byt ´ svym ´ zpusobem pon´ızˇ eny; ´ nesnesitelny´ pocit ménˇecennosti pak zákonitˇe vyvaˇzuje zuˇrivym ´ odsudkem nesnásˇ ej´ıc´ım odpor. ˚ erného obˇcana, aby si uvˇedomil, zˇ e je t´ım, kym Umˇen´ı mladych ´ uˇz samotnou svou existenc´ı nut´ı prumˇ ´ je – ˚ ernym prumˇ ´ obˇcanem, bytost´ı neschopnou pˇrijmout svátost umˇen´ı, hluchou a slepou k cˇ isté kráse. • 164 (. . .) To, co mˇelo byt ´ znamen´ım odliˇsnosti, se stalo pˇr´ıznakem snadnosti. De-humanizace umˇen´ı“, kterou v potu ” ˚ c´ıch mukách zapoˇcali vybran´ı duchové, se chopili duchové postˇredn´ı a – vezmeme-li v uvahu ´ tvárˇ e a v tvurˇ ˚ c´ıch poˇcinu. ˚ Nové umˇen´ı jim pˇredevˇs´ım jejich rozˇs´ırˇ enost po celém svˇetˇe – neschopn´ı jakychkoli skuteˇcnˇe tvurˇ ´ ˚ poskytlo mnohem vˇetˇs´ı sˇ ance neˇz to staré. Abychom v minulosti na nˇekoho dokázali zapusobit románem o tˇezˇ ce zkouˇsené nevinnosti natolik, zˇ e by se rozplakal jako zˇ elva, nebo abychom namalovali krajinu se západem slunce, k tomu bylo zapotˇreb´ı vlastnit jakys ´ takys ´ talent. Kritéria hodnocen´ı mˇela k dokonalosti vˇzdy daleko, ale jakmile se rozpadly i jejich zbytky, objevilo se na obzoru dehumanizované umˇen´ı a i ta nejvˇetˇs´ı odvaha“, i ta nejvˇetˇs´ı ” ˚ ernost. avantgardnost“ dnes uˇz neznamenaj´ı nic jiného neˇz nejvˇetˇs´ı prumˇ ” • 165 Skuteˇcná vˇec vˇzdycky pˇresahuje pojem, ktery´ ji mˇel postihnout. Objekt je jeˇstˇe nˇeco v´ıc a nˇeco jiného, neˇz co zahrnuje jeho idea. Idea je holy´ vzorec, je jako leˇsen´ı, jehoˇz prostˇrednictv´ım chceme dospˇet ke skuteˇcnosti. Ale v lidské pˇrirozenosti existuje urˇcity´ sklon, ktery´ nás svád´ı, abychom uznali, zˇ e skuteˇcnost je to, co si o n´ı mysl´ıme. Podlehneme-li mu, zamˇen´ıme skuteˇcnost s ideou, kterou pak v dobré v´ırˇ e povaˇzujeme za vˇec samu. Naˇse touha ˚ po skuteˇcnosti nás pˇrivád´ı k jej´ı dumysln´ e idealizaci. Je to pˇredem vrozená lidská dispozice. • 166 Pokud nesmˇerˇ ujeme od myˇslen´ı ke svˇetu“, potom se snadno zbavujeme jediného kritéria, s jehoˇz pomoc´ı ” ˚ zeme odliˇsit vlastnosti skuteˇcnych muˇ ´ vˇec´ı od pˇreludu˚ naˇseho rozumu. Z´ıskám-li vlivem drogy vnitˇrn´ı jistotu, zˇ e dokázˇ u létat, a vyskoˇc´ım pak z pátého poschod´ı, vˇeci se mi daj´ı poc´ıtit. Zruˇs´ım-li naproti tomu v umˇen´ı hie˚ zitych, rarchii vˇec´ı vázˇ nych jak je vn´ımá normáln´ı“ lidská pˇrirozenost, následky se nemus´ı dostavit ´ a neduleˇ ´ ” okamˇzitˇe, ale bude to krok smˇerem k vˇseobecnému chaosu a kdo v´ı, nakonec moˇzná ke kolektivn´ımu sˇ´ılenstv´ı. ´ • Konfesn´ı stat? • 167 ˚ Marxismus se mi vˇzdycky jevil jako dusledek hluboké eroze, j´ızˇ na evropském kontinentu, poˇc´ıtaje v to i Rusko, podlehla náboˇzenská pˇredstavivost cˇ lovˇeka. To pochopil Dostojevskij, jenˇz ve svych ´ Bˇesech vystihl v prorocké ˚ kteˇr´ı se snaˇzili dát smysl dˇejinám bez Boha. V tomto smyslu mˇela zkratce chován´ı a jednán´ı revolucionárˇ u, ˚ totalitami hnut´ı metafyzicky´ základ se zápornym evropského nihilismu“. ´ znaménkem a patˇr´ı k projevum ” • 168 ˚ ehu války, tak v následuj´ıc´ıch cˇ tyˇriceti pˇeti C´ırkev si v Polsku vydobyla mimoˇra´ dny´ moráln´ı kredit jak v prubˇ letech ateistické vlády, jeˇz se snaˇzila smazat hranice mezi dobrem a zlem skrze zmaten´ı jazyka. C´ırkev neustále pˇripom´ınala základn´ı hodnoty, a chránila tak to nejprostˇs´ı, stále pravdivé rozliˇsován´ı. Kompenzovala d´ıky tomu ´ radu. T´ımto zpusobem ˚ potˇrebu autority, jeˇz by nevyplyvala z mocenského postaven´ı, ale z povahy uˇcitelského uˇ ´ se Polsko stalo zem´ı dvou hierarchi´ı, domnˇelé hierarchie komunistického aparátu a skuteˇcné hierarchie, v jej´ımˇz ˇ cˇ ele stál kardinál Wyszinski, jenˇz byl v podstatˇe regentem neviditelné monarchie. Mˇel to sˇ tˇest´ı, zˇ e se doˇzil okamˇziku, kdy mohl pˇredat moc do rukou krále, j´ımˇz se stal jeden z jeho biskupu˚ Karol Wojtyłla, povyˇ ´ seny´ jako ˚ Tato podivuhodná paradigmatická moralita, kterou sehrály samy prvn´ı Slovan v dˇejinách na papeˇzsky´ trun. ˚ dˇejiny, se zapsala hluboko do vˇedom´ı Poláku˚ a zpusobila, zˇ e se Polsko projevuje jako ostrov vˇernosti c´ırkvi uprostˇred silnˇe odkˇrest’anˇstˇenych ´ zem´ı, jak smˇerem na západ, tak smˇerem na vychod. ´ • 168 Náboˇzenstv´ı samozˇrejmˇe nevyjadˇruje pouze touhu lidské duˇse po posvˇecen´ı existence a po vnitˇrn´ı rovnováze ´ cast´ı na obˇradech, kde potˇreba tvárˇ´ı v tvárˇ posledn´ım vˇecem cˇ lovˇeka. Náboˇzenstv´ı je rovnˇezˇ liturgi´ı a masovou uˇ byt ´ pospolu s ostatn´ımi stejnˇe smyˇ ´ slej´ıc´ımi a c´ıt´ıc´ımi má svébytnou hodnotu jak ve smyslu ztotoˇznˇen´ı se s bliˇzn´ım, tak vzájemného utvrzován´ı ve v´ırˇ e. Tyto dva aspekty náboˇzenstv´ı nen´ı moˇzné od sebe oddˇelit, i kdyˇz podle vˇseho odpov´ıdaj´ı dvoj´ımu druhu zboˇznosti: zboˇznosti vertikáln´ı a zboˇznosti horizontáln´ı. • 169 Co (. . .) podává nejlepˇs´ı svˇedectv´ı o vnitˇrn´ım svˇetˇe cˇ lovˇeka neˇz d´ıla jeho hlavy a rukou? • 170


13

