Co znamenal pro Krista? Co znamená pro nás? O náboženské toleranci a intoleranci. Vzlety a pády. Problematické Velikonoce?

cena 34 Kč / ročník 39

www.i-brana.cz

O náboženské toleranci a intoleranci Rozhovor s Paulem Marshallem str. 6

Vzlety a pády Příběh Vladimíra Nedvěda str. 20

Problematické Velikonoce?

Co znamenal pro Krista? Co znamená pro nás?

Foto FLICKR, design Ondřej Košťák

K diskusi str. 30

Milí čtenáři,

před nějakým časem jsem byl svědkem toho, jak zkušený a „ostřílený“ kazatel byl při křtu svého vlastního dítěte tak rozrušen a dojat, že zapomněl křestní formulku. Pro nás přítomné to byl silný zážitek. Znovu jsme si uvědomili, že křest není něco jen tak všedního a obyčejného. Křest je jedním z ústředních témat křesťanské víry. Bez křtu není člověk křesťanem. S aktem křtu je spojena řada očekávání, ale i citově silně zabarvených osobních vzpomínek. Jen těžko bychom hledali více teologických témat, která vzbuzují tak velký rozruch, vzedmutí vášní i bouřlivých diskusí v rovině intelektuální a která přinášejí tolik nejasností a rozdílných zvyklostí v praxi. Křest může být i dobrou záminkou pro vyhranění se vůči těm, jejichž pochopení Písma je trochu jiné. Nasloucháme-li však hlasům z té či oné strany, brzy zjistíme, že nejvíce slyšet jsou ty, které se týkají záležitostí až směšně okrajových. Množství vody, případně stáří pokřtěného. V redakci časopisu Brána jsme se po důkladné rozvaze odhodlali „šlápnout do vosího hnízda“ a věnovat tématu křtu velikonoční číslo časopisu. Uvědomujeme si spolu s autorem pilotního článku kazatelem Davidem Beňou, že podstata křtu ukazuje právě k velikonočním událostem a ke kříži Pána Ježíše Krista. Nechceme autoritativně rozhodovat sporné otázky. Rádi necháváme zaznít mnohohlas názorů a věříme, že pozorní čtenáři objeví - každý sám pro sebe - to důležité. Přeji Vám hezké čtení a požehnané Velikonoce.

z obsahu:



3





6



SLOVO

Krev, Jidáš a vnější nádvoří ROZHOVOR

O náboženské toleranci... Křest



PŘÍBĚH

David Beňa

20

Vzlety a pády



EXEGEZE

Vladimír Nedvěd

22

Koloským 1,15-23



MÉDIA

24

V přímém přenosu



KULTURA

26

Život proti stínu



K DISKUSI

Jiří Lukl

Petr Raus

Bronislav Matulík

30

Problematické Velikonoce?



SERIÁL

33

Peníze novozákonní doby 3



POST SCRIPTUM

Bulletin RCB

připravujeme: Jiří Sedláček -vydavatel

Daniel Raus

TÉMA

10

34







Pavel Mošner

TÉMA

Boží vnoučata

Karel Fojtík

Jan Luhan

Krev, Jidáš a vnější nádvoří Matouš 21,1-14

C

o člověka napadne, když slyší slovo „krev“? Mě napadne: „krvavé dějiny“. Vidím za člověkem staletí plná krve. Války, boje o moc, intriky, utrpení a bolest. Ne, nejsem hrdý na to, že patřím do Evropy a že jsem křesťan příslušník náboženství, které vraždilo ve jménu své pravdy.

Krev

Země je plná krve. Mír je vydechnutí válkou rozbité země a příprava na válku novou. Více jak půl století se v Evropě neválčí. Zvykli jsme si na klid zbraní. Bible v 1Te 5,3 říká: „Až budou říkat ‚je pokoj, nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou“ nejen o druhém příchodu Krista, ale o každém období, v němž si člověk zvykne na pokoj. Snad říkáme, že není možné, aby přišly ke slovu zbraně, zášť a nenávist. Pravda je opačná. Zní: „Už dlouho žila země v klidu. Už nás zase pálí dobré bydlo v pokoji a míru.“ Válka byla vždy běžnou praxí národů. A člověk dnes není moudřejší, mírumilovnější a ohleduplnější, aby neválčil. Láska, která je k míru potřeba, totiž není věcí rozumu, ale srdce. Toho srdce, které má člověk, nejlstivější ze všech tvorů. Srdce, které je od dětství ve škole zanedbáváno, na rozdíl od rozumu, který je na školách pěstován a šlechtěn. Obrazně řečeno, člověk má stále větší a větší hlavu, ale menší a menší srdce. A se srdcem ztrácí i lásku.

Velikonoce předchází období půstu a modliteb za to, aby svět poznal Boží spásu. Velikonoce jsou svátky spasení. Oběti Božího Syna za tento svět. Kéž by bylo možné spasit svět domluvou. V dobách válečné vřavy člověk zjišťuje, co my lidé jsme vlastně zač. Jaké zlo v nás dřímá. Co jsme schopni druhému i sobě samému udělat, když nás popadne hněv. Jak tvrdé srdce máme a jak jsme umínění, když máme zasednout k jednacímu stolu. Kdyby bylo možno spasit svět domluvou, Bůh by to jistě učinil. Ale protože lid země ve své zatvrzelosti a hněvu prahne po krvi, musel krev vylít Boží Syn, aby svět mohl být spasen. Smrt je totiž to jediné, co člověka zastaví. Ježíš Kristus musel zemřít, aby svou smrtí zastavil šířící se zlo. Někdo snad namítne: „Vždyť se válčí dál i po tom, co Ježíš zemřel.“ Válčí, ale už ne mezi obrácenými a v srdci proměněnými Kristovými následovníky. Kdo jednou dostal nové srdce plné Kristovy lásky, nepozvedne zbraň proti bližnímu. To raději zemře sám. Ježíš řekl: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10,4245) Boží soud přichází vždy nejprve od domu Hos

podinova. Pro znepřátelené Kristovy učedníky jsou větší tresty než pro jiné lidi. Pohleďme na Jidáše.

Jidáš

Jidáš byl jedním z Dvanácti. Každý den trávil v úzkém kruhu Ježíšových učedníků. Jak to, že svou láskou i autoritou Ježíš proměnil srdce pyšného Matouše, zlodějského Zachea, lotra visícího na kříži po Jeho boku, ale ne srdce Jidáše? Ind Sadhu Sundar Sing již jako obrácený křesťan projížděl kdysi západní Evropou i Spojenými státy a žasl nad paradoxem, který si po celý další život nedokázal v hlavě srovnat. Vzpomíná, kdy si ho prvně naprosto jasně uvědomil. Píše: „Bylo to tehdy, když jsem vytáhl z řeky oblé kameny. Byly v řece tisíce roků. Roztloukl jsem je a užasl. Uvnitř byly zcela suché. Jak je to možné? Tisíce let ve vodě, a uvnitř stále suché?... Je to obraz srdce mnohých západních křesťanů. Přijali křesťanství. Žijí v křesťanské společnosti. Chodí do křesťanských církví. Jsou po celý život obklopeni křesťanstvím. Ale křesťanství se do jejich vnitřku nedostalo.“ I srdce Jidáše zůstalo zatvrzelé a netečné. Odpověď, že Jidáš byl předurčen, neobstojí. Boží srdce chce zachránit každou duši a nevybírá si ty, kteří budou zavrženi. Jidáš sám mohl za to, že je teď ve věčném zahynutí. Ježíš sice věděl v zorném úhlu věčnosti, jak vše dopadne, ale Jidáš ve svém lidském časovém horizontu měl svobodu rozhodnout se jinak. Podobně jako Kain těsně před bratrovraždou. Bůh Kainovi kdysi řekl: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Genesis 4,7) Stejně svobodné bylo i Jidášovo rozhodnutí zradit Ježíše za třicet stříbrných. Byla to běžná mzda za otroka. Velekněží, farizeové a zákoníci si tak Ježíše koupili jako sluhu na trhu. Políbením na tvář v noci v Getsemane Jidáš Ježíše označil, a tak zpečetil svou zradu tím nejpodlejším způsobem. Během Ježíšova působení přiklonili k Bohu svá

Pavel Mošner (43) kazatel CB nyní v Praze 2, ženatý, čtyři děti. Kdysi jsem se pro toto povolání rozhodl proto, že jsem chtěl sloužit věci Božího království na plný úvazek. Nelituji toho.

srdce mnozí hříšníci. Svých hříchů litovali mnohé prostitutky. Nad svým životem plakali i římští vojáci. Ale Jidáš, jeden z dvanácti Ježíšových nejbližších, zůstal neoblomen. To, že patříme mezi Ježíšovy učedníky, nás nemusí přivést k změně smýšlení. Naopak nás to může otužovat a zaoblovat jako ty kameny. Výsledkem pak je imunita vůči moci evangelia. To se stalo i Jidášovi. Nehnulo s ním žádné Ježíšovo kázání. Žádný div, který na vlastní oči viděl. Žádný pláč oslovených, štěstí uzdravených, radost očištěných. Ač viděl a na vlastní kůži zakusil Ježíšovu moc, neuvěřil, že je Boží Syn, neotevřel Mu své srdce a nepokořil se pod Jeho ruku. Zůstal sám. A protože se nepřimkl k Bohu a nevzepřel ďáblu, satan do něj v slabé chvilce vstoupil, a on pak už nemohl udělat nic jiného než zradit, peníze odhodit a oběsit se.

Vnější nádvoří

Provoz na vnějším nádvoří Jeruzalémského chrámu za dob Ježíše Krista nebyl takový, aby urážel zbožného Žida. Byly tu stánky s obětními zvířaty a směnárny, kde si poutníci mohli vyměnit své peníze. Bylo náležitě postaráno, aby nic z toho neproniklo do vnitřního nádvoří chrámového prostoru. Ale Ježíš s bičem v ruce přerušuje tyto obchody, aby vyčistil chrám pro příchod Božího království. Ani celkem slušný způsob obchodování ve vnějším nádvoří chrámu nebyl dost slušný, když přichází Boží království. Kde je vlastně chrám? Kde se ještě obchodovat smí a kde už je posvátný prostor? Kde je v našem srdci místo svaté a kde ještě můžeme konat všelijaké problematicky počestné záležitosti? Židé si mysleli, že na vnějším nádvoří se obchodovat může. I my si někdy myslíme, že stačí Boha ctít jen jednou v týdnu. Ale Ježíš byl jiného názoru. Po letnicích se od Ducha svatého dozvídáme, že Boží dům, to jsme my celí. Že ani část naší bytosti nemůže přebývat ve tmě, že Bůh chce být přítomen všemu, co konáme, na co myslíme, co říkáme. Že Bůh chce být všechno ve všem. Ježíš tak rozšířil posvátné místo chrámu i na vnější nádvoří. Neměli bychom rozšířit své chápání toho, co Bohu v našem životě patří? Neměli bychom rozšířit chrám svého srdce a dát se Bohu cele? Jak? Takto: „Neboť toto praví Panovník Hospodin: ‚V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvě ře vaše vítězství.‘“ (Iz 30,15) Pavel Mošner



Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, 110 00 Praha 1 ● e-mail: [email protected]

Stanovisko redakční rady ke zprávě uveřejněné v č. 2/2008 v rubrice Z domova

Srdečně Vás zdravím

a děkuji za stále lepšící se obsah i výborné grafické zpracování. Ať Vám Pán Bůh žehná! Jaromír Vlček, Trhový Štěpánov

Vážená redakce Brány,

jsem překvapen a rozhořčen, že jste otiskli prohlášení pana Ucháče, které poškozuje prezidentského kandidáta pana Švejnara, aniž jste si pořádně ověřili, zda-li je pravdivé a ukazuje se jako lživé, viz otevřený dopis T. Halíka na www.christnet.cz nebo prohlášení na www.claritas.cz. A jak se můžete s  prohlášením pana Ucháče ztotožnit, že pan Klaus se postavil za přirozenou roli rodiny, a tím podepřít pana Klause při prezidentské volbě, když víte, jak se bezostyšně přihlásil k tomu, že měl mladou milenku, to je morální příklad. Pan Švejnar a jeho rodina je úplně něco jiného. Stydím se za Vás, že si toto neuvědomujete a vědomě tím matete Vaše křesťanské čtenáře. Doufám, že se na stránkách Brány svým čtenářům omluvíte. S pozdravem Jan Trnka, člen CB Praha Vinohrady

Redakce časopisu BRÁNA ve zpravodajských rubrikách Z domova a Ze světa poskytuje převzaté agenturní informace. Tyto informace chtějí čtenáře pokud možno aktuálně seznámit s děním, které se týká křesťanů, církve nebo ekumeny. Zdrojem těchto informací jsou zpravodajské servery, jejichž věrohodnost byla ověřena. To samozřejmě neznamená, že tyto zdroje nemohou přinést informaci, která je v průběhu dalších dnů nebo týdnů korigována, jak tomu v mediálním světě bývá. Vítáme, že pan prof. Švejnar mj. právě pod tlakem otevřených dopisů p. Ucháče a následně prof. Halíka upřesnil své postoje k  eutanazii, k registrovanému partnerství i k adopcím dětí u homosexuálních partnerů. K tomu však došlo až po uzávěrce únorového čísla časopisu BRÁNA. Otevřený dopis prof. Halíka je datován 22. 1. – tedy v den, kdy byla Brána odeslána do tiskárny, a odpověď prof. Švejnara uveřejnil Christnet až 4. 2. – tedy den poté, co měla většina čtenářů únorové číslo Brány již v ruce. Uveřejněná informace proto přesně odpovídala stavu, který byl redakci v době uzávěrky znám. Věříme, že publikování této informace v médiích přispělo k tomu, že bylo stanovisko prof. Švejnara následně ujasněno. Odpověď Jana Švejnara uveřejněná na Christnetu 4. února 2008: Vážený pane magistře Ucháči, na Vaše důležité otázky mohu dnes (jak jistě chápete) odpovědět jen velice stručně: Pokud se týká eutanazie, jednoznačně stojím za svým vyjádřením v nedávném pořadu Radiožurnálu: Jsem proti eutanazii. Rozhodně bych nesouhlasil s uzákoněním úmyslného usmrcení nemocného. Pokud se týká adopcí dětí homosexuálními páry: Jsem si plně vědom hodnoty a nezastupitelné role klasické rodiny a rozhodně bych neschválil žádný zákon ve věci adopcí, který by dříve neprošel důkladnou veřejnou celospolečenskou diskusí, v níž by se vyjádřili odborníci různých oborů (včetně teologů a církví), kde by byly objektivně zváženy zkušenosti z ostatních zemí a kde by jistě měly zaznít i Vaše argumenty. Nepovažuji se za odborníka ve všech oborech a jistě bych zvláště v tak citlivých otázkách neprosazoval stanovisko, které bych nejprve důkladně neprodiskutoval s kompetentními lidmi. Doufám, že jsem se i v této stručné podobě vyjádřil dostatečně jasně a že má slova nezavdají příčinu již k žádným nedorozuměním či zkresleným interpretacím. Přeji Vám i Vašemu sdružení mnoho úspěchů ve Vaší práci. Budu rád, když si s Vámi v budoucnosti budu moci o všech těchto důležitých problémech podrobněji pohovořit. S pozdravem, Jan Švejnar

Redakce a administrace: Soukenická 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56, fax 222 31 64 62 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected] Číslo 3/2008, ročník Bratrské rodiny 40, Českobratrské rodiny 67 • Vyšlo 27. 2. 2008 • Vychází 10x ročně, cena 34 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík • Redakční rada: Mgr. Miloš Hejzlar, Jiří Sedláček, Jana Matulíková, Ing. Peter Komrska, Anna Chrásková, Ing. Karel Fojtík j.h. • Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Sovová Vydavatel: KODEX o.p.s. • IČ 13161229 • Ev. č. MKČR: E 5080 • Tisk: UNIPRESS s.r.o. Turnov Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.



O náboženské toleranci a intoleranci Rozhovor s Paulem Marshallem o náboženské svobodě v dnešním světě Kdybychom se podívali na stav současného světa jako celku, tedy z nadhledu na celou naši planetu co bychom viděli z hlediska náboženské svobody? Kdybychom to zprůměrovali na celý svět, viděli bychom zhoršující se situaci. Na některých místech, například ve východní Evropě nebo v latinské Americe, nastalo v posledních deseti nebo dvaceti letech zlepšení. Ale jinde - v jihovýchodní Asii, v Africe nebo jiných částech Evropy - tam se situace zhoršuje. Během studené války se každý domníval, že největší hrozbou pro svobodu je ateistický komunistický

Dr. Paul Marshall pochází z Velké Británie, dlouho žil v Kanadě a nyní ve Spojených státech. Dlouho pracoval pro organizaci Freedom House, nyní působí v Hudson Institute a je jedním z největších expertů na otázku náboženského pronásledování. O tomto tématu přednáší po celém světě. Je autorem řady knih, z nichž „Their Blood Cries Out“ (Jejich krev křičí) se stala podkladem pro přípravu Zákona o mezinárodní náboženské svobodě. Mezi jeho koníčky patří potápění za žraloky a fotografování.



systém, který ovládal šestinu světa. Není proto překvapením, že zhoršení situace nastává v době, kdy komunismus už neohrožuje většinu světa? Nemyslím, že je to překvapení. Panoval předpoklad, ze kterého vycházeli komunisté, ale i jiní, že náboženství časem zmizí, že s dalším pokrokem bude lidstvo moudřejší, bude se rozvíjet věda, člověk bude poznávat svět a náboženství budou pomalu mizet. Tento předpoklad se ukázal jako nesprávný. Svět je naopak stále více náboženský. Jednotlivá náboženství se stávají důležitými, ale to, že někteří lidé budou schopni pronásledovat jiné kvůli víře, se dalo čekat. Co se týče komunismu, většina lidí, kteří kdysi žili pod komunistickými režimy, je pod nimi stále. Je zde Čína, jež má tolik obyvatel, že většina lidí ovládaných komunismem byli a jsou Číňané. Otázka je, čemu vlastně představitelé tamního režimu věří. Asi to už nejsou pravověrní komunisté, ale tuto ideologii nadále používají a udržují. Takže komunismus nebo postkomunismus v takových místech, jako je Turkmenistán či Uzbekistán, představuje doposud značnou sílu a náboženská svoboda je tam nadále potlačována. Platí to pro Severní Koreu, Čínu, Vietnam nebo Kubu.

