Církevní zpěv jako komunikační prostředek Církevní, též duchovní zpěv je podstatnou součástí specifické komunikace církevních a náboženských aktivit. V obecné rovině se jím rozumí vokální projev laických účastníků těchto aktivit s náboženskou tematikou, jehož funkcí je prezentace víry v Boha motivovaná snahou intenzifikovat tuto víru hudebními prostředky; ty se odedávna jeví jako umocňující obsah verbálního sdělení, jako prostředky většího, angažovaného citového zaujetí a působivosti. Jejich posláním je oslovení a oslava Boha i svatých ve smyslu jejich velebení, vyjádření díků a radosti z víry, případně i prosby a žádosti o přímluvu. Církevní zpěv je zároveň veřejnou demonstrací příslušnosti k obci věřících, dodávaje jim zároveň vědomí sounáležitosti. Z hlediska sdělování v rovině hudební i jazykové se nabízí srovnání se „světským“ zpěvem, zejména s lidovou písní, neboť lze sledovat některé společné rysy a vzájemné ovlivňování i při vyhraněné specifice církevního zpěvu, a to hlavně v rovině kolektivní prezentace hudební, méně ve smyslu sepětí s folklorním prostředím. Církevní zpěv (zejména gregoriánský chorál a do určité míry i duchovní píseň) lze označit za specifický žánr, který má nezastupitelnou úlohu v rozvoji nejen evropské (a tedy i české) hudby, ale také v rovině komunikace jazykové, v níž jsou aplikována kritéria stylistické příznakovosti. Novodobě se pro tento druh jazykové komunikace objevuje název styl náboženský (sakrální, duchovní), který je ovšem těžko jednoznačně vymezitelný a definovatelný zejména z důvodu značné diferencovanosti forem náboženské komunikace (ESČ, 2002). Ve srovnání s minulostí se v současnosti projevuje určité oslabení náboženských aktivit, jež je u nás motivováno jednak zřetelnou oficiální averzí k náboženství v období komunistického režimu, jednak značným a všestranným rozvojem společenských aktivit náboženskému životu více či méně nepříznivých. Jde o působení mnoha faktorů, jimiž jsou určité prvky povrchnosti v chápání duchovních hodnot, změny a posuny v obecně aplikovaných morálních zásadách, zvýšená intenzita působení různotvárných mediálních informací, změny v hodnocení tradičně uznávaných etických hodnot, jednostranně chápaný a praktikovaný pragmatismus a racionalismus aj. Tyto skutečnosti však zdaleka neznamenají ústup od tradic náboženských, jsou spíše impulzem k rozvíjení aktivit nových, odpovídajících zrychlujícímu se vývoji moderní společnosti a v tomto smyslu lépe vyhovujících potřebám náboženského života. To lze zřetelně sledovat i v oblasti náboženského zpěvu, pro který je příznačné hledání nových přístupů a realizačních způsobů. Náboženský zpěv je tak i v současnosti stále aktuální a nově rozvíjenou součástí náboženské komunikace. Obecně lze konstatovat, že je fenoménem hodným pozornosti nejen z hlediska hudebního, ale i
jazykového, neboť se v něm promítají jak určité prvky konzervativní, tak i vlivy užívaného jazyka lidového. Pro úplnější pochopení současného stavu, specifiky a funkce církevního zpěvu je nutné zmínit se aspoň stručně o jeho historickém vývoji. Lze předpokládat, že zpěv byl doprovodnou složkou křesťanských pobožností už od dob apoštolských. Podle G. Černušáka (1964) lze předpokládat, že starokřesťanský zpěv převzal způsoby bohoslužebného zpěvu židovského a stal se součástí rozvíjející se liturgie křesťanské. Liturgickému zpěvu se dostávalo pozornosti i u oficiálních církevních představitelů, mezi nimiž vynikl zejména papež Řehoř Veliký (590-604). Ten zajistil revizi bohoslužebného zpěvu a podnítil vznik tzv. Řehořova antifonáře, který se stal v širokém smyslu platnou normou. Pro zajištění žádoucí úrovně