˚ ˇ Duslednˇ e uplatnovan´ a odluka c´ırkve od státu ve Spojenych ´ státech nikdy nebyla náboˇzenstv´ı na pˇrekázˇ ku pˇri sˇ´ırˇ en´ı jeho vlivu; porovnáme-li dnes Spojené státy se západn´ı Evropou, zjist´ıme, zˇ e jsou mnohem ménˇe odkrest’anˇstˇené. Ohromná vˇetˇsina obˇcanu˚ USA se hlás´ı k nˇekterému z kˇrest’anskych ´ vyznán´ı, takˇze na jiná vyznán´ı nebo na osoby bez vyznán´ı pˇripadá dost malé procento. I kdyˇz statistiky mohou byt ´ v tomto ohledu zavádˇej´ıc´ı, potvrzuje je i poˇcet vˇenc´ıch, kteˇr´ı chod´ı do kostela. Nav´ıc má náboˇzenstv´ı v Americe uˇz odedávna sp´ısˇ horizontáln´ı charakter sociáln´ı vazby mezi pˇr´ısluˇsn´ıky daného lokáln´ıho spoleˇcenstv´ı. Tento charakter se dnes jeˇstˇe ˇ zvyraz nuje, coˇz se obrázˇ ´ı i v zes´ıleném zájmu o sluˇzbu vˇeci“ – at’ uˇz je j´ı svˇetovy´ m´ır nebo spravedlnost pro ´ ” ˚ Vatikánu je hospodárˇ sky slabˇs´ı nebo právo azylu. Rovnˇezˇ vztah americkych katol´ıku˚ k etickym ´ ´ pˇredpisum ˚ jinymi mnohem aktivnˇejˇs´ı neˇz u západn´ıch Evropanu: slovy se ti prvn´ı snaˇz´ı odstranit rozpor mezi t´ım, co se ´ hlasitˇe uznává, a t´ım, co se skuteˇcnˇe dˇelá, zat´ımco ti druz´ı se podle vˇseho smiˇruj´ı s permanentn´ım rozdˇelen´ım na vzneˇsenou, ale neˇzivotnou“ doktr´ınu a na zˇ ivot vynuceny´ samotnou prax´ı. ” • 171 Tam, kde pˇrevaˇzuj´ıc´ı katolická vˇetˇsina pohl´ızˇ ´ı na konfesn´ı menˇsinu nevraˇzivˇe jako na nˇekoho, kdo postrádá vlastnosti dobrého Poláka“, hroz´ı nátlak, ktery´ pˇredv´ıdal Thomas Jefferson. Velky´ poˇcet rodiˇcu˚ a dˇet´ı se bude ” ˚ takovému nátlaku stavˇet na odpor ve jménu svobody svˇedom´ı, ale dˇeti potom zustanou bez jakékoli náboˇzenské ˚ ´ ˚ ujist´ı-li prupravy. Samozˇrejmˇe mnoho záleˇz´ı na myˇslenkové urovni a pedagogickych ´ schopnostech katechetu; ´ ˚ ci sˇ kole jako l´ıhni antiklerikalismu. mne nˇekdo, zˇ e jsou vˇeci v upln´ em poˇra´ dku, odvolám své podezˇren´ı vuˇ • 174 (. . .) V zˇ a´ dné jiné komunisty ovládané zemi se nevytvoˇrila tak silná protiváha k oficiáln´ımu ideologickému ˚ blábolu jako v Polsku, kde vedle katolické univerzity pusobila tézˇ katolická vydavatelstv´ı i cˇ asopisy na vysoké ´ urovni. • 175 (. . .) Stˇredisko katolickych ´ intelektuálu˚ vdˇecˇ ilo za svoji pˇritaˇzlivost do znaˇcné m´ıry státu, jenˇz sˇ´ırˇ il náboˇzenstv´ı ˚ ci ploché a nezázˇ ivné doktr´ınˇe z´ıskával jiny´ neˇz politicky´ rozmˇer, protoˇze dialektického materialismu. Odpor vuˇ se op´ıral o svaté P´ısmo a celé bohatstv´ı myˇslenkovych jinymi slovy ´ i umˇeleckych ´ dˇel P´ısmem inspirovanych, ´ ´ o tradici kˇrest’anské Evropy. Právˇe toto intelektuáln´ı prostˇred´ı nejlépe udrˇzovalo spojen´ı s myˇslen´ım a tvorbou Západu, a to jak v jejich náboˇzenské, tak i nenáboˇzenské podobˇe. Ale s okamˇzikem zániku ateistického státu a s n´ım i nutnosti mu cˇ elit se staré uspoˇra´ dán´ı vrátilo se zarázˇ ej´ıc´ı silou, jako kdyby se lidská spoleˇcenstv´ı rˇ´ıdila principem