Britský a americký konservatismus

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Britský a americký konservatismus Bakalářská práce

Vítězslav Orava

Vedoucí práce: Mgr. Pavel Dufek UČO: 219928 Obor: Politologie - Žurnalistika Imatrikulační ročník: 2006

Brno, 2008

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a jen na základě použití zdrojů, uvedených v seznamu pramenů.

V Hranicích 15. prosince 2008

………………………………….

1

Na tomto místě bych velmi rád poděkoval vedoucímu práce, Mgr. Pavlu Dufkovi za odborné vedení této práce, za jeho cenné rady, připomínky a pomoc při jejím psaní.

2

Anotace V této práci autor rozebírá britský a americký konservatismus a rozdíly mezi těmito dvěma směry. Stručně se věnuje historii i dělení obou těchto hnutí a vysvětluje základní pohledy britských a amerických konzervativců na člověka jako tvora nedokonalého a na lidskou společnost. Autor

si

určuje

několik

pojmů,

které

posléze

v

postupné návaznosti rozebírá podrobněji. Jde především o ústřední pojem tradice, který tvoří do jisté míry základ konservatismu jako takového. Autor vysvětluje oba rozdílné pohledy na vnímání tradice a identifikuje podstatné rysy, jimiž se od sebe oba odlišují. V návaznosti na kapitolu o tradici se autor přesunuje k pojetí svobody u amerických i britských konzervativců. Následně odhaluje i rozdíly ve vnímání svobody respektive svobod. Poslední kapitola je věnována demokracii. Na závěr autor konstatuje, že ačkoli oba konservatismy mají velmi mnoho společných rysů, především díky svým společným historickým kořenům a sdílené tradici, britský konservatismus kontinuálně pokračuje v nepřerušené linii v podstatě empirického skepticismu, kdežto americký konservatismus se postupně instituuje jako svého druhu pevná doktrína či ideologie s jen těžko měnitelnými principy.

Klíčová slova: americký konservatismus, britský konservatismus, demokracie, konservatismus, svoboda, tradice

3

Abstract The study analysis British and American conservatism and their differences, briefly considers their history and explains basic perspectives regarding society and, in it’s view imperfect, human beings. Several definitions are established and gradually clarified, foremost the tradition, which is perceived as a foundation of conservatism; differences in perception of tradition in both branches of conservatism are identified and explained. In following chapter views of public freedom(s) (liberty(ies)) are analyzed and compared. Last chapter pays attention to democracy. Author of the study came to the conclusion, that both branches of conservatism have lot in common, apparently because of common historical background. Even though British conservatism is based more on continuous and undisrupted line of empiric skepticism, the American one gradually institutes itself as a type of firm doctrine or ideology with rigid principles.

Keywords: American conservatism, British conservatism, conservatism, democracy, freedom/liberty, tradition

4

Obsah 1. Úvod

6

2. Vznik a vývoj konservatismu

7

2.1. Edmund Burke

7

2.2. Důležité osoby britské větve konservatismu

10

2.3. Americká konservativní větev

14

2.4. Shrnutí

17

3. Pojem tradice

17

3.1. Tradice

17

3.2. Shrnutí

26

4. Pojem svobody

27

4.1. Svoboda nebo svobody?

27

4.2. Shrnutí

33

5. Pojem demokracie

34

5.1. Postoj konservatismů k demokracii

34

5.2. Shrnutí

38

6. Závěr

38

7. Seznam literatury

41

Počet slov základního textu:

11 159

Počet znaků základního textu (včetně mezer):

76 173

5

1. Úvod V této práci se soustředím na porovnání některých klíčových aspektů konservatismu jako politického postoje v anglo-americkém prostředí. Anglická a americká verze konservatismu je zvolena mimo jiné proto, že oba koncepty jsou si v jistých oblastech velmi podobné, jelikož vycházejí ze stejného historicko-filosofického rámce, ale přece se mezi nimi vyskytuje několik klíčových odlišností, jež je mou ambicí odhalit a identifikovat. Kontinentální konservativní teorii jsem ponechal více méně nezmíněnu, protože ta se ve svých tvrzeních odvolává na poněkud jiné kulturní a historické tradice, než právě anglická a americká větev. Nesnažím se zde rozebírat všechny aspekty konservativní politické teorie, ale naopak se spíše soustředím na několik klíčových konceptů, které rozebírám podrobněji, aby lépe vyplynuly některé podobnosti či rozdíly v chápání na obou stranách Atlantiku. V první řadě jde o vznik a vývoj organizovaného konservativního hnutí jak v Anglii, tak ve Spojených státech amerických. Tato kapitola má za cíl stručně projít historii konservatismu a identifikovat některé jeho významné představitele. Soustředí se především na období po roce 1790, který je dnes řadou autorů uznáván jako počátek organizovaného a jasně formulovaného konservatismu. Zvláštní místo pak věnuji osobě „zakladatele“ konservatismu Edmunda Burka1 (1729 - 1797) a nastolení některých jeho základních postojů a tezí, protože jeho osoba a názory jsou pro historii i teorii anglo-amerického konservatismu naprosto klíčové. Ostatní konservativní myslitele probírám spíše heslovitě, ale na celou řadu jejich názorů se odvolávám v kapitolách pojednávajících konkrétní pojmy. Stručně zde také zmiňuji některé autory, kteří do pokladnice konservativního politického myšlení přispěli i v dřívějších dobách. 1

