Co vás v tomto čísle čeká a nemine?

Co vás v tomto čísle čeká a nemine? Pocity těch, kteří se chystají přestoupit na gymnázium Článek o třídění odpadu Podíváme se pod pokličku sociální sítě zvané Facebook Když se naši němečtí přátelé učí česky.. A další…

Ahoj, držíte v rukou nové číslo časopisu Vo Co De?. Připravili jsme si pro vás spoustu článků o tom, co se děje v naší škole i mimo ni. Novinkou v tomto čísle je sudoku, které můžete vyluštit na konci tohoto čísla, pokud si na to v náročném školním dni najdete chvilku času. Pokusíme se vám přiblížit problematiku dnes již populární sítě zvané Facebook a také to, zda je vůbec dobré si zde svůj profil založit. Také musíme zmínit návštěvu partnerské školy z Markersbachu, která proběhla 3.5.2011. Najdete zde také mnoho dalších článků a jako už tradičně ukázky velmi povedených slohových prací. Přejeme vám příjemné čtení a sluncem zabarvené májové dny. Vaše redakce

Rozhodla jsem se vás seznámit s internetovým časopisem Remix, jehož externí redaktorkou jsem se stala letos v zimě. Svými články přispívám přibližně jednou týdně a tato práce mě velice baví. Časopis tvoří 14 regionálních koordinátorů ze všech krajů České republiky, kteří se snaží informovat mládež o různých tématech a přidávat příspěvky mladých redaktorů. Remix má svůj vlastní kanál pro zhlížení videí na Youtube.com. Také má vlastní účet na Flick.com, kde ukládá všechny fotografie. Můžete s ním být také ve spojení přes Facebook.com , kde najdete vlastní stránku časopisu. REMIX vznikl v roce 2009 jako součást projektu Klíče pro život, který tvoří několik aktivit podporujících děti a mládež v zájmovém a neformálním vzdělávání. Jednou z nich je Podpora informačního systému pro mládež. Tato aktivita má více cílů, např.: zvýšení kvality služeb v informačních centrech pro mládež (ICM), dále pak podpora kvalifikace pracovníků pracujících s mládeží na poli cíleného předávání informací pro mladé lidi i veřejnost. Cílovou skupinou časopisu jsou středoškolští a vysokoškolští studenti. Elektronický časopis REMIX byl založen v rámci distribuce informací dětem a mladým lidem. REMIX vydává informace o společenském a kulturním životě v jednotlivých krajích i na celostátní úrovni. Časopis je zcela oproštěn od komerčních reklam. Velkou úlohu při tvorbě elektronického časopisu hrají regionální koordinátoři. V každém kraji působí jeden z nich. Ti pravidelně zpracovávají vlastní autorské články a doplňují obsah časopisu. Zároveň získávají články od spolupracovníků a čtenářů, převážně mládeže ze svých krajů a uveřejňují je. „Sami čtenáři se mohou účastnit naplňování obsahu k jednotlivým tématům a tvořit tak profil časopisu,“ uvedl regionální koordinátor za Prahu. Koordinátoři také prezentují a popularizují cílové skupině činnost ICM. Každý měsíc se časopis věnuje jednomu tématu, které rozpracovává – např. studium v ČR a zahraničí, práce a brigády, informace ze středoškolského a vysokoškolského prostředí, volný čas, kultura, sociální problémy, sociálně patologické jevy a další… Vždy mám velikou radost, když si svůj článek mohu přečíst na internetu a má práce na něm se tak plně zúročí.

Tereza Brožová, IX. B Šéfredaktorka školního časopisu 21.ZŠ Plzeň

Dne 3.5.2011 se uskutečnilo setkání žáků devátých tříd naší 21. ZŠ a partnerské školy z německého Markersbachu. Markersbach je město na hranicích Německa a České republiky. Leží na řece Große Mittweida v roce 2006 zde pobývalo 1894. Kolik je v Markersbachu občanů nyní, už Wikipedie neuvádí. Dozvěděli jsme se, že žáci této školy se učí česky. Na kolik jsou zdatní v tomto záludném jazyce však nikdo z nás netušil… Návštěva dorazila na začátku čtvrté vyučovací hodiny. Během přivítání, které se konalo v tělocvičně, jsme viděli, že přijeli nejen žáci, ale i paní učitelky, jejich manželé a paní ředitelka. Dokonce s sebou přivezli i překladatelku slečnu Zuzku Haluškovou. Ráda jsem ji po dlouhé době zase spatřila, neboť se s ní znám z dřívějška. V domnění, že návštěvu překvapíme tím, že si naši němčináři připravili menší představení v němčině (Červená karkulka alias Jeans Karkulka), překvapili i oni nás přednáškou v češtině o historii jejich školy. Před naše školní publikum předstoupily dvě dívky a lámanou češtinou přečetly asi dva listy A4. Nevím, nevím, musím říci, že jsem jim moc nerozuměla, ale možná to bylo tím, že jsem seděla daleko a v tělocvičně je dost špatná akustika. Škoda, že nemluvily hlasitěji, působily by sebejistěji a vzhledem k tomu, že čeština je opravdu velmi těžký jazyk, tak to holky zas tak špatně nepřečetly. Tak mě napadá, že bych nechtěla být cizincem, který se přistěhuje a musí se naučit česky. Potom již následovala naše slavná „Jeanskepchen“. Byla jsem zvědavá, jaké bude jejich hodnocení. Vše ale dopadlo asi tak, jak mělo, protože hosty nejvíce pobavila narážka na kvalitu německých vozidel Volkswagen. Pak jsme si naše hosty „rozebrali“ a provedli je školou. Někteří se šli podívat na hodinu přírodopisu. Skupinku mou a Terezy Brožové, kterou tvořila německá paní učitelka češtiny, Elisabeth Blechsmied, dva její žáci a tři žačky. Byli svědky toho, jak probíhá vyučování českého jazyka v 2.C. Ve třídě jsme moc dlouho nebyli. Čekal nás ještě rozhovor s naší skupinkou. Moc jsme toho nestihli. Odpovídala nám hlavně paní učitelka.

