Chyby představ - plody chyb Vrostlí do kůže lidí a křesel chystáme se (nač?) prý na oblouky světa hvězd a hrudí hladce zohýbaných větráme se (odkud?) s víček neboť nelze unést vítr aniž hrozbu jeho pohledem který je k tomu dokořán a smýšlíme (jak?) prudce útulně a s příslušenstvím splachovadlo nesmí chybět anžto je solí činu a milujem se (proč?) neboť i v tom je úcta k tradici a smysl pro povinnost pokračovat v čemkoli byť ohrabaně tedy zoufale a vpíjíme se (kam?) do útlých knížek o pravdě a tlustých o lži do biblí majnkampfů a brožur libovolné doby také sklízíme (co?) hroby Na břehu dne Nad Prahou mlha jak polštář Libeňský most vězí po kolena v sypkém peří rána A první otevřené oči domů výsměšně slzí skelný blikot Lidi v metru bez odvahy tváří se jen pravděpodobně A dlažba s vyhrnutým límcem polyká řev podpatků Harmonikář vyhazuje použité písně do světlíku Běhna běhá sportem ku zdraví
A brzy bude pomlázka A pomlazení všeobecné touhy po touze A další tramvaj s dělníky vyhlíží na konečné Godota Prague At Night Pil jsem třetí noc Tichounce Hladce Téměř plyšově A víno praskalo mi v duši jak v ohni tuk A oheň hovořil Ještě nikdy jsem tě nehledal v tak velkém městě Tramvaje si hrály na tušenou a já o chlup ke Košířům po psech štěkal jsem a látal nebe provazem zatímco u Anděla vykolejil čas a do drátů byl vpleten tak že pršelo mu do úst Dveře blikaly a temno obtěžkalo Smíchov obkročmo nastoupil do zadního vozu tichem napřed Měsíc měl olámanou tvář Jak průvan táhlo se blues na patrných pavučinách Ptáci duli bas Tady jsme doma To je fakt Jenže ne pasáž s vitrinami neóny a stovkou nahých chodidel Spíš tunel Beton uprostřed a na koncích dvě baleríny Samá hruď a samé srdce Okovaná noc: dva v ní a zbytek vně Banální expozice Šacujeme sněhurky v hospodě na Rozkoši plni brodění a potop jdem a neujdeme Malíř na Karlově mostě secesně a nóbl utloukl svou Prahu deštníkovou holí Promlklá Vltava se vrtí v kloubech Kouř se mění v kávu
Nad korouhvemi a tlachy racků a příbuzných rázují družičky tikajíce holemi o sokly svatých Ruzyň nepřijímá Spálené konečky prstů Cigarety Prádlo Smělá varování Domněnka o nás že jsme to zas my Pil jsem tři dny a tři noci Až do poslední noty Blues je hrazda mezi zdí a druhou zdí Na každé straně propast a v ní historie pádu Skončila veselka Ženichům odzvoněno Vlečkám odhulákáno O zvoníka přeplněno v síni kde jsme sami a kde při svěcení uhořela voda Jak to s náma bylo (My Generation) Tehdy hrál bigbít O hrany slov se pořezalo chtění vyjít jít a dojít - kamkoli I vyvěsili jsme se do ulic A vyhřezli jsme ze tmy prvorodičky A slyšeli jsme že zapomínání děje se v pokleku Tak někdo řekl Vypadnem ale nikdo už tu nebyl Jen páry tichých kravat oprátek visících s pavlačí nedozírna O málo později nám vřískal z oken duší flanelů a pohovek Jesukrist Superhvězda Nedopalky večerů zkoušely naše ztuhlé prsty z milování A děvka Evropa potají oznámila další světovou Rozlitá noc jak víno po ubruse Beethoven Groucho Marx Fittipaldi Cohen s bytnou odnaproti v jednom šiku Svolaní opilci se poradili na rynku jak vyhrát v kartách cizí smrt a kde ji vyměnit za tu svoji A nahé rty všech jejich soch se podobaly strachu krimplenových milenců z malého města Zatuchlé příběhy frontových hrdinů praly se v konzumu o místo na slunci
s výstřižky z Playboye s obratným lhaním věčných knih a myšlenkou na krvavé víno na bolest a neposlední lásku A na zahradě povinného blázince venčila vrchní sestra primářovu kočku Jeho krásné hladké bílé děti přikryla sebraným spisem zatímco chovanci tančili kol postýlek dumku Zpěv voněl perfenazinem a byl tak něžný a tak nepatřičný jako růže v ústech mrtvých milenek A hloupá příkoří která noc páše na mlčících a která nevytečou vesmírem jak výlevkou znovu se odečtou v obecném zešílení z účtu vydařených vlajkosláv To nám už zahrajou i Eroiku anebo skočnou nieder-auf jak za mlada A třeba porozumíme a z blahobytu třeba vyděkovaného spleteme přízi dvakrát mydlenou aby nám vystačila pro celé bludiště dokud nám nějaké děcko zpoza rohu posledního činžáku nenastaví nohu slovo tón abychom zakopli a pochopili nevinně živi Po deseti letech aneb Naše vetešnictví zahrádka naše I. Noc klečí zlomená v pase Ilja Muromec zvětralý deštěm S omrzlou duší Metály spečenými v brnění pod nímž tři sudičky jak oficíři obehrávají se v ruské ruletě Den pomřel na kocovinu A ticho zachutnalo po tlačence s otisky tučných prstů rasa