Když se tedy podíváme na mapu světa, která země je vůbec nejhorší? Nemohu vybrat pouze jednu nejhorší, ale pravděpodobně tři nejrepresivnější jsou Saudská Arábie, Írán a Severní Korea. Tedy dva radikálně muslimské státy a jeden komunistický. Podívejme se na naši planetu tentokrát z hlediska různých ideologií a myšlenkových systémů. Který z nich je nejrepresivnější? Když mluvíme o nejhorším potlačování náboženské svobody, je to radikální islám. Existují přežívající komunistické režimy, jež představují jiné problémy, ty ale nikam nesměřují, nerostou a nemají budoucnost. Lidé se dnes nehrnou do toho, aby se stali komunisty. Ale radikální formy islámu rostou po celém světě. Nejenom na Blízkém východě, ale i v jihovýchodní Asii, v Africe a jinde. Tyto verze islámu jsou vysoce represivní směrem k nemuslimům, ale také k samotným muslimům. Většina obětí radikálního islámu jsou muslimové. Přívrženci radikálního islámu zabili nejvíc muslimů, poslali nejvíc muslimů do vězení a nejvíc muslimů pronásledují. Platí to o Saudské Arábii nebo o Íránu, ale i pro místa, kde jsou občanské konflikty nebo války, jako je Alžírsko, nebo súdánský Dárfur. Tam umírají statisíce muslimů díky režimu radikálního islámu. Také Al-Kajda a další skupiny v Iráku občas zabijí Američana, ale většinou Iráčany. Na jednoho mrtvého Američana připadá 50 zavražděných Iráčanů. Tyto skupiny jsou hrozbou pro každého, ale hlavně pro muslimy. 

Ještě jeden pohled na mapu světa. Které náboženství je nejvíc pronásledované? Jsou to hlavně malá náboženství. Bahai, víra, jež má svůj počátek v Íránu před zhruba 150 lety, a mnoho muslimů, hlavně radikálních, považuje její následovníky za heretiky nebo odpadlíky. Prakticky všude v islámském světě bahaisté trpí a jsou otevřeně pronásledováni. Například v Íránu nemají právní postavení, to znamená, že se právně nenarodí, nemohou jít na univerzitu, nemohou mít zaměstnání, nemohou se ženit nebo vdávat. Když v Íránu zabijete příslušníka hnutí Bahai, nemá to žádné právní důsledky, nic se vám nestane, protože zavražděný nemá žádný status, je to jako zabít ptáka, tamní zákony to prostě nezajímá. Takže bahaisté nesmírně trpí. V  rámci náboženských frakcí jsou tvrdě pronásledovaní také tibetští buddhisté - většina jich žije přímo v Tibetu, kde je utiskuje Čína. Tyto malé skupiny trpí nejvíc. Ale nejpronásledovanější náboženství co do počtu obětí je křesťanství. Někteří to připisují skutečnosti, že jde o největší náboženství, hlásí se k němu třetina lidstva. Křesťané jsou pronásledováni v komunistickém a postkomunistickém světě, jsou obětí různých forem nacionalismu a jsou jedním z cílů radikálního islámu. Takže nejtvrdší pronásledování postihuje bahaisty a tibetský buddhismus a nejvíc pronásledovaných mají křesťané. Mnoho lidí věří, že s pokračující demokratizací bude pokračovat i náboženská svoboda. Je náboženská svoboda vedlejším produktem demokracie? Záleží, co myslíme pod demokracií. Já žiji a pracuji ve Washingtonu, kde tamní vláda dává velký důraz na šíření demokracie ve světě. Přál bych si, aby používali radši jiné slovo, protože demokracie může znamenat různé věci. Může znamenat i to, že někdo vyhraje volby a potom udělá, co se mu zachce. Nacisté přišli v Německu k moci prostřednictvím voleb. Dal bych proto přednost termínu „svoboda“, protože když se shodneme jenom na tom, že vládnout má většina, může se dít mnoho špatností. Šíření svobody a občanské společnosti ale znamená existenci svobody tisku, nevládních organizací, rozkvět vzdělávacích 

institucí. To je otevřená společnost. Když se šíří, prohlubuje se i náboženská svoboda. Když se ale všechno zredukuje na přání, aby většina dostala, co chce, pak se náboženská svoboda krátkodobě může zhoršit. Na palestinských územích přišel k moci Hamas prostřednictvím voleb. Kdyby byly v Egyptě spravedlivé volby, vyhrálo by Muslimské bratrstvo. Ale co se stane, když tito lidé získají moc? To je velký problém. Takže spíš než jenom zdůrazňování demokracie, je podle mě lepší opakovat: potřebujeme svobodné volby, svobodu projevu a svobodnou společnost. Jednou z charakteristik západní společnosti je oddělení náboženství a politiky nebo-li církve a státu. Islám, speciálně politický islám, nic takového nezná. Může tedy existovat islám společně s demokracií, nebo se obojí vzájemně vylučuje? Záleží na tom, který druh islámu. Toto náboženství má mnoho verzí. Takže na jedné rovině určitě ano, demokracie může existovat s islámem. Největší islámská země na světě je Indonézie. Nějaký čas tam vládl generál Suharto, který nebyl islamistou, jen autokratem. Koncem 90. let musel odstoupit a Indonézie má od té doby svobodné volby, je to svobodná země. Jsou i menší státy, o kterých se příliš nemluví, Mali nebo Senegal. Jsou chudé, z 99 % islámské, ale svobodné a otevřené. Takže možné to je, ale musí jít o takovou formu islámu, která respektuje otevřenou, pluralitní společnost a duchovní různost. Nesmí to být verze, jež vezme starší verzi islámských zákonů a pokouší se přinutit každého, aby se jim podrobil. Většina směrů, které řadíme do kategorie „politický islám“‚, představuje pro demokracii hrozbu. Ale pokud máme muslimy, kteří uznávají rozdíly mezi politikou a náboženstvím a chápou, že se politika a náboženství sice mohou překrývat, ale jinak jsou od sebe oddělené, mohou to být dobří demokraté. Co tedy může Západ konkrétně dělat? Samozřejmě, Spojené státy mají ve světě velký vliv a mohou leccos prosadit, ale co mohou dělat malé země, jako je například Česká republika?

Foto Vendula Uhlíková

kromých nebo veřejných zdrojů umožnit, aby na veřejnosti zazněl hlas jejich autorů. Oni existují, ale na rozdíl od radikálů nemají organizace, nemají fondy a myslím, že taková země, jako Česká republika, jim může pomoct.

Myslím, že mohou dělat několik věcí. Mohou dělat dokonce věci, jež jsou pro Spojené státy nemožné. Problémy islámského světa nejsou jediné, ale když se na něj podíváme, klíčovou věcí je myšlenková bitva v samotném islámu. Pro nás všechny je důležité, aby v ní zvítězili muslimové oddaní svobodě a otevřené společnosti. Otázka zní: jak jim můžeme pomoct? Spojené státy zde mají vážný problém. Ve chvíli, kdy pošlou peníze nebo reformátory povzbudí, má to opačný efekt - prakticky jsou diskreditovaní, protože odpůrci o nich hned řeknou, že slouží nevěřícím a jsou nástrojem imperialismu. Česká republika je v lepší pozici. Když nějakého reformátora podpoří, mohou se ozvat hlasy, že se stal nástrojem českého imperialismu, ale příliš hodnověrně to nezní. Takové země, jako Norsko nebo Holandsko jsou hodně aktivní a čelí podstatně menšímu podezření. Často pomůže, když se o někom ví, když se veřejnost dozví, kdo jsou nějací muslimští reformátoři a za co vlastně bojují. Takové země, jako je Saudská Arábie, věnují každoročně miliardy dolarů na propagaci vlastní formy islámu ve světě. Otázkou je, zda my dokážeme podporovat alternativu? Když si vezmeme knihy, jaké islámské knihy jsou vlastně dostupné? Před pár lety mi indonézský prezident Wahíd, úžasný člověk, řekl: „Indonézie je zaplavená překlady z arabštiny. Přicházejí z Blízkého východu, jsou militantní, strašné a mají zhoubný vliv.“ A povídá: „Chtěl bych vidět překlady knih indonézských muslimů do arabštiny, jak se prodávají na Blízkém východě - to jsou totiž knihy kulturně senzitivní.“ Takže zajímavým projektem by bylo zjistit, jaké knihy vlastně vydávají muslimové v Indonézii, Malajzii nebo v Maroku a ze sou-

Existuje populární víra, že kde jsou mučedníci, tam se začne šířit víra, za kterou umírali. Je to pravda? Není to vždycky pravda. Obecně platí, že mučedníci jsou pro mnoho lidí inspirací. Řeknou si: já sice takové přesvědčení nemám, ale páni, co oni za to dokážou obětovat! Tím vzniká otevřenost. Na mnoha místech církve rapidně rostou, například v Číně nebo ve Vietnamu. Odhaduje se, že největší růst křesťanství, větší než kdykoliv v dějinách a na jakémkoliv místě, se odehrává právě nyní v Číně. A probíhá v podmínkách tvrdého pronásledování. Když se tam komunisté chopili moci, vyhnali ze země všechny zahraniční misionáře a čínští křesťané byli ponecháni vlastnímu osudu. Dlouho o nich nebylo slyšet, ale v posledních dvaceti nebo pětadvaceti letech přišla exploze. Je to přitom výhradně domácí růst bez vnější pomoci. Podobně je to ve Vietnamu. Takže v těchto případech pronásledování pomohlo. Našli bychom i příklady v Africe. Ale není to tak vždycky. Když se podíváme na Írán nebo Irák, to jsou země s dlouhými dějinami křesťanů. Než se staly islámskými, byly většinově křesťanské. V různých okamžicích dějin, a hlavně v posledních desetiletích mnozí křesťané zemřeli, mnozí skončili ve vězení a obrovské množství jich odtud odešlo. Momentálně v Iráku tvoří náboženské menšiny z 90 % křesťané, jsou tam ale i jiné skupiny, například jezidové. Menšiny tam přitom rychle mizí. Takže na Blízkém východě mučednictví často  žádný růst víry neznamenalo. Daniel Raus ČRo6, Výzvy přítomnosti (22. 09. 2007)



Čím byl křest pro Pána Ježíše? Povoláním ke službě, a tak i rozsudkem smrti. Vyznáním lásky, a tak i zárukou života. Čím je křest pro nás? Podívejme se na tuto otázku z několika úhlů.

DAVID BEŇA

10

Ježíšův křest

Proč je ale křest pro Ježíše (a jeho následovníky) něčím tak bolavým? Proč by měl být přímo synonymem smrti a opuštěnosti? Nestal se snad Ježíš u Jordánu jedním z mnoha, členem nového Izraele? Křtitel Jan ho chtěl sice z této rodiny vyčlenit a odlišit od ostatních: „Já bych měl být pokřtěn od tebe,“ říkal Ježíši; a zástupům: „Ten, který přichází, je silnější než já.“ (Mt 3,11.14) Ježíš však tuto výlučnost odmítl a chtěl „do vody“ spolu s ostatními. Proč tedy najednou mluví tak podivně? Janův „křest pokání na odpuštění hříchů“ (Mk 1,4) neznamenal přece samotu a smrt!

Znamenal naopak společné vysvobození ze smrti, únik Izraele před nadcházejícím Božím soudem (Lk 3,7). Představoval způsob, jak se skrze pokání ze škodných plev proměnit v užitečnou pšenici a z  neplodného stromu ve strom obsypaný „ovocem pokání“, který nebude „vyťat a hozen do ohně“, nýbrž zachován pro věčnost (3,9.17). Janův křest znamenal, že Boží soud, ale tak i spása jsou za dveřmi; že Hospodin sbírá v hříšném Izraeli „svatý ostatek“, generaci pro zlom věku, ty, kteří obstojí a vejdou do Království. Neumíme asi jednoznačně rozhodnout, proč a jak Jan na křest přišel. Snad navazoval na očišťovací rituály esénů či farizeů a s tradiční prorockou autoritou „rozšířil“ oblast kultické čistoty na oblast čistoty vnitřní a etické (srov. Jer 4,4; Dt 10,16; Iz 1,16 aj.). Možná navázal na praxi tzv. proselytského křtu, jemuž byly podrobovány rodiny pohanů přestupujících k židovské víře, a udělal tak ze všech Židů pohany, kteří se – jak se při onom křtu říkávalo o proselytech – do Božího lidu musí teprve „narodit“ (srov. Lk 3,8; J 3,3). Možná Jan navázal na lidová očekávání, že poslední generace Izraele se bude podobat té „první“: že totiž příchod Mesiáše bude spojen s exodem na poušť a s očištěním lidu (srov. Ex 19,10; Ez 36,24nn; Iz 40,3nn; 1Kor 10,1nn aj.). Neznáme přesně kořeny Janova křtu. Rozumíme však alespoň zhruba, a přece dostatečně, co svým jednáním sledoval: provedl řez prostředkem národa Izraele a rozdělil Židy na ty, kteří v den Hospodinův neobstojí a kteří obstojí,

Ilustrace Ondřej Košťák

V

evangeliích jsou zaznamenány pouze dvojí Ježíšovy výroky o křtu. V jedněch, asi známějších, ustanovil vzkříšený Kristus křest „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“, jak je praktikován v církvi dodnes (Mt 28,19; Mk 16,16). V dalších mluví – ještě před Velikonocemi – o svém vlastním křtu: „Můžete být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ ptá se učedníků (Mk 10,38n); a jinde jim přiznává, že „křtem mám být pokřtěn, a je mi úzko, dokud se nedokoná“ (Lk 12,50). Každý z těchto výroků se nachází v jiné souvislosti, oba však zřetelně mluví jednak o Ježíšově utrpení, jednak o důsledcích, které z něj vyplývají pro jeho následovníky: že totiž budou pokřtěni stejným křtem (Mk 10,39) a že stejně jako Ježíš zakusí „ohnivou“ bolest mezilidského rozdělení a opuštěnost smrti (Lk 12,49nn).

11

kteří zahynou a kteří budou žít (Lk 3,7nn). A Ježíš, pokřtěný spolu s dalšími, patřil mezi zachráněné, mezi ty, které Janovo prorocké slovo vyvedlo na poušť vstříc Spasiteli Hospodinu (Iz 40,1nn aj.). Odkud tedy ona úzkost (Lk 12,50)? Proč Ježíš očekával oheň a meč, když rozdělení už proběhlo ve vodách Jordánu, v srdcích kajícníků a nekajících? A proč křest ještě očekával, když ho Jan už pokřtil? U Jordánu se totiž stalo ještě něco: Ježíš se zástupem omilostněných nejen splynul, nýbrž z něj byl i vyzdvižen. Z nebe zazněla „bat kol“, „dcera hlasu“, jak říkali rabíni, Boží hlas, a o Ježíši, právě vystupujícím z vody, všem oznámil (Mt 3,17 par): „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil.“

Bůh vyznal Ježíši lásku; lásku, jakou chová k Izraeli, svému „prvorozenému synu“ (Ex 4,22; Oz 11,1). Hospodin oznámil, že Ježíš je pravým Božím synem, „modelovým“ Izraelitou, reprezentantem a zástupcem, počátkem a původcem obnoveného lidu (a lidstva). Jako by se v něm koncentrovala, „stala tělem“ celá minulost a celá budoucnost Božího lidu. Ale „bat kol“ řekla ještě víc; nebeská slova odkázala ke královským žalmům (Ž 2,7) a Ježíše označila za Pomazaného Hospodinova, za Krista, ale především citovala začátek Izajášových proroctví o tzv. „Hospodinově služebníkovi“ (Iz 42,1nn ad.), který v moci Ducha svatého ponese nesvatost a vinu mnohých, a tak jim získá sprave-

Křest a přijetí do církve Je křest kromě vštípení v Krista také vnější formou vstupu do církve? Trváte ve vašem sboru při křtu také na přijetí do církve? Proč ano, proč ne?

Ano, křest chápu jako zapojení do Kristova těla. Je běžné, že ten, kdo je pokřtěn, vstoupí do sboru. Dokážu si představit vzácné výjimky, ale nemusel jsem je dosud řešit. Dokážu si také představit křest někoho, kdo pak vstoupí zároveň do sboru jiné denominace. Přemysl Pýter, Vysoké Mýto Ano, zpravidla je vnější formou vstupu do církve. Výjimky mohou být u malých dětí nebo psychicky labilních či nemocných lidí. Milan Let, Most Já osobně podporuji a prosazuji přijetí do sboru při křtu svatém. Důvod: Křtíme do Krista a viditelným výrazem tohoto zapojení je členství v místním sboru. Tradice mého sboru se však mění jen zvolna. Stanislav Stebel, Hrádek Ano, křest je vštípením do Krista a do církve. V našem sboru na

12

přijetí do církve při křtu netrváme, spíše důrazně doporučujeme. Důvodů je víc – věk, zralost… ve většině případů je křest i přijetí do církve současně. Pavel Škrobák, Zlín Jistě ano. V zásadě jsme pro, aby pokřtění byli i přijati za plnoprávné členy – samozřejmě. Ale v každém případě netrváme na brzkém přijetí za plnoprávného člena. Některé jsme „jen“ pokřtili a zatím nejsou členy. Někdy máme pocit, že někdo je zralý na křest, ale ne na členství. Snažím se vystihnout postoj staršovstva. Petr Jareš, Tábor Ano je. Ukazuje mi na to slovo zapsané ve Skutcích 2,41. Následkem Petrova kázání a působením Ducha svatého se mnozí posluchači obrátili ke Kristu a připojili se ten den ke konkrétnímu jeruzalémskému sboru. Proto trváme při křtu na přijetí do sboru, protože to osvědčuje Písmo.

Přistoupili jsme i na výjimku, kterou jsme učinili po pečlivém seznámení se s konkrétním případem, kdy jsme se sklonili k teologické slabosti křtěnce, abychom mu ji pomohli nést a pomohli mu z ní vyrůst. Daniel Smetana, Litomyšl Ano, chceme, aby při křtu vstupovali křtěnci do církve, abychom je mohli dále vychovávat, také aby nechtěli po sboru jenom služby. Neděláme ale nátlak! Otto Rusnok Ano, křest je neoddělitelný od členství. Na tom trvám (i když ještě nevím, jak to vidí náchodské staršovstvo). „Přijali slovo, byli pokřtěni a přidali se k nim…“ (Sk 2,41) Rostislav Staněk, Náchod

dlnost a život (Iz 52,13-53,12). Proto Pán Ježíš nazývá svou smrt „křtem“! Protože právě v jordánském křtu byl Božím hlasem veřejně povolán za „služebníka“, který má „získat spravedlnost mnohým“, „vzít na sebe jejich nepravosti“ a „položit svůj život v oběť za vinu“. Byl označen za „beránka vedeného na porážku“, jak říká Izajáš (Iz 53,10n), a za „beránka Božího, který nese hříchy světa“, jak Ježíšův křest a Boží slova interpretuje Jan (J 1,29.3234). Otec všem oznámil, že tento Ježíš je Boží „vyvolený Syn“: že totiž přijímá křest ne za sebe, nýbrž zástupně za všechny, za „prvorozeného syna“ Izraele; že ho Bůh povolal, aby se stal koncem starého a počátkem nového stvoření; aby jako Kristus Ježíš na sebe přijal křest a osud všech, tak aby všichni na sebe vzali Kristův křest a s ním aby nesli jeho oddělení a potupu, ale tak i jeho spravedlnost a život.