Rozhovor: 1. Kolik hodin týdně se učíte ČJ a kolik NJ? Paní učitelka: Němčinu se učíme 10 hodin a češtinu jen 2 hodiny týdně. 2. Co si myslíte, že je pro žáky v češtině nejhorší? Paní učitelka: Výslovnost a pravopis, jinak jim to celkem jde. 3. Čtete při hodinách nějakou českou literaturu? Paní učitelka: Ne, ale žáci znají některé české spisovatele jako např. Boženu Němcovou, Karla Čapka. 4. Zfilmovanou verzi Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále jste náhodou neviděli? (Ptali jsme se úmyslně, protože jednu z hlavních rolí ztvárnila německá herečka Julia Jentsch.) Paní učitelka: To vůbec neznáme, neviděli jsme tento film a knihu nečetli. 5. Když porovnáte vaši a naši školu, jsou hodně rozdílné? Paní učitelka: Ta naše je stejně stará jako vaše. Teď byla právě rekonstruována a je úplně jiná. Jsou velmi rozdílné. Ale i tak se mi zdá vaše škola hezká. Pak však přišla paní učitelka Šanovcová, museli jsme všichni už odejít do vestibulu. Na další otázky nebyl čas,tímto náš rozhovor skončil. Rychle jsme německé paní učitelce věnovali dvě čísla našeho školního časopisu (měla radost), poslušně všichni odkráčeli do vestibulu a následně do jídelny a byli jsme všichni zvědavi, co návštěva řekne na filety s bramborovou kaší z prášku, kterou pro nás připravily kuchařky. Němečtí hosté překvapivě většinou zhltli celou porci, ani nežbrblali, což nás velice překvapilo. Program pokračoval cestou do obchodního centra Plaza, kam se všichni těšili asi nejvíce. Návštěva odjela svým luxusním autobusem, zatímco my jsme jeli tramvají. Po pětiminutovém čekání na místě dorazil i jejich autobus. Opětovně jsme se rozdělili do skupin a měli je provést po obchodech. Já s Terkou Brožovou jsme si vybraly čtyři sympatické dívčiny, postávající na kraji celé skupiny. Zprvu jsme nevěděly, co je bude zajímat. Dohodly jsme se, že pro obě strany bude lepší, když budeme mluvit anglicky. Napadlo mě, že je odvedeme do UGO džus baru. S tímto nápadem nadšeně souhlasily. Nikdo však nepočítal s tím, že v UGU neberou eura. Holky korunky neměly, ale podařilo se nám směnit eura za české ve Fantasy parku. Byl to ovšem velice nevýhodný obchod. (1 Euro za 20 Kč). Ony však byly spokojené a tak jsme mohly jít konečně na zdravý džus. Pak jsme navštívily obchody s oblečením, bavily jsme se o hudbě, sportu, rodině atd. Nakonec jsme si vyměnily e-mailové adresy a slíbily si, že si určitě napíšeme.

Nerady jsme se s nimi loučily, ale byl čas k odjezdu. Myslím, že vše dopadlo dobře a doufám, že se jim u nás líbilo.  Aneta Dortová, IX.B

Stáli jsme vedle sebe a ani jeden z nás nevěděl, jak se zachovat. Představte si to: čekáte společně s davem známých spolužáků, vedle vás se shromažďují němečtí vrstevníci,kteří se prý již několik let učí česky. V tom zakročila paní učitelka: „Každý si vezměte přibližně dva z nich a proveďte je tady!“ A bylo to… Namířila jsem si to tedy k sympatické hnědovlásce v černé mikině. Pozdravila jsem česky a představila se. Nevypadalo to, že by příliš rozuměla. Naopak, spíš jsem si říkala, že si asi myslí, že jsem právě přilétla z Marsu. Zkusila jsem to tedy německy. Teď už bylo vše v pořádku, pochopila mě a řekla své jméno. Zeptala jsem se, co by zde chtěla vidět a navštívit… Nejvíce ji zajímaly obchody s oblečením, protože v jejich malé vesničce najdete prý jen samoobsluhu s potravinami. Chvíli jsme bloumaly od jedné výlohy k druhé a neměly si co říct. A tak jsem se zeptala, zda hovoří i anglicky. A od této chvíle jsme si začaly povídat tak, jako bychom se dávno znaly. Zbořily jsme veškeré jazykové bariéry a téměř se překřikovaly, abychom té druhé sdělily vše, co jsme chtěly. Řeč přišla na hudbu, sport i školu. Dozvěděla jsem se, že Katy má slabost pro kabelky. A tak jsme společně hledaly všechny obchody s taškami. Poté jsme se vydaly po schodech do drogerie. Povídala jsem Kathrin něco o naší škole a najednou jsem se zasekla v půlce věty. Udiveně se na mě podívala. Já jsem jí vysvětlila, že jsem právě spatřila své oblíbence, čtyři plzeňské fotbalisty. Poklidně seděli v kavárně a popíjeli coca-colu. Když jsem Katy sdělila, že jsou to moji oblíbení sportovci, neváhala a vybídla mě, abych si okamžitě běžela pro autogramy!!!A já se nerozmýšlela a vyrazila směrem k jejich stolku. Když jsem se ke Kathrin celá šťastná vrátila, v ruce jsem třepotala tím drahocenným papírkem s podpisy (arch byl vytržen ze sešitu fyziky, paní učitelka Bublíková odpustí, ale to je nyní trochu vedlejší… ), Kathrin se na mě udiveně podívala a vykřikla: „A kde máš fotku?! Ještě se s nimi přece vyfoť!!“ Na začátku setkání s německými ,,kolegy“ také to byli žáci 9.ročníku, jsem měla obavy, jak to celé dopadne. Hlavou mi proudilo mnoho otázek. Budou nám rozumět? O čem si budeme povídat? Ale když jsme se měly rozloučit, měly jsme obě téměř slzy v očích… Katy mi na útržek papíru napsala svůj email a dlouho naléhala, ať se jí ozvu co možná nejdříve. Zprvu jsme neměly o čem mluvit a teď? Teď bychom si toho měly tolik co říct. Jako bychom se znaly několik let… Bohužel se ale musíme rozejít každá jiným směrem… Kathrin k autobusu a já domů. No tak brzy alespoň na Internetu, Katy! Tereza Brožová, IX.B