Edmund Burke byl britským politikem irského původu. Narodil se 1729 v Dublinu. Po většinu své politické kariéry, byl mimo jiné osobním sekretářem britského premiéra lorda z Rockinghamu, patřil svými postoji a názory patřil mezi whigy. Přestože řada jeho kolegů byla zaskočena jeho postojem k Velké francouzské revoluci, například Americkou revoluci totiž obhajoval, on sám však rozpory ve vlastních názorech neviděl, což zdůvodnil ve svém dalším stěžejním díle z roku 1791 Výzva nových whigů ke starým whigům (Appeal form the New to the Old Whigs) a dále pak v Dopisech o královražedném míru (Letters on Regicide a Peace) z let 1796 – 1797. [Hampster-Monk 2003, 45 - 48]

6

Zbylé části mé práce se zabývají vybranými pojmy a jejich vztahu ke koncepci anglického a amerického konservatismu. Mezi tyto jsem vybral tradici, demokracii a svobodu. Tradici a svobodu jsem zvolil proto, že jde o koncepty s oběma variantami konservativního hnutí silně spojené. Svoboda úzce navazuje na vnímání tradice a je s ním nerozlučně spojeno, pomocí tradice se pokusím vyhledat kořeny svobody v obou konservativních větvích. Demokracie je z hlediska konservatismu koncepcí problémovou a proto si zaslouží podrobnějšího zkoumání, tato kapitola se zpětně bude odvolávat na závěry, které vyplynou ze zkoumání tradic a svobody. V následujících kapitolách se v souvislosti se zvolenými pojmy dotknu i jiných souvisejících konceptů, ale jen v rámci hlavních zvolených pojmů, nikoli jako samostatné části problematiky. Každá z kapitole je ukončena základním shrnutím a stručnou sumarizací komparovaných postojů. Ambicí práce je najít a identifikovat společné a rozdílné rysy mezi oběma hlavními větvemi anglo-amerického konservatismu v rozebíraných pojmech. První kapitola poslouží spíše jako vodítko myslitelů, v jejichž rámci se pohybuji.

2. Vznik a vývoj konservatismu 2.1. Edmund Burke Za jakýsi „oficiální“ počátek konservatismu mnoho autorů (např. Heywood [Heywood 2005, 55], Kirk [Kirk 2000, 24], Krsková [Krsková 2000, 498], aj.) považuje vydání Úvah o Revoluci ve Francii (Reflections on the Revolution in France) z pera britského politika a politického myslitele Edmunda Burka v roce 1790, tedy rok po začátku Velké francouzské revoluce 2 . Řečeno slovy Russela Kirka: „…právě Burke založil školu nejryzejších konservativních principů,… Všichni konservativní myslitelé… byli chtě nechtě vystaveni vlivu největšího z whigů, i když k nim jeho myšlenky leckdy pronikaly přes jistý druh intelektuálního filtru.“ [Kirk 2000, 24]

2

14. července 1789 napadli a dobyli Pařížané Bastillu, což je obvykle bráno jako počátek Revoluce.

7

V Úvahách, tomto svém základním díle, Burke tvrdě odsoudil Francouzskou revoluci jako mylný nástroj k nápravě společnosti, který nepovede ke zlepšení, nýbrž ke zhoršení života lidí, protože vyvrátí všechen známý řád, aby jej nahradil novými nikdy nevyzkoušenými abstraktními principy podle střihu J. J Rousseaua 3 a francouzských osvícenských teoretiků. Předpověděl zde dokonce i královraždu, k níž skutečně po několika letech došlo. „Burke je prvním významným moderním kritikem toho, co jeho intelektuální nástupce Michael Oakeshott nazývá „racionalismem v politice“. Nejvíce odsuzujícími výrazy v Burkově rozhodně ne chudé zásobě hanlivých slov jsou „metafyzika“, „teorie“, „dogma“, „abstraktní“ a v jednom případě (i když v nenápadných uvozovkách) „pravda“. Proti těmto výrazům různě používá pojmy jako „výhodnost“, „zvykové normy“, „obyčej“, „vkus“, „předsudek“ a Aristotelovo „praktické štěstí“. Všechny se opírají o „závazné možnosti“ a „žádoucí iluze“, „kterými jsem vybaveni z šatníku morální

představivosti“.

Burke

vlastně

uváděl

důvody

pro

přizpůsobivost a nutnost toho, co měl Marx později odsoudit jako „ideologii“, a sám odsuzoval ideologii v jejím jiném smyslu (v tom, v němž je ideologií marxismus): „V jejich akademickém háji,“ psal o francouzských filosofech, „na konci každé aleje nevidíte nic než šibenice.“ [Grant 1994, 30 - 31] Základním problémem podobných teorií je jejich abstrakce a nevyzkoušenost. Lidé, kteří je vytvořili, tak učinili pouze svým rozumem, kterému Burke nevěří a pokládá jej za omylný a omezený

3

Jean Jacques Rousseau (1712 - 1778), francouzský filosof a autor jedné z variant společenské smlouvy – O společenské smlouvě (Du contrat social, 1762). Tvrdil, že lidé byli v původním tzv. přirozeném stavu svobodní a navzájem rovní. Podle jeho názorů je člověk původně tvorem dobrým a až společnost a majetkové rozdíly jej změnily na takového, jakého jej známe dnes. Podle Rousseaua mohl být člověk skutečně svobodným jen v malém společenství (republice), kde by svobodní a rovní občané rozhodovali na základě obecné vůle, která přijímá pro společnost pravidla, na nichž se všichni shodují. [Masters 2003, 416 - 418] Burke v něm vidí jednoho z nejpřednějších filosofických nepřátel a vášnivě odsuzuje především jeho obecnou vůli a představu člověka, jako tvora veskrze dobrého. Rousseau představuje do jisté míry filosofa, který je svým myšlením konservatismu nejzarytějším oponentem. (A to přesto, že konzervativní myšlenky byly uceleně uspořádány až dlouhá léta po Rousseauově smrti.)

8

nástroj. Pro něj jsou důležitými pomocníky v našem životě předsudek4, zvyk a tradice. Jejich pomocí k nám promlouvá Prozřetelnost a navádí nás v našem chování na to, co se již v minulosti osvědčilo. „…místo abychom své staré předsudky odvrhli, sami si je do značné míry pěstujeme a – jaká hanba! – pěstujeme je právě proto, že jsou to předsudky, a opatrujeme je tím horlivěji, čím jsou starší a rozšířenější. Bojíme se nechat lidi žít a čerpat jen z vlastního soukromého kapitálu rozumu, neboť máme za to, že kapitál jednoho člověka je malý a že se lidem povede lépe, když budou čerpat ze společného fondu a kapitálu národů a věků. Mnoho našich myslitelů odmítá obecné předsudky šmahem odvrhnout a uplatňuje svou inteligenci k tomu, aby v nich odkrývali zasutou moudrost. Najdou-li, co hledají – a jen zřídka se jim to nepodaří -, mají za moudřejší podržet předsudek, ve kterém se skrývá rozumné jádro, než plášť předsudku odhodit a nenechat nic než nahý rozum; předsudek totiž dodává motivaci k realizaci onoho rozumného jádra a také citový vztah, který mu zajistí trvalost. [Burke 1997, 96] Svobodu vidí jako práva k různým věcem, určeným tradicí a osvědčeným zvykem, nikoli jako abstraktní ideál, kterého má člověk dosáhnout. Tím se odlišuje od valné většiny amerických konzervativců, velmi dobře je to vidět například ve srovnání s Frankem Meyerem a mnohem méně je pak fakt odhalitelný u Russella Kirka. Jeho postoj k demokracii není příliš jednoduché postihnout, neboť tehdejší britská společnost již možná byla do jisté míry liberální, nikoli však ještě zdaleka demokratická. Burke viděl člověka jako omezeného a nezdokonalitelného tvora, v němž je vždy přítomno zlo, které nelze odstranit. Burke a většina konzervativců obecně tento názor obhajuje pomocí křesťanského dogmatu dědičného hříchu. Člověk, jako součást ohromného celku řízeného boží Prozřetelností, nemůže ze své pozice malého kolečka v ohromném stroji pochopit „vyšší“ cíle, normy, atd., mimo těch, které mu byly zjeveny skrze náboženství, tady se jedná především o morálku, nebo pomocí zkušenosti. Je nanejvýš důležité si uvědomit, že zkušeností 4

Nikoli ovšem v běžném smyslu jak je chápeme například v češtině jako něco pejorativního.

9

nemyslí pouze naše osobní empirie, ale celou sumu tradic (ať už politických či jiných), ale například i svobod, které nám byly v rámci naší národní kultury předány jako dědictví po předcích. A k takovémuto věkovitému odkazu se nelze obracet zády, aniž by tento krok neměl vážné, podle Burka mnohdy nezvratné ba smrtelné důsledky pro celou společnost. Proto: „Podle Burka všechny podniky usilující o lidskou dokonalost nutně ztroskotají, a pravděpodobně s katastrofálními následky. Kdo přijímá doktrínu o pádu člověka, připouští a uznává existenci nedokonalostí ve světě. Když potom zjistí, že zděděné instituce mají v sobě leccos špatného, nebude mít ovšem žádný důvod, aby si myslel, že jejich zrušení dá vzniknout institucím, jež budou méně špatné.“ [Shapiro 2003, 122] Z této stručné charakteristiky vyplývá, že Burke svým dílem hluboce ovlivnil celé konservativní myšlení, především proto, že jako první otevřeně formuloval některé základní metody či principy uvažování konzervativce. Přestože vlastně nikdy neexistovala žádná jednotná anglo-americká konservativní doktrína, Burke má rozhodně své místo v konservativním uvažování na obou stranách Atlantiku.

2.2. Důležité osoby britské větve konservatismu Anglická větev konservativního myšlení má několik jmen, která v průběhu dvou set uplynulých let významně zasáhla do jejího vývoje. Po Burkově smrti dochází k jakémusi utlumení, které je částečně přerušeno například anglickými romantiky Coleridgem či Walterem Scottem. Další velká vlna konservatismu přichází s druhou polovinou 19. století. V této době působily dvě významné osobnosti. Zaprvé, i když je pravda, že především ve sféře praktické politiky a s minimem nových teoretických příspěvků, vstupuje na scénu Benjamin Disraeli, pozdější lord Beaconsfield, (1804 - 1881) a také kardinál John Henry Newman (1801 - 1890). [Krsková 2003, 514] Disraeli byl britským ministerským předsedou v roce 1868 a v letech 1874 – 1880. Ještě jako Kancléři pokladu (ministr financí) se