homeostatu: intelektuáln´ımu katolickému okruhu se uˇz dostalo oznaˇcen´ı zˇ idi a zednárˇ i“. ” • 176 S náboˇzenstv´ım se následkem v´ıtˇezstv´ı vˇedy, obzvlásˇ t’ v 19. stolet´ı, stalo nˇeco neblahého a nen´ı vylouˇceno, zˇ e dodnes máme co cˇ init s fenoménem opoˇzdˇeného vˇedom´ı, tj. zˇ e naˇse pˇredstavy o vesm´ıru a lidském svˇetˇe ustr´ nuly na urovni 19. stolet´ı a zˇ e my sami se nedokázˇ eme zmoci na nová pojet´ı, která by mˇela bl´ızˇ e k tomu, co se od ˚ té doby udalo ve vˇedeckém myˇslen´ı. Nedokázˇ eme to pˇredevˇs´ım z duvodu absence adekvátn´ıho jazyka, o cˇ emˇz dnes koneckoncu˚ svˇedˇc´ı jak nepˇreloˇzitelnost nˇekterych zásadn´ıch intuic´ı poeinsteinovské vˇedy, tak bezrad´ nost teologie. Pˇritom se zárovenˇ s projevy rozpadu a dekadence odehrává mnoho pozoruhodného a skuteˇcnˇe pˇricház´ı nˇeco nového“: to si uvˇedomuj´ı lidé, kteˇr´ı hledaj´ı znamen´ı, náznaky v oblasti poezie, mal´ırˇ stv´ı cˇ i hudby ” nebo také, coˇz je moˇzná pˇresnˇejˇs´ı, v oblasti, jeˇz se dá vymezit pouze pˇribliˇznˇe. ˇ c pronesena´ na Svˇetovém setkan´ ´ ı basn´ ´ ık˚ • Reˇ u, Montreal, zárˇ´ı 1967 • 177 ´ Uctyhodn´ a slova uvadaj´ı a vytrác´ı se z nich smysl ve chv´ıli, kdy jich prostˇredky masové komunikace zaˇc´ınaj´ı pouˇz´ıvat k prodlouˇzen´ı velkého zmatku. • 178 ˚ (. . .) Jsem pˇresvˇedˇcen, zˇ e jedinym k básn´ıkovˇe existenci je otevˇr´ıt novou dimenzi pˇred t´ım, kdo ho cˇ te, ´ duvodem tak, aby se pro jeho cˇ tenárˇ e stávala stále vˇetˇs´ı vásˇ n´ı sama záleˇzitost zˇ ivota. • 179 Nen´ı pravda, zˇ e kontemplace, jeˇz cˇ lovˇeka vede k vˇecˇ nym ´ pravdám, k tomu, co je nepromˇenlivé, jej odvrac´ı od jeho pozemskych ´ povinnost´ı. Pˇredmˇetem kontemplace je celá lidská skuteˇcnost, a ta, tˇrebaˇze je podˇr´ızena nevyhnutelnym ´ nutnostem lásky a smrti, nen´ı nicménˇe podˇr´ızena zákonu vˇecˇ ného návratu. Je vˇzdy a neustále, v kaˇzdém roce, v kaˇzdém mˇes´ıci nová a nepojmenovaná. Kontemplace, o n´ızˇ hovoˇr´ım, nás podnˇecuje k tomu, abychom ustaviˇcnym ´ pˇretvárˇ en´ım jazyka zachytili onu podivuhodnou hru mezi t´ım, co je stálé, a t´ım, co je promˇenlivé. Jestliˇze poezie nebere v patrnost tuto dvoj´ı povahu naˇs´ı zkuˇsenosti, zaplétá se do faleˇsnych ´ dilemat


14

