CÍRKEV A STÁT UNIVERSITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD INSTITUT POLITOLOGICKÝCH STUDIÍ DIPLOMOVÁ PRÁCE

UNIVERSITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD INSTITUT POLITOLOGICKÝCH STUDIÍ

CÍRKEV A STÁT

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc.

JANA ŠÍDLOVÁ PRAHA 2008

PROHLÁŠENÍ

Čestně prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Církev a stát zpracovala samostatně a vyznačila v ní veškeré použité zdroje informací.

V Praze, ...................................

............................................... Jana Šídlová

2

Srdečně děkuji Doc. PhDr. Rudolfu Kučerovi, CSc. za vedení této práce a jeho cenné rady a připomínky. Dále děkuji svému manželovi Járovi, své dceři Sáře, MUDr. Růžence Holečkové, Míše Smutné, Zdeňce Šídlové a Mgr. Renatě Kořínkové, bez kterých by tato práce nedospěla ke zdárnému konci.

3

Tuto práci věnuji MUDr. Růžence Holečkové, své dceři Sáře a manželovi Járovi.

4

OBSAH ÚVOD.....................................................................................................................................7

1. Teoretické modely vztahu církve a státu.........................................................................8 1.1 Státní vyznání....................................................................................................................10 1.2 Světský stát........................................................................................................................12 1.2.1 Model přátelské odluky......................................................................................13 1.2.2 Model nepřátelské odluky..................................................................................14 2. Problematika financování církví......................................................................................16 2.1 Modely financování církví.................................................................................................16 2.2 Financování církví v českých zemích ve 20. století..........................................................18 2.2.1 Financování od roku 1918 do roku 1989............................................................18 2.2.2. Financování církví a náboženských společností po roce 1989..........................20 3. Vztah církve a státu v ČR.................................................................................................25 3.1 První republika...................................................................................................................25 3.1.1 Období do roku 1925...........................................................................................25 3.1.2. Období po roce 1925...........................................................................................29 3.2. Období komunistické vlády...............................................................................................31 3.2.1. Vztah církve a státu do roku 1948.......................................................................31 3.2.2. Církve a stát v období po roce 1948....................................................................32 3.2.3. Politika komunistické strany po převzetí moci...................................................33 3.2.4. Církev a stát v otevřeném boji.............................................................................35 3.2.5. Právní úprava vztahu církve a státu po roce 1948...............................................37 3.2.6. Vztah státu k ostatním (nekatolickým) církvím a NS.........................................38 3.2.7. Stát a církev od poloviny 50. let do roku 1989...................................................39 3.3 Vývoj po roce 1989 do současnosti....................................................................................41 3.3.1. Zákony upravující vztah církve a státu po vzniku samostatné ČR a jejich legislativní proces..........................................................................................................44 3.3.2 Církevní problematika v programech českých politických stran v teorii a praxi........................... ....................................................................................................50 3.3.3 Církev a majetek – problematika restitucí............................................................54 3.3.3.1 Spor o katedrálu mezi státem a církví...................................................60

5

3.3.4 Společenské instituce pod církevní záštitou........................................................63 3.3.4.1 Duchovní péče ve vězení podle Dohody o vězeňské službě.................64 3.3.4.2 Duchovní péče v armádě podle Dohody o spolupráci s Ministerstvem obrany.................................................................................................................65 3.3.4.3 Duchovní péče v nemocnicích a ústavech.............................................66 3.3.4.4 Církevní školství a výuka náboženství na státních školách...................67 3.3.5 Vyjednávání o podobě mezistátní smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem.............70 4. Vhodný model vztahu církve a státu pro ČR...................................................................74 4.1 Sociální předpoklady pro vztah církve a státu v ČR...........................................................74 4.2 Český atheismus..................................................................................................................76 4.3 Církve a NS versus zájmové skupiny.................................................................................78 4.4 Model vztahu církví a státu pro ČR....................................................................................79 4.5 Nedořešené aspekty vztahu církve a státu v ČR.................................................................81 4.6. Prognóza budoucího vývoje...............................................................................................82

ZÁVĚR.....................................................................................................................................86

Přílohy......................................................................................................................................90 Resumé.....................................................................................................................................97 Summary..................................................................................................................................98 Přehled relevantní legislativy.................................................................................................99 Prameny.................................................................................................................................101 Literatura...............................................................................................................................102 Periodická literatura.............................................................................................................103 Internetové stránky...............................................................................................................104

6

ÚVOD "Je velmi důležité, a to zvláště v pluralistické společnosti, aby byl správný názor na vztahy mezi státem a církví, aby se jasně rozlišovalo, co jednotliví nebo sdružení křesťané, vedení křesťanským svědomím, dělají svým jménem jako občané, a co spolu se svými duchovními pastýři dělají jménem církve. Církev, která se vzhledem ke svému úkolu i pravomoci nemůže nijak směšovat se státem a neváže se k žádnému politickému systému, je zároveň znamením a záštitou přesažnosti lidské osoby."1 Pro svou práci jsem zvolila téma vztahu církve a státu. Konkrétně se bude jednat o vztah církví2 a státu v České republice. Zvolila jsem tento jednoduchý, výstižný a doufám, že i poutavý název pro popis tohoto složitého vztahu, kterým se zde budu zabývat. Církve už dávno nejsou pro stát politickým rivalem, jejich role je jiná. Církve v první řadě nabízejí velký prostor pro realizaci duchovních potřeb člověka v současném světě, ve kterém sice racionálně vědecký výklad světa vytěsňuje náboženské zážitky a člověk ztrácí potřebu jeho mezery doplňovat vírou, velký zájem o různé spirituality svědčí však o velkém duchovním hladu. Další rolí církví je udržování klasických konzervativních společenských hodnot, přirozeného práva a morálky i působení pro blaho celé společnosti ve své charitativní činnosti. Z tohoto důvodu by s nimi měly demokratické státy spolupracovat, protože státní sociální síť není všemocná a stát také potřebuje objektivní hodnoty, neboť demokracie bez hodnot končí v absolutním relativismu, kde pravda závisí na momentálním složení většiny. Cílem mé diplomové práce je analyzovat nejdůležitější momenty vztahu církví a státu v naší zemi od vzniku samostatného Československa do současnosti, stanovit prognózou do budoucna, navrhnout vhodný model vztahu církví a státu do našich podmínek, poukázat na problematické a nedořešené aspekty tohoto vztahu a navrhnout jejich řešení. Chci také ukázat, které aspekty vztahu církve a státu už v České republice relativně bezproblémově fungují, a tudíž není třeba je měnit. Z církví působících na našem území se zaměřím zejména na katolickou církev3, která je zde nejpočetnější. Její vztah se státem je

1

Gaudium et spes, citováno z www dne 30.3. 2007, dostupné na http://www.kebrle.cz/kados.htm V současné době je třeba mít na zřeteli, že kromě církví existují ještě různé náboženské společnosti, které jsou ke státu v podobném vztahu jako církve. Když budu užívat spojení církve a stát budu mít tedy na mysli i náboženské společnosti. Psát pokaždé církve a náboženské společnosti či NS se mi zdá poněkud kostrbaté. 3 Podle sčítání obyvatel v roce 2001 se ke katolické církvi přihlásilo 26,8% obyvatel. 2

7

právně upraven nejsložitěji a na ostatní církve a náboženské společnosti se pak vztahují tytéž patřičně upravené právní úpravy. Práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. V první se budu zabývat teoretickými modely vztahu církví a státu, které se vyskytovaly a vyskytují v evropském prostředí. V druhé části pojednám o financování církví. Začnu opět nejprve teoretickými modely, které se v současnosti v Evropě používají a mohou být inspirací pro ČR, poté budu pokračovat financováním církví od vzniku Československa do současnosti. Považuji za důležité podívat se do minulosti, neboť současný stav a problémy v mnohém, nejen v otázce financování, z minulosti vycházejí. Třetí, nejrozsáhlejší kapitola se bude týkat samotného vývoje vztahu církví a státu. Opět začnu v minulosti, protože vývoj vztahů církví a státu na našem území je velmi zajímavý a současné situaci bez hlubší analýzy podstatných momentů naší historie (alespoň té nedávné) nelze porozumět. Začnu situací po vzniku samostatného Československa a vývojem vztahů církví a státu za první republiky. Potom se budu relativně podrobně věnovat událostem po roce 1948 a hlavním událostem, zákonům a mezníkům ve vývoji do roku 1989. Nejdetailněji se budu věnovat obdobím po roce 1989. Kromě bezprostředních změn po roce 1989 pojednám o zákonech upravujících vztah církve a státu po vzniku samostatné ČR a jejich legislativním procesu, tudíž i politických krocích jednotlivých vlád. Poukáži na rozpor mezi plánovanými změnami v jejich stranických programech či koaličních dohodách a pak na skutečné prosazené zákony a zákonné úpravy. Analyzuji také palčivou problematiku restitucí církevního majetku a sporu okolo katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Dále se budu zabývat také společenskými institucemi pod církevní záštitou - duchovní péčí v armádě, vězení, nemocnicích a ústavech, církevním školství a výukou náboženství. V poslední části kapitoly pojednám o smlouvě ČR se Svatým stolcem, která ač byla schválena, neprošla ratifikací v parlamentu. V závěrečné kapitole analyzuji sociální předpoklady pro vztah církví a státu v ČR - počty věřících jednotlivých církví a NS, jejich vývoj a problém podobných kvantitativních výzkumů, zamyslím také se nad specifickou otázkou českého ateismu. Dále navrhnu vhodný model pro vztah církví a státu pro ČR a řešení nedořešených problémů. Úplně na závěr provedu prognózu do budoucna a pojednám o nejnovějším vývoji v otázce restitucí církevního majetku a s nimi spojeným financováním církví. Z hlediska medotodologie budu používat empiricko-analytickou metodu. Co se literatury týče, v teoretické části jsem vycházela zejména z knihy J. R. Tretery Stát a církve v České republice, G. Robberse Stát a církev v zemích EU a knihy F. Pukla Vývoj rozluky církve od státu v Evropě, která, ač vydaná v roce 1924, je nesporně 8

zajímavá. V případě samotného vývoje vztahu církví a státu na našem území je nejlépe zpracováno období první republiky, dá se tedy čerpat z mnoha odborných knih a studií. Jedná se především o knihy s tématem buď historie Československa obecně nebo historie katolické církve či církevního práva. Období komunistického režimu je také celkem dobře zpracováno. Zejména vyčerpávající je kniha K. Kaplana Stát a církev v Československu v letech 1948-1953 a dvoudílná kniha V. Vaška Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. Pro analýzu vztahu po roce 1989 jsem vycházela z primárních pramenů, jako jsou návrhy zákonů, přijaté zákony a různé smlouvy. Tyto dokumenty jsou přehledně zpracované a dostupné na internetových stránkách Společnosti pro církevní právo, jejíž Revue církevního práva s množstvím kvalitních článků a studií mi byla také cenným zdrojem. Využila jsem také svou bakalářskou práci napsanou před třemi lety na téma Vztah církve a státu v zemích střední Evropy po roce 1989. Z dalších relevantních knih je nutno zmínit některé knihy Petra Fialy z Masarykovy univerzity v Brně, který se tématu křesťanství a politiky také věnuje, zejména studii Katolicismus a politika. Využila jsem i některé sociologické studie ze sborníku Jaká víra? : současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství a některé další články Z. R. Nešpora. Z cizojazyčných knih jsem vycházela z knihy Recht und Religion in Mittel- und Osteuropa (Band II Tschechien) editované J.R. Treterou, W. Wieshaiderem a Church – state relations in central and eastern Europe editovanou I. Borowik. Velmi přínosné pro mě byly také práce P. Koláře Regnum, Sacerdotium Et Ordo Universalis a Myšlenka odluky církve a státu při vzniku Československé republiky. Souhrnně lze o literatuře říct, že odborné literatury na toto téma zde není příliš mnoho, na čemž má podíl padesátileté období komunistické vlády. Nejlepší je situace v oblasti církevního práva, a to díky Společnosti pro církevní právo působící při PRF UK, pracující na vysoké úrovni. V oblasti sociologické literatury je situace velmi špatná, obor sociologie náboženství se zatím příliš nepodařilo vzkřísit a sociologické studie na téma církví ve společnosti se omezují na kvantitativní šetření. Studií psaných z politologického hlediska je také poskrovnu. Ač je téma vztahu církví a státu podle mého názoru velice zajímavé, mnoho českých politologů se jím nezabývá. Několik knih publikovali již zmínění P. Fiala z MU v Brně a J. Hanuš. Věřím, že moje práce bude podnětným příspěvkem k tématu, které je v našich podmínkách lehce provokativní, a že zůstanu nestranným pozorovatelem v oblasti, kde právě zaujatost a předsudky komplikují vzájemný dialog.

9

1. Teoretické modely vztahu církve a státu „Vztah mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi je předmětem zvláštní právní úpravy. Ta je nutná již z toho důvodu, že církve a náboženské společnosti se svou podstatou i posláním značně liší od jiných společenských útvarů. Uvedená právní úprava má v jednotlivých zemích značně odlišnou podobu, neboť je výsledkem různých dějinných předpokladů.“4 V běhu dějin se modely vztahu církve a státu vyvíjely. Do 16. století byl společenský a náboženský systém jednotný, byť s různými variantami.5 S příchodem novověku došlo ke konfesijnímu rozdělení Evropy vlivem reformačního hnutí, ke krizi autority papežství i rozvoji idejí národní suverenity, suverenity jednotlivých vládců, důsledkem toho postupně k rozpadu jednoty politického a náboženského prvku ve společnosti. Od 18. století do současnosti se utvořily dva základní modely vztahu církve a státu – model konfesijního státu, kdy státní moc upřednostňuje jedno vyznání, a model světského6 státu neboli odlukový model ve dvou hlavních variantách: model přátelské a nepřátelské odluky, které popíši na příkladu Francie a Německa.

1.1. Státní vyznání

U modelu státního vyznání neboli konfesijního státu rozdělujeme tradiční a moderní verzi. Podle tradiční verze stát afirmuje určitou náboženskou doktrínu jako jedinou pravdivou podle „teologického kritéria“, formálně to potvrzuje v ústavě nebo konkordátu a z veřejných zdrojů toto náboženství podporuje. Vyznávání jiných náboženství vykonavatelé státní moci buď zcela vylučují, nebo tolerují. Podle těchto dvou kritérií lze rozlišovat mezi netolerančními a tolerančními konfesijními státy.7 Modernizovaná verze zmírňuje tradiční verzi. Stát záměrně neafirmuje určité náboženství, ale z historických nebo sociologických důvodů uznává jedno náboženství jako státní. Toto náboženství má privilegované postavení z hlediska finanční podpory oproti jiným náboženstvím či vyznáním. Stát také všem obyvatelům dává záruky náboženské svobody.

4

Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 7. Jednalo se zejména o různé varianty cézaropapismu (byzantský, francký a germánský) a křesťanského dualismu. 6 Budu se zde vyhýbat termínu „laický“, který je nepřesně zaměňován s výrazem světský stát. Srov.: Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 17. 7 Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 11. 5

10

Z nekřesťanských náboženství je státní vyznání zejména v islámských státech, kterými se zde nebudu zabývat. U křesťanských nekatolických vyznání se v minulosti jednalo zejména o pravoslavné ve východní Evropě8. U protestantských států jde o skandinávské státy9 a nesmíme zapomínat na anglikánskou Velkou Británii10. U států s většinovým počtem věřících katolíků se katolické vyznání jako státní vyznání v minulosti vyskytovalo v čisté podobě u mnoha států11 do II. vatikánského koncilu (1962-1965). Katoličtí biskupové se na II. vatikánském koncilu (1962–1965) zabývali i otázkami postavení katolické církve v současné společnosti, jejího vztahu k ostatním církvím a náboženským společnostem a vztahu ke státní moci. Zásady diskutované na koncilu se promítly bezmála do všech 16 koncilních dokumentů, nejvíce však do dokumentu Gaudium et spes konstituce o církvi v dnešním světě. "Stát a církev, každý ve své oblasti, jsou jeden na druhém nezávislí a autonomní. Obě společenství však slouží, i když z různého titulu, osobnímu i společenskému povolání člověka. Tuto službu pro dobro všech mohou vykonávat tím účinněji, čím lépe pěstují mezi sebou zralou spolupráci, ovšem s přihlédnutím k místním a dobovým okolnostem."12 Podstatný význam mají tři zásady: •

Zásada autonomie státu a církve v oblasti své kompetence

•

zásada ochrany náboženské svobody v individuálním i společenském rozměru

•

zásada spolupráce státu a církví pro dosažení společného dobra lidské osoby.

Tyto zásady vedly k vypracování nové teorie vztahu stát versus církve na podkladě spolupráce a vedly k revizi dosavadní právní úpravy vztahu státu a katolické církve i vztahu stát vs. ostatní církve ve více státech. Lze říci, že z tohoto hlediska se stal II. vatikánský koncil předělem ve vztazích státu a církve. Katolická církev se rozhodla rezignovat na dříve udělená privilegia, především tam, kde by mohla být na překážku náboženské svobodě příslušející jak každému člověku, tak náboženským skupinám. Proto 8

V 19. století Rusko, Černá Hora a Srbsko, ve 20. století Řecko a v období mezi válkami Rumunsko. V těchto zemích, pokud je tento model uplatňován, má podobu modernizovanou. V současné době probíhá proces revize tohoto spojení státu a církve, který vede až ke zrušení systému státní církve a nastolení systému koordinace, přičemž dřívější státní církev má obvykle privilegované postavení oproti ostatním církvím a náboženským společnostem, a to z důvodů historických a sociologických (např. od r. 2000 Švédsko). 10 V Anglii je anglikánská církev označována jako církev zavedená (established church), ve Skotsku má podobné postavení církev presbyteriánská. Ve skutečnosti je náboženská svoboda v Anglii a Skotsku tak rozsáhlá, že se tyto země příliš neliší od států bez státního vyznání. 11 V 19. století šlo o Španělsko, Portugalsko, Rakousko, některé německé země (Winterbersko, Bádensko), latinskoamerické země (např. Bolívie, Guatemala, Venezuela, Kolumbie, Kostarika, Honduras, Nikaragua, Salvador, Haiti). Ve 20. století šlo o Lichtenštejnsko, Polsko, Itálii, Dominikánskou republiku, Paraguay, Peru, Panamu a Irsko. 12 Doslovně citováno z českého překladu Gaudium et spes z http://www.vatican.va/. 9

11

byl revidován právní status katolické církve v mnoha zemích (např. Itálie, Španělsko, Irsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Monako, mnohé latinskoamerické státy). Už v průběhu koncilu to mělo vliv na smlouvy Apoštolského stolce s Venezuelou a Argentinou. Specifické otázky jako je školství, rodinné právo jsou vždy řešeny konkordátem se Svatým stolcem. Tyto státy tedy dnes patří k nekonfesijním státům. Prof. Tretera ke konfesijním státům řádí ještě konfesijní státy „à rebours“. „Ke konfesijním státům jsou řazeny v klasifikaci běžné v současné vědě konfesního práva i takové státy, které povýší ideologii, jejíž součástí je atheismus, do postavení, jaké v klasických konfesních státech mělo nějaké náboženství, náboženská víra či vyznání.“13 Jedná se tedy o všechny země s komunistickým režimem, kde je marxisticko-leninská ideologie ústavně prohlášena za vedoucí. V různých komunistických zemích byl stupeň tolerance ostatních církví a náboženských společností různý. Byla však omezena zejména na prosté „uspokojování náboženských potřeb“, což je termín sám o sobě urážlivý pro věřícího člověka. Podobné konfesijním státům „à rebours“ jsou státy s jedinou vládnoucí ideologií, jejíž součástí není sice výslovný atheismus, ale opět určité quasi-religiózní předznamenání. Tyto státy můžeme najít v minulosti. Jednalo se o jakobínskou diktaturu ve Francii – vládu „kultu rozumu“ a národní socialismus v Německu – vláda kultu „krve a půdy“.14

1.2 Světský stát

„V moderních státech zvítězila idea náboženské svobody a tedy i postulát konfesní (nikoli však hodnotové) neutrality státu. Od státu zaměřeného na podporu jisté konfese a tedy s touto konfesí se identifikujícího se přešlo ke státu konfesně neutrálnímu, tj. světskému neboli sekulárnímu. Předpokladem je neidentifikace takového státu se žádným vyznáním, náboženskou vírou či ateistickou ideologií.“15 Konfesijně neutrální státy jsou obecně nazývány odlukové státy. Autoři se neshodnou v přesném dělení různých typů světského státu. Někteří odlišují odluku na přátelskou a nepřátelskou, jiní místo přátelské odluky používají termín kooperace.16 Budu se raději držet prvního dělení, termín 13

Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 12. Tamtéž, str. 13. 15 Tamtéž, str. 14. 16 S termínem odluka mají problém zejména někteří čeští katoličtí představitelé (což při české historické zkušenosti není nic zvláštního) , ač někteří uznávají, že přátelská odluka a kooperační model jsou si velmi blízké (kulantně řečeno totéž). Srov. Duka, D.: Přátelská odluka a kooperace jsou si blízké, in: Loužek, M. (ed.): Vztah církví a státu, Praha 2004. 14

12

kooperace se mi zdá poněkud vágní, zatímco termín odluka je srozumitelný, ač poněkud historicky zatížený. V této podkapitole se chci zabývat dvěma modely odlukového státu. Modelem přátelské odluky, který ukážu na příkladu Německa, a francouzským modelem nepřátelské odluky.

1.2.1 Model přátelské odluky

Model přátelské odluky církví a státu je nejrozšířenějším modelem na světě. Jedná se o model vzájemné nezávislosti a zároveň spolupráce. Státní moc uznává, že církve a náboženské společnosti jsou pro společnost prospěšné, a to i pro tu část občanů, která k nim nepřísluší. Stát by měl zajišťovat řád směřující k obecnému dobru, v jeho prostoru by měly církve působit a vytvářet hodnoty, které jsou příznivé i pro stát a jeho občany. Církve a náboženské společnosti se totiž angažují zejména v oblasti školství, zdravotnictví, sociální péči a péči o historické památky a spolupracují v nich se státem.17 Konají také velkou službu v oblasti charity. „Absence církví a jejich širokého působení ve společnosti by byla citelnou ztrátou pro celou společnost. Proto se někdy hovoří přímo o nezastupitelné úloze církví ve společnosti.“18 Mezi světské státy kooperačního typu patří téměř všechny státy Evropské Unie. K jejich systému se přibližuje i Francie, USA a Brazílie – země chápány tradičně velice negativně odlukově. Nyní se zaměřím na příklad Německa, kde ukážu specifické rysy tohoto modelu. Německý model vznikl společně s ústavou Výmarské republiky na popud zlomu ve státním protestantském náboženství porážkou ve válce a pádem protestantské šlechty. Ústava Výmarské republiky z 11. 8. 1919 čl. 137 § 1 praví, že zde není oficiální náboženství ani církev. Podle ústavy mají náboženská vyznání status veřejných sdružení a podrobnosti stanoví právo jednotlivých zemí. Ústava garantuje náboženské svobody jednotlivcům. Každá církev a náboženská společnost je zcela autonomním subjektem s právem stanovit si vlastní normy a zakládat vlastní sdružení. Záležitosti společného zájmu budou řešeny cestou jednání a bilaterálními dohodami, k nimž jsou oprávněny 17

Prof. Tretera uvádí 7 oblastí, ve kterých církve a náboženské společnosti konají službu společnosti: 1. v boji se zločinností a narkomanií a v prevenci proti proti nim, 2. v sobě vlastním způsobu poskytování resocializační péče osobám po výkonu trestu odnětí svobody, v péči o bezdomovce a uprchlíky, 3. v péči o staré a bezmocné poskytované v náboženském duchu a v další charitativní činnosti, 4. v hospicové péči o nevyléčitelně nemocné, jejímuž organizování se věnují právě členové církví, 5. v posilování stability manželství a rodiny, 6. při ochraně lidského života a jeho důstojnosti i při prosazování harmonického vztahu k přírodě a životnímu prostředí, 7. jako důležitý spolutvůrce národní kultury. Více viz Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 16. 18 Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 17.

13

především jednotlivé země.19 Ústava z 23. 5. 1949 čl. 4 – ponechává zásady úpravy Výmarské republiky, směřuje tedy ke kooperaci poslání státu a církví k prospěchu lidské osoby. Jednotlivé země mají uzavřené smlouvy s katolickými diecézemi, evangelickými církvemi a s řadou menších náboženských společenství. Smlouvy se především týkají účasti státu při jmenování biskupů, záruky a formy výuky náboženství na veřejných školách. Dále jsou to teologické fakulty, duchovní péče v armádě, postavení církví ve veřejném životě a financování náboženských společností.20

1.2.2 Model nepřátelské odluky

Odlukový model světského státu, o kterém se často hovoří jako o francouzské nepřátelské odluce, má svůj počátek ve francouzské revoluci. Jde o odluku, kterou lze obrazně vyjádřit spíše jako rozvod, kdy se manželé nejen pohádají, ale navíc si i spílají. Vyskytuje se pouze ve Francii a byla na krátký čas zavedena i v Portugalsku od vyhlášení republiky v roce 1910 do Salzarovy ústavy v roce 1933. Tento model budil na obou frontách velké emoce, v současné době se však zdá být již překonaný. „Roku 1905 byla ve Francii provedena násilná a církev až k zemi srážející rozluka církve od státu. Církev zbavena byla všech veřejných práv. Žalostno je čísti dějiny církve sv. ve Francii z této doby; jest to jedna z těch krvavých kapitol, které vykazuje historie církve sv. k pláči přímo dojímá neslýchaná persekuce, kterou musila tehdy církev lidskou zlobou podstoupiti.“21 Model nepřátelské odluky vznikl tedy během francouzské revoluce (1789-1795) a později byl několikrát modifikován. Základem je čl. 10 o svobodě svědomí a náboženství z deklarace práv člověka a občana, dále navazují další právní normy z revoluční doby.22 Těmito právními normami a konfiskací církevního majetku za účelem splacení státních dluhů byla katolická církev podřízena ještě větší supremaci státu než za monarchie. Církev byla zcela vyloučena z veřejného života. Nedostávalo se jí žádné finanční podpory, měla zákaz výkonu kultu mimo vyznačená místa, zákaz používání náboženských symbolů na veřejnosti, církev dokonce neměla ani právní subjektivitu. Napoleon Bonaparte zavedl tři státní náboženství (katolické, protestantské, judaismus) a roku 1801 uzavřel konkordát s Vatikánem, ke kterému však jednostranně připojil tzv. organické články. Těmito články 19

Pukl, F.: Vývoj rozluky církve od státu v Evropě, Hradec Králové, 1924., str. 93-95. Robbers, G. (ed.): Stát a církev v zemích EU, Praha 2001, str. 65. 21 Pukl, F.: Vývoj rozluky církve od státu v Evropě, Hradec Králové, 1924., str. 47. 22 Constitution civile du Clergé (1790) – snaha organizovat Katolickou církve nezávisle na Římě, zákon o výkonu duchovenské služby (1791), a konečně provizorní zákon o odluce církve od státu (1795). 20

14

byla církevní svoboda opět omezena a prohlášena superiorita státu nad církví. Odluku ještě prohloubila Pařížská komuna r. 1871, která provedla zestátnění školství a zákaz výuky náboženství ve státních školách. Roku 1905 byla zákonem vyhlášena nová odluka. Lze ji charakterizovat čtyřmi body23: •

Republika zajišťuje svobodu náboženství a svobodu vykonávání kultu

•

stát je zcela sekulární (État laique)

•

církve mohou vyvíjet činnost pouze v rámci soukromého práva

•

veškerý majetek včetně budov far a kostelů byl zestátněn. Církve byly tedy zbaveny právní subjektivity, byl jim zabaven majetek, a dokonce bylo zavedeno povinné hlášení místa a času bohoslužeb, což se ukázalo jako v praxi nereálné, a církve to od počátku bojkotovaly. „Dle původního znění zákona měl každý kultovní spolek každou bohoslužbu, zvlášť a jednotlivě ohlašovat předem politické správě a žádati o povolení, jako k nějaké politické schůzi. K tomu však po odsouzení rozlukového zákona papežem nedošlo. Církev zahájila proti kultovním spolkům francouzským pasivní resistenci na celé čáře. Co měla vláda dělat? Nemohla přece najednou 50.000 kněží uvrhnouti do žaláře.“24 Tato ostrá forma odluky byla částečně zmírněna po 1. světové válce a především pak po 2. světové válce.25 Model odluky se také netýká tří departementů v Alsasku-Lotrinsku, kde je model přátelské odluky. Dodnes však přetrvávají specifické rysy této separace, jako se v poslední době ukázalo třeba při kauze s nošením náboženských symbolů ve francouzských státních školách.

23

Podle Kolář, P.: Myšlenka odluky církve a státu při vzniku Československé republiky, diplomová práce obhájená na FSV UK, Praha 1996, str. 29 24 Pukl, F.: Vývoj rozluky církve od státu v Evropě, Hradec Králové, 1924., str. 67. 25 Ke zmírnění vyhraněného odlukové systému došlo až v padesátých letech, zvláště přijetím tzv. zákona Debré (Loi Debré), který nově upravoval vztahy státu a církve, zvláště v oblasti školství a armády. Došlo zejména k zavedení určité formy státní podpory církvím. Stát totiž může církve a náboženské společnosti podporovat nepřímo, aniž by odporoval zákonu z roku 1905. Stát platí duchovní, kteří působí v armádě, nemocnicích, věznicích či státních školách. Stát také hradí většinu oprav katolických církevních budov, jejichž je vlastníkem a církev je užívá. Navíc církve a náboženské společnosti mají značné možnosti odpočtů z daní. Viz Robbers, G. (ed.): Stát a církev v zemích EU, Praha 2001, str. 152-153.

15

2. Problematika financování církví

V této kapitole pojednám o problematice financování církví. Nejprve poukážu na možné způsoby financování církví a náboženských společností, které se vyskytují v různých zemích Evropy. Půjde zejména o různé druhy církevní daně a daňové asignace. Potom se budu zabývat způsoby financování církví na našem území od první republiky přes období komunistické nadvlády do současnosti.

2.1 Modely financování církví

Církve a náboženské společnosti se v Evropě a po celém světě financují buď zcela samy pomocí různých vlastních sbírek (příspěvků, desátků), pokud to lze, nebo z výnosů z movitého a nemovitého majetku nebo jsou spolufinancovány státem. Spolufinancování státem zahrnuje daňová zvýhodnění fyzických i právnických osob, které poskytnou náboženským organizacím dar, osvobození samotných církví a náboženských společností od různých daní (dědická, z nemovitosti atd.) a poplatků, církevní daň, daňové asignace a přímou podporu státu ze státních dotací a subvencí. Po celé Evropě mají církve a náboženské společnosti různá daňová zvýhodnění. Jedná se o nepřímou státní podporu, takže je možno ji nalézt i v zemích, které proklamují nekonfesní model státu s nepřátelskou odlukou. Například ve Francii je možné ve prospěch církví a náboženských společností (neboli associations culturelles) uplatnit výrazné odpočty z daní podle zákona z 23. července 1987 (Loi du Mécénat) a také je možné z daňového základu odečítat dobrovolnou církevní daň, která v podstatě slouží k hrazení mezd duchovních.26 Velmi specifickým modelem financování církví je církevní daň. Jednou z mála zemí na světě, kde se tento model uplatňuje, je Německá spolková republika. Členové jednotlivých státem uznaných církví jsou povinni platit tuto daň, kterou vybírá stát na základě dohody s příslušnou církví. Výše církevní daně se pohybuje mezi 8 a 9 % daně ze mzdy nebo z příjmu. Církev státu za výběr daně platí 3 až 5 % z výnosu daně. Kdo daň nechce platit, může z církve vystoupit, což má civilněprávní účinky, nebo proti němu mohou být použity donucovací prostředky podle daňového práva. Církve však nejsou

26

Robbers, G. (ed.): Stát a církev v zemích EU, Praha 2001, str. 153.

16

povinny domáhat se daně soudní cestou.27 Církve a náboženské společnosti jsou v Německu díky této dani (a dalším způsobům financování - daňovým zvýhodněním, státním subvencím a vlastním sbírkám) pravděpodobně nejbohatšími v Evropě a mohou si dovolit financovat rozsáhlou činnost sociálních a charitativních institucí, množství církevních škol a mateřských školek a různých poraden. Model podobný německé církevní dani je možno nalézt v Rakousku. Jedná se o model tzv. církevního příspěvku podle zákona z roku 1939.28 Zákon byl jedním z proticírkevních opatření nacionálního socialismu, ale ve znění pozdějších předpisů platí dodnes. Církevní příspěvek je soukromoprávní příspěvek, který podle zákona může vybírat katolická, evangelická a Starokatolická církev. Při stanovení výše tohoto příspěvku jsou církve zcela nezávislé. Výběr a správa těchto financí v Rakousku však pohltí 10 - 15 % z jeho výše na rozdíl od Německa, kde je to daleko méně. Problematické je také vymáhání církevního příspěvku na neplatičích, lze to jen soudně, a k tomu se církve v zásadě neuchylují. V současné době se v Rakousku vedou diskuze o zrušení tohoto modelu a zavedení jiného.29 Dalším způsob financování církví a náboženských společností v Evropě je model daňových asignací. Kromě Španělska, Itálie a Maďarska se nově používá i na Slovensku.30 „Jde o poskytnutí části povinné obecné daně podle vůle jejích plátců ve prospěch určité církve při zachování výběru mezi tímto účelem a jinými veřejně prospěšnými aktivitami (zejména v oblasti kultury). Tuto vůli vyjadřují plátci daně jednou do roka při celoročním účtování daní, které každý z nich podstupuje."31 Přímá podpora církví a NS se vyskytuje zejména v konfesijních státech (např. Dánsko či Švédsko), kde je státní církev státem víceméně financována. V konfesně neutrálních zemích se většinou přímá podpora státu omezuje na podporu různých církevních společensky prospěšných organizací či na finanční kompenzace za v minulosti protiprávně 27

Kolář, P.: Postavení církví ve vybraných zemích Evropy, Informační studie č. 5.159, Parlamentní Institut, 2000, str. 17. 28 Zákon o církevním příspěvku z 1. května 1939. 29 Robbers, G. (ed.): Stát a církev v zemích EU, Praha 2001, str. 275 – 277. 30 Od 1. ledna 2004 mohou fyzické a právnické osoby poskytovat 2% z daně na aktivity mimovládních neziskových organizací. Toto právo mohou občané uplatňovat na základě nového zákona o daních z příjmu č. 595/2003 Z. z, který změnil zákon o daních z příjmu č. 247/2002 Z.z, kde bylo možno asignovat 1%. Podle tohoto zákona mohou být 2% daně věnováno: občanskému sdružení, nadaci, neinvestičnímu fondu, neziskové organizaci poskytující všeobecně prospěšné služby, účelovému zařízení církve a náboženské společnosti, organizaci s mezinárodním prvkem a Slovenskému červenému kříži. Jedna fyzická nebo právnická osoba může asignovat pouze jednu organizaci. Občané mají tendenci podporovat hlavně mediálně viditelné organizace (případně organizace založené firmou) s důrazem na budování image - jména firmy místo podpory smysluplných aktivit. Co se týče vybraných prostředků, církevní organizace nevycházejí z boje s ostatními organizacemi příliš vítězně, ač se drtivá většina Slováků hlásí k některé z registrovaných církví. Celkový objem asignovaných prostředků činil v roce 2004 845,222,347 SKK, které si mezi sebou rozdělilo 3829 neziskových organizací. Více viz www.rozhodni.sk. 31 Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 130.

17

zabavený církevní majetek. Výjimkou potvrzující pravidlo je Belgie – konfesně neutrální země, kde stát zcela finančně zabezpečuje duchovní státem uznaných církví a náboženských společností (a jakýchkoliv dalších organizací, které „skýtají morální oporu na základě filozofického, nikoliv konfesionálního světového názoru"). Stát zde také přispívá na stavby nových církevních budov či opravy stávajících. Tento systém financování funguje relativně dobře a je ve společnosti převážně pozitivně vnímán.32

2.2 Financování církví v českých zemích ve 20. století

„Financování církví v českých zemích ve 20. století je možné označit jako kombinované, protože činnost jednotlivých církví byla financována z několika zdrojů. V průběhu 20. století se důležitost některých zdrojů zvýraznila, jiné zdroje byly naopak zatlačeny do pozadí."33 Církve byly na našem území tradičně financovány pěti různými způsoby. Jednalo se o výnosy z vlastního majetku34, státní dotace a subvence a příspěvky a dary věnované členy a příznivci církví, náhrady za sekularizovaný církevní majetek a výnosy z náboženských fondů (matic)35. Výnosy z majetku se týkaly zejména církví velkých co do počtu členů – katolické církve, evangelických církví a Církve československé, státní dotace a subvence všech státem uznaných a podporovaných církví. Náhrady za sekularizovaný majetek a výnosy z náboženských fondů se týkaly pouze katolické církve.36

2.2.1 Financování od roku 1918 do roku 1989

Za první republiky získávaly církve a náboženské společnosti finanční prostředky všemi výše uvedenými způsoby. Státní podpora církví a státem uznaných náboženských 32

Robbers, G. (ed.): Stát a církev v zemích EU, Praha 2001, str. 33 – 35. Bradáč, P.: Financování církví v českých zemích, in: Revue církevního práva 2/07, str. 79. 34 Církevní majetek není majetkem církve jako celku, ale je zpravidla ve vlastnictví jednotlivých církevních právnických osob, jako jsou např. kostely, fary, záduší, řády, kongregace, jednotlivé obce o nekatolických církví aj. Jednotlivé církevní právnické osoby získaly tento majetek např. darováním, odkazy, koupěmi (peníze na koupi byly získávány z výsledků hospodaření nebo z peněžitých darů od věřících) a dalšími způsoby. Více viz. Bradáč, P.: Financování církví v českých zemích, in: Revue církevního práva 2/07, str. 80 a 81 - 92. 35 Náboženské matice (zemské náboženské fondy) byly vytvořeny z majetku zrušených klášterů panovníkem Josefem II. Byly z nich financovány nově vzniklé farnosti, které v době velkých demografických změn v důsledku zrušení nevolnictví a hospodářského rozvoje vznikaly. Viz. Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 24. srov. Bradáč, P.: Financování cíkrví v českých zemích 20. století, in: Revue církevního práva, 2/07, str. 81 - 92. 36 Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 120 – 124. 33

18

společností se nazývala kongrua. Šlo o kanonickoprávní pojem, označující výživné, které církev poskytuje duchovním jmenovaným na určité místo v duchovní správě. V konfesním právu se používá jako výraz pro doplatek, který se k nedostačující církevní kongrue poskytuje z veřejných prostředků. Tento stav byl způsoben postupnými státními konfiskacemi majetku jednotlivých církevních právnických osob, jehož výnosy by byly použitelné i pro dostatečné hmotné zabezpečení duchovních.37 Je nutné říct, že kongruální církev byla pouze katolická církev všech tří ritů (tj. latinského, řeckokatolického a arménského) a pravoslavná církev. Kongrua se církvi vyplácela od roku 1885 dle Prozatímního zákona kongruového č. 47/1885 ř.z a n. jako náhrada za ztrátu části pozemkového majetku v církevním vlastnictví. Již roku 1920 byly tyto příplatky zvýšeny. V roce 1926 byl na to ustaven speciální Kongruový zákon č. 122/1926 Sb. z. a. n. o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných. Nejnižší roční doplatek byl stanoven na 9000 Kč a mohl být každé tři roky zvýšen. Počítal se na pět let dopředu po započtení dalších příjmů duchovních (z obročí, štolových poplatků aj.) podle průměrů příjmů za poslední tři roky. Na tento doplatek měli nárok duchovní nejpočetnějších církví: katolické církve, řeckokatolické a pravoslavné církve v Československu. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi navíc Slovenská evangelická církev a. v., Reformovaná křesťanská církev a židovské náboženské obce, a to pouze pokud splňovali tři podmínky. Museli být československými státními občany, museli prokázat podepsané předběžné gymnazijní studium a museli splňovat další podmínky ustanovené pro správu farních úřadů, což byla zejména způsobilost k výkonu duchovní správy.38 Ostatní státem uznané církve a NS měly nárok na dotace závisející na počtu členů. Šlo o tzv. dotační církve39, které byly zákonně uznané před účinností Kongruového zákona č. 122/1926 Sb. Výše dotace byla odvozena od výše kongrua ve stejném poměru, v jakém byl vůči sobě počet příslušníků jednotlivé nekongruální církve a náboženské společnosti a úhrnný počet příslušníků všech kongruálních církví a náboženských společností dohromady.40 „Někdy se setkáváme s náznaky, jako by dělení církví na kongruové a dotační mělo diskriminační charakter. Nezjistili jsme však, v čem konkrétně by taková diskriminace spočívala. Již skutečnost, že pro počítání výše dotace se vycházelo z

37

Bradáč, P.: Financování církví v českých zemích, in: Revue církevního práva 2/07, str. 108. Bradáč, P.: Financování církví v českých zemích, in: Revue církevního práva 2/07, str. 116. 39 Šlo zejména o Českobratrskou církev Evangelickou, Starokatolickou církev, Československou církev a Židovské obce. Některé církve a náboženské společnosti o státní uznaní nežádali (baptisté, adventisté, Svědkové Jehovovi), nebyla jim poskytována tudíž ani žádná dotace. 40 Bradáč, P.: Financování církví v českých zemích, in: Revue církevního práva 2/07, str. 121. 38

19

přesného porovnávání počtu členů jednotlivých církví, svědčí ve prospěch tehdejší přísné spravedlnosti v rozdělování finančních prostředků." 41

Během období komunistické nadvlády byly církve a náboženské společnosti, co se financování týče zcela podřízeny státu. O výnosu z majetku nemohla být ani řeč, jelikož stát majetek vyvlastnil. Financování tedy zajišťoval stát podle zákona č. 218/1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Zákon byl církvím v podstatě vnucen společně se zákonem č. 217/1949 o zřízení Státního úřadu pro věci církevní.42 Zákony měly za cíl zcela podrobit církve, uvrhnout jejich duchovní na okraj společnosti na pospas jednomu státnímu úřadu. Náklady na platy duchovních, nazývané služné, byly nízké. Nástupní plat absolventa teologické fakulty byl 600 Kčs měsíčně (pro srovnání základní nástupní plat absolventa lékařské fakulty činil 1 250 Kčs), farář měl 800 Kčs. Duchovní ve vyšších platových třídách o 200, 400 či 600 Kčs více. Každé tři roky mohl (a nemusel) být plat zvýšen o 60 Kčs, nejvýše však dvanáctkrát. K prvnímu zvýšení platu duchovních došlo až v roce 1981 (na 1 100 Kčs jakožto základní plat faráře), což samozřejmě nevyrovnalo ani inflaci do té doby.43 Podle této stupnice byli duchovní placeni až do konce roku 1990 a podle stejného zákona (novelizovaného) až do současnosti. Podle zákona měl stát hradit i věcné náklady kultu. „Stát hradí církvím a náboženským společnostem podle jejich schváleného rozpočtu řádné věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i církevní administrativou."44 Ve skutečnosti věcné náklady nehradil téměř vůbec, jen menší částky na provoz diecézí. Provoz farností byl hrazen z kostelních sbírek (které musely být do posledního haléře vyúčtovány) a byl z nich hrazen například i plat kostelníka.

2.2.2. Financování církví a náboženských společností po roce 1989

Příjmy církví a náboženských společností po roce 1989 tvoří zejména příspěvky a dary věřících, příjmy z výdělečné činnosti a prodeje či pronájmu majetku, výtěžky ze sbírek a finanční prostředky ze státního rozpočtu, podle zákona č. 218/1949 Sb., který vznikl, jak 41

Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 39. Příprava a projednávání zákona (respektive obou církevních zákonů z roku 1949) jsou detailně popsány viz Kaplan, K.: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno 1993, str. 94 – 111. 43 Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 48. 44 Zákon č. 218/1949 Sb., § 7 (1),. 42

20

už bylo řečeno, za úplně jiné situace a v jiných podmínkách. Novelizace tohoto zákona byla hlavním požadavkem křesťanů všech vyznání ihned po pádu komunistického režimu.45 Ze zákona č. 218/1949 Sb. byla novelizacemi tedy odstraněna

víceméně

všechna ustanovení, která nebyla v souladu s právy danými Listinou základních práv a svobod. Již v roce 1990 došlo ke zvýšení platů duchovenstva na základě vládního nařízení č. 578/1990 Sb., které zavádělo dělení platů na skupinu A (pro vysokoškolsky vzdělané duchovní) a B (pro jinak vzdělané duchovní). Skupiny byly ještě odstupňované na 11 platových stupňů a byl také zaveden hodnostní příplatek. Na státní dotace mají podle novely zákona č. 218/1949 Sb. (tj. zákona 522/1992 Sb.) všechny registrované církve a náboženské společnosti, které o něj požádají. Od 1. 1. 1991 byl zavedeno vyplácení příslušných částek přímo církevním ústředím a v případě Katolické církve jednotlivým diecézím. Konkrétní úroveň platů duchovních je upravena vládními nařízeními. Další vládní nařízení v roce 1993 (č. 86/1993 Sb.) opět změnilo platové skupiny duchovních. Zavádí pět platových tříd podle činnosti vykonávané v duchovní správě (v první jsou výpomocní duchovní správcové, v páté např. biskupové) a deset platových stupňů podle délky praxe (maximální délka praxe je 27 let). Dále vládní nařízení zavádí hodnostní přídavek a odměnu za vyšší výkon, jenž může církev nebo náboženská společnost poskytnout. Toto vládní nařízení bylo postupem času novelizováno dalšími vládními nařízeními (č. 273/1995 Sb., č. 322/1998 Sb., č. 68/2002 Sb., č. 636/2004 Sb., č. 535/2005 Sb. a nejnověji č. 566/2006 Sb.), které postupně zvyšovaly platy duchovním. Celkové prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu pokryly výdaje na základní platy duchovních, zbytek se rozdělil jednotlivým církvím a NS podle počtu věřících, kteří se k nim hlásili při posledním sčítáním lidu. 46 Od roku 2000 stát závazně schvaluje peníze ze státního rozpočtu pro církve a NS v šesti kategoriích : •

Platy duchovních

•

pojistné duchovních

•

platy administrativy

•

pojistné administrativy

•

prostředky na věcné náklady církví a náboženských společností

45

Lamparter, M.: Právo financování církví a náboženských společností v ČR, in: 6. ročník konference Církev a stát, Brno 2001, str. 34 46 Bradáč, P.: Financování církví v českých zemích, in: Revue církevního práva 2/07, str. 126.

21

•

prostředky na údržbu církevního majetku.47 Z 21 církví a náboženských společností, které mají podle zákona nárok na státní

podporu, využívá tuto možnost sedmnáct církví a náboženských společností. Kritériem pro rozdělování těchto prostředků je od roku 2000 počet duchovních jednotlivých církví a náboženských společností. Výše platů duchovních je seřazena do jednotlivých platových stupňů podle délky a náročnosti jednotlivých vykonávaných duchovních činností, které jsou odlišné v různých církvích a náboženských společnostech. Podle nejnovějšího vládního nařízení 566/2006 Sb. jsou platy v jednotlivých kategoriích v rozmezí od 9 340 Kč do 22 900 Kč. Výdaje na platy duchovních jsou odvozeny od počtu duchovních v jednotlivých církvích a náboženských společnostech, na rozdíl od financování za první republiky, kdy objem peněz poskytnutý církvím závisel na celkovém počtu věřících v každé církvi. Stát podle zákona nemůže regulovat počty duchovních. Financování tímto způsobem je však velice problematické, protože dochází k výrazné disproporci mezi počtem duchovních v jednotlivých církvích. Navíc počty duchovních stále stoupají, což se nedá říct o počtu věřících. Nejvíce duchovních a pracovníků v administrativě v roce 2006 působilo v katolické církvi – 2830. Na druhém místě byla Československá církev husitská s 407 duchovními. Třetí byla Českobratrská církev evangelická, ve které působilo 244 duchovních a administrativních pracovníků. Poměr duchovní versus členové církve vychází jednoznačně mnohem příznivěji pro malé církve. Například v katolické církvi byl v roce 2007 poměr kněží ku věřícím přibližně 1/948, ve Starokatolické je poměr 1/39, v Židovských obcích 1/43 a v Apoštolské církvi dokonce 1/26.48 Otázka kolem platů kněží se rozvířila koncem roku 2004, kdy beztak nízké platy kněží byly ministerstvem kultury překvapivě, bez předchozích jednání během roku, jednostranně sníženy. Pro katolické diecéze v ČR to například znamenalo zkrácení příspěvku na platy o 28 milionů Kč.49 Se změnou ministra kultury po nových volbách se

47

citováno z www dne 21.2.08, dostupné na www.mkcr.cz. Tabulka s přesnými údaji z Ministerstva kultury je v přiloze jako Příloha č. 49 Došlo k mediální přestřelce, která ještě více rozčeřila už tak napjaté vztahy mezi katolickou církví a státem. Pražské arcibiskupství protestovalo v médiích proti snížení příspěvku na platy duchovních bez vědomí církve. V mediích se střetly názory úřednice dr. Řepové z Ministerstva kultury (tuto funkci již však v současné době nezastává), která je známá svým negativním postojem k církvím (touto problematikou se zabývala asi 20 let, po revoluci chvíli působila jako poradkyně Václava Klause, poté dlouhou dobu vedoucí oddělení církví na Ministerstvu kultury) a kardinálem Miroslavem Vlkem. Dr. Řepová obvinila v rozhovoru pro televizi Nova kardinála Vlka, že přiznal více duchovních, než ve skutečnosti působilo v pražském arcibiskupství. Vlk toto nařčení popřel a v reakci vydal prohlášení, ve kterém naopak kritizuje práci 48

22

situace na ministerstvu uklidnila (abych nekřivdila sociální demokracii, tak už i za V. Jandáka, který nastoupil po odchodu P. Dostála, byla situace podstatně klidnější) a ministerstvo začalo s církvemi a NS vyjednávat o změně rozdělování finančních prostředků. Ty byly poté pro rok 2007 po jednáních s představiteli církví a náboženských společností rozděleny takto: jako výchozí základna byly ponechány finanční prostředky pro rok 2006. Tato základna byla pro členské církve Ekumenické rady církví snížena o 12 - 14% ve prospěch církve katolické. Ostatním církvím a náboženským společnostem, které nejsou členskými církvemi Ekumenické rady církví, byly ponechány částky ve výši uvedených ukazatelů na úrovni roku 2006.50 Sbírky, konané při bohoslužbách, tvoří významnou součást příjmů všech církví v naší zemi, jejich výnos je vcelku (a zvláště v některých farnostech) relativně vysoký a stálý. V evangelických církvích sbírky tvoří druhou nejvyšší příjmovou složku hned po desátcích a v katolických diecézích celkový výnos sbírek činil v posledních letech přibližně stejnou částku jako státní dotace na platy duchovenstva.51 Sbírky jsou osvobozeny od daně z příjmů, dárce však žádné daňové zvýhodnění nezískává. V případě darů poskytovaných jednotlivým církevním právnickým osobám mohou dárci žádat o odečtení hodnoty poskytnutých darů z daňového základu. Dar mohou poskytovat fyzické i právnické osoby. Podle zákona o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., § 15 odst. 1 a § 20 odst. 8) lze od základu daně v případě fyzické osoby odečíst hodnotu darů až do výše 10 % základu daně, v případě právnické osoby až do výše 5 % základu daně. Dalším významným zdrojem příjmů v Katolické církvi jsou mešní stipendia – přijímaní darů u příležitosti různých církevních úkonů (svatby, pohřbu, sloužení mše na úmysl dárce apod.). V některých nekatolických církvích jsou naopak významným zdrojem příjmů (na rozdíl od Katolické církve) roční příspěvky, desátky. V Církvi československé husitské je předepsána právně nevymahatelná církevní daň, v českobratrské církvi evangelické se vybírá salární příspěvek, který je sice formálně povinný, ale jeho výše je dobrovolná. Církev adventistů sedmého dne desátky vybírá stejně jako některé sbory malých církevních společenství např. Církev bratrská. S dosavadním systémem dotací nejsou spokojeni ani veřejnost jako celek, ani členové a představitelé církví. Na jedné straně státní dotace znamenají závislost církví na státu a každoroční ne vždy příjemné dohodování se mezi státní správou a církvemi, na druhé oddělení církví Ministerstva kultury v případě protiprávního snížení přípěvků na platy o 28 miliónů v roce 2004. 50 Citováno z www dne 21.2.08, dostupné na www.mkcr.cz. 51 Tretera, J.R., Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 127

23

straně si může nevěřící část občanů stěžovat, že také z jejich daní jsou poskytovány platy na duchovní služby.52 Pokud projde nový navrhovaný zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, který je nyní v jednání, bude financování radikálně změněno. Nad dopady této změny a možnými dalšími způsoby financování se zamyslím v poslední kapitole této práce.

52

Biskup D. Duka s tímto tvrzením nesouhlasí. Srov. Duka, D.: Přátelská odluka a kooperace jsou si blízké, in: Loužek, M. (ed.): Vztah církví a státu, Praha 2004. "V současné době lze hovořit o samofinancování církve z přibližně 52–55%. Nelze tedy tvrdit, že nevěřící občané doplácejí na bohoslužebný provoz a na náboženské aktivity církví. Velká část sebefinancování se promítá i do oprav historických církevních objektů. Nezastupitelná je i zahraniční finanční pomoc při těchto opravách. Velká část oprav, údržby a provozu je vykonávána dobrovolníky."

24

3. Vztah církve a státu v ČR Analýza vztahu církví a státu v ČR bude rozdělena na tři období. Na období po vzniku Československa, na období komunismu a období od roku 1989 do současnosti. Zaměřím se na hlavní události, zákony a politické akty. Nejdetailněji pojednám o období po roce 1989.

3.1. První republika

Tak jako znamenala první republika zásadní proměnu společenských poměrů v Českých zemích, to samé platilo i pro vztah mezi církvemi a státem. Kapitolu jsem rozdělila na dvě podkapitoly, na období do roku 1925 a období po roce 1925. První období bylo, co se církevně-státního vývoje týče, velice bouřlivé, v druhém období dochází ke konsolidaci vztahů církve a státu.

3.1.1 Období do roku 1925

Počáteční vztahy mezi státní mocí a katolickou církví, ke které náležela většina občanů nového státu, byly velice napjaté. Již třetí den existence nové republiky, 3. listopadu 1918, strhl proticírkevně rozvášněný dav mariánský sloup na Staroměstském náměstí.53 Společností cloumaly proticírkevní nálady částečně způsobené samotnou církví a jejím většinovým prorakouským postojem za monarchie, částečně proticírkevní agitací. „Zatímco katolíci byli jakoby zakřiknutí, bylo hodně slyšet hesla připisovaná Masarykovi: "Zúčtovali jsme s Vídní, zúčtujeme i s Římem" a "Řím musí být Čechy souzen a odsouzen".”54 Z původních 96,5 % římských katolíků zbylo po válce v Českých zemích jen 76,3 %. Na Moravě a ve Slezsku to bylo však 89,7 %, na Slovensku drtivá většina.55 Katolická církev se potýkala po vzniku samostatného státu s vlastními velkými problémy. Pražský i olomoucký arcibiskup byli jako rakouští šlechticové zcela bezmocní, takže vedení církve se ujal nově ustavený kněžský spolek Jednota Katolického duchovenstva. V

53

Dav tak jednal v domnění, že jde o památku vítězství Habsburků nad reformací, zatímco byl poděkováním za vítězství Pražanů nad Švédy při obléhání Prahy. Dav se údajně ještě snažil zničit Brokoffovu sochu sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě. 54 Medek, V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982, str. 324. 55 Kárník, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938), díl I., Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000, Str. 318.

25

tomto spolku bylo organizováno asi 90 % českého kléru a navazoval na reformní myšlenky Katolické moderny.56 V čele Jednoty stanuli J. Š. Baar a X. Dvořák, kteří v Katolické moderně působili. Jednota vypracovala na jaře 1919 Návrh duchovenstva na obnovu církve katolické a s ním vyjela čtyřčlenná delegace57 vyjednávat s papežem Benediktem XV. Požadavky reformistů byly shrnuty do šesti bodů: 1. zřízení českého patriarchátu, 2. rozšíření církevní samosprávy a možnosti laické spolupráce v ní, 3. úprava práva patronátního a obsazování far a volby biskupů, 4. návrh na liturgii v lidovém jazyce, 5. úprava kněžského studia a výchovy, 6. dobrovolnost celibátu.58 Dále se jednalo o obsazení míst českého a moravského arcibiskupa. Delegace se však vrátila s minimálním výsledkem59. Papež se rozhodl návrhy prostudovat, což vypadalo sice slibně, ale jelikož v zápětí jmenoval pražským arcibiskupem prof. F. Kordače, významného odpůrce Jednoty, znamenalo to jediné – odmítnutí návrhů a rozpuštění Jednoty, která se mezitím rozštěpila na konzervativní část, umírněný střed, kde se nacházela drtivá většina členů, a radikální část. Většina kněží se pokorně vrátila do katolické církve, konzervativní část se později v roce 1924 ustavila v českou pravoslavnou církev60 a radikální část založila československou církev, která měla být zároveň reformační i národní. Její zakladatel dr. Karel Farský doufal, že jeho nová církev přetáhne katolické církvi většinu věřících61. „Už zjara r. 1920 docházelo mezi příslušníky nové církve a katolíky ke sporům o kostely. Dne 15. února 1921 se mělo konat sčítání lidu a k dřívějším způsobům agitace přistoupily nové: Bořily se kříže a sochy svatých, zejména sv. Jana Nepomuckého, mezi lidmi se šířili poplašné zprávy, že kdo neodpadne, bude platit vysokou náboženskou daň, naproti tomu, kdo odpadne, prý dostane kus farského pole. Tvrdilo se, že nová církev je stejná jako katolická, jenomže je všechno české. Formuláře ke sčítání lidu měly rubriky: "vyznání 56

Katolická moderna bylo hnutí katolických kněží z konce 19. stol. a počátku 20. stol., které se projevovalo v časopisech Nový život, Rozvoj, Rozkvět, Bílý prapor, Mane, Nezmar. Kromě literární oblasti, kde její členové zejm. Jindřich Šimon Baar, Xaver Dvořák, Sigismund Bouška a Karel Dostál Lutinov působili, připravili církevně reformní program Katolické moderny, požadující svobodu sdružování katolického kněžstva, zrušení celibátu, podporu katolického tisku církevní hierarchií a kritizující vnitřní poměry v církvi. Katolická moderna byla biskupy zakázána, k čemuž přispěl i dekret papeže Lamentabili odsuzující modernismus. Více viz Medek, V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982, str. 319-322 nebo Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin, díl II, Praha 1991, str. 231. 57 Msrge Marian Blaho, Dr. A. Kolísek, děkan F. Kroiher a Prof. Dr. Vojtěch Šanda. 58 Návrhy dnes zdaleka reformně nevypadají, většina z nich jen předešla svou dobu, jelikož byly splněny po II. Vatikánském koncilu. Viz: Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin, díl II, Praha 1991, str. 240. 59 Papež povolil slovanskou liturgii na několika významných místech a čtení při mši svaté epištoly a evangelia česky. 60 Její biskup Matěj Pavlík, který pak v novém svěcení přijal jméno Gorazd je známou postavou českých dějin, jelikož poskytl za druhé světové války úkryt atentátníkům na Heydricha, byl za to odsouzen k trestu smrti a popraven 4.9.1942. 61 Celkem odešlo do nové církve 288 kněží, nejvíce v Čechách (v královohradecké diecézi 68, v pražské 63, v litoměřické 47 atd.)

26

římskokatolické" a "vyznání československé katolické". V Některých vsích zval k vystoupení z církve obecní buben.“62 Nová církev získala však jen něco přes půl miliónu odpadlých katolíků. Většího úspěchu dosáhl atheismus, v Čechách bylo dokonce 640 000 atheistů. Katolíků bylo 82 %. Na Moravě a zejména na Slovensku a v oblastech s německým obyvatelstvem drtivě převažovali katolíci.63 České protestantské církve se rozhodly k radikální změně, která je měla vyvést z izolace. Obě protestantská vyznání, augšpurské a kalvínské, se již v prosinci roku 1918 spojila v jedinou Českobratrskou církev evangelickou. Získaly však jen 74 000 nových členů, takže měly nyní v Čechách 147 800 členů a v zemi Moravskoslezské 83 400 příslušníků. Z Čechů v Českých zemích to bylo 3,7 % obyvatel.64 Vztah církve a státu byl tedy od počátku velice napjatý. V parlamentu se ozývaly hlasy na provedení radikální odluky církve od státu65, v oblasti školství došlo jednostrannému zrušení výuky náboženství na státních školách a povinné účasti dětí a učitelů na bohoslužbách, zrušení modlitby před počátkem a na konci vyučování a odstraňování náboženských symbolů ze tříd (zejména křížů). Schválen byl také tzv. "kazatelnicový zákon"66, který kněžím pod trestem vězení zakazoval při kázání kritizovat platné či navržené zákony, doporučovat či kritizovat určité politické strany nebo organizace, volební kandidáty či politický tisk.67 Hlavní problematické body vztahu církve a státu za první republiky byly zejména: otázka eventuální odluky, rozhraničení diecézí a řeholních provincií podle nových státních hranic, otázka jmenování církevních hodnostářů a majetkové vyrovnání po pozemkové reformě.68 Státní moc však nemohla nevidět, že i přes úbytek katolíků je jich v zemi pořád velká většina, ostrý protikatolický kurz by také zradikalizoval a hnal do opozice Slováky (a Němce), což by jen přililo olej do ohně ve vzájemných vztazích. Hned po ustavení 62

Medek, V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982, str. 327. Kárník, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938), díl I., Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000, Str. 319. 64 Tamtéž. 65 Tyto názory prosazoval zejména Sbor pro řešení církevně – politických záležitostí (tzv. rozluková komise) ve složení prof. a ministr Šusta, prof. Hobza a Henner a další. Méně radikální politici a osobnosti navrhovali spíše model odluky, který byl proveden v Brazílii (vyslovoval se pro něj i prezident Masaryk). Brazilská odluka dle dekretu ze 7.1. 1890 zakázala státní náboženství (katolicismus) ale nechala církvi všechen majetek a odstranila diskriminační opatření z předchozích let. Církev pak byla s odluka logicky spokojena víc než s předchozím stavem. Myšlence odluky církve a státu za první republiky je věnovaná diplomová práce Kolář, P.: Myšlenka odluky církve a státu při vzniku Československé republiky, diplomová práce obhájená na FSV UK, Praha 1996. 66 Zákon č. 111/1919 Sb. z. a n., jímž bylo ustanovení § 303 trestního zákona č. 117/1852 ř.z. o urážkách náboženství doplněno o ustanovení "proti zneužívání duchovenského úřadu v politické oblasti." 67 Kružíková, J.: Mezi "Pryč od Říma" a "Modem Vivendi". In: revue Lidé města, 3/2005 – 17, str. 87. 68 Viz. Kolář, P.: Myšlenka odluky církve a státu při vzniku Československé republiky, diplomová práce obhájená na FSV UK, Praha 1996, str. 29. 63

27

republiky došlo také k sjednocení významných českých katolických stran v jedinou Československou stranu lidovou s předsedou, katolickým knězem, Msrg. Janem Šrámkem. Tato strana nechyběla v žádné vládní koalici v období 1918-1938 a měla celou dobu stabilní voličskou podporu části katolických voličů. Z těchto důvodů se představitelé státní moci museli záhy začít chovat k církvím realisticky. V roce 1920 česká politická reprezentace pragmaticky navázala na vztah s Vatikánem, přestože k papežství žádné velké sympatie nepociťovala. Prvním českým vyslancem ve Vatikánu se stal dr. Kamil Krofta. Papežský nunciem pro Československo byl jmenován Msgr. Micara.69 Vztah katolické církve a státu byl tímto prozatímně stabilizován. Stát sice vydal několik zákonů, se kterými církev nesouhlasila, platil ale nadále kongruu, staral se o bohoslovecké fakulty a přispíval na církevní semináře.70 Československá strana lidová dosáhla několika výrazných ústupků pro církev. Civilní sňatek nebyl prohlášen za povinný, návrh odluky církve od státu se v Národním shromáždění vůbec nedostal k řešení a strana se stala součástí známé Pětky.71 Zasloužila se také o to, že pozemková reforma církev výrazněji hospodářsky nepoškodila.72 Zatěžkávací zkouškou byl pro vztahy církve a státu v tomto období rok 1924. Krizi odstartoval pastýřský list slovenských biskupů, který katolíkům zakázal členství v socialistických a komunistických organizacích, což byl jasný politický zásah církve do občanských práv a porušení tzv. "kazatelnicového zákona". Obvinění padala na Československou stranu lidovou, která byla v této věci zcela nevinně, ostatní strany koalice se ji snažily vyhnat z vlády. Strana musela zaplatit souhlasem s přijetím zákona o nedělích, svátcích a památných dnech z 21. března 1925. Zákon zrušil čtyři katolické svátky (tři mariánské a zemský svátek sv. Jana Nepomuckého) a vyhlásil za památné dny mj. 1. května (svátek práce) a 6. července (upálení Mistra Jana Husa). „Jako církevně 69

Cesar, J., Černý, B., Gajanová, A.: Církev v našich dějinách, Praha 1960, str. 157. Kružíková, J.: Mezi "Pryč od Říma" a "Modem Vivendi". In: revue Lidé města, 3/2005 – 17, str. 88. 71 Pětka byla ústavně nezakotvený a velice vlivný politický orgán složený z pěti nejvlivnějších politických stran, což byly Agrární strana s předsedou Antonínem Švehlou, který vedl i samotnou Pětku, Československá sociálně-demokratická strana, Socialistická strana, Národní demokracie a Československá strana lidová. Pětka formovala praktickou politiku země, předjednávala politická rozhodnutí, která její ministři a poslanci poslušně schvalovali. K tomuto fenoménu první republiky doporučuji knihu Klimek, A.: Boj o Hrad I, Hrad a Pětka: vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu o prezidentské nástupnictví, Praha 1996. 72 Zákon o pozemkové reformě vyvlastňoval půdu velkostatků nad 250 ha. Lidovci prosadili, že církev nebude brána jako jeden právní subjekt. Církevní velkostatky (olomouckého a pražského arcibiskupství, čtyř premonstrátských klášterů, tří benediktinských a dvou cisterciáckých) byly brány jako samostatné subjekty a zákon byl na ně aplikován jednotlivě. Z téměř 60 000 ha zemědělské a 240 000 veškeré církevní půdy, která podle pozemkové reformy popadla záboru, zůstalo téměř 85% v rukou svých původních majitelů. Více viz. Kárník, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938), díl I., Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000, kapitola XXI. srov. Bradáč, P.: Financování církví v českých zemích, in: Revue církevního práva 2/07, str. 92 - 98. 70

28

národní svátek byl slaven již onoho roku zvláště Den Husův, proti kterému protestovali nejen lidovci (opět byli upokojeni některými kompromisy a odešli v okamžiku hlasování ze sněmovny), ale hlavně strana Hlinkova a strany německé, které cítily v této tradici právem český národní osten."73 Oslavy se zúčastnili přední čeští politikové, Masaryk na Hradě nechal dokonce vyvěsit husitský prapor. Vatikán to samozřejmě vnímal jako urážku a odvolal nucnia Francesca Marmaggiho z Prahy. A diplomatická roztržka byla na světě, když už se zdálo, že se vzájemné vztahy stabilizují.

3.1.2. Období po roce 1925

„Rok 1925 můžeme chápat jako rok obratu jednání mezi Československem a Vatikánem. Sekularizační snahy, charakterizované tažením proti římskokatolické církvi, které v Československé republice vyvrcholily v letech 1918 – 1920, uhasínaly mezi lety 1920-1925, bývají často nazývány jako hnutí "Pryč od Říma". Po roce 1925 došlo k podstatnému zlepšení vztahů mezi Vatikánem a Československou republikou (a následně i mezi církví a státem).”74 Po dvou letech diplomatických vyjednávání se jednající strany dohodly na kompromisu. Dohoda Modus vivendi (Způsob soužití), jakýsi druh konkordátu či konvence, byla dojednána roku 1927 a podepsána 2. února 1928. Jelikož se nejednalo o konkordát, text nemusel procházet procesem ratifikace v parlamentu.75 "Iniciátorem dohody byl ministr zahraničních věcí dr. Eduard Beneš, za Svatý Stolec podepsal dokument státní sekretář kardinál Pietro Gasparri. Jestliže se zprvu zdála odluka církve od státu nevyhnutelnou, ukázalo se, že pro ni není ani právního podkladu ani důvodu."76 Text dohody77 obsahoval šest článků. První upravil hranici diecézí dle státní hranice a Vatikán se zavázal, že žádná z nich nebude podřízena církevnímu představiteli, který má sídlo za hranicemi. Týkalo se to především diecézí na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde diecéze přesahovaly do Maďarska. Druhý se týkal správy církevních státků. Třetí stanovil, že řeholní řády a kongregace nebudou řízeny ze zahraničí a jejich provinciály se stanou jen českoslovenští státní příslušníci. Čtvrtý stanovil, že církevní představitelé budou jmenováni z Vatikánu, pokud proti nim nebude 73

Kárník, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938), díl I., Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000, str. 322. 74 Kružíková, J.: Mezi "Pryč od Říma" a "Modem Vivendi". In: revue Lidé města, 3/2005 – 17, str. 88. 75 Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 39. 76 Medek, V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982, str. 328. 77 Text dohody viz. Bednář, F.: Sbírka zákonů a nařízení ve věcech náboženských a církevních, Praha 1929 nebo http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/modus.htm

29

československý stát mít politické námitky. "Námitkami rázu politického rozumějí se veškeré námitky, které by vláda mohla podpírati důvody, vztahujícími se na bezpečnost země,

např. že se vybraný kandidát provinil politickou činností irredentistickou,

separatistickou nebo namířenou proti ústavě nebo veřejnému pořádku ve státě." Pátý uložil těmto církevním představitelům odpřísáhnout věrnost československému státu. Šestým se vláda zavázala sladit zákony s touto dohodou. Definitivní podpis dohody znamenal současně i finální urovnání předchozího napětí. Do Prahy přijel nový nuncius Pietro Ciriaci, s kterým byly hovory o podobě smlouvy vedeny, do Říma byl vyslán také nový vyslanec republiky Václav Radimský, který tento úřad zastával až do března 1939.78 Vztahy mezi státem a naší hlavní křesťanskou církví se touto dohodou normalizovaly a zůstaly takové až do konce první republiky. Ukázalo se to zejména na dvou významných církevních událostech. V roce 1929 proběhly velkolepé oslavy svatováclavského milénia, pod záštitou prezidenta republiky, za hojné účasti vrcholných politiků. V roce 1935 se konal celonárodní katolický sjezd v Praze. Přijel na něj i pařížský arcibiskup kardinál Verdier, což bylo od Vatikánu velmi vstřícné gesto. Státní moc zase učinila vstřícné kroky tím, že se celá vláda účastnila slavnostní závěrečné mše na Strahovském stadiónu. Byla to jakási tichá omluva za to, co se stalo o deset let dříve.79 V počtech věřících nepřinesla 20. léta výrazné změny. Podle sčítání lidu z roku 1930 se ke katolické církvi hlásilo 78,51 % věřících, k Československé církvi 7,44 % a občanů bez vyznání bylo 6,82 %. Za první republiky tedy přes počáteční napjatou situaci v oblasti vztahů církve a státu převládl kooperační model. Církve a náboženské společnosti se vymanily z poručnictví státu, které v rakouské monarchii panovalo, a poměry pro svobodu církví byly v nové republice dobré. I s Vatikánem Československo nakonec normalizovalo své vztahy a vyřešilo sporné otázky. Sporné body vztahu církví a státu byly také vyřešeny. Nebyl však přijat žádný souborný zákon, který by upravoval vztahy církví a státu. Byly jen napraveny největší přežitky z Rakouského zákonodárství.

78

Dejmek, J.: Vztahy mezi ČSR a Vatkánem v meziválečném období, str. 85, in: Loužek, M. (ed.): Vztah církví a státu, Praha 2004 79 Kružíková, J.: Mezi "Pryč od Říma" a "Modem Vivendi". In: revue Lidé města, 3/2005 – 17, str. 90.

30

3.2. Období komunistické vlády

„Křesťan nemůže být marxistou. Z toho plyne, že kdyby byli všichni lidé křesťany, nebylo by marxistů, tedy ani komunistů, tedy ani lidově demokratického zřízení. Čili, vaše náboženská aktivita vedla v konečných důsledcích k rozvracení lidově demokratického zřízení."80 V následující kapitole pojednám o vztahu církví a státu po druhé světové válce a zejména po roce 1948. Rozhodla jsem se zařadit i krátké poválečné období do roku 1948, kdy se komunisté připravovali k převzetí moci a z hlediska vztahu církve a státu už zkoušeli, co si mohou vůči církvím dovolit. Období po roce 1948 by vydalo na samostatnou vědeckou práci, proto se zaměřím jen na hlavní události, zákony a mezníky ve vývoji. Přesto jsem byla nucena rozdělit kapitolu do několika podkapitol. Věnovat se budu zejména vztahu státní moci ke katolické církvi, v samostatné podkapitole zmíním i osud dalších církví.

3.2.1. Vztah církve a státu do roku 1948

Po druhé světové válce se proměnila demografická struktura v Československu. Klesl počet katolíků i evangelíků po odsunu občanů německé národnosti. Tragický byl osud židovských obcí, kterých po holocaustu zůstala v zemi jen méně než desetina. Ztráta Podkarpatské Rusi také znamenala ztrátu přibližně milionu obyvatel s vysokým stupněm religiozity.81 Věřící se hlásili k nejrůznějším církvím a náboženským společnostem. V zemi bylo v roce 1950 registrováno 12 církví a více než dvojnásobný počet náboženských společností a sekt.82 Největší počet věřících a největší vliv měla jako za první republiky katolická církev. Český katolicismus získal během války morální kapitál (za války bylo přibližně 500 duchovních vězněno, asi pětina jich zaplatila životem), situace na Slovensku byla kvůli událostem během druhé světové války složitější. „Vztahy mezi státem a církví v období koaliční vlády Národní fronty v letech 1945 – 1948, vyznačující se oboustranným respektováním a soužitím a dobrým a přátelským poměrem (biskupové 14. 10. 1946), 80

Tuto "geniální dedukci" pronesl vyšetřovatel StB při výslechu Václava Vaška v roce 1952. Vaško, V.: Ne vším jsem byl rád, Kostelní Vydří 1999, str. 175. 81 Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 41. 82 Podle zprávy ministerstva vnitra z ledna 1951 bylo v Československu asi 9 milionů katolíků, 400 000 luteránů, 100 000 kalvinistů, 10 000 adventistů, 8000 metodistů, 8000 členů Jednoty bratrské, 2000 unitářů, 2000 darvistů, 8000 baptistů, 250 000 pravoslavných, 900 000 příslušníků československé církve a 400 000 evangelíků. Kaplan, K.: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno 1993, str. 5.

31

vytvářely převážně příznivé podmínky pro činnost církve. Přesto ani toto období nebylo prosto nedorozumění a konfliktů."83 Problémem bylo diplomatické uznání Vatikánu Československem, které se nevyřešilo. Daleko horším konfliktem bylo zestátnění všech škol (tedy i církevních) na Slovensku v roce 1946 i přes hlasité protesty ze stran kněží, biskupů a rodičů. O zestátnění se uvažovalo i v Čechách, byl navržen obdobný zákon jako na Slovensku, protesty církve však byly vyslyšeny a zákon nedospěl ke konečnému schvalování v parlamentu (respektive dospěl, ale až po únorovém převratu), na čemž mělo podíl i to, že v Čechách existovala křesťanská strana. Poslední konflikt se týkal církevního majetku. Komunistický ministr zemědělství se snažil uplatnit prezidentovy dekrety84 na církevní půdu – majetek německých a maďarských řádů, což vyvolalo další ostré protesty, i ze strany Vatikánu, který to považoval za porušení Modu vivendi. Ke konfiskaci přesto došlo. Poslední kapkou byla revize pozemkové reformy dle zákona č. 142/1947 Sb. z. a n. a návrh nové pozemkové reformy, který ve svém důsledku zbavoval církev ekonomické nezávislosti a vrhal ji do područí státu. Zákon byl kvůli ostrým církevním protestům schválen také až po převzetí moci komunisty jako zákon č. 46/1948 Sb. z. a n. o nové pozemkové reformě.85

3.2.2. Církve a stát v období po roce 1948

Prof. Tretera typologizuje model vztahu církve a státu po roce 1948 jako ateistický ideologický stát neboli konfesijní stát à rebours.86 Církve a zejména církev katolická byly pro stát postavený na vědeckém atheismu nepřítelem. Proč? „Nezávislost si po únoru zachovaly jen církve. Komunistická strana by je ráda včlenila do Národní fronty a dostala tak do svého područí, ale nenalezla způsob, jak to udělat. V konfrontaci s náboženstvím narazila na fenomén neznámý, nepochopitelný, vymykající se dosavadní politické zkušenosti. Problém spočíval především v katolické církvi, nejpočetnější z křesťanských denominací, ideově a organizačně stmelené, nadnárodní, s hlavou a vrcholnými orgány mimo hranice státu. Komunisté ji proto začínali označovat za nepřítele číslo jedna. (...)

83

Kaplan, K.: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno 1993, str. 13. Šlo o dekrety prezidenta Edvarda Beneše č. 5, 12, 28 a 106 o národní správě a konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců. 85 Detailní popis poválečných událostí viz. Kaplan, K.: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno 1993, str. 13-22. 86 Viz kapitola 1.1. 84

32

Církev se tak ocitla v náročné situaci. Měla se pokusit o modus vivendi se státem, který se netajil záměrem zlikvidovat v dohledné budoucnosti ji i náboženství."87

3.2.3. Politika komunistické strany po převzetí moci

Kolem 70 % členů komunistické strany bylo věřících, nejenom katolíků, ale i členů jiných církví. Za této situace nemohla strana začít rázně a systematicky likvidovat církve, protože by přišla o podporu. Strana viděla církve velice zjednodušeně – jako konkurenční mocenské organizace, které bylo třeba ovládnout nebo zničit. Co se katolické církve týče, strana ji chtěla učinit na sobě ekonomicky závislou, infiltrovat ji zevnitř straně loajálním duchovenstvem, poštvat kněze proti vyššímu kléru, odpoutat ji od Vatikánu. Slovy Klementa Gottwalda „Dostat je tak daleko, aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církví".88 Ohledně strategie, kterou státní moc zpočátku zvolila, existují v literatuře dva názory. Historik Kaplan dělí strategii strany na dvě etapy. V první, která trvala do dubna 1949, se stát pokoušel s církví vyjednávat, v druhé, jež okamžitě následovala po neúspěchu první etapy, přešla strana do otevřeného boje. Václav Vaško lehce oponuje, že komunisté si představovali dohodu s církví tak, že církev přistoupí na jejich ultimativní požadavky, což nelze nazývat vyjednáváním a datuje komunistickou totalitu již od května 1945, kdy komunisté ovládli Ministerstvo vnitra, Ministerstvo informací a odbory a Národní fronta odstavila pravicové strany od moci.89 Strana ihned po převzetí moci různými zákazy zcela ochromila katolický tisk. Při Ústředním akčním výboru Národní fronty byla zřízena náboženská komise, v jejímž čele stanul ministr spravedlnosti Alexej Čepička90. Uvnitř strany existovaly dva názorové proudy – radikálnější, který se prosadil a jehož protagonistou Čepička byl, a umírněnější, který představoval Gottwald. V katolické církvi i přes jasné stanovisko vůči režimu jako celku, existovaly také názorové proudy. Radikální zastával arcibiskup Beran, ochotnější

87

Vaško, V.: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II. Praha 1990, str. 13. 88 A ÚV KSČ, fond 01, schůze 9.6. 1948. Kaplan, K.: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno 1993, str. 23. 89 Srov. Kaplan, K.: Státní církevní politika 1948-1950, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000 a Vaško, V.: Církev v zápasu s komunistickou totalitou na počátku 50. let, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000 90 Komise měla šest členů, říkalo se církevní šestka a členy kromě již zmíněného Čepičky byli Fierlinger, Clementis, Kopecký, Široký a Hendrych.

33

ke kompromisům byl biskup Trochta, později arcibiskup Tomášek.91 „V církvi existoval ještě směr oscilující mezi kolaborací a zradou. Patřil k němu Plojhar s Mírovým hnutím katolického duchovenstva a po sovětské okupaci Sdružení katolických duchovních Pacem in terris."92 V jednání mezi církví a státem krátce po převratu šlo státní moci zejména o to, aby církev uznala legitimitu únorového puče, zrušila církevní tresty exkomunikovaným kněžím zapletených ve vysoké politice, zejména Josefu Plojharovi, kandidujícímu do parlamentu. Církev usilovala, aby stát nenarušoval její autonomii a zachoval církevní školství. Jednání však nikam nevedla a byla často přerušována. Než se rozjela mašinérie státní moci, která se pokusila si církev zcela podřídit, došlo ještě k několika důležitým událostem. Rozruch způsobilo slavnostní Te Deum ve svatovítské katedrále po volbě Gottwalda prezidentem republiky. Arcibiskup Beran Gottwaldovi požehnal výměnou za slib od Čepičky, že stát zachová církevní školství. Komunistická propaganda si to však vyložila jako uznání únorového převratu a Čepička na církevní školy záhy zapomněl.93 Další důležitou událostí byla biskupská konference v březnu 1949 v Dolním Smokovci, na které měli biskupové projednávat nesplnitelné požadavky státní moci. Na konferenci však bylo nalezeno odposlouchávací zařízení, konference byla přerušena a vztahy církev – stát vyostřeny, neboť státní moc se odmítla na vládní úrovni zabývat arcibiskupovým dopisem se stížností a delegovala ho na ministerskou úroveň.94 Mezníkem ve vztazích církve a státu se stalo vytvoření prorežimní organizace uvnitř církve prostřednictvím kolaborujících kněží a laiků, s názvem Katolická akce. Biskupové proti organizaci vydali pastýřský list, odsuzující tuto organizaci a uvádějící na pravou míru postoj státní moci vůči církvi. List se měl číst v neděli 19. 6. 1949 na přenesený svátek Božího těla ve všech kostelech republiky, kněžím však bylo vyhrožováno zatčením a soudem, pokud budou list číst. Ve svatovítské katedrále chtěl list číst sám arcibiskup Beran, vyprovokovaná vřava najatých agentů v katedrále ho však nepustila ke slovu. Po mši na něj v arcibiskupském paláci čekala Státní bezpečnost a byl na 16 let internován. V pondělí 20. června 1949 přineslo Rudé právo zprávu, že v neděli 19. června došlo u svatého Víta k protistátní 91

Kardinála Tomáška nelze do druhé skupiny úplně jednoznačně zařadit. Pro omezený rozsah práce mohu jen doporučit knihu Svoboda, B.: Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965 – 1989), Praha 2006 92 Vaško, V.: Církev v zápasu s komunistickou totalitou na počátku 50. let, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 101 93 Vaško, V.: Církev v zápasu s komunistickou totalitou na počátku 50. let, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 102. 94 Kaplan, K.: Státní církevní politika 1948-1950, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 14 -15.

34

demonstraci zrádného kléru, kterou však energicky zarazil třídně uvědomělý lid.95 Pro církev začaly těžké roky.

3.2.4. Církev a stát v otevřeném boji

"Vzali jsme církvi všechen tisk, do konzistoří dosadili komisaře, zavřeli církevní školy, postupně jim bereme kláštery. Připravte černé listiny největších štváčů."96 Komunisty vytvořená Katolická akce byla jedním z první prostředků boje státu proti církvi, který měl za cíl, jak už bylo řečeno, omezit vliv církve, izolovat její hierarchii a odstavit ji od svého centra ve Vatikánu. Druhým nástrojem moci v církvi byli tzv. vlastenečtí kněží, kteří se z různých důvodů postavili proti hierarchii a podporovali státní politiku. Jejich organizace však neměla dlouhého trvání, neboť postrádali vliv a autoritu u věřících.97 Krátce po internaci biskupa Berana byli internováni i ostatní biskupové. Následoval "číhošťský zázrak"98, internace příslušníků mužských řádů99 a zásah proti ženským řádům100. Církvi bylo odejmuto vedení matrik, zakázáno provádět církevní obřady mimo kostel. Z univerzit byly vyloučeny bohoslovecké fakulty a zrušeny všechny diecézní a

95

Vaško, V.: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II. Praha 1990, str. 67 – 81. 96 Archiv ÚV KSČ, F: Porady kraj. Tajemníků, 15.9. 1949, 96 Vaško, V.: Církev v zápasu s komunistickou totalitou na počátku 50. let, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 107. 97 Kaplan, K.: Státní církevní politika 1948-1950, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 17 98 Šlo o konkrétní událost zásahu StB proti církvi na nejnižší úrovni. V Číhošti u Ledče nad Sázavou se během mše, kterou sloužil páter Josef Toufar, rozhýbal dřevěný kříž na svatostánku. Lidé začali mluvit o zázraku a do Číhoště začali jezdit poutníci. To se místním komunistům nelíbilo a tak požádali StB v Jihlavě o zásah. A StB zasáhla. Páter Toufar byl zatčen, mučením donucen k podstrčenému doznání a na následky mučení po posledním výslechu zemřel. Státní moc využila tento případ a pátera Toufara zatkla jako agenta Vatikánu, který zinscenoval zázrak, aby rozvracel lidově-demokratické zřízení. Tajemník nunciatury v Praze Ottavio de Liva byl na základě toho vyhoštěn ze země. Srov. Rázek, A.: Josef Toufar – Oběť proticírkevní strategie režimu, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 34 49 a Janšta, P.: Polistopadová reflexe vztahu církve a státu v podmínkách komunistického režimu, bakalářská práce obhájená na FSV UK, Praha 2006, str. 31-39. 99 Jednalo se o tzv. akci K. Řeholní domy a kláštery byly "vyklizeny" a jejich obyvatelé izolováni v několika soustřeďovacích centrech, zejména v pohraničí. Představení řádů byli internováni do jediného tábora. Deportováno bylo celkem 2 396 řeholníků. Po několika měsících pokusů o "převýchovu" byli odesláni na tří až čtyřletou službu k PTP, do výroby, tábora nucených prací nebo ponecháni v internaci. 100 Persekuce čítala 12 095 řeholnic. Bylo jim zakázáno jejich původní poslaní – práce ve zdravotnictví a školství – velké množství jich muselo pracovat v textilním průmyslu a zemědělství. Některé byly poslány do centralizačních táborů, některé internovány na původním místě a mohly tak pečovat o těžce mentálně postižené. Kromě krátkého období 1968 – 71 nesměly přijímat novicky, což bývá označováno za specifický československý pokus o genocidu řádů. Vlček V.: Perzekuce mužských řeholí 1949-1950, in: in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 50 – 67 a Mendelová, E.: Perzekuce ženských řeholí, in: in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 84 – 85.

35

řeholní učiliště a semináře. Státem byly zřízené (a kontrolované) dvě bohoslovecké fakulty s ústředními semináři v Praze a Bratislavě. Důležitým administrativně mocenským zásahem byly politické procesy. Komunistická moc je běžně používala při prosazování politických záměrů. Kromě tří velkých církevních procesů101 proběhla řada procesů na nižší úrovni, s kněžími (viz například již zmiňovaný monstrproces s páterem Josefem Toufarem) i laiky102. Obětí prvního procesu se stali představitelé řádů, druhý zasáhl spolupracovníky biskupů v Čechách (původně se uvažovalo i o zásahu vůči biskupům, ale po reakci světové veřejnosti na proces s Miladou Horákovou si to komunisté rozmysleli), třetí zasáhl slovenské biskupy. Dva z nich, světící biskup trnavský Michal Buzalka a řeckokatolický biskup prešovský Pavol Gojdič byli odsouzeni na doživotí, spišský biskup Ján Vojťaššák na 23 let vězení.103 Režimu se podařilo částečně oddělit kněze od biskupů. Jedinou zbraní církve byly tzv. tajné (mexické) fakulty.104 Biskupové jimi dostávali široká práva, která jinak náležela Svatému stolci, mohli např. světit i biskupy. Na jejich základě bylo vysvěceno šest biskupů a řada kněží, kteří tvořili základnu tzv. tajné církve105, působící vedle oficiální.106 Kněží zase mohli na základě fakult sloužit zkrácené mše, zejména ve vězení. „Pro většinu muklů a muklic vězněných pro víru neznamenalo vězení jen místo utrpení, ale i intenzivního intelektuálního a duchovního života. Odhaduji, že se ve vězeních a táborech slavilo denně 250 až 300 mší, vysluhovaly se i další svátosti včetně kněžského svěcení."107

101

Církevní představitelé byli nejčastěji souzeni podle zákona č. 231/1948 Sb. z. a n. na ochranu republiky. Nejčastější skutkové podstaty byly velezrada, sdružování proti státu, pobuřování proti republice, hanobení republiky, vyzvědačství s nejčastějšími tresty deset až pětadvacet let těžkého žaláře, doživotí a trest smrti. Více viz Tretera, J., R.: Nová právní situace církví a náboženských společností v roce 1950, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 23 – 24. 102 Vůbec prvním katolickým monstrprocesem byl proces s 18 laiky – funkcionáři tělovýchovného katolického spolku Orel. Odsouzeni byli (po výsleších a mučení v nechvalně známém zařízení v Uherském Hradišti) v Brně 24. 6. 1949 celkem ke 181 letům ztráty svobody (od 2 do 18 let) za to že navzdory zákazu pokračovali v tělovýchovné, kulturní a náboženské činnost. Jednalo si i o odvetu za jejich protiúnorovou demonstraci krátce po převratu při své každoroční tradiční pouti na Hostýn. Vaško, V.: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II. Praha 1990, str. 85 – 90. 103 Vaško, V.: Církev v zápasu s komunistickou totalitou na počátku 50. let, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 105. 104 Název pochází z první poloviny 20. století, kdy tyto fakulty obdržela katolická církev v Mexiku, když byla pronásledována. 105 Vřele doporučuji výbornou knihu o tajné církvi v Československu Fiala, P., Hanuš, J.: Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés, Brno 1999. 106 Kaplan, K.: Státní církevní politika 1948-1950, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 18 – 19. 107 Vaško, V.: Církev v zápasu s komunistickou totalitou na počátku 50. let, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 108.

36

3.2.5. Právní úprava vztahu církve a státu po roce 1948

„14. října 1949 byly přijaty dva konfesněprávní zákony, drakonicky svazující církve a náboženské společnosti. V Národním shromáždění se o nich hlasovalo aklamací, přičemž hlasy ani nebyly sčítány."108 Jednalo se o zákon č. 217/1949 Sb. o zřízení Státního úřadu pro věci církevní a o zákon 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. První zákon položil základ pro přísný dozor nad církvemi a náboženskými společnostmi. Zřizoval nechvalně známé tajemníky pro věci církevní a církevní oddělení pod nově zřízeným Státním úřadem, později pod ministerstvem školství a kultury. Druhý zákon uvrhl církve a náboženské společnosti do totální závislosti na libovůli státní moci. Zákon zaváděl tzv. státní souhlas k výkonu duchovního povolání. Tento souhlas bylo možné kdykoliv odebrat a stát si tak zajistil možnost zbavit se kněze, kazatele nebo biskupa, kdykoliv se mu tento duchovní znelíbí, což bylo zejména tehdy, pokud jeho pastorační činnost zvyšovala počet věřících v místě jeho působení. Vykonávání náboženských úkonů bez souhlasu (trestný čin maření dozoru nad církvemi) se rovnalo jednomu až pěti letům vězení podle trestního zákoníku.109 Zákon také stanovil služné pro duchovní, které bylo velice nízké.110 Dále je potřeba uvést již zmiňované zákony č. 142/1947 Sb. z. a n. o revizi první pozemkové reformy a 46/1948 Sb. z. a n. o nové pozemkové reformě, který zbavoval církve drtivé většiny pozemků. Co se rodinného práva týče, zde byl přijat zákon č. 265/1949 Sb., který zaváděl povinný civilní sňatek podle sovětského vzoru od 1. 1. 1950. Od tohoto data bylo také církvím odebráno vedení matrik. Co se školství týče, církevní školy byly postupně uzavřeny, výuka náboženství omezena (do té doby byla povinným předmětem). Od roku 1953 se stala zcela nepovinným předmětem a nebyla klasifikována, což bylo ustanoveno zákonem č. 31/1953 Sb.111

108

Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 41. Viz Kindl, V.: Národní shromáždění a osnovy tzv. církevních zákonů v říjnu r. 1949, in: Pocta Karlu Malému k 65. narozeninám, Praha 1995, s. 305 – 311. 109 Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 47 – 48. 110 Paradoxně jsou církve a náboženské společnosti podle tohoto zákona (samozřejmě novelizovaném) financovány až do současnosti, tomu jsem se již věnovala v samostatné kapitole. 111 Tretera, J., R.: Nová právní situace církví a náboženských společností v roce 1950, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 26 – 27.

37

3.2.6. Vztah státu k ostatním (nekatolickým) církvím a náboženským společnostem

Nejdůrazněji zasáhla státní moc vůči řeckokatolické církvi uniatů, která měla v roce 1949 na území Československa 305 000 členů, a to zejména na východním Slovensku. Církev byla násilně zlikvidována (v oficiální stranické terminologie šlo o návrat do lůna pravoslaví) na nátlak Moskvy a připojena k málo početné pravoslavné církvi během akce P (pravoslaví). K její likvidaci došlo prostřednictvím komunisty řízeného a kanonicky neplatného soboru v Prešově v roce 1950, kde byl "odhlasován" přechod k pravoslaví. Většina kněží odmítla a byla i s rodinami internována do Čech.112 Oba biskupové byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni k mnoha letům odnětí svobody.113 Činnost řeckokatolické církve byla opět obnovena usnesením československé vlády ze dne 13. června 1968 na základě petiční akce, při které se shromáždilo přes 40 tisíc podpisů a kterou předal vládě někdejší pražský apoštolský administrátor František Tomášek.114 Akce P byla ve svém důsledku tedy naprosto neúspěšná.115 "K různým církvím přistupoval stát diferenciovaně podle zásady divide et impera."116 Protestantské laické organizace byly většinou rozpuštěny a zakázány. Některé menší církve (Adventisté sedmého dne, Křesťanské sbory, Jednota českobratrská, Bratrská jednota baptistů) byly nuceny žádat o státní uznání a schválení svých vnitřních předpisů. Církev Adventistů sedmého dne byla dokonce na několik let zakázána, nepřekonatelným problémem pro státní moc bylo, že věřící adventisté odmítali o sobotách pracovat. Co se náboženských společností a sekt týče, jen ve stručnosti zmíním několik informací o Svědcích Jehovových. Ty se snažila StB neúspěšně zlikvidovat od 29. listopadu 1949. Vedoucí představitelé byli uvězněni a členové zažili v letech 1952 a 1954 kruté pronásledování. Organizaci se však nepodařilo rozprášit násilně, proto se ji StB pokusila rozložit zevnitř. „Výsledkem takového postupu pak vedle rozkolu v organizaci bylo vytvoření zvláštního vztahu mezi StB a některými představiteli svědků Jehovových. Ti podřídili činnost organizace pod určitou kontrolu ze strany ministerstva vnitra, které zase

112

Tretera, J., R.: Nová právní situace církví a náboženských společností v roce 1950, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 30. 113 Biskup Petr Gojdič byl také uvězněn, mučen a odsouzen k doživotnímu žaláři, kde také zemřel. Jeho pomocný biskup Vasil Hopko po násilné likvidaci církve byl spolu s ostatními kněžími uvězněn a pak žil v internaci v klášteře v Oseku. 114 Citováno z www dne 5.11.07. Zdroj : http://www.exarchat.cz/content.php?pid=7 115 Více viz. Boháč, Z.: Násilné zrušení řeckokatolické církve na počátku 50. let, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 86 – 97. 116 (Rozděl a panuj) viz Tretera, J., R.: Nová právní situace církví a náboženských společností v roce 1950, in: Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000, str. 31.

38

upustilo od rozsáhlých represivních opatření a proti svědkům zasahovalo už víceméně sporadicky."117

3.2.7. Stát a církev od poloviny 50. let do roku 1989

Boj státní moci proti církvím, který od roku 1948 zuřil v Československu nevídaně brutálním způsobem, se postupně zmírnil, respektive nabyl jiných rozměrů. Komunistům se sice povedlo církev ochromit a částečně rozbít, ale nedosáhli hlavního cíle – oddělení kněží od biskupů a věřících od Vatikánu a papeže, vytvořením národní církve. Státní politika se poté přeformulovala v boj o věřící. Dosavadní boj moci proti katolické hierarchii a Vatikánu byl změněn na boj proti náboženství jako ideologii, což brzy pocítily i nekatolické církve. Marxismus-leninismus byl oficiálně vyhlášen za jedinou státní ideologii, která se musí prolínat celou společností a zejména výukou ve školách, proto byla také od padesátých let vedena kampaň, politický tlak a různá administrativní opatření na snížení počtu dětí zapsaných na výuku náboženství.118 Co se vztahu církví a státu týče, žádné nové zákony nebyly přijaty, nebyly ani zrušeny ty z konce čtyřicátých a padesátých let. V nové ústavě z roku 1960 (100/1960 Sb.) je sice v prvním odstavci článku 32 vágním způsobem zaručena svoboda vyznání „Svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem.", ale ústava zároveň stanoví v druhém odstavci čl. 32, že "náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem."119 V druhé polovině 60. let bylo možno pozorovat zmírňování režimu, byly propouštěny tisíce politických vězňů, mezi nimi kněží i laici, uvnitř strany dochází k sebekritice, která vyvrcholí v roce 1968. První signálem změny strategie bylo režimem schválené postavení do čela pražské diecéze120 biskupa Františka Tomáška. Ten se zpočátku pohyboval pouze 117

Martinek, B.: Náboženská společnost a stát. Historie svědků Jehovových v Československu. Praha 2000, str. 58. 118 Podíl přihlášených sice prvním roce kampaně silně klesl, ale potom klesal již jen pomalu. Po prvním roce politického tlaku sice klesl počet dětí ze 71% (ve školním roce 1952/53) na 54,4% (šlo zejména o děti funkcionářů a formálních členů církve). V dalších let však jen na 52,4%, 48,6% (po zesílené kampani) a 48,22%. Viz. Kaplan, K.: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno 1993, str. 174, přesné počty přihlášených dětí str. 229. 119 Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 49. 120 Internovaný arcibiskup Josef Beran, zastánce radikálního odporu vůči komunistické nadvládě, byl jmenován kardinálem a odjel do Vatikánu bez možnosti vrátit se zpět. Ve Vatikánu také o několik let později v roce 1969 zemřel a byl pohřben v chrámu sv. Petra.

39

v mantinelech stanovených komunistickou mocí a byl radikálnějšími katolíky obviňován z kolaborace.121 Církev se také několikrát hlasitě ozvala a vzepřela slábnoucí státní moci. V březnu 1968 podepsalo 84 bývalých politických vězňů otevřený dopis prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ o nedávné historii útlaku katolické církve. Následně na nátlak biskupa Tomáška rezignovalo předsednictvo zkompromitovaného Mírového hnutí katolického duchovenstva a místo něj vznikla nová organizace Dílo koncilní obnovy, která měla uvést do praxe závěry druhého vatikánského koncilu (zejména aggiornamento – přiblížení církve dnešnímu světu). Biskup Tomášek také zaslal vládě ČSSR dopis s návrhy katolických biskupů týkajícími se vztahů mezi státem a církvemi.122 Řeckokatolická církev byla 13. června 1968 usnesením vlády legalizována. Do svých úřadů se mohli vrátit dříve jmenovaní a státem schválení biskupové. Některé řády mohly přijmout novice a novicky. Lehké uvolnění poměrů mezi státem a církví však zarazily srpnové události. V 70. letech byla většina duchovních aktivit zahnána do ilegality podzemí. „Omezující opatření dosáhla až absurdní dokonalosti: duchovní museli žádat o povolení pro každou maličkost, včetně výpomocí v duchovní správě. (...) Numerus clausus do semináře byl nejen obnoven, ale ještě zpřísněn. Hlídaní byli i ministranti. Jakýkoliv projev aktivní duchovní práce kněží mimo kostel, zejména mezi mládeží, byl tvrdě postihován. Kostelní sbírky se musely vyúčtovat do posledního halíře."123 Řadoví věřící byli perzekuováni ve škole a zaměstnání, dětem z věřících rodin bylo zamezováno studovat na vysokých školách. V normalizující se společnosti bylo rozpuštěné Hnutí katolického duchovenstva "nahrazeno" organizací Pacem in terris, která však neměla mezi věřícími žádnou váhu. V roce 1976 byl arcibiskup Tomášek jmenován kardinálem a konečně bylo uzavřeno jednání s Vatikánem o úpravě hranic diecézí124, o rok později vzniká Charta 77. Kardinál Tomášek je zpočátku proti angažovanosti kněží v této záležitosti, jeho spolupracovníci 121

Svoboda, B.: Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965 – 1989), Praha 2006, str. 50 122 Biskupové žádali zejména o zahájení přerušených rozhovorů se Svatým stolcem, obnovení svobodného styku ordinářů se Svatým stolcem, obsazení všech diecézí biskupy a zajištění svobodného výkonu jejich služby, vyvázání kněží z područí státních úředníků, umožnění života řádů, kongregací a sekulárních institutů, obnovení řeckokatolické církve, svobodnou náboženskou výchovu ve školách i mimo ně, svobodný přístup k médiím a pastorační činnosti ve vězení, nemocnicích a sociálních zařízení. Šlo vlastně jen o obnovu normální činnosti církve. Viz.: Svoboda, B.: Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965 – 1989), Praha 2006, str. 65. 123 Svoboda, B.: Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965 – 1989), Praha 2006, str. 84. 124 Podle buly Praescriptorium sacrosancti, podrobnosti viz.: Svoboda, B.: Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965 – 1989), Praha 2006, str. 114.

40

(zejména teolog Josef Zvěřina) jeho názor změní a později (od roku 1984) přijímá a žehná každý rok novým mluvčím.125 Od roku 1979, kdy je papežem zvolen Karol Wojtyla, se československá církev zvedá k dalšímu boji. Politika Vatikánu vůči komunistickému režimu v Československu začíná být nesmiřitelná, když papežem je Polák znalý poměrů uvnitř komunisty ovládaného státu. Rázně zakročí dekretem Quidam episcopi proti hnutí Pacem in terris, což vzbudí u politické moci značnou nevoli. Církev ukáže svou sílu na cyrilometodějské pouti v roce 1985, která se stane největším poválečným shromážděním věřících v Československu. Ministr kultury Milan Klusák zde při projevu sklidí posměch, kardinál Tomášek triumfuje. Ve stejné době vzniká z nápadu v zahraničí vysvěcených kněží Tomáše Halíka a Petra Piťhy uvnitř církve velká duchovní obnova národa – Desetiletí duchovní obnovy.126 Další aktivitou církve byly petice. Nejznámější byla takzvaná petice o 31 bodech s požadavky církve z listopadu 1987, prakticky stejnými jako v roce 1968. Petici podepsal i kardinál Tomášek.127 Režim zkolaboval o dva roky později, jakoby na přímluvu svaté Anežky, jejíž svatořečení o několik dní dříve probíhalo ve Vatikánu, za mohutné účasti českých věřících. Katolická církev získala odvahu a zejména osobností kardinála Tomáška (ač tomu v roce jeho jmenování málokdo věřil) veliký morální kredit pro své působení ve státě zbaveném komunistické diktatury.

3.3. Vývoj po roce 1989 do současnosti

Po „sametové revoluci“ bylo kromě mnoha jiných změn nutné revidovat vztah církví a státu. Z počátku se jednalo o zrušení pro církve nepříznivých zákonů. Ještě v prosinci 1989 parlament odstranil z trestního zákoníku proticírkevní ustanovení (náboženské trestné činy) jako první předpoklad přechodu od "konfesijního marxistického" státu ke státu nábožensky neutrálnímu. Dále byl v komunistické ústavě vyškrtnut článek o panujícím marxistickém světovém názoru a zákonem č. 16/1990 Sb. z 23 1. 1990 byl mj. zrušen § 7 zákona č. 218/1949 Sb. Stát již do vnitřních záležitostí církve ani do ustanovování jakéhokoliv církevního funkcionáře nezasahuje. Ostatní zákony zatím 125

Svoboda, B.: Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965 – 1989), Praha 2006, str. 100 126 Úlohou Desetiletí bylo přispět k zahojení ran minulosti, k vnitřnímu obrácení a poctivému hledání pravdy. Každý rok Desetiletí měl být zaměřen na určitou oblast života, nesl jednu stěžejní myšlenku Desatera a měl svého patrona – českého světce, který vynikal v ctnosti zdůrazňované v daném roce. Mišovič, J.: Víra v dějinách zemích Koruny české, Praha 2001, str. 99 127 Svoboda, B.: Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965 – 1989), Praha 2006, str. 171.

41

víceméně zůstaly v platnosti. Součástí ústavního pořádku ČR se stala také Listina základních práv a svobod obsahující záruky náboženské svobody. Na ně se odvolával i zákon č. 308/1991 Sb. – specializovaná norma československého církevního práva, o které pojednám v následující kapitole. Obě normy zajišťují nezávislost církví na státu a jejich samostatnost. V roce 1993 došlo k první větší roztržce mezi katolickou církví a státem po revoluci a vztahy mezi církvemi a státem se začaly komplikovat. Předseda tehdejší vlády Václav Klaus po cyrilometodějské pouti na Velehradě v létě 1993, kdy arcibiskup Vlk zasvěcoval národ P. Marii, kam nebyl Václav Klaus pozván, celou pouť zhodnotil podle slov tisku jako „mocenskou demonstraci církve“, což představitelé katolické církve odmítli. Tento incident zablokoval jednání mezi církvemi a státem, až do konce roku 1994, kdy Václav Klaus navazuje kontakt s čerstvě jmenovaným kardinálem Vlkem.128 Dne 3. 12. 1994 premiér pronesl ve svatovítské katedrále vřelý projev, v němž mj. řekl: „Jsem přesvědčen, že si pan kardinál toto jmenování zasloužil. Jménem svým i jménem vlády ČR chci (...) blahopřát (...) a ubezpečit (...), že mu v jeho úkolu budeme nápomocni“. Kardinál se chápe této příležitosti, píše osobní dopis dne 15. 12. 1994, děkuje za projev a připomíná nutnost „nalezení nových vztahů mezi církvemi a naším státem, o které usilujeme již několik let“.129 Ochotu řešit nedořešené problémy ve vztahu církve a státu v ČR projevil Václav Klaus také při návštěvě Svatého stolce. Nedošlo však opět k žádnému posunu, ODS odmítla několik návrhů, vypracovaných především koaliční KDU-ČSL. Dne 3. 6. 1996 byl V. Klaus znovu jmenován premiérem české vlády pravicové koalice (ODS, KDU-ČSL a ODA), která však ztratila parlamentní většinu. Kardinál M. Vlk v blahopřejném dopise vyslovil naději, že bude možno vyřešit otázky důležité pro život církve. Dne 8. 7. 1996 premiér V. Klaus děkuje a připojuje: „Dořešit otázky vzájemného vztahu státu a církví bude patřit k mým prioritám“. I v koaliční dohodě se objevil závazek brzy vyřešit také tento okruh otázek. Ministr kultury J. Talíř (KDU-ČSL) pozval k jednáním o nové podobě návrhu i zástupce církví. V textu nového návrhu se objevuje nový pojem, tzv. sponzorská prémie, která by znamenala možnost odečíst určitý dar přímo z vypočtené daně.130 Dále je v koaliční dohodě uveden závazek, že strany ukončí restituční proces v ČR. „Předsedové koaličních stran potvrzují svůj společný zájem na ukončení restitučního procesu v ČR. Spatřují v tom nezbytný předpoklad 128

Kolář, P.: Regnum, Sacerdotium Et Ordo Universalis, Disertační práce FSV UK, Praha 2002, str. 173. Přehled jednání mezi státem a církví v letech 1990 - 2000, publikace č. 17, vydal Sekretariát české biskupské konference, Praha 2001, str. 17 130 Tamtéž, str. 9 129

42

stabilizace vlastnických poměrů a potvrzení majetkových práv. Jsou si vědomi toho, že před tzv. restituční tečkou, je třeba zmírnit křivdy vůči církevním a necírkevním právnickým osobám, jejichž aktivita byla a je zaměřena na veřejně prospěšnou činnost přesahující prospěch vlastních členů a vyznavačů. Potvrzují svou vůli vydat majetek v držení státu na podporu jejich činnosti (…)s cílem postupně odstranit finanční závislost církví na státu.131 Vypracováním materiálů pro restituce byl pověřen P. Bratinka, ministr bez portfeje. Ten byl však zamítnut, opět politiky z ODS. Krátce na to koaliční vláda padla. Ani Tošovského dočasná vláda nepřinesla žádné řešení této patové situace, pouze exekutivně vydala církvi zpět některé budovy. Na základě výsledků parlamentních voleb z června 1998 byla 22. července 1998 jmenována menšinová sociálnědemokratická vláda pod vedením Miloše Zemana. Vláda ve svém programovém prohlášení vyzvala církve k dialogu a diskusi, což zpočátku znělo velice pozitivně. Zároveň však odmítla pokračovat v exekutivním vydávání majetku církvím. Dne 10. září 1998 se uskutečnilo jednání kardinála M. Vlka s premiérem M. Zemanem. Na úvod tohoto jednání premiér konstatoval, že pokládá tento rozhovor za začátek dialogu a budování důvěry. V průběhu tohoto setkání premiér Zeman navrhl ustavení komise vlády ČR pro řešení vztahů církve a státu. Premiér tehdy nabídl církvím také možnost účastnit se práce komise, která by řešila komplex otázek týkajících se vztahu církví a státu.132 Vedle toho měla být ustavena tzv. smíšená komise, která měla vypracovat návrh nové mezistátní smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem. Když se v deníku Právo objevilo předpokládané složení této komise, vyvolalo to velké pobouření církví, které se ohradily především proti zástupcům ODS Janu Zahradilovi a Aleši Pejchalovi, a pak také samozřejmě proti zástupci z KSČM Daliborovi Matulkovi.133 Všichni jmenovaní byli známí svými proticírkevními postoji. K uklidnění situace došlo na schůzce mezi premiérem Zemanem a kardinálem Vlkem dne 23. února 1999, kdy bylo dohodnuto vytvoření dvou komisí: jedné politické (odpovídající složení politických stran v parlamentu) a druhé ministerské expertní. Činnost komisí doprovázely konflikty a od roku 2001 přestaly vykazovat činnost. Zdálo se, že církve (zejména Katolická církev) nalezla se sociálnědemokratickou vládou společnou řeč, dokazoval to i Pokoj a dobro – list k sociálním otázkám v České republice, ve kterém se objevila myšlenka, že „církve fandí

131

Koaliční dohoda uzavřená 27.6 1996 Přehled jednání mezi státem a církví v letech 1990 - 2000, publikace č. 17, vydal Sekretariát české biskupské konference, Praha 2001, str. 18. 133 Tamtéž. 132

43

sociálně-ekonomickému systému, který je postaven na právním a mravním řádu(…)“134 Zakrátko však došlo opět k znepřátelení obou stran, a to zejména po přijetí nového církevního zákona.

3.3.1 Zákony upravující vztah církví a státu v České republice a jejich legislativní proces

V této kapitole zmíním nejdůležitější právní normy, které obecně upravují vztah církví a státu v České republice. Jedná se o Ústavu České republiky, zákon č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností a nový zákon o církvích a náboženských společnostech č. 3/2002 Sb., který byl nedávno novelizován. Chci se soustředit na hlavní rysy těchto zákonů a jejich problematické části, kterých, jak ukážu, není málo. První "církevní zákon", který v České republice platil, je již zmíněný zákon č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, jenž byl přijat bez větších problémů ještě federální vládou. Zákon má 25 paragrafů a v jeho příloze je uveden seznam devatenácti církví a náboženských společností, které ze zákona nebo na základě souhlasu státu působí na území ČR. Ve své první části zákon podrobně v návaznosti na ústavní předpisy vymezuje právo každého projevovat své náboženství nebo víru sám i společně s jinými, měnit je, být bez náboženského vyznání, šířit některé z těchto přesvědčení, nebýt k žádnému nucen. Církve a náboženské společnosti mají podle zákona č. 308/1991 Sb. dále právo vydávat vlastní předpisy, organizovat bez oznámení shromáždění, vlastnit movitý i nemovitý majetek, provozovat vlastní nakladatelství, vydavatelství, tiskárny, zřizovat vlastní školy, zdravotnická a sociální zařízení apod. V druhé části je specifikováno právní postavení registrovaných církví a náboženských společností. Obsahem třetí části jsou především pravidla registrace církví a náboženských společností. Pravidla pro registraci nových církví jsou následující. K registraci nové církve je třeba 10.000 podpisů občanů, kteří mají trvalý pobyt na území ČR. Pokud je církev členem Světové rady církví, podpisů stačí 500. Toto ustanovení bylo kritizováno jako diskriminační nečleny Světové rady církví. V příloze zákona je uveden seznam devatenácti církví a náboženských společností, které na základě zákona nebo na základě souhlasu státu působí v Čechách a na Slovensku a které jsou považovány za již

134

Pokoj a dobro, list k sociálním otázkám v České republice. Internetová verze.

44

registrované. Ještě je třeba dodat, že rozhodování o právní subjektivitě jednotlivých útvarů církve či náboženské společnosti, jejím rozsahu a také o tom, kdo je oprávněn jménem těchto právních subjektů jednat, je záležitostí příslušné církve či náboženské společnosti. Stát církevní právnické osoby pouze eviduje.135 Základní normou konfesního práva je samozřejmě Ústava České republiky (úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a znovu publikovaná Listina základních práv a svobod, publikovaná pod č. 2/1993 Sb. Na přípravě nové Ústavy ČR se podílely i církve, když podaly „Podnět k přípravě textu Ústavy ve věcech postavení církví a náboženských společností“. Ústava a Listina zaručuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, po vzoru všech demokratických ústav. Podle čl. 16 Listiny má každý právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru, buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu (odst. 1). Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech (odst. 2). Po dlouhém a úporném jednání bylo také vráceno dvěma výčtovými zákony č. 298/1990 Sb. a 338/1991 Sb. mužským a ženským řeholním řádům a kongregacím 265 klášterů v celém Československu (ovšem často v zoufalém technickém stavu budov a pozemků, které ke klášterům patřily a z jejichž výnosu byly kdysi klášterní budovy udržovány) z celkového počtu asi 800 nejrůznějším způsobem odňatých budov. O tomto problému detailně pojednám v samostatné podkapitole. Dalším zákonem upravujícím jeden z aspektů vztahu církví a státu je novela zákona o rodině č. 234/1992 Sb., která obnovila s účinností od 1. 7. 1992 na území Československa tradiční alternativnost formy uzavření manželství. Sňatky uzavírané před orgány registrovaných církví a náboženských společností mají civilně právní účinnost.136 135

Tretera, J., R.: Postavení církví a náboženských společností v právním řádu České republiky, in: Revue církevního práva 11 3/1998. 136 Němec, D.: Příspěvek k diskusi o současné a budoucí sekulárněprávní úpravě uzavírání manželství, in: Revue církevního práva č. 2/1995, s. 73 – 80 srov. Hrdina, I., A.: Manželství v současném českém i kanonickém právu, in: Revue církevního práva č.2/00. Ač do současné doby několikrát proběhla diskuze o znovuzavedení povinnosti občanského sňatku (jednalo se např. o návrh nového občanského zákoníku za vlády sociální demokracie), dosud stále platí možnost volby. Novinkou manželské novely z roku 1998 je zavedení povinného tzv. předsňatkového řízení na matričním úřadu, jež musí absolvovat snoubenci hodlající uzavřít církevní sňatek. Výsledkem tohoto řízení (spočívajícího v předložení stanovených dokladů a učinění předepsaných prohlášení) je vydání osvědčení o tom, že snoubenci jsou právně způsobilí k uzavření manželství. Bez tohoto osvědčení, v době sňatku ne staršího tří měsíců, by církevní manželství bylo z hlediska českého právního řádu neplatným. Navíc musí orgán církve a náboženské společnosti do tří pracovních dnů od uzavření manželství doručit protokol o uzavření manželství příslušnému matričnímu úřadu, v jehož obvodu k uzavření církevního sňatku došlo.

45

Zákon č. 308/1991 byl zrušen novým "církevním zákonem", projednávaným na konci roku 2001 v Parlamentu České republiky, který navrhla sociálnědemokratická vláda. Návrh zákona byl od samého počátku kritizován, neprošel bezproblémově ani legislativním procesem. Již při přípravě zákona upozorňovaly politické i církevní subjekty na své výhrady k připravovanému zákonu. Navrhovalo se například, aby rozsah evidovaných subjektů na Ministerstvu kultury byl rozšířen např. o charity, což nebylo v Poslanecké sněmovně přijato. Zákon byl odmítnut Senátem PČR a vetován prezidentem. Poslanecká sněmovna PČR ho však definitivně prosadila dne 18. 12. 2001 počtem 121 hlasů. Tento zákon vyšel dne 7. 1. 2002 pod č. 3/2002 Sb.137 Zákon je mnohem rozsáhlejší než zákon z roku 1991. Zavádí dělení církví a náboženských společností (NS) na církve a NS 1. a 2. řádu. Pro registraci církve či NS 2. řádu stačí pouhých 300 podpisů, církev nebo NS však nezískává zvláštní práva, která mají církve 1. řádu. Mezi tato práva patří: možnost vyučování náboženství na státních školách, duchovní služba v ozbrojených složkách a armádě, příspěvky na platy duchovních, civilněprávní účinnost církevního sňatku a možnost zřizování vlastních škol. Církve 1. řádu musí mít 1 ‰ podpisů z počtu obyvatel České republiky. „Pojetí „zvláštních práv“, zejména jak je prezentováno v důvodové zprávě zákona, působí dojmem, jako by šlo o privilegia, která stát poskytuje církvím jako korporacím, a nikoli o konkrétní realizaci práv jednotlivce, vyplývajících z náboženské svobody. Právě tento fakt je jádrem kritiky celého pojetí „zvláštních práv“. Výčet těchto práv navíc není vyčerpávající – chybí v něm především právo duchovních vstupovat i do nemocnic a sociálních ústavů."138 Zákon byl silně kritizován církevními kruhy, protože omezuje význam církve a náboženské společnosti na šíření a vyznávání víry a zapomíná na významnou úlohu církví ve společnosti, která se neomezuje pouze na vyznávání víry (kult), ale spočívá ve službě bližnímu (charita). Tato služba se ukazuje ve zřizování různých charit, diakonií, školských zařízení apod. I prezident Václav Havel vrácení zákona zdůvodnil tak, že tento zákon znemožňuje církvím samostatně zřizovat a provozovat vlastní zdravotnická zařízení a zařízení sociálních služeb. Je to patrné už na samotné charakteristice církve a náboženské společnosti dle tohoto zákona. „(…) církví a náboženskou společností se myslí dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo

137

Tretera, J., R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 56 Přibyl, S.: Pojetí tzv. „zvláštních práv“ církví a náboženských společností podle zákona č. 3/2002 Sb., in: Revue církevního práva 1/2004, str. 17.

138

46

soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby (…)Předchozí zákon č. 308/1991 Sb. charakterizuje církev šířeji a jednodušeji: „Církví nebo náboženskou společností se podle tohoto zákona rozumí dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady." Charakteristika podle staršího zákona nevede k nebezpečí restriktivního výkladu, poskytuje tedy církvím a náboženským společnostem větší právní záruky a vyšší standard lidských práv.139 Další významný důvod ke kritice dal zákon svým ustanovením v § 6, kde se praví, že církev získává právní subjektivitu registrací – de facto povolením státního orgánu (registrace zde tudíž není brána jako evidence, jako je to v zákoně č. 308/1991 Sb.). Stejným způsobem dochází k právnímu vzniku církevních právnických osob, což značně komplikuje vznik charit a dalších organizací. Navrhovatelé zákona argumentovali, že autonomní zřizování církevních právnických osob porušuje ústavní princip suverenity státu. Fakticky se však jedná o zavedení státní kontroly nad charitami a diakoniemi, do kterých přispívají i nečlenové církví, proto nad nimi chce mít státní moc dohled. Nebo se může jednat o prosté "házení klacků pod nohy" církevním institucím, motivované nedůvěrou vůči všemu církevnímu, která je v této zemi hluboce zakořeněna. Dne 13. 2. 2002 podala skupina senátorů zastoupená JUDr. Kateřinou Šimáčkovou návrh Ústavnímu soudu na zrušení tohoto zákona, který na mnoha místech shledali v rozporu s platnou ústavou ČR. Celý zákon nakonec zrušen nebyl, zrušeny byly jen nejspornější části140. Jednalo se o § 6 (2) o registraci církevních právnických osob, § 21 (1)b, který uváděl možnost zrušení církevní právnické osoby, pokud každoročně nezveřejní výroční zprávu, z § 27 byla vyškrtnuta věta, že dosažený zisk z podnikání církve a náboženské společnosti smí být použit jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti. Poslední zrušený paragraf je § 28 (5) o zveřejnění údajů o evidenci církevních právnických osob do jednoho roku od zveřejnění zákona. „Ústavní soud neshledal nutnost rušit další ustanovení zákona. Ve svém odůvodnění zdůraznil, že upřednostňuje ústavně konformní způsob výkladu těchto ustanovení, a sám podrobně tento výklad provedl. Výklad zákona o církvích je nesmírně důležitý a lze doufat, že na základě něho budou státní orgány zákon o církvích v souladu s Listinou základních práv a svobod

139

Přibyl., S.: Český zákon o církvích z roku 2002 a jeho změny, in: Revue církevního práva 3/2006, str. 195. viz Přibyl, S.: Význam nálezu Ústavního soudu ČR č. 4/2003 Sb. pro vývoj vztahů státu a církví v ČR, in: Revue církevního práva 3/2004 140

47

aplikovat.“141 Po nálezu Ústavního soudu následovala ještě kauza s evidencí charity v Lipníku nad Bečvou, která byla také řešena u Ústavního soudu. Spor Ministerstvo kultury prohrálo, což zákon 3/2002 ještě více zdiskreditovalo.142 Ne, že by se ze zákona č. 3/2002 Sb. stalo zásahem Ústavního soudu nepoužitelné torzo, novela však byla potřeba a přichystalo ji opět Ministerstvo kultury pod taktovkou sociálních demokratů. Novela zákona však podle specialistů na církevní právo (J. R. Tretery, A. I. Hrdiny, S. Přibyla aj.) nerespektuje předchozí rozhodnutí Ústavního soudu, a to zejména v následujících aspektech: Novela zavádí pojem "evidovaná právnická osoba" namísto církevní právnické osoba, jejíž předmět činnosti omezuje pouze na "vyznávání náboženské víry". Co se jejich evidence týče, opět se jedná de facto o registraci. „Návrh užívá pro zavedení zastřené registrace následující definici evidence právnické osoby: Evidencí podle tohoto zákona se právnické osoby podle písmen a) a b) stávají právnickými osobami podle tohoto zákona. Právní řád však nemůže rozlišovat mezi vznikem právnické osoby obecně a (dalším, jiným) vznikem „podle tohoto zákona“.143 Zákon dále ruší některé specificky historické církevní právnické osoby (jako např. kostel), což může způsobit nemalé problémy v právním řádu České republiky, neboť tyto církevní právnické osoby jsou zapsány např. v katastru nemovitostí. Novela dále vylučuje z

141

Přibyl, S.: Český zákon o cíkrvích z roku 2002 a jeho změny, in Revue církevního práva 3/2005. Dne 9. ledna 2003 byl na Ministerstvo kultury doručen návrh na evidenci oblastní charity Lipník nad Bečvou. Návrh byl podán předtím než nabyl účinnosti nález Ústavního soudu (tj. před 13.1.2003) č. 4/2003 Sb., který rušil některá ustanovení zákona o církvích č. 3/2002 Sb. Návrh podala Arcidiecézní charita Olomouc, která není zřizovatelem charity Lipník nad Bečvou (zřizovatelem této charity je Arcibiskupství olomoucké). Dne 13. ledna 2003 byla odeslána z Ministerstva kultury odpověď, paradoxně v den, kdy nabyl právní účinnosti nález Ústavního soudu. Ministerstvo kultury odmítlo registrovat (tj. podle jeho výkladu udělit právní subjektivitu) charitě v Lipníku, protože v její žádosti nebyly splněny ustanovení příslušného zákona. Stručně řečeno Ministerstvo kultury odmítlo registrovat tuto charitu, protože o registraci požádal někdo jiný, než byl zřizovatel. Ředitelka charity v Lipníku nad Bečvou se společně s Msgr. Janem Graubnerem, arcibiskupem olomouckým a ředitelem České biskupské konference odvolali k Ústavnímu soudu. Požadovali, aby Ustavní soud rozhodl tak, že se Ministerstvu kultury ČR zakazuje, aby pokračovalo v porušování práva a dále aby obnovilo stav před porušením práva, tedy, aby provedlo evidenci stěžovatele v souladu se zákonem o církvích a náboženských společnostech a aby v části Ostatní skutečnosti výpisu z Rejstříku církevních právnických osob neuvádělo žádné údaje nenavržené příslušnou církevní právnickou osobu. Také požadovali uhrazení nákladů soudního řízení. Ústavní soud vyhověl stížnosti poškozené strany a zakázal Ministerstvu neevidovat Oblastní charitu v Lipníku nad Bečvou, poukázal například (jak stěžovatelé doložili), že v jiných případech (Charita sv. Vojtěcha Slavičín, Charita Kojetín) ministerstvo akceptovalo žádosti o evidenci, rovněž podané Arcidiecézní charitou Olomouc a zejména poukázal problematický výklad slova registrace. "Proto Ústavní soud v citovaném nálezu závěrem konstatoval, že stávající úpravu obsaženou v citovaném zákoně je nutno ústavně konformně interpretovat tak, že „nepodmiňuje právní vznik a zánik církevních právnických osob konstitutivním právním aktem státního orgánu, nýbrž že jejich evidence má toliko deklaratorní povahu a je případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv třetích osob". 143 Czernin, J.: Kritická poznámka k vládnímu návrhu novely zákona č. 3/ 2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení cíkrví a náboženských společností a o změně některých zákonů. in: Revue cíkrevního práva 2/2007, str. 146. 142

48

evidence církevní právnické osoby působící v oblasti vzdělání a výchovy, což dále omezuje tradiční poslání církví. Nejkřiklavější zásah do práv církví je ovšem ustanovení § 26 ods. 3, kde se stanoví, že zrušení evidence evidované právnické osoby (tj. církevní právnické osoby) je rovno jejímu právního zániku, a to i z vlastního podnětu Ministerstva! „Vzhledem k tomu, že zákon č. 3/2002 Sb. spojuje s evidencí právnických osob zřízených církví nebo náboženskou společností význam uznání právní subjektivity státním orgánem, vkládá se do rukou ministerstva příliš rozsáhlá pravomoc v oblasti zrušení evidence právnických osob. Nutno je připomenout, že ministerstvo není nezávislý orgán a jeho případná tendenční rozhodnutí mohou mít likvidační charakter pro výkon různých oblastí náboženských činností."144 Novela prošla bez větších problémů Poslaneckou sněmovnou díky hlasům ČSSD a KSČM145, Senát ji zamítl, byl však parlamentem přehlasován. Prezident Václav Klaus zákon podepsal.146 Poslanci ČSSD však museli počítat s tím, že zákon bude opět napaden pro svou neústavnost, proto je otázkou, proč tuto novelu, která se od původního zákona liší jen nepatrně, navrhli a schválili. Nabízí se odpověď, že spoléhali na nové složení Ústavního soudu, kde se stal předsedou bývalý politik Pavel Rychetcký, který ve sněmovně pro zákon hlasoval. Jak se dalo očekávat, zákon 495/2005 Sb. byl skupinou 25 senátorů napaden pro svou neústavnost. Kromě všech 14 lidovců připojili podpisy i čtyři zástupci ODS, šest senátorů z Klubu otevřené demokracie a Jitka Seitlová ze senátorského klubu SNK. Dne 13. 1. 2006 podali u Ústavního soudu návrh na zrušení novely zákona o církvích a náboženských společnostech. Argumentovali tím, že zákon je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a s dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Byly použity již zmíněné argumenty specialistů na církevní právo. Ústavní soud však tentokrát návrh nejtěsnější většinou osmi soudců (proti sedmi) zamítl a vytvořil tak nebezpečný precedens. Ústavní soud totiž ukázal svou stranickou politikou ovlivněnou tvář, když jeden problém posoudil dvakrát jinak. „Církve by se měly připravit i na možnost, že většina soudců (církevní) zákon potvrdí, pronesl před téměř dvěma lety kolega Tomáš Němeček v Českém rozhlase - a předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský se rozlítil. 144

Czernin, J.: Kritická poznámka k vládnímu návrhu novely zákona č. 3/ 2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení cíkrví a náboženských společností a o změně některých zákonů. in: Revue cíkrevního práva 2/2007, str. 148. 145 Ze sociálně demokratických poslanců byl jediný proti a to právník Zdeněk Koudelka. Komunisté hlasovali svorně pro. KDU-ČSL svorně proti, poslanců ODS se část zdržela a část byla proti stejně jako poslanci US-DEU. 146 Zákon byl zveřejněn ve Sbírce zákonů pod číslem 495/2005.

49

Dnes na prorocká slova došlo. Zákon schválila sice nejtěsnější většina - sedm z patnácti ústavních soudců bylo proti -, ale prošel. Měli přitom v Brně těžkou práci: jejich předchůdci téměř totožné paragrafy již v roce 2003 zamítli. Z Brna však bohužel přišla hlubší zpráva: nový soud ukázal své politické ledví."147 Současná vláda má v programovém prohlášení napsáno, že zahájí přípravu novely zákona o církvích a náboženských společnostech, která by změnila problematické části tohoto zákona. Jedná se však o závazek bez časové specifikace, který není ani v koaliční smlouvě. A jelikož je Ministerstvo kultury v současné době plně zaměstnáno snad již konečným řešením otázky církevních restitucí, je dost pravděpodobné, že na novelu nezbude čas.

3.3.2 Církevní problematika v programech českých politických stran v teorii a praxi

V této kapitole se budu zabývat postojem hlavních českých politických stran, zastoupených v parlamentu k církevní problematice. Jmenovitě se budu zabývat samozřejmě KDU-ČSL, která k církvím jednoznačně zastává pozitivně nejaktivnější postoj, potom ODS, ČSSD a Stranou Zelených. Poslední strana zastoupená v parlamentu, KSČM je jednoznačně pro nepřátelskou odluku církve a státu bez jakékoli státní podpory, protože církve a náboženské společnosti jsou pro ni srovnatelné s jakýmikoliv zájmovými skupinami. Připomeneme-li postoj komunistické strany k církvím před rokem 1989 a to, že strana od té doby zatím neprošla žádnou velkou transformací, nepovažuji za vhodné se zde o této straně více zmiňovat. Tuto problematiku jsem konzultovala s předními stranickými odborníky na vztah církve a státu ze stran KDU-ČSL a ODS, z ostatních nikdo nereagoval na moje dotazy i přes mou velkou snahu. Za ODS to byl poslanec Marek Benda a za KDU-ČSL náměstek ministra kultury a bývalý poslanec KDU-ČSL Jaromír Talíř, který mi dokonce poskytl interní stranické dokumenty týkající se vztahu církve a státu. Podle J. Talíře, by měl být vztah církví a státu definován následujícími postuláty148: •

Stát a jeho instituce respektují nezávislost a samostatnost církví ve smyslu příslušných článků Listiny.

147

Kamberský, P.: Rychetského ledví, in: Hospodářské noviny 13.11. 2007, http://hn.ihned.cz/c1-22413200rychetskeho-ledvi 148 citováno se souhlasem autora z dokumentu Teze pro řešení vztahu stát a církve určené pro jednání orgánů KDU-ČSL předloženého J. Talířem, leden 2004

50

•

Stát na základě dlouholetých zkušeností uznává pozitivní působení tradičních církví na společnost a vytváří jim pro toto působení podmínky.

•

Církve spolupracují se státními institucemi v oblasti humanitární, sociální, zdravotní a školské a pomáhají ve společnosti prosazovat hodnotový systém ve smyslu základních lidských práv.

•

Církve respektují demokratické instituce státu, jeho právní řád a přímo nezasahují do demokratických politických procesů.

Z praktických návrhů KDU-ČSL lze jmenovat konstruktivní kritiku zákona č. 3/2002 Sb. a jeho novely. Jak už jsem zmínila, byli to převážně lidovečtí senátoři, kdo podali stížnosti na tyto zákony k ústavnímu soudu. KDU-ČSL byla také jednou ze stran (a tou nejaktivnější), které navrhly a vyjednaly smlouvu se Svatým stolcem. Za českou stranu podepsal smlouvu tehdejší lidovecký ministr zahraničí Cyril Svoboda, ta však nebyla ratifikována v parlamentu, a proto nevstoupila v platnost (o tomto tématu viz samostatná kapitola). V otázce financování strana vždy chtěla přijmout nový model a vyřešit majetkové narovnání včetně závazků, které by plynuly ze zrušení platného zákona o hospodářském zabezpečení církví č. 218/1949 Sb. Z možných řešení KDU-ČSL navrhovala vznik církevního fondu, kapitálového fondu nebo finanční renty, strana podporovala zatím všechna navrhovaná řešení na restituční vyrovnání. Stávající podpory (školství, památky, možnost odpočtu daní apod.) strana považuje za dobré a důležité a měly by podle ní zůstat v nezměněné podobě. KDU-ČSL je však relativně malá strana, která nemohla dlouho dobu prosadit své návrhy na úpravu uspořádání církví a státu bez pomoci většího koaličního partnera (partnerů). V současné koalici KDU-ČSL získala (pro ni) důležité Ministerstvo kultury, kde v současné době připravuje konečné řešení církevních majetkových restitucí, o němž ještě pohovořím samostatně, a po něm by měl následovat nový zákon o církvích a náboženských společnostech a snad i nový návrh smlouvy se Svatým stolcem. V ODS existují ke vztahu církve a státu dva hlavní proudy názorů. První, menšinový proud je křesťanštější (konzervativnější), uznává specifickou a nezastupitelnou roli církví a náboženských společností ve společnosti, druhý, liberální proud považuje církve a náboženské společnosti za obyčejnou společenskou strukturu, ke které je třeba přistupovat jako k ostatním společenským strukturám, a tím poněkud popírá jakoukoliv tradici a existenci kanonického práva. Dělení na tyto dva proudy určuje chování ke všem základním otázkám v této problematice. ODS uvažuje o nutnosti určité smlouvy se Svatým stolcem, ale drtivá většina jejích poslanců svými hlasy neratifikovala smlouvu v 51

roce 2003. Tato smlouva se zdála být příliš "vysokým typem smlouvy" a podle slov poslance Marka Bendy nebyla přijata převážně z prestižních důvodů. Drtivá většina ODS je pro přátelský odlukový model vztahů církve a státu, ač někdo občas striktní nepřátelskou odluku navrhuje. V otázce financování ODS nikdy nezpochybňovala finanční podporu církví, co se vnějších plateb týče - tj. školství, výchova, ochrany památek, charita. Kritizuje však placení duchovních ze státního rozpočtu, jako formu kontroly církví od státu a kritizuje církve, že jsou příliš pohodlné a daný model jim vyhovuje. V otázce restitucí je křesťanská větev ODS pro navrácení veškerého majetku a navíc pro zavedení daňových asignací ve prospěch církví a náboženských společností. Liberální větev je pro vrácení jen kultovního majetku, protože restituce po roce 1989 se týkaly jen fyzických osob, nikoliv osob právnických.149 ODS se podle mého názoru v současné vládě spíše přiklání ke konzervativnímu proudu, alespoň co se církevní problematiky týče. Je to dáno zejména určitou otevřeností strany ke koaličním partnerům. Podle vládního programu vlády předsedy ODS Mirka Topolánka: „Vláda podpoří církve a náboženské společnosti při plnění jejich nezastupitelné úlohy v posilování morálních a duchovních hodnot v životě české společnosti. Vláda bude usilovat o dořešení vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, včetně mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Zahájí přípravu novely zákona o církvích a náboženských společnostech, které považuje za nezastupitelnou a obohacující součást společnosti." 150

Co se praxe týče, ODS na vládní úrovni nedávno například vyslovila souhlas s věcným

návrhem zákona o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, což je významným krokem k vyřešení tohoto letitého problému. Postoj ČSSD k církvím je spíše opatrný a je vidět v zákonech, které socialistická vláda přijala, zejména v zákoně č. 3/2002 Sb. a jeho novele, o čemž už jsem detailně hovořila v předchozí kapitole. V programech ČSSD se nyní ve výslovné formě objevuje pouze jediná zmínka o náboženství a křesťanství: „Ke splnění cílů je pro nás žádoucí i spolupráce s křesťanskými církvemi a jinými humanitními náboženstvími.“ Přesto má tato strana odbornou komisi pro církve a náboženské společnosti v čele s bývalým senátorem, vysokoškolským pedagogem PhDr. Karlem Flossem CSc. Tato komise však nevykazuje příliš intenzivní činnost, na internetových stránkách ČSSD se nachází pouze jeden dokument, který komise vypracovala. Jedná se o Návrh dlouhodobé koncepce ČSSD o 149 150

Dokument stínové vlády ODS 2004 - Kultura je způsob života , edice Modrá šance č. 12/2004, Praha Viz Programové prohlášení vlády, dostupné na www http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=20840.

52

vztahu k církvím a náboženským společnostem, v třetí pracovní verzi z října 2002. V tomto návrhu si strana klade za cíl: •

Vycházet vstříc obnově života církví a náboženských společností po období útlaku čtyřicetileté totality.

•

Dbát na rovnoprávnost církví a náboženských společností, zejména pokud jde o uzavírání smluv mezi nimi a státem.

•

Řešit hospodářské zajištění církví a náboženských společností, jež jsou něčím víc než pouhými spolky a jejichž postupně rostoucí humanitní, sociální, výchovná, ale i kulturní činnost je ku prospěchu všech občanů, včetně nevěřících.

Vlády ČSSD byly od roku 1989 čtyři. Vláda Miloše Zemana (7/1998-7/2002) zrušila exekutivní vydávání církevního majetku a vyzvala církve a náboženské společnosti k diskuzi ohledně financování, majetku a nového zákona o církvích, která ale nepřinesla žádný přijatelný výsledek. Byla však dojednána smlouva mezi ČR a Svatým stolcem, k podpisu však došlo až za vlády Vladimíra Špidly (7/2002-8/2004). Tato vláda si vytyčila tyto cíle: „Vláda považuje církve a náboženské společnosti za důležitou součást občanské společnosti. Je proto odhodlána pokračovat v dosavadních bezplatných převodech státního majetku, který sloužil a dosud může sloužit kultovním, sociálním nebo jiným podobným aktivitám církví a náboženských společností. Vláda vyřeší uspořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a financování jejich duchovní činnosti z jiných zdrojů, než je státní rozpočet. Podpora sociálních, zdravotních, vzdělávacích a dalších veřejně prospěšných aktivit církví a náboženských společností státem bude zachována." Vláda však kromě podpisu smlouvy se Svatým stolcem, která stejně nebyla ratifikována v parlamentu, a to i vinou poslanců ČSSD, dosáhla pouze prosazení nového zákona o církvích a náboženských společnostech, již mnohokrát zmíněného 3/2002 Sb., a posléze jeho novely, která slibům v programovém prohlášení podle mého názoru odporuje. Vlády Stanislava Grosse (8/2004 - 4/2005) a Jiřího Paroubka (4/2005 – 9/2006) si podle programového prohlášení "byly vědomy potřeby existence smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem", nic však v této záležitosti neučinily. Strana zelených je nováčkem v parlamentu a církevní problematika rozhodně nepatří k jejím hlavním oblastem zájmu. Nikdo z jejích představitelů navíc nereagoval na moje dotazy a urgence. Obecně lze říct, že strana nemá k církevní problematice jednotné stanovisko, protože v ní existuje množství různých názorových proudů. Podle slov jejího

53

předsedy je však strana připravena podpořit koaliční návrh na restituční vyrovnání s církvemi.

3.3.3. Církev a majetek – problematika restitucí

Církvím a náboženským společnostem byl v období komunismu odňat majetek. Stalo se tak hlavně na základě dvou zákonů: zákonem o revizi pozemkové reformy č. 142/1947 Sb. z. a n. a zákonem o nové pozemkové reformě č. 46/1948 Sb. z. a n. Podle prvního zákona byly církvi zabrány tři čtvrtiny jejího majetku, šlo o velkostatky nad 50 ha. Tento majetek patřil převážně biskupstvím, kapitulám a některým řádům, které tradičně hospodařily (zejména benediktini, cisterciáci a premonstráti). Zákony mluvily o finančním odškodnění za vyvlastněné pozemky a upravovaly jejich výši. Církevní právnické osoby však nikdy žádnou finanční náhradu vyplývající z těchto zákonů nedostaly. Podle druhého zákona přešla i zbývající část církevní půdy (statky do 50 ha a drobné pozemky nad 1 ha) do rukou státu.

Dále po únoru 1948 docházelo k odnětí majetku (nemovitého či

movitého) patřícího různým církevním právnickým osobám dalšími způsoby. Šlo o vynucené "darovací smlouvy", kdy různé státní orgány jednoduše oznámily, např. řádovým představeným, že jejich řád daroval státu ten či onen objekt. Dále je třeba uvést darovací smlouvy Náboženské matice, vyvlastňovací řízení podle některých vládních nařízení, usnesení lidových soudů atd.151 Odborník na církevní právo J. I. Hrdina k tomu dodává: „Pokud jde o církevní majetek, tak je třeba rozlišovat dvě skupiny případů. V prvním případě jde o majetek, který byl vyvlastněn na základě zákona o revizi první pozemkové reformy a o druhé pozemkové reformě a tady půjde o většinu zemědělského majetku, lesů a podobně, s tím ovšem, že ačkoliv tyto zákony předpokládaly, že majetek bude vyvlastněn za náhradu, církve žádnou náhradu nedostaly, prostě byly okradeny. Pokud jde o ten druhý okruh případů, tam byl církevní majetek odňat v rozporu i s tehdy platnými zákony nebo vůbec bez jakéhokoliv právního podkladu, prostě byl uloupen. A vzhledem k tomu, že vlastnické právo je podle dnešní i tehdejší právní úpravy nepromlčitelné, tak církev je nadále vlastníkem tohoto majetku."152 Po roce 1989 stát uznal, že je nezbytné postarat se alespoň o nápravu nejkřiklavější křivdy způsobené komunistických režimem obzvláště pronásledované skupiny věřících, tj. 151

Kalný, M.: Církevní majetek a restituce, Praha 1995, str. 23 – 28. Citováno z rozhovoru s J.I. Hrdinou ve filmovém dokumentu Modli se a podnikej, Scénář a režie V. Hájek, 2007.

152

54

řeholníkům a řeholnicím, a tím napravit škody dotýkající se ostatních věřících a také dalších obyvatel, jimž osoby řeholního zasvěcení přinášejí neocenitelné služby.153 Aby řeholní řády mohly existovat, totiž sdružovat se svobodně do řeholí a žít podle řeholních slibů, bylo jim v počátečním nadšení v letech 1990–91 vráceno zákonem č. 298/90 Sb. 35 mužských a 21 ženských klášterů a zákonem č. 338/91 Sb. 51 mužských a 62 ženských klášterů a také budova bohosloveckého semináře v Olomouci. Zničené kláštery však přes restituční euforii nezískaly solidní materiální zázemí (pole a lesy), z jejichž výnosů bylo v minulosti prováděno financování chodu kláštera a případných oprav, takže rekonstrukci prováděly s malou podporou státu a s velkou pomocí ze zahraničí. V roce 1992, kdy začaly diskuse o rozdělení společného státu, byl do federálního parlamentu předložen zákon o restitucích církevního majetku. Jednalo se podle propočtů o 46 000 ha zemědělské půdy (1 % celostátní výměry), 169 000 ha lesní půdy (6 % celostátní výměry) a 3024 budov.154 Tehdy hlasovaly české politické strany (naposledy) svorně za schválení zákona. Nepřítomností asi 6 hlasů slovenských poslanců zákon neprošel.155 Je přitom paradoxní, že téměř totožný restituční zákon byl krátce po rozdělení Československa schválen na Slovensku, zatímco u nás dosud ne.156 Politická vůle k přijetí komplexního restitučního zákona se dodnes nenašla. Političtí představitelé většinou "vyznávají" jeden ze tří pohledů na restituce. Odpůrci jakéhokoliv vydání argumentují, že komunistickou zvůlí jsme byli postiženi všichni; dále pak zastánci "nezměnitelné historie" poukazují, že přehmaty se vždy děly, dějí a budou dít; a konečně poslední skupina, spíše menšinová, která odmítá vyblednutí totalitní historie a chce zajistit odškodnění, potrestání a nápravu křivd z minulosti.157 Podle zákulisních informací panuje u většiny politiků obava z "ekonomicky silné církve", která by po restituci veškerého 153

Tretera, J.R., Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 125 Kalný, M. a kol: Církve a majetek II, Praha 1993, str. 18. 155 Přehled jednání mezi státem a církví v letech 1990 - 2000, Sekretariát české biskupské konference, Praha 200, str. 5. 156 V roce 1994 byl na Slovensku přijat zákon o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem. Podle tohoto zákona měly všechny registrované církve a náboženské společnosti nárok na vrácení všeho movitého i nemovitého majetku, který byl zabaven státem v rozporu s demokratickými podmínkami nuceného vyvlastnění, tedy bez náhrady a veřejného zájmu, prostřednictvím svých orgánů v období od 8. května 1945 (židovským obcím od 2. listopadu 1938) do 1. ledna 1990. Církve a náboženské společnosti byly povinné vyzvat stát či obec nebo jimi zřízenou právnickou osobu k vydání zabaveného majetku do 12 měsíců (do 1. ledna 1995). Poté právo na vydání věci zaniklo. Zákon samozřejmě jmenoval i výjimky, kdy majetek nemohl být vrácen. Šlo například o pozemky, které sloužily k obraně státu, nacházela se na nich zdravotnická, sociální a sportovní zařízení nebo zahrádkářská či chatařská kolonie. Nemec, M.: Právne Postavenie a činnosť cirkvi v Slovenskej republike, in: Revue pro kanonické právo 3/96, str. 5. 157 Kolář, P.: Regnum, Sacerdotium et Ordo universalis, Disertační práce ubhájená na FSV UK, Praha 2002, str. 177. 154

55

majetku mohla "ohrožovat" státní moc. Navíc, jedná se o jednoznačně velké téma, kterým by politici mohli přijít o hlasy voličů, pokud se konečně rozhodnou pro nějaké definitivní řešení. Co se občanů týče158, dnes církvím důvěřuje jedna třetina obyvatelstva a právě zejména snaha církve restituovat veškerý zabavený majetek na počátku devadesátých let ubrala církvi mnoho procent v boji o společenskou důvěryhodnost.159 Proč je tak málo lidí pro vrácení odebraného majetku církvím? Podle mého názoru to souvisí s obecně českým přístupem závisti ke komukoli, kdo má majetek, když zrovna já ho nemám, a s předsudky, které jsou dědictvím komunismu a starší historické tradice českého antiklerikalismu. Nelze přitom říct, že by se žádná vláda po roce 1989 restitucí církevního majetku nezabývala. Snažily se o to s malým úspěchem všechny vlády. V letech 1996 až 1998 docházelo k vrácení jednotlivých budov na základě rozhodnutí vlády, tzv. exekutivní cestou. Příprava tohoto převodu začala v září 1996, kdy vláda schválila a zveřejnila podmínky pro předávání žádostí o bezúplatný převod majetku na církve, v nichž byla i rámcová charakteristika typů majetků, o jejichž vydání bylo možné požádat. Byly předloženy i požadavky přesahující rámec vládou stanovených podmínek, seznam nemovitostí navržených k převodu na církve obsahoval celkem 1887 položek. Dalším jednáním byl vytvořen další seznam se 710 položkami, z něhož mohly být vládě předkládány podrobně popsané a odůvodněné návrhy k individuálnímu projednávání. Usnesením č. 211/1997 svolila vláda k bezúplatnému převodu vlastnictví z tohoto seznamu, což se týkalo 232 budov. Poté tedy docházelo k bezúplatnému převodu vlastnictví jednotlivým církevním právnickým osobám na základě jednotlivých usnesení vlády. Převod tohoto majetku se opíral o vyhlášku č. 119/1988 Sb., o hospodaření se státním majetkem.160

158

V roce 1993 byl uveřejněn výzkum veřejného mínění, jak se občané staví k otázce navrácení majetku církvím a náboženským společenstvím. Ve výzkumu IVVM provedeném 2. až 8. února 1993 na reprezentativním souboru 779 obyvatel České republiky starších 15 let byl zjišťován názor na navrácení vyvlastněného majetku a na získávání finančních prostředků pro činnost církví. Proti navrácení parků, zahrad a větších objektů, např. škol, zdravotnických a sociálních ústavů se vyjádřila necelá třetina dotazovaných. Nejvíce respondentů, 44%, se vyslovilo pro vrácení některých objektů. U lesů, zemědělské půdy a stavebních parcel bylo proti navrácení již 51 až 53% a u průmyslových podniků 62% tázaných. Nejvíce odpůrců vrácení církevních majetků je ve východních a jižních Čechách a na jižní Moravě. Názor nemá pouhých 6 až 8% obyvatel. Je nutno poznamenat, že v současné době po 15 letech by byla čísla pro církve ještě nepříznivější. Viz. Církve a majetek - K restituci majetku církví a náboženských společností, Studie Občanského Institutu, Praha 1993. 159 Viz Lužný, D.: Náboženská situace v České republice po roce 1989, Religio, Revue pro religionistiku, vol. 6, no. 2, 1998, str. 216. 160 Balažík, P., Staatliche Vermögensgarantie und Vermögensrestitution, in Recht und Religion in Mittelund Osteuropa, Band 2, Tschechien, WUV, Wien 2004, s. 112.

56

Po roce 1998 byly tyto převody ukončeny na základě rozhodnutí nové vlády. Nová sociálně-demokratická vláda M. Zemana v roce 1998 totiž rozhodla, že majetkové narovnání mezi státem a církvemi je možné řešit pouze cestou legislativní. Následovalo zdlouhavé jednání161, které trvalo po celé volební období, kdy ministerstvo kultury ovládala sociálně demokratická strana. Diskuze se vedly i o podobě zákona. Ministerstvo prosazovalo (opět) výčtový zákon, církev s ním příliš nesouhlasila. Při jednání o přípravě zákona k převodu majetku do vlastnictví církví bylo vždy ze strany ministerstva jednáno o převodu majetku, který je ve vlastnictví státu, nikoli soukromého majetku či majetku obcí. Vztahy mezi církvemi a státem v otázce restitucí přiostřila rovněž diskuse kolem expertizy UK, vypracované doc. V. Kindlem a doc. V. Mikulem z Právnické fakulty UK. Expertiza tvrdila, že církvím majetek nepatřil již od dob josefínských, ty ho měly pouze v pronájmu. Z vyjádření vicepremiéra Rychetského 1. února 1999 vyplynulo, že církev nemá na restituce církevního majetku právní nárok a záleží pouze na vládě, jaký majetek jí dá do užívání. Prezident Havel však během tiskové konference 2. února 1999 zpochybnil právní expertizu Univerzity Karlovy k otázkám církevních restitucí, kterou si objednala vláda. Doslova prohlásil, že je mu „trošku k smíchu expertiza, která přichází devět let po začátku restitucí, která najednou říká, že by restituce vlastně ani neměly být nebo být nemají – to nemá pro mě valnou věrohodnost“162. Tento Havlův postoj následně ministr P. Dostál kritizoval.163 Teprve v roce 2001 se obě strany dohodly na výčtovém zákonu, seznam nemovitostí navržených církvemi k převodu do jejich vlastnictví však vykazoval podle slov ministerstva tolik nepřesností a chybných údajů, že se do nových voleb situace nezměnila. Druhá strana zase argumentovala tím, že doložit cca 130 tisíc položek je prakticky nemožné, zvlášť když v mnoha případech došlo ke změnám parcel, jejich přečíslování, některé budovy byly zbořeny, jiné přestavěny. Podat bezchybný seznam nemovitostí s přesně doloženým církevním vlastnictví by vyžadovalo desítky let. Po volbách v roce 2002 připadlo Ministerstvo kultury opět sociální demokracii. Opět se řešil návrh nového výčtového zákona. Ministerstvo vypracovalo k uvedenému legislativnímu úkolu rozsáhlý materiál: "Zpráva o postupu řešení úkolu - Návrh zákona o uspořádání majetkových vztahů mezi státem na jedné straně a církvemi a náboženskými

161

Podle informací z webových stránek Ministerstva kultury si zúčastněné strany (Česká biskupská konference, církve a náboženské společnosti, 1. náměstek ministra kultury Z. Novák, ředitel odboru církví a Pozemnový fond ČR) vyměnily asi 70 dopisů. 162 Tisková konference vlády 2. února 1999 163 Přehled jednání mezi státem a církví v letech 1990 - 2000, publikace č. 17, vydal Sekretariát české biskupské konference, Praha 200, str. 17.

57

společnostmi na straně druhé"164. Na koaličním jednání dne 7. prosince 2004 však bylo ministru kultury uloženo, aby k výše uvedenému materiálu vypracoval dodatek, jak by problém majetkového narovnání mohl být řešen pro změnu obecným restitučním zákonem místo zákonem výčtovým. Ministr Pavel Dostál nakonec přišel v roce 2005 úplně s jiným návrhem (podnětem mu byl návrh některých církví k vyřešení celého problému zavedením tzv. renty165), shodla se na něm i celá koalice a souhlas s ní vyslovil i kardinál Vlk a většina členů Ekumenické rady církví. Šlo o známou "restituční tečku". Návrh měl následující hlavní body: •

vzdání se veškerých majetkových nároků církví a NS vůči státu;

•

vyplácení finanční částky cca l mld. Kč ročně ve prospěch círví a NS bez účelového vázání po dobu cca 50let a při současném zachování stávajícího poměru rozdělování finančních prostředků mezi jednotlivé církve a NS bez ohledu

na hodnotu majetku,

kterého se jednotlivé subjekty vzdávají; •

zrušení zákona č.218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů;

•

zrušení blokačního paragrafu166 29 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku167. V době vymezené pro připomínkové řízení, tj. do 5. 4. 2005, dostalo Ministerstvo

kultury připomínky od řady důležitých připomínkových míst.168 Proti se vyslovil mj. Úřad vlády pro zastupování státu ve věcech majetkových, který řešení označil za nesystémové, Místopředseda vlády pro ekonomiku, ministryně zdravotnictví (čistě z osobních důvodů,

164

Tento materiál je dostupný na http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=386. Tento způsob vyřešení restituce církevního majetku je znám z Maďarské republiky. V průběhu let 1997 – 1999 uzavřela vláda Viktora Orbána dohodu se čtyřmi historickými církvemi o náhradě zestátněného církevního majetku. Zestátnění bylo považováno za legální, ač nespravedlivé. Stát má podle dohod navrátit nebo finančně kompenzovat zestátněný nemovitý majetek, který patřil církevním právnickým osobám před 1. lednem 1946. V roce 1999 stát církvím vyplatil 21 mil. dolarů a do roku 2011 má nejpozději vyplatit cca 179 mil. dolarů za budovy a další nemovitý majetek, který nebyl a ani nebude církvím navrácen. Kolář, P.: Restituce církevního majetku v Maďarsku a Polsku, Informační studie č. 5.188, Parlamentní institut 2003, str. 2, citováno se souhlasem autora. 166 Blokační paragraf ve znění : "Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku", zakazuje jakékoliv nakládání s církevním majetkem, což vadí zejména obcím při pozemkových úpravách a parcelování na stavební pozemky. Příkladem může být situace v Červené Řečici na Vysočině. V tomto někdejším panství pražských arcibiskupů je blokována většina okolních pozemků, ale mnohé i přímo v obci. Nejkřiklavějším příkladem nedořešených vztahů jsou zdejší blokované čtyři hektary půdy, které stát z církevního pole přidělil obci v roce 1953. Obec je tedy považuje za své, chtěla by je poskytnout pro výstavbu nových domů, ale kvůli blokaci s nimi nemůže nijak nakládat. V Červené Řečici navíc ze stejných důvodů dlouhodobě chátrá cenný areál zámku. 167 Viz http://www.mkcr.cz/ 168 Šlo o většinu ministerstev, jednotlivé církve a NS, řeholní řády a kongregace, krajské úřady aj. 165

58

které neměly s jejím resortem nic společného sic!) a Konference vyšších představených mužských a ženských řeholí. Navíc připomínky dokládaly, že daný způsob řešení není všemi církvemi a náboženskými společnostmi přijímán jako vhodný. Kvůli těmto připomínkám byl dne 27. 4. 2005 na návrh ministra kultury usnesením vlády č. 499 zrušen tento návrh a s ním i všechny předchozí (návrh řešení majetkového narovnání výčtovým zákonem, obecným restitučním zákonem i metodou restituční tečky). Současný ministr kultury Václav Jehlička také přišel s novým návrhem a velmi cílevědomě doufá, že to bude on, kdo problematiku církevních restitucí konečně dovede do zdárného konce. Jeho návrh proberu v poslední kapitole. Postoj církví k restitucím není jednotný. Závisí na tradici a velikosti církví. V Římskokatolické církvi je rozdílný pohled mezi Českou biskupskou konferencí (ČBK) a řeholními řády a kongregacemi. ČBK nic nenamítá proti církevnímu fondu, protože správa zdevastovaného majetku by pro diecéze byla spíše přítěží, řeholní řády a kongregace však prosazují naturální restituci. Je to zcela logické. Řeholní společenství nejsou a nikdy nebyla finančně závislá na věřících, tak jako obecná část církve (diecéze), nýbrž na vlastní hospodářské činnosti a výnosech z vlastního majetku. Majetkové narovnání formou renty by je zabezpečilo jen na omezenou dobu. V Ekumenické radě došlo k různým názorům nad myšlenkou církevního fondu. Zejména Československá církev husitská a Pravoslavná církve se ostře postavily proti vzniku fondu. Malé protestantské církve jsou zcela závislé na příspěvcích od státu.Pro úplnost je třeba ještě dodat, že u jedné náboženské společnosti restituce proběhly. Nešlo ale o majetek zabraný po roce 1948, ale během druhé světové války. Jednalo se o zákon č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Schválený zákon měl umožnit navrátit Židovským obcím všechny nemovitosti, které jim nacistický režim zabavil od 29. září 1938 do 8. května 1945 a které byly k datu schválení zákona v držení státu. Zároveň umožnil fyzickým osobám jednak získat zpět umělecká díla, která dnes vlastní státní instituce, jednak požádat o restituci zemědělského majetku včetně půdy do 30. června 2001. Lhůta pro nárokování uměleckých předmětů byla stanovená do 31. prosince 2006.169

169

I tento zákon má svou mediálně vděčnou kauzu, což je restituce vily Tugendhat architekta Ludwiga Miese van der Roheho, která byla zapsána na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Potomci manželů Tugendhatových požádali město Brno a ministerstvo kultury o navrácení vily, kterou židovská rodina opustila před válkou v roce 1938. Město obdrželo žádost o bezúplatný převod vily jako uměleckého díla podle zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holokaustem. Podle brněnských radních však nemůže město vilu Tugendhat vydat. Nejsou prý splněny základní právní

59

3.3.3.1. Spor o katedrálu mezi státem a církví

V této kapitole bych se chtěla zabývat soudním sporem o určení vlastnictví ke katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha170 na Pražském hradě. Jedná se o spor velice neobvyklý, je pravděpodobně jediným svého druhu v celé Evropě a trvá již více než 13 let. Pro církev je katedrála Boží svatyní, toto bylo také jejím původním určením, neboť kvůli tomu byla katedrála postavena. Pro stát a většinové veřejné mínění je symbolem české státnosti. Je to paradoxní, že nejateističtější evropský národ má za jeden z hlavních národních symbolů katedrálu, ale je to tak. Teoreticky by se oba názory nemusely vylučovat, ale prakticky teď stojí proti sobě a vedly až k soudnímu sporu. Nejdříve zopakuji zjednodušený chronologický vývoj tohoto sporu a pak se zamyslím nad argumentací obou stran. Nakonec se pokusím zasadit tuto kauzu do širšího kontextu vztahu mezi církví a státem na našem území. Soudní spory o vlastnictví katedrály a přilehlých nemovitostí171 trvají již bezmála 14 let. Spor začal na konci roku 1992, kdy Náboženská matice podala určovací žalobu na Kancelář prezidenta republiky172. V průběhu dlouhého soudního sporu došlo ke změnám na obou proti sobě stojících stranách. Podstatné je, že při vynesení rozsudku soudu první instance byla žalujícím Metropolitní kapitula u Sv. Víta a žalovaným Česká republika – Úřad pro zastupování ve věcech majetkových (ÚZSVM). První rozhodnutí, a to že katedrála patří církvi, padlo v říjnu 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1. Proti rozsudku se ÚZSVM odvolal k městskému soudu. Ten ale v srpnu 2006 rozhodnutí potvrdil. Soudci při rozhodování sporu dospěli k závěru, že církev nikdy vlastníkem být nepřestala a že vlastnictví žádným právním aktem z doby totality na stát nepřešlo. Po tomto rozsudku podal ÚZSVM dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který překvapivě rychle173 začal soudní spor projednávat, na začátku roku 2007 rozhodl ve prospěch ÚZSVM a vrátil spor k novému projednání k obvodnímu soudu. Ten rozhodl v září, že katedrála patří státu. předpoklady - vila není uměleckým dílem a město ji získalo zákonnou cestou. Brněnské zastupitelstvo rozhodlo, že vilu nevydá, potomci manželů Tugendhatových se obrátili na soud. 170 Dále budu používat jen zkráceně výraz katedrála. 171 Součástí sporu byly i domy ve Vikářské ulici, věž Mihulka a také další hradčanský kostel Všech svatých. 172 Jako žalovaní vystupovaly Náboženská matice, Metropolitní kapitula u sv. Víta, Pražská proboštská benefice Metropolitního dómu a Kolegiátní kapitula u Všech svatých; později přistoupily i další dva subjekty, a sice Katolický kostel Všech svatých a Katolický metropolitní kostel sv. Víta. Žalovanými byli jednak Československý stát – Kancelář prezidenta republiky, jednak Správa Pražského Hradu. 173 Kardinál Vlk se ve svém stanovisku předneseném na jednání o katedrále zveřejněném na www.apha.cz se nad touto rychlostí velice podivuje, poukazuje na to, že v témže roce nebylo Nejvyšším soudem pro zaneprázdněnost vyřízeno 2200 sporů, zároveň také kritizuje, že případ si přidělil soudce s komunistickou minulostí JUDr. František Ištvánek.

60

Jaká byla právní argumentace žalující a žalované strany v právním sporu? Církev se rozhodla podat žalobu v roce 1992, kdy se domnívala, že jsou všechny jiné možnosti (zejména restituce) vyčerpány. Jednalo se o občanskoprávní žalobu na určení vlastnického práva. Žalující strana vycházela z toho, že jí byla katedrála v roce 1954 odebrána protiprávním aktem. Byla totiž vyvlastněna stručným vládním nařízením nenápadného názvu: „o chráněné oblasti Pražského hradu“ z roku 1954, resp. rozhodnutím odboru pro výstavbu tehdejšího Ústředního národního výboru hl. m. Prahy z února 1956, které se ovšem o toto vládní nařízení opíralo. V § 1 vládního nařízení se uvádí: „Pražský hrad, sídlo presidenta republiky Československé a významná historická památka, náleží všemu československému lidu (…)“. Na základě tohoto rozhodnutí bylo vlastnictví zapsáno do pozemkových knih. Toto vládní nařízení však trpělo několika materiálními i formálními vadami. Podle A. I. Hrdiny, předního českého odborníka na církevní právo,174 to byly zejména tři hlavní nesrovnalosti: „Bylo vydáno na základě výslovného zmocnění uvedeného v zákoně o státním plánu rozvoje národního hospodářství na rok 1954, avšak obsahově s tímto zákonem nijak nesouviselo, za nový právní subjekt označil „všechen československý lid“, který ovšem subjektivitu postrádá a nakonec z vládního nařízení nelze vyčíst, že by došlo k přechodu vlastnického práva.“175 Soudci při rozhodování sporu u obvodního i posléze městského soudu dospěli k závěru, že církev nikdy vlastníkem být nepřestala, a že vlastnictví žádným právním aktem z doby totality na stát nepřešlo. Odpůrce (ÚZSMV) podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Jeho argumentace byla následující. Nejvyšší soud namítal, že soud nižší instance věc naprosto nesprávně právně posoudil a že vlastnictví na stát přešlo. Argumentoval také, že se měla církev svého vlastnictví domáhat dříve (sic!). Dále pravil, že: „Zásadní právní význam spatřuje zejména v jednoznačném a zjevném překročení soudní pravomoci soudy obou stupňů a v jejich osvojení si pravomoci zákonodárné, což jednak plyne z bezdůvodného zpochybnění kontinuity právního řádu ve formě neuznání zákonodárné právní normy a také popřením ústavního systému České republiky retroaktivním „zrušením“ účinnosti právní normy, čímž ve svém důsledku mělo dojít k založení právní nejistoty žalované.“176 Odvolacímu soudu žalovaná strana dále vytýká, že svým rozhodnutím popřel právní názor Ústavního soudu vyjádřený v rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 22. dubna 1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/1998, ve kterém Ústavní soud odmítl návrh skupiny 44 poslanců na zrušení – vedle

174

Viz Hrdina, A.,I.: Kauza katedrála. In: Revue církevního práva 3/06 Tamtéž, str. 206. 176 Rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 3318/2006. 175

61

dalších právních předpisů – také vládního nařízení č. 55/1954 Sb., tedy přesně toho nařízení, kterým byla katedrála církvi odňata.177 Nejvyšší soud vytkl městskému soudu, že uznal platnost vládního nařízení, jímž vláda prohlásila Pražský hrad za historickou památku náležející všemu československému lidu, zároveň ale popřel její účinky kvůli právní nejednoznačnosti. "Předmětné nemovitosti včetně chrámu sv. Víta byly uvedenou právní normou nezpochybnitelně převedeny na stát a soudy nemohou popírat faktický i právní účinek takové právní normy," uvádí se v odůvodnění Nejvyššího soudu. ÚZSVM od počátku také argumentoval tím, že soud se neměl žalobou církve vůbec zabývat. Církev totiž na stát podala určovací, nikoli restituční žalobu. Nejvyšší soud dnes de facto této námitce vyhověl, když konstatoval, že určovací žaloba je "příliš křehkým prostředkem na ochranu takového vlastnického práva, jež bylo již před desítkami let odňato původním vlastníkům státní žalovanou mocí.“178 Rozsudek byl uzavřen tvrzením, že: "Stát aspirující na vládu práva musí napravovat své protiústavní a protiprávní akty vlastní mocensky neblahé minulosti legislativním prostředkem procesu nápravy, a to restitucemi."179 Nyní se dostávám k zásadnímu problému celého sporu. Církev se rozhodla řešit spor o vlastnictví katedrály soudní cestou, protože ta legislativní se ukázala být neprůchodná. A výsledkem soudního procesu je tvrzení, že pouze legislativní cesta je správná! Soudní rozhodnutí navíc komplikuje církvím jakékoliv další dovolání se práva soudní cestou, pokud se z něj stane precedens. Dle A. I. Hrdiny už je tento precedens nastaven, když v polovině devadesátých let dospěl jeden ze senátů Nejvyššího soudu – odvolávaje se na vztah obecného a zvláštního – k právnímu názoru, že totiž církve se po vydání zákona č. 298/1990 Sb. (ve znění zákona č. 338/1991 Sb.), jímž byly řeholním společnostem vráceny některé nemovitosti, nemohou podle obecných právních předpisů (tedy cestou občanskoprávních žalob) domáhat jiného majetku, který jim byl v minulosti protiprávně odňat, a jsou nuceny čekat na vydání zvláštního (tj. restitučního) zákona; a takový doposud nebyl vydán.180 Zatím s posledním návrhem na vyřešení situace okolo katedrály přišel exprezident Václav Havel, který navrhuje katedrálu i s pozemky převést na obecně prospěšnou společnost katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Ta by vlastnila majetek, který ke katedrále patří, společnost by řídila desetičlenná správní rada, pět politiků a pět církevních 177

Tamtéž. Rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 3318/2006. 179 Tamtéž. 180 Hrdina, J.,I.: Kauza katedrála. In: Revue církevního práva 3/06, str. 210. 178

62

představitelů. Podle jeho slov by český národ zastupovali prezident, premiér, šéfové obou komor parlamentu a pražský primátor, zájmy církevní pak kardinál, dva biskupové podle jeho výběru, kapitulní vikář a předseda ekumenické rady církví, provoz společnosti katedrála by byl financován státem. Kauza katedrála je tedy jen dalším případem toho, v jakém stavu jsou vzájemné vztahy církve a státu. Ze soudního sporu se stalo politikum. Medializovaný pokřik, který celou kauzu doprovází,181 je jen smutným doprovodem celé kauzy. Obě strany se chtěly o katedrálu soudit všemi možnými prostředky, je tudíž velice pravděpodobné, že celý spor bude trvat ještě několik let a skončí u Evropského soudního dvora. Nedomnívám se totiž, že se soudící se strany někdy dohodnou na nějakém kompromisu, co se týče vlastnictví katedrály.182 Osobní antipatie současného kardinála na jedné straně a prezidenta České republiky na druhé straně to podle mého názoru nedovolí. Politici hodlají této soudní při jen přihlížet, žádný zákon o katedrále se nechystá. Shodli se na tom jak současný ministr kultury Jehlička, tak bývalý (a stínový) ministr Jandák. Na závěr odpovím na otázku, čí je tedy katedrála, slovy předního českého odborníka na církevní právo, již citovaného A. I. Hrdiny. Původní vlastnické kostely183 v průběhu věků se právně osamostatnily (získaly právní subjektivitu). Církev tyto právnické osoby pouze spravovala. Na poněkud žižkovsky znějící otázku „čí je katedrála?“ bylo tedy možno po pravdě odpovědět, že sebe samé. A tak tomu bylo až do roku 1954; v evidenci nemovitostí byla do té doby zapsána jako „Katolický metropolitní kostel sv. Víta“.“184

3.3.4 Společenské instituce s církevní působností

Společenské instituce s církevní působností jsou různé společenské instituce, ve kterých církve provozují duchovní péči. Jedná se buď o zařízení, která církve zakládají, zejména školy a nemocnice, nebo o již fungující státní instituce, kde církve tradičně 181

Zejména po dvou soudních rozhodnutí ve prospěch církve byla media plná výkřiků o majetkuchtivé církvi a okradeném českém lidu. 182 Jediná dohoda o katedrále se týká "technických záležitostí" ohledně jejího provozu. Současná dohoda z 24.1.2008 o užívání chrámu sv. Víta jakožto kostela farního, metropolitního a biskupského, umožňuje kapitule užívat katedrálu k bohoslužebným účelům a vymezuje nutnost souhlasu kapituly s každým liturgickým provozem. Kapitula má také právo vykonávat dohled nad návštěvnickým provozem zejména z hlediska zajištění důstojnosti v katedrále jako sakrálním prostoru. Správa Pražského hradu se zavazuje zajistit ostrahu vybavení chrámu a uměleckých liturgických předmětů, které jsou majetkem kapituly. Stát bude provádět údržbu a opravu movitého majetku kapituly, které jsou k dispozici pro prohlídky. 183 Kostely založené světskou vrchností a jí de facto podřízené. 184 Hrdina, J.,I.: Kauza katedrála. In: Revue církevního práva 3/06, str. 205.

63

působí. Jedná se o duchovní péči ve veřejných zařízeních jako jsou nemocnice, různá sociální zařízení, vězení a armáda, což je potřebné a běžné ve všech amerických a evropských zemích. Nejde jen o členy církví a náboženských společností, kteří zde potřebují duchovní péči, ale i často o osoby nevěřící, hledající a trpící. Pověřené osoby ze strany církví totiž neplní jen náboženské úkoly, ale jejich působnost je mnohem širší. Je možno říct, že duchovní péče ve vězení a v armádě je u nás celkem uspokojivě vyřešena a upravena moderními dohodami, zatímco duchovní péče v nemocnicích a ústavech na svou zákonnou úpravu ještě čeká. Mezi jmenované společenské instituce patří i školy. Církve školy zakládají, ve školství působí i některé církevní řády, které mají vzdělávací a výchovnou činnost jako jedno ze svých poslání. V této kapitole tak kromě duchovní péče ve vězení, armádě, nemocnicích a ústavech proberu problematiku církevních školních zařízení různé úrovně a také výuku náboženství ve státních školách.

3.3.4.1 Duchovní péče ve vězení podle Dohody o vězeňské službě

"Vězeňská duchovní péče má v naší zemi ve srovnání s vojenskou rozsáhlejší předpoklady rychle se rozvinout a nabýt charakteru duchovní péče na světové úrovni. Důvod je nasnadě: duchovní a laičtí pracovníci jednotlivých církví mají s vězeňstvím dost osobních zkušeností."185 Možnost vězeňské duchovní správy přinesla až novela zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, uveřejněná ve Sbírce zákonů pod č. 179/1990. Tato novela upravila účast církevních organizací na nápravě odsouzených. Další zákonnou úpravou jsou dvě Dohody o duchovní službě186. Dohoda o duchovní službě ze 7. ledna 1994 a Dohoda o duchovní péči z 28. června 1999, která zrušila platnost předchozí dohody a je zrušitelná pouze z vážných důvodů. Obě dohody uzavřely Vězeňská služba České republiky, Ekumenická rada církví České republiky a Česká biskupská konference. Řízení duchovní služby zajišťují dva orgány: občanské sdružení Vězeňská duchovenská péče a Vězeňská duchovenská služba působící při Generálním ředitelství vězeňské služby ČR. Podle Dohody o duchovní péči z roku 1999 pověřené osoby do věznice docházejí v rámci dobrovolného poskytování duchovní služby církvemi a náboženskými společnostmi

185 186

Tretera, J.R., Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 138 obě dohody lze na http://spcp.prf.cuni.cz/

64

nebo ve věznici působí na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (čl.2). V článku 5 dohoda definuje poskytování duchovní služby jako: konání

bohoslužeb,

provádění individuálních rozhovorů, pastoračních návštěv a umožňování individuálních přístupů k náboženským úkonům, vedení biblických hodin, zajišťování duchovní a náboženské literatury, provádění přednášek a besed (hudebních koncertů), podílení se na uplatňování zvláštních výchovných postupů, podílení se na přípravě odsouzených k propuštění na svobodu a na sociální práci s odsouzenými a přispívaní dalšími vhodnými formami k dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody. Duchovní osoba plní tedy funkci nejen náboženskou, ale i sociální a penologickou. Pověřená osoba působí ve věznici často neformálně a je více než vhodné, aby mezi ní a vězni vznikal upřímný vztah. Duchovní osoba také působí jako zprostředkovatel mezi vězni a správou věznice. Pověřené osoby mají samozřejmě právo vstupu do věznice, podílet se na nápravě odsouzeného, dostávat informace o stavu a chování vězňů a přinášet do věznice náležitosti potřebné pro výkon náboženských úkonů. V příloze Dohody je seznam církví a náboženských společností, které se na péči podílejí, přidružené církve a pozorovatelé České ekumenické rady. Duchovní péče ve věznicích je v České republice dobře rozvinuta a právně upravena tak, že to vyhovuje obou stranám. Je třeba také zmínit, že do věznic docházejí i různé skupiny dobrovolníků (náboženského i nenáboženského zaměření), které velmi často pomáhají vězňům bez rodiny a podporují je po propuštění.187

3.3.4.2 Duchovní péče v armádě podle Dohody o spolupráci s Ministerstvem obrany

Duchovní péče v armádě existuje oficiálně až od 3. června 1998, kdy byla podepsána smlouva mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí a dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem obrany ČR, Ekumenickou radou církví v ČR a Českou biskupskou konferencí o duchovní službě v resortu Ministerstva obrany. Ministr obrany poté vydal rozkaz k realizaci těchto smluv.188 Předtím pouze docházeli místní faráři v posádkových místech do kasáren a jistý počet věřících působil v humanitární službě české armády, což nebylo uspokojující. Následná dohoda byla výsledkem dvouletého působení duchovních v armádě. První tři vojenští duchovní působili od roku 1996 do roku 1998 postupně za sebou v českém kontingentu mise IFOR a SFOR na základě předcházející ústní dohody mezi představiteli resortu a představiteli církví. Dohoda je výsledkem kompromisu 187 188

Tretera, J.R., Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 141 dohody a rozkaz lze nalézt na http://spcp.prf.cuni.cz/ v sekci dokumenty

65

mezi silně ateistickou českou armádou a křesťanskými církvemi a stojí na devíti základních principech189. Všichni vojenští kaplani v armádě působí jako společní zástupci všech církví - tedy ekumenicky, zpravidla na čtyři roky a primárně nemisijně (pouze v případě, kdy o to příslušníci ozbrojených sil projeví zájem). Armáda České republiky respektuje zachovávání zpovědního tajemství. Struktura duchovní služby se buduje postupně. Dle dohody bude počet vojenských duchovních vzrůstat až do roku 2008, kdy by měl dosáhnout plného počtu 25 duchovních. Tito duchovní také úzce spolupracují s psychologickou službou AČR, zříkají se práva nosit a používat osobní zbraň, jsou přímo podřízeni veliteli a mají stejné podmínky s ostatními důstojníky (působí zpravidla v hodnosti nadporučíka nebo kapitána). V Dohodě jsou dále stanovena kritéria výběru duchovních pro službu vojenského kaplana. V současné době je hlavním kaplanem duchovní Československé církve husitské Jan Kozler, který koncem září 2006 v této funkci nahradil katolického kněze Tomáše Holuba, který byl prvním vojenským kaplanem u nás a průkopníkem duchovní služby v armádě. Kromě těchto dvou v armádě působí dva kaplani velitelství, sedm kaplanů brigád, šest kaplanů institucí AČR a MO a dva kaplani Vojenské policie a Hradní stráže. Navíc ještě v záloze funguje dalších sedm kaplanů (jako záložních vojenských kaplanů a kaplanů aktivních záloh). Nejvíce kaplanů je katolických kněží (18), následují duchovní Československé evangelické církve bratrské (4), dále pak dva duchovní z Československé církve husitské a po jednom zástupci z Církve bratrské a z církve Adventistů sedmého dne. Duchovní péče v armádě je u nás na dobré úrovni, srovnatelné se západoevropskými zeměmi, což je patrné i z Dohody, která je kvalitním právním dokumentem.

3.3.4.3 Duchovní péče v nemocnicích a ústavech

Duchovní péče v nemocnicích a sociálních ústavech je na základě ústavních a zákonných předpisů České republiky povolena. Jedná se samozřejmě i o ústavy a nemocnice, jež nejsou ve vlastnictví církví, chybí však přesné právní normy, které by přesně vymezily, jak může být toto právo uplatňováno, kdy může být pracovník duchovní služby do nemocnice či sociálního ústavu vpuštěn. Proto vždy záleží na rozhodnutí a toleranci ze strany rozhodujících pracovníků. Je tedy žádoucí, aby byly přijaty vhodné zákony, které by tento stav změnily.

189

Tretera, J.R., Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 136

66

V nemocnicích a zařízeních založených církevními právnickými osobami samozřejmě s duchovní péčí problém není. Taková nemocnice je však v České republice jediná, jedná se o nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Co se jiných zařízení týče, v České republice úspěšně funguje již více než deset hospiců zřízených církevní právnickou osobou a jedná se o první zařízení podobného druhu v České republice.

3.3.4.4. Církevní školství a výuka náboženství na státních školách

Ústavy v rámci systému škol v České republice mohou mít různé zřizovatele. Rozeznáváme školy zřizované obcemi nebo kraji, ve velmi malém množství školy zřizované státem, školy zřizované církevními institucemi (diecézemi, řády, ústředími církví, farnostmi) a soukromé školy (zřizované soukromou fyzickou nebo právnickou osobou, které mohou být založené i na světovém názoru nebo náboženské víře).190 Církevní školy a školy náboženských společností začaly v České republice znovu vznikat od podzimu 1990. Podnět k tomu dala novela školského zákona č. 29/1984 Sb. Již tento zákon o soustavě základních, středních a vyšších odborných škol upravoval vznik a právní postavení církevních škol. Jsou zde uvedeny druhy církevních škol, kterým je dána právní autonomie, je však jasné, že církevní školy stejně v 80. letech vznikat nemohly, ač to bylo "právně" teoreticky možné. Církevní školství bylo obnoveno a upraveno společnou vyhláškou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky a Ministerstvem zdravotnictví České republiky č. 452/1991 Sb. z 30. 9. 1991 o zřizování a činnosti církevních škol a škol náboženských společností, v platném znění. Vyhláška obsahuje pravidla zřizování církevních škol, stanovení jejich názvu, zajišťování plnění povinné školní docházky v církevních školách a klasifikace. Církve mohou zřizovat i mateřské školy, jejich právní postavení upravuje zákon č. 76/1978 ve znění pozdějších předpisů.191 Církevní školky jsou zcela financovány státem a je jich na našem území podle Rejstříku škol a školských zařízení v současné době 27.192 Vzdělání na církevních školách, které nejsou školami soukromými, je rovnocenné vzdělání na školách zřizovaných obcemi, krajem nebo státem a církevní školy dostávají 190

Tretera, J.R., Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 92 - 95 Tretera, J.R., Stát a církve v Ceské republice, Kostelní Vydří 2002, str. 93 - 94 192 Největším zřizovatelem je katolická církev (buď biskupství, arcibiskupství nebo častěji kongregace a řády), která jich provozuje 15, Českobratrská církev evangelická zřídila 5 školek, Slezská církev augsburského vyznání 3 školky, Jednota bratrská (!) dvě školky , Československá církev husitská a židovské obce po jedné. 191

67

finanční příspěvky ve stejné výši jako ostatní školy. Finanční prostředky přiděluje Ministerstvo školství. Pokrývají mzdy, odvody zdravotního a sociálního pojištění, provozní náklady (včetně nájemného za užívání budovy - i když církevní školy často využívají vlastní budovy) a investice. Ministerstvo školství také kontroluje využití těchto finančních prostředků. Ve skutečnosti však finanční prostředky od státu nestačí a některé náklady jsou dopláceny obcemi a církvemi. Studenti jsou do církevních škol přijímáni na základě přijímacích zkoušek, nikoliv na základě náboženského přesvědčení. Učitelé církevních škol mohou být bez vyznání nebo mohou být členy jiné církve nebo náboženské společnosti. Toto uspořádání se zdá vhodné pro velmi sekularizované české prostředí. Církevní školy získaly v české společnosti velkou popularitu. V současné době existuje v České republice 37 základních škol193, 40 středních škol194 a 14 vyšších odborných škol195, které mají jako zřizovatele církev nebo náboženskou společnost. Církevní školství se netýká jen předškolních zařízení, základních a středních škol. Dosavadní české zákonodárství však neumožňuje vznik církevních univerzit. Nový zákon o vysokých školách196 však nevylučuje, aby církev nebo náboženská společnost byla zřizovatelem soukromé vysoké školy nebo jednotlivé fakulty. Tato možnost, která byla církvím dána od data účinnosti tohoto ustanovení, tj. od 1.1. 1999, nebyla dosud žádnou církví využita.197 Teologie je v České republice tedy vyučována na vysokých školách zřízených státem. Můžeme je rozdělit do tří skupin. Za prvé to jsou samostatné teologické fakulty řízené státem, za druhé teologické fakulty v rámci univerzit a za třetí bohoslovecké semináře zřizované církvemi.198 Do první skupiny patřila Cyrilo-Metodějská fakulta bohoslovecká v Olomouci, založená jezuity v roce 1573, byla v roce 1990 začleněna jako Cyrilometodějská teologická fakulta do Palackého univerzity a přestala být tudíž samostatná. Podobný osud postihl Husovu československou fakultu bohosloveckou v Praze a Komenského evangelickou fakultu bohosloveckou. Obě tyto fakulty byly v roce 1990 na základě zákona č. 163/1990 začleněny do Univerzity Karlovy - první jako Husitská teologická fakulta, druhá jako Evangelická teologická fakulta. V současné době tedy není v České republice 193

Katolická církev zřídila 20 škol, ČCE 9 škol, JB 2 školy, SCAV 3 školy, ČSCH 2 školy a ŽO 2 školy. Katolická církev zřídila 32 škol, ČCE 5 škol, SCAV 1 školu, ČSCH 1 školu, ŽO 1 školu . 195 Katolická církev zřídila 6 škol, ČCE 3 školy, ČSCH 1 školu , Bratrská jednota baptistů 1 školu., Církev adventistů sedmého dne 1 školu, Apoštolská církev 1 školu. 196 Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 197 Tretera, J.R., Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 100 198 Tretera, J.R., Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 96 194

68

žádná samostatná teologická fakulta. Do druhé skupiny nyní patří již zmíněné tři fakulty, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy a v roce 1991 nově vzniklá Teologická fakulta Jihočeské univerzity. Třetí skupina - bohoslovecké semináře zřizované církvemi existovaly na našem území až do roku 1950, kdy byly vládním nařízením č. 112/1950 zlikvidovány a po roce 1990 nebyly už obnoveny, pouze v Litoměřicích a Olomouci byl zřízen Teologický konvikt, sloužící pro jednoletou přípravu budoucích kandidátů katolického kněžství.199 Některé protestantské denominace zřídily své vlastní vyšší teologické školy: jde o Evangelikální teologický seminář církve bratrské v Praze, Vyšší odbornou školu misijní a teologickou Církve apoštolské v Kolíně, Vyšší odbornou školu sociální a teologickou Bratrské jednoty baptistů v Olomouci a o Teologický seminář Církve adventistů sedmého dne v Sázavě.200

Co se výuky náboženství na státních školách týče, možnost vyučování dětí a mládeže základům

náboženství

patří

k

základním

projevům

náboženské

svobody.

V

Československu byla ještě na počátku padesátých let náboženská výchova klasifikovaným předmětem, který byl povinný pro členy církví. Tento stav trval do roku 1953, kdy přestala být výuka náboženství klasifikována a byla "učiněna dobrovolnou". Ve skutečnosti to však znamenalo neustálou šikanu dětí, které na náboženství chodily a jejich rodičů, kteří na výuku náboženství své děti přihlásili. Tento stav, pro výuku náboženství krajně nepříznivý, trval až do převratu 1989, s krátkou přestávkou ve školním roce 1968/1969, kdy se nakrátko zmírnil.201 Právo na výuku náboženství na státních školách stanovuje článek 16 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod, který praví, že zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. Zákony upravující výuku náboženství jsou především: školský zákon č. 29/1984 Sb., zákon č. 308/1991 Sb. (zákon o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností) a Pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR k náboženské výchově v základních, středních a speciálních školách č. 36 318/97-22-23, vydaný 27. 4. 1998. Podle těchto zákonů mají církve právo vyučovat náboženství na všech státních školách jako nepovinný předmět. Učitel musí mít doporučení církve a má nárok na plat od školy 199

více viz Boháč, Z.: Atlas církevních dějin českých zemí 1918 - 1999, str. 33 + mapa 39, Kostelní Vydří 1999 200 Tretera, J.R., Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 100 201 Tamtéž, str. 101.

69

může být placen jako ostatní učitelé v případě uzavření pracovního poměru, nebo po dohodě se zaměstnavatelem, v případě práce mimo pracovní poměr. Církev organizuje přihlašování žáků k náboženství ve spolupráci s ředitelem školy202, pověřuje svého zástupce k výuce náboženství a určuje její obsah. Náboženství není klasifikovaným předmětem, na vysvědčení se uvede formulace "účastnil se". Tato ustanovení se nevztahují na školy církevní ani na školy soukromé. Na církevních školách je výuka náboženství zpravidla výběrovým předmětem. Alternativním předmětem je etika. Zákonní zástupci žáka a od dovršení 15. roku si žák sám volí mezi náboženstvím a etikou. Soukromé školy mají naprostou volnost při volbě výuky náboženství. Mohou ho dokonce zcela vyloučit.203

3.3.5 Vyjednávání o podobě mezistátní smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem

Apoštolský stolec (Sedes Apostolica) zvaný též Svatý stolec (Sancta Sedes)

je

označení pro papežství jako instituci. Podle Kodexu kanonického práva zahrnuje tento termín zpravidla nejen papeže, ale též státní sekretariát, Radu pro veřejné záležitosti Církve a ostatní složky Římské kurie.204 Apoštolský stolec (AS) je originálním subjektem mezinárodního práva uznávaným naprostou většinou států. Je jím přinejmenším na základě vydržení tohoto práva jeho užíváním po staletí. Ne všechny státy, udržující diplomatické styky s AS (jichž je přes 170), mají s ním uzavřenu jednu nebo několik mezinárodních smluv. Záleží na právní tradici převládající v určitých geografických oblastech. Smlouvy s AS uzavírají především románské státy západní Evropy a uzavřely je také téměř všechny státy středozápadní a středovýchodní Evropy, většina zemí latinskoamerických, několik subjektů afrických a asijských.205 V našem středoevropském prostoru je uzavírání takových smluv několikasetletou tradicí, proto je absence takové smlouvy chápána jako výraz nedokončené regulace vztahu státu s katolickou církví.206 Česká republika však smlouvu s AS uzavřenou stále nemá. Jak je to možné? 202

Ředitel školy má podle zákona vytvářet vhodné podmínky pro uskutečňování výuky náboženství v učebních prostorách školy. Většinou závisí pouze na něm, jak škola bude nebo nebude podporovat (i finančně) výuku náboženství a co si on představuje pod pojmem "vhodné podmínky". 203 Tretera, J.R.: Church autonomy in the Czech Republic, in: Robbers, G. (ed.), Church autonomy, A Comparative Survey, Frankfurt a/M. 2001, str. 640 204 Kolář, P.: Jurisdikční moc v církvi - systém a struktura materiálů přijímaných Svatým stolcem a Římskou kurií, Informační studie č. 1.117, Parlamentní institut 1999, str. 13 205 Tretera, J.,R.,: K problematice mezinárodních smluv mezi Apoštolským stolcem a ostatními státy, in: Revue církevního práva 2/2003. str. 5 206 Němec, D. : Typologické řazení smluv mezi Apoštolským stolcem na jedné straně, Slovenskou republikou (r. 2000) a Českou republikou (r. 2002) na straně druhé, in: Revue pro kanonické právo 2/03, str. 18

70

Diplomatické styky mezi AS a Českou republikou byly navázány hned po revoluci v roce 1989. První jednání mezi federální vládou a AS probíhalo 18. – 20. prosince 1989. Při tomto jednání bylo konstatováno, že Modus vivendi207 z roku 1928 je považován za „překonaný“, a to podle zásady mezinárodního práva o zániku platnosti smlouvy při podstatné změně okolností (clausula rebus sic stantibus). V dubnu 1990 papež Jan Pavel II. navštívil na pozvání prezidenta republiky ČSFR a v červnu 1990 byl obnoven diplomatický styk mezi československým státem a AS na úrovni nunciatury a velvyslanectví.208 Česká republika však začala připravovat smlouvu až o několik let později, po vyprchání počátečního nadšení, kdy se politická reprezentace hlásila k svatováclavské tradici209, začala otázka řešení vztahu s AS (a tedy s katolickou církví) rozdělovat politické spektrum a chyběla politická vůle. Všechny vládní koalice měly řešit tento vztah, ale pokaždé to kvůli některé ze stran ztroskotalo. Příprava smlouvy teprve pozvolna začíná r. 1997, kdy papež Jan Pavel II. při své návštěvě ČR nabídl vládě vytvoření smíšené komise k potřebnému řešení problémů ve vztahu ČR a katolické církve na mezinárodní úrovni, což pak státní sekretář kardinál Angelo Sodano formuloval ve svém dopise předsedovi vlády ČR Václavu Klausovi dne 3. dubna 1997. Ten však poslal odpověď až v listopadu 1997 krátce před svou demisí – bylo tu vyjádřeno přesvědčení, že nejprve je třeba jednat vnitrostátně, pak teprve na mezinárodní rovině. Po vzniku nové (úřednické) vlády byla 6. dubna 1998 zaslána nová odpověď, která nebyla AS shledána uspokojivou; více se však za této vlády nedojednalo.210 Po vzniku menšinové vlády sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana se o vzniku smíšené komise dále jednalo, a to v kontextu přípravy nové legislativy ohledně církví a náboženských společností.211 Jednání o zřízení této komise probíhala mezi vládou ČR a zástupci AS od dubna 2000. Vedla k vytvoření smíšené komise, jejímiž vedoucími byli za ČR náměstek ministra zahraničí Martin Palouš a za AS apoštolský nuncius (do r. 2001 Giovanni Coppa, od r. 2001 Erwin Josef Ender). Jednání vedla k vypracování kompromisního znění smlouvy, vyvrcholila technickou parafou, schválením ve vládě ČR těsně před parlamentními volbami r. 2002 a podepsáním smlouvy dne 25. července 2002; 207

smlouva s Apoštolským stolecem z roku 1928 Tretera, J., R.: Postavení církví a náboženských společností v právním řádu České republiky, in: Revue pro církevní právo, 3/98 209 Jakoby do vínku nového státu řekl Václav Klaus dne 26. září 1992 v projevu na Budči několik slov k jeho tradicím: „Svatováclavská tradice je úhelným kamenem naší státní a národní existence a zároveň nejvýmluvnějším svědectvím naší příslušnosti k evropské kultuře, k evropské civilizaci“ (Český deník). 210 Přehled jednání mezi státem a církví v letech 1990 - 2000, Sekretariát české biskupské konference, Praha 2001, str. 10 - 11 211 tamtéž, str. 21 208

71

signatáři byli za AS apoštolský nuncius v ČR Erwin Josef Ender, za ČR nový ministr zahraničí Cyril Svoboda. Poslanecká sněmovna však odmítla 21. 5. 2003 vyslovit souhlas s ratifikací této smlouvy. Ze 177 přítomných poslanců bylo pro zamítnutí této smlouvy 110, proti 36 a hlasování se zdrželo 30 poslanců. Nejvíce hlasů pro zamítnutí bylo z ODS (44) a KSČM (38) a také z ČSSD (28). Údajně nejvíce vadila otázka církevních sňatků, závazek vzájemně přijatelného řešení ekonomických a majetkových vztahů a také to, že dohoda bude mít negativní dopady na ostatní církve a náboženské společnosti. Text byl také kritizován, že pouze rekapituluje práva, která už Katolická církev má, a proto není potřeba je znovu opakovat, ale smlouva byla výsledkem různých ústupků, tak je zcela logické, že má obecný charakter. Velmi kritický byl zejména prezident Václav Klaus, který zaslal zamítavý dopis ministru zahraničí Svobodovi se svými výhradami. V dopise kritizuje téměř všechny články počínaje Preambulí, článkem 17 (z celkových 20) konče. „Nemyslím si, že je správné uvádět v Preambuli, že vycházíme ze staleté tradice společných dějin českého státu a katolické církve, protože to neodůvodněně symetrizuje český stát a Svatý stolec. Společné dějiny jsme neměli, dalo by se snad říct, že v dějinách současně existovaly i český stát i katolická církev. Hledání umělé kauzality či podmíněnosti je výraznou extenzí rozumného vidění této věci."212 Články 6 – 11 považuje prezident za zbytečné. Celkově smlouvu považuje za jednostrannou a zbytečnou, protože „(...) v textu této smlouvy je však pouze výčet toho, co Česká republika jako suverénní stát poskytuje Svatému stolici, zatímco Česká republika od Svaté stolice nic nežádá, nic nedostává. (...)"213 AS byl s textem spokojený a nechtěl ho měnit. K zamítnutí ratifikace smlouvy se nevyjádřil, pouze odvolal apoštolského nuncia Erwina Josefa Endera a na jeho místo poslala nuncia z Belize Mons. Diega Causera, což v diplomatické řeči mluví samo za sebe. Je sice pravda, že v nekonfesních státech platí paritní princip, tj. zásada rovného přístupu státu ke všem státem uznaných církvím, ani dříve v takových státech smlouvy s AS nepřinášely znevýhodnění ostatních církví a náboženských společností, ale bylo tomu naopak: ta práva, která z mezinárodní smlouvy byla zaručena Katolické církvi, svědčila také ve prospěch ostatních církví a náboženských společností a musela jim být přiznána.214 Navíc smlouva nemá v úmyslu zajistit privilegované postavení římskokatolické církvi ve 212

Dopis prezidenta republiky ministru zahraničí ke smlouvě s Vatikánem, in: Loužek, M. (ed.): Vztah církví a státu, Praha 2004 213 tamtéž. 214 Tretera, J.,R.,: K problematice mezinárodních smluv mezi Apoštolským stolcem a ostatními státy, in: Revue církevního práva 2/2003. str. 8

72

společnosti, ani vůči ostatním křesťanským církvím a náboženským společnostem, pouze respektuje mezinárodní charakter této církve. Samotný text smlouvy215 ve svých 21 článcích obsahuje především zásady budoucích závazků ( např. čl. 17 obsahuje závazek státu usilovat způsobem co nejrychlejším a pro obě strany přijatelným o dořešení otázek týkajících se majetku Katolické církve). Což bylo velice důležité, protože to dává mnohem větší právní garanci pro vyřešení této ožehavé otázky. Čl. 3 odst. 2 obsahuje standardní garanci AS ohledně souladu hranic diecézí, apoštolských administratur, eparchií a exarchátů se státními hranicemi ČR; čl. 12 obsahuje závazek státu podporovat Katolickou církev v její péči o kulturní památky, málokdy (jako v čl. 11 pojednávajícím o církevním školství a výuce náboženství) přináší podrobnější konkrétní dojednání. Lze tedy konstatovat, že i v ČR jde návrh smlouvy typu základní smlouvy směřující ke kooperačnímu modelu vztahů stát – Katolická církev.216 Je velká škoda, že nedošlo k přijetí této smlouvy. „Samotná ratifikace smlouvy se Svatým stolcem by se mohla stát podnětem k dalšímu rozvoji smluvního práva mezi státem a církvemi. Lze totiž předpokládat, že by vyvolala u nekatolických církví zájem o smlouvy obdobného rozsahu, což ostatně dosvědčuje i vývoj na Slovensku po ratifikaci Základní smlouvy mezi Svatým stolcem a Slovenskou republikou."217 Smlouva mohla nastartovat konečné řešení dosud nevyřešených otázek ohledně financování a restitucí, a proces demokratické a duchovní obnovy, zahájený listopadem 1989, mohl dostat i svůj finálně právní rozměr. Zatím však chybí dostatečná politická vůle k řešení všech otázek vztahu církve a státu, a tudíž i k přijetí smlouvy s Apoštolským stolcem, která by mohla být právní jistotou pro další vymezování vzájemných vztahů mezi státem a církví.

215

dohodu lze nalézt na http://spcp.prf.cuni.cz/ v sekci dokumenty Němec, D. : Typologické řazení smluv mezi Apoštolským stolcem na jedné straně, Slovenskou republikou (r. 2000) a Českou republikou (r. 2002) na straně druhé, in: Revue pro kanonické právo 2/03, str. 24 217 Přibyl, S.: Vládní návrh smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem, str. 65, in: Loužek, M. (ed.): Vztah církví a státu, Praha 2004 216

73

4. Vhodný model vztahu církví a státu pro ČR

V poslední kapitole se zamyslím nad vhodným modelem vztahu církví a státu pro současnou Českou republiku. Nejprve popíši sociální předpoklady, počty věřících jednotlivých církví a náboženských společností a vývoj české religiozity od roku 1989 do současnosti. V následující podkapitole se zamyslím nad fenoménem českého atheismu nad jeho historickými kořeny a projevy. Dále pojednám o srovnání zájmových skupin a církví podle Petra Fialy, protože kdybych nepovažovala církve a NS za organizace sui generis, nebylo by třeba se komplikovaně zamýšlet nad jejich vztahem ke státu. Poté navrhnu model vztahu církve a státu pro Českou republiku včetně modelu financování a poukáži na problematické oblasti, které je třeba ještě vyřešit. Na závěr provedu prognózu budoucího vývoje.

4.1. Sociální předpoklady pro vztah církve a státu v ČR

„Nejběžnějším sociologickým kritériem religiozity je míra přihlášení k zavedeným náboženským organizacím (církvím) prostřednictvím sčítání lidu nebo rozsáhlých kvantitativních šetření; podle těchto výzkumů je míra religiozity české populace relativně malá, a to i ve srovnání s ostatními západoevropskými zeměmi."218 Od roku 1989 se na našem území konala dvě sčítání obyvatel, která kromě jiného mapovala počty členů jednotlivých církví. Ukazují také k jakým výrazným změnám v počtu věřících došlo. V roce 1991 byl počet věřících nad očekávání vysoký. Souviselo to mj. s již zmiňovaným morálním kreditem církví z období komunistické diktatury, díky kterému došlo k znovuoživení zájmu o náboženství v 80. letech. V roce 1991 se totiž "jen" čtyřicet procent české populace prohlásilo za osoby bez vyznání (označováno jako ateisté). Ke katolické církvi se hlásilo 39 %, na otázku neodpovědělo 16 %, což bývá interpretováno jako inklinace k privatizované religiozitě, což je zjednodušeně řečeno víra mimo církev.219 Podle sčítání obyvatel v březnu 2001 se z celkového počtu 10 292 933 obyvatel prohlásilo za členy některé z církví nebo náboženských společností působících na našem území 31,7

218

Nešpor, Z., R.: Takzvaný český ateismus a jeho sociální a eklesiální dopady, in: Český atheismus: příčiny, klady, zápory, Benešov, 2005 219 Nešpor, Z., R.: Ústřední vývojové tendence současné české religiozity, in Jaká víra? : současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství / Zdeněk R. Nešpor (ed.), Praha 2004, str. 23.

74

%. Bez vyznání bylo 60 %, což je rapidní vzestup. Z těch, kdo své členství v náboženských společenstvích deklarovali, se nejvíce přihlásilo k Římskokatolické církvi 26,8 %. Dále následovali věřící z Českobratrské církve evangelické 1,1 % a Československá církev husitská s 1 %. Na otázku neodpovědělo 8,8 %. Je ještě nutné zmínit, že počty "matrikových" věřících a počty praktikujících věřících se značně liší. Podle výzkumu European Values Study z let 1991 a 1999 navštěvovalo pravidelně jednou týdně bohoslužby 6,3 % (1991) a 5 % (1999).220 Co se nejpočetnější katolické církve týče, Česká biskupská konference realizovala v letech 1999 a 2004 sčítání všech účastníků nedělních bohoslužeb. Celkem bylo sečteno v roce 1999 414 539 účastníků (bez litoměřické diecéze) a v roce 2004 405 446, což je 4,4 % a 4,0 % deklarujících se katolíků.221 Došlo tedy k výrazné proměně religiozity české společnosti. Zájem o církve opadl, počet členů velkých, celonárodních a tradičních církví (katolické i protestantských) výrazně klesl,

očekávání z počátku 90. let se nenaplnila. Církve, a to zejména

nejpočetnější katolická, nedokázaly využít potenciál své popularity a zakrátko o něj přišly. Sociologové vidí v propadu počtu členů jednotlivých církví několik příčin. Šlo o úmrtí starších věřících, lepší informovanost společnosti o církvích a náboženských společnostech a také o spory státu s katolickou církví o majetek a konkordát s Apoštolským stolcem. Počet členů neklesl u všech církví a náboženských společností. Malé křesťanské církve,

spojené

buď

se

sektářským

typem

zbožnosti,

nebo

se

specifickým

tradicionalismem v užívání a interpretaci Bible, rozšířily počet svých věřících. Apoštolská církev se ztrojnásobila, Církev bratrská se více než ztrojnásobila. Náboženská společnost Svědků Jehovových (která se za křesťanskou církev sama považuje) získala oproti roku 1991 60 % nových členů. Je ale nutné zmínit, že dvě výše zmíněné církve jako celek nepředstavují víc než jedno promile populace.222

220

Lužný, D., Navrátilová, J. 2001: Religion and Secularisation in the Czech Republic, Czech Sociological Review, 2001, Vol. 9 (No. 1: 85-98), p. 95. 221 Analýza: Víra deklarovaná vs. realizovaná. Citováno z www, dne 29.2.2008, dostupné na http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku=&artclID=161. 222 Nešpor, Z., R.: Ústřední vývojové tendence současné české religiozity, in Jaká víra? : současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství / Zdeněk R. Nešpor (ed.), Praha 2004, str. 24.

75

4.2. Český atheismus

Když se zamyslíme nad tvrzením, že Česká republika je jednou z nejatheističtějších zemí světa, narazíme na spoustu problému, které je třeba blíže objasnit. Nejprve je vysvětlit,

co

vlastně

atheismem

myslíme.

Současná

Česká

republika

patří

k nejatheistějším zemím na světě, pokud ovšem považujeme člověka statisticky zařazeného jako ateistu za člověka v nic nevěřícího. K chybám statistiky mimo jiné patří, že označují příslušníky stavu bez vyznání za „ateisty“. Ve skutečnosti můžeme mezi nevěřícími najít mnoho agnostiků, a naopak mezi věřícími spoustu lidí hlásících se k určité církvi pouze z určité tradice.223 Proto také známý český sociolog a teolog Prof. Tomáš Halík vidí český atheismus jako odmítání vlastní představy lidí o tom, v co lidé věřící věří a atheismus může být určitým druhem náboženské zkušenosti.224 Dalším problémem je, že v naší zemi prakticky neexistuje obor, který se zabývá mimo jiné zkoumáním religiozity ve společnosti, a to sociologie náboženství. Jedná se o negativní dědictví období komunistické nadvlády, kdy samostatná česká sociologie téměř neexistovala a sociologii náboženství nahradil "vědecký atheismus".225 Ke znovuzavedení sociologie náboženství po roce 1989 prakticky nedošlo, počet autorů věnující se jí, lze spočítat na prstech jedné ruky. Jedná se převážně o kvantitativní šetření, která o skutečné povaze českého atheismu moc neřeknou, skutečná kvalitativní sociologie náboženství chybí.226 Dále je nutno poznamenat, že český atheismus má mnohem hlubší kořeny, než jen 40 let potlačování víry a náboženství během čtyřiceti let komunismu v naší zemi. Tyto kořeny jsou také mnohem hlubší než jinde v Evropě, přestože k sekularizaci docházelo po celé Evropě v průběhu 20. století. Říká se, že český atheismus má kořeny pouze v husitství. To je však velké zjednodušení, opomíjí to úspěšnou pobělohorskou rekatolizaci, rozšíření barokního katolicismu a velkou českou venkovskou barokní zbožnost. Odklon od většinového náboženství bylo možné na našem území pozorovat zejména od 19. století.

223

Tretera, J., R., : Stát a církev v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 8 "Když mluvíme o českém atheismu, tak nabízím raději pojem něčismus. To je patrně dnes nejrozšířenější víra českého lidu. – v Boha církví něvěřím, ale něco nad námi musí být." Viz. Halík, T.: Otázky a pochybnosti (nevíra jako součást víry) in: Český atheismus: příčiny, klady, zápory, Benešov, 2005, str. 52 a 225 Nešpor, Z., R.: Česká sociologie náboženství v letech 1948 – 1989, Sociologický časopis, 2007, Vol. 43, No. 4 a Nešpor, Z., R.: Dvojí tradice české sociologie náboženství, Sociologický časopis, 2004, Vol. 40, No. 4. 226 Nešpor, Z., R.: Ústřední vývojové tendence současné české religiozity, in Jaká víra? : současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství / Zdeněk R. Nešpor (ed.), Praha 2004, str. 13. 224

76

Souviselo to s formováním českého nacionalismu. Ten mj. stavěl na nacionalistické interpretaci husitství, jakožto zdroje českého středověkého státu a jeho institucí a vymezoval se kriticky vůči katolické církevní hierarchii, jež byla převážně německá. Majoritní katolické vyznání začalo být vnímáno jako násilná, uzurpační víra a nemoderní přežitek.227 "V průběhu 19. století a na počátku 20. století tak došlo k masivní sekularizaci, nebo spíše dezeklesializaci českého národa; náboženská identita byla nahrazena především identitou národní, následovanou třídní identitou a scientistním vědeckým pohledem na svět."228 Český atheismus není tedy atheismem v pravém slova smyslu, ale antiklerikalismem. Nejprve se týkal zejména katolické církve, později i ostatních. Proto věřící vystoupivší z katolické církve nepřešli nikdy masově k protestantským (zejména za první republiky sjednocené Českobratrské církvi evangelické a nově vzniklé Československé církvi, která po svém vzniku masový přechod katolíků k ní představovala). Pozdější komunistický režim jen posílil nastolený antiklerikální trend, církve podřídil státu, aby je mohl kontrolovat. Český atheismus je tedy antiklerikalismus. Veřejnost vnímá církve pouze v souvislosti s mediálně křiklavými tématy jako je sexuální morálka, církevní kritika provokativních knih a filmů a otázka církevního majetku a financování. Neznamená to ale, že by se ze společnosti vytrácely veškeré náboženské prvky. Češi jsou ve většině podezřívaví vůči církevním formám religiozity, ale ne vůči jinými, neinstitucionalizovaným typům. Češi většinou žijí svou formu privatizované zbožnosti.229 "Velká část populace se proto nachází na pomezním území mezi náboženstvím a jeho opozitem; tito lidé se nepovažují za členy církví a nepodílejí se na aktivitách jakéhokoliv tradičního náboženství, avšak zároveň se nepovažují za úplné agnostiky a tím méně za ateisty. Spiritualita, jak ji sami rozumějí (...), pro ně znamená především metaforu cesty a osobního hledání (...)."230

227

Nešpor, Z., R.: Ústřední vývojové tendence současné české religiozity, in Jaká víra? : současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství / Zdeněk R. Nešpor (ed.), Praha 2004, str. 26-27. 228 Nešpor, Z., R.: Takzvaný český ateismus a jeho sociální a eklesiální dopady, in: Český atheismus: příčiny, klady, zápory, Benešov, 2005, str. 74. 229 V osobního Boha sice věří jen 17% populace (jak se to má s více než 30% lidí, považujících se při sčítání lidu za křesťany, to je otázka), v jiné formy personálního transcendentna 23%, v nějakou nadpřirozenou sílu 12%. Existenci nadpřirozena přímo popírá jen 10% populace. Podle mezinárodního výzkumu (ISSP) provedeného před několika lety tak ve věštecké schopnosti věřilo 66% respondentů, v účinnost amuletů 45% a stejné procento i v horoskopy. Stejně tak je významná míra víry v reinkarnaci, a to i u katolíků. Více viz. Hamplová, D.: Šetření ISSP 1999 – Náboženství, in: Sociologický časopis vol. 36, no. 4, Praha 2000 230 Nešpor, Z., R.: Ústřední vývojové tendence současné české religiozity, in Jaká víra? : současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství / Zdeněk R. Nešpor (ed.), Praha 2004, str. 28.

77

4.3. Církve a NS versus zájmové skupiny

Rozhodně se domnívám, že církve nelze stavět na úroveň zájmových skupin (tento názor v české politice však čas od času zazní), protože jinak bych ani nemohla psát diplomovou práci na téma, na které píši. Domnívám se, že je však nutné zde pro pořádek uvést důvody, proč jsou církve složité organizace sui generis. Nejlépe tyto důvody popsal Petr Fiala ve své knize Katolicismus a politika, kde uvádí deset bodů svého skepticismu proti pojetí církví jako součásti systému organizovaných zájmů upravených podle německé politoložky H. Abromeitové, která provedla schematické srovnání ideálních typů zájmových sdružení a církví. Abromeitová připomíná, že člověk nemusí být v zajetí církevní sebeinterpretace, aby viděl, že církve nejsou mezi zájmové skupiny snadno zařaditelné. Skutečnost, že se jako zájmové skupiny tu a tam chovají, může být sice argumentem, ale jen do chvíle, než ho poměříme s jinými aspekty existence církví; potom se ukáže jeho malá závažnost a nesouměřitelnost. "Nezbývá než se smířit se skutečností, že církve jsou z politologického hlediska organizace sui generis, které nelze jednoduše přiřazovat do jiných skupin či typů organizací."231

•

Pro církve jsou primární nemateriální zájmy ve smyslu svatého zájmu, pro své členy jsou ochotny hájit i ve světském smyslu nevýhodná stanoviska.

•

Zájmová sdružení disponují zpravidla speciální skupinou lidí, kterou zastupují nebo která vytváří jejich členskou základnu. Naproti tomu mají zvláště velké církve nespecifikované členstvo, řadu potenciálních členů atd.

•

Zájmová sdružení si autonomně definují svůj zájem a kolektivně utvářejí vůli, zatímco u církví je to často záležitost dogmatu či indoktrinace.

•

Pro zájmová sdružení je typická naprostá dobrovolnost vstupu a jednoduchý mechanismus opuštění skupiny. V případě řady církví je svoboda vstupu problematická (křest po narození) a výstup bývá ztížen.

•

Zájmové skupiny zpravidla primárně hájí zájem svých členů, zatímco církev z pochopitelných důvodů zájem instituce, a to někdy i proti svým členům (srov. bod 1).

•

Zájmová sdružení mají v současnosti – až na malé výjimky – důsledně demokratickou strukturu, zatímco církve mají ve větší či menší míře strukturu hierarchickou.

231

Fiala, P.: Katolicismus a politika, Brno, 1995, str. 96.

78

•

Adresátem aktivity (zájmů) skupiny resp. jejích členů bývá především stát nebo jiná zájmová skupina. U církví je hlavním adresátem Bůh.

•

Schopnost zájmového sdružení provádět vnitřní sankce je dána jeho vnějším působením, tzn. že je závislá na politickém úspěchu, zatímco v případě církve je dána výhradně vnitřním působením, tzn. že je závislá na úspěchu indoktrinace.

•

Zájmová sdružení nedisponují zpravidla zvláštním právním postavením, zatímco církve takový status mají. Co se týče poměru ke státu, kterému jsou běžné zájmové skupiny podřízeny, církve stát mnohdy přesahují nebo jsou s ním v něčem rovnocenné (katolická církev).232

4.4. Model vztahu církví a státu pro ČR

"Česká republika je stát, v němž se aplikují principy neidentifikace s žádným náboženstvím ani ideologií, neutrality, parity a autonomie církví a náboženských společností."233 Co se modelu týče, je jasné, že pro české prostředí se rozhodně nehodí model konfesijního státu, neboť zde není žádné státní ani historicky většinové vyznání. Je nutno poznamenat, že tento model také nikdo nikdy v České republice nenavrhoval. O dvou zbývajících modelech, však diskuze proběhla. O nepřátelské odluce se mluvilo již za první republiky, návrh však nebyl prosazen zejména kvůli relativně silné pozici lidové strany v politice a většinově katolickému Slovensku. Návrh odluky znovu ožil po únorovém převratu v roce 1948. Režim však záhy pochopil, že model nepřátelské odluky by byl méně výhodný než přímé podřízení církve státu zákony. Slovo odluka se během komunismu ještě jednou ozvalo, a to ne ze strany tehdejšího režim. Je možné ho nalézt v petici 31 bodů zesnulého katolického aktivisty Augustina Navrátila v roce 1987. Šlo o největší protestní petici, kterou podepsalo více jak 600 000 občanů našeho státu.234 O nepřátelské odluce se mluvilo i po listopadu 1989, a to zejména v silně liberálních kruzích ODS. Nedomnívám se, že je nepřátelský model odluky vhodný do českého prostředí. Jedná se totiž o model, který se vyskytuje v současné době pouze ve Francii, ve které má své historické důvody. Navíc ani ve Francii už se nejedná o zcela čistý model nepřátelské odluky od přijetí Loi Debré, o čemž jsem se již zmínila v první kapitole. Argument, že ve většinově ateistické České republice není pro přátelskou odluku místo, podle mého názoru 232

Fiala, P.: Katolicismus a politika, Brno, 1995, str. 94 - 96. Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, str. 67. 234 Duka, D.: Přátelská odluka a kooperace jsou si blízké, in: Loužek, M. (ed.): Vztah církví a státu, Praha 2004. 233

79

neobstojí. Církve a náboženské společnosti nejsou jen pro "své věřící", ale slouží celé společnosti, což uznává i nevěřící většina české společnosti. Aktivity církví a NS jsou založené na lidské vzájemnosti a směřují do různých oblastí života společnosti, jako jsou školství, zdravotnictví, sociální péče, využívání volného času, záchrana kulturních památek apod. Jmenovitě jde o Českou katolickou charitu, protestantské diakonie, církevní zdravotnická zařízení (zejména nemocnice a hospice), téměř stovku církevních škol a tři desítky školek. Jedná se o konfesně otevřená zařízení, která poskytují služby všem občanům bez ohledu na vyznání a jsou otevřena i občanům bez vyznání. I extrémní liberálové uznávají, že "náboženství a církve příznivě působí na snižování negativních jevů ve společnosti. Čím více lidí se účastní náboženského života, tím vyšší je společenská soudržnost a nižší kriminalita. Náboženství zároveň působí na utváření norem, mezi nimiž liberálové nejvíce oceňují úctu a respekt k životu, svobodě a soukromému vlastnictví. Tento akcent pomáhá udržovat společenskou stabilitu, kooperaci různých vrstev obyvatelstva vedoucí k všeobecnému rozvoji společnosti."235 Modelem vhodným pro Českou republiku je model přátelské odluky, jinak řečeno vzájemné nezávislosti a spolupráce. Dá se říct, že zde tento model od roku 1989 funguje tak z poloviny. Spolupráce státu a církví funguje, nezávislost státu a církví ne. Spolupráce funguje bezproblémově zejména v oblastech duchovní péče v armádě a vězeňství, o čemž vypovídají i smlouvy České biskupské konference a Ekumenické rady církví v ČR o působení církví ve vězeňství a armádě. U charity, diakonií a jiných církevních zařízení pracujících pro celou společnost je už spolupráce horší, protože stát těmto zařízením komplikuje existenci zejména platným církevním zákonem s "zakamuflovanou" registrací církevních právnických osob. Co se nezávislosti církví na státu týče, je zde palčivý problém financování. Nezávislost církví a státu předpokládá, že církve nebudou primárně financovány ze státního rozpočtu. Větší nezávislost na státu ovšem předpokládá, že budou jednou pro vždy vyřešeny restituce církevního majetku, ty však zatím stále vyřešeny nejsou. Pokud bude schválen zatím poslední návrh, který popíši v poslední podkapitole, bude učiněn významný krok ke skutečné nezávislosti církví, neboť bude zrušen zákon č. 218/1949 Sb. a stát přestane vyplácet duchovním platy. A to bude významný krok k tomu, aby byly církve skutečně nezávislé.

235

Stanovisko Liberálního insitutu, z diskuzního fóra Liberálního institutu Úprava vztahů církví a státu. Více viz. http://www.libinst.cz/stranka.php?id=112&highlight=c%EDrkev

80

4.5. Nedořešené aspekty vztahu církve a státu v ČR

Nedořešené aspekty vztahu církve a státu jsou v první řadě církevní restituce a s nimi spojené financování církví, problematický církevní zákon a smlouva ČR s Apoštolským stolcem, případně pak smlouvy podobného typu s ostatními církvemi a náboženskými společnostmi. Přímé platby ze státního rozpočtu na platy duchovních jsou nevyhovující a měly by být zrušeny, protože jak už jsem mnohokrát zmínila, jde o závislost církví na státu, která se neslučuje s modelem přátelské odluky. Církve by měly být nadále podporovány v oblasti školství, sociálních, zdravotnických a charitativních služeb a údržby kulturních památek, což jsou právě oblasti spolupráce církve a státu, které jsou společensky prospěšné. Myslím však, že by bylo vhodné, aby byl zaveden nový způsob finanční podpory církví, který by neodporoval vzájemné nezávislosti, jednalo by se tudíž o doplňkovou finanční podporu církví, na které by se podíleli pouze ti, kdo přispívat chtějí. Ze známých modelů financování se však žádný do českého prostředí příliš nehodí. Německý model financování předpokládá výraznou členskou základnu církví, aby dobře fungoval, což v České republice není. Rakouský model je velmi nákladný a snad ještě více vyžaduje disciplinovanou členskou základnu církví, protože příspěvky vybírají samy církve a samy musí s dlužníky vstupovat do soudního sporu v případě neplacení, což z morálních důvodů zpravidla nečiní. Nedovedu si představit, jak by zmiňované modely fungovaly v České republice vzhledem k nízkému počtu věřících a českému vztahu k věcem veřejným.236 Model daňových asignací má také své nevýhody. Italská výše asignací 0.8% by jen stěží stačila v České republice, právě kvůli nízkému počtu věřících. Procento, které by věřící mohli z daní odepisovat ve prospěch církve, by tedy muselo být podstatně vyšší, navíc s církvemi by o daň "soupeřily" i neziskové organizace všeho druhu, protože není reálné, aby se daňové asignace týkaly jen církví, když i na většinově katolickém Slovensku tomu tak není. Daňové asignace však představují politicky nejprůchodnější model, a pokud se Ministerstvo kultury ve spolupráci s ministerstvem financí (obě s ministry z KDU-ČSL) pro nějaký nový model rozhodne, budou to podle mého názoru právě asignace, přestože to bude de facto pouhé rozšíření současné možnosti 236

Inspirovalo mě tvrzení církevního právníka Stanislava Přibyla: "Německým přátelům rád říkávám, jak by si český Švejk poradil s církevní daní. Neplatil by ji, ale kdyby mu zesnul prastrýc a pan farář by začal listovat v análech, jestli tento byl plátcem církevní daně, jinak že jej církevně nepohřbí. Švejk by se rozezlil na velebného pána a vytýkal mu, jak to, že káže lásku, ale nemá ji k jeho strýčkovi. Vždyť je přece křesťan!" Viz. Budeme si církev platit sami? in: Universum, Revue Křesťanské akademie, 3/2007.

81

odečtení hodnoty poskytnutých darů z daňového základu. Každopádně církve, a zejména církev katolická, by se měly co nejdříve zamyslet nad reformou vlastního financování směrem k úplnému samofinancování kultovních výdajů a neměly by se nechat ukolébat vidinou relativního zajištění na šedesát let dopředu, pokud bude schválen zákon o restitucích. To ale předpokládá širokou a nepředpojatou diskuzi uvnitř církve, která by měla obsahovat tak "radikální koncept" jako financování přímo věřícími, jenž by se mohli na oplátku aktivněji účastnit organizace církevního života.237 Zákon 495/2005, kterým se mění zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností je, jak už bylo řečeno, problematický. Církve s ním nejsou spokojeny a zákon unikl zrušení Ústavním soudem o jediný hlas. Podle mého názoru zákon příliš zasahuje do nezávislosti církví a komplikuje život právě těm církevním právnickým osobám, které slouží celé společnosti. Považuji za nutné tento zákon znovelizovat a přiblížit do zpět k zákonu č. 308/1991 Sb., který podle církevních právníků zaváděl vyšší standard práv pro církve. Co se smlouvy se Svatým stolcem týče, kterou parlament neratifikoval, ač byla podepsána oběma stranami, domnívám se, že se jednalo jen o projev českého antiklerikalismu a nerozumu a smlouva by měla být znovu projednána. Jak už jsem zmínila, nejde jen o smlouvu s Apoštolským stolcem, ale i o následné smlouvy s ostatními církvemi a NS, které by s velkou pravděpodobností následovaly, neboť stát uznává paritní přístup ke všem uznaným církvím a náboženským společnostem. Smlouvy by zaručovaly ještě vyšší právní standard než zákon, který je závislý na momentální většině a nemohly by být tak snadno zrušeny.

4.6. Prognóza budoucího vývoje

Budoucí vývoj vztahu církve a státu se bude odvíjet od toho, zda bude schválen nejnovější návrh Ministerstva kultury na majetkové narovnání mezi státem a církvemi. Nejdřív je třeba tento návrh detailně rozebrat. V současné vládní koalici, která je u moci od ledna 2007, je ministrem kultury Václav Jehlička z KDU-ČSL. Vláda si vytkla za cíl dořešit vztahy mezi státem a církvemi, a proto zřídila, jako svůj poradní orgán, v květnu 2007, vládní Komisi pro majetkové narovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, jejímž předsedou byl jmenován ministr kultury. Komise jednala s církvemi 237

Tento "radikální koncept" už jednou vyslovil Cyril Svoboda v dopise zaslaném týdeníku Respekt, kde vyšel v upravené verzi dne 26. 8. 2007.

82

a NS zastoupenými v církevní komisi, jejímž předsedou byl ustanoven předseda České biskupské konference a arcibiskup olomoucký Mons. Jan Graubner a místopředsedou předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý. Obě komise se shodly na řešení tohoto zdánlivě neřešitelného problému, který by měl mít tuto podobu:

•

Řeholním řádům, kongregacím a jiným kněžským a řeholním společenstvím katolické církve bude umožněna naturální restituce majetku, jehož vlastníky byly, a který drží stát z doby po 25. 2. 1948.

•

Naturální restituce bude umožněna také v případě objektů, kde byly k 1. 1. 2007 konány náboženské obřady nebo z nichž byla zajišťována duchovní správa nebo jiné pastorační účely. V takovém případě bude umožněna naturální restituce všem registrovaným církvím a náboženským společnostem.

•

U církví a náboženských společností se bude postupovat cestou paušální finanční náhrady, jež bude zahrnovat odškodnění za majetek, který nebude vydán. Celková suma, kterou bude stát v průběhu šedesáti let splácet, je 83 mld. Kč. Tato částka bude úročena 4,85 procenty. Výsledná suma během šedesáti let vyšplhá na 267 mld. Náhrada stanovená zákonem bude vyplácena na základě smluv mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, kterým je v současné době přiznáno zvláštní právo být financován ze státního rozpočtu.

•

Zákon zruší veškerá ustanovení tzv. blokačních paragrafů (např. § 29 zákona o půdě) i zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem.238

Zatím se ukazuje, že ve vládní koalici je politická vůle tento zákon prosadit, vláda už jednomyslně schválila věcný záměr navrhovaného zákona. Pokud zákon projde, bude se jednat o malou revoluci ve vztahu církví a státu v naší zemi. Zákon se zdá být rozumným řešením, protože vychází vstříc dvěma hlavním názorovým proudům zároveň - řádům a kongregacím (které byly vždy pro vrácení majetku) vs. diecézím (které byly v poslední době spíše pro finanční náhradu) uvnitř katolické církve, o jejíž majetek v první řadě jde. Ruší blokační paragraf, který brání svobodnému rozvoji obcí, a zbavuje církve nezdravé závislosti na státu zrušením zákona č. 218/1949 Sb. Ministr Jehlička také tvrdí, že stát v důsledku ušetří, protože suma výdajů, které stát každoročně platí na církve a náboženské společnosti, neustále roste, protože roste i počet duchovních, od jejichž počtu se

238

citováno z www, dne 20. II. 08, dostupné na www.mkcr.cz.

83

financování zejména odvíjí. Zákon by měl být v Poslanecké sněmovně schvalován v létě před parlamentními prázdninami, v Senátu po nich a vstoupit by měl v platnost od ledna 2009. Zatím je jisté, že minimálně uvnitř vládní ODS bude probíhat diskuze, protože už teď se někteří poslanci ozývají, že s návrhem zákona mají zatím problém.239 Naopak je zatím velmi pravděpodobné, že staronový prezident Václav Klaus zákon podepíše, protože se před volbou vyjádřil, že zákonu nebude stát v cestě. Před prezidentskou volbou se v médiích propíralo údajné kupčení s lidoveckými hlasy pro Klause výměnou za jeho podpis tomuto zákonu. Ve skutečnosti šlo o to, že ministr Cyril Svoboda navrhl, aby KDU-ČSL požadovala ještě před prezidentskou volbou240 závazek ODS, že její poslanci a senátoři podpoří zákon o majetkovém vyrovnání, což celostátní výbor KDU-ČSL oprávněně odmítl, protože nemohl zajistit, aby všichni volitelé při očekávané tajné volbě241 pro Václava Klause hlasovali. Zcela souhlasím s komentářem politologa Bohumila Doležala, že "údajné kupčení je ve skutečnosti naprosto běžná politická záležitost. Bez podobných neformálních dohod nebo jen vzájemné vstřícnosti by nebyla možná žádná politika: ani dobrá, ani špatná."242 Jediným vážným problémem navrhovaného narovnání je doba, na kterou se stát zavazuje vyplácet odškodné za nevrácený majetek. Podle mě je dosti nereálné, aby to stát skutečně dodržel. Navíc se zdá, že opoziční sociální demokracie vezme zákon jako prestižní záležitost a až se dostane k moci, tak ho jednoduše zruší. Podle stínového ministra Vítězslava Jandáka není ČSSD dostatečně informována a měla by být k přípravě tak důležitého zákona přizvána. Předseda ČSSD Jiří Paroubek dokonce prohlásil, že "pokud si strany současné vládní koalice prosadí zákon o církevních restitucí bez dohody s ČSSD, vyhrazuje si ČSSD právo odmítnout jakékoliv závazky vyplývající z tohoto zákona a po převzetí vládní odpovědnosti 239

Jde zejména o Miroslavu Němcovou a Vlastimila Tlustého. Oba jsou nespokojeni s navrhovaným řešením, Němcová chce vyjednat kratší dobu splácení a menší úrok, Tlustý prohlásil v rozhovoru pro ČTK dne 28.12. 2007 toto: "Představuji si, že se o tom bude ještě jednat, protože toto (tento návrh zákona) je opravdu překvapivé. Je překvapivé, protože je použita metoda, která jde mimo rámec dosud známých restitucí po roce 1989 (...) Jedná se o způsob kdy stát splácí církví úroky, podobně jako by od ní měl úvěr." 240 Před prezidentskou volbou došlo k různým zajímavým úkazům na české politické scéně a vzhledem k tématu této práce je nutné zmínit, že někteří představitelé katolické církve ovlivňovali volitele KDU-ČSL ve prospěch Václava Klause kvůli restitučnímu zákonu. "V souvislosti s lidovci stojí za zmínku zejména jedna výjimečná věc – snad nikdy od roku 1935, kdy pomohla Edvardu Benešovi v cestě na Hrad, nezasáhla katolická církev tak výrazně do hlasování o hlavě státu. Biskupové Dominik Duka, František Václav Lobkovic a Jan Graubner, ale i řada kněží a opatů tlačili na lidovecké poslance a senátory, že musejí zvolit Klause, aby ODS schválila církevní restituce. Kardinál Vlk z toho byl natolik zoufalý, že obvolával některé volitele za KDU-ČSL, aby jim vysvětlil, že volba je čistě na nich".Viz Tabery, E.: 23 let s Klausem, Respekt 8/2008. Pro druhého kandidáta Jana Švejnara podle médií u KDU-ČSL pro změnu lobboval kněz Prof. Tomáš Halík. 241 Volba ovšem nakonec tajná nebyla. 242 citováno z www dne 20.2.08, dostupné na www.bohumildolezal.cz glosa Svatouškovství v české politice.

84

jej zruší nebo podstatně znovelizují."243 Dalším nevyhnutelným problémem bude, že v některých konkrétních případech zpět vydávaného nemovitého majetku budou spory přetrvávat

i po případném

přijetí

připravovaného

zákona. Návrh

totiž

počítá

s fyzickým vydáním jen toho majetku, který dnes vlastní stát. Některé nemovitosti nicméně přešly na obce či soukromé vlastníky (často v rozporu s blokačním paragrafem) a je možné, že se o ně původní vlastníci budou chtít soudit.244 V mých možnostech není předvídat budoucnost, proto opravdu nevím, jak celý proces schvalování dopadne. Nejnověji zatím vláda přijala paragrafovaný návrh zákona o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Legislativní rada navíc doporučila, aby vypořádání stvrdila dohoda mezi vládou a církvemi soukromoprávního charakteru, aby nebylo možné zákon tak snadno změnit. Domnívám se, že lepší okolnosti už nemusí nikdy nastat a pokud nebude zákon schválen, nebudou restituce vyřešeny nikdy. Ministr Jehlička se již několikrát zmínil, že zákon považuje za prestižní záležitost, a pokud zákon v parlamentu neprojde, on rezignuje. Pokud však bude úspěšný, bude moci uskutečnit další plánované kroky k dořešení sporných bodů vztahu církví a státu u nás. Je tedy možné, že bude navržen nový církevní zákon a dořešena smlouva s Vatikánem. Moje prognóza do budoucnosti se odvíjí od budoucího úspěchu či neúspěchu restitučního zákona. Jeho schválení je šancí, jak se dostat z bludného kruhu. "Jedním z nejlepších indikátorů vyspělosti demokracie je schopnost oddělit osobní sympatie od smyslu pro spravedlnost. A právě v tomhle česká společnost selhává. Katolické vyrovnání patří do stejné kategorie příběhů jako vztah k sudetským Němcům nebo zrovnoprávnění Romů. Když nám někdo není sympatický a nekouká z něj žádný prospěch, proč bránit jeho právo na spravedlnost? Tenhle myšlenkový zkrat nám už dlouho kazí náladu. Je dobře, že alespoň v jedné kauze se blíží jeho konec."245

243

Toto J. Paroubek prohlásil v pořadu Otázky Václava Moravce 3.2. 2008. Jedním z takových případů je premonstrátský klášter v Teplé. Samotný klášter a okolní zahradu dostali premonstráti zpět na začátku 90. let na základě zákona, který převedl bezmála dvě stovky nemovitostí do vlastnictví římskokatolické církve (což umožnilo řeholním společenstvím obnovit svou činnost). Stovky dalších hektarů přilehlých polí a lesů ale už tepelští premonstráti zpět nedostali. Ač má řád doklady o tom, že tento majetek jim patřil ještě v roce 1962, pozemky dnes vlastní obec Mariánské Lázně, soukromé osoby a další subjekty. Soudy dosud odkazovaly na řešení, které by měl přinést budoucí zákon – ten však ve své dnešní podobě tyto specifické případy neřeší. Premonstráti jsou proto připraveni obrátit se i na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. 245 Třešňák, P.: Božská zpráva, Respekt 43/2007 244

85

Závěr Cílem mé diplomové práce bylo analyzovat nejdůležitější momenty vztahu církví a státu v naší zemi od vzniku samostatného Československa do současnosti s prognózou do budoucna, navrhnout vhodný model vztahu církví a státu do našich podmínek, poukázat na problematické a nedořešené aspekty tohoto vztahu a navrhnout jejich řešení. Ukázala jsem také, které aspekty vztahu církve a státu už v České republice relativně bezproblémově fungují, a tudíž není třeba je měnit. V teoretické části práce jsem popsala jednotlivé modely vztahu církve a státu, které se vyskytují a vyskytovaly v Evropě. Jde o model státního vyznání, který v současnosti již v zemích Evropské unie téměř neexistuje, pouze v modernizované verzi ve Velké Británii, Dánsku a Švédsku, kde nyní probíhají diskuze o jeho změně. Země, kde privilegované postavení mívala katolická církev, byly změnami po II. vatikánském koncilu transformovány na model druhého typu - model světského státu čili model odluky církve od státu, který má dvě varianty: nepřátelskou odluku a přátelskou odluku. Varianta přátelské odluky je nejrozšířenějším modelem v Evropě. Jedná se o model vzájemné nezávislosti a zároveň spolupráce, proto je tento model často nazýván modelem kooperačním. Stát s církvemi spolupracuje v oblasti školství, zdravotnictví, různých dalších oblastech sociální péče a v péči o památky. Varianta nepřátelské odluky je dědictví francouzské revoluce a jinde než ve Francii se nevyskytuje. Co se financování týče, církve a náboženské společnosti se v Evropě a po celém světě financují buď zcela samy pomocí různých vlastních sbírek (příspěvků, desátků) a pokud to lze, tak z výnosů z movitého a nemovitého majetku nebo jsou spolufinancovány státem. Spolufinancování státem zahrnuje daňová zvýhodnění fyzických i právnických osob, které poskytnou náboženským organizacím dar, osvobození samotných církví od různých daní (dědická, z nemovitosti atd.) a poplatků, církevní daň (vyskytující se v různé podobě v Německu a Rakousku), daňové asignace a přímou podporu státu ze státních dotací a subvencí. Církve byly na našem území tradičně financovány výnosy z vlastního majetku, státními dotacemi, subvencemi a příspěvky, dary věnovanými členy a příznivci církví, náhradou za sekularizovaný církevní majetek a výnosy z náboženských fondů neboli matic. Za první republiky získávaly církve finanční prostředky všemi výše uvedenými způsoby. Během období komunistické nadvlády byly církve, co se financování týče, zcela

86

podřízeny státu. Církvím byl různými způsoby odňat majetek, financování zajišťoval stát podle dodnes platného zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Církvím byly placeny pouze směšně nízké platy duchovním, tedy pouze těm, kteří měli státní souhlas k výkonu duchovní činnosti. Příjmy církví a náboženských společností po roce 1989 tvoří zejména příspěvky a dary věřících (daňově zvýhodněné), příjmy z výdělečné činnosti a prodeje či pronájmu majetku, výtěžky ze sbírek a finanční prostředky ze státního rozpočtu, podle zákona č. 218/1949 Sb. v novelizovaném znění. Výdaje na platy duchovních jsou odvozeny od počtu duchovních v jednotlivých církvích, na rozdíl od financování za první republiky, kdy objem peněz poskytnutý církvím závisel na celkovém počtu věřících v každé církvi, což bylo rozumnější a spravedlivější. Celkově je financování nevyhovující pro obě strany a většinu společnosti. Nebyla však zatím nalezena shoda, protože změna financování předpokládá vyřešení problému církevních restitucí. Vývoj vztahu církví a státu na našem území jsem začala analyzovat od vzniku Československa v roce 1918. Za první republiky, přes počáteční napjatou situaci v oblasti vztahů církve a státu, převládl model přátelské odluky, ač se uvažovalo i o odluce nepřátelské. Církve

se vymanily z poručnictví státu, které v rakouské monarchii

panovalo, a poměry pro svobodu vyznání byly v nové republice dobré. I se Svatým stolcem Československo po několika peripetiích a diplomatické roztržce normalizovalo své vztahy a vyřešilo sporné otázky formou mezinárodní smlouvy Modus vivendi. V období komunismu prošly církve ohněm. Cílem strany bylo učinit církve na státu ekonomicky závislé a vytvořit z nich jakési loajální národní folklórní organizace, které časem zaniknou. Státní moc se snažila, co mohla - zabavením majetku, zřízením státního dozoru nad církvemi, perzekucí duchovních i prostých věřících, likvidací klášterů - církve však nezlomila, pouze ochromila. Církve měly po listopadovém převratu u společnosti poměrně vysoký kredit, záhy o něj však přišly. V současné České republice je zatím vztah církve a státu nedořešen. Platný zákon o svobodě náboženské víry č. 3/2002 Sb., jehož nejproblematičtější nařízení zrušil Ústavní soud ČR, církvím nevyhovuje a zákon byl novelizován ve stejném duchu jako byl předtím, což kvůli odlišnému složení Ústavního soudu tentokrát prošlo. Restituce církevního majetku nebyla dosud vyřešena, a ani nejkřiklavější podoba tohoto sporu - tahanice o katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Duchovní péče ve veřejných zařízeních kromě nemocnic, tj. v armádě a vězeních, je u nás upravena oboustranně vyhovujícím způsobem a dá se říct, že na vysoké úrovni. Církevní školství je v České republice velice populární a je státem podporováno. 87

Výuka náboženství na státních školách už tolik ne a většinou záleží na dobré vůli ředitelů jednotlivých škol. Česká republika nemá dosud uzavřenou smlouvu se Svatým stolcem, neboť podepsaná smlouva v roce 2002 neprošla ratifikací v parlamentu. Na otázku, jaký je vhodný model do českého prostředí, jsem odpověděla, že model přátelské odluky církve od státu. Církve musí být brány jako instituce sui generis, tudíž jejich vztah se státem musí podléhat speciální právní úpravě. Ani český atheismus, který je spíše antiklerikalismem, není důvodem pro nepřátelskou odluku církve od státu. Počet věřících sice od roku 1991 trvale klesá, ale duchovní hlad ve společnosti spíše roste a je to hlavně problém církví, že zatím neumějí tyto hladové oslovit. V oblastech školství, zdravotnictví a charitativní péče působí církve pro celou společnost, není tedy opravdu důvod do ČR násilně zavádět model nepřátelské odluky. Model přátelské odluky zde totiž funguje, ale ne optimálně. Aby byly dodrženy dvě hlavní podmínky zdárného fungování tohoto modelu, je třeba, aby stát skutečně uznal, a ne jen v koaličních smlouvách a programech politických stran, že církve plní nezastupitelnou úlohu v posilování morálních a duchovních hodnot v životě české společnosti a v charitativní oblasti. Proto by měl znovelizovat současný církevní zákon, který komplikuje život církevním právnickým osobám, zejména těm nejvíce společensky prospěšným a přijmout smlouvu se Svatým stolcem a následně i obdobnou s ostatními církvemi, které dodají finální právní rozměr a právní jistotou pro další vymezování vzájemných vztahů mezi státem a církvemi. Druhou podmínkou je, aby církve byly ekonomicky nezávislé na státu, což znamená vyřešení církevní restituce, zrušení platů duchovních ze státního rozpočtu podle zákona č. 218/1949 Sb. a případně přijetí nového modelu financování církví, například modelu daňových asignací. Je možné, že nejkritičtější body vztahu církví a státu budou v blízké době vyřešeny, protože v parlamentu se projednává vládní návrh, který pokud bude schválen, vyřeší palčivý problém financování a restitucí církevního majetku. Návrh kombinuje naturální restituce s postupně splácenou náhradou za nevydaný majetek a je zdařilým kompromisem ze strany státu, katolické církve, řádů a kongregací a ostatních církví a NS. Pokud se tak stane, bude nakročeno k lepším budoucím vztahům církví a státu v naší zemi. Ne však k harmonickému, protože církve a liberálně-demokratický stát spolu musí být vždy trochu v rozporu, neboť církve vyznávají neměnný zákon přirozený (Boží) a stát zákon pozitivní, který je tvořen momentální většinou. Je ale třeba, aby byly církve více slyšet, protože existuje mnoho společenských témat, ke kterým se církve mají jasně vyjadřovat. Dokud ale nezabojují o svoji prestiž, dokud neopustí pohodlné závětří kostelů a nezačnou 88

přispívat do společenské debaty, budou většinou občanů pokládány za nadbytečný mezičlánek mezi člověkem a vírou.

89

Přílohy: Tabulka č. 1. Počty věřících dle sčítání lidu 1991 a 2001. Registrovaná církev/náboženská společnost

počet věřících 1991 Apoštolská církev 1 485 Bratrská jednota baptistů 2 544 Církev adventistů sedmého dne 7 674 Církev bratrská 2 759 Církev československá husitská 178 036 Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů odhad 300 - 700 Církev řeckokatolická 7 030 Církev římskokatolická 4 021 385 Českobratrská církev evangelická 203 996 Evangelická církev augsburského vyznání v České republice 4 151 Evangelická církev metodistická 2 855 Federace židovských obcí v České republice 1 292 Jednota bratrská 2 385 Křesťanské sbory 3 017 Luterská evangelická církev a.v. v České republice dle reg.10 000 Náboženská společnost českých unitářů 365 Náboženská společnost Svědkové Jehovovi 14 575 Novoapoštolská církev v České republice 427 Pravoslavná církev v českých zemích 19 354 Slezská církev evangelická augsburského vyznání 33 130 Starokatolická církev v České republice 2 255 Církev Křesťanská společenství Obec křesťanů v České republice Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna Česká hinduistická náboženská společnost

2001 4 584 3 641 9 787 9 971 99 356 1 375 7 704 2 748 918 117 540 14 914 2 705 1 527 3 443 6 955 5 420 302 23 260 451 23 053 14 038 1 614

podpisové archy podpisové archy

300 300

podpisové archy podpisové archy

300 300

Zdroj: Internetové stránky Ministerstva kultury: www.mkcr.cz

Tabulka č. 2 Charakteristika jednotlivých diecézí katolické církve. diecéze rozloha obyvatelé katolíci děkanáty farnosti kněží kostely českobudějovická 12500 74300 237000 11 367 147 511 královéhradecká 12700 1255000 307000 12 447 225 1008 litoměřická 9640 1330000 162000 10 437 128 1137 plzeňská 9236 795000 142000 10 324 95 574 pražská 8990 2062000 370000 14 378 240 881 brněnská 10597 1354000 533000 20 452 367 1153 olomoucká 10088 1376000 570000 22 437 352 1289 ostravskoopavská 6273 1315000 420000 11 276 207 580 Zdroj: Internetové stránky ČBK: www.cirkev.cz

90

Tabulka č. 3 Návštěvnost bohoslužeb dle šetření ISSP 1999 - Náboženství. Věk nikdy do 29 let 56,7 30-44 let 50 45-59 let 46,2 60+ let 39,7 Celkem 48,1

méně často 26,3 24,7 29,5 17,9 24,8

několikrát za rok 6,7 13,9 11,1 16,5 12,1

asi 1x za měsíc 1,4 2,5 3,1 3,9 2,7

každý týden 5 4 4 7,6 5,1

1x týdně 3,9 4,9 6,1 14,4 7,2

ZDROJ: ISSP Náboženství 1998, in: Hamplová, D.: Šetření ISSP 1999 – Náboženství, in: Sociologický časopis vol. 36, no. 4, Praha 2000, str. 423.

Tabulka č. 4 Návštěvnost bohoslužeb dle šetření EVS 1991 a 1999. 1991 2,1 6,3 3,4 13,3 4 6,3 11,3 53,2

více než jednou týdně jednou týdně jednou měsíčně na Vánoce/Velikonoce v jiné svátky jednou ročně méně často nikdy

1999 1,8 5 4,7 10,6 2,6 9,1 8 56,9

Zdroj: EVS 1991 a 1999, in: Lužný, D., Navrátilová, J. 2001: Religion and Secularisation in the Czech Republic, Czech Sociological Review, 2001, Vol. 9 (No. 1: 85-98), p. 95.

Tabulka č. 5 Víra v Boha v ČR po roce 1989

Věří Připouští Nevěří

1989 16 24 60

1990 22 26 52

1992 24 37 39

1994 24 31 45

1996 20 34 46

1998 19 24 47

2000 22 35 43

Zdroj: Mišovič, J.: Víra v dějinách zemích Koruny české, Praha 2001, str. 127.

Tabulka č. 6. Preference hodnot vyjadřujících duchovní aktivity Velmi důležitá (4) Spíše důležitá (3) Průměr na škále 4 - 1 Pořadí v řebříčku 4. Žít podle svého přesvědčení 61 33 3,54 18. Mít všestranné vědomosti, přehled o klutuře, vědě, technice, politice 25 45 2,87 31. Žít podle náboženských zásad 13 16 1,96 (Dopočet do 100% v každém řádku jsou odpovědi "spíše" a "zcela nedůležitá".) Rok 1999 Zdroj: Mišovič, J.: Víra v dějinách zemích Koruny české, Praha 2001, str. 158.

91

Tabulka č. 7 Podle občanů by se církvi měly vrátit (v %) rozhodně spíše ano ano Církve a řády chtějí majetek, aby udržovaly církevní památky 23 54 byly nezávislé na politice 18 38 měly dost peněz hlavně pro sebe 29 24 měly dost peněz pro pomoc potřebným 15 41 dosáhly spravedlnosti 13 30 měly peníze pro věřící 4 19 Výzkum z r. 1993. (dopočet do 100% značí odpověď "nevím".)

spíše ne 14 16 16

rozhodně ne 4 12 21

23 30 41

10 13 25

Zdroj: Mišovič, J.: Víra v dějinách zemích Koruny české, Praha 2001, str. 124.

Tabulka č. 8 Platové třídy a stupně duchovních podle vládního nařízení č. 566/2006 Sb. Platový stupeň 1990 2570 3200 4810 5480 6560 7890 8630 9390 10210 11020 12900

Počet let praxe do 1 roku do 2 let do 4 let do 6 let do 9 let do 12 let do 15 let do 19 let do 23 let do 27 let do 32 let nad 32 let

Platové třídy 1 2 9 340 10270 9 710 10670 10100 11100 10490 11530 10910 11990 11340 12460 11780 12950 12250 13460 12730 13990 13230 14540 13750 15110 14300 15710

Zdroj: Internetové stránky Ministerstva kultury: www.mkcr.cz

92

3 11290 11730 12200 12670 13180 13690 14230 14790 15370 15890 16600 17260

4 12410 12890 13410 13920 14480 15040 15640 16250 16890 17560 18240 18970

5 13640 14710 14740 15300 15910 16530 17910 17860 18560 19300 20040 20840

6 14990 15570 16200 16810 17480 18560 18890 19630 20390 21210 22020 22990

93

94

95

96

Resumé Tato diplomová práce s názvem Církev a stát se zabývá vztahem církví a státu v České republice od roku 1918 do současnosti s prognózou do budoucna. Nejprve jsou analyzovány teoretické modely vztahu církve a státu, které se vyskytují v zemích EU a modely financování církví a jeho tradice v českých zemích. Následně je analyzován vývoj vztahů církví a státu na našem území v nejdůležitějších etapách - za první republiky, v období komunismu, a nejpodrobněji situace po roce 1989 do současnosti. Zkoumány jsou nejdůležitější zákony upravující vztah církví a státu a jejich legislativní proces, církevní problematika v politických programech hlavních českých politických stran, působení církví ve společenských institucích, dosud nevyřešený problém církevních restitucí a vyjednávání o podobě mezistátní smlouvy se Svatým stolcem, která ač podepsána, nebyla ratifikována. V neposlední řadě je provedena analýza sociálních předpokladů pro vztah církví a státu, zamyšlení na tzv. českým atheismem a jeho příčinami, a navržen vhodný model vztahů církve a státu - model přátelské odluky (neboli kooperační model), který aby správně fungoval předpokládá nutné změny - změnu problematického zákona o církvích a vyřešení církevních restitucí a s tím související vyvázání církví ze závislosti na financování ze státního rozpočtu. Poslední návrh Ministerstva kultury na řešení restitucí, který je nyní projednáván by mohl být nadějným řešením.

97

Summary The Master thesis called The Church and State deals with the the relation between the church and state in the Czech Republic from 1918 to the present with a prediction of future development. First the teoretical models of the church and state relations used in the EU countries are analysed and also the models concerning the church financing are discussed. Then the development of the church and state relations during its main stages is analysed - the First Republic, the period of the communist regime and the situation after 1989 to the present in detail. The most important acts on churches and their legislation process are examined, also the church issues in the programme documents of the Czech political parties, church activities in various social insitutions, unsolved problem of the church restitutions and the negotiations between the Czech republic and the Holy See about the bilateral agreement which was signed but did not pass ratification process in the Czech parliament. Last but not least the analysis of the Czech social backround and socalled Czech atheism and its causes is made. Finally the model of the church and state relations well suitable for the Czech Republic is designed - the model of cordail separations (also called model of cooperation). The model in order to function properly needs to change the unsatisfactory act on churches, final solution of the church restitutions and incidental separation of the church and state in the financial sphere. The last draft law of the Ministry of culture on the restitutions, which is now being negotiated over could be a hopeful resolution.

98

Přehled relevantní legislativy: • zákon č. 47/1885 ř.z a. n. prozatimní zákon kongruový •

zákon č. 122/1926 Sb. o úpravě platů duchovenstva církví a NS státem uznaných

•

zákon č. 142/1947 Sb., o revizi 1. pozemkové reformy z 21.6. 1945

•

zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě

•

zákon č. 217/1949 Sb., kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní

•

zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem

•

vládní nařízení č. 219/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církve římskokatolické

•

vládní nařízení č. 220/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církve československé

•

vládní nařízení č. 221/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví evangelických

•

vládní nařízení č. 222/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církve pravoslavné

•

vládní nařízení č. 223/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení náboženských společností

•

zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky

•

zákon č. 16/1990 Sb., kterým se mění zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem

•

zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého

•

vládní nařízení č. 578/ 1990 Sb. o úpravě osobních požitků poskytovaných duchovním církví a náboženských společností (novelizované: č. 273/1995 Sb., č. 322/1998 Sb., č. 68/2002 Sb., č. 636/2004 Sb., č. 535/2005 Sb. a nejnověji č. 566/2006 Sb.)

•

zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

•

zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby

•

zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

•

zákon č. 338/ 1991 Sb. kterým se mění zákon o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého

•

zákon č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností

•

zákon č. 522/1992 Sb., kterým se mění zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění zákona č. 16/1990 Sb. 99

•

ústavní zákon č. 2/1993 Sb., listina základních práv a svobod

•

zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů

•

nález Ústavního soudu č. 4/2003 Sb. o zrušení zákona č. 3/2002 Sb.

•

zákon č. 562/2004 Sb., novela zákona o vysokých školách

•

zákon č. 495/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností

100

PRAMENY:

Adresář církví a náboženských společností, vyd. odbor církví MK Budeme si církev platit sami? in: Universum, Revue Křesťanské akademie, 3/2007 Český atheismus: příčiny, klady, zápory, Benešov, 2005 Gaudium et spes, Pastorální konstituce o úloze církve v dnešním světě, Řím 1965 Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha 1995 Dohoda o duchovní službě mezi Vězeňskou službou České republiky, Ekumenickou radou církví České republiky a Českou biskupskou konferencí ze 7. ledna 1994 Dohoda o duchovní službě mezi Vězeňskou službou České republiky, Ekumenickou radou církví České republiky a Českou biskupskou konferencí z 3. června 1998 Dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem obrany ČR, Ekumenickou radou církví v ČR a Českou biskupskou konferencí z 28. června 1999 Dokument stínové vlády ODS 2004 - Kultura je způsob života , edice Modrá šance č. 12/2004, Praha Dokumentární film Modli se a podnikej, scénář a režie V. Hájek, 2007. 6. ročník konference Církev a stát, Brno 2001 Katalog církevního školství 2007/2008 Katechismus katolické církve, Praha 1995 Koaliční dohoda uzavřená 27.6 1996 Pokoj a dobro, list k sociálním otázkám v České republice Přehled jednání mezi státem a církví v letech 1990 - 2000, publikace č. 17, vydal Sekretariát české biskupské konference, Praha 2001 Smlouva mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí o podmínkách vzniku a působení duchovní služby v resortu ministerstva obrany. Smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů (s touto smlouvou Poslanecká sněmovna PČR nevyslovila souhlas a smlouva tudíž nevstoupila v platnost) Společné stanovisko ČBK, ERC a FŽO k dalšímu jednání CNS-stát o způsobu majetkového vyrovnání a financování ze 14. listopadu 2000

101

Teze pro řešení vztahu stát a církve určené pro jednání orgánů KDU-ČSL předloženého J. Talířem, leden 2004 Ústava České republiky Základná zmluva medzi Svätou stolicou a Slovenskou republikou

LITERATURA

Balažík, P., Staatliche Vermögensgarantie und Vermögensrestitution, in: Recht und Religion in Mittel- und Osteuropa, Band 2, Tschechien, WUV, Wien 2004 Boháč, Z.: Atlas církevních dějin českých zemí 1918-1999, Kostelní Vydří 1999. Borowik, I.: Church – state relations in central and eastern Europe, Krakow, 1999 Cesar, J., Černý, B., Gajanová, A.: Církev v našich dějinách, Praha 1960 Fiala, P.: Katolicismus a politika, Brno 1995 Fiala, P.: Křesťanské alternativy v politice, Brno 1997 Fiala, P., Hanuš, J.: Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés, Brno 1999 Fiala, P.:, Hanuš, J.: Katolická církev a totalitarismus v českých zemích, Brno 2002 Hanuš,J., Stříbrný, J. (eds.): Stát a církev v roce 1950, Brno 2000 Janšta, P.: Polistopadová reflexe vztahu církve a státu v podmínkách komunistického režimu, bakalářská práce obhájená na FSV UK, Praha 2006 Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin, díl II, Praha 1991 Kalný, M.: Církevní majetek a restituce, Praha 1995 Kalný, M.: Církve a majetek I, Praha 1993 Kalný, M. a kol: Církve a majetek II, Praha 1993 Kaplan, K.: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno 1993 Kárník, Z.: České země v éře první republiky (1918-1938), díl I., Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000 Kolář, P.: Myšlenka odluky církve a státu při vzniku Československé republiky, diplomová práce obhájená na FSV UK, Praha 1996 Kolář, P.: Postavení církví ve vybraných zemích Evropy, Informační studie č. 5.159, Parlamentní Institut, 2000 Kolář, P.: Regnum, Sacerdotium Et Ordo Universalis, Disertační práce FSV UK, Praha 2002

102

Kolář, P.: Restituce církevního majetku v Maďarsku a Polsku, Informační studie č. 5.188, Parlamentní institut 2003 Lamparter, M: Církev a stát, Brno 1999 Lamparter, M.: Vztah církve a státu, Brno 1993 Martinek, B.: Náboženská společnost a stát. Historie svědků Jehovových v Československu. Praha 2000 Medek, V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982 Mišovič, J.: Víra v dějinách zemích Koruny české, Praha 2001 Nešpor, Z., R. (ed.): Jaká víra? : současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství , Praha 2004 Pukl, F.: Vývoj rozluky církve od státu v Evropě, Hradec Králové, 1924 Robbers, G. (ed.): Stát a církev v zemích EU, Praha 2001 Svoboda, B.: Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965 – 1989), Praha 2006 Tretera, J.,R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002 Vaško, V.: Neumlčená I. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. Praha 1990 Váško, V.: Neumlčená II. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. Praha 1990 Vaško, V.: Ne vším jsem byl rád, Kostelní Vydří 1999

Periodická literatura

Bradáč, P.: Financování cíkrví v českých zemích 20. století, in: Revue církevního práva, 2/07 Hamplová, D.: Šetření ISSP 1999 – Náboženství, in: Sociologický časopis vol. 36, no. 4, Praha 2000 Hrdina, J.,I.: Kauza katedrála. In: Revue církevního práva 3/06 Kamberský, P.: Rychetského ledví, in: Hospodářské noviny 13.11. 2007 Kružíková, J.: Mezi "Pryč od Říma" a "Modem Vivendi". In: revue Lidé města, 3/2005 – 17 Lužný, D., Navrátilová, J. 2001: Religion and Secularisation in the Czech Republic, Czech Sociological Review, 2001, Vol. 9 (No. 1: 85-98), p. 95.

103

Lužný, D.: Náboženská situace v České republice po roce 1989, Religio, Revue pro religionistiku, vol. 6, no. 2, 1998 Nemec, M.: Právne Postavenie a činnosť cirkvi v Slovenskej republike, in: Revue pro kanonické právo 3/96 Němec, D.: Příspěvek k diskusi o současné a budoucí sekulárněprávní úpravě uzavírání manželství, in: Revue církevního práva č. 2/1995, s. 73 - 80 Nešpor, Z., R.: Česká sociologie náboženství v letech 1948 – 1989, Sociologický časopis, 2007, Vol. 43, No. 4 Nešpor, Z., R.: Dvojí tradice české sociologie náboženství, Sociologický časopis, 2004, Vol. 40, No. 4 Plaček, Š.: Restituční tečka na obzoru?, in: Perspektivy 7/2008 Přibyl, S.: Význam nálezu Ústavního soudu ČR č. 4/2003 Sb. pro vývoj vztahů státu a církví v ČR, in: Revue církevního práva 3/2004 Přibyl, S.: Český zákon o cíkrvích z roku 2002 a jeho změny, in Revue církevního práva 3/2005 Šimáčková, K.: Ideologická neutralita státu a postavení církví v České republice, Revue církevního práva 3/2006 Tabery, E.: 23 let s Klausem, in Respekt 8/2008 Třešňák, P.: Božská zpráva, in Respekt 43/2007 Třešňák, P.: Katolíci po odchodu Vlka, in Respekt 15/2007 Třešňák, P., Topol, J.: Sami proti Satanovi, Čestí katolíci ve vězení své vlastní církve, in Respekt 19/2007

Internetové stránky

http://www.apha.cz - Oficiální stránky Pražského arcibiskupství http://www.bohumildolezal.cz - Politický zápisník Bohumila Doležala http://www.cirkev.cz - Oficiální stránky ČBK http://www.cssd.cz - Oficiální stránky ČSSD http://www.demografie.info - Demografický informační portál http://www.exarchat.cz - Oficiální stránky Apoštolského exarchátu v ČR http://www.ihned.cz - Zpravodajský server Hospodářských novin http://www.charita.cz - Oficiální stránky České katolické charity http://www.kebrle.cz/katdocs.htm - stránky s katolickými dokumenty 104

http://www.libinst.cz - Oficiální stránky Liberálního insitutu http://www.mkcr.cz - Oficiální stránky Ministerstva kultury ČR http://www.mvcr.cz/2003/rady/sbirka_rady.html - Elektronická sbírka zákonů ČR http://www.rozhodni.sk - Stránky o daňových asignacích v SR http://spcp.prf.cuni.cz - Oficiální stránky Společnosti pro církevní právo http://www.vatican.va - Oficiální stránky Apoštolského stolce http://www.vlada.cz - Oficiální stránky Vlády ČR

105