TŘINÁCTERY HODINY
1 ylo nebylo, ale tehdy stál na jednom osamělém vrchu pochmurný hrad, kde měli třináctery hodiny, které nešly. Na tom hradě žil ledový a zpupný vévoda se svou neteřinkou princeznou Saralindou. Ať větry fičely sebevíc a ať trhla sebehorší slota, jí bylo vždycky teploučko, zato jemu v jednom kuse zima. Ruce měl ledové, stejně jako byl ledový jeho úsměv, a skoro tak ledové, jako bylo ledové jeho srdce. Spal v rukavicích a nikdy je nesundával, ani když byl vzhůru, což mu neobyčejně ztěžovalo situaci, chtěl-li zvednout špendlík nebo šesťák nebo ořechové jadérko, anebo když se mu zachtělo utrhnout slavíkovi křidélka. Měl šest stop a čtyři palce a čtyřicet šest let a krev studenější, než si sám myslel. Přes jedno oko nosil černou sametovou pásku a druhé mu blýskalo za monoklem, což způsobovalo, že jedna půlka jeho těla člověku připadala bližší než druhá. O to jedno oko přišel, když mu bylo dvanáct, protože v tom věku s velkým gustem nakukoval do hnízd a brlohů a hledal ptáčata a zvířata, jež by mohl uničit. Jenže jednoho roztomilého odpoledne kterási ťuhýčí matička naopak sama poničila jeho. Temné noci trávil v potměšilých snech a za bílého dne spřádal zlomyslné intriky. Spřádaje takto své zlomyslné intriky, pajdal a krákoral chladnými chodbami hradu a vymýšlel si nové a nové co nejnemožnější úkoly, které hodlal uložit Saralindiným nápadníkům. Vůbec se mu totiž nechtělo dát někomu její ručku coby životní pouto, neboť její ručička 7
trinactery-text.p65
7
7.4.2008, 9:26
byla jediná teplá ručička na celém hradě. Vždyť i ručičky na jeho vlastních hodinkách a ručičky všech třináctera hodin na hradě byly jeden rampouch. Zamrzly naráz jisté noci před sedmi lety, kdy zrovna zuřila sněhová vánice, a od té doby bylo na hradě bez přestání a napořád za deset minut pět. Pocestní a mariňáci upírali vzhůru k pochmurnému hradu na pustém vrcholku zraky a říkali: „Tam čas zmrzl jako rampouch. Tam je vždycky Kdysi. Tam nikdy není Teď.“ Ledový vévoda se Teď bál, protože v Teď je vždycky plno tepla a je v něm život, kdežto Kdysi je mrtvé a jako pod drnem. Takové Teď by totiž klidně mohlo přivést nějakého jarého rytíře bez bázně a hany – „Ale ne, ohoho! toho nikdá nebude!“ zarytě si mumlal ledový vévoda. „Každé takové princátko si přerazí vaz na novém strašlivém úkolu, na místě příliš vysokém, než aby je zlezlo, o věc příliš dalekou, než aby ji našlo, či pod břemenem příliš těžkým, než aby je uzvedlo.“ Vévoda se sice Teď bál, ale přitom se pořád vrtal v hodinách a poháněn podivnou zvráceností zkoušel, jestli by se přece jenom nedaly do chodu, jenže zároveň se zase modlil, aby se snad skutečně nestalo, že by se rozešly. Dráteníci fušéři a všeumělci fuškaři a taky několik dělných čarodějníků, co náhodou putovali kolem, všichni se pokoušeli různými nástroji či kouzelnými zaříkadly nebo i prostým pajtlováním hodiny spustit, ale jediné kolečko nebziklo a netiklo. Hodiny byly jako mrtvé, a když o tom vévoda dumal, došel nakonec k závěru, že zřejmě čas zabil, zavraždil jej vlastním mečem a zakrvácenou čepel otřel umírajícímu času o vousiska a nechal jej tam ležet a odplývat v krvi hodin a minut, s pery roztočenými a rozhozenými a s kyvadlem rozsekaným na cimprcampr. Vévoda pajdal, protože měl nohy různě dlouhé. Pravá mu narostla delší než levá, neboť jako mladík trávíval dopoledne tím, že místo mičudy nakopával štěňata a vykopával do vzduchu koťata jako merunu. Neteřiným nápadníkům vždycky položil otázku: „Jakpak se moje nohy liší co do délky?“ A když mládenec odpověděl: „No přece jedna je kratší než druhá,“ proklál ho vévoda mečem, který s sebou stále nosil v pouzdře hole, a dal ho nadrobit k žrádlu husám. Předpokládalo se totiž, že nápadník odpoví: „No přece jedna je delší než ta druhá.“ 8
