FILOZOFICKÁ FAKULTA KARLOVY UNIVERZITY V PRAZE Finština Úvod do dějin a kultury Finska (Zimní semestr 2004/5)
Michal Švec
BUDOVA FINSKÉHO NÁRODNÍHO MUZEA
PRAHA 2005
Úvod Pro svou práci na libovolné téma z finské kultury jsem si zvolil budovu Finského národního muzea veden k tomu zejména mým zájmem o finskou architekturu a o období finského národního novoromantismu. Finské národní muzeum jsem poprvé navštívil v létě 2004 a tehdy mě velmi zaujalo nejen svými expozicemi, ale i jedinečnými exteriéry i interiéry budovy. Druhou návštěvu jsem podnikl v listopadu 2004 s cílem zjistit více o samotné stavbě a provést její fotografickou dokumentaci. Ve své práci se snažím nejprve osvětlit historii vzniku budovy a poté podat její umělecko-historický popis. Zde bych chtěl poděkovat kamarádovi Lukáši Snopkovi, studentu historie a dějin umění na FF UK v Praze, který mi pomáhal s kunsthistorickou terminologií. Množství dostupných pramenů k tomuto tématu je bohužel malé. Hlavní příručkou ke studiu budovy Finského národního muzea je kniha Sirkky Kopisto Suomen Kansallismuseo. Jedinou nevýhodou jinak velice pěkně zpracované publikace je, že od jejího vydání uplynulo již téměř 25 let, a tak v ní chybí nejnovější informace o budově, zejména zpráva o rozsáhlé rekonstrukci objektu v letech 1997–2000 a dále pak o nových reinstalacích sbírek. Jazykovou bariéru překonává několik stran anglického shrnutí a anglický překlad popisků k obrázkům. Obsáhlá stať o budově je ve čtvrtém svazku díla Suomen Taide. Zde už ovšem pouze finsky. Drobné zmínky nacházíme v u nás dostupných knihách o finské architektuře a historii.
2
O stavbě národního muzea se ve Finsku začalo uvažovat v 80. letech 19. století. Hlavním popudem k tomu bylo shromáždění sbírek Helsinské univerzity, Finské archeologické společnosti a několika studentských klubů. Roku 1884 byla založena Finská archeologická rada1, kterou senát pověřil řešením otázky stavby národního muzea. První plány zhotovil roku 1889 ředitel Národní rady pro veřejné stavby Sebastian Gripenberg2. Podle jeho návrhu mělo být muzeum čtyřpatrovou novorenesanční budovou umístěnou na kopci nad přístavem, západně od observatoře. Nakonec bylo ale rozhodnuto umístit muzeum vedle vily Hakasalmi u zátoky Töölö. Kvůli změně místa musely být plány výrazně přepracovány. Změn se ujal Hugo Linberg, který přitom vycházel z Gripenbergova návrhu. Pro vnější zdi zvolil jako materiál finskou žulu. Gripenberg–Linbergův plán3 nebyl špatný, ale s ohledem na tehdejší architekturu nepřinášel nic nového. Navíc, kdyby byla stavba realizována, bylo by muzeum už čtvrtou historizující budovou v centru Helsinek4 a tudíž budovou nikterak výjimečnou. A tak senát navzdory protestům Národní rady pro veřejné stavby vyhlásil na budovu finského národního muzea novou architektonickou soutěž. Soutěž byla zahájena 12. března 1901 a do uzávěrky 10. května 1902 se přihlásilo 15 návrhů. Tím vítězným se nakonec stal plán „Carl XII“5 trojice architektů Gesselia, Lindgrena a Saarinena, kteří se nedlouho předtím proslavili návrhem na pavilon Finska na světové výstavě v Paříži roku 1900 – první významnou stavbou finského národního novoromantismu. Na druhém místě se umístil návrh „Åt Fosterlandet“ (architekti Grahn, Hedman, Wasastjerna) a na třetím místě návrh pánů U. Nyströma a V. Kallia. Soutěže se účastnili také O. Bomanson,