10

mu ve vládě lorda Derbyho podařilo prosadit Druhý reformní zákon (1867), který rozšiřoval ve Velké Británii volební právo na širší vrstvy obyvatelstva. Jeho velmi dalším velmi významným skutkem bylo, že vytvořil a prezentoval teorii „jednoho národa“. V Disraeliho době probíhala průmyslová revoluce, která měla mimo jiné za následek nárůst počtu dělnických obyvatel v městských slumech, kde doslova živořili. Tyto masy se přirozeně radikalizovali a stejně jako jinde v Evropě hrozilo nebezpečí revoluce. Disraeli „Tvrdil, že ruku v ruce s bohatstvím a privilegii jdou i povinnosti ke společnosti, zejména zodpovědnost za chudé nebo méně majetné. Disraeli tak navazoval na organické pojetí společnosti, vlastní konzervativcům, a na názor, že společnost drží pohromadě přijímání povinností a závazků. Bohatí a mocní musí nést břímě sociální zodpovědnosti, která je fakticky cenou za privilegia. Základem těchto myšlenek byl feudální princip noblese oblige, tedy princip,

podle

něhož

aristokracie

musí

jednat

čestně

a

velkoryse.“ [Heywood 2005, 94] Díky jím prosazovaným reformám se tak podařilo zabránit další radikalizaci mas a zlepšit podmínky dělnictva. Základ těchto dvou nejpodstatnějších kroků, které se Disraelimu podařily prosadit, bychom opět mohli najít u Burka a jeho artikulace konservativních principů a mechanismů. Rozšíření volebního práva nakonec není více než přiznáním nového vydrženého práva lidem, kteří jej do té doby neměli a burkeovské změny, aby bylo možno zachovat. A co se týče ideje „jednoho národa“, v té je vidět znovupotvrzení znejistělé instituce organické společnosti, která je opět vystopovatelná až k Burkovi, snad i dále. Neméně zajímavou postavou je kardinál Newman. Narodil se jako protestant, ale přestoupil na katolickou víru a stal se kardinálem. Podle Angely Ellis-Jones se vyznačoval pevnou vírou v dědičný hřích a tedy nedokonalost člověka. [Ellis-Jones 1994, 99] Přestože na rozdíl od Burka byl Newman katolíkem, jeho představa dědičného hříchu se od Burkovi v podstatě neliší. Jeho konservatismus je projevuje i v ostatních jeho názorech. Po velkou část svého života se zabýval problematikou vzdělávání. Přestože nevěří ve zdokonalitelnost člověka, má za to, že vzdělání je pro něj důležité, neboť to může alespoň částečně pomoci 11

řešit problémy tehdejší lidské společnosti. Přestože jak Burke, tak Newman byli velmi zbožní lidé, jejich náhled konservatismu není zdaleka tak doktrinálně odvozen od křesťanství jako je tomu u amerických autorů. Konečně finální fází konservativního myšlení je 20. století v němž na britské konservativní větvi vyrostli dva význační političtí myslitelé. Jedná se o Rogera Scrutona a Michaela Oakeshotta. Konservatismus každého z nich se poněkud liší od toho druhého, přesto však zapadají do jedné tradice. Tato fáze konservativního myšlení je opět skeptická a klade velký důraz na zkušenost, byť oba autoři se poměrně silně odlišují způsobem argumentace. Zatímco Scruton se více věnuje konkrétnímu britskému konservatismu a obhajobě tradičních institucí, Oakeshott se ve své práci více zaměřuje na problematiku zkušenosti a jeho argumentace probíhá na méně konkrétní rovině. Roger Scruton (1944 - ) navazuje na burkeovskou konservativní tradici klasicky anglickým způsobem. V roce 1980 vyšla jeho kniha Smysl konservatismu5 (The Meaning of Conservatism), v níž objasňuje konservativní postoj. Jejím předmětem je jednoznačný důraz na rozvoj pojmů, na něž můžeme narazit u Burka. Plně schvaluje předsudek jako jakousi jednotku vědění, kterou získáváme z vlastní tradice, odmítá abstrakce okolo pojmu svobody a není, na rozdíl od většiny představitelů americké konservativní větve, principiálním zastáncem volného trhu. Michael Oakeshott (1901 - 1990) velkou část svého profesního života prožil na School of Economics v Londýně. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří především kniha jeho delších prací z let 1945 - 1962 Racionalismus v politice a jiné eseje (Rationalism in Politics and Other

Essays).

V eseji

Racionalismus

v politice

charakterizuje

racionalistickou politiku dvěma základními rysy, je perfekcionistická a uniformní. [Oakeshott 1991, 9] Naproti tomu být konservativní znamená, „dávat přednost důvěrně známému před neznámým, vyzkoušenému před nevyzkoušeným, faktu před záhadou, nynějšímu před možným, ohraničenému

5

před

neomezeným,

V českém jazyce v roce 1993.

12

blízkému

před

vzdáleným“.

