Bulharsko | 1
Има ли кой да ви обича / Žebrák (2009) Kalin Terzijski (nar. 1970 v Sofii) absolvoval medicínu na Lékařském institutu v Sofii a čtyři roky pracoval jako psychiatr ve druhé největší psychiatrické léčebně v Bulharsku, St. Ivan Rilski. V té době napsal sérii povídek a také další, alternativní texty, psané perem s ostře nabroušeným hrotem. Zkraje roku 2000 ukončil lékařskou praxi a začal na plný úvazek psát, pracovat jako scénárista pro televizi a rádio a v letech 2007–2010 uspořádávat povídkové sbírky. Zúčastňoval se literárních večerů a v roce 2006 se stal členem nekonvenčního literárního spolku „Literární diktatura“. Členem spolku je i jeho bratr, spisovatel Svetoslav Terzijski. Kalin je současnou bulharskou literární scénou považován za velmi talentovaného autora. Synopse: Sbírka obsahuje 16 povídek. Zprostředkovává autorovu znalost moderních velkoměst, nechybí v ní decentní smysl pro humor a dobře vykreslené postavičky z našeho každodenního života. Mladý autor obrací skutečný život do nové reality ve vyprávění, představuje novou spisovatelskou filosofii. Jeho povídky se vztahují k záhadám života v prostoru města. Velkoměsto v knize ale není takové, jak ho dobře známe. Je městem, v jehož velmi barevných, až divadelních kulisách se odehrává mnohovrstevnaté a podivuhodné lidské drama. Povídky Kalina Terzijského se pokoušejí nastolit v bulharské próze novou tradici: tradici humanistického a poetického urbanismu.
Z originálu přeložil Ondřej Zajac.
2 | Bulharsko
Zatímco jdeme s mou dcerou po ulici Ivana Asena, prohlížím si domy. Domy v Sofii jsou strašné, protože jsou staré a jejich stáří je nezušlechťuje, ale pouze jim ničí omítky. Proto jdu a dívám se, ale jako bych nic neviděl. Není snadné toho dosáhnout, ale přesto to každý z nás dělá denně. „Nedala by sis pizzu?“ „M-m, jooo...“ odpovídá protáhle moje dcera. Hrozně mě štve, když se mnou mluví a nedívá se přitom na mě, duchem je zcela nepřítomná, v jakémsi svém dívčím transu. Bleee. Já jsem stejný. Ona se také dívá, ale jako by nic neviděla. „Ale sníš ji přece, ne?“ ptám se a popotáhnu ji za ruku. „M-m, jooo...“ a znovu se dívá na neviditelné obrazy, duchem nepřítomná. Znám dobře tohle zasnění. Když člověk nemyslí, necítí, nevidí, ani neslyší. Jenom žije. Něco ve stylu snadno dosažitelné, dětské nirvány. Vydáváme se směrem k podchodu, kde prodávají pizzu. Já dávám pozor, aby nás nesrazilo některé z aut, zatímco moje dcera uvolnila svou ruku z mojí a zlehka mi naráží do nohou, protože se nedívá, kam jde. Já, zatímco dávám pozor, aby nás nesrazilo auto, přemýšlím o dětství. Cítil jsem se ve svém vlastním dětství dobře? A vlastně, cítil jsem vůbec něco? Zakoušel jsem onu neustálou směs pocitů viny a podráždění z neustálých naléhavých povinností? Pochopitelně ne. A teď? Od doby, co jsem dospěl, cítím takové věci pořád. Zatímco jako dítě jsem určitě cítil nějaké dětské hlouposti. Dcerka se probrala ze zahloubání a škubla mojí rukou, protože kolem ní procházel statný pes. Teď jsem to byl já, kdo byl duchem jinde. „Kam koukáš... přece jsi dospělý,“ zatáhla mě za ruku. Ano, jsem dospělý. A jak je to smutné. Ale dost možná jsem se jako dítě cítil ještě smutnější. Celkem dobře jsem si uvědomoval, že jsem závislý na všem a na všech. A že všechna skutečná potěšení jsou přede mnou ukryta. Ve skříni, pod zámkem – mojí přísnou mámou. Myslím, že abych se oderval od svého dětství, vyrostl jsem. „Tateši (kdo ví, kde moje dcera vzala tohle maďarsky znějící jméno)... jsme tady. O čem přemýšlíš?“ „O ničem, jen o hloupostech přemýšlí táta.“ Vcházíme do rychlého občerstvení a já si z dlouhé chvíle prohlížím vystavené kousky pizzy – tenoučké, nechutné – apatický pokus jak oklamat hladové zákazníky. Moje dcera je má ráda, protože je na nich kukuřice. Kde se vlastně vzala tahle kukuřice? Možná ji cpou všude proto, abychom přivykli pícninám. Ať už se na to díváme jakkoliv, skutečné jídlo na celém světě pomalu mizí.
Bulharsko | 3
„Jeden kousek s kukuřicí,“ šťouchá do mě dcera. „Jeden kousek s kukuřicí,“ opakuju já a dávám prodavačce peníze. Je mi slabo a cítím se nespokojeně, protože nedokážu působit na svou vlastní dceru. Nemůžu ji naučit tomu, co považuju za dobré. Je jí sedm let, ale už ví všechno líp než já. Je připravena se přít. A já nemám sílu, abych se s ní přel. Navíc by to bylo i dost směšné – dospělý muž a malé dítě hádající se na ulici. Chtěl bych, aby nejedla v McDonaldu. Nechci, aby jedla kukuřici. Chci, aby měla estetický vztah k jídlu. Chci, aby cítila větší zájem o minulost a o opravdové věci (o ty, které já považuju za opravdové) – zdá se mi, že dnešní děti se do té míry nezajímají o minulost, že ta jako by přestala existovat. Rád bych měl moc nad tímhle maličkým človíčkem – dobrou a ušlechtilou moc, abych ji dokázal naučit dobrým věcem. Ale nemám. A i kdyby, tak jakým dobrým věcem bych ji naučil? Kdyby byla chlapcem, po letech bych ji mohl naučit, jak se oholit. Vzala si pizzu a začala ji jíst. Jí ji, jako by polykala něco nevhodného k jídlu. Vůbec to nevypadá, že jí chutná. Přitom já jsem mlsoun. Zdá se mi, že nové generace dokonce ani nikdy nepochopí význam slova labužnictví. Budou se živit chaluhami a recyklovanými odpadky, aby nezakusili ono otravné něco – jak se tomu říká – aha, správně – hlad. Já znovu přemýšlím, ona mě vede. Přemýšlím o jídle. Jídlo je příjemnost, za kterou se budeme stydět víc než za sex, až ho nebude dostatek. Ano, ano! Nejezte máslo – obsahuje cholesterol... stejně tak i maso. Chléb je to, co nás zabíjí. Po alkoholu tloustneme a hloupneme, nakonec taky nás zabíjí. Víno – Kristova krev – nás zabíjí. Ach. A před námi se objevil žebrák. Statný, téměř jako já. Tlustší. Starší člověk – zhruba šedesátiletý. V modré uniformě revizora, ale tak upravené, aby vypadala jako žebrácká. Přes rameno měl torbu, která vypadala tak uměle, že působila až jako část divadelního kostýmu žebráka. Štvalo mě, jak moc mi chce ukázat, že je žebrák, že ve své torbě má kousky starého chleba, kterými nakrmí hladovějící děti. „Pane, já nejsem žebrák. Dej mi tři leva, abych se mohl vrátit domů. Pámbu ti to zaplať.“ Ať táhnou do prdele, žebráci zasraný. Já chci jenom na vlak, abych se mohl vrátit. V Plevenu už na mě čekají. Vnoučci... „Ať dá Bůh zdraví a štěstí tvému dítěti, dej mi tři leva.“ A já chci ukázat své dceři, co to znamená být milosrdný. Říkám si: hele ho, je nesympatický, vypadá jako liška podšitá, ale ona – maličká a neznalá
4 | Bulharsko
světa – pochopí, že dobrý člověk se nezajímá o to, komu dává. Naučí se, jak důležitý je soucit a milosrdenství. Ale v puse žebrajícího je zlatý zub, který mě dohání k šílenství. A tak si říkám: uklidni se a neposuzuj lidi podle jejich zlatých zubů. Ať malá holčička vidí, jak se dává a jak se dělá dobro. A tak vytáhnu z kapsy čtyři leva – jeden dvoulev a dvě jednolevovky. Odpočítám tři leva a pokouším se mu je dát. On si je vzal jaksi přehnaně hrubě a zároveň velmi zručně i se zbylou jednolevovkou. Abych mohl něco sníst, nejedl jsem, nic jsem nejedl celý den. Ještě lepší, pomyslel jsem si. Ale moje dcera se na mě dívá trošku vyděšeně. „Proč jsi mu dal peníze? Je to cikán.“ „Cože...? No a co, že je cikán...? Je to přeci člověk a má problémy, potřebuje peníze... Neslyšelas? Vždyť nemá peníze, aby se vrátil domů... A taky nic nejedl. Není důležité, komu dáváš... Důležité je, že když dáváš... stáváš se lepším člověkem.“ A tak jí říkám ještě pět minut věci, kterým sám sotva věřím, ale moc bych si přál, aby jim uvěřila ona. Ale v mé hlavě, v mém srdci se rodí vztek. Vztek obelhaného člověka. Tak se zastavuju na rohu ulice, pozoruju, co bude ten žebrák dělat, když už má moje čtyři leva. Moje dcera je neklidná a tahá mě za ruku, chce, abychom už šli. Ale já zatáhnu silněji za její ručičku a ona pochopí, že teď už jsem vážný a cosi už není tak pěkné, jak bylo ještě před chviličkou. Žebrák se motá dvě tři minuty tam a zpátky. Je mi úplně jasné, že čeká na nového hlupáka, nového šlechetného nekňubu, kterého by mohl znovu oklamat. Já nejsem šlechetný nekňuba. Já jsem pouze chtěl ukázat své malé dcerce, jaká dobrotivost se skrývá v seberozdávání. Ukázat jí, že je dobře, když člověk dává... i v případě, že pravá ruka dává a levá o tom ani neví. Chci, aby byla dobrodušná a milá, a ne plná zloby jako všichni ostatní. A také se cítím hrozně rozzuřený, že jsem tak hloupý. Moje dcera mě zmateně pozoruje, nedokáže pochopit ani co dělám, ani co si myslím. Žebrák mě spatřil. Přidal do kroku a zamířil ke krámku s alkoholem a s nějakými bagetami. Docela nevkusně předstírá, jako by si chtěl skutečně něco koupit. Ha, určitě kešu oříšky a bourbon. Proč alespoň nejdeš do nějaké pekárny, hlupáku – myslím si – aspoň abych byl oklamán podle všech pravidel? Znovu mě spatřil a kývá na mě hlavou – jsem dvacet metrů od něj – a on stejně předstírá, že si něco kupuje. A očekává, že ho přestanu pozorovat. Ale já ho pozoruju dál.
Bulharsko | 5
Předstírá, že odchází. Popadl jsem dceru za ruku a táhnu ji ke vchodu jednoho domu, kde se mě, úplně popletená, zeptala. „Sledujeme ho?“ „Ano... on nás obelhal... nepotřeboval peníze na vlak... teď uvidíš, bude chtít peníze i po dalších lidech.“ „Ale... tak pojďme...“ „Ne... tohle nemůžeme nechat jen tak... nenechám ho oklamat ještě další lidi...“ „Ale... tak proč jsi mu dával?“ „Protože jsem mu uvěřil... je důležité, abys dávala těm, kteří tě požádají, aniž by sis neustále myslela, že ti lžou.“ „Tati, no tak už pojďme.“ „Ne... jestli lhal, tak mi vrátí peníze!!“ A pozoruju žebráka. A on, když pocítil, že má volnost, aby se věnoval své práci, zastavil chlapce s dívkou. Neslyším ho, ale podle výrazu tváře chápu, že opakuje ty samé věci, které říkal i mně. Pociťuju silné pulzování ve spáncích – je to ten typ vzteku, který někdy vede k mrtvici nebo k vraždě. Nedokážu si vysvětlit proč – ne – vysvětluju si to okamžitě. Protože za ty peníze, za ty čtyři leva jsem chtěl dcerce koupit temperové barvy. Chtěl jsem, aby mi namalovala portrét – takový, jaký skutečně jsem – milovaný táta s vousy. Ale teď se cítím podvedený. Copak nejsem dobrák? Copak se nezajímám o to, co se stalo s penězi, které jsem daroval? Přece nejsem žádný bláznivý paranoik, který chce proplatit kousek plesnivého chleba, který dal pouličnímu psisku? Ale v uších mi hučí krev, až se mi dělá špatně ze vzteku a zloby. Mačkám ruku své dcery. Dívá se na mě znepokojeně. „Když tě obelžou... to je mnohem lepší, než když ty někoho obelžeš... chápeš?“ říkám tiše a chraptivě. „Ale proč by mi měli lhát?“ „Prostě tak...“ A žebrák zatím zastavil kluka s batohem, duchem nepřítomného – z nového typu lidí – kteří žijí někde v ucpaných ulicích internetu. V tu chvíli vycházím. V kapse mám zavírací nůž. Velmi tenký – dost dlouhý. Není na řezání, ale na bodání. Zřejmě se mnou něco není v pořádku, když ho nosím u sebe. Táhnu svou dceru za ruku a přibližuju se k žebrákovi. Zastavuju se před ním právě ve chvíli, kdy si vzal další tři leva od toho kluka, žijícího v internetu. Přikládám
6 | Bulharsko
otevřený nůž k jeho břichu. Reaguje na to hloupým, lstivým, vystrašeným a nepříjemným výrazem tváře. „Vrať mi peníze!“ „Proč... pane... chtěl jsem je na vlak...“ „Lžeš,“ říkám hrubě, ale moje dcera do mě nervózně šťouchla. Už je hodně vystrašená. „Neobelhal jsem tě... Pane, přísahám na svou matku...“ A jeho tvář se stala natolik arogantní, až jsem se zarazil. Dívá se skrze mě. Vidí, jak jsem bezvýznamný. Pouze předstírá, že se trochu vyděsil. Zná moc dobře takové, jako jsem já. Když dají peníze, nezabijou člověka. Jeho tvář se vteřinu po vteřině stává stále tvrdší a v jeho očích už není lstivost – pouze hrubé, surové opovržení. Odstrčil od sebe moji ruku. „Já nejsem sám... jsme z Plevenu... jsme tady s mým synem... musím koupit lístek taky jemu... myslel jsem si, že seš dobrý člověk...“ „Hmm, dokonce i se synem...“ Ani se neslyším, co říkám. Moje ruka by se chtěla vrátit k jeho břichu, zabít ho, rozesít spravedlnost. Ale moje pusa mumlá: „Takže i se synem? A kvůli tomu chceš peníze od každého, koho potkáš? Je to tak?“ A můj hlas se třese. „Sakra zmiz odsud. Dělej! Zmiz! Cože... Koukej zmizet...“ Žebrák rozezleně a spěšně vyrazil pryč od nás, přidal do kroku a začal se ztrácet v ulici. Moje dcera s námahou vytáhla svou ruku z mojí a otřela si ji kapesníkem. Stojíme dvě minuty. Pak zavírám nůž, který nepěkně visel z mojí uvolněné ruky. „Máš ruku úplně zpocenou,“ říká mi dcerka. „No jo... naštval jsem se... ten děda nás obelhal“ „To nic, já mám našetřeno padesát leva, čtyři ti dám...“ „O to nejde.“ Dívám se za žebrákem a je mi tak těžko, tak nepříjemně – jako bych spolknul celou tu jeho špinavou torbu a ta mě teď dusila. Zkouším vyvolat usmíření ve svém nitru, ale nedaří se mi to. Dcerka se na mě dívá. Ano! Chci dokázat odpustit úplně všechno. Silný jako oceánský příliv a dobrý jako matka na své dítě. A nedokážu to. Moje srdce bije silně a rozzlobeně, tvář se mi potí. „Obelhal nás... a já...“ „Co?“ zeptala se moje dcera. „Nic jsem neudělal.“
„A co bys měl dělat?“ „Uf... jak to mám vědět... prostě něco...“ Ale když se na ni podívám, vidím, že už je znovu zasněná a duchem je už ve svojí dětské, nádherné nirváně. Dívá se, ale jako by nic neviděla. Já ještě pět minut přemýšlím o tom, co se stalo, a potom se přenáším někam jinam. A oba pokračujeme v chůzi po ulici, oba duchem ve svém neviditelném světě.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