Am 3.5.2011 haben wir- Pilsner Schüler der 9. Klasse der 21.Grundschule- das Treffen mit der Partnerschule vom deutschen Markersbach realisiert. Markersbach ist ein kleines Städtchen an tschechisch- deutscher Grenze. Wir haben gewusst, dass die hiesigen Schüler Tschechisch lernen und wir haben für sie eine kleine Überraschung vorbereitet. Es handelte sich um eine Vorstellung vom bekannten tschechischen Märchen Červená Karkulka (Rotkäppchen) in Version des 21. Jahrhunderts- Jeanskäppchen. Als Vergeltung haben sie über Historie ihrer Schule auf Tschechisch berichtet. Dann haben sie am Tschechisch- Unterricht in 2-er Klasse teilgenommen. Zu Ende haben wir kurz über die wöchentliche Anzahl der Tschechisch- Stunden, die tschechische Literatur und Schwierigkeiten im Tschechisch- Unterricht in Deutschland und über Einrichtung und Ausstattung der beiden Schulen gesprochen. Nach dem Mittagessen in der Schulküche sind wir gemeinsam ins Stadtzentrum gefahren um diesen Jugendlichen das modernste Einskaufszentrum Plaza vorzustellen. Wir sollten Gruppen je sechs bilden (zwei Tschechen, vier Deutschen). Ich habe zuerst auf Tschechisch etwas über mich gesagt, aber sie haben nicht verstanden und ich musste es auf Deutsch wiederholen. Dann haben sie dasselbe gemacht. Ich habe gefragt, welche Geschäfte sie besuchen wollen und sie waren überwiegend an Modegeschäften interessiert, weil es in ihrem kleinen Dorf keine solchen Läden gibt. Am Anfang wussten wir nicht, worüber wir sprechen sollten, aber wenn wir die gemeinsame Englische Sprache gefunden haben, wurden alle Sprachbarrieren beseitigt. Die Hauptgesprächsthemen waren Musik, Sport und Schule. Zufällig haben wir Pilsner Kicker getroffen, die uns Unterschriften gaben. Am Morgen hatten wie Angst, dass wir uns schlecht verständigen, dass wir keine gemeinsamen Gesprächsthemen finden und am Nachmittag waren wir traurig, dass wir uns verabschieden mussten. Wir haben einander unsere E- MailAdressen gegeben und versprochen möglichst bald zu schreiben.

Překlad: Tereza Brožová, IX. B

Dne 31. března 2011 se konala soutěž Puškinův památník. Předsedkyní této soutěže byla Julie Masopustová. Den začal špatně, zpočátku jsme s paní zástupkyní nemohly najít budovu, ve které se soutěž konala. Poté ,co jsme ji objevily, jsme si odložily věci do šaten a čekaly na začátek soutěže. Soutěž začala pozdě, ale to mi nevadilo,byla jsem hrozně vystrašená a celá jsem se klepala. Nejvíce účastníků bylo ze školy v Klatovech. Ti soutěž zahájili, po nich šla skupina, která jelikož byla jediným účastníkem své kategorie, získala první místo. A pak jsem šla já! Byla jsem natolik vylekaná, že jsem ani neslyšela, že se mám připravit. Když jsem šla recitovat básníčku, pamatuji si nádherné mihnutí, necítila jsem své tělo. První polovinu jsem oddrmolila, ale pak jsem začala recitovat. Když jsem skončila, sotva jsem se udržela na nohou. Poté šli ještě nějací žáci ze základních škol a gymnázii a studenti vysokých škol. A po krátké přestávce začalo vyhlašování vítězů! Konečně přišla na řadu má kategorie 3. místo dostal chlapec, který recitoval básničku o teploměru a já si pomyslela, že už nemám šanci na umístění. Ale pak najednou řekli, že jsem získala 2. místo a já si celá udivená šla pro diplom a dárky. Paní zástupkyně mi poblahopřála a pak už jsme se vrátily do školy. Dne 5. května se konal 11. ročník soutěže ARS POETICA. V této soutěži šlo o překlad ruské básničky do češtiny. Doma jsem si připravila básničku a dala ji paní učitelce Jitce Machové. Ta ji odeslala do soutěže - do sekce uměleckých překladů. Vyhodnocení této soutěže jsem se bohužel osobně nezúčastnila kvůli zdravotním důvodům, bylo mi to líto a myslela jsem si, že je konec všem nadějím. Ale nebyl! Den ve škole probíhal normálně, když jsem odcházela do šatny, zavolala mě paní zástupkyně do kabinetu a řekla mi, že jsem získala 3. místo ve své kategorii. Dozvěděla jsem se, že osobní účast v tomto případě nebyla při vyhodnocení tak moc důležitá, převzala jsem s radostí a údivem diplom a sladkou kytici, v níž byla čokoláda. A pak jsem šla celá šťastná domů. Viktoria Konon, VII.B