trinactery-text.p65
8
7.4.2008, 9:26
A takto byl proklán pro špatné udání rozdílu nejeden princ. Jiní byli zabiti pro přestupky neméně triviální: že vévodovi pošlapali kamélie nebo že mu dost nevychválili jeho vína nebo že mu příliš dlouho civěli na rukavice či že zírali víc než drahnou dobu na jeho neteř. Těm, kteří jeho nevraživé nálady přežili a unikli jeho meči, se zase dostalo naprosto neuvěřitelných úkolů, které měli splnit, aby získali neteřinu ručku, tu jedinou teplou ručičku ve hradě, kde za jedné noční vánice čas zmrzl přesně za deset minut pět. Jejich úkolem bývalo zhusta uříznout například skývu z měsíce nebo proměnit oceán ve víno. Měli najít věci, které vůbec nikdy neexistovaly, nebo zbudovat něco, co se vůbec zbudovat nedalo. A tak přicházeli a pokoušeli se, a marně, a zas mizeli, jako by je do vody hodil. A někteří, jak pravím, byli zamordováni pro to, že užili jmen, která začínají na Z, nebo že upustili lžíci či že měli na rukou prsteny anebo svou řečí údajně znevažovali hřích. Hrad i vévoda čím dál tím víc prochládali a Saralinda, jak už se stává i princeznám, a dokonce i v místech, kde čas zamrzl a zůstal stát, zase o kapánek zestárla, ale skutečně jenom o ždibíček. Toho dne, kdy připutoval do městečka pod hradem princ přestrojený za potulného pěvce, jí bylo skoro jednadvacet. Minstrel si říkal Zpěvivoj nebo krátce Zpěvoch, což ovšem nebylo jeho pravé jméno. To jméno mu však bylo nebezpečné, protože začínalo a pořád ještě začíná písmenem Z. Byl, jak se na potulného pěvce sluší a patří, kupa cárů a záplat, rozedraný minstrel, co zpívá za grošíky a taky pro tu potěchu ze zpěvu. Zpěvoch, jak se již tak unáhleně pojmenoval, byl nejmladším synem mocného krále, ale drahocenná roucha a hostiny a turnaje a všechny princezny, jež byly k mání v jeho říši, se mu omrzely, a princ zatoužil vydat se někam do daleké země a tam si najít děvčátko svých snů a cestou si zpívat a poučit se o životě chudáků a semhle támhle si zakuchnout nějakého dráčka. V herberku U Stříbrné labutě v městečku pod hradem, kde se sešli putykářští partykové a poutníci a potulní pohádkáři a pijáci a pobudové a početní počestní podhradní měšťanostové, uslyšel Zpěvoch o Saralindě, té nejlíbeznější princezně na všech tisíci ostrovech, co jich 9
trinactery-text.p65
9
7.4.2008, 9:26
bylo ve vodách oceánu. „Jestli dokážeš proměnit déšť ve stříbro, bude tvoje,“ poštíval ho nějaký pobuda. „Když dokážeš zabít trnitého kance z Trnokančí, je tvoje,“ šklíbil se nějaký pocestný. „Jenže on žádný trnitý kanec z Trnokančí neexistuje a v tom je právě ten zádrhel, che!“ „A oč je tahle svízel ještě svízelnější, to je strýčinkova zpupnost a čepel jeho meče,“ pochechtával se potulný pohádkář. „Rozpáře tě vejpůl od chřtánu až po břichonoží.“ „Vévoda měří sedm stop a deset palců a má teprvá osmadvacet let, čiže je právě tak v nejpříhodnějších letech,“ chrčel na něho nějaký ochmelka. „Má ruku tak chladnou, že s ní dokáže natotata zarazit hodiny, tak silnou, že s ní uškrtí bejčka, a tak rychlou, že chytí i vítr. Minstrely si láme do polívky jako svítek.“ „Tady vašnosta minstrel rozparádí strýčinkovo srdce písničkou, oslepí ho šperky a zlatem,“ sípal nějaký výtržník. „Rozšlape vévodovi kamélie, rozleje mu víno, ztupí mu meč a kliďánko mu poví, že jeho jméno začíná na Z, a vévoda mu přesto nakonec řekne: ,Vem si Saralindu, milánku, máš moje požehnání, ó vznešený princi z Drbanova u Odrhovaček, ó Jezdče na slunečním voze!‘“ Otrapa sice vážil osmnáct kamenů, ale minstrel ho popadl jako špejličku, vyhodil do vzduchu, zas ho chytil a znovu posadil. Pak zaplatil útratu a od Labutě odešel. „Jako bych už toho mládence někde viděl,“ mudroval si sám pro sebe poutník, když hleděl za Zpěvochem, „ale tehdy to nebyl žádný drban ani žádný minstrel. Namoutě, kde já ho mohl jenom vidět?“ „V tý polívce,“ zazubil se na něho ochmelka, „jako ten svítek.“
2 Venku před hospodou byla noc, již osvětloval jen rozkolébaný medový měsíc s bílou hvězdou chycenou v srpku. Nahoře na vršku v pochmurném hradě blikotala lucerna a její zář chvílemi sílila a chvílemi pohasínala, zasvitla a zase zmizela, jako by vyzáblý vévoda kráčel 10
trinactery-text.p65
10
7.4.2008, 9:26
z komnaty do komnaty a napichoval netopýry a pavouky a zabíjel myši. „Oslepit vévodu šperky,“ opakoval minstrel nahlas. „Na tom něco bude, ale jak na to a za který konec to vzít, to nevím!“ Uvažoval, jestli mu vévoda dá úkol přivolat purpurový sníh, nebo udělat stůl z pilin, anebo jestli ho třeba v tu ránu nerozřízne vejpůl od chřtánu až po břichonoží, totiž tam, kde mu z břicha rostou nohy, a pak prostě neoznámí Saralindě: „Tak hele, holka, tady leží tvůj nejnovější blázen, bezejmenný minstrel.“ Rozkáže sluhům, ať ho rozporcují a hodí sežrat husám. Minstrel se v měsíčním světle zachvěl a v duchu odhadoval, odkud až kam to je od chřtánu po břichonoží. Přemýšlel, jak a pod jakou záminkou a kdy by se mohl vetřít do hradu. Nikdo nikdy neslyšel, že by byl vévoda pozval otrhaného minstrela ke své tabuli nebo že by mu zadal nějaký úkol, či ho dokonce představil princezně. Však já něco vyšaším, přemítal princ, já něco vyšpekuluju. Noc již pokročila a partykové z mokré čtvrti pomalu vrávorali a klopýtali na vratkých nožičkách domů z hospod a putyk a žádný nebyl v rozdrbaných hadrech, žádný nebyl v cárech a někteří byli dokonce vystrojeni do rouch z aksamitu. Jedna třetina psů ve městě se rozštěkala. Minstrel sňal z ramen loutnu a zaimprovizoval píseň. A něco ho přitom napadlo: „Slyš, všude v kraji psíci lají, však věř, to štěkání je klamné: psi vrčí na ty v sametu a nikdy neštěkají na mne.“ Vypravěč pohádek, který se batolil domů do postýlky, se písničce zasmál a výtržníci a ochmelkové se začali srocovat kolem a naslouchali: „A vévoda má samet rád, tož vás pohostí dost a dost! Však já jsem v samých hadrech jen a pro něj nejsem zvaný host.“
11
trinactery-text.p65
11
7.4.2008, 9:26
Obyvatelé městečka se shlukli kolem minstrela a hned bylo plno smíchu a radostného halasu. „Ten má pro strach uděláno! Trhan si vymejšlí písničky o vévodovi!“ pochechtával se měšťánek pořádníček, který se opatrně vmísil mezi dav. Minstrel zpíval dál: „Slyš, všude v kraji psíci lají, že vévoda má kočky rád: stáhne je a rozkáže palčáky z nich nadělat!“ Dav hrůzou ani nešpital, protože obyvatelé městečka dobře věděli, že vévoda dal utratit jedenáct mužů pouze proto, že se mu dívali na ruce, na ty jeho ruce ukryté v aksamitových rukavicích, posetých zářivými rubíny a diamanty. Z bázně, že budou spatřeni v nebezpečné společnosti toho hazardéra, toho šíleného minstrela, odkrádali se ti veselí kumpáni nenápadně domů, kde o tom vyprávěli manželkám. Jenom ten jeden jediný poutník, kterému pořád vrtalo hlavou, že už pěvce někde někdy viděl, se pozdržel, aby jej varoval před nebezpečím, jež mu hrozí. „Viděl jsem tě v plném lesku na rytířských kolbištích,“ říkal, „nebo jsem tě musel vidět, jak vyhazuješ v bitvě rytíře ze sedla nebo jak rozšavlováváš lidi vejpůl, jako by to byly sušenky. Musíš být syn Tristramův nebo Lancelotův, anebo že bys byl Tyne nebo Tora?“ „Já? Já jsem jen potulný minstrel,“ odpověděl pěvec, „věcička z cárů a záplat.“ A hned se kousl do rtů v úleku nad tím, co mu to uklouzlo. „A i kdybys byl mocný Zorn ze Zorny,“ pokračoval chlapík, „vévodovu hněvu neujdeš. Rozpáře tě od chřtánu až po břichonoží, odsuď až pocuď.“ A dotkl se minstrela v krajině podbřišní a na krku. „Já vím, čeho se mám střežit,“ vzdychl si minstrel. Za stromem zmizela černá postava v sametové masce a v plášti s kápí. „To je vrchní špehoun ledového vévody,“ pravil pocestný, „říká se tomu chlapovi Špiťák. Zítra bude synem smrti.“ Minstrel vyčkával. „Zemře, protože až bude jmenovat tvoje hříchy, bude se muset zmínit o palčácích.“ Vzdychl. „Nikdy se nedožiješ chvíle, kdy si budeš brát jeho 12
trinactery-text.p65
12
7.4.2008, 9:26
neteř. Jenom zemřeš a dají tě sežrat husám. Sbohem, dobrou noc a přijmi mou soustrast.“ Pocestný zmizel jako muška v tlamě ropuchy a pěvec na temné pusté ulici osaměl. Odkudsi z věže se do lůna noci snesl kamenný úder hodin. Minstrel se opět pustil do zpěvu. Vtom ucítil na rameni lehký dotek prstu. Otočil se a uzřel malého mužíčka, který se na něho v měsíčním světle usmíval. Na hlavě měl prapodivný klobouk, který se vůbec nedal popsat, oči rozšířené v údivu, jako kdyby se všechno před jeho zraky odehrávalo prvně v životě, a na bradě mu rostlo prapodivné černé vousisko, které se taktéž vzpíralo jakémukoli popisu. „Jestli nemáš nic lepšího než ty svoje písničky,“ oslovil pěvce, „tak jsi o něco míň než moc a o kapku víc než nic.“ „Já si s tím docela vystačím – svým způsobem,“ odpověděl minstrel, sáhl do strun a začal opět zpívat: „Slyš, všude v kraji psíci lají a skety spát se ubírají. Snad pár jich dočká slunce k ránu, však Špiťák, ten už bude v pánu.“ Starouškovi zmizel úsměv z tváře. „Kdo jsi?“ zeptal se minstrel. „Jsem Golux,“ odvětil Golux hrdě, „jsem jediný Golux na světě, a nejsem jen tak nějaký symbolický erbovní strašák nebo znamení.“ „A přesto mi nějaký erbovní symbol připomínáš,“ řekl minstrel, „asi jako Saralinda připomíná růži.“ „Podobám se jen způli těm věcem, o kterých říkám, že se jim nepodobám,“ pravil Golux. „Ta druhá půlka se naopak podobá mně.“ Vzdychl. „Musím být vždy připraven k službám, když lidem hrozí nebezpečí.“ „Moje nebezpečí je moje nebezpečí,“ řekl minstrel. „Jenom půlka je tvoje, druhá půlka hrozí Saralindě.“ „To mi nenapadlo,“ přiznával minstrel. „Vložím do tebe všechnu svou důvěru a budu tě následovat, kam mě tvé kroky povedou.“ 13
trinactery-text.p65
13
7.4.2008, 9:26
