BÝT HVĚZDA ZÁŘIVÁ SVÉ TEPLO JINÝM DÁT SRDCE ZIMOMŘIVÁ SMĚT POHLADIT A HŘÁT POTŮČKEM ČISTÝM BÝT KE SVLAŽENÍ ÚST LÁSKY SEMÍNKO MÍT S NÍM DO DUŠÍ VRŮST
ALENA VALOVÁ
moje l á s k y 4
(276)
2 0 1 7
Milí přátelé, máte v rukou už čtvrtý díl ze série MOJE LÁSKY Když jsem začala psát texty na hudbu Romana Straky, ani ve snu by mě nenapadlo, že jich nakonec bude na pět (ne zrovna útlých) publikací. (Dřív tento autor spolupracoval s mnoha textaři, velmi brzy už nechtěl svěřovat svoji muziku nikomu jinému). Pokud si vzpomínám, už před desítkami let, po první padesátce vytvořených textů jsem si myslela, že mě už nic nového nemůže napadnout. Ale stačilo, aby některý z hudebních skladatelů poslal noty s názvem skladby nebo poznámkou, o čem by to asi mělo být a pokaždé to spolehlivě zafungovalo jako spouštěcí mechanismus – při čtení not jsem je „slyšela“ a další písnička byla co nevidět na světě… Ale snad nebyl ztracený ten čas věnovaný notám a textům, když se pak podaří stvořit něco, co (doufám) někomu přinese radost, co potěší nebo přinutí na chvilku se zastavit a popřemýšlet… krát.
Budu moc šťastná, když tomu tak bude i tento-
Vaše Alena Valová
(5)
Ing. Roman STRAKA je český autor, žijící ve Vídni. Kromě toho, že píše hudbu i texty různých hudebních žánrů (vč. muzikálu), zpívá, dělá baviče, moderuje, od dětství hraje koncertně na akordeon, ještě aranžuje pro různá hudební seskupení. V poslední době dokonce hraje na vlastnoručně vyrobenou pilu a dudy. V Bulharsku má dívčí kvartet DIANA, který hraje jeho muziku nebo jeho úpravy. Už dlouhá léta spolupracuje asi s dvacítkou hudebních vydavatelů v Rakousku, Německu i jinde. Jeho skladby se už počítají ne na stovky, ale na tisíce… Koncem listopadu 2010 mi od něj přišel první e-mail – někde na internetu zahlédl moje jméno. To, že píšu texty a verše, hraju na harmoniku, zpívám a taky
moderuji – proč ne. Takových žen je víc. Ale jak sám uvedl: „ženská jako autorka hudby…?“ No tak mi Roman napsal – od té doby naše e-mailová pošta mezi Vídní a Viganticemi přes PC běží vesele dál. Jenom jsme velmi brzy od počátečního vzájemného poznávání přešli do aktivní tvorby. Dřív spolupracoval s mnoha textaři, poslední roky svoji muziku svěřuje výhradně mně. Asi i proto, že v 99 % skladeb odpovídají texty délkám not. Dnes už má naše „autorská dvojice“ na svém kontě 1056 skladeb (k 31. 1. 2016) s rozmanitými náměty, které mají velkou šanci oslovit široké spektrum diváků různých věkových kategorií a výrazně zpestřit i obohatit repertoár větších kapel i menších hudebních skupin nebo sólistů. Vydali jsme první z třídílné série zpěvníčků pro děti (po 12 písních), určené pro nižší ročníky základních škol a pro MŠ – předškoláky. Další dva díly čekají na své vydavatele (sponzory) stejně jako dva zpěvníčky písní o růžích, případně CD z našich vánočních skladeb, pro maminky nebo výběr písní o lásce, přátelství, vztahu k rodnému kraji i k muzice. Knížky – MOJE LÁSKY 2 až 5 – to jsou vlastně sbírky mých textů na Romanovu muziku ( kromě oddílu minibonusů.) Názvy skladeb si Roman určuje sám, jsou součástí notového zápisu, zaslaného k textování. Určitý nesoulad ve frázování a odchylky v rytmu veršů jsou dány autorovým velmi specifickým přístupem ke tvorbě melodií. A.V.
