1
Chanoch Levin
Strasti života Překlad Lenka Bukovská
Osoby: Jona Popoch Leviva, jeho žena Gunkel, známý
2
Děj se odehrává za jedné zimní noci v našem městě, v ložnici Popochových 1 První jednání Část první Noc. Jona a Leviva jsou v posteli. Leviva spí, Jona je vzhůru. Jona:
Jsem ztracený případ. Pravda, před kterou není úniku: jsem ztracený případ. Jak k tomu došlo? Když jsem byl kluk, prostíral se přede mnou celý svět, proč se to pak všechno rozplynulo a proklouzlo mi mezi prsty? To jsou obehrané otázky s obehranou odpovědí. Jen bolest, kterou cítím u srdce, vůbec obehraná není. Je živá, je čerstvá, je tady. Jak rád bych řekl, „Milá bolesti, všechno už tu bylo, lidé žili a umírali, a všichni tak nebo onak něco promarnili, já jsem si nevymyslel ani zklamání ani zoufalství, tak buď od té dobroty, drahá bolesti, a ustaň, ustaň...“ Ale kdepak, ta bolest – si bolí dál. A když bolí, je to jako bych byl prvním člověkem na zemi, který kdy bolest cítil, jako bych v celém vesmíru já jediný křičel: „Život Jony Popocha je ten tam, ten tam je život Jony Popocha...!“ [Rozpláče se, hned se zase ovládne] Ne, takhle ne, Jono, vstaň, měj se k činu, zachraň sám sebe, jenom tu takhle nelež jako v hrobě. [Vstane a sleze z postele] Tak, pěkně rozumně: první krok – vstát, vylézt z postele a dát ji do pořádku, všechno vytřást. Leží tu už pěkná hromádka zdechlin, smetí za třicet let. [Podívá se na Levivu, uchichtne se]
1
Pozn. překl. – Jona znamená hebrejsky holubice, Leviva bramboráček
3
Spí si, jako by se nic nedělo, lehce, pravidelně chrápe, určitě se jí zdá nějaká hloupost... Je to ale zhovadilost, ležet společně v manželské posteli, ústy k sobě, jeden sténá, cedí krev, a ten druhý si s úsměvem na rtech lyžuje v Alpách. A tomuhle se říká manželský život, vždyť je to všechno lež, lež, takže ze všeho nejdřív vytřást z postele lež. [Skloní se nad Levivou] Co mám společného s tímhle tělem, které si tu teď klidně spí, pisklavě oddychuje a ve snu vidí vzdálené krajiny, ve kterých se se mnou nepočítá? Co máme já a tahle Leviva společného? Jak se do mého života dostala Leviva? Kdo zařídil, že zatímco já se ještě coby malý kluk loudám za otcem ulicí, na nějaké z budoucích křižovatek už na mě čeká cizí ženská, se kterou nemám nic společného, a ona nemá nic společného se mnou, a jakési lepidlo, neviditelné, ale silnější než my, nás navěky spojí dohromady? [Obchází postel, nespouští z Levivy oči] Ptáci na jaře přilétnou a na podzim odletí, turisti přijedou na měsíc a pak zase odjedou, epidemie vypuknou a odezní, všechno je v pohybu, všechno se mění, jen to jediné na světě zůstává na místě: Leviva. A zrovna tady, u mě. [Skloní se nad Levivu a do ucha jí zašeptá] O čempak se ti zdá, Levivo? Chodíš si ve Švýcarsku na tůry? Lyžuješ si v Alpách, zatímco tvůj manžel je vzhůru a poslouchá, jak tady v Asii pomalu protéká záchod? Dávej tam na vrcholku hory pozor, Levivo, už jsi slyšela o lavinách? Hele, lavina!
4
Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva:
Jona: Leviva: Jona:
[Převrátí postel. Leviva vypadne, žuchne na podlahu, vykřikne, ohromeně se zvedne na nohy] No copak? Hned si na mě vyskakuješ? Chceš se se mnou hádat uprostřed noci? S kým ses to v Alpách objímala? Kdy? Teď, ve snu. Vůbec jsem neodjela z Izraele. Lhářko! Chci důkaz! Kde ses schovávala? S kým ses miliskovala? Jen jsem si skočila koupit letní klobouk, tady v ulici. V noci? Ve snu bylo dopoledne. Moc chytré! Na každou výtku máš odpověď! A kdo na tebe čekal v kloboučnictví? Majitel obchodu. Miliskovala ses v klobouku nebo bez? Přišla jsem si jen pro klobouk. Šlo jen o klobouk, o nic víc než o touhu po letním klobouku. Tady, v naší ulici, dopoledne. Vidíš, dokonce ani ve snu jsem se nepustila daleko od domova. Panebože, to je káča, to je nána. Za stejnou cenu sis přece mohla nechat zdát o Švýcarsku! Švýcarsko jsi mi nedovolil. Panebože, to je káča. Dokonce ani ve snu se neutrhne z řetězu, bože můj, co jsem si to vzal za arci-káču! A tuhle zdechlinu za sebou tahám na řetězu už třicet let! Nevadí, stejně co nevidět umřu! Zůstaneš tu jako opuštěná čuba, v noci budeš výt na měsíc a nikdo ti nebude dělat společnost, nikdo tě nebude živit, nad ránem se sem vloupe ozbrojený zloděj, ty budeš křičet „Jono, Jono!“ – ale Jona nikde, Jona bude odpočívat v hrobě, s rukama na břiše, potmě, jako před pokaženou televizí, a čekat na Mesiáše jako na chlapa, co ji má přijít opravit.
Leviva:
[Najednou si Leviva uvědomí, co se stalo] On mě převrhl i s postelí! On mě převrhl i s postelí! Ten, který stál, něžný a uzardělý, vedle mě pod svatebním baldchýnem a na všechny rabínovy otázky odpovídal zjihlým, ochraptělým hlasem:
5
„Ano, ano“, mě převrhl i s postelí, jako by vysypával koš do popelnice!
Jona:
[Rozpláče se] Co jsem ti udělala? Jediné, co mi v životě s tebou zbylo, je spánek. Nerušila jsem tě, nic jsem po tobě nechtěla, choulila jsem se tu jako cibulka a snila. Co jsem ti udělala, žes mě obral i o klobouk ze snu?! A teď pláče. Snaží se mě obměkčit slzami. Odvahu, Jono! V žilách každého pravého muže koluje i kapka tatarské krve. [Zpívá jí serenádu] Ty pláčeš, tvůj pláč však dávno nemá už sílu za srdce mě brát nic míň než tvá smrt, moje drahá, mě nedovede rozehřát. A noční vítr do záclon opírá se a láme a moje boty – dvě kotvící lodi, volají: Pojď, už vyplouváme! Pláčeš a já na tebe hledím – na mouchu v křeči smrtelné, znuděně utrhám ti křídla, mé srdce dál je lhostejné. A noční vítr do záclon opírá se a láme a moje boty – dvě kotvící lodi, volají: Pojď, už vyplouváme! [Najednou začne kolem Levivy poskakovat, jako by ho popadl amok, rytmicky vykřikuje] Nevzdáme se, nepadneme! Che, Che, Che! Che Guevara! Che, Che, Che! Che Guevara!