a stav´ı napˇr´ıklad individuáln´ı proti kolektivn´ımu a v´ıce versa. Obrac´ı-li se pouze k tomu, co je nemˇenné, hroz´ı j´ı akademismus. • 180 Kl´ıcˇ k mnoha záhadám naˇs´ı doby je moˇzná skryt v onom odstupu, ktery´ oddˇeluje básn´ıka z takzvanˇe zasvˇeceného prostˇred´ı od masy odkázané na pˇr´ıliˇs zjednoduˇsené myˇslen´ı. ˇ edská královská akademie, Stockholm, prosinec 1980 ˇ c pˇri pˇrevzet´ı Nobelovy ceny za literaturu, Sv´ • Reˇ • 184 ˚ e styly a formy vypracované Kaˇzdy´ básn´ık je závisly´ na generac´ıch, které psaly v jeho rodném jazyce, dˇed´ı ruzn´ ˚ tˇemi, kdo zˇ ili pˇred n´ım. Zárovenˇ vˇsak c´ıt´ı, zˇ e dosavadn´ı zpusoby vypovˇ edi neodpov´ıdaj´ı jeho vlastn´ı zkuˇsenosti. ´ ˚ Pˇrizpusobuje-li se, slyˇs´ı uvnitˇr hlas varuj´ıc´ı pˇred maskami a pˇrevleky. Jestliˇze se bouˇr´ı, dostává se do vleku ˚ ych ˚ Staˇc´ı, bohuˇzel, aby vydal prvn´ı sb´ırku verˇsu, ˚ a je chycen. Sotva vˇsak souˇcasn´ıku˚ a ruzn ´ avantgardn´ıch smˇeru. staˇc´ı zaschnout tiskaˇrská cˇ ernˇ a uˇz mu d´ılo, jeˇz se jevilo jako nˇeco nejvlastnˇejˇs´ıho, pˇrijde najednou závislé, pˇr´ıliˇs poplatné urˇcitému stylu. Jedinou adekvátn´ı reakc´ı na nejasné vyˇ ´ citky svˇedom´ı je hledat dále a vydat kn´ızˇ ku ´ en´ı podobné honby se jev´ı v nedohlednu. A dokonce se muˇ ˚ ze stát, novou; vˇsechno se tak opakuje znovu a vyustˇ ˚ ˚ zi a prcháme vpˇred pˇred nˇecˇ ´ım, zˇ e kdyˇz zde t´ımto zpusobem zanecháváme po sobˇe kn´ızˇ ky jako uschlou had´ı kuˇ co jsme pˇredt´ım udˇelali, dostane se nám za to Nobelovy ceny. • 187 ˚ ze rovnˇezˇ kontrolovat jazyk, a to nejen prostˇrednictv´ım cenzurn´ıch zákazu, ˚ ale t´ım, zˇ e (. . .) Kdo má moc, muˇ zmˇen´ı smysl slov. Zvlásˇ tn´ı fenomén pak tvoˇr´ı jazyk nesvobodné spoleˇcnosti, ktery´ si osvojuje urˇcité ustálené návyky: celé oblasti skuteˇcnosti pˇrestanou existovat pouze proto, zˇ e postrádaj´ı pojmenován´ı. • 193 ˚ Mám za to, zˇ e jsme povinni veˇrejnˇe dosvˇedˇcovat naˇse spojen´ı s urˇcitymi jmény, protoˇze t´ımto zpusobem jasnˇeji ´ urˇc´ıme svoje m´ısto a postoj, neˇz kdybychom uvádˇeli jména, proti kterym ´ se ve vˇs´ı rozhodnosti stav´ıme. ˇ c po obdrˇzen´ı cˇ estného doktoratu, ´ • Reˇ Katolická univerzita v Lublinu, cˇ erven 1981 • 196 ˇ ıkám to Zaˇc´ınáte-li psát verˇse, radˇeji s t´ım skonˇcete. A jestliˇze uˇz p´ısˇ ete básnˇe, nesnaˇzte se je publikovat. R´ proto, zˇ e tiˇstˇené slovo má obdivuhodnou schopnost zatuhnout ve tvaru, jenˇz se autorovi zakrátko stane ciz´ım a v nˇemˇz uˇz nepoznává sama sebe. Nicménˇe mus´ı za nˇe nést zodpovˇednost, nebot’ je podepsal vlastn´ım jménem ˚ a pˇr´ıjmen´ım. T´ımto zpusobem vˇse, co je pro nˇeho minulost´ı, vytvárˇ´ı spoleˇcensky´ obraz jeho d´ıla a osoby. Sledoval nˇeco a uˇz uˇz se mu zdálo, zˇ e se mu to podaˇrilo zachytit; to, co vycházelo z jeho pera, chápal jako pokusy, ˚ jako prupravu k opravdovému d´ılu. A jednoho dne se ohl´ızˇ ´ı zpˇet a zjiˇst’uje, zˇ e veˇskerá doˇcasná forma se stává jeho trvalym ´ domem. Je uvˇeznˇen ve formˇe, coˇz