„Jenom ne tak hrr,“ brzdil jej Golux. „Půlka těch míst, kde jsem všude byl, vůbec nikdy neexistovala. Já si totiž vymejšlím. Půlka těch věcí, o kterých říkám, že existují, se vůbec nedá najít. Když jsem byl ještě mladík, tak jsem vždycky vyprávěl povídačku o zakopaném pokladu a chlapi na míle a míle ve vůkolí se hrnuli a začli kopat po lesích. Sám jsem se pustil do kopání.“ „Ale proč, prosím tě?“ „Myslel jsem si, že je ta povídačka o pokladu třeba pravdivá.“ „Vždyťs povídal, že sis ji sám vymyslel.“ „To je mi jasné, ale tehdy jsem to už zase nevěděl, že jsem si ji vymyslel. Já totiž taky zapomínám.“ Minstrela se zmocnil podivný pocit nejistoty. „Pravda, dělám chyby, ale jsem vždycky na straně Dobra,“ pokračoval Golux. „Prostě jen tak náhodou a tak říkajíc pouhým sběhem okolostojičností. Kdysi jsem měl velice nadějné vyhlídky stát se služebníkem Zla, ale jednou v dětství jsem přišel na svatojánskou mušku a ta hořela pavoukovi v pavučině. Podařilo se mi zachránit nešťastné oběti život.“ „Mušce?“ zeptal se minstrel. „Pavoukovi! Ta blikalka a světluščí žhářka mu podpálila pavučinu.“ Minstrelův nejistý pocit stále vzrůstal, ale zrovna když uvažoval, jak by se ztratil, ozval se z hradu hluboký hlas zvonu, rozzářilo se tam mnoho světel a bylo slyšet hlasy hulákající příkazy a rozkazy. A dolů do tmy jako by se začal pomalu rozlévat proud luceren. „Vévoda zaslechl tvoje písně,“ poznamenal Golux. „Už je oheň na střeše, už jsou kostečky vrženy, už se točí a vrčí kolovrátek, polívka se vaří, maso na talíři, juj, už se ucho utrhlo!“ „Moje hodina udeřila,“ řekl minstrel. K sluchu se jim donesl vzdálený zvuk, jako když se něco drhne rašplí, jako když někdo brousí ocelovou čepel na kamenném brousku. „To se vévoda připravuje, aby tě dal sežrat husám,“ podotkl Golux. „Musíme si vymyslet nějakou historku, abychom mu zadrželi ruku.“ „Jakoupak historku?“ zeptal se minstrel. „Historku,“ vysvětloval Golux, „z které by vévoda uvěřil, že když tě zabije, tak tím někdo okřeje a v srdci se mu rozhoří světýlko. Vévoda 14
trinactery-text.p65
14
7.4.2008, 9:26
přímo nenávidí světýlka v člověčím srdci. Takže musíš rozhlásit, že jistý princ a jistá princezna mohou být oddáni teprve zvečera poté, co tě dá vévoda sežrat husám.“ „Snad bys to neměl v jednom kuse opakovat,“ pravil minstrel. „Ta historka zní docela pravdivě,“ ujišťoval Golux, „docela jako by to bylo zakletí od nějaké čarodějnice. A vévoda má z čarodějničích čár pekelnej špundus. Dám za to krk, že tohle mu ruku zadrží.“ Dupot se blížil a blížil. Vévodovi železní zbrojnoši je obklíčili, kolem zazářilo světlo luceren, zablýskaly meče a zatřpytila se brnění. „Stůj!“ Zazvonila ocel a zařinčelo železo. „Nezatýkejte mého přítele,“ prosil snažně stráže mládenec. „Jakého přítele?“ osopil se na něho kapitán. Minstrel se ohlédl za sebe, rozhlédl se kolem, ale nikde po nikom ani památky. Jeden z těžkooděnců se posupně zachechtal: „Třeba se mu zjevil Golux.“ „Žádný Golux neexistuje. Já chodil do školy, a tak to musím vědět, he,“ prohlásil kapitán. Minstrelova nejistota opět vzrostla. „V řad nastoupit!“ zařval kapitán. „Vyřídit!“ „Tak copak jste neslyšeli? V zástup a vyřídit!“ rozeřval se seržant. A už odváděli minstrela do hradní věže. Proud světel z luceren se plazil pomalu vzhůru do kopce.
3 Vzešlo jitro. Ledový vévoda vyhlížel z hradního okna, jako by pozoroval zahradu v květu nebo ptáky v letu. Díval se však jen, jak jeho pochopové dávají Špiťáka sežrat husám. Pak se od okna odvrátil, udělal tři pajdavé kroky a zavrtal se pohledem do minstrela, který stál ve velké hradní síni s rukama spoutanýma za zády. „O jakém princi to meleš a které že děvče to miluje, abych užil toho slova, v kterém není ani zbla smyslu a užitku?“ Jeho hlas zněl, jako když dopadají kusy železa na samet. „Je to jeden vznešený princ a jedna vznešená mladá dáma,“ odpověděl minstrel. „Až se ti dva dostanou, miliónům lidí radostné časy nastanou.“ 15
trinactery-text.p65
15
7.4.2008, 9:27