6
Část druhá Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona:
Leviva: Jona:
Leviva: Jona:
Jona: Leviva:
Jona:
Ve tvém věku už ti doufám došlo, že tím problémem nejsem já. Nejsi? Nejsem. Já jsem jenom záminka. Tak kdo tedy? Ty. Nikam utéct nemůžeš, protože kamkoli půjdeš, vždycky s sebou budeš vláčet sám sebe. Neuvěřitelné! To je vážně pronikavý postřeh! Skutečný objev! [Pro sebe] Teď mi ještě navrhne, abych zašel k psychologovi. Myslím, že bys měl zajít k psychologovi. K čemu by mi to bylo? I psycholog chce utéct od ženy. Všichni chtějí utéct, Levivo, a ty – možná si to neuvědomuješ – ses narodila proto, aby od tebe lidi utíkali. Chceš odejít? Nechci – já odcházím! Svlékám si zelené pyžamo a vydávám se na dlouhou cestu. Copak jsi nepochopila, že tě teď nadobro opouštím a nechávám tě tu jako pár obnošených bot? Copak jsi nepochopila, že tohle byla slova na rozloučenou? [Leviva se rozpláče. Jona pro sebe] Teď se zeptá proč. Ale proč? Proč? Počkej! Člověk přece neodejde z domova po třiceti letech bez slůvka vysvětlení. Aspoň to vysvětlení mi dlužíš. Jestli je mi souzeno strávit zbytek života o samotě, řekni mi aspoň, abych se nemučila pochybami – proč? Co jsem udělala špatně? Milá Levivo, můj život s tebou se vyčerpal už ten večer, co jsme se poznali. Ano, tu noc jsme si řekli všechno; a třicet let, které pak následovaly, se zakládalo
7
jen na strachu sebrat se odejít.
Leviva: Jona
A teď, po třiceti letech jsem konečně našel odvahu ti říct: Madam, podle mého se nehodíte k ničemu jinému, než abych vás opustil, nechal vás se uvzdychat a o samotě umřít. [Pro sebe] Teď se zeptá, jestli mám jinou. A co ty? Máš jinou? [pohrdavě se zasměje]: Jinou! Jak se říká: Z jedné prdele do druhé. Celý život ve dne v noci bojuju s ženskými pachy, které mi visí nad hlavou a brání mi dosáhnout čistoty.
Leviva:
Víš, co jsi zač? Prdel! Prdel, kterou mám připevněnou k noze jako kouli na řetězu! Prdel, která mě stáhla k zemi, zúžila mi obzory, bránila mi v rozletu. Pochop mě – protože muže se musíš snažit pochopit, muž je složitý mechanizmus! – život se nedá zakládat na prdeli. Ze začátku je sice krev ještě horká a prdel pevná, ale s léty na ní přibudou vrásky a co pak? Co zbyde, když ve vztahu od začátku nebylo nic než prdel, prdel, a všeho ostatního, krásy a oduševnělosti, po nichž jsem skutečně toužil, jsi nikdy neměla ani za mák? Krása? Oduševnělost? Proč jsi mi to neřekl? Proč ses neobtěžoval zasvětit mě do svých úvah? Se mnou jsi mluvil jenom o slanečcích – proč jsi nekoupila slanečka, proč ve sklenici, proč ne ze sudu, a co matjesy, a proč nakládané, a proč bez cibule, ten slaneček není dost tučný, ten slaneček není dost čerstvý, ten slaneček je slaný, a tenhle zas není! A teď na mě zničehonic vyrukuješ s „krásou a oduševnělostí“? Vždyť i já přece tíhnu k oduševnělosti. Ne nadarmo jsem dva roky studovala v semináři! No jen mě vyzkoušej. Pokud jde opravdu jenom o tohle – ještě není pozdě, věř mi. Krása, umění a kontemplace nám neutečou. Můžeme začít hned!
8
Jona: Leviva: Jona: Leviva:
Jona:
Leviva: Jona:
Leviva:
Jona:
Leviva:
Přihlásím se do kurzu dějin umění. Na keramiku. Chceš do přírody? Zapíšeme se do Klubu turistů. Budeme chodit na výlety. Stačí říct. Dej mi příležitost, nezklamu tě. Děti už vyrostly a jsou z domu, máme čas, víš co, zítra si koupíme předplatné do divadla, ach, divadlo, moje dávná láska, mimochodem, slyšel jsi něco o té hře od toho Rusa, kterou teď dávají – „Sedm sester“? To si pleteš se sedmi trpaslíky. „Čtyři sestry“. A nepleteš si to se „Čtyřmi truhláři“? Čtyři, ty káčo, „Čtyři sestry“! Čtyři, čtyři! Opravdu jsem káča, káča pitomá! Co jsem to jen žila za život! Odpusť mi, Jono! Odpusťte mi rodiče a učitelé! Vím, že jsem byla káča a žila jsem jako káča, ale od teď se všechno změní. Tys mi, Jono, otevřel oči, děkuju, děkuju, ten šok byl úplně na místě, a teď mi dej příležitost. Nedám. Nesnáším tě pokleslou a ordinérní, a s kulturním a uměleckým pozlátkem tě budu nesnášet ještě víc. Nevzpírej se svojí přirozenosti, Levivo. Svojí podstatou jsi zadnice, tak proč se převlékat za duši. Víš přece stejně jako já: žádné kurzy keramiky a předplatné do divadla nám nemůžou vrátit to, co jsme nikdy neměli. Ale v našem životě přece bylo i něco dobrého, ne? Všechno byla lež. Žil jsem ve lži. Co jsem chtěl – toho jsem nedosáhl, a to, co mám – jsem nechtěl. Nechal jsem se unášet proudem jako leklá ryba. Ty, Jono, pojď, budeme žít tak jako do teď. Za co bychom se vlastně měli stydět? Byli jsme obyčejní lidi, tvrdě jsme pracovali, zplodili a vychovali děti, všechno v mezích zákona – všechno bylo košer. A že jsme se nedostali na vrchol? – No a co má být?! I lidi jako my tu mají svoje místo. Levivo, koho se to snažíme obelstít? Sami sebe? I když budeme mlčet, hlavou mi bez ustání poběží: Někde jinde se odehrává skutečný život – a já jen stojím opodál. Mě nezajímá, co se odehrává jinde! Možná byl můj svět jenom kaluž – ale já té kaluži věnovala celý život! Ať se mi někdo opováží říct, že jsem žila ve lži! Žila jsem vždycky poctivě, nic jsem nedostala zadarmo,
9
Jona:
Leviva: Jona:
Jona: Leviva: Jona Leviva:
ani od tebe, ani od jiných. Žila jsem tak, jak žijí slušní lidé. Dřela jsem jako otrok. Tak mi pověz, co z toho byla lež a kdo z nás má teď pravdu? [Rozpláče se] Vždycky jsem k tobě byla slušná, Jono, vždycky jsem byla slušná a vysloužila jsem si tohle...? „Slušná“, ano, byla jsi slušná. Já byl taky slušný. Dva slušní lidé. Jona a Leviva Popochovi – slušná rodina. Podívejte se, kam mě ta slušnost dovedla. A Bůh se směje. Bůh, jak se zdá, má radši gangsterky. A my sázeli na slušnost. Já ničemu nerozumím, prostě nerozumím... Nejdřív kultura a umění a teď chceš, abychom vyloupili banku? Jů ár tóking tů mač. Chtělas vysvětlení, dal jsem ti ho. Ať jde o prdel, nebo o cokoli jiného: Něco jsem chtěl – a nemám to. A jestli to není dost jasné, tak koukni: [Otevře pusu, začne vydávat zvuky, jako by se dávil] Když se na tebe podívám, chce se mi zvracet. Leželas mi v žaludku jako smradlavá zkažená ryba. Tohle je... [Znovu otevře pusu a začne se jakoby dávit] ... celý můj život s tebou v kostce. Teď otevřu dveře a vyrazím na čerstvý vzduch. [Leviva se vyčerpaně posadí na převrácenou postel. Jona, pro sebe] Teď začne vyhrožovat sebevraždou. Dobře. Jen si jdi, jestli chceš právě tohle. [pro sebe]: Kdepak. Sebevražda přijde až později. Já jsem se dneska v noci už ztrapnila dost. Zato o tobě jsem ještě zdaleka neřekla všechno, co bych říct mohla. O tobě, o stárnoucím chlapovi se stárnoucím vystrašeným bimbasem. Co tam venku asi najdeš, kdo tam na tebe asi čeká. Ale na tom už nesejde, násilím tě přece držet nemůžu, ne? Žádná kouzla už mi nezbyla. Jak dlouho může
10
ženská chlapovi dokola ohřívat tutéž nudlovou polívku? Je v tom ženská, to je mi jasné. Buď už nějakou máš, nebo se třeseš, aby sis ji našel. Mladých ženských je spousta. A já už jsem stará. Třicet let jsem ti sloužila, a teď – šup s Levivou do penze. Pořád se rodí tolik nových holek a mě odsouvají čím dál víc do pozadí. Svět je věčně samá novinka, svěží barvy, smích, ruch, na starou gardu si nikdo nevzpomene. Do hrobu? – Klidně. Ale co všechny ty jalové roky, které mě před tím čekají – dokážu je unést? [Vzlyká] Já se zabiju... Jona [pro sebe]: A už tu máme sebevraždu. Leviva: Ne že bych tě kdovíjak milovala, ale co si počnu bez tebe? A co sousedi, copak se můžu ukázat na ulici? Jak tu ostudu snesu? Zabiju se! Říkám ti, že se zabiju! Jona: Vida, takže nakonec bude i scéna. Leviva [hystericky vříská]: Bude scéna! A jaká! Ať to sousedi slyší, ať to slyší celé město, mně je to jedno! Můj manžel mě opouští! Zůstanu sama! Chce mi uřezat ruce a nohy! Jona: Tvoje sebelítost mě tu neudrží. Leviva [otvírá okno a křičí ven]: Jsem stará, nemocná a slabá žena! Jmenuju se Leviva! Kdysi jsem byla mladá! Kdysi tu bývaly děti, ruch, měla jsem pro co žít! Zestárla jsem! Ale jsem ta stejná Leviva! Hluboko uvnitř jsem ta stejná Leviva! Je mi šest! To ticho se nedá vydržet! Zavolejte starostu! Nechci od něj nový byt, chci, aby se mnou zůstal můj manžel Jona! Jona je můj! Věnovala jsem mu třicet svých let! Chci těch třicet let!
11
Zavolejte tatínka a maminku! Je mi šest! Zvenku jsem trošku ošoupaná, ale to je jenom fasáda! A přestaňte rodit tolik nových holčiček! Dospějou a narostou jim prsa! Berou si moje prsa a moji kůži, používají je a ani mi nezaplatí. Slunce kdysi patřilo mně! Svět čekal na mě! Vždycky jsem byla slušná! Beze studu vystoupím na jakékoli pódium, předstoupím před shromáždění OSN: Byla jsem slušná! Civilizovaný svět ponese na svých rukou moji krev! Moje krev na rukou civilizovaného světa! [Zavře okno a obrátí se do pokoje. Jako by náhle zestárla] Jona:
Vidíš? Nikdo neodpoví, nikde se nerozsvítí. Prolitá krev už civilizovaný svět nevytáhne zpod peřiny. [Zvedne převrácenou postel, dojde k Levivě, která se chvěje po celém těle, posadí ji na postel. Mísí se v něm soucit s odporem] Ty káčo, káčo pitomá, pro nic za nic jsi přišla na svět, pro nic za nic z něj odejdeš, a všechno, co je mezi tím – je taky pro nic za nic.
Část třet Leviva: Jona: Leviva:
Jona: Leviva:
Pojď, Jono, v klidu se na chvilku posadíme, hodíme všechnu tu hysterii za hlavu, dobře? Budeme praktičtí: Kam půjdeš, co budeš dělat? Najdu si laciný hotel, strávím tam dva tři dny a budu si hledat lacinou garsonku. A pak budeš trávit dny v laciné garsonce a hledat si lacinou lednici, dvě tři židle, lacinou postel, uložíš se do laciné postele, pak vstaneš a půjdeš hledat lacinou ženu. Dáváš svůj život lacino. To je cena za svobodu, ne? Svobodu od čeho? A na co? Zbavit se dvaapadesátileté ženy, abys po velkém a ponižujícím úsilí našel sedmačtyřicetiletou
12
Jona
Leviva:
Jona Leviva: Jona:
vdovu, a učil ji od začátku, jak ti má vařit kafe a jak ti má umíchat vajíčka? [opovržlivě]: „Umíchat vajíčka “ – to je všechno, o čem dokáže mluvit, míchaná vajíčka! Levivo, otevři oči – všude kolem je svět, život. Vážně? Život? Pojď, posaď se a vyprávěj mi o něm. Jaký život tě čeká? Jen si sedni, sedni si, neboj, nebudu tě držet násilím, pověz mi to jako kamarádce. Kamarádovi. Chceš, abych otevřela lahev vína? [pro sebe]: Teď si vzpomene, že víno nemáme. A nabídne mi čaj. Mám dojem, že víno nemáme. Postavím vodu na čaj. Nechci žádné víno ani čaj. Chci to jen skoncovat pokud možno – čestně: Ptala ses mě, co budu dělat? To nevím. Nikam mě to netáhne, nikam mě to nežene. Není mi s tebou dobře. Ne proto, že venku je to lepší, ale proto, že už jsi pro mě ztratila tajemství. Mám tě příliš dobře přečtenou. Nuda. Pokaždé vím, co se chystáš říct. Je to nuda, Levivo. Nezlob se, že to říkám tak otevřeně – k smrti se nudím.
Leviva: Jona: Leviva: Jona:
Možná, že život není nic víc než věčné variace. Ale o to právě jde: variace jsou potřeba, různorodost je potřeba. Jednou žena se znamínkem na bradě, jednou se znamínkem pod nosem. A jednou na bradě i pod nosem, znamínko tady, znamínko tamhle a hop – život je u konce. Taky přístup. I když trochu pitomý. Pokud mám být skutečně upřímný – proč ti to neříct úplně otevřeně: Už dlouho tě nemiluju.