mu brán´ı v dalˇs´ım hledán´ı, nebot’ nad n´ı uˇz nemá kontrolu. • 198 ˚ a dˇelen´ı, snadno potom pˇrehl´ızˇ ´ıme, co lidi spojuje. Stejnˇe tak jako cˇ lovˇek vˇerˇ´ıc´ı se dnes mezi Zavád´ı-me-li ruzn´ svymi nejbliˇzsˇ´ımi setkává s osobami nevˇerˇ´ıc´ımi a naopak, tak se cˇ lovˇek nevˇerˇ´ıc´ı mus´ı ve své bezprostˇredn´ı ´ bl´ızkosti vyrovnávat s v´ırou. A jsem pˇresvˇedˇcen, zˇ e jedni i druz´ı pˇr´ısluˇsej´ı k jedné a tézˇ e duchovn´ı rodinˇe, ´ ´ spojuje-´ıi je navzájem ucta k velikému tajemstv´ı existence svˇeta a cˇ lovˇeka, chovaj´ı-li v srdci pokorny´ udiv pˇred ˚ jakym labyrintem protikladu, ´ je násˇ zˇ ivot, a pˇestuj´ı-li u sebe dar pozornosti a vn´ımavosti, která pokud dosáhne dostateˇcné intenzity, se podle slov Simonˇe Weilové stává modlitbou. At’ si uˇz sami rˇ´ıkaj´ı jakkoliv, jsou pˇra´ teli ´ cˇ lovˇeka, nebot’ jejich postoj ucty je opakem pohrdán´ı, j´ımˇz svˇet a cˇ lovˇeka zahrnuj´ı samolib´ı vyznavaˇci teori´ı a doktr´ın, dávaj´ıc´ı na vˇsechno hotovou odpovˇed’. • 199 Pokud si mysl´ıte, zˇ e sláva je sladká, jste na velkém omylu. Kdo ji zakouˇs´ı, zakrátko se pˇresvˇedˇc´ı, jakym ´ je sláva pokuˇsen´ım, lécˇ kou a smrtelnym ´ nebezpeˇc´ım pro duˇsi. Obklopuj´ı-li nás lichotivá naˇseptáván´ı, potlesk a blysk´ ´ an´ı ˚ velice rychle podlehneme sebeobdivu a sebejistotˇe, která se jmenuje hybris a která, jak v´ıme z rˇ ecké fotoaparátu, tragédie, pˇrivolává spravedlivy´ trest. Mˇel jsem sˇ tˇest´ı, zˇ e jsem dlouho zˇ il v izolaci a samotˇe, a kdyˇz jsem psal, byl jsem pˇresvˇedˇcen, zˇ e jde o beznadˇejnou vˇec. Vavˇr´ıny jsou záleˇzitost´ı aˇz posledn´ıch nˇekolika let. A jestliˇze se mi podaˇrilo nˇecˇ eho dosáhnout, stalo se tak d´ıky samotˇe, oné hoˇrké uˇcitelce lid´ı moudrych. Nev´ım, jak obstoj´ım, ´ ˚ ´ cinnˇejˇs´ım lékem je m´ıt na pamˇeti cˇ istˇe obˇradnou a syma zda vubec obstoj´ım v této nové zkouˇsce. Moˇzná zˇ e nejuˇ ˇ an´ı a ovˇenˇcován´ı vavˇr´ıny. Pujdu ˚ bolickou povahu veˇrejného ocenov´ dokonce tak daleko a pˇriznám se, zˇ e právˇe ˇ jim pˇripisuji jakousi nahodilost vybˇ ych ´ eru ocenovan ´ osob v tom smyslu, zˇ e kdyby neexistovaly, bylo by tˇreba si


15

je vymyslet. Stejnˇe jako samota a nepˇr´ıtomnost cˇ tenárˇ u˚ nic nevypov´ıdaj´ı o hodnotˇe nebo nehodnotˇe d´ıla, nen´ı ˚ ani sláva dukazem pro nebo proti. Mnohé ve své dobˇe slavné si dnes pˇripomeneme nanejvyˇ ´ s pokrˇcen´ım ramen, zat´ımco jin´ı si udrˇzuj´ı vyrovnané postaven´ı s tˇemi, kdo za svého zˇ ivota pˇr´ıliˇs znám´ı nebyli.

Stano Krajˇci, 2.–29. 10. 2009

typeset by LATEX

Czesław Miłosz: SALIGIA a jiné eseje 1

Recommend Documents