(7)
(8)
TEXTY na hudbu
ROMANA STRAKY str. 11–274
I / PÍSNIČKY v rytmu 2/4
II / PÍSNIČKY v rytmu 3/4
III / PÍSNIČKY v rytmu 4/4
IV / MINIBONUS (A.V.)
I/ PÍSNIČKY v rytmu 2/4 - 25 str. 11 11–27
(10)
AŽ ZAPRŠÍ
Ať si leje čím dál víc, hromů, blesků sebevíc, jen ať je hic – podhoubí se zapaří… S nebývalým elánem objeví se nad ránem, s košíkem a kudlou vyrojí se houbaři. Až zaprší – (natolik se znám) – zamíří mé kroky do lesa. Na návrší, kde svoje místo mám, mé houbařské srdce zaplesá. Po kolenou v trávě lezu pod břízky pro masáky, hříbky, bedly vonící – ty budou právě dobré na řízky, ještě zbude na smaženici.
(13)
HÁJOVNA Zlobí se snad na celý svět, sedává na posedu – že má dceru jak z růže květ, nespouští ji z dohledu. Asi už nám pan hajný stárne, když neví, že má to marné – že sám taky kdysi lásky měl, už na to zapomněl. Blízko hájovny je tam hájíček, čeká tam pohledný na svou milou šohajíček. Nemůže pan hajný vzít ho na mušku – pochopil, že má rád jeho pěknou dcerušku.
(14)
JAK Tváře máš, moje milá, zardělé, ODPOVÍŠ? když ti chci něžnou pusu dát a já chtěl bych říkat nesměle lásko moje, mám tě rád. Vždyť ty mé city dávno sama znáš, mému srdíčku poroučíš – když se zeptám zda mě ráda máš, jak mi na to odpovíš?
VESELÁ POLKA
Jezdíme do města nebo dědiny, nepropásnem koncert ani jediný. My prostě milujem hezké písničky, prošlapeme všecky chodníčky. Rok co rok projedem českou zem, stovky kilometrů v zimě v létě za kapelou. Na každý festival rádi přijedem, tam, kde hrají polku veselou.
(15)
KAPITÁN Končí den a já v té chvíli volám sen, když touha sílí… Za mraky schovává se měsíc bílý, tiše volám přijď, můj milý. O důkaz tvé lásky loudím, napořád zůstaň tu se mnou, pak nikdy nezabloudím – jako maják tvoje oči září tmou. Racek, co v oblacích lítá, nese ti mé pozvání, v přístavu tě se mnou vítá svítání. K obzoru tam za oceánem lákají dálky, tak se mnou pojď – na plavbě za štěstím buď mým kapitánem, k cíli veď mou loď…
(16)
MUZIKANTI Tradá, tradá, tradá – HRAJTE hlásí křídlovky jasný hlas, NÁM každý, kdo smutkem strádá, za kapelou pojď, už je čas. Hudební pozvání posílá svým štěbetáním klarinet – jak jen tu zprávu oznámí, jdeme všichni do hospody hned. Muzikanti, hrajte nám polku, kterou máme rádi – já vám za to krejcar dám, ať vám to pořád ladí. Hrajte, pane kapelníku, už se pro vás pivo točí – kdo má rád správnou českou muziku, při tanci to roztočí.
(17)
NÁLADOVÁ Pro každého, kdo by smutku 2 chtěl sbohem dát, nejnovější dobrou zprávu mám – přece naši hezkou polku má každý rád, kapela ji přivezla i k vám. Kdo má v srdíčku českou písničku, nemůže a nezůstane jen tak v koutě stát! Už je plný sál, tak ať vejde dál, kdo chce celou noc protancovat. Poslouchejte, muzikanti vás všechny zvou na setkání s dobrou náladou.
(18)
NOVÁ Jazyk rozváže, HOSPODA je kouzelný, smutky, trápení snadno vyléčí – že to dokáže půllitr orosený, to všichni štamgasti rádi dosvědčí. Pár přátel mít, s úsměvem žít, k tomu vždycky patřilo dobré pivo pít. Kam zítra jít? Je to hotový do nové hospody jdem na sudový.
(19)
PUCLICE Štíhlá tedy nebyla jak proutek vrbový spíš víc, než buclatá – měla ale krásné oči, úsměv medový a srdce jako ze zlata. Všem klukům z vesnice učaroval očí třpyt, kdo ji znal, každý ji chtěl mít – já o své lásce jí hezká slůvka bál se říct, asi to tak mezi námi mělo být… Jí bylo tak patnáct a mně možná o rok víc a toužil jsem ji políbit. Mládí, doba her i malin nezralých, slunce i mráz. Čas pádí – není fér, že v duši nechá stín každému z nás. Taky šrám na srdci mám – na Chodsku vesničku znám, dívčí tam zazníval smích, míval jsem lásku tam v Puclicích… Vítám její zář, svítí mi tmou ten ohýnek – vídám její tvář zahalenou do vzpomínek… (20)
TROCHU Chodím akorát SMŮLY z deště pod okap, MÁM nic se mi nedaří, nač zapírat. Sedm roků neroste tráva, kde jsem šláp – denně ptám se osudu, proč mě nemá rád. Pták zpívá venku na drátě, že Amor šíp chystá kvůli nám – tak proč jsem pořád sám, proklatě, zřejmě trochu smůly mám. Znám hezkou holku z okolí, s ní se osud v dobré otočí, až má tajná láska jednou svolí pohledět mi do očí.
(21)
VELKÁ VODA
Usmívá se kraj, když hřeje sluníčko, v stráni zbytky sněhu roztají a když přijde máj, tak s první hvězdičkou chodí holky za klukama potají. V tento čas každý z nás prožil dobu omylů a pokusů, v očích bylo znát, jak touží milovat, že království dal by za pusu. Je to škoda – velká voda odnesla mé nevinnosti víneček – nebyla to náhoda. Vím, že to nebyl hřích chodit za tebou do hájku – že mám růžičky ve tvářích, za to můžeš ty, šohajku…
(22)
VENDULKA Prý se ve stáří lásce nedaří – já ale s tím nesouhlasím. Lásky, dá se říct, mám teď mnohem víc díky malé vnučce, už to vím. Ke štěstí mi stačí maličko, když to dítě slyším zavolat – to mé sluníčko řekne „babičko, pojď za mnou, budeme si hrát“. Všechno rozzáří modrýma očkama, úsměv do tváří dá mi Vendulka – vnučka má. Andílka z dětské postýlky můžou mi všichni závidět – když je u své babičky, krásnější hned zdá se celý svět.
(23)
VŘESOVICE Dávno ta milá místa znám, nejen krásou krojů pozdraví, lákají „přijďte všichni k nám za půvabem jižní Moravy“. Sluncem když voní vinohrad, projdu se malou vesničkou, v létě sem každoročně rád vracím se za vínem a písničkou. Zpívá si celý sál tu, co mám nejradši, na parketu bývá nával, muzika nás do jednoho roztančí. Ten kraj by měl každý znát, krás je tu mnohem víc – zítra se na cestu vydám rád, Babule mě zvou do Vřesovic.
(24)
ZAHRÁDEČKA Ještě dřív, než klekání zvon, slyšela jsem klarinety hrát, jejich veselý a jasný tón prozradil, že přicházejí na zábavu zvát. V hospodě je bál – noc je mladá – takže když mi slíbíš taneček, za odměnu dá ti ráda ta nejlepší zahradnice sladký dáreček. Malou zahrádečku mám, každý den já ji zalévám – za záhonkem s levandulí roste hrách a mrkev s cibulí. Cestou mezi topoly přijď, můj milý, večer k nám, při měsíčku, až hvězdičky spočítám, za hubičku růžičku ti dám.
(25)
ZNÁMÁ Dnes večer, než půjdeš spát, NEZNÁMÁ otázky tě, moje milá, neminou – je to fér, že musím znát, co tajíš za tváří nevinnou. Zatím co ty všechno o mně víš, já o tobě, milá, zhola nic – čekám jen, jak odpovíš, chci o tobě vědět mnohem víc. Hezká jsi jak obrázek, poupě, co rozkvétá do krásy… Odpovědi dej mi na pár otázek, stále nevím, jaká vlastně jsi. Chci tě mít a jednou jedenkrát spolu u oltáře budem stát – poznáš, moje známá neznámá, že tě mám rád a své srdce chci ti dát.
(26)
ŽEŽULKA Dávám jí to znát že jí chci lásku dát, když se s ní vodívám zjara na lukách. S dívkou, co mám rád, budeme se brát, čekáme jen, až kukačka třikrát zakuká. Holka, mám s tebou kříž, věrná být neumíš, zrána žežulička zpívala, že ses večer s jiným líbala. Nejsem taky žádný skvost, přesto věřím v budoucnost – jako mám tě rád, tak měj mě ráda, láska bude stálý host.
(27)
II / PÍSNIČKY v rytmu ¾ str.27 29–68 str. – 64
(26)
DOPIS Je v nich vyznání – PRO v řádcích pod tvou adresou – ZUZANU když ti mám slovy sdělit přání, ústa němá jsou … Svěřím tento list poštovním holubům – že ti jej předají, jsem si jist, dávno znají váš dům. O velkém štěstí ve dvou mívá sen každý z nás – proto teď nocí tmou o lásce letí vzkaz. Můj dopis pro Zuzanu bude mít pod křídly na tvém okně po ránu holoubek bílý.
(31)
DOSTA- Každou neděli VENÍČKO s mými přáteli jdem, kde se nám tak líbí – na to dám ruku, že nikdo z kluků nechybí. Už za chviličku hrát mi písničku budou tu, co mám rád, můžem zazpívat, můžem tancovat, jen pro nás budou hrát. Tak pojďte dál, plný je sál, dostaveníčko začíná, kapely zahrají… Už sváteční fanfára zní, s písní a muzikou je nám krásně jako v ráji.
(32)
JADRAN
Měl ses mi už tehdy zdát moc lehkovážný, snad měl mě varovat před tebou anděl strážný. Byl tu první lásky cit a já byla snad slepá – s tebou se mi zdála být velkolepá… Vzpomínám na krásné chvíle – stáli jsme nad ránem na pláži u skály bílé v Terstu nad Jadranem. Slunce tam jen pro nás hřálo a já si nepřála víc… Dnes mi z lásky zůstalo jen fotek pár a nic víc.
(33)
KAMÍNEK Dal jsi mi před léty kamínek, nejhezčí z dárků, co mám, průzračný jak horský pramínek, přivedl lásku i k nám. Zpočátku nesmělý plamínek, uměl však naději dát, přešly do nejhezčích vzpomínek tvá slůvka „já mám tě rád“. Vím, že je kouzelný, čarovaný, na dlani jakoby hřál, kamínek dodnes mám schovaný – dal nám, co každý si přál.
MĚSÍC NAD JEZEM
V místě, kde hučíval jez, nad námi hvězdy svítily, tam jsme si věrnost slíbili, lásku ti přísahat mohu i dnes. Tak jenom přitul se blíž, ve dvou nás tísně nenajdou, poslouchej písně o nás dvou, stále tě miluju a ty to víš. Jako ty vzpomínám rád, jak Měsíc nad jezem díval se, jak jsem ti pod bezem tehdy poprvé pusu směl dát.
(34)
KE HVĚZDÁM
Že jsme se potkali nemohu uvěřit, však pocit štěstí je stálý – já smím tě mít. Jsi krásná skutečnost, ty se mi nezdáš – má nádherná budoucnost, vzhůru k nebi mně zvedáš. S tebou až ke hvězdám, lásko má, vzhlížím, když v něžném objetí k tvým rtům se přiblížím… Celý vesmír pojednou leží mi na dlani – líbat chci hvězdu svou až do svítání.
(35)
KRAJKOVÁ Snesla ses ke mně snad z oblaků, snad mi tě sem přivál fén, jsi jeden z největších zázraků, nejhezčí splněný sen… Jsi moje hvězdička zářivá, víckrát už nebudu sám – v očích tvých sametových vidím, že láska nebeská přilétla k nám. Dnes moje láska tančí jak motýl nad květem, v těch šatech z modrého krajkoví vznáší se nad parketem. Jen pro ni z lásky zpívám, jak ji mám vroucně rád – nechám jí dnes na velký ples krajkovou písničku hrát.
(36)
LÉTO Nejen louky kvetou, S ÚSMĚVEM ženy jsou vláčné v pohybech líných – to nám dává léto, mračit se byl by teď hřích. Pro lepší náladu projdu si zahradu, do vázy vezmu si květ – k básním rýmy hledám ze samých nejhezčích vět. Rám mám sluneční zář, laská mě za letních dnů – k polibkům mým když nastavíš tvář, vznáším se na křídlech snů… Ptáci před večerem vypráví ve zpěvu svém, že je i krásné léto hezčí s úsměvem.
(37)
MODRÝ FIAKR
Prozatím o tom sním, že mladá láska rozkvete – vezme si mně, já to vím, nejkrásnější z děvčat na světe. Červánek na líci bude mít, až se odvážím s bělostnou kyticí odvézt si ji s ekvipáží. Sám s modrým fiakrem předjedu před váš dům, bílí bělouši odvezou nás do tajné říše snů. Už na nás čekají, varhany budou hrát, v zámku v kapličce potají své „ano“ před oltářem můžem si dát.
(38)
MORAVA Vůní známou dýchají na stráni vinohrady, kde mně přátelé přivítají, vcházím jak do zahrady. Tam je vždycky čas na písničku a lidem veselo bývá, je sám a smutek nosí na srdíčku ten, kdo si s námi nezazpívá. K vínu láska s písničkou patří, tak muziko, hraj, zas mně ve sklípku nad skleničkou pozdraví můj rodný kraj. Zdálky slyším hrát na cimbálek, v koštýři perlí se víno – ty míváš na moje bolesti lék, má Moravo, dík, má domovino. Na Slovácku, na Hané, Slezsku či na Valašsku máme cérky jak malované, hezčí než na obrázku. V krásných sukénkách vyšívaných jak dávná tradice káže, točí se každý šohaj kolem nich, jim odolat žádný nedokáže.
(39)
MYSLIVEC Myslivec v kamizolce, pérko mám za kloboučkem, líbím se každé holce, když po ní házím očkem. S moc hezkou panenkou právě včera byl jsem na paloučku za večera, že se mi líbila moc, tak jsme se tam líbali po celou noc. Teď ale nemůžu spát, otázka bere mi klid: proč ona chce se vdávat, když já chci svobodný být? Proč já sám v chomoutu trápit se mám? Nejeden mládenec chodíval k vám! Tak, holka, sbohem tu buď, na líbání s tebou už přešla mě chuť.
(40)
NA LOĎCE
Na loďce malé chci plout tam, kde příď její zamíří, vesla až vlnky zvíří, najdu malebný kout. Kde jednou srdce mi dáš, s loďkou zakotvím u břehu, uvěříš, až tam v zátočině poznáš mou něhu – láska je přístav náš. Na západ či na sever plout chci, kam osud zavolá, peřeje zrádné zdolám, naberu správný směr. Až loďce zavelím „stůj“, projdem se vzhůru po stráni, v místech, kde nad stříbrnou řekou modřín se sklání, najdem cíl tvůj i můj.
(41)
NA V tanečním sále hudba zní, PARNÍKU sekt spolu můžem pít, všechno tady je pompézní, tak, jak to má být. Po nejkrásnější ze všech žen umírám touhou snad… Kéž by cíl byl dosažen – říct jí, že ji mám rád. Světélka v očích ti tančí, rád se nechám jimi vést – parník hýčkán je vlnami, řídí jej golfský proud. Voníš mi po pomerančích, nocí září tisíce hvězd – s bílým měsícem nad námi toužím, lásko, za štěstím plout.
(42)
ONTARIO Zlomek tvé krásy mají snad jen Plitvická jezera, k slávě tvé už sám Caruso pěl „jaká to nádhera…“. Jediné přání na světě mám, zdává se mi o tom zas a zas – kouzelné místo, jenž ze snů znám, skrývá tisíce krás. Krásu Ontaria znát… a pak nechci už nic – snad ani půvab Ria nemůže nabídnout víc. Tam, kde hřmí Niagara, jak velí odvěký řád, v místech, kde píseň zaznívá prastará, toužím v úžasu stát…
(43)
PANENKA ZE SLÁMY
Je to hodně let, co mi bylo pět, to ještě celý svět zdál se být jak čistý, nevinný květ. Život bývá jiný – když mám v duši stíny, panenka ze slámy dá mi přivonět k vůním z mých nejhezčích let. Když jsou vánoce, krásné emoce pod malou jedličkou stříbrnou prostoupí celý náš byt. Čas jak vítr letí – už mám svoje děti, panenka ze slámy dál bdí nad námi, všechno je tak, jak má být…
(44)
PASTVINY Tichý zvonečků hlas ten jsem poslouchal rád, když byly na stráních tam u nás stáda pasoucích stád. Starostí když přijde stín, nezvládám života vír, chtěl bych procházkou do pastvin najít svůj ztracený mír. Život znám, tak už vím – bývá jen výčtem ztrát… Hned bych se k mámě a tátovi vrátil zpátky…a rád. Má duše neposedná když mívá bolest a stesk, jen ta pastvina malebná dá mým dnům barvu a lesk.
(45)
POD Usedám rád LÍPOU pod lípou staletou STALETOU večer, když usíná den, s mlynářem hlídám Haničku zakletou, zas lásky prožívám sen. Krásně je nám, až srdce bolí, z vůně jak z čarovné zahrádky – rozdává lípa po okolí pozvání do pohádky. Sedám tu rád, když lípy rozkvetou, v červnový kouzelný čas, až vůní lásky hlavu nám všem popletou, srdce všem omámí zas. Zas toužím být zamilovaný, tajemství polibků objevit – v okovech lásky upoutaný o štěstí pod lípou snít…
(46)
POHODA A KLID
Telefon schovám až na dno šuplíku, od kanclu odevzdám klíč, šéfovi vyslovím slova díků, zmizím na tři týdny pryč. Bude mě slunce pálit, přímořské pláže už zvou, konečně budu mít pohodu a klid – beru si dovolenou.
POMALÁ Pomalou písničku svou PÍSNIČKA toužím z lásky zazpívat, tóny zpět ať mě nesou k té, co jsem měl tak rád. Když mi ji zpívala maminka, krásný mívala hlas – zůstala něžná vzpomínka na ni a dětství čas… Svou mámu milovanou každý z nás tu kdysi měl – z tváře ti slzy skanou, zpět vrátit čas bys chtěl. Mámina písnička pomalá smutky ukonejší – s tebou je tady od mala, s ní je svět krásnější…
(47)
POPEL
Jen s tebou do ráje prý mám se vést – vzals mne tou nejhorší z cest. Když chtěla jsem vzlétnout, k nebi se vznést, byl z tebe soudce i trest. Žárem rozpálená do běla dík tobě láska má shořela... Teď je z ní jen dým, však jak bájný Fénix z popela se zrodí, vím…
POU- Po objetí tvém STEVNÍK snad se touhou uvzdychám, prázdný zdá se byt, schází něžné zázemí – už tu dál bez tebe nechci být, no tak vrať se mi. Jsem poustevník bez dlaní tvých, dokud tvoje zlaté vlásky nepohladím. Smutný prosebník, žiju jak mnich, jenom v záři tvojí lásky šťastný budu, to já vím.
(48)
POŠTOVNÍ Chystám se psát SCHRÁNKA jak tě mám rád, že už sám nebudu usínat, nechám si zdát. Budeš jej číst – tím jsem si jist – víckrát a přitom se usmívat, až pošťák dá ti můj list. Svůj dopis bílý ozdobím známkou a pak už za malou chvíli budu stát s obálkou před poštovní schránkou. Pro tebe zprávu skrývá má věta láskou psaná o tom, že mé srdce zpívá: přijď už, moje milovaná.
(49)
POTŮČEK Za malým potůčkem ve stráni jsme mívali tajnou skrýš, z kapličky zvonečku klekání přinášel vánek blíž. Nám dvěma od jara do léta zdál se tak kouzelný svět – vzpomínka ze srdcí neodlétá, na chvíli mládí vrátí zpět. Moc dlouho mé srdce váhalo, jestli ti o lásce říct, až z těch mých mladých snů zůstalo málo či vůbec nic. Ten, který jen tebe toužil mít najevo nedal to znát – srnka, co k potůčku chodívá pít, ví, kdo tě míval tenkrát rád.
(50)
PRO To, co se dnes stane, LIDUŠKU jsem si už dávno přál – oblékneš si šaty nadýchané, slavnostní bude bál. Nás dva, děvče milé, čekají krásné chvíle – své srdce jsem ti dávno dal, tak pojď, ať se dozví o mém štěstí celý sál. Už hrají sólo nám, moji lásku mi můžou jen závidět… V náručí v tanci mám svůj růže květ. Šeptám jí „mám tě rád“, pro Lidušku mou tóny ať zní – není třeba zapírat, že už brzy budou hrát naši mazurku svatební.
(51)
ROZ- Dnes odjíždíš, LOUČENÍ 2 ale ty víš, jak nerad zůstanu tady sám, smutně se ohlížíš, obavy ztiš, na cestu ti radu dám. Polibek tvůj příslib je můj, v myšlenkách spolu jsme každý den. Máš přece malý dar – vzpomínek pár sebou si na cestu vem. Víš, jak mám tě rád, těch pár dnů sotva co změní, já budu čekat, tak proč se bát krátkého rozloučení.
(52)
RŮŽE To, že tě mám, PRO je zázrak sám – TEBE nám štěstí právě začíná, dál při mně stůj. City v nás planou, ať nám zůstanou – ať čistá je a nevinná, naši lásku opatruj. Růží pro tebe už chystám kytici, pro tvé oči barvy nebe, pro tvá ústa vonící. Zítra večer u vašich dveří chci ti něco hezké pošeptat – počkej na mně, až se zšeří, přijdu ti svou lásku dát.
(53)
ŘEKA Zbožňoval jsem tvoji něhu, ten pohled modrých očí jsem tak miloval, V ÚDOLÍ když jsem tenkrát s tebou na břehu v objetí stál. Tys mi první pusu dala, nad hlavou zpívali nám ptáci, naše chata malá co u vody stála, vzpomínky vrací. Chvíle u řeky v údolí patřily k nejkrásnějším – snad že sládly mládím, tehdejší léta se zdála šťastnější… Tak jako záblesky létavic zmizela i touha z nás – nám dvěma z lásky nezbylo nic, ale vzpomínky nesmí odvát čas…
(54)
SETKÁNÍ Na školní léta často vzpomínám, PO zažloutlou fotku když v dlani mám – LETECH ty jsi na ní vedle stál, tak krásně zamilovaný – můj spolužák a třídní král… Báječná setkání po letech prožívá rád každý z nás – kouzelné vzpomínky na mládí dovedou na chvíli zpět vrátit čas, nikomu šediny nevadí – za rok se na srazu sejdeme zas.
ZA Cizí kraj, co zdál se zlacený, HORAMA štěstí mi neuměl dát – 1 s pokorou jako syn ztracený k nám se vrátím rád. Cizina vábí na pozlátko a já ji zatoužil znát, pravdu jsem objevil zakrátko, hořkou… častokrát… Můj cíl je víska za horama, chaloupka, kde máma bývá, políbím zemi pod nohama a mé srdce zpívá…
(55)
SNUBNÍ Proč si osud s námi zahrává, PRSTÝNEK odpověď toužím znát – v životě často prohrává, kdo v lásce neumí lhát. Náš snubní prstýnek, cos mi dal, nádherná léta mi připomíná. Ten plamínek, cos v očích míval… …kdy zmizel, už ani nevzpomínám. Po letech zlato už ztrácí lesk, patinu nelze skrýt – ze slibů tvých mi zbyl jen stesk, co není a mohlo být… Dnes už jsi manžel jen bývalý, žes jiné lásku dal, to přece vím. V mém srdci dál smutek je stálý, tebe jen na fotkách pohladit smím.
(56)
STARÝ Bývá tu každý den, NÁMOŘNÍK jen tak v tričku a bos, brouká jeden prastarý refrén, bílý má vous. Mé své místečko na molu tam, kde rackové sedají, zdá se že ve snách spolu nad mořem se prolétají… Ve stejný čas přichází bloud, ten milovník mořských krás každou loď pohledem provází. Možná chce zas do dálek plout… Pak starý námořník nocí – opět sám – odchází.
(57)
STUDÁNKA Poznal jsem místo v dubovém mlází, kvete tam červený vřes – stejně jak tenkrát, když klid mi schází, zajdu tam rád ještě dnes. Tam, na paloučku, kde sojka lítá, potkal jsem svou lásku jedinou – stříbrná vážka i dnes mě vítá, vznáší se nad hladinou. Průzračnou studánku znám, nad ní bříza vrhá stín, světlušky tmou tancují tam na listech kapradin. Vzácný pramen, co léčit zná, nemá jen studánka křišťálová – kouzelnou moc v sobě má i láska pohádková…
(58)
TRVALKY Když má láska smutná je, šťastně se netváří, když hledá na zármutek lék, pokaždé když chci, ať jí zas úsměv z očí září, vezmu ji k záhonům trvalek. Říkám jim hvězdy, co spadly do trávy – kopretinám nebo fialkám. Že lásky trvalé jsou symbol voňavý, věřím trvalkám.
VLNKY Já asi sotva kdy pochopím, Z ADRIE proč moje slunce mi zastínil mrak, bez lásky a bez tebe ke dnu se potopím, je ze mne bezcenný vrak. Jak vlnky z Adrie chtěl jsem tě v náručí houpat a hřát, tys řekla „adie“, vzalas mi šanci ti zašeptat, jak tě mám rád.
(59)
VORAŘI Snad jedenkrát budu tam stát, kde se proud tříští v peřejích, z břehu se dívat, slyšet je zpívat tu píseň o vorařích. Celý náš kraj ví o jejich slávě, jak zvládli největší vor báječní voraři na Vltavě. Mám touhu zas zpět vrátit čas, kdy vory tenkrát stavěli – o chlapské práci zpívají ptáci, když lidé zapomněli… Voraře chránil z kvítečků vínek, však jejich umění zná málo z nás, skrylo se do vzpomínek.
(60)
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