13
Leviva:
Jona:
Jednou větou: Máš prošlé datum spotřeby. [Levivě znovu vyhrknou slzy] Já se tu snažím mluvit otevřeně, a ty hned – slzy. Jsme už takové. Nemilujete nás – hned se rozpláčeme. Muže je potřeba pochopit, říkal jsi, muž je složitý mechanizmus. A co žena? Kdo pochopí mě? Každý sám za sebe, jak se říká. Já ti pomoct nemůžu. Možná ti celá tahle záležitost ještě přinese užitek, třeba potkáš vdovce – realitního agenta z Los Angeles a budeš se mi smát z Ameriky až sem. [Leviva si před ním zničehonic odhalí hruď]
Co to děláš? Leviva: Něco banálního. Nabízím se ti. Touha je silnější než schopnost, aspoň se to říká. Možná nevypadají nijak zvlášť, možná jsou na nich vrásky, ale chuť udělat si rozlučkový večírek by tu byla. Pojď do postele, Jono, pěkně se rozloučit s Levivou. Jona: Schovej ta prsa, Levivo. Postel pro nás dva už dávno není atrakce. Leviva [klekne si před ním]: Poslední objetí. Místo vína. Jona: Budu tě chodit navštěvovat. Leviva: Nebudeš, a já si chci uchovat chuť posledního objetí. To poslední objetí na rozloučenou mi dlužíš. Jona [pro sebe]: Popravdě, na rozchodech je přece jenom něco vzrušujícího. Tvář ponížené ženy zalitá slzami – z toho už jednomu ztvrdne trubka. [Posadí se vedle ní na postel, zblízka se na ni zadívá. Pro sebe] Přesněji, ztvrdne tak napůl. [Leviva se k němu přitiskne, Jona kolem ní ovine ruku. Pro sebe] Kdo tady mluvil o tvrdnutí?
14
[Leviva si lehne a stáhne ho na sebe. Jona se snaží dostat do varu, nedaří se mu to] Poslechni, Levivo, říkalas, žes byla vždycky slušná. Zůstaneme u té slušnosti. To byla doopravdy tvoje nejsilnější stránka. [Pokusí se vyprostit z jejího objetí. Leviva ho nechce pustit] Levivo... Levivo... Levivočko... Pochop... Buď chápavou ženou... Za to, že tě opouštím, nemůžeš ty, ale příroda. Ta samá příroda, která způsobila, že jsem na tebe tu první noc skočil, mě teď naši poslední noc dělá tak chladným. [Znovu se pokouší vyprostit, tentokrát s větší vervou. Leviva se k němu vší silou přitiskne, vyhrne mu košili a vztekle mu zaryje nehty do zad. Jona vykřikne bolestí, udeří ji do obličeje jednou a pak podruhé. Leviva ho pustí, Jona vstane] Leviva:
Jona: Leviva:
Jona: Leviva:
Doufám, že si uvědomuješ, jak tebou pohrdám. Doufám, že je ti jasné, že beze mě neexistuješ. Dokonce i to málo, čeho jsi dosáhl – byt, život, lednička – to všechno jsem já. To všechno, co s takovým pohrdáním házíš za hlavu a bez čeho jsi naprostá nula – to všechno jsem já, já jsem to udělala, já jsem to vybudovala, já, já, já jsem postavila díru pro myšáka Jonu. [Leviva vstane] Podívej, jaké máš publikum. Tolik očí. Kde? Tam, nahoře, na stropě, všude kolem. Duše tvých mrtvých příbuzných a kamarádů, ti všichni, jako diváci na galerii, sedí a sledují. Tos nevěděl, že duše se nám neustále vznášejí nad hlavami, aby nás načapaly při nějaké ostudě nebo selhání a mohly se válet smíchy? Co jiného by byl ten jejich ráj? Koukni, tamhle na lampě dokonce sedí duše tvojí matky, staré Popochové, blahé paměti. Moje matka...! Kdo jiný! Myslíš, že se matka nepřijde podívat, jak její dítě dělá
15
ostudu? Všichni do jednoho se přišli podívat na tvoji hanbu. No tak, Jono, pověz taky něco o sobě. Já jsem káča pitomá a prdel a co jsi ty? Vyprávěj o svém životě, Jono. Měl jsi velké sny? Toužil jsi změnit svět, stát se vzdělancem, vynálezcem, velkým umělcem? Nesnil jsi aspoň o tom, že budeš zpěvákem? Někomu se to podařilo. A co třeba nechat se obletovat krásnými ženami v drahých večerních róbách? Kdepak máš ty ženy, Jono? Vidím tu jenom Levivu v županu: Co to má být? Nějaký vtip? Ze všech žen na světě jsi se zmohl jen na Levivu v županu?
Jona: Leviva: dobrotu. Jona:
Leviva:
Jona: Leviva: Jona: Leviva:
Myslíš si, že mě urazíš – ale to jsi vedle: Chceš, abych přiznal, že jsem selhal? – Selhal jsem! Byl jsem pro tenhle svět příliš dobrý. Všichni průměrní lidé si kdovíproč stěžují na svoji přílišnou Ano, dobrotu. [Ukáže na Levivu] A k čemu mi ta dobrota byla. Už moje matka říkala: „Ty jsi tak útlocitný, příliš křehký a čistý pro tenhle svět, tebe budou všichni podvádět, kam se jen vrtneš.“ A teď mě tady ta Leviva-v-županu obviňuje, že mám jenom Levivu v županu. Doplatil jsem na svou dobrotu. Teď ze sebe bude dělat dobrodince, útlocitného člověka, a na svých neúspěších postaví celou filozofii, jen aby si nemusel přiznat hořkou pravdu: Byl jsi obyčejné zboží z laciného materiálu. Ona si myslí, že mi tímhle ublíží. Byl jsem člověk jako všichni. To je ono, jako všichni. Nic mimořádného. No, právě že. Právě, že co? Žes byl mimořádný?
16
Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva:
Právě, že ne. Takový šedivý, ošoupaný... takový Jona Popoch. Co ty víš o Jonovi Popochovi. Znám tě jako svoje mozoly. Jsem hluboký jako bezedná studna. Jsi hluboký jako čajový šálek. [Směje se mu] Jona Popoch a hluboký! [Vezme jeho obličej do svých dlaní] To jsi chtěl, viď? Chtěl jsi hloubku a výšiny... a ono nic! Nikde nic. Kam se poděla radost z tvého narození? Kde je konec všem nadějím? Kde jsou rozzářené tváře tvých rodičů, když tě poprvé vzali do náručí, zavinutého v tisíci vrstvách, jako vzácnou perlu? Tatínek i maminka už leží v hrobě a z kdysi rozzářených tváří čiší velké zoufalství, ta perla byla jen falešná nápodoba z laciného materiálu, z Popocha – slyšel jsi někdy o materiálu jménem Popoch? Je tak běžný jako písek, jako prach, takové bláto, člověk po něm všude šlape, lepí se na podrážky: Popoch. Popoch.
Jona [se slzami v očích]: To je hrůza. Hrůza. Takové bláto. Prach. [Najednou se hlasitě rozpláče. Snaží se přitom mluvit] A o co... O co vlastně jde... O co jde... Kdysi jsem se díval na našeho syna, jak spí stočený v rohu postýlky, zabalený do plínky a deky jako cibulka, a tehdy jsem si řekl: Kdo ví, jaké sny se mu zdají, zatímco sám leží jako uzlíček svázaný dvěma hadříky, jako by už byl připravený na to, až ho hodí do díry. I kdyby dobyl půl světa, bude se po celý svůj život noc co noc takhle choulit, zabalený do páchnoucích hadrů
17
jako uzlík, který čeká – až ho hodí díry. Tak o co vlastně jde. O co jde... Leviva [drží ho za ruku, Jona pomalu přestává plakat, pak začne hovořit ke stropu]: Dobrý večer, drahé duše, v našem Divadle trapnosti jste právě zhlédly vystoupení Levivy Popochové s jejím starým kohoutem Jonou. Spousta létajícího peří, spousta kokrhání, a nakonec – dopadne to vždycky stejně – se hezky vrátí pod sukně a ty se mu spustí přes obličej jako opona. Pokud se vám to líbilo, povězte o nás dalším duším v nebi, budeme vystupovat znovu na stejném místě, ve stejnou dobu, večer co večer. Dobrou noc. Dobrou noc i vám, stará Popochová, blahé paměti, zasmála jste se trochu, pobavila jste se? No, tak to už pro dnešek stačí. Bylo milé, že jste přišla. Přeji všechno dobré, vy zapšklá dušičko. Jona [dá se znovu do pláče]: Mami...! Leviva [směrem ke stropu]: Kššššá! Domů! Do nebe! [Jonovi] Maminka je pryč, šla všechno vyprávět do nebe a Leviva to zítra poví na zemi. Tak jsme si rozdělily vesmír. [Vezme Jonu do náruče, kolíbá ho a zpívá] Když jsme se navzájem poprvé osahali, každý z nás v duchu hned odpověď znal: zboží je obyčejné, laciný materiál. Nezahořel v nás plamen vášně, dohromady nás svedla nutnost protože na světě prší a v noci je smutno
18
a tenhle život by šel jen těžko přežít, kdyby vás někdo občas neobejmul. Těžký pach tržiště však nikdy nevyvanul. [Jona se pomalu vymaní z jejího náručí. Je schlíplý, jako bez života] Jona: Leviva Jona Leviva: Jona:
Leviva:
Jona:
Leviva:
Není mi dobře. [pro sebe]: Klasická záminka, aby se mohl vrátit do postele. [natáhne se na postel]: Vůbec mi není dobře. Vezměte mě k profesoru Bayerovi. Ke komu? Maminka mi mnohokrát vyprávěla, že když jsem byl půlroční miminko, vážně jsem onemocněl. Nikdo z lékařů mi nedokázal pomoct. Tak mě vzali k největšímu odborníkovi. Byl to starý pan profesor Bayer. Žádný doktor – profesor. Ten mi dal pár kapek neznámého léku z malé lahvičky a zachránil mi život. Teď musím znovu k profesoru Bayerovi. Znovu potřebuju tu malou lahvičku s pár kapkami, jaké svět ještě neviděl, a všechno bude dobré, začnu znovu od začátku. Vezměte mě k profesoru Bayerovi. Profesor Bayer i se svojí lahvičkou už určitě dobrých třicet let přijímá pacienty v nebi. A než se k němu připojíme i my, vracím se zpátky, abych si konečně koupila ten letní klobouk. [Natáhne se na postel. Jona se snaží vstát, je bledý, těžce dýchá] Ne ne, já tu nezůstanu. Teď – nebo už nikdy. Tohle je hrob. A já chci ten kus života, který mi ještě zbývá. Nevzdám se toho mála, co mi ještě zůstalo, nevzdám... Nezahořel v nás plamen vášně, dohromady nás svedla nutnost protože na světě prší a v noci je smutno a tenhle život by šel jen těžko přežít,
19
kdyby vás někdo občas neobejmul. [Jona zvedne kufr, udělá krok ke dveřím] [Konec prvního jednání]
20
Druhé jednání Část čtvrtá Leviva sedí na posteli jako na konci předchozího jednání, má zavřené oči. Jona stojí, drží kufr, je obrácený ke dveřím. Ozve se zaklepání. Jona:
Jona:
Gunkel:
Leviva: Gunkel:
Kdo to klepe na dveře ve dvě v noci? Běž se zeptat, kdo to je. [Vrátí se doprostřed pokoje. Leviva vstane, oblékne si župan a jde otevřít. Jona nacpe kufr pod postel a volá za ní] Neotvírej, dokud ti neřeknou, co jsou zač. [Leviva se vrací] Kdo je to? [Vejde Gunkel, promoklý na kost] Gunkel. Tady Gunkel. Jenom Gunkel. Nic víc než Gunkel. Co říkám Gunkel – stěží Gunkelíček. A věc se má tak: Je to úplná drobnost. Drobnůstka. Moc mě rozbolela hlava. A neměl jsem aspirin. Hlava třeští a lékárny mají zavřeno. Nedá se spát. Šel jsem ven, řekl jsem si: Zajdu ke kamarádovi. A kdo je můj kamarád? – No Popoch. Jdu kolem, vidím světlo a pomyslím si: Když Popochovic nespí, zaskočím tam a poprosím je o aspirin. Možná sami potřebují pomoct. Tak jsem šel dovnitř. Jen na chviličku, pro aspirin. Jeden aspirinek – a zase půjdu. Nebudu rušit manžele, kteří ve dvě v noci svítí. Mimochodem, copak že svítíte? Chcete něco studeného na zapití? Proč studeného? Je noc, prosinec, proč ne něco teplého? Chcete, abych to rychle vypil a šel? Já piju rychle i teplé. [Leviva odejde] A když tu pět minut posedím, to vám přece nebude vadit, ne? Stejně jste svítili. Nechcete mě okrádat o čas? Chi chi, jen se neostýchejte a berte si, jen berte. Mám ho spoustu. [Leviva se vrátí se sklenicí vody a pilulkou]
21
Aha, takže přece jen studené. To vy se nechcete nechat okrádat o čas, chcete se vrátit do postele, pokud je to tak, stejně se nabízí otázka: Proč jste svítili? [Ukáže na Jonu] A proč jste oblečený? [Spolkne pilulku a zapije ji] Děkuji. Je tu tak příjemně. Tak milo a útulno, a jak skvěle vyjadřují záhyby prostěradla povahu vašeho vřelého intimního života. Jistě je to prostěradýlko ještě zahřáté dotykem rozpáleného těla. Objímali jste se? Líbali?
Leviva: Gunkel: Leviva: Gunkel: Jona: Gunkel: Jona: Gunkel:
[Dotkne se prostěradla] Jestli ano, proč jste svítili? Hlava mě ještě pořád bolí, ta hlava, ta hlava, ta hlava. Gunkeli, Gunkeli, Gunkeli, co si počneš se svou hlavou, co si počneš s celým Gunkelem? Dobře, už vás nebudu zdržovat, záležitosti mezi ním a ní mají přednost před záležitostmi mezi ním a gunkelstvem, chi chi. Sbohem. Gunkeli. Slyším snad úvodní slova návrhu, abych se posadil a vypil si s vámi šálek čaje? Slyšel jste úvodní slova přání, aby vás ta bolest hlavy brzo přešla, dobrou noc. Jono, Jono, proč mlčíte? Gunkeli. Slyším snad úvodní... Jděte domů. Ááá! Pěkně bez obalu, co? Ostře jako břitva. Slova, která se zatnou až do mozku, ale co vám na tom sejde, Gunkelova bolest hlavy
22
Jona: Leviva: Gunkel: Leviva: Gunkel: Jona: Gunkel:
Leviva:
Gunkel:
Jona: Leviva: Gunkel: Leviva:
je v Gunkelově hlavě, vy máte hlavu čistou, klidnou, už se chcete vrátit do postele, ale jestli jste byli v posteli, proč jste svítili? A když jsme u těch řečí bez obalu, dovolte mi, abych vám připomněl, že před patnácti lety, taky v zimě, jsem vám půjčil čepici. Chci ji zpátky. Nevzpomínám si. Ani já ne. Hnědou kšiltovku, koženou. Chci ji zpátky. Ráno prohledáme skříně. Chci ji hned. Zbláznil jste se? Ve dvě ráno hledat čepici? Jděte domů, čepici najdeme a dáme vám vědět. To mám poslušně sedět doma jako pes a čekat na zprávu? Budu sedět tady, vypiju si šálek čaje a vy budete hledat. No stejně, co jste dělali ve dvě v noci, že jste si rozsvítili? Nehledali jste čepici? Jestli ne, tak proč jste svítili? Prostě proto! Protože to já a můj muž děláme při světle! Protože máme bohatý a dobře osvětlený intimní život! Protože za světla nás to mnohem víc vzrušuje! Protože on na mně za světla vidí to, o čem vy potmě jenom sníte! Chci zpátky svou čepici! Svoji drahou čepici, chci ji teď! Nehnu se odsud dokud nedostanu svoji čepici! [Oblečený si vleze do postele a přikryje se] Vylezte, nebo vás převrátím i s postelí! Jako se vysypává koš do popelnice! Můj manžel má s postelovými převraty velké zkušenosti. Tolik toužím po manželské posteli, tolik toužím po manželské posteli! Proč vám tak záleží na velikosti postele? V každé posteli, do které vlezete – budete sám.
23
Gunkel [piští jako myš]: Sám. Sám. Jona: Jako myš. Leviva: Ano, ani brečet neumí hezky. Gunkel: Já se tak bojím umřít o samotě. Ležel jsem sám v posteli, nemohl jsem usnout. Najednou mě přepadl veliký strach. Můj život mi zničehonic vyvstal před očima, a já ho viděl, celý, od jednoho konce ke druhému, úzký temný tunel, kterým už pětapadesát let prolézám po čtyřech, osamělý a vylekaný, a pištím jako krysa: Gunkel! Tady Gunkel! Jenom Gunkel! Nic víc než Gunkel! Gunkelíček! [Jona a Leviva se k sobě během Gunkelova monologu tisknou] Ach, takový šťastný pár. Takoví dva šťastní lidé, se mi tu semkli před očima v tak bolestně šťastném výjevu! Popochovi, působíte mi velikou bolest. Jsem nemocný. Vezměte mě k profesoru Bayerovi. Leviva: Vy chcete taky k profesoru Bayerovi? I vás zachránil tou svojí lahvičkou, když vám bylo půl roku? Panebože, tak tohle jim straší v hlavě – za všemi těmi řečmi a rytířským brněním je touha, aby je někdo v náručí odnesl k profesoru Bayerovi? Fuj, jste jako malí fakani. Gunkel: Vezměte mě k profesoru Bayerovi! Jona: Profesor Bayer je v nebi. Leviva: I s lahvičkou. A jestli jste nemocný, jděte si trpět do své vlastní postele. A nešiřte nákazu! Odchod! Alou! Vysál jste nám z prostěradel všechno teplo. Alou zpátky, pištět jako myš do toho svého tunelu! Gunkel [sleze z postele, na okamžik se zadívá na Levivu]: Dovolíte mi, abych se vás dotkl? Leviva: Mám manžela.
24
Gunkel: Jona: Gunkel:
Dovolíte mi, abych se dotkl vaší ženy, Jono? Za jakým účelem? Za účelem nepatrného zážitku, který mi v noci pomůže vyvolat vzpomínky. Dovolíte? Jona: Ve kterých místech? V přední centrální oblasti ani v zadní centrální oblasti ne. Gunkel: Čemu říkáte centrální oblast? Jona: Horké a divoké rovníkové pásmo táhnoucí se od brady na severu až ke kotníkům na jihu. Gunkel: Rovníkové pásmo? To je skoro celý glóbus! Necháváte mi jenom Aljašku na severu a Antarktidu na jihu. Tam je všechno zmrzlé. Jona: A nutí vás někdo vrazit na cesty? Zůstaňte doma a promítejte si diapozitivy. Gunkel [klekne si]: Stejně na chvilku zaskočím na Antarktidu. [Smutně hladí a líbá Leviviny nárty] Ano, tohle je můj život: Navštívit mrazivě chladné polární pustiny, olizovat kousek pevniny, který mi předhodili jako kost. [Leviva se rozpačitě zachichotá] A pohrdavý smích, který na mě dopadá shora, jako plivanec z nebe. [Vstane, rozběhne se k východu, zastaví se, obrátí se k nim] „Šťastný pár“! Tfuj! Myslíte si, že nevím, proč jste svítili? Hádají se jako psi v pekle. Jeden druhému pije krev. „Šťastný pár“! O takových už jsme slyšeli! Paktovat se před osamělými lidmi do koalic, to je všechno, co dovedete. Do koalic nenávisti. Ale mě neoklamete. Gunkela ne. Gunkel ví, jak to na světě chodí, Gunkel už nějakou tu knihu v životě otevřel, Gunkel ví, co jsou to svatby, rodiny, postele i embrya. Gunkel vám na to neskočí. Gunkel vám na to plivne.
25
Gunkel vám na to kašle. I když Gunkel pláče nad svým životem – plive na životy ostatních. Chci čepici, kterou jsem vám před patnácti lety půjčil. Té čepice se nevzdám. Zítra se vrátím, budu se vracet každou noc, dokud tu čepici nedostanu. Ani šálek čaje jste mi nenabídli. Jenom studenou vodu. [Najednou se rozpláče] Vím, jak zle vám je, ale aspoň máte jeden druhého a můžete na sebe štěkat. Já nemám na koho štěkat. Sám, v noci, do stropu – Haůů! Haůů! Haůů! [Odejde] Část pátá Jona sedí na posteli a tiše pláče. Leviva: Jona:
Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona:
Proč pláčeš? Protože není úniku. Před půl hodinou jsem chtěl odejít. Teď je mi to jasné: Není kam jít. Všichni jsme Gunkelové. Jeden Gunkel má manželku, jiný ne, ale kamkoli se hneš – všichni jsme Gunkelové. Ty nejsi Gunkel. Jsem Gunkel. Hluboko uvnitř jsem jenom Gunkel. Gunkelíček. Ne, nejsi Gunkel. Jsi Popoch. To je velká výhra! Vážně! Život před člověka staví závažnou volbu: buď jsi Gunkel nebo Popoch! Výhra jako hrom! Jsi Jona Popoch a máš Levivu Popochovou. Další výhra!
26
Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona:
A Gunkelův krátký výstup uprostřed noci dal náhle znovu vykvést chřadnoucí lásce Jony a Levivy. O žádnou lásku tady nejde, jen o strach být v noci sám. Nebudu se s tebou hádat o slovíčka. Ale i ten vydrží jenom půl hodiny. Půlhodina a pak další půlhodina, život je složený z půlhodin. Já chtěl něco víc. Tady mě máš, celou. Všechno, co ve mně je. Doufal jsem v něco víc. No dobře. Nic víc není. Společně zestárneme, Jono, společně dožijeme až do konce, bez „něčeho navíc“. Ano, kniha života je už v podstatě celá, kromě vynechaného řádku na závěrečné datum. Není lehké si na tu myšlenku zvyknout, ale musím si to dobře zapamatovat: nic navíc nebude. Nebude nic navíc. Nejdřív jsem jedl kuře u své matky, potom jsem jedl kuře u své ženy, ještě pár porcí kuřete sním v nemocnici, a pak – nehybně ležet, odpočívat – konečně bez kuřete. Toto je životní příběh Jony Popocha.
Jona: Leviva: Jona:
[Leviva s ním začne tančit] Co to má znamenat? Lékaři doporučují tančit. Říkáš i děláš hlouposti tak přirozeně, jako když tlustá kočka zívá na sluníčku. A to nejhorší je, že máš v těch svých hloupostech pravdu: „lékaři doporučují tančit“, „život je složený z půlhodin“ – to všechno je pravdivé až hrůza. [Znovu se dá do pláče] Bojím se umřít, Levivo. Bojím se. Gunkel umře,
27
a já umřu taky.
Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva: Jona: Leviva:
Budu sám ležet potmě – jako Gunkel. Ze všech mrtvých se stanou Gunkelové. Kdo zaplní moje zelené pyžamo, které zanechám po tvém boku? Nikdo ho nezaplní, Jono. To zelené pyžamo zůstane prázdné. A máš ještě něco, co Gunkel nemá. Co? Jestli umřeš, budu na tebe vzpomínat. Podívej se mi do očí, tvůj obraz v sobě budu střežit jako památku. Budu na tebe vzpomínat. Vryj si mě do paměti, Levivo, protože já mám strach, že zmizím. Ano. Každý rys si vrývám do paměti. Nebyl jsem jen nějaká nula, která sejde ze světa a nezanechá stopu, že ne? Chraňbůh. Ty jsi svou stopu ve světě zanechal. Zanechal. Ale ty vrásky můžeš opominout. Vrásky mi nevadí. Brala sis mladého muže s hladkou tváří, na vrásky se tvůj závazek nevztahoval. Všechno, vzala jsem si všechno, závazek platil na to všechno. Měla jsem všechno, byli jsme spolu, všechno si budu
pamatovat. Jona: Leviva: Jona:
Vryj si mě do paměti, Jono. Už jsem to udělal. Ne jenom ten zadek. Ne, ne. I tvůj oddaný, smířený pohled. Nezapomenu na tebe, Levivo. Proniklas do mého srdce, do nejhlubšího nitra mého srdce, ty, tvůj život, tvá péče, tvá nekonečná oddanost, to, jak ses do úmoru dřela v tom skomírajícím podniku, jakým náš život byl. Jak snadno jsi, Levivo, vzala svůj život a jako kartáček na zuby ho vložila se mnou do jedné skleničky. Nezapomenu na tebe, Levivo. [Přitisknou čela k sobě, dívají se jeden druhému do očí a
28
přitom žvatlají jako dvě děti] Jona a Leviva: Ííí... Jona: Teď si vyměňujeme poslední obrázky a ukládáme si je hluboko do nitra, jako bychom se měli rozloučit na dlouhou dobu, možná navždycky. Leviva: A po smrti mi zahřívej místo vedle sebe, pokud odejdeš přede mnou. Jona: Ííí, Levivo, ty a tvoje věčné úkoly: nemám cestou na onen svět taky vzít smetí? [Položí ji na postel, pokouší se o soulož] Leviva:
Pojď, Jono, pojď... Miláčku... Už mnoho nocí na to čekám. [Nedaří se mu, Leviva se mu snaží pomoct] Pojď, Jono... Pojď... Jona: Buď zticha, buď zticha... Leviva: Možná jsi unavený. Jona: Buď zticha... Leviva: Jestli to nejde, nevadí, nech toho, pořádně se vyspi, uklidni se, budeme pokračovat zítra... Jona: Buď zticha, jsem řekl... Zítra, zítra, oba jsme den ode dne starší... Leviva: Šššš, jen zase nezačínej, uklidni se, uvařím čaj... Jona [zvedne se z ní]: Univerzální řešení – čaj! Běž se v tom čaji utopit! Já o tvůj soucit nestojím, nech si ho pro sebe! Co jsem to provedl? Nic jsem nevyřešil. Vyměnili jsme si pár pěkných, cituplných slov a zase ležím v tom samém hrobě s tou samou zdechlinou. V tom je jejich síla – všechno zamlžit a rozmělnit kaší ze slz, čaje a výčitek svědomí. Ale to hlavní jsem nevyřešil: Co mám s tímhle životem udělat dál? Jak se nadechnout? Do které postele konečně složit ten svůj pytel kostí – do Popochovy nebo do Gunkelovy? Nebo jsou
29
Leviva: Jona:
Leviva: Jona:
Leviva:
Jona:
kromě nich ještě další? Začal jsi kulturou a uměním – a skončil u postelí. Ale nenech se mýlit: to, co se před tebou nemůže zvednout – skáče venku jako mladý jaguár! Nouzi mít nebudu, opuštěných ženských je na světě jako smetí... Tak si za nimi jdi! Za tím smetím! Půjdu! Půjdu! Už jsem chtěl odejít, ale tys brečela jako nilský krokodýl, mně tě bylo líto, a jak to dopadlo? Všechno jsem propásl! Och, o kolik románků jsem kvůli svému dobrému srdci přišel! Tak jdi, jdi už! Kdo tě drží? Pospěš si, aby ti nic neuteklo, kufr už máš sbalený. Předtím jsem žadonila, abys zůstal, to je pravda, teď ti přikazuju: Ven! Do džungle s jaguárem! Cože, a dopřát ti tu radost a zadostiučinění, že já odcházím a ty zůstáváš? Uvolnit postel, křeslo, vzdát se bytu, televize, cenných papírů v bance, na to čekáš, viď? Kdepak, zůstanu pěkně s tebou, s tebou na balkoně, v kuchyni i v posteli, abych ti ztrpčoval život. Píchat budu venku – prdět doma!
Spolu zestárneme, spolu shnijeme a spolu – přisátí jako klíšťata k cenným papírům napsaným na nás oba – odejdeme do hrobu! Rozezvoňte zvony, spusťte sirény, svolejte lid na náměstí a do ulic – „Život Jony Popocha je ten tam, ten tam je život Jony Popocha!“ Leviva [zoufale se směje]: Zvony? Sirény? Chi chi, tohle je tvoje melodie, slyšíš? – Protékající záchod. Provázela tě životem, doprovodí i tvoji smrt.
30
Část šestá Jona: Levivo, je mi moc špatně. Leviva [pro sebe]: Jaguár se vrací do doupěte. [Jona se natáhne na postel] Jak jinak. Jona: Bolí mě na hrudi a zvedá se mi žaludek, budu zvracet. Leviva [zadívá se na něj, výraz jeho tváře ji znepokojí]: Pojď, půjdeme do koupelny, vyzvracíš se. Jona: Ty příznaky nevěstí nic dobrého. Bojím se vstát. Leviva: Hlouposti. Vsadím se, že je to jenom zkažený žaludek. Jona: Nejsem zrovna v náladě na sázky. Slib mi, že to není infarkt. Leviva: Jono, o čem to mluvíš, ty jsi zdravý člověk. Jona: Slib mi, že to není infarkt. Leviva: Slibuju. Jona: Odkud to můžeš vědět? Jsi snad doktorka? Leviva: Já důvěřuju svým smyslům. Jona: Ááá. Tvoje smysly, tvoje slovo, tvoje sliby. [Posadí se na posteli] Vzpomínám si na svou matku. Na smrtelné posteli jsem jí sliboval, že neumře. Taky mi důvěřovala. A teď zaplatím za zklamání, které jsem jí připravil. Beznaděj, kterou jedna generace odkazuje té další. [Klesne dozadu. Leviva vykřikne] Leviva: Jona:
Leviva: Jona:
Jono!!! Ššššš... Proč křičíš? Co to děláš? Chceš mě vyrušovat od toho nejdůležitějšího, co se mi už za okamžik přihodí a co už se netýká ani tebe ani nikoho jiného, jenom mě samotného, tentokrát skutečně a jednou provždy, konečně jen mě samotného? Jono! Zavolám doktora! Jono! Šššš... Ne. Proč? Už je mi dobře. Cítím velkou úlevu. Něco ve mně se uvolnilo, kámen se nadzdvihl. Jako by můj
31
Leviva: Jona: žaludek. Leviva: Jona:
život byl až do teď malou špinavou pokusnou laboratoří. Právě skončila fáze pokusů, dveře se otevřely a já stojím na prahu opravdového života. A ta bolest na hrudi? Už přešla. Sázela jsi správně, jako obvykle. Jenom zkažený Tys mě najednou tak vyděsil: srdce, uprostřed noci. Noci? Jaké noci? Nevidíš, že je sobota ráno a já jsem s tatínkem na cestě do synagogy? Sobota ráno. Podívejte: Otec jde se synkem do synagogy. Synova ruka v otcově. Otec si za chůze tiše prozpěvuje, syn kope do kamínků. Každý ponořený do sebe – prázdná ulice, nesmírný klid, milosrdné světlo.
Leviva:
Otec a syn jdou ruku v ruce do synagogy. [Zemře. Leviva vykřikne] Jono, neumírej! Neopouštěj mě, Jono! Ještě jsme nestihli společně zestárnout, copak jsi zapomněl? Všechna ta těžká, vyčerpávající dřina, kterou člověka stojí zestárnout a opotřebovat se, dennodenní dřina a zoufalství, nemoci, strasti, ubývající síly a strach – och, strach ze smrti, který se plíží za dlouhých nocí beze spánku – nemůžeš to celé naložit na záda mně, sama na to nemám sílu. Jono, vstávej! Blíží se ráno. Vrata staré továrny našeho života se se skřípěním otevírají. Vstávej, do práce, Jono. Vstávej a pojď společně dotáhnout dřinu života ke konci!
32
Epilog Leviva sedí u hlavy mrtvého Jony. Hovoří něžně. Zapaluje svíčku Leviva:
Jona: Leviva:
Leviva: Jona: Leviva: Jona
Leviva:
Jona: Leviva Jona: Leviva: Jona: Leviva
Co by ti na tom sešlo, Jono, žít o trochu déle, kvečeru bychom se procházeli zavěšení do sebe, ty bys huboval, já bych souhlasila, kdo by měl ještě sílu na hádky, stáří je pro manželský život úžasný lék, muž a žena by měli zestárnout spolu, tak je to správné. [Vidí sebe a Jonu jako pár stařečků. Zpívají] Vzpomínku na dětský úsměv, na záblesk slunce, křídel vír, uchováš-li si v paměti? Křídel vír... v paměti... Úsměv, slunce, křídel vír, svět, kde jsme tak rádi byli, nikdy více, nikdy více nic z toho se nevrátí. [K imaginárnímu dítěti] Vzpomínku na nás uchováš si, chlapečku malý, v paměti? Chlapečku malý... v paměti... Už nepřijdeme dolů hrát si, nebudem kráčet po zemi, a nikdy více, nikdy více žádný z nás už se nevrátí. [s námahou vstane z postele]: Můj život nestál za nic, proud protékajícího záchoda zesílil – proud moči zeslábl. Netušili jsme, že se z nás stanou takové kusy hadru, viď? Mysleli jsme si, jak je nám zle. Nevěděli jsme, o co hůř nám ještě může být. Co? [křičí]: Nevěděli jsme, o co hůř nám ještě může být! Já to věděl vždycky. Ale stejně, zažili jsme i pár hezkých chvil. Neslyším. [křičí]: Stejně jsme zažili
33
Jona: Leviva: Jona:
Leviva:
i pár hezkých chvil! Nepamatuju se. Zažili, zažili. Kdysi. Kdepak, nezažili. Proud moči byl silný – teď je slabý. Můj život nestál za nic. A já bych si přála, aby o mém životě někdo napsal knihu. [Do publika]
Jona: Leviva: Jona: Leviva:
Jona: Leviva: Jona:
Promiňte mi, možná jsem jenom hloupá ženská. Ale stejně – žila jsem. Něco málo jsem zažila. A pokud tu dnes večer mezi vámi sedí spisovatel, a pokud potřebuje zajímavý námět, ochotně se s ním sejdu a povyprávím mu. Nebudu za to nic chtít, ani mi nevadí, když nám dá smyšlená jména. Nepotřebuju slávu, ani peníze, jen trochu pochopení, jen malou památku, která by po nás zůstala, aby se vědělo, že jsme žili. Cože? Žili jsme! „Žili jsme“! To je vážně něco! Náš život nikoho nezajímá. Náš život je musí zajímat! Jednou to bude i jejich život. [Do publika] Pro tento účel vám dokonce odhalím pikantní tajemství: Před dvaceti lety se chtěl můj manžel Jona jednou uprostřed noci sebrat a odejít ode mě. Cože? Vyprávím jim, jak jsi ode mě chtěl odejít! Vážně? Chtěl? Chtěl jsem od tebe odejít tisíckrát, no a co? Všichni chtějí odejít. Všichni. Podívej, smějí se, nudí je to. To, že jsem chtěl odejít, je nudí. Celý náš život je k smrti nudný, nejen pro nás, i pro diváky.
34
Leviva:
Ba ne, u nás to bylo jiné. [Do publika] Pane spisovateli, u nás to bylo, tak jak to bylo. Jona: Je to káča, ta moje stará, co se dá dělat. Vždycky byla. Stáří se ke káčovitosti hodí výborně – jako šlehačka k banánu. Můj život nestál za nic. Leviva: Spisovatelé a umělci, kulturní světe, podívejte se na nás! Jona: „Jděte do háje,“ říká spisovatel, „i s tím svým směšným životem!“ – Přestože jeho vlastní život není směšný o nic míň. „Zdržujete lidstvo!“ říká. „My stojíme na prahu nové doby“ – vždycky stojí na prahu nové doby. „Lidé létají na měsíc,“ říká, „a vy se lepíte na boty jako bláto, a cpete nám pořád dokola ty stejné pitomosti.“ Leviva: To nejsou pitomosti! Nejsou! Jona: Samé pitomosti! Jsou a jsou a just jsou! A just nechci, aby o nás psali. Žádné stránky, žádné vzpomínky! Takový život si zaslouží vymazat, jako by nebyl! Leviva: Ne ne! Tomu já nemůžu uvěřit! Jednou přijde spisovatel. Ušlechtilý, svědomitý člověk, který má srdce a duši. A ten porozumí. Bude naslouchat a porozumí. Vyslechne si celý náš životní příběh, najde ta pravá slova, udělá z nás něco krásného, hlubokého, plného citu a milosti. I přes všechny chyby a nedostatky v sobě přece máme dost látky na dobré dílo. Ach panebože, on nám porozumí, porozumí, porozumí, porozumí, porozumí! Jona [utěšuje ji, jemně ji odvádí zpátky do postele]: Eh, ty káčo, káčo pitomá, nikdo neporozumí, nikdo nic nenapíše, není o čem psát, všichni už zívají. Dobrou noc. [Natáhne se na postel, leží zas bezvládně jako předtím, je mrtvý. Leviva sedí u jeho hlavy a zpívá mu jako ukolébavku] Leviva: Už nepřijdeme dolů hrát si, nebudem kráčet po zemi, a nikdy více, nikdy více žádný z nás už se nevrátí.
[Konec]
