BULLETIN SF-INGY. Aktualizace 12 dubna Naše adresa je:

SF-inga

Page 1 of 4

BULLETIN SF-INGY Aktualizace 12 dubna 2016. Naše adresa je: http://hurontaria.baf.cz/sfinga/

Tento portál SFinga vychází nepravidelně, většinou při vydání nové knihy (řekněme každý jeden až dva měsíce) a obsahuje navíc pár esejí o všem možném (sekce ESEJE), trochu legrace (sekce HUMOR), sekci LEPORELO ( s různými hádankami a zábavou pro ty, co nechtějí stárnout) a články o elektronických knihách a tabletech (BUX). Oznámení nového čísla Vám m.žeme zaslat emailem jako Bulletin, napište nám.

NOVINKA: Celé toto číslo SFingy lze stáhnut jako jeden dokument zde (bez obrázkové sekce Leporelo)

OBSAH TÉTO SFINGY: (ta je celá na netu zde nebo přímo přes modré linky jen ten který článek ESEJE TŘI ŽIVOTY (Díl 4.) - narodil jsem se 3 dny poté, co zemřel T.G. Masaryk. Naše máma schovávala celý život medajlón z jeho pohřbu TA DRUHÁ HANKA - měla pravdu, skoro každý rok jsem tam jezdil, ale vždy jen s kolegy od naší firmy. ZA ZDÍ. - s oním ironickým nadhledem mnoha žen, který jakoby říkal: „ Všichni muži jsou v podstatě jako malé děti.“ PŘÁTELÉ A NEPŘÁTELÉ - a tehdy mu povolily nervy a zaplatil, pochopitelně i za Artura. ŠŤASTNÉ OSTROVY - rodí se zde mnohem více žen a tak jsou tato místa zakreslena z jakéhosi záhadného důvodu na mapě každého námořníka. BUX TABLETY coby ČTEČKY (díl.5. seriálu)U tabletu to je vše jiné než u i-fonu, tady se čtečka a telefon mohou spojit k dokonalé symbióze

file:///C:/0/duben/0.htm

2016-04-06

SF-inga

Page 2 of 4

KOČOVNÍCI SEVERU, recenze - tu knihu jsem četl poprvé jako kluk a už tehdy mě zaujala. HUMOR OXYMORONY (7) - Pravda vítězí, ale lež vyhrává. ROK VE ZNAMENÍ OPICE (díl 2.) - Zůstává nám ale nejsilnější faktor pro přežití, je to úloha sexuálního rozmnožování. CHUCKIÁDA - Dva polovodiče nedávají dohromady jeden vodič a dva polointeligenti nedávají jednoho inteligenta. LEPORELO STANY2© - je nový druh "šoupačky", teda puzzle, kde můžete přesunovat kameny myší přímo na obrazovce. Řešení šoupačky STANY2© ARCHIVY SFINGY - Archivy Sfingy najdete na netu ve sloupci vlevo, v kolonce ARCHIVY (2010, 2011, 2012). Články roku 2013 a 2014 a 2015 jsou přímo přístupné z titulní stránky SFingy, najdete je v patřičných sekcích vlevo na titulní stránce. Sekce INSTRUKCE jsou jen pro případ, kdybyste náhodou něco nevěděli.

NAŠE KNIHY OFF-LINE je jedna z mála českých knihoven pro čtečky, která je navíc zdarma. Protože se jedná jen o knihy autorů SFingy, můžete si klidně knihy stáhnout a naládovat do čtečky. Co není dovoleno je knihy rozmnožovat či publikovat, rozuměj bez svolení autorů. Knihy "ZIP" se dají číst po odzipování každým browserem (tj. prohlížečem, např . Internet Explorerem) . Pro tablet se lépe hodí duplikáty knih ve formátu "PDF". Ty lze naládovat přímo do vaší elektronické čtečky a hned číst . V naší sekci BUX jsme ukázali, jak je tam naládovat, ale jen všeobecně, čtečky se značně liší. PDF lze ovšem také číst i v PC (tam např. pomocí programu ADOBE READER , který je na netu ke stažení zdarma). Celá naše knihovna je na adrese http://hurontaria.baf.cz/KNIHY/ a má více než 130 knih ke stažení, které jsou určeny pro čtení bez připojení na net. Pokud vaše čtečka nečte PDF formát (jsou vůbec takové?:-), lze knihy na netu zdarma překonvertovat na formát EPUB nebo MOBI (Kindle). Pro častou konverzi je lépe stáhnout zdarma program CALIBRE a zkonvetovat si to už ve vašem počítači. Knihy jsou v naší knihovně seřazeny abecedně. Rychle se tam dostanete i ze sekce KNIHY OFF-LINE na titulní stránce SFingy.


2016-04-06

SF-inga

Page 3 of 4

KNIŽNÍ NOVINKY: Vyšla nová revize knihy od Jansana, ARTIKULACE ©Jan B. Hurych;, je to kniha o umění českých mistrů sklářů, malířů a sochařů roku 1999. Tehdy Pražské ArtForum požádalo Jansana o komentáře k jejich výstavě českých umělců. Komentářě vycházely původně v angličtině i češtině. Po dovuleté seoně je autor složil do dvou knih - této, české a ještě anglické. Tyto eseje byly napsány pro Virtuální galerii ArtFora. Všechny fotografie jsou ©ArtForum a zde jsou použity s jejich laskavým svolením. Kniha má dvě části MISTŘI SKLÁŘI a MALÍŘI, SOCHAŘI A SPOL. Mnohé eseje existují na stránkách uvedených umělců i na ArtForu. A jak říká autor sám, " "Tuto knihu věnuji českým umělcům - obzvláště pak našim sklářům jejichž umělecké výrobky jsou těmi nejlepšími vyslanci naší země po celém světě." Knihu si můžete přímo stáhnout zdarma jako zip nebo PDF Nedávno také vyšla nová kniha od Shinena (Karla Šlajsny) "VRAŽEDNÉ ZRCADLO" Jsou to Scifi povídky a záhadologické eseje, jinak už kniha čtvrtá. Knihu si můžete prolistovat zde nebo přímo stáhnout zdarma jako zip nebo PDF Namátkou z názvů povídek: Ďáblova skřínka, Oheň , Vražedné zrcadlo, Záhada sheltonského majáku, Tajemství zlaté laně, Staré příběhy, Smaragdová deska, Faustovo prokletí, Čárlí Šín na cestách, Tajemství oslího ostrova, Poslední tajemství velkého Vonta aj.

Upozorňujeme na nové místo vytvořené pro naše knihy, je na https://www.yumpu.com/sk/Jan_B._Hurych a jsou tam už skoro všecky naše knihy, co jsou v naší knihvně . lze je číst přímo v PC, v tabletu nebo po naládování i ve čtečcečtečCE

DALŠÍ PŘIDRUŽENÉ STRÁNKY Na naší ČESKÉ STRÁNCE VM (Vojničova manuskriptu) je už i nový článek od Jansana (Jan B. Hurych)ŠIFRA NEBO KÓD?o důvodech, že VM je spíše zakódováno než zašifrováno . Článek je ke stažení zde Pro zájemce o nové , detailnější skeny rukopisu VM udělané Beinecke knihovnou skeny najdete tady http://beinecke1.library.yale.edu/download/Voynich-New/Voynich-NewSequential-JPEG/Anglická webstránka níže je prakticky identická s tou českou, až na jazyk :-)


2016-04-06

SF-inga

Page 4 of 4

THE ENGLISH PAGE OF VOYNICH MANUSCRIPT (VM) http://hurontaria.baf.cz/CVM/ is the traditional page of Jan B. Hurych, You can also get there form SFinga title apge. tehre is the doscussion about the provenanc eof the VM, time data, varous historical studies and suggestions. The article THE CIPHER OR CODE - IS THE VM ENCODED? with the reasons for latter. The article can be downloaded here The English page has actually the same content as the Czech one. BLOG SFINGA - povídky Také Shinen dále obohacuje svůj blog, věnovaný scifi a VM. Adresa jeho blogu je http://shinen.webgarden.cz/, ale dostanete se k ní též přímo z titulní stránky SFingy . A ještě náš aforismus: POLITICKY KOREKTNÍ KŮŇ JE MEZEK (Anonym)


2016-04-06

E=NIGMA

Page 1 of 8

Autor : ©J.B.Hurych Název : TŘI ŽIVOTY (Díl 4.)

Říká se, že "člověk je tak starý, jak se cítí", ale to není přesné. Jsou totiž tři ty životy: kalendářní, fyzický a emocionální - ten citový, tj. jak staří se my sami cítíme. Jak stárneme, zjistíme, že ten třetí je pro nás vlastně ten nejdůležitější. . . CO JSEM MĚL RÁD . . . Mám to štěstí, že moje vzpomínky jsou většinou jen ty hezké, jako kdyby je moje podvědomí předem automaticky cenzurovalo. Nebráním se tomu, beru to jako dar stáří. A na některé ty vzpomínky jsem dokonce hrdý: zažil jsem to či ono, byl jsem při tom, když se něco stalo a někdy jsem se toho i zůčastnil . . .

Narodil jsem se 3 dny poté, co zemřel T.G. Masaryk. Naše máma schovávala celý život medajlón z jeho pohřbu a teprve teď si uvědomuji, že to byl i poslední den naší demokracie, teda té, jak ji TGM chápal. Tu jsem už ale nezažil. Jen co jsem se naučil číst, objevil jsem libeňskou veřejnou knihovnu. Té vděčím za to, že jsem se zamiloval do knih a tak kolem mě přelétl čas celkem rychle. I únorový puč - ten jsem zažil na kluzišti u Rokytky, kterému tehdy vládl jakýsi grobián. Chlubil se, že je členem strany a podle toho, jak se surově choval k nám, dětem, jsem usoudil, že ta jejich strana bude asi také pěkná banda. Ještě před koncem války jsem se zapsal na katechismus, protože jsem byl duše zvídavá. Chodil jsem tedy na hodiny náboženství a pan farář mě přemluvil, abych se dal pokřitít. Občas jsme ještě my kluci chodili na mši do barokní kaple na Libeňském zámku, kde náš farář zpíval falešně Te Deum, což jsme pak my kluci s oblibou napodobovali. Pak už jsem se ale moc nábožensky neprojevoval, našel jsem si jinou zábavu . . . Začal jsem chodit do libeňského Sokola a bylo to super. Měli jsme i vlastní sportovní hřiště, kde jsme nacvičovali na Slet. V cvičební sestavě byl i seskok s věže do plachty, což jsem absolvoval bez problému, ale normální závody v běhu, skoku do dálky a podobně, mi moc neseděly - byl jsem jako kluk malé postavy a to je vždycky handikap. Na slet v roce 1948 jsem byl vybrán jen jako náhradník, ale přece jsem si zacvičil - jeden kluk totiž před cvičením omdlel a já hned zabral jeho místo :-).


2016-04-06

E=NIGMA

Page 2 of 8

Později nás zase čekala jiná zábava - holky. Na to mám ty nejhezčí vzpomínky. Byla to moje první láska, teda moje první zrazená láska, které mě naučila, že si na ženy musím dávat pozor. Moc jsem se ale tím poučením neřídil . . . Měl jsem tehdy i jiné zájmy: začal jsem chodit na kurzy Esperanta, jazyka, kterému komunisti vůbec nefandili. To hlavní ale bylo, že jsem mohl psát do ciziny a brzo už jsem měl dopisovatele z Francie, Německa i Itálie (např. Robertu jsem mnohem později dokonce navštívil v Miláně). Fabricio z Turina mi zase sehnal pro mého známého jednu vzácnou knihu o Turinském plátně. Dostával jsem pohledy i z Finska, odkud mi Matti poslal fotku ze hřbitova jejich vojáků, co bojovali proti Rusům. Cenzoři české pošty naštěstí neuměli ani finsky ani Esperanto :-). Na pohledech z Brazilie jsem zase prvně uviděl "Homoli cukru" z Rio de Janeira a jedna dívka z Angoly mi poslala misionářskou bibli v portugalštině :-). Byli to všechno skvělí lidé.

Přes Esperanto jsem došel - ne moc logicky - k elektronice. Chodil tam totiž do kurzu s námi jeden student z Techniky a ten mě zapsal do jejich radioamatérského kroužku v Husovce, kde jsme se učili morzeovku a stavbu vysílaček. Sbírali jsme pak QSL kartičky s potvrzením spojení z celého světa, podle toho, jak a kam jsme se tehdy dovolali přes naši vysílačku. Přišla matura a odešel jsem studovat - kam jinam, než na elektrofakultu. Na jiné věci jsem pak už čas zase neměl, teda první dva roky. Při studiu jsme také dělali povinnou vojnu a jaká to byla sranda, to jsem popsal v mé knize SLOUŽÍM V KLIDU. Poslední dva roky studia jsem pracoval v ČKD Polovodiče, nejprve ve Vysočanech, kde jsem si také našel téma na diplomku. Konzultant - sám mladý inženýr - mi ale odešel na vojenské cvičení a brzy jsem zjistil, že žádného jiného stejně neseženu; byl to tehdy příliš mladý obor. Diplomku jsem zvládl dobře, defakto tak dobře, že z ní kdosi kus opsal do časopisu a uvedl jen své jméno, moje jaksi zapomněl :-). To bylo v té době ještě neobvyklé (ne to, že se výsledky kradly, ale bylo zběžné, že diplomanti tehdy naopak opisovali věci z časopisů do diplomek :-). A tak začal můj život coby inženýra (viz moje kniha INŽENÝRSKÉ HISTORKY).