Po téměř půlročních přípravách konečně nastal ten slavný den, 6. květen, který se navždy zapíše do naší paměti ve stylu velkého triumfu, radosti, ale i smíchu… (Později vysvětlím ). Sraz nám paní učitelka určila na osmou hodinu, kde jinde, než před budovou školy… Přibližně ve čtvrt na devět jsme byli konečně všichni a mohli jsme vyrazit, směr Štruncovy sady. Tentokrát ne na vyhecovaný fotbalový zápas (jaká škoda...), ale na krajskou soutěž v dramatizaci v cizím jazyce. V tramvaji nás neopouštěla optimistická nálada, došlo i na tradiční vtípky. Ani kontrola jízdenek nás nevyvedla z míry a všichni jsme (překvapivě) prošli bez úhony . Před budovou DDM v Pallově ulici již čekal „Herr Wolf“ (Filip Hora), který nás přivítal malou projížďkou na svém autíčku, naší jediné rekvizitě… Po vstupu do sálu jsme chvíli užasli nad tím, jak propracované kulisy a kostýmy mají ostatní aktéři. Přehodnotili jsme své očekávání na: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ a „Když už nic, tak se aspoň ‚ulejem‘ z vyučování“. Po chvíli rozhlížení jsme se dostali na zkoušku. V rychlosti jsem začali vymýšlet, co by se dalo použít jako pult v Mac Donaldu, skříň v babiččině domě a dveře. Restauraci jsme vytvořili z dvou na sobě postavených krabic. Prostor za roztaženou oponou jsme použili jako skrýš, která se už třese na svázanou babičku a překvapenou Karkulku, ale stále nám scházel vstup do „chaloupky u lesa“…Domluvili jsme se, že klepání na dvířka pouze naznačíme, ale vtom se zpoza opony vynořil „Herr Wolf“ s dveřmi na rameni. Na očekávanou otázku, kde je vzal, odpověděl s ledovým klidem: „Tam jsem je na záchodě vysadil z futer…“ No dobře, dveře by byly . A tak se začalo se zkouškou. Vše klapalo tak, jak má, až do okamžiku, kdy do babiččiny chaloupky vchází policie. Klepání na dveře, které z boku držel náš původní policejní pes vyřazený z představení díky zranění, totiž nebylo slyšet. A Vojta pronesl tu větu, kterou si zřejmě všichni velice dobře zapamatujeme: „To musíš takhle!“ Napřáhl se a v domnění, že řádně zabuší na dřevěnou část dveří, se strefil přímo do skleněného úseku, který se vzápětí rozbil na desítky úlomečků a ty se rozsypaly po jevišti. Všichni jsme jako na povel lehli smíchy (někteří doslova) a uklidnil nás až příchod vedoucí akce, která si na našich spolužácích pořádně procvičila hlasivky… Paní učitelka k naší velké radosti vylosovala skutečně úžasné pořadí, na scénu jsme šli jako první. Bylo mi to divné, ale téměř jsem na sobě nepociťovala trému. Říkala jsem si, že nic horšího, než zdemolovat část výbavy objektu už nás nemůže potkat… Sál ztichl, slyšela jsem jen naše vypravěčky: „Tři, čtyři, ,DŽÍNSKEPCHEN!“ Signál, který ohlašoval, že řada je na mně, právě zazněl.

A tak jsem vykročila na prkna, „která znamenají svět“. Vše se nám vcelku vydařilo. Diváci se bavili, což znamená, že nás i slyšeli, my jsme tím pádem nekuňkali a paní učitelka mohla být spokojená. Posadili jsme se a sledovali představení ostatních soutěžících. Po skončení si porota vyžádala pár minut na rozhodnutí. Po chvíli se začaly snášet diplomy a dorty. A bylo to tady!!! Vyhlášení… Nejprve jsme si vyslechli několik rad do dalších divadelních let a poté se přistoupilo k samotnému vyhlašování výsledků. Všichni jsme očekávali přibližně čtvrté místo. Ale všechny diplomy za účast už se rozdaly a my stále nic… Naprosto ve stejný okamžik jsme s Adamem vyslovili, no, spíše vykřikli: „Hééj, my sme na bedně!!“ Porotci se chystali prozradit obsazení třetího místa. „Štěpáne, půjdeš tam pro ten dort! A ať je dobrej!!!“, vybrali jsme z našich řad zástupce pro gratulace. Ale třetí místo nebylo určeno nám. Překvapilo nás to a jako jedna z prvních se vzpamatovala paní učitelka:,, Víte co, půjdeme tam všichni!“ Ozval se hlas porotce: „ Druhé místo, Dvacátá první základní škola Plzeň!“ Všichni jsme se už téměř zvedli ze sedaček, když vtom opět zakročil stejný hlas: „Třída 8. B!“ Tato tři slova nás doslova posadila na…. . „My jsme první!!!“ prolétlo mi hlavou. „Buď jsme to vyhráli, nebo nás diskvalifikovali!“ zazněl hlas někoho z mých spolužáků. Ne, ze soutěže nás nevyřadili. My jsme ji vyhráli na celé čáře! Porota nás pochválila za hlasité a přesvědčivé projevy, vžití se do hraných rolí a vtipné předělání známé Červené karkulky. Vítěznou euforii nám nepřekazil ani vtípek paní porotkyně :„Za rok už budeme mít zaskleno, klidně zase přijďte!“ Naopak nás docela rozesmál. A už jsme mohli myslet na to, jaký bude dort pro vítěze… Tereza Brožová IX.B

Zdá se to neuvěřitelné, ale i my jsme dospěli do let, kdy se musíme rozhodnout, kterou střední školu „uctíme“ svým budoucím čtyřletým docházením. Naše třídní učitelky z prvních ročníků nás možná stále vidí jako ty malé a roztomilé dětičky, které přišly 1. září 2002 poprvé do školní budovy. Oči navrch hlavy a na otázky téměř jakéhokoli typu jsme odpovídali po dlouhé odmlce pouze „ano“. Nejen náš první školní rok, ale i celých devět let z větší části pilné docházky uteklo jako voda a nyní je před námi velké rozhodování. Která škola je ta pravá… A tak jsme se rozhodly udělat malý průzkum, abychom zjistily, která škola či gymnázium je co se týče nás, přihlášených žáků, nejpopulárnější a jak se spolužáci připravují na obávaný proces, přijímací řízení.. Teď už ale k anketě mezi spolužáky! Tereza Brožová, IX.B

A jéjej! Nastává nám to velmi obávané období, čas přijímacích zkoušek… Všichni jsme sice dlouho věděli, že se blíží, ale stále se nám zdálo tak nějak daleko, jako by se to ani trochu netýkalo nás samotných. A tak jsme se rozhodli udělat malý průzkum mezi žáky naší školy, abychom zjistili jejich pocity právě nyní, těsně před výběrovým řízením…

1) 2) 3) 4) 5)

Na které střední školy směřovaly Tvé přihlášky? Připravuješ se na přijímací řízení, nebo jsi byl/a přijat/a bez zkoušek? Máš ze zkoušek strach? Pomáhá Ti někdo s domácí přípravou? Proč sis vybral/a právě tuto střední školu? Bylo to Tvé rozhodnutí, nebo Ti školu vybrali rodiče?

Deváté ročníky: Štěpán F.: 1) Hlásím se na Gymnázium Luďka Pika a na průmyslovky – stavební a strojní 2) Budu skládat dvoje přijímací zkoušky, ale nepřipravuji se. 3) Ne. 4) Ne. 5) Průmyslovky prosadili rodiče, gymnázium jsem si vybral sám.