1
Arkeologinen toimisto. V současnosti Národní rada pro historické památky (Muinaistieteellinen Toimisto). Viz. přílohy – Obrázek č. 1. 3 Viz. přílohy – Obrázek č. 2. 4 Těmi dříve postavenými bylo Ateneum T. Höijera a Národní archív (Valtionarkisto) a Dům stavů (Säätytalo) od G. Nyströma. 5 Viz. přílohy – Obrázek č. 4. 2
3
B. Jung, H. Neovius a Lars Sonck, který se svým projektem „Labuntur Anni“6 obsadil šesté místo. Téměř všechny přihlášené plány vycházely ze stejného schématu: budova národního muzea by měla být komplexem skládajícím se z částí připomínajících různé historické slohy. Tak se stane nejautentičtějším a nejvhodnějším místem pro uložení předmětů historické a etnografické povahy. Návrh „Åt Fosterlandet“ zvolil za jádro stavby barokizující palác7 s přilehlým pseudogotickým kostelem. Dominantou plánu architektů Nyströma a Kallia byl secesí inspirovaný palác s mohutnou věží8, jehož zadní trakt se skládal z novobarokní části spojené s pseudogotickým kostelem. Ani v návrhu Gesselia, Lingrena a Saarinena nechybí žádná podstatná historizující část. Jaké byly tedy důvody vítězství právě tohoto plánu? Stačila těmto architektům k první ceně jen jejich tehdejší sláva? Porota odůvodnila své rozhodnutí tím, že „Carl XII“ nejlépe reprezentuje umělecké trendy v tehdejším Finsku9. Finové si v posledních desetiletích 19. století začali stále více uvědomovat potřebu svébytnosti a samostatnosti chtějíce tak nepochybně reagovat zejména na stále zostřující se rusifikaci, ale i na celoevropské trendy liberalismu, touhu malých národů po svobodě, nezávislosti. Hlavní oblastí, kde se tyto potřeby uplatňovaly, bylo samozřejmě umění. Typické pro architekturu nově vznikajícího slohu – národního novoromantismu – bylo zejména „navázání na národní tradice se smyslem pro jednoduché, jasné formy, s přímým vztahem k přírodě a klimatickým podmínkám, uplatnění přírodních materiálů, zejména žuly a dřeva.“10 Národní novoromantismus byl slohem, který se vracel ke starým kořenům finské kultury a dokázal je velice vhodně kombinovat s v Evropě doznívajícími slohy historizujícími a nově
6
Viz. přílohy – Obrázek č.3. Zde se předpokládá inspirace návrhem I. G. Clasona na Severské muzeum ve Stockholmu. 8 Stejně tak u plánu L. Soncka – viz. Přílohy, Obr. 3. 9 Mnozí kritici oponovali, že návrh příliš vychází z některých nedávno v Evropě realizovaných muzejních budov. Konkrétně se mluvilo o Švýcarském národním muzeu v Zürichu (arch. G. Gull), Severočeském muzeu v Liberci (arch. F. Ohmann), Magdeburském městském muzeu aj. (Suomen Taide, sv. 4. Otava, Helsinki 1989. Str.143) 10 Dlesek, Vladimír: Současná finská architektura. Odeon, Praha 1975. Str. 21. 7
4
objevenou secesí. Uměl v lidech probudit mnohými zapomenutou pravou „finskost“. A právě to nejlépe dokázali architekti Gesselius, Lindgren a Saarinen. Proto se právě jejich návrh na budovu národního muzea, instituci pro národní sebeuvědomění velmi důležitou, stal tím vítězným. Základní kámen byl položen 18. června 1906 a budova národního muzea podle plánu Gesselia, Lindgrena a Saarinena11 byla dokončena na podzim 1910. Armas Lindgren opustil projekční tým již roku 1905, když byl jmenován ředitelem Umělecko-průmyslové školy v Helsinkách. Gesselius a Saarinen pracovali na budově ještě další dva roky. Na první pohled je dominantní