Cestujeme společně - městskou dopravou; pendolinem; sami, ale mezi ostatními

Variace

1

Cestujeme společně - městskou dopravou; pendolinem; sami, ale mezi ostatními... Autor: Mgr. Jaromír JUŘEK Kopírování a jakékoliv další využití výukového materiálu je povoleno pouze s uvedením odkazu na www. jarjurek.cz. K vytvoření výukového materiálu byly použity informace získané z knihy Ladislava Špačka: Malá kniha etikety pro každý den.

11.6.2012 20:39:39

Powered by EduBase 2

Cestujeme společně - městskou dopravou; pendolinem; sami, ale mezi ostatními...

1

1. Městská doprava Málokde jsme v tak těsném kontaktu s neznámými lidmi, jako v tramvaji, v autobuse nebo v metru. O to pozornější musíme být, protože jediný člověk ve voze tramvaje nebo metra, který se chová bezohledně, může otrávit cestu do práce třiceti dalším. Přednost mají ti, kteří vystupují, před těmi, kteří nastupují. Čekáme-li, až cestující vystoupí, postavíme se vedle dveří tak, abychom jim při vystupování nepřekáželi. Je to ostatně v našem zájmu: čím plynuleji cestující vystoupí, tím rychleji budeme my uvnitř vozu. Při nastupování bereme ohled na starší nebo obtížně pohyblivé osoby a na matky s dětmi. Mají to vždy těžší a úkolem těch mladších je nabídnout jim oporu, nebo přinejmenším na ně nespěchat. Do tramvaje nebo autobusu nastupuje nejdřív žena, muž jde za ní, aby jí případně pomohl. Mají-li zavazadlo, nese ho samozřejmě muž. Pohotově reagujeme na bezradné pohledy matky s kočárkem - bez cizí pomoci se obvykle do vozu nedostane. Máme-li na zádech batoh, měli bychom ho sundat, protože kdykoliv se otočíme, smeteme všechny okolostojící. S kufrem nebo taškou se neprodíráme tlačenicí, ale postavíme ho na první vhodné místo, kde nebude překážet. Určitě si batoh nebo tašku nepoložíme na sedadlo, třebaže by jich bylo několik volných. I když si všichni zaplatili stejně, přednost při obsazování sedadel mají ženy, zvláště matky s dítětem, starší a hendikepovaní. Těm nabídneme místo bez velkých obřadností. Na druhé straně, ten, komu bylo uvolněno místo, se nemůže zdráhat a nabídku musí přijmout. Námitky, že „jedu jen jednu stanici“, dostávají do trapné situace především ochotného spolucestujícího. Místo pak zůstává prázdné, oba protagonisté scénky stojí nad prázdným sedadlem a výsledek je jediný: ušlechtilý chlapec nebo dívka si příště rozmyslí stát se účastníkem tak trapné situace. Stejně tak matka s dítětem by neměla na uvolněné sedadlo posadit své dítě - místo bylo uvolněno jí. Pokud je dítě malé, měla by si ho vzít na klín, a pokud je větší, může stát vedle matky a osvojovat si pravidlo, že ženy a starší mají přednost. Během jízdy se nebavíme hlučně, nevyprávíme si důvěrnosti ze včerejšího večírku a neřešíme partnerské, rodinné nebo pracovní problémy. Podobné je to s telefonováním. Měli bychom sedět tak, abychom nepřekáželi těm, kteří procházejí vozem metra nebo tramvaje, to se zvlášť týká pohodlně natažených nohou do uličky, které musejí ostatní překračovat. Při vystupování sestupuje ze schůdků autobusu nebo tramvaje nejdříve muž, aby své partnerce nabídl oporu.

2. Cestujeme pendolinem Se zlepšující se vlakovou dopravou si stále větší oblibu získávají vlaky typu Supercity nebo Intercity. Mají výhodu velké rychlosti, mnohem větší spolehlivosti než dálnice D1, manažerům odpadají starosti s parkováním v cílovém městě. Zdálo by se, že cena dálkových vlaků a klientela, která je využívá, zaručují automaticky bezchybné a ohleduplné chování během jízdy. Není to tak samozřejmé. V dálkovém vlaku jsou všichni společně odsouzeni strávit několik hodin v těsném společenství s ostatními cestujícími. Jakkoli máme potřebu zpříjemnit si tento čas co nejvíc a udělat si maximální pohodlí, stále se ohlížíme na ostatní, abychom kontrolovali, jak se jim naše chování zamlouvá. Předně, nikdy si nezouváme boty. Muži to dělají (naštěstí) méně často než ženy, ale nemůže si to dovolit nikdo. Často vidíme, jak si žena ve slušivém kostýmku zuje nepohodlné lodičky a položí si je na cestovní tašku, kterou si dá na zem mezi sedadla. Na klín si dá notebook a chová se jako doma v sedací soupravě u televize. Doma si často položí nohy na protější křeslo, a proto neváhá a ve vlaku si je položí na protější sedadlo. Pravda, nesedí na něm nikdo, spolucestující sedí vedle, ale že by se měli smířit s nohama cizí ženy vedle sebe? Zavazadla patří výhradně do schránek nad hlavami cestujících, ne na zem, nebo dokonce do uličky, kde překážejí všem procházejícím cestujícím i obsluhujícímu personálu, stevardům a průvodčím. Chceme-li otevřít okno, zhasnout, rozsvítit, tedy udělat cokoli, co se dotýká i ostatních v kupé, zeptáme se, zda jim to nebude vadit. Mohou dát najevo nelibost, pak raději od svého záměru upustíme. Když přistoupí žena a začne odvážně zvedat kufr nad hlavu, aby ho položila na horní polici, každý muž v dohledu je povinen vstát a pomoci jí. Notebook je běžnou součástí života manažerů a nelze nic namítat proti tomu, že i ve vlaku si ho rozloží buď na stolku v první třídě, nebo na klíně ve druhé. Stolek v první třídě je určen všem cestujícím v jeho dosahu, proto je nemístné, aby jeden z cestujících ho zaplnil svými cestovními potřebami, jako jsou noviny a časopisy, lahve s pitím, jídlo, notebook, a ostatní se musí spokojit se svým klínem, ač si zaplatili za komfort první třídy, do kterého náleží i stolek na odkládání předmětů. Notebooky by měly sloužit k práci, pro to má každý porozumění, ale ne pro zábavu, která ruší ostatní. Někteří cestující chtějí spát, jiní opravdu pracují, a nemohou: celý vagon ruší střelba a výbuchy granátů z akčního filmu, který s napětím sleduje jeden ze spolucestujících. Každý notebook má připojení na sluchátka, a je proto jen věcí naší ohleduplnosti, jestli je použijeme, nebo jestli nutíme ostatní, aby s námi sdíleli akustickou složku oblíbeného thrilleru. Samostatnou kapitolou je chování v restauračním voze. Je lepší poobědvat tam než v kupé. A přestože cesta trvá několik hodin a my už se vracíme z jednání, neměli bychom tu příšernou nudu zabíjet sérií panáků. Náš návrat do kupé by mohl být poznamenán sníženou úrovní sociálního chování; třeba bychom zjistili, že dáma v kupé, jež nám před návštěvou restauračního vozu nepřipadala nijak zajímavá, je mimořádně atraktivní a my ji musíme okouzlit stůj co stůj. Při vystupování mají muži ještě jednu povinnost: 11.6.2012 20:39:39


2


1

nemyslím co nejrychlejší opuštění vozu, ale pomoc všem ženám, které začnou odebírat svá zavazadla z polic nad hlavou.

Jiří Guth-Jarkovský: „Na cestách není nic tak protivného jako neslušný člověk. Seďme klidně, nepřecházejme často a zbytečně do chodby přes kolena spolucestujících a neotvírejme oken. Svého místa v kupé nemusíme postupovat nikomu, ani ne dámě, ale učiníme tak vůči lidem starým a churavým. Na cestu nestrojte se nápadně. Pouštěti se do hovoru možno, ale buďte vždycky opatrní. Představovati se netřeba. Dáma hovoru nezahajuje, jsouc vůbec zdrženlivá; odpoví sice stručně, ale nikoli nepřívětivě."