liturgického zpěvu byla zakládána i první pěvecká tělesa (schola cantorum). Zásoba řehořských zpěvů, pro něž se ujal název gregoriánský chorál, se dále rozvíjela spolu s ustalováním mešního obřadu do podoby Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Agnus Dei. Zpěvy dříve udržované tradicí byly zapisovány do zpěvníků – antifonářů a graduálů. Původní texty jsou psány bohoslužebnou latinou veršovanou i prozaickou. S tím byly spjaty i melodika bohatě využívající starobylé (církevní) tóniny (zejména dórské, frigické, lydické, mixolydické, hypodórské, hypofrigické), které se zachovaly a odlišují se od pozdějšího prosazujícího se evropského cítění v tóninách durových a mollových. Melodiku lze charakterizovat v rozpětí od tónově stylizované recitace malého tónového rozpětí až k intonační uvolněnosti, vypjatosti, propracovanosti a kolorovanosti. Gregoriánský chorál je dosud vnímán jako závažný útvar vokální hudby, jako tzv. cantus firmus podnítil rozvoj kontrapunktické techniky a vedl až ke vzniku moderních kantátových a oratorních děl (Stabat mater, Te Deum, Rekviem aj.). Zavedením gregoriánského chorálu byla z bohoslužebných obřadů víceméně vytlačena spontánní zpěvní aktivita širší laické obce věřících; ta se projevovala z počátku jen opakováním invokace (zvolání) kyrie eleison, zatímco liturgický zpěv většinou latinský byl doménou kléru a chrámových sborů. Reakcí na tuto situaci byl vznik duchovní písně (zvané též lidová píseň duchovní, náboženská píseň lidová). Rozumí se jí píseň náboženského obsahu určená ke zpěvu širší obcí věřících zpočátku prostého, později složitějšího melodického výrazu, jejímž charakteristickým rysem je text v národním jazyce stále častěji veršovaný, často s velkým počtem strof. Invokace kyrie eleison dala vznik hudebně litanickým duchovním písním Hospodine, pomiluj ny (12. století; císař Karel IV. ji zařadil jako obřadní při uvádění krále na trůn, čímž se stala jakousi státní hymnou), Svatý Václave (13.stol., se třemi strofami: Svatý Václave, Nebeské jest dvorstvo krásné a Pomoci my tvé žádáme, rozsah
jedné oktávy v tónině dórské), Buoh všemohúci (14.stol., zpívané na zakončování Velikonoc, v dórské tónině), Jezu Kriste, ščedrý kněže (podle melodické předlohy německé písně Nun bitten wirden Heiligen Geist; český upravený nápěv a nový text vytvořil pravděpodobně Jan Hus) a další. Přestože církevní autority duchovní písně nijak nevítaly, pražská synoda v roce 1408 zpěv uvedených čtyř písní připustila (Slovník české hudební kultury, 1997). Od 15.stol. lze zaznamenat synkrezi (vzájemné ovlivňování) duchovní písně milostnou písňovou lyrikou (Otep myrhy). Na počátku 15. stol. existovalo asi 20 českých lidových písní duchovních, jež se dochovaly (Kunetka 1999), např. Ó, spasitelná oběti, Navštěv nás, Kriste žádúcí, Zdrávas královno slavnosti, Doroto, panno čistá, Vizme pacholíčka, Stala se jest věc divná. Melodií byly podloženy i modlitby Otče náš, Zdrávas a Desatero božích přikázání. V období husitství vznikaly další písně, z nichž je významná zejména Ktož jsú boží bojovníci; mnohé z husitských duchovních písní měly i funkci posílit víru ve vítězství v spravedlivém boji. V 15. a 16. stol. se tvorba a uplatnění duchovní písně dále rozvíjely, k textům byly přebírány hotové nápěvy (často s odkazem „na obecnou notu“). „Melodický fond navazuje na předhusitskou i husitskou tradici, na církevní hymny, na novější světskou vokální tvorbu, později i na produkci luterskou a kalvínskou, někdy je východiskem i gregoriánský chorál. V nových melodiích se uplatňuje výrazné rytmická i metrická strukturace“ (SČHK 1997, s. 170). V 2. polovině 15.stol. se na vývoji výrazně podílejí náboženské aktivity Jednoty bratrské, významné jsou práce J. Blahoslava Musica, Rejstřík skladatelů bratrských písní a J.A. Komenského předmluva k Amsterodamskému kancionálu, nově se objevují zpívané žalmy podle kalvínského způsobu. V období baroka (konec 16. – 18. století) je zřetelný další růst a šíření duchovní písně, pro niž se užívá i název píseň kostelní. Barokní styl přináší některé inovace, zejména vícehlasé úpravy melodie a její podkládání generálbasem. Dokladem jsou další kancionály a zpěvníky (výčet viz níže Přehled nejdůležitějších kancionálů). V období vrcholného baroka jejich řadu završuje rozsáhlý kancionál Slaviček rájský Jana Josefa Božana (1719), v němž je zařazeno 823 písní různého stáří a autorského původu (jsou zařazeny i písně nekatolického původu, zejména písně jednoty bratrské); v tomto kancionálu se dají vydělit jako zřetelná vrstva českého písňového fondu písně k mešní bohoslužbě. Slaviček rájský, řazený i k nejvýznamnějším dílům české poezie vrcholného baroka, byl nejnověji vydán s důkladným literárně historickým komentářem J. Malury a P. Koska v roce 1999. Barokní duchovní písně výrazně ovlivnily české písně světské, některé útvary (např. koledy) se staly předmětem zájmu folkloristiky. Mnohé duchovní písně vznikaly i jako překlady, nejčastěji z latiny,
později i z jiných jazyků (zejména z němčiny a polštiny). Na rozdíl od překladů biblických textů se uplatňovala větší volnost umožňující českému interpretovi značnou samostatnost. Barokní kancionály představovaly převážnou část tehdejší poezie, do kancionálů byly přejímány i písně starší. Mezi autory se uplatnil zejména Adam Michna z Otradovic, jehož některé písně svou působivostí a přístupnou formou téměř zlidověly (např, píseň Chtíc aby spal později uváděná i pod názvem Zpívala synu Matička); Michnova kancionální sbírka Svatoroční muzika a pozdější Cytara nového zákona (1721) obsahují epické písně oslavující mučedníky a světce. Tyto písně byly velmi oblíbeny, jejich ohlas je patrný v pozdějších světských písních kramářských. V období osvícenství a v období následujícím pokračoval zejména rozvoj lidové duchovní písně mešní, jíž se rozumí náboženská píseň duchovní lidovým vrstvám věřících určená a jimi interpretovaná, nikoli v lidových vrstvách vytvořená; jde vesměs o písně umělé mající autora textu i melodie. Znakem těchto písní jsou časté prvky moralizující a umělecký průměr. Současné kancionály uvádějí jen zřídka písně epické; vedle písní starých a tradičních obsahují písně nově tvořené a přeložené s častým uvedením autorů textu i nápěvu. Lze přitom sledovat i autorské rozdíly v textech stejných melodických předloh (např. v písních Blíž k Tobě, Bože můj, Tichá noc aj.). Mnohé písně jsou používány při bohoslužbě různých církví, což je dokladem ekumenických snah. Zřetelně nové prvky v lidovém náboženském zpěvu pak lze u nás zřetelně sledovat až v období po pádu totalitního režimu, tj. od posledního desetiletí 20. století. V souvislostí s regenerací náboženského života a novým, specifickým společenským vývojem vstupují do lidového bohoslužebného zpěvu stále častěji prvky ovlivněné a motivované moderní populární hudbou nejen vokální; při bohoslužbě i při jiných náboženských aktivitách se projevuje určitá nejen obsahová, ale i hudební uvolněnost zejména u mladé generace věřících. Spolu s aktivizací věřících ve smyslu přímé spoluúčasti na bohoslužbě souvisí i časté uplatňování hudebního doprovodu donedávna „ nežádoucích“ nástrojů (kytary, bendža aj.) a jejich osobitých kombinací. Zároveň dochází ke tvorbě nových textů, jež často využívají existujících cizích populárních nápěvů.
Charakteristika nejrozšířenějších současných zpěvníků a kancionálů Mešní zpěvy (Praha 1990, 1102 stran) Mešní zpěvy (dále jen MZ) jsou rozsáhlou sbírkou liturgických textů určených ke zpěvu kněží i věřících uspořádanou Českou liturgickou komisí vedené kardinálem Františkem Tomáškem, arcibiskupem pražským a primasem českým. V úvodu je podána charakteristika duchovního zpěvu a jeho místa v české národní kultuře doložitelného velkým množstvím českých náboženských písní. Jejich funkcí je „připomínat a zpřítomňovat události z dějin spásy“; tím se vyvolává jejich společné znovuprožívání a navozuje se příležitost k živému dialogu s Bohem. Pro mnohé věřící jsou často hlavním zdrojem náboženského poznání a nástrojem spoluúčasti na náboženských aktivitách. Zřetelná starobylost těchto písní navozuje skutečnost, že ústy součastníků promlouvají ti, kteří písně tvořili. Zároveň je vhodné připomenout, že byly a jsou interpretovány příslušníky různých církví (katolické, českobratrské, evangelické i utrakvisty). Obsahem MZ je 6 upravených souborů textů starých českých graduálů a 8 souborů textů se současnými liturgickými texty. Veršované texty často o více strofách jsou většinou mladší než jejich nápěvy, notace většinou s udáním taktu odpovídajícím metrice veršů (nejčastěji taktů C, 2/4, 3/8 ve volném tempu), tóniny většinou durové, méně církevní (zejména dórské, mixolydické , frygické) a mollové; tónový rozsah zpravidla nepřesahuje rozsah jedné oktávy. Jsou uvedeny i jednoduché chorální nápěvy – zpívané odpovědi z mešního řádu, a to v tradiční i nové podobě. Písně jsou zaznamenány spisovnou češtinou (kromě několika liturgických textů latinských určených kněžím). Zřetelné je užívání knižních prostředků jak v rovině lexikální, tak i gramatické. V prvním případě je to zejména zvýšená frekvence názvů pro náboženské aktivity příznačných: Hospodin, Spasitel, Mesiáš, Vykupitel, Panna, Otec nebeský, Duch svatý, Beránek boží, amen, aleluja, prorok, výsost, milosrdenství, pastýř, pokání, spása, vtělení, anděl, studnice, pokora, milostný, blahoslavený, všemohoucí, orodovat, plesat, velebit, káti se, kořit se, kojit se, spasit, smilovat se, zvěstovat, ráčit, až na věky, sláva na výsostech aj.; časté je užití významově intenzifikovaných adjektiv (Kriste přežádoucí, předůstojný, přetajný, Panno přečistá aj.). V rovině gramatické jsou časté zejména infinitivy na -ti (věrná duše radostně máš krále přijmouti, srdce jemu podati, co starého, vše obnoviti a na jeho příchod čekati a s nadějí jemu vstříc jíti – MZ, s.11), časté imperativy v 1. osobě plurálu (v světle choďme, nebluďme, ke Kristu se znejme a v pravdě mu služme, s toužebným hlasem ho žádejme… – MZ, s.11, 2.strofa), časté přechodníky (pokorně se pokloniv – koná své poselství – svou hlavu ctně nakloniv – ctí svaté panenství – Pannu
pozdravuje – divnou věc zvěstuje). U některých písní jsou k jednotlivým strofám připojovány některé religionismy (např. ve Zpěvu před evangeliem čas, bychom se radovali, že jsme se dočkali svátku veselého a Bohu milého, svatého Františka. Pějme aleluja, pějme aleluja). Texty i melodie jsou uváděny se snahou zachovat původní podobu, nicméně někde byly provedeny některé úpravy, např. při úpravě staročeského textu byl změněn rým, byl upraven nepravidelný počet slabik ve verši; u některých starých melodií bylo srovnáním několika pramenů stanoveno kritické znění. Poznámka: V připojených Přehledech jsou uvedeny podrobné údaje o jednotlivých písních jak textové, tak i melodické a údaje o jejich výskytu v kancionálech. V části Prameny písní a starých zpěvů (s. 1057n.) je podána jejich důkladná, chronologicky seřazená charakteristika zahrnující 90 položek z období 14. století až po rok 1954.
Hosana 1, 2 – zpěvník křesťanských písní (1: Portál Praha 1993, 634 stran, 2: Portál Praha 1996, 67+ stran) Hosana 1,2 uvádí náboženské písně spíše soudobé, moderní různých autorů, jejich funkcí je „provolávání slávy Bohu v chválách za vykoupení a naději ve spásu, za vznešenost a krásu stvoření, v děkováních za nabídku cesty, na které je možné vítězit nad zlem a rozmnožovat dobro, za svatost lidí, v prosbách za sebe i za jiné, blízké i vzdálené, dobré i zlé“. Název Hosana je symbolický, jeho původní význam („zachovej, vysvoboď nás“) je v současnosti posunut, znamená provolání slávy Bohu v chválách, děkováních a prosbách. Tento dvoudílný zpěvník obsahuje celkem 1316 křesťanských písní řazených do skupin podle použitelnosti při mši (a), podle vztahu k různým obdobím liturgického roku (b) a podle různých příležitostí (c). Nejpočetnější je skupina (a) kde je vnitřní dělení písní podle obsahu s názvy Vstup, Úkon kajícnosti, Zpěv před evangeliem, Přinášení darů, K přijímání, Po přijímání, Závěr, Mešní ordinárium, Svatební mše. Ve skupině (b) jsou písně řazeny do skupin Advent, Vánoce, Půst, Velikonoce, K Duchu svatému, ve skupině (c) jsou písně Ke křtu, Ke svátosti manželství, Za zemřelé, Adorace – chvála, Klanění, Důvěra, Díky, Prosby, Život s Ježíšem, Vztahující se k Panně Marii a svatým, Dětské, Písně před jídlem a při jídle a Obecně použitelné. Je uveden (neúplný) rejstřík autorů textu i melodie s 57 položkami; nejzastoupenější autoři jsou J. Berthier (Zpěvy z Taizé, většinou latinské), Jiří Černý, Petr Eben, Stanislav Ferdus, Bohuslav Fliedr, Pavel Hladký, Marie Holková, Josef Hrdlička, Michael Martinek, Vít Petrů, Jan V. Renč, Gen Rosso, Učedníci. Jsou uvedeny i písně epického obsahu, např. Právě dneska o 6 strofách, Daniel o 10 strofách. Písně, obsahující zpravidla více než jednu strofu, jsou veršované s rýmy typu aabb, abab, méně často abba,
abca, někde je rým založen i na opakování některých religionismů, např. (h)aleluja, Pane smiluj se, Kriste smiluj se, Veden jsem, můj Pane, nadějí, /: jen nadějí :/). Většina písní je realizována spisovnou češtinou archaicky zabarvenou, častý je výskyt „náboženských“ lexémů (Bůh, Pán, Otec, Maria, Duch svatý, Kristus, hospodin, pastýř, ovečky, ráj, kříž, snímat hříchy, všemohoucí, všemocný, kyrie eleison aj.), časté jsou názvy abstraktní (láska, oběť, milost, chvála, prosba, úděl, radost, pokání). Jen některé z písní užívají „civilního“ (běžně mluveného) jazyka, jak je patrné už z jejich názvů – Až ti jednou bude nejhůř, Čistá jak studánka, Dominik, Jak úžasná musí ta láska být, Kumbaja, Měl bych mít bílou hůl, Písničku ti zazpívám, Proč kvete tolik střevíčků, Za všechny zvony katedrál aj., v písni Marnotratný syn o čtyřech strofách („…přišel náhle krach, nenašel jsem nic po kapsách a pochopil jsem, co je hlad, nikdo mně nechtěl jídlo dát. Tak skončily mé flámy…“). Z hlediska hudebního lze písně charakterizovat ve velké míře jako melodicky i rytmicky jednoduché, zřídka se objevuje refrén (např. v písni Dar ducha 9 taktů pro 4 strofy + dvakrát opakovaný refrén Ducha svého dals´ nám Pane, chceme díky vzdát), u většiny písní tónový rozsah nepřekračuje jednu oktávu, převažují tóniny durové a mollové, rytmicky jsou realizovány ponejvíce v taktech dvoudobých a třídobých, tempo je spíše klidné, pomalé. Jen některé z písní jsou prokomponované, melodicky složitější, propracovanější, tempově živější, počtem taktů přesahující průměr (např. píseň Až zazní hlas zvonů má 84 taktů, Daniel, Nedej se zmást po 100 taktech). Jen výjimečně jsou písně v dvoj- nebo vícehlasé úpravě, např. Ave Maria (dvojhlas), Děkujeme Pánu (trojhlas), Píseň k sv. Josefu (čtyřhlas). Notové předlohy jsou opatřeny označením vhodných doprovodných akordů. Poznámka V souvislosti s uveřejněným výběrem písní je zajímavá poznámka P. Ebena, obsahující kritické vyjádření k některým novým, rádoby moderním duchovním písním s poukazem na nebezpečí banality, nevkusu, nesouladu textu a hudby motivované „hudbou barovou“.
Evangelický zpěvník – Karlsruhe 1979, 917 stran. Připravil hymnologický odbor synodní rady Českobratrské církve evangelické Uvedeno 586 písní uspořádaných do tematických okruhů 1. Žalmy (150 písní), 2. Vyznání víry (s vnitřním dělením do skupin Věřím v Boha otce, v Ježíše Krista, v Ducha svatého, svatou církev obecnou, hříchů odpuštění, život věčný), 3. V proměnách života a 4. Otče náš.
Většina písní má více strof, u každé je uveden původ – první výskyt, případně citace nejstarší sbírky nebo autor. Ke Zpěvníku jsou připojeny podrobný Rejstřík autorů textů a nápěvů (čítající 300 jmen s udáním životních dat) a Chronologický přehled pramenů textů a nápěvů písní zahrnující období od roku 1410 až po rok 1970. V části Žalmy jsou písně vesměs v notaci not půlových, čtvrťových a půlových pomlk bez vyznačení taktů, tónový rozsah nepřesahuje jednu oktávu; tonálně se uplatňují církevní tóniny, méně často tóniny mollové a durové. V částech 2 a 3 převažují tóniny mollové a durové. Texty písní jsou uváděny ve spisovné češtině archaicky zabarvené jak ve slovní zásobě, tak i archaicky příznakovými prostředky gramatickými (vysoká frekvence 2. osoby singuláru sloves v indikativu i imperativu, přechodníky, jmenné tvary adjektivní). Na Zpěvník navazuje Evangelický zpěvník – dodatek, Plzeň 2000, 120 stran obsahující 102 písně přejaté i z katolických kancionálů, ze Zpěvníku čsl. církve husitské a písně dosud nikde nepublikované. Jsou zařazeny i písně cizí provenience, např. americké spirituály; tím je posílen ekumenický charakter zpěvníku. Charakter písní (textový i hudební) je obdobný jako v Evangelické zpěvníku (1979), notový zápis je podložen značkami pro kytarový doprovod. Je připojen Rejstřík autorů nápěvů a textů. Zpěvník církve československé husitské - Praha 1995, 776 stran Zpěvník obsahuje celkem 340 písní převzatých ze Zpěvníku z roku 1957 (287 písní) a 53 písní vybraných ze zpěvníků jiných (zejména z Evangelického zpěvníku 1979). Zpěvník je označen jako základní vzdělávací prostředek života víry každého, kdo v církvi následuje Ježíše Krista. „Zpěvník patří svým významem k nejdůležitějším knihám církve. Na jeho základě vyznáváme a zvěstujeme v bohoslužebných shromážděních zpěvem svou víru jako církev a připojujeme se k obecenství bratří a sester i při soukromých pobožnostech“ (s. 6). Vnitřně jsou písně řazeny tematicky jako vhodné univerzálně, pro jednotlivé fáze bohoslužeb a podle vázanosti na období adventní, vánoční, postní, velikonoční, svatodušní a příležitostné. Texty písní (zpravidla o více strofách) jsou veršované, realizované spisovnou češtinou, rytmicky i melodicky jednoduché, vyhovující unisónovému zpěvu věřících; nejčastější jsou takty dvou- a čtyřdobé, méně časté třídobé a šestiosminové, rozsah nepřesahuje jednu oktávu, tóniny vesměs durové a mollové. Cantate – rytmické písně. Bez vydavatelské anotace; podle ústních údajů vyšlo za totality zásluhou seminaristů v Litoměřicích a v Olomouci, 334 stran
Zpěvník obsahuje asi 330 písní; jde zřejmě o písně nikoli jen tradiční, ale moderní jak svými texty, tak i hudbou. Autoři jsou uvedeni jen u některých písní v oddíle Rytmické mše (Hrdlička, Pololáník, P Eben, V. Renč, J. Vychytil, D. Machetka), jakýkoli doprovodný komentář chybí. Třebaže uvedené písně svým rozsahem jen ojediněle překračují běžné normy náboženských písní, melodicky jsou ve srovnání s tradicí prokomponovanější a rytmicky bohatší, výraznější. Méně časté jsou písně krátké, melodicky a rytmicky jednoduché (např. píseň Díky má 8 taktů a melodii v rozsahu sexty, nápěv je použitelný pro 6+10+7+6+8 strof). Některé písně užívají víceméně známých převzatých melodických předloh, např. Dominik (7 strof), Píseň na rozloučenou (3 strofy), Nebeští kavalérové (3 strofy). Obsahově odpovídají náboženskému poslání, jsou realizované současnou češtinou často běžně mluveného zabarvení (např. Asfalt: Asfalt je dneska rozpálený, vzduch voní benzínem. Asi je to čas návratů, musím se vrátit sem. Tam, co modré hory chrání chaloupku, co kvete za ní každé léto znovu vlčí mák. Tam, co táta poznal mámu, tam, co děda leží v Pánu, tam, co stále dobří lidé jsou; „civilnímu“ charakteru odpovídají už samy mnohé názvy (Bárka, Hymna pokrytce, Hluboká řeka, Klavír, Pocestný, Světem běžím dál, Vlak aj.). Celkový charakter uvedených písní je zřejmě použitelný nikoli pro spontánní zpěv účastníků bohoslužeb, ale spíše jako jednoduchý hudební doprovod bohoslužby malými pěveckými skupinami s častým nástrojovým doprovodem. Kancionál – společný zpěvník českých a moravských diecézí. Praha, 5. (doplněné a opravené vydání) 1984, 463 stran Na rozdíl od jiných zabírají v Kancionálu relativně značnou část náboženské výkladové texty; písně (celkem 229) jsou řazeny podle použitelnosti při bohoslužbě. Mnohé z nich mají ráz pouhých popěvků, krátkých antifon k bohoslužbě slova (viz příklad), jiné – ordinária – jsou rozsáhlejší, vedle klasického nápěvu se v nich uplatňují i recitativní vložky (např. Ordinárium P. Ebena realizované střídavě knězem a laickými účastníky bohoslužby má 63 taktů proložených taktově neoznačenými recitativy; u delších recitativů je však vyznačeno doporučené frázování). U písní jsou uvedena jména autorů textů i nápěvů. Texty jsou ve spisovné češtině, melodický rozsah nepřekračuje jednu oktávu, tóniny jsou většinou durové, méně mollové. Magnificat – sborník křesťanských písní, 247 stran; vydavatelské údaje chybí
Ve sborníku je uvedeno 222 písní, z nich 21 latinských jedno- i vícehlasých krátkých krátkých popěvků. Hlavní náplní sborníku jsou náboženské písně s veršovanými texty v současné spisovné češtině. zpravidla o více strofách, mnohé jsou stejné jako ve zpěvnících jiných. Melodicky i rytmicky jsou písně jednoduché, rozsah do 1 oktávy, tóniny durové, méně mollové.
- Příklady (notové zápisy písní) – Závěr Církevní zpěv prezentovaný českou lidovou duchovní písní je cenným liturgickým dědictvím nejen v oblasti duchovní hudby, ale také cennou součástí naší národní kultury. Duchovní texty umocněné jednoduchými melodiemi jednohlasého (zřídka i vícehlasého) zpěvu věřících jsou nejen výrazem náboženských aktivit; z jazykového hlediska byly a i dnes jsou významné upevňováním povědomí o spisovné češtině, jež je zpěvem fixována. To je v souladu s vědomím závažnosti jazykové komunikace s Bohem, čímž se nepřímo přispívá i k jazykové kultuře.
Literatura ADAM, Adolf. Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj. Praha: Vyšehrad, 2001. BOŽAN, Jan Josef. Slavíček rájský. V redakci J. Malury a P. Koska. Brno, 1999. ČERNUŠÁK, Gracián. Dějiny evropské hudby. Praha, 1964. Encyklopedický slovník češtiny (ESČ). Lidové noviny, 2002. Malá encyklopedie hudby. Praha, 1983. Pazdírkův hudební slovník naučný. Brno, 1929. Slovník české hudební kultury. Praha, 1997. KUNETKA, František. Stručné dějiny hudby a zpěvu v liturgii. Olomouc, 1999 (s uvedením Přehledu nejdůležitějších českých rukopisů a kancionálů). KVÍTKOVÁ, Naděžda: Čeština v oblasti náboženského života. In: Spisovnost a nespisovnost dnes. Brno, 1996.
