Bytový dům Oblouk jako brána do Nové Ostravy

MASARYKOVA UNIVERSITA FILOSOFICKÁ FAKULTA Seminář Dějin umění Obecná teorie a dějiny umění

Bytový dům Oblouk jako brána do Nové Ostravy Bakalářská diplomová práce

Daniel Michalík

Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D. 2010

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ………………………………….. Daniel Michalík

Děkuji Mgr. Ondřeji Jakubcovi, Ph.D. za vedení práce, jeho vstřícnost a připomínky

Obsah 1.

Úvod ................................................................................................................ 5

2.

Kritika pouţitých pramenů .............................................................................. 6

3.

Dobová situace v Československu ................................................................ 10 3.1 Přerod Ostravy na velkoměsto .................................................................... 11 3.2 Poválečná výstavba v Ostravě ..................................................................... 12

4.

Nová Ostrava ................................................................................................. 15 4. 1 Idea Nové Ostravy ...................................................................................... 17 4.2 Architektonická vize Nové Ostravy ............................................................ 22 4.3 Přehodnocení plánů na vybudování Nové Ostravy ..................................... 27

5.

Obytný soubor oblouk ................................................................................... 30 5.1 Popis stavby ................................................................................................. 30 5.2 Stavebně historický vývoj stavby ................................................................ 37 5.3 Hledání architektonického výrazu socialistického realismu ....................... 41 5.4 Architektura Oblouku na pozadí poţadavků Vladimíra Meduny k výrazu architektury Nové Ostravy a obecných poţadavků na podobu Socialisticko realistické architektury v Československu ........................................................ 43

6.

Závěr .............................................................................................................. 48

Seznam pouţité literatury ...................................................................................... 49 Ostatní zdroje ........................................................................................................ 52 Obrazová příloha ................................................................................................... 53

1. Úvod Téma bytového komplexu nazývaného Oblouk jsem si vybral hned z několika důvodů. Mému prvotnímu zájmu vděčí tento komplex za to, ţe se nachází v blízkosti mého bydliště, a tak jsem se jiţ od útlých let občas dostával s touto stavbou do kontaktu. Vzhledem k tomu, ţe tento kontakt nebyl natolik častý, aby mi stavba zevšedněla, začal jsem objektu a jeho pozorování věnovat postupně zvýšenou pozornost. Budova se stejně jako celá čtvrť, v niţ se nachází, vymyká ostravským architektonickým zvyklostem, a tak se stala středem mého zájmu. Mezi další důvody a zároveň cíle mé práce patřilo seznámení se s dobovým kontextem, ve kterém tato stavba vznikala jako jeden z prvků zamýšleného obřího celku. Na této stavbě jsem se dále pokusil zhodnotit jeho konečnou podobu na základě dobových poţadavků na nalezení podoby a výrazu socialistického realismu v naší architektuře. Motivací napsat o tomto tématu pro mě byla také skutečnost, ţe jsem v obecné literatuře nenacházel doposud příliš materiálu o této stavbě, která si dle mého mínění pozornost jistě zaslouţí. Konečně posledním důvodem mého rozhodnutí byl fakt, ţe je budova postavena v architektonickém slohu socialistického realismu, který bývá pro své ideologické pozadí často neuznáván a podceňován i přes některé dílčí klady a přínosy.

2. Kritika pouţitých pramenů Během zpracovávání tématu se jako nejdůleţitější faktor především pro pochopení ideologické stránky, která se odráţela na veškerých stavbách v tomto období, ukázaly četné dobové texty v časopise Architektura ČSR, vydávaném svazem Československých výtvarných umělců. V ročnících 1948 – 1954 je dostatek článků, které dokumentují, jakým směrem se měla architektura vyvíjet. Autory článků jsou samotní tehdejší přední architekti, kteří zde vydávali své teoretické práce. Textů na toto téma je nespočet a je docela sloţité se v nich orientovat. Jsou plné politických doktrín a frází a jejich jazyk není příliš srozumitelný. I přes velké mnoţství těchto prací je však po podrobnějším studiu zřejmé, ţe si jsou velmi podobné. Tyto texty jsou poplatné době a politickému systému, ve kterých vznikaly, je tedy třeba brát je s rezervou, vzledem k jejich objektivitě. Na druhé straně se však jedná o důleţité a bezprostřední dokumenty zachycující a vysvětlující dění na architektonické scéně padesátých let. V periodiku Architektura ČSR se kromě těchto textů objevovaly také agitační letáky vyzývající umělce a jistě i čtenáře k dosaţení stranou stanovených cílů. Jedním z nich byla výzva Svazu Československých architektů týkající se výstavby Nové Ostravy. Ústředním pramenem teoretické části práce je článek Vladimíra Meduny Nová Ostrava. Tento text je jedním z dobových tendenčně psaných materiálů, které vycházely v uvedeném periodiku. Tato práce, jejíţ autor byl generálním projektantem Nové Ostravy, je souhrnem všech myšlenek a idejí, které měly směřovat k uskutečnění plánu na výstavbu prvního socialistického města v Československu, jeţ se mělo stát vzorem pro budování podobných měst v budoucnu. Tyto texty jsou doplněny o obrazové přílohy s vizualizacemi Nové Ostravy (obr. 1,2), které jsou rovněţ velmi důleţitými faktory pro imaginaci zamýšlené podoby tohoto projektu. Zajímavé dobové postřehy z pohledu občana Poruby, která se z malé vsi měnila v městský celek, jsem objevil v textech Františka Beneše z let 1947 – 1958 v kronice obce Poruby, uloţené v Archivu města Ostravy. Subjektivně psané texty zde odráţejí objektivní společenské tendence počátku padesátých let. Kronikář se zde dopustil chyby při uvádění počtu bytových domů a bytových jednotek 6

tvořících obytný komplex Oblouk, na kterou jsem přišel při osobním šetření a přepočítávání. Tento fakt poněkud sniţuje věrohodnost údajů zde zapsaných, coţ je docela problematické, neboť některé informace, týkající se konkrétně budovy Oblouku se vyskytují pouze zde a nepodařilo se mi je ověřit z jiných zdrojů. Na druhou stranu se o informace obsaţené v této kronice opíral také Jiří Lexa ve svém díle Odkazy Porubských kronik. Studie Miloše Bartoně z roku 1964 vydaná v ostravském Sborníku příspěvků k dějinám a výstavbě města je zajímavá z toho důvodu, ţe poskytuje informace o průběhu a způsobu výstavby prvních tří porubských obvodů. Navíc obsahuje kritické informace o dobovém nazírání na architekturu socialistického realismu, které nevyznívá příliš kladně. Tato dodává na věrohodnosti textům Pavla Halíka, o nichţ se zmiňuji dále, neboť se zde potvrzuje jeho teze, ţe po odeznění socialisticko realistické architektury jiţ nikdo nehodlal její principy obhajovat i přes její četné a houţevnaté zastánce z doby nedávno minulé. Text vyšel v době, kdy se do architektury a urbanismu vrátily dříve tolik kritizované funkcionalistické

principy

a

na

základě

toho

začala

být

architektura

socialistického realismu kritizována, zejména z hlediska ekonomického zatíţení, které bylo důsledkem předimenzovaného nároku na výtvarnou výzdobu budov. Z hlediska

objasnění

vývojových

tendencí

ostravské

poválečné

architektury je velmi přínosný článek ostravského historika architektury Martina Strakoše Nová Ostrava a její satelity, zveřejněný v časopise Stavba. Velmi dobře sepsaná a vypracovaná práce mapuje poválečnou bytovou výstavbu a zachycuje moment, kdy se v probíhající výstavbě Vzorného sídliště Bělský les ustoupilo od funkcionalistického řešení a projekt byl přepracován Jiřím Krohou do podoby socialisticko realistické. Práce dále mapuje výstavbu prvních dvou porubských obvodů. Jsou zde uvedena jména architektů jednotlivých souborů a také uvedeny předlohy, které jim byly inspirací. V tomto textu, který je velmi přínosný se vyskytují kritické tendence vůči tvorbě dobových architektů, jejich opodstatnění se však zdá být objektivní. Důleţitým současným autorem zabývajícím se problematikou sociálně realistické architektury je Pavel Halík. Jeho text Stalinistická architektura vydaný v časopise Architekt shrnuje dobovou situaci na umělecké scéně doplněnou o stručný vývoj a průběh socialistického realismu v Československu. Tento text je z větší části sloţen z výběru výroků jednotlivých architektů, činných v padesátých

7

letech, kteří se více, čí méně zasadili o prosazování socialisticko realistického stylu v naši republice. Těmito texty vystihuje ironickou situaci, kdy umělci hájící před válkou funkcionalistické či konstruktivistické principy na počátku padesátých let veřejně zpytovali svá svědomí a omlouvali se na sjezdech Svazu československých architektů, za to, ţe podcenili roli socialistického realismu. Dalším přínosným zdrojem jsou Halíkovy texty v Dějinách českého výtvarného umění. Zde se nejprve zabývá obecně poválečným uměním, jeho zaměřením a tendencemi, které jej ovlivňovaly. V další kapitole se věnuje jiţ architektuře socialistického realismu. V této práci, která je asi první komplexně interpretující tuto epochu, detailně mapuje poválečný architektonický vývoj v Československu od pozvolného opouštění od funkcionalistických tendencí, přes zrod socialisticko realistické architektury, její vrchol aţ k jejímu konci, který Halík definitivně datuje k Světové výstavě v Bruselu v roce 1958. Tyto texty jsou velmi přínosné, neboť detailně zachycují jednotlivé vývojové fáze tohoto stavebního stylu společně s uvedením důleţitých mezníků, které měly na tento vývoj neoddiskutovatelný vliv. Jednou z prvních porevolučních prací, která se snaţila rehabilitovat socialistický realismus v architektuře je kniha Radomíry Sedlákové a Jindřicha Vybírala Sorela, Česká architektura padesátých let. Kniha vyšla u příleţitosti výstavy představující tento stavební sloh, pořádané Národní galerií v Paláci Kinských,

v dubnu

aţ květnu 1994.

Tato

práce

nazírá

na

architekturu

Socialistického realismu nejen jako na architekturu ideologickou, ale také historizující.

Kniha

se

stručně

zabývá

jen

nejvýznamnějšími,

ať

uţ

neuskutečněnými či realizovanými projekty tohoto období, jejichţ podoba je patrná v bohaté obrazové příloze. Obecné informace o poválečném období v kontextu vývoje české architektury jsem získal z knih 20. století české architektury, napsané Radomírou Sedlákovou a Pavlem Fryčem, a Velké dějiny Koruny české vydané kolektivem autorů. Obě publikace jsou podobné v tom, ţe se ve stručných oddílech věnují jednotlivým uměleckým epochám a na nejznámějších dílech demonstrují soudobé architektonické tendence. Jedná se v obou případech o práce vydané v poslední době. Informací týkajících se konkrétně bytového komplexu Oblouk jsem bohuţel neobjevil mnoho. Stěţejní proto bylo nahlíţení do projektové

8

dokumentace. To mi bylo umoţněno ve stavebním archivu městského obvodu Ostrava – Poruba. Bohuţel zde jsem nenalezl úplnou projektovou dokumentaci, neboť městský obvod je majitelem jen některých bytových domů tohoto komplexu. Zbylou dokumentaci jsem však objevil v archivu Městského památkového úřadu v Ostravě. Zde jsem mohl nahlédnout na půdorysné řešení jednotlivých bytových domů a jejich pater. Součástí projektové dokumentace byla také vizualizace přední i zadní strany fasády. Ta se zde vyskytovala v jediném variantním vyhotovení. V přiloţeném dokumentu vypracovaném kolektivem pracovníků památkového úřadu bylo uvedeno, ţe existovaly dvě varianty věţové nadstavby na západním konci budovy. Tato skutečnost však z předloţených materiálů nevyplývala a přítomná pracovnice mi nedokázala tento fakt vysvětlit. Z dokumentace však vyplynulo, ţe bylo v prvotním plánu počítáno s jiným tipem sousoší nad jedním z průjezdů budovy a také, ţe nebylo plánované uţití oken v chodbách schodišť v centrální části stavby. Také je z ni patrné sériové vyrábění zdobných prvků fasády, které jsou na dokumentacích jen naznačeny a vţdy označeny

příslušným

písmenem,

které

se

u

stejných

prvků

opakuje.

Z dokumentace jsem také zjistil, původní zamýšlené dopravní řešení křiţovatky před budovou Oblouku, které však nebylo uskutečněno. neobsahovala podobu sgrafitové výzdoby.

9

Dokumentace

3. Dobová situace v Československu Poválečná atmosféra v Československu v druhé polovině 40. let 20. století byla ovlivněna řešením následků konfliktu, který na dlouhých 6 let přerušil vývoj republiky, jejíţ existence se chystala vstoupit do své třetí dekády. Z londýnského exilu navrátivší se vláda, v čele s prezidentem Edvardem Benešem, okamţitě vyhlásila obnovu válkou poškozené republiky. Jiţ v posledních měsících druhé světové války bylo vzhledem ke strategii osvobozování Evropy od fašistických vojsk rozhodnuto o tom, ţe poválečný vývoj republiky se bude orientovat více na východ, neţ tomu bylo dříve. Spojencem se nám v té době stal Sovětský svaz, ve kterém vládl diktátor Stalin. Jedním z hlavních cílů poválečné vlády byla náprava škod a rekonstrukce válkou zpustošených měst. Nejvíce poškozených objektů bylo průmyslového charakteru. Válečné devastaci však neušly také bytové domy. Právě nedostatek bytového fondu byl jedním ze závaţných problému v Československu, který vyţadoval neodkladné řešení. Únorový převrat v roce 1948 znamenal zlom v dosavadním vývoji republiky. V čele státu se ocitli zástupci komunistické strany a vyhlásili vládu proletariátu. Sovětský svaz vedený Stalinem jiţ nebyl jen spojencem, ale vzorem, který

měl

naší

republice

pomoci

dosáhnout

nově

stanovených

cílů.

Propagandistická politika komunistické strany zasáhla všechny sféry státních orgánů a nevyhnula se ani sféře kulturní a umělecké. Naopak. Právě umění se stalo nástrojem komunistické ideologie. Výstavba moderních bytových komplexů byla jedním z prvních závazků a cílů komunistické vlády. Ta rozhodla o celkové industrializaci země. V roce 1949 byl vyhlášen vládou komunistické strany první pětiletý plán, který jako cíl měl stanovený zintenzivnění zbrojního a těţkého průmyslu na úkor průmyslu spotřebního. Začátkem padesátých let byly vytipované lokality, ve kterých mělo dojít ke stavbě nových socialistických měst soustředěných právě v blízkosti nově budovaných průmyslových center. Jedním z takových byla na Ostravsku i ves Poruba, na jejímţ katastru mělo vyrůst vůbec první vzorové socialistické město, Nová Ostrava.