Umístěnka - ano, tento druh moderního nevolnictví - mě sice nutila odejít dělat pračky do Romo Fulnek, ale naštěstí se na poslední chvíli uvolnilo místo na fakultě a nastoupil jsem tam coby asistent. V zájmu praxe jsem ještě dělal na poloviční úvazek asi rok v ČKD Polovodiče, tentokrát už v bývalé Janečkárně na Pankráci, kde místo motocyklů (automarickou převodovku nám tehdy ukradli Japonci) začali dělat germaniové, později


2016-04-06

E=NIGMA

Page 3 of 8

křemíkové diody. Na fakultě utíkal čas jako jelen, byvše do p-aroží střelen a časem jsem se stal i odborným asistentem, zatímco můj plat se ale pořád ještě nevyrovnal platu mého bratra, toho času vazače na jeřábu. Občas jsme na fakultě dělali i výzkum - pamatuji na "super-seriový" motor, kde nás navštívil sám nestor železniční dopravy prof. Kouba a s nadšením sledoval, jak náš obyčejný trakční motor pro lokomotivy se jako zázrakem mění s pomocí elektroniky na "úplného beránka". Přitom vzrušeně vykřikoval "teď se rozbíhá rychle jako tramvaj" nebo naopak "teď pomalu jako nákladní vlak". Ještě jsem s kolegou stačil napsat skripta z Průmyslové elektroniky a podat si jeden patent, na který jsem už alenečekal. Přišlo totiž pražské jaro a pak jedna spřátelená okupace. Těch třicet ruských tanků dělalo pak pod okny mé kanceláře takový rámus, že jsem se rozhodl odejít. A také jsem šel - nejprve na výlet do Anglie. Bylo to v roce 1969, kdy už uprchlíky nadšeně nebrali a tak jsem si v Londýně na Scotland Yardu mohl zaregistrovat jen dočasný pobyt a dostal jsem tam povolení "pracovat či provádět bussiness" :-). Protože jsem ale nikoho v Anglii neznal, zavolal jsem na BBC, v tehdejším Bush House. Čirou náhodou byl šéfem českého oddělení jeden Armén, který kdysi dělal překladatele Churchillovi na Krymské konferenci. Ujali se mě tam dobře, nechali mi přeložit můj pražský diplom v Cambridgi, což mi ale pak způsobovalo potíže. Jak? No nemohl jsem sehnat obyčejnou práci, prý jsem byl "převzdělán". Nic mi nepomohlo, když jsem tvrdil, že jsem ale také "podvyživen" (to už jsem měl v kapse asi jen dvě libry). Sehnal jsem si teda job "na vysoké úrovni", umýval jsem okna ve výškových budovách. Ve volném čase jsem prolézal Technické muzeum, takže jsem viděl i originální Stephensonovu lokomotivu a jindy zase Royal Museum, kde schovávají kromě pravé Rosettské desky také jeden ze tří exemplářů záhadné "křišťálové" lebky. A po čtyřech měsících běhání na kanadskou ambasádu (prodělal jsem totiž normální, zdlouhavý proces - tehdy už nebrali kdekoho) jsem konečně získal emigraci do Kanady a usadil jsem se v Quebeku. To vše jsem už ostatně popsal v mé knize TECHNIK ZA OCEÁNEM.

Byla to doba, kdy na západě elektronika přebírala místo starých technologií a věnovali se jí i různí geniové, kteří už dnes jsou vlastně i "klasikové". Byl to tehdy například Bob Widlar, kterého jsem sice nikdy nepotkal, ale jehož čipy jsem denně používal pro mé aplikace. Byl to elektrický inženýr, který zcela sám navrhl - dnes už legendární - diferenciální polovodičový zesilovač 741, tehdy základní kámen všech elektronických návrhů, dále regulátorový čip a super-beta trnazistory. S ním se právě ustálilo i slovo "čip", bez něhož


2016-04-06

E=NIGMA

Page 4 of 8

je dnes už technické lingo nemyslitelné. Kolovaly o něm různé historky. Bylo mu 33 let, když odešel do penze, do Mexika, kde žil jen v osamělém srubu, s obouruční dřevorubeckou sekerou na stěně. Po čtyřech letech se vrátil k firmě National Semiconductors, kde navrhl novou sérii lineárních zesilovačů a polovina všech vyráběných čipů - přes sto různých typů - byly vlastně jeho designy. Prostě člověk velikosti Steva Jobse nebo Bill Gatese. Jednou měl přednášku v Paříži a mluvil tak rychle, že nešťastný překladatel se sebral a utekl. Bob klidně pokračoval dál. Když mu pořadatel řekl, že musí mluvit pomaleji, vyzval ho, abyy si radši našel rychlejšího překladatele.

V té době jsem už navrhl automatickou elektrickou svářečku (s odvíjeným svářecím drátem), pro textilku detektor přetržené příze, několik druhů textilních pohonů a bezpečnostní systémy s pulzní signaturou - to vše právě s pověstnou 741-čkou, jádrem všech zpětnovazebních obvodů. Později, když jsem udělal zkoušky pro profesionální inženýrskou licenci, jsem přešel k firmě Sperry Univac, která kdysi vyrobila první elektronický počítač, Eniac. Byla to americká firma s odbočkou v Montreale a tak jsem často musel služebně cestovat: do Anaheimu v Orange County u Los Angeles, do Uticy ve státě New York, nebo i na různé kurzy. Nejvíc si pamatuju ten v Davenportu, stát Iowa. Tam jsem poznal další elektronické nadšence a podivíny - těch bylo v našem oboru plno. Ten vedoucí kurzu byl nejprve námořníkem, pak si udělal průmyslovku a nakonec dělal počítačovou logiku. PMtuju si, jak mě tehdy ut abule proháněl s hexadecimální logikou. Jeho zájmy byly všestranné: tak například uměl hádat z tváře lidí jejich znamení ve zvěrokruhu, ale jak to uhodl, to nevím :-). Práce v Univacu se mi líbila, oženil jsem se a koupili jsem si dům na West Islanu, ale po deseti letech přišel zase čas abych se pohnul. V Quebeku totiž začali řádit separatisté zažili jsem i dobu teroristických útoků, kdy Pierre Trudeau musel vyhlásit výjimečný stav a přivolat armádu. Tohle vše jsem také popsal v mé knize JE ME SOUVIENS (Vzpomínám si), pochopitelně je jen česky :-). A tak najednou já, který jsem za těch deset let udělal pro Quebek víc, než mnozí jejich velkohubí separatisté, jsem měl být jen občan druhé třídy. Sousední Ontario se mi zdálo být daleko lepší a nežádali na mě zkoušky z francouzštiny, pardon quebečtiny. No řekněte sami: za války jsme se museli užit němčinu, pak ruštinu, ale proč se učit francouzsky ve svobodné zemi, navíc jazyk severoamerické menšiny? To mi mohou být ukradeni, jako to srdce abbé Andrého z montrealské Oratoře sv. Josefa, který byl později


2016-04-06

E=NIGMA

Page 5 of 8

(2010) prohlášen za svatého. Zatímco to srdce bylo později vráceno, mě Quebek k srdci nepřirostl- já se tam pak vrátil jen dvakrát, z toho jednou jsem dokonce jen projížděl na mé cestě do Východní Kanady (viz má kniha MARITIMES).

Ontario nás přijalo skvěle. V Torontě už jsem předtím byl několikrát, i Niagáru jsem viděl a na Red River jsme z Montreálu jezdívali stanovat. Dostal jsem místo ve státem vlastněném podniku Atomic Energy Canada Limited /AECL), blízko u Toronta. Tehdy se začal nukleární průmysl mechaznizovat digitální technikou a zkušeností jsem měl dokonce víc než bylo pro začátek potřeba. Ovšem technika zatím pokročila, počítače se už zaváděly nejen v laboratořích, ale i ve výrobě. A přišla i nová technologie, nestačily už jen čipy, zaváděla se "digitální architektura". Kromě modernizace elektráren na poloostrově Bruce či v Pickeringu byl mým hlavním úkolem návrh bezpečnostních obvodů pro novou nukleární elektrárnu v Darlingtonu. Právě jsme dokončovali design, když přišel Černobyl a s ním i pokles zakázek - stavěli jsme totiž elektrárny nejen doma, ale i v Argentině, Jižní Korei, Rumunsku a Číně. Muselo se propouštět a bylo nás tehdy pár tisíc, které propustili - ještě dnes mám ten "rozlúčkový" dopis od ministra, se zlatou ořízkou; dostali jsme ho všichni, co jsme museli odejít. Co dělat? Rok jsem to zkusil v Northern Telecom, ale telefonní komunikace nebylo pro mě to pravé ořechové. Další tři roky jsem prolétal u Canadian Standards Association po Severní Americe a v Japonsku, kde jsem na místě certifikoval jejich počítače (o tom víc v mojí knize SAYONARA). Své tři neděle na Havaji, kam jsem si tehdy zaletěl s manželkou soukromě, jsem pak popsal v knize ALOHA. Po čase mě to létání unavovalo a rozhodl jsem se "zpohodlnět" a odejít na elektrárnu na huronském poloostrově Bruce. Bylo to sice tři hodiny na severozápad od Toronta, ale to místo jsem dobře znal - koupili jsme si tam už předtím chatu. Říkal jsem si, že tam bude určitě klid a já měl koneckonců přírodu vždycky rád.

Ale opět, přešly tři roky a začal fanatický útok na nukleární energii - lidé se prostě bojí toho, čemu nerozumí. A propouštělo se, ale to už jsem nečekal - moje stará dobrá Atomic Energy sháněla inženýry pro Saskatchewan, prérijní provincii na západě Kanady. Vzhledem k tomu, že se tam mým bývalým kolegům nechtělo, nebylo těžké se tam dostat. Kontrakt to byl na dva roky, ale nakonec jsem tam zůstal celé čtyři . A musím říci, že tam jsem prožil snad ta nejhezčí léta v Kanadě. Žijí tam většinou jen bývalí Evropané, prostě lidi, se kterými si nejvíce porozumíte. Město Saskatoon není sice hlavní město provincie (tím je Regina), ala je to město moderní, kulturní a univerzitní. Založeno bylo v roce 1883 a už v roce 1890 tam vedla


2016-04-06

E=NIGMA

Page 6 of 8

železnice (Canadian Pacific). V roce 1885 zažil Saskatchewan velkou rebélii, jinak též povstání národa Métis tj. indiánských míšenců, většinou potomků žen z kmene Cree s Frantíky a Skoty. Byli to slavní bufalobijci a prohráli vlastně jen z nedostatku střeliva. Dnes se považují za samostatný národ. Město profitovalo obzvláště v období zlaté horečky, protože se tam prodávalo vše, co zlatokopové potřebovali pro svůj pobyt na severu. Budoucí zlatokopy přísně kontrolovala Kanadská Jízdní Policie a Saskatoon se stával "boomtownem" - rostl neuvěřitelně rychle. My přišli až 80 let poté a to už jsme zažili jen různé oslavy, kterých je tam během roku opravdu hodně (to jsem popsal v knize GO WEST! aneb "Jak se žije u prérie"). Poměry u naší firmy byly téměř akademické - dovolená dlouhá a využil jsem to tedy k tomu, abych se s manželkou podíval kolem. A pak ještě dál, na západ a na jih do Států. To mi také dalo náměty k dalším knihám - NA ZÁPAD K PACIFIKU, MONTANA, MY LOVE!, OREGON TRAIL, BIG FOUR (tj. Arizona, Utah, Colorado a Nové Mexiko). V té Velké čtyřce jsme dokonce byli i na místě, kde se ty čtyři státy setkávají. Je označeno deskou, rozdělenou křížem na čtyři části, takže když si kleknete na všechny čtyři, jste ve všech čtyřech státech najednou :-). A všechny ty fotky, co jsou v knihách, dělala moje paní, která tam všude se mnou byla. A vidíte, dnes jsem rád, že jsem to vše sepsal, dnes už bych si na leccos ani nevzpomněl. Bylo toho opravdu hodně . . .

Kde všude jsme byli? Pili jsme vodu z ledovce ve Skalistých horách (Coulumbia Icefied), viděli jsme naleziště a muzeum dinosaurů v Drumhelleru, westernové ranče v Albertě i osamělou pevnost Kanadské Jízdní Policie ve Fort Walsh, kam blízko dočasně "emigroval" chief Sitting Bull, a později i proslulý Little Big Horn, kde předtím pobil generála Custera i s jeho osmou kavalérií. Jinde jsme ráno vykoukli z okna motelu a nad námi pluly desítky teplovzdušných balonů. V Montaně jsme navštívili i opuštěná hornická města duchů (ghost towns) a také i ta ještě zpola obydlená, jako jsou Virginia City nebo Nevada City. V Canmore ve Skalistých horách jsem jednou ráno ještě za tmy tankoval u pumpy a hned vedle se klidně pásl divoký jelen wapiti, větší než kůň, zatímco losa (moose) jsem si zblízka vyfotil až v Manitobě, u jezera Winnipeg. V americkém Yellowstonu se vedle gejzírů pásli buvoli a kus vedle na stráni vyváděla medvědice svá batolící mláďata. V Saskatoonu zase u řeky plašil náš pes Tara bobry, ano, ty samé, co máme teď i v Ontariu. Viděli jsme staleté cypřiše v Britské Kolumbii a ten, co stojí ve Three Valley Gap už tam prý byl v roce 1215, když král John podepsal anglickým baronům Magna Chartu. Viděli jsme i kosmodrom v Cap Canaveralu s "vozítkem" pro raketoplán, který žere 50 litrů nafty na jeden ujetý metr . . . Ve Skalistých horách jsme viděli vodopády na řekách, které pramení z místních ledovců


