Chorvatská bánovina a Franjo Tuđman

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Balkanistika

Jan Skýpala

Chorvatská bánovina a Franjo Tuđman Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Petr Stehlík, Ph.D.

2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………

2

Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu své diplomové práce Mgr. Petru Stehlíkovi, Ph.D. nejen za přínosné připomínky a cenné rady, které mi poskytoval, ale i za nesmírnou ochotu a především neuvěřitelnou trpělivost, s níž k mé práci přistupoval. Zároveň bych chtěl poděkovat svým nejbližším, obzvláště rodičům, z jejichž strany se mi vždy dostávalo maximální podpory, bez níž bych tuto práci nemohl dokončit.

3

OBSAH:

1. SEZNAM ZKRATEK ................................................................................................... 5 2. ÚVOD ........................................................................................................................... 6 3. CHORVATSKÁ OTÁZKA V KRÁLOVSKÉ JUGOSLÁVII A CHORVATSKÁ BÁNOVINA ................................................................................................................... 11 3.1. CHORVATSKÁ OTÁZKA V MEZIVÁLEČNÉ JUGOSLÁVII........................ 11 3.2. UTVOŘENÍ CHORVATSKÉ BÁNOVINY ....................................................... 13 3.3. OBSAH DOHODY CVETKOVIĆ-MAČEK ...................................................... 14 3.4. NDH – VŠE PO DRINU ...................................................................................... 15 4. STRUČNÁ BIOGRAFIE FRANJA TUĐMANA ...................................................... 17 5. CHORVATSKÁ BÁNOVINA TUĐMANA HISTORIKA ....................................... 23 6. CHORVATSKÁ BÁNOVINA TUĐMANA POLITIKA .......................................... 32 6.1. OD KONCEPTU HNSP PO PRVNÍ SVOBODNÉ VOLBY – CHORVATSKÁ BOSNA A HERCEGOVINA ...................................................................................... 32 6.2. TUĐMANOVI CHORVATŠTÍ MUSLIMOVÉ .................................................. 38 6.3. KARAĐORĐEVO – DOHODA ČI POLITICKÝ MÝTUS? .............................. 41 6.4. STENOGRAMY O ROZDĚLENÍ BOSNY A HERCEGOVINY ....................... 55 7. ZÁVĚR ....................................................................................................................... 63 8. RESUMÉ – SAŽETAK .............................................................................................. 66 9. BIBLIOGRAFIE ......................................................................................................... 68 10. PŘÍLOHY ................................................................................................................. 75

4

1. SEZNAM ZKRATEK *AVNOJ – Antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije – Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie *BaH – Bosna i Hercegovina – Bosna a Hercegovina *FNRJ – Federativna narodna republika Jugoslavija – Federativní lidová republika Jugoslávie *HDZ – Hrvatska demokratska zajednica – Chorvatské demokratické společenství *HNSP – Hrvatski narodni i socijalistički pokret – Chorvatské lidové a socialistické hnutí *HOS – Hrvatske obrambene snage – Chorvatské obranné síly *HSS – Hrvatska seljačka stranka – Chorvatská selská strana *HVO – Hrvatsko vijeće obrane – Chorvatská rada obrany *KPJ – Komunistička partija Jugoslavije – Komunistická strana Jugoslávie *JNA – Jugoslavenska narodna armija – Jugoslávská lidová armáda *JRZ – Jugoslavenska radikalna zajednica – Jugoslávské radikální společenství *NDH – Nezavisna država Hrvatska – Nezávislý stát Chorvatsko *NOV – Narodnooslobodilačka vojska – Národněosvobozenecké vojsko *OZNA – Odelenje za zaštitu naroda – Oddělení pro ochranu lidu *POJ – Partizanski odredi Jugoslavije – Partyzánské oddíly Jugoslávie *SFRJ – Socijalistička federativna republika Jugoslavija – Socialistická federativní republika Jugoslávie *SDS – Samostalna demokratska stranka – Samostatná demokratická strana *SDK – Seljačko-demokratska koalicija – Selsko-demokratická koalice *SHS – (Kraljevina) Srba, Hrvata i Slovenaca – (Království) Srbů, Chorvatů a Slovinců *SKOJ – Savez komunističke omladine Jugoslavije – Svaz komunistické mládeže Jugoslávie *VMRO – Vnatrešna Makedonska Revolucionerna Organizacija – Vnitřní makedonská revoluční organizace *ZAVNOH – Zemaljsko antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije – Zemská antifašistická rada národního osvobození Chorvatska

5

2. ÚVOD

„Bosna a Hercegovina nemůže patřit ani jednomu, ani druhému, neboť patří lidem, kteří v ní od pradávna žijí. Koneckonců, nikdo jim ji nedaroval, ale museli si ji sami vybojovat v národně-osvobozeneckém boji, jehož se masově účastnili. Bylo to jediné možné a šťastné řešení nejen pro lid Bosny a Hercegoviny, ale i pro celé naše společenství. V minulosti vždy byla Bosna a Hercegovina kamenem úrazu.“1

Josip Broz Tito, listopad 1979 Bosna a Hercegovina byla ve všech podstatných chorvatských státotvorných idejích v průřezu 20. stoletím, počínaje Stadlerovým katolickým chorvatstvím, přes Mačkův

bánovinský

pragmatismus,

Pavelićovu

NDH,

až

po

Tuđmanovo

„všechorvatství“, buď považována za chorvatskou zemi, anebo měla zaniknout, přičemž bosenskohercegovští Chorvaté byli mnohdy zneužíváni k dosažení politických cílů. Jako „potrava pro děla“ tak posloužili režimu Ante Paveliće, Franju Tuđmanovi pro změnu jako masa pro etnické inženýrství a posouvání chorvatských hranic.2 O Bosnu a Hercegovinu (dále BaH) však neusilovali jen Chorvaté, ale i Srbové, a tím pádem se bosenskohercegovské území, kde kromě katolíků-Chorvatů a pravoslavných-Srbů, žili i muslimové, stalo místem střetu dvou státotvorných ideologií. Tyto ideologie více či méně braly v potaz přítomnost muslimského obyvatelstva, kterému byl roku 1971 přiznán status konstitutivního národa. Tímto aktem se muslimové stali Muslimy a BaH oficiálně republikou obývanou třemi rovnoprávnými národy (Srby, Chorvaty a Muslimy).3 I přes to však v radikálních národně-integračních ideologiích zůstala chorvatsko-srbským či srbo-chorvatským prostorem, neboť srbští ideologové považovali Muslimy za srbské obyvatelstvo islámského vyznání, chorvatští zase tvrdili, že jsou Muslimové chorvatského etnického původu, a tudíž to jsou Chorvaté, což se snažili dokázat i historickými kulturně-politickými vazbami. Ačkoliv 1

http://www.titomanija.com.ba/index.php?option=com_content&task=view&id=393&Itemid=40 1. 11. 2015. 2 LOVRENOVIĆ, Ivan – JERGOVIĆ, Miljenko: Bosna i Hercegovina: budućnost nezavršenog rata. Zagreb 2010, s. 210. 3 V září roku 1993 bosenský parlament deklaroval přijetí staronového jména označujícího příslušníka muslimského národa v BaH – Bosňák.

6

bylo o BaH mnohé řečeno a napsáno, stále existuje množství neprobádaných otázek vztahujících se k bouřlivé historii této země. Osobně jsem se zaměřil na Chorvatskou bánovinu, tedy na chorvatskou administrativní jednotku existující v letech 1939–1941 v rámci královské Jugoslávie, a Franja Tuđmana, jenž byl prvním prezidentem samostatného Chorvatska po rozpadu Jugoslávie. Ačkoliv se toto spojení může z časového hlediska zdát poněkud irelevantní, opak je pravdou. Jelikož jsem přesvědčený, že je k pochopení tématu nezbytné širší povědomí o samotné Bánovině, ale i Tuđmanovi, v úvodních dvou kapitolách shrnuji podstatná fakta, která by měla pomoci čtenáři ke komplexnímu pochopení problematiky mé práce. Hned první kapitola je tedy stručným exkursem do tzv. chorvatské otázky v královské Jugoslávii a samotné Chorvatské bánoviny.4 Právě zmíněná chorvatská otázka a Chorvatská bánovina byly v poválečné jugoslávské historiografii dlouho tabuizovanými tématy, jež v čelných představitelích nového režimu vyvolávaly obavy z historického revizionismu a probouzení chorvatského nacionalismu.5 Z těchto důvodů trvalo téměř dvě dekády od konce války, než se jimi začali chorvatští historikové seriózně zabývat. K výrazné změně došlo až roku 1963, kdy byla SFRJ přijata nová ústava,6 která posilovala pravomoci jednotlivých republik a autonomních oblastí, a byla tak zásadním krokem k decentralizaci doposud silně centralizovaného státu. Tato decentralizace vedla i k postupnému uvolňování společenských poměrů v rámci jednotlivých jugoslávských republik, což se projevilo i na poli historiografie, jež začala obšírněji zkoumat pro režim ožehavé dějinné milníky. V dubnu roku 1964 obhájil na Filozofické fakultě v Záhřebu svou disertační práci Sporazum Cvetković-Maček (1965, Dohoda Cvetković-Maček) historik Ljubo Boban,7 a tak vznikl pravděpodobně nejrozsáhlejší text, který se komplexně zabývá chorvatskou otázkou v královské Jugoslávii od roku 1935 až po podepsání dohody mezi

Termín chorvatská otázka velice výstižně vysvětluje kupříkladu historik Ljubo Boban, jenž tvrdí, že je chorvatská otázka komplexním problémem vnitřní politiky Jugoslávie tvořeným národnostním, státněprávním, ekonomickým a sociálním aspektem. Nelze však opomenout skutečnost, že zmíněný problém svou vážností přesahoval i hranice Jugoslávie, a to zejména v předvečer druhé světové války (BOBAN, Ljubo: Sporazum Cvetković-Maček. Beograd 1965, s. 9.). 5 V tehdejším vnímání politických elit Jugoslávie s chorvatským nacionalismem úzce souvisel separatismus. 6 S přijetím nové ústavy došlo mimo jiné k přejmenování FNRJ na SFRJ. 7 Bobanova disertace vyšla v knižní podobě: BOBAN, Ljubo: Sporazum Cvetković-Maček. Beograd 1965; Život a dílo Bobana shrnuje: MATICKA, Marijan: Prof. dr. Ljubo Boban (1933–1994). Radovi Zavoda za hrvatsku povijest 27, 1997, s. 393. 4

7

Dragišou Cvetkovićem a Vladkem Mačkem.8 Nedlouho po Bobanovi, roku 1965, obhajoval svou disertační práci na téma Uzroci krize monarhističke Jugoslavije od ujedinjenja 1918. do sloma 1941. (1993, Příčiny krize monarchistické Jugoslávie od sjednocení roku 1918 do pádu roku 1941) Franjo Tuđman.9 V prosinci 1966 jej však prostřednictvím článku v literárním časopisu Telegram Boban obvinil z plagiátorství.10 Boban tvrdil, že byla Tuđmanova práce tvořena ze čtyř pětin Tuđmanovými dříve vydanými články v časopise Forum a zbývající pětina byla opsána právě z jeho disertace.11 Tuđman se bránil a zastal se jej i jeho školitel Vaso Bogdanov,12 který však byl zároveň předsedou komise při obhajobě Bobanovy disertace, a tudíž ji mohl poskytnout svému doktorandovi. Jak uvádí Mira Kolar-Dimitrijević, Boban svá obvinění následně ještě rozšířil na další Tuđmanovy práce, v čemž se mu dostalo podpory známého historika Bogdana Krizmana.13 Tuđman se na stránkách Telegramu proti Bobanovi ostře ohradil a jeho kritiku označil jako „karikaturní, prostou minima rozumového úsudku, dokonce i v tomto postbrijunském období.“14 Jejich rozepře však měla další pokračování.15 James Sadkovich v Tuđmanově politické biografii tvrdí, že pokud jeho studie nebyly plagiáty, nepochybně byly realizovány za pomoci druhých, což bylo dáno Tuđmanovou pozicí v institutu.16 Osobně si, na základě výše uvedené Dragiša Cvetković byl politikem Jugoslávského radikálního společenství (JRZ), v letech 1939–1941 předsedou jugoslávské vlády. Dohodou s Mačkem přistoupil k řešení chorvatské otázky. Dva roky od uzavření dohody, po podpisu přístupového protokolu k Paktu tří, byla Cvetkovićova vláda vojenským pučem svržena. Vladko Maček byl od tragické smrti Stjepana Radiće lídrem HSS a politickým reprezentantem drtivé většiny chorvatského národa. Lze hovořit i o utvoření Mačkova kultu. Za své názory a snahy řešit chorvatskou otázku byl vězněn. Ve volbách v letech 1935 a 1938 byl úspěšným lídrem Bloku národního porozumění. Roku 1939 dosáhl dohody s předsedou vlády Cvetkovićem, čímž došlo k utvoření Chorvatské bánoviny, jež byla formou řešení chorvatské otázky. Jelikož nechtěl spolupracovat s německými okupanty a ustašovským režimem, strávil jistý čas v koncentračním táboře Jasenovac a domácím vězení. Jelikož nesouhlasil s poválečným politickým režimem, stejně jako Cvetković odešel do emigrace. 9 Tato práce měla být vydána záhřebským vydavatelstvím Naprijed, nicméně k tomu údajně z popudu strany nedošlo, a tak Tuđman text dále doplňoval a rozšiřoval, až byl roku 1974 připraven k vydání pod názvem Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji. Kniha však byla vydána až roku 1993 (TUĐMAN, Franjo: Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji: 1918.–1941.. Zagreb 1993.). 10 SADKOVICH, James J.: Tuđman: prva politička biografija. Zagreb 2010, s. 127. 11 Tamtéž; V předmluvě knihy Uzroci krize monarhističke Jugoslavije od ujedinjenja 1918. do sloma 1941., jejímž autorem je Anđelko Mijatović, jsou uvedeny dříve vydané texty, jež Tuđman ve své disertaci využil (MIJATOVIĆ, Anđelko: Riječ urednika. In: TUĐMAN, Franjo: Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji: 1918.–1941.. Zagreb 1993.). 12 Bogdanov tvrdil, že k stejným závěrům v pracích Bobana a Tuđmana nedošlo z důvodu přepisování, nýbrž používání stejných pramenů (KOLAR-DIMITRIJEVIĆ, Mira: Franjo Tuđman i organizacija rada u Institutu za historiju radničkog pokreta Hrvatske od 1961. do 1967.. In: Dr. Franjo Tuđman u okviru hrvatske historiografije. Zbornik radova sa znanstvenog skupa održanoga u Hrvatskom institutu za povijest u Zagrebu 10. i 11. prosinca 2009.. Zagreb 2011, s. 31–32.). 13 KOLAR-DIMITRIJEVIĆ, M.: Franjo Tuđman, s. 32. 14 TUĐMAN, Franjo: Usudbene povjestice. Zagreb 1995, s. 123. 15 Tamtéž, s. 120. 16 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 127–133. 8

8

literatury a osobního rozhovoru s Tuđmanovou podřízenou z institutu Mirou KolarDimitrijević, myslím, že byl Tuđman kompilátorem, jenž umně využíval své pozice v institutu, a jehož motivací byla afirmace své osoby v kontextu jugoslávské historiografie, která byla vzhledem k jeho dosaženému vzdělání značně obtížná. Nicméně, kromě průkopnických prací Bobana a Tuđmana vzniklo na chorvatském území ještě za existence socialistické Jugoslávie, ale zejména po utvoření samostatného chorvatského státu, množství odborných článků, diplomových prací, disertací a monografií zabývajících se problematikou Chorvatské bánoviny.17 Tímto fenoménem se zabývali i mnozí srbští historici. Avšak stejně jako v Chorvatsku byla většinou Chorvatská bánovina, respektive chorvatská otázka v období královské Jugoslávie, součástí rozsáhlejších syntéz a nepředstavovala tak stěžejní bod prací. Zřejmě nejrozsáhlejším srbským dílem na zmíněné téma je dvoudílná publikace Slom Kraljevine Jugoslavije 1941 (1982, Pád království Jugoslávie roku 1941) bělehradského historika Velimira Terziće.18 Na úvodní kapitolu navazuji Tuđmanovou biografií, k jejímuž napsání mi posloužila zejména díla Jamese J. Sadkoviche a Darka Hudelista, též označovaného „Tuđmanovým romanopiscem“. Označení romanopisec se vztahuje k Hudelistovým domněnkám a bujné fantazii, které se v jeho díle promítají, a proto je zapotřebí být na pozoru a konfrontovat jeho tvrzení se zmíněným Sadkovichem či oficiálními internetovými stránkami prvního chorvatského prezidenta, na jejichž provozování se podílí jeho rodina.19 Ve stručné Tuđmanově biografii vyzdvihuji zejména momenty, které mohou mít přímou či nepřímou souvislost s Tuđmanovým vztahem k Chorvatské bánovině.

Z tohoto množství prací jsem vybral ty, jež osobně považuji za podstatné pro svou práci. ŠLABEK, Stjepan: Banovina Hrvatska: (26. 8. 1939. –10. 4. 1941.): pravno-povijesni pristup. Kutina 1997; diplomové práce: FALAMIĆ, Slavica: Uspostava Banovine Hrvatske u zagrebačkom i beogradskom tisku. Zagreb 2006; KRALJEVIĆ, Marija: Tisak o uspostavi Banovine Hrvatske (26. 08.–30. 09. 1939.). Zagreb 2005; LISIČAK, Adrijan: Vladko Maček i hrvatsko pitanje od 1928. do 1941. godine. Zagreb 2004; POGAČIĆ, Kristina: Okolnosti nastanka Banovine Hrvatske. Zagreb 1999; disertace: REGAN, Krešimir: Srpska politika u Banovini Hrvatskoj. Zagreb 2006. 18 TERZIĆ, Velimir: Slom Kraljevine Jugoslavije 1941. Beograd 1982.; Zajímavostí je, že o tomto období vydal Terzić ještě jednu knihu (TERZIĆ, Velimir: Jugoslavija u aprilskom ratu 1941. Titograd 1963.), kterou Tuđman ve svém vyjádření k tématu kontroverzí historiografie označil jako „osmisetstránkový antichorvatský pamflet“ (TUĐMAN, F.: Usudbene povjestice, s. 120.). 19 Konkrétně jeho žena Ankica navíc vydala knihu (TUĐMAN, Ankica: Moj život s Francekom. Zagreb 2006.), jejímž prostřednictvím dává čtenáři nahlédnout do Tuđmanova života optikou člověka jemu nejbližšího a poodkrývá milníky a osudové osobnosti v jeho životě z poněkud jiné perspektivy. Rovněž se zasloužila o třídílné vydání Tuđmanova osobního deníku z let 1973 –1989 (TUĐMAN, Ankica (ed.): Franjo Tuđman – osobni dnevnik. Zagreb 2013.) v edici novin Večernji list. 17

9

Po obecných úvodních kapitolách se věnuji analýze Tuđmanových textů historiografického rázu a snažím se tak odhalit, co pro něj, jakožto historika, Chorvatská bánovina znamenala. To považuji za nezbytné pro komplexní chronologické shrnutí a pochopení Tuđmanova vnímání Chorvatské bánoviny, respektive BaH a jejího obyvatelstva. V další kapitole analyzuji Tuđmanovy politické texty spjaté s BaH, přičemž neopomíjím ani zásadní dokumenty HDZ,20 pod nimiž je Tuđman podepsán, či rozhovory poskytnuté zahraničním médiím. Zvláštní pozornost věnuji Tuđmanovu setkání se Slobodanem Miloševićem v Karađorđevu, kde se měli údajně dohodnout na rozdělení BaH. Odhaluji základní interpretační proudy tohoto setkání a představuji argumentaci jejich čelných reprezentantů – Ivici Lučiće, Miloše Miniće a Tuđmanova syna Miroslava. Rovněž uvádím výpovědi nejbližších spolupracovníků chorvatského a srbského prezidenta, jejichž nejednoznačnost podporuje domněnky těch, jež tvrdí, že bylo v Karađorđevu dohodnuto rozdělení BaH, ale i oněch, jež tuto tezi vyvrací. V zájmu zachování chronologické kontinuity navazuji na karađorđevskou dohodu tzv. stenogramy o rozdělení BaH, které jsou přepisy Tuđmanových jednání vztahujících se k osudu BaH, a tedy i jedinečným pramenným materiálem svědčícím o jeho přístupu k řešení bosenské otázky. Tyto přepisy posloužily mimo jiné i jako důkazní materiál Haagskému tribunálu. Ačkoliv zachycují Tuđmanova jednání z let 1991–1999, kdy zemřel, pro svou práci jsem využil zejména přepisy z let 1991–1992 a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je, že ne všechny tematicky zapadají do mé práce a druhým důvodem, že považuji za zbytečné několikrát opakovat to, co již bylo řečeno. Analýza stenogramů uzavírá množství materiálů spjatých s Tuđmanem a BaH, respektive Chorvatskou bánovinou, čímž vzniká ucelený chronologický přehled věnovaný BaH v Tuđmanově národně-integrační ideologii.

Za tyto dokumenty (k nahlédnutí v přílohách) vděčím paní Mariji Cik ze sekretariátu HDZ, která byla tak ochotná a zaslala mi je. 20

10

3. CHORVATSKÁ OTÁZKA V KRÁLOVSKÉ JUGOSLÁVII A CHORVATSKÁ BÁNOVINA

3.1. CHORVATSKÁ OTÁZKA V MEZIVÁLEČNÉ JUGOSLÁVII Podstatou chorvatské otázky v období meziválečné Jugoslávie byl status chorvatského národa a chorvatských zemí v rámci monarchie,21 jíž vládla dynastie Karađorđevićů. Jelikož si myslím, že měla problematika národnostní otázky v královské Jugoslávii a v Jugoslávii socialistické mnoho podobných rysů, považuji za nezbytné ve stručnosti zrekapitulovat několik skutečností, které byly těžištěm chorvatské otázky, a jež vedly Vladka Mačka k utvoření Chorvatské bánoviny.22 Tato fakta a zejména uvedené Mačkovy postoje k existenci, respektive neexistenci jugoslávského národa, k bosenským muslimům a k vymezení chorvatské hranice na území Bosny, poslouží k porozumění mnoha myšlenkových pochodů a postojů Franja Tuđmana, jimiž se obšírněji zabývám v dalších kapitolách. Jak jsem již zmínil, panovníkem státu jižních Slovanů byl příslušník původně srbské panovnické dynastie Karađorđevićů. Do roku 1934 stál v čele království Alexandr I. Karađorđević, jenž vládl pevnou rukou a důsledně až do své smrti prosazoval centralisticko-unitaristické státní zřízení, jehož struktury jednoznačně ovládali Srbové.23 Ačkoliv stát až do období krize po atentátu na Stjepana Radiće a následného zavedení královy diktatury fungoval jako konstituční monarchie, král vládl autoritativně, což potvrzoval například svým vlivem na rezignaci více než dvou desítek vlád. Nově dosazené vlády měly odpovídat představám krále, a tudíž i prosazovat jeho myšlenky o fungování a zřízení státu, čímž se dostávaly do ostrého rozporu s chorvatskými požadavky na federalizaci a demokratizaci.24

Záměrně neuvádím typ monarchie, neboť lze říci, že královská Jugoslávie měla charakteristiky i konstituční, i absolutní monarchie, což se odvíjelo od aktuální vnitropolitické situace. 22 Viz příloha č. 1 Mapa Chorvatské bánoviny. 23 Centralismus nahrával srbské převaze, což se odráželo na vedoucích pozicích Srbů ve všech oblastech veřejné správy. Z toho důvodu, i navzdory přáním některých dobromyslných unitaristů, byl integrální unitarismus vnímán jako realizace srbské hegemonie (BANAC, Ivo: Nacionalno pitanje u Jugoslaviji: porijeklo, povijest, politika. Zagreb 1995, s. 336). 24 Vůdčí roli srbského národa demonstruje politický příklad: premiér byl srbské národnosti 264 z 268 měsíců existence království; ministrem vojska byl vždy Srb; ministrem námořnictva byl vždy Srb; ministr vnitra byl srbské národnosti 240 z 268 měsíců; ministr zahraničních věcí byl srbské národnosti 247 z 268 21

11

Nutno podotknout, že velký vliv na chorvatský požadavek federalizace měl i neutěšený stav jugoslávského hospodářství silně postiženého světovou hospodářskou krizí. Avšak již od samých počátků existence společného státu jižních Slovanů bělehradský centralistický režim ve snaze ustavit ve státě pomyslnou hospodářskou rovnováhu nejvíce finančně a daňově zatěžkával bývalé rakousko-uherské provincie, které tak splácely pomyslný dluh za osvobození od cizí nadvlády.25 Tak mohl Bělehrad na úkor rozvinutějších severozápadních oblastí industrializovat zejména jihovýchodní oblasti království.26 K větším politickým změnám v Jugoslávii došlo až po atentátu a smrti krále Alexandra, jehož nezletilého následovníka zastupovala regentská rada v čele s princem Pavlem. Tehdy i vzhledem k novým mezinárodním poměrům začínala být chorvatská otázka pro Bělehrad nebezpečná, a tak bylo poprvé vyslyšeno volání Chorvatů po změnách a začínalo se rýsovat řešení chorvatského problému v podobě utvoření Chorvatské bánoviny. Ačkoliv se může zdát, že lze chorvatskou otázku charakterizovat jako chorvatsko-srbský spor, domnívám se, že tomu tak minimálně v období královské Jugoslávie úplně nebylo. Chorvatská politická reprezentace totiž, nebojkotovala-li zrovna parlament, byla schopná poměrně dobře spolupracovat i se srbskými opozičními stranami, které nesouhlasily se stávajícím politickým režimem. Ačkoliv se stanoviska vedení HSS v mnohém rozcházely se stanovisky SDS či jiných srbských politických těles, úspěchy SDK nebo Bloku národního porozumění stojících proti prorežimním vládám sugerují dojem, že se nejednalo ani tak o spor chorvatsko-srbský, jakožto o spor koncepcí o fungování a zřízení státu, přičemž jedny pozice zaujímal královský dvůr a jemu spřízněné vlády,27 druhé opoziční strany v čele s chorvatskou HSS.

měsíců; ministr spravedlnosti byl srbské národnosti 237 z 268 měsíců (RAMET, Sabrina P.: The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. Washington 2009, s. 134.). 25 BANAC, Ivo: Nacionalno pitanje, s. 180–182; Ivo Banac ve své práci uvádí několik zásadních finančních machinací a manipulací, jimiž Bělehrad využíval chorvatské a ostatní prečanské kraje už od samého vzniku Království SHS. 1. 20% rakousko-uherských korun bylo staženo z oběhu, což mělo posloužit deflaci (ve skutečnosti však vláda získané peníze použila k úhradě dluhů, čímž ve skutečnosti posílila inflaci), a tím pádem obyvatelstvo zejména bývalých rakousko-uherských oblastí přišlo o pětinu svých úspor. 2. výměna korun za dináry v poměru jeden dinár ku čtyřem korunám, čímž byly úspory obyvatel z bývalých rakousko-uherských oblastí definitivně zničeny a tím pádem se změnily i ekonomické vztahy mezi zmíněnými oblastmi a Srbskem, jehož kupní síla značně vzrostla. 3. nespravedlivé rozdělení daňového zatížení, přičemž například daň z příjmu byla placena pouze ve Vojvodině, Chorvatsku a Slovinsku, z čehož těžilo především Srbsko (ke sjednocení daňových systémů došlo až roku 1928). 26 IVANIŠEVIĆ, A.: Položaj Hrvatske u prvoj jugoslavenskoj državi. Između mita i stvarnosti. Radovi Zavoda za hrvatsku povijest Filozofskog fakulteta Sveučilišta u Zagrebu, knjiga 42, 2010, s. 343–344. 27 V těchto vládách bývali i zástupci slovinských klerikálů či bosenských muslimů, tudíž nelze říct, že by šlo o spor opozice se srbskou vládou, jak to bývá mnohdy prezentováno.