[Oakeshott 1991, 408] Robert Grant charakterizuje Oakeshotta takto: „Michael Oakeshott je pravděpodobně největším žijícím,“ (tato skutečnost již neplatí, protože Oakeshott zemřel v roce 1990) „politickým filosofem; v anglosaské tradici je určitě největší po Burkovi (nebo dokonce – pokud si jej bude nárokovat geometrický duch – po Hobbesovi). Oakshott vskutku stojí v obou zmíněných táborech. Je význačným hobbesovcem, ale jeho formální „mýtus“ nebo teoretický systém se dá snad nejlépe pochopit jako odstranitelná výztuž, za níž se jako její viditelný protiklad rýsuje burkovský pragmatismus, kterému vytváří intelektuální zázemí. Oakeshott je vskutku často přirovnáván k Burkovi (o němž má přitom ve svém díle snad jen dvě letmé zmínky) a jeho praktický význam je s Burkovým srovnatelný. Oakeshott je však též tvůrcem zcela imaginárního světa a poetické vize obrovského záběru, hloubky a síly. Jistě jeho svět je plný velkých a matoucích inkonzitencí. Nicméně k jeho jedinečně vytříbenému myšlení se stále vracíme pro podněty a posilu.“ [Grant 1994, 159] Oakeshottovy názory jsou snad ještě empiričtější, než tomu je u Burka, mimo jiné je to vidět na jeho velkém důrazu na Humeovu filosofii. Celkově se britská větev, pro niž je velmi významná kontinuita, vyvíjí svou vlastní cestou bez dramatičtějších změn ve svých základech. Proto se ve svých pracích a způsobu myšlení mohou britští autoři jen velmi těžko odvolávat, na nějaké konkrétní ideje, včetně idejí nábožensky zdůvodnitelných. K tomuto tématu konservativního postoje Michael Oakeshott říká, že konservativec, „pokud je přemítavého založení, může se pokusit o intelektuální obhajobu svých sklonů a nebo dokonce sestavit či přijmout za vlastní nějaký systém obecných představ o světě a lidském jednání, o nichž se domnívá, že jsou správné. Bude se ovšem mýlit, bude-li předpokládat, že tyto názory jsou v jakémkoli slova smyslu „základem“ či „důvodem“ jeho sklonů, nebo umožňují její průkaznou „obhajobu““. [Oakeshott 2002, 3] S takovými tvrzeními by pravděpodobně většina amerických autorů nebyla ochotná souhlasit.

13

2.3. Americká konservativní větev V americkém případě je celá věc s vývojem konservativního hnutí o něco složitější. Dá se říct, že vlastně nikdy neexistovala nějaká ucelená konservativní pozice ve Spojených státech, ale spíše více názorů, které stály často proti sobě, ale mnohdy se rovněž navzájem ovlivňovaly. Opět jsou z hlediska konservativního myšlení důležité především jeho počátky a potom znovuoživení skomírajícího konservatismu po několikanásobném volebním úspěchu Demokratické strany a jejích kandidátů Roosevelta a Trumana. Šlo především o oživení akademické a později společenské, které vyvrcholilo zvolením Ronalda Reagana prezidentem USA. Jedním

z předních

představitelů

ranného

amerického

konservatismu je bezpochyby John Adams, jeden ze signatářů Deklarace nezávislosti [Deklarace nezávislosti 2007] za stát Massachusetts a pozdější druhý prezident Spojených států. Podle Russella Kirka je Adams konzervativcem burkeovského typu. Jako skeptik se projevoval také ve svých názorech na demokratický způsob vlády a snažil se omezovat příliš abstraktního a rovnostářského ducha některých svých kolegů při tvorbě Deklarace nezávislosti. [Kirk 2000, 95 - 125] K názoru pana Kirka lze dodat snad jen tolik, že John Adams sice byl skeptickým vůči lidské přirozenosti a abstrakci, ale svými názory již spíše zapadá do americké konservativní linie, ostatně je jedním z jejích zakladatelů. Zůstat nezmíněna nemůže ani osoba Alexandra Hamiltona, který působil jako ministr financí USA krátce po válce o nezávislost a jednu dobu byl dokonce

vážným

soupeřem

Johna

Adamse

při

nominacích

k prezidentským volbám. [Kirk 2000, 95 – 125] Konservativní autoři pozdější americké historie, až do druhé poloviny 20. století, pro tuto práci nejsou nezbytně důležití, protože jejich myšlenky se buď příliš nelišily od názorů jejich předchůdců nebo s nimi jejich původci u americké společnosti neuspěli a jejich vliv na konservativní hnutí je tudíž zanedbatelný. Mezi takové autory patří například

teoretici

Jihu

před

občanskou

válkou

a

podobně.

Konservativní oživení přichází v Americe až po Druhé světové válce a

14

po letech nadvlády Demokratické strany a její formy moderního liberalismu a keynesiánství. Obecně se dá konservatismus druhé poloviny 20. století rozdělit do dvou až tří hlavních větví. V první řadě jde o tradici odvolávající se Edmunda Burka, kterou především reprezentuje Russel Kirk se svými pracemi, především knihou Konservativní smýšlení6 (The Conservative Mind 1953), přestože Michael Oakeshott Kirka za burkovce v pravém smyslu nepovažuje. Další významnou postavou amerického konservatismu je představitel tzv. fůzionismu Frank S. Meyer, konservativní teoretik padesátých let 20. století, který se snaží smířit podle něj rozdělené směry konservatismu libertarianismus a tradicionalismus a volá po obnovení vědomí západní civilizace, její morálky, ale i náboženství. Ronald Reagan o něm prohlásil: „.Byl to Frank Meyer, kdo nám připomněl, že síla amerického individualismu byla součástí hlubší tradice západního vzdělání a kultury.“ [Our Philosophy of Government 2003] Fůzionismus

představuje

specifický

směr

amerického

konservatismu, který vytvořil Meyer 7 v pokusu sjednotit americkou pravici

v konservativní

myšlence.

Má

dva

základní

prvky.