Markéta C.: 1) Vybrala jsem si Sportovní gymnázium Plzeň, Masarykovo gymnázium a „zdrávku“ 2) Chystám se na dvoje přijímačky. 3) Ano. 4) Ano, táta a doučovatelka. 5) Sportovní gymnázium jsem si vybrala samozřejmě kvůli sportu a bylo to moje rozhodnutí. Masarykovo gymnázium byl nápad rodičů a zdrávku jsem si zvolila sama, a to hlavně kvůli tomu, abych měla nějakou záchranu, kdybych se nedostala na ta gymnázia.

Sedmé ročníky: Adéla 1) 2) 3) 4) 5)

P.: Přihlášku jsem si podala na Gymnázium Luďka Pika. Budu skládat přijímací zkoušky. Ne. Ne, ale chodila jsem na přípravné kurzy. Bylo to moje rozhodnutí a tuto školu jsem si vybrala hlavně kvůli španělštině, která se zde vyučuje.

Valerie V.: 1) Hlásím se na Gymnázium Luďka Pika a Mikulášské gymnázium. 2) Budu dělat přijímačky. 3) Ne. 4) Chodila jsem na přípravné kurzy. 5) Bylo to moje rozhodnutí. Tyto školy jsem si vybrala proto, že jsou to jediné dvě v Plzni, na které se dá jít ze sedmičky.

Páté ročníky: Martin K.: 1) Hlásím se na Masarykovo gymnázium a na gymnázium Luďka Pika. 2) Budu dělat přijímačky. 3) Ne. 4) Ano, pomáhají mi rodiče a chodil jsem na přípravné kurzy. 5) Tuto školu jsem si vybral proto, že je dobrá, mám tam kamarády. Rozhodl jsem se sám. Jiří Š.: 1) Přihlášku jsem si podal na Masarykovo gymnázium. 2) Budu skládat přijímací zkoušky. 3) Ne, nebojím. 4) Navštěvoval jsem hodiny přípravných kurzů. 5) Na tuto školu se hlásím proto, že tam chodí bratr a bratranec.

ANO či NE?! Pamatuji si na tu chvíli, kdy jedna velmi chytrá dívčina pravila: „Nepotřebuji „fejsbuk“, já mám svůj vlastní život!“ Tenkrát jsem to nebrala úplně vážně, ale to bylo ještě v době, kdy jsem svůj profil na „FB“ neměla. Dříve jsem si myslela, že Facebook je něco úžasně skvělého, co mi nějakým způsobem obohatí život. Vlastně ani nevím, co přesně jsem od toho očekávala. Asi nic, jen jsem chtěla vyzkoušet to, co ostatní. Obvykle se nestává, že bych se přidala k davu, ale tenkrát jsem se prostě nechala strhnout a také jsem si ten slavný profil udělala. Napřed mě to tam moc nebavilo. Vše se mi zdálo složité a hlavně hrozně nepřehledné. Ale hned, jak jsem se tam začala trochu orientovat, poznala jsem to pravé „fejsbukové šílenství“. Bylo skvělé, že jsem si mohla psát i s lidmi, s kterými jsem se už dlouho neviděla, lépe jsem poznala nové přátele, ale to všechno mě najednou začalo spíše štvát. Pokaždé, když jsem se přihlásila, mi na „hlavní stránce“ vyskočilo někdy až 100 nových upozornění na to, co právě „sdílí“ moji „přátelé“. Většinou naprosto ploché a nesmyslné kecy o tom, jak byli já nevím kde všude a co všechno úžasného tam prožili. To bylo většinou náležitě přibarveno a psáno s hrubkami a výrazy, kdy se místo „k“ píše „q“ a spousta dalších nesmyslů. Spisovná čeština totiž většině „fejsbukářů“ nic neříká. Fotky, na ktrých se lidé, které jsem znala ještě jako inteligentní bytosti, tváří jako idioti (vyšpulená tlama), slušně řečeno. Vypadali jako když jim není moc dobře. To všechno bylo proloženo fotkami pubertálních holčiček ve spodním prádle. Zkratky typu: LOL, ROFL, NZ, MTSMR, BFF – prostě další spousta „upřímných a srdceryvných vzkazů“. Pocit, že pro vaše nejlepší přátele asi neznamenáte skoro nic. Do toho všeho, jen co se přihlásíte, vám napíšou lidé, s kterými si opravdu, ale opravdu nemáte co říct. To všechno se ve mně jednoho dne navršilo a řekla jsem si DOST! A tak jsem si svůj profil zrušila. To byl konec mé existence na FB a konec všech těch přetvářek a iluzí, vytvořených lidmi, od kterých bych to nečekala. Cítila jsem obrovskou úlevu a pocit volnosti. Mám teď na všechno mnohem více času a rozhodně se už nemusím tolik podivovat nad hloupostí lidského druhu.

„Pojď na Fejs!, „pojď, vyfotíme/natočíme se a dáme to na „FB“, „on/ona si mě nedal(a) do přátel, to je tak hrozný!“. Tohle všechno když slyším, tak se už jen směju. Je až neuvěřitelné, jak tolik lidí uzpůsobilo své životní hodnoty, ba celé své životy této sociální síti. Vidím některé své spolužáky, jak první, co udělají o přestávce, je, že běží k počítači, aby se co nejdříve přihlásili. Nejenže si neuvědomují, že se můžou stát potencionálními terči pro pedofily (ač musím přiznat, že fb je proti těmto osobám zabezpečeno o hodně lépe, než pro úplně všechny přístupné profily na Lidé.cz), ale oni si hlavně nejsou schopni přiznat, že se stávají závislými! Nemůžu říct, že Facebook je na nic a že je to jen novodobá droga. To ne. Jako velice užitečnou vidím například funkci vytvoření nějaké události - oslavy, koncertu, vystoupení atd., kdy si můžete být téměř jisti, že si vámi vytvořené akce někdo všimne a zúčastní se jí. To je výhodné pro začínající muzikanty a další umělce. Ale to vše lze udělat, aniž byste si vytvářeli profil své osoby. Můj verdikt tak zní jednoznačně NE! Teď je jen na vás, jestli si chcete také vyzkoušet ,,pobyt´´ ve virtuálním světě jménem Facebook, anebo se mu obloukem vyhnete a ušetříte si tak spoustu promarněného času. Pokud už jste ,,ubytovaní´´, rozmyslete si, jestli se náhodou nechcete vrátit zpátky do ,,nudné a všední´´ reality a trošku si dát do pořádku svůj život, místo toho abyste si vytvářeli ten falešný na Facebooku. Přeji příjemné rozmýšlení! Aneta Dortová, IX.B

A jéjej! Nastává nám to velmi obávané období, čas přijímacích zkoušek… Všichni jsme sice dlouho věděli, že se blíží, ale stále se nám zdálo tak nějak daleko, jako by se to ani trochu netýkalo nás samotných. Kantoři nám stále připomínali, že zkoušky se blíží a často opakovali tvrzení, že „už bychom se konečně měli začít učit a tohle či támhleto by se například mohlo vyskytnout u přijímaček…!“ My jsme však stále nosili hlavy v oblacích a užívali si prosluněných jarních dnů. O to víc jsme do víru učení a propočítávání nejrůznějších typů příkladů spadli nyní, několik dní před zkouškami. Zní to hrozivě, ale od okamžiku, kdy zasedneme do lavic nám prozatím neznámé střední školy, kterou jsme si zvolili, abychom prošli obávaným procesem přijímacích řízení, nás dělí už asi jen dvě stovky hodin. Na první pohled se to může zdát celkem dlouhá doba, ale když si uvědomíte, že přibližně třetinu tohoto času tvoří doba, kdy náš mozek nebude schopen přijímat nové informace, ale naopak nevědomě spojovat ty již získané a představami a dojmy, doba na učení se rapidně a nekontrolovatelně zkracuje… Samozřejmě, tento pocit neprožíváme pouze my. Okolo nás se nachází mnoho vrstevníků z různých koutů našeho města, kteří se také na poslední chvíli snaží dohnat, co se dá, aby k dřevěným stolům ve třídě určené ke zkoušce usedli pokud možno plni vědomostí. Zbývá nám všem pouze doufat, že se v testech objeví právě to, na co jsme se připravovali… Je mi smutno, když teď bloumám chodbami školy a pozoruji ty vyděšené a bojácné výrazy svých jindy humorem sršících spolužáků. Oči téměř nejsou vidět, skrývají se před denním světlem, protože většinu noci, času určeném pro jejich odpočinek, strávily jim nepochopitelným způsobem, nekonečným zíráním do textu. Díky Bohu, že malé části z nás se tohle netýká, protože měla to štěstí a byla přijata na gymnázia bez zkoušek díky svým úspěchům z posledních let na základní škole. Tito šťastlivci si mohu pouze představovat, jak se v ten osudný den budou cítit jejich kamarádi a jak bych se asi chovali oni sami…Já osobně bych si nejdříve nejméně pětkrát pročetla všechny propozice a pozvánku ke zkoušce, protože o sobě vím, že jsem zmatkař a mohla bych zaměnit například časové rozmezí zkoušek. Na sebe si obléknu svůj oblíbený oděv, důraz budu klást na to, aby byl hlavně pohodlný, protože se už vidím, jak si při testu povoluji pásek u kalhot, nebo mě škrtí rukáv na blůzce… K snídani si dám spíše něco lehkého, asi jako sportovci před rozhodujícím závodem… Poté, co dorazím k budově školy, si budu prohlížet ostatní účastníky, abych alespoň na chvíli zapomněla na to, co mě čeká. Až do tohoto okamžiku se má nálada bude pohybovat v mezích relativního klidu. Problém nastane při vstupování do třídy, která se určitě zapíše

do mé paměti. Otázka je, zda to bude jak se říká zlatým písmem…Právě teď na mě padne nervozita… Vyberu si některou z volných lavic, posadím se a budu se snažit uklidnit. Vzpomenu si na rady rodičů, příbuzných a kamarádů. Je možné, že mě to z pohody vyvede ještě víc, ale snad mě myšlenka na známé tváře uklidní. Právě nyní vstupuje do třídy učitel, který na nás bude po celou dobu zkoušek dohlížet. Ještě zkontrolovat, zda jsou všechny naše mobilní telefony umlčené a můžeme začít s prověřováním znalostí ze základních škol…Ze začátku budu mít problém, abych se vůbec dokázala soustředit na zadání úkolů a pochopila, co se po mně chce. Kolem mě přeci působí tolik nových a neznámých vjemů. Ale tak u druhé otázky na vše zapomenu a svou pozornost upřu pouze na test… Ještě štěstí, že tohle všechno je jen výplod mé fantazie. Jak to bude doopravdy mi řeknou pouze kamarádi, kteří zkoušky zažijí na vlastní kůži. Už mi nezbývá nic jiného, než jim držet palce…

Tereza Brožová, IX. B

Když se dívám do zrcadla, tak nevidím sebe. Vidím holku, která se ptá sama sebe, kdo je. Její oči mluví jasně, ale mysl je trochu jinde. Každý člověk na sobě vidí pouze chyby, ale zkusme se na sebe podívat lepšíma očima. Očima, které neříkají, že jsme úplně bez chyb, ale očima, které říkají jací doopravdy jsme. Někdo umí něco lépe a někdo něco hůře, ale přece jsme jen lidé a ne roboti, kteří na povel udělají to, co si přejeme. I když si občas myslíme, že můžeme být perfektní, tak se mýlíme, protože na každém jsou chyby. Koukněte se znovu do zrcadla a uvidíte tam sebe a jací doopravdy jste. Johana Štěpáníková, VI.B

Často jsem přemýšlela ,jestli vůbec mimozemšťané existují. Kamarádi říkali ,že jsem blázen,ale já si myslela svoje. Večer před spaním jsem si četla svoji oblíbenou knížku,ale dnes mě nebavila.Otráveně jsem zhasla oranžovou lampičku..A za chvíli usnula .Ucítila jsem slizké dotyky,které přibývaly.Zastrčila jsem nohu pod deku a spala dál. Vzbudila jsem se a měla nepříjemný a podivný pocit,který jsem si neuměla vysvětlit.Zdálo se mi, jako kdybych létala, a koukla jsem se dolů,kde jsem viděla budovy s velkou špičatou střechou.Všechny budovy byly navlas stejné.Byly tam i stromy ,které měly hnědou korunu a hnědý kmen,zdálo se mi to legrační ,tak jsem se jen tak uchechtla. Ještě chvilku jsem letěla na posteli. Znenadání postel zamířila k domu,kde byli zelení „lidé“.Postelí přibývalo,už jsem nebyla sama v tom neznámém světě. Když jsem byla blíž,všimla jsem si ,že to nejsou lidé ,ale Marťané .Zaradovala jsem se , když jsem zjistila ,že jsem měla pravdu.Mimozemšťané všechny postele nasměrovali do jedné velké budovy.Když jsem byla v té podivné místnosti,přišla ke mně ta podivná bytost a řekla:,,Vítej,podivná bytosti,na naší planetě Gorfy.“.Začínala jsem se bát,protože jsem nevěděla ,co se mnou chtějí udělat,ale zatím vypadali přátelsky.Chtěla jsem se jich zeptat na věci,které mě trápily,ale v té chvíli jsem ze sebe nedostala ani hlásku.Postel se pohnula a my jsme se vznesli do vzduchu a letěli, nevím kam. Tahle cesta byla kratší. Konečně jsme přistáli.Tady byly střechy kulaté a domy všechny stejné barvy,poznala jsem ,že to je jiná část Gorfy.Dokonce jsem viděla i zvířata.Viděla jsem psa ,který měl jen tři nohy,kočku s jedním okem a křečka se třema ušima. Teď už jsem si vážně o Gorfy nemyslela nic dobrého,protože všechno, co jsem zatím viděla,bylo podivné.Byla jsem unavená a měla jsem strach ,tak jsem radši zavřela oči.Nevím ,kam jsem jela a co jsem všechno viděla,ale ráno jsem se probudila ve své posteli a po mimozemšťanech ani vidu ani slechu. Byl to jen sen?

Johana Štěpáníková, VI.B

V divadle Pluto.. Do divadelního kroužku jsem začala chodit minulý rok a už teď vám mohu říct, že je to tam moc zábavné. Nejen že se naučíte hrát, ale také recitovat, přednášet, číst a umět si prosadit svůj názor. Také jste si někdy přáli nebo chtěli zkusit být na chvíli někým jiným????? Já ano a při hraní se vám to splní. Mohu být jakoukoliv postavou, jak kladnou tak i zápornou a mohu mít jakoukoliv povahu. Možná, že se vám ta role zpočátku zdá ohromně těžká, ale stačí se do ní vžít a živě si ji představit. Hodně lidí má také problém s komunikací a prosazováním svého názoru. Prosadit si svůj názor je ale moc důležité. Nesmíme se bát říct, co si doopravdy myslíme a ne se pořád řídit tím, co si myslí ostatní. A toho se při hraní můžeme zbavit. Dramatický kroužek vede Jindřiška Kikinčuková. A koho hraní baví a ví, že má talent, měl by ho rozvíjet. K čemu je talent, když se nevyužívá? V Plzni není jen jeden dramatický kroužek, ale je jich spoustu. Tak neseďte doma a pojďte si zahrát. Anna Juhová, VI.B

Fotbal je sport, kdy dvaadvacet lidí honí koženou merunu po trávě ,ale i přesto je velmi populární. Tento sport spojuje národy.Poslední dobou je fotbal spíš o taktice než o dovednostech .Nebylo by krásné ,kdyby byl opět bláznivý a krásný? Fotbal je bitva,malá válka, ale přesto na konci hry si hráči podávají ruce s úsměvem na tváři. Fotbal je podle mě o přátelství. Fotbal mám velice rád. Jan Popelka, VIII.A

Notebooky jsou vhodné zejména pro ty, kteří často cestují a potřebují svůj počítač a data v něm sebou. Jsou však vhodné i pro lidi, kteří potřebují počítač, který je malý a má nízkou spotřebu energie.

Výkonem za stejnou cenu se se stolním počítačem zatím nemůže rovnat. Nové technologie potřebují více energie a notebooky se snaží spotřebu snížit na minimum. Navíc se musí většina komponentů zmenšit, aby se do notebooku vešla. Proto za notebook ze stejnýmvýkonem jako má stolní počítač zaplatíme více. Tento rozdíl se však bude postupem času zmenšovat, až bude cena stejná a technologie budou mít dostatečně malou velikost i spotřebu aby se daly použít i do notebooku. Mimo notebooky patří mezi přenosné počítače i netbooky, tablety a deskbooky. Počítač patří mezi netbooky pokud má obrazovku menší než 12" a váhu pod 1.5 kilogramu. Netbooky jsou díky své malé velikosti používané uživateli, kteří nepotřebují výkon ale dlouhou výdrž. Nejčastěji se používají na surfování na internetu. Tablety jsou počítaře bez klávesnice. Mají dotykovou obrazovku,

díky které jsou snadno ovladatelné a jsou i mnohem menší. Bohužel má však i menší výkon. Deskbooky jsou naopak větší než notebooky. Deskbook má obrazovku větší než 17" a a nejsou vhodné k častému přenášení. Využívají se k prácí v kancelářích. Díky velké obrazovce a hardwaru který muže být díky své velikosti velmi kvalitní, deskbooky používají hlavně architekti a grafici. Standartní velikost je 20".

V poslední době prodej přenosných počítačů převyšuje prodej stolních počítačů. V roce 2010 se podíl v Evropě vyšplhal až na 70%. Tento podíl bude dále růst až do roku 2013 kdy je podle odborníků z vedoucí pozíce vystřídají tablety nebo smartphony. "=palec (jednotka délky-25,4mm)

Jan Hajšman, IX.B

Třídit odpad znamená sběr jednotlivých druhů odpadu odděleně od ostatních, aby mohly být následně recyklovány a znovu využity. Důvodem pro třídění odpadů je právě možnost jejich dalšího využití a tedy šetření přírodních zdrojů. Každý z nás ročně vyprodukuje okolo 250 kg odpadu, což není zrovna malé množství. Pokud se tedy rozhodneme k recyklaci, můžeme poslat více než 1/3 tohoto množství ke zpracování. Za rok se vám tedy může podařit roztřídit okolo 30kg papíru, 25kg plastů nebo 15kg skla, což je celkem hodně. Například v třídění plastů se Češi dostali na první příčky celosvětového žebříčku. Třídění odpadu vám může dát také příjemný pocit, že jste udělali něco pro Zemi. Ještě lepší pocit ve vás může vyvolat to, že z tohoto odpadu se může stát také něco hezkého, jako je třeba dětské hřiště nebo nový sešit. Vím, že mnoho z vás si nemyslí, že na sešitě je něco hezkého, ale chce se na to podívat z trochu jiného úhlu. Nejen z toho, že recyklovaný sešit má nekvalitní tenké listy atd. Je třeba zamyslet se nad tím, že pro každý nový sešit se musí pokácet strom. A kolik lidí na světě potřebuje sešit? Mnoho, nespočetně mnoho. A tím narůstá počet pokácených stromů, které jsou naopak důležité pro naše dýchání a ovzduší celkově a tím vzniká začarovaný kruh, z kterého je těžké najít cestu ven. Není přece zase tak těžké jít k popelnicím a rozházet odpadky do různých kontejnerů a ne je jen hodit na jednu hromadu. Popelnice na recyklovaný odpad jsou vždy barevně označeny: žlutá - pet lahve, igelit a jiné plasty. Modrá - papír, karton atd. Zelená – sklo všeho druhu. Od zavařovacích sklenic po lahve na pití. Hnědá – kompostový odpad. Já osobně odpad třídím a nijak mě to nezatěžuje, naopak mám dobrý pocit, že jsem udělal něco pro přírodu. Tak třiďte odpad i vy! Daniel Speierl, VII.B

Moji milí majitelé, asi se divíte, kdo vám to píše. Jsem strom z vašeho lesa. Rád bych vám řekl své pravé jméno, ale to ve vašem lidském jazyce nejde vyslovit, ani napsat, takže mi říkejte Smrk, protože takového jsem druhu. V tomto lese, kde jste mne vysadili, jsem šťastný. I ostatním stromům se tu daří dobře. Les je plný života – tolik dalších rostlin a živočichů tu žije. Všichni ale dobře víme, že stromů i celých lesů ubývá. Lidé nás kácí jen aby zabrali další drahocennou půdu. Nakonec zde postaví další zbytečný supermarket, satelitní město, sklad, silnici či dálnici. Cožpak si neuvědomují, jaké neuvážené činy konají? A jaké důsledky to bude mít a už má? Hodlají se nakonec udusit ve smogu z aut a továren? Lidé jsou zaslepeni touhou po penězích, chtějí hlavně něco vlastnit. Přestože už mají to, co chtěli, vždy si vymyslí něco dalšího. A ty staré věci vyhodí třeba k nám do lesa. Kdy konečně zjistí, že svojí honbou za zbytečnostmi ztrácí to nejcennější – přírodu, jejíž jsme my součástí. Proto je důležité nás chránit. I my, stromy jsme živé bytosti, které mají duši. Bez lesů ubude spousta živočišných i rostlinných druhů, protože nebudou mít domov. Bez lesů nebude dostatek kyslíku, protože malé rostlinky nestihnou přeměnit tolik oxidu, jako my- vysoké stromy. Bez nás by nebylo života. Doufám, že si to lidé brzy uvědomí a začnou konat. To by však musel být někdo, kdo jim to poví. Oni také budou muset chtít naslouchat a pochopit, protože to je ten hlavní problém. Lidé nechtějí o problémech slyšet. My stromy to všem bohužel povědět nemůžeme, tak tedy vy, moji uvědomělí majitelé, musíte šířit dál. Musíte o tom povědět dalším a dalším lidem. Náš osud, vlastně společný, spočívá ve vašich rukou. A proto doufám, že nám pomůžete. Závěrem bych vám chtěl poděkovat za to, jak dobře se o les, ve kterém žiji, staráte, protože tolik dobrých majitelů, jako jste vy, se moc nenajde.

Váš Smrk Autor: Aneta Dortová, IX.B

Toto písmeno se asi nejvíce podobá Měsíci v opačné době než je úplněk. Také se ovšem může vzdáleně podobat banánu, který pozitivně ovlivňuje naši náladu. To je vědecky dokázáno! Může se též podobat podkově, která nosí štěstí. Štěpán Franc, IX. B

Písmeno O mi připomíná rybník, ve kterém volně a svobodně plavou ryby. O jako Slunce, které každý den vychází a spatřuje osudy lidí. Písmeno O se mi líbí, protože se mi zdá ze všech písmen nejjednodušší a nemá žádné zbytečné čárky ani tečky. Prostě O. Adam Kollarčík, IX. B

Haló, pane! No ano, …vy! Kam s tou hůlkou jdete? Nožka vás bolí? Je to chudinka, opuštěná, malinká. Sama musí chodívat, nemá s kým si povídat. Tereza Brožová, IX. B

Dne 3. 11. 2010 proběhla beseda, která pojednávala o migraci. Třídu fyziky navštívila velmi sympatická a mladá slečna Tereza, která k nám přišla z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Tato organizace pomáhá cizincům vyřešit téměř všechny jejich problémy. Napomáhá jim najít zaměstnání, bydlení a mohou zde hledat dokonce i psychologickou pomoc. Zkrátka, cizincům pomáhá sžít se s novým prostředím. Hlavním problémem celé populace je xenofobie. Strach z něčeho, co vlastně vůbec neznáme, strach z cizinců. Tato slečna se nám snažila přiblížit jejich obtížnou situaci a své vyprávění doplnila stručnými příběhy a problémy, se kterými se na ně lidé obrací. V závěru hodiny jsme se rozdělili do pětičlenných skupin a dostali jsme papírky, na kterých stály popisy asi patnácti osob. Naším úkolem bylo vybrat si tři osoby, s kterými bychom si do vlaku sedli a s kterými ne, což bylo velmi obtížné, jelikož jsme se nedokázali shodnout. V paměti mi utkvěly jen některé popisy osob, jako například prostitutka, voják, který se vracel z bojiště v Iráku, mladý muzikant nakažený HIV, cikánka, která prodávala kůže a mnoho dalších. Z této přednášky jsem si odnesla opravdu mnoho nových informací a došlo mi, že jsem nebyla téměř vůbec seznámena s touto problematikou. Lucie Demkovičová, IX. B