2016-04-06

E=NIGMA

Page 7 of 8

a z toho Kolumbijského ledovce jsme dokonce pili vodu. Viděli jsme zblízka Ďábelskou věž, vlastně horu ve Wyomingu (ano, tu z filmu Setkání třetího druhu" - ona totiž opravdu existuje, ale kosmičtí návštěvníci už tam prý nejsou :-). Byli jsme i v Jižní Dakotě, v proslaveném Deadwoodu a postáli u hrobu Divokého Billa Hickoka. Pověstná Calamity Jane leží hned vedle, tak jak si to - možná marně - přála už za živa (všem tvrdila, že se s ní oženil :-). V Arizoně jsme viděli Grand Kaňon i 50 tisíc let starý Meteorický kráter, skoro 4km v průměru nebo Wupatki, opuštěné místo vyhynulého národa Anasazi. Byli jsme v Thombstonu, na místě souboje v O.K Corralu i v Mesille, kde věznili Billyho Kida. I v Novém Mexiku v Carlsbadu, kde jsou snad největší krápníkové jeskyně na světě, zatímco místo se ztroskotaným létajícím talířem, Rosswell, jsme už jen projeli. Spěchali jsme totiž do El Pasa, vidět Rio Grande, tedy to málo, co z řeky zbylo a chtěli jsme druhý den zajet i do mexického Ciudad Juarez. Výlet k sopce Mount St. Helens ve Washingtonu, ze které zbyly po výbuchu sotva jen dvě třetiny, se nám ale nevyplatil: na cestě zpět nám selhalo elektronické zapalování a tahačka automobilového klubu AAA nás musela odvést 30km dolů, kde teprve byla opravna. a ráno jsme si to zase šupajdili na západ, nejprve kolem řeky Kolumbie, té samé, co pramení nahoře v Kanadě z ledovce, kde jsme předtím pili tu vodu :-). Ta řeka je nejdelší z těch, co tekou do Pacifiku, dlouhá celých 1,243 mil (2,000 km). Zastavili jsme i v městě Cody, ve Wyomingu , pojmenovaném po Buffalo Billovi i jiné, Custer, v Jižní Dakotě. Naše malá Firenza GM vůbec na těch cestách hodně trpěla (např. prasklé přední sklo od kamenů v Severní Dakotě a ohnutá kapota, jak jí zvedl vítr, když jsme s autem stupali po silnic k horám Bighornu). A přesto po těch čtyřech letech trápení nás jeětě bezpečně převezla přes celou Kanadu, domů do Ontaria. Co čert nechtěl, nukleární energie v Saskatoonu nedostala zelenou (ač nablízku leží největší uranové doly v Kanadě) a i Darlington zůstal poslední elektrárnou, která byla naší firmou postavena. Místo toho se to teď kolem nás a elektrárny ježí větrníky a slunečními panely, které dodávají elektřinu až pětkrát dráže než nukleárky. Naše odbočka AECL se tehdy vrátila do Mississaugy u Toronta, kde jsem ještě rok dočasně bydlel a pracoval, zatímco moje paní už byla zase v našem domě v Kincardinu, který jsme si celou tu dobu drželi u Huronu. Starala se o ten dům sama, sekala trávu i odhazovala kvanta sněhu a ještě jí zbyl čas na zpracování jejích fotografií z cest, abych je mohl použít v těch našich knihách. Jezdil jsem za ní domů jednou týdně (asi 300 km jedna cesta, to samé zpět), ale pak už jsem raději odešel do penze, v zimě jsou cesty nebezpečné a jedna taková zima mi úplně stačila :-).

Už řadu let jsem tedy spokojeně na volné noze a pomalu seniořím (to je politickykorektní výraz pro senilnění :-). A píšu. Nejprve Hurontarii, pak Příložník, pak Enigmu a nyní SFingu. Občas se ještě podívám po okolí, na Grand River dole v Ontariu, do MIchiganu v USA, na hřbitov lodních vraků na špičce našeho poloostrova, nebo třeba i na torontský Fort York, který


2016-04-06

E=NIGMA

Page 8 of 8

Američené ve válce (1812) dobili. Přitom zapálili yorkskou prachárnu tak nešikovně, že při tomvýbuchu zahynulo pár set amerických vojáků i jejich generál Zebulon Pike. Když pak vypálili i kanadské vládní budovy, Kanaďané - tehdy ještě v britských barvách - se naštvali a na revanš vytáhli do USA a ve Washingtonu vypálili dům prezidenta USA Madisona, který předtím utekl až dolů do Marylandu. Dům pak Američané zase opravili a aby zamaskovali stopy požáru, natřeli ho na bílo - ano, je to ten světoznámý Bílý dům. Tu válku tehdy, jak přiznávají i američtí historici, vyhrála Kanada . . . Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku


2016-04-06

E=NIGMA

Page 1 of 6

Autor : ©J.B.Hurych Název : TA DRUHÁ HANKA

TA DRUHÁ HANKA Ne, nejsem žádný prostopášník, rozhodně ne jako v písničce "HENRY THE VIII I AM" (Já jsem ten osmý Henry) , ve které Derek Lek Leckenby zpívá, že sice není ten známý král, ale jen ten osmý Henry, kterého si ta žena, o které zpívá, vzala za muže - byla už sedminásobnou vdovou a byli to samí Henryové. Podobně jako v Anglii Henry, i v Čechách je ale jméno Hana velmi populární . . .

Ja ovšem nevybíral podle jména, ale podle srdce, jak se říká. Ne, nebylo těch dívek mnoho a jen dvě se jmenovaly Hana, z toho ta první byla jen taková krátká epizoda, zatímco tu druhou jsem si vzal za ženu. Manželce se mých láskách raději nezmiňuji, ani o těch minulých ani o těch přítomných (kdyby náhodou nějaké byly, jako že nejsou :-). V manželství jsem totiž docela věrný, i když neříkám, že by u mě nebyl dostatek zájmu - a patrně i u některých žen, co se mé osoby týká. To ovšem byla chyba; ne ta věrnost, ale to, že jsem se o nich Hance manželce totiž pořád říkám "Hanka" - sám předtím nezmínil. Prokecl jsem se totiž v hospodě před kamarády, když se mluvilo o Brně, že tam také bydlí Hana. Zarazilo je to, myslili, že jsem se asi rozvedl nebo že se manželka ode mně odstěhovala. Musel jsem jim to teda vysvětlit a některá slepičí kloaka to musela Hance říct. patrně se kámošové zmínili manželkám, to stačilo. Za týden potom jsem přišel z práce domu a nic netuše, zběžně pozdravím "Ahoj, Hanko!", načež se mi dostalo ostré odpovědi:" Kterou tím myslíš, mě nebo tu v Brně?" Chtěl jsem to obejít vtipem, ale marně. Přiznal jsem tedy vše, to o kamarádech, o té epizodě s Hanou i o tom, jak to skončilo, když se rodina

file:///C:/0/duben/6231.html

2016-04-06

E=NIGMA

Page 2 of 6

Hany odstěhovala do Brna. To ovšem Hance nestačilo, chtěla detaily. "Nepovídej, že to byla epizoda. Musela to být hrozně velká láska, když jsi mi to celých deset let zatajoval." Ale já nic nezatajoval, prostě jsem to nepovažoval za důležité," bránil jsem se, ale tím jsem jen přiléval olej do ohně. Ženy jsou totiž ve své zlosti krůty, pardon, krutý. "A miloval jsi ji?" Moje záporná odpověď ji neuspokojila, právě naopak: "A to ti mám věřit? Jak dlouho jste spolu chodili?" "Půl roku, " přiznal jsem. "A miloval jsi ji?" naléhala. " Já už nevím," přiznal jsem po pravdě, "je to moc dlouho." To ji teprve dopálilo: "Takže ty ani nevíš, zda mě ještě miluješ, protože jsme spolu už tak dlouho?" "Ale já tě opravdu miluju a ty to dobře víš, " hájil jsem se. Ostatně to byla pravda, i to, že to věděla. "No já jen vím, že už si mě moc nevšímáš. Tomu ty říkáš milování?" Mlčel jsem - viděl jsem totiž, že ji moje odpovědi neuklidňují, ale naopak. Pokračovala: " Jo, ty už mě nemiluješ, tak si začínaáš vzpomínat na staré láksky, že jo? A kolik jich bylo?" To už mě naštavalo: "Já to přesně nevím, dej mi nějaký čas, já si je spočítám," odsekl jsem a šel si hrát s počítačem. Abych pravdu řekl, ten byl přátelštější: na nic se mě neptal, nic nevyčítal, dokonce ani nic ironicky nekomentoval.

Ten den už mi Hanka dala pokoj, ale nazítří to začalo znova. Dokonce si vymyslela výraz "ta druhá Hanka", čímž myslela tu v Brně. Marně jsem jí vysvětloval, že ta pro mě byla bude vždy jen "Hana", protože to přítulné oslovení "Hanka" si nechávám jen pro svou ženu. To jí moc nepřesvědčilo a tak zůstala při tom pojmenování. Jako kdyy to byla její přítelkyně . . . Není třeba dodávat, mi "ta druhá Hanka" stala každodenní hrůzou, jako by se nastěhovala do naší domácnosti. Hanka prostě o ní chtěla vědět vše. V zoufalství mi napadlo, že s pravdou to nikam nedovedu: pokud si něco


2016-04-06

E=NIGMA

Page 3 of 6

nevymyslím, nebudu mít pokoj. Začal jsem teda fantazírovat, jak často jsme se scházeli a ano, také jsme spolu spali, ale jen když její rodiče nebyly doma. Tomu se Hanka zasmála: "To je přece jasné! A kdo byl její otec?" "Jak to mám sakra vědět, o její ruku jsem ho nikdy požádat nepřišel," řekl jsem otráveně. "A kolikrát jste spolu spali?" Opět ta otázka! "Chceš to přesně na stovky?" bránil jsem ironicky, ale marně. "No dobře, nemusíš mi to říkat, když nechceš. A pak v Brně, to už jste se neviděli?" narážela na to, že jsem v Brně taky vojákoval. "Ale Hanu jsem poznal až pak, po vojně," zasmál jsem se triumfálně. "Jen aby - ale když se tam odstěhovala, to už jsi tam za ní nejel?" "Ne, "odtušil jsem, aniž jsem si uvědomoval, že vlastně napůl lžu. "A co když jezdíš na ty veletrhy, to si už nepamatuješ?" Měla pravdu, skoro každý rok jsem tam jezdil, ale vždy jen s kolegy od naší firmy. Vysvětli jsem jí, že jsem ani nevěděl, kde bydlí, ale to mi nevěřila, ani to, že mou věrnost dosvědčí moji kolegové " Hele, stará áska nerezaví a vy chlapi jste všichni stejní," odbyla to dvěma příslovími. Načež jsem si neodpustil otázku, zda nás všechny tak dobře zná.

Ale klid trval jen do druhého dne, kdy Hanka začala znova, asi na to musela pořád myslet: "Ty ses necítil zrazenej, když se tak náhle odstěhovala?" "Už jsem ti řekl, že to všechno její rodiče," opakoval jsem v naději, že tím to skončí. Ale to neznáte mou Hanku - a já vlastně ještě pořád také ne. "No dobře, ale mohli jste se scházet dál, i když třeba jen jednou za měsíc. Já alespoň bych na tom trvala," vysvětlovala. "No jistě, podebatovali jsme o tom, ale dohodli jsme se, že to nemá cenu," hrál jsem to do rohu. Nechtěl jsem jí říct, že by to tehdy narušovalo i moje studie a sama Hana o to asi také moc nestála. "Takže tys ji vlastně nikdy neměl rád, co?" vrátila se Hanka ke svému námětu. " No když to tak bereš, tak asi ne," couval jsem, protože jsem si už vůbec nepamatoval, jak to tehdy vlastně bylo. "Hele, to ti akorát věřím," útočila Hanka dál.


2016-04-06

E=NIGMA

Page 4 of 6

Jak vidíte, pravda ani fantazie mi nějak nepomáhaly. Řekl jsem jen beznadějně: "Věř mi to nebo ne, mě je to jedno." "Ale není," pokračovala, jako bych řekl pravý opak. "Nejdřív jsi mi popisoval, kde všude jste se milovali a pak najednou nic?" Začínalo mi to jít pěkně na nervy - te|ď mi bude ještě vyčítat ty moje dobře míněné lži . . .

Dlouho jsem přemýšlel, jak to ukončit. Naštěstí to za několik dní vyřešila Hanka sama; řekla mi totiž: "Podívej, Pavle, za týden začímají zase v Brně veletrhy, tak až tam budeš, taka se pěkně podíváš, kde bydlí a řekneš jí, aby tě už dál neotravovala, že ji už nemáš rád a že jsi šťastně ženatý a máš syna a dceru. A milující manželku," dodala. No byla to rána jako do vazu, zakymácel jsem se jako býk, když dostane ránu palicí. Nejprve jsem žadonil, že to nejde a podobně. Dovolával se čerta s |ďáblem - ale ti jak známo nepomáhají, když si žena něco umine . . . Odjel jsem tedy do Brna, ale bylo mi jasné, že Hanu vyhledat nejen nemohu, ale ani nechci. Co ale dělat? Hanku jen tak nepřesvědčím, bude chtít důkazy. Navíc jsem si uvědomil, že příjmení té druhé Hany jsem zapoměněl, já ostatně zapomínám často. " - a rád," jak by řekl psycholog. A pak mě to nepadlo: neřekl jsem ho přece ani manželce - třeba nějakou Hanku najdu a bude mít nade mnou slitování - lépe řečeno dostatečný smysl pro humor, aby mi pomohla. Kolega z Brna mi náhodu hned dvě Hany našel. Vyparádil jsem se teda,, koupil kytku a navštívil jednu i druhou. Obě se mnou projevily soucit, ale když došlo k mému návrhu zavolat Hance, zjistil jsem, že neměly ten správný smysl pro humor. Obě se vesele smály - nechtěly věřit, že za tím není nic jiného. Anebo znaly sebe, ženy, lépe než já - kdepak, Hanku by jen víc rodráždily. Ale to muž už nepochopí. Naštěstí, se stalo, jak říkala naše babička: když je bída největším, pomoc boží nejbližžší. Mně to ale určitě našeptal ďábel: prostě řeknu Hance, že zemřela a je to. Bude se ptát na fakta, tak jí je dodám. Coural jsem se po brněnském hřbitově a hledal nějakou paní Hanu, prostě kámen s daty, která by zhruba odpovídala době mezi naším seznámemím a dneškem. A take datum narození


2016-04-06

E=NIGMA

Page 5 of 6

by mělo vyhovovat. Nebylo to lehké, ale stálo to za to. Jedna dívka se mi zdála na to jako dělaná. Vduchu jsem ji odprosil za tu šarádu a zanechal tam kytičku, kdyby se Hanka přece jen ptala i na takové detaily . . . .