Tradicionalismus, který se dovolává tradičních křesťanských a západních dober a ctností (a nadřazuje tyto ctnosti nad svobodu jednotlivce)

na

jedné

straně,

a

libertarianismus,

jehož

asi 8

nevýznamnějším představitelem ve 20. století byl F. A. von Hayek , a jenž vidí ve svobodě jednotlivce (v jejím negativním smyslu) nejdůležitější bod lidského života a zároveň cíl lidské společnosti. [Meyer 1999, 10 - 16] Meyer se pokouší provést fůzi mezi těmito dvěma směry pomocí tvrzení, že zatímco cílem lidského života jsou ctnosti, cílem společnosti je individuální svoboda, která jako jediná může ke skutečné ctnosti vést. Meyer je sice ve své snaze z větší části neúspěšný, ale připravuje svými myšlenkami cestu dalšímu konservativnímu 6

V českém jazyce v roce 2000 Původně byl Meyer marxistou a před Druhou světovou válkou dokonce jedním z vysokých funkcionářů komunistické strany USA. Později se však „obrátil“ a zbytek svého života zasvětil obnově západních principů. 8 Mezi jeho nejvýznamnější díla patří například Cesta do otroctví (v českém jazyce 1990) nebo Právo, zákonodárství a svoboda (v českém jazyce 1991). 7

15

„směru“ v USA, tzv. neokonservatismu, jenž šel do jisté míry v Meyerových stopách. Třetí „část“ konzervativců v USA tvoří tzv. neokonservativci reprezentovaní

především

Irvingem

Kristolem

a

Normanem

Podhoretzem. Tento neokonservativní proud je jakousi novou syntézou americké pravice vzniklou v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, něčím, o co v podstatě usiloval Meyer, a co se mu nikdy nepodařilo, alespoň ne v intencích, v nichž si to představoval. Neokonservativní hnutí se vyznačuje důvěrou ve volný trh a kapitalistické hospodářství a podezřívavým postojem vůči keynesiánství (které panovalo nad Demokratickou stranou od doby New Deal (Nového údělu) ve třicátých letech dvacátého století), snahou o návrat k určitým morálním standardům (na rozdíl od levicového liberalismu, který je silně relativistický) a také silně antikomunistickou a prodemokratickou politikou. Neokonservativní proud se částečně vzdal snahy o úplné zrušení asistenčního státu ve Spojených státech, který v Americe vznikl především zásluhou Rooseveltova New Dealu a dalších keynesiánských politik pozdějších administrativ, ale spíše jeho omezení na přijatelnou míru: „Na poli domácí politiky se tudíž neokonservativci stranili rozsáhlého

odporu

k zaopatřovacímu

státu,

jímž

se

americký

konservatismus vyznačoval již od dnů New Deal. Na rozdíl od starších pojetí amerického konservatismu nebyli pro zrušení zaopatřovacího státu, šlo jim pouze o to stanovit určitá omezení. Tato omezení však v jejich pojetí neobsahovala takové zásadní principy, jako je legitimní velikost a role ústřední vlády v americkém ústavním pořádku. Byli spíš vedeni praktickými úvahami, jako hledáním přesného bodu, v němž je stimulace

k práci

podrývána

snadným

přístupem

k sociálním

příspěvkům, bodu, ve kterém přerozdělování rozpočtových příjmů začíná narušovat hospodářský růst, anebo bodu, v němž by se rovnostářství dostalo do vážného konfliktu se svobodou.“ [Podhoretz 1996, 19] Neokonservativci kladou velký důraz na rodinu, církev a tradiční americké hodnoty. Celkově sice Američané převzali velkou část anglických tradic, včetně systému precedentů, ale přesto je jejich státotvorné dokumenty 16

odkazují i na vyšší systémy objektivních hodnot křesťanských, ale i liberálních. Na těchto pevných základech je od Americké revoluce stavěna tamější společnost, která se za dvě stě let již sama stala tradicí, stejně jako ona práva na svobodu atd. ustavená v těchto dokumentech. Došlo tady tedy k proměně tradice oproti Velké Británii. Tato „nová“ tradice tedy má velkou část svých základů společných s britskou, ale je již ovlivněna jednak vlastní separátní historií a vývojem, ale především tím, že na samém počátku ustavení Spojených států byla pozměněna.

2.4. Shrnutí Máme zde tedy naznačeny klíčové rozdíly mezi chápáním obou konservatismů, na něž se dále v textu blíže zaměříme a prozkoumáme je v rámci pojmů určených v úvodu. Pravděpodobně hlavním rozdílem mezi oběma konservativními větvemi je, že zatímco britská verze je empiričtější a skeptičtější ve svých pozorováních i závěrech, americký konservatismus se nezřídka odvolává na některé ideje, jež v sobě mají určitou míru abstrakce. Důkazem toho je například požadavek „svobody“ v díle Franka Meyera, přičemž tato „svoboda“ je v podstatě chápána jako negativní svoboda

liberálního

nesetkáme

ani

střihu.

v dílech

S takovým

Burkeových

názorem/požadavkem ani

v pracích

se

moderních

konzervativců Scrutona, tím méně Oakeshotta. Abychom se však ke svobodě a dalším pojmům dostali, bude pro nás v první řadě klíčové prozkoumat tradici ve vnímání obou konservativních větví, to nám usnadní

identifikaci podoby svobody

a

jejích

kořenů

v obou

konservativních větvích.

3. Pojetí tradice 3.1. Tradice Tradice je jednoznačně pojmem, který v konservatismu, ať už britském či americkém, zaujímá jedno z naprosto nejčelnějších postavení.