částí budovy vysoká věž. Podle prvních návrhů byla věž masivnější a nižší12. Důležitým prvkem dotvářejícím podobu věže a v podstatě i celé budovy je obložení z hrubě osekaných kvádrů finské žuly, stavebního materiálu typického pro období národního novoromantismu. Těsně k věži přiléhá pseudogotický kostel13. Architekti nezapomněli ani na cihlami vyzdívaný štít, který je velmi typický pro gotické kostely ve Finsku14. Těsně pod štítem je lomené okno, prvek pro gotiku také velmi charakteristický. Na západní stěnu kostela navazuje křídlo připomínající gotický hrad. Nechybí cimbuří ani kruhová věž15. Její široká střecha s lucernou jsou však prvky spíše orientalizující. Věž ukončuje jižní průčelí budovy, která dále přechází v renesanční palác s arkýřem a mohutným zdobným vápencovým portálem. Nad ním je ve štítu neseném dvěma lvy vepsán latinský nápis DECORA PATRIAE16 a letopočet MCMIX. Ve srovnání s jižní částí budovy je severní část o dost prostší. Na pravidelně štukovaných zdech jsou umístěna obdélníková, lomená a trojúhelníková okna. Stejně jako na
11
Dále jen „budova“. Srov. Obr. 4 a 6, viz. Přílohy. 13 Viz. Přílohy – Obr. č. 10. 14 Například kostely v Hattule, Hollole, Porvoo aj. 15 Viz. Přílohy – Obr. č. 9. 16 Ozdoba vlasti. 12
5
ostatních částech budovy se i zde nalézá strmá střecha s trojúhelníkovým štítem. Na východním průčelí stavby jsou umístěny dva zdobné arkýře a balkon. Hlavní vchod17 je umístěn na jižní straně u paty vysoké věže. Příchod ke vchodu po velkém schodišti vyvolává monumentální dojem ještě umocněný výškou a masivitou věže. Vchod stráží socha medvěda od Emila Wikströma18 umístěná na vysokém piedestalu, který zakončuje kamenné zábradlí vedoucí podél schodiště. Velmi důležitou roli hraje na budově detail. Při bližším pozorování je možné téměř všude spatřovat na první pohled neviditelné drobnosti, které však dotvářejí celkový ráz budovy a jsou její nedílnou součástí. Nejedná se však o žádné nahodilé abstraktní dekorace. Všechny drobné dekorativní prvky vycházejí z ideálů slohu, v němž je budova postavena. Znázorňují to, co je pro Finsko typické – přírodniny, zvířata, lidová řemesla apod. Ostění oken nad portálem hlavního vchodu tvoří reliéf připomínající kmeny a jehličí borovice. Stejně tak ostění portálu zdobí kamenné větvičky borovic s jehličím19. Od portálu vybíhá ve výšce asi jednoho metru nad podlahou vlys tvořený trojhrannými (gotickými) štíty prokládanými přírodninami. Na spodní i horní části některých arkýřů, ale i jinde (balkon, stěny, ostění oken), jsou drobné reliéfy se zvířaty, lidskými postavami apod. Z velké části se jedná o práce Timo Syrjänena. Mohutné vstupní bronzové dveře navrhl roku 1909 Eric O. W. Ehström. Jsou na nich zobrazena typická finská povolání, činnosti a zvířata (los, labuť, medvěd). Plochy jsou rámovány ornamentálními vlysy připomínajícími finské přírodniny. Další drobné přírodní ornamenty jako květiny, plody (např. hrozny, jablka), listy apod. se nacházejí na hlavicích sloupků arkýřů a balkonu, na konzolách arkýřů a na mnoha dalších místech. Přírodní ornamentálnost přejímá národní novoromantismus nepochybně ze secese, avšak podoba a náměty konkrétních detailů se přizpůsobuje národním tradicím. 17
Viz. Přílohy – Obr. č. 11. Viz. Přílohy – Obr. č. 11. Socha byla původně navržena pro pavilon Finska na světové výstavě v Paříži 1900. 19 Viz. Přílohy – Obr. č. 12. 18
6
V roce 1910 byl na zahradě muzea postaven podle návrhu E. Saarinena malý domek sloužící k některým restaurátorským pracím. Řada jeho detailů napodobuje přes jinak dekorativní střídmost části hlavní budovy muzea – proto tvoří tento objekt muzeu vhodný doplněk i opozici. O čtyři roky později přibyl k muzeu podlouhlý klasicistní pavilon navržený A. Lindgrenem. Tento byl určen k vystavování kočárů a jiných rozměrných předmětů. Podle starších plánů měl k muzeu přiléhat ještě skanzen na břehu zátoky Töölö. Přístup k němu měl přímo z budovy zajišťovat kamenný mostek přes ulici20. Tento návrh však nebyl realizován. Muzeum bylo odevzdáno veřejnosti 31. ledna 1916 a od roku 1917 je jeho oficiální název Finské národní muzeum. Roku 1921 byl dokončen park navržený A. Lindgrenem. Interiéry budovy jsou stejně tak jako exteriéry impozantní. Výstavní prostor zaujímá plochu kolem 3000 m2. Po průchodu hlavním vchodem se návštěvník ocitne v monumentální centrální hale, odkud se lze snadno dostat do jednotlivých expozic umístěných v samostatných křídlech budovy. Klenbu centrální haly podpírají čtyři mohutné monolitické sloupy. Fantastickou atmosféru této prostory ještě dotvářejí čtyři velké nástropní fresky Akseli Gallena-Kallely z roku 1928. Zobrazují slavná témata z Kalevaly21: Ukování Sampa, Ilmarinen oře hadí pole22, Ulovení velké štiky, Obrana Sampa. Malby jsou zároveň symbolem čtyř hlavních odvětví finského hospodářství – řemeslné výroby, zemědělství, lovu a rybolovu, obchodu. Hlavní část vystavených předmětů tvoří exponáty historické povahy, menší část exponáty etnografické. Fantastické je zejména umístění mnoha historických předmětů do autentických prostor – středověké sochy světců a dřevěné oltáře, letner aj. se nacházejí v pseudogotické kapli23, jiné středověké předměty (brnění, nábytek apod.) jsou umístěny ve
20
Dnešní Mannerheimintie. Na počátku 20. století bylo místo, kde se muzeum stavělo, na periferii hlavního města. Architekti tak nemohli počítat s dnešním rušným provozem. Plán budovy s mostkem viz. Přílohy – Obr. č. 5. 21 Témata fresek jsou stejná jako v pavilonu na světové výstavě v Paříži 1900. Ty však vzaly za své spolu s budovou po ukončení výstavy. 22 Viz. Přílohy – Obr. č. 14. 23 Viz. Přílohy – Obr. č. 13.
7
spoře osvětlených interiérech kruhové věže, pro ilustraci doby rokoka byla do budovy dokonce přemístěna celá rokoková jídelna včetně nástěnných maleb a kompletního zařízení24 a v etnografické části nacházíme jednu z místností sámského obydlí25. Chvályhodné jsou plynulé přechody mezi jednotlivými částmi rozsáhlé historické expozice, díky nimž se návštěvníci nemusí téměř vůbec vracet a je jim chronologicky představena celá finská historie. Mezipodlaží hlavního schodiště zdobí skleněná mozaika Erica O. W. Ehströma, symbolizující tři hlavní oddělení muzea – prehistorické, historické a etnografické. Nábytek navrhli v 10. a 20. letech A. Tawastsjerna, T. Salervo a A. W. Rancken. Již od počátku bylo plánováno rozšíření muzea přístavbou dalších traktů. Nejvýznamnější plány této expanze vypracovali Gesselius, Lindgren a Saarinen roku 1904, Lindgren a Tawastsjerna roku 1919 a Rancken roku 1929. K jejich realizaci ale nikdy nedošlo. Poslední velkou rekonstrukci budovy provedl v letech 1997–2000 Vilhelm Helander.
24 25
Původně součástí usedlosti Jakkarila v Porvoo. Pochází zhruba z roku 1760. Dřevěný domek z Jaakkimy.
8
Závěr Budova Finského národního muzea je vskutku stavbou jedinečnou. Jednak díky světově unikátnímu slohu, v němž je postavena, a jednak kvůli své maximální funkčnosti a autentičnosti vzhledem k vystaveným předmětům. Je to jedna z nejvýznamnějších památek finského národního novoromantismu, slohu, pomocí nějž se snažili Finové pochopit lépe sami sebe, vrátit se ke starým kořenům a tradicím. A proto studium každé z památek tohoto slohu není jen studiem umělecko-historicky cenného objektu, ale i samotných Finů, pravého tradičního finství.
Prameny:
Dlesek, Vladimír: Základy finské architektury. In: Dlesek, Vladimír: Současná finská architektura. Odeon, Praha 1975. Str. 20–23. Kopisto, Sirkka: Suomen Kansallismuseo. Valtion painatuskeskus, Helsinki 1981. Morris, Davis: English Summary. Str. 111–115. Wäre, Ritva: Arkkitehtuuri vuosisadan vaihteesa. In: Sarajas-Korte a kol.: Suomen Taide, sv. 4. Otava, Helsinki 1989. Str. 142–144.
9
PŘÍLOHY
10
1) Původní Gripenbergův plán. Budova muzea umístěna nad přístavem. 1885, Národní archiv. Kopisto, Sirkka: Suomen Kansallismuseo. Valtion painatuskeskus, Helsinki 1981, str. 11.
2) Gripenbergův plán po úpravě H. Linberga. 1899, Národní archiv. Kopisto, Sirkka: Suomen Kansallismuseo. Valtion painatuskeskus, Helsinki 1981, str. 13.
3) „Labuntur Anni“. Návrh Larse Soncka, který v architektonické soutěži o budovu národního muzea obsadil šesté místo. Národní archiv. Kopisto, Sirkka: Suomen Kansallismuseo. Valtion painatuskeskus, Helsinki 1981, str. 23.
11
4) „Carl XII“. Vítězný návrh architektů Gesselia, Lindgrena a Saarinena. Národní archiv. Kopisto, Sirkka: Suomen Kansallismuseo. Valtion painatuskeskus, Helsinki 1981, str. 27.
5) „Carl XII“. Alternativní návrh s můstkem přes dnešní Mannerrheimintie vedoucím do plánovaného skanzenu. Národní archiv. Kopisto, Sirkka: Suomen Kansallismuseo. Valtion painatuskeskus, Helsinki 1981, str. 31.
12
6) Západní průčelí budovy. Plán z let 1905 – 1906. Národní archiv. Kopisto, Sirkka: Suomen Kansallismuseo. Valtion painatuskeskus, Helsinki 1981, str. 53.
7) Půdorys přízemí. Plán z roku 1904. Národní rada památek. Kopisto, Sirkka: Suomen Kansallismuseo. Valtion painatuskeskus, Helsinki 1981, str. 37.
13
8) Pohled na muzeum z jihu. Snad kolem 1910. Reprint staré pohlednice za sbírky M. Etäsala.
9) Kruhová věž tvořící jihozápadní roh budovy. Foto: M. Švec, 4.10.2004.
10) Část jižního průčelí budovy, vnější zeď „kostela“ se štítem vyzdívaným cihlami. Foto: M. Švec, 4. 10. 2004. 14
11) Hlavní vchod. Socha medvěda od E. Wikströma. Foto: M. Švec, 4. 10. 2004.
12) Detail ostění portálu hlavního vchodu. Foto: M. Švec, 4. 10. 2004.
13) Interiér pseudogotického „kostela“ s žebrovou klenbou, instalovaným letnerem a triumfálním křížem. Foto: M. Švec, 4. 10. 2004.
14) Nástropní freska ve vstupní hale. Ilmarinen oře hadí pole. Akseli Gallen-Kallela, 1928. Pohlednice, foto: Seppo Hilpo.
15