3. Sami, ale mezi ostatními Na silnici si připadáme zcela anonymní, sedíme si v plechovém úkrytu, někteří mají i kouřová skla, pohybujeme se svižným tempem, a tak si dovolujeme leccos, co bychom si vůči druhému v osobním kontaktu nedovolili. Pravidla silničního provozu jsou přísná, přirozeně, jde o zdraví, ba i o život, ale nemohou postihnout všechno, co se na silnicích odehrává. Jako v běžném životě, i tady se řídíme zásadami ohleduplnosti a rčením „co nechceš, aby činili tobě, nečiň jiným“. V posledních letech se kultura chování řidičů vůči sobě navzájem zlepšila. Jednak se mnoho řidičů učí ohleduplnosti na zahraničních silnicích, jednak za volantem sedí stále více žen a ty nemají sklony k soutěživosti a dominanci na silnici jako muži. Je až s podivem, jak zralí otcové rodin vstupují do zápolení s jakýmsi neznámým člověkem, který je chce předjet nebo jede v levém pruhu pomaleji, než se nám zdá snesitelné. Nikde ve frontě bychom se bezohledně nepředbíhali a nestrkali do lidí před sebou, nevbíhali bychom do cesty ostatním, ale v autě předjíždíme tak, že uvádíme jiné do tísně, tlačíme se na zadní nárazník vozu před sebou, abychom ho vytlačili do pravého pruhu, klidně vjedeme do levého pruhu, i když za sebou vidíme vůz, který jede mnohem rychleji. Těch pár vteřin, které získáme, nestojí za to, abychom druhým připravili těžkou chvilku a otrávili je svým počínáním. Občas vidíme, jak řidič ostře předjel jiného tak, že ho přiměl zpomalit, a uhání dál. Mužský lovecký reflex účinkuje i u inteligentních mužů spolehlivě: prudce sešlápnou plynový pedál a začnou provinilce stíhat. Manželka marně hledá důvod k tak šílené jízdě a hlavně si říká, co muž udělá, až toho druhého dožene... Nic. Možná zatroubí nebo mu ukáže nějaké gesto, ale spíš bude v autě hulákat na manželku a děti. Automobil nám nedává žádné oprávnění chovat se jinak než tváří v tvář ostatním lidem. Za volantem, stejně jako ve společnosti, nikoho nevychováváme, nenapomínáme troubením, neukazujeme vulgárními posunky, co si o tom druhém myslíme, nevracíme bezohlednost ještě větší bezohledností. Zvláště když vidíme čerstvého absolventa autoškoly (poznáme ho podle opatrné jízdy) nebo absolventa autoškoly ze šedesátých let (poznáme ho podle klobouku), neuděláme nic, co by je mohlo vylekat. Tiše se vzdálíme a necháme je jejich rozvážné jízdě. Jsme galantní i za volantem, dáváme přednost chodcům, ženám-řidičkám, ostatním řidičům, kteří jsou v nepříjemné pozici, a my máme možnost jim ji usnadnit - pustit je do našeho pruhu, přibrzdit a umožnit jim, aby se zařadili, čekají-li na vedlejší ulici, jestli najdou skulinku v koloně na hlavní, umožníme jim vjet na hlavní silnici, při parkování se posuneme o půl metru tak, aby ten druhý zaparkoval pohodlněji. Většinou stačí maličkost: zpomalit, uhnout na stranu, dát gestem najevo, že dáváme přednost. Většinou touto maličkostí vysvobodíme toho druhého z nepříjemné, často i nebezpečné situace. Nechce to mnoho, jen se mírně uskrovnit, což v běžném životě děláme relativně často, ale na silnici nás to nějak svádí k větší bezohlednosti a agresivitě.

Jakkoli jsou Spojené státy v obecné etiketě daleko za evropskou tradicí, v silničním provozu jsou ve většině amerických států mnohem ohleduplnější než v Evropě. Čech nepochopí, proč Američan jede po skvělé dálnici rychlostí 75 mil za hodinu (to je 120 kilometrů za hodinu, což je nejvyšší povolená rychlost v USA, a to jen na některých dálnicích), když desítky kilometrů před a za ním nikdo nejede a silniční kontrola žádná. V Americe se jezdí na naše poměry velmi pomalu a ohleduplně. Na Floridě, státě důchodců a turistů, jsou dopravní značky zbytečné, lidé si tu vzájemně dávají přednost a ukazují si na křižovatkách, kdo by měl jet jako první či druhý. Nedostatek ohledů však lze vytknout nejen řidičům, ale i chodcům. Jejich chování na přechodech někdy ústí v sobectví vůči ostatním účastníkům silničního provozu. Chodci byli vždy ti slabší v ulicích měst, ale poslední zákonné úpravy jim daly právo přednosti na přechodech. Mezi chodci vznikla představa, že mohou vstoupit do vozovky kdykoli a jakkoli. Není tomu tak. Nemohou vstoupit nečekaně do vozovky, tak že by řidič nestačil zastavit, nemají přednost před tramvajemi, a vůbec nemají přednost mimo vyznačené přechody pro chodce. Nicméně i tam, kde přednost podle zákona mají, je někdy slušnější dát přednost automobilu, a to tehdy, když vidíme, že je jednodušší auto nechat projet než ho nutit k zastavení. Někdy stačí maličkost - mírně zpomalit, zastavit se, rukou nabídnout řidiči přednost. Automobil zastavuje a rozjíždí se mnohem obtížněji, než se chodec zastaví nebo vykročí, jeho rozjezd znamená větší zátěž pro životní prostředí, než když chodec zpomalí a pak 11.6.2012 20:39:39


3


1

pokračuje v chůzi. Můžeme-li řidiči v živém městském provozu usnadnit jeho roli jen tím, že zpomalíme nebo se zastavíme a s vlídným gestem a milým úsměvem ho necháme projet, budeme mít oba lepší den. Dokumenty ke shlédnutí: http://www.rancer-petr.cz/clanky/vlastni/42-tv-serial-etiketa-34-43dil http://www.youtube.com/watch?v=rwpqJP71j60

11.6.2012 20:39:39


4


1

Obsah 1. Městská doprava

2

2. Cestujeme pendolinem

2

3. Sami, ale mezi ostatními

3

11.6.2012 20:39:39


5

Cestujeme společně - městskou dopravou; pendolinem; sami, ale mezi ostatními

Recommend Documents