Návrat do Prahy dopadl kupodivu dobře. "Našel jsi ji? A co říkala," ptala se nedočkavá Hanka. "Nic," povídám., " No něco přece řekla, ne?" rozčílila se Hanka. "Ne, nemohla, už je chudák po smrti," vysvětlil jsem smutným hlasem. To jí ale nestačilo: "A s kým jsi tam teda mluvil?" "Když jsem ji nikde nemohl najít, napadlo mě, že se asi vdala a změnila jméno." "A změnila?" "Nezměnila. Našel jsem její jméno v knihovně, i datum narození a úmrtí. Napadlo mě teda prohledat brněnské hřbitovy a tam jsem ji našel, neprve v seznamu, ale její hrob mě ukázali. Bylo tam její jméno i příjmení, Mrkvová." "Počkej, a kdy umřela? " ptala se důsledná Hanka. Řekl jsem jí rok, ale hned jsem si uvědomil, že to nebude sedět, protože bylo moc blízko a Hanka řekla zcela logicky: "To ale zenřela dva roky po tom, co se tam nastěhovali. Vždyť jí bylo teprve dvacet jedna." "No asi máš pravdu, asi se nevdala," povídám, protože souhlas vždycky na moji ženu platí. Tentokrát jsem byl ale vedle jak ta jedle. Asi jsem souhlasil moc brzo nebo co, já memám cit pro to správné načasování. Hanka se najednou na mě podívala a řekla vyčítavě: "Puklo jí srdce, ty neřáde! Tak je to, puklo jí srdce ze zrazené lásky." "Z jaké zrazené lásky, proboha, vždyť se odstěhovala ona, ne já, " namítal jsem. "Chudinka, " řekla Hanka a odmlčela se, ale mě už to všechno jedno. Mám to konečně za sebou . . ..

To jsem se ale kapitálně zmýlil. Večer mě s dětma Hanka svolala do obýváku a slavnostně prohlásila: "Tak děti, brzo budpu dušičky. Letos nepojedeme k babičce, ale pojedeme do Brna. Půjdeme navštívit hrobeček Haničky Mrkvové, první lásky vašeho tatínka, a dáme jí tam kytičky. Zemřela mladá, za nešťastných okolností." A přitom se vyčítavě podívala na mě.


2016-04-06

E=NIGMA

Page 6 of 6

Nevím, kdo tehdy koukal překvapeněji, jestli děti nebo já. A Hanka pokračovala: "Přitom také navštívíme její rodiče, abychom je trochu potěšili." "Ale ti jsou už také oba mrtvi," zaúpěl jsem, ale Hanka řekla vítězoslavně: "No tak navštívíme ještě i jejich hrobeček. A když už tam budeme, podíváme se, zda ještě žijou její sourozenci. Nesmíme to tak lehce vzdávat, to si Hanička od nás nezaslouží . . ." Ulož tuto stránku

Vytiskni tuto stránku )


2016-04-06

E=NIGMA

Page 1 of 5

Autor : © Karel Šlajsna© Název: ZA ZDÍ.

Joan se narodil v malé vesničce jen malý kousek od Zdi. Už odmala ho fascinovala, ale zároveň mu naháněly strach ty obrovité černé kvádry naskládané na sebe do nedozírné výše. Když stál těsně u ní, často měl pocit, že se nahoře naklání a co nevidět se na něj zřítí. ZA ZDÍ. Když se vyptával rodičů, jen krčili rameny a ani děda o Zdi nic nevěděl, jen to že tu byla vždy. Vypadalo to dokonce tak, že se o Zeď nikdo ani nezajímá. Každá rodina obdělávala svůj díl políčka, starali se o domácí zvířata a vůbec dělali jakoby tu ani žádná Zeď nebyla. Joan to nechápal. Jak je možné, že se o Zeď nikdo nezajímá? Často přemýšlel nad tím, kde se tady asi vzala a kdo jí postavil? A co je za ní? Když trochu povyrostl, přemluvil několik kamarádů k pokusu o podkopání. Vzali z domova motyky, rýče a lopaty a začali na jednom místě u Zdi pracovat, ale brzo je to přestalo bavit. Když byla jáma hluboká tak tři stopy, začaly se její okraje bortit, hlína spadala na dno a tak místo toho, aby se dostali do větší hloubky, museli neustále vybírat zeminu spadlou sem z okrajů. Jeden po druhém odcházeli, jen Joan zůstal a tvrdohlavě pokračoval v práci. Do večera se dostal o další dvě stopy níž, ale pak už se únavou sotva motal a musel práce nechat. Jenže v noci začalo hustě pršet a když ráno přišel k jámě, byla částečně zanesená bahnem. Několik dalších dní pak musel pomáhat doma s různými pracemi a na kopání neměl čas. Když potom přišel k výkopu, našel tam místo jámy jen mělký rigol. Byl těžce zklamán a k dalšímu kopání se už nedonutil. Na nějaký čas mu to vzalo chuť, ale po čase začal znovu přemýšlet, jak Zeď překonat, protože především ta otázka, co je za Zdí, se mu usadila neodbytně v hlavě. Tentokrát dostal nápad postavit vedle Zdi lešení. Svěřil se se svým nápadem dědovi, ale ten jen vrtěl hlavou a říkal, že tak vysoké lešení není možné postavit. Joan si však umínil, že to zkusí. Žádný z jeho kamarádů ve vesnici se k této práci nenechal zlákat, asi měli všichni v paměti dřinu při kopání jámy, která nakonec nebyla k ničemu. Nejprve musel porazit několik stromků. Trvalo mu to řadu dnů, protože se tomu mohl


2016-04-06

E=NIGMA

Page 2 of 5

věnovat jen ve volných chvilkách. Umínil si, že tentokrát vytrvá a opravdu měl po čase několik kmínků. Z domova také postupně natahal prkna, nastřádal si staré hřebíky, které na kameni narovnal a začal budovat lešení. Šlo mu to pomalu, protože byl na všechno sám a ve výsledku jeho výtvor byl necelých sedm stop vysoký a nevypadal příliš pevně. Jaon si sem přinesl žebřík, postavil ho k lešení a rozhodl se vyzkoušet pevnost s tím, že když to bude dobré, přistaví k tomu další patro. Ale už když lezl nahoru, celá stavba se trochu chvěla. Nicméně, když Joan dosáhl plošiny, měl v té chvíli pocit malého vítězství. Vytáhl za sebou kůl, který měl přivázaný na laně a začal ho přibíjet k plošině. S každým úderem kladiva se lešení zatřáslo, až se posléze začalo pomalu s praskotem nahýbat a i Joanem se poroučelo k zemi. Měl štěstí, dopadl na trávu jen malý kousek od velkého balvanu a trochu se potloukl. Těžce vstával, bolelo ho celé tělo a postupně zjišťoval, jestli nemá nějaké zlomeniny, ale zdálo se, že je vše v pořádku. Díval se na kámen, vedle kterého spadl, a uvědomoval si, že stačilo málo a byl by jistě mrtvý. Hrůza z prožitého pádu mu na velmi dlouhou dobu vzala chuť na jakékoliv další pokusy. Také přišel do věku, kdy si hoši začínají více všímat dívek a prožívají první lásky. Ta jeho se jmenovala Ema a jemu připadalo, že když je s ní, je v samotném středu ráje a na Zeď nemyslel. Na své dětské pokusy teď vzpomínal s úsměvem dospívajícího. Jak už to tak bývá, první láska zmizela nedohlednu a zůstala po ní jen vzpomínka a i ta vybledla s další dívkou. Ingrid měla hnědé oči laně a pro Joana to byla jeho bohyně. Netrvalo to nijak dlouho a Ingrid otěhotněla. Když se narodila holčička, dali jí jméno Eva. To už měl Joan spoustu starostí s hospodářstvím a zájem o Zeď už byl jen dávnou vybledlou vzpomínkou.

Občas se každému z nás stává, že se vzpomínky, zdánlivě dávno zapomenuté kdesi v koutku skladiště naší paměti, se znovu vynoří. Stačí malý impuls. Bylo to v době, kdy z Evy už byla čiperná malá slečna. Joan jeden večer rožnil venku velkého krocana a Eva pobíhala kolem a házela do ohně drobné větvičky. Pak utrhla velký list z blízkého keře a chtěla ho taky hodit do ohně. Přiblížila se ale příliš blízko a jak cukla rukou před horkem, list upustila. Ten ale místo toho aby spadl na ohniště, se zkroutil a plul vzhůru nesen teplým vzduchem. „Bylo by krásné, kdyby bylo možné být jako ten list, vyletět vysoko na nebe a podívat se co je za tou ošklivou černou zdí. Určitě je tam krásná krajina!“ Joana to překvapilo. Myslel si, že se Eva o Zeď nezajímá. Zároveň odněkud z hloubky jeho mysli vyplula na povrch ona dávná touha poznat tajemství Zdi a také vzpomínka na dětské pokusy, které kdysi podnikl. List mezitím odplul mimo proud teplého vzduch a spadl kamsi do šera, ale vzpomínka na


2016-04-06

E=NIGMA

Page 3 of 5

ten úkaz se mu vryla do mozku. A zároveň přišly i otázky: kdyby se podařilo vyrobit dostatečně velkou kapsu, která by se naplnila teplým vzduchem, unesla by ho? Bylo by možné, že by ho vynesla dost vysoko, aby se mohl podívat za Zeď? Joan od toho dne ve volných chvilkách vymýšlel, plánoval a postupně i zkoušel. Ingrid se na něj zprvu zlobila, ale postupně jí ta jeho zaujatost také strhla a dívala se na jeho plánování s oním ironickým nadhledem mnoha žen, který jakoby říkal: „ Všichni muži jsou v podstatě jako malé děti.“ A „Ono ho to brzo přestane bavit.“ Jenže nepřestalo. Pro své pokusy si Joan vybral velký palouk v těsné blízkosti Zdi a už první pokusy ukázaly, že plány jsou jedna věc a skutečnost jiná. První kapsa byla příliš malá, vzduch byl málo teplý a v kapse se neudržel. Ta druhá už byla větší, ale pokus opět skončil nezdarem, když se Joan pokusil rozdělat oheň příliš blízko kapsy a ta téměř celá shořela. Ingrid to vše sledovala s velkými obavami, protože tušila, jak velmi nebezpečné to, co Joan plánuje, může být. V duchu doufala, že ho nezdary odradí. I přes tento neúspěch to ale Joan nevzdal. Navíc jeho pokusy přilákali spoustu zvědavců, kteří ho povzbuzovali a přispívali pomocnou rukou. Už nebylo možné přestat. Další kapsa měla uzavřenější tvar, byla napuštěná tukem a místo otevřeného ohně, tu pod ní byla v koši zavěšená železná kamínka, které pro Joana vyrobil místní kovář. S tlukoucím srdcem nasypal do kamínek žhavé uhlíky a s radostí viděl, jak kapsa pomalu zvětšuje svůj objem. Postupně se zvedala ze země a lana držící koš se napínaly. Nelze popsat směs radosti, štěstí i pýchy, když se kapsa majestátně zvedla, pomalu se šinula vzhůru a táhla za sebou koš naplněný kameny. Provaz, na kterém byla kapsa přivázána, se pomalu odvíjel. Joan počítal s uspokojením uzle, které na něm udělal. Když z obrovského klubka odmotal čtyřicet loktů, pohyb se zpomalil. Joan to přičítal tomu, že oheň v kamnech už vyhasl a vzduch postupně chladne. Začal tahat za provaz, aby kapsu stáhl dřív, než vzduch v ní zcela vychladne, kapsa by se pak zřítila. Několik přátel se přidalo a jeho vynález se jim podařilo dostat na zem velmi brzo. Úspěch ho nadchl natolik, že se rozhodl, že druhý den konečně podnikne let po kterém tak dlouho toužil. Ten večer Ingrid cítila, že je poslední příležitost Joana od letu odradit, ale zvolila frontální útok, což nebylo to nejlepší řešení. Zprvu klidná rozmluva se postupně zvrhla v hlučnou hádku, kdy původní rozumné argumenty jsou už zapomenuty. Nakonec přišla na řadu nejtěžší zbraň- Ingrid se rozplakala a uraženě odešla. Ani to ale Joana nezviklalo, už bylo příliš pozdě na to, aby ustoupil. Byl by všem jen pro smích! Ingrid se zamkla v ložnici a tak si sedl v kuchyni ke krbu a po chvíli usnul.