12

3.2. UTVOŘENÍ CHORVATSKÉ BÁNOVINY V předvečer druhé světové války došel princ Pavle k závěru, že situace vyžaduje neprodlené řešení chorvatské otázky,28 v čemž jej však podporoval jen úzký okruh lidí okolo regentské rady a Pavlem dosazeného Cvetkoviće. Pavle tak vyslal do Záhřebu předsedu královské vlády a zmocněnce koruny Dragišu Cvetkoviće, aby zahájil s Mačkem, jenž měl podporu širšího stranického vedení HSS, jednání ve věci chorvatské otázky.29 V dubnu tak byla zahájena série rozhovorů, jež měly vést k dohodě mezi představitelem Bělehradu a Záhřebu a částečné reorganizaci státu. Problémem však bylo vymezení hranic Chorvatské bánoviny, konkrétně v oblastech BaH a Vojvodiny, které představovaly

střet

zájmu

chorvatské

a

srbské

politické

reprezentace.30

Bosenskohercegovské nároky Mačka zcela nepochybně vycházely z historického práva a reálné majority katolického a muslimského obyvatelstva v určitých oblastech BaH. Podle

Mačka

bosenskohercegovští

muslimové

všech

společenských

vrstev

neprojevovali jakékoliv národní vědomí a inteligence se dokonce považovala za chorvatskou, což vysvětluje zmíněné Mačkovy aspirace.31 Na konci června 1939 bylo po dohodě o podobě hranic, principech a stupni autonomie Chorvatské bánoviny svěřeno speciální komisi, do níž chorvatská i srbská strana jmenovaly po třech odbornících, vypracování rozdělení či přenosu kompetencí mezi společnou a autonomní chorvatskou vládou. Dne 26. srpna 1939 tak „s cílem co nejspolehlivěji a komplexně zachovat veřejné zájmy předseda královské vlády Dragiša Cvetković a předseda HSS a SDK Dr. Vladko Maček po dlouhých rozhovorech přistoupili k řešení chorvatské otázky.“32 Tak došlo k podepsání dohody.

V březnu roku 1938 došlo k anšlusu Rakouska, v září k podpisu Mnichovské dohody, v březnu 1939 byla rozbita ČSR a utvořen Protektorát Čechy a Morava, v dubnu již byla Italy zabrána s Jugoslávií sousedící Albánie a nacistické Německo se připravovalo na zářijový útok na Polsko. 29 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska povijest. Zagreb 2003, s. 189. 30 Tamtéž, s. 190. 31 Maček neuznával existenci jugoslávského národa, uznával pouze národ slovinský, chorvatský a srbský, přičemž o Makedoncích tvrdil, že ještě nejsou národem a o Černohorcích, že mají na stát historické právo, ačkoliv nejsou národem, nýbrž částí srbského národního korpusu. Myšlenku stvoření jugoslávského státu nepovažoval za šťastnou, neboť tvrdil, že ve středu tohoto státu existovala osudná kulturní a geopolitická linie, na níž se už mocné císařství římské rozpadlo na dvě části (GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 141–142.). 32 Viz příloha č. 2 Uredba o Banovini Hrvatskoj, 26. srpna 1939. 28

13

3.3. OBSAH DOHODY CVETKOVIĆ-MAČEK Podstatou dohody je utvoření společné vlády,33 jež společnými silami zrealizuje utvoření Chorvatské bánoviny a přenese na ni odpovídající kompetence.34 Bánovina měla být speciálním teritoriem v rámci Jugoslávie tvořeným sjednocenými bánovinami Sávskou a Přímořskou, k nimž měly být připojeny okresy Dubrovník, Šid, Ilok, Brčko, Gradačac, Derventa, Travnik a Fojnica,35 přičemž definitivní podoba bánoviny měla být určena při příležitosti rekonstrukce celého státu, k níž však nakonec nedošlo.36 Bánovina tedy zahrnovala části BaH obývané převážně Chorvaty, jinými slovy Posavinu, západní Hercegovinu s Mostarem a Stolcem, livanjsko-duvanjský kraj, střední Bosnu s Travnikem a srijemské okresy Šid a Ilok. Baranja a území kolem Dvoru na Uně (severně a západně od Uny) zůstaly vně hranic Bánoviny.37 Podstatnou skutečností je, že při vymezování hranic Bánoviny na území BaH byla ignorována přítomnost muslimského obyvatelstva a hledělo se tak pouze na poměr počtu Srbů a Chorvatů v rámci jednotlivých okresů, což značně zkomplikovalo tehdejší spolupráci HSS s muslimskými politiky na anticentralistickém programu.38 V rámci Bánoviny měla být zaručena rovnoprávnost Srbů, Chorvatů a Slovinců, a stejně tak měla být garantována svoboda náboženského vyznání a základní občanská a politická práva.39 Záhřeb získal kompetence v oblasti zemědělství, obchodu a průmyslu, lesů a dolů, stavebnictví, sociální politiky, zdravotnictví, tělovýchovy, spravedlnosti, osvěty a vnitřní správy.40 V kompetencích Bělehradu však zůstaly zahraniční věci, obrana, finance, doprava a pošta. Zákonodárnou moc měl v bánovině zastupovat chorvatský parlament, moc výkonnou osoba bána,41 jehož do funkce dosazoval král a mohl jej i odvolat.42 Maček se stal jedním ze dvou místopředsedů nové vlády a vůči Bělehradu vedl smířlivou politiku. Snažil se zabránit vtažení Jugoslávie do válečného konfliktu a zároveň se snažil získat co nejvíce pro Chorvatsko – ve smyslu realizace a rozšíření autonomie (IVANIŠEVIĆ, A.: Kao guske u maglu?, s. 347). 34 Viz příloha č. 2. 35 V chorvatštině jsou okresy označeny slovem srez či kotar. Dubrovník byl součástí Zetské bánoviny, sremské okresy Šid a Ilok Dunajské bánoviny, Gradačac a Derventa Vrbasské bánoviny a Travnik a Fojnica Drinské bánoviny. 36 V potaz měly být brány ekonomické, sociální, geografické a politické okolnosti (Viz příloha č. 2). 37 Tamtéž. 38 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 189. 39 Viz příloha č. 2. Uredba o Banovini Hrvatskoj 40 Tamtéž. 41 Bánem, tedy královským místodržícím, byl jmenován Ivan Šubašić, který byl i předsedou dvou jugoslávských vlád v londýnském exilu a ministrem zahraničních věcí v první koaliční vládě Josipa Broze Tita. 42 Tamtéž. 33

14

Na základě dohody o utvoření Chorvatské bánoviny bylo vydáno několik podstatných nařízení vztahujících se k věcem politicko-správním, přičemž jedním ze zásadních bylo nařízení o Chorvatské bánovině,43 které se vztahovalo k fungování autonomního teritoria a jeho statutárních orgánů. Jak však uvádí Alojz Ivanišević, „z velké části teoretická autonomie“ Chorvatské bánoviny byla podobná té, kterou mělo Trojjediné království v rámci Uher v letech 1868–1918.44 Představy chorvatské politické reprezentace o autonomii tak nebyly zcela naplněny. Už den po podepsání dohody, tedy 27. srpna 1939 Maček na zasedání chorvatského parlamentu prohlásil, že ačkoliv byla dohoda uzavřena, neodpovídá zcela jeho představám. Tím chtěl, jak uvádí Goldstein, říct, že teritoriální rozsah Chorvatské bánoviny není konečný, a že bude chorvatská strana v dalších rozhovorech požadovat větší území, ale i více nezávislosti na Bělehradě.45

3.4. NDH – VŠE PO DRINU46 Dne 25. března 1941 přistoupila Jugoslávie k Paktu tří, což u obyvatelstva vyvolalo značnou nevoli a v důsledku této události došlo o dva dny později k vojenskému puči,47 při němž byla svržena regentská rada s princem Pavlem, vládu Cvetković-Maček nahradila nová vláda generála Dušana Simoviće a hlavou státu byl prohlášen nezletilý král Petr II. Karađorđević. Maček spatřoval poslední možnost spásy Jugoslávie před válkou v podpoře Simovićovy vlády.48 Nicméně už 6. dubna byla Jugoslávie napadena německými a italskými jednotkami, a tak se její podoba opět měnila. Dne 10. dubna byl vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko, jenž se rozkládal na území Chorvatské bánoviny, k níž byla připojena území BaH s hranicí na řece Drině a Boka Kotorská.49 Tento nový státní celek však musel Italům ustoupit nejrozvinutější část chorvatského pobřeží a Maďarům oblasti Mezimuří a také Baranje,50 která sice

Tamtéž. IVANIŠEVIĆ, A.: Kao guske u maglu?, s. 347. 45 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 190. 46 Parola „Sve do Drine“ je jednou z několika ustašovských parol znovu užívaných i v bouřlivých 90. letech. 47 K tomuto puči se pojí známá hesla jako „raději válku, nežli pakt“ (bolje rat nego pakt) či „raději hrob, nežli otrok“ (bolje grob nego rob). 48 IVANIŠEVIĆ, A.: Kao guske u maglu?, s. 348. 49 Velkým župám dal Pavelić historická jména inspirovaná středověkým Chorvatskem a Bosnou. Tak chtěl potvrdit kontinuitu NDH se starochorvatským státem. Viz příloha č. 3 Mapa NDH. 50 MATKOVIĆ, Hrvoje: Povijest Nezavisne države Hrvatske. Zagreb 2002, s. 25–32. 43 44

15

nebyla součástí Chorvatské bánoviny, nicméně s koncem války byla připojena k Chorvatsku a je jeho součástí do dnes. Ačkoliv Maček odmítal spolupráci s novým režimem, vyzval obyvatelstvo, aby respektovalo novou vládu a stejně tak vyzval i všechny přívržence HSS, kteří byli ve službách státní správy, aby s novou vládou upřímně spolupracovali.51 O nové vládě mínil, že „utvořila svobodný a nezávislý chorvatský stát na celém historickém i etnografickém prostoru Chorvatska.“52 Za nedlouho však poznal skutečnou tvář ustašovského

režimu

a

ještě

roku

proslulém koncentračním táboře Jasenovac.

51 52

GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 210. Tamtéž.

16

1941

byl

uvězněn

v nechvalně

4. STRUČNÁ BIOGRAFIE FRANJA TUĐMANA

Franjo Tuđman se narodil 14. května 1922 v obci Veliko Trgovišće do rodiny Justiny a Stjepana,53 který byl aktivním a ve svém regionu významným členem HSS, a tak svého syna vychovával v duchu ideologie tohoto politického uskupení, což pravděpodobně do značné míry ovlivnilo jeho život.54 Zejména od 60. let se Franjo Tuđman ve svých historiografických pracích intenzivně zabýval ideologií HSS a i v jeho politice lze spatřovat jisté paralely s politikou výše uvedené strany. Patnáctiletý Franjo se v Záhřebu dokonce setkal se stranickým lídrem Vladkem Mačkem, s nímž měl příležitost krátce pohovořit.55 Co se týče Tuđmanova vzdělání, základní školu navštěvoval ve svém rodišti a následně absolvoval střední školu a obchodní akademii v Záhřebu (kvůli válce ji však nedokončil), kde začínal být politicky aktivní a účastnil se tajných komunistických manifestací, za což byl roku 1940 dvakrát zatčen.56 Druhá světová válka byla pro Franja, ale i pro další členy jeho rodiny osudová. Už roku 1939, v němž byla po dohodě Cvetković-Maček utvořena Chorvatská bánovina, se stal Tuđman členem SKOJ. Jako komunista nemohl vyjádřit podporu Mačkově politice, nicméně již během 60. let, kdy se distancoval od strany, považoval Mačkovo chorvatské vyrovnání s Bělehradem za klíč k řešení chorvatské otázky.57 Od samých počátků války byl Tuđman aktivní v antifašistickém partyzánském hnutí v severozápadním Chorvatsku a účastnil se tak boje proti ustašovskému Nezávislému státu Chorvatsko. Stejně jako jeho otec byl členem ZAVNOH a AVNOJ.58 Otec válku přežil, nicméně roku 1946 nešťastně i se svou druhou manželkou, Franjovou nevlastní matkou, zemřel.59 Hudelist tvrdí, že svou ženu zabil a poté sám spáchal sebevraždu, na oficiálních webových stránkách Tuđmana, jež financuje a částečně i utváří rodina Tuđman, je uvedeno, že byli zlikvidováni tajnou jugoslávskou policií OZNA, která tak

Malé město nacházející se v Chorvatském Záhoří nedaleko rodiště Josipa Broze – Kumrovce. SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 43. 55 HUDELIST, Darko: Tuđman : biografija. Zagreb 2004, s. 11. 56 Srov. http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015; HUDELIST, D.: Tuđman, s. 49. 57 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 43. 58 Také jeho bratr Stjepan, známý jako Štefek, byl do roku 1943, kdy byl zabit gestapem, aktivní v partyzánském hnutí (http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015). 59 HUDELIST, D.: Tuđman, s. 15. 53 54

17

reagovala na kritiku směřující ke komunistické vládě. Sadkovich tuto možnost připouští.60 Během války ambiciózní Franjo Tuđman poměrně rychle stoupal v partyzánské hierarchii a roku 1945 již byl majorem zodpovědným za kádrovou politiku Záhřebského X. sboru, což bylo vzhledem k jeho nízkému věku a nedokončenému vzdělání nezvyklé.61 Nutno podotknout, že Tuđmanovy funkce ve vojsku byly zejména politickoideologického charakteru, k čemuž jej předurčoval jeho intelekt, ale i ideologický zápal.62 Nicméně i on se účastnil ostrých bojů, za což byl oceněn hodností majora, ale i Řádem partyzánské hvězdy za hrdinství.63 V partyzánských řadách poznal svou ženu Ankici Žumbar, která byla jeho pomocnicí a následovala jej do Bělehradu. Ještě roku 1945 se s ní v Bělehradě oženil a měli tři děti – Miroslava,64 Stjepana a Nevenku.65 Bělehradské působení bylo významné pro Tuđmanův kariérní růst. Jako jeden z chorvatských představitelů vrchního velení Národněosvobozeneckého vojska a Partyzánských oddílů Jugoslávie přesídlil do hlavního města Jugoslávie a začal zde pracovat jako vedoucí personálního oddělení Ministerstva lidové obrany,66 později Svazového sekretariátu pro lidovou obranu, kde zůstal 12 let, načež se přemístil na pozici v generálním štábu.67 Nadále pokračoval v kariérním růstu – roku 1953 byl povýšen do hodnosti plukovníka a roku 1960 byl již generálem, což bylo u Chorvatů nezvyklé – v tehdejším důstojnickém sboru JNA jich bylo jen okolo 20 %, zatímco Srbů a Černohorců bylo zhruba 70 %. Nedlouho po svém jmenování generálem však opustil aktivní vojenskou službu.68 S kariérním růstem je spjato i Tuđmanovo studium na Vyšší vojenské akademii,69 které zakončil obhajobou práce na téma Pregled povijesti ratne

SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 58. Tamtéž, s. 51. 62 Tamtéž, s. 55–56. 63 Tamtéž. 64 Miroslav Tuđman patří mezi přední obhájce politiky svého otce – pro tuto diplomovou práci je podstatná jeho obhajoba otce ve věci rozdělení Bosny a Hercegoviny, respektive záměru znovuobnovení Chorvatské bánoviny, který se snaží ve svých knihách předložením množství dokumentů vyvrátit (TUĐMAN, Miroslav /ed./: Bosna i Hercegovina u raljama zapadne demokracije: Korespondencija predsjednika Republike Hrvatske dr. Franje Tuđmana i dokumenti o Bosni i Hercegovini 1990.–1995.. Zagreb 2013; TUĐMAN, Miroslav: Istina o Bosni i Hercegovini – dokumenti 1991.–1995..Zagreb 2005; TUĐMAN, Miroslav: Vrijeme krivokletnika. Zagreb 2006.). Roku 2009 neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách, v nichž získal pouhá 4% hlasů. Aktuálně je poslancem tzv. Vlastenecké koalice v chorvatském parlamentu. 65 http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015. 66 NOV – Narodnooslobodilačka vojska – Národněosvobozenecké vojsko; POJ – Partizanski odredi Jugoslavije – Partyzánské oddíly Jugoslávie. 67 Srov. http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015; SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 60. 68 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 61. 69 http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015. 60 61

18

vještine i tendencije razvoja u suvremenom nuklearnom dobu (Přehled historie válečných dovedností a tendence rozvoje v současném nukleárním období).70 V tomto období také zahájil svou publikační činnost a vydal několik odborných prací zabývajících se historií, vojenstvím, národnostní otázkou, mezinárodními vztahy a filozofií. Od samého počátku však byl kritizován a obviňován, že není ideologicky uvědomělý, a že je chorvatský nacionalista, což v tehdejší době představovalo vážné obvinění. Rovněž byl obviňován z kompilátorství a plagiátorství, kterých se měl dopustit při psaní svých prvních dvou vydaných knih Rat protiv rata (1957, Válka proti válce),71 Stvaranje socijalističke Jugoslavije (1960, Tvoření socialistické Jugoslávie),72 avšak i dalších odborných článků.73 Tato obvinění Tuđmana pronásledovala i v následujících letech. Šedesátá léta byla pro Tuđmana a jeho kariéru převratná. Po svém návratu do Záhřebu roku 1961 byl klíčovou osobou při založení Institutu pro dějiny dělnického hnutí,74 jehož se stal ředitelem.75 Jak tvrdí Mira Kolar-Dimitrijević, Tuđman byl autokratickým ředitelem, jenž své vlastní cíle a přání ztotožnil s cíli institutu a jeho práci podřídil svému zájmu.76 Již brzy však začala práce institutu vybočovat z rámce toho, čím se měl primárně zabývat.77 Zkoumání dělnického hnutí a socialistické revoluce tak zastiňovaly chorvatské dějiny.78 Tuđman se proto začal dostávat do vážných problémů, které vygradovaly po roce 1963, kdy bělehradský Institut pro výzkum dělnického hnutí (Institut za izučavanje radničkog pokreta) vydal syntézu Pregled istorije Saveza komunista Jugoslavije (Přehled historie Svazu komunistů Jugoslávie), kterou Tuđman se svými kolegy ostře zkritizoval, čímž si proti sobě postavil vedení strany a zejména Vladimira Bakariće,79 jenž poměrně dlouho držel nad záhřebským institutem ochrannou ruku.80 Léta 1964–1967 byla pro Tuđmanův institut krizová, což bylo do značné míry způsobeno tím, že se zabýval národnostní otázkou tzv.

Tamtéž. TUĐMAN, Franjo: Rat protiv rata. Zagreb 1957. 72 Týž: Stvaranje socijalističke Jugoslavije. Zagreb 1960. 73 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 67. 74 Institut za historiju radničkog pokreta. 75 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 78. 76 KOLAR-DIMITRIJEVIĆ, Mira: Franjo Tuđman, s. 36. 77 Mnoho prací bylo zaměřeno na druhou světovou válku a poválečné procesy – cílem bylo přehodnotit působení jednotlivých aktérů, přešetřit počty obětí apod. 78 Tamtéž, s. 23. 79 Vladimir Bakarić byl od konce druhé světové války až do počátku 80. let pravděpodobně nejvlivnějším chorvatským politikem. 80 Tamtéž, s. 25. 70 71

19

staré Jugoslávie a také hodnocením dohody Cvetković-Maček,81 které byly ožehavými tématy jugoslávské historiografie a stranické elity v nich spatřovaly zárodky historického revizionismu. Roku 1967 byl Tuđman za značné kritiky strany donucen odejít z funkce ředitele institutu, byl obviněn z plagiátorství, přišel o svou pozici na Záhřebské univerzitě a byl vyloučen ze Svazu komunistů, načež byl pensionován, ačkoliv stále zůstával aktivní jako poslanec v parlamentu Socialistické republiky Chorvatsko.82 Na přelomu 60. a 70. let, kdy na základě ústavních změn docházelo k pozvolné decentralizaci Jugoslávie, se začaly projevovat touhy chorvatských politických a intelektuálních elit po politických, společenských, ale i kulturních reformách, s nimiž bylo úzce spjato i prosazování chorvatských národních zájmů a i jakási legitimizace chorvatské identity. Součástí reformního proudu byl i Franjo Tuđman, který vydal několik režimem kritizovaných textů a přednesl řadu přednášek, jež opět svým tematickým zaměřením straně nevyhovovaly. Nutno však podotknout, že ačkoliv Tuđman sympatizoval s idejemi tzv. chorvatského jara, rozhodně v této době nebyl nijak politicky významnou osobností.83 Během svého nového působení ve vedení Matice chorvatské se, stejně jako řada dalších historiků, zaměřil na zkoumání HSS a Stjepana Radiće.84 Netrvalo však dlouho a došlo k potlačení chorvatského reformního hnutí, načež mnoho reformních komunistů a dalších nestranických reformistů, kteří byli režimem označováni za nacionalisty, separatisty či dokonce ustašovce, bylo za svou činnost potrestáno. Trest se nevyhnul ani Tuđmanovi, a tak byl roku 1972 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k dvěma letům odnětí svobody a bylo mu zakázáno publikovat a veřejně vystupovat. Roku 1973 mu byl trest po intervenci literáta Miroslava Krleži u Josipa Broze Tita zkrácen na devět měsíců.85 Podruhé byl Tuđman zatčen roku 1981, kdy byl obviněn z nepřátelské propagandy, za což byl odsouzen k třem rokům odnětí svobody, pěti letům domácího vězení a znovu mu bylo zakázáno publikovat a veřejně vystupovat. 86 Po Bakarićově smrti roku 1983 mu však bylo pro špatný zdravotní stav umožněno, aby si svůj trest

Tamtéž, s. 26–33. SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 155–156. 83 Srov. BANAC, Ivo: Neovisna Hrvatska: Povijest, problematika i politika. DELKELET EUROPA – SOUTH-EAST EUROPE International Relations Quarterly, no. 5, 2011, s. 5; HLADKÝ, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2005, s. 241. 84 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 161–175. 85 Srov. http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015; SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 190. 86 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 226–235. 81 82

20

odpykával v domácím vězení.87 V něm, kromě krátkého období, kdy se musel vrátit do věznice, strávil zbytek svého trestu.88 Druhá polovina 80. let se v životě Tuđmana vyznačuje především šířením jeho myšlenek mezi chorvatskou diasporou.89 Právě Chorvaté žijící zejména v Kanadě, USA, Německu, Švédsku, Rakousku a jiných zemích značně materiálně podporovali Tuđmana a i mnoho dalších oponentů režimu. Také v období rozpadu Jugoslávie a v následujících válečných letech se Tuđman a jeho spolupracovníci těšili značné podpoře diaspory. Po svém návratu ze zahraničních cest založil Tuđman roku 1989 politickou stranu zvanou Chorvatské demokratické společenství (HDZ – Hrvatska demokratska zajednica) a po vítězství v prvních pluralitních volbách se stal předsedou předsednictva svazové republiky Chorvatsko, po změně ústavy roku 1992 prezidentem samostatného Chorvatska, jímž byl zvolen ještě jednou roku 1997. Tuto funkci vykonával až do své smrti 10. 12. 1999.90 V 90. letech byl Tuđman klíčovou postavou při znovuobnovení samostatného Chorvatska a jeho mezinárodním uznání. Kromě svého politického postu zastával i funkci vrchního velitele chorvatských ozbrojených sil válčících na teritoriu Chorvatska, ale i BaH. BaH měla pro Chorvatsko mimořádný význam a její případné rozdělení by vedlo k vymezení stejných či podobných hranic, jaké měla Chorvatská bánovina v letech 1939–1941.91 Pro

komplexní

porozumění

osobnosti

Franja

Tuđmana

je

nezbytné

krátce

charakterizovat období, kdy stál v čele Chorvatska. Jak uvádí ve své práci politolog Petr Týfa, Tuđman byl rozhodně autoritářským prezidentem, jenž využíval své popularity (býval označován za otce národa, skládaly se o něm verše) a postavení k tomu, aby manipuloval médii, a tedy i veřejným míněním, prosazoval zájmy rodinných příslušníků Tamtéž. Tamtéž. 89 Srov. http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015. 90 http://www.hdz.hr/dr-franjo-tudman 5. 3. 2015. 91 Po napadení Jugoslávie roku 1941 byl utvořen Nezávislý stát Chorvatsko, jehož součástí byla prakticky celá Bosna a Hercegovina. Nicméně Istrie, Rijeka, Zadar a ostrovy Cres, Krk, Lošinj, Lastovo a Palagruža zůstávaly součástí Itálie, jíž patřily od roku 1920. Itálie navíc získala část chorvatských přímořských oblastí a Gorského Kotaru.; Međimurje a Baranja byly zabrány Maďarskem a NDH rozdělena na německou a italskou sféru vlivu. Historik Ivo Goldstein v jednom rozhovoru pro list Slobodna Dalmacija tvrdí, že Nezávislý stát Chorvatsko nebyl nezávislým chorvatským státem. Vysvětluje to tím, že byl německo-italským protektorátem, a tak nemohl být nezávislým. Státem nemohl být, neboť se u státu předpokládá jeho odpovídající vztah k obyvatelstvu a v NDH utrpení obyvatel přesahovalo meze krajně represivních zákonných ustanovení. Jak uvádí Goldstein, Nezávislý stát Chorvatsko nemohl být ani chorvatským státem, neboť co je to za Chorvatsko, na jehož mapě chybí Split a Šibenik, a vyskytují se Čajniče či Foča (http://www.slobodnadalmacija.hr/Split/tabid/72/articleType/ArticleView/articleId/17947/Default.aspx 6. 3. 2015.). 87 88

21

a jemu blízkých osob, a dokonce obcházel zákony a rámec ústavy, což podtrhuje jeho faktickou moc.92 Podobně vnímají Tuđmana i jeho kritici v Chorvatsku, často však lze pozorovat i jeho kritiku pojící se k neúspěšné privatizaci státních majetků,93 mnohdy mu bývá připisován podíl na vypuknutí válečného konfliktu. I přes to však stále má množství příznivců a obhájců, ať už v řadách lidu, či mezi politickými a intelektuálními elitami. Patrně nejvýznamnějším šiřitelem jeho odkazu je jím stvořená politická strana HDZ, která je i v současné době, ačkoliv ji zasáhla řada skandálů, nejsilnějším pravicovým subjektem chorvatské politické scény.