Míříme na sebe nahými bajonety Cínovou rozkoší dle vzorce láskakzemivztyk A míjíme se stejně fatálně a uboze jako dva netopýři mezi trámy zbořeného činžáku kde malíř vpíjel do samoty modrou růžovou a žlutou znamenav že stvořil vesmír alespoň pro jedny oči Nač věčně vypisovat se z těch ran z těch bolístek z té veteše vonící lakem na královské rakve z těch výstředností něžně propouštěných ze zajetí srdce do svobody střev Vesmír se zauzloval v pionýrský šátek Ámen klaníme se před mohylou slov na která kdysi přísahali jiní dva nám podezřele podobní A z oltáře krájíme červotočivosti na důkaz nevědomí nebytí a nerozumu vydávajíce tu sběř za chóry andělské jež dlouho předlouho bubnují na útěk hájený vděkem slzami a krví snadno upuštěnou těžce ztracenou II. Pěna hodin ve kterých jsme zapomněli na strach ze smrti strach ze života praská Žluté růžové a modré kruhy věčných pravd visí od stropu jak záclony dýchavičné kouřem nočních nejistot a ranních kloktadel Mlčíš do opony Co je ti? Co teď Co potom A co kdysi? Mrtvá hromobití poustevny a schody z marných vyvětrání Krysy A z té hrůzy která vízne v krku jako rybí spár o štědrém podvečeru Klopy zátylky a žíně padlých smyčců sekyrou zakopávám pod práh orchestřiště Co bude příště? Sbor z Nabucca? Árie z Tosky? Trosky zbyly z nich
Neumím tě nemilovat ale nejsem schopen lásky Kam odlétají naše barvítka Náš banalinec? Kam ukládáme na noc čínské draky? Z pavilónu třináct nízko pod měsícem slyšíš tenký štěkot To blázni usínají s klíčkem na krku od tajných dveří do němoty Jeden z nich jsem já S polštářem pod koleny Klekátko Vyhníváček boží Jak by se chtělo věřit! Ale čemu? Proč? A nakolik? Láska je Párek s cibulí a fleky na lajntuchu Klopotní a uřečnění Svrchovaní presidenti Spojených států lásky vycházejí z kostela v šaškovských kabátech do deště jenž prvý zjistil císařovu nahotu a tvoje slzy Co schází? Umřít brzy III. V zalomeném ovoci nebes a rukou najdeš střep střepinu kámen Hoď máš-li víru Spolykej máš-li odvahu Čas nezačal Jen ukrajuje z víček věky Věčná neomylnost usedla na hranici a hoří Jen sama ví jak tiše Rozkročená hudba vyzývá samozvané na souboj Řinčí mačetami syntaxe a nechává nás v tom ve všem o hladu chladu zimě a zimnici Vypasený zimník promenuje pod okny a krade plech křídlovce z duše zatracené Je svátek mrakovratu Hrbatá kůzlata krokují Saharu a Nil a jiné přednosti tvých plic Pohublý Tzara tančí obkročák a vřeští: Věnujte se poesii krysaři mí zlatí A já zapomínám kolik že je hodin A proč spánek už nikdy
nebude amnestován Kámen který kopíruje krajinu v domnění kterak je krásně sám propadá pravdou až kamsi dolů na dno je-li jaké Jak strašně rozumím o kterou větev právě zavadil A jakou že mu hrají písničku IV. A je to tady Příměstská putyka Jen sloupy slov Kolena u sebe mezi stvoly stolů Poslední autobus Bože můj Teď to zkus Ale nedopusť Zdi trčí Na nich vyleptány předpotopní fresky Býk a meč Koš na dopisy od poslední věčné lásky Místo krve Punkva Ježíš na pramici pluje Zkažený jak zbytky od večeře Rouhající se a namol Z praku Adamova střílí po vrabcích S nimi se řehtá S nimi rozvěšuje prádlo po zahradě Podobá se mi? Jsme příliš decentní když vynášíme popelníky z hořícího domu A trochu zdá se mi že slyším kytaru a kapky potu pleskající pod nohy Jimiho Hendrixe Poslední noc a v té se neodpouští ledaže by v nebi