10

3.1 Přerod Ostravy na velkoměsto Mezi léty 1880 – 1939 prodělala Ostrava obrovskou vývojovou přeměnu doprovázenou moderní výstavbou. Nález uhlí (1763), zaloţení Vítkovických ţelezáren (1828) a napojení okolních vsí na Severní dráhu Ferdinandovu (1847) způsobily, ţe se malá vesnice po více neţ šesti stech letech začala měnit v průmyslovou aglomeraci, která jiţ před vypuknutím první světové války neměla v celé Rakousko-Uherské monarchii obdoby. Do Ostravy a jejího okolí přicházeli za prací lidé ze všech koutů Československa a hojně také z polské Haliče. Počet obyvatel se během druhé poloviny 19. století rapidně zvýšil. Jestliţe v roce 1843 činil součet obyvatel tehdy ještě samostatných vsí Přívozu, Vítkovic a města Moravské Ostravy 2 628 občanů, do roku 1900 se toto číslo znásobilo na téměř padesát tisíc obyvatel. Kolem roku 1910 se poprvé objevila myšlenka na sloučení těchto tří samostatných celků, které dohromady obývalo jiţ více neţ 76 000 obyvatel. K vytvoření většího městského celku tak došlo aţ v lednu 1924, kdy se k Moravské Ostravě připojilo dalších 6 samostatných obcí. Nově vzniklý městský celek tvořený obcemi na moravském břehu řeky Ostravice čítal 113 709 obyvatel. 1 Rychle rostoucí počet obyvatel způsobil obrovskou poptávku po nových bytech. Zvětšující se význam samotné Ostravy sebou přinesl potřebu výstavby správních budov regionálních institucí, které se do Ostravy stěhovaly z okolních měst. V Moravské Ostravě a přilehlých obcích vznikaly urbanistické studie, které měly chaoticky vznikající celky usměrnit a vtisknout jim městskou podobu. Mezi nejpozoruhodnější a dodnes ve spojení s Ostravou dosud ceněné a kladně hodnocené urbanistické celky z této doby patří jádra městských obvodů Moravské Ostravy, Přívozu, Mariánských hor a Vítkovic. Pod prvními třemi koncepty je podepsaný vídeňský architekt Camillo Sitte, autor publikace „Stavba měst podle uměleckých zásad.“ Největší měrou ovlivnil tvář Přívozu. Při rekonstrukci Moravské Ostravy a výstavbě Mariánských Hor byly jeho návrhy uskutečněné jen v dílčích podobách. Autorem urbanistické koncepce Vítkovic je Vídeňan Paul Kupelwieser. Na rozdíl od Sittem řešených celků měli Vítkovice průmyslovější charakter. Kolem roku 1882 vytvořil urbanistický plán tzv. Nových Vítkovic. Nově vznikající obec se měla stát domovem tisíců zaměstnanců 1

Irena Korbeřová, Rudolf Ţáček, Velká Ostrava, Ostrava 1999, s. 15.

11

Vítkovických ţelezáren. Nový domov zde měli nalézt jak dělníci, tak vyšší úředníci. Kupelwieser vsadil na pravoúhlý uliční systém, jemuţ podřídil půdorysné dispozice budov, s částečným akcentem na osovou souměrnost rozvrţených budov, zvláště při pohledu na hlavní náměstí od severu. Jednotným prvkem pro stavbu Nových Vítkovic se staly neomítané fasády z reţného zdiva. Reţné zdivo bylo na Ostravsku spojeno s průmyslovou architekturou. Většina budov v důlních komplexech byla postavena tímto způsobem. Podíl na tom měla skutečnost, ţe v oblasti zasaţené průmyslem omítané budovy značně trpěly, ale zřejmě také. Vítkovice díky tomuto stavebnímu principu působily vizuálně sjednocené. Dělníci sice bydleli v diametrálně odlišných podmínkách neţ úřednici, ale jednotný vzhled exteriéru díky pouţitému materiálu, jakoby vyjadřoval jejich soudrţnost, a především příslušnost k Vítkovickým ţelezárnám, které své výrobní haly budovaly ze stejného materiálu. Dalším celkem určeným výhradně pro bytovou funkci, který nelze v tomto kontextu opomenout je Jubilejní kolonie z let 1921 – 1932. Celý soubor, tvořený několika uzavřenými bloky domů o dvou podlaţích, proraţenými zdůrazněnými vstupními bránami působí velmi jednotně a harmonicky. Díky tomuto konceptu vyvolává celá kolonie dojem uzavřeného městečka. Autorství tohoto celku je připisováno místnímu staviteli Ernstu Kornerovi, který komplex navrhnul pro zaměstnance Vítkovických ţelezáren. Převáţná většina dělnického obyvatelstva však obývala hornické kolonie. Typický dům hornické kolonie byl postaven z reţného zdiva na obdélníkovém půdorysu. Byl přízemní se sedlovou střechou.2 Interiér byl rozdělen na malé čtyři bytové jednotky. Některé kolonie byly tvořeny také tzv. finskými domky, v jiných se bydlelo ve dvoupodlaţních domech. Hornické kolonie vznikaly v bezprostřední blízkosti jednotlivých šachet a budovali je majitelé těchto závodů. Hygienické podmínky v těchto koloniích však nebyly zdaleka ideální, neboť tyto kolonie nebývali napojené na kanalizační systém.

3.2 Poválečná výstavba v Ostravě Po ukončení druhé světové války a následném komunistickém převratu bylo rozhodnuto o zintenzivnění industrializace Ostravska. Jihovýchodně od jádra 2

Martin Jemelka, Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny, Ostrava 2009, s. 38.

12

města se začal budovat další průmyslový gigant – Nová huť. Ve které mělo najít práci několik desítek tisíc lidí. Přesto, ţe se v dubnu 1946 rozběhla pod vedením tehdejšího starosty Josefa Kotase akce „Budujeme Ostravu“, která spočívala v obnově poškozených a zbořených objektů, a na které pracovali lidé v rámci bezplatných brigád, začalo se nedlouho na to uvaţovat o variantě vysídlení a následné likvidace centrální části Ostravy. Důvodem byl výskyt černouhelných loţisek pod historickým centrem města. Starosta Kotas tuto myšlenku mocně podporoval a dlouho se nehodlal smířit s tím, kdyţ vedení KSČ později rozhodlo o tom, ţe na území Moravské Ostravy se jiţ další šachty stavět nebudou. Plánovaná výstavba Nové huti spolu s industrializací jiţ fungujících podniků a zvaţované vysídlení města sebou však neslo problém nedostatku bytových jednotek ve městě. Začalo se uvaţovat o výstavbě tzv. Nové Ostravy, která měla stát stranou od průmyslem poškozeného centra, které bylo obklíčeno průmyslovými podniky a ţivotní prostředí zde bylo velmi narušené. Dalším argumentem byl fakt, ţe většina centrálního obvodu se jiţ v té době díky dřívější těţbě černého uhlí nacházela na ne zcela stabilním geologickém podloţí. Komunističtí pohlaváři myšlenku výstavby nového města vítali. Dobře si totiţ uvědomovali, ţe nové město postavené jiţ dle jejich vkusu a zásad by bylo ideálním vizuálním nástrojem jejich moci a ideologie v regionu, který se měl díky svému průmyslovému charakteru stát vzorem pracující společnosti celé socialistické republiky. V roce 1947 vzniká v Ostravě první poválečný projekt bytové výstavby. V době nejvášnivějších diskuzí, o budoucnosti centrální části města, se začíná s výstavbou sídliště pro 7600 obyvatel na zelené louce.

Jiţně od Moravské

Ostravy v městské čtvrti Zábřeh se budují bytové jednotky podle pozdně funkcionalistického projektu architektů Jiřího Štursy, Oldřicha Slabého, Jaroslava Turka a Anny Riedlové.3 Tento koncept reagoval na dosavadní výstavbu obytných souborů, které budovaly pro své zaměstnance samotné podniky. Tím vznikaly menší celky různorodě rozdrobené po území města, které postrádaly jakoukoli urbanistickou návaznost. Typickým příkladem byly hornické kolonie. Vzorné sídliště u Bělského lesa, jak byl projekt oficiálně nazván, mělo vytvářet vnitřně fungující organismus nezávislý na centrálním obvodě. Na situačním plánu nového sídliště spolupracovali kromě výše uvedených architektů také Vladimír Meduna, 3

Martin Strakoš, Nová Ostrava a její satelity, Stavba 10, 2003, č. 3, s. 62.

13

Jiří Štursa a Oldřich Slabý.4 Jako vhodný typ obytného domu byl vybrán návrh architektky Anny Riedlové, jejíţ pozdě funkcionalistický návrh počítal s třípatrovými domy obdélného půdorysu. Fasáda pravidelně rytmizovaná třídílnými okny byla utvořena kombinací omítané stěny a keramických obkladů. Tento projekt byl dle původního plánu vybudován jen částečně, coţ bylo ovlivněno komunistickým převrat v únoru 1948. Následkem toho byly podle vzoru Sovětského svazu reorganizovány všechny státní instituce, nevyjímaje ty umělecké. Postupně byly zrušeny všechny architektonické ateliéry a byly nahrazeny státními organizacemi, tzv. Stavoprojekty, jejichţ činnost měl usměrňovat Ústřední akční výbor Československých architektů. V roce 1950 došlo k přeměně názvu lokality na Stalingrad. Rozestavěného projektu se o rok později ujal podnik bytová péče a výstavba Ostrava. Původní projekt byl z ideologických důvodů odsouzen jako nevyhovující a zcela přepracován. Původní urbanisticko-architektonický koncept byl označen tehdy hanlivě chápaným adjektivem „kosmopolitní“ a určen k přepracování. Současně se v této době jiţ začínal zrak všech zainteresovaných stáčet na západ od centrální části Ostravy. Na území tamní vsi Poruba bylo totiţ rozhodnuto o výstavbě Nové Ostravy, coby prvního socialistického města, tedy města postaveného v duchu a dle zásad nově nastolené ideologie poplatné komunistickému reţimu.

4

Martin Strakoš, Nová Ostrava a její satelity, Stavba 10, 2003, č. 3, s. 62.

14

4. Nová Ostrava Poruba se nachází v západní části Ostravy. S přilehlými obvody Svinovem a Třebovicemi je ohraničena řekami Odrou na východě, Opavou na severovýchodě a říčkou Porubkou na jihu. Západním směrem od řeky Odry se zvedá mírně svaţitý terén náleţící geomorfologicky do pohoří Nízkého Jeseníku. První písemná zmínka o vsi je datovaná k roku 1393. Poruba si po staletích uchovávala charakter provinčního zemědělského města. vznikl první průmyslový podnik, továrna na nábytek.

Aţ v roce 1903 zde 5

Původní ves, dnes

nazývaná Stará Poruba, se nachází v údolí říčky Porubky. Nejvýznamnějšími stavebními památkami zde jsou kostel sv. Mikuláše z 15. století a trojkřídlý renesanční zámek postavený v roce 1573 na místě původní vodní tvrze. Na konci 2. světové války byla Poruba osvobozena 1. Československou samostatnou tankovou brigádou. Střety s Němci si zde však vyţádaly nemalé lidské a materiální oběti.6 V roce 1948 začínají na levém břehu říčky Porubky Ostravsko-karvinské doly výstavbu hornického sídliště Poruba. Na padesáti hektarech zde mělo vzniknout 1 400 nových bytových jednotek. Během prvních dvou let zde bylo postaveno 144 bytových jednotek v osmi domech. V roce 1950 je stanoven plán na výstavbu dalších 288 bytů. Tempo výstavby bylo zcela podřízeno splnění tomuto úkolu, jak se můţeme dočíst v porubské kronice: „…7 července se začalo se stavbou základů…,…stavělo se i v noci za jasného elektrického osvětlení…,…dostaly se poslední stavby již koncem řijna pod střechu…“. 7 Zefektivnění a urychlení výstavby umoţnil princip proudové výstavby. Při tomto principu je kladen důraz na návaznost jednotlivých pracovních postupů bez nevynucených přestávek a rovnoměrném a pravidelném přisunu materiálu. Proudová výstavba bývá vyuţívána především při stavbě typizovaných objektů a nejinak tomu bylo u hornického sídliště. Zvolen byl typ třípodlaţního domu na protáhlém obdélném půdorysu zakončen sedlovou střechou. Kaţdý takovýto dům byl rozdělen vnitřním uspořádáním na čtyři samostatné objekty s vlastním 5

http://www.moporuba.cz/poruba_historie_c.php. Tamtéţ. 7 František Beneš, Kronika obce poruby 1938 – 1959, r. 1948, Archiv města Ostravy. 6

15

vstupem. Jednotlivé objekty byly na vstupní straně fasády členěny většinou čtyřmi okenními osami, které v polovině rozděloval mělký neomítaný rizalit prolomený vchodovými dveřmi a skrývající schodiště prosvětlené luxferami. Zadní strana fasády byla členěna čtyřmi okenními osami s uţitím dvojdílných oken ve druhé a třetí ose a francouzských oken přepaţených v dolní polovině zábradlím v ose první a čtvrté. Fasáda štítů je dělená jednou okenní osou. Domy byly omítnuty břízolitovou omítkou v pískové barvě kontrastující s tmavě červeným soklem. Autor tohoto projektu není v pramenech uveden. Neustálé diskuze o budoucnosti Ostravy, která se díky hospodářské orientaci nové vlády na těţký průmysl stávala „ocelovým srdcem republiky“ nebo také „městem uhlí a oceli“ vyvrcholily na jaře roku 1951. 12. května rozhodla vláda o výstavbě Nové Ostravy na katastru obce Poruba. 6. srpna 1951 posvětil stavbu i městský výbor KSČ v Ostravě, který předpokládal, ţe na zvoleném území vznikne v budoucích letech „sídelní útvar pro 175 000 obyvatel“.8 Pomyslným

základním

kamenem

výstavby

Nové

Ostravy

bylo

vypracování krajského územního plánu, které začalo jiţ v roce 1949 a hotové bylo v hrubých rysech v létě následujícího roku. Při vyhotovování územního plánu bylo nutné brát v potaz plánovaný rozvoj průmyslu na 15 – 20 let, který však hlavní dva průmyslové podniky v kraji, Ostravsko karvinské doly a Vítkovické ţelezárny Klementa Gottwalda, v uvedené době ještě neměly vypracovaný, coţ projekt mírně zbrzdilo. V březnu 1951 jmenoval krajský výbor politickou komisi pro výstavbu města Ostravy. Tíţivý nedostatek nových bytových jednotek měl za následek, ţe „…ihned po schválení v roce 1951 byly podklady pro zpracování směrných plánů územních Poruby, Havířova a části Karviné rozpracovány do velkolepých konceptů“. 9 Hlavním projektantem stavby, která do té doby neměla svým rozsahem v našich zeměpisných šířkách obdoby, byl zvolen dvaačtyřicetiletý architekt Vladimír Meduna, který byl dosazen do čela stavebního odboru Nové Ostravy a také jmenován generálním projektantem nových socialistických měst.