TÝFA, Petr: Posouzení míry autoritativnosti politického režimu Chorvatska za vlády prezidenta Franjo Tudjmana. Magisterská diplomová práce 2008. Vedoucí práce: PhDr. Věra Stojarová, PhD. Katedra politologie FSS MU Brno. 93 V devadesátých letech došlo na území Chorvatska, ať už vinou privatizace či ne, k zániku nespočtu velkých podniků, a tedy i pracovních míst, což mělo a má značný podíl na neutěšené ekonomické situaci Chorvatska. 92

22

5. CHORVATSKÁ BÁNOVINA TUĐMANA HISTORIKA Jak již bylo řečeno, postava Tuđmana historika vyvolávala značné kontroverze. Jeho působení v čele Institutu pro dějiny dělnického hnutí, plagiátorská kauza, anebo skutečné či domnělé projevy historického revizionismu a chorvatského nacionalismu značně narušovaly jeho reputaci v době, kdy byl na jugoslávskou historiografii vyvíjen politickou ideologií podstatný tlak. Vzhledem k tématu této práce je nezbytné zaměřit se na projekci Chorvatské bánoviny v Tuđmanově historiografické tvorbě. Podle Krešimira Regana byla právě královská Jugoslávie a utvoření Chorvatské bánoviny častým předmětem Tuđmanova profesionálního zájmu, a proto býval mnohdy obviňován, že tím, jak se vžíval do role Vladka Mačka a zajímal se o dohodu o Chorvatské bánovině, vstoupil do vod chorvatské konzervativní ideologie a politiky a v důsledku toho v první polovině 90. let pracoval na utvoření nezávislé Chorvatské republiky v hranicích Chorvatské bánoviny.94 Podle Regana byly interpretace postojů historika Tuđmana přizpůsobovány aktuální politické situaci. V době socialistické Jugoslávie sloužily mimo jiné jako důkaz o jeho protistátních aktivitách, po vnitřním rozkolu HDZ roku 1993 byly využívány jako jeden z klíčových důkazů plánování chorvatské agrese na BaH. Regan dokonce tvrdí, že „část Tuđmanových blízkých spolupracovníků a přátel (Stipe Mesić,95 Josip Manolić, Dušan Bilandžić, Petar Kriste) a část novinářů (Branko Tuđen, Tihomir Ponoš, Darko Hudelist,96 Marinko Čulić a další) hájí tezi, že byla Chorvatská bánovina Tuđmanovou

posedlostí,

že

přeceňoval

význam

dějin,

Chorvatské

bánoviny

obzvláště.“97 Ačkoliv se problematika chorvatské otázky a Bánoviny vyskytuje v několika Tuđmanových pracích, nejvíce prostoru jí věnuje ve zmíněné knize Uzroci krize monarhističke Jugoslavije od ujedinjenja 1918. do sloma 1941. (1993, Příčiny krize REGAN, Krešimir: Ocjena sporazuma Cvetković-Maček i državnog udara 27. Ožujka 1941.. In: Dr. Franjo Tuđman u okviru hrvatske historiografije. Zbornik radova sa znanstvenog skupa održanoga u Hrvatskom institutu za povijest u Zagrebu 10. i 11. prosinca 2009.. Zagreb 2011, s. 211–212. 95 Stjepan „Stipe“ Mesić byl posledním předsedou Předsednictva SFRJ, 1. předsedou chorvatské vlády, 2. předsedou chorvatského saboru a v letech 2000–2010 chorvatským prezidentem; Josip Manolić je jedním ze spoluzakladatelů HDZ, stal se 2. předsedou chorvatské vlády, když vystřídal Stjepana Mesiće, jenž se přesunul do Předsednictva SFRJ; Dušan Bilandžić byl Tuđmanovým kolegou v historiografii i státní správě – Tuđman jej vyslal do Bělehradu, kde zastupoval chorvatskou politiku; Petar Kriste byl 1. ministrem obrany a 2. ministrem obchodu Chorvatské republiky. 96 Darko Hudelist dokonce tvrdí, že se Tuđman vcítil do role Vladka Mačka a své srbské protějšky vnímal jako předsedu tehdejší jugoslávské vlády Cvetkoviće (HUDELIST, D.: Tuđman, s. 467.). 97 REGAN, Krešimir: Ocjena sporazuma, s. 234. 94

23

monarchistické Jugoslávie od sjednocení roku 1918 do pádu roku 1941),98 která vychází z jeho dizertace. V této

monografii

Tuđman

objasňuje

pohnutky

chorvatské

politické

reprezentace rozdělit BaH a zároveň nabízí hodnocení těchto dodnes kontroverzních událostí. Podle něj Vladko Maček vycházel z předpokladu, že by bylo možným řešením národnostní otázky v královské Jugoslávii přidělit BaH a Vojvodině status zvláštních oblastí, anebo je rozdělit mezi Chorvatsko a Srbsko, k čemuž se pod vlivem bosenskohercegovských Chorvatů katolíků přiklánělo vedení HSS.99 Nicméně ani vedení HSS nemělo k tomuto problému jasný postoj, neboť se rozdělení BaH protivili i ti muslimové, kteří se identifikovali s chorvatským národem.100 Co se týče územních nároků, Tuđman uvádí, že se „vedení HSS při tehdejší (meziválečné) skladbě obyvatelstva (zhruba 43 % Srbů, 33 % muslimů a 23 % Chorvatů) domnívalo, že ani pro jednu stranu nejsou reálné maximalistické požadavky, ačkoliv byla v řadách HSS hájena teze, že jsou muslimové chorvatské národnosti, a že by se většina z nich, pakliže by na ně nebyl vyvíjen nátlak, deklarovala jako Chorvaté.“101 Stejný názor jako HSS, tedy že jsou maximalistické nároky na území BaH nereálné, zastával i sám Tuđman v době rozpadu Jugoslávie. Proti myšlence rozdělení BaH, která neuspokojovala chorvatskou, ani srbskou stranu, nýbrž byla přijata jako nutný kompromis, se podle Tuđmana téměř jednomyslně postavili představitelé muslimského obyvatelstva, kteří požadovali pro BaH autonomii. Tuđman uvádí, že se jednalo, „jak o představitele z řad Spahova vedení JMO a muslimského obyvatelstva, jež svou národnostní identitu nedeklarovalo, tak i o představitele z řad muslimů, v nichž byla zakořeněna pravašská idea o nesporné etnické příslušnosti (podle původu a jazyka) muslimského živlu chorvatskému národu a také myšlenka o historickém státním právu a geopolitické jednotě a nedělitelnosti Chorvatska a Herceg-Bosny.“ 102 Co se týče samotné realizace rozdělení BaH, je třeba si připomenout několik tvrzení historika Tuđmana, neboť se u něj ve stejné či mírně pozměněné podobě objevují i v 90. letech. Tuđman například uvádí, že by Chorvatsko bez BaH bylo geografické monstrum, hospodářsky nefunkční celek, a že stejně tak BaH nemůže TUĐMAN, Franjo: Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji: 1918.–1941.. Zagreb 1993. Tamtéž, s. 253. 100 Tamtéž. 101 Tamtéž. 102 Tamtéž, s. 254. 98 99

24

existovat bez propojení s Chorvatskem.103 V rozdělení BaH spatřuje rozdělení geograficko-hospodářského

celku,

jež

by obzvlášť

silně

zasáhlo

muslimské

obyvatelstvo. Proto bylo představiteli muslimského obyvatelstva jediné východisko spatřováno právě ve výše zmíněné plné autonomii.104 Tuđman však uznává potřebu spojení Chorvatska s BaH, nicméně je realistou a je si vědom, že kompromis, ke kterému Maček s Cvetkovićem došli, je jediným možným řešením chorvatské otázky, což do jisté míry potvrzují závěry analýzy Tuđmanových textů Krešimira Regana. Podle něj Tuđmanovy práce „navozují dojem nespokojenosti a politování, že při určování hranic Chorvatska po druhé světové válce nebyly brány v potaz hranice Chorvatské bánoviny.“105 Zároveň však tvrdí, že Tuđman psal v duchu dnešního historiografického vnímání a historického hodnocení zmíněných událostí.106 Osobně se domnívám, že je na Tuđmanovy texty nutno nahlížet nejen jako na díla historiografická, ale i politická, neboť politikum a Tuđmanovo etnocentrické vidění je všudypřítomné stejně jako marxistické učení. Historik Nikša Stančić dokonce tvrdí, že hovoří-li se o Tuđmanovi jako o historikovi, nelze opomenout to, že byl také politikem, a že právě historický výzkum pro něj nebyl pouze prostředkem k získání informací o minulosti, ale také zdrojem zkušeností sloužících k hodnocení současnosti a směřování jeho politického působení.107 Toto tvrzení do jisté míry vysvětluje Tuđmanův spor s tehdejším režimem, ale i jeho pozdější politické kroky. Tuđman tedy konstruoval minulost a pomocí ní se snažil ovlivňovat formování současnosti a budoucnosti.108 Rozhovory Mačka a Cvetkoviće, jenž se snažil chorvatské požadavky co nejvíce redukovat, vnímá Tuđman jako boj o oblasti, které byly v minulosti od Chorvatska odtrženy, a v nichž i dnes žije chorvatská většina. Jednání mezi představitelem Záhřebu a Bělehradu se měly protáhnout právě z důvodu, že Maček trval na tom, že by Chorvatsku měla připadnout západní Hercegovina s Mostarem a tzv. Turecké Chorvatsko,109 o němž tvrdil, že nesporně geopoliticky i historicky patří Chorvatsku.110

TUĐMAN, Franjo: Hrvatska, s. 254. Tamtéž. 105 REGAN, Krešimir: Ocjena sporazuma, s. 234. 106 Tamtéž. 107 STANČIĆ, Nikša: Dr. Franjo Tuđman između politike i povijesti: povijesna predodžba o hrvatstvu i jugoslavenstvu, slavenstvu i internacionalizmu.. In: Dr. Franjo Tuđman u okviru hrvatske historiografije. Zbornik radova sa znanstvenog skupa održanoga u Hrvatskom institutu za povijest u Zagrebu 10. i 11. prosinca 2009.. Zagreb 2011, s. 41. 108 Tamtéž, s. 43. 109 Tureckým Chorvatskem se rozumí oblasti mezi řekami Unou a Vrbasem, které byly v průběhu 16. století včleněny do osmanské Bosny. V předchozích stoletích však tyto oblasti, buď náležely k chorvatskému státu, anebo se po zániku středověké bosenské státnosti nacházely pod svrchovaností 103 104

25

„Vášnivé šovinistické elementy, i ustašovsko-separatistické, i hegemonistickocentralistické“ však stále veřejně vystupovaly proti jakékoliv dohodě řešící chorvatskou otázku.111 Samotnou dohodu Tuđman považuje za významný krok k federalizaci a následné reorganizaci státního zřízení ve svazový stát a oceňuje to, že Chorvatsku byla poprvé v královské Jugoslávii přiznána národní práva v státně-právním, politickém a hospodářském smyslu, a že byla „přiznána existence chorvatského národa a chorvatského národního teritoria.“112 Klasickou floskulí o kontinuitě chorvatské státoprávní individuality vysvětluje nárok chorvatského národa na sjednocení rozdělených chorvatských zemí (s přesahem za „avnojské“ hranice Chorvatska),113 posílení jejich autonomie a následné utvoření zcela samostatného národního chorvatského státu.114 Na druhou stranu se však jednoznačně vymezuje vůči chorvatským radikálům, kteří se dožadovali připojení celé BaH k Chorvatsku či odtržení Chorvatska od Jugoslávie.115 Dohodu o řešení chorvatské otázky z roku 1939 vnímá vzhledem k dobové vnitřní i vnější politické situaci jako výsledek politického realismu, dočasný kompromis neuspokojující ani jednu stranu, který je však významným krokem k federalizaci a nadějí v naplnění chorvatských státně-právních aspirací.116 Zároveň však kritizuje Mačka a vedení HSS, které prý ztrácelo podporu obyvatelstva, neboť pro chorvatský národ nezískalo plná národní práva a v Chorvatské bánovině nenaplnilo demokratický a sociální program.117 Tuđmanův historický výklad v knize Uzroci krize monarhističke Jugoslavije od ujedinjenja 1918. do sloma 1941. (1993, Příčiny krize monarchistické Jugoslávie od sjednocení roku 1918 do pádu roku 1941) lze ve srovnání s prezentací jeho radikálnějších názorů spjatých s BaH v později vydané knize Povijesna sudba naroda

uhersko-chorvatských panovníků (STEHLÍK, Petr: Bosna v chorvatských národně-integračních ideologiích 19. století. Dizertační práce 2012. Vedoucí práce: doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc. Historický ústav FF MU Brno.). 110 TUĐMAN, Franjo: Hrvatska, s. 255. 111 Tamtéž, s. 258. 112 Tamtéž, s. 268-272. 113 Pojmem „avnojské hranice“ se rozumí hranice dnešních států vzniklých na území bývalé Jugoslávie. Tyto hranice byly vymezeny na konci druhé světové války speciálními komisemi podléhajícími AVNOJ. 114 Tamtéž, s. 381. 115 Odmítá tak pravašsko-frankovskou ideu Velkého Chorvatska (tamtéž, s. 386). 116 Tamtéž, s. 420. 117 Tamtéž, s. 426.

26

(1997, Dějinný úděl národů) označit za střídmý.118 V této knize odhaluje svůj světonázor, čímž podává drahocenné svědectví právě i ve věci Chorvatské bánoviny, respektive BaH. Z toho důvodu se domnívám, že je tento materiál na pomezí historiografie a politických věd vhodný k prezentaci Tuđmanových postojů spjatých s historií BaH a jejím obyvatelstvem ve vztahu k Chorvatsku a chorvatskému národu. Význam, jenž Tuđman připisoval BaH v rámci regionu je zcela evidentní. V knize Povijesna sudba naroda dokonce označuje otázku Chorvatska a BaH za klíčovou pro bytí či nebytí habsburského mocnářství císaře Karla. Podle něj byl císař a část vládnoucích rakouských kruhů nakloněni plánu předkládanému chorvatským bánem Mihalovichem a náčelníkem BaH generálem Sarkotićem, aby byla BaH společně s Dalmácií připojena k Uhersku, čemuž se však protivili maďarští hegemonisti.119 K realizaci tohoto plánu tak nedošlo a Chorvatsko i BaH se staly součástí království Jihoslovanů, v jehož čele stál srbský král a moc byla koncentrována především v srbských rukou. Pro

upevnění

své

hegemonie

zavedly

podle

Tuđmana

„velkosrbské

hegemonistické kruhy“ hned od počátků existence společného státu Jihoslovanů centralistický systém a celou státní správu a osvětu zaměřily na „vykořisťování a srbizaci zemí“,120 jež byly sjednocením připojeny k Srbskému království.121 Jugoslávský unitarismus, tedy zásadu, že všechny národnosti Jugoslávie tvoří jeden jednotný jugoslávský národ, chápe jako ideologický plášť zastírající (vojenskou) diktaturu a urychlující růst separatistických proudů v národních hnutích nesrbských národů.122 Z chorvatského pohledu zásadní změnu vnitrostátní situace přinesly rozhovory mezi Bělehradem a Záhřebem o řešení chorvatské otázky, jež znamenaly začlenění celé západní Hercegoviny s Mostarem a bosenských okresů s nespornou většinou chorvatského obyvatelstva (Bugojno, Fojnica, Travnik, Derventa, Gradačac, Brčko) do Chorvatské bánoviny,123 což bylo podle Tuđmana prvním krokem k rozdělení BaH. O zbylém území BaH se mělo jednat při konečném uspořádání státu, k němuž však nikdy

Ačkoliv byly přípravy knihy započaty ještě v době existence socialistické Jugoslávie, byla vydána až roku 1996, tedy rok po ukončení válečného konfliktu v Chorvatsku a BaH. 119 TUĐMAN, Franjo: Dějinný úděl národů. Praha 1997, s. 189. 120 Z principu šlo o země bývalého Rakouska-Uherska, za nimiž podle Tuđmana Srbsko hospodářsky i kulturně zaostávalo. 121 TUĐMAN, Franjo: Dějinný úděl, s. 206. 122 Tamtéž, s. 200. 123 Smysl tohoto vymezení hranic spočíval především v tom, že se součástí Chorvatské bánoviny stalo i bezprostřední zázemí chorvatského dalmatského pobřeží, které bylo kdysi „vyrváno“ mocí turecké okupace. 118

27

nedošlo. Význam rozdělení pozoruje Tuđman i v tom, že se Chorvatská bánovina rozkládala na 65 456 km2 a žilo v ní 4 030 000 milionu obyvatel (podle sčítání obyvatelstva z roku 1931), zatímco socialistické Chorvatsko (navíc s připojenou Rijekou, Istrií, Zadarem a ostrovy, jež byly dříve italské) mělo pouhých 56 538 km2 a 4 150 000 milionu obyvatel (podle sčítání obyvatel z roku 1961).124 Je tedy zřejmé, že územnímu rozsahu, stejně jakožto sjednocení chorvatského obyvatelstva, v jednom správním či státním celku, přikládal velkou váhu. Ačkoliv byl Tuđman velkým kritikem „velkosrbské politiky“, jednání, jež vedla k utvoření Chorvatské bánoviny, označoval jako politiku chorvatsko-srbského porozumění, neboť „Vladko Maček, kníže Pavle Karađorđević, i ministerský předseda Cvetković brali v úvahu zájmy Chorvatska stejně jako zájmy společného státu“,125 čímž se lišili od ve válce nechvalně proslulých ustašovského vůdce Ante Paveliće či hlavy srbský četniků Draži Mihailoviće, jejichž „pokusy o radikální řešení chorvatské, případně srbské otázky se ukázaly býti neproveditelnými a stejně zhoubnými pro oba národy.“126 Pro zajímavost uvedl, že mělo v Argentině dojít k údajnému setkání Paveliće a Stojadinoviće, kteří měli dojít k trvalému řešení chorvatsko-srbského sporu rozdělením Bosny, jež by bylo přijatelné pro obě strany.127 Konec druhé světové války, stejně jako konec královské Jugoslávie, přinesl nový přístup k řešení národnostní otázky v Jugoslávii, tentokrát na základech tzv. vědeckého socialismu.128 Toto řešení, jež se zakládalo na vybudování federativního systému, však naráželo již od samých počátků na uplatňování zásad tzv. historického a přirozeného práva. Soulad těchto dvou práv měl vést k tomu, „aby si každý národ utvořil na svém historickém území, případně na území, kde má převahu, a které tvoří historickopolitický a hospodářský celek, svůj národní stát v rámci federace a získal tak co možná nejvýhodnější podmínky k dalšímu historickému vývoji.“129 Mnohdy se však právo historické s právem přirozeným dostávalo do rozporů. Podle Tuđmana „nejvíce nových rozporů vznikalo pro rozdílná kriteria při stanovování statusu a hranic jednotlivých zemí a oblastí a kvůli uplatňování různých principů při

TUĐMAN, Franjo: Dějinný úděl, s. 291. Tamtéž, s. 414. 126 Tamtéž. 127 Tamtéž. 128 Vědecký socialismus by měl v ideálním případě garantovat naprostou objektivitu a nestrannost všem, což by mělo vést k jedinému zajištění plné rovnoprávnosti a stejných podmínek pro rozvoj každého národa v socialistickém jugoslávském společenství. 129 TUĐMAN, Franjo: Dějinný úděl, s. 287–288. 124 125

28

rozhraničování jednotlivých federálních republik.“130 Ačkoliv zmiňuje například zvláštnosti srbsko-černohorského rozdělení Sandžaku, připojení Boky Kotorské k Černé Hoře či utvoření svazku Vojvodiny se Srbskem,131 největší pozornost upírá na BaH. Tvrdí, že uplatňovaná národně-historická, hospodářská a kulturní kritéria, stejně jako zájem státní jednotky jako celku, v případě BaH nebyly důsledně uplatňovány, neboť by se podle zmíněných měřítek měla BaH stát součástí chorvatské federální jednotky.132 Tuđman uvádí, že: „Bosna a Hercegovina byla vyhlášena jako samostatná federativní republika v hranicích, které vznikly v době turecké okupace dobytím převážně chorvatských zemí navzdory tomu, že Bosna i Hercegovina byly historicky nejvíce svázány s Chorvatskem, se kterým činí v pravém slova smyslu nedělitelný celek, jak zeměpisný, tak hospodářský a dopravní. Vzhledem k tomu, že Bosna a Hercegovina zaujímají v tomto celku střední část Chorvatska a oddělují tak jeho jižní (dalmatskou) a severní (panonskou) část, jejich oddělení jako zvláštního federativního státu činí zeměpisnou polohu Chorvatska z hospodářského a dopravního hlediska zcela nepřirozenou. Toto vyčlenění BaH je velmi nepříznivé pro národní a politický život, brzdí rozvoj a v užším správním smyslu je nevhodné a neužitečné.“133 Hlavní důvody prohlášení BaH samostatnou federální jednotkou spatřuje Tuđman ve smíšeném složení obyvatelstva a faktu, že se od 19. století největší rozpory srbské a chorvatské politiky točily právě kolem toho, komu BaH patří.134 Chorvatsko své právo na BaH hájilo historickou jednotou a geopolitickou celistvostí, zatímco Srbové přirozeným právem odvíjejícím se od rostoucího počtu pravoslavného obyvatelstva, jehož se počet zvýšil do roku 1953, kdy proběhlo sčítání obyvatel, na zhruba 44 %, čímž převyšoval počet chorvatského (přibližně 23 %) a muslimského (přibližně 33 %) obyvatelstva.135 Tuđman tvrdí, že ze srbské strany bylo otevřeně zdůrazňováno tzv. právo meče,136 a to navzdory tomu, že bylo pravoslavné obyvatelstvo BaH (44 %) proti katolickému a muslimskému v menšině (z 56 % mezitím počet tohoto obyvatelstva

Tamtéž, s. 288. Tamtéž, s. 289. 132 Tamtéž, s. 290. 133 Tamtéž. 134 Tamtéž, s. 291. 135 Tamtéž. 136 Právo meče Tuđman vysvětluje tím, že Srbové vstoupili do první světové války právě kvůli BaH a na jejím konci stáli po boku vítězů. 130 131

29

vzrostl na 62 %).137 Zásadní je jeho vnímání bosenských muslimů, o nichž tvrdí, že jsou ve své naprosté většině, jak etnickým složením, tak jazykem, nesporně chorvatského původu, a že přes historicky vytvořené náboženské a kulturní odlišnosti vždy, měli-li příležitost, se prohlašovali za součást chorvatské národnosti,138 což ilustruje na několika případech z historie.139 Na základě výše zmíněného podle Tuđmana jasně vyplývá, že chorvatské obyvatelstvo v BaH tvoří většinu, a že zeměpisná a hospodářská provázanost s ostatním chorvatským územím je taková, že ani Chorvatsko v tehdejších hranicích, ani BaH, nemají předpoklady pro vlastní normální rozvoj. V zájmu BaH, Chorvatska a i Jugoslávie by tedy mělo být zahrnutí BaH do Chorvatské svazové republiky. 140 Další problém v poválečném vymezení hranic federace Tuđman spatřuje v oblastech bývalých nárazníkových zón Kleku a Sutoriny. Pod osmanskou nadvládou měla totiž BaH dva přístupy k moři, přičemž jedním byl Klek,141 druhým Sutorina.142 Tyto přístupy získali Osmané uzavřením míru v Požarevci roku 1718 od Dubrovnické republiky, která se tak chránila před benátskou expanzí a zajistila si volný obchod právě se zmíněnými Osmany. Klek a Sutorina zůstaly BaH i pod Rakouskem-Uherskem až do roku 1918. Nicméně, v nově vzniklém Království SHS se správní a politické rozdělení státu nezakládalo na stavu z dob osmanské nadvlády. Tuđman tak odsuzoval hranice BaH v rámci federativní socialistické Jugoslávie, neboť podle něj byly nedůsledné a BaH tak disponovala pouze jedním přístupem k moři – Klekem, zatímco Sutorina připadla Černé Hoře. Touto nedůsledností měla být Chorvatská republika a její obyvatelstvo rozděleno na dva útvary a to nesporně jak územně, tak komunikačně.143 Historické následky těchto nedůsledností Tuđman považoval za obzvlášť těžké, neboť jak tvrdil, že „je známo, že velkosrbský expansionismus směřoval až do nejnovější historie k tomu, aby kromě BaH získal i jižní Dalmácii a Dubrovník.“144 Udělení federálního statusu BaH Tuđman chápal jako pokračování pokusu o vytvoření umělé státnosti vyčleněním z přirozeného prostředí z dob osmanských a TUĐMAN, Franjo: Dějinný úděl, s. 291. Tuđman tvrdil, že chorvatský národ patřil převážně k západoevropské kultuře a římskokatolické církvi, částečně i ke kultuře arabsko-islámské, zatímco srbský národ k východní byzantské civilizaci a pravoslaví, které podle něj se stejnou zarytostí zavrhují jak katolicismus, tak islám. (TUĐMAN, Franjo: Dějinný úděl, s. 301.). 139 Tamtéž, s. 291–292. 140 Tamtéž, s. 292. 141 Oblast Neumského zálivu. 142 Oblast nacházející se v Černé Hoře při hranici s Chorvatskem a BaH. 143 TUĐMAN, Franjo: Dějinný úděl, s. 293. 144 Tamtéž. 137 138

30

rakousko-uherských. Zároveň tvrdil, že navzdory deklarované rovnoprávnosti chorvatského, srbského a muslimského obyvatelstva byla vláda převážně v srbských rukách,145 a tak byla federální jednotka BaH spíše jablkem sváru nežli mostem porozumění.146 Kromě toho Tuđman vícenárodní státy vnímal jako brzdu celospolečenského a národního rozvoje způsobující to, že jsou zdroji sporů mezi národy uvnitř těchto států, ale i sporů mezinárodních. Poněkud v rozporu se svými bosenskými aspiracemi však tvrdil, že národní svébytnost a právo národa na sebeurčení, bez ohledu na velikost národa, nemohou být využity jako prostředek vyšších cílů, jimiž měl na mysli z minulosti známý feudální kosmopolitismus či občanský univerzalismus, z moderních dějin komunistický internacionalismus, či velkostátní ideje.147

Velkosrbský hegemonismus měl od vzniku společného státu dělat vše pro to, aby přirozené vazby Chorvatska a BaH, co nejvíce omezil a přerušil (TUĐMAN, Franjo: Dějinný úděl, s. 343.). 146 Tamtéž, s. 300–301. 147 Tamtéž, s. 398. 145