2016-04-06

E=NIGMA

Page 4 of 5

Z neklidného spánku se probudil do pošmourného rána. Ingrid krmila slepice a dělala, že ho nevidí. Zahnal v sobě chvilkovou chuť se usmířit a vykročil směrem na palouk, kde už byla připravena kapsa. Kovář, tak jak slíbil, po celou noc topil v kamínkách a tak kapsa měla krásně bachratý tvar a u země ji drželo několik lan. Joan se jeho pomocí začal do koše nakládat co nejvíc dříví. V bezpečné vzdálenosti se dav čumilů postupně zvětšoval. Joan cítil jejich pohledy a měl pocit, že je velký hrdina. Přelez si do koše a pořádal o uvolnění provazů, které držely kapsu u země. Hned se našlo několik ochotných rukou, kapsa se trochu rozkolíbala a pak se majestátně zvedla z palouku. Jestliže se Joan před chvílí cítil jako hrdina, tak ho velice brzo tento slastný pocit opustil. Jak kapsa nabírala výšku, lidé pod ním se zmenšovali a jeho ovládl strach při představě, jak krutý by byl jeho pád. Aby ho trochu otupil, otočil se ke Zdi a začal počítat kvádry, což mu pomáhalo určit výšku. Minul nejprve desátý a později i dvacátý kvádr. Odvážil se podívat dolů. Lidé tam na palouku už vypadaly jen jako drobné tečky a Joan potlačil chuť zatáhnout za provaz a dát znamení těm dole, aby ho stáhli dolů. Vždyť se mu konečně dnes splní dávná touha on konečně uvidí, co je za Zdí. Když minul třicátou řadu, let kapsy se náhle zpomalil. Joan se lekl, ale zdálo se, že vše je v pořádku, jen kapsa nyní neletěla přímo vzhůru, ale pomalu se šinula stranou. Za okamžik uviděl, co je důvodem. Zeď zde končila a na ni navazovalo nebe, po kterém pluly mraky. Joan nechápal proč kapsa neletí vzhůru, vypadlo to, že jí něco zadržuje. Vzal jedno krátké a silné polínko a hodil ho před sebe. Dřevo se od nebe odrazilo a padalo dolů. Nebe se jen tak trochu jakoby zavlnilo a pak po něm zase klidně pluly obláčky. Kapsa pořád stoupala pomalu šikmo vzhůru až se nakonec zastavila zcela. Zeď odsud shora vypadala jako nějaká dětská stavebnice. Joan nemohl uvěřit tomu, co vidí a prožívá, pak pochopil pravdu a ta ho zdrtila. Celý jeho svět je pod uzavřenou kopulí z nějaké průhledné hmoty, která je posazená na Zdi. Strnulý zíral na nebe jen kousek před sebou. Z této strnulosti ho probralo, když se kapsa začala divně chvět. Hned mu bylo jasné, že vzduch uvnitř chladne a kapsa splaskává. Podíval se pod sebe na zem, Byla tam už jen trocha dříví. Honem přiložil a zatahal za lano, a dal tak těm dole dal znamení, aby kapsu začali stahovat. Oheň v kamínkách se znova rozhořel a plát nahoře rudě žhnul, ale Joan měl pocit, že vše trvá nekonečně dlouho. Oddychl si když se přiblížil vršek Zdi, jakoby byl už doma. Odečítal mechanicky kvádry, které míjel a stále se pokoušel nějak se vyrovnat s tím, co prožil a zjistil. A co řekne lidem? Budou mu věřit? Nejspíš ne a téměř jistě ho označí za lháře a popudí je proti sobě. Možná se k němu všichni obrátí zády, nikdo se s ním nebude chtít přátelit, nebo ještě hůř, budou ho nenávidět. Když se palouk dole z malého bodu změnil v zelené kolo, přiložil poslední klacík, který


2016-04-06

E=NIGMA

Page 5 of 5

byl zatoulaný v rohu koše. Kamínka postupně chladla a s nimi i vzduch v kapse. Rychlost sestupu se zvýšila A Joan doufal, že se k zemi dostane dřív, než začne pád. Opět všechny jeho pocity i myšlenky přehlušil strach. Nakonec se na zem dostal opravdu na poslední chvíli. Malátně vylez z koše a klopýtavě utíkal, aby na něj splasklá kapsa nespadla. Lidé se k němu hrnuli ze všech stran a všichni na něj mluvili jeden přes druhého. Všem ale nadšením zářily oči : „Jsi pašák! Joan je hrdina! Povídej, co jsi tam viděl? Jaké je to za Zdí?“ Nezaváhal ani okamžik: „ Je tam nádherná krajina plná lesů a modrých hor! Úžasná země, ráj!“ „Hurá!!“ ozvalo se z mnoha hrdel, Něčí ruce ho popadly, další se přidali a lidé ho nesli na ramenou k domovu.

Kapsu rozebral hned druhý den. Svůj příběh musel pak vyprávět ještě mnohokrát. Nikdy přitom nepomněl zdůraznit strašlivé nebezpečí letu, obrovský strach, když jen o vlásek vše nedopadlo katastrofou. Často si vzpomínal na svůj let s kapsou. Ten zážitek ho ale postupně měnil. Stával se stále více smutnějším, stranil se ostatních lidí. Mluvil stále méně a sedával před domem a díval se jakoby bezmyšlenkovitě vzhůru. Jednoho dne Eva vyšla ven. Joan seděl opět venku na lavičce a vypadal, že spí. Jeho tvář stále hleděla k nebi, ale oči už nic neviděly. Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku )


2016-04-06

E=NIGMA

Page 1 of 7

Autor : Jan B. Hurych© Název: PŘÁTELÉ A NEPŘÁTELÉ (povídka z knihy POSLEDNÍ ÚNIK, ke stažení z naší knihovny).

Jmenovali se dejme tomu Gino a Arturo. Ne, pochopitelně to nejsou jejich pravá jména, ostatně neměli v sobě už ani kapku italské krve. Zato byli sousedé, či jak bychom řekli, dobří sousedé. jeden byl vdovec, druhý rozvedený a oba se zdáli se svým osudem smířeni. Manželstvím si ani jeden ani druhý nechtěli komplikovat život a zatímco Gino měl známosti spíše nevážné než vážné, Arturo se zase více věnoval svému hobby. PŘÁTELÉ A NEPŘÁTELÉ Ostatně to hobby měli společné a není divu, že se proto brzo spřátelili. Navštěvovali se navzájem, aby spolu sledovali v televizi baseball. Oba fandili stejnému mužstvu, torontským Blue Jays a přitom popíjeli pivo, Arturo Molson a Gino Budweiser. V zimě také jezdili spolu často lyžovat, většinou dost daleko, to víte, blízko Toronta hory nenajdete. Jednou přišel Arturo s nápadem - našel u Haliburtonu jedno hezké místo, kam by se dalo jezdit na dovolenou. Hned to ofotil a ukazoval Ginovi fotografii: zátiší s lesem, vpředu jezírko a břízy, v pozadí kopce kolem dokola, prostě místo, které si hned musíte zamilovat. Vyjeli si tam tedy hned příští léto. Stanovali u jezera a spolu pak prochodili celé okolí a ještě kus dál. Gino se pochopitelně tím místem také hned nadchl. A jednou takhle zvečera mu Arturo povídá: "Tady by bylo hezké postavit si takovou parádní chatu, víš, takovou, co by se v ní dalo na stará kolena bydlet, daleko od civilizace a nedělat nic jiného, než si v klidu žít." To máte tak: Kanada je krásná země, ale musíte si na ni udělat čas. Jenomže kdy? Denně se trmácíte v trafiku do práce a z práce, a večer jste rádi, že si u televize natáhnete nohy v křesle, otevřete pivo a probudíte se až o půlnoci, když už hrají hymnu.

Jak lidé stárnou, jejich myšlenky se víc a víc zabývají odchodem do penze. Penze má být takový ráj na zemi a někteří jsou tím tak posedlí, že nemyslí na nic jiného. Byl takový u nás v podniku, Ben Ericsson se jmenoval. Půl života šetřil, aby si mohl koupit plachetnici - měl totiž námořnictví jako potomek Vikingů v krvi - a pak to s ní pyšně čároval po Ontárijském jezeru až k Tisícům ostrovů. Hlavně o dovolené, kdy se jich sešlo víc a každý z nich s kapitánskou furážkou na hlavě a basou piva u nohy, ve více méně


2016-04-06

E=NIGMA

Page 2 of 7

polostřízlivém stavu brázdil na své kocábce vlny kolem Kingstonu. Teda toho v Ontariu, aby bylo jasno, ne na Jamaice. Často mi to pak vysvětloval, proč má tak rád vodu. "Felix," povídá mi, "tady na zeměkouli jsi už svobodnej jen na tý vodě. Města, ta už jsou jen jako taková veliká vězení, spojená koridory silnic a ani na venkově už pomalu nenajdeš pěšinu, kde bys mohl projít mezi nápisem Soukromý majetek a Vstup zakázán. Všecko je naplánováno, prefabrikováno, nařízeno nebo zase zakázáno. Jen na vodě jsi ještě svým pánem a nedejchá ti na záda nějaký kontrolní orgán." "To myslíš 'svobodný¨, jako bývali piráti?" nahrávám mu. "Jo, jako korsáři a bukanýři," přitakal, "bratrstvo svobodných mužů, kde jsou jako rovný s rovným. Rozumíš, co tím chci říct?" Pak dostal zlaté hodinky, zapěli jsme mu, že je Jolly Good Fellow a odešel do penze. Brzo na to odjel na Floridu. Staral se tam jednomu známému o jeho letní byt. Připlul tam i se svou jachtou a k malé penzi si přivydělával tím, že sebe i svou kocábku pronajímal na deep sea fishing, jinak řečeno na rybaření a to hlavně snobským turistům. Ti si tahle najmou loď i s kapitánem a vypraví se na lov merlínů neboli mečounů. Ben je zaveze až na místo, usadí je do takových speciálních židliček a oni se pak hodinu i déle tahají s rybou o špagát, asi jako ten stařec ve známé Hemingwayově povídce. Nakonec se merlín buď utrhne a uplave anebo prohraje a je s velkou slávu vytažen, vyfocen pochopitelně s tím, kdo to jejich přetahování lanem vyhrál - a po zaplacení tučné zálohy si ho tentýž nechá vypreparovat u odborníka. Tedy toho merlína, ne Bena. Pak se turisté vrátí domů a netrpělivě čekají na to veledílo vycpanosti. Konečně dorazí velká krabice, ve které je modrostříbrný mečoun, sice celý ze sádry či polystyrénu, ale zato pomalovaný barvami, které jsou jako živé. A majitel ho pak smutně pověsí nad krb a třese se, aby nějaký host po něm z nevědomosti (anebo proto, že byl také kdysi tak napálen), nezačal proboha něčím škrabat. Po letech, když jsem byl na služební cestě ve Fort Lauderdale, jsem tam také Bena navštívil. Jeho opálený obličej silně kontrastoval s vyběleným vlasem. Stál tam v námořnickém tričku, ošlehaný větrem, vysušený sluncem a nasolený mořem. Zprvu mě nepoznal a tak mi důvěrně nabízel slevu na "perfektní rybářský výlet". Vysvětlil jsme mu jeho omyl a jako obvykle mi měl plno co říct. Nežil si špatně: na co nestačila penze, doplatili mečouni. "Takže ty jsi teď konečně svobodný, co? " ptám se a musím se usmívat. "Samozřejmě," povídá. "Tady prosím, pane a ráno v pět vyrážíme." To druhé neplatilo mě, ale jeho zákazníkovi, od kterého bral zavazadla, aby je odnesl do podpalubí. Zatáhl mě ještě večer do malého oysterbaru, takové malinké restaurace, kde jsme si dali


2016-04-06

E=NIGMA

Page 3 of 7

ústřice, pak navíc ještě lobstry a zapíjlei to vínem chablis z Kalifornie. Vzpomínal na to, jak kdysi otročil u nás v podniku. pak se přiznal: "Kdepak svoboda, ta už na světě nikde není. Já si myslím, člověče, že svobodné už jsou snad jen ty ryby a já je ještě, blbec, pomáhám chytat!"

Gino se pro chalupu nadchnul. Hned zařídil, aby od banky dostali půjčku a také do toho, aby snad nebyla moc veliká, ještě nějaké své peníze vrazil. Musel, protože Arturo moc peněz neměl, pořád ještě platil alimenty své bývalé manželce. Za půl roku byla chata vlastně by se dalo říci dům, jak byla veliká - postavena a oba tam začali jezdit na víkendy i na dovolenou. A užívali si tam svou vytouženou pohodu: zatímco Arturo lovil ryby v jezírku, Gino se zabýval malováním, tedy jako obrazů, jestli to chcete vědět. Všechny byly ale jaksi dost podobné jeden druhému - molo s párkem loonů, tedy potápek, bna jendom obrazu zleva, na druhém zprava, jindy zase z druhé strany, tedy jaksi přes vodu. Pravda, někdy ty potápky nahradil kachnami či kanadskými husami a to dokonce v pohybu, přímo ve vzletu. Viděl to kdysi na nějaké výstavě a moc se mu to líbilo. Večer pojedli smažené ryby - jezero jich bylo plné a pak zasedli k televizi a pivu, aby pozorovali baseball nebo filmy, tak zvané movies. Většinou jen ty hollywoodské, co vždycky skončí dobře. Kdyby i tahle historka měla happyend, musel bych ji ukončit právě tady. Ale protože se do toho vložil osud, tak jak už to v životě bývá, příběh ještě pokračoval, už ale ne tak idylicky. Ten "zlý osud", jak by řekla malá dcerka našich sousedů, Kathryn, ale ona má pořád snahu všecko si zjednodušovat. Marně jí říkám, že matka příroda nebo otec osud nejsou vůbec dobří ani zlí. To jen my lidé, jim dáváme ty přívlastky a to ještě většinou jen podle našeho gusta. Řekněte sami : jak může být smrt zlá, když s ní všechno lidské utrpení končí? A proč naopak oslavujeme každé narození, když jím vlastně začíná ta naše pouť po světě, plná bolesti a trápení? Nebo si vezměte osud! Když se to stane někomu jinému, tak měl prostě smůlu, ale když se to stane nám, tak to byl osud. Ono to totiž zní lépe, když řekneme: "něco mě nutilo, abych pořád sázel na koně", nežli přiznat "prohrál jsem, protože jsem, já blázen, nevěděl, kdy přestat". A tak všichni radši podléháme osudu, abychom nemuseli dávat vinu sami sobě. Jakýsi Eddie Catrall dokonce v televizi prohlásil, že věří, že život není otázka štěstí či neštěstí, ale jen řada promarněných příležitostí či špatných rozhodnutí. Pracoval nějakou dobu pro kolumbijské mafiány a pak změnil pány a dělal pro FBI, teda pro policii. Dostal nové jméno a žije teď nikdo neví, kde. Jeho godfather od mafie je ovšem jiného názoru: udělal už v Eddieho případě rozhodnutí a teď už jen čeká na příležitost . . .