Medunovo

jméno v souvislosti s Ostravou figurovalo jiţ u výstavby vzorného sídliště Bělský les.

8 9

Martin Strakoš, Ostrava a její satelity, Stavba 10, 2003, č. 3, s. 62. František Beneš, Kronika obce Poruby 1938 – 1959, r. 1951, Archiv města Ostravy.

16

Brněnský rodák Vladimír Meduna dostudoval v roce 1935 architekturu na VUT v Brně pod vedením Jiřího Krohy. V druhé polovině 40. let pracoval v Ostravě jako referent Jednotného národního výboru a současně vyučoval na brněnském ČVUT obor urbanismus, kde také dosáhl titulu docenta.

4. 1 Idea Nové Ostravy Čtyři měsíce po rozhodnutí o výběru lokality pro uskutečnění projektu Nové Ostravy Meduna vystoupil 27. září na porubském národním výboru, kde diskutoval s občany a přednesl jim hlavní myšlenky výstavby nového samostatného městského celku. Jak je zaznamenáno v kronice Poruby prohlásil mimo jiné, ţe: „Blahobyt vyplývá z kvantity a kvality výrobků, k jejíž výrobě je třeba uhlí, železa, strojíren, železáren a chemických továren. Tyto předpoklady jsou v Ostravě, a proto má v pětiletém plánu přednost.“ 10 Jako hlavní důvody výstavby Nové Ostravy právě na katastru Poruby uvedl především skutečnost, ţe „Nebude zde město poddolováno, neboť uhelné sloje jsou zde tenké a hluboko v zemi, protože na Ostravsku dují především západní větry a jižní, méně severáky a jen řídce východní, které mohou donést sem kouř hutí.“ 11 Meduna také vyzdvihnul skutečnost, ţe ovzduší v Porubě je nejčistší z celého Ostravska a ţe je zde vybudovaná tramvajová trať v budoucnu umoţňující rychlou dopravu dělníků do práce i opačným směrem. V rámci plánované výstavby byl na katastru obce Poruby a sousedního Svinova vydán zákaz stavby rodinných domů, které by se dle vyjádření samotného autora špatně vyjímaly vedle plánované vysoké zástavby Nové Ostravy. Koncept a hlavní myšlenky výstavby a budoucí podoby Nové Ostravy nastínil Vladimír Meduna rovněţ ve článku Nová Ostrava, který byl publikován v časopise Architektura ČSR v roce 1951. V jeho úvodu popisuje jak chaoticky a 10 11

František Beneš, Kronika obce Poruby 1938 – 1959, r. 1951, Archiv města Ostravy. Tamtéţ.

17

nekoncepčně je centrální ostravský obvod sestaven, za coţ podle něj můţe kapitalistická společnost. Upozorňuje na skutečnost, ţe jednotlivé průmyslové závody, či doly vznikaly „…bez jakéhokoliv celkového plánu, jen podle náhodných vlastnických práv a dravosti některých podnikatelů“. Dále poukazuje na fakt, ţe důlní vlivy přetvořily krajinu k nepoznání a je jiţ téměř nemoţné plánovat na tak nestabilním podloţí novou výstavbu. Zabývá se zde také rychle rostoucím počtem obyvatel, přičemţ poukazuje na jeho sloţení. Uvádí zde, ţe tři čtvrtiny obyvatelstva tvoří „průmyslový proletariát“. Přikládá zde také statistiku, z níţ vyplývá ţe jen v osmnácti procentech bytů v Ostravě je zaveden plyn, na vodovod stále není napojena jedna třetina ostravských bytů, ústřední topení je zavedeno jen ve čtyřech procentech bytů a městská kanalizace je vybudována jen z necelé poloviny. Kritizuje všudypřítomné hornické kolonie lemované „za sucha prašnými, za mokra blátivými cestami“ pro jejich nedostatečnou vybavenost a hygieničnost. Přirovnává Ostravsko ke „změti továren, železničních vleček a dělnických kolonií nakupených bez ladu a skladu tonoucích v oblacích kouře a prachu bez stopy zeleně a osvěžení.“ Cílem Nové Ostravy měla být náprava těchto skutečnosti. Meduna, odsuzující kapitalistickou společnost, která ţila a bohatla „ z potu, mozolů a bídy dělnictva“ ,a přitom nebyla schopna se o tyto lidi důstojně postarat a vytvořit jim vhodné podmínky k ţivotu, byl spolu se svými spolupracovníky odhodlán tento fakt změnit. Novodobá historie Ostravy byla neodmyslitelně spjata s těţbou černého uhlí a výrobou ţeleza a ne jinak tomu podle vládních plánů mělo být i v budoucnu. Stávající průmyslové podniky se slučovaly ve větší celky, rozšiřovala se jejich výroba i pracovní kapacita a také se stavěly úplně nové. Cílem projektu Nové Ostravy však nebylo jen poskytnout bydlení nově příchozím, kteří opět přicházeli ze všech koutů republiky na Ostravsko za prací, ale rovněţ poskytnout nové bydlení lidem ţijících v nevyhovujících hornických koloniích a také těm, kteří dosud obývali centrální část města, postiţenou důlní činností a určenou k postupné likvidaci. Základním faktorem plánu výstavby Nové Ostravy bylo tedy vypracování krajského územního plánu v návaznosti na perspektivní plán průmyslu na budoucích 15 – 20 let doplněných podrobným geologickým průzkumem. Ten byl v souvislosti s nově plánovanou výstavbou vzhledem k převládající důlní činnosti v regionu opodstatněnou nutností.

18

Po vyhotovení a uskutečnění výše uvedených plánů a průzkumů byly na Ostravsku vytipované lokality vhodné pro výstavbu nových sídelních celků stavěných jiţ zcela v duchu socialistického cítění a potřeb. Meduna uvádí, ţe jiţ v počátku plánování bylo jasné, ţe se nebude jednat o řadu isolovaných závodních sídlišť, tak jak tomu bylo v nedávné minulosti, neboť „tento způsob výstavby nepřináší pracujícím vyšší hospodářskou a kulturní vybavenost a jest nakonec i velmi neekonomický“. Meduna vybízel, ţe je třeba následovat sovětský příklad sdruţování bytové výstavby do velkých měst. Na základě těchto faktů bylo navrhnuto vybudovat respektive přebudovat během dvanácti let do roku 1963 tyto města: Novou Ostravu pro 150 000 obyvatel, přičemţ celkový počet obyvatel Ostravy vzroste na 350 000 obyvatel a stane se druhým největším městem republiky. Nové město v prostoru Šenov – Šumbark pro 50 000 obyvatel. Město Karviná, které vzroste na 70 000 obyvatel. Město Místek vzroste na 40 000 obyvatel. Jak uvádí autor dál, mělo tempo růstu výstavby těchto měst daleko překonat nejvyšší tempo výstavby v kapitalismu u nás. Poněkud zajímavá čísla Meduna uvádí právě v souvislosti s výstavbou Nové Ostravy. Po sloučení se slezskou částí Ostravy zahrnující sedm samostatných obvodů, které proběhlo během německé okupace v roce 1941, měla Ostrava skutečně téměř dvěstětisící obyvatel. Výstavbou Nové Ostravy pro 150 000 obyvatel tak měl jejich počet dosáhnout tři sta padesáti tisíc. Je však zvláštní, ţe tato vize nepočítala s proklamovaným přesídlováním obyvatel z Moravské a Slezské Ostravy, kterou v roce 1950 obývalo dohromady přes pětašedesát tisíc obyvatel. Tyto čtyři koncepty výstavby či přestavby socialistických měst neměly být ojedinělými akcemi, ale naopak měli být základním příspěvkem k budoucí „výstavbě a přestavbě měst naší republiky“. Tato skutečnost vyznívá velmi monumentálně a je z něj zřejmé, jakým směrem se měla ubírat architektura v socialistickém Československu. Ještě zajímavější je výrok, který dokumentuje dobovou situaci, ve které projekt vznikal a především váţnost, se kterou se k němu přistupovalo: „ Města nejsou zakládaná často. V našich zemích byla naposled ve větším počtu založena města v ranném středověku. Po teprve cca 700 letech dochází znovu

19

k podobným událostem. Dny, ve kterých žijeme, jsou proto v pravém slova smyslu historické.,…Města navrhujeme pro řadu století a tisíciletí.,…Obtížnost úlohy jest tudíž patrna na první pohled.“ 12 Skutečnost, ţe podobný projekt neměl v historii českých zemí obdoby, způsobil, ţe se architekti a projektanti v čele s Vladimírem Medunou nemohli opřít o zkušenosti z podobných projektů. A tak se jako ve většině řešených problémů hledalo východisko u našeho tehdejšího vzoru, Sovětského svazu. „Jedině tam jsou budována a přestavována celá města sloužící krásnému mírovému životu socialistického člověka, zatím co na západě návrhy architektů zůstávají utopickými papírovými sny.“ 13 Během setkání s občany, na nichţ v budově Porubského národního výboru prezentoval ideu Nové Ostravy a diskutoval se zúčastněnými o problematice této výstavby, naznačil Meduna inspirační zdroje. „Projekt se bude opírat o zkušenosti ze Sovětského svazu, kde v letech industrializace byla vybudována zcela nová města Magnitogorsk, Stalinsk, Komsomolsk, Kirovsk a jiné“ 14 Meduna v článku Nová Ostrava s nepředstíraným zaujetím pochvalně hodnotil sovětskou architekturu a vyjadřoval z dnešního pohledu velmi ironickou myšlenku, ţe „Výstavba sovětských měst jest nesena ideou stalinské péče o člověka…“. Těţko říci co si pod pojmem stalinské péče o člověka představovali lidé na počátku padesátých let, dnes vzhledem ke skutečnostem, které o Stalinovi za dobu od tohoto výroku vypluly na povrch, zní toto sousloví velmi paradoxně a ironicky. Je však třeba brát v potaz, ţe jedním z nástrojů upevnění komunistické moci byla všudypřítomná propaganda, která „masírovala“ mysli všech, kdo s ní přišli do styku. Ona „stalinská péče o člověka a myšlenky socialistického humanismu a demokratismu“ byla jedna ze tří hlavních zásad, které měli projektanty a architekty usměrnit při hledání vhodného výrazu nového města. Ke 12

Vladimír Meduna, Nová Ostrava, Architektura ČSR, 1951, s. 262. Tamtéţ. 14 František Beneš, Kronika obce Poruby 1938 – 1959, r. 1951, Archiv města Ostravy. 13

20

zbylým dvěma patřil „vítězný třídní boj, jenž je vyjádřen v půdorysu města a v jeho vnitřním pohodlí všech bytů“ a „velikost socialistické epochy vyjádřena na vnějším vzhledu města“ Zajímavé jsou úvahy nad vizuálním efektem zvolených forem a jejich psychologickému působení na člověka. Zde si pomáhá Meduna citací ruského architekta, autora jedné z četných moskevských věţových staveb, hotelu Ukrajina Arkadije Mordivova, který mimojité udává, ţe „Architektura slouží k ukojení estetických potřeb lidu“ a vyjadřuje názor, ţe člověku je přirozeně cizí a lhostejné vše utilitární a naopak touţí po všem krásném. To v něm „vyvolává životní radost, životní činnost a zvedá pracovní činnost, vzbuzuje lásku k domovu, ulici, městu, tvoří konkrétní pocit vlasti“. Krásné město je tedy nástrojem jak v lidech vzbudit lásku k národu, vládě i k práci. Dělník bydlící v krásném městě se cítí spokojený, coţ se údajně musí odrazit v jeho pracovním nasazení a dosaţených výsledcích a o to šlo v nastoleném reţimu především. Naopak škaredé město v lidech vyvolá jen lhostejnost a samo o sobě je nemotivujícím prvkem při snaze utvořit novou, lepší společnost. „Architektura není zbytečnost, přepych ani rozmar, nýbrž státní nezbytnost. V plánu města se mají řešit také umělecké problémy, poněvadž jen takový plán zaručuje krásu města a jeho správný rozvoj“

15

Pod slovy „státní nezbytnost“ si nelze neuvědomit politický a ideologický podtext tohoto spojení. Výrok jasně poukazuje na snahu ovládnout uměleckou činnost a udělat z ni státní, či spíše stranickou zakázku. Jakýkoliv odklon od stanovených ideálů byl nemyslitelný, nepředstavitelný a neţádoucí. Nový architektonický výraz socialistického realismu, který k nám proniknul odkud jinud, neţ z opěvovaného Sovětského svazu měl být zárukou krásného, čistého a přehledného prostředí, uspokojujícího nejen prvotní potřeby spojené s bydlením a sluţbami, ale i potřeby spojené s touhou o bytí v harmonickém prostředí tvořeném objekty s vysokou uměleckou hodnotou. Nová Ostrava měla splňovat a vyhovovat všem výše uvedeným myšlenkám a názorům a měla se stát ideálním vzorem pro budoucí výstavbu a rekonstrukci dalších měst v Československu. Architekt Meduna čerpající inspiraci 15

Vladimír Meduna, Nová Ostrava, Architektura ČSR, 1951, s. 262.

21

v sovětských městech ve svém textu nastínil dále věcnější a konkrétnější podobu budoucího města.

4.2 Architektonická vize Nové Ostravy Na úvod vyzdvihl vybranou lokalitu. S přihlédnutím k výtvarnému hledisku budoucí městské siluety uvítal fakt, ţe terén zvolené lokality se zvedá západním směrem na dvou terasách vysutých asi dvacet metrů nad údolím řeky Odry, které odděluje údolí říčky Porubky. Díky charakteru okolní krajiny nabízí obě zmiňované terasy výhledy do okolí, kterému dominuje na jihovýchodě beskydské pohoří. Zasazení budoucího města v daném terénu však bylo kladně hodnocené nejen pro skutečnost, ţe z něj bude moţno pozorovat krajinu, ale také ţe ono samo bude v krajině viditelné a bude v ni vytvářet dominující prvek, coţ byl velmi důleţitý moment při budování socialistických měst. Daná lokalita však měla z hlediska budoucího vizuálního působení také své nedostatky, které bylo pro dosaţení ideálu nutno odstranit. „Krásu Prahy tvoří mimo jiné široká ladná křivka Vltavy. Nedostatek velké řeky bude v Ostravě nahrazen kanálem Dunaj-Odra, čtyřicet metrů širokým, přimykajícím se těsně ku městu a rozšířeným ve vodní zrcadlo šířky sto dvacet metrů, před středem města. Řeka Moskva není v podstatě širší a víme co znamená pro toto město“ 16 Z těchto vět lze vyčíst hned několik myšlenek, které byly pro projekt Nové Ostravy a dobu jeho vzniku charakteristické. Jednak to byla snaha dosáhnout ideálního stavu za jakýchkoliv podmínek, kdy je výtvarné hledisko nadřazené hledisku ekonomickému. Důkazem toho je skutečnost, ţe autor povaţoval za nutné vybudovat v okolí města „vodní zrcadlo“, byť v rámci plánovaného kanálu Odra-Dunaj, který zde měl dosáhnout trojnásobku své šířky. Princip „vodního zrcadla“ v blízkosti nově budovaného města nebyl ojedinělou záleţitostí, neboť s obdobným konceptem se počítalo i

16

Vladimír Meduna, Nová Ostrava, Architektura ČSR, 1951, s. 263.

22

v projektu výstavby sídliště Šumbark-Bludovice, dnešního Havířova, které mělo být bezprostředně obklopeno ţermanickou přehradou. Dalším faktorem, který z uvedeného výroku vyplývá, je skutečnost, ţe Nová Ostrava měla být skutečně výkladní skříní socialistické republiky, neboť je zde srovnávaná s hlavním městem, kterému se měla v budoucnu vyrovnat, nebo alespoň značně přiblíţit. Jak jinak si vysvětlit souvislost mezi chybějící vodní plochou, která je jedním z faktorů utvářející krásu Prahy, na niţ je v souvislosti s výstavbou Nové Ostravy upozorňováno a snahou tuto skutečnost napravit. Třetí myšlenkou, kterou lze z výroku vyčíst je čerpání inspirace, snaha přiblíţit se či dokonce napodobit sovětský ideál, kterým je v tomto případě sovětské hlavní město s řekou Moskvou, která spoluvytváří monumentální charakter sovětské metropole. Důleţitou sloţkou výtvarného plánu budoucího města měla být také uliční síť. I zde hledal autor vzory v Sovětském svazu. „Sovětská architektura rozděluje uliční sítí město na čtvrti, ve kterých není žádných dalších ulic. Znamená to ohromnou úsporu na komunikacích.“ 17 Je ironické, ţe zde autor zmiňuje ekonomické hledisko. Zajisté je tomu proto, ţe v tomto případě je to jeden z argumentů zvoleného uličního schématu. Zamyslíme-li se však nad tím, jakou úsporu sebou toto řešení přináší v porovnání s prostředky vynaloţenými na budování vodních zrcadel, vyznívá tento argument komicky. Uliční síť města měla být vytvářena pěti hlavními třídami určenými zejména pro dopravní prostředky městské hromadné dopravy a pro pěší provoz. Ty měly být propojeny pomocí dalších pěti širokých ulic, které však měly slouţit zejména automobilové dopravě a dopravě zboţí a surovin a vzhledem ke své větší vytíţenosti měly být obklopeny pásy zeleně. Těchto deset tříd mělo tvořit celou uliční síť Nové Ostravy. V tomto důsledku povaţovali autoři za nutné, aby tyto třídy působily monumentálně. Navrţená šířka byla osmdesát metrů, kterých dnes v Porubě Hlavní třída skutečně dosahuje. Rovněţ v tomto kontextu si neodpustil architekt Meduna srovnání s Prahou, konkrétně s Václavským náměstím, které je „jen 58 - 66 metrů široké“.

17

Vladimír Meduna, Nová Ostrava, Architektura ČSR, 1951, s. 263.

23

Dvě z hlavních, na sebe kolmých tříd měly tvořit páteř města. První z nich, dnes z části postavená Hlavní třída, měla spojovat svinovské nádraţí na východě města se západní vysokoškolskou čtvrtí. Druhá třída měla být spojnicí parku kultury a oddechu v severní části s jiţními čtvrtěmi a blíţe nespecifikovanými „důležitými městskými zařízeními“. Park kultury a oddechu měl být ze severozápadní strany ohraničen vybudovanou Hlučínskou přehradou, která měla být vybudována „pro rekreaci a vodní sporty“ Obě třídy se měli opticky kříţit v budově krajského národního výboru v centru města poblíţ vlakového nádraţí. Budova měla být „architektonickým jádrem celé městské kompozice podobně jako palác Sovětů v Moskvě“.

Z kolorovaných dobových kreseb, vydaných u

příleţitostí příprav tohoto projektu je patrné, ţe budova krajského národního výboru měla být skutečně hlavní dominantou celého města (obr. 3). K tomu mělo přispět uţ samotné situování do středu města v ose kříţení hlavních dvou tříd a neméně také její vzhled. Budova měla být nejvyšší stavbou ve městě. Její podoba byla inspirována moskevskými věţovými stavbami. Podle těchto urbanistických schémat měly být ve městě budovy podobného vzezření minimálně další čtyři. Z těchto kreseb je také patrný kontrast mezi Novou Ostravou a pravým břehem řeky Odry, pohlceným průmyslem a doutnajícími komíny. Široké rušné bulváry měly tvořit kontrast s jednotlivými uzavřenými bloky obytných čtvrtí, vymezenými právě těmito třídami. Hlavní třídy měly být ţivými pulsujícími ulicemi, kde měly být soustředěny všechny správní a veřejné budovy. Rovněţ se zde měla nacházet náměstí jako přirozená centra jednotlivých městských okrsků a čtvrtí. Pohledové osy hlavních tříd měly být ukončovány monumentálními veřejnými věţovými budovami vyššího významu. Dle kolorovaných kreseb však neměly výškou přesahovat budovu krajského národního výboru. Monumentalita byla v projektu Nové Ostravy důleţitým, ne-li přímo určujícím faktorem. „Dělník jdoucí hlavními třídami do práce bude si uvědomovat jednotu se všemi obyvateli města, jeho velikost, monumentálnost tříd a veřejných budov bude v něm vzbuzovati vědomí veliké epochy, ve které žije a kterou svojí prácí buduje“ 18

18

Vladimír Meduna, Nová Ostrava, Architektura ČSR, 1951, s. 263.

24

Město se mělo skládat z obytných čtvrtí pro 7 500 – 10 000 obyvatel. Kaţdá čtvrť měla být plně sociálně, zdravotně i kulturně vybavena. Zvolený uliční systém měl umoţňovat lemování hlavními třídami ze tří stran, přičemţ čtvrtá strana čtvrti by byla lemována automobilovou tepnou. V její blízkosti se plánovalo vybudování garáţí a budov určených pro hospodářské účely jednotlivých čtvrtí. „Tyto čtvrti budované podle sovětského vzorů nemají nic společného s anglickými neihgbourhood-y, propagovanými na některých naších vysokých školách a někdy dokonce vydávanými za socialistický realismus.“ 19 Meduna zde logicky musel vyloučit jakýkoliv vliv západní architektury na nově budované město, které mělo být přece chloubou socialismu. Jakákoli podobnost s architektonickými principy uţívanými na západě byla v této době neţádoucí víc, neţ kdykoli předtím a potom. Anglické neighbourhoody se dle autora odlišovaly především ve špatném urbanistickém rozvrţení, které rozbíjelo město do malých izolovaných celků obklopených zelení a spojovaných cestami. Tento princip byl pro socialistickou společnost zcela nevyhovující neboť separované celky: „nemohou v občanu vytvářeti pocit velikosti a jednoty města a jsou ve své podstatě reakčním nástrojem odumírajícího kapitalismu“ Třídy a náměstí měli být tvořeny dle zásad klasické architektury a vytvářet: „opticky uzavřené prostory“, které měly disponovat výhledy do okolních krajin. Autor se zde vymezuje proti funkcionalistickému urbanismu, který měl i v padesátých letech ještě řadu zastánců. Meduna uvádí, ţe takovýto urbanismus je neprostorový, neboť svým náhodným uspořádáním domů a preferencí jednotlivých objektů nad komplexní kompozicí výsledného celku vytváří jen chaotickou změť budov bez vzájemných vazeb. Výstavba měla být prováděna po jednotlivých obvodech, které stejně jako celé město mělo tvořit jasně ohraničený a definovaný celek. Zamezit se mělo volnému splývání okrajových městských čtvrtí s okolní krajinou, které bylo dle Meduny vychvalováno „kosmopolitními architekty“. Autor naopak zastával názor, ţe jasně definovaný městský celek má nevyvratitelné výhody.

19

Vladimír Meduna, Nová Ostrava, Architektura ČSR, 1951, s. 263.

25

„Jasně ohraničené město má také plné právo na slavnostní brány při vstupech do města. Že tato potřeba jest v lidu živá, dokazují plechové vítací tabule u řady naších měst a provisorní brány budované při slavnostních příležitostech.“ 20 Velikost jednotlivých budov měla odpovídat jejich funkci a postavení v rámci urbanistického rozvrţení. Počítalo se s vyššími budovami podél hlavních tříd s výškově zvýrazněnými nároţími. Přičemţ měřítkem, ze kterého se vycházelo byla bytová výstavba. Právě od její velikosti a plošnosti se měla odvíjet velikost dominantních objektů, ale i konečná plošnost celého města. Zvolený druh a výška jednotlivých bytů se odvíjela technickými a hospodářskými moţnostmi. I přes megalomanii celého projektu připomínal Meduna, ţe je třeba klást důraz na hospodářskou stránku tohoto projektu, přičemţ je hlavní především: „Stanoviti hranice, v kterých se můžou projektanti pohybovat, aniž by se dostali do rozporu s hospodářskými zájmy výstavby“. Právě stanovení těchto pravidel bylo pro tehdejší stavitelé a ekonomy velmi citlivou záleţitostí. Jak jiţ bylo řečeno, nová socialistická města se měla budovat s výhledem na několik příštích století, coţ si mělo vyţádat nemalé finanční prostředky, tak, aby nebyli projektanti příliš limitování a mohli navrhnout řešení co nejadekvátnější tomuto smělému plánu. Na výstavbu obytných domů byl vznesen jasný poţadavek. Musely být velmi variabilní a umoţnit situování různých obchodů, sluţeb, jeslí či mateřských školek ve svém přízemí. Tento princip byl zvolený proto, ţe tato zařízení vznikající izolovaně by zabírala více místa na úkor zeleně a parkových ploch uvnitř bloků obytných čtvrtí. Dalším poţadavkem charakteristickým pro styl socialistického realismu bylo zapojení všech výtvarných sloţek umění do výsledných podob jednotlivých budov či veřejných prostranství. Inspirací samotným umělcům a architektům měli být také budoucí obyvatelé nového města a široká ostravská veřejnost, kterým v srpnu 1951 ministr průmyslu Gustav Kliment a národní výbor v Ostravě předloţili projekty k diskusi a spolupráci. Výstavba Nové Ostravy se měla stát vzorem pro výstavbu všech dalších socialistických měst. Měla se stát studnicí zkušeností, které v budoucnu ulehčí práci

při

budování

a

rekonstruování

dalších

socialistických

měst

v Československu. Od tohoto projektu si však všichni zúčastnění slibovali také 20

Vladimír Meduna, Nová Ostrava, Architektura ČSR, 1951, s. 263.

26

růst kvality všech zainteresovaných architektů a umělců, osvojení si a zakořenění stylu socialistického realismu. Dále měla být tato stavba průlomová pro stavební vývoj, neboť se předpokládalo, ţe takto velký projekt nejde zvládnout se starými stavebními technologiemi a pracovními metodami. Pomoci měla také celé stavební výrobě, jejíţ výrobky se měly stát nejkvalitnější v československé historii. „Prostě pomůže (výstavba Nové Ostravy) v růstu všemu našemu lidu. V rozvinutí jeho nadání k ještě většímu poznání a ovládnutí přírody…“21

4.3 Přehodnocení plánů na vybudování Nové Ostravy Koncem června 1952, tedy rok po schválení a vyhlášení výstavby Nové Ostravy začaly poblíţ budovaného hornického sídliště výkopové práce na stavbách obytných bloků prvního porubského obvodu. Výstavba hornického sídliště byla v roce 1951, kdy zde mělo přibýt dalších dvacet pět domů s 614 byty, zastavena z důvodu plánované výstavby Nové Ostravy. Hlavní projektant Vladimír Meduna pracoval na projektu Nové Ostravy s ostravskou pobočkou Stavoprojektu. Jeho nebliţšími spolupracovníky se stali Rudolf Spáčil a Miloslav Čtvrtníček, kteří také pod jeho vedením vystudovali brněnské VUT. Na projektu Nové Ostravy však pracovalo údajně více neţ čtyři sta projektantů, ať uţ přímo projektujících, nebo jako členové poradního sboru. Mezi projektující architekty patřili také mimo jiné Antonín Kurial, Miroslav Putna, Zdeněk Alexa, Vincenc Vorel, Zdeněk Špaček, Otakar Nový, Drahomír Machát, Evţen Friedl. V poradní komisi působili Karel Straník, Jaroslav Fragner, Jiří Gočár, Jiří Voţenílek, Evţen Škarda, Zdeněk Lakomý. Vladimír Machonin a další. Svaz Československých umělců zastupovali na projektu Nové Ostravy Richard Podzemný, Jiří Kroha, Milan Podzemný a Jan Rott-Svoboda. Na řešení dopravní problematiky se podíleli mimo jiné architekti Josef Danda a V. Vladimirovič.22 Stavba prvního porubského obvodu probíhala velmi rychlým tempem, a tak se první obyvatelé Nové Ostravy stěhovali za doprovodu fanfár do nových 21 22

Vladimír Meduna, Nová Ostrava, Architektura ČSR, 1951, s. 264. Martin Strakoš, Nová Ostrava a její satelity, Stavba 10, 2003, č. 4, s. 64.

27

bytů na nábřeţí Svazu protifašistických bojovníků jiţ 16. prosince roku 1953. Podobu bytových domů s nadšením uvítal a popsal místní kronikář, který obdivoval především řešené fasády: „Nejsou to jen hladké stěny jako na stodolových domech původního hornického sídliště…Fasády

vyjadřují

novou

pokrokovou

socialisticko

realistickou

architekturu, vkusně sladěnou do působivého celku.“ 23 Jiţ na počátku stejného roku se však na druhé straně údolí říčky Porubky, tedy na plánované jiţní terase Nové Ostravy objevili geologové a začali zkoumat zdejší podloţí, neboť se vyrojily obavy, ţe odhad, ţe v okolí Poruby se nacházejí bezvýznamné uhelné sloje, byl mylný. Ve stejném roce byl zrušen zákaz stavby rodinných domů na katastru Svinova, kde mělo vyrůst ono impozantní centrum s kříţením dvou hlavních bulvárů, se 150 metrů vysokou budovou krajského národního výboru a se soustavou obřích náměstí. Sen o Nové Ostravě, takové, o které hovořil ještě před rokem a půl její generální projektant Vladimír Meduna a ostatní komunističtí pohlaváři, se začal pomalu rozplývat. V roce 1954 byl přepracován směrný územní plán města. Ten stanovil, ţe na území Poruby vyroste sídlo uţ jen pro 100 000 obyvatel a kolem původního vzorného sídliště Bělský les, v té době jiţ přejmenovaného na Stalingrad, vyroste sídelní útvar pro 80 000 obyvatel. Současně bylo také rozhodnuto, ţe historické centrum Ostravy se rušit nebude, ale bude asanováno a nahrazeno novou „vhodnou“ výstavbou v duchu moderní socialistické architektury. To znamenalo, ţe v porubské lokalitě se jiţ nebudovalo nové město, ale jen jedna ze čtvrtí Ostravy. Po smrti sovětského diktátora Stalina a následné brzké smrti jeho československého

stoupence

Klementa

Gottwalda

došlo

k postupnému

uvolňování atmosféry. Kdyţ v roce 1956 vystoupil Stalinův nástupce Nikita Chruščov na dvacátém sjezdu komunistické strany sovětského svazu s odhalením kultu Stalinovy osobnosti, bylo jasné, ţe nastává nová éra, která přinese uvolnění a demokratizaci, která se dotkne všech sloţek, tu uměleckou nevyjímaje. V roce

1955

byl

dokončen

v hrubých

rysech

první

porubský

obvod (obr. 4), pod jehoţ urbanistickou podobou jsou podepsání zejména Vladimír Meduna, Rudolf Spáčil a Miloslav Čtvrtníček. Všechny vyprojektované 23

František Beneš, Kronika obce Poruby 1938 – 1959, r. 1953, Archiv města Ostravy.

28

domy stály na svých místech. Chyběly jim však z větší části fasády, nemluvě o terénních úpravách kolem těchto domů. Ve stejném roce se začalo se stavbou druhého obvodu. V té době jiţ nad stavbou nedohlíţel Stavoprojekt, ale ostravský Státní ústav pro projektování měst a vesnic. Druhý obvod urbanisticky rozvrţený Miloslavem Čtvrtníčkem ještě vychází z celkového konceptu Nové Ostravy. Došlo zde však jiţ k mírnému přehodnocení hospodářských stránek stavby, které je patrné při průchodu hlavní třídou. Zatímco hmotová souměrnost obou stran Hlavní třídy je zachována, při zaměření se na architektonické prvky tvořící jednotlivé fasády, je na severní části přilehající k druhému porubskému obvodu jiţ upuštěno od jónských polosloupů rytmizujících průčelí (obr. 4, 5). Také balkóny na severní straně Hlavní třídy jiţ nejsou ohraničeny kamennými balustrádami tak jako na straně jiţní přiléhající k prvnímu obvodu, ale je zde zvoleno ohraničení kovovým zábradlím. Rovněţ zamýšlené věţové domy na Alšově a Havlíčkově náměstí, charakteristické především pro siluetu Moskvy byly později nahrazeny jinými typy objektů. Idea dva a půl kilometrů dlouhé hlavní třídy se definitivně rozplynula se stavbou pátého porubského obvodu, vyprojektovaného na počátku šedesátých let, který se rozkládá na pohledová ose tohoto bulváru. Slovní spojení Nová Ostrava bylo definitivně odsouzeno k zapomenutí v roce 1957, kdy se budovaná čtvrť připojila k Ostravě jako jeden z jejich obvodů. V šedesátých létech došlo k postupnému přepracovávání urbanistické podoby jednotlivých porubských obvodů. Dnes tvoří Porubu osm obytných obvodů, zasahujících i do sousedního obvodu Pustkovec. K 1. lednu roku 2010 obývá tyto části zhruba 70 000 obyvatel.

29

5. Obytný soubor oblouk Bytový komplex, nazývaný podle své půdorysné dispozice Oblouk se nachází na levém břehu údolí říčky Porubky, na jiţním okraji prvního Porubského obvodu, vybudovaného v letech 1953 – 1955. Jedná se o největší stavbu celého porubského sídliště, která byla postavena jako vstupní brána do Nové Ostravy z východního směru.

5.1 Popis stavby Obytný soubor se skládá z dvanácti bytových domů (obr. 6), které jsou však podřízeny celkovému výrazu budovy, a tak tato skladba není na exteriéru zřetelná. Celý komplex se nachází na mírně svaţitém terénu, který se zvedá od nároţí objektu směrem ke středu stavby, coţ znamená vzhledem k zachování horizontálních os na fasádě pozvolné obnaţování spodní části budovy. Tato skutečnost se odráţí na různé výšce arkád plnících zde funkci výloh obchodních jednotek a také ukrývajících vchody do jednotlivých bytových domů. Tento bytový komplex je postaven na půdorysu půlkruhu. Z centrální průjezdové části postavené na obdélném půdorysu, která je rizalitově zdůrazněná vybíhají dvě stejně dlouhá ramena, která jsou postavena na půdorysu čtvrtinové výseče kruhu. Na ramena na obou koncích naléhají nároţní rizality postavené na čtvercovém půdorysu (obr. 7). Pro jednodušší popis celého objektu je nutné si jej rozdělit na části, ze kterých je vzhledem k půdorysné dispozici a působení exteriéru sloţen. Na východním konci je obytný soubor Oblouk zakončen rizalitově vystupujícím sedmipodlaţním domem, postaveným na čtvercovém půdorysu, zakončeným valbovou střechou (obr. 8). Jeho vnější, zadní fasáda je v prvních třech podlaţích z větší poloviny překryta třípodlaţním domem původního hornického sídliště, se kterým je úzkým krčkem spojena. Napojení obou domů je provedeno v takovém úhlu, ţe zadní strana fasády krčku otočená směrem do obytné čtvrti, je prolomena jednou okenní osou (obr. 9), zatímco v přední části je široká jen několik decimetrů. Obě fasády této spojnice jsou hladké a přejímají barvu i texturu zvolenou u fasády oblouku. Půdorysná dispozice celého oblouku a tohoto obytného domu, který na něj přiléhá, připomíná tvarem srp. 30

Zadní fasáda objektu (obr. 9) je horizontálně rozčleněna na tři části, přičemţ první dvě jsou velikostně stejné, shodně zaujímají plochu tří podlaţí, třetí pás se nachází ve výšce sedmého podlaţí. Nejniţší část je ukončena mělkou římsou, která je vţdy v šířce jednotlivých okenních os, které ji protínají hmotově zdůrazněná. Fasáda nejniţšího pásu je z části překrytá vedlejším domem, který na ni přiléhá a její obnaţená část je prolomená dvěma okenními osami vyplněnými dvojdílnými čtvercovými okny. Prostřední část omítky, nacházející se mezi čtvrtým aţ šestým podlaţím je obnaţena jiţ v celé své šířce. Na nároţích a ve spodní části je tato část rámována lizénami barevně odlišenými od zbytku plochy. Fasádu rytmizují čtyři okenní osy, z nichţ jedna je tvořená obdélnými třídílnými okny, ostatní okna jsou čtvercová dvoudílná. Tato část fasády je zakončena masivní římsou, která obepíná nároţní lizény pokračující aţ do nejvyššího poschodí. Lizény v horní části jsou spojeny přes celou šířku fasády stejně barevnou linií, umístěnou nad okny nejvyššího podlaţí, které je zakončeno římsou, zhruba dvakrát větší, neţ podlaţí předešlé. Stavba je dále protáhnuta o atiku, která je rovněţ ohraničena lizénami, které opět spojuje tenká, stejně barevná linie v horní části. Všechna okna jsou rámována barevně odlišenými šambránami, které jsou na vnějším okraji hmotově zdůrazněné. Štítové průčelí (obr. 10) zachovává stejný princip členění a zdobení fasády, liší se jen jiným uţitím okenních os, které jsou podmíněny půdorysné dispozici vnitřní bytových prostor. Nacházejí se zde tři hlavní okenní osy, přičemţ první a druhá jsou odděleny jen tenkým pásem omítky. Okna uţitá v těchto osách jsou stejně velká, jako na předchozí straně fasády okna čtvercová, na rozdíl od nich jsou však jednodílná vyklápěcí. Tyto tři hlavní osy jsou proloţeny osami čtvercových oken přibliţně o poloviční velikosti, které jsou zarovnány svým horním rámem do stejné linie, ve které se nachází horní rám oken větších. Okna prvního podlaţí jsou usazena nezvykle nízko nad úroveň okolního terénu. Hlavní průčelí, otočené směrem na náměstí je jako jediné z této části budovy symetrické (obr. 11). Stejně jako předešlé strany je ve stejném poměru rozděleno totoţnými římsami na tři části. Na kaţdé straně fasády jsou dvě okenní osy tvořené čtvercovými jednodílnými vyklápěcími okny. Nad okny druhého podlaţí vybíhají ze šambrán velké trojdílné barevně zdůrazněné klenáky (obr. 12). Okna třetího podlaţí jsou orámované šambránami, které se od ostatních liší protaţením bočních rámů aţ pod úroveň rámu spodního (obr. 12). Uprostřed fasády se ve

31

spodní části nachází vstup do obytného celku, který je výtvarně zdůrazněn. Portál je půlkruhově uzavřen barevně odlišeným rámem zakončeným půlkruhem. Záklenek portálu je otevřen půlkruhovým oknem. Mezi ním a vstupními dveřmi se nachází geometrický obrazec tvarem podobný velkému klenáku, který je barevně a plasticky zdůrazněn (obr. 13). V úrovni třetího patra je v ose vstupních dveří dvojité okno tvořené stejnými čtvercovými okny jako na zbytku fasády. Nad ním se na úrovni čtvrtého aţ pátého patra nachází edikulově rámovaná lodţie, nesena v osách rámování konzolami a vyplněná dvěmi vertikálními pásy matného skla (obr. 14). Nahoře je zakončena kládím neseným konzolami vyrůstajícími z postranních pilířů. Na kládí dosedá termální okno rámované šambránami stejného typu jako u ostatních oken. Lodţie je z okolních bytů ve čtvrtém podlaţí přístupná a napůl rozdělena skleněnou přepáţkou. Poslední podlaţí oddělené římsami je v centrální části prolomené dvojitým oknem totoţným s oknem v třetím podlaţí.. V prvním pásu fasády je uţita pásová rustika, jejíţ linie jsou ztrojené a zalamují se směrem k portálu. V ploše okenních os mezi první a druhým podlaţí je pásová rustika vertikálně dělena na menší části. Ve vyšší části fasády je uţita pásová rustika uţ řidčeji, linie jsou jednoduché a nevytváří stejně velká kládí. Další částí je celek na půdorysu čtvrtkruhu (obr. 15), který vybíhá z jiţ popsané budovy a na druhém konci je zakončen průjezdní budovou v centru kompozice celého komplexu. Tato část v sobě ukrývá čtyři obytné domy. Spodní část fasády tvoří bosované pilíře ukončené římsami, které nesou dohromady dvacet šest oblouků, které jsou ukončené barevně a plasticky zvýrazněnými klenáky archivolt (obr. 16). Tyto oblouky dotváří okenní osy tvořené čtvercovými jednodílnými vyklápěcími okny. Výjimku tvoří okenní osa nacházející se bezprostředně vedle průjezdové budovy, kde není ve spodní části oblouk, ale nachází se zde další okno, které je na rozdíl od ostatních dvojdílné (obr. 17). Spodní oblouková okna tvoří obchodní parter a nacházejí se mezi nimi i vstupy do jednotlivých bytových domů. Skutečnost, ţe se celý objekt nachází na mírně svaţitém terénu má za následek, ţe jednotlivé „arkády“ se směrem od středu k nároţím protahují a jsou vyšší. Celá fasáda je stejně jako u nároţního objektu rozdělena římsami na tři horizontální pásy. První je ukončen mělkou římsou nad úrovní druhého podlaţí, která je nad jednotlivými okny

32

v jejich šířce hmotově vţdy zdůrazněna a z horní části je ohraničena lizénovým rámem (obr. 16). Na ploše nejniţšího pásu je uţitá pásová rustika, přičemţ na fasádě mezi okny se zde v pravidelných intervalech objevuje také psaníčková rustika (obr. 18). Linie pásové rustiky jsou zde opět ztrojeny. Ve druhém pásu je uţito jiţ jen pásové rustiky, jejíţ linie nejsou nijak zvýrazněné. Na fasádě v této části se čtyřikrát objevuje plastické edikulové orámování dvou nad sebou umístěných oken, které je sestaveno ze stejných prvků jako lodţie na nároţním objektu a nachází se také v totoţné výšce. Okna obou pásů jsou orámovaná šambránami na vnějších koncích plasticky zvýrazněných s výjimkou oken uzavřených právě v edikulovém rámu. Tato okna jsou rámovaná jen tenkými barevně i plasticky znázorněnými liniemi vytvářejícími geometrické obrazce. Druhý pás se nachází ve výšce třetího aţ pátého podlaţí. Nejvyšší pás fasády je oddělen profilovanou římsou nesenou na konzolách. Na ty v tomto pásu opticky navazují hranolovité pilastry, které se táhnou přes celou výšku pásu a jsou zakončeny konsolami nesoucími hlavní římsu. Konsoly spolu s hladkými šambránami rámují okna. V ploše mezi jednotlivými konsolami směrem od oken jsou na hladké, od zbytku budovy barevně odlišené fasádě půlkruhově ukončená pole sgrafitové výzdoby s rostlinným dekorem (obr. 19). Zadní fasáda je odlišná především tím, ţe se zde nenachází výkladní skříně obchodního parteru. Okenní osy jsou zde tedy protaţené aţ dolů. Dalším rozdílem je uţití nezvýrazněné pásové rustiky ve dvou spodních pásech fasády, která je římsami rozdělena stejným způsobem jako hlavní fasáda. Okna v osách zadních vstupů do bytových domů se nacházejí v mezipatrech, coţ má za následek, ţe zvýrazněnému edikulovému ohraničení plasticky vystupujícímu zde chybí spodní kládí (obr. 20). Okenní osy jsou zde tvořeny střídáním čtvercových dvoudílných a obdélných trojdílných oken. Nejvyšší pás omítky je totoţný s hlavním průčelím fasády. Centrum celé kompozice obytného domu Oblouk tvoří centrální část (obr. 21), zdůrazněná mělkým rizalitem, který v sobě skrývá dvacet bytů ve dvou bytových domech. Stavba je koncipovaná jako triumfální oblouk, který je otevřený průjezdem sahajícím do úrovně pátého podlaţí a po stranách plochostropými průchody pro pěší, sahajícími do úrovně druhého podlaţí, které jsou zakončeny půlkruhovými vstupy z vnější strany plasticky orámovanými.

33

Vnitřní zeď pěšího průchodu je členěna pěti pilastry, rovný strop je rozdělen na šest obdélných orámovaných polí (obr. 22). Valená klenba průjezdu je z kaţdé strany nesena pěticí dórských sloupů na soklech. Sloupy nesou římsu s naznačenými triglyfy a metopami na niţ dosedá kazetová klenba. Jednotlivé kazety jsou tvořeny třikrát ohraničenými čtverci, vymezující plochu, do které je v barvě ohraničení vepsaná kruţnice (obr. 23). Fasáda budovy je tvořena dvěmi okenními osami po stranách objektů nad průchody pro pěší. Okna třetího a čtvrtého podlaţí jsou uzavřena v plasticky a barevně odlišeném edikulovém rámu, který se opakuje na celé fasádě budovy oblouku. V úrovni pátého podlaţí vystupují z tohoto rámu po stranách barevně zdůrazněné linie, které ohraničují vţdy dvojici oken v tomto podlaţí. Kaţdé okno je navíc ohraničeno šambránou na vnějším konci hmotově zvýrazněnou. Fasáda posledního podlaţí je prolomena devíti okny, přičemţ kaţdé dvě na obou nároţích jsou ohraničena z horní i dolní části římsou navazující na vedlejší části stavby (obr. 23). Tyto římsy jsou v rámci zdůraznění nároţí objektu nad dalšími okny směrem ke středu budovy ukončené. Spodní římsa je nesena konzolami, na které opticky navazují pilastry zakončené konzolami nesoucími římsu hlavní. Pilastry a konzoly jsou po stranách oken zdvojené. Pás oken je prostřídán obdélnými sgrafitovými pásy s florální tématikou, které jsou dnes jiţ ve velmi špatném stavu (obr. 24). Oblouk průjezdu je z vnější části barevně i plasticky orámován, na vrcholu archivolty je ukončen mohutným trojdílným klenákem. Průjezdní část průčelí je zdůrazněná atikou, na niţ je usazena vícefigurální terakotová plastika, které dominuje čtvercová deska s vegetativním věncem obklopujícím dvě zkříţená kladiva (obr. 25). Zadní fasáda (obr. 26) se liší počtem a druhem uţitých oken. V edikulových rámech je zde uţito jiţ jen po dvou oknech, které jsou obdélné trojdílné. Uvnitř nejsou rámovány šambránami, ale geometrickými obrazci. Okna v pátém podlaţí zde nejsou rámovány lizénami a horní pás nejvyššího patra přejímá koncept bočních ramen budovy. Další části objektu je západní rameno (obr. 27) postavené na půdorysu čtvrtkruhu, který vybíhá z centrální průjezdové budovy a na svém konci navazuje na nároţní rizalitovou věţovou budovou. Tato část v sobě ukrývá čtyři bytové

34

domy. Ztvárnění fasády plně odpovídá fasádě protilehlého východního ramene. K jedinému rozdílu zde dochází v prostoru obchodního parteru který je v místech deváté aţ dvanácté okenní osy prolomen plochostropým průjezdem (obr. 28). Po obou stranách průjezdu jsou průchody pro pěší orámované totoţně jako půlkruhová okna obchodních výloh. Průjezd je uvnitř po stranách nesen čtyřmi bosovanými pilastry zakončenými oblouky. Nad tímto plochostropým průjezdem vytváří rustika podélný zdobně zvýrazněný obdélník, který měl patrně slouţit jako rám pro text ideologického charakteru. Zvolený rám byl však zřejmě příliš malý, a tak zde byly navrtány konzoly ve větším rozpětí, na kterých byla později nesena tabule s tímto nápisem (obr. 29). Plocha průjezdu je na zadní straně fasády do výšky druhého podlaţí hmotově zvýrazněna a v nejvyšším patře nejsou mezi okny uţitá sgrafitová pole. Vedle tohoto průjezdu je obytný soubor oblouk v zadní části fasády spojen s přiléhajícím domem na nábřeţí SPB. Část spojující obytné budovy je do výše druhého podlaţí prolomena plochostropým, výtvarně nezdůrazněným průjezdem (obr. 30). Výškovou dominantu celého obytného souboru, ale také okolní zástavby tvoří jeho poslední část (obr. 31). Jedná se o devítipodlaţní nároţní rizalitově zvýrazněnou budovu, postavenou na půdorysu čtverce protaţenou v posledních dvou patrech o polygonální hranol. Ten je postavený na půdorysu osmiúhelníku zakončeného cibulovou střechou s hrotem (obr. 32). Okna hlavního průčelí jsou jednodílná vyklápěcí a jsou rámována šambránami na vnější straně hmotově zdůrazněnými. Fasáda tohoto průčelí je pětiosá a souměrná (obr. 32). Po stranách je tvořena dvojicí oken. Průčelí je horizontálně rozděleno na tři pásy, směrem nahoru po třech, čtyřech a dvou podlaţích. V prostřední ose se nachází vstup do domu, který je zvýrazněný portálem zakončeným obloukem nad úrovní druhého podlaţí. Portál je orámován a barevně i plasticky zdůrazněn. Nad dveřmi v tympanonu oblouku se nachází půlkruhový světlík. Prostor mezi světlíkem a dveřmi je vyplněn geometrickým ornamentem barevně odlišeným (obr. 32). V úrovni druhého podlaţí jsou na fasádě nad okny plasticky i barevně zvýrazněné trojdílné klenáky. V úrovni patra třetího se nachází v ose hlavního vstupu dvoj-okno sloţené z oken autentických s uţitými na zbytku průčelí. Všechna okna v tomto podlaţí jsou rámována šambránou, jejíţ postraní rámy sahají níţe, neţ rám dolní, který je zde zúţený. Třetí podlaţí je zakončeno

35

mělkou římsou, která je nad jednotlivými okny hmotově zdůrazněná. Stejným principem jako na zbytku stavby je zde uţit edikulový rám v němţ se nachází lodţie (obr. 32). Ta je vyplněna dvěmi vertikálními členěnými pásy matného skla, které slouţí k osvětlení vnitřního schodiště. Lodţie je ve čtvrtém patře přístupná z okolních bytů. Nad horním kládím uzavírající její orámování, se nachází termové okno, barevně i plasticky ohraničené. Celá plocha fasády čtvrtého aţ sedmého podlaţí je ze stran orámovaná mělkými pilastry barevně zvýrazněnými a ze spodu lizénovými rámem stejné barvy. Sedmé podlaţí uzavírající střední pás fasády je ukončen profilovanou římsou. Fasáda posledního pásu je po stranách lemovaná vţdy dvojicí mělkých pilastrů nesoucích konzoly. Tato dvojice má stejnou šířku jako pilastry lemující prostřední pás fasády a opticky na něj navazují. Okenní osy jsou lemovány pilastry zakončenými konzolami. Ty nesou mohutnou profilovanou korunní římsu ze, které vyrůstá atika, členěná pilastry, zakončená menší profilovanou římsou. Střední osa této části fasády je vyplněna velkými hodinami, ze kterých nahoře vyrůstá obří trojdílný klenák a dole geometrický obrazec, na něj navazující. Jednotlivé pásy fasády se původně lišili barevností, přičemţ nejniţší pás byl tmavší, neţ ostatní dva, které byly stejné. Toto členění však jiţ dnes vzhledem ke stavu omítky není příliš patrné, na rozdíl od různého uţití rustiky v těchto pásech. Na prvním pásu je uţita nepřerušovaná pásová rustika, zvýrazněná dvojitou linií, která vertikálně dělí fasádu na stejně velké jednotky. Jednotlivé pásy se dle stavebních principů lámou směrem k půlkruhem zakončenému portálu. V okenních osách jsou mezi prvním a druhým podlaţím dělené na menší vertikální celky. V druhém pásu fasády je uţita rovněţ pásová rustika. Linie zde však jiţ nejsou zdvojené, stejně jako v horním pásu. Dvojpodlaţní polygonální hranol (obr. 33) v sobě skrývá tři bytové jednotky. Jeho fasáda je rozčleněna do osmi obdélných ploch. Tyto plochy jsou rámovány po stranách lizénami, které jsou podřízené obdélnému pásu vyplněnému sgrafitovou výzdobou, nad kterým se zvedá korunní římsa. V prvním podlaţí této nadstavby jsou uţita termová okna na fasádě orámovaná jejichţ archivolty jsou ve vrcholu zakončeny klenáky. Ty jsou spojené se šambránami oken druhého podlaţí nadstavby. Okna druhého podlaţí jsou střídavě čtvercová dvoudílná a obdélná trojdílná, přičemţ šambrány jsou i u čtvercových oken uţité v ploše oken obdélných. Tři z osmi obdélných fasád nadstavby jsou bez oken. Okna jsou zde nahrazeny ornamenty v podobách kruhů a kruhových výsečí, které jsou totoţné

36

s rámováním termových oken.

Hranolová nadstavba je ukončena cibulovou

plechovou střechou, zakončenou hrotem původně s motivem pěticípé hvězdy, která byla počátkem devadesátých let sundána a nahrazena motivem rostlinného věnce. Štítová strana fasády zachovává zdobné principy průčelí, je však prolomena jen jednou hlavní střední okenní osou, po jejíchţ stranách jsou vţdy dvě osy polovičních čtvercových oken. Edikulové rámování zde nevymezuje plochu lodţie, ale je zde jen „přilepeno“ k fasádě. Termové okno je zde nahrazeno půlkruhovým rámem, v němţ je však okno čtvercové, shodné s ostatními jednodílnými okny. Zadní strana fasády je pětiosá (obr. 34). Prostřední osu tvoří obdélné trojdílné okna. Tato okenní osa je zvýrazněná lizénovým rámem v úrovni sedmého aţ devátého podlaţí. Rovněţ zde je edikulové ohraničení pouze výtvarným prostředkem bez jiné funkce. Vchody do bytových jednotek oblouku jsou umístěné na obou stranách fasády. Po vstupu z přední strany budovy následuje malá předsíň, která je zakončena lítacími dveřmi, před kterýma je podlaha zvýšena o dva schody. Za předsíní následuje schodiště a zadní vchod. Schodiště je okny otevřeno na vnější straně fasády. Výjimku tvoří nároţní objekty, které mají vchod vţdy jen z přední strany budovy a schodiště je zde ukryto uprostřed stavby a osvětleno matnými okny v lodţiích. Do obytných domů v centrální části stavby se vchází z průchodu. Schodiště je otevřeno vţdy jen jedním oknem v úrovni obchodního parteru. Interiéry jsou oproti fasádě jednoduché a účelné, nejsou zde patrné známky zdobnosti. Zábradlí na schodištích jsou kovová tvořená podélnými ţebrami.

5.2 Stavebně historický vývoj stavby Výstavba tohoto obytného celku započala v červnu roku 1952 společně s výstavbou obytných domů na budoucím Nábřeţí Svazu protifašistických bojovníků, s jedním, z nichţ je stavba na zadní fasádě spojena. Stavba oblouku byla dokončena v posledním měsíci roku 1954, kdy byla předána stavba do uţívání prvním obyvatelům. V té době však stavba nebyla omítnuta, a tak ještě nevyzníval její celkový vizuální efekt. Zděný objekt je postaven z pálených cihel, omítaných břízolitovou omítkou. Sedlová střecha je nesena dřevěnými krovy, na 37

kterých byla původně střecha z pálených tašek, které jsou dnes nahrazeny plechem. Místní kronikář František Beneš o probíhající výstavbě Oblouku poznamenal jen velmi málo poznámek a všechny ty, které uvedl, jsou datované aţ po ukončení stavby obytného celku. První poznámka popisuje nelehký průběh výstavby objektu, který označil jako honosně vztyčenou bránu do socialistického města. „Stavbařům dala stavba oblouku mimořádně těžkou námahu, neboť během této imposantní stavby vznikaly různé vedlejší práce, které nebyly v plánu předvídány, které však dobu stavby tohoto moderního „kolosea“ značně protáhly a projektanty i stavbaře při práci zneklidňovaly“ 24 Druhá poznámka líčí dobu těsně předcházející předávání nových bytových jednotek jejich budoucím obyvatelům. „O včasné dokončení a předání investoru se zasloužili ženy dělnice, které ještě na Silvestra čistily (interiéry), aby se ještě před Novým rokem 1955 mohly nastěhovat první rodiny.“ 25 Ze zápisu v kronice také vyplývá, ţe oblouk je sloţený ze šesti bytových domů společně vytvářející jednotný celek, který v sobě skrývá 118 bytových jednotek určených pro zaměstnance Ostravsko-karvinských dolů. Kvantitativní informace zde obsaţené nejsou pravdivé, neboť po bliţším zkoumání jsem zjistil, ţe dům se skládá z dvanácti bytových jednotek. Kaţdá je vybavena vlastním vchodem a označena samostatným popisným číslem. Rovněţ číslo o počtu bytových jednotek je nepřesné, protoţe jsem po přepočítání zjistil, ţe se v komplexu nachází 225 bytů. V roce 1955 jsou podle zápisu v kronice odevzdány k uţívání obchodní jednotky u oblouku, který svoji hmotou vyvářel nově vzniklé náměstí 9. května. Uvedení do provozu obchodních jednotek v oblouku lze zřejmě datovat do stejné doby jako dokončení prací na fasádách celého bytového domu. Bohuţel zde není uvedena bliţší datace, takţe lze jen spekulovat, zda vznikaly fasády hned v prvních zimních měsících roku 1955, nebo aţ později. Zápis v Porubském 24 25

František Beneš, Kronika obce Poruby 1938 – 1959, r. 1954, Archiv města Ostravy Tamtéţ.

38

zpravodaji z dubna 1957, vydávaném místním městským národním výborem, uvádí, ţe jsou v okolí okrsku provedeny jiţ všechny terénní a sadové úpravy. Mimochodem logem tohoto zpravodaje, který se celým názvem jmenoval: Zpravodaj pro členy národního výboru, uličních výborů a výborů ţen, byla právě silueta obytného domu na náměstí 9. května. Oblouk se tedy těšil zájmu a obdivu široké ostravské veřejnosti. Na jaře v roce

1956

dokonce

vydává

Československá

pošta

známku

s tímto

motivem (obr. 35). V odborných kruzích však byl Oblouk překvapivě opomíjen. V textech tehdejšího oficiálního časopisu vydávaného Svazem Československých architektů Architektura ČSR se objevovali informace z probíhající stavby Nové Ostravy, byly zde vyobrazovány jiţ hotové objekty, dávány za vzor nově vznikající architektury Československa, Oblouk však mezi nimi chybí. Tato skutečnost vyznívá poněkud záhadně, neboť toto periodikum bylo plné nejrůznějších recenzí domácí i sovětské architektury, plné textů podporujících snahu umělců v podobě nejrůznějších výzev o dosaţení nové socialistické architektury. Dávány na obdiv byly jiţ uskutečněné projekty jak urbanistického, tak i detailnějšího architektonického rázu. Poţadavkem tehdejší architektury byla monumentalita, vyjadřující hrdost a sílu nově se rodící společnosti. Je proto nepochopitelné, ţe se bytový komplex, který všechny tyto poţadavky splňoval v textech a zejména v obrazových dokumentacích neobjevil. Uţ jenom proto, jaké měl vůči celému nově vznikajícímu městu, které se mělo stát místem naplnění všech nových a pokrokových ideálů postavení. Měl být jednou z jeho bran. Jiţ v dříve uvedeném vyjádření o budoucí podobě Nové Ostravy obhajoval její generální projektant Vladimír Meduna potřebu jasně vymezeného města, které má díky takovému uspořádání náleţité právo na honosné vstupní brány. Brána do města, je přece stavbou, která má vyjadřovat charakter města, je pomyslnou tváří města, které kaţdý příchozí, ať chce nebo ne, čelí. Těţko si představit například text věnovaný berlínské architektuře podél třídy Unter den Linden, ve kterém nenajdeme zmínku o Braniborské bráně. Ta slouţila rovněţ jako vstupní brána do města a postupem času se její popularita natolik zvýšila, ţe patří dodnes k hlavním symbolům německé metropole, na který jsou její obyvatelé náleţitě pyšní.

39

Ač byl pro tento účel budován, Oblouk nakonec tuto funkci nikdy naplno nesplňoval. Páteřním spojem mezi „starou“ a Novou Ostravou se stala Gottwaldova třída, leţící severně od budovaného prvního obvodu a jiţ rok po dostavbě Oblouku bylo zřejmé, ţe i jiţní spojnice s východní částí města, dnes ulice Rudná, se Náměstí 9. května vyhne. Z dostupné projektové dokumentace je zřejmé, jak mělo být náměstí 9. května původně dopravně řešené (obr. 36). Mělo zde dojít ke kříţení čtyř ramen na půdorysu písmene X. Křiţovatka měla být pravděpodobně řešena kruhovým objezdem, coţ ale není z dokumentace jasně zřetelné. Pravděpodobnost této teze však vyplývá ze skutečnosti, ţe se na plánu v místě kříţení dvou ulic objevuje kruhová výseč, u níţ se nacházejí poznámky, ze kterých je zřejmé, ţe zde měla být umístěna kašna. Pro tento fakt také hovoří skutečnost, ţe se kruhové objezdy na plánech Nové Ostravy u kříţení důleţitých ulic objevují a jeden z nich se nakonec na porubském hlavním bulváru skutečně nachází. Kruh naznačen budovou oblouku měl být uzavřen do celku také chodníky v pravidelném rytmu rozšiřovanými stanovišti, pro ukotvení laviček otočených do středu kruhu. Rovněţ plochy určené k výsadbě zeleně jsou ve svém návrhu podřízeny celkové kompozici, která měla vytvářet pravidelný kruh. Autorem tohoto dopravního a dle směrnic socialistického realismu také výtvarného řešení z března 1953 je architekt V. Vladimirovič z brněnského Stavoprojektu. Jak jsem jiţ dříve uvedl, Oblouk svoji původní funkci, brány do města, nikdy úplně neplnil. Od nejdůleţitějšího uličního ramene, které mělo navazovat na osu dnešní ulice Porubské a mělo být onou hlavní automobilovou tepnou, o kterých se zmiňoval při představování projektu Nové Ostravy Vladimír Meduna, bylo upuštěno, stejně jako od vizuálního dotvoření kruhu pěšími komunikacemi. V roce 1957 navštívila 13. července Ostravu sovětská delegace včele s prvním

tajemníkem

Komunistické

Chruščovem,

doprovázeným

Zápotockým.

Ze

záznamů

prvním

strany

sovětského

tajemníkem

v Porubské

kronice

ÚV

svazu KSČ

vyplývá,

ţe

Nikitou

Antonínem Chruščova

monumentální styl a zvolené architektonické formy příliš neoslovily. Údajně kritizoval skutečnost, ţe v Československu se staví pro obyčejné dělníky paláce, coţ je nehospodárné. Rovněţ měl námitky na velikost zvolených oken, která se mu nezdála dostatečně velká. Také se pozastavil nad skutečností, ţe jsou byty vybavené parketovou podlahou, která je velmi nákladná a nabádal následovat

40

finský vzor, kde se v té době začínaly vyrábět podlahové krytiny z umělých hmot.26 Autorem Oblouku je brněnský architekt, v té době člen brněnského Stavoprojektu Evţen Šteflíček. Ten vystudoval architekturu pod vedením Vladimíra Meduny na brněnské technice a v době prací na tomto projektu měl třicet let.. Šteflíček však vycházel z půdorysné dispozice, která je dílem Vladimíra Meduny, Miloslava Čtvrtníčka a Rudolfa Spáčila v rámci urbanistického konceptu celého prvního porubského obvodu (obr. 38). Evţen Šteflíček je tedy autorem vnitřní dispozice jednotlivých domů a zejména jejich fasády (obr. 39, 40, 41). Šteflíček dosáhl svých největších profesních úspěchů právě v době, kdy projektoval Oblouk. V roce 1953 získal jeho návrh, na kterém spolupracoval spolu se sochařem K. Zouharem první cenu v soutěţí na úpravu bratislavského památníku na Slavíně. V témţe roce vytváří návrhy k památníku Sovětské armády ve stejném městě. O rok dřív spolu s projektem vstupního náměstí Nové Ostravy, jak se projekt stavby oblouku oficiálně nazýval, vytváří návrhy na řešení vstupního náměstí na Koněvově, dnešní Vídeňské třídě v Brně a na podobu památníku SNP v Bánské Bystrici.

5.3 Hledání architektonického výrazu socialistického realismu Od poloviny dvacátých let, se těšil zájmu československých architektů stavební sloh funkcionalismus. Ten je zaloţen na prostotě uţitých forem, kdy funkce objektu je hlavním nositelem jeho podoby. Funkcionalismus je charakteristický především svým zájmem o uspořádání vnitřního prostoru, který se často odráţí i do vnější podoby jednotlivých budov. Snahou je dosáhnout čistoty forem, které jsou oproštěny od iluzivně vytvářených fasád a ornamentální zdobnosti, kterou jeden z otců funkcionalismu Adolf Loos dokonce označil za zločin. Urbanistické principy funkcionalismu jsou opět poplatné především funkci, pro kterou jsou dané koncepty vytvářené. Tomuto konceptu je podřízena stránka výtvarná. Urbanismus je volnější, budovy většinou nevytvářejí větší uzavřené celky, naopak bývají otevřené okolní krajině. Funkcionalismus se stává dominujícím, moderní stavebním slohem, uţívaným západně od našich hranic. 26

Petr Broulík, Sorela – brutální diktát i památka, MF Dnes, r. 18, č. 242, příloha Moravskoslezského kraje, s. C4.

41

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se vedení státu chopila Komunistická strana, která okamţitě začala uskutečňovat svoji vizi, budování socialistické republiky podle sovětského vzoru. Ve všech řídicích funkcích státní správy museli figurovat straníci. Tento princip se dotkl také všech architektonických ateliérů, které byly zrušeny a nahrazeny Stavoprojekty. To vytvořilo podhoubí pro to, aby mohla strana ovládat také architektonickou tvorbu, která se ocitla pod stranickým drobnohledem. Na počátku

padesátých let zesílily tendence přejímání

architektonických vzorů ze Sovětského svazu. Tam se od třicátých let pod vedením Stalina a jeho architektů začal uplatňovat v umění Socialistický realismus. Ten ovlivnil podobu především velkých a důleţitých sovětských měst, jiná města, která byla během sovětské industrializace zakládána, uţ plně odpovídala ideologii reţimu, kterou vyjadřoval právě tento umělecký styl. Tyto tendence zasáhly také prostředí Československé republiky. Samozvaní zastánci tohoto stylu zejména z řad nastupující generace architektů se začali ostře vymezovat proti architektonickým principům, která u nás doposud dominovaly. Funkcionalismus byl označen za kosmopolitismus, poplatný nepřátelské kapitalistické společnosti.27 Samotní předváleční zastánci tohoto architektonického stylu začali pod stranickým náporem a v rámci profesního pudu sebezáchovy, veřejně zpytovávat svědomí, nad svými dřívějšími omyly, kterých se při obhajování funkcionalismu dopouštěli. Za veřejného nepřítele byl komunistickým ideologem Ladislavem Štolem označen teoretik meziválečné avantgardy Karel Teige. I přes své levicové zaměření, nebo spíše právě pro něj byl označen za trockistického třídního zrádce.28 Neexistence konkrétní architektonické teorie socialistického realismu vedla ku slepému přešlapování na místě. Architekti byli hnáni ke zodpovědnosti za prosazování tohoto stylu a kaţdý svůj projekt museli obhajovat před komisí, především pak jeho ideologickou stránku. Někteří teoretikové se pokusili o detailnější definici a návod jak tuto architekturu vytvářet. Takřka zákonem se jim stal Stalinův výrok, který definoval, ţe architektura má být socialistická obsahem a její realismus se má odráţet v jejich národních formách. Vzory se hledaly ve slavných historických epochách českého národa. Inspiračními zdroji byly označeny domácí renesanční architektura, architektura osvícenství spojena s národním obrozením a lidové 27 28

Pavel Halík, Stalinistická architektura, Architekt 44, 1998, č. 4, s. 47. Tamtéţ.

42

stavitelství.29

Přejímaly se však také vzory ze sovětského svazu, jehoţ

architektura byla v té době ovlivněna klasicismem odkazujícím k slávě antické epochy. Tato skutečnost měla zřejmě v lidech vyvolat jakousi parafrázi na zmíněnou epochu a vyvolat v nich dojem, ţe ţijí v systému, který dosáhne srovnatelné slávy. Za vzor zejména při budování větších urbanistických souborů byly dávány moskevské magistrály přestavované v třicátých letech, kde se bouraly původní domy a na ulicích vyrůstali architektonicky sjednocené soubory.30 Architekt Vladimír Meduna vycházel při koncipování půdorysné dispozice Oblouku ze vzoru, kterým mu byl petrohradský generální štáb na palácovém náměstí. Je třeba upozornit, ţe pro architekty byl tento princip přejímání a napodobování konkrétních vzorů východiskem v situaci, kdy po nich bylo stranou vyţadováno vhodné zvolení forem v duchu vládnoucí ideologie. Přejímání takových vzorů bylo částečným ospravedlněním zvolených forem a poskytovalo architektům alibi. K obdobnému napodobení došlo jen pár desítek metrů od budovy oblouku. Zde se nachází jedna z dalších architektonických dominant porubského prvního obvodu. Obytná budova, které se říká „Věţičky“, je postavena podle praţského renesančního domu u Lhotků, který stával na nároţí Václavského náměstí. Autorem této porubské stavby je architekt běloruského původu Boris Jelčaninov, jehoţ vybral generální projektant Vladimír Meduna i pro vyhotovení projektu porubské Hlavní třídy.31

5.4 Architektura Oblouku na pozadí poţadavků Vladimíra Meduny k výrazu architektury Nové Ostravy a obecných poţadavků na podobu Socialisticko realistické architektury v Československu Budova Oblouku je bezesporu velmi působivou a monumentální stavbou. Tomuto faktu vděčí hned z několika důvodů. Jedním z nich je lokalita. Oblouk se nachází na samotném kraji Poruby. Zasazen je do mírně svaţitého terénu, coţ jeho monumentalitu ještě podtrhuje. Dalším zajímavým a ne příliš často řešeným 29

Pavel Halík, Ideologická architektura, Umění XLIV, 1996, s. 447. Martin Strakoš, Nová Ostrava a její satelity, Stavba 10, 2003, č. 4, s. 63. 31 Tamtéţ. 30

43

prvkem je půdorysná dispozice objektu. Dá se jen spekulovat, nakolik byl Vladimír Meduna vyučující v Brně se svým kolektivem při tomto řešení ovlivněn například brněnským Vaňkovým náměstím, které je také vymezeno budovami ve tvaru části kruhu. Rovněţ v Ostravě, ve které Vladimír Meduna působil od konce druhé světové války, se řešení obytného souboru na půdorysu oblouku jiţ vyskytovalo. V jubilejní kolonii, postavené v letech 1921 – 1932,

která se

v jistých směrech velmi podobá zvolené koncepci při výstavbě prvního porubského obvodu, se nachází také jeden obytný soubor vytvářející půlkruh. Měřítko, ve kterém je však postaven porubský Oblouk je daleko monumentálnější. A právě slovo monumentalita je v článku Vladimíra Meduny Nová Ostrava často skloňována. Autor zde píše o nároţních budovách, které mají být výškově zdůrazněné. Tato tendence se na stavbě Oblouku projevila. Nároţní rizality jsou skutečně vyšší. Východní rizalit je oproti zbytku stavby zvýšen o dvě podlaţí, přičemţ je ještě opticky zvýšen atikou. Západní rizalit je zvýšen dokonce o čtyři podlaţí, rovněţ opticky zvýšen atikou a jeho dominantní ráz je umocněn dvoupodlaţní

úzkou

nadstavbou

zakončenou

cibulovitou

věţí

s hrotem

zakončeným symbolem komunismu, rudou hvězdou. Věţový dům má dominantní charakter nejen v rámci stavby Oblouku ale také vzhledem ke svému okolí. Bezesporu to měl být jeden z hrdých symbolů Nové Ostravy, který je viditelný jiţ z dalekého okolí. Tato část stavby Oblouku má výsostní postavení v rámci celé jiţní části prvního porubského obvodu, neboť ostatní

domy

jsou

zarovnány

severnímu

okraji

ulice

Nábřeţí

Svazu

protifašistických bojovníků, zatímco část Oblouku tuto pomyslnou hranici překračuje a vykračuje vstříc údolí říčky Porubky, které se mělo podle dobových plánů změnit v zelený park s vodní plochou plný sportovišť. V umístění velkých hodin na věţové části domu lze hledat inspiraci v kostelních či radničních věţích českých měst, které jsou jiţ po staletí přirozenými dominantami svého okolí a ne jinak tomu mělo zřejmě být i v tomto případě, coţ je vzhledem k funkci domu pozoruhodné a nelze si v tomto kontextu nevybavit Medunovy výroky ohledně budování nových socialistických měst pro budoucí staletí. Samotný půdorys stavby, která svým rozsahem vymezuje náměstí, působí velmi monumentálně. Je zřejmé, ţe stavba na tomto půdorysu působí monumentálněji, neţ například stavba sloţená ze tří na sebe kolmých traktů. Člověk stojící před Obloukem má pocit téměř nekonečnosti stavby a musí otáčet

44

hlavou, aby dohlédl z jednoho konce na druhý. Ulice procházející průjezdy skrz dům jsou v osách zakončovány výškovými dominanty, přesně tak jak je v Medunově článku poţadováno. Dům je zde nadřazen nad uliční síť, nad kterou se vznáší a vytváří zde pomyslnou hradbu. Dekorace nároţních částí podporuje jejich horizontalitu, zatímco architektonické prvky zvolené na křídlech stavby podporují vertikalitu a činí tak křídla budovy nekonečně dlouhá. Tento princip dělá stavbu mohutnější právě tak, jak je třeba k dosaţení co největší monumentality. Téměř symetrická kompozice navádí zrak na centrální část stavby. Ta svoji parafrází na triumfální oblouk vytváří pocit, ţe člověk dosáhl či proţil něco neopakovatelného jen tím, ţe mohl touto stavbou projít a vytváří iluzi, ţe město uvnitř musí být bohaté a krásné. Centrální část obytného souboru, která svoji výškou nepřesahuje postranní ramena, je protaţena o vysokou atiku, na niţ je umístěna vícefigurální plastika oslavující práci. Pro pochopení dobového účinku této stavby je nutné si uvědomit, ţe vznikla v době, kdy nebyla Československá města obestavěna výškovými domy, či soubory panelových sídlišť tak, jak je tomu dnes a lidé nebyli na podobně monumentální stavby příliš zvyklí. Monumentalitu stavby určuje také její výška. Budova Oblouku má ve svém okolí dominantní postavení, neboť stavby okolního hornického sídliště jsou pouze třípatrové a budovy přiléhající k oblouku ze západu jsou čtyřpatrové. Také zvolená architektonická dekorace podporuje monumentální výraz budovy. Například mohutné bosované pilíře nesoucí arkády v části obchodního parteru. Edikulové rámy sloţené z profilovaných kládí nesených na konzolách, či mohutné atiky podporující vertikalitu nároţních domů. Poněkud těţkopádně působí aţ předimenzovaná klenáky, které vyznívají podivně zejména v kombinaci s hranatými tabulovými okny. Uţití sériově vyráběných oken v kombinaci s dekorativními prvky fasády vyznívá zvláštně. Okna ubírají stavbě historizující ráz a naopak svým jednotvárným a opakujícím se rozvrţením vyvolávají dojem, odhalování pomyslné konstrukce stavby, která zde není uţita, a odkazují tak spíše k moderní architektuře. Stavba Oblouku je i přes svou monumentalitu inspirována renesanční architekturou, která byla, jak jsem jiţ dříve uvedl společně s lidovými stavbami a

45

nápodobou sovětského klasicizujícího socialistického realismu zdrojem inspirace Československých architektů. Inspirace renesanční architekturou je patrná na budově Oblouku z uţitých dekorativních prvků a v celkovém výrazu stavby jsou jí ovlivněny především jeho křídla. V jejich parteru jsou uţité stále se opakující arkády nesené na masivních pilířích, které odkazují spíše k pozdní renesanci či manýrismu. Členění fasády římsami na dlouhé horizontální pásy patří také k renesančním principům. Uţívání pásové a zejména psaníčkové rustiky na fasádách je v architektuře české renesance formou iluzivní sgrafitové výzdoby velmi časté. Fasáda křídel je členěna edikulovými rámy vytvářející dojem arkýřů. Jako renesanční lze chápat také systém profilovaných subtilních pilířů nesoucích v posledním patře fasády korunní římsu. Plochy mezi pilíři jsou střídavě vyplňovány okny a poli sgrafitové výzdoby s florální tématikou. Jedná se o šest různých variant, které se v těchto celcích opakují po celé délce budovy. Tématem těchto sgrafit jsou symetrické geometrické obrazce s rostlinnou tématikou vyrůstající z ozdobných váz. Autory předloh sgrafit jsou architekt Evţen Šteflíček a akademická malířka Ehbergová. Fascinace

renesancí,

se

v Porubě

projevila

zejména

v obytných

komplexech poblíţ Nábřeţí Svazu protifašistických bojovníků (obr. 42). Ještě více bylo renesanční tvarosloví uţíváno během výstavby Havířova (obr. 43), kde vyvrcholilo stavbou kulturního domu (obr. 44). Klasicistní architektura ovlivnila podobu nároţních rizalitů Oblouku. Jejich hlavní fasády jsou přísně symetrické, kladen je zde důraz na zdůraznění vertikality. Tyto tendence vrcholí v centrální části pojaté jako triumfální oblouk s vícefigurální plastikou. Zejména jsou patrné uvnitř průjezdu, jehoţ valená klenba je zdobena kazetami a nesena dórskými sloupy. V sousoší nad monumentálním průjezdem v centrální části Oblouku, hraje důleţitou roli dobová ideologie. Podle projektové dokumentace je patrné, ţe původní plán počítal s jiným typem sousoší (obr. 37). Středem kompozice v zamýšlené variantě je otevřený rostlinný věnec. Jeho střed je prázdný. Vzhledem k významu a umístění celého sousoší lze však předpokládat, ţe je to v tomto případě proto, ţe se autoři nemohli rozhodnout, jaký symbol zde navrhnout. Rozhodovat se mohli například mezi rudou pěticípou hvězdou, srpem a kladivem a podobně. Kolem věnce stojí na obou stranách vţdy muţ a ţena, zde

46

znázorněni jako mladí a především silní jedinci. Podle jejich oděvu a přítomných atributů je zřejmé, ţe se za postavami skrývají alegorie zemědělství a průmyslu. Lze jen hádat, proč byl původní koncept přepracován. Dnešní podoba sousoší vyobrazující odchod do práce a následný návrat domů je prací akademického sochaře Václava Šantrůčka.32 Středem kompozice je rostlinný, vzhledem ke tvaru listů zřejmě lípový otevřený věnec, který obepíná dvě zkříţená kladiva, znak hornictví. Po stranách jsou výjevy odchodu do práce, kdy odchází muţ od své ţeny a psa společně s jiným spolupracovníkem a příchodu domů, kdy se muţ s velocipédem u boku vítá s ţenou a dětmi. Výsledná kompozice je tedy o mnoho konkrétnější a poetičtější. Navíc vyjadřuje ideu Nové Ostravy, jako města pracujících, kteří ji při cestě do práce opouštějí a po ni se zde zase vrací.

32

Marie Šťastná, Socha ve městě, s. 108.

47

6. Závěr Ve své práci jsem se zabýval obytným komplexem nazývaným Oblouk leţícím v ostravské čtvrti Poruba, která se původně měla stát samostatným městem. Snaţil jsem se zde především popsat dobovou situaci, ve které tato stavba vznikala a také přiblíţit ideologické pozadí celého projektu Nové Ostravy, včetně aspektů, které rozhodovali o zvolení dané lokality. Bytový komplex oblouk je dle mého názoru jednou z nejpozoruhodnějších stavebních památek socialisticko realistické architektury, přesto bývá v odborných textech a publikacích opomíjen. Cílem mé práce bylo čtenářům představit projekt Nové Ostravy a důvody, které stály za jeho vznikem. Dále jsem si dal za úkol popsat

obytný

soubor

Oblouk

a

představit

jej

z hlediska

naplnění

architektonických ideálů generálního projektanta Nové Ostravy Vladimíra Meduny

a

z hlediska

poţadavků

na

podobu

socialistického

realismu

v Československu. Na stavbě jsou patrné velkolepé plány, které komunističtí pohlaváři s porubskou lokalitou měli. Stavba Oblouku je z tohoto pohledu velmi zajímavá, neboť se měla stát jednou z bran do nově budovaného sídla, které bylo chápáno jako vzor pro všechna budoucí socialistická města. Proto je zřejmé, ţe se tato stavba měla stát nejen jedním ze symbolů Nové Ostravy, ale také celé velkolepě pojaté éry, jejíţ ideje zůstaly z velké části neuskutečněny.

48

Seznam pouţité literatury

Miloš Bartoň Ostrava-Poruba, největší městské sídliště v ČSSR, Ostrava – sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, Ostrava 1964, s. 9-28 František Beneš Kronika Poruby, zápisy z let 1948 – 1955 Klára Benešová et al. Velké dějiny zemí koruny České, Tématická řada, Architektura, Praha 2009 Polana Bragatová et al. Dějiny Českého výtvarného umění V, Praha 2005 Petr Broulík Sorela v Porubě: Stalin a renesance, MF DNES, r. 18, č. 14 (17. 1. 2007), s. C4 Petr Broulík Sorela, brutální diktát i památka, MF DNES, r. 12, č. 242 (17. 10. 2007), s. C4 Pavel Halík Ideologická architektura, Umění XLIV, 1996, s. 438 - 460 Pavel Halík Stalinistická architektura , Architekt 44, 1998, č. 4, s. 47-50 Martin Jemelka Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny, Ostrava 2009 Irena Korbelářová, Rudolf Ţáček Velká Ostrava, Ostrava 1999

49

Jiří Kroha Práce na cestě v před, Architektura ČSR, 1951, s. 269-272 Radovan Lipus Scénologie Ostravy, Praha 2006 Vladimír Meduna Nová Ostrava, Architektura ČSR, 1951, s. 259-264 Milan Podzemný Socialistická architektura roste z vůle lidu, Architektura ČSR, 1951, s. 265-269 Radomíra Sedláková, Pavel Fryč 20. století české architektury, Praha 2006 Radomíra Sedláková, Jindřich Vybíral SORELA, Česká architektura padesátých let, NG Praha 1994 Martin Strakoš Na cestě k socialistickému realismu, Jiří Kroha v proměnách umění 20 století Martin Strakoš Nová Ostrava a její satelity, Stavba 10, 2003, č. 3, s. 59-62 a č. 4, s. 59-67 Marie Štastná Socha ve městě, Vztah architektury a plastiky v Ostravě ve 20. století, Ostrava 2008 J. B. Švrček Národní umělec Jiří Kroha, Praha 1960 Jinřich Vybíral Zrození velkoměsta, NPU Ostrava 2003

50

Prokop Toman Nový slovník Československých výtvarných umělců, Ostrava 1993

51

Ostatní zdroje http://www.moporuba.cz/poruba_historie_c.php

52

Obrazová příloha Obr. 1 Vizualizace budovy Krajského národního výboru a jeho okolí v Nové Ostravě, V. Meduna a kolektiv (reprodukce, Architektura ČSR, 1952, s. 261)

Obr. 2 Vizualizace hlavního porubského bulváru, pohled od budovy Krajského národního výboru, V. Meduna a kolektiv (reprodukce, Architektura ČSR, 1952, s.259)

Obr. 3 Vizualizace Nové Ostravy, letecký pohled, Ing. Klen dle projektu V. Meduny (reprodukce, Architektura ČSR, 1952, s. 263)

53

Obr. 4 Jiţní průčelí na porubské Hlavní třídě přiléhající k prvnímu obvodu (archiv autora)

Obr. 5 Severní průčelí porubské Hlavní třídy přiléhající k druhému obvodu (archiv autora)

54

Obr. 6 Bytový komplex Oblouk (archiv autora)

Obr. 7 Půdorysná dispozice bytového domu (reprodukce, archiv Městského památkového úřadu v Ostravě)

55

Obr. 8 Půdorysná dispozice bytového domu s vyznačením popisované části (reprodukce, archiv Městského památkového úřadu v Ostravě)

Obr. 9 Krček spojující budovu Oblouku s přilehlým domem hornického sídliště na zadní fasádě (archiv autora)

56

Obr. 10 Štítová fasáda nároţního rizalitu (archiv autor)

57

Obr. 11 Hlavní průčelí nároţního rizalitu (archiv autora)

58

Obr. 12 Detail hlavní fasády nároţního rizalitu (archiv autora)

Obr. 13 Detail Vstupního portálu nároţního rizalitu (archiv autora)

59

Obr. 14 Edikulově rámovaná lodţie nároţního rizalitu (archiv autora)

Obr. 15 Půdorysná dispozice bytového domu s vyznačením popisované části (reprodukce, archiv Městského památkového úřadu v Ostravě)

60

Obr. 16. Detail Fasády východního křídla (archiv autora)

Obr. 17 Dvojdílné okno v prostorách parteru (archiv autora)

61

Obr. 18 Detail psaníčkové rustiky (archiv autora)

Obr. 19 Horní patre se sgrafitovou výzdobou (archiv autora)

Obr. 20 Detail zadní stany fasády (archiv autora)

62

Obr. 21 Půdorysná dispozice bytového domu s vyznačením popisované části (reprodukce, archiv Městského památkového úřadu v Ostravě)

Obr. 22 Strop průchodu v centrální části Oblouku (archiv autora)

63

Obr. 23 Průjezd centrální části Oblouku (archiv autora)

Obr. 24 Detail průčelí centrální části Oblouku (archiv autora)

Obr. 25 Sousoší nad průjezdem centrální části Oblouku (archiv autora)

64

Obr. 26 Zadní fasáda centrální části Oblouku (archiv autora)

Obr. 27 Půdorysná dispozice bytového domu s vyznačením popisované části (reprodukce, archiv Městského památkového úřadu v Ostravě)

Obr. 28 Průjezd západní křídlem (archiv autora)

65

Obr. 29 Detail průjezdu v západním křídle (archiv autora)

Obr. 30 Zadní fasáda západního křídla připojená k obytným domům na Nábřeţí Svazu protifašistických bojovníků. (archiv autora)

66

Obr. 31 Půdorysná dispozice bytového domu s vyznačením popisované části (reprodukce, archiv Městského památkového úřadu v Ostravě)

Obr. 32 Věţový dům (archiv autora)

67

Obr. 33 Věţová nadstavba (archiv autora)

Obr. 34 Zadní fasáda věţového domu stavby (archiv autora)

68

Obr. 35 Známka s motivem Oblouku (Kronika obce Poruby, r. 1957)

Obr. 36 Projektová dokumentace, vizualizace budoucího dopravního řešení na nám. 9. května (Fond stavebního archivu, Ostravy – Poruby)

69

Obr. 37 Projektová dokumentace, vizualizace centrální části Oblouku s původní variantou sousoší (Fond stavebního archivu, Ostravy – Poruby)

Obr. 38 Maketa prvního a druhého porubského obvodu, Vladimír Meduna, Miloslav Čtvrtníček, Rudolf Spáčil (http://www.ceskydomov.cz/naseostrava/clanek/poruba-vznikla-za-krale-premysla-otakara-ii)

70

Obr. 39 Projektová dokumentace, vizualizace věţového domu, Evţen Šteflíček (Fond stavebního archivu Ostrava – Poruba)

Obr. 40 Projektová dokumentace, vizualizace přední fasády Oblouku, Evţen Šteflíček (Fond stavebního archivu Ostrava – Poruba)

71

Obr. 41 Projektová dokumentace, vizualizace přední fasády východního nároţního rizalitu, Evţen Šteflíček (Fond městského památkového úřadu v Ostravě)

Obr. 42 Obytné domy v blízkosti Nábřeţí Svazu protifašistických bojovníků (archiv autora)

72

Obr. 43 Domy na havířovském hlavním bulváru (archiv autora)

Obr. 44 Havířovský kulturní dům Radost (archiv autora)

73