31

6. CHORVATSKÁ BÁNOVINA TUĐMANA POLITIKA

6.1. OD KONCEPTU HNSP PO PRVNÍ SVOBODNÉ VOLBY – CHORVATSKÁ BOSNA A HERCEGOVINA Rok 1967 byl pro generála Tuđmana, účastníka partyzánského odboje a kontroverzního historika, osudný. Za značné kritiky strany byl donucen odejít z funkce ředitele Institutu pro dějiny dělnického hnutí, byl obviněn z plagiátorství, přišel o svou pozici na Záhřebské univerzitě a především byl vyloučen ze Svazu komunistů, načež byl pensiován. Na konci 60. let a počátku 70. let, kdy na základě ústavních změn docházelo

k pozvolné decentralizaci

Jugoslávie, se

začaly projevovat

touhy

chorvatských politických a intelektuálních elit po politických, společenských, ale i kulturních reformách. Součástí tohoto reformního proudu byl i Franjo Tuđman. V popředí jeho zájmu, stejně jako v jeho historiografických pracích, byla národnostní otázka v Jugoslávii a BaH. Záměrně se však vyhýbám analýzám širších politických souvislostí a zaměřuji se výhradně na BaH, respektive Chorvatskou bánovinu. Anđelko Mijatović uvádí, že „při hledání možných politických řešení chorvatské otázky v tehdejší politické situaci, Tuđman ve své rozhodnosti, politicky vyprofilován, roku 1977, jako krok vpřed i pro potenciální budoucí domácí politickou scénu,

sestavil

Koncept

programových

principů

Chorvatského

národního

a

socialistického hnutí (Nacrt programskih osnova Hrvatskog narodnog i socijalističkog pokreta /HNSP/).“148 Již v první ze čtyř částí tohoto konceptu,149 věnované jeho důležitosti a účelu, Tuđman nešetří plamennou nacionalistickou rétorikou a při hodnocení stavu tehdejší Jugoslávie užívá prakticky stejné fráze, jimiž ve svých historických pracích hodnotil období před utvořením Chorvatské bánoviny. Nekompromisně odsuzuje: „Titův zaslepený znovuzrozený karađorđevićovský protichorvatský útok zapadající do koncepce sebevražedně neústupného velkosrbského hegemonismu a korošecovského krátkozrakého slovinského politikaření, [který – pozn. J. S.] dočasně udržel přemoc odnárodněné stranické byrokracie a ozbrojenou a finanční moc hegemonistického centralismu. Avšak sražením Chorvatska na kolena se chorvatská otázka nevytratila z denního pořádku, ba MIJATOVIĆ, Anđelko: Neki politički programi dr. Franje Tuđmana. http://www.tudjman.hr/clanciblog/2014/5/13/mijatovic-neki-politicki-programi-dr-franje-tudmana 1. 10. 2015. 149 TUĐMAN, Franjo: Usudbene povjestice, s. 326–345. 148

32

naopak se znovu stala otázkou mezinárodní a stalinistická kampaň, jež byla podniknuta kvůli rovnováze i proti všem progresivním elementům i v Srbsku, Slovinsku a Makedonii, odhalila v celé své nahotě všechny slabosti Titovy nové, jaltské, federativní a socialistické Jugoslávie, slabosti, které nejsou o nic menší, než slabosti na základech versailleského uspořádání vzniknuvšího kapitalistického království.“150 Podle Tuđmana se výše uvedenými událostmi chorvatská otázka opět stala jednou z klíčových otázek tehdejších mezinárodních vztahů, ale i evropské politiky, což podle něj svědčí o tom, že žádné vznešené oběti v životě národa nejsou nadarmo.151 Jelikož počítal s Titovým odchodem z politické scény a možnými vnitřními, ale i mezinárodními problémy, uvádí, co bude mít pro chorvatský národ osudový význam – vědomí toho, co národ chce a co a jak může získat; sjednocení všech demokratických sil v Chorvatsku, ale i za jeho hranicemi; zralost politiky, která bude bojovat o plnou rovnoprávnost a státní suverenitu Chorvatska v mezinárodním společenství v souladu s prospěchem pro chorvatský národ, historickým pohybem národa, tendencemi současného lidstva a mezinárodními vztahy v Evropě, i ve světě.152 Domnívá se, že je potřeba neprodleně „na základě všestranného a reálného zhodnocení dosavadní historické cesty a současné pozice chorvatského národa v rámci mezinárodního uspořádání, ale i jeho možných změn, určit programové principy chorvatské národní politiky, jakožto směrnice pro všechny ty, kteří se podílejí na realizaci staletého snu svého národa, aby žil svobodný a nespoutaný ve své zemi i v mezinárodním společenství.“153 Podstatné,

i

z pohledu

územních

aspirací,

je

Tuđmanovo

odsouzení

následovníků Pavelićova ustašovského hnutí,154 „které svými zločiny a spojením osudu Chorvatska s fašistickými mocnostmi způsobilo Chorvatsku fatální škody, stejně jako všichni ti jugoslávští a komunističtí integralisté, kteří kvůli ideologické zaslepenosti nebo osobnímu kariérismu uplatňovali svou moc proti chorvatským lidem, i včetně národně uvědomělých komunistů potlačujících prospěch Chorvatska a napomáhajících fungování protinárodního, diktátorského a hegemonistického hnutí v Jugoslávii.“155

Tamtéž, s. 326. Tamtéž, s. 328. 152 Tamtéž. 153 Tamtéž, s. 337. 154 Ustašovci nesouhlasili s utvořením Chorvatské bánoviny, neboť požadovali nezávislý stát a nárokovali si celou BaH. 155 Tamtéž, s. 336. 150 151

33

Co se týče přijetí programu HNSP v řadách lidu, nutno zmínit poněkud zavádějící Tuđmanovu formulaci, že byl onen „program srdečně přijat nejen celým chorvatským národem v Chorvatsku, ale i Chorvaty v BaH a Vojvodině.“156 Vzápětí Tuđman dodává, že „program spojil staletý boj chorvatského národa za svobodu a stvoření národního státu s jeho nezcela naplněnými aspiracemi z období národněosvobozeneckého

boje

a

moderními

antistalinistickými

koncepcemi

rozvoje

demokratické socialistické společnosti.“157 Za oněmi nezcela naplněnými aspiracemi z období národně-osvobozeneckého se skrývají chorvatské nároky na území BaH – je tedy patrné, oč Tuđmanovi jde. O tom svědčí i skutečnost, že věnoval značnou pozornost hranicím Chorvatska. Oproti výsledkům analýz textů, které jsem uvedl dříve, je však u něj patrná jistá změna postoje k této problematice, což dokládá níže uvedený úryvek z programu: „Ve spojitosti s uspořádáním vztahů mezi národy Jugoslávie je nutno zmínit i otázku hranic mezi nynějšími republikami. Vedení HNSP sice aktuální hranice bere jako realitu, ale musí brát v úvahu, že jsou v každém případě vymezeny na škodu Chorvatska. Zatímco je vůči Srbsku respektován princip historického práva a práva přirozeného (národního) a bylo mu ponecháno Kosovo a připojen k němu byl Srijem, v chorvatském případě jsou obě tato práva porušena, neboť z historických hranic Chorvatského (trojjediného) království byly Chorvatsku odebrány i Srijem, i Boka Kotorská, a podle přirozeného práva k němu nebyly připojeny čistě chorvatské oblasti Bosny a Hercegoviny (které se dokonce staly roku 1939 součástí Chorvatské bánoviny) a ani chorvatská část Bačky (se Suboticou). Kromě toho, zatímco byla Vojvodina připojena k Srbsku navzdory tomu, že v národním programu KPJ za dob existence bývalé [tj. královské – pozn. J. S.] Jugoslávie bylo žádáno, aby byla federální jednotkou, BaH se nestala součástí chorvatské federální jednotky (jak žádal Hebrang) navzdory tomu, že je BaH ve všech ohledech (geograficky, hospodářsky, dopravně, historicky i kulturně) životně více propojená s Chorvatskem nežli Vojvodina se Srbskem, a to dokonce do té míry, že lze říct, že Chorvatsko nemůže existovat bez BaH a BaH bez Chorvatska, a to nehovoříme o tom, že jsou v případě BaH – na škodu Chorvatska – uznány hranice stvořené tureckou okupací chorvatského teritoria, ačkoliv se vedení SFRJ všude ve světě angažuje v rušení koloniálních pozůstatků.“158 Vzápětí Tuđman dodává, že „vedení svobodného Chorvatska bude muset při budoucím utváření vzájemných vztahů brát v potaz výše zmíněné skutečnosti, Tamtéž, s. 337; Kromě samotného Chorvatska žilo v rámci Jugoslávie nejvíce Chorvatů právě v oblastech Vojvodiny a BaH. 157 Tamtéž. 158 Tamtéž, s. 341. 156

34

obzvláště však ve vztazích s Bosnou a Hercegovinou, neboť mu to nařizují životní zájmy chorvatského národa, které vycházejí nejen z historie a geopolitiky, ale i z faktu, že se muslimské obyvatelstvo v BaH – když k tomu mělo příležitost – v drtivé většině (85 %) v národnostním smyslu deklarovalo jako chorvatské, a tak s chorvatským katolickým obyvatelstvem v BaH tvoří absolutní většinu.“159 Z výše uvedeného je patrný Tuđmanův pocit historické křivdy, která trvá i přes změnu politického režimu. Od socialistické Jugoslávie očekával historické územní vyrovnání, a tedy sjednocení „chorvatského“ území, nicméně jeho naděje a představy nebyly naplněny. Národnostní otázku v socialistické Jugoslávii, jež úzce souvisí se zmíněným územním vyrovnáním, přirovnává k situaci v královské Jugoslávii, přičemž používá podobnou rétoriku, jíž odsuzoval politiku jugoslávského království. Ačkoliv bosenské muslimy začleňoval do chorvatského národního korpusu i ve svých historiografických pracích, v tomto politickém textu uvádí, že se drtivá většina bosenskohercegovských muslimů (85 %), kdykoliv k tomu měla příležitost, deklarovala jako chorvatská. Tuđman neuvádí, kde k dané informaci přišel, a tak se jeho tvrzení zdá přinejmenším poněkud zavádějící. Výhledově nesmírně důležitá je Tuđmanova zmínka o řešení mezinárodních problémů v rámci Jugoslávie, přičemž na první místo staví „věčný problém chorvatskosrbský.“ Uvádí, že „při řešení výše zmíněných a i všech dalších otázek společného nebo dobrého sousedského soužití chorvatské vedení prosazuje nalezení i demokratických, i racionálních řešení vztahů mezi všemi národy Jugoslávie, v první řadě mezi národem chorvatským a srbským, jimž je zapotřebí utvořit normální podmínky pro národní a státní rozvoj, a tak i chorvatský a srbský národní stát, protože bez toho nemůže být nejen konfederativní, ale ani jakékoliv jiné společenství a také trvalý mír v této části Evropy.“160 Tato slova odhalují jeden z charakteristických rysů Tuđmanovy politiky, a tedy důraz na chorvatsko-srbské vztahy, respektive na řešení národnostní otázky v Jugoslávii. Utvoření národních států jako záruky trvalého míru vypovídá o jediném, a tedy o chorvatsko-srbském územním vyrovnání a transformaci federace v konfederaci, či jejím rozpadu. Z uvedeného je jasné, s čím Franjo Tuđman kalkuloval už v 70. letech. Jeho názory ve věci BaH dostávaly jasnější obrysy a z jeho dřívějších konstatací situace se začal stávat apel. Roku 1980 zemřel Josip Broz Tito, jenž byl garancí stávajícího pořádku v Jugoslávii a nedlouho po jeho smrti začaly dlouhodobě skrývané či 159 160

Tamtéž, s. 341. Tamtéž, s. 342.

35

přehlížené problémy Jugoslávie narůstat a eskalovat. Zejména neutěšená národnostní a ekonomická situace vedly k nevyhnutelnému rozpadu Jugoslávie a s ním spojenými krvavými válkami. Dne 29. listopadu 1989, tedy v době, kdy politická situace v Jugoslávii začínala nabírat rychlý spád, vydalo HDZ Proglas građanima i Saboru SR Hrvatske i cijelomu hrvatskom narodu (1989, Proklamace občanům i parlamentu svazové republiky Chorvatsko a celému chorvatskému národu),161 pod níž je podepsán i Franjo Tuđman, předseda a jeden ze zakladatelů strany. Tato proklamace vznikla jako reakce na „rozhodné a důstojné jednání slovinského lidu a slovinského státně-politického vedení ve věci obrany suverenity svazové republiky Slovinsko“, na nějž „Socialistický svaz Srbska odpověděl přerušením všech vztahů Srbska se Slovinskem.“162 V tomto rozhodnutí srbské strany vedení HDZ spatřuje pád avnojské SFRJ a předvídá nebezpečí, které ztělesňují právě Srbové. Rozhodnutí zlikvidovat avnojskou SFRJ podle HDZ znamená „s ohledem na manifestované velkosrbské cíle výjimečné nebezpečí pro svazovou

republiku

a

celý

chorvatský

národ,

způsobené

velkosrbským

neoexpansionismem, který už i v mapách Velkého Srbska šířených po světě zahrnuje tři čtvrtiny chorvatského území až po společnou hranici Srbska se Slovinskem.“163 Vedení HDZ, které se prohlašuje „aktuálním chorvatským vedením“, v tehdejších „osudových historických okolnostech“ představuje několik svých požadavků, z nichž se jeden přímo vztahuje na BaH. V tomto požadavku se píše, že „proti veřejně prezentovaným plánům na vytvoření Velkého Srbska, v rámci nebo mimo SFRJ, a to na účet chorvatského a dalších nesrbských národů, zdůrazňujeme požadavek teritoriální celistvosti chorvatského národa v jeho historických a přirozených hranicích.“164 Kromě toho je v proklamaci zmíněno právo chorvatského národa na sebeurčení, podle něhož se může Chorvatsko odtrhnout od vícenárodní Jugoslávie, což je „všem národům garantováno Chartou Spojených národů a platnou ústavou.“165 Z této proklamace je zcela evidentní, že vedení HDZ požadovalo osamostatnění Viz příloha č. 4 Proglas građanima i Saboru SR Hrvatske i cijelomu hrvatskom narodu, 29. listopadu 1989. 162 Tamtéž; V originálu proklamace je uveden termín Socijalistički savez Srbije, jenž doslovně překládám jako Socialistický svaz Srbska. Domnívám se však, že autoři proklamace pochybili v terminologii, přičemž měli užít termín Savez komunista Srbije, neboli Svaz komunistů Srbska. Socialistická strana Srbska (SPS – Socijalistička partija Srbije) vznikla až v lednu roku 1990, tedy necelé dva měsíce po vydání výše zmíněné proklamace, právě transformací Svazu komunistů Srbska a Socialistického svazu pracujícího lidu Srbska (Socijalistički savez radnog naroda Srbije). 163 Tamtéž. 164 Tamtéž. 165 Tamtéž. 161

36

Chorvatska a začlenění bosenskohercegovských oblastí vymezených chorvatským historickým a přirozeným právem do jeho státní soustavy, což hájilo obavami z „velkosrbského neoexpansismu“ a záměrně tak v řadách lidu vyvolávalo strach a snažilo se získat si tak jeho podporu. Na duben (1. kolo) a květen (2. kolo) roku 1990 byly v Chorvatsku vypsány první svobodné volby, čehož Tuđmanova HDZ využila, aby stejně jako ve výše zmíněné proklamaci zdůraznila své politické nároky na BaH. V dokumentu zvaném Izborni proglas stanovništvu Hrvatske i cijelomu hrvatskom narodu (1990, Volební proklamace obyvatelstvu Chorvatska a celému chorvatskému národu) opět jednoznačně potvrzuje své bosenskohercegovské aspirace.166 Ve volební proklamaci je zcela bez skrupulí napsáno, že „dáte-li svůj hlas HDZ, dáte své ano: […] 2. aktuálnímu a nezcizitelnému právu celého chorvatského národa, uvnitř jeho historických a přirozených hranic, na sebeurčení a odloučení [od Jugoslávie – pozn. J. S.] a prostřednictvím dohod navázání vztahů se sousedními národy nynější SFRJ a Evropy; 3. hospodářsky-dopravnímu a duchovně-civilizačnímu spojení svazové republiky Chorvatsko a svazové republiky BaH, které tvoří přirozený, nedělitelný geopolitický celek, a které jsou historickým osudem směrovány k jednotě; […].“167 I z tohoto textu jasně vyplývá nárok na bosenskohercegovské území, jenž je hájen klasickými frázemi, které jsou dobře známé už z Tuđmanových prací z 60. let. Pozoruhodné však je, že zatímco se v bodě č. 2 hovoří o chorvatských historických a přirozených hranicích, v bodě č. 3 je řeč o celé BaH, což se poněkud vylučuje s ideou Chorvatska v hranicích Chorvatské bánoviny a může evokovat obnovení východní hranice NDH. Jak jsem již zmínil, na jaře roku 1990 byly v Chorvatsku vypsány první svobodné volby. V těchto volbách získalo Tuđmanovo HDZ parlamentární většinu a předsedou Předsednictva Chorvatska, faktickou hlavou státu, se stal Franjo Tuđman.168 Tyto skutečnosti, stejně jako mnohé kroky chorvatské vlády vzbuzující mezi chorvatskými Srby nedůvěru k novému režimu v kombinaci se silnou antichorvatskou propagandou, vyvolávaly v srbském obyvatelstvu Chorvatska strach z opakování zločinů páchaných na srbském obyvatelstvu ustašovským režimem během druhé světové války. To bylo příčinou radikalizace postojů chorvatských Srbů vůči novému

Viz příloha č. 5 Izborni proglas stanovništvu Hrvatske i cijelomu hrvatskom narodu, 21. března 1990. Tamtéž. 168 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 650. 166 167

37

Chorvatsku a od léta roku 1990 tak docházelo k mnohým masovým protestům a demonstracím, které pomalu, ale jistě, směřovaly k válečnému konfliktu. Když během předvolební kampaně roku 1990 mnohé politické strany a po vítězství ve volbách i nové vlády Slovinska a Srbska zveřejnily návrh na přestavbu Jugoslávie v konfederaci, Milošević reagoval výroky, že v tom případě bude zapotřebí otevřít otázku hranic republik, čímž dal jasně najevo, že pokud neuspějí Chorvaté a Slovinci přetvořit Jugoslávii podle svých představ, plánuje se svými lidmi utvořit Velké Srbsko, které by zahrnovalo i velká území Chorvatska a BaH, dokonce i tam, kde jsou Srbi menšinou – vše pod záminkou jejich ochrany.169

6.2. TUĐMANOVI CHORVATŠTÍ MUSLIMOVÉ Přestože jsem se již stručně zmínil o tom, jak Tuđman přistupoval k bosenskohercegovským muslimům, domnívám se, že je zapotřebí tuto problematiku rozvést a důkladněji vysvětlit Tuđmanovy postoje v této otázce. Jak bylo řečeno, již ve své historiografické tvorbě nahlížel na bosenskohercegovské muslimy jako na obyvatelstvo, jež je ve své naprosté většině, jak po stránce etnické, tak jazykové, nesporně chorvatského původu, a jež se údajně přes všechny historicky vytvořené náboženské a kulturní odlišnosti vždy, mělo-li příležitost, prohlašovalo za součást chorvatské národnosti. Ve zmíněném programu HNSP z roku 1977 Tuđman napsal, že se jedná o 85 % muslimského obyvatelstva BaH, které tak společně s katolickým obyvatelstvem

tvoří

v BaH

absolutní

většinu.

Takto

obhajoval

své

bosenskohercegovské územní aspirace. V 90. letech své myšlenky o bosenských muslimech chorvatského původu či Chorvatech muslimského vyznání dále rozvíjel. Již v únoru roku 1990, tedy ještě poměrně dlouho před vypuknutím válečného konfliktu, byl dotázán žurnalistou slovinského deníku Delo, zda je možné, že svým „nejasným dokazováním toho, že jsou muslimové Chorvaty,“ utváří mezi jugoslávskými národy nepřátelskou atmosféru, načež odpověděl, že „víra a národ nejsou jedno a to samé, že jsou muslimové náboženskou a kulturní zvláštností, a že někteří muslimští intelektuálové říkají, ke komu patří.“170 Dodal také, že má každý člověk právo

Tamtéž, s. 664. POTOČNIK, Peter: Program prekrajanja zacrtala je Pašićeva politika. Delo (Lublaň), 3. 2. 1990. In: Hrvatska riječ u svijetu. Razgovori sa stranim predstavnicima. Zagreb 1999, s. 63. 169 170

38

rozhodnout se podle vlastního svědomí, kým je, a ke komu patří. 171 O tři měsíce později však již prohlásil, že je „velká část muslimů součástí chorvatského národního korpusu.“172 V lednu roku 1993 byl Tuđman v souvislosti s přijetím ženevského mírového plánu tázán francouzskými novináři, zda považuje BaH za území jednoho národa.173 Odpověděl, že kdyby tomu tak bylo, zmíněný mírový plán by neakceptoval, což vysvětlil tím, že „plán počítá s tím, že bude Bosna konfederálním státem tří konstitutivních národů.“174 Jen o několik týdnů později prohlásil, že „je skutečností, že se velká část Muslimů považuje za samostatný národ, avšak někteří Muslimové se považují za Chorvaty, respektive Srby. Pohled na mapu světa ukazuje, že nikde na světě neexistuje národ Muslimů. Bosna je unikátní příklad.“175 Přestože Tuđman přijal ženevský mírový plán, v němž jsou Muslimové považováni za jeden ze tří konstitutivních národů, i nadále zpochybňoval existenci muslimského národa. Muslimský národ považoval za osudový politický omyl komunistů, přičemž tvrdil, že „v Bosně jsou národy, které patří k odlišným civilizacím, z nichž se Srbi a Chorvaté opírají o své mateřské země a čelí touhám Muslimů, kteří jsou případem ve světě nepoznaným, neboť byla muslimská víra roku 1968 prohlášena samostatným národem, a na těchto základech se nyní v moderní době znovu rozšířila myšlenka, že by bylo třeba z celé BaH utvořit islámskou zemi, islámský stát.“176 Svůj vyhraněný postoj vůči Muslimům Tuđman podkládal i údajnými slovy politických autorit křesťanského, ale i islámského světa. Tvrdil tak, že například francouzský prezident Charles de Gaulle, jakmile se dozvěděl o tom, že byli bosenskohercegovští muslimové prohlášeni za národ, hovořil se svými o kolegy o možném ohrožení Evropy islámským světem.177 Podle Tuđmana se dokonce i vůdce Íránské islámské republiky ajatolláh Chomejní vyjádřil k utvoření národa Muslimů negativně. Údajně měl říci, že „muslimové a islám nejsou a

Tamtéž. PROFILOVSKI, Ljube – TAJGA, Milena: AVNOJ je konfederalni čin. Nova Makedonija (Skopje), 26. 5. 1990. In: Hrvatska riječ, s. 88. 173 GIESBERT, Franz-Olivier – GAUTIER, Xavier: Svjetski sukob može se izbjeći samo odlučnošću. Le Figaro (Paříž), 18. 1. 1993. In: Hrvatska riječ, s. 238. 174 Tamtéž. 175 SCHLEICHER, Ihlau – SCHLEICHER, Rolanda: Oslobađamo vlastitu zemlju. Der Spiegel (Hamburk), 1. 2. 1993. In: Hrvatska riječ, s. 246. 176 SOULE, Veronique: Bosna i Hercegovina može jedino opstati kao konfederalna zajednica. Libération (Paříž), 22. 7. 1993. In: Hrvatska riječ, s. 273–274. 177 Tamtéž. 171 172

39

nemohou být samostatným národem, protože se jedná o náboženství.“ 178 Tato slova se podle Tuđmana vztahovala také na kosovské a makedonské muslimy.179 Tuđman vzpomíná i svou návštěvu sídla OSN při příležitosti přijetí Chorvatska do této organizace. Údajně měl být tázán „lidmi, kteří jsou v centru světové politiky, lidmi, kterých je třeba si vážit vzhledem k jejich pozici a zkušenostem, jak je možné, že byli Muslimové prohlášeni národem, když by z obecného hlediska ti v Bosně mohli být, buď Chorvaty, nebo Srby islámského vyznání.“180 V podobném smyslu se měl podle Tuđmana vyjádřit i turecký ambasador v Chorvatsku, jenž měl říct, že „Tito ve svém všeobecném úsilí řešit národnostní protiklady v Jugoslávii pochybil, když dopustil, aby se muslimové prohlásili samostatným národem.“181 Na zmíněné tvrzení tureckého ambasadora Tuđman pomyslně navázal v březnu roku 1994 při svém rozhovoru s francouzskými žurnalisty. Tehdy řekl, že „čelí „1 900 000 Muslimů v BaH, kteří své náboženství díky hlouposti bývalých komunistů přetvořili v národ, jako národ se nazývali Muslimové, a pak i sami viděli, že to není rozumné, a tak se nyní nazývají Bosňáky.“182 Nelichotivě se tedy vyjádřil i ke přejmenování muslimského národa na národ bosňácký, k němuž došlo v září roku 1993. Dodal, že byla převážná většina muslimů, tedy 80–85 %,183 před islamizací prováděnou během osmanské invaze do Evropy, Chorvaty, a to jak po genetické, tak po jazykové stránce.184 Mimo jiné zmínil, že „je také pravdou, že i dnes máme v Chorvatsku a v BaH méně početnou skupinu muslimů, kteří se cítí být Chorvaty muslimského vyznání.“185 Svou argumentaci k problematice bosenskohercegovských muslimů zakládal Tuđman na několika aspektech. Kromě již několikrát zmíněného aspektu genetického využíval mimo jiné aspektu jazykového, což dokládá například tvrzení, že většina „Muslimů hovoří jedním z nejchorvatštějších dialektů – ikavicí.“186 Nelze opomenout ani aspekt historický či geopolitický, jež jsou zřejmé kupříkladu v tvrzení, že „je Tamtéž. Tamtéž. 180 Tamtéž. 181 Tamtéž. 182 AMABRIC, JACQUES – COTTA, Michéle – GILLES, Martinet: Nova granica trebala bi biti razgraničenje civilizacijskih svjetova. Audiozáznam rozhovoru s francouzskými žurnalisty, 8. 3. 1994. In: Hrvatska riječ, s. 293–294. 183 Za povšimnutí stojí fakt, že v programu HNSP psal Tuđman o 85 % bosenskohercegovských muslimů, kteří se kdykoliv mohli, deklarovali jako Chorvaté, zatímco v rozhovoru s francouzskými novináři již hovořil o tom, že 80–85 % muslimů bylo před islamizací prováděnou osmanskou expanzí do Evropy (15. století) Chorvaty, a to jak po genetické, tak po jazykové stránce. 184 Tamtéž. 185 Tamtéž. 186 DE SAINT-EXUPERY, Patrick: Želimo da višestranačka demokracija u Hrvatskoj dobije ozbiljnije oblike. Le Figaro (Paříž), 23. 9. 1995. In: Hrvatska riječ, s. 396. 178 179

40

historickou pravdou, že je většina bosenských Muslimů chorvatského původu, a že byli součástí chorvatských států.“187 Domnívám se, že je možné, že se Tuđman, který býval mnohými obviňován, že se vžíval do role Vladka Mačka,188 v postoji vůči bosenskohercegovským muslimům inspiroval právě politikou lídra HSS, jenž muslimy považoval za Chorvaty a BaH za území „osudné kulturní a geopolitické linie, na níž se už mocné císařství římské rozpadlo na dvě části.“189 Není náhodou, že uvedenou frázi nejednou použil i Tuđman, jenž mimo jiné tvrdil, že chorvatský národ patří převážně k západoevropské kultuře a římskokatolické církvi, částečně však i ke kultuře arabsko-islámské, zatímco srbský národ k východní byzantské civilizaci a pravoslaví, které podle něj se stejnou zarytostí zavrhují jak katolicismus, tak islám.190 Výše zmíněné může vyvolávat dojem, že se Tuđman mohl částečně inspirovat i Ante Starčevićem a jeho učením. Domnívám se však, že jediným společným rysem ve vnímání bosenskohercegovských muslimů u Tuđmana a Starčeviće je ten, že jsou součástí chorvatského národa.

6.3. KARAĐORĐEVO – DOHODA ČI POLITICKÝ MÝTUS? Politická a bezpečnostní situace v Jugoslávii se roku 1990 stávala stále složitější, v důsledku čehož se v lednu roku 1991 konala celá řada vzájemných setkání prezidentů jugoslávských republik v rámci rozšířených setkání Předsednictva SFRJ, respektive setkání bilaterálních.191 K osobnímu setkání Tuđmana a Miloševiće však došlo až na konci března. Dne 24. března 1991 Stjepan Mesić předal předsedovi Předsednictva SFRJ Borisavu Jovićovi vzkaz prezidenta Tuđmana,192 jenž se chtěl bez vědomí veřejnosti setkat se svým srbským protějškem a pohovořit „o způsobu řešení jugoslávské krize ve světle chorvatsko-srbských vztahů.“193 Důvod, proč Tuđman navrhoval soukromé setkání, vysvětluje Ivo Lučić tím, že byl Miloševićem dvakrát odmítnut, protože se srbský prezident obával, že se mu taková schůzka s Tuđmanem

Tamtéž. REGAN, Krešimir: Ocjena sporazuma, s. 211–212. 189 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 141–142. 190 TUĐMAN, Franjo: Dějinný úděl, s. 301. 191 Během jednoho z těchto setkání došlo k dohodě Milana Kučana a Slobodana Miloševiće o odtržení Slovinska od Jugoslávie. Je však zapotřebí zmínit podstatný fakt, že ve Slovinsku, na rozdíl od Chorvatska a BaH, nebylo žádné území s kompaktním srbským osídlením. 192 Šlo již o třetí Tuđmanův návrh setkání s Miloševićem. 193 LUČIĆ, Ivo: Uzroci rata: Bosna i Hercegovina od 1980. do 1992. godine. Zagreb 2013, s. 384. 187 188

41

politicky nevyplatí,194 což v kontextu doby nezní nemožně. Právě 1. března totiž došlo k prvnímu ozbrojenému incidentu v chorvatském Pakracu a už 16. března Slobodan Milošević prohlásil, že Srbsko již nebude respektovat rozhodnutí Předsednictva SFRJ a nebude se podílet na jeho fungování, čímž podle Lučiće upustil od ideje zachování Jugoslávie a vydal se směrem řešení srbské národní otázky „jinými způsoby“.195 Dne 25. března v Karađorđevu a 15. dubna v Tikveši, se sešel chorvatský prezident Franjo Tuđman se svým srbským protějškem Slobodanem Miloševićem.196 Ačkoliv o těchto setkáních nikdy nevyšlo žádné oficiální prohlášení, neoficiálně měla být řeč o tom, jak se vyhnout válce. Často však bývá tvrzeno, že hlavním tématem setkání mělo být rozdělení BaH mezi Chorvatsko a Srbsko. Z těchto důvodů začaly vznikat mnohé teorie o tom, co se konkrétně během „utajovaného setkání“ v Karađorđevu odehrálo, a zda-li došlo mezi Tuđmanem a Miloševićem k dohodě o rozdělení BaH. Formulace „dohoda o rozdělení BaH v Karađorđevu“ se tak po letech opakování v historiografickém diskursu a především v médiích stala téměř neoblomným faktem. V pondělí 25. března 1991 se tedy v Karađorđevu setkali chorvatský a srbský prezident.197 Ačkoliv bývá jejich setkání často označováno za utajované nebo tajné, ve skutečnosti již 25. března o něm zveřejnila informaci jugoslávská tisková agentura TANJUG. Podle Lučiće se již druhého dne objevila na titulních stránkách téměř všech novin v Jugoslávii zpráva o zmíněném setkání.198 Tuto zprávu na své titulní stránce přinesl i sarajevský deník Oslobođenje: „Před nadcházejícím setkáním šestice prezidentů [jugoslávských] republik, které se bude konat tuto neděli, se dnes v pohraniční oblasti dvou republik setkali prezidenti Srbska a Chorvatska, Slobodan Milošević a dr. Franjo Tuđman. Během několikahodinového rozhovoru, který se, jak bylo sděleno, týkal klíčových otázek politické a ekonomické krize a budoucích vztahů v Jugoslávii, byly probírány hlavní body obsahu nadcházejícího setkání prezidentů republik. Navzdory známým názorovým rozdílům v základních otázkách, které se týkají zájmů Srbska a Chorvatska, respektive chorvatského a srbského národa, berouc v potaz to, že jsou vztahy mezi Srbskem a Chorvatskem, respektive srbským a chorvatským národem, klíčové pro celkové vztahy, a tak i pro řešení státně-politické krize, byl rozhovor veden se snahou: vyloučit možnosti, které by ohrožovaly zájmy, ať už celého srbského či Tamtéž, s. 387. Tamtéž, s. 388. 196 Karađorđevo se nachází v srbské obci Bačka Palanka nedaleko hranice Srbska s Chorvatskem. 197 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 389. 198 LUČIĆ, I.: Uzroci rata, s. 389. 194 195

42

chorvatského národa, s cílem najít trvalá řešení, přičemž je zapotřebí absolutně respektovat historické zájmy národů; určit čas na řešení aktuálních jugoslávských problémů, nejpozději do dvou měsíců, což bude společně navrženo na následujícím setkání prezidentů republik; v situaci prohlubující se ekonomické krize prozkoumat řešení a návrhy jako je návrh Hospodářské komory Jugoslávie na změny ve fungování a složení federální vlády v přechodném období v zájmu ochrany země před ekonomickým kolapsem.“199 Ivica Lučić odkazuje i na články otištěné v jiných dobových médiích a zmiňuje, že některá z nich už tehdy přirovnávala Tuđmana s Miloševićem k Mačkovi a Cvetkovićovi z roku 1939.200 Na druhou stranu tvrdí, že se nikde neobjevila zmínka o BaH, respektive o dohodě o jejím rozdělení, ale že se v médiích výhradně spekulovalo o možné dohodě o odstranění Anteho Markoviće z funkce předsedy federální vlády.201 Marković byl ve světě nejrespektovanějším jugoslávským politikem, jenž se snažil provést ekonomickou reformu, která měla být klíčem k zachování celistvosti Jugoslávie, v čemž jej podporoval Západ v čele s USA. Ačkoliv lze v textu z listu Oslobođenje nalézt jisté indicie, které by snad mohly evokovat rozdělení BaH, je nutno přiznat, že nenabízí nic konkrétního a lze se tak pouze domnívat, o čem mohli Tuđman s Miloševićem hovořit. Zároveň je však nutné připomenout, že v této době již bylo zcela jasné, jaká rizika hrozí osamostatňujícímu se Chorvatsku, v němž bylo, oproti Slovinsku, početně výrazně zastoupeno srbské obyvatelstvo.202 Již 31. března, tedy dva dny po setkání šesti prezidentů ve Splitu,203 došlo na chorvatských Plitvicích k ozbrojenému střetu mezi příslušníky chorvatské speciální policie a krajinskými ozbrojenci, kdy na každé straně bylo po jedné oběti. Ačkoliv někteří investigativní žurnalisté, ale i historikové tvrdí, že se Tuđman, ani Milošević, nikdy nijak konkrétně ke svému setkání nevyjádřili, skutečnost je jiná. Franjo Tuđman poskytl médiím několik rozhovorů, v nichž se poměrně obšírně vyjádřil k průběhu jednání v Karađorđevu. Zřejmě nejrozsáhleji o něm pohovořil pro BBC v říjnu roku 1994.204 Jelikož si myslím, že je výpovědní hodnota Tuđmanovy odpovědi

Tamtéž, s. 390. Tamtéž, s. 391–394. 201 Tamtéž. 202 Za existence SFRJ měli chorvatští Srbové status konstitutivního národa, utvořením nezávislého Chorvatska však byli v nové chorvatské ústavě označeni za menšinu. 203 Dne 28. března, tedy 3 dny po setkání Miloševiće s Tuđmanem došlo k sérii jednání šestice prezidentů jugoslávských republik, během nichž se hovořilo o pohledech na budoucnost Jugoslávie. 204 BBC (autor neznámý): Hrvatska je nastojala izbjeći sukob. BBC (Londýn), 23. 10. 1994. In: Hrvatska riječ, s. 324–325. 199 200

43

na otázku, o čem všem se v Karađorđevu hovořilo, pro tuto práci stěžejní, uvádím ji v plném rozsahu: „Všechny debaty v Karađorđevu se točily právě kolem toho, o čem jsem mluvil [v předešlé části rozhovoru – pozn. J. S.], tedy o vyjasňování i historických okolností, i utváření společného státu, vyjasňování stavu Titovy federace, i období po Titovi, a objasňování toho, že rozumím, že chtějí Srbi zpátky plnou státní suverenitu, jež byla potlačována v době titoismu, ale že stejně tak musí pochopit, že neexistuje šance, že by se Chorvaté smířili s nějakou podřízenou pozicí v nějakém společném státě. Vzhledem k tomu, o čem se diskutovalo, je jasné, že byla podstatná otázka BaH. Můj postoj byl tehdy při rozhovoru s prezidentem Miloševićem takový, že se BaH nemůže stát součástí Srbska, neboť je to proti zájmům chorvatského národa, poněvadž by tak bylo Chorvatsko ohroženo – celé jižní Chorvatsko, dalmatské Chorvatsko od Splitu až do Dubrovníku, a proto Chorvaté nemohou souhlasit, aby se celá BaH stala součástí Srbska. Tedy, jaké je řešení? Řešení je takové, jaké jsem navrhoval pro celou Jugoslávii – ať se bosenskohercegovské státní zřízení organizuje jako konfederace třech národů, aby všechny tři národy byly spokojeny. Druhým řešení je rozdělení, takové rozdělení, jaké bylo provedeno chorvatsko-srbskou dohodou roku 1939, kdy se představitelé chorvatského a srbského národa dohodli na utvoření Chorvatské bánoviny (pravděpodobně si umíte představit Chorvatskou bánovinu, v níž je zahrnuta nejen západní Hercegovina, ale i Stolac a střední Bosna až po Travnik a bosenská Posavina). A o druhé části BaH pokračovala jednání, která ukončila druhá světová válka. Tehdy se počítalo s tím, že druhá část BaH, buď dostane autonomii, anebo se rozdělí. K tomu došlo po dvaceti letech společného života v bývalé Jugoslávii. Na těchto jednáních se podíleli političtí představitelé chorvatského a srbského národa, jenže avanturisti pučem ze dne 27. března 1941 všechno zpochybnili a Jugoslávii vtáhli do druhé světové války. Vzhledem k tomu, z hlediska ukončení války a definitivního řešení jugoslávské krize, je objektivně zapotřebí hledat pro BaH východisko, buď v konfederaci, nebo v takovém rozdělení, které by uspokojilo všechny subjekty této oblasti. To samé jsem zopakoval a žádal setkání. Nevím, kolik času uplynulo od setkání v Karađorđevu, ale Milošević, Izetbegović a já jsme se setkali ve Splitu. To samé jsem hájil v debatě s nimi dvěma a nenavrhoval jsem žádné rozdělení BaH, nýbrž jsem říkal – pokud se chceme vyhnout válce, která by měla pro BaH katastrofální důsledky, pak jsou tu dvě možná řešení, řešení, která musí zajímat Evropu a svět. Objektivně totiž nejde jen o rozhraničení mezi Chorvaty a Srby, protože jsou tu i Muslimové jakožto třetí civilizační prvek, a proto nesmíme zapomínat, že na tomto území došlo k rozpadu Římské říše na východní a západní, krom toho i křesťanství na východní a západní, a že se tu střetávají dva světy východní a západní Evropy, plus osmanskou invazí vnesený islámský prvek, a že objektivně existuje nebezpečí konfliktu. Nejen 44

vyvolání konfliktu jako tomu bylo roku 1914, kdy vypukla první světová válka, ale i konfliktu civilizačního. I proto jsem apeloval, aby se k tomu přistupovalo co nejmoudřeji, neboť se jedná o komplikovaný případ, jenž jednou budou muset řešit zde znesvářené národy, ale i Evropa a svět. Bohužel, tento můj přístup doposud nepadl na úrodnou půdu, přičemž se ukazuje, že byl jediný reálný.“205 Řešení bosenskohercegovského problému, které měl Tuđman podle svých slov předložit

při jednáních

se

Slobodanem

Miloševićem

a

následně

i

Alijou

Izetbegovićem,206 prezentoval jako ochranu chorvatského obyvatelstva BaH, které se podle něj cítilo ohrožené, jak Srby, jejichž cílem mělo být připojení jimi osídlených bosenskohercegovských oblastí k Srbsku, tak Muslimy, kteří se měli snažit o utvoření unitárního islámského státu.207 Tuđman však tvrdil, že k žádné tajné či jakékoliv jiné dohodě mezi Záhřebem a Bělehradem nedošlo, čehož důkazem měl být „srbský útok na Chorvatsko.“208 Dne 15. dubna 1991 se v baranjském Tikveši podruhé a naposledy o samotě setkali Tuđman s Miloševićem,209 o němž opět informovala téměř všechna jugoslávská média včetně sarajevského listu Oslobođenje: „V pondělí v pohraniční oblasti dvou republik vedli rozhovor prezident Chorvatska dr. Franjo Tuđman a prezident Srbska Slobodan Milošević. Debatovali o otázkách jugoslávské státně-politické krize, jakožto i o problémech vztahů jejich republik. Došlo k výměně názorů na výsledky práce společné skupiny odborníků, kterou utvořili prezidenti dr. Franjo Tuđman a Slobodan Milošević s cílem nalézt řešení otevřených otázek chorvatskosrbských vztahů a vztahů mezi jejich republikami. V procesu poklidného a demokratického řešení jugoslávské státně-právní krize, který zahrnuje i uskutečnění referenda, se prezidenti shodli v tom, že se musí zajistit absolutní respektování zájmů chorvatského a srbského národa a vyhýbání se jakékoliv formě použití síly. Oba prezidenti se shodují na pokračování vzájemných rozhovorů, jakožto i rozhovorů na úrovni společných expertních skupin, a zahájili iniciativu vedoucí k rozhovorům mezi delegacemi chorvatského parlamentu a srbské národní skupštiny.“210 Tamtéž. Podle Tuđmana byl Alija Izetbegović proti konfederativnímu zřízení BaH, neboť by podle něj vedlo k jejímu rozpadu (STRÖHM, Carl Gustav: Bosna i Hercegovina može opstati samo kao zajednica triju konstitutivnih naroda. Die Welt (Berlin), 24. 5. 1993. In: Hrvatska riječ, s. 259.). 207 NEWSWEEK (autor neznámý): S Miloševićem sam razgovarao o načinu rješavanja bosanske krize. Newsweek (New York), 17. 8. 1992. In: Hrvatska riječ ,s. 232. 208 SCHLEICHER, Ihlau – SCHLEICHER, Rolanda: Oslobađamo vlastitu zemlju. Der Spiegel (Hamburk), 1. 2. 1993. In: Hrvatska riječ, s. 246. 209 LUČIĆ, I.: Uzroci rata s. 398. 210 Tamtéž, s. 399. 205 206

45

V této zprávě je zmíněna společná skupina odborníků, která měla pracovat na řešení otevřených otázek chorvatsko-srbských vztahů. Jednotliví členové skupiny se několikrát k setkání Tuđmana a Miloševiće a i svým úkolům vyjádřili. Obzvláště pozoruhodné jsou výpovědi Dušana Bilandžiće, jenž byl členem chorvatského expertního týmu. Dne 8. dubna roku 1994 poskytl rozhovor časopisu Duga, jehož část uvádím, neboť chci poukázat na diametrální odlišnosti v Bilandžićových výrocích z roku 1996, které lze dohledat v jeho knize Propast Jugoslavije i stvaranje moderne Hrvatske (2001, Pád Jugoslávie a utváření moderního Chorvatska).211 Z časopisu Duga, číslo 1524, 8. dubna 1994 : „- Nikdy se nedostalo na veřejnost, o čem o samotě na lavičce v parku hovořili [Tuđman a Milošević – pozn. J. S.]. Vy to pravděpodobně víte, neboť jste byl členem expertní skupiny, která pracovala na plánu rozdělení Bosny, ne? - Ty expertní skupiny jsou poněkud neseriózní projekty. Když se dá intelektuálům příležitost svobodně fantazírovat. Já jsem to přijal z prosté zvědavosti, abych mohl sledovat důležité státní otázky, ačkoliv bylo od počátku jasné, že nic neuděláme. - Ale vždyť jste rozdělili Bosnu, na mapě i ve válce. - O tom nemůže být řeč! Hlavní otázka, obzvláště z naší strany, byla diskuze o AVNOJ, respektive jestli Srbsko respektuje výsledky druhé světové války nebo nerespektuje [má na mysli vymezení hranic – pozn. J. S.]. O tom jsme se hodinami dohadovali. Srbi přišli s tezí, že politbyro bez znalosti srbského národa někde v lese organizovalo AVNOJ a vymyslelo různé republiky a národy, zatímco my jsme se drželi toho, že se výsledky druhé světové války v Evropě, a tedy i v Jugoslávii, musí respektovat. Tím jsme zabili celý čas, jako na nějakém nepodstatném a nesmyslném sympóziu. - Nedohodli jste se, co je čí v Bosně? - Řekněme, říkalo se: ‚Víme, že je západní Hercegovina chorvatská, to je jasné, a vše další se uvidí.‘ - Měla vaše expertní skupina nějaké precizní instrukce zakládající se na dohodě v Karađorđevu? Narážím na silnou mystifikaci, která s ní [s dohodou – pozn. J. S.] souvisí? - Ani v jednom momentu jsem neměl pocit, že by srbská expertní skupina věděla cokoliv tajného a ani nám prezident Tuđman neřekl: ‚Dohodli jsme to!‘ Jednoduše bylo třeba prozkoumat možnost, jak řešit bosenskou otázku: jestli rozdělení, jestli tak anebo onak. Nikdo nás neupozornil: ‚To je naše, hajte to!‘ Koneckonců, americký ambasador Zimmermann v Bělehradě, ale i v Záhřebu

211

BILANDŽIĆ, Dušan: Propast Jugoslavije i stvaranje moderne Hrvatske. Zagreb 2001.

46

opakoval: ‚Od Bosny ruce dál, jinak narazíte na odsudek ze strany Ameriky.‘“212 Již o dva roky později hovořil Bilandžić úplně jinak. Mezitím však byl v květnu roku 1995 bez udání důvodu stažen ze své diplomatické mise v Bělehradě, na níž jej vyslal samotný Tuđman.213 Dne 22. listopadu 1996 odpověděl Franjo Tuđman během rozhovoru s šéfredaktory státních médií mimo jiné i na otázku, jak komentuje tvrzení Dušana Bilandžiće, že ve vládnoucích strukturách je více zločinců a bezpáteřních lidí než kdykoliv dříve. Jeho reakce byla neobyčejně ostrá a nazval Bilandžiće sluhou všech režimů, „který se přetváří v takovou obludu, jaká vychází z jeho prohlášení [vztahujících se k vládnoucím chorvatským strukturám – pozn. J. S.].“214 Tuđman se svým útokem pokračoval, což vedlo k rozpadu jejich mnohaleté spolupráce a přátelství.215 I přesto však Bilandžić v rozhovoru pro chorvatský Nacional tvrdil, že: „k největším neshodám s Tuđmanem došlo během rozprav o BaH. Na počátku roku 1991 po jeho [Tuđmanově – pozn. J. S.] rozhovorech s Miloševićem bylo domluveno, že se setkají dvě komise, které budou hovořit o rozdělení Bosny. Tuđman nám tehdy řekl, že se s Miloševićem dohodl na obecných věcech, a že my to musíme konkrétně rozpracovat.216 Těch rozhovorů se na srbské straně zúčastnili akademik Kosta Mihajlović, šéf Miloševićova kabinetu Kuplešić, Smilja Avramov a místopředseda srbské vlády. Konala se tři kola rozhovorů. Avšak rozhovory nepřinesly žádný výsledek. Tuđmana jsem upozorňoval, že ty rozhovory k ničemu nevedou. Upozornil jsem jej, že existují tři obrovské překážky pro rozdělení BaH, z nichž jen jedna stačí, aby dohoda nebyla naplněna. Kdo například dojde ke shodě v otázce, které území je chorvatské, a které srbské? Dále, co na to řeknou Muslimové? Na tuto poznámku Tuđman odpověděl, že neřeknou nic, pokud se Srbi a Chorvaté domluví. Upozornil jsem jej i na třetí otázku, která sice není tak složitá jako první dvě, ale… Co na všechny ty dohody řekne mezinárodní společenství? Tuđman odpověděl, že svět přistoupí na vše, co se tady domluví.“217 Je pozoruhodné, že v rozhovoru z roku 1994 Bilandžić vážnost expertní skupiny poněkud zlehčuje, o rozdělení BaH hovoří jako o bezpředmětné diskuzi intelektuálů a

MINIĆ, M.: Dogovori, s. 34–36. BILANDŽIĆ, D.: Propast, s. 530. 214 Tamtéž, s. 526. 215 Tamtéž. 216 Vůči tomuto výroku se ohradil akademik Kosta Mihailović, jenž byl členem srbského expertního týmu. Tvrdil, že Milošević „o tom nikoho neinformoval, dokonce ani expertní tým, který měl společně s chorvatským pracovat na konkretizaci dohody, o níž se nic nevědělo (LUČIĆ, I.: Uzroci rata, s. 431– 432.).“ 217 BILANDŽIĆ, D.: Propast, s. 527. 212 213

47

popírá jakoukoliv dohodu mezi Tuđmanem a Miloševićem, zatímco již o dva roky později, po jeho nedobrovolném návratu z bělehradské diplomatické mise a sporu s Tuđmanem hovoří o konkrétní práci expertní skupiny, o dohodě mezi Tuđmanem a Miloševićem, a svých neshodách s chorvatským prezidentem ve věci BaH, o nichž se dříve ani slovem nezmínil.218 Zda za změnou Bilandžićovy výpovědi stojí spor s Tuđmanem či časový odstup, nelze jednoznačně posoudit. V dokumentárním filmu Dogovoreni rat (2011, Dohodnutá válka),219 jenž byl natočen se značným časovým odstupem až roku 2011, Bilandžić dokonce tvrdí, že mu Tuđman pověděl, že se dohodl s Miloševićem, a ať Bilandžić a jeho tým trvají na hranicích Chorvatské bánoviny.220 Aby Bilandžić zdůraznil pravdivost dohody, zmiňuje, že během jednání srbská část expertního týmu prohlásila, že se prezidenti domluvili na tom, že Posavina připadne Srbsku, což dokládá faktem stažení chorvatských jednotek z Posaviny.221 Ačkoliv zmíněná tvrzení navozují dojem možnosti existence dohody mezi chorvatským a srbským velením, je třeba zmínit, že na druhou stranu ještě před vypuknutím války v BaH došlo k ostrému konfliktu na území Chorvatska,222 přičemž mimořádně utrpěla města jako slavonský Vukovar, Karlovac, či přímořské klenotnice kultury Dubrovník, Šibenik či Zadar, a že výše zmíněná Srbům přenechaná Posavina by měla, pakliže by došlo k pokusu o obnovení hranic Chorvatské bánoviny, být součástí Chorvatska. Ačkoliv se o rozdělení BaH hovoří většinou v souvislosti s Tuđmanem a Miloševićem, objevuje se i názor o možnosti trojího dělení BaH. Dne 12. června 1991 Smilja Avramov, která byla členkou srbského expertního týmu, ve své knize nepotvrdila, ani nedementovala Bilandžićova vyjádření (AVRAMOV, Smilja: Postherojski rat Zapada protiv Jugoslavije. Bělehrad 1997.). Avramov píše, že prezidenti Tuđman a Milošević podnikli krok směrem k mírovému řešení jugoslávské krize, a že se tak „utvořily dva týmy s cílem všestranně prozkoumat politické, ekonomické, ústavně-právní a mezinárodně-právní důsledky eventuální dezintegrace Jugoslávie, a skrz toto prizma hledat řešení.“ Zároveň tvrdí, že práce skupiny nepřinesla žádné výsledky, neboť byl chorvatský požadavek samostatného státu v avnojských hranicích v rozporu s jakýmkoliv jugoslávským řešením, což odpovídá Bilandžićově výpovědi z roku 1994 (AVRAMOV, S.: Postherojski rat, s. 140– 141.). 219 Tuđman i Milošević – Dogovoreni rat (ČOLOVIĆ, Filip; RTS 2011) 220 Tamtéž. 221 Tamtéž; 108. slavonsko-brodská brigáda, která byla součástí chorvatského vojska, se ve dnech 5. a 6. října 1992 nečekaně stáhla za řeku Sávu do Slavonského Brodu, což vedlo k obsazení Posaviny jednotkami Republiky srbské. Bývalý velitel generálního štábu chorvatské armády generál Petar Stipetić označil události v Posavině za otevřenou zradu a sabotáž. Za subverzivní působení jmenovitě obvinil civilní vedení ve Slavonském Brodu a chorvatského ministra obrany Gojka Šušaka s generálem Slobodanem Praljakem, jejichž motivace měla být čistě politická a přenechání území Srbům mělo vycházet z dohody Mate Bobana a Radovana Karadžiće z Grazu, o níž se zmiňuji v následující kapitole své práce (http://www.e-posavina.com/index.php/o-padu-posavine/45-general-stipetic-o-padu-posavine 12. 3. 2016.). 222 Dne 7. listopadu 1991 dokonce došlo k bombardování Bánských dvorů v Záhřebu, kde se nacházel Franjo Tuđman, předseda Předsednictva SFRJ Stjepan Mesić, ale i Ante Marković. 218

48

došlo ve Splitu k setkání prezidentů Tuđmana, Miloševiće a Izetbegoviće, během něhož se mělo hovořit o řešení jugoslávské krize, obzvlášť však o situaci v BaH. K tomuto setkání se vyjádřil Alija Izetbegović,223 jenž prohlásil, že o kantonizaci či snad rozdělení BaH nebyla řeč, avšak v týdeníku Sarajevski pogledi, jehož zakladatelem a vydavatelem byl Adil Zulfikarpašić,224 byl nařčen z dohody o dělení země.225 Lučić však uvádí, že toto setkání s postupem času upadlo do stínu setkání v Karađorđevu, čímž připouští možnost, že bylo opravdu jednáno o rozdělení BaH na tři části.226 Tezi o existenci plánu na rozdělení BaH na tři části podpořil Zulfikarpašić i v rozhovoru z 1. 9. 1991 pro list Nedjeljna Dalmacija, kde prohlásil, že: „v poslední době jsme se od více zdrojů dozvěděli o existenci jednoho protokolu, který pan Izetbegović podepsal a navrhl, a podle nějž by Chorvaté měli získat dva regiony, Srbi tři regiony a Muslimové jeden region. Ten by zahrnoval Sarajevo, Tuzlu a ještě jednu menší část. V tomto našem regionu bychom však měli Srbů a Chorvatů více, než kolik jich je dnes v celé BaH. Místo 33 % bychom měli 40 % Srbů, místo 18 % bychom měli 20 % Chorvatů a určitě by takováto Bosna byla nefunkční a takovýto muslimský stát by nebyl nic jiného než vtip. Snít o islámském státě je nelogické a nereálné.“227 Možnost trojího dělení zmíněného Zulfikarpašićem nelze vyloučit, neboť se o ní v několika rozhovorech poskytnutých médiím, ale i v rozhovorech se svými politickými kolegy, zmínil i sám Tuđman, jenž připouštěl utvoření nárazníkové zóny mezi Chorvatskem a Srbskem, jíž by tvořil právě muslimský stát. Této skutečnosti však věnuji větší pozornost v další kapitole věnované tzv. stenogramům o rozdělení Bosny. Vycházejíce ze vzpomínek lidí, kteří byli blízko Tuđmanovi a Miloševićovi, anebo jim jejich postavení umožňovalo přístup k neoficiálním politickým informacím, nelze opomenout ani Tuđmanovy nejbližší spolupracovníky Josipa Manoliće a Stjepana Mesiće,228 kteří zastávali vysoké státní funkce a byli členy Tuđmanova HDZ. Oba však v dubnu roku 1994 vystoupili z HDZ a založili vlastní stranu Chorvatští nezávislí Alija Izetbegović byl zakladatelem a prvním předsedou Strany demokratické akce (SDA) a prvním prezidentem BaH. 224 Adil Zulfikarpašić byl jedním ze spoluzakladatelů Strany demokratické akce (SDA) a jejím místopředsedou. Poté, co stranu v září roku 1990 opustil, založil stranu Muslimská bosňácká organizace (MBO). Byl jedním z inicátorů tzv. historické dohody mezi Bosňáky a Srby (Viz. http://www.nezavisne.com/index/kolumne/Historijski-sporazum/30644 13. 3. 2016.). 225 LUČIĆ, I.: Uzroci rata, s. 400. 226 Tamtéž. 227 Tamtéž, s. 414. 228 Manolić roku 2006 vypovídal jako svědek u Haagského tribunálu. Ve svých výpovědích si však několikrát protiřečil, a tak je nelze považovat za relevantní (http://arhiva.nacional.hr/clanak/26264/manolic-u-karadordevu-je-dogovorena-podjela-bih 12. 10. 2015). 223

49

demokraté (HND). Ačkoliv Mesić tvrdil, že opustil HDZ kvůli svým neshodám s Tuđmanem ve věci BaH, tento krok učinil až po skončení chorvatsko-muslimského konfliktu, a tedy po podepsání Washingtonské smlouvy.229 Několikrát se sice vyjádřil k dohodě o rozdělení o BaH, jeho tvrzení se však v průběhu let měnila podobně jako u Bilandžiće, což se ve své práci Vrijeme krivokletnika (2006, Čas křivopřísežníka) snaží dokázat i Tuđmanův syn Miroslav.230 Hrvoje Šarinić, jenž byl rovněž blízkým Tuđmanovým spolupracovníkem, a dokonce se v průběhu války několikrát setkal se Slobodanem Miloševićem, vydal po Tuđmanově smrti memoáry, v nichž na základě vlastních domněnek tvrdí,231 že v Karađorđevu došlo k dohodě.232 Šarinić však nesdělil nic konkrétního, a tak ani jeho tvrzení není nijak doložitelné, ba naopak je snadno napadnutelné. Došlo tedy v Karađorđevu k dohodě či ne? Jak jsem již v předešlém textu naznačil, jednoznačná odpověď na tuto otázku neexistuje. Řada historiků a politiků, dokonce i těch, kteří byli členy expertních týmů F. Tuđmana či S. Miloševiće, ale také řada žurnalistů, hájí tezi, že se v Karađorđevu prezidenti Chorvatska a Srbska dohodli na rozdělení bosenskohercegovského území, čímž měl být vyřešen chorvatsko-srbský spor. Na druhou stranu existuje i řada zastánců teze, že v Karađorđevu k žádné dohodě nedošlo – mezi nejznámější patří například syn Franja Tuđmana Miroslav či Ivica Lučić, chorvatský generál a historik,233 jenž tvrdí, že: „příběh o rozdělení, respektive dohodě Tuđmana a Miloševiće, vznikl na základě starých komunistických vzorců o dohodě chorvatské a srbské buržoazie na rozdělení Jugoslávie. Tyto vzorce byly vzkříšeny v první polovině roku 1991, v době nejostřejších politických bojů mezi obhájci samostatnosti národních států a obhájci zachování jugoslávské federace. Rozdíl byl v tom, že příběh o rozdělení Jugoslávie nahradil příběh o rozdělení Bosny a Hercegoviny, který byl rozšířen v chorvatských a bosenskohercegovských opozičních kruzích a sloužil k oslabování, respektive k politické diskreditaci prezidenta Chorvatska Franja Tuđmana. Byla to součást kampaně prezidentských voleb v Chorvatsku roku 1992. Příběh o rozdělení BaH posloužil i rozbíjení chorvatsko-muslimského svazku v předválečném období, ale i homogenizaci Muslimů v BaH a dokončení jejich národního utváření. Posloužil i ke kriminalizaci každé politické varianty v BaH kromě té, která LUČIĆ, I.: Uzroci rata, s. 425. TUĐMAN, Miroslav: Vrijeme krivokletnika. Zagreb 2006. 231 Konkrétně vychází z Tuđmanova výroku: „Myslím, že s Miloševićem najdeme společnou řeč.“ Také se zmiňuje o jistém papírku, jenž měl Tuđman dostat od Miloševiće a ukázat mu jej. Na papírku mělo být napsáno o nebezpečí šíření Muslimů v BaH a o jejich přání unitární Bosny. 232 LUČIĆ, I.: Uzroci rata, s. 433–436. 233 Během války v BaH působil v informačních službách a také jako velitel v HVO. 229 230

50

zdánlivě hájí občanský stát. [Zmíněný – pozn. J. S.] příběh přijali (ne)úspěšní politici, respektive z funkcí odvolaní funkcionáři HDZ, kteří se tímto způsobem pokoušeli ze své politické porážky v boji o moc udělat principální stažení se, a tak si zajistit politické přežití. V každém případě je důležitý fakt, že největší obhájci mýtu o rozdělení BaH v Chorvatsku bývali ve volbách Tuđmanem poráženi a pociťovali vůči němu osobní animozitu.“234 Lučić dodává, že příběh o dohodě v Karađorđevu je výmyslem propagandy, který se časem stal politickým mýtem.235 Podobné názory sdílí i Tuđmanův syn Miroslav, jenž je však nijak neskrývaným a otevřeným obhájcem politiky svého otce, především však politiky jím vedené vůči BaH. Podle něj je „oficiální politika Chorvatska vůči BaH v 90. letech vykládána nikoliv na základě pramenných dokumentů a skutečností, ale na základě směsi mediálních informací a dezinformací, které formují veřejné myšlení.“236 Zároveň tvrdí, že tyto „politické manipulace kolektivní pamětí v informačním prostoru jsou přímým důsledkem organizovaného zapomnění a nedostupnosti pramenných dokumentů.“237 Na základě jím uvedených oficiálních dokumentů a korespondence Franja Tuđmana se snaží dokázat, že chorvatská politika, jak uvádí, převážně formovaná jeho otcem, si dávala za strategický cíl dosáhnout toho, aby se Chorvaté v BaH stali konstitutivní národem, a aby byla BaH konfederací tří národů.238 Rovněž se snaží dokázat, že „politika prezidenta Tuđmana nikdy nepřekročila hranici pozitivního politického a diplomatického jednání při hájení chorvatských strategických zájmů, a že je mediální dezinformací a politickou fikcí, že bylo Chorvatsko v BaH agresorem, že se zapojilo do mezinárodního konfliktu s cílem připojit část BaH, a utvořit tak Velké Chorvatsko rekonstrukcí Chorvatské bánoviny.“239 Opačný názor na věc má poněkud širší základnu zastánců. Podstatnou roli zde hraje řada Tuđmanových bývalých spolupracovníků,240 dále také političtí vyslanci západních mocností a především žurnalisté, neboť to jsou právě média, která ovlivňují myšlení mas. Právě zmíněná média posloužila jako základní informační zdroj například

Tamtéž, s. 469–471. Tamtéž. 236 TUĐMAN, Miroslav /ed./: Bosna i Hercegovina u raljama zapadne demokracije: Korespondencija predsjednika Republike Hrvatske dr. Franje Tuđmana i dokumenti o Bosni i Hercegovini 1990.–1995.. Zagreb 2013, s. 21. 237 Tamtéž. 238 Tamtéž, s. 34–35. 239 Tamtéž. 240 Například Dušan Bilandžić, Stjepan Mesić či Josip Manolić. 234 235

51

Miloši Minićovi,241 kterého považuji za čelného reprezentanta proudu tvrdícího, že v Karađorđevu došlo k podepsání dohody o rozdělení BaH. Srb Miloš Minić, účastník partyzánského odboje za druhé světové války, komunistický politik a „zapřisáhlý antifašista a antinacionalista byl velkým kritikem Miloševićovy velkosrbské politiky“ a zastáncem názoru, že se Tuđman s Miloševićem v Karađorđevu dohodli na rozdělení BaH, čímž „realizovali své velkostátní programy a cíle – jeden stvoření rozšířeného Velkého Srbska, druhý utvoření Velkého Chorvatska.“242 Lze opomenout možnou Minićovu osobní motivaci, která mohla ovlivňovat jeho přístup k historiografické problematice karađorđevského setkání, co však opomenout nelze, jsou silné faktografické nedostatky, jež jeho práce stejně jako práce a výroky dalších zastánců teze o karađorđevské dohodě, vykazuje. Tyto nedostatky vycházejí především z již zmíněných informačních kanálů, tedy médií, z nichž především Minić vycházel. Za všechno hovoří už jen to, že se v Minićově knize Dogovori u Karađorđevu o podeli Bosne i Hercegovine (1998, Karađorđevské dohody o rozdělení Bosny Hercegoviny) nevyskytuje všeobecně známé datum karađorđevského setkání, a je tak substituováno pouze měsícem březnem,243 což je pravděpodobně dáno tím, že Minić poprvé narazil na podrobnější informace o setkání prezidentů v Karađorđevu až v 1524. čísle časopisu Duga z 8. dubna 1994.244 O setkání v baranjském Tikveši, které bylo druhým a zároveň posledním setkáním Tuđmana a Miloševiće mezi čtyřma očima,245 se Minić dozvěděl až 28. srpna roku 1997 z bělehradského listu Blic, jenž převzal text ze splitského týdeníku Feral Tribune,246 který byl častým kritikem Franja Tuđmana a angažmá Chorvatska ve válce v BaH. Ve skutečnosti však o tomto setkání psaly noviny již den po setkání. Kromě toho, že Minić vychází ze zpráv médií, využívá jako zdroj informací i další Tuđmanovy a Miloševićovy spolupracovníky. K jejich výpovědím, které opět čerpá převážně z médií, však přistupuje značně nekriticky a jejich nejednoznačné výroky užívá poměrně účelově, což je jednou ze základních charakteristik zmíněného proudu zastánců teze o existenci chorvatsko-srbské dohody o rozdělení BaH. Jaký je zásadní rozdíl mezi výše zmíněnými názorovými proudy? Největší rozdíl pozoruji v tom, na čem se „pravda“ jednoho či druhého proudu zakládá. Zatímco si MINIĆ, Miloš: Dogovori u Karađorđevu o podeli Bosne i Hercegovine. Sarajevo 1998. Tamtéž, s. 99. 243 Tamtéž. 244 Tamtéž, s. 34. 245 LUČIĆ, I.: Uzroci rata, s. 398. 246 MINIĆ, M.: Dogovori, s. 95. 241 242

52

Ivica Lučić či Miroslav Tuđman zakládají na preciznosti výrokové logiky, oficiálních dokumentech a také na znalostech vztahů jednotlivých aktérů a komentátorů karađorđevského dělení BaH, obhájci teze, že v Karađorđevu došlo k dohodě vycházejí především z domněnek, spekulací, nespolehlivých a proměnlivých informací masmédií a výpovědí Tuđmanových spolupracovníků, kteří se od něj dříve či později, více či méně dobrovolně, odloučili. Na druhou stranu se při prvním pohledu na jména Miroslava Tuđmana a Ivici Lučiće může čtenář dovtípit, že tito dva odborníci mají osobní motivaci popírat existenci dohody o rozdělení BaH – Miroslav Tuđman obhajobu politiky svého otce a očištění jeho jména, Ivica Lučić obhajobu svého působení ve velení HVO, a tedy i válečném konfliktu v BaH. Osobní motivaci však lze předpokládat i u dalších komentátorů karađorđevského setkání zastávajících tezi o dohodě mezi chorvatským a srbským prezidentem. Jelikož k dohodě mezi Tuđmanem a Miloševićem mělo dojít mezi čtyřma očima a neexistují o ní žádné přímé důkazy, nelze s jistotou říci, zda-li k ní došlo. Pakliže by k dohodě došlo, je zapotřebí si položit otázku, jakou měla formu, a zda se nevylučuje podpis dohody s bombardováním záhřebských Bánských dvorů, v nichž Tuđman přebýval, či ofenzívou na Vukovar nebo Dubrovník. Na druhou stranu, vzhledem k dostupným informacím je zcela zřejmé, že se prezidenti Chorvatska a Srbska otázkou rozdělení BaH, ať už v Karađorđevu nebo kdekoliv jinde, zabývali, přičemž je možné, že ve spřádání plánů na rozdělení BaH figuroval i Alija Izetbegović. Jaké jejich jednání přinesla výsledky lze jen spekulovat. Z těchto důvodů se domnívám, že je zapotřebí vzít si od každého názorového proudu část jeho „pravdy“ a nevylučovat tak žádnou z možností. Velmi střízlivě se k této problematice vyjadřuje například James J. Sadkovich, který tvrdí, že: „by se Tuđmanovi, v ideálním případě, líbilo připojit k Chorvatsku chorvatské oblasti Bosny a Hercegoviny, neboť věřil, že je to strategicky a hospodářsky nutné pro blaho Chorvatska, a protože považoval Bosnu a Hercegovinu za útvor koloniální či velmocenské politiky, který překročil hranice životnosti. Jeho rozhovory a veřejná vystoupení však poukazují na jeho ochotu spokojit se se zárukami pro Chorvaty žijící v BaH, které jsou podobné zárukám, jež mezinárodní společenství požadovalo pro Srby, kteří žili v Chorvatsku.“247

247

SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 368.

53

Sadkovich se zásadně staví proti tvrzením, že by se Tuđman s Miloševićem v Karađorđevu dohodli na rozdělení Bosny. V Tuđmanově politické biografii uvádí, že „tvrzení, že konspirace, jejíž původ byl v Karađorđevu, přetrvávala během války, nejsou podložená přesvědčivým množstvím empirických důkazů; ony důkazy se zakládají na podivuhodném výkladu indicií, jako je například utvoření Chorvatského společenství Herceg-Bosna a podobnost jeho hranic s hranicemi Chorvatské bánoviny z roku 1939.“248 Tomu, že se Tuđman a Milošević nedohodli, může nasvědčovat i vyjádření samotného prezidenta Tuđmana z 27. prosince roku 1991, kdy se v Záhřebu setkal s delegací HDZ BiH.249 Při tomto setkání Tuđman řekl, že „rozumnou politikou můžeme docílit dokonce toho, – rozumným územním rozhraničením, dohodou se Srby v Bosně, – můžeme docílit toho, že místo války, která hrozí takto neřešené otázce, berouc v potaz seskupování jednotek JNA – že dokonce tato armáda bude zárukou takového rozdělení.“250 Z tohoto vyjádření vyplývá, že měl zájem na rozdělení BaH, přičemž v této době ještě preferoval mírovou cestu, která pro něj byla vzhledem k nepřipravenosti na válku a mezinárodnímu postavení Chorvatska nejschůdnější cestou k naplnění územních aspirací. Podstatnou skutečností zmíněnou v tomto vyjádření je dohoda se Srby v Bosně, nikoliv dohoda s Bělehradem. K takovéto dohodě opravdu došlo mezi Matem Bobanem a Radovanem Karadžićem, obšírněji se jí však zabývám v podkapitole věnované stenogramům o rozdělení BaH. I další Tuđmanovo vyjádření může naznačovat, že k chorvatsko-srbské dohodě nedošlo, a naopak odkazuje na možnost dohody mezi ním, Miloševićem, ale i Izetbegovićem. Tuđman říká: „A já vám zde za tímto stolem mohu říct, – že v rozhovoru, jenž jsem vedl i s Izetbegovićem mezi čtyřma očima, i s Miloševićem mezi čtyřma očima, ale i mezi šesti očima, společně s nimi, – že byla řeč o tom, že by bylo třeba najít takové řešení, které by uspokojilo i chorvatský, i srbský národ, ale i Muslimy, – o tom byla řeč.“251 Toto vyjádření dodává na věrohodnosti tezi Zulfikarpašiće, který obviňoval Aliju Izetbegoviće z dohody o rozdělení BaH.

Tamtéž, s. 369. LUCIĆ, Predrag (ed.) – LOVRENOVIĆ, Ivan (doslov): Stenogrami o podjeli Bosne: knjiga prva, s. 88. 250 Tamtéž. 251 Tamtéž, s. 116. 248 249

54

6.4. STENOGRAMY O ROZDĚLENÍ BOSNY A HERCEGOVINY V předešlém textu jsem se věnoval kontroverznímu osobnímu setkání Franja Tuđmana a Slobodana Miloševiće ze dne 25. března 1991, jež se odehrálo nedaleko chorvatské hranice v srbském Karađorđevu. Jelikož se domnívám, že je pro ilustraci změn Tuđmanových názorů a postojů nezbytná důsledná časová posloupnost, navazuji na karađorđevskou kontroverzi stenogramy o rozdělení Bosny a Hercegoviny,252 z nichž se první datuje 8. června roku 1991, tedy necelé tři měsíce po setkání prezidentů Srbska a Chorvatska. Jelikož srbské politické vedení rozhodně odmítlo chorvatsko-slovinský návrh na přetvoření Jugoslávie v konfederaci, chorvatské vedení v čele s Tuđmanem na jaře roku 1991 již jen hledalo, v reakci na stále silnější nátlak na Chorvatsko a časté ozbrojené provokace, možnosti, jak opustit jugoslávské společenství a vyhlásit nezávislost.253 Dne 25. června přišel chorvatský parlament s ústavním rozhodnutím o samostatné a suverénní Chorvatské republice, což učinila i slovinská skupština. Tato rozhodnutí však federální vláda neuznala a vyslala na slovinské hranice vojsko – došlo tak k desetidenní válce, která skončila porážkou JNA. Na konci července se konflikt přesunul na chorvatské území, kde začalo docházet k prvním střetům chorvatských ozbrojených sil s jednotkami JNA a srbskými paravojenskými skupinami. Jak jsem již zmínil, první ze stenogramů o rozdělení BaH pochází ze dne 8. června 1991, kdy prezident Tuđman svolal 7. zasedání vrchní státní rady Chorvatska.254 Hned ve své úvodní řeči, v níž se věnuje aktuální jugoslávské krizi a jejímu řešení, Tuđman odhaluje své postoje k bosenské otázce. Podle něj se totiž všechny problémy jugoslávské krize, která je „ve své podstatě krizí mezinárodních vztahů, krizí vztahů mezi republikami [jugoslávskými – pozn. J. S.]“, nejvíce odrážejí na BaH.255 Samotné řešení situace spatřuje v utvoření svazu nezávislých republik, anebo v opuštění federace. Velkou překážku však podle něj představuje to, že:

LUCIĆ, Predrag (ed.) – LOVRENOVIĆ, Ivan (doslov): Stenogrami o podjeli Bosne. Split 2005; Tato kniha obsahuje přepisy rozhovorů prezidenta Tuđmana zejména s chorvatskými státními představiteli, lídry HDZ BaH, Herceg-Bosny, HVO a mnohými dalšími z let 1990–1995. 253 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 694. 254 Tzv. vrchní státní radu, která měla funkci Tuđmanovy poradní skupiny, založil 5. dubna 1991 sám Franjo Tuđman (http://narodne-novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1991_04_19_587.html 15. 10. 2015). 255 LUCIĆ, Predrag (ed.) – LOVRENOVIĆ, Ivan (doslov): Stenogrami o podjeli Bosne: knjiga prva, s. 10. 252

55

„Srbi i na počátku zaujali takový postoj, že pakliže by se jednalo o konfederativním svazu, nemohli by se smířit s aktuálními hranicemi,256 neboť je považují za hranice administrativní, čehož je příčinou to, že mimo Srbsko, v Bosně a Hercegovině jich žije tři miliony. Samozřejmě ne tři miliony, ale dva miliony Srbů v BaH a Chorvatsku. To je realita, kterou nelze změnit. Stejně tak, pánové, vydáme-li se na cestu osamostatnění Chorvatska, ať už v rámci svazu, anebo absolutního osamostatnění, takovéto hranice Chorvatska, jaké jsou dnes, jsou absurdní, nemožné, ať už ve smyslu správně-dopravním, a kdeže ve smyslu jakékoliv ochrany těchto hranic Chorvatska. I vzhledem k tomu, z našeho hlediska, ne méně než-li z hlediska srbského, existuje problém, […] – existuje potřeba řešit podstatu otázky, že ano, neboť je utvoření Bosny a hranice Bosny a Hercegoviny po druhé světové válce historická absurdita, návrat koloniálního výtvoru vzniklého od 15. do 18. století.“257 V uvedeném textu Tuđman opakuje již dobře známé postoje a nepřichází tak s ničím novým. Mnohem podstatnější je však další úryvek z jeho úvodní řeči, který uvádím níže: „chorvatská politika v Bosně a Hercegovině musí být rozhodná a musí se připravovat na následující události, ať už se ubírají jakýmkoliv směrem. Budou-li se ubírat směrem demokratickým, kompromisním, pak je vše samo sebou v pořádku. Pokud by se však ubíraly jiným směrem, pak bychom museli být stejně tak připraveni učinit rozhodnutí, chorvatská rozhodnutí, jako to bude dělat srbská politika.“258 Z tohoto úryvku jsou patrné dvě zásadní věci. Tou první je zmínka o demokratickém, kompromisním řešení problému, čímž Tuđman do jisté míry vylučuje možnost již uzavřené dohody se Slobodanem Miloševićem. Druhou podstatnou věcí, která je charakteristická pro celou Tuđmanovu bosenskohercegovskou politiku, je nijak neskrývaný oportunismus, který se projevuje kalkulacemi spjatými s budoucím děním. Návrh Aliji Izetbegoviće a makedonského prezidenta Kira Gligorova na utvoření asymetrické federace Tuđman označuje za pokus upevnit ústavu z roku 1974.259 Přijetí tohoto plánu podmiňuje rozdělením BaH a v případě, že by tohoto rozdělení Chorvaté dosáhli, pak by mohla být řeč o svazu suverénních republik a států.260 Podstatné však je Aktuálními hranicemi jsou myšleny hranice republik socialistické jugoslávské federace vytyčené po jejím vzniku. 257 Tamtéž, s. 11. 258 Tamtéž, s. 12. 259 Tamtéž, s. 25.; V asymetrické federaci známé také jako 2 + 2 + 2 se předpokládalo, že Srbsko a Černá Hora budou centrem (kon)federace, Makedonie a BaH měly být jakési polosamostatné republiky a Chorvatsko se Slovinskem měly dostat požadovanou autonomii. 260 Tamtéž, s. 25. 256

56

jeho přesvědčení, že rozdělení BaH dosáhnou, „neboť to vyhovuje stejně Srbsku, jak Chorvatsku, a protože muslimská komponenta vlastně ani nemá jiné východisko, než přijmout to řešení, ačkoliv ho nebude tak snadné najít.“261 Z těchto slov je jasný Tuđmanův postoj k muslimskému obyvatelstvu BaH, které podle něj nemá jinou možnost, než se podřídit zájmům svých sousedů, Chorvatska a Srbska, což evokuje atmosféru utvoření Chorvatské bánoviny, kdy na bosenské muslimy rovněž nebyly brány ohledy. Svaz suverénních republik Tuđman vnímá jako prostředek k „mírovému rozhraničení“, které je „v zájmu Chorvatska“, a je „řešením chorvatsko-srbského problému i na chorvatské půdě, i v celku“, neboť „historickým úkolem“ chorvatské politiky jest dosáhnout takových hranic, které jsou „potřebné pro Chorvatsko, pro chorvatský národ, aby mohl fungovat, a aby se mohl stát součástí jakéhokoliv svazu a být samostatný v Evropě.“262 Preferuje tedy poklidné řešení problému, což potvrzuje slovy: „V našem zájmu je vyhnout se válce a naší principielní politikou jako doposud brzdit ty, kteří chtějí vyvolat krveprolití na chorvatské půdě.“263 Tuđman také řekl, „domluvíme-li se ohledně sporné chorvatsko-srbské otázky o Bosně a Hercegovině, získáme-li pro Chorvatsko reálné hranice, a vyřeší-li se problém prečanských Srbů tím způsobem,264 že budou Srbi spokojení, pak může být řeč o tom, že Srbi přijmou takové principy svazu, které by byly přijatelné pro nás i pro druhé.“265 To, „anebo úplný rozpad [Jugoslávie – pozn. J. S]“266. Z této a i předešlých výpovědí je zřejmé, jaké jsou Tuđmanovy postoje k řešení nastalé situace. Ačkoliv ještě v červnu hovořil v obecné rovině, v prosinci už byl ve formulacích svých představ a nároků velmi konkrétní. Mezitím však Chorvatsko zachvátila válka. Z nejvýznámějších momentů této války je zapotřebí zmínit pád Vukovaru, bombardování Bánských dvorů, které bývá považováno za atentát na Tuđmana, či ostřelování Dubrovníku. Ke konci roku došlo k částečnému uklidnění situace v Chorvatsku, kterému přispělo rozmístění mírových

Tamtéž, s. 26. Tamtéž, s. 27. 263 Tamtéž, s. 50. 264 Prečanští Srbi, nebo také Prečané, jsou Srbi žijící za řekami vymezenou hranicí Srbska, tedy v dnešním Chorvatsku, BaH a Vojvodině. Termín se začal používat v 19. století, kdy vzniklo Srbské království, avšak velká část srbského obyvatelstva žila mimo něj, a tedy na území habsburské monarchie. 265 Tamtéž, s. 29. 266 Tamtéž. 261 262

57

sborů OSN, jež se zakládalo na Vanceově plánu. V prosinci zažádalo prezídium a vláda BaH o mezinárodní uznání.267 Dne 27. prosince 1991 se sešel Franjo Tuđman s delegací HDZ BaH. Při tomto setkání byl Tuđman prostřednictvím předsedy HDZ BaH Stjepana Kljuiće seznámen se situací v Bosně, a tedy i tím, že bosenskosrbské politické elity „trvají na rozdělení, a Muslimové jsou pro suverénní Bosnu a Hercegovinu.“268 Stjepan Kljuić, který byl zastáncem spolupráce s Muslimy a celistvosti BaH, byl už 2. února 1992 odstraněn z funkce předsedy bosenskohercegovské HDZ a byl nahrazen Matem Bobanem,269 jenž byl zastáncem rozdělení.270 Podle Goldsteina Boban na rozdělení BaH úporně pracoval, z počátku z taktických důvodů v zákulisí, později i otevřeně a veřejně, v souladu s vysoce postavenými chorvatskými politiky (strategická rozhodnutí schvaloval sám prezident Tuđman).271 Během onoho prosincového setkání byl Kljuić nařčen Tuđmanem z odklonu k politice Aliji Izetbegoviće, přičemž mu bylo prezidentem oznámeno, že už od proklamace HDZ z roku 1989 nebylo chorvatským cílem udržení BaH v tehdejší podobě,272 neboť to chorvatské politice nevyhovuje, protože by tak byla neustálé frustrovaná demografickou, ale i územní ztrátou v BaH, což vysvětlil tím, že nebylo náhodou, že do preambule chorvatské ústavy začlenili i Chorvatskou

Tamtéž, s. 76. Tamtéž, s. 78. 269 Mate Boban byl zakladatelem a prvním předsedou Chorvatského společenství Herceg-Bosna, později prezidentem Chorvatské republiky Herceg-Bosna, vrchním velitelem HVO a od prosince 1992 do července 1994 předsedou HDZ BaH. 270 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 720. 271 Tamtéž; Důležitou roli Franja Tuđmana v Chorvatském společenství Herceg-Bosna potvrzuje i výňatek ze zápisu druhého zasedání Chorvatského společenství Herceg-Bosna konaného 23. prosince 1991, rozšířeného o členy předsednictva HDZ BaH a skupštiny BaH, kteří pocházejí z Herceg-Bosny. Tento výňatek byl přečten tajemníkem Chorvatského společenství H-B Ignacem Koštromanem během zmíněného setkání s Franjem Tuđmanem dne 27. prosince 1991. Níže uvedené body poukazují spjatost Franja Tuđmana a Chorvatského společenství H-B, ale i cíle tohoto společenství: „2. Chorvatské společenství Herceg-Bosna ještě jednou potvrzuje vůli celého chorvatského národa Herceg-Bosny vyjádřenou 18. listopadu v [městě – pozn. J. S.] Grude a přinášející historické rozhodnutí o utvoření Chorvatského společenství H-B, které přestavuje právní základ pro začlenění tohoto teritoria do Chorvatska.; 3. Chorvatské společenství H-B dává plnou legitimitu panu dr. Franju Tuđmanovi, jakožto prezidentovi Chorvatska a předsedovi HDZ, aby zastupoval zájmy Chorvatského společenství H-B na mezinárodní úrovni, jakožto i při domlouvání vymezení konečných hranic Chorvatska, a to jak na úrovni politických stran, tak i republik.; […] 11. V případě eventuálního trvání existence BaH by Chorvatské společenství H-B mohlo být s BaH pouze v konfederačním či kantonálním vztahu, a už nikdy nedovolí, aby byl chorvatský národ v otrocké a podřízené pozici ve vztahu k jiným národům. […] (LUCIĆ, P. (ed.) – LOVRENOVIĆ, I. (dosl.): Stenogrami, s. 81–83.)“; Tuđman prostřednictvím Chorvatského společenství Herceg-Bosna utvořil i vlastní vojenskou organizaci na území BaH, kterou vybavil uniformami a chorvatskou symbolikou a dobře vyzbrojil (KOMŠIĆ, Ivo: Preživljena zemlja: tko je, kada i gdje dijelio BiH. Zagreb 2006, s. 84). 272 Proglas građanima i Saboru SR Hrvatske i cijelomu hrvatskom narodu (1989, Proklamace občanům i parlamentu svazové republiky Chorvatsko a celému chorvatskému národu). 267 268

58

bánovinu.273 V tomto ohledu se podle něj rozcházejí představy sarajevské a hercegovské a posávské frakce HDZ.274 Na základě rozhovoru s chorvatskými politiky z BaH uvádí Tuđman několik důvodů, proč je zapotřebí rozdělit Bosnu, mezi něž se řadí například i domněnka, že by USA rády využily Srbsko jako dohled nad Muslimy, aby se tak zabránilo utvoření islámského státu v Evropě.275 Vzhledem k závěrům Kljuiće, že muslimsko-chorvatská většina požádala o uznání suverenity BaH, což Srbi odmítají a vzhledem k tomu, že byla v Bosně „zhruba třetina Srbů a také […] srbsko-černohorské vojsko“, nemá podle Tuđmana suverénní BaH perspektivu.276 V případě, že by byla BaH zachována, tak by podle něj na jejím území chorvatské obyvatelstvo demograficky tratilo.277 Podle Tuđmana je „cílem srbské politiky utvořit Velké Srbsko“, a proto by mělo být v zájmu Chorvatska politické řešení, respektive „politické rozdělení BaH“, které by prý přispělo i míru v Chorvatsku.278 Kantonizace BaH podle něj neřeší vymezení hranic, kterému údajně i po rozhovorech s Miloševićem a Izetbegovićem nic nebrání.279 Co se územních zisků týče, tak tvrdí, že někdo z jeho lidí v Bosně utvořil návrh rozdělení, který zahrnuje oblasti Chorvatských společenství Herceg-Bosny a Posaviny a kromě nich by Chorvatsku pravděpodobně připadly „z geopolitických důvodů i bihačská a cazinská pohraniční oblast, což by znamenalo skoro optimální uspokojení chorvatských národních zájmů nejen nyní, ale i do budoucnosti.“280 Tuđman tvrdí, že nadešel čas „sjednotit Chorvaty v maximálních možných hranicích“, přičemž podle něj není tak důležité, zda by šlo o 30 nebo 28 okresů.281 Na druhou stranu si však myslí, že „žádný národ na světě nemůže nikdy naplnit své maximální požadavky“ a vzhledem k tomu ani Chorvatsko nemůže získat všechny oblasti kde žijí Chorvaté.282 Jako vždy se Tuđman snaží podpořit své názory historickým výkladem, a tak přichází s tvrzením, že: „Bosna a Hercegovina není pro chorvatský národ řešením, což dokazují celé dějiny. Především, [BaH – pozn. J. S.] vznikla expanzí asijské mocnosti […] od 15. do 18. století na škodu chorvatského národa, na škodu LUCIĆ, P. (ed.) – LOVRENOVIĆ, I. (dosl.): Stenogrami, s. 118–119. Tamtéž, s. 119. 275 Tamtéž, s. 84. 276 Tamtéž, s. 85. 277 Tamtéž. 278 Tamtéž, s. 86. 279 Tamtéž. 280 Tamtéž, s. 87. 281 Tamtéž, s. 88.; Općina je jakousi chorvatskou obdobou českého okresu. 282 Tamtéž, s. 117. 273 274

59

chorvatského teritoria. Všechny koloniální útvory v Asii a Africe zanikly. Bosna a Hercegovina mezi světovými válkami neexistovala. Komunisté ji vymysleli, po konci druhé světové války ji vrátili na scénu, a muslimy dokonce prohlásili národem, aby tak vyřešili kontraposice mezi chorvatským a srbským národem. Uspěli v tom? Neuspěli, ba naopak. Vzhledem k tomu nelze BaH považovat za něco, co je Bohem dáno a musí i zůstat, obzvlášť nemůžeme zapomínat, jak škodí. Chorvatsko bylo utvořením BaH v teritoriálním smyslu postaveno do nemožné pozice. My nemůžeme samostatné Chorvatsko v takovéto podobě uspořádat ani ve správním smyslu, natož ve smyslu obranném.“283 Tuđman tedy opakuje již několikrát zmíněné teze, jimiž hají své představy o naplnění chorvatských národních zájmů. Jeho postoje však nevychází jen z historie a současnosti, nýbrž přináší i jisté prognózy budoucnosti bosenskohercegovských Chorvatů a BaH, nedojde-li k jejímu rozdělení. Bojí se, že chorvatské obyvatelstvo bude vzhledem k demografickému růstu Muslimů procentuálně tratit, což dokládá už nynějším procentuálním úbytkem, kdy podle něj počet chorvatského obyvatelstva klesl ze 24 % na 17 % a v Travniku dokonce z 56 % na 37 %, čímž v něm Chorvaté ztratili většinu.284 Tuđman své kolegy ujišťuje, že v případě setrvání existence BaH by demografický úbytek nabyl „ještě strašnější rozměry“, neboť „Muslimové počítají s demografickou expanzí a vzhledem k natalitě mají v plánu dovést i 500 000 Muslimů z Turecka atd. Vzhledem k tomu, existence Bosny a Hercegoviny jakožto samostatného a suverénního státu v každém případě škodí chorvatskému národu, znemožňuje mu utvoření chorvatského státu v normálních hranicích a stejně tak utváří předpoklady i pro zánik části chorvatské národa, která je dnes v BaH.“285 Tuđmanovy výroky na adresu Muslimů jsou většinou negativně laděné, o Srbech se však vyjadřuje poněkud střídmě a smířlivě. Na poznámku jednoho z kolegů, že se rozdělením BaH Srbové dostanou za řeku Drinu, „kde nikde nebyli“, reaguje Tuđman pragmatickým tvrzením,286 že tam Srbové jsou, že je jich tam „1 500 000, v Chorvatsku jich je 570 000, ale zůstane jich asi o polovinu méně.“287 Vzhledem k tomu tvrdí, že Chorvaté nemohou žádat hranici na Drině,288 neboť co by Chorvatsko dělalo „se 2 000 000 Srbů […] a se stejným množstvím Muslimů – jaký by to byl chorvatský stát? Tamtéž, s. 114. Tamtéž, s. 115; Tuđman neuvádí, ve kterém období došlo ke zmíněnému procentuálnímu úbytku chorvatského obyvatelstva. 285 Tamtéž. 286 Tamtéž. 287 Tamtéž. 288 Tak jako tomu bylo v dobách NDH. 283 284

60

Jaká perspektiva?“289 Ideální podmínky pro existenci chorvatského státu spatřuje v rámci „hranic Chorvatské bánoviny, a obzvláště [v rámci – pozn. J. S.] vylepšených hranic.“290 Řešení problému etnicky smíšených oblastí naznačil Tuđman dne 8. ledna 1992, kdy se setkal s členy prezídia BaH, bosenským Srbem Nikolou Koljevićem a bosenským Chorvatem Franjem Borasem.291 Podle Tuđmana „je zapotřebí být nápomocný ve věci teritoriálního vymezení hranic […], protože historie ukazuje, že někdy nebylo potřebné jen porozumění, ale i výměny obyvatelstva atd.“292 Na slova Nikoly Koljeviće hovořícího o utvoření agentury „pro civilizovanou výměnu majetku a obyvatelstva“ Tuđman navazuje tvrzením, že kdekoliv, kde vyvstaly takovéto národnostní problémy jako na území Jugoslávie, tak ať už po první či druhé světové válce, „se řešily výměnou.“293 O měsíc později se Tuđman k tomuto setkání vyjádřil pro čtenáře římského deníku Il Messaggero.294 Na dotaz, zda neexistuje nějaká tajná dohoda se Srbskem, podle níž by se Chorvatsku kompenzovaly územní ztráty připojením bosenskohercegovského území,295 odpověděl, že „neexistuje žádná tajná dohoda, žádná ‚kompenzace‘. Setkal jsem se vůdcem bosenských Srbů Koljevićem s cílem najít mírové řešení množství problémů té republiky. I ve své poslední knize jsem napsal, že se na tomto nešťastném prostoru musí dojít k dohodě, abychom se vyhnuli nenávisti a válce.“296 Zatímco při debatě s Koljevićem hovořil Tuđman o rozhraničení BaH a výměně obyvatelstva, pro média se vyjádřil v poněkud jiném duchu. To však u něj není nic neobvyklého. Ve dnech 29. února až 1. března probíhalo referendum, které i díky bojkotu bosenských Srbů rozhodlo o nezávislosti BaH.297 Ihned poté byly srbskou stranou zahájeny vojenské akce s cílem zabrat co největší území, „přičemž srbské paravojenské Tamtéž, s. 116. Tamtéž, s. 119. 291 Tamtéž, s. 129; Franjo Boras byl jedním z představitelů hercegovského proudu HDZ. Nikola Koljević byl srbským reprezentantem v předsednictvu svazové republiky BaH, poté byl viceprezidentem Republiky srbské. 292 Tamtéž, s. 142. 293 Tamtéž; Dne 17. září 1992 Tuđman svou představu o výměně obyvatelstva rozšířil, když prohlásil, že „naše politika musí být taková, abychom si se Srbskem utvořili takové vztahy […], že v jejich i v našem zájmu bude, aby došlo k jistému plánem určenému přestěhování obyvatelstva, aby se jednou utvořily normální vztahy, pakliže ne přátelské, tak alespoň snesitelné pro sousedský život se Srby (Tamtéž, s. 242.).“ 294 ALFERI, Guido: Granice se neće mijenjati. Il Messaggero (Řím), 16. 2. 1992. In: Hrvatska riječ, s. 201. 295 Územními ztrátami jsou myšleny oblasti pod kontrolou krajinských Srbů. 296 Tamtéž. 297 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 722. 289 290

61

oddíly užívaly otevřené pomoci JNA.“298 Již za pár týdnů došlo k prvním masakrům civilního obyvatelstva a na začátku dubna bylo zahájeno tříleté obléhání Sarajeva. Zda se Tuđman s Miloševićem dohodli na rozdělení BaH není známo. Nicméně dne 6. května 1992 došlo ve Štýrském Hradci k setkání prezidenta Republiky srbské Radovana Karadžiće a předsedy Chorvatského společenství Herceg-Bosna, Tuđmanova častého hosta a respektovaného kolegy, Mate Bobana. Boban s Karadžićem uzavřel dohodu o vymezení hranice mezi chorvatskou a srbskou komponentou,299 což mělo vést k ukončení vzájemných ozbrojených střetů.300 O tom, že byl tento dokument vnímán jako pokus o rozdělení BaH, svědčí i proklamace HOS ze dne 9. května.301 Z této proklamace je evidentní názorová nesourodost mezi HOS, které spolupracovaly s bosenskohercegovskou teritoriální obranou, a HVO, které reprezentovalo Chorvatské společenství Herceg-Bosna, v jehož čele stejně jako v čele HVO a HDZ BaH stál Mate Boban, jenž „svou politiku souzněl s prezidentem Tuđmanem, a ještě více s ministrem obrany Gojkem Šušakem.“302 Ačkoliv ještě v prosinci a lednu Tuđman hovořil o potřebě politického řešení, a tedy rozdělení BaH na základě výsledků jednání, nikoliv války, jeho názor se vzhledem k situaci v BaH změnil. Jelikož válka na území BaH neustávala, byl Franjo Tuđman donucen přehodnotit své plány, o čemž svědčí jeho vyjádření ze 17. září 1992, kdy se setkal s chorvatským státně-politickým vedením, představiteli HDZ a chorvatskými představili z BaH. Otevřeně řekl, že „bude-li válka pokračovat […] a pokud se řešení bude ubírat tím směrem, že mezinárodní společenství v čele s Amerikou dávají od věci ruce pryč, a tedy nechávají [strany konfliktu; pozn. J. S.], ať se zabíjejí, ať se melou, dokud mohou, což by svým způsobem znamenalo, že přistupují na […] pokračování rozpadu BaH, pak se musíme stejně tak orientovat i my, abychom vojensky zajistili své zájmy, pakliže by to pokračovalo.“303 Toto Tuđmanovo proroctví se do jisté míry naplnilo a chorvatské jednotky začaly „zajišťovat chorvatské zájmy“ vojensky.

298

Tamtéž. Radovan Karadžić byl prvním prezidentem Republiky srbské. Tuto funkci vykonával v letech 1992– 1996. Ještě roku 1995 byl na něj Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu vydán zatykač, zadržen však byl až roku 2008. Dne 24. března 2016 byl odsouzen ke 40 letům vězení. 300 Viz příloha č. 6 (Sporazum Boban-Karadžić – priopćenje za javnost, 6. května 1992; převzato z: http://www.slobodanpraljak.com/MATERIJALI/RATNI%20DOKUMENTI/PLANOVI_SPORAZUMi_I ZJAVE_O_USTAVNOM-USTROJSTVU_BiH_1991_1995/49.pdf 17. 10. 2015). 301 Viz příloha č. 7 Proglas HOS, 9. května 1992. 302 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 733. 303 LUCIĆ, P. (ed.) – LOVRENOVIĆ, I. (dosl.): Stenogrami, s. 243–244. 299

62

7. ZÁVĚR Ačkoliv je Franjo Tuđman známý především jako politik, první prezident samostatného Chorvatska, nelze opomenout, že byl v prvé řadě historikem a vřelý vztah k historii se projevoval i v jeho politické činnosti, kdy se snažil plnit „historické mise“ a naplňovat „staleté sny chorvatského národa“. Častým předmětem Tuđmanova zájmu, ať už v době, kdy se věnoval historii, či v době politického působení, byla právě Chorvatská bánovina utvořená dohodou Cvetkoviće a Mačka, k němuž bývá Tuđman přirovnáván, přičemž je třeba říci, že ono přirovnání není nemístné, neboť Maček i Tuđman kladli stejný důraz na řešení tzv. chorvatské otázky, které spatřovali v připojení „chorvatských“ oblastí BaH k Chorvatsku a zisku co největšího stupně autonomie v rámci vícenárodního státu, či utvoření samostatného Chorvatska, které by tedy zahrnovalo i menší či větší část bosenskohercegovského území. Podstatné je i to, že měli podobný názor na muslimské obyvatelstvo BaH, které považovali za původem chorvatské či většinově prochorvatsky laděné. Přesto však ani jeden z nich při řešení bosenské otázky nerespektoval skutečné zájmy muslimského obyvatelstva BaH. Ty byly na úkor Záhřebu a Bělehradu naopak upozaďovány. Není tedy náhodou, že politiku Mačka, Cvetkoviće a také knížete Pavla Karađorđeviće, která vedla k utvoření Chorvatské bánoviny, Tuđman hodnotil kladně, a označoval ji za politiku chorvatsko-srbského porozumění. Podobnou politiku, avšak svérázným způsobem, Tuđmanově vlastním, prosazoval i za poněkud jiných okolností roku 1991. Důležité je zmínit i to, že odsuzoval vůdce ustašovského hnutí Ante Paveliće a jeho pokus o radikální řešení chorvatské otázky. Proto je absolutně nemístné příležitostně se objevující označení Tuđmana jakožto pokračovatele odkazu NDH. Ačkoliv svými četnými výroky, ale i politickým působením v 90. letech ustašovský stát, jakožto první nezávislý chorvatský stát, částečně rehabilitoval, nelze opomenout skutečnost, že zločiny napáchané během existence tohoto státu nejednou razantně odsoudil, a dokonce proti němu aktivně bojoval v řadách partyzánského odboje. Kromě toho, že ať už ve svých historiografických pracích či během působení ve prezidentském funkci, zastával názor, že je zapotřebí se dohodnout se Srby na sporných otázkách, nikdy neusiloval o vymezení chorvatsko-srbských hranic na řece Drině, jako tomu bylo právě za dob NDH. Po této stránce byl tedy podobný pragmatik a realista jako Vladko Maček. 63

V očích Tuđmana byla BaH koloniálním výtvorem vzniklým v období 15.–18. století na převážně chorvatském území, a i proto pro něj měla mimořádný význam. Tvrdil, že historicky byla BaH nejvíce spjata právě s Chorvatskem, s nímž činí nedělitelný zeměpisný, hospodářský a dopravní celek. Proto považoval za nesmírnou historickou křivdu to, že nebyla po druhé světové válce připojena k Chorvatsku, ale stala se samostatnou jednotkou federace. BaH totiž podle něj tvoří střední část Chorvatska, která spojuje jeho jižní a severní část a tím pádem je zeměpisná poloha Chorvatska z hospodářského, dopravního, ale i obranného hlediska zcela nepřirozená a oddělení Chorvatska od BaH je tedy velmi nepříznivé pro národní a politický život, brzdí rozvoj a v užším správním smyslu je nevhodné a nepraktické. Roku 1977 napsal Tuđman tzv. Koncept programových principů Chorvatského národního a socialistického hnutí, v němž je patrný velký posun v jeho postoji k BaH. Zatímco ve svých dřívějších historiografických pracích psal o jakési sounáležitosti Chorvatska a BaH, v konceptu se jeho konstatace proměnily v jistou formu apelu do budoucnosti, na což mohly mít vliv ústavní změny, potlačení chorvatského reformního proudu na počátku 70. let, ale i Tuđmanův status renegáta. Tuđman se kriticky vyjádřil k národnostní otázce v Jugoslávii, přičemž kladl důraz na bosenskou otázku, která je podle něj chorvatsko-srbskou záležitostí a je zapotřebí ji demokraticky a racionálně řešit. Nároky na BaH obhajoval historickým a přirozeným právem, přičemž tvrdil, že tato práva nebyla v socialistické Jugoslávii důsledně respektována, což bylo příčinou chorvatských územních ztrát. Na počátku 90. let, kdy už byl osud SFRJ zpečetěn, Tuđman od svých představ a požadavků neupustil, ba naopak je oživoval a pokoušel se je realizovat. Ačkoliv jsem Tuđmanovu setkání s Miloševićem v Karađorđevu věnoval značnou pozornost, domnívám se, že je mu přikládán přehnaně velký význam. Ať už se během tohoto setkání prezidenti Chorvatska a Srbska dohodli na rozdělení BaH či ne, podstatné je, jaké kroky následně podnikali. Ty přitom nepřímo vypovídají o tom, že jednali ve shodě, čehož je nejzářnějším příklad bosenská Posavina. Tuđmanův vztah k Chorvatské bánovině, respektive k BaH, se v důsledku významných změn souvisejících s rozpadem Jugoslávie výrazně změnil a plně se tak projevil jeden z charakteristických rysů jeho bosenskohercegovské politiky – z mého pohledu oportunismus, z pohledu jeho přívrženců snad pragmatismus. Aby dosáhl svých cílů, byl ochotný se dohodnout prakticky s každým, přičemž se nebál využít nabízejících se možností, ať už byly jakékoli. Svou politiku do značné 64

míry podřídil uskutečnění svého velkého snu, a tedy spojení chorvatských oblastí BaH s Chorvatskem, což evokuje znovuobnovení hranic Chorvatské bánoviny, která Tuđmanovi posloužila jako jakýsi historický vzor. Znovuobnovení hranic bánoviny však nenasvědčuje fakt, že Tuđmanovo velení přenechlo Srbům výše zmíněnou bosenskou Posavinu, která by v případě vymezení stejných hranic, jaké měla Chorvatská bánovina, měla být součástí Chorvatska. Tuđman tedy na znovuobnovení hranic Chorvatské bánoviny rozhodně nelpěl, o čemž svědčí jeho tvrzení, že ideální podmínky pro existenci chorvatského státu jsou v rámci hranic Chorvatské bánoviny, a obzvláště v rámci „vylepšených“ hranic. Vzhledem k tomu, že byl realistou a věděl, že maximalistické nároky a tedy posunutí chorvatských hranic na řeku Drinu jsou nereálné, snažil se získat maximální možné území osídlené v lepším případě chorvatskou majoritou. I proto kalkuloval s výměnou obyvatelstva mezi „chorvatskými“ a „srbskými“ oblastmi, kterou chtěl dosáhnout utvoření etnicky kompaktního chorvatského prostoru, který by byl garancí zachování takovéhoto stavu i v budoucnosti. Z tohoto důvodu se domnívám, že nemůže být řeč o pokusu vytvořit Velké Chorvatsko, neboť velkochorvatská ideologie počítá s mnohem větším územním rozsahem a Chorvatská bánovina tak může být považována jen za částečné naplnění ideje o Velkém Chorvatsku. Ačkoliv na počátku 90. let spatřoval Tuđman řešení nastalé situace v dohodě se Srby a snažil se vyhnout konfliktu, což bylo zcela jistě dáno komplikovaným mezinárodním postavením nového státu, ale i jeho nepřipraveností na válku, v září roku 1992 již připustil možnost vojenského zajištění chorvatských zájmů. Už v říjnu vypukl konflikt i mezi dosavadními spojenci Chorvaty a Bosňáky, přičemž se bosenským a hercegovským Chorvatům ze strany Záhřebu dostávalo materiální, ale i vojenské podpory. Tímto válečným angažmá ztratilo Tuđmanovo Chorvatsko status oběti a naopak získalo status agresora. Závěrem nelze opomenout skutečnost, že Tuđmanovi nelze odepřít podíl viny na útrapách a zločinech spáchaných na bosňáckém, srbském, ale i chorvatském obyvatelstvu BaH během války, jež na tváři této země zanechala bolestivé jizvy, které se dodnes nezhojily a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v nejbližších letech změnit, což dokládají například nedávné události z měst Travnik a Mostar, které se snaží politici HDZ a SDA administrativně rozdělit na chorvatskou a bosňáckou část.

65

8. RESUMÉ – SAŽETAK

Ovaj se diplomski rad bavi odnosom Franje Tuđmana prema Banovini Hrvatskoj, odnosno BiH. Iako se može činiti da je povezanost Tuđmana i Banovine Hrvatske minimalna, istina je upravo suprotna. Naime, Banovina Hrvatska, odnosno hrvatsko pitanje je bilo predmet posebnog Tuđmanova interesa u njegovim historiografskim radovima, ali i tijekom njegove političke karijere, kada je potpuno izložio svoje bosansko-hercegovačke aspiracije. Cilj je ovoga diplomskog rada bio otkriti tajanstven odnos povjesničara i političara Tuđmana prema Banovini Hrvatskoj, odnosno BiH i njezinom stanovništvu, posebno onom muslimanskom. Zato što smatram da je ovu veoma kompleksnu problematiku nemoguće shvatiti bez osnovnog znanja o životu prvog predsjednika samostalne Hrvatske i osnovnog znanja o hrvatskom pitanju u Kraljevini Jugoslaviji, prva dva poglavlja rada sam posvetio hrvatskom pitanju čije je rješenje bilo osnivanje Banovine Hrvatske 1939. godine i Tuđmanovoj biografiji. Istaknuo sam one činjenice koje smatram vrlo važnima za sadržaj mog diplomskog rada, tako da nisam mogao izostaviti na primjer stav Vladka Mačeka prema bosanskim muslimanima, stav prema „hrvatskim“ bosanskohercegovačkim područjima ili odnos prema jugoslavenskoj vlasti, zato što se baš ovdje vide neke poveznice s Tuđmanovim mišljenjem i njegovom ideologijom, odnosno politikom provođenom devedesetih godina 20. stoljeća. Dalje sam nastavio analizom Tuđmanova shvaćanja i ocjenom Banovine Hrvatske zato što je baš historiografija bila čvrsta podloga Tuđmanovih kasnijih stavova i političkog djelovanja. Uz to nisam mogao zaboraviti spomenuti Tuđmanov sukob s Ljubom Bobanom koji ga je optuživao za plagiranje koje je trebao počiniti tijekom pisanja svog doktorskog rada, čija je tema bila „Uzroci krize monarhističke Jugoslavije od ujedinjenja 1918. do sloma 1941.“. Banovinu Hrvatsku kao rješenje hrvatskog pitanja smatrao je veoma pozitivnom. S druge strane osuđivao je Pavelićevo radikalno rješenje, odnosno Endehaziju, čija je istočna granica bila rijeka Drina – NDH je dakle obuhvaćala cijelu BiH uključujući i oblasti gdje je većina stanovništva bila nehrvatska. Zato što su Tuđmanovi stavovi prema muslimanskom stanovništvu bili slični onim Mačekovim, valja reći da je djelomično poštovao barem srpsko stanovništvo BiH što je bilo uočljivo prije svega u devedesetim godinama.

66

U posljednjem poglavlju svog diplomskog rada pokazao sam kako su se Tuđmanovi stavovi promijenili kada je ušao u politiku. Već u sedamdesetim godinama njegove su se povjesničarske konstatacije pretvorile u zahtjev za rješenje hrvatskog pitanja u SFRJ. Objašnjenje ovog zahtjeva i argumentacija te potrebe bila je vrlo slična onome što je pisao u svojim ranijim historiografskim radovima. Kada je postalo jasno da je sudbina Jugoslavije zapečaćena, Tuđman i njegova stranka HDZ su otvoreno objavili zahtjeve za otvorenje hrvatskog pitanja, odnosno za rješenje sudbine BiH. Čak se i u preambuli Ustava RH pojavila Banovina Hrvatska kao obnova hrvatske državne samobitnosti u Kraljevini Jugoslaviji. U ožujku 1991. u Karađorđevu su se sastali Franjo Tuđman i tadašnji srpski predsjednik Slobodan Milošević. Brojni povjesničari, novinari, čak i Tuđmanovi suradnici tvrde da su tijekom navedenog privatnog sastanka predsjednici sklopili dogovor o podjeli BiH. Zbog toga sam ovoj problematici posvetio posebnu pažnju i trudio sam se pronaći odgovor na pitanje što se tijekom tog sastanka dogodilo. S obzirom na to da sam uzeo u obzir veliku količinu raznolikih pogleda, došao sam do zaključka da se ne može nedvojbeno reći jesu li se predsjednik Hrvatske i predsjednik Srbije dogovorili o podjeli BiH ili nisu. Međutim, BiH je sigurno bila tema njihovog sastanka. Iako na osnovi znanja o sastanku u Karađorđevu nije moguće reći je li postojao dogovor o podjeli BiH, važno je ono što se dogodilo kasnije. Kao jasan dokaz da je Tuđman planirao podijeliti BiH služe Stenogrami o podjeli Bosne i Hercegovine iz kojih je očito kakvi su bili Tudmanovi planovi i kako ih je namjeravao ostvariti. Očito je da je htio podijeliti BiH i dobiti granice slične Hrvatskoj Banovini ili poboljšane granice. Kako bi postigao svoj cilj, bio je spreman dogovoriti se čak i s Alijom Izetbegovićem. Iako je na početku devedesetih godina preferirao miran put podjele, nije bio protiv ostvarivanja svojih ciljeva vojskom što je bilo uočljivo kasnije. Konačnim rješenjem pitanja BiH smatrao je etnički inženjering, dakle razmjene stanovništva i uspostavu prostora kompaktnog hrvatskog stanovništva. Nesporno je da je Tuđman bio jedan od glavnih krivaca krvavog rata na području BiH, čiji se ožiljci vide i danas.

67

9. BIBLIOGRAFIE PRAMENY 

BILANDŽIĆ, Dušan: Propast Jugoslavije i stvaranje moderne Hrvatske. Zagreb 2001.



Izborni proglas stanovništvu Hrvatske i cijelomu hrvatskom narodu, 21. 3. 1990.



KOMŠIĆ, Ivo: Preživljena zemlja: tko je, kada i gdje dijelio BiH. Zagreb 2006.



Odluka o osnivanju Vrhovnog državnog vijeća Republike Hrvatske, 5. 5. 1991. Dostupné na: http://narodne-novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1991_04_19_587.html 15. 10. 2015.



Proglas građanima i Saboru SR Hrvatske i cijelomu hrvatskom narodu, 29. 11. 1989.



Proglas HOS, 9. 5. 1992.



Sporazum Boban-Karadžić – priopćenje za javnost, 6. 5. 1992; Dostupné na: http://www.slobodanpraljak.com/MATERIJALI/RATNI%20DOKUMENTI/PL ANOVI_SPORAZUMi_IZJAVE_O_USTAVNOMUSTROJSTVU_BiH_1991_1995/49.pdf 17. 10. 2015.



TUĐMAN, Ankica: Moj život s Francekom. Zagreb 2006.



TUĐMAN, Ankica (ed.): Franjo Tuđman – osobni dnevnik. Zagreb 2013.



TUĐMAN,

Franjo:

Hrvatska riječ u svijetu. Razgovori

predstavnicima. Zagreb 1999.

68

sa

stranim



TUĐMAN, Franjo: Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji 1918.–1941.: knjiga prva 1918.–1928.. Zagreb 1993.



TUĐMAN, Franjo: Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji 1918.–1941.: knjiga druga 1929.–1941.. Zagreb 1993.



TUĐMAN, Franjo: Dějinný úděl národů. Praha 1997.



TUĐMAN, Franjo: Rat protiv rata. Zagreb 1957.



TUĐMAN, Franjo: Stvaranje socijalističke Jugoslavije. Zagreb 1960.



TUĐMAN, Franjo: Usudbene povjestice. Zagreb 1995.



TUĐMAN, Franjo: Velike ideje i mali narodi. Zagreb 1969.



Tuđman i Milošević – Dogovoreni rat? (ČOLOVIĆ, Filip; RTS 2011)



TUĐMAN, Miroslav (ed.): Bosna i Hercegovina u raljama zapadne demokracije: Korespondencija predsjednika Republike Hrvatske dr. Franje Tuđmana i dokumenti o Bosni i Hercegovini 1990.–1995.. Zagreb 2013.



TUĐMAN, Miroslav: Istina o Bosni i Hercegovini – dokumenti 1991.–1995.. Zagreb 2005.



TUĐMAN, Miroslav: Vrijeme krivokletnika. Zagreb 2006.



Uredba

o

Banovini

Hrvatskoj,

26.

8.

1939;

Dostupné

na:

https://www.pravo.unizg.hr/_download/repository/Uredba_o_Banovini_Hrvatsk oj.docx 1. 12. 2015 LITERATURA 

AVRAMOV, Smilja: Postherojski rat Zapada protiv Jugoslavije. Beograd 1997. 69



BANAC, Ivo: Nacionalno pitanje u Jugoslaviji: porijeklo, povijest, politika. Zagreb 1995.



BANAC, Ivo: Neovisna Hrvatska: Povijest, problematika i politika. DELKELET EUROPA – SOUTH-EAST EUROPE International Relations Quarterly, no. 5, 2011.



BOBAN, Ljubo: Sporazum Cvetković-Maček. Beograd 1965.



GOLDSTEIN, Ivo: Dvadeset godina samostalne Hrvatske. Zagreb 2010.



GOLDSTEIN, Ivo: Hrvatska 1918–2008.. Zagreb 2008.



GOLDSTEIN, Ivo: Hrvatska povijest. Zagreb 2003.



HLADKÝ, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2005.



HUDELIST, Darko: Tuđman : biografija. Zagreb 2004.



IVANIŠEVIĆ, Alojz: Kao guske u maglu? Položaj Hrvatske u prvoj jugoslavenskoj državi. Između mita i stvarnosti. Radovi Zavoda za hrvatsku povijest Filozofskog fakulteta Sveučilišta u Zagrebu, knjiga 42, 2010.



KOLAR-DIMITRIJEVIĆ, Mira: Franjo Tuđman i organizacija rada u Institutu za historiju radničkog pokreta Hrvatske od 1961. do 1967.. In: Dr. Franjo Tuđman u okviru hrvatske historiografije. Zbornik radova sa znanstvenog skupa održanoga u Hrvatskom institutu za povijest u Zagrebu 10. i 11. prosinca 2009.. Zagreb 2011.



LOVRENOVIĆ, Ivan – JERGOVIĆ, Miljenko: Bosna i Hercegovina: budućnost nezavršenog rata. Zagreb 2010.

70



LUCIĆ, Predrag (ed.) – LOVRENOVIĆ, Ivan (doslov): Stenogrami o podjeli Bosne. Split 2005.



LUČIĆ, Ivo: Karađorđevo: politički mit ili dogovor?. Časopis za suvremenu povijest, vol. 35, no. 1. Zagreb 2003.



LUČIĆ, Ivo: Uzroci rata: Bosna i Hercegovina od 1980. do 1992. godine. Zagreb 2013.



MATICKA, Marijan: Prof. dr. Ljubo Boban (1933–1994). Radovi Zavoda za hrvatsku povijest 27, 1997.



MATKOVIĆ, Hrvoje: Povijest Nezavisne države Hrvatske. Zagreb 2002.



MIJATOVIĆ, Anđelko: Riječ urednika. In: TUĐMAN, Franjo: Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji: 1918.–1941.. Zagreb 1993.



MINIĆ, Miloš: Dogovori u Karađorđevu o podeli Bosne i Hercegovine. Sarajevo 1998.



RAMET, Sabrina P.: Balkanski Babilon. Raspad Jugoslavije od Titove smrti do Miloševićeva pada. Zagreb 2005.



RAMET, Sabrina P.: The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. Washington 2009.



REGAN, Krešimir: Ocjena sporazuma Cvetković-Maček i državnog udara 27. Ožujka 1941.. In: Dr. Franjo Tuđman u okviru hrvatske historiografije. Zbornik radova sa znanstvenog skupa održanoga u Hrvatskom institutu za povijest u Zagrebu 10. i 11. prosinca 2009.. Zagreb 2011.



SADKOVICH, James J.: Franjo Tuđman i problem stvaranja hrvatske države. Časopis za suvremenu povijest, vol. 40, no. 1. Zagreb 2008. 71



SADKOVICH, James J.: Tuđman: prva politička biografija. Zagreb 2010.



STANČIĆ, Nikša: Dr. Franjo Tuđman između politike i povijesti: povijesna predodžba o hrvatstvu i jugoslavenstvu, slavenstvu i internacionalizmu.. In: Dr. Franjo Tuđman u okviru hrvatske historiografije. Zbornik radova sa znanstvenog skupa održanoga u Hrvatskom institutu za povijest u Zagrebu 10. i 11. prosinca 2009.. Zagreb 2011.



STEHLÍK, Petr: Bosna v chorvatských národně-integračních ideologiích 19. století. Dizertační práce 2012. Vedoucí práce: doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc. Historický ústav FF MU Brno.



TERZIĆ, Velimir: Jugoslavija u aprilskom ratu 1941.. Titograd 1963



TERZIĆ, Velimir: Slom Kraljevine Jugoslavije 1941. Beograd 1982.



TÝFA, Petr: Posouzení míry autoritativnosti politického režimu Chorvatska za vlády prezidenta Franjo Tudjmana. Magisterská diplomová práce 2008. Vedoucí práce: PhDr. Věra Stojarová, PhD. Katedra politologie FSS MU Brno.

INTERNETOVÉ ZDROJE 

DORIĆ, Petar: Ivo Goldstein: Thompson je obični propagator ustaštva. Slobodna

Dalmacija,

9.

7.

2008,

http://www.slobodnadalmacija.hr/Split/tabid/72/articleType/ArticleView/articleI d/17947/Default.aspx 6. 3. 2015. 

MIJATOVIĆ, Anđelko: Neki politički programi dr. Franje Tuđmana. http://www.tudjman.hr/clanci-blog/2014/5/13/mijatovic-neki-politicki-programidr-franje-tudmana 15. 10. 2015.

72



PAVIĆ, Ante: Manolić: U Karađorđevu je dogovorena podjela BiH. Nacional, 6.

července

2007,

http://arhiva.nacional.hr/clanak/26264/manolic-u-

karadordevu-je-dogovorena-podjela-bih 9. 9. 2015. 

http://www.e-posavina.com/index.php/o-padu-posavine/45-general-stipetic-opadu-posavine 15. 3. 2016



http://www.haguejusticeportal.net/index.php?id=6066 17. 10. 2015.



http://www.hdz.hr/dr-franjo-tudman 5. 3. 2015.



http://www.nezavisne.com/index/kolumne/Historijski-sporazum/30644

15. 3.

2016 

http://www.titomanija.com.ba/index.php?option=com_content&task=view&id= 393&Itemid=40 1. 11. 2015.



http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015.



http://web.arhiv.rs/Develop/Glasonose.nsf/9389955e3e8e2c53c1257298004a4c6 7/174598826783a8aac125736e00524b96?OpenDocument 8. 10. 2015.

DALŠÍ LITERATURA 

FALAMIĆ, Slavica: Uspostava Banovine Hrvatske u zagrebačkom i beogradskom tisku. Zagreb 2006.



KRALJEVIĆ, Marija: Tisak o uspostavi Banovine Hrvatske (26. 08.–30. 09. 1939.). Zagreb 2005.



LISIČAK, Adrijan: Vladko Maček i hrvatsko pitanje od 1928. do 1941. godine. Zagreb 2004.



POGAČIĆ, Kristina: Okolnosti nastanka Banovine Hrvatske. Zagreb 1999. 73



REGAN, Krešimir: Srpska politika u Banovini Hrvatskoj. Zagreb 2006

74

10. PŘÍLOHY č. 1 Mapa Chorvatské bánoviny (zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/70/Banovina_Hrvatska_kotari.jpg)

č. 2 Uredba o Banovini Hrvatskoj, 26. srpna 1939, (zdroj: https://www.pravo.unizg.hr/_download/repository/Uredba_o_Banovini_Hrvatskoj.doc) U ime Njegovog Veličanstva Petra II., po milosti božjoj i volji narodnoj kralja Jugoslavije kraljevski namesnici na predlog Ministarskog saveta i na osnovu članka 116. Ustava, a da bi se obezbedilo učešće Hrvata u životu države i time očuvali javni interesi, propisuju ovu

UREDBU O BANOVINI HRVATSKOJ I.

Obrazovanje Banovine Hrvatske

Čl. 1. Savska i Primorska banovina, kao i srezovi Dubrovnik, Šid, Ilok, Brčko, Gradačac, Derventa, Travnik i Fojnica, spajaju se u jednu banovinu pod imenom Banovina Hrvatska. Sedište Banovine je u Zagrebu. II. Prenošenje nadležnosti na Banovinu Hrvatsku Čl. 2. (1) U nadležnost Banovine Hrvatske prenose se poslovi: poljoprivrede, trgovine, industrije, šuma, rudnika, građevina, socijalne politike i narodnog zdravlja, fizičkog vaspitanja, pravde, prosvete i unutrašnje uprave. Banovina Hrvatska ostaje nadležna za sve poslove koji po sada važećim propisima spadaju u nadležnost banovina. (2) Svi ostali poslovi spadaju u nadležnost organa državnih vlasti na celoj državnoj teritoriji. (3) Isto tako ostaju u nadležnosti državnih vlasti i poslovi koji su od osobitog značaja po opšte interese države, kao što su: 1. Staranje o državnoj bezbednosti, suzbijanje antidržavne i razorne propagande, vršenje policijske obaveštajne službe i osiguranja javnog reda i mira; 2. Državljanstvo; za davanje državljanstva nadležna je Banovina, osim davanja državljanstva izuzetnim putem i oduzimanja državljanstva; 3. Rudarsko zakonodavstvo i državna rudarska preduzeća. Pri davanju rudarskih koncesija koje interesuju narodnu odbranu, postupat će Banovina sporazumno sa vojnom upravom. Ako ne bi došlo do sporazuma odlučuje Ministarski savet; 4. Izgradnja i održavanje državnih saobraćajnih sretstava i ostalih državnih objekata; 5. Poslovi vera; 6. Međunarodni pravni saobraćaj, s tim da se pravna pomoć u vanparničnim stvarima vrši direktno preko sudova; 7. Spoljna trgovina kao i trgovina između banovine i ostalih delova Države (jedinstvo carinskog i trgovinskog područja); 8. Zakonodavstvo o merama i tegovima, o zaštiti industrijske svojine, o poslovima privatnog osiguranja i osiguravajućim društvima;

76

9. Menično pravo, čekovno pravo, trgovačko pravo, stečajno pravo, obligaciono pravo, pomorsko pravo, autorsko pravo; 10. Propisivanje kazni za povredu propisa o predmetima iz nadležnosti Države; 11. Postavljanje putem zakona osnovnih načela prosvetne politike kao i osnovnih načela o lokalnim samoupravama; 12. Opšta načela radničkog prava i osiguranja, kao i opšta načela vodnog prava; (4) U cilju osiguranja narodne odbrane obezbedit će se vojnoj upravi potreban uticaj u oblasti proizvodnje i saobraćaja; (5) Ministarski savet može prenositi i druge poslove sa državnih vlasti i ustanova u nadležnost Banovine Hrvatske. Čl. 3. (1) U Banovini Hrvatskoj, da bi mogla uspešno svršavati poslove svoje nadležnosti, ima se obezbedit potrebna finansijska samostalnost. Ona se sastoji u samostalnom prikupljanju određenih prihoda i izvršenju rashoda predviđenih budžetom banovine. (2) Koji će izvori, oblici i vrste prihoda pripasti u nadležnost Banovine Hrvatske odrediće se posebnom Uredbom. (3) Isto tako posebnim uredbama rešiće se i pitanje pripadnosti i podele državnih fodova, imovine i dugova. (4) Sa prenosom poslova iz nadležnosti Države u nandležnost banovine preneće se u nadležnost banovine i odgovarajući krediti predviđeni u državnom budžetu za 1939/40 godinu. (5) Za izvršenje ovako prenetih kredita pripada Banu potpuno naredbodavno pravo. (6) Ukoliko predviđeni krediti u državnom budžetu za 1939/40 godinu za Banovinu Hrvatsku ne budu dovoljni, odobravaće se naknadni krediti. III.

Organizacija vlasti u Banovini Hrvatskoj

Čl. 4. (1) Zakonodavnu vlast u stvarima iz nadležnosti Banovine Hrvatske vrše Kralj i sabor zajednički. (2) Upravnu vlast u stvarima iz nadležnosti Banovine Hrvatske vrši Kralj preko bana. (3) Sudsku vlast u Banovini Hrvatskoj vrše sudovi. Njihove presude i rešenja izriču se i izvršuju u ime Kralja na osnovu zakona. Čl. 5. Svaki pismeni čin Kraljevske vlasti u stvarima iz nadležnosti banovine Hrvatske premapotpisuje Ban i snosi odgovornost za isti. Čl. 6. (1) Sabor sastavljaju zastupnici, koje narod slobodno bira opštim, jednakim, neposrednim i tajnim glasanjem sa pretstavništvom manjina. (2) Prvi izborni red, ustrojstvo i poslovnik Sabora propisaće se Kraljevom Uredbom. Izborni red i ustrojstvo Sabora mogu se menjati banovinskim zakonom, a poslovnik rezolucijom Sabora. 77

(3) Narodni zastupnici uživaju imunitetsko pravo. Čl. 7. (1) Sabor se saziva Kraljevim Ukazom i zaseda u Zagrebu. (2) Kralj ima pravo da raspusti Sabor, ali Ukaz o raspuštanju mora sadržavati naredbu za nove izbore i novi saziv sabora. Ukaz o raspuštanju Sabora premapotpisuje Ban. Čl. 8. (1) Kralj imenuje i razrešava Bana ukazom koji premapotpisuje novoimenovani Ban. (2) Pre stupanja na dužnost Ban polaže zaletvu na vernost Kralju i poštovanje zakonitosti. Čl. 9. (1) Do donošenja banovinskog zakona o krivičnoj odgovornosti Bana, shodno će se primenjivati propisi o Ministarskoj odgovornosti, s tim da bana umesto Narodne skupštine optužuje Sabor, a sudi mu poseban banovinski sud, koji sačinjavaju tri većnika Stola sedmorice Odeljenja A i tri sudije Upravnog suda pod pretsedništvom pretsednika Stola sedmorice Odeljenja A. Pomenute članove i potrebne zamenike biraju dotična tela svake godine. (2) Za štete koje Ban učini građanima nezakonitim vršenjem službe odgovara Banovina, a ban Banovini. Čl. 10. (1) Ban rešava konačno u svim pitanjima svoje nadležnosti i protiv njegovih akata dopuštena su pravna sredstva pod zakonskim uslovima samo na upravne i redovne sudove. (2) Sve odluke o službenim odnosima banovinskih službenika donosi Ban. To važi i za službenike koji su na državnom budžetu, a vrše poslove iz nadležnosti banovine. Sudije Kasacionog suda, Apelacionih sudova, Upravnog suda, Računskog suda i Okružnih sudova, kao i činovnici prve, druge i treće položajne grupe postavljaju se i unapređuju Kraljevim Ukazom. (3) Celokupna policijska služba na području banovine podčinjena je Banu. Čl. 11. (1) Administrativne sporove u stvarima iz nadležnosti banovine Hrvatske rešava Upravni sud u Zagrebu konačno. Na upravni sud u Zagrebu prelaze, u pogledu istih stvari, sve one nadležnosti Državnog saveta koje su mu određene posebnim propisima. (2) Pretsednik Ministarskog saveta, odnosno od njega ovlašćeni organ, može podneti u zakonskom roku tužbu na Upravni sud u Zagrebu, kad smatra da je aktom Bana ili koje druge vlasti banovine, koja je predmet rešila konačno, povređen državni ili banovinski zakon na štetu opštih državnih interesa. (3) Računsku kontrolu u svim stvarima iz nadležnosti banovine Hrvatske vrši samostalno i konačno poseban računski sud. 78

Čl. 12. Ustrojstvo Vlasti banovine, reorganizacija Upravnog suda i ustrojstvo računske kontrole propisaće se Kraljevim uredbama, koje će se podneti na ozakonjenje Saboru čim se on sastane. IV. Ustavni sud i nadzor Čl. 13. (1) Za ocenu ustavnosti zakona i sporova o nadležnosti između Države i banovine Hrvatske nadležan je Ustavni sud. (2) Ustrojstvo i postupak ovoga Suda propisaće se Kraljevom uredbom. Čl. 14. U onim stvarima u kojima je Država nadležna samo za donošenje zakona može centralna vlast izdavati opšta uputstva banovini za primenu tih zakona. U cilju nadzora nad izvršenjem tih zakona od strane banovinskih organa može centralna vlast slati svoje organe. Vlasti banovine, a s njenim pristankom i nižim vlastima. Banovinske vlasti su dužne na zahtev centralne vlasti ukloniti nepravilnosti učinjene u primeni državnih zakona. U slučaju neslaganja može kako Država tako i banovina zatražiti rešenje Ustavnog suda. V. Završne odredbe Čl. 15. (1) Ovlašćuje se Ministarski savet da odmah donese potrebne propise i preduzme sve potrebe mere za izvršenje ove uredbe. (2) One odredbe za izvršenje ove uredbe kojima se menjaju i ukidaju postojeći zakoni doneće se Kraljevim uredbama. (3) Ostaju na snazi svi postojeći propisi dok se nadležnim putem ne izmene. (4) Do dana sastanka Sabora Kralj može davati uredbe o predmetima iz nadležnosti banovine Hrvatske. Ove se uredbe imaju naknadno podneti na saglasnost Saboru. (5) Ovlašćuje se Ban da naredbama odredi sve što je potrebno za sprovođenje uredaba donetih po prethodnim stavovima ovoga člana. Čl. 16. Ova uredba dobija obaveznu snagu danom obnarodovanja u „Službenim novinama“. (Objavljeno u: Organizacijono zakonodavstvo Banovine Hrvatske, Knjiga I, 1940., str. 9-17.)

79

č. 3 Mapa NDH (zdroj: http://www.naklada-pavicic.hr/biblioteke/povijest_ndh/6.jpg)

80

č. 4 Proglas građanima i Saboru SR Hrvatske i cijelomu hrvatskom narodu (1989, Proklamace občanům i parlamentu svazové republiky Chorvatsko a celému chorvatskému

národu)

81

82

č. 5 Izborni proglas stanovništvu Hrvatske i cijelomu hrvatskom narodu (1990, Volební proklamace obyvatelstvu Chorvatska a celému chorvatskému národu)

83

84

č. 6 Sporazum Boban-Karadžić – priopćenje za javnost (1992, Dohoda Boban-Karadžić – vyjádření pro veřejnost) Predstavnici hrvatske i srpske nacionalne zajednice u BiH: Sporazum Boban - Karadžić (Graz, 6. 5. 1992.) Priopćenje za javnost Odlučni da sva sporna pitanja, uključujući razgraničenje dviju konstitutivnih jedinica hrvatske i srpske u Bosni i Hercegovini riješe miroljubivim sredstvima i dogovorom, predstavnici hrvatske i srpske nacionalne zajednice utvrdili su da u odnosu na radnu mapu o razgraničenju postoje nesuglasnosti u sljedećim slučajevima: 1. U gradu Mostaru srpska strana smatra da granicu predstavlja rijeka Neretva, a hrvatska strana smatra da je cijeli grad Mostar u hrvatskoj nacionalnoj jedinici. 2. Južno od Mostara hrvatska strana smatra da u hrvatsku nacionalnu jedinicu spada područje određeno 1939. godine, tj. granica Hrvatske Banovine. Srpska strana smatra da je granica između hrvatske i srpske jedinice granica rijeke Neretve. 3. Obje strane su suglasne da se u razgraničenju dvije konstitutivne jedinice na području Kupresa. kao i u Bosanskoj Posavini (Derventa. Bosanski Brod, Bosanski Samac, Odžak, Orašje. Modrića i Brčko) vodi računa o kompaktnosti prostora i komunikacijama. 4. Obje strane su odlučne ustrajati na principima usvojenim na konferenciji Europske zajednice o Bosni i Hercegovini, te temeljem toga suglasne su da u određivanju spornih i drugih područja štuju dogovorene kriterije za definiranje nacionalnih teritorija uz arbitražu Europske zajednice. 5. Ovim dogovorom prestaju razlozi za prekid Konferencije Europske zajednice o Bosni i Hercegovini, te obje strane traže hitan nastavak konferencije. Inzistira se da se arbitražno ragraničenje izvrši u dogovorenom roku do 15. svibnja 1992. godine. 6. Slijedom naprijed dogovorenog prestaju razlozi za oružane sukobe između Hrvata i Srba na cijelom teritoriju Bosne i Hercegovine. Objavljuje se sveopće i trajno primirje pod kontrolom Europske zajednice, koje stupa na snagu dana 06. svibnja 1992. u 24.00 sata.

Predstavnik Srpske državne zajednice

Radovan Karađžić

Predstavnik Hrvatske nacionalne zajednice

Mate Boban

85

č. 7 Proglas HOS (1992, Proklamace Chorvatských obranných sil)

86