17

Tradice je spolu s pojmy zvyk a předsudek pevně spojena a zakotvena konservativní teorii. Nicméně je poměrně snadno určitelným faktem, že různé pojetí tradic, a to už nemluvíme o různých tradicích jako takových, se v pohledech konservativních autorů odlišují. Vesměs však mají společnou jednu základní a klíčovou vlastnost: tradice je hodnotou kladnou, která nám umožňuje lépe se orientovat ve světě, v němž žijeme. Jednu z nejobecnějších definicí tradice, která by mohla být v určité míře přijatelná pro celé konservativní hnutí je v tomto případě charakteristika Roberta Nisbeta: „Konservativní uctívání starého a tradičního má… jeden charakteristický aspekt, totiž přesvědčení, že ať již jsou určitá struktura či modus vivendi jakkoliv zastaralé, mohou v sobě obsahovat přetrvávající a stále životaschopnou funkci, z níž mají lidé prospěch – psychologický nebo sociologický.“ [Nisbet 1993, 42] Nejprve vysvětlím, co znamená tradice pro empiriky. Tradicí je v každém případě taková historická zkušenost 9 , která byla podrobena zkoušce času. Pokud v této zkoušce uspěla, tedy zachovala se po určitou dobu, prokázala se jako jednoznačně životaschopná a fungující. V takovém případě ji není potřeba rušit, protože je společnosti v nějakém smyslu užitečná a lidem z ní plynou jisté výhody. Empirik ovšem jasně a jednoznačně uznává a Burke, Scruton i Oakeshott to ve svých dílech explicitně vyslovují, že neexistuje univerzální lidská tradice. To, co se vyvinulo v jedné společnosti se nikdy nenalézá ve společnosti jiné, alespoň ne ve stejné formě. Je tomu tak proto, že: „Až okolnosti dávají

ve

skutečnosti

každému

politickému

principu

jeho

charakteristické zabarvení a odstupňovaný účinek. Okolnosti jsou tím, co způsobuje, že určitý občanský a politický systém je lidstvu prospěšný a jiný škodlivý.“ [Burke 1997, 21] Je to dáno především tím, že různé společnosti prostě a jednoduše nemají a dost dobře jen zřídkakdy mohou

9

Výraz zkušenost je zde použit naprosto účelně jako neutrální pojem, pod nímž se může skrývat nejen určitá instituce, příkladem budiž postava monarchy, zákon, vražda v lidské společnosti není tolerována (abychom se nebyli obviněni z nějaké kulturní předpojatosti, dá se zde uvést jako příklad tradice i zákaz vycházení žen bez doprovodu mužských příbuzných v některých islámských zemích) nebo společenská konvence například morálního rázu, tradicí je ale i třeba náboženství, pokud se udrželo v té které společnosti dostatečně dlouhou dobu, aby s ní do jisté míry „splynulo“.

18

mít společnou historii 10 a chápání různých událostí a hodnot. Tato skutečnost se totiž nutně odvíjí od rozdílností mezi společnostmi a národy, ať už jde o jazykové, etnické či náboženské rozdíly. A v žádném případě se v tomto ohledu, i když zde již možná poněkud překračuji běžnou argumentační linii empirického britského konservatismu, nedá počítat s něčím jako je sdílená historie 11 . Navíc tradice má nezřídka kromě své účelové funkce ještě funkci jaksi psychologickou. Roger Scruton tradici charakterizuje takto: „Tradicí rozumíme všechny způsoby a styly zvykového chování, obřadů a podílení se na institucionálním životě, které jsou charakteristické tím, že cokoli se při nich děje, děje se nikoli mechanicky, ale právě z určitého důvodu. Tímto důvodem není nikdy to, co bude, nýbrž to, co už bylo...“ a dále pak: „Tradice vzniká, působí a vynucuje si respekt v každé organizaci společnosti (není tedy pouhou ozdobou výkonu moci), kde se jednotlivec vztahuje k něčemu, co je přesahuje, tedy v klubech a v různých spolcích, v životě obce, v náboženských a rodinných zvycích, při výchově a vůbec kdekoli, kde člověk přichází do kontaktu s bližními.“ [Scruton 1993, 51] Tedy nejen funkční smysl, ale i nalézání identity, to vše se v tradici skrývá. Tato skutečnost je však pro konservativní vnímání tradice velmi významná. Je tomu tak z toho důvodu, že díky tradicí (a zvykům a předsudkům) se člověk cítí o něco jistější. Je lépe zakořeněn ve své společnosti. Tato skutečnost mimo jiné pomáhá předejít i například různým vlivům totalitárních hnutí, jež vykořeněnému člověku připadají jako něco, do čeho se může začlenit a stát se součástí12. 10

Tím ovšem není myšleno absolutně všechny společnosti. Jistě by se daly najít tradice, které by mohly do větší či menší míry být stejné nebo velmi podobné v různých sousedních společnostech. Avšak představa globální tradice je pro konzervativní empiriky něčím jen velmi těžko možným. 11 Různé národy totiž vnímají svou historii i historii interakcí s jinými národy odlišným způsobem, záleží na interpretaci dějin, která je však nejen sama tradicí, ale je i jinými tradicemi ovlivněna. 12 Vždyť co jiného jsou monstrózní „obřady“ totalitárních režimů, které nesměřují k ničemu jinému, než dát účastníku pocit začlenění do takové uměle vymyšlené (a z hlediska anglosaského konzervatismu přirozeně naprosto nesmyslné) „tradice“ K čemu jinému opakující se stranické sjezdy, vojenské přehlídky, oslavy nových svátků svázaných s režimem, než k tomu, aby v lidech utvrdily pocit sounáležitosti s tradicí režimu. Co jiného je prvomájový průvod nebo 24. únor než nově vzniklá parodie na tradiční svátky jako jsou například Vánoce. Na tomto příkladu