Náš křest

Byl-li křest Ježíšovi povoláním ke službě „beránka Božího“, čím je pro nás? Je mezi jeho a naším křtem nějaká kontinuita, nějaká souvislost? Jistě je, ne však „přímá“. Křest „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“, který Pán ustanovil po svém vzkříšení a který stojí na počátku viditelného členství v Kristově církvi, a Janův křest, jímž Ježíš i někteří z jeho učedníků byli pokřtěni a který rovněž udíleli (J 1,35nn; 3,26; 4,1n), nejsou totožné. Apoštolé je později zřetelně odliší s vysvětlením, že Janův křest byl křtem provizorním, přípravným („křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho,

Křest dětí

Podle ankety, prováděné na sborech CB před 3 lety, není křest dětí včetně nemluvňat zdaleka tak ojedinělý, jak jsem očekával. Zabýval jsem se tehdy i soukromou otázku, zda bych své dítě jednou také nenechal pokřtít. Nechtěl jsem, aby mé rozhodnutí bylo výslednicí různých klišé a předsudků. Nakonec se křtem dcery spěchat nebudeme. Ve svém příspěvku představuji dvě slepé uličky, kudy by se diskuse o křtu dětí ubírat neměla, a zároveň i možné východisko. První předsudek: „Přirozená svatost dětí“ Tato představa se opírá o 1.K 7,14. Pavel zde ale neřeší svatost dětí obecně, ale problém dětí, které jsou počaty ve smíšeném páru věřícího s nevěřícím. V dané době to byla zcela nová otázka, vždyť židé si brali pouze židovky a křesťané sami sebe také chápali jako lid svatý. Proto se Pavel snaží tyto smíšené rodiny uklidnit. Také některé Ježíšovy výroky jako by dětem připisovaly svatozář. Např. Lk 18,16n: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží ... kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Plyne z toho, že jsou děti přirozeně svaté, dobré, spravedlivé? Jistě ne. Pouze umí, na rozdíl od dospělých, dychtivě a bez rozpaků přijímat, co je jim darem nabízeno. Ve Staré smlouvě se o přirozené dobrotě dětí nedozvíme už vůbec nic. Není ale možné pominout, že děti a kojenci se těší zvláštní Boží protekci a požehnání, bývají už v dětství vyvoleny k závažným úkolům apod. Druhý předsudek: „Rodiče nemají právo křtít děti bez jejich vědomí“ Především bible žádná přirozená práva dítěte nezná. Podle Mezinárodní úmluvy práv dítěte sice má dítě právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Co z ní ale plyne? Křtít děti, protože mají právo být pokřtěny nebo ze stejné logiky věci děti nekřtít? Prakticky vzato jsme to ale my rodičové, kdo za děti ve věcech víry rozhodujeme, ať chceme nebo ne: učíme je, aby děkovaly za jídlo, sotva umí mluvit. Pouštíme je do nedělní školy, kde batolíce se slyší evangelium. Tím vším jim napomáháme stát se jednou křesťany a prostě se neptáme, jestli chtějí. Naopak bychom byli špatnými rodiči, kdybychom svoji víru tajili. Dítě by tak přišlo o nejlepší možnou část svého vzdělání a podstatnou část své identity. K diskusi ale zůstává, jestli je možné a vhodné křest nemluvněte později použít jako nástroj katecheze. Rodič by mohl jednou krásně navázat: „Byl jsi pokřtěn, protože...“ Na to ale dítě může odpovědět buď: „To mě zajímá, pověz mi o tom víc...“, nebo: „Ale tati, vždyť to byla jenom trocha vody.“ Závěrem je nutno zdůraznit, že děti potřebují Pána Ježíše stejně jako my dospělí. I ony musejí být pokřtěny v jeho smrt i vzkříšení. Nejsou přece svaté a Ježíšova oběť je platná pro všechny generace, nejen pro ty zestárlé. Ale pozor, křest vodou pouze symbolicky odráží podstatu křtu, která se odehrála na Golgotě a během Velikonoční neděle – podobně jako křest Janův odrážel skutečné pokání a odpuštění. Křest má tři dimenze: minulost, (mokrou) současnost i budoucnost, ale o tom už je více napsáno v článku Davida Beni.  David Kašper, kazatel CB

13

který přijde po něm“), zatímco křest v Ježíšovo jméno je spojen s darem Ducha svatého, který je darem vyvýšeného Mesiáše a nosným „elementem“ nového, konečného, trvalého stvoření (Sk 19,1-6; 11,16n; Mt 3,11 aj.). Přestože nejde o jedno a to samé, je zřejmé, že církevní křest ze křtu Janova po vnější stránce vyrůstá a sdílí s ním i „vnitřní“ obsah: vnější očištění vodou, vyznání a odpuštění hříchů, proměnu života a nové skutky, víru v přicházejícího Mesiáše a naději na jeho království v moci Ducha svatého, začlenění do Božího lidu konečného exodu a tak i nové společenství napříč generacemi (např. Mk 1,2-4.7; Sk 2,38-40). Spojovacím článkem mezi oběma křty, jejich společným obsahem, byť v odlišném smyslu – v  Janově jako cíl, v křesťanském jako zdroj – je přitom Pán Ježíš osobně, či přesněji: jeho zástupná smrt ve prospěch lidu a vzkříšení k moci Božího Syna a k úloze Krále na nebi i na zemi (Sk 2,32-36; Ř 1,3-4). To k této službě byl povolán a Duchem zmocněn v janovském křtu; a k ní se v Duchu svatém vztahuje a obrací i křest náš. Jak konkrétně? Vztah křesťanského křtu ke Kristovu velikonočnímu dílu byl a je různými křesťanskými tradicemi vykládán různě: jako křtěncovo vyznání víry v ukřižovaného a vzkříšeného Krista nebo jako ukřižování a vzkříšení s Kristem „pod způsobou“ křtu; jako lidská akce nebo jako akce Boží; atd. Nelze jistě pominout otázku, který z těchto (a dalších) výkladů je správný a biblický, popř. nesprávný a nebiblický. K pestré nabídce pohledů však můžeme přistupovat i s otevřeností jiného druhu, totiž tak, že nehledáme a priori shodu s vlastními představami či odchylky od nich, nýbrž nejprve se od druhých chceme učit. Různost s sebou nemusí nutně přinášet dilema „buď – a nebo“, může poukazovat i na mnohovrstevnaté bohatství pravdy („jak – tak“, „nejen – ale i“). Různé pohledy nemusí být naprosto rozdílné, navzájem si odporující, mohou se i doplňovat. Není překvapující, že na živé půdě biblických spisů (s  jejich provázaností uvnitř

14

a navenek) je i křest možno nahlédnout z různých úhlů. Následující výčet jistě není a ani nechce být kompletní.

Památka kříže a vzkříšení

Ve křtu můžeme spatřovat např. vzpomínku (nebo vyznání). Hospodin už ve starém Izraeli ustanovil s „pedagogickou prozíravostí“ památku svým činům: Kupř. na exodus z Egypta, smrt egyptských prvorozených a zachování Židů v onu velkou noc, měla Izraele navěky upomínat pesachová slavnost, hostina beránka (Ex 12). Na zázračný přechod Jordánu suchou nohou upomínala zase kamenná mohyla (Joz 4). A k připomínce Božích přikázání měli Židé nosit barevné třásně na lemu oděvu, tzv. cicit (Nu 15,35-37). „Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá, co znamená“ pesachová hostina, kamenný pomník nebo cicit – říká několikrát Mojžíš svým Židům – pak stačí navázat na tuto dětskou zvídavost a zvěstovat a připomínat dětem i sobě Boží činy a přikázání (Ex 12,26n; 13,8n.14; Nu 15,35-37; Joz 4,6n aj.): „To abychom nezapomněli, že nás Hospodin vysvobodil a odlišil od každého jiného lidu a zasvětil sobě samému a že nám dál dobré zákony.“ Podobně je i náš křesťanský křest jakousi vzpomínkovou slavností; připomenutím, přiznáním, že Ježíš byl ukřižován a taky vzkříšen: abychom věděli a nezapomínali, že Kristus umíral pro nás a za nás, jako jeden z nás, jako náš zástupce a reprezentant, jako počátek nového lidu, k němuž smíme patřit, společně i každý osobně, tak jak jsme každý zvlášť křtěni jedním společným křtem. V podobě křtu Hospodin zasadil do života církve památník, fakt, datum – abychom nezapomněli, kdože je náš Bůh („Otec i Syn i Duch svatý“), abychom nezapomněli, jakže se nás ujal (křížem a vzkříšením Pána Ježíše). Každým novým křtem tedy jako církev vyznáváme a připomínáme, že víme o  Božím spásném činu a hlásíme se k němu, že chceme patřit Kristu, tak jako on se vydal nám: že jestliže zemřel za nás, pak my jsem zemřeli s ním a s ním také vstaneme (Ř 6,3nn): „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? (…) Víme přece…Počítejte s tím…“

Účast na kříži a vzkříšení

Písmáci ovšem namítnou, že starozákonní slavnosti se nevyčerpávaly ve vzpomínkách, jak „bejvávalo dobře“, nýbrž byly zároveň jakousi reprízou, obnovenou inscenací oněch starých spásných událostí, jejich přehráváním a „opakováním“, znovuprožíváním, aplikací do současnosti, leckdy trudné a „nespasené“: O pesachovém večeru se v židovských rodinách kolem stolu pouze nevzpomínalo, nýbrž také podrobně a „celovečerně“ se vyprávělo. A nejen se vyprávělo, nýbrž – jako oné noci – pekl se beránek, pilo víno a jedly hořké byliny a vesele se oslavovalo vysvobození z  egyptské i každé jiné otročiny. Jako by Bůh zrovna procházel kolem dveří a svolával své Židy na cestu do zaslíbené země. A Židé vyprávěli a jedli a děkovali za darovanou spásu a žili z ní. Také o třásních, o cicit se pouze nečetlo a nemudrovalo, jak by měly asi vypadat a cože skrývají za významy, nýbrž každý zbožný židovský muž, i  Ježíš (Lk 8,44a), je nosil a dodnes nosí. Denně o ně naráží nohama, aby nezapomněl, že má chodit cestou Božích přikázání a že Boží slovo má být světlem jeho kroků. Každý rok zbožní Židé aktuálně, aktualizovaně „vycházejí z Egypta“. Každý den mají před očima Boží zákony a o svátcích stánků pobývají ve stanech jako kdysi na poušti, o purimu vítězí nad Hamanem a o chanuce zapalují světla jako Makabejští. Zkrátka žijí v tom starém příběhu, uprostřed svých starobylých, stále pokračujících, nadějeplných dějin… A podobně i náš křest není pouhou vzpomínkou na dávno minulou smrt Pána Ježíše a jeho vzkříšení, nýbrž je především aktuální účastí na těchto Božích dějinách dnes a tady. Křest není jen lidským vzpomínáním, ba ani jen převyprávěním a vyznáním

Křest a členství v církvi?

V minulosti jsme na členství v církvi právem kladli důraz. Být v dobách socializmu členem církve byl nejednou i statečný vyznavačský čin. Dosáhnout členství v naší církvi také leckdy obnášelo projít jakýmsi kvalifikačním sítem. Někteří byli hrdí, že jsme „výběrovou církví“. Často byl vstup do sboru radostným svátkem. Na druhou stranu se zase jiní stávali členy církve spíše z rodinných důvodů nebo dokonce i pod tlakem širšího okolí. Členství bylo metou, a tak došlo občas k přehmatu, kdy se až po letech zjistilo, že se při něčím přijímání do sboru jaksi pozapomnělo na jeho křest. Křest byl v některých sborech jen jakýmsi obligátním předkrmem před očekávaným hlavním chodem – vstupem do sboru. Dnes jsme někde jinde. Kyvadlo se vychýlilo až příliš na druhou stranu. Leckdy jde jen o nedorozumění nebo zbytečný předsudek. Objevují se otázky typu: Proč se stát členem, když už do sboru stejně patřím? Kde je v Bibli členský slib Církve bratrské? Chci být pokřtěn do Krista, ale pro žádnou církev jsem se ještě nerozhodl… Pěkně odpovídá autor hlavního článku o křtu David Beňa, když zdůrazňuje, jak je důležité si křest připomínat: „…Kristus umíral pro nás a za nás, …jako počátek nového lidu, k němuž smíme patřit, společně i každý osobně, tak jak jsme každý zvlášť křtěni jedním společným křtem“. Co tedy poradit lidem, kteří v tom mají trochu zmatek nebo chovají předpojatost vůči členství v církvi? Z teologického hlediska se nemůžeme ztotožnit s rozlišováním: křest je Boží řád a členství je lidský řád. Křest je Boží řád a církev je také Boží řád. Pán Ježíš je hlavou církve. My jsme jeho tělem. Při křtu s námi jedná „celý Kristus“. Křest má vertikální rozměr (osobní víra, znovuzrození, pokání, vyznání, nový život = tedy vztah s „hlavou“), ale i horizontální rozměr (společenství lidí - ten, kdo křtí, ti, kdo jsou svědky křtu = tedy vztah s církví = „tělem“). Hlavu nemůžeme oddělovat od těla, jako ani Kristus se nikdy nenechá oddělit od církve. Křtěnce vedeme do církve ne proto, že my kazatelé potřebujeme růst sboru nebo vykazování čárek v matrice, ale proto, že oni potřebují celého Pána Ježíše - i s tělem. Bez toho nelze žít plný křesťanský život. Bible počítá s tím, že křtěnci se připojují k církvi a jsou její plnokrevnou součástí (Sk 2,41-42, Ef 1,22-23, Gal 3,26-27, 1 Kor 12,12-13 a 27). Církev od křtu nelze oddělit, protože ani fyzicky pokřtít nemohu sám sebe. Křtí mne někdo, kdo sám už k církvi patří, a koho církev křtila. Křtí mne také do těla Kristova a viditelně tak potvrzuje duchovní skutečnost, vykonanou již předtím Duchem svatým (1 Kor 12,13). Martin Luther řekl: „Křest je viditelným znamením neviditelné milosti.“ Novozákonní křesťanství si neumí představit model člověka, který je obrácený a pokřtěný, ale nemá úzké společenství se společenstvím křesťanů, nepřijímá autoritu staršovstva, nemá všechna práva jako ostatní a nemusí ani být před církví vykazatelný. Bible nás naopak učí, že Bůh dává a rozvíjí spektrum duchovních darů a služeb – církvi a pro užitek církve, až na  výjimku ne pro jednotlivce (I Kor 12,7 a 14,12). Tomáš Holubec, kazatel CB

15

spásných Božích činů, nýbrž je sám spásným Božím činem: „Křest nás zachraňuje,“ píše Petr (1Pt 3,21) a Pavel vysvětluje: „Křtem jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ (Ř 6,4; srov. 6,3-11) Skrze křest, „pod způsobou“ křtu nám Hospodin dává podíl na golgotských událostech, sjednocuje nás s Kristovou smrtí a jeho novým životem, vštěpuje nás do Pána Ježíše, takže s  ním srůstáme v jeden organismus (Ř 6,5), v jednoho člověka, takže jsme údy jeho těla – a  všechno, co patří jemu, Bůh dává nám, a co je naše, bere (vzal) Kristus na sebe (Ef 1,20-2,7 aj.). Ve křtu nejen vzpomínáme, co pro nás Hospodin udělal, nýbrž Hospodin to s každým jedním křtěn-

y

N

O

W

!

Ovšem křest vystupuje v novozákonních textech nejen jako připomínka spásy a spása sama, nýbrž také jako F -X c h a n g PD Božíe povolání k novému, spasenému životu. Opět podobně jako starozákonní svátky a rituály: i ty byly každoroční či každodenní výzvou ke vděčnosti, k činnému životu ve svobodě, k poslušnosti přikázání. w

inzerce

w.

pdfx

cz

w

C

lic

k

to

kazatel Církve bratrské v Olomouci, má manželku Evu, studoval na Svobodné teologické fakultě v Basileji (STH Basel). Bývalý učitel ETS.

Povolání ke kříži a vzkříšení

bu

David Beňa (32)

cem a tak i s celou církví dělá dnes a teď. V novozákonních textech se v originálním řeckém znění o křtěncích, až na jednu výjimku (Sk 22,16), mluví v trpném slovesném rodu: nekřtíme každý sám sebe, „nedáváme“ se křtít, nýbrž „jsme křtěni“ (tzv. passivum divinum). Bůh jedná a člověk přijímá, Bůh mluví a člověk věří Božímu slovu, že to, co pro něj Pán Ježíš vydobyl, je mu nyní z milosti přislíbeno, zvěstováno, darováno. Bůh ho spojuje s Kristem, s Kristovým „tělem“ (1Kor 12,13; Gal 3,26-29), uvádí ho do společenství církve, do lidu, který v Kristu a s Kristem vychází vstříc Hospodinu a je tím „novým člověkem“ (Ef 2,15; 2 Kor 5,17), který zdědí budoucí Království.

chan

Přímé přenosy nedělních shromáždění

VIKTORA CENTRUM

Cílené poradenství a osobní rozvoj --------------------------------------------------------------------------------

¾ Spravování financí

každou neděli od 10 hodin

¾ Podnikání a investice

www.cb.cz/praha1 Dovolená v Karlových Varech. V měsících červnu – září nabízím, k využití na dovolenou, dvě zařízené bytové jednotky a dva pokoje zařízené jako turistická ubytovna. http://web.iol.cz/futtl, e-mail: [email protected] 

Hledáme správcovy sborové budovy v Benátkách nad Jizerou. Nabízíme byt 3kk a k užívání sborovou zahradu s dětským hřištěm. Požadujeme spolehlivost, manuální zručnost, komunikační schopnosti a ochotu sloužit. Více informací u kazatele sboru: Petr Dvořáček, tel. 736 779 216 [email protected]

16

.

prostřednictvím internetu (audio živě, vhodné zejména pro nemocné) poskytuje Sbor CB v Praze 1, Soukenická 15. Odkaz je možno nalézt na webových stránkách sboru



ge

¾ Zdravý životní styl

¾ Kouþink ¾ Partnerské a rodinné vztahy ¾ Skryté schopnosti a efektivní využití v praxi

Celostní pojetí - Individuální pĜístup .ĜesĢanský pohled Základem jsou osobní zkušenosti -------------------------------------------------------------------------------

Tel: 608 / 243 245 www:viktoracentrum.com E-mail:[email protected]

Když Židé společně konzumují velikonočního beránka, uvědomují si, že jsou lidem na cestě, a zdraví se proto slovy: „Příští rok v Jeruzalémě!“ A když muži ráno oblékají oděv s třásněmi, pak nemyslí jen na starodávného Mojžíše, nýbrž taky a především na každodenní povinnost rozlišovat mezi spravedlností a hříchem, mezi svatým a nesvatým, mezi čistým a nečistým. Tak i náš křest je zaměřen do budoucnosti; jak píše apoštol (Ř 6,4.11): „…abychom – jako Kristus byl vzkříšen slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. (…) Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtví hříchu, ale živi v Kristu Ježíši.“ Křest je nejen vzpomínkou a nejen obratem; je zároveň výzvou: „Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo…, ale jako ti, kdo byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo za nástroj spravedlnosti.“ (6,12n) Ve křtu jsme postaveni na novou cestu, Kristovu cestu – a máme po ní jít. Jsme Kristem vyvoláni jako učedníci od sítí – a máme ho následovat. Jsme vštípeni do Kristova těla – a máme v něm společně žít a jednat jako jeho údy, jako služebníci a bratři jeden druhého a naší společné hlavy. Zde, následně po křtu, se má především osvědčit naše víra (srov. 1Kor 10,1nn). Křest do Ježíše Krista je povoláním i zaslíbením. Jako Kristus zemřel, musíme i my umřít – duchovně, denně v pokání, ale i tělesně, ve všelijakém utrpení a nesení kříže, dokud každému nenastane jeho „hodinka“. Ale pak nemusíme umírat sami, nýbrž s ním, „do jeho smrti“ (Ř 6,3n). A umíráme-li s ním, do jeho smrti, pak smíme i v jeho moci povstat a spolu s ním žít (2Tim 2,11) – nyní denně v nových skutcích, víře a posvěcení, a pak v poslední den i ve vzkříšení z mrtvých. Kristova smrt totiž smrtí nekončí, není pádem do temnoty, nýbrž z jeho hrobu vede „tajný východ“, průkop, cesta do nového světa… A tak Bůh dílo „křtu“, které oznámil u Jordánu, které založil na Golgotě a zasadil ve své církvi i v každém jednom křesťanovi, dokončí až v naší poslední hodince a vlastně až v poslední den, kdy Ten, „který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás“ (1Kor 6,14).

Závěr

Čím byl křest pro Pána Ježíše? Povoláním ke službě a tak i rozsudkem smrti. Vyznáním lásky, a tak i zárukou života. Čím je křest pro nás? Tím samým – pro Ježíše  Krista, spolu s ním a v něm. David Beňa

Křest z několika úhlů pohledu

Na skvělý článek od Davida Beni naváži tím, čím je křest pro mne. Z doby kolem svého křtu si pamatuji jen pár momentů. Bylo to před 18 lety. V té době jsme v mládeži řešili formu křtu. Bylo nás několik, kdo byli křtěni. Jedna část jela přes celou republiku z Č. Budějovic až do Ústí n.L. do adventistické modlitebny, aby byli pokřtěni ponořením. Samozřejmě jsem s ostatními do Ústí jel, protože to byli moji kamarádi. Modlil jsem se za ně, s ostatními jsme zpívali písně. Sám jsem se ale rozhodl pro křest pokropením. Rozhodující argument byl, aby u toho mohl být sbor. Navíc někomu množství vody souvisí s jistotou, kterou mu křest dává – čím víc vody, tím větší jistota víry. V tomto směru jsem byl provokatér, který chtěl povzbudit všechny ty, kteří jsou a budou pokřtěni trochou vody, že i to stačí, protože množství vody není rozhodující. Dneska bych asi dal přednost křtu v přírodě (pokud by u toho sbor mohl být) a v tom případě je forma ponoření nejpřirozenější. Voda jako symbol a živel zároveň dobře souzní s přírodou, která vzešla z Boží ruky. Křest byl pro mne tečkou za rozhodnutím pro Krista a pro vztahy s konkrétními lidmi. Tečka byla napsána a pro další měsíce (a roky) pro mě křest neznamenal nic konkrétního. Až pak přišla jiná situace, kdy jsem měl jako vikář a vedoucí mládeže připravovat několik mládežníků ke křtu. Vlastně poprvé jsem otevíral Bibli, konkordanci, biblické slovníky, reformační vyznání a další knihy, abych si ujasnil, co pro mě křest znamená. To byl pro mne zlom – křest druhých se mi stal příležitostí ujasnit si význam křtu tak, jak jsem toho nebyl schopen v souvislosti s vlastním křtem. Toto zjištění mě provází během čtení Davidova článku – jednak je tu náš vlastní, můj (tvůj) křest, ale jsou tu také křty ostatních lidí, které pro nás mohou být neméně významné. Při křtu druhého nejsem v roli diváka, při čtení o Ježíšově ukřižování a vzkříšení nejsem v roli čtenáře – Ježíšova smrt je za mne a cestou pro mne, Ježíšovo vzkříšení je zdrojem sil i příslibem těm, kdo s Ním spojili svůj život. Díky Bohu za to!  Jan valeš ml., ředitel ets

17

Izrael povolil homosexuálům adopce

Izraelský nejvyšší soud 11. ledna povolil dvěma lesbičkám, aby spolu adoptovaly dítě. Jde vůbec o první podobný případ v historii hebrejského státu. Pro povolení k oficiální adopci hlasovalo sedm soudců, dva byli proti. Jak se ukázalo, šlo o průlomové rozhodnutí. O měcíc později izraelský Nejvyšší státní zástupce Menachem Mazuz, který je také vládním poradcem pro právo, prohlásil, že neexistují právní překážky, které by bránily párům stejného pohlaví adoptovat děti nebo znemožňovaly člověku adoptovat dítě jeho partnera stejného pohlaví, a to včetně dětí s cizím státním občanstvím. Rozhodnutí přivítal ministr sociálních věcí Isaac Herzog ze strany Kadima. Ministr přislíbil v nejbližší době vydat příslušné směrnice k realizaci adopcí homosexuálními páry. Naopak vicepremiér, ministr průmyslu, obchodu a práce a předseda sefardské strany Šas rabi Eli Jišaj označil rozhodnutí za „nechutné“. Jišaj varoval, že rozhod-

nutí považuje za porušení náboženského status quo, s jehož zachováním Kadima souhlasila při vstupu Šasu do vládní koalice. Izrael navzdory silným protestům ze zbožných kruhů už v prosinci 2004 uznal rovná práva párů osob stejného pohlaví v oblasti majetku a jeho dědění.

Integrace amerických baptistů

V americkém městě Atlanta se za účasti prominentů konala na přelomu ledna a února sjednocující konference asi 30 amerických baptistických církví a organizací, jež představují asi 20 milionů křesťanů zejména černé pleti. Důležitou roli zde hráli bývalí američtí prezidenti James Carter, Bill Clinton a jeho viceprezident Al Gore. Oba exprezidenti patří k  vůdčím osobnostem sjednocujících snah umírněně liberálních amerických baptistů. Bill Clinton vyzval více než 14 tisíc účastníků konference, aby rozdělení mezi konzervativními (fundamentalistickými) a umírněně liberálními baptisty překonávali

KUCHAŘKY SESTRY ANASTAZJE JSOU BESTSELLEREM Přestože sestra Anastazja z Kongregace milosrdných sester prodala v Polsku už milion svých kuchařek, zůstává skromná. Když se jí lidé ptají na tajemství jejích úspěšných receptů, odpovídá, že za ně vděčí Boží inspiraci. „Mnoho mých receptů mne napadá v noci ve snu,“ vysvětluje jeptiška. „Nejdůležitější je, abych si recept napsala, jakmile se probudím, než ho zapomenu,“ dodává s úsměvem. V její velké kuchyni se denně připravují pokrmy pro 19 osob z krakovského jezuitského vydavatelství WAM. „Její kuchyně je tak skvělá, že jsme dospěli k závěru, že se musíme na tomto pokladu podílet,“ vysvětluje otec Henryk Pietras, ředitel WAM, důvod vydání kuchařek. V polských knihkupectvích jdou v posledních letech více na odbyt jen knihy zesnulého papeže Jana Pavla II., paměti jeho sekretáře, kardinála Stanislawa Dziwisze a samozřejmě dobrodružství Harryho Pottera.

18

s  láskou. Podobně i Ja-mes Carter řekl, že ke konzervativním kritikům je třeba vystupovat „s  napřaženou rukou a ne se sevřenou pěstí“. Konzervativní Jižní baptisté, kteří mají asi 16 milionů členů, se konference nezúčastnili, protože jako výrazní příznivci amerických republikánů a současného prezidenta G. W. Bushe nesouhlasí s jejich demokratickým politickým programem. James Carter usiluje o sjednocující baptistické hnutí napříč rasovými, politickými a teologickými hranicemi. Zdůrazňuje angažovanost křesťanů v boji proti chudobě a klimatickým změnám, ale stejně tak i v pozvání k víře v Ježíše Krista. Například známá herečka Jane Fondová označila Cartera jako pomocníka na své cestě ke křesťanské víře a obrácení.

Královna má starost o církev

Britská královna Alžběta II. si podle informací deníku The Times z 13. února dělá starosti o ztrátu autority anglikánské církve, jejíž je světskou hlavou. Důvodem jejího znepokojení jsou kontroverzní výroky arcibiskupa z Canterbury Rowena Williamse pro BBC, kdy řekl, že v Británii je nevyhnutelné přijetí některých prvků islámského práva šaría. Vyvolal tím na jedné straně souhlasný komentář hlavní muslimské organizace, na druhé straně zděšení velké části veřejnosti a politiků. Pro arcibiskupa je nepřijatelné islámské trestní právo s jeho krutými tresty, ale zavedení některých aspektů rodinného a finančního práva považuje za vhodné. Královna se podle zmíněných novin obává, že tato kontroverze dále zatíží anglikánské společenství, jemuž hrozí rozštěpení již kvůli rozdílným postojům k homosexualitě. Mluvčí Buckinghamského paláce na dotaz novinářů uvedl, že o záležitosti nic neví.

Vláda schválila majetkové vyrovnání s církvemi

Vláda 23. ledna schválila návrh věcného záměru zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, který kombinuje finanční náhradu za majetek, který nelze vydat, a naturální restituce. Předpokládá také, že po přechodném dvacetiletém období by stát přestal církve financovat. Pokud vládní záměry posvětí parlament a prezident, pak by církevním řádům stát vrátil třetinu majetku, dvě třetiny má tvořit peněžitá náhrada ve výši 83 miliard korun, která by se církvím vyplácela po dobu 60 let. Včetně úroků, které budou činit 4,85 procenta ročně, by tak církvím stát zaplatil dohromady asi 270 miliard korun. Premiér Mirek Topolánek (ODS) po zasedání kabinetu zdůraznil, že záměr napravit některé majetkové křivdy, které církvím a náVáclav Jehlička boženským společnostem způsobil komunistický režim, je z morálního hlediska správný a z ekonomického pohledu pro stát dlouhodobě výhodný. Dohodu označil za historický průlom a jedinečnou šanci. Věří, že ekonomickými argumenty přesvědčí některé pochybující poslance včetně svých stranických kolegů z ODS, podle nichž je dohoda mírně výhodná pro církve. Církve se již dohodly, že finanční náhradu si rozdělí tak, že 83 procent připadne římskokatolické církvi, zbytek ostatním církvím a náboženským společnostem. „Jedná se o velkorysé gesto ze strany katolické církve, protože její poměr na komunisty uchváceném majetku byl vyšší,“ řekl ministr kultury Václava Jehlička. Naopak stínový ministr financí Bohuslav Sobotka v tiskové zprávě ČSSD zdůranil, že zvolený způsob poskytnutí finanční kompenzace pokládá za nepřiměřeně nákladný a pro stát a daňové poplatníky krajně nevýhodný.

Protest proti pořadu Výměna manželek

Pořad TV NOVA s názvem Výměna manželek je velkým ohrožením zdravého vývoje dětí, píše poslanec Tomáš Kvapil ve svém dopise adresovaném Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Stálá komise pro rodinu Poslanecké sněmovny PČR tak prostřednictvím svého předsedy žádá, aby Rada v rámci zákonných možností preventivně zakročila již proti přípravě tohoto pořadu a zamezila škodlivým dopadům na psychiku dětí. „Tento pořad je dle našeho názoru, a také dle vyjádření mnohých psychologů, velkým ohrožením zdravého vývoje dětí z rodin, které se ho účastní. V průběhu natáčení pořadu dochází k mnohým stresovým situacím jak pro rodiče, tak především pro děti. Ty jsou bezdůvodně vystavovány psychické zátěži a jsou tak porušována jejich základní práva. Toto vše je pak presentováno v televizním vysílání před 22 hodinou,“ píše se v podnětu poslance Tomáše Kvapila ze dne 31. ledna 2008. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání protest poslance Tomáše Kvapila zamítla. Podle předsedy rady Václava Žáka pravomoci rady takový zásah neumožňují.

Podle ČTK, idea, The Times, Eretz.cz, ČBK, webu KDU a Katolického týdeníku (ve spolupráci s ChristNet.cz) -juml-

1. 2. sociální demokracie ústy Jiřího Paroubka pohrozila, že v budoucnu odmítne závazky vyplývající ze zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, pokud s ní vládní koalice návrh nyní neprojedná a nepřistoupí na kompromis. 

2. 2. byla Českou miss zvolena praktikující mladá katolička Eliška Bučková ze Strážnice. V internetové anketě z toho vyjádřilo radost 85% čtenářů Katolického týdeníku, opačný názor mělo 15%. 

4. 2. byly oznámeny konečné výsledky letošní Tříkrálové sbírky. Koledníci letos vybrali na dobročinné projekty Charity ČR celkem 58 352 336,70 korun. To je zatím nejlepší výsledek v dosavadní osmileté historii celostátní sbírky. V letošním roce (2008) do ulic obcí a měst vyšlo více jak 13 600 kolednických skupinek, což představuje kolem 40 000 dobrovolníků. 

5. 2. poskytl Jan Švejnar exkluzivní rozhovor Magazínu ChristNet.cz. Zdůraznil v něm, že hájí sociálnětržní hospodářství, blízké církevnímu sociálnímu učení, na rozdíl od Klausova „trhu bez přívlastků.“ Církve jsou podle něj důležitou částí občanské společnosti a nikdy by je nekladl na roveň „spolku zahrádkářů“. Ježíš Kristus je pro něj „přinejmenším mužem, který výrazně změnil dějiny a kulturu lidstva, vložil do ní hodnoty, bez nichž si už naši civilizaci nedokážeme představit a které mají trvalou platnost.“ 

7. 2. odmítlo Arcibiskupství pražské mediální spekulace o tom, že kardinál Vlk měl vliv na odvolání ředitelky Radiožurnálu Barbory Tachecí. 

-juml-

19

Vzlety a pády Životní příběh válečného letce generálmajora v. v. Vladimíra Nedvěda Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku… ... slova krátké modlitby, tiché připomenutí žalmu zanikají v hluku letiště. Bojový pilot se nemůže soustředit na nic jiného, než let a splnění úkolu. Vladimírovu mysl však zaplaví vědomí Boží blízkosti, pokoj, klid a odvaha… Povolení ke startu. Všechny čtyři motory B-24 Liberátoru s výsostnými znaky RAF řvou na plný plyn. Rychlost ledadla stále stoupá. Ke konci startovací dráhy zbývá 200 metrů, když druhý pilot zjišťuje zablokovaná kormidla. Vladimír rychle a klidně velí: „Unlock controls – uvolni kormidla.“ Cvaknutí kontrolní páčky – kormidla jsou volná. Na posledních metrech runwaye letadlo strmě stoupá vzhůru. Pět vteřin mezi životem a smrtí – pro Vladimíra i celou posádku. Letíme. Stoupáme. Na jak dlouho, než zase přijde pád? A pokolikáté už v životě mladého pilota střídá nadějný vzestup nenadálý a strmý životní pád. Vladimír Nedvěd se narodil se 27. března 1917 v Brně. První základy křesťanské víry dostal v církvi československé v obecné škole a později, jak uvádí, „ještě více a hlouběji“ ve sboru nynější Církve bratrské v Kyjově. Jako chlapec se účastnil táborů na 20

Nežárce nedaleko Veselí nad Lužnicí. „Výchova, které se mi v táboře dostávalo, byla důležitá v mém budoucím životě, hlavně během války. Křesťanská výchova v táboře měla pro mne celoživotní vliv a posilu v mnoha těžkých situacích během pozdějších válečných let,“ zdůrazňuje. Samozřejmou součástí denního programu na táboře bylo čtení z bible, učení a rozhovory o křesťanské víře, také atletika - 60 metrů Vladimír uběhl za 7,2 s - a společné hry. Například hra „útok na tábor“ se nesmazatelně zapsala do jeho paměti, probíhala totiž v noci a často i pod vodou. V roce 1936 se dobrovolně hlásí k letectvu do záložní důstojnické školy v Leteckém učilišti v Prostějově, pokračuje výcvikem na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Svoji službu nastupuje od roku 1938 jako poručík u 60. letky v Hradci Králové. Avšak na jaře 1939 je československá armáda rozpuštěna a Vladimír se stává civilistou. Za odstupné 10 000 Kč si kupuje motocykl Jawa, na kterém dojíždí na přeškolovací kurz pro civilní zaměstnání. V září 1939 začíná studovat na Vysoké škole technické

v Brně. I tady změna stíhala změnu. 17. listopadu se zavírají veškeré vysoké školy a Vladimír se rozhoduje uprchnout do exilu. Vybírá si Francii. Po rozloučení s maminkou odjíždí přes Maďarsko do Cařihradu, odtud lodí do Bejrútu a Marseille. V jižní Francii se stává členem letecké skupiny. V červnu 1940 je spolu s ostatními Čechoslováky evakuován do anglického Liverpoolu. Všichni bývalí českoslovenští letci byli přijati do RAF, Vladimír patřil k 311. bombardovací peruti, kde létal nejprve jako navigátor. Samotné operační lety ve funkci pilota a kapitána vlastní posádky zahájil v květnu 1942, kdy se účastnil náletu 1000 letadel při bombardování Kolína nad Rýnem. Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi… Operační let - cíl Mannheim. Těžce naložené letadlo se zvedá do vzduchu. Náhle ztrácí výšku i rychlost, konec levého křídla se zachytí o strom, letadlo vráží do země a začíná hořet. Rychle ven! „Sklouzl jsem dolů na zem a uvědomil si, že díky Bohu jsem unikl z klece hořícího letadla a z drápů smrti,“ vzpomíná Vladimír. Vrací se k letadlu, aby zachránil střelce Toula v zadní střelecké věži. Vladimír volá kamaráda, zatřese s ním a snaží se ho veškerou svojí silou vytáhnout z věže. Nešlo to. Levý motor hoří a přední část letadla je v plamenech. Ohromným žárem vybuchuje kousek od něj první, druhá a vzápětí třetí dvousetpadesátikilová bomba. Toul prosí: „Vlá-

ďo, prosím, neopouštěj mě.“ To, čeho se opravdu každý letec bojí, je být uvězněn v letadle a uhořet zaživa. Vladimírova odpověď: „Neboj se, zůstanu s tebou,“ byla nejodvážnějším rozhodnutím jeho života. Kamaráda však není fyzicky možné z věže vytáhnout. Obě nohy má pod sedačkou a celá váha zadní části letadla je tam drží. Toul si uvědomuje svou zoufalou situaci a znovu prosí: „Vláďo, v kapse mé kombinézy mám revolver. Vytáhni ho a …zastřel mě.“ Co má Vladimír dělat? Má zastřelit kamaráda, jehož život se snaží zachránit? Konečně se muži záchranné služby mohou přiblížit k letadlu. Vytahují z věže smrtelně raněného Toula. Tři kamarádi při této havárii zahynuli. Vladimír přežil nezraněn. Zázrak zázraků. V roce 1944 zásobuje jako pilot Japonci obklíčené britské vojáky na hranicích Barmy a Indie. V Anglii se seznamuje se svou manželkou Louisou. Po válce po návratu do vlasti pracuje jako instruktor letecké taktiky a v letech 1946-1948 studuje na vysoké škole válečné v Praze. V únoru 1948 odchází s manželkou a malým synkem za dramatických okolností do exilu. Při letu z Prahy do Bratislavy díky pomoci kamaráda pilota přistává letadlo na americkém vojenském letišti u Mnichova. Vladimír žádá o politický azyl. Komunistická vláda ho okamžitě degraduje z podplukovníka letectva na vojína. Je obviněn z velezrady a úkladů proti republice, pro kterou nebojácně bojoval po celou 2. světovou válku.

Repro Brána

Vlevo: bombardovací letadlo Wellington s posádkou, East Wretham, 1941 Vpravo: V roce 1946 obdržel V. Nedvěd Čs. vojenskou medaili za zásluhy 1. stupně

Nadto i dobrota a milosrdenství následovati mne budou po všechny dny života mého, a přebývati budu v domě Hospodinově za dlouhé časy. V anglickém exilu sloužil Vladimír Nedvěd u RAF až do roku 1958. Poté s rodinou odešel do Austrálie, kde žije dodnes, nedávno se svou manželkou oslavili 55 let manželství. V roce 1991 přebírá z rukou ministra národní obrany rehabilitaci a jmenování generálmajorem letectva ve výslužbě. V roce 1996 obdržel z rukou prezidenta Václava Havla nejvyšší státní vyzname nání Řád bílého lva. podle materiálů V.N. připravila daniela sedláčková

21

Koloským 1,15-23

3 chvalozpěv kristu

Uvedený oddíl epištoly sestává ze dvou částí: verše 15-20 představují raný křesťanský hymnus, který líčí Krista jednak jako Pána stvoření, skrze kterého a pro kterého „bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi“ (v.15-18a), jednak jako toho, skrze jehož oběť na kříži má být „smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích“ (v. 18b-20). Tři základní myšlenky tohoto chvalozpěvu najdeme ve verších 16,18 a 20. V druhé části, verše 21-23 se mluví o významu Kristova díla smíření, jaké má důsledky pro ty, kteří je vírou přijmou. Podobné myšlenky jako v Chvalozpěvu Kristu najdeme už v knize Přísloví, kde moudrost dostává charakter osoby, přítomné při stvoření. Př 8,22-36 (Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty…, Od věků jsem ustanovena, od počátku, od pravěku země..., Ještě než učinil zemi a všechno kolem… atd.). Evangelista Jan mluví o Kristu jako o Slovu, které bylo na počátku u Boha, skrze které všechno povstalo a bez něho nepovstalo nic, co jest J 1,2-3. V Kristu a skrze Krista Bůh dokončil jak stvořitelské dílo, tak i dílo smíření. 1,15 Označení Krista jako obraz Boha najdeme ještě v 2K 4,4. Zde je navíc přídavné jméno neviditelného. Víra v Boha, kterého nelze spatřit lidskýma očima, patří k základům vyznání víry v Izraeli.Výraz obraz znamená také zastoupení, reflexe, podoba. Výraz byl tudíž srozumitelný jak pro židy, tak pro pohany. Kdo mluví o Kristu, mluví o Bohu. Bůh se rozhodl zjevit lidem sám sebe v Kristu, ve své stvořitelské moci. 1,16 Pojmu prvorozený z předešlého verše porozumíme na základě výpovědi tohoto verše. Nejde o  prvorozeného v historické posloupnosti. Důraz je položen na výjimečnost Krista, skrze kterého a pro kterého bylo všechno stvořeno na nebi i na zemi. „V něm“ je počátek všeho stvoření. Hospodin moudrostí založil zemi Př 3,19. Podobně v překladu Septuaginty Ž 104,24. Mocný Boží stvořitelský čin je vyjádřen metaforou moudrosti, zde ztělesněné v Kristu. Jedná se tedy o vyznání víry v Kristovo Božství. „V něm“ bylo všechno stvořeno a „v něm“ máme také vykoupení (1,14). Vyjmenování všech

ThDr. Jiří Lukl (69) studoval teologii na Komenského evangelické fakultě v Praze a v Londýně. Externě učil na ETS. Od r. 1972 je kazatelem Církve bratrské.V letech 1990-2004 pracoval jako ředitel České biblické společnosti.

22

viditelných i neviditelných mocností jenom zdůrazní svrchovanost Krista nad vším stvořením. Uvedené mocnosti jsou nepřátelské Božímu kosmu. Kristus je ovšem Pánem i nad nimi (viz Ko 2,10b .15). 1,17 Ztělesněnou Moudrost, která tak podivuhodně drží celý vesmír, lze nejlépe poznat v osobě Ježíše Krista. 1,18a Známý obraz Krista jako hlavy těla – církve má poněkud širší význam. V Septuagintě často najdeme pod pojmem hlava přeloženy výrazy jako vladař, vůdce či počátek nebo i podstata. Tím vším je Kristus své církvi. Je to zde vyjádřeno jakoby jedním dechem v kontextu výpovědí o Kristově svrchovanosti nad vším stvořením. K plnějšímu porozumění poslouží i obdobný citát z Ef 1,22-23. Církev je tam líčena jako „vrchol Božího stvoření“. Když Kristus je Pánem nad vším, co stvořil, přirozeným důsledkem toho je i jeho panství nad jeho církví. 1,18b Zatímco v prvé části chvalozpěvu se mluví o Kristově účasti na stvoření všeho vesmíru, druhá část je zaměřena na jeho dílo smíření. Božím záměrem je obnova stvoření tak, aby bylo dosaženo původního Božího záměru s jeho stvořením. Výraz „prvorozený z mrtvých“ se stal titulem Krista (Zj 1,5). Jeho smrtí a vzkříšením začíná něco nového, obnova jeho stvoření. 1,19-20 Kristova služba v tomto světě dosahuje svého vrcholu v jeho díle zástupné smrti a vzkříše-

ní. V kontextu chvalozpěvu i na základě užití slova plnost (pleroma) v řeckých textech té doby se v.19. dá také přeložit „Bůh ve vší své plnosti v něm přebýval“. Nebo jinými slovy, plnost Božího zjevení se uskutečnila v Kristu. V. 20 doplňuje to, co bylo řečeno ve v. 14, a jako vyvrcholení líčí dílo spasení dokonané v Kristu. Doslovný překlad základní výpovědi tohoto verše by zněl, že „v něm bylo všechno usmířeno“ a „on přinesl mír“ (v ČEP je v obou případech použito jedno slovo, „smíření“). Zajímavé jsou i paralely mezi verši 16. a 20. 1,21 Závěrečnou myšlenku chvalozpěvu, která má univerzální dosah, teď Pavel a Timoteus aplikují do konkrétní situace sboru v Kolosách. Odcizení a nepřátelství vůči Bohu patřilo k jejich minulému životu. Výrazy „smýšlení“ a „zlé skutky“ naznačují, že se nejednalo o nějaký neodvratný úděl, nýbrž o lidský hřích a nepřátelství. Bližší popis takového stavu najdeme v Ef 2,12 a 4,18. 1,22 Čím temnější minulost, tím dramatičtější je přechod do nové skutečnosti. Pavlem často používaný výraz „ale nyní“(nuni dé) vyjadřuje moment Božího zásahu a proměny (Ř 3,21, 6,22 , 7,6 1K 15,20 Ef 2,13 atd.) Smíření někdejších pohanů s Bohem, je prvním krokem ke smíření „všeho, co jest“ (1,20). Boží akt smíření má dva stupně: smíření, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt a záměr smíření, aby vás před Boží tvář přivedl svaté… Výraz přivedl (doslova postavil) má širší význam oběti nebo zasvěcení (Ř 12,1). Přivedl svaté, znamená oddělené, zasvěcené Bohu, neposkvrněné před Bohem (Ef 5,27 , Fil 2,15 atd.) a bez úhony, což je výraz z oblasti práva a označuje člověka, kterého nelze u soudu z něčeho špatného obvinit. 1,23 Důvěryhodnost a účinnost toho, co Bůh učinil v Kristu pro lidi, předpokládá kladnou lidskou reakci. Hlavní důraz je položen na vytrvalost ve víře a na odpovědnost za darovanou milost nového života. Pavel s oblibou mluví o tom, že je stavitel, který staví na pevných základech evangelia. Víra vychází ze spolehlivého základu, na který je možné se s důvěrou spoléhat (Ř 15,21n, 1K 3,11). Aby člověk neuhýbal z jednoho místa na druhé, je třeba se pevně držet naděje evangelia, jak  se o ní mluví v úvodu epištoly (1,5).

Pětapadesát let nás dělí od chvíle, kdy se jeden tichý čahoun proslavil pokořením třetího pólu naší planety – Mount Everestu. Je tomu několik dní, kdy tento muž vyměnil časnost za věčnost. A je příznačné, že „horu hor“ v království věč-

Petr Plaňanský

Není Hillary jako Hillary ného sněhu a ledu pokořil včelař. Napadá mě, kde jinde, než u včel se naučíte píli, vytrvalosti, radosti z okamžiku zázraku a úctě k životu? Včelařem Hillary zůstal i ve dnech své největší slávy – tichým, nenápadným, skromným, pilným. Nikdy zkrátka nebyl trapnou ucajdanou celebritou, kterými se to ve zprávách dnes jenom hemží… Naopak, za svůj mimořádný sportovní výkon získal šlechtický titul. Královna jistě promine, když si dovolím tvrdit, že mu titul udělila de jure, protože Hillary svým charakterem Sirem byl de facto již mnohem dříve. Ostatně to potvrzuje i fakt, že Edmund Hillary z obdivu k příteli, se kterým horu zdolal, za jeho života neprozradil, kdo z nich na horu vystoupal vlastně jako první. Z úcty k národu nosičů – Šerpů, pak svou pílí přispěl k tomu, že díky jeho iniciativám a sbírkám získali letiště, nemocnici a na dvě desítky škol. Inu, pilný jako včelička… Po Siru Edmundu Hillarym zůstane prázdné místo – minimálně v srdcích tisíců Šerpů, kteří ho milovali jako vlastního otce. A nám, kdo sdílíme – jako první muž z Everestu – lásku ke včelám. Ve stínu této smutné zprávy se ocitla jiná zpráva – v titulcích je opět Hillary. Tentokrát je to žena, konkrétně paní Clintonová. Ta se nachází uprostřed americké prezidentské kampaně. Podle dosavadní politické kariéry bych řekl, že paní Clintonová nevčelaří. Jistěže to není vada charakteru, ale očividně jí chybí ty vlastnosti, jimiž oplýval Sir Edmund Hillary. Ať už tedy boj paní Hillary Clintonové o prezidentský úřad dopadne jakkoli, přejme jí, aby po jejím životě zůstalo mnohem víc, než hořká pachuť profláklé politické kariéry ženy, která nenašla naplnění ani ve vlastním nezdařeném manželství. Kéž by po paní Hillary, tak jako po Siru Hillarym, více než pomíjivého lesku a chvilkové slávy zůstalo několik škol a nemocnic pro ty nejpotřebnější…  A smutek v srdcích tisíců vděčných lidí.

Jiří Lukl

23

Už apoštol Pavel psal o tom, že jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem. Divadlo je nástroj, který pomocí uměle vytvořených situací odhaluje pravdu. Totéž by měla dělat i bohoslužba.

V přímém přenosu O smyslu a významu televizních přenosů bohoslužeb s dramaturgem ČT Petrem Rausem

Mají mediální přenosy bohoslužeb smysl, není to jen ztráta času a plýtvání silami? Zvláště ten, kdo vnímá potřebu jasného a kulturně přiměřeného zvěstování evangelia, si nad bohoslužebnými přenosy klade otazník. Typické je, co o přenosech píše v lednovém čísle Brány David Novák: „Nemohu se zbavit dojmu, že jak liturgie, 24

tak často i promluvy či kázání působí jak z jiného světa.“ Nebylo by lepší vysílat dobré a atraktivní misijní pořady? Tady narážíme na požadavky zákona. Zatímco misie je pokládána za náboženskou reklamu, kterou Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání výslovně zapovídá (zákon 231/2001 Sb., § 48, odst. d), náboženská tématika obecně patří k těm složkám vysílání, které v případě veřejnoprávních médií naše legislativa naopak vyžaduje; pokládá je ovšem za službu věřícím, tedy v naší situaci za vysílání pro menšiny. V případě bohoslužebných přenosů tato představa plně odpovídá skutečnosti. Jejich největší hodnota opravdu spočívá ve zprostředkování účasti na bohoslužebném dění těm, kteří se pro nemoc, věk, vzdálenost či z jiných důvodů nemohou shromáždění církve osobně zúčastnit. Teprve potom přichází na řadu i skutečnost, že přenosy posilují ekumenické cítění; poskytují příležitost seznámit se s průběhem bohoslužby jiné denominace a nejednou pomohou odbourat lec-

Foto Jakub Nosek a archiv

N

a obrazovkách České televize se čas od času objeví přímý přenos křesťanské bohoslužby, občas dokonce i z Církve bratrské. 25. prosince se tak televizní publikum stalo virtuálním účastníkem bohoslužby sboru v Brně na Kounicově ulici, měsíc předtím, 25. listopadu, navštívil televizní štáb modlitebnu v Praze na Šeberově. Český rozhlas nabízí přímý přenos některé z křesťanských bohoslužeb dokonce každou neděli, z toho z Církve bratrské dvakrát ročně. Setkání s tímto typem pořadu, ať už v roli diváků, posluchačů či aktivních účastníků přenášené bohoslužby, vyvolává otázky. A protože se některé z nich pravidelně opakují, zkusme si alespoň ty nejčastější připomenout a zformulovat určitá vysvětlení.

jaké předsudky. Misijní účinek bohoslužby je většinou (v porovnání s jinými typy zvěstování) dosti slabý. Proč se při přenosu prostě jen nepostaví mikrofony a (případně i) kamery a nesnímá se bohoslužba tak, jak probíhá? Proč se má sbor na bohoslužbu připravovat? Proč se dělá scénář? Po sportovních klubech také nikdo žádnou přípravu přenosu nechce! Slovo „přenos“ je v případě bohoslužby vlastně nepřiměřené. Sportovní přenos je záznam děje, kde všichni napjatě čekají na výsledek, protože nikdo neví, jak to nakonec dopadne. To by se u bohoslužby stávat nemělo. Z formálního pohledu představuje bohoslužebný přenos převzaté představení, podobně jako třeba mediální prezentace představení divadelního. Přirovnání bohoslužby k divadlu možná někoho zarazí, možná i pohorší, ale tady je na místě připomenout si apoštolské: „Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem.“ (1K 4,9) Divadlo je nástroj, který pomocí uměle vytvořených situací odhaluje pravdu. Totéž by měla dělat i bohoslužba. Její průběh je svázán formálními pravidly (což platí i u společenství zakládajících si na tom, že nemají pevnou liturgii), která mají napomoci setkání s Božím duchem a Slovem. Čím pevnější je liturgie, tím snadnější je převést bohoslužbu do mediální podoby a nabídnout ji publiku; přenášená bohoslužba je tím pádem i srozumitelnější. Pokud zvukař neví, na který mikrofon se bude mluvit, nebudou první slova projevu slyšet; pokud nechá všechny mikrofony aktivní stále, sníží se srozumitelnost mluveného slova. Spontánní Vozová hradba - přenosové a další obslužné vozy ukrývající nezbytnou televizní techniku

modlitba snadno překročí vymezený časový rámec; pokud jde o modlitbu v závěrečné části bohoslužby, kdy se už časový skluz nedá napravit, zůstane přenos bez závěrečného požehnání apod. Všechny tyto potíže pomůže zvládnout především dobře připravený a stoprocentně respektovaný scénář; kromě něho i explikace, tedy společná porada všech, kteří se na přenosu podílí a jednoznačné stanovení průběhu. V některých případech, zvláště v případech televizních přenosů, jsou velmi užitečné zkoušky. Jak se přenos připravuje? Na začátku stojí plán rozdělení přenosů mezi jednotlivé denominace; v případě rozhlasu jej ve spolupráci s redakcí náboženského vysílání připravuje Ekumenická rada církví a Česká biskupská konference, v případě televizních přenosů ČT sama (s vedením jednotlivých denominací ovšem všechny přenosy konzultuje). Dohoda mezi ČBK a ERC umožňuje, aby poměr katolických a nekatolických přenosů byl v případě ČRo 1:1, v případě ČT asi 3:2, i když zákon požaduje 82% přenosů katolických (protože podle posledního sčítání lidu jsou 82% křesťanů katolíci). Pro každý přenos je třeba zajistit a prověřit přenosové linky (bezdrátové přenosy se zatím příliš nepoužívají) a všechna návazná potřebná zařízení včetně obsluhy. V případě televize je nutné vytvořit prostor ve vysílacím schématu, protože se jedná o pořady nepravidelné. A v oblasti dramaturgie začínají jednání o průběhu bohoslužby, příprava scénáře, explikace, případně zkoušky. Před samotným přenosem je třeba instalovat techniku (televize ji staví den předem) a pak už se jen čeká na signál z odbavovacího pracoviště. Rozsvítí se červená a přenos začíná. Jaké prvky bohoslužby jsou pro přenos nejcennější a které naopak přenosu ubližují? Obecně platí, že nejcennější jsou ty prvky, které v médiu není s čím srovnat: společný zpěv, modlitby, kázání; soužití generací (případné zapojení dětí ale vyžaduje důkladnou přípravu). Náročnější je sborový zpěv či zpěv hudební skupiny; bývá spontánně srovnáván se studiovými nahrávkami, a v takovém srovnání nemůže obstát. Nevhodné jsou chvíle ticha (zvláště v rozhlase), používání archaických překladů (působí komicky), potíže bývají i s tleskáním před mikrofony, s inscenovanými rozhovory atp. Obecně platí, že nevhodné je vše, co není dobře připraveno.  Petr Raus

25

Biografie syna nacistického zločince

Život proti stínu

Martin Bormann, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, přeložila Blanka Pscheidtová, 249 stran

J

méno Martin Bormann je historicky navždy svázáno s Adolfem Hitlerem a s nacionální stranou NSDAP. Navzdory tomu je jméno Martin Bormann pevně spojeno se jménem Ježíše Krista, se službou církvi a s křesťanskou vírou. Jak je to možné? Jedině tak, že jablko padlo hodně daleko od stromu, na kterém vyrostlo. Kniha Život proti stínu, kterou lze ještě stále objednat či zakoupit, popisuje pozoruhodný vývoj autora. Vzešel přímo z lůna nacistické ideologie. Jeho kmotrem při křtu byl sám Adolf Hitler. V říšské stranické škole i v rodině prošel tvrdou nacionálně socialistickou a antikřesťanskou výchovou. Smrt Vůdce a konec války proto znamenaly pro patnáctiletého Bormanna naprostý krach a konec všeho. Ve zmatcích zhrouceného režimu ztratil spojení

Národní divadlo oslaví Velikonoce uvedením STABAT MATER Opera Národního divadla uvede na Velký pátek kantátu Antonína Dvořáka Stabat Mater. V historické budově Národního divadla dílo pod taktovkou vynikajícího mladého kanadského dirigenta Charlese Olivieri-Munroea představí Eva Urbanová, Yvona Škvárová, Valentin Prolat a Martin Gurbal‘ spolu se sborem Národního divadla v čele se sbormistrem Pavlem Vaňkem a orchestrem Národního divadla. 21. března v 19:00

i s rodinou. Skrýval se v Rakousku v horách Salcburska. Nečekaně však byl konfrontován s křesťanskou vírou a láskou formou příkladného a pokorného života rodiny prostého sedláka. Po své konverzi Martin Bormann studoval teologii, stal se knězem a misionářem v Kongu, dnešním Zairu. Jeho misijní úsilí nezastavilo zajetí ani reálné ohrožení života ze strany povstalců, ale tropická nemoc, která ho v roce 1967 donutila trvale opustit Afriku. V Německu se zapojil do ekumenického misionářského týmu. Vážná autonehoda v roce 1971 však znamenala konec i této služby. V nemocnici během dlouhé hospitalizace vytvořil vztah se svou budoucí manželkou. Na žádost byl papežem zproštěn řádových slibů a směl se oženit. Stal se pak učitelem náboženství a německého jazyka. Po odchodu do důchodu zdarma přednáší na školách a aktivně se podílí na setkávání skupiny Täterkinder – Opferkinder“ (Děti pachatelů – Děti obětí), založené profesorem Danem Bar-Onem z Univerzity Ben Guriona v Jeruzalémě.. Kniha Život proti stínu je věrohodným svědectvím o tom, jak se lze skrze Krista vyrovnat s neblahou minulostí. Autor ji sestavil z osobních vzpomínek. Doplnil ji historickými fakty a fotografiemi. Obrázky hajlujícího chlapce s širokým nadšeným úsměvem a kněze sloužícího mši černým Afričanům vedou k přemýšlení o zázraku, který je možný i dnes. Totiž proměny člověka, jehož život nemusí být navždy určen zhoubnou výchovou  závadného prostředí. Bronislav Matulík

26

Musica noster amor

Třetí ročník WORSHIP FESTIVALU proběhne 12. dubna 2008 od 15:00 v Domě kultury ve Vsetíně. Řečníci: D. Hurta, M. Malina. Info o předprodeji vstupenek: [email protected] 

Jacob Handl Gallus Societas Incognitorum, Barbara M. Willi - loutnový spinet, Rosa 2007

Poměrně krátký život (1550 – 1591) hudebního skladatele a hudebníka Jacoba Handla Galluse začal ve Slovinsku, následovaly pak roky pobytu v Rakousku, Slezsku, na Moravě a v Čechách. V Praze strávil Gallus posledních šest let života. Vedle skladeb duchovních (mše, moteta) komponoval také na světské texty. V renesanční době vznikaly často skladby pro domácí zábavu, pro muzicírování v úzkém kruhu vzdělanců a hudebních amatérů. Někdy byly náměty i lascivní, nicméně Handl Gallus ve svých sbírkách „Harmoniae Alba k recenzování morales“ (vyšla tiskem v Praze ještě za jeho života) a Bráně poskytuje „Moralia“ dává přednost spíše vtipným a duchaplným veršům. Krátké latinské texty anonymů i římských klasiků někdy moralizují, jindy jen využívají hříček či veršů o krákorajících havranech, prchajícím zajíčkovi, citují milostné vyznání či naopak obavy opatrného muže, který hledá manželku. Brněnský komorní vokální soubor Societas Incognitorum, zaměřený na starou hudbu zpívá výběr z těchto Moralit na koncertech již několik let. Studiová nahrávka, která jejich interpretaci zachycuje, prozrazuje důvěrnou a dlouhodobou znalost těchto skladeb. Madrigaly zkomponované v 16.století v jejich podání působí velmi samozřejmě, a vůbec ne starobyle. Příjemné hlasy bez zbytečných manýr a vibráta, přirozeně frázující a bezchybně intonující, znějí v krásné harmonii. Je znát, že soubor má již tento repertoár dosti zažitý. Pod vedením zkušeného Eduarda Tomaštika tak z původního zápisu vyrostla i pro soudobého posluchače zábavná hudba. V duchu skladatelových záměrů je dotvářena forma i různými opakováními, refrény a témbry. V přiloženém bukletu jsou vytištěny latinské texty s českými překlady a je skutečně zábavné je během poslechu porovnávat a sledovat. Acapellový zpěv souboru je doplněn několika krátkými instrumentálními skladbami, které na loutnový spinet hraje Barbara M. Willy. Nahrávku považuji za velmi zdařilou a doporučuji k poslechu všem milovníkům civilního a zároveň opravdu vybraného zpěvu. Způsob interpretace je zcela přiměřený jak době vzniku skladeb a jejich smyslu, tak i žánru domácího  muzicírování, které nám v našem jednadvacátém století zřetelně chybí.

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na úterý 11. března 2008 od 17.30 h do přízemí pražského kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49) na besedu s Mgr. Janem Krajhanzlem na téma „Ekopsychologie aneb psychologie jako příležitost pro ochranu přírody a životního prostředí“. Předpokládaný konec je do 19.15 hodin. 

10. konferencia Lýdie pre prímluvkyne 11. - 13. apríla 2008 „Chemes“ Zemplínska Šírava Poslúžia: kazatelia CB Peter Prištiak a Martin Jurčo. Kto sa chce modliť za rodiny, cirkev a národ je pozvaný. Po skončení bude voľnejší program pre sestry, ktoré zostanú do 14.4. Kontakt na Lýdiu: do 31.3. Tel:051/7752603 Mobil: 0902389633 

Tomáš Najbrt OZNÁMENÍ

Všetkým nadšencom zborového spevu: Radi by sme vám ponúkli možnosť pripojiť sa k spevokolu EBEN EZER. Sme spoločenstvo kresťanov z celého Slovenska (a v menšom počte aj z ČR), ktorí chcú svojím spevom oslavovať Boha. Stretávame sa na sústredeniach 4-5 krát za rok a popritom koncertujeme doma aj v zahraničí. Sme spevokol CB, ale naše rady sú otvorené pre každého, kto chce rozvíjať dar spevu. Teraz je tá najvhodnejšia príležitosť prísť medzi nás, pretože Eben Ezer začína svoje nové obdobie. Príchodom nového dirigenta sa bude tvoriť aj nový program, a tým sa otvára možnosť pre nových ľudí. Naše najbližšie sústredenie bude 18.–20. apríla 2008. Ak máte záujem prísť, kontaktujte, prosím, Janku Feríkovú na t.č. 0905 649 097. Viac informácií nájdete na: www.ebenezer.sk

PREMIÉRA! 13. března 2008 ve 20.00 Salesiánské divadlo v Praze Kobylisích vstupné 90 Kč http://divadlostrep.kohl.cz

27

K

onečně. Vláda schválila restituční nároky církví a tedy plán, podle kterého stát vrátí církvím zabavený majetek v hodnotě 83 miliard korun. Dvě třetiny z této částky bude stát splácet šedesát let, řeholním řádům vrátí za zbylou třetinu pozemky. Pozemkový fond by měl vrátit 19 tisíc hektarů polí a 61 tisíc hektarů lesa. Církve se pak vzdají všech majetkových nároků vůči státu. Media ještě zdůrazňují další částky, které působí záměrně astronomicky. Například na Aktuálně.cz vás zaujme upoutávka „300 miliard pro církve prošlo“. Jak se zdá, nechtějí se vzdát jen tak lacino, poněvadž tuší, že pomalu končí vděčná kauza, jež je zásobovala cenným materiálem, kterým mohly brnkat na struny vrozeného odporu Čechů vůči církvím. Ve skutečnosti jde pouze o populistické cifry. Stát totiž není schopen zaplatit dohodnutou částku jednorázově, proto ona šedesátiletá splátka. K výsledné částce 270 miliard dojdeme snadno, pokud do celého období vyplácení stanovené renty, započítáme inflaci vyjádřenou v úrokové sazbě 4,85 procenta. Uznání si zaslouží ministr kultury a celá expertní komise, které se podařilo zbavit se dalšího kostlivce, který nám připomínal dobu nedávnou, kdy legitimní vlastnické nároky byly považovány za hamižnost. Jak známo, není ještě vyhráno. Návrh musí projít sněmovnou. Pro některé poslance bude návrh na restituční tečku červeným suknem v rukou toreadora. Budou-li pokračovat ve své krátkozraké politice a pro své námitky, opřené třeba o sofistikovanou expertízu právníků Karlovy univerzity, způsobí, že návrh sněmovnou neprojde. Jestliže se církve obrátí s žalobou k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, celý proces řešení restitucí se protáhne a pokud budeme ještě státem s parlamentní demokracií, nemohou církve u soudu prohrát. Pravdu má ministr Jehlička, který říká, že stát tímto návrhem na církevních restitucích neprodělá, naopak ušetří. K tomu snad lze jen poznamenat, že kdyby k restitučnímu vyrovnání došlo již před deseti lety, úspory by byly ještě větší. Naopak, každé prodlení bude kompenzační částku dramaticky navyšovat. 28

Co k tomu dodat? Snad jen dobře myšlenou radu poslancům parlamentu. Mohou se inspirovat dokumentem, který roku 313 sepsali císař Konstantin a Licinius Augustus, když se „šťastně setkali v Miláně a radili se o všech věcech, které se týkají prospěchu a bezpečnosti státu.“ Mimo jiné, dokument známý jako Edikt milánský, obsahuje statuty na restituci majetku církevních obcí včetně kompenzací, o který byly připraveny během pronásledování. Některé věty zní, jako by byly psány do dnešní situace: „Vzhledem k legálnímu postavení křesťanů, považujeme za správné určit také, aby – jestliže se ukáže, že někdo zakoupil, ať z naší státní pokladny nebo od někoho jiného, místa, která dříve byla užívána ke shromážděním, a o kterých před tímto dnem byly stanoveny jisté příkazy, a to dopisem zaslaným vašemu úřadu – aby tato byla zpět převedena na křesťany bez všech průtahů a zpochybňování.... Také ti, kdo je obdrželi darem, je vrátí podobně a bez odkladu křesťanům. .... A pokud je o zmíněných křesťanech známo, že vlastnili nejen ta místa, která užívali ke shromažďování, ale také majetek, náležející jejich společnosti, zvláště jejich kostelům a ne jednotlivcům, zahrnujeme jej všechen pod tento výše zmíněný zákon, takže jim přikážete, aby byl bez pochybování a bez diskusí vrácen zmíněným křesťanům, to jest jejich společnosti a shromážděním.“ Jsem přesvědčen, že bude ku prospěchu všech, pokud si odpůrci návrhu dají přeci jenom říct a uznají, že předložený návrh je v rámci možností rozumným kompromisem a argumenty předklada telů sice ne zcela uspokojující, ale postačující. daniel.fajfr, kazatel cb

Foto archiv

Edikt milánský po česku

Pozvání na Ben stacík Stacionář byl založen v roce 1990 pod patronací sboru CB v Praze 3. Poskytuje služby dětem s autistickým spektrem postižení, s mentálním nebo kombinovaným postižením. Jeho posláním je poskytovat uživatelům individuální a intenzivní péči. Mimo praktické věci se snažíme i o to, aby slyšely, že je i jejich rodinu má Pán Bůh rád. Pracujeme podle programu Portage na zlepšení jejich života v pěti základních oblastech: dovednosti (vědomosti), motorika, socializace, sebeobsluha, řeč. Každý uživatel má vypracován svůj plán rozvoje osobnosti, který se půlročně vyhodnocuje a stanovují se další cíle. Dopolední cyklus počítá s předškoláky a odpolední pobyt zase s dětmi, které již navštěvují jiné zařízení školního typu. Cílem je vést děti k co největší samostatnosti se snahou o jejich maximální zapojení do běžného života. Kontakt s druhými lidmi jim dává možnost naučit se mnohému z každodenního života a působí zároveň jako osvěta pro naše občany. Jedná se o poskytnutí alternativní odborné péče, při níž nemusí dojít k odloučení od rodiny.

Benefiční představení stacionáře pro děti s kombinovaným postižením

Na sobotu 8. března 2008 jsme pro vás připravili již šestý ročník Benefičního hudebního a divadelního festivalu s názvem BEN STACÍK. Akce se uskuteční od 14.00 do 20.00 v prostorách sboru CB, Koněvova 24, Praha 3. Během odpoledne budete moci zhlédnout řadu divadelních i hudebních vystoupení. Přivítáme mezi jinými Mandelbrotovy kostičky, herce Švandova divadla (K. Pollertová-Trojanová, K. Cibulková, R. Jašków, J. Šmíd), P. Baťka z Divadla na Vinohradech, Marcelu Březinovou, Janu Richterovou, Alexandra Minaeva, Moniku Načevu, Martinu Hudečkovou, Ondřeje Vetchého. Nebude chybět ani příspěvek žižkovské mládeže. Doprovodný program bude zahrnovat prodejní výstavu výtvarných prací našich dětí, tombolu, občerstvení, různé soutěže a křest básnické sbírky – zdarma přidávané k 80-ti korunové vstupence. Z celkového výtěžku, který zdvojnásobí Nadace Divoké husy (www.divokehusy.cz), bychom rádi dokoupili pro naše zařízení učební box, stůl  pro arteterapii a rozkládací pohovku. Věra Weilová, Filip Budák www. cb.cz/praha3/stacionar

Nejen nervy, ale víru! Pan president republiky ve svém vánočním poselství naznačil jakousi předpověď pro rok 1938 slovy, že ten rok „patrně bude rokem jednání, dohodování a konečně i uzavření aspoň částečných a předběžných dohod“, které by vedly k zajištění míru. Nevíme, co ještě přijde, ale v druhé polovici února ozvalo se burácení, při němž se tajil dech. Když hřmí u sousedů, tak víme, že jde bouřka. Naši vozatajové a hospodáři sice chlácholili lid ujišťujíce, že máme dobré svědomí a dobré nervy. Ale je naše pohotovost otázkou nervů? Nepochybujeme, že máme v čele muže, kteří jsou otužilí a dovedou klidně uvažovat chladnou hlavou. A přece nás ani zdravé a silné nervy, moudrost a rozvaha neudrží, abychom se nebáli. Ten nejsilnější je zmítán jako vlny mořské a unášen mořským proudem od svého pólu, až musí volat o pomoc. Nejedná se o zkoušku nervů. Zkouší se víra. V naší době se zjeví čím stojíme, zdali nás drží úmluvy, kolektivní smlouvy, lidské sliby, pense, pojistky, anebo smlouva Boží potvrzená krví z Golgaty a smlouva Panovníka, který je nad panovníky a vlády. Nepochybně přijdou těžší přívaly a oboří se na nás prudké vichřice, co si počneme? Není-li náš základ hluboko na skále věků, na hlubině bezpečnosti, tak budeme nervosní, rozčilení nebo bezhlaví. Právem. Podívejme se dobře, jak to vypadá dole u základů, kam jiný nevidí než sám Zpytatel ledví a srdcí. Lidské záruky jsou písek, ale moc Boží v Kristu a Jeho slovo jsou skála. Na ní se stojí jistě. Českobratrská rodina 10.3.1938 29

farářka CČSH v Teplicích Velikonoce budu letos v roli farářky prožívat, a tedy zvěstovat jejich poselství, teprve po čtvrté. Proto jsem ještě nezačala naléhavě řešit otázku, jak podat zvěst o Vzkříšení nově. Navíc díky tomu, že v  našem sboru je více starších lidí, uvědomuji si, jak důležité místo v životě mnoha věřících mají rituály – pravidelné a neměnné úkony, které svým opakováním mohou upevňovat víru, i sounáležitost s Církví. To je smysl liturgie, protože v životě každého člověka přicházejí období, kdy necítí intenzívní Boží blízkost, neslyší zřetelně Boží slovo. Pak potřebuje pocit jistoty, který mu právě liturgie a její pravidelnost mohou dát. 

Pro zbožnost západního křesťanství, zejména pro protestantismus, je příznačné zvěstování evangelia víceméně jen na verbální úrovni. Přitom víme, že zásadní je PROŽITEK setkání se s Kristem, odpuštění hříchů a znovuzrození. Lidé mají dostatek informací. Zvěst o Vzkříšení potřebují prožít, vnímat všemi smysly. U nás ve sboru tradičně na Zelený čtvrtek večeříme pečeného beránka, hořké byliny, nekvašený chléb a víno. Prožíváme právě takovou velikonoční večeři, jakou prožil Pán Ježíš s učedníky před ukřižováním. Letos nám navíc při bohoslužbě na Velikonoční neděli děti zahrají pašijový příběh. 

Rozhodně mě nepohoršují, jen nevidím vždy smysl v jejich dodržování. Zejména ve městech se obsah některých zvyků vyprazdňuje. Pohled na děti, 

30

Petr Šimmer kazatel CB v Litvínově

Letos to bude již po dvacáté, tedy každoročně. Je pro mne radostí zvěstovat Krista právě na Velký Pátek. Po rozhovoru s Nebeským Otcem v modlitbě a pak vstupu do Písma, vždy Duch Boží ukáže na určitý důraz, který v srdci rezonuje a sytí především mne. Inspirací jsou mi nejen biblické texty NZ, ale i SZ. 

Nemám potřebu hledat stále nové varianty podání zvěsti. Ta stará, tradiční je pro mne nejkrásnější. Důležité je hovořit o tom s přesvědčivostí. Pro zvýraznění mám nejraději osobní svědectví člověka, který prožil hluboké odpuštění právě pro oběť Pána Ježíše Krista. Pokud by nebylo takového svědka k dispozici, mohl bych přidat ze své zkušenosti z cesty kříže, kterou procházím. Bolí to, ale je v tom požehnání, neboť je mi tím stále připomínáno, že jsem v Hospodinově milosti, že o mne stále stojí a se mnou počítá. Zdá se mi, že začínám trochu rozumět tajemství kříže. 

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Daniela Klimešová

běhající od paneláku k paneláku s pomlázkou a igelitkou a hulákající své „Hody hody“ do mluvítek u zamčených vchodových dveří, mi připadá smutný. V naší kultuře se mísí pohanské tradice s křesťanskými a ne vždy je lze rozlišit. Učím se neurážet se nad tím, jak jiní přistupují k Bohu. I když osobně jsou mi bližší barevná vajíčka (tradice pohanská), než svěcení kočiček (tradice křesťanská). Neurážejme se nad životem a zbožností jiných.

Foto archiv

Problematické Velikonoce?

Lidové zvyky, pokud nejsou spojovány s křesťanskou zvěstí, mně nevadí. Naopak, těší mne, když cílem velikonočního pondělí je odpočinek, ale i vesele a radostně strávený společný čas na výletě či u vajíčkového salátu. Každoročně ve sboru připomínám, že pohanská představa v médiích, ve spojení s velikonoční zvěstí, je lež a modlářství. Ale nemám rád ani náboženské scény typu bičování se, křižování se, nošení kříže, procesí či nejasné bohoslužby 

? ?

Po kolikáté už budete zvěstovat evangelium na Velikonoce a je těžké stále hledat novou inspiraci?  Jak nově byste lidem vyjádřil/a smysl oběti Ježíše Krista na kříži?  Nepohoršují vás pohanské velikonoční zvyky a nevadí vám, že je křesťané na mnoha místech s velikou chutí praktikují? 

pro sváteční posluchače atd. Trápí mne jakékoliv zamlžování významu Kristova kříže. Nezapomeňme na výrok apoštola Pavla: Nechci umět mezi vámi nic jiného než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. Pro mne to je život. inzerce

Bronislav Kaleta kazatel CB v Praze 3 Nevím přesně, kolikrát jsem už na Velikonoce kázal. V kazatelské službě jsem více než 30 let, bude to asi podobné číslo. Křesťané čekají od svých kazatelů vždy nové a inspirující slovo. Také o Velikonocích počítají s tím, že uslyší evangelium v neotřelé podobě. Proto se snažím hledat inspiraci ke službám o největších křesťanských svátcích po celý rok. Čtu Bibli a modlím se za to, aby mi Bůh otevíral oči a pomáhal slyšet „staré pravdy“ nově. Z každého takového „objevu“ mám opravdovou radost! Pak se snažím radostnou zprávu o Božím vítězství nad ďáblem, hříchem a smrtí vyjádřit novými, méně obvyklými obraty. Vím, že mým úkolem není předně naplnit očekávání lidí, nýbrž ukázat na Ježíše Krista. Přesto mi záleží na tom, aby se evangelium posluchačů nově dotýkalo a oni se z divu Boží záchrany radovali. Když se to děje, je to Boží milost a dar. Bez osobního zápasu, myšlenkové námahy a modliteb kazatele to ovšem nejde. 

Ježíš Kristus obětoval svůj život jako náhradu za naše dluhy před Bohem. Podobně jako se františkán Maximilián Kolbe postavil na místo odsouzeného vězně v Osvětimi a dobrovolně za něho zemřel, Boží Syn Ježíš Kristus nabídl svůj život Bohu jako „náhradu“ za dluhy všech lidí. Dluhy, o kterých mluví křesťanská Bible, nejsou ovšem finanční, ale duchovní povahy. Proto jejich odpuštění muselo mít také duchovní povahu. Bůh oběť svého Syna přijal jako „zástupnou“, proto je možné se na ni odvolat. Vírou v Ježíše Krista přijímáme pro sebe odpuštění dluhu a vysvobození z moci zlého. 

Pohanské velikonoční zvyky mě nepohoršují. Vidím v tom folklor, který ztvárňuje některá velikonoční témata jako utrpení, smrt, nový život. A že je „křesťané na mnoha místech s velikou chutí praktikují“? Ani v tom problém přímo nevidím. Zvláštní mi to připadá tehdy, když mají někteří křesťané srdce víc u pohanských zvyků než u vzkříšeného Krista. připravil -bm

31

Sieť podnikateľov

Š

peciálnym problémom podnikateľov alebo ľudí, ktorí pracujú v zodpovedných funkciách, od ktorých závisia mnohí zamestnanci a ich rodiny, sa v kresťanských kruhoch venuje pomerne málo pozornosti. Pre pomoc službu týmto ľuďom vznikol projekt LaRED. V roku 2000 na nastúpil pozvanie Ing. Ondreja Garaja do združenia Ježiš pre každého vedúci projektu Csaba Tolnai, ako človek, ktorý mal rozbehnúť diskusné kluby Quo Vadis v niekoľkých mestách na Slovensku. Kluby mali byť nadväzujúcou prácou letákovej misie pre ľudí z regiónov, v ktorých sa rozdávali evanjelizačné letáky. Čas ukázal, že ľudia, okrem potreby počuť evanjelium,

ná sieť. V priebehu dvoch rokov sme zorganizovali ešte ďalšie 3 podobné konferencie. Ukázalo sa, že o tieto konferencie, prednášky a spoločné zdieľanie sa je medzi kresťanskými podnikateľmi veľký záujem. V roku 2005 nastal na projekte LaRED významný posun – prišli sme s nápadom založiť lokálne kluby resp. skupinky, ktoré by boli priestorovo aj časovo prístupnejšie širšiemu okruhu podnikateľov a priamo v ich meste. V súčasnosti máme kluby v 6 mestách, ktoré ale navštevujú podnikatelia zo širokého okolia. Keďže vidíme, že v cirkvi sa venuje veľmi málo priestoru podnikateľom a ich problémom, tak sa naše témy zameriavajú na vzdelávanie, vyučovanie zamerané na ekonomiku, správcovLaRED je sieť kresťanských stvo, manažment, obchodnú podnikateľov, ktorá funguje na Slovensku pod združením stratégiu, etiku a morálku Ježiš pre každého. Pre mno– to všetko z  Biblického hých ľudí je príležitosťou ako uhla pohľadu. V  duchovnej spoznať kresťanov, ktorí majú rovine im ponúkame poväčšiu než bežnú životnú zodpovednosť. LaRED pomáha vzbudzovanie, biblické vypri budovaní ich osobnosti a učovanie, svedectvá iných zvyšuje schopnosť zvládať podnikateľov a tzv. výmenšpecifické výzvy ich životného né návštevy, kde sa navzáštýlu a podnikania. To všetko z kresťanského uhla pohľadu. jom povzbudzujú a zdieľajú. Tiež sa môžeme spoločne

majú aj potrebu vstupovať do vzťahov. Návštevníkov klubov tvorili rôzne spoločenské skupiny a aj ľudia so špecifickými požiadavkami, problémami a potrebami. Jednou z týchto skupín sú aj podnikatelia, manažéri, alebo tí, ktorí len začínajú podnikať. Preto sme sa v roku 2004 rozhodli zorganizovať prvú konferenciu pre kresťanských podnikateľov a živnostníkov v Topoľčiankach s názvom LaRED, čo v preklade zname32

s nimi modliť, hovoríme si svedectvá o tom, ako Boh zasahuje do našich životov, rieši naše problé my a spoločne nás buduje. Marek Opaterný, Csaba Tolnai

3

Foto archiv autora

As a Kvadrans V minulém dílu našeho seriálu jsme si představili denár – stříbrnou římskou minci. Dnes jsou na řadě jeho díly – as a kvadrans. Obě tyto mince se razily z  mědi nebo bronzu. As měl v novozákonní době, tedy v 1. století, hodnotu 1/16 denáru. Kvadrans je čtvrtina asu, tedy 1/64 denáru. Pro lepší představu: jestliže denár představuje denní výdělek námezdního dělníka, tedy na naše poměry asi 500 Kč, pak má as kupní sílu kolem 30 Kč a kvadrans cca 7,50 Kč. Drobnější mince už Římané v době císařství nerazili, kvadrans byl nejmenším nominálem. Je zajímavé, že v dobách římské republiky, ve 3. století před Kr., se v Římě už razily asy a kvadranty – ale to byly skutečně obří mince. NebyAs - lícová ly ražené, ale lité z bronzu a a rubová strana jeden as vážil přes 300 gramů! Jejich váha postupně klesala a za císařství vážil as jen kolem 10 gramů, kvadrans asi čtvrtinu. V Novém Zákoně, který byl napsán řecky, se as nazývá „assarion“ a kvandrans „kodrantés“. V Kralické bibli i v ekumenickém překladu jsou obě tato slova přeložena jako „haléř“, což není právě přesné. Např. ve slově Pána Ježíše o Otcově péči v Mt 10,29 …„Což se neprodávají dva vrabci za haléř?“ je použito v originálu slovo „assarion“, kdežto ve slově z Kázání na hoře (Mt 5,26) „Nevyjdeš z vězení, dokud nezaplatíš do posledního haléře“ je použit

výraz „kodrantés“. I když hodnota obou těchto mincí byla daleko větší než haléř, překlad ukazuje na nejmenší peníz, který je právě v oběhu. Na našich ukázkách máme as i kvadrans, obojí ražené ve jménu císaře Augusta (v době jeho vlády se Pán Ježíš narodil). Náš kvadrans je starší, byl ražen ještě za Augustova života, v době kolem Ježíšova narození. Písmena SC na této minci znamenají, že ražba byla povolena římským Senátem (Senatus Consultum). Výnos z ražby měděných mincí náležel totiž senátu – na rozdíl od výnosu z ražby zlatých a stříbrných peněz, který šel do císařovy pokladny. Na druhé straně kvadrantu můžeme vidět oltář. Zobrazený as je mince ražená až po Augusově smrti, na jeho počest. Nechal ji razit jeho adoptivní syn a nástupce Tiberius v době těsně po Ježíšově ukřižování. Augustův portrét je na minci doprovázen nápisem DIVUS AUGUSTUS PATER – tj. Božský Otec Augustus. Na rubu mince je orel držící kouli – symbol císařské moci. Římští císařové, alespoň ti oblíbenější, bývali po smrti slavnostně „zbožštěni“ - tj. prohlášeni za bohy. Jeden z nich, císař Kvadrans Vespasián, prý na smrtelné posteli pronesl: „Běda mi, zdá se, že se stávám bohem.“ Vedle asů a kvadrantů se v raném římském císařství běžně vyskytovaly i další měděné nebo mosazné mince – sestercius (1/4 denáru, tj. 4 asy) a dupondius (1/8 denáru, tj. 2 asy). Bible se však o nich nikde nezmiňuje. Příště: šekel a drachma 

33

Mezi námi počestnými V

enku skučí vítr. Po sněhu ani památky, vyrovnaným, pečlivě naleštěným povrchem bydlí. teplota sotva na nule, ale vichr se nesmlou- Připomíná mi to pasáž z Kazantzakisova románu, vavě žene úzkým koridorem mezi obří- kde čtyři přátelé, prostí venkované, obdrží hlavní mi paneláky – přesně proti dvěma osamoceným role v pašijovém dramatu. Budou ztvárňovat Kriszakukleným postavám mířícím do sboru. Dneska ta, Jakuba, Petra a Jana. Pod tíhou zodpovědnosti by ani psa nevyhnal, opravdu, nevyrazili dokonce se scházejí před salaší a poprvé v životě sami otvíani pejskaři, ani maminky s kočárky. Mhouřím oči rají evangelium. Slovo je zachvátí a všichni prožijí a klepu se, vítr hravě pravdivý pohled do profoukne všechny vlastního nitra. Zdrvrstvy oblečení. Aniž cen tím, co Janakos Nevím, jak vypadá duše zločince, nad tím uvažuji, uviděl, vyznává: ale duše počestného člověka je peklo! „Nevím, jak vypadá odtrhne mi ledový vzduch od pusy duše zločince, ale Peklo plné ďáblů. poznámku: Fuj, to je duše počestného člokosa, kdo tohle počavěka je peklo! Peklo sí vůbec vymyslel? plné ďáblů. A nazýA pak mám celou bohoslužbu strašně provinilý váme počestnými lidmi a dobrými křesťany ty, kdo pocit. Dobře vím, co to dělá se mnou, když se na drží tyto ďábly skryté ve svém nejhlubším nitru, aby mně někdo dopustí kritiky... nevyrazili na světlo boží a nepáchali zločiny.“ Ale stávají se i horší věci. Třeba rekonstrukce Otáčíme kalendář, zima je na ústupu, příběhy bytového jádra. Bourání příček. Montáž kuchyň- pokračují. „Janakos se rozplakal; pohleděl do svého ské linky. Přesně to všechno momentálně probíhá v nitra a zděsil se. Ale kněz vztáhl ruku...“ Tak jako bytě nad námi víkend co víkend, občas bonusově i ve každý rok přichází péčí dobrého Otce jaro. Nevím večerních hodinách přes týden. Člověk sedí u stolu sice, jak to teologicky obhájit, ale snad většina čtenáa snaží se přemýšlet, pracovat, číst, popřít všechno, řů porozumí, o čem píše Emily Dickinsonová ve své co vnímá smysly. Ale po pár hodinách sbíjení, vrtání básni (překlad Jiřího Šlédra): „Jaro je sezonní / list a tlučení pohár přetéká. Vím, že to není naschvál, božích zpráv. / V ostatních ročních dobách / je každý že to musí být a že se mimochodem v našem bytě sám, / však v březnu nebo v dubnu – / jen vdechnem dělo nedávno totéž. Ale já mít v tu chvíli sousedy po vzduch – / a už nás vřele osloví / náš Bůh.“ ruce, dopustila bych se násilí. Večer hluk utichne, a Kéž bychom i v nadcházejícím jaru spatřili Boží laszatímco ve čtvrtém patře zaslouženě odpočívají po kavou tvář. Kéž nás ten dotek promění natolik, že se tvrdé práci, u nás ve třetím panuje zklamání. Zkla- něco pohne i v tom zatvrzelém nejhlubším nitru. Snad mání ze sebe. Z hněvu, který na tak dlouho vytěsnil pak budeme mít víc síly i na příští zimu, na všechz hlavy myšlenky na cokoli dalšího. ny vichry, mrazy a krupobití – ať už bouří za okny, Okamžiky prozření, co že to uvnitř nás žije, nebý- v bytě u sousedů, nebo v našem vlastním životě.  vají příjemné. Aspoň já se vždycky leknu, co to pod jana šrámková 34

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu! Tajenku zašlete do 16. 3. 2008 (i e-mailem) na adresu redakce.

Připravil Dušan Karkuš

Tajenka z čísla 2/2008: Nemilujte pouhým slovem, ale opravdovým činem. Vylosovaný výherce: Lucie Rajcová, Český Těšín

Vylosovaný výherce dostane slevu 200 Kč na knihy dle vlastního výběru v  internetovém knihkupectví www.kodex.cz/knihkupectvi

35

5. 10. 1703 - 22. 3. 1758

Jonathan EDWARDS

Foto archiv

,,

Podle data narození pozdní puritán. Přesto patří mezi nejvýraznější postavy tohoto evangelikálního proudu spojujícího kalvinistickou teologii s důrazem na osobní zkušenost víry a znovuzrození. Puritánské kázání a služba mají vždy dvojí cíl: s pomocí Ducha svatého přesvědčit mysl a pohnout srdcem. I když je Edwards řazen i mezi velké americké filozofy, největší význam má jeho teologické dílo. Patří mezi klasické teology probuzení, věnoval mu celkem sedm prací (např. Pojednání o náboženských citech). Obhajoval ale i hlavní články křesťanského učení (např. Svoboda vůle, Prvotní hřích nebo Cíl, pro nějž Bůh stvořil svět). Narodil se v East Windsdoru v Connecticutu v kazatelské rodině, jeho dědečkem byl známý pastor a teolog Sttodard. Ve třinácti začal studovat na Yale, absolvoval o čtyři roky později a další dva roky pokračoval ve studiu teologie. V letech 17221723 působil krátce jako To má od věčnosti Bůh nejvíce na srdci – oslavit svého duchovní v  presbyterní drahého jednorozeného Syna. Existují zvláštní období... církvi v New Yorku a v nichž přichází s všemohoucí silou, aby naplnil svůj pak se vrátil, aby dokonslib a svou přísahu. To je doba zřetelného vylití Jeho čil magisterské studium. Po té byl povolán, aby na Ducha, kdy postupuje Jeho království… Yale působil jako profesor. V roce 1726 se stal asistentem pastora ve farnosti svého dědečka v Northamptonu v Massachusetts. V červenci 1727 se oženil se Sarah Pierrepontovou, s níž prožil třicet let ve velmi šťastném svazku. Měli jedenáct dětí. Když Sttodard v roce 1729 zemřel, stal se pastorem northamptonské kongregační církve. Během jeho služby v tomto městě došlo ke dvěma probuzením; druhé z nich bylo součástí Božího milostivého jednání, jež je známo jako Velké probuzení. Edwards se stal jedním z nejvýraznějších aktérů, kázal, cestoval, psal a obhajoval dílo probuzení proti jeho racionalistickým odpůrcům: „Když se Bůh projevuje s tak slavnou mocí… zvlášť se ukazuje, že je rozhodnut vzdát čest svéV roce 1758 je J. Edwards jmenován mu Synu a naplnit přísahu, již učinil, že způsobí, aby před ním každé prezidentem na Princeton College, ale koleno pokleklo a aby ho každý jazyk vyznával. To má od věčnosti Bůh týden na to umírá. nejvíce na srdci – oslavit svého drahého jednorozeného Syna. Existují zvláštní období, jež za tímto účelem stanovil. V nich přichází s všemohoucí silou, aby naplnil svůj slib a svou přísahu. To je doba zřetelného vylití Jeho Ducha, kdy postupuje Jeho království…“ Nadále především pečoval o svou farnost. Později zde však musel čelit několika konfliktům. Hlavní kontroverze, jež vedla v roce 1750 k jeho odvolání, vznikla v otázce, komu má být vysluhována Večeře Páně. Edwards trval na tom, že přistupující musí být schopni podat vyznání o své osobní víře. Působil pak ve Stockbridge na hranici indiánského území jako pastor a misionář. V roce 1757 Edwards přijal funkci prezidenta College of New Jersey. V únoru 1758 se nechal očkovat proti neštovicím, vedlejší účinky ale způsobily, že onemocněl a záhy zemřel. robert hart

vikář ve Veselí nad Lužnicí, kraji rybníků a třeboňských kaprů Narodil jsem se 7. března 1972 v Turnově. Odmala jsem žil se svými rodiči a třemi mladšími sourozenci v Železném Brodě, ve městě skla a textilu. Do studií jsem se ponořil v r. 1978 coby žák první třídy základní školy, abych se v r. 1997 opět vynořil s magisterským diplomem z teologie v kapse. Mezitím jsem dokončil základní školu, úspěšně odmaturoval na gymnáziu v Turnově, nastoupil na studium medicíny, ze kterého jsem vzápětí odešel, abych budoval kariéru manipulačního dělníka v textilním závodě Kolora Semily. Zároveň jsem se připravoval na přijímací zkoušky na teologickou fakultu, které jsem úspěšně složil, děkanem byl přijat a studium dokončil, jak už jsem výše uvedl, v roce 1997. Jsem svobodný.

P

o studiích mě čekala vojna, ale požádal jsem o civilní službu. Rázem jsem se tak ocitl zpátky ve druhé třídě základní školy. Seděl jsem v úplně poslední lavici spolu s Kubou, kterému jsem dělal osobního asistenta. V r. 1999 jsem se stěhoval do Mladé Boleslavi, kde jsem pracoval jako misijní pracovník v Jednotě bratrské a později v občanském sdružení Dotyk. Mým úkolem bylo zastřešovat práci a také na ni získávat peníze. Naučil jsem se psát projekty, prezentovat nás nadacím, podnikatelům, úředníkům… Po více než dvou letech jsem se stal vedoucím azylového střediska Naděje v Mladé Boleslavi. Pak ale za mnou přišli někteří lidé a nabádali mě, abych nastoupil do duchovenské služby. To jsem již byl členem Církve bratrské. Nebyly to jen hlasy těchto lidí, ale také vědomí vnitřního povolání z doby mého obrácení, co mě přimělo k rozhodnutí nastoupit na vikariát. V roce 2003 mě Rada Církve bratrské povolala na samostatnou kazatelskou stanici ve Veselí nad Lužnicí. V době, kdy píšu tento článek, mám před sebou pohovory s Radou naší církve a dá-li Pán, čeká mě v květnu ordinace. Mému obrácení nepředcházely žádné dramatické události, ty nastaly spíše až po obrácení. Nemohu vám sdělit, kdy přesně jsem se obrátil. Ovšem vím, že k tomu došlo. Vím, že nesmazatelný dojem na mě udělala má první návštěva shromáždění, vím, že jsem v té době vyznal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, a vím, že On do mého života vstoupil. Mé nové narození bylo potvrzeno křtem ve sboru Jednoty bratrské v Liberci. V této době jsem také poprvé „uslyšel“ Boží povolání ke službě. Dodnes si pamatuji verš, který mě ten rok provázel: „Pán řekl svému služebníku: , Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ (Lk 14,23) Mým koníčkem je vinohradnictví. V létě bych se měl stěhovat do Kyjova a tamější kraj je pro pěstování vinné révy přímo stvořený. Modlím se a věřím, že Pán dá, že také na Jeho vinici budu moct sklidit hojnou úrodu.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA ČASOPISU BRÁNA

Mgr. Mirko Tichý

Sbory a kazatelé 

Na doporučení předsedy RCB na Slovensku kaz. Jána Henžela byl veden rozhovor s br. Ľudovítem Feketem z Levic, kandidátem na vikariát. Bratr končí teologické studium na Univerzitě MB v Bánské Bystrici. Nyní absolvuje stáž na ETS ke studiu praktické teologie a je zapojen ve stanici Rajská zahrada. Rada po rozhovoru přijala bratra do vikariátu s tím, že ještě požádá levický sbor o vyjádření. 

Místopředseda Rady, kazatel Miroslav Kloubek, instaloval v neděli 27.1.2008 kazatele Zdeňka Uhlíka v Chomutově. 

Tajemník s předsedou informovali o naléhavých potřebách několika sborů, které se opětovně obracejí na Radu s dotazy ohledně získání nového pracovníka (Opava, Prostějov, Česká Třebová, Kolín, Veselí n. Luž., České Budějovice – 2. kazatel). V této souvislosti přijala Rada několik opatření a bude pokračovat v jednáních se záměrem napomoci při řešení problémů volných nebo uvolňovaných sborů. Rada vybízí sbory, aby členové a starší provázeli tento závažný proces modlitbami. 

Na základě dřívějších jednání, dopisu z Litvínova ohledně vikáře Jaroslava Šmahela a osobním rozhovoru, který vedl s vikářem předseda, Rada potvrdila své rozhodnutí v této věci z ledna 2008. Po důkladném zvážení a posouzení více faktorů, Rada doporučila vikáři J. Šmahelovi novou zkušenost kazatelské služby v jiném sboru a rozhodla o jeho přemístění v létě 2008. V tomto smyslu zahájí další řízení o přemístění. 

Vikář Jiří Kucián z Brna – Královo Pole požádal o zadání ordinační práce. Rada projednala záměr a potvrdila téma: Zvěst starozákonních proroků o budoucnosti světa. 

Staršovstvo Sboru CB v Písku se obrátilo na Radu s žádostí o

Dva jubilanti V březnu 2008 se dožijí, dá-li Pán, kazatel Jaroslav Kubový osmdesáti let věku a nejstarší kazatel Církve bratrské Karel Toušek vzácných devadesátin. Před desíti léty obšírně vykreslil hlavní mezníky jejich životů a služby bratr Jan Štěpán, archivář Rady na stránkách Evangelického týdeníku - Kostnických jisker. Rada CB se vrací k význačným výročím těchto dvou služebníků evangelia a prostřednictvím časopisu Brána je připomíná Církvi bratrské.

Jaroslav Kubový Narodil dne 5. března 1928 a absolvoval v Praze vysokoškolská studia na Husově evangelické bohoslovecké fakultě. Na začátku kazatelské služby působil nejprve krátce v Ostravě, delší dobu (13 let) pak ve sboru v České Skalici a nejdelší čas (22 roků) strávil jako správce žižkovského sboru. V rámci své širší působnosti sloužil kazatel Kubový řadu let jako člen Rady CB a v roce 1988 se stal na jedno volební období jejím předsedou. Bratr Kubový byl známým přispěvatelem týdeníku ET-KJ, kde působil v redakční radě. V Praze na Žižkově zůstal bratr Kubový až do dnešních dní, kde občas vypomáhá ve službě a pravidelně se účastní spolu s manželkou většiny shromáždění. Návštěvníci bohoslužeb i biblických hodin na Žižkově slyší často jeho modlitby za sbor i církev. Přejeme bratru kazateli Kubovému do dalšího období jeho života moudrost Ducha svatého, Boží ochranu a tělesnou svěžest.

Zástupci členských církví ERC se setkali 6. 2. 2008 v zasedací místnosti Rady CB v Praze s kandidátem na prezidentský úřad prof. Janem Švejnarem. Setkání se konalo na jeho podnět a neslo se v otevřeném a oboustranně korektním duchu. Představitelům ERC byla nastíněna vize tohoto kandidáta a zodpovězeny základní otázky týkající pohledu prof. Švejnara na otázky role církví ve společnosti, včetně jeho názorů na některé etické otázky.

PŘEDORDINAČNÍ ŘÍZENÍ Rada vedla předordinanční rozhovory s vikáři, kteří byli doporučeni k ordinaci staršovstvy a Studijním odborem, kde obhájili ordinační práce a absolvovali věroučné rozhovory. Rada odsouhlasila navrhnout Konferenci CB 2008 k ordinaci za kazatele CB bratry vikáře: Mirko Tichého ze sboru Tábor, stanice Veselí nad Lužnicí, Jakuba Škarvana ze sboru Brno – Kounicova a Petera Cimalu ze sboru Benátky nad Jizerou, stanice Mladá Boleslav. Celkem je již připraveno ke kazatelské ordinaci 5 vikářů, když v lednu byli navrženi k ordinaci vikáři Matěj Hájek a Jiří Bort. Rada uzavře předordinační řízení v březnu 2008.

Karel Toušek Kazatel Karel Toušek dovrší z Boží milosti 24. března 2008 devadesát let požehnaného života. Narodil se nedaleko Vimperka v katolickém rodinném prostředí, které vytvářely svou zbožností maminka i babička. Na duchovní proměnu završenou v roce 1938 obrácením Karla Touška k Pánu Ježíši Kristu měli vliv dva profesoři na gymnáziu v Prachaticích J. Franc a Ant. Voříšek. Cesta ke kazatelské službě nebyla přímočará a prolínala se s občanskými povoláními, ale i s nejrůznějšími překážkami. Ve druhém ročníku filosofické fakulty UK to byla fašistická okupace s následným násilným zavřením českých vysokých škol. Ale právě v této době dává mladý student souhlas k přípravě na službu kazatele, ve které setrval šedesát let. V roce 1947 byl pověřen Radou k vedení nově založené kazatelské stanice v Karlových Varech, kde zároveň pracuje jako gymnazijní profesor. Dalším sborem, kde sloužil bylo Ústí nad Labem, ale i na tomto místě došlo k přerušení služby s nástupem do dělnických profesí. Požehnanou kapitolou bylo desetileté období duchovní služby v Ostravě i jeho následné působení jako správce sboru v Kutné Hoře. V letech 1969 – 1983 byl členem Rady. Po ukončení aktivní služby je kazatel Toušek stále k dispozici, vypomáhá tak v Horních Počernicích a dojíždí jako administrátor do Teplic, Karlových Varů i Plzně. S postupujícím věkem se dostavují zdravotní potíže s oslabením srdce, ale to mu nebrání v mnohé službě za kazatelnou na různých místech, studentské bohoslužby v Praze nevyjímaje. Má platný řidičský průkaz, je schopen jízdy autem do sboru a komunikuje prostřednictvím počítače. Děkujeme Pánu Bohu za příkladný život bratra kazatele Karla Touška a vyprošujeme mu pro jeho další životní pouť Boží milost a hojné požehnání. 

pověření vikáře Ondřeje Kymla vysluhováním sv. večeře Páně na neděli velikonoční 23.3.2008, což bylo schváleno.

Různé 

Tajemník, ekonom a bratr Paulus referovali o jednání hospodářů, které se konalo na Vinohradech 19. 1. 2008. Větší pozornost byla věnována změnám ve způsobu úhrad služebních bytů kazatelů a vikářů CB k 1. 1. 2008. Byly zde projednány další konferenční návrhy Rady, týkající se ekonomických záležitostí. Tajemník informoval o výjezdním zasedání stavebního odboru RCB v Litomyšli 26. 1. 2008. Litomyšlský sbor má připravenu zajímavou architektonickou studii nové modlitebny, která vzbudila příznivý ohlas. Sbor Brno - Betánie je postaven před situaci, kdy zřejmě bude muset řešit získání nového objektu, protože ve stávajících pronajatých prostorách na Husově ulici je signalizována výpověď. Rada vzala na vědomí zprávu Stavebního odboru, který se snaží zprostředkovat odbornou i finanční pomoc několika stavějícím sborům CB. 

Lednová kazatelská pastorálka se konala 27.–29.1.2008 v Hotelu 9 Skal na Vysočině. Téma bylo „Pastýř a učitel“ (Dědictví, úkol a zaslíbení). Hlavním řečníkem byl Paul Bernhard Rothen z Bernu a dva referáty měli naši kazatelé Jan Asszonyi a Daniel Kvasnička. Studijní odbor připravil shrnutí podnětů z pastorálky, kterou Rada považuje za zdařilou, protože přinesla celou řadu nových podnětů k hlubšímu porozumění kazatelské ordinaci a závazků z ní vyplývajících. Rada schválila program podzimní pastorálky s manželkami (15.17.9.2008), navržený Studijním odborem na téma: „Správce Božího domu“. 

Zahraniční vztahy, ekumena 

Kazatel Miloslav Kloubek podal zprávu o prvním setkání komise ERC pro předsednictví ČR v EU v roce 2009. Církve mají možnost navrhnout vládě témata, která považují za potřebná řešit na úrovni EU. 

Tajemník informoval o výjezdu do Německa spolu s kazatelem Pavlem Lukášem za bratrem Hermanem Waderem 21. a 22. 1. 2008. Členové Rady Waderovy nadace v ČR jsou pozváni 4. a 5. dubna 2008 do Radvormwaldu u příležitosti 10. výročí nadace. Připravuje se setkání 150 zástupců domácích i zahraničních církví, jejichž sbory jsou podporovány nadačním fondem bratra Wadera. Kazatel Rostislav Staněk požádal o služební cestu do USA na konferenci a kurz noetického poradenství ve dnech 3. - 21. února 2008. Současně požádala o souhlas se služební cestou i sestra Dana Staňková, pastorační asistentka. Oběma jmenovaným Rada schválila tuto cestu do USA jako služební. 



Místopředseda se účastnil setkání představitelů církví Vojenské duchovenské služby, které se uskutečnilo 24.1.2008. Rada se k výzvě hlavního vojenského kaplana (vyhledávat a získávat nové kaplany pro vojenskou službu) bude vracet, protože CB má možnost vyslat do této kaplanské služby svého zástupce. 

Staršovstvo Sboru v Praze 9 – Horních Počernicích se obrátilo na Radu s žádostí o uznání ordinace bratra Marshalla Browna, který byl ordinován církví Southwest Bible Church v USA. Rada potvrdila ordinaci kazatele Browna pro CB. Bratr je vedoucím samostatné kazatelské stanice Čelákovice. PŘIPRAVIL TAJEMNÍK RADY CÍRKVE BRATRSKÉ KAREL FOJTÍK

Rozpad rodiny Byl to filozof Platon, který předložil vizi ideálního státu, kde by byly děti vychovávány centrálně. Některé totalitní režimy se rovněž pokoušely o centrální výchovu nebo převýchovu dětí nepohodlných rodičů. Obrovskou škodu tradiční rodině napáchaly války. Jiné důvody rozpadů rodin byl důvod ekonomický, kdy rodiče nebyli schopni dítě uživit a tak ho odložili. Naše situace je ale jiná. Patříme k bohaté části světa a jsme demokratickým státem. Tedy nemělo by nám chybět nic k tomu, aby se rodina šťastně rozvíjela. Ale… Podobně jako v totalitních režimech je v současné době podnikán útok na rodinu zcela veřejný, pouze rafinovanější. Životním krédem se stává heslo „nevaž se, odvaž se“, což funguje snad při pití pepsi – coly, ale ne ve vztazích mezi mužem a ženou. Lidé jsou především skrze masmédia konfrontování s tím, že nevěra, nechuť se čímkoli nechat omezovat nebo i kariérní růst často na úkor dětí, jsou dnes normální. Pokud se někdo odváží věc vnímat jinak, je často považován za zpátečnického moralistu. Výsledky, tak jak je vnímáme v naší společnosti v souvislosti s rodinou, jsou ale devastující. Jedná se o závažné narušení Božích řádů. Můžeme si jen domýšlet, kam naznačené trendy povedou. Jisté je, že povedou k dětem bez rodičů a to se nikdy v historii v kontextu společnosti nevyplatilo… David Novák, RCB Amen. David Novák má pravdu. Současný hodnotový systém účinkuje na manželství a rodinu jako agresívní louh. Pro příklady nemusím, žel, chodit daleko. Vloni se ve společenství Archy pustilo do budování manželství pět párů. Jiné dva ohlásily bankrot a opustily svůj rozestavěný projekt... Máme vůbec naději, že se nám podaří dlouhodobě odolávat drastickému rozpouštědlu? A jestli ano, jak můžeme rodině pomoci? Tajemství odolnosti některých kovů v agresívních kyselinách a louzích je dvojí: kvalita a ryzost. Jen některé (drahé) kovy, a to ve vysokém stupni ryzosti, se nerozpustí. Mám naději pro manželství a rodinu. Především proto, že to není lidský, ale Boží vynález. Je to dobrý materiál, za jehož kvalitu ručí náš Stvořitel. Má předpoklad vydržet i v nepřízni doby. Problém může být jen v druhé podmínce: v ryzosti nebo čistotě. Tady je náš úkol. Úkol nás, kdo vyučujeme a vedeme druhé: ryzí (někdy nepříjemné) učení Božího Slova nenaředit a opakovaně se k němu vracet. Je to úkol nás, manželů a manželek: do našich diářů zanést čas na manželství, kdy otevřenou komunikací a odpuštěním budeme obnovovat ryzost našeho vztahu. Je to úkol nás, rodičů: žít spolu s našimi dětmi každodenní ryzí vztah bez arogance, přetvářky, ve skutečném zájmu a podpoře jeden druhého. Je to úkol nás, starších a správců sborů: abychom se soustředili na vytváření příležitostí k povzbuzování k ryzí lásce mezi partnery i napříč generacemi. Ale není všechno jen na nás. Ježíš, jehož vykoupení se týká také našich vztahů, říká: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (J 16,33) Mohu si dovolit nemít naději pro naše rodiny a manželství? Samuel Jindra, Archa Pardubice