2016-04-06

E=NIGMA

Page 4 of 7

Ale pořád nějak odbíhám od našeho příběhu. Jednoho dne se i Ginovi ukázala příležitost, nebo jestli chcete, štěstí. Dostal nabídku práce do Nového Brunswicku, na východě Kanady. Bylo to něco, o čem dlouho snil, taková ta možnost, která se naskytne jen jednou v životě. Bylo to místo vedoucího a práce, ve které vynikal. Také plat byl víc než slušný. Musel by se ovšem přestěhovat, ale naštěstí na to měl nějaký čas. Dobře, dům dá na prodej, ale co s tou společnou chatou? No co, zajde za Arturem, je to kamarád, tak to jistě pochopí. Nepochopil. Prý si nemůže od něho druhou půlku chaty odkoupit, nemá na to peníze. Marně mu Gino nabízel, že by ještě nějakou dobu platil splátky, jak to dělal dříve, že na peníze nepospíchá. Alespoň do té doby, než by se chata prodala. Ale ani o tom nechtěl Arturo ani slyšet. On že si chce svou půlku nechat za každou cenu. I začal tedy Gino znova: že stačí, když mu bude tedy Arturo tu druhou půlku splácet pomalu, že se jistě dohodnou a že ani nebude chtít úroky. Ne, ne, trval ten druhý tvrdohlavě na svém. A vůbec, jak si to představuje? Na něčem se dohodnout a pak utéct a neplnit to, k čemu se uvázal? A rozešli se ten večer poprvé ve zlém. Arturo mu ovšem neřekl plnou pravdu: ztráta přítele se ho totiž hrozně dotkla; považoval jeho odchod za zradu. Někteří lidé se totiž dívají na přátelství jako na něco, co jim patří, jako třeba auto nebo člun. A když pak o přítele přijdou, považují to víc než za nevděčnost a cítí se být doslova okradeni. Takový byl i Arturo. Zvykl si na Gina a nechtěl ho ztratil. Domníval se - ovšem naivně - že svou neústupností změní jeho rozhodnutí. Všimli jste si, jak se lidské city někdy zastaví jako kámen na vrcholu své dráhy a pak se začnou měnit v úplný opak? Stačí jen malý impuls, který rozkýve kyvadlo opačným směrem a tak se i láska někdy změní v nenávist a přítel v nepřítele. Malý impuls, jako třeba závist, uražená pýcha, žárlivost anebo i prostě jen úspěch toho druhého. Když se Arturo uklidnil, šel to sám Ginovi rozmluvit. To nové místo mu jistě nestojí za to, přece by neopustil kamaráda, atakdále a tak pořád dokola. V očích měl přitom slzy, choval se jako zhrzený milenec a mluvil o zklamání, o zradě. Nakonec se to ale všecko zase stočilo na tu chatu. Aby Gina úplně neodbyl, nabídl mu tedy za jeho půlku směšně malou částku. To se ale zase urazil Gino. Dal do toho přece svoje peníze navíc a jak se může Arturo snažit vydělat na kamarádovi? To pochopitelně naštvalo zase Artura. Řekl, že už se o tom nebude bavit, že se urážet nenechá a vůbec, když on nebude chtít, tak se může Gino stavět na hlavu a stejně nic nemůže udělat. Tím to ovšem neskončilo. Hned druhý měsíc přišel Ginovi dopis z banky, že zapomněli splatit měsíční splátku na chatu a ať to ihned učiní, jinak že banka učiní patřičné kroky. To bylo totiž tak: protože oba byli majitelé a navíc dlužníci i ručitelé, dohodli se na začátku, že Gino bude platit splátku každý lichý měsíc a Arturo zase ten sudý. No a právě ten sudý nebyl zaplacen. Gino si ke mně přišel stěžovat a ptal se mi, co má tedy dělat. "Neplať to," povídám, "a promluv si předtím s Arturem, třeba je to omyl."


2016-04-06

E=NIGMA

Page 5 of 7

"Není," řekl Gino, "už jsem s ním mluvil. Řekl mi, že nezaplatil schválně." "Tak to je jasné," vysvětluji mu,"on chce, abys mu tu svou půlku dal zadarmo. Prostě tě vydírá. Neplať a vydrž." "Ale to přijdu o chatu," namítal Gino. "Pravděpodobně o ni přijdeš stejně," řekl jsem nemilosrdně. "Tyhle případy už znám." "Najdu si právníka," povídá Gino, "a ještě tomu sonovabiči ukážu!" A tak mu poslal přes právníka dopis, kde ho žádal, atakdále, však si to umíte představit. Dopisy se vesele střídaly, ale nic se nedělo a banka pohrozila Ginovi, že chatu zabaví. A tehdy mu povolily nervy a zaplatil, pochopitelně i za Artura. A aby si to vynahradil, rozhodl se Artura soudit. Arturo odpověděl svým způsobem. Zamontoval si na zahradu silné reproduktory, které vyřvávaly směrem k Ginovi. Zoufalý Gino hned zavolal policii, ale hudba jako na potvoru vždycky zmlkla a když přišli policisté k Arturovi, nebyl doma. Tak se to stalo dvakrát a po třetí už ani nepřišli. Jindy zase začalo na Ginově zahradě zničeho nic hořet. Přijeli hasiči, kteří požár uhasili a ještě Ginovi vynadali, že nemá házet hadry napuštěné hořlavinou do odpadků, což pochopitelně on vůbec neudělal. Když na to tak pomyslíme, lidé se liší od zvířat hlavně kulturou a válkami. Touha tvořit a ničit se tu projevuje téměř ve stejné síle. Matka, která přivádí život na tento svět, dokáže i zabít, jen aby uchránila své dítě. Církev, která nedovolí trpícímu, aby si vzal život, posílá s požehnáním mladé chlapce do válečného pekla. A ještě jim slibuje, že se za to dostanou do nebe - pravda, někteří jen v kusech, ale zato určitě všichni. Pak za mnou přišel Gino ještě jednou: kdosi telefonoval jeho budoucímu zaměstnavateli, že je lhář, že si všechny svoje zkušenosti a bývalá zaměstnání vymyslel, že vůbec nedostudoval a že není schopen udržet si job, prostě lež na lež. Zaměstnavatel to napsal Ginovi s tím, že se věc vyšetřuje a že mu dají vědět. Ubožák se zajíkal hněvem, když mi to říkal. "Já ho zabiju, bastarda," řval jako pominutý. "Nezabiješ," povídám. "vždyť bys to ani neuměl. A vůbec: moc to nevykřikuj, někdo to uslyší a pak budu ještě spolupachatel. Má je pomsta, praví Pán a je to tuším i v bibli." Zatáhl jsem ho do baru a pořádně jsme se nalili. Domů jsem se vraceli v taxíku a zatímco Gino usnul, přemýšlel jsem, co by se dalo udělat. Nic jsem ale tehdy nevymyslel, ať jsem si namáhal závity sebevíc. Naštěstí se našel v té Ginově nové firmě někdo, kdo měl rozum a když se přesvědčil, že dopis lhal a že se asi jedná o udání ze msty - ostatně která udání nejsou? - tak Gina přece jen přijali. Teď už ale moc času na soudy nezbývalo a ještě než odjel do toho Fredrictonu, Gino, celý šťastný, že má ten job, velkoryse svoji půlku chaty na Artura přepsal a to dokonce zadarmo. To mi ale dělat neměl: bydlím totiž ve stejné ulici a každý víkend jsem pak vídal Artura, jak odjíždí do té své napůl ukradené chaty, nabubřelý a spokojený, že vyhrál.


2016-04-06

E=NIGMA

Page 6 of 7

Nu a pak se najednou u poštovních schránek na rohu objevilo parte, oznamující, že Gino zemřel ve Fredrictonu na následky dopravní nehody. Neváhal jsem a šel jsem donést Arturovi poslední zprávu od Gina. Přijal mě nafoukaně, ale zvědavost mu nedala: vyslechnout mě musel. Tak jsem mu vylíčil, jak doktor, co Gina po úrazu operoval, našel v jeho věcech moje telefonní číslo. Zavolal mi a do telefonu mi pak řekl, jak ještě než Gino umřel, zasípal: "Řekněte Arturovi, že ho...", ale než to mohl dopovědět, že zemřel. Doktor sice nevěděl, o jakého Artura jde, myslel, žew jsme to já, ale když jsem mu vysvětlil jeho omly, řekl mi, že by stejně bylo hezké, aby ten Arturo aelspoň věděl, že na něj Gino v poslední chvíli myslel. A já, jelikož jiného Artura neznám, mu to tedy vyřizuji. Arturo tam stál, zaražený, už vůbec ne nafoukaný a vypadal - no prostě celý popletený. "A opravdu nevíš, co mi chtěl říct?" zeptal se mě a já zavrtěl hlavou a pomyslel jsem si: "Tobě bych to neřekl, i kdybych to věděl, Jidáši!" Ale nahlas povídám: "Asi to muselo to být něco důležitého, prý se chudák namáhal, ale ne a ne to doříct." V tu chvíli zazvonil telefon a zatímco Arturo běžel do vedlejšího pokoje, chvíli jsem se tam ještě zdržel na chodbě. když ale dlouho nepřicházel, pomalu jsem se coural chodbou ke dveřím a konečně jsem vyšel ven.

Za nějakou dobu se s Arturem děly divné věci a lidé si začali ledacos povídat. Několikrát jsem ho pak viděl: zešedivěl, zhubnul a vůbec se začal nějak ztrácet. Na chatu už nejezdil, jako by se tam bál. Většinou se zavíral doma a dětem, které přišly vybírat na různé dobro- i méně-činné účely jen sprostě nadával a odháněl je pryč. Jindy ho viděli, jak klopýtá za bílého dne opilý po ulici. Pořád prý něco drmolil, že chce nějaký alkohol, gin nebo co, ale já vím, že tím myslel Gina. Také prý začal zastavovat lidi na ulici a prosil je za odpuštění. Jindy zase vyběhl z domu jako šílený a bušil na dveře kostela, který byl ještě zavřený, že se chce vyzpovídat ze smrtelného hříchu. Byl zase opilý a nechtěl se odtamtud hnout, tak ho zavřeli na policii a když se vyspal z opice, doprovodili ho domů. Ale dlouho doma nepobyl. Hned za týden se totiž objevila na jeho domě cedule "NA PRODEJ" a Arturo se brzo na to odstěhoval. Kam? Prý ke své sestře do Cincinati, v Ohiu. Ta cedule tam na tom domě strašila dost dlouho, jakoby ho nikdo nechtěl koupit. Nedalo mi to a dal jsem si sraz se saleslady, tedy tou paní agentkou, co měla prodej domu zprostředkovat. Vodila mě po domě všude možně a na mou otázku, že jsem slyšel, že v domě straší, mi řekla s úsměvem: "Já vím, tady v okolí se říká ledacos, ale mohu vás


2016-04-06

E=NIGMA

Page 7 of 7

ujistit, že v tom není špetka pravdy." Rád jsem jí uvěřil; proč ne. Pak jsem se jí na něco zeptal, takže musela odejít do vedlejšího pokoje a telefonovat do své kanceláře. Sešel jsem pomalu dolů se schodiště a zalovil jsem pod schody. Ještě to tam bylo, od mé poslední návštěvy u Artura. Strčil jsem to do kapsy. Paní se zase vrátila a já jí řekl, že si to ještě všecko musím rozmyslet...

Zastavil jsem se na mostě a vylovil z kapsy magneťák a krabičku s dálkovým ovládáním. Vlastně mohl Arturo děkovat sám sobě - použil jsem jen jeho starý nápad. Baterka už byla skoro vybitá, ale když sem sepnul spínač, reproduktor ještě zaskřehotal: "Vyřiďte Arturovi, že..." Hodil jsem kazetu velkým obloukem do vody, už jsem ji nepotřeboval. Ještě jsem se zastavil u poštovních stránek, abych tam strhl jedno staré, zažloutlé úmrtní oznámení. V neděli mi totiž přijede Gino na návštěvu a mohl by to náhodou uvidět. Sám pověrčivý nejsem, ale lidé říkají, že prý to přináší neštěstí . . . (konec)

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku )


2016-04-06

E=NIGMA

Page 1 of 2

Autor : © Karel Šlajsna Název: ŠťASTNÉ OSTROVY. (z připravované knihy o kapitánu Erikovi)

První pravidlo Vikinga: Když jdeš drancovat vesnici, nikdy nezapomeň, kde jsi přistál s lodí. . Doktor Faust ŠťASTNÉ OSTROVY.

Několik dalších dní bylo velmi klidných, vál mírný větřík a tak se Erik již mohl promenovat po palubě a pozorovat práci posádky. Zatímco Georgino se jaksi automaticky ujal funkce kormidelníka a bocmana, Čárlí opanoval kuchyň, kde kouzlil na malém sporáku. V poklidu tak dorazili k prvnímu z atolů Mikronie. Je to řetězec malých ostrovů, zvaných též Šťastné ostrovy. Malý národ žijící na těchto nevelkých pevninách sbírá kokosové ořechy a banány, které zde hojně rostou. Rodí se zde mnohem více žen a tak jsou tato místa zakreslena z jakéhosi záhadného důvodu na mapě každého námořníka. Jestliže v Harzu ženy chodily oblečeny nalehko, zde zavrhly vrchní díl oblečení zcela a vystavovaly své přednosti všem na odiv. Chudák Erik nevěděl kam s očima a měl pocit, že se červená i za ušima. Když se tak díval na ty krásné opálené ženy, v duchu se sám sobě divil, co na té bledničkové a vycmrdlé Dianě vlastně viděl. Měl pocit, že pokud už není v ráji, stojí na samotném jeho prahu. Bylo to asi čtvrtý den, kdy seděli s Georginem u jednoho z domků a Erikovi to nedalo, aby se nezeptal: „Když je toto místo tak oblíbeno mezi námořníky, divím se tomu, proč tu žádný z nich nechce zůstat nastálo?“ „Když sem připluje loď, přivezou muži těm ženám dárky a jsou za to odměněni láskou a péči, ale muži, kteří by tu chtěli zůstat nastálo, už žádné dárky ženám dát nemohou a tak se musí starat o děti, lovit, vařit a uklízet. I chlapci, kteří se tu narodí, jen co dosáhnou jinošského věku, odsud při první příležitosti utečou na moře a dají se najmout na první loď, která připluje. Také, jakmile muži opustí loď, nastoupí na ní předem určená skupinka žen a postupně vše odnáší.“


2016-04-06

E=NIGMA

Page 2 of 2

„Jinými slovy, jsou na nás hodné, dokud jim dáváme dárky, ale v momentě, kdy nám dojdou, je s láskou konec?“ „Ano, zrovna jsem to s vámi kapitáne chtěl probrat. Měli by jsme zvednout kotvy, dokud ještě něco na lodi máme.“ „ A co posádka, nebudou se bouřit?“ „Kdepak pane, oni už to znají.“ Po tomto ujištění Erika nepřekvapilo, že když došli na Helenu a našli zde celou posádku, která právě odháněla několik žen, které se hrabaly v truhlách v podpalubí a vybíraly balíky látky. Scházel jedině Čárlí. „Půjdu ho najít,“ rozhodl Erik, přeběhl přes prkno a vydal se do vesnice. Jednotlivá obydlí zde nebyla na jednom místě. Bloumal tedy sem a tam a trvalo to tedy dost dlouho než Čárlího našel ležet ve stínu na prahu jednoho z domků na rohoži. Na dosah měl mísu plnou pochoutek a krásná dívka ho ovívala listem palmy. Erik začal vysvětlovat, jak se věci mají a Čárlí se vyděsil: „To jsem mohl zůstat doma!“ Nedbaje na svůdné úsměvy a štěbetání krásky hbitě vyskočil. Dívka se ho pokusila zastavit, ale bylo to totéž jako pokus zastavit lavinu. Vydali se směrem k pobřeží. Sotva vyšli z háje palem a naskytl se jim výhled na přístav, zůstali oba stát v údivu. Přístav by prázdný- loď byla pryč! „Voni vodjeli bez nás!“ vykřikl Čárlí a spustil proud nadávek a klení. Erik těkal pohledem sem a tam, jakoby se loď mohla schovat někam do křoví nebo mezi palmy, pak přerušil Čárlího: „ Něco tady nehraje.“ „ To jako myslíte, že by tady někdo měl hrát? Já tedy nic neslyším.“ „Ale ne, chtěl jsem tím jen říct, že tady není něco v pořádku.“ „ No samozřejmě, že ne! Chybí tu naše loď! Tedy, pardon, vaše loď.“ „Podívej,“ a Erikův hlas byl tak klidný, že to zastavilo i Čárlího klení, „když jsme přijížděli k molu, byla támhleta vysoká skála, kde v noci udržují oheň vlevo a teď je?“ „Taky vlevo. Loď je pryč a my budeme do smrti pucovat nádobí.“ bědoval Čárlí. „ Ty hňupe, jasně že je vlevo, ale z pohledu z břehu, z pohledu přijíždějící lodi by byla vpravo, takže jsme na špatném místě.“ Nečekal, co mu Čárlí odpoví a vydal se po písečném břehu směrem k vysoké skále nedaleko, a opravdu, když ji obešli, uviděli scenérii velmi podobnou té předešlé jen s malým rozdílem, který je nesmírně rozradostnil. V kotvišti stála Krásná Helena. Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku )


2016-04-06

E=NIGMA

Page 1 of 2

Autor : ©J.B.Hurych Název : TABLETY coby ČTEČKY

Ještě se vrátím k tabletům, používaným jako čtečky . . . TABLETY coby ČTEČKY (díl.5. seriálu) Už jsem tu psal o možném vývoji telefonu s aplikací přidružené čtečky a takové už skutečně existují, ale jejich hlavním rozporem je velikost displeje, který by měl být malý - pro telefonování a na druhé straně zase dost velký pro čtení . . . Čtení má totiž na display velké nároky. Nemluvím tu jen o fontu, protože ne každý font je pro čtení příjemný (například písmena s "patičkami" jsou obtížně rozeznatelná a většinou zaberou víc místa, ale hlavně mi jde o počet řádků a jejich šířku. Nejde jen o otravné časté klikání při "obracení" stránky, ale hlavně o kvantum textu, které na jeden displej dostanu. Pravda, dnes se vše ovládá jen dotykem, i posun stránek, ale pro čtení formátovaného textu vám třeba ani deset celých řádek na jeden displej nestačí, nemluvě už o knihách s obrázky nebo i stránkách časopisů. Jistě, text si můžete zvětšit, ale zase se zobrazí daleko míň najednou. Ano, telefom je dobrý pro textování tj. posílání psaného textu, i kdzž patrně bude lepší pro "čtení nahlas|", které bude brzo pohodlnější než telefon s abecední klaviaturou a nepohodlně malými klávesami. Na druhé straně u textování máte více soukromí, zatímco pro čtení "nahlas" ( ne vaše, ale strojové :-) byste asi raději volil sluchátka :-), aby to nikdo jiný neslyšel. Ovšem telefon na dotzkovém tabletu je i pro textování pohodlnější než ten s kalviaturou. Čtení - teď nemyslím to nahlas - a textování (verbální, psané) telefonování jsou prostě dva různé zpúsoby komunikace - zatímco telefonování je duplex. tj. mluví obě strany, u čtení jde spíše o jendostrannou, čistě optickou komunikaci, tj. psaného slova k vám. Jistě, je dobré mít oboje v jednom přístroji, ale jedno nebo druhé je pak jaksi méně schopné, než by byly dva


2016-04-06

E=NIGMA

Page 2 of 2

různí přístoje|, extra čtečka a extra telefon. Už jsme si tu psali, že sada nářadí je lepší než jeden univerzální - byť švýcarský - mnohočepelový vojenský nůž.

U tabletu to je vše jine než u i-fonu, taam se čtečka a telefon mohou spojit k dokonalé symbióze. lye vzužít dokonce i jako videofon, jak dokazuje třeba program Skype. Jistě, dnešní smartfony už také mají Skype, a pro naše obličeje to asi ycela stačí, když se spokojíte obrázkem velikým jako je fotka na pasu :). Pravda, fotka se dá stáhnout jinam, i třeba většit na PC, ale velké rozlišení fotka na i-fonu nemá. Selfíky, tj. fotky na i- fonu (nazvají se tak protože každý fotí většinou jen sebe :-). jsou populární, ale zkuste tam ukázat na Skypu někomu nějaký text v knize, kterou držíte v ruce nebo i jen nějakou stránku s obrázkem. Bude to nečitelné a použijete -li zvětšení, uvidíte zase jen malou část. Pochopitelně je lepší mít tablet o diagonále 10 palců, ale už i u sedmičky je vidět rozdíl proti i-fonu. Čtečka na tabletu je prostě královnou, pochopitelně nejlepší na tabletu 10 palcovou diagonálou. Můžete tam nejen "osvětlovat" neboli highlightovat, podtrhávat, přidávat bukmárky v knize, kde je něco zajímavého a stáhnete-li si specielní program, můžete si oskenovat celou stránku (přímo graficky nebo "vyprintovat" jako dokument PDF) a tu pak uložit či otisknout na tiskárně. Navíc lze stáhnout slovník i akustičkou čtečku. Je toho prostě hodně, existuje i program, který čte graficky oskenovaný text a převede ho na digitální, což je pak výhodné pro hledání slov či přímo kopírování textu do jiných dokumentů. Prostě balada a proto mám doma nejen mobil, ale i extra čtečku . . . Ulož tuto stránku



2016-04-06

E=NIGMA

Page 1 of 4

Autor : ©J.B.Hurych Název : KOČOVNÍCI SEVERU

KOČOVNÍCI SEVERU KNIHA: KOČOVNÍCI SEVERU (NOMADS OF THE NORTH, James Oliver Curwood) - recenze J.O. Curwood (čti "karwood",1878 - 1927) dnes už méně známý, byl autor dobrodružnách příběhů, které, ač rozený Američan, čerpal z kanadského severu. Později psal i scénáře k holywoodským filmům, které byly ve své době velmi populární, stejně jako jeho knihy - jednu dobu prý byl nejlépe placený autor vůbec. I když jeho knihy se vyznačovaly prostým, nekomplikovaným dějem (ale zato napětím a právě proto byly tak populární a vhodné pro zfilmování), jeho styl a popis přírody, ve které dlouho žil, je unikátní a nenajdeme je v takové míře ani v Jackovi Londonovi (1876 - 1916), který byl mimochodem také ve vé době velmi populárním, nejen pro své příběhy ze zlatého Klondajku, ale i ze života tamní zvěře i saňových psů . . .

Můj táta si, už jako tremp, zakládal knihovnu, kde měl knihy, které tehdy on a jeho kamarádi tak rádi četli. Byl tam nejen už zde jmenovaný Jack London, ale i Thompson Setona a i J.O.Curwood. Knihy vydával už nevím kdo - ty od Setona měly obaly v tvrdé zeleno-bílé látce, ty od Curwooda v oranžovo-bílé, zatímco London vycházel ještě v rozřezaných sešitech. později je dal táta ručně svízat u knihaře. Podle toho jsem je už jako kluk poznával a hodně četl. Od Curwooda mě tehdy zaujala právě kniha "Kočovníci severu". To jsem ještě netušil, že se jednou přestěhuju do Toronta a budu najednou blízko místům, kde žili oba, Seton i Cutwood. První žil přímo s rodiči v Torontě, když se kdysi když se přestěhovali z Anglie do Kanady. Často utíkal do blízkého - tehdy ještě hodně divokého - údolí řeky Donu (Don River Valley), kde si postavil už jako kluk chatu a hrál si tam na Robinsona, později na Indiána, ale hlavně kreslil divokou zvěř.


2016-04-06

E=NIGMA

Page 2 of 4

Tak to také popisuje ve své knize Dva divoši ( TWO LITTLE INDIANS). Později hodně cestoval, studoval přírodu a napsal celou řadu knih, z nichž některé byly i zfilmovány. Jak všichni víme, také pomáhal založit skautskou organizaci ve Státech, ale sám neměl US občabství, tak se odtrhl a založil v Kanadě hnutí Woodcrafters, něco jako "outdoorsmen", lidé žijící v přírodě, něco jako zálesáci nebo "přátelé lesní moudrosti". Zatímco Baden. Powelovi skauti byli vychováváni spíše vojensky (v tradici "scouts", používaných americkou kavalérií, "woodcrafters" si osvojovali znalosti indiánů a přežití v divočině. Za to i za jiné zásluhy byl Seton dekorován Řádem Kanady. Později si v Novém Mexiku postavil zámek. kde také v roce 1946 zemřel.

To druhé místo je až v sousedním Michiganu, ve městě Owosso, kde se narodil Curwood. Stal se reportérem novin v |etroitu a již když mu bylo dvacet, už měl našetřeno dost peněz, aby mohl zajet na dálný sever, kde žil a lovil zvěř. Nejprve na Aljašce, naYukonu, později v území tzv. "Rupert's Land" (Země Prince Ruperta, tj. povodí řek, které se vlévají do Hudsonského zálivu). Bylo veliké skoro jako tři dnešní kanadské provincie, na které bylo později rozděleno (1869). Bylo to území, které kdysi anglický král Karel II, věnoval svému bratranci Rupertovi, když tento založil dnešní Hudson Bay Company (1670). Rupert se narodil v Praze, českému královi Fridrichu Falckému, viz moje kniha POSLEDNÍ PRINC). Knih napsal Curwood celkem asi třicet - říkám asi, protože jsem našel mejméně jednu, kterou ani Wikipedie nejmenuje ("Isobel"). I filmů, natočených podle jeho knih či scénářů, bylo "asi" osmnáct. Také on si začal stavět zámek, ale přímo v rodném Owassu; dnes je tam jeho muzeum. Většina jeho knih se odehrává na kanadském severu, kde žil nejprve jako náruživý lovec, ale později se z něj stal upřímný ochránce přírody. Curwood to sám vyjadřuje v knize Král medvědů ( THE GRIZZLY KING): "Největším vzrušením je nezabíjet je ( rozuměk zvířata), ale nechat je žít." Curwoon zemřel ve 16 letech na Floridě, když jej kousl jedovatý pavouk a je pohřben nu kde jinde než v Owasse. Tím se podobá jiné známé osobnosti: indiánský náčelník Šedá Sova ( už jsem


2016-04-06

E=NIGMA

Page 3 of 4

tu o něm kdysi psal) byl také původně lovcem bobrů a teprve jeho žena Anahareo ho podnítila, aby veřejně ochraňovat začal tehdy už vymírající bobry . Dělal přednášky a poučoval veřejnost. Teprve po jeho smrti se zjistilo, že to byl čistokrevný Brit z Anglie :-) . Ta záchrana bobrů se mu mimochodem podařila dokonale - nedaleko nás, v rezervaci u Huronu, je jich už požehnaně a staví si tam hráze, které regulérně zaplavují údolí malých říček.

Knihu KOČOVNÍCI SEVERU (NOMADS OF THE NORTH) jsem četl poprvé jako kluk a už tehdy mě zaujala. Po pravdě řečeno, našel jsem pak o ní zmínku ještě několikrát a nakonec viděl i stejnojmenný film "Nikki, the wild dog of the North" (1961, Disney), který je podstatně lepší než ten první (co sejmenuje jako kniha a je z roku 1920), i když se příliš přesně nedrží knihy. Je už upraven pro dnešní dobu: tak například starou nedvědici, matku Neewy, nezabije lovec (jak je to v knize), ale starý grizzly. Přírodní záběry a zachycení chování obou zvířat je ve filmu opravdu mistrovské a vyrovná se tomu v knize. Film najdete zdarma na YouTube, zatímco knihu sil mlůžete přečíst anglicky na serveru Gutenberg, ale tkaé vyšla ( smnoha jinými od Curwooda) nejméně jednou i v češtině (a to nepočítám to předválečné vydání :-) Příběh je to celkem na první pojhled prostý, ale musíte se do něj začíst, abyste pochopili autorovo mistrovstvía znalosti severské přírody. Dvě mláďata Miki (štěně, smišenina několika ras) a Neewa (medvídě), jsou k sobě přiváni lovcem Challonerem, jinak též zaměstancem Hudson Bay Company, když předtím tento zastřelí Neewovu matku pro potravu. Při cestě kanoí se poperou a vypadnou z lodi a tak se nechtěně stanou "nomády Severu". . Z nehody se sice dostanou oba živí, ale lano je i nadále osudově spojuje dohromady. Cestují pak divočinou a je zajímavé, jak živě dokázal Curwood zdůraznit rozlišnosti pudú a chování obou zvířat. Jejich společné cestování není ale jen k jejich nevýhodě (nař. psovi se dělá po medvědí potravě zle), ale někdy naopak jeden zachrání druhému život, díky svým lepším schopnostem. Tak například pod vodopádem působí štěně jako kotva, zatímco chlupaté mědvídě jej drží jako búje nad hladinou.


2016-04-06

E=NIGMA

Page 4 of 4

Nebudu zde popisovat děj a jeho zápletky - kniha se rozhodně lépe čte než vypravuje. Marně jsem také hledal na mapě místo, kde se obě mláďata vyklopila - bylo to na řece někde u Jackson Knee a Shamawatta. Jackson Knee jsme nenašel a v Ontariu sice teče Shamawatta River, ale jinde se autor zmiňuje o "Shamawatta coutry" což je krajina kolem dnes už stejnojmenného městečka ve vedlejšěí Manitobě. Podle vyprávění se v knize jedná o malou řeku, položenou víc nahoru proti proudu (zde tedy na jih, řeky tam tekou na sever), ale její jménno jsem už na mapě nenašel. Tomu také odpovídá jinde jmenovaná York Factory u Hudsonského zálivu, u které ústí řeka Hayes River, která Shamawattou protéká. York factory byl vůbec první trading postu (obchodní stanice) firmy Hudson Bay Company, která tam měla fort od roku 1684 a byla tam až do roku 1957, tedy ještě v Curwoodově době. Jinde naleznem zmínky i o Saskatchewanu, což už je pěkně daleko na západ, patrně jako autorovu vzpomínku, kde všude byl. Také si můžeme všimnout, že jména zvířat v knize používá autor čistě indiánská, u protagonistů sice jména vlastní, zatímco u druhých zvířat jen druhová, třena zajíc je tam Zajíc (Wapoos s velkým "W"). To slovo znám, je v jazyce národa Cree (viz moje napolo indiánská pohádka "Wapooswayan" v SEKCI HUMOR). Také Curwood si začal stavět zámek, ale přímo v Michiganu, v rodném Owassu. Dnes je tam jeho muzeum. Ulož tuto stránku



2016-04-06

E=NIGMA

Page 1 of 1

Autor : ©J.B.Hurych Název : OXYMORONY (7)

OXYMORONY (7) OXYMORON - (spojení dvou slov: "ostrý" a "tupý") je slovo řecké a znamená protimluv, prostě dva výrazy v jedné větě, které si odporují. Může jít i o logický paradox, který je často i humorný. Čirou náhodou také slovo OX znamená v angličtině "vůl" a slovo MORON="blbec", takže někdy nejde jen o pouhou náhodu . . .

• Dnešní EU je pohádka o "eurníkové chaloupce" - osoby si už domyslete sami • Europolitici se dělí na euroskeptiky a euroseptiky. • Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a druhou ještě horší. • Je lehké učinit lidi rovnoprávné, ale zkus je udělat rovnocenné. • Závidím lidem, co se ještě dnes odváží mluvit pravdu. • Co je opakem smartfonu? StupidTV. • Pravda vítězí, ale lež vyhrává. • I prostáček má určitý druh vkusu - to jen my tomu říkáme nevkus. • Já nemyslím, já radši uvažuji. • Já to vnímám, pravil a znělo to jako "já to v-ní-mám". Patrně myslel hlavu. • Nezkoušejte někomu rozmotat jeho mozkové závity - ty rozmotané pak budou majiteli ůplně k ničemu. • Ti, co žijí, jsou pamětníci, ti, co nežijí, jsou už jenom památníci. • Je lepší vidět dobrý film třikrát než tři blbé filmy jednou. • Politici se dělí na pitomce a podvodníky. Časem se ten rozdíl rychle zmenšuje.

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku


2016-04-06

E=NIGMA

Page 1 of 4

Autor : ©J.B.Hurych ROK VE ZNAMENÍ OPICE (díl 2.)

Letos 8.února se začal čínský nový rok, tentokrát ve znamení opice. Astrologický kalendář tvrdí, že tento rok nám přinese to, co je u opice dobře známo - abych teda citoval, má to být "dynamika, vzrušení, inteligence a všestrannost". Mám- li soudit podle roku minulého, tj. roku kozy, "klidné a obětavé " ( který nám přinesl všecko, jen ne ten klid a obětavost) , bude tento rok 2016 - abych parafrázoval - spíš rokem "dynamitu, nerváků, chytračení a všestranné blbosti". . . ROK VE ZNAMENÍ OPICE (díl 2.) Ale vraťme se k té opici, dle Darwina s ní máme společné předky - podle něho vypadá celý ten vývoj jako strom, podle Goulda, neodarwinisty, spíše jako křoví - takže ti naši společní předci by asi byli někde u ryb :-). Ale protože se zatím stal darwinismus novým náboženstvím, není politicky korektní ho nějak kritizovat ovšem může se libovolně opravit, prostě stačí jen udělat ty správné závěry, které už Darwin neudělal (ani nemohl, na smrtelné posteli se obrátil a vykřikoval, že tomu sám nevěří :-). On totiž Darwin napsal - kromě jiných - dvě základní knihy: - ON THE ORIGIN OF SPECIES BY MEANS OF NATURAL SELECTION a THE DESCENT OF MAN AND SELECTION IN RELATION TO SEX Abych to parafrázoval: je to teda Přirozený výběr a Výběr přirození :-).

Ale vážně, on nebyl tak omezený jako dnešní darwinisté - jeho hlavní bod: tj. vývoj, je sice dán nejen změnou DNA (o kterém mimochodem ještě nevěděl) a přežitím druhů, ale také křížením (viz ta druhá kniha). Přírodní výběr mu totiž pracuje jen za pomoci matičky smrtky - on nic nevytváří, on jen zabíjí, tedy ty neschopné, co nejsou nejvíc fit (odolní, zdatní). Tak to musel říci, protože


2016-04-06

E=NIGMA

Page 2 of 4

mezistupňů se na zemi našlo zatraceně málo (např. nenajdete žirafy s různými délkami krku) - a ty, které se našly, jsou spíše zrůdy než nějaké vývojové stupně. Některé ty zrůdy jsem viděl v muzeu v kanadském Drumhelleru, kde je kostra jelena s tak dlouvými parohy, že by je ani nezvedl ze země nebo něco jako krokodýl, s čelistmi tenkými tak, že by se mu při lovení potravy ohýbaly nebo i zlomily :-). Jak už víme z chovatelství, křížením také vznikají nové odrůdy a - proč by ne? - snad i nové druhy. Pak už se ovšem jedná spíše o přešlechtění či degeneraci. Protože výsledné DNA potomka je dáno napůl otcem a napůl matkou, má tedy na křížení vliv i výběr partnerů a jejich nestejných DNA. Výběr u zvířat je ovšem dán pudem, tj. přitažlivostí partnera a povolností partnerky. Ano, jsou to samičky, které chtějí za otce svých dětí silného a zdravého samce, který tak zajistí potomstvo a jeho bezpečnost. V té druhé knize ovšem leccos Darwin dobře nepochopil - domnívá se např., že ocas páva se vyvinul proto, aby přitahoval partnerku svou krásou. Fakt je daleko jiný: páv rozvinuje svůj vějíř, když je napaden a ukazuje nepříteli plno nebezpečných "očí", což opravdu odrazuje útočníka. Sebekrásnější chvost by mu moc partnerek nesehnal - takový mají všichni pávi :-). Faktem ovšem zůstává, že pud je to, co přitahuje samce a samice, ale právě jen stejného druhu - takže kdyby záleželo jen na tom pudu, zvířata aby se asi moc nevyvíjela, t.j. nevytvářela by nové druhy křížením. Křížení se ale dá udělat uměle a tím i nový druh (např. grapefruit je umělý kříženec pomeranče a pomela, jiného citrusového plodu). Ovšem Darwin také ještě neznal genetické inženýrství a pochopitelně ani ne klonování, budiž mu nebe lehké :).

Zůstává nám ovšem ten nejsilnější faktor pro přežití - je to matematika sexuálního rozmnožování. Když totiž počet nových jedinců je dostatečně veliký a odolný, druh nevymře, ať je fit anebo ne. Teoreticky - ale i prakticky - stačí zajistit dostatečný počet jedinců (a všech jejich následných generací), aby daný druh nevymřel. Jinak řečeno: udělejte si radši víc dětí a vaše historická úloha co se týká přežití tím končí, víc už ani nemůžete udělat. Tam nezávisí na tom, zda je přežívající druh lépe vyvinutý evolvovaný nebo ne


2016-04-06

E=NIGMA

Page 3 of 4

(jde tu jen o počet) a to Darwin zcela podceňoval. Důkazů pro to máme desítky - existují druhy, které by už dávno vymřely, kdyby neměly velké množství potomků, například králíci, kteří mají extrémně velký počet nepřátel. a oni pořád přežívají, ale ne proto, že jsou moc rychlí. Máme tedy sice mnoho odrůd králíků, ale nic lepšího, tj. nový druh, ten už se tady nevyvinul. Tady vyhrála kopulace hlavní roli: králičí máma vrhne až 11 malkdých najednou a to až třikrát do roka. To už vypozoroval i známý africký teorista, když prohlásil "pobijerme vás dělohami našich žen" a uvidíme, zda jimpříroda dá za pravdu. Gadáffi sám to, jak je vidět, nepřežil :-).

Nepočítám sem ovšem pohromy, jako je hladomor či velká sucha, kde jedna generace prostě vymře i s mladými, těm už nepomůže ani vysoká ovulace ani vylepšená evoluce :-). Takových katastrof je ale poměrně málo. A tak nám vlastně z Darwina zbude jen ta známá darwinova tautologie (důkaz kruhem tj. nevymřou jen ti, co jsou fit, a ti, co jsou fit, ti nevymřeli a teda přežili.) Co nám ale Darwin už neřekl, je jeho vysvětlení, co je to vlastně "být fit". Není to patrně jen chodit do fitklubu, ale podle všeho je to patrně ta masová schopnost nevymřít, když si uděláme dost potomků :-). Kdo to dokáže, je prostě fit. Máme zde totiž stovky druhů, kteří se přestaly vyvíjet už před miliony let a pořád existují a jsou fit, i bez evoluce (asi neví, že mají vymřít :). U jiných jsou to jen statisíce let, například právě u opic. Proč ty se ale dál nevyvíjejí? Nevím, ale prostě nevyvíjejí. Srovnejte roční mládě opice s ročním - lidským - dítětem. Ač to první je už prakticky fyzicky vyspělé, dál už se nevyvíjí. To lidské je ale teprve uprostřed vývoje a pak prochází ještě tzv. vývojem mentálním, to co opice nameají. Tam je ten rozdíl největší, roční dítě už samo umí to, co opici nikdy nenaučíte. Darwin pochopitelně neměl možnost srovnávat mentální kvality zvířat s těmi lidskými - patrně ani nechtěl - a tak ho mentální vývoj celkem nezajímal. Jeho teorie se proto nezabývá prvky jako je inteligence, psychologie, kolektivní (rozuměj stádové) chování a podobně. Zatímco člověk uvažuje (někteří i myslí :-), zvířata se řídí převážně jen pudy, nic víc ten jejich softvér nedokáže


2016-04-06

E=NIGMA

Page 4 of 4

a i když na tomá mozkový hmoty dost, ta už se dál nevyvíjí. Žádné zvíře například neumí rozdělat oheň, ten důležitý prostředek pro přežití a musí spoléhat jen na svou kožešinu. Proč se začalo DNA člověka tolik měnit od opičího, proč vlastně začal náš předek myslet, to už vám evoluční teorie vůbec nepoví. Nebyla by to asi vždy moc hezká historie - podle odborníků každá lidská rasa prý prošla jednou stadiem kanibalizmu, což je věc u opic poměrně neznámá, většinou jsou to dokonce vegetariáni . . .

Ulož tuto stránku

Vytiskni tuto stránku


2016-04-06

E=NIGMA

Page 1 of 2

Autor : ©J.B.Hurych CHUCKIÁDA

Čtenáři Hurontárie si asi vzpomenou na opičáka Chuckeyho, který tam v údivu kýval hlavou ve své rubrice "Chuckeyho paradigmata a paradoxy". Nuže ani za těch pár let si hlavu neukroutil. Kdyby vám Chuckey svými pranostikami někoho náhodou připomínal, pak je to podobnost čistě náhodná. Pokud vám nepřipomíná nikoho, pak asi nemáte žádnou fantazii. P.S. Chuckey má občas podivné názory: tak například věří, že se opice vyvinuly z lidí, na druhé straně ale nevěří, že všechny opice si jsou rovny. Sepsali jsme tu jeho výroky právě když si tehdy "odkroutil" svůj první rok ...

• Kluk se nám nevyvedl. Byli jsme pro něj moc primitivní, tak se sebral a odstěhoval se někam až k Neandertálu... • Myslím, tudíž jsem. Idioti nemyslí, takže nejsou... • Svoboda projevu? A proč mi tedy u soudu řekli, že mám 'právo mlčet'? • Strýček Sasquatch? To je černá ovce naší rodiny... • Pivo je pro pití a život pro prožití. • Theorie relativity: všecko je relativní, jen blbost může být i absolutní. • Dva polovodiče nedávají dohromady jeden vodič a dva polo-inteligenti nedávají jednoho inteligenta. • Opakování je matka moudrosti anebo jen příznak senility. • Mám rád lidi - také jsem býval jeden z nich.


2016-04-06

E=NIGMA

Page 2 of 2

• Každá velká láska vlastně končí tragicky: buď se rozejdou nebo se vezmou. • Moje žena nikdy nenechává na zítra, co mohu JÁ udělati dnes. • Televizní předpověď počasí je velmi přesná, ovšem kromě uvedené doby a místa. • Dnešní mladá generace je hrozně zkažená. Já se obávám, že se z nich ještě jednou stanou lidi. . . • Moje žena nemůže zapomenout den, kdy jsme se prvně potkali - ačkoliv se o to pořád snaží. • Máme s manželkou společné konto v bance. To znamená, že jdeme oba napůl: já tam peníze ukládám a ona je vybírá. • Já vůbec nejsem obézní, já jsem jen příliš krátký na svou váhu.

Ulož tuto stránku

Vytiskni tuto stránku


2016-04-06

BULLETIN SF-INGY. Aktualizace 12 dubna Naše adresa je:

Recommend Documents