19

Přesto však: „…to, co děláme, stejně jako to, co chceme dělat je výslednicí

toho,

jak

jsme

dosud

byli

zvyklí

vést

naše

záležitosti.“ [Fingerland 2002, 10] To vyvrací pohled na tradici jako na nostalgii, ale naopak potvrzuje pocit sebeuvědomění člověka. Tradice je něčím, co člověk zná z minulosti a v přítomnosti mu pomáhá se identifikovat (ať už řečeno z náboženského, národního nebo sociálního hlediska), protože: „Lidé nežijí jen rozumem. Nemohou kalkulovat a racionálně jednat, aniž by nějak definovali svou identitu.“ [Huntington 2001, 104] Naproti tomuto pojetí tradice vystupují američtí konservativci, jejichž pojetí je o poznání méně empirické a odvozené z toho typu zkušenosti, na niž se vesměs odvolávají Britové. V první řadě se jedná o rozlišení britské a americké tradice po rozchodu amerických kolonií s britským impériem. Nesmíme zapomínat, že v Americké revoluci hrálo významnou roli mnoho liberálů, kteří přirozeně promítli své četné myšlenky do podoby základních listin Spojených států. Byla zde přetržena kontinuita, tak dlouho a pečlivě střežená britskými konservativními mysliteli a politiky a nahrazena syntézou tehdejších myšlenkových proudů, v němž konservativní myšlení hrálo pravda silnou, ale rozhodně ne jedinou roli, a tak muselo v mnoha myšlenkových

sporech

ustupovat

nebo

přinejmenším

hledat

kompromisní řešení.Tak byly stvořeny Spojené státy. Od doby jejich vzniku se tak odvíjí vlastní tradice, více či méně kontinuální, na niž se američtí konservativci odvolávají, což je jen a jen správné, protože i z hlediska britského empirického konservatismu je užitečné hledat oporu ve vlastních tradicích. Přesto se původní „američtí zakladatelé – revolucionáři a tvůrci Ústavy – se shodně hlásili ke svému dědictví z hluboké úcty k němu, vštípené jim z mnoha stran. Řečeno jednou větou, založení Spojených států znamenalo znovuznalo Západní civilizace v její anglo-americké formě.“ [Sandoz 1996, 83]

je mimo jiné vidět, že historicky starší tradice, na níž jsou lidé již po tisíc let zvyklí, a kteří jsou s ní spokojení, je jen těžko přerušitelná, přestože nemusí odpovídat představě režimu.

20

Předním rozdílem mezi britským a americkým pojetím je to, že Britové mohou čerpat z obrovské sumy tradic, sahající častokrát až za Magnu chartu s tím, že tyto tradice jsou jim důvěrně známé, a pokud se měnily, dělo se tak spolu s britským (v tomto případě spíše anglickým) národem. Američané naproti tomu svou tradici čerpají ze dvou zdrojů. Z výše popsané myšlenkové syntézy při vzniku samotných Spojených států a následujících tradic z tohoto vzniku a dalšího trvání státu a národa vzešlých a přitom se ohlížejí ke svým evropským (potažmo myšlenkově především britským) kořenům, které ale z hlediska vlastní tradice vnímají jiným způsobem než Britové (že žádné dva národy nevnímají historii stejně jsem již vysvětlil průběhu této kapitoly). Do tohoto děje se ještě silně zapojuje křesťanství, jakožto jedno z hlavních pojítek a také jedno z hlavních myšlenkových kořenů Ameriky a určitá redukce bývalých britských tradic, která vyplývá (kromě zmíněné rozdílné historie) i z toho, že přistěhovalce do Spojených států netvořily rozhodně jen anglofonní skupiny lidí, ale naopak mnoho příslušníků všech evropských národů, jež přivezly vlastní tradice, jež bylo třeba určitým způsobem vstřebat. Ve většině děl amerických konzervativců, snad až na práce Russella Kirka, je upřednostněn jedinec před společností, což může dělat problémy

vzhledem

k interpretacím

tradice

jako

pomůcky

sebeidentifikace ve společnosti. Například Frank Meyer ve svých pracích explicitně, ovšem po vzoru americké konservativní tradice, zdůrazňuje naprostou přednost jednotlivce před společností. Jeho pojetí tradice tak vychází především z křesťanského náboženství jako základu západní tradice. Jak uvádí: „Konservatismus předpokládá existenci objektivního morálního řádu, postaveného na ontologických základech. Ať již jednotliví konservativci zastávají teistické názory či nikoli – a velká většina z nich zastává – tento náhled je odvozen z teistické tradice. Nicméně zásadním bodem je, že konservativec hledí na politické a společenské otázky s předpokladem, že existují objektivní standardy lidského chování a objektivní kritéria pro posuzování teorií a institucí; a že je povinností lidských bytostí tyto standardy a tato kritéria pochopit tak důkladně, jak je to jen možné, a své konání k ni vztahovat.“ [Meyer 21

2003, 23] A dále pak: „…křesťanské chápání přirozenosti a osudu člověka, jež je základem západní civilizace, je vždy a všude tím, co se konservativci snaží konzervovat. Toto chápání přijímá existenci absolutní pravdy a dobra a současně uznává, že lidé jsou stvořeni se svobodou vůlí tuto pravdu a dobro přijmout nebo odmítnout.“ [Meyer 2003, 38] V tomto

smyslu

je

meyerovský

konservatismus

vlastně

konservatismem, který vychází nikoli z jedné konkrétní tradice určitého národa 13 , ale z celé kulturní tradice západní civilizace a především z náboženské tradice křesťanství, protože právě to je v podstatě jedinou opravdovou tradicí, které mají všechny z původních národů společnou. Tento pