Chudáci, žebráci a vaganti

Chudáci, žebráci a vaganti

MARTIN RHEINHEIMER

Chudáci, žebráci a vaganti Lidé na okraji společnosti 1450 –1850

VYŠEHRAD

Na přebalu: Biadaiolo Fiorentino Středověká Florencie 14. stol. Biblioteca Laurenziana, Florencie (Scala Group, Picture Library, Florencie, www.scalarchives.it)

Translation © Vladimír Marek, 2003 © Fischer Taschenbuch Verlag Gmbh, Frankfurt am Main, 2000. Original title: Arme, Bettler und Vaganten, first published in the series „Europäische Geschichte“, edited by Wolfgang Benz. ISBN 80-7021-579-8

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nižší vrstvy a pauperizace

9

...................................

13

Chudí, potřební, neusazení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Růst počtu obyvatel a zdražování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chudí v pracovním poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Migrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odchod za moře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krádeže a vzpoury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Kultura“ nedostatku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

13 16 20 24 29 34 38

Ženy v nouzi

....................................................

44

Výdělečné možnosti žen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zchudnutí a psychóza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stará žena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Žena na ulici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prostituce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Z lože nemanželského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Potrat, usmrcení dítěte, jeho odložení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

44 46 49 53 56 62 66

„Skuteční“ chudí

...............................................

71

Zahálčivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociální kapitál a sociální péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospitály a chudinské pracovny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociální ukázňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jakob Gülich, pracující chuďas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Vzdorovitost“ a „nepatřičné chování“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Od almužen k sociálnímu pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

71 75 79 85 89 92 98

„Falešní“ žebráci a podvodníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

103

Žebrota a nestálý pobyt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Žebráci z povolání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Banda zlodějů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Kultura“ potulky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Nezaměstnaní žoldnéři“ a „vraždící žháři“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Loupeživé bandy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pronásledování a mýtus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

103 108 111 115 120 123 126

Cikáni

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131

Nebezpeční cizinci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zájmy a konflikty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zabité cikánské dítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pronásledování ze strany vrchnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Strategie k zachování existence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krásné Cikánky a šlechetní lupiči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Skutečný život Cikánů v 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Závěr

131 134 137 141 146 152 155

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160

Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Časový přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

163 171 173 183

Úvod

„Potkáte na ulici žebráka,“ vyvolává v nás představu hamburský komunikativní psycholog Friedemann Schulz von Thun: „Vybavte si, prosím, tu situaci přesně tak, jak byste ji ve skutečnosti mohli prožít: Sedí, nebo stojí? Neříká nic, nebo vás oslovil (,Nemaj zbytečnou korunu?‘) A je to vůbec ,on‘, či ,ona‘? Má on/ona něco u sebe – dítě, psa, nějakou tabulku nebo hudební nástroj?“1 Pak chce psycholog vědět něco o naší vlastní situaci, zda pospícháme, nebo máme čas, a pak zkoumá naše vnitřní pohnutky, když rozebírá, co si v duchu říkáme: „Nepříjemně dotčený člověk: ,Zatraceně! Musí mi ten chlap v tak hezký den stavět drasticky na oči, co je na světě bídy? Nechci nic vidět, rychle pryč!‘ – Člověk soucitný: ,Chudák! To je hanba, že je u nás taková nouze! Musím se aspoň zastavit a nějakou korunu obětovat, když už nemohu udělat nic víc!‘ – Necita: ,Tím si je každý vinen sám! U nás nemusí nikdo hladovět! Policie by měla taková individua z ulic vyhnat, vždyť jen urážejí slušné lidi!‘“ A „podezíravý“ si k tomu řekne polohlasem: „Co když se tady jen hraje na můj útlocit a já to spolknu? Prý potřebuje na chleba, ale nejde mu spíš o kořalku? A já mám financovat jeho nezřízený život?!“ Svými hlasy se mohou připojit „lidé s pocitem viny, že jim se daří dobře“, „lidé uspěchaní“, ti, kteří „nechtějí budit pozornost“, „soudí, že každý se má přičinit“, „kritizují společenské zřízení“ atd.2 Jak se zachováme? Jak vůbec jednáme s chudými lidmi a se žebráky, každý zvlášť a společnost jako taková? Ta imaginární situace nám až trýznivě připomíná, že se tu skrývá vnitřní konflikt, který každý sám v sobě a společnost jako celek buď řeší, nebo potlačuje. Některé hlasy se po staletí nezměnily, jiné se přidaly nebo jen získaly na hlasitosti: Tak například zavedení sociálního pojištění koncem 19. století vytvořilo určitý stupeň sociální jistoty, která dříve v novověku neexistovala a patrně dodala větší důraz hlasům necitů a těch, kteří kladou důraz na vlastní přičinění. Na vyšší stupeň se 9

ÚVOD

dostalo také abstraktní pojímání sociálních vztahů. Poté co byl v podobě pojištění právně zakotven nárok na podporu, dovedeme si stále hůře představit, že by člověk mohl vypadnout ze všech sociálních sítí. Chudoba se nerozvíjela nezávisle na ostatních společenských procesech. Lidé stižení chudobou se se společností a jejími postoji vždy vypořádávali dialektickým způsobem. Společenské konflikty se projevovaly určitými kladnými a zápornými hodnotami, jež se opět soustřeďovaly kolem určitých forem chování (mohla to být zahálka, smilstvo, zabíjení dětí) nebo celých skupin lidí (svobodných matek, „falešných“ žebráků, Cikánů a dalších). I když se některé diskursy na hony vzdálily opravdovému životu v nouzi, přesto se však zásadním způsobem dotýkaly poskytování nebo neposkytování podpory, jakož i diskriminace, pronásledování nebo nápravných programů. Kromě veřejných debat se v rámci společenských vrstev a mezi nimi polemizovalo i skrytě. Na jedné straně horní vrstvy definovaly chudobu tak, aby se samy postavily do lepšího světla a aby upevnily existující společenské uspořádání; na druhé straně se chudina definovala po svém, aby aktivizovala sociální kapitál a podporu ve svůj prospěch. Toto vymezení mělo sloužit k upevnění vlastního statutu a k odvrácení konkurence v boji o práci a zdroje. Tyto formulace je třeba dekódovat. Teprve když nahlédneme za oponu společenských předsudků a projekcí, vystoupí zřetelněji do popředí individuální zkušenosti, stanoviska a strategie přežití, teprve pak se vyjasní společenské polemiky a nedorozumění. Chudí se přestanou jevit jako bezmocné objekty a stanou se historickými subjekty. Abychom porozuměli různým typům zkušeností s realitou a postojů k ní, abychom pochopili celou tu síť sociálních vztahů, norem a institucí, využijme drobnohledného příkladu z dějin. Lynčování jednoho žebráka, který byl přistižen při krádeži, nás uvede hluboko do komplexní problematiky spodních vrstev společnosti, chudiny a potulných existencí na počátku novověku. Dne 19. června 1727 k šesté hodině večerní přišel do vesnice Wohlde v kraji Stapelholm, na samém jihu šlesvického vévodství, jakýsi almužník. Měl na sobě červenou košili a plátěné kalhoty, nesl si tlumok na potraviny a pár svých věcí. Většina místních obyvatel pracovala v tu dobu ještě na poli nebo na rašeliništi. Žebrákovi se tedy naskytla vynikající příležitost: Když přišel k domu jednoho nádeníka, našel dveře otevře10

ÚVOD

né a ve stavení jen starce, který se nemohl hýbat. Troufale prošel celý domek a vzadu v zahradě objevil plátno prostřené k vybělení. Sebral je, přeskočil plot a utíkal. Začaly se odvíjet neblahé události. Když se manželka chromého starce a jeho snacha vrátily domů, starý jim pověděl o krádeži; ženy běžely za sousedy a spustily poplach. Lidé se hned vydali zloděje hledat. Protože v tu dobu už přišlo z práce dost lidí, nebylo divu, že muže brzy dopadli. Dostal výprask a lup mu vzali. Na tom by nebylo nic zvláštního: Stala se krádež, zloděje pronásledovali a byl obnoven pořádek. Protože vrchnost byla daleko, lidé si pomohli rychle a bez byrokracie sami; zloděj byl bit, dostal na pamětnou. Jenže v tomto případě se situace vyhrotila – bití neustávalo, rány obuškem pršely, až zloděj ztratil vědomí. Někteří sice nabádali k umírněnosti, jiní však tloukli dál, muž se zase vzchopil a byl znovu sražen. Zvlášť zuřil okradený nádeník, který se také vrátil z práce, a jeho žena. Vzali žebrákovi i jeho tlumok a plášť. Nakonec zůstal ležet kdesi na hrázi. Vesničanům postupně docházelo, že to s trestem přehnali; nádeník se v noci pokusil ztlučeného žebráka přimět k odchodu, dokonce mu sehnal povoz. Ale bylo už pozdě, žebrák se nemohl hnout. Vesnický rychtář reagoval jinak. Dal následující noc vesnici hlídat. Zřejmě se obával dalších krádeží nebo pomsty žebráků, možná žhářství, z něhož byli často podezříváni odehnaní almužníci. Příští ráno byl žebrák mrtev.3 Takové úmrtí nebylo nic ojedinělého. Právě krátce po roce 1700 se stávalo často, že žebráci nebo také Cikáni, dopadení při krádeži nebo z krádeže jen osočovaní, byli lynčováni. I když šlo o krajní formu zacházení se žebráky a Cikány, přece je z takových případů patrné napětí ve vztazích mezi usedlým obyvatelstvem a lidmi vyvrhovanými, kteří se ocitli na samém okraji společnosti a téměř k ní už nepatřili. Cílem této knihy je zprostředkovat čtenáři představu o mechanismech chudoby. Ve středu pozornosti jsou přitom životní prostředí chudých lidí za raného novověku. Pojmem „životní prostředí“ je podle Rudolfa Vierhause „míněna skutečnost, jak ji – více méně zřetelně – vnímáme, v níž sociální skupiny a individua působí a svým myšlením i jednáním zase skutečnost vytvářejí“.4 Jednotlivé kapitoly ukazují vždy na příkladu určité skupiny odlišné a společné rysy životních prostředí chudiny. Chci tak ozřejmit, jak 11

ÚVOD

tato prostředí vznikají, jak se vymezují, navzájem prolínají a ovlivňují, a zároveň také osvětlit složité procesy přisuzování a přisvojování, probíhající uvnitř společnosti. Budeme tak moci lépe pochopit různé typy vnímání a jednání, z nichž některé platí podnes. Pozornost věnovaná chudobě v raném novověku nám umožňuje poměřovat kategorie, které od té doby vznikly a určují naši existenci, s historickou skutečností, chápat jejich původ a tak je relativizovat. V tom smyslu by posuzování minulosti mělo napomoci lepšímu porozumění současnosti a formovat žádoucí normy jednání pro budoucnost. Členění této knihy postupuje po žebříčku sociální nouze shora dolů. V první kapitole se jedná o všechny lidi, kteří byli zchudnutím jen ohroženi. Druhá kapitola je věnována ženám, jež byly celkově vystaveny bídě krutěji než muži. Ve třetí kapitole se zabývám lidmi vskutku chudými. Jde v ní jak o aspekty pečovatelské, tak o podmínky života v nouzi a v závislosti na podpoře vrchnosti. Z ní byli počátkem novověku vylučováni a kriminalizováni cizí žebráci, a proto se ve čtvrté kapitole dostávají na pořad i formy zločinnosti až k organizované kriminalitě zlodějských a loupežnických band. Zvlášť vymezeni a sledováni byli jako etnicky odlišná skupina „Cikáni“5, o nichž pojednává kapitola poslední.

12

Ženy v nouzi

Výdělečné možnosti žen Hospodářský a společenský systém raného novověku dával ženám odkázaným na sebe samé jen málo možností, aby se uživily. Ženy byly zpravidla vyloučeny z cechů a z možnosti samostatně vést nějaký podnik. Některým manželkám obchodníků, řemeslníků nebo sedláků se sice podařilo vést po manželově smrti podnik dále, ale to byly ženy ze střední nebo horní vrstvy. Příslušnice nižší vrstvy si v podstatě mohly vydělávat jen jako služky nebo nádenice, jako švadleny nebo přadleny. Za tyto činnosti byly vždy placeny hůře než za srovnatelné práce muži. Většinou dostávaly o 30 až 50 % méně. Cechy potíraly jako nevítanou konkurenci zejména švadleny. Zásadní význam mělo to, že postrádaly vlastní organizace, které by zastupovaly jejich zájmy. Ženy pracující samostatně v prvotním průmyslu byly v 17. století ve Württembersku dokonce vyhledávány domovními prohlídkami a hrozilo jim vyhoštění ze země. V 18. století mezi městským služebnictvem žen v porovnání s muži výrazně přibývalo; někdy jich bylo až 80 %. Jejich hmotná situace byla mnohdy po celý život povážlivá. Mary Ashfordová pocházela z nižší střední vrstvy, a když se stala služkou, znamenalo to pro ni sociální sestup. Ve třinácti letech však ztratila rodiče a jinou volbu neměla. Počátkem 19. století sloužila postupně ve dvanácti londýnských domácnostech; někde s ní zacházeli dobře, někde ne. Za třináct let si dokázala ušetřit celých devět liber, a pak se ve svých třiceti letech provdala za ovdovělého obuvníka. Ten zemřel brzy po narození jejich šestého dítěte. Po patnácti měsících si vzala téměř sedmdesátiletého vojenského krejčího. Když se roku 1836 manželův zdravotní stav zhoršil, podařilo se jí vymoci si peticí královně Adelaidě aspoň penzi.32 Neprovdané děvečky – ve Schwäbisch Hallu to v 17. století byla každá sedmá – se oproti idealizujícím představám, podle nichž panstvo 44

VÝDĚLEČNÉ MOŽNOSTI ŽEN

žilo se služebnictvem jako velká rodina, často dočkaly ve stáří nebo v nemoci toho, že se pán o ně nepostaral a naopak je propustil. Apollonie Wegelinová z Hessentalu, jež zemřela roku 1645 ve Schwäbisch Hallu, konala službu „v různých, namnoze vybraných rodinách“ a chovala se, jak zaznamenal farář, „řádně a poctivě“; přesto si musela před smrtí „pro nedostatek ohledů ke své osobě po řadu let opatřovat živobytí předením“33. Mnohé se přestěhovaly ke svým příbuzným nebo se uchýlily do špitálů či chudobinců. Sociální kapitál, který si získaly, stačil právě tak na doporučení, aby byly přijaty. Zatímco vdovám na venkově se ještě dařilo jakžtakž vyjít (v Anglii 18. a 19. století často žily u příbuzných nebo sdílely svou domácnost s jinými lidmi), postavení žen, jež zůstaly svobodné, bylo svízelnější. V Dánsku se většinou stěhovaly do měst, na vesnici jich zůstalo málo. Z obyvatel starších šedesáti let bylo roku 1787 ve venkovských krajích jen 52,9 % žen, v Kodani však 58,8 % a v provinčních městech dokonce 61,5 %. Obdobně vysoká byla jejich potřebnost. Už počátkem 15. století tvořily ženy 66 % nejchudších obyvatel Basileje. A rovněž mezi almužníky bylo vždycky víc žen než mužů. Ve štrasburském protokolu chudých bylo roku 1523 uvedeno 69 % žen, v Toledu roku 1558 činil jejich podíl na příjmu podpor v některých farnostech až 73 % a v Luzernu bylo mezi příjemci městských almužen dokonce 85 % žen. Vysoký podíl žen se v průběhu raného novověku neměnil. Ještě v první polovině 19. století bylo například v Schaffhausenu mezi příjemci podpory 75 % žen. Tato čísla jsou sice zčásti dána i tím, že ženy byly uznávány za chudé spíše než muži, kterým byla podpora odmítána, pokud mohli pracovat. Ale sama tato skutečnost je výrazem zásadně horšího hospodářského postavení žen; pokud byly spíše akceptovány jako „opravdu“ chudé, bylo to proto, že o jejich nevýhodných možnostech výdělku každý věděl. Chudoba hrozila ženám zejména po úmrtí manžela nebo živitele. Ne všechny ženy byly uznány za potřebné; většinou jen sirotci, vdovy, opuštěné manželky, nemocné, staré a slabé ženy. Ženy práceschopné si musely právě tak jako muži vydělat na obživu vlastními silami, což pro ně to muselo být za daných okolností těžší. V londýnském chudobinci St. Martin in the Fields Workhouse pracovalo roku 1817 víc než dvakrát tolik žen ve věku 16 až 44 let než mužů. Průměrný věk dospělých žen (37 let) byl výrazně nižší než mužů (44 let). Protože tam děvčata získáva45

ŽENY V NOUZI

la nižší vzdělání než chlapci, jejich horší výsledky se přenášely z jedné generace na druhou. V dalším textu se budu věnovat specifickým ohrožením, jež pro ženy vyplývala z chudoby vzhledem k jejich pohlaví. Především půjde o specifické psychické reakce žen na zchudnutí. Pak uvedu názorný příklad ohrožení, jemuž byla vystavena chudá stařena; způsob života několika neusedlých Židovek ukazuje, jakých strategií k přežití užívaly ženy vytlačené na okraj společnosti. Jelikož se společenské vnímání chudých žen silně soustřeďovalo na jejich sexualitu, pojednám v dalších částech této kapitoly o nebezpečích a způsobech chování, jež s tím souvisejí: o prostituci, nemanželských dětech, potratech, zabíjení dětí a jejich odkládání.

Zchudnutí a psychóza Se sociálním úpadkem nebylo snadné se vyrovnat. Pokud se po skoncování s původní sociální identitou nedovedl člověk vžít do nového postavení chuďase, mohla se jeho osobnost úplně zhroutit. Zoufalství a beznaděj mohly vyvolat psychózu. Zatímco sebevražda byla za raného novověku typicky mužskou reakcí (dvě třetiny až tři čtvrtiny všech sebevražd a pokusů o ně připadají na vrub mužů)34, ženy v této době reagovaly psychickými problémy. Dvě třetiny pacientů tohoto typu, kterým se věnoval anglický léčitel Richard Napier (1559 –1634), byly ženy. Osmdesát procent jeho pacientů pocházelo ze spodní vrstvy a nemálo z nich si výslovně stěžovalo na ekonomické problémy a na strach ze zchudnutí. I zde bylo čtyřikrát víc žen než mužů. Duševní onemocnění přitom nabývalo forem, jaké raný novověk nabízel: víra v magii a v čarodějnictví poskytovala typ vysvětlení, jež bylo právě v prostředí nižších vrstev i v 18. století ještě velmi rozšířeno. Příkladem je Abel Glashoffová. Narodila se roku 1734 v holštýnském Königsmooru jako dcera chalupníka. Rodiče měli i kousek pole. V 21 letech se provdala za nádeníka Petera Glashoffa. I jemu bylo teprve 22 let. Vzali se tedy na tehdejší poměry velmi brzy, neboť průměrný věk pro vstup do manželství byl 27–28 let. Peter Glashoff pocházel z nuznějšího prostředí než Abel. Jeho rodiče byli nádeníci a neměli ani vlastní domek, natož půdu. Vzhledem ke svému mládí si partneři ani 46

Z C H U D N U T Í A P SYC H Ó Z A

nemohli nahospodařit dostatek finančních prostředků. Teprve roku 1767, dvanáct let po sňatku, se jim podařilo získat vlastní chalupu. I nadále se jim však mohlo vést obstojně jen tehdy, když pracovali oba. Přestože Abel patřila ke spodní vrstvě, neváhala sama sebe hodnotit jako „selku“. Orientovala se na vrstvu bohatých sedláků a „prý měla podle svého stavu všeho dostatek“.35 Jako doklad blahobytu uváděla svůj šatník: pět souprav pestrých a dvě černé. Tyto údaje však zakrývají skutečnost, že manželé měli zřejmě už dávno materiální problémy, jež i v manželství zavdávaly čím dál více podnětů ke střetům. Ona předhazovala muži, že promrhal její majetek. On jí zase vyčítal, že málo pracuje. Tížilo ji patrně také to, že byla bezdětná, což jí sice dovolovalo přijímat námezdní práci mimo dům, ale ve venkovské společnosti jí to ubíralo na cti a ve vlastních očích tím jako manželka ztrácela na ceně. Protože se pohybovala mezi bohatými sedláky, dostávala se Abel do konfliktu s drsnou životní realitou nádeníků, vystavených stále většímu nedostatku práce, klesajícím mzdám a stoupajícím cenám. Aby nemusela měnit svůj „image“, hledala vnější příčiny svého zchudnutí. Věřila, že byla uřknuta. Jelikož se obvinění z čarodějství brala v raném novověku vážně, mohla posloužit i k tomu, aby se člověk vypořádal s vlastním trápením. Abel nyní pálila některé svoje šaty nebo je házela do vody. Chápala to jako magické ozdravování, protože oheň a voda byly považovány za očistné živly. Chtěla tak odstranit své trápení. Brala si na pomoc také zaříkávače a dostala se do bludného kruhu, poněvadž ničením svého majetku, beztak nevelkého, a výlohami na zaříkávání jen chudnutí urychlovala. V době nastupujícího osvícenství ji začalo její okolí postupně pokládat za bláznivou. Abel se zdála být pro sebe samu a své okolí stále více nebezpečnou. Nakonec se ocitla v tak rozháraném duševním rozpoložení, že prosila svého muže, aby ji dal do ústavu pro choromyslné v Glückstadtu. Když byl její stav přezkoumán, dostala se tam poprvé v červenci 1775. Už v srpnu mohla být zase propuštěna a vrátila se k manželovi. O Vánocích od něj odešla a v květnu požádala münsterdorfskou konzistoř o rozvod. Veškeré její děsy a všechna agresivita se teď obrátily proti manželovi. Vinila Petera z nevěry a špatného zacházení, což by mohly být zásadní důvody k rozvodu, kdyby je ovšem mohla dokázat. Ona se však na jednání před konzistoří ani nedostavila. Peter Glashoff přes všechna obvinění 47

ŽENY V NOUZI

na manželství trval. Stěžoval si pouze na výživné, které jí musel platit. Obě strany si vzájemně přičítaly odpovědnost za svůj stav. V témže roce si Peter Glashoff nevěděl jiné rady než prodat chalupu. Ze 600 marek, které za ni dostal, ovšem zbylo jen 25, ostatní padlo na dluhy. Abel Glashoffová teď přičítala vinu za své poměry také kurátorům a starostovi, protože nezabránili prodeji chalupy a zachovali se vůči ní špatně. Přestala dbát na společenskou hierarchii a hrozila těmto osobám, vůči ní vysoce postaveným, fyzickým napadením; musela být považována za šílenou. Roku 1777 žila Abel už jako tulačka, zdržovala se „hned tu, hned tam“36. Často přespávala ve stodolách, dělala také dluhy, které musel její muž platit. Po propuštění z blázince by už sotva dostala práci, její potulný život a pobyt v ústavu ji poznamenaly, lidé z ní měli strach a vyhýbali se jí. Její situace se dále zhoršovala. V létě 1777 se znovu začalo jednat o tom, aby byla poslána do ústavu pro choromyslné. I příští rok vznášela obžaloby a kladla požadavky, ale nebyla už s to jít důsledně za svými zájmy. Pak se její stopy ztrácejí. Roku 1781 byla na útraty chudinské pokladny „dána ke stravě“37, 14. října téhož roku zemřela. Peteru Glashoffovi se podařilo začít znovu. Příští rok se znovu oženil a svou dceru pojmenoval Abel po své první ženě, kterou nechtěl ze svého života vypudit. Případ Abel Glashoffové názorně ukazuje, jaký sestupný trend ze sociálního úpadku vznikal a urychloval jej. U ní se spojoval s jednáním sebezničující povahy, žena připadala svému okolí stále nebezpečnější a nevypočitatelná, ztrácela vazbu na vesnickou komunitu. Tak byla vytlačována víc a víc na okraj a skutečné příčiny jejích trampot se ztrácely za psychózou, z níž již nenacházela východisko. Veškeré vstřícné kroky okolí odmítala, až ji nakonec opustili téměř všichni a ona zemřela úplně opuštěna. Ruku v ruce s chudnutím šlo zhrubnutí rodinného života. Obětmi násilí byly většinou manželky a děti, lidé, kteří s chuďasem sdíleli bídu a na nichž si vyléval hněv. Především však byli v rámci stávajícího řádu jediní slabší, byli nejméně schopni obrany a tak se sociálně slabý muž mohl aspoň vůči nim cítit silný. Roku 1846 dostal Gottfried Wegner v Kleinsoltu 4 marky chudinské podpory, roku 1847 5 marek a 4 šilinky. Tento Gottfried Wegner byl dle záznamu pastora Holta v chudinském protokolu „předtím dvakrát pro nejhanebnější zvůli a týrání své ženy 48

Z C H U D N U T Í A P SYC H Ó Z A

vsazen do úřední šatlavy o chlebu a vodě. (…) Po prvním vězeňském trestu se čtvrt roku choval slušně a řádně, ale po druhém uvěznění řádil ještě zuřivěji než kdy předtím.“ Ničil lože, „oheň z ohniště rozhazoval kolem sebe a na děti“ a nakonec „desetiletému chlapci těžce poškodil sluch, když ho mnohokrát tloukl přes uši“.38 Fyzické násilí vůči slabším členům rodiny bylo především reakcí mužů, ženy si nepočínaly tak bezprostředně a někdy jim tehdejší společnost vůbec nerozuměla. Dokládá to příklad z roku 1864: „Hospodář Petera Petersena (,Böttchera‘) z Bistoftholzu sdělil řediteli, že onen muž upadl vinou slaboduchosti a nepořádnosti své ženy do krajní bídy a přišel se svými třemi dětmi o všechno osobní i ložní prádlo, takže rodina se nemůže udržovat v čistotě a je dlužno se obávat, že děti pro špínu budou muset odejít ze školy.“ Jak je možné, že ta žena nedbala o prádlo lépe? Představíme-li si tvrdé životní podmínky rodiny nádeníka, která stále žila na hranici naprosté nemajetnosti, pochopíme, že když přišla o prádlo, ohrožovalo to její existenci. A v tom právě možná vězí vysvětlení: Žena se už prostě odmítla smířit s materiálním tlakem. Uzavřela se před realitou a vzbouřila se proti bídě tím, že odmítla plnit své povinnosti. Místo aby prádlo potisící vyprala a spravila, nechala je úplně roztrhat. Prostě hysterická reakce. Její „slaboduchost“ musela přirozeně posílit již existující předsudky a reakce byla přiměřeně tvrdá. Byl učiněn pokus, byť marný, „předat děti k výchově dobrým lidem“, tedy odejmout je rodičům.39 Lehkovážnost, ostýchavé přizpůsobení, vzdorovitost a neurózy mohly být reakcemi na přílišnou sociální zátěž, úplné uzavření se tomuto světu mohlo být posledním východiskem z veškerého útlaku a vynuceného pořádku, ale jiné ženy se přesto pokoušely vydobýt ze své nezáviděníhodné situace co nejvíc.

Stará žena Na podzim 1686 byla Karn Jorstesová shledána podezřelou z čarodějnictví. Její právník uvedl později jako důvod k mírnějšímu posuzování nejen její „vysoký věk“, ale také „velmi politováníhodný stav“.40 Jako osamělá a letitá žena měla Karn Jorstesová pramalé možnosti vydělat si ve venkovské společnosti na obživu. Žádný majetek ani úspory, na něž 49

ŽENY V NOUZI

by v nouzi mohla sáhnout, zřejmě neměla. Byla klasickou příslušnicí nižších vrstev, která se jakžtakž protloukala díky příležitostným pracím, léčitelskému umění, čarování a v nouzi díky almužnám. Nenadálá rána osudu – v jejím případě to byl proces pro čarodějnictví, do něhož byla zapletena – musela tuto vratkou existenci s konečnou platností zničit. O jejím životě (a životě jiných žen v podobné situaci) víme jen to, co bylo zaprotokolováno. Působila mj. jako léčitelka a léčila zaříkáváním, které se „kdysi dávno naučila od jedné žebračky“, když byla sama nemocná.41 Později se stejným způsobem léčila sama. Když někomu pomohla, dostala za to trochu polévky a chleba, jednou zástěru. Ty věci jí lidé dávali „pro lásku Boží“ a ona je brala jako milodar. I jinak prosila u dveří „nepokrytě o almužnu“.42 Její případ na jedné straně ukazuje, jaké možnosti přežití měla chudá stará žena ve venkovské společnosti. Tam, kde nebyli lékaři ani lékárníci a kde by mnohé z jejich služeb ostatně ani nikdo nemohl zaplatit, byla poptávka po léčitelích a ona se tak mohla uplatnit. Nejenže rozuměla lidové medicíně, vyznala se v receptech a bylinkách, ale uchylovala se při léčení i k magickým praktikám a zaříkávání. Věřila také v podsvětní síly; viděla prý „jak jednou uchvátily dítě“.43 Magii se tenkrát hojně věřilo a čarodějné praktiky celkem nikdo nezpochybňoval. Žebrákům a Cikánům se přisuzovaly mimořádné léčebné a magické schopnosti; Karn Jorstesová přece sama tvrdila, že co zná, naučila se od žebračky. Karn Jorstesová nebyla „svobodomyslná“ žena s lékařskými a magickými poznatky, ale jen chudá stará osoba, jež chtěla přežít a které vesnická společnost vyhradila místo na okraji, jež muselo být zaplněno. Nebyla ani pasívní obětí nespravedlivé společnosti, určené místo totiž dokonce zaujala aktivně. Karn Jorstesová nedělala zřejmě nic zásadně jiného, než že zaříkáváním a čarováním léčila. Nebyla si vědoma, že by konala něco protiprávního, i když ve šlesvickém vévodství bylo policejním dekretem z roku 1636 zakázáno jak čarování, tak léčení zaříkáváním zlých duchů, kteří nemoc způsobili. Takovými dekrety dávala vrchnost najevo své přání kontrolovat další sféry každodenního života, aniž přitom mohla nabídnout jinou léčebnou péči. Vesničané tak zůstali více méně odkázáni na staré metody, až na to, že ty byly postaveny mimo zákon a vrch50

S TA R Á Ž E N A

nost proti nim mohla zakročit. Čarodějnické procesy byly právě na panstvích šlechty chápány jako opatření, jimiž si vrchnost vynucovala společenskou kázeň. Třebaže taková zobecnění sotva přispějí k pochopení situace v místním měřítku, je z nich zřejmé, že zájmy vládnoucí šlechty sehrály svou roli. O schopnosti naší stařeny se „všude povídalo“; lidé v ní viděli „mistrovskou pomocnici“44. V úctě začala být od té doby, co dva roky předtím v Rabenholzu uzdravila němého chlapce. Mluvilo se o dalších případech uzdravení nemocných lidí, a také dobytka. V Nadelhöftu prý úspěšně zaříkávala jednu dívku a vyléčila také koně – přitom však neuniklo pozornosti, že zároveň onemocněli koně sousedovi a čtyři z nich pošli. Jelikož množství možných uzdravení stejně jako množství majetku v představách sedláků oné doby bylo omezené, mohl být jeden kůň uzdraven pouze na úkor koní jiných. To muselo vést ke sporům mezi sousedy. Karn Jorstesová mohla svou činnost provozovat nerušeně jen tak dlouho, než se zapletla do sousedských nebo rodinných konfliktů. A kdo dovedl léčit, ten byl schopen i škodit. Proto Heilcke Claußen ubohou Karn obvinil, že chtěla Johana Buntzena – ať už z jakýchkoli důvodů – připravit o mužnost. Stařena se proti takovému nařčení mohla ve svém postavení těžko bránit. Vedle horizontálních konfliktů se ve venkovské společnosti objevovaly konflikty vertikální mezi vesnicí, místní vrchností a zeměpánem. To, co venkované viděli jako léčení a pomoc, v tom spatřovala vrchnost „bezpochyby ďábelské kejkle“.45 Tady se zjevně jedná o vzájemné neporozumění, rozdílné vyjadřování lidu a elity, jež vedlo k domnělé existenci rozdílných kultur46; ve skutečnosti však je musíme přičíst jen na vrub rozdílných životních prostředí studovaných právníků, kteří navrhovali seznam otázek pro čarodějnický proces, a chatrně vzdělaných vyslýchaných. V jednání s vrchností číhala nebezpečí, jež zejména příslušníky spodních vrstev nabádala k opatrnosti. Panství bylo ve středověku namnoze nepokryté násilí vůči poddaným. V raném novověku dovedly sice majetné vrstvy své zájmy sladit a dosáhnout konsenzu, spodní vrstvy se však musely sklonit před touto souhrou zájmů vesnické elity a vrchností na panství i v zemi. Osoby obžalované v čarodějnickém procesu byly vystaveny tlaku při výslechu, případně mučení, a tak donuceny přistoupit na způsob myšlení horní vrstvy; k tomu, aby tomu bylo obráceně, chyběly pohnutky. 51

ŽENY V NOUZI

Zprvu Karn Jorstesová popírala čáry, z nichž byla obviňována: že by zaklela Johana Buntzena a že by „zdraví bujných koní Clause Henningse (…) převedla na koně Leneckenova“.47 Nepopřela však uzdravení nemocného dítěte. „Zaříkávala je a pronesla přitom několik pohoršlivých slov.“ 48 Panství šlechty byla ve Šlesvicku-Holštýnsku „ohnisky“ honů na čarodějnice.49 Právě v oněch létech vrcholily na několika holštýnských panstvích procesy s čarodějnicemi. Majitelé panství se přitom někdy nedrželi předepsaných postupů, což vedlo k zásahům zeměpána. Proces proti Karn Jorstesové byl naproti tomu veden až kupodivu korektně. Henning Rumohr předložil, jak ukládal útrpný hrdelní řád císaře Karla V., právní poučení kielské univerzity a řídil se jím. Tato až přepjatá korektnost je nápadná, protože Carolina nemohla být ve šlesvickém vévodství, jež nepatřilo k Německé říši, vlastně ani uplatněna. Správné provedení tak svízelného jednání, jakým byl čarodějnický proces, po formální stránce velmi složitý, mělo především dokázat příslušnost feudálního pána jako vrchnosti. Čarodějnický proces budil vždy velkou pozornost a nejenže nabízel možnost předvést výkon moci nad poddanými, nýbrž měl také dokázat absolutistickému zeměpánovi, který se snažil omezovat nároky šlechty, že feudální pán je veskrze schopen vést tak komplikovaný proces korektně. Proto ani nemusela na jeho konci vzplát hranice. Karn Jorstesová byla odsouzena stát hodinu na pranýři s obojkem kolem krku a byla vypovězena z vévodství. Vyhnanství ze země v procesech, které neskončily rozsudkem smrti, mělo několik stránek. Jednak odstraňovalo z těsného vesnického prostředí potenciální rušivý faktor, takže mohl být obnoven pořádek. Zároveň zbavovalo feudálního pána nutnosti podporovat chudou stařenu. Čarodějnický proces obvykle postihoval spíše ženy z okraje společnosti, jako byla Karn Jorstesová, než ženy lépe situované. Na Fehmarnu byla řada procesů zastavena, když obvinění začala postihovat i majetnější osoby. Na druhé straně byla Karn Jorstesová vytržena ze svého sociálního prostředí. Do té doby patřila ještě k usedlé sociální vrstvě a jakés takés činnosti, ať to byla žebrota nebo zaříkávání či léčení, jí umožňovaly aspoň nevalnou existenci, kdežto teď ztratila kontext vztahů a dobré pověsti, který jí zajišťoval obživu. Právě vinou procesu muselo být pro ni těžké najít někde nové sociální prostředí. Patrně ji čekal osud potulné 52

S TA R Á Ž E N A

žebračky. Jestliže už předtím žila na samém okraji vesnické pospolitosti, teď bylo zpřetrháno i těch několik zbývajících vazeb. Před starou ženou se otevírala ještě hlubší sociální propast.

Žena na ulici Nemálo žen vytěsňovaných na okraj společnosti, ať ještě žily napůl usedle, nebo už vůbec ne, se muselo živit nějakou manuální prací nebo podomním obchodem. Zvlášť nesnadné to měly ženy židovské jako například čtveřice žen, jejichž muži byli v létech 1764 až 1768 zapleteni do soudního procesu ve Flensburgu. Tito muži byli buď na cestách za podomním obchodem, nebo seděli pro krádeže ve vězení a Sára, Ester, Thobe a Hanna se většinu času musely protloukat samy. I židovské obce podporovaly v 18. století jen místní chudé; cizinci dostali nanejvýš přístřeší na jednu noc a stravné. V důsledku růstu počtu obyvatel a vyhánění z východní Evropy v 18. století se například v Německu počet Židů ztrojnásobil. Deset až pětadvacet procent z nich nemělo stálé bydliště. Vzhledem k mnoha omezením, jimiž byli postihováni, porušovali již jako podomní obchodníci většinou zákon. V řadě oblastí nebylo ani dost Židů, aby si mohli zřídit stálé obce. Takovým příkladem je Flensburg, kde nebyla sociální síť a Židé si museli vyvinout způsob života, který fungoval „bez pevné vazby na židovské prostředí“.50 Jelikož okruh rodiny neskýtal sociální zázemí, kontakty s nežidovským světem byly o to důležitější. Restrikcemi namířenými proti Židům byl sice jejich život omezován, ale projevovalo se to jen nepřímo strukturálními oklikami. Židovský původ těchto žen měl sotva ještě nějaký význam, jak pro lidi, s nimiž přicházely do styku, tak pro ně samé, protože pravidla „měšťanské“, integrované společnosti stejně nemohly dodržovat. Slavily stejně jako jejich okolí křesťanské svátky. Aby se dalo přežít na ulici, byla zvlášť důležitá síť vztahů, a aby mohla být upředena, hrála nemálo významnou roli vlastní pověst. Protože podomní obchodnice prodávaly léta stejným zákaznicím, vytvářely si neformální vztahy zejména k ženám, což umožňovalo obcházet zákonná omezení ženského podomního obchodování. Totéž platilo pro příležitostné a sezónní práce, ale také pro žebrotu, kterou si potulné ženy 53

ŽENY V NOUZI

doplňovaly příjem, pokud to bylo možné. Peníze měly právě pro ty nejchudší mimořádný význam, v konkrétním i symbolickém významu. Württemberská podomní obchodnice Anna Maria Blocherová se krátce po roce 1800 postavila na vlastní nohy půjčováním peněz, což jí umožnilo vytvořit si jakousi sociální síť. Lidé, kteří jí dlužili peníze, se jí ujímali v zimě, nebo když onemocněla. Peníze, jimiž jinak platila za ubytování a stravu, učinily z této vlastně tulačky osobu „sociálně přijatelnou“.51 Jiná tulačka si pomocí dispozičního práva k penězům hájila svou pozici před dospělými dcerami. Její pětadvacetiletá dcera sice směla peníze a potraviny obstarávat, ale neměla právo o nich rozhodovat. Čtyři flensburské Židovky si podle všeho opatřovaly živobytí zejména trojím způsobem: podomním obchodem, tím, že braly do zástavy kusy oblečení, a půjčováním peněz. Původ prodávaných nebo zastavovaných věcí zůstává přitom často nejasný. Pokud je samy nekradly, byl podomní obchod a zastavárenství schůdnou formou přechovávání kradených věcí, a jak Židovky, tak ostatní zúčastnění mohli na těchto obchodech vydělávat (a proto také při procesech většinou Židovky kryli). K ekonomice nedostatkového zboží patřilo zastavování kusů oblečení. Nejen pro Židy, ale i pro domácí obyvatelstvo bylo zřejmě půjčování peněz proti zástavě výhodným obchodem. Nejenže se tak daly získat hotové peníze, ale dal se tak také majetek uskladnit po dobu vandrování. S tím se člověk mohl obrátit na profesionální zastavárníky, ale mohl si poradit i neformálně, když například opouštěl hostinec a jako zástavu na zaplacení účtu nechal čajník a konvici na kávu. Profesionální nebo příležitostní zastavárníci dbali na rovnováhu mezi tím, co dávali a co dostávali, ale tady se často jednostranně využívalo známostí; v zájmu přežití musely být materiálně využity i každodenní kontakty. Tulačky snadno navazovaly známosti právě se ženami spodních vrstev a tyto ženy se často daly až kupodivu rychle přimět k vykonání určitých služeb (například k pletení punčoch nebo k půjčení peněz). Cestou se zastavovaly v krčmách nebo u známých, kteří sami bydleli jen v nájmu. Podle všeho bylo poměrně snadné získat si dostatečnou důvěru. Stačilo poprosit a slíbit. Občas byla k získání důvěry poskytnuta nějaká zástava a pak zase vylákána zpět, takže půjčená částka nebyla ničím kryta. Možná, že část peněz byla vrácena, vždycky ale něco zbylo, a přesto se někdy podařilo vypůjčit si ještě víc. 54

ŽENA NA ULICI

Musíme si klást otázku, jestli byly tyto „využívané“ ženy tak naivní, že vážně počítaly s navrácením půjčky, nebo si dokonce slibovaly zisk. Stejně mohl sehrát svou roli i soucit nebo obdiv k ženám, které se musely protloukat samy, bez jakékoli sociální sítě. Židovkám však hrozilo vždy též udání, když se některá žena cítila příliš ošálena. V případě Židovek, jež byly vzhledem ke svému postavení odkázány na cizí pomoc, to ovlivňovalo jejich styk s jinými lidmi. Na jedné straně nebyly ve volbě svých kontaktů ničím omezovány, na straně druhé mohl být takový kontakt snadno určen hledáním materiální výhody a z toho se mohly odvinout spory ohledně loajality, bránící nakonec opravdovému přátelství. Protějšek si vždy musel zachovat zdrženlivost, z obavy, aby nebyl obelstěn. Život těchto žen z nižší vrstvy byl dán vnějšími podmínkami. Byly odkázány na improvizaci. Proti možným kladům toho, že nebyly nijak vázány, stál nedostatek bezpečí. Tvrdé stránky života vyvažovaly okamžiky radosti, drobné, ale o to víc vychutnávané: podařený obchod, kousek masa k jídlu, pár kávových zrnek. Sára dokonce vyprávěla o „legraci“, jakou si užila.52 Takový život byl samozřejmě možný jen bez dětí. Porody probíhaly cestou, za primitivních podmínek, bez přípravy a v skrytu, takže je otázka, zda se s úmrtím novorozeňat předem nepočítalo. Ženám, které se do nouze teprve dostávaly a ještě si takto poradit nedovedly nebo nechtěly, připadal život za těchto podmínek krušnější než těm, které se do něj narodily. Zhusta se ovšem zdá, že potulné ženy byly hospodářsky nezávislejší a samostatnější než ženy selské nebo městské. Jejich existence na cestách byla však také nebezpečnější. Mnohdy se proto dvě ženy spojily nebo žily společně s jedním mužem. Protože neměly žádný majetek ani postavení, které by musely hájit, neplatily pro ně ani sociální faktory, jimiž se řídilo chování usedlého obyvatelstva. Tak například ženy žijící potulným životem byly při narození prvního dítěte o čtyři až šest let mladší než ženy usedlé. Kromě toho měly během své plodnosti dvakrát více porodů. Pro tento odlišný způsob života byly ženy na toulkách šmahem podezírány z prostituce. Ale žebrota a prodejnost těla k sobě skutečně neměly daleko.

55

ŽENY V NOUZI

Prostituce Již za oněch časů byla chudoba pokládána za nejdůležitější příčinu toho, že se ženy prodávaly. Musíme k ní k tomu přičíst ještě další činitele. Dívky byly většinou osamělé, bez ochrany, zpravidla mladé. V Dijonu vstupovaly do nevěstinců v průměru sedmnáctileté. Protože kuplíři a majitelé veřejných domů měli vždycky nedostatek žen, byly prostoduché nebo bezradné dívky někdy odvlékány násilím. Mladé venkovanky vylákali do města s příslibem, že dostanou zaměstnání jako služebné, ale místo toho je prodali do bordelu. O takových případech máme zprávy ze Štrasburku již z roku 1400. Zaměstnavatelé využívali také nouze nezaměstnaných žen. Když chtěla Margaretha Neugruberinová roku 1586 nastoupit místo na Senném trhu v Norimberku, hostinský ji tak opil, že později ani nemohla uvést „kolikrát s ní něco měl“.53 Když otěhotněla, popíral otcovství s tvrzením, že už nebyla panna. Násilím, podvodem nebo prostě chudobou byly ženy nuceny k tomu, aby se prostituovaly. Zároveň si je kuplíři materiálně podmaňovali, aby jim nemohly uniknout. V Nördlingen zavedly roku 1513 dvě ženy jedno děvče do nevěstince, namluvily mu, že je to slušný dům, samy řekly, že jdou na trh, ale už se nevrátily. Když děvče chtělo odejít, majitel nevěstince prohlásil, že půjčil těm ženám tři zlaťáky a ji že nepustí, dokud si ty peníze „neodpracuje“: „Ona mu ten obnos zaplatila, ale on si ji podržel tak dlouho a učinil jí takové násilí, že byla po vůli jednomu jako druhému.“54 Prostitutky byly v nevýhodném právním postavení a byly čím dál více společensky ponižovány a kriminalizovány, takže většinou nemohly počítat s pomocí vrchnosti. Kvetl také obchod se ženami. Tak třeba kuplíř Endris Hofstetter „dodával“ roku 1480 ženy do Augsburgu, a také do Lauingen. Když se ženy pokoušely z bordelu utéct nebo se obracely na vrchnost, odváděli je majitelé násilím do jiných podniků. V raném novověku se setkáváme v podstatě se čtyřmi typy prostitutek: s příležitostnými, které se prodávaly jen v obdobích nouze nebo za zvláštních okolností; s profesionálními prostitutkami na volné noze, jež se v určitých městských čtvrtích nabízely na ulicích nebo v hospodách; s potulnými prostitutkami, pohybujícími se na trzích nebo za vojskem; a konečně s prostitutkami působícími v soukromých nebo městských nevěstincích. 56

PROSTITUCE

Tyto skupiny se ovšem často prolínaly. Margaretha Neugruberinová strávila roku 1586 za peníze s mužem jen jednu noc a vrchnost již shledala, že „se neživí jinak než jako běhna“.55 Často vedla cesta přes příležitostnou prostituci k prostituci profesionální a do nevěstince. Anna Bachmairinová provozovala od roku 1528 v Augsburgu dva roky prostituci příležitostně. Nejprve byla jednomu muži po vůli za velmi vysoký obnos, později si nechala od jednoho podomka a několika žen přivádět zákazníky. Jistý známý ji doporučil jednomu sedlákovi, který jí vodil zákazníky z vesnice. Jedna žena jí dala k dispozici dům, kde Anna přijímala muže, pila s nimi a spala. Z takových příležitostí měly zisk i kuplířky. „Co konala s druhými, o tom nemám povědomí,“ prohlásila majitelka domu. Anna se věnovala prostituci v rodném městě, aniž o tom měli vlastní rodiče tušení, „anžto v otcovském domě ji nikdo nevyhledával“.56 Udržet něco takového v tajnosti bylo ovšem těžké. Předpokladem i důsledkem prostituce bylo vyvázání z rodinných svazků, s nimiž byla spojena přísná sociální kontrola. Naproti tomu rozkvět měst od vrcholného středověku vytvářel podmínky pro šíření prostituce, jež zůstávala vždy spíše problémem měst než venkovských krajů. Většina prostitutek však nepocházela přímo z měst, nýbrž z jejich blízkého okolí, někdy i ze vzdálenějších krajů. Ve francouzském Dijonu bylo ze 146 lehkých žen pouze 38 místního původu, ze 48 augsburských prostitutek se však polovina narodila v tomto městě. Dnes rozumíme prostitucí sexuální styky sloužící k zajištění životních potřeb, ale ve středověku a raném novověku stačily už promiskuitní styky, aby byla žena obviněna z prostituce. Když v polovině 14. století rozrušily vžitý řád morové rány, činily se pokusy postavit proti vnějším otřesům vnitřní stabilitu a hledaly se nešvary, jež vyvolaly hněv boží. Od 14. století, ale zvláště pak ve století patnáctém se města v Německu, ve Francii, v Itálii, ve Španělsku, řidčeji také v Anglii snažila kontrolovat prostituci tím, že si ji monopolizovala zřizováním městských nevěstinců, tzv. ženských domů. Ani tam však nebyla prostituce v pravém slova smyslu integrována do městské společnosti, nýbrž pouze trpěna, a to s opovržením. Zejména kolem roku 1400 byly tyto veřejné domy hojně zakládány v jižním Německu, ve Francii a v Itálii. Celkem lze v německé jazykové oblasti napočítat neméně než 107 nevěstinců ve vlastnictví města; většinou však byl v každém městě jen 57

ŽENY V NOUZI

jeden. Severní Německo bylo v tomto směru do značné míry výjimkou. Zde byly městské ženské domy pouze v Hamburku, Lübecku a Greifswaldu. Monopolizační snahy ale neměly valný úspěch. Většina prostitutek nadále působila mimo městské nevěstince. Podle podkladů ze Štrasburku tam roku 1469 působilo celkem 70 prostitutek, z toho ale jen 6 v městském nevěstinci; 41 „pracovalo“ ve 14 soukromých bordelech a 23 dalších „nepatří tak docela k ženám lehkým“; byly to zřejmě prostitutky příležitostné nebo na volné noze.57 K tomu je třeba přičíst potulné prostitutky, které v oficiálních podkladech zahrnuty nejsou. V Norimberku a Řezně byl podíl prostitutek v městských ženských domech trochu větší, ale i v Norimberku prý bylo roku 1492 v 11 soukromých bordelech činných 65 až 71 žen. Výpověď jedné nevěstky z Nördlingen potvrzuje, že dostat se do městského veřejného domu znamenalo přijít z louže pod okap. Anna z Ulmu popsala tamní podmínky takto: Ženy byly nájemci nevěstince zpravidla tak zadluženy, či lépe řečeno on je pomocí dluhů uvedl do takového područí, že jim nezbýval vůbec žádný výdělek a neměly ani naději, že se z domu dostanou. Anna dlužila nájemci již 23 zlaté. Oblečení si u něho musela kupovat za nehorázně přemrštěné ceny: „Ať to byly šaty nebo cokoli jiného v ceně půl zlatého nebo zlatého, jemu za to musely holky dát dva, tři nebo čtyři zlaté.“ V zásadě byly ženy v bordelech povinny odevzdávat třetinu příjmů a z ostatního platily za praní a lázeň. Pokud Anna dostala od štědrých zákazníků něco navíc, shrábl to celé nájemce. V Nördlingen musely ženy přijímat zákazníky, i když měly menstruaci nebo ve svátek; když se zdráhaly, „špatně se s nimi zacházelo“. Vycházet z domu měly zakázáno, dokonce i do kostela, „aby si zasloužily, co snědí“. V útěku jim bránilo také to, že dostávaly nedostatečné oblečení. Šaty, ve kterých Anna přišla, jí sebrali a zastavili u židovského vetešníka. Stěžovala si, že nemá „jedinou spodničku“ a paní že jí nechce žádnou dát, takže „sotva může přikrýt svou nahotu“. Které se to nelíbilo, byla bita „volskou knutou“.58 Annin případ není ojedinělý. „Přestože na mnoha místech bylo vyhlášeno právo na volnost jejich pohybu a slibovala se jim ochrana osobnosti, prostitutky v městských nevěstincích byly zpravidla vydány na milost a nemilost nájemci a byly vůči němu v otrocké závislosti,“ konstatuje Peter Schuster.59 58

PROSTITUCE

Sociální vzestup umožňovala prostituce ženám jen vzácně. Najdeme-li nevěstky v městských seznamech plátců daně z majetku (což se stává velice zřídka), patřily – jako například roku 1454 v Basileji – k nejnižší daňové třídě. Uniknout z nevěstince bylo obtížné. Často musely být úplně ožebračené ženy na útraty města oblečeny a někdy i nasyceny. Ve stáří je čekala bída. I když se jim podařilo získat manžela, unikly sice prostituci, ale jejich minulost je odkazovala do nejnižších sfér spodních vrstev. Zejména cechy, které si v rámci pojmu „cti“ od pozdního středověku vyvinuly vlastní žebříček hodnot, bránily sňatkům s bývalými prostitutkami. Jako manželé tak většinou přicházeli v úvahu jen čeledínové a tovaryši, kteří sami žili na okraji společnosti, jako třeba norimberský jehlář Simon Sendler, který roku 1489 oznámil, že „si vzal obyčejnou ženštinu z veřejného domu“, brzy nato se však dopustil násilnosti, byl z města vypovězen a musel se s manželkou protloukat jako tulák.60 Bývalým prostitutkám také většinou odpírali udělit občanská práva. Tu a tam se některá z nich zmohla na zřízení vlastního soukromého nevěstince. V Kolíně nad Rýnem se koncem 16. stol. podařilo služebné Uršule Judinové zlepšit své postavení ze svobodné matky přes samostatnou pouliční nevěstku na kuplířku a konečně téměř počestnou majitelku veřejného domu. V Hamburku zanechala roku 1467 jedna prostitutka neméně než 124 libry – což se rovnalo veškerým příjmům města z hamburských bordelů za čtrnáct let. Stejně jako almužny přispívaly koncem středověku ke spáse duše a žebrákům tak připadala významná společenská funkce, tak zase prostitutky usměrňovaly chtíče svobodných mužů a vzdalovaly je tak od vdaných žen. Prostitutky žijící v městských nevěstincích za to dostávaly jako společenské zadostiučinění například u příležitosti svateb jídla a nápoje. Společnost tak uznávala jejich funkci a aspoň symbolicky jim poskytovala satisfakci za své pohrdání. Tyto dary také ukazují, že se dobře vědělo o jejich nouzi. K prvnímu zlomu dochází ve druhé polovině 14. století, podobně jako v přístupu k žebrotě a chudobě. Monopolizace a kontrola prostituce probíhala v podstatě souběžně s prvními výnosy o žebrotě a se založením prvního ústavu pro choromyslné v Hamburku (1375). V Luzernu byl zřízen městský nevěstinec už roku 1318, „Casteletto“ v Benátkách roku 1360, z Tarasconu máme zmínku o nevěstinci z roku 1374, v Toulouse byl jeden uveden do provozu mezi léty 1363 a 1372, v Norimberku 59

ŽENY V NOUZI

roku 1381, v Dijonu roku 1385. Zároveň byly prostitutky výrazněji stigmatizovány a marginalizovány. Od 14. století se vydávaly zvláštní předpisy pro jejich oblékání. Většinou měly zakázáno nosit počestné šaty a šperky, často i hedvábí. Na mnoha místech musely nosit žlutý pás nebo závoj (například v Hamburku roku 1445), jinde měl být závoj červený, jako v Kolíně roku 1389. Zákaz nosit přepychového oblečení a šperky vykazoval nevěstkám i navenek zřetelně jejich místo na dolním stupni společnosti, žlutá barva jako barva židovská byla zvlášť ponižující a společensky je úplně deklasovala. Hojný výskyt takových ustanovení zejména ve 2. polovině 15. století nenasvědčuje nárůstu prostituce, předpisy o odívání měly spíše „upevnit vertikální strukturu společnosti“61, kterou uvedly do pohybu sociální změny. Obraz nevěstky se v té době proměnil z ženy svedené na ženu svádějící, lačnou peněz. Ale protože právě zvláštní oblečení a rozpoznávací znamení usnadňovaly prostitutkám kontakt s potenciálními zákazníky, ztratila tato stigmatizace brzy význam. Druhý zlom v přístupu k prostituci nastává krátce po roce 1500. Politika hledala příčinu demografických a hospodářských příznaků krize a nalezla je v nemorálnosti. Právě prostitutky se teď začaly jevit jako představitelky hříchu. Nájemci veřejných domů si už koncem 15. století hojně stěžovali na volnou konkurenci a oháněli se přitom moralizujícími argumenty; nyní propukly v mnoha městech razie namířené k úplnému potlačení volné prostituce. Počátkem 16. století zlikvidovaly v Norimberku prostitutky z městského domu se svolením rady jeden soukromý bordel, roku 1538 odvedly pouliční nevěstky násilím do ženského domu. Nájemci městských veřejných domů se tak zbavovali nepříjemné konkurence a nákladů na koupi prostitutek, kdežto vrchnosti šlo především o to, aby měšťanské panny, dcery a manželky byly chráněny před znásilněním. Z náleven, hospod a slavnostních shromáždění byla prostituce vyloučena, šlo ještě o to, aby z městské scenérie zmizely potulné prostitutky. Nakonec ale podlehly samy městské veřejné domy tlaku vývoje. Obyvatelé se obořili na tato zařízení násilnými činy. Město Mnichov muselo roku 1498 postavit na 46 dní 35 strážných na obranu ženského domu, roku 1507 došlo k nepokojům v Überlingen, roku 1524 v Kostnici, v létech 1519, 1522, 1524 –1525 ve Würzburgu, kde „dav hokynářů a řezníků“ napadl ženský dům a důkladně ztloukl prostitutky a ostatní přítomné.62 60

PROSTITUCE

Reformace a protireformace nakonec ženským domům odzvonily. Stejně jako žebráci dostali punc povalečů, kteří „ostatní jen ponoukají k zahálce“, tak v prostitutkách byly spatřovány „osoby svádějící k nevázanostem“. Nördlingenský kázeňský řád vyjadřuje obavy, že lidská zpustlost přiměje Hospodina, „aby svým hněvem zahladil část lidstva“.63 Vdané ženy projevily ve svých stížnostech na nevěstky mnohem větší praktičnost, když se strachovaly, že jejich muži přivedou svou neřestností rodiny na mizinu. Nejprve byly z počátečního popudu reformovaných měst zhruba v období 1520 až 1591 uzavřeny všechny ženské domy v německy mluvících zemích; od počátku druhé poloviny století pak následovaly Itálie a jižní Francie, nakonec od roku 1623 také Španělsko. Vrchnost však při takových opatřeních projevovala zpravidla málo vlastní iniciativy a reagovala svými nařízeními teprve na stížnosti, motivované často určitými zájmy, nebo na místní události. Tak v Norimberku vedla roku 1562 morová rána k zostření mravnostního zákonodárství a v souvislosti s ním byl také uzavřen ženský dům. Zvláště mezi léty 1550 a 1700 se sexuální represe přiostřila. Poptávka ovšem trvala, a proto existovala nadále volná prostituce a soukromé bordely – jen s tím rozdílem, že teď byly kriminalizovány a sotva je bylo možné kontrolovat. Například ve Vídni bylo po uzavření městských nevěstinců ve druhé polovině 16. století přes padesát soukromých bordelů. V Kolíně nad Rýnem se prodejné ženy procházely po schodišti dómu nebo se nabízely například v hostinci „Zum Buck“. Peter Hansen Hajstrup referuje, že ho roku 1644 přítel zavedl v Amsterdamu do hostince, z něhož se potom vyklubal „pelech kurev“.64 Na venkově kvetla prostituce potulných žen. U Graftu v Nizozemí bylo roku 1676 zadrženo šest osob: jeden kuplíř a pět žen ve věku 18 až 23 let, které pro něho pracovaly. Obyčejně se k tomu účelu zastavovali v určitých dvorech, u pastevců nebo v hospodách, přičemž majitelé těchto objektů na jejich obchodech slušně vydělávali. V severním Německu začaly být prostitutky už v 16. století stíhány potupnými tresty; nejprve je v Hamburku roku 1537 stavěli na pranýř, později se zavedlo i bičování a vypalování cejchu. V 17. století se toto počínání rozšířilo i do jižního Německa. Prodejný pohlavní styk patřil ve městech k nejčastěji trestaným přečinům. Když byly ženy vykázány z města, nezbylo jim nic jiného než žít na potulce, a takové ženy byly šmahem považovány za „běhny“. 61

ŽENY V NOUZI

S kriminalizováním prostituce a nemravného života kráčí ruku v ruce také ostřejší postih svobodných matek a nemanželských dětí. Od 15. století prosadily městské rady závaznost manželství a od konce 15. století byly všechny mimomanželské a předmanželské pohlavní styky trestné. Čest ženy byla stále více definována sexuálně. Rozhodující roli přitom hrála její pověst. Pokud měla žena pověst špatnou, mohlo to zcela omezit její vyhlídky na sňatek, stejně jako na úspěch žaloby pro porušení manželského slibu.

Z lože nemanželského Neprovdané ženy byly v těžké situaci, z níž sňatek nabízel východisko nejen sociálně uznávané, ale slibující též materiální zajištění. Problém byl v tom, že za raného novověku byl strukturální přebytek žen a tedy nedostatek mužů. Aby si udrželi své sociální postavení, museli oba partneři do manželství přispět majetkem odpovídajícím jejich vrstvě, což omezovalo volbu partnera. V Evropě na západ od vzdušné čáry St. Petěrburg-Terst byl sňatek možný jen spolu se založením vlastní domácnosti. Ženy se vdávaly teprve kolem pětadvaceti. V dobách hospodářsky nepříznivých to bývalo ještě později. Odpadla tak řada plodných let, což snižovalo počet možných manželských dětí. Příslušníci nejnižších vrstev nemohli uzavřít sňatek dlouho nebo vůbec. Sloužící a vojáci se nesměli ženit, leda se zvláštním povolením. V řemeslech platilo, že se muž smí oženit, teprve když se stane mistrem a převezme dílnu. Poměrně dlouhé období mezi pohlavní zralostí a manželstvím bylo jednou z příčin narození nemanželských, nelegitimních dětí. Koncem 16. století byl podíl nemanželských dětí na nejvyšším stupni, pak v 17. a počátkem 18. století klesl na minimum. V poslední třetině 18. století náhle nemanželských porodů začalo v celé západní Evropě rychle přibývat. Ve Würzburgu poměr nemanželských dětí k manželským v první čtvrtině 18. století činil 1 : 37 a ještě ve třetí čtvrtině 1 : 28,3; v posledním čtvrtstoletí se změnil na 1 : 13,5. V jiných regionech byl vývoj stejný. Ve šlesvickém vévodství zaznamenal i mezi léty 1787 a 1815 čísla 1 : 33, 1 : 40 a 1 : 18, v Holštýnsku se poměr pohyboval mezi 1 : 24 a téměř 1 : 13. 62

Z LOŽE NEMANŽELSKÉHO

Od počátku novověku byl problém nemanželských těhotenství v podstatě otázkou mravnostní. Vesnice pokládala pořádek za obnovený, když bylo oznámeno, kdo je otcem dítěte. Vrchnosti to však nestačilo, stíhala nemanželský pohlavní styk pohanou a peněžitými tresty. Zvláště chudé ženy, které se hanby nemohly zbavit penězi ani přímluvou, byly ještě v 18. století stavěny na pranýř s obojkem kolem krku. Od 50. let 18. století se trest omezoval na vězení, a teprve koncem století se se stíháním přestalo. Zákaz vstupu do manželství, který zpočátku platil jen pro určité skupiny obyvatelstva, jako byli vojáci a služebnictvo, rozšiřoval se od konce 18. století dál a dál. Měl přitlumit množení spodních vrstev, místo toho však vedl k dalšímu nárůstu nemanželských porodů. Nemajetnost stále širších vrstev, nejisté možnosti zaměstnání, zvyšující se regionální mobilita, ale také chabějící sociální ochrana stupňovaly četnost předmanželských styků, které však postrádaly vyhlídky na legalizaci. Právě na nejnižším stupni společnosti tak v 19. století vznikalo stále více labilních vztahů. Důsledky byly pro svobodné matky tvrdé, tím spíš, když pocházely z nižších vrstev. Ve městech raného novověku byly děvečky přistižené při nemravnostech trestány zvlášť potupně, případně vypovězením ze země. Tovaryši si často nebrali děvečky, které přivedli do jiného stavu, protože by jim cechovní řády znemožnily stát se mistry. Jelikož děvečka neměla možnost vyvážit tuto ztrátu cti věnem nebo společenským postavením jako ženy středních či vyšších vrstev, nejenže přišla o vyhlídku na sňatek, ale často jí dokonce hrozila potulná existence. Bylo ovšem známo, jak tovaryši jednají, takže když se dívka některému odevzdala, buď se kojila bláhovou nadějí, nebo nebyla s to svou situaci odhadnout. Možná také cítila vědomý či nevědomý odpor vůči vlastnímu postavení, chtěla se vymanit z pevného řádu „jedné rodiny“ panstva a služebnictva. Podobně mizivé šance, že si vezme dědice statku nebo sedláka, měla i venkovská děvečka, protože ten si musel v zájmu udržení svého dvora a své reputace ve vsi přivést společensky přiměřenou nevěstu s patřičným věnem. Katastrofální byl pro děvečku poměr s ženatým zaměstnavatelem, protože – i kdyby byla znásilněna – ji čekal trest za cizoložství a nemohla počítat ani s alimenty. Kromě toho takový vztah ubíral ženě zvláště na cti a před soudem se z pachatele snadno stávala oběť a z oběti pachatelka. Předmanželský pohlavní styk byl přes nová mravnostní ustanovení ve venkovské společnosti rozšířen stále. Byl to svého druhu výměnný 63

ŽENY V NOUZI

obchod, kde se panenství nabízelo za vyhlídku na budoucí zaopatření. Právě ve venkovském prostředí napomáhala fyzická blízkost sexuálním kontaktům mezi čeledíny a děvečkami (i když k nim nedocházelo tak často, jak bychom z dnešního hlediska očekávali). V Altmarce tvořily takové páry v 18. století dvě pětiny všech nemanželských rodičů. Další pětina zahrnovala poměry děveček se synem, případně bratrem majitele hospodářství. Iniciativa patřila obvykle muži; žena byla odsouzena k pasivitě, pokud nechtěla přijít o svou pověst. Zejména ženy z nižších vrstev přitom snadno podlehly mužským slibům (mezi svobodnými matkami jich bylo nepřiměřeně mnoho). Pokud muž svůj slib nedodržel, měly na krku nemanželské dítě, což nejen úplně zničilo pověst takové ženy, ale snížilo také na minimum její perspektivu do budoucna, pokud se jí nepodařilo urovnáním v rámci vesnice nebo soudním procesem vymoci alimenty a obnovit tak svou ženskou čest. Muž se ze svých povinností snadno vyvlékl – často s poukazem na to, že žena je „lehkomyslná“, tedy že drží s mnoha muži. Nedokázala-li žena prosadit své finanční požadavky, hrozila jí okamžitá chudoba. V čeledi mohly sloužit jen ženy svobodné. Otěhotněvší děvečku musel pán propustit, aby od sebe a od svého domu odvrátil jakékoli podezření; obec se chtěla uvarovat vysokých nároků na chudinskou pokladnu. Matce pak často nezbylo než se věnovat předení, pastvě dobytka nebo se stát kojnou. Děti musely být obvykle někomu svěřeny do péče. Příjem však na to většinou nestačil, takže matka se bez podpory neobešla. Christina Dorothea Hansenová vydělala roku 1865 40 marek (kromě deputátu), ale na výživné svého nemanželského dítěte musela zaplatit 60 marek. Kromě toho se v 18. a především v 19. století očekávalo i od svobodných matek, že budou o děti pečovat podle měšťanských norem, což ale při jejich výdělečných možnostech nebylo myslitelné. Často muselo počínání žen diktované chudobou diametrálně odporovat měšťanským představám o rodině a z toho vyplývaly mnohé vnitřní i vnější konflikty. Ženy byly sociálně poznamenány a postiženy ještě větší chudobou, kdežto muži nenesli žádnou odpovědnost. Matkám nemanželských dětí byla často odmítána podpora s poukazem na to, že si chudobu zavinily samy. Když nedostaly práci jako služebné, snadno se stalo, že při hledání práce skončily na potulce, což byl nejnižší stupeň nuzoty. Bída také pro ženy často znamenala ztrátu sexuální integrity. Na cestách 64

Z LOŽE NEMANŽELSKÉHO

byly vydány úplně na pospas mužům. Znásilňování a konečná ztráta počestnosti byly nevyhnutelné. Čeleď, která mohla opouštět službu a byla podrobena menší morální kontrole, musela také snášet větší podezření. Veřejné mínění často zaměňovalo příčinu a důsledek. Lidé viděli zdánlivou volnost takového života, promítali do něj svá vlastní přání; méně si uvědomovali bídu, kterou se za tento život platilo. Tak například Johann Jakob Vogt, bývalý správce donucovací pracovny v bernském kantonu, v půli 19. století neviděl nedostatek zemědělské práce ve Švýcarsku, nýbrž si jen stěžoval, „že často a stále častěji se mladé, silné ženštiny potloukají po žebrotě, bez hanby a studu se oddávají nemravnému životu a jeho plody vláčejí s sebou, nebo se jich snaží zločinným způsobem zbavit“.65 Masová chudoba byla odbývána jako stav nouze, který si skupina obyvatel, vyznačující se mimořádnými rysy špatnosti přivodila sama. Zejména žena, která byla odkázána na podporu, neodpovídala představě měšťanského světa o tom, jak by žena měla vypadat. Opakovaně Vogt běduje nad „pustou nestoudností“, nad „naprostým popřením veškeré ženské něhy“, ba dokonce nad „nehoráznou nemravností stavěnou na odiv bez nejmenšího smyslu pro počestnost“, což všechno shledával u zatčených žen.66 Nejedna tato žena přitom využívala morálních principů vyšších vrstev přesně v jejich duchu. Ve Schwäbisch Hallu se v létech 1824 až 1826 konal proces stíhající prostituci a vydírání. Ženy z nižší vrstvy si cílevědomě vyhlédly v movitých vrstvách „oběti“, jejichž pověst a společenské postavení mohly být ohroženy. Milencům pak pohrozily, že uvědomí jejich manželky, a vymohly na nich značné sumy. Ony samy považovaly takové počínání za naprosto legitimní. Buržoazní konstrukt „ženské cti“ pro tyto ženy už neplatil; převažovaly jiné, ekonomické tlaky. Sexualita získala pevnou směnnou hodnotu, jež se orientovala „podle obvyklé výše odškodnění za nemanželské těhotenství v ,počestných‘ podmínkách, tedy když muž formálně přislíbil manželství“.67 Formy sezdávání manželství byly tak zbaveny svého starého významu a získaly novou funkci, v níž byla morálka nouze, příznačná pro spodní vrstvy, hmotně využita. Přitom panoval konsenzus v tom smyslu, že těmto ženám za jejich sociální kapitál sexuality náleží hmotné odškodnění (nikoli platba). Vydírání se chápalo jako „mimosoudní forma vyrovnání“.68

65

ŽENY V NOUZI

Potrat, usmrcení dítěte, jeho odložení Většina svobodných matek našla nějaké východisko ze svízelné situace. Někdy pomohli rodiče (pokud to bylo v jejich silách) a měly také možnost hledat obživu jako kojné, švadleny, přadleny nebo při sezónních pracích v zemědělství. Při jednom průzkumu se zjistilo, že roku 1576 byli v Norimberku občané ochotni ubytovat u sebe svobodné těhotné ženy a tak si přivydělávali; kontakty zprostředkovávaly porodní báby. V každém případě se svobodným matkám žilo hůř a měly menší naději na budoucí sňatek. Úmrtnost nemanželských dětí byla podstatně vyšší než těch z lože manželského, nejen proto, že žily v horších podmínkách, ale také proto, že podpora byla menší, když matka pracovala a musela dát dítě do péče. Mnohde se však našly také pečovatelky, o nichž bylo známo, že u nich děti nepřežijí. Roku 1791 zakázala würzburská vláda jisté ženě přijímat do péče další děti, protože jí během 15 let 77 dětí zemřelo a jen čtyři zůstaly naživu. Za takových podmínek se nemůžeme divit, že když svobodné ženy zjistily, že přišly do jiného stavu, ohlížely se po jiných, zdánlivě snazších možnostech. Nabízel se potrat, odložení dítěte nebo jeho sprovození ze světa. Motivací k takovým činům však zřejmě nebyla ani tak chudoba a hanba, jako spíše zmaření vyhlídek, sociální pád místo sňatku a vzestupu, ztroskotané životní plány. Všechny ženy, které se kvůli potratu dostaly ve Šlesvicku-Holštýnsku před soud, byly svobodné, až na dvě to byly vesměs služebné v cizích domácnostech. Společné jim bylo to, že měly stěží možnost se vdát. Potrat byl aktivní přístup, jehož se musela ujmout sama žena (případně i někdo jiný). Většinou se zapojily důvěrně známé osoby: muž, který měl těhotenství na svědomí, rodiče nebo jiní lidé z okolí, zpravidla ženy. Od nich čekala těhotná žena radu a pomoc. Prostředky k vyhánění plodu byly známé (i když často nebezpečné), dotázaní mohli také znát nějakou léčitelku nebo porodní bábu, na něž bylo možné se obrátit. Neznámější byl jalovec chvojka klášterská, který rostl zejména na hřbitovech. V herbářích Otty Brunfelse (1489 –1534) nebo Hieronyma Bocka (1498 –1554) najdeme na 30 rostlin způsobujících potrat (přičemž v německých vydáních se většinou uvádějí příslušná varování). Doporučovaly se i čarovné prostředky jako nošení opasků z hadích kůží. Často se činily také pokusy zbavit se plodu vnějším násilím. 66

P O T R AT, U S M R C E N Í D Í T Ě T E , J E H O O D L O Ž E N Í

Potraty bylo možno těžko dokázat, tím spíše, že často ani těhotenství samo nebylo jednoznačně diagnostikováno. Kromě toho byli většinou všichni zúčastnění tajně dohodnuti. Počet nejasných případů je proto velký a rozsudků bylo vyneseno poměrně málo. Ze Šlesvicka-Holštýnska víme za období 1700 –1810 jen asi o 20 potratech, naproti tomu však o 330 vraždách novorozeňat. V Norimberku to bylo v 18. století 10 potratů a 88 vražd; podobný poměr byl zaznamenán i v jiných oblastech. Vrchnost proto zostřila dozor nad činností porodních bab a lékárníků. Mnoho žen odmítalo přiznat svou tísnivou situaci sobě samým i ostatním lidem. Odkládaly rozhodnutí a tajily své těhotenství. Zabití dítěte, k němuž docházelo obvykle už při porodu nebo bezprostředně po něm, je považováno za zločin svobodných služek. Jen deset procent pachatelek bylo vdaných nebo ovdovělých. Na rozdíl od potratů musíme počet nejasných případů pokládat za nepatrný. Jakmile bylo nalezeno mrtvé dítě, vyvstalo podezření, tím spíše, že mrtvolka obyčejně ležela poblíž matčina obydlí – na hnojišti, ve studni nebo v nedalekém vodním toku. Protože zabití dítěte odsuzovalo i obyvatelstvo, vzniklo zhusta i bez nálezu mrtvolky podezření, jež vedlo k zásahu vrchnosti. Těhotenství se při tehdejším těsném soužití dalo těžko utajit, takže se pověsti šířily rychle. Obviněné ženy se často hájily tím, že dítě nejevilo známky života. Carolina, útrpné hrdelní právo císaře Karla V. z roku 1532, hodnotila zabití dítěte jako jeden z nejtěžších zločinů a trestala je smrtí. U žen to byl zločin pochopitelně nejčastěji očekávaný, častější než čarodějnictví. Přísnější morální zásady nejenže měly za následek zvýšení počtu poprav za tento delikt, ale vedly i k tomu, že celkově stoupl počet zabitých dětí. Vrcholu dosáhl koncem 17. a začátkem 18. století. Jelikož Bůh byl rozezlen, dalo se potrestání celé pospolitosti odvrátit jen tak, že každá pachatelka odpyká usmrcení dítěte vlastním životem. Když byla roku 1733 v Norimberku nalezena dvě tělíčka novorozeňat, pátralo se po pachatelkách, „aby náš národ a země mohly ztrestat toto krvavé provinění“. K nálezu mrtvého odloženého kojence na obecním trhu poznamenal jeden občan: „Kéž Všemohoucí dá, aby za toto nemuseli pykat všichni nevinní a aby odplata nepostihla celou obec.“69 Tvrdé potrestání mělo zastrašit, varovalo před nemravným chováním a mělo posílit morálku a manželství. V severním Německu byly až 67

ŽENY V NOUZI

do poloviny 18. století ve třech čtvrtinách případů vyneseny rozsudky smrti. Později se začaly prosazovat tresty vězeňské, jelikož se často uváděly polehčující okolnosti a rozsudek nepostihoval zabití dítěte, nýbrž „zavinění smrti dítěte“, „nedbalost vůči plodu“, „zanedbání před porodem, během něho a po něm“ či podobně. Jen menšina svobodných matek volila toto krajní řešení. Zabití dítěte, i když se mu od konce 18. století věnovala zvláštní pozornost, zůstávalo výjimkou a docházelo k němu jen za zvláštních okolností. Svou roli mohla hrát sociální izolovanost, když matku opustil nejen otec dítěte, ale také ostatní z jejího okolí, když rodinní příslušníci měli na zřeteli jen hanbu nemanželského těhotenství a odmítli veškeré přispění. Někdy dokonce příbuzní napomáhali při činu, buď aby odvrátili pohoršení veřejnosti, nebo ze solidarity k těhotné. Většinou však byly vražedkyně ve chvíli porodu samotné. Nevědomost a přání potlačit existenci dítěte se prolínaly, přistupovaly k tomu bolesti a zmatení. V každém případě způsob provedení a rychlé dopadení pachatelky svědčí o tom, že se zřídkakdy jednalo o čin plánovaný. Často se zdá, že se s ním pojil nevědomý pocit hříšnosti. Při tom, jak špatně mnohé matky mrtvá tělíčka schovaly, vzniká dokonce dojem, že chtěly být usvědčeny a potrestány. Mnohem častější než usmrcení dítěte bylo jeho odložení. Od středověku vznikaly proto na mnoha místech nalezince. Další podnět přišel na přelomu 15. a 16. a zvláště v 18. století. Madridská Inclusa přijala mezi léty 1586 a 1700 neméně než 55 420 odložených dětí. V Paříži bylo až do 60. let 17. století ročně nalezeno 500 dětí, ale do roku 1700 překračoval tento počet 2000 a v 70. létech 18. století už to bylo 7000 dětí ročně. Ve většině jiných měst začal tento vzestup teprve v druhé polovině 18. století. Zvlášť vysoká čísla se uvádějí z Milána. Tam se v létech 1659 až 1843 dostalo do nalezinců 181 169 dětí a do konce 19. století dalších 162 237. To znamená, že do konce 19. století byla odložena čtvrtina až třetina dětí ve městě narozených. V polovině 19. století žilo v nalezincích po celé Evropě víc než 460 000 dětí. Jestliže již v antice a ve středověku byly děti většinou odkládány tak, aby mohly být nalezeny a zachráněny, v 18. století je rodiče nejraději přinášeli rovnou do nalezinců. Ve většině katolických zemí tam byly zřízeny otáčivé zásuvky, aby lidé mohli dítě anonymně odvezdat. Kojence také kladli před dveře nebo do těsné blízkosti sirotčinců; v Toledu 68

P O T R AT, U S M R C E N Í D Í T Ě T E , J E H O O D L O Ž E N Í

byla tradičním místem odložení dítěte katedrála. Je logické, že odkládání dětí jako městský jev se soustřeďovalo v místech, kde existovaly příslušné instituce. V Kastilii to byla především města Sevilla, Madrid, Valladolid, Salamanca, Córdoba, Santiago de Compostela a Toledo. Tam se také dostávali nalezenci ze širokého okolí. Často chtěli rodiče odložené děti po několika létech zase zpět. Aby byla možná identifikace, dostávaly děti, odkládané většinou v prvních dnech po narození, poznávací znamení. Odkládání dětí bylo obvyklé zejména v katolických románských zemích a v Rusku, podstatně řidším jevem bylo v protestantských zemích a v katolickém jižním Německu. Zpravidla lze vysledovat spojitost mezi výskytem nalezinců a více méně restriktivní praxí přijímání dětí. Kde takové ústavy byly a přijímaly velkoryse, nalezenců přibývalo vůčihledně. Když docházelo k omezování, jako například po krátkodobé liberalizaci v Londýně roku 1760, zase se jejich počet stejně drasticky snížil. Zvýšená sociální péče tedy nebyla jen reakcí na vzrostlý počet odložení, nýbrž ji zároveň vyvolávala. Větší množství odložených dětí ve většině katolických zemí souvisí v neposlední řadě s tím, že se tam po otcích a matkách zpravidla nepátralo. V protestantském Německu se sice na rozdíl od zabití dítěte pohlíželo na odložení dost blahovolně, ale jejich početnost byla mnohem nižší, protože anonymita rodičů nebyla respektována, nýbrž úřady se snažily je pokud možno nalézt. Nešlo přitom ani tak dalece o potrestání, jež bylo v porovnání s jinými delikty mírné, pokud vůbec jaké, spíše šlo o to ušetřit veřejnost výloh. Kriminalizace předmanželské sexuality v raném novověku souvisela vůbec značně s náklady, jež z ní povstávaly. Do nalezinců se ostatně nedostávaly jen děti nemanželské. Ve větších italských městech činily v 19. století dokonce polovinu až dvě třetiny „nalezenců“ děti manželské. Již Andrea Buffini dospěl roku 1841 k závěru, „že chudoba je hlavní příčinou odkládání manželských dětí“.70 V krizových letech bylo takových případů třikrát až pětkrát víc než jindy. V Paříži a Lyonu se to projevilo roku 1694, v Seville roku 1709, v Neapoli roku 1764. Později se bezprostřední souvislost setřela a trvalá bída učinila z odkládání dětí běžný jev. V Miláně se projevuje již v 18. století. Je množství dokladů o tom, že lidé se nezbavovali dětí proto, že by je nemilovali a byli k nim lhostejní, nýbrž z pouhopouhé bídy. Třiceti69

ŽENY V NOUZI

letá Teresa Quaresiová, která roku 1836 odložila své třetí dítě do hospitálu v Brescii, líčí své pohnutky takto: „Můj muž Bartolomeo Ambrosini odešel asi před rokem k vojsku a nechal mne tu v požehnaném stavu a s dvěma dětmi, totiž Giuseppem a Adelaidou. Při svém odchodu mi zanechal obnos sto tolarů, který jsme brzy spotřebovali, a když se nedávno znovu v Brescii objevil, prodal moje ložní prádlo, ba i žíněnku. Tak jsem zůstala beze všech prostředků, opuštěna, se dvěma zmíněnými dětmi na starosti, a když přišel na svět jako třetí syn Luigi Giuseppe, moje nouze ještě vzrostla, takže mi nezbylo než ho po křtu odložit do Casa degli Esposti. První syn, tedy Giuseppe, zemřel krátce před vánoci; třebaže jsem teď byla s Adelaidou sama, moje tísnivá situace mi zatím nedovolovala, abych si jmenovaného syna z nalezince vyzdvihla dříve, než bude odstaven. Kdybych si ho totiž vzala k sobě dřív, umřel by mi před očima hlady.“71 Rodiče odložených dětí pocházeli v Miláně, pokud se to dalo zjistit, především z pracujících nižších vrstev. Otcové byli ševci, tesaři, tkalci nebo krejčí a v druhém povolání často vrátní nebo nosiči. Ženy pracovaly jako švadleny, služebné, tkadleny nebo krejčové. Právě doba kojení byla pro ženu odkázanou na výdělečnou činnost problém, protože práce se s péčí o dítě dala těžko spojit. Často jí pak nezbývalo nic jiného, než dát dítě za peníze kojné, nebo – když tolik platit nemohla – odložit je v nalezinci. Existovaly dokonce určité strategie odkládání. Zatímco někteří rodiče se k němu odhodlali jen v případě nezbytí, jiní své starší děti vychovávali sami a teprve menší posílali do nalezince, aby udrželi rodinu ve finančně snesitelné velikosti. Mnozí se zbavovali dětí jen na určitou dobu a pokoušeli se vzít si je zpět, když odrostly stálé péči. Samozřejmě se našli také rodiče, kterým bylo dítě jednoduše na obtíž. Díky nalezincům nemusely matky připravovat své děti o život. Ale i když bránily vraždění neviňátek, pro většinu dětí nalezince žádnou spásou nebyly. V Madridu zemřelo 58 % dětí ještě v Incluse. Z těch, které Inclusa předala kojným, zemřelo 88 %. Souhra společenského vnímání chudých a jejich chování, jak se projevila na odkládání dětí v nalezincích, vede nás k bližšímu zkoumání vztahu mezi sociální péčí a lidmi na ni odkázanými.

70

Časový přehled

1318 asi 1370 1381 1417 1484 –1486 1495 1497–1498 1510 1520 –1524 1522 1526 1529 1532 1555 1570 –1574 1591 1596 1601 1609 –1613 1622 1622 1656 1670 1683 1689 1695 1708 1709 1709 –1714

zřízení městského nevěstince v Luzernu nejstarší norimberský řád žebráků zřízení městského nevěstince v Norimberku Hermann Korner uvádí první kronikářskou zmínku o Cikánech v Německu Teseo Pini: Speculum cerretanorum věčný zemský mír Cikáni jsou v závěrečném usnesení říšského sněmu v Lindau a Freiburgu postaveni mimo zákon Liber vagatorum uzavření městského nevěstince v Altenburgu reforma chudinské péče ve Wittenbergu, Augsburgu, Norimberku a Štrasburku J. L. Vives: De subventione pauperum Martin Luther: Dopis křesťanské šlechtě německého národa útrpné hrdelní právo císaře Karla V. (Constitutio Criminalis Carolina) první donucovací pracovna v Londýně (Bridewell) těžký hladomor uzavření městského nevěstince v Kolíně nad Rýnem (poslední takové zařízení v německém jazykovém prostoru) amsterdamská káznice Staré chudinské právo v Anglii káznice v Brémách první nařízení proti Cikánům ve Šlesvicku-Holštýnsku Hôpital général v Lyonu Hôpital général v Paříži zestátnění pařížského nalezince založení Germantownu u Filadelfie opětné otevření „otočné zásuvky“ v milánském nalezinci sirotčinec v Halle chudinský zákon v Dánsku první velká vlna vystěhovalců z Falce přechodné zavedení „otočné zásuvky“ v hamburském sirotčinci 171

ČASOVÝ PŘEHLED

1723 1724 –1733 1741 1749 –1754 1756 –1760 1759 1770 –1774 1782 1783 1783 1786 –1792 1788 1798 1799 1803 1834 1842 1844 1846 –1847 1868 1884 1889

172

Workhouse Test Act v Anglii „velké zavírání“ ve Francii založení nalezince v Londýně vrcholí německé vystěhovalectví do Pensylvánie General Reception v londýnském nalezinci poslední nařízení proti Cikánům ve vévodstvích šlesvickém a holštýnském těžký hladomor Friedrich Schiller: Loupežníci Heinrich M. G. Grellmann: Cikáni plošné zavedení chudinských pokladen ve všech vesnicích šlesvického a holštýnského vévodství Friedrich Schiller: Zločincem ze ztracené cti založení Všeobecného chudobince v Hamburku T. R. Malthus: An Essay on the Principle of Population Christian August Vulpius: Rinaldo Rinaldini poprava Johannese Bücklera (Schinderhannes) Nové chudinské právo v Anglii zavedení podpory v místě bydliště v Prusku povstání slezských tkalců poslední hladová krize předindustriální doby uzavření „otočné zásuvky“ v milánském nalezinci nemocenské pojištění v Německu invalidní a starobní pojištění v Německu

Rejstřík

Act of Settlement 107 Adelaide, královna 44 agrární reformy 21 almužnický řád 17 Altona 100 Alžběta I. 34 Amerika viz Severní Amerika Amsterdam 25, 61 Ancien Régime 152 Andalusie 156 Anglie viz též Velká Británie 15n., 20nn., 28n., 31, 34n., 37, 44, 57, 72, 82, 84, 86 – 89, 99, 104, 126, 131, 142, 159 Antverpy 77 Arndt, Johann 117 Augsburg 20, 56n., 73, 78, 113 Augusta, vévodkyně 136 Aventinus 133, 137 Awdeley, John 74

Boston (Mass.) 33 Bourdieu, Pierre 25 Brandenburg-Kulmbach Albrecht Alcibiades von 121 Braniborsko-Kulmbašsko, markrabství 121 Braniborsko 147 bratrstva 26, 74, 76, 78, 102, 108, 116 Brémy 33, 82 Brentano, Clemens 153 Brescia 70 Bridewell (Londýn) 82 britské ostrovy viz Velká Británie Brunfels, Otto 66 Brunšvik 147 Buffini, Andrea 69 Buchloe 114n., 129 Büsch, Johann Georg 101 Butzbach, Johannes 116

Baden-Durlach (markrabství) 30 Basilej 20, 24, 26, 45, 59 Bavorsko 127 Beccaria, Cesare 34 Benátky 59 Bergedorf 138, 140 Berlín 108 Bistoftholz (Großsolt) 49, 90 Blankenbach 33 Böbs 151 Bock, Hieronymus 66 Bordeaux 12, 20, 26n., 37, 75, 77, 79 – 83, 86, 98nn., 105 Bordesholm 147 Bosch, Hieronymus 74

Callot, Jacques 74 Carolina, útrpné hrdelní právo Karla V. 52, 67, 127 cechy 26, 37, 59, 74, 76n., 108, 116 Celle 126 Cervantes, Miguel de 153 Cikáni viz též Romové/Sinti 11n., 15, 103, 123n., 129 –159 církev 13 Cismer 149 Cisner, Nikolaus 133 Córdoba 69, 156 Curslack 137 čarodějnictví/čarodějnické procesy 49 –52, 67, 73, 118, 141

183

REJSTŘÍK

Danckert, Werner 134 Dánsko 45, 86, 131, 157 Depôts de Mendicité 129 Dijon 56, 60 Dinkelsbühl 113 domovské právo viz též občanská práva 92, 99, 103, 115 donucovací pracovny 65, 82– 88, 129, 159 Drážďany 126 Eckernförde 144 Eddelak (Dithmarschen) 138 Eiderstedt 148 Einsiedeln 113 Elba 28 Ellwangen 113 emigrace 16, 29n epidemie 19n., 73, 81 existenční minimum 40n. Falc 20, 30, 32 Fehmarn 52 Feldkirch 112 Fenken 113 Filadelfie 31, 34 Flandry 28 Flensburg 53, 92 Francie 34, 37, 57, 61, 72, 74, 78, 82, 86, 129, 131, 133, 142 Francke, August Hermann 84 Frankfurt 24, 79 Frauenfeld 113, 118 Freiburg 24, 26, 131, 142 Freud, Sigmund 142 Friedrich II. Pruský 21 Friedrichstadt 136, 139 Frörup (Flensburg) 139 Gailingen 113 Gdaňsk 79, 82 Germantown (Pensylvánie) 31 gildy 26, 102, 116 Glückstadt 129 Goethe, Johann Wolfgang 152

184

Graft (Nizozemí) 26, 61, 100 Granada 156 Graus, František 134 Greifswald 58 Grellmann, Heinrich M. 155 Groß, Ulrich 72 Großsolt (Šlesvicko) 17, 22n., 36, 39, 84, 90, 93, 95, 100, 102 Halle 84 Hamburg 58 – 61, 79, 82, 101, 113, 135, 137, 140, 147 Harman, Thomas 74 Hehemann, Rainer 143 Heidelberg 79 Hessen-Kassel/Hesensko 29, 33 Hildesheim 73 Hinrichsen, Friedreich 23 hladomory/hladové krize 18nn., 22, 30, 34, 82, 87 Holandsko viz též Nizozemí 26, 111, 124 Holštýnsko viz vévodství holštýnské/ Šlesvicko-Holštýnsko Holt (pastor) 22, 39n., 48, 94, 102 Hôpital général 82 horní vrstvy 10, 12, 37, 88 Hosmann, M. S. 127 hospitály 45, 70, 79, 81, 98, 114, 145 houses of correction 82 Chippenham (Cambridgeshire) 17 Christian VI., dánský král 145 chudinská péče 26, 71nn., 77 , 79, 97–102, 105, 107, 156 – daň 42 chudinské – kolegium 36, 91, 93 – 97, 102 – pokladny 22, 26, 39, 41, 48, 64, 72, 79, 87, 92– 95, 99n., 102, 105, 107, 129, 160n. chudinský fojt 36, 93n. chudobince 26, 45, 80 – 83 Chur 113, 115, 130

REJSTŘÍK

Inclusa (Madrid) 68, 70 industrializace 18, 23n., 38, 99, 159, 161 Irsko 29 Iserlohn 38 Itálie 28, 57, 61, 79, 82, 121, 126, 131 Janov 14 Jutsko 20 Karel V. 52, 67 Karkavitzas, Andreas 111 Karl Friedrich, vévoda 145 Karrharde (vévodství šlesvické) 148 Kastilie 28, 69 Katalánie 28 káznice 81– 85, 87, 129, 138, 145, 152 Kiel 101, 144 Kleinsolt 36 Klostermayer, Mathias 154 Kodaň 25, 45 Koldenbüttel (Eiderstadt) 138 Kolín nad Rýnem 17, 59nn., 79, 82, 132 Königsmoor (Holštýnsko) 46 Korsika 28 Kostnice 60 Kreuzlingen 113 kriminalita 12, 16, 26n., 34n., 104, 125, 129 kriminalizace 62, 102, 108, 143 Küther, Carsten 155 labouring poor 89 Lang, Karl Heinrich rytíř z 153n., Languedock 28 Lauenburg viz též vévodství Lauenburg 145 Lauingen 56 Lausheim 111 Leck 137 Lemberg 18 leprosária 81 Liber vagatorum 74, 105, 109, 114, 126 Lille 73 Lindau 131, 142 Lippe (hrabství) 34n. Lipsko 16, 72n., 106

List, Nickel 123, 126, 128, 154 Londýn 25, 69, 82 Louisiana 34 Lübeck 58, 82, 110, 113, 135, 137, 140, 147n., 151 Luca, Angelo 154 Ludvík XIV. 142 Ludwigsburg 83 Luther, Martin 85, 105 Lütjenburg 147n. Luzern 45, 59 Lyon 69, 82n., 105 Maďarsko 144, 156, 159 Madrid 68nn. Malthus, Thomas Robert 38 Maryland 31 Meklenbursko 113, 147 Meldorf 158 Milán 68nn., 131 Minnesota 33 Mittersill 106 Mnichov 60 Mons 73 mor/morové rány 14, 20, 57, 72, 87, 104 Mühlenberg, H. M. (pastor) 32 Münster 78n. Münster, Sebastian 133 Nadelhöft 51 nalezince 68nn. Napier, Richard 46 Neapol 69 Německo 16, 20, 25, 30n., 53, 57, 61, 67, 69, 78, 80, 82, 84, 87, 99, 111, 113, 121n., 124, 129, 131nn., 142n., 146, 150n., 154 Neuhaus (vévodství Lauenburg) 146 Neumünster 152 Neunkirchen (Siegerland) 146 nevěstince viz též veřejné domy/ženské domy 56 –59 New York 33 nezaměstnanost 23, 38, 75, 161 Nizozemí viz též Holandsko 28, 61, 79, 82, 124

185

REJSTŘÍK

Nördlingen 56, 58, 113 Norimberk 17, 56, 58 – 61, 66n., 73, 78n. Norwich 25 Nové chudinské právo 89 občanská práva viz též domovské právo 27, 59, 76 Oestreich, Gerhard 85 Oldenburg 149 Oudenaarde 73 Paříž 68n., 82n., 132 Pasquier, Etienne 132n. pauperizace 16, 18, 24, 38, 93 Pavia 121 Pensylvánie 30nn. Pini, Teseo 74 Platter, Thomas 116 podomní obchod 28n., 53n., 156n. podpora 10, 14n., 24, 39, 41n., 45, 64, 75, 77, 88 – 93, 96, 98 –101 Polsko 147 Portugalsko 131 „povstání tkalců“ 37 Preetz (klášter) 144, 147n. prostituce/prostitutky 46, 57– 62 Province 28 průmyslová revoluce 42 Prusko 99, 156 Rabenholz 51 Radolfzell 113 Raminstein (Salzburg) 117 Rautenstein, zemský fojt 136 Ravensberg (hrabství) 128 Ravensburg 129 redemptionistický systém 31, 33 reformace 72 Remminghausen (Lippe) Rinaldo Rinaldini 130, 154 Romové, viz též Sinti/Cikáni 159, 161 Rotterdam 31 Rusko 17, 29, 69 Řezno 132 Řím 109

186

Salamanca 69 Salem 115 Salerno 154 Salzburg 104, 118 Santiago de Compostela 69 Sasko 18, 28 Saßmannshausen 152 Saulgau 113 Severní Amerika 29, 31, 33, 92 severní Frísko 28 Sevilla 69, 156 Schaffhausen 19, 27, 45, 114 Schiller, Friedrich 154 Schulz von Thun, Friedemann 9 Schuster, Peter 58 Schwäbisch Hall 44n., 65, 135 Sinti viz též Romové/Cikáni 159, 161 sirotčince 68, 83n. Skandinávie 131, 133 sociální kapitál 10, 25n., 36, 44, 65, 74 –78, 80, 106 sociální kontrola 27, 57, 74, 77, 79 sociální péče 69n., 74n., 83, 100, 160 sociální pojištění 75, 102 sociální mobilita/vzestup 15, 27, 59, 84 Sorgbrücke 148 Speculum cerretorum 109 St. Gallen 113, 119 St. Petěrburg 62 St. Seurin (Bordeaux) 75 Staré chudinské právo 15, 86, 89, 99 Stifter, Adalbert 153 šlesvické vévodství viz vévodství šlesvické Šlesvicko-Holštýnsko 25, 52, 62, 66n., 100, 105, 135, 143, 147n., 150n., 156nn. Španělsko 57, 61, 131, 142, 145, 156, 159 špitály viz hospitály špitály sv. Ducha 80n. Štrasburk 18, 26, 56, 58, 73, 79, 121 Štýrsko 119 Švédsko 131 Švýcarsko 29, 65, 112, 131

REJSTŘÍK

Tarascon 59 „Tataři“ 131nn., 145, 148, 152, 158 Tating 148 Terling (Essex) 17 Terst 62 Thurgau 122 Toledo 45, 68n., 79 Toulouse 59 třicetiletá válka 16, 18, 126 třídy 38, 42 Tullian, Lips 126n., 154 Überlingen 19, 60, 80n. Ulm 58, 80n. Utrecht 124 Vagrancy Act 104 Valenciennes 73 Valladolid 69 Velká Británie viz též Anglie 29, 31, 131 veřejné domy viz též nevěstince/ženské domy 56 – 60 vévodství holštýnské 87, 89, 93, 113, 142 vévodství Lauenburg 139, 146 vévodství Sachsen-Lauenburg 113 vévodství šlesvické 22, 50, 52, 62, 87, 89, 93, 100, 113, 137, 142

Vestfálsko 28 Vídeň 61 Vierhaus, Rudolf 11 Vierlanden (Hamburg) 136 Virginie 31 Vogel, Johann Jacob 65, 72 Voght, Caspar von 101 Vulpius, Christian August 154 Weissenhaus 149 Wensin 151 Wisconsin 33 Wittenberg 73, 79 wittgensteinská hrabství 152, 156 Wohlde (Šlesvicko) 10, 160 Wollf (pastor) 40, 100 Workhouse Test Act 84 Worms 121 Württemberg, vévoda Eberhard von 135 Württembersko 30n., 44, 156 Würzburg 60, 62 Ypern

73

ženské domy 57 Židé/židovské obce

53, 123nn.

187

M ART I N RHEINHEIMER

Chudáci, žebráci a vaganti Lidé na okraji společnosti 1450 –1850 EDICE KULTURNÍ HISTORIE

Z německého originálu Arme, Bettler und Vaganten. Überleben in der Not 1450 –1850 vydaného nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main roku 2000 přeložil Vladimír Marek. Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2003 jako svou 508. publikaci. Odpovědná redaktorka Radka Fialová. Vydání první. Stran 192. Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava, Srázná 17. Doporučená cena 218 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 1, Bartolomějská 9 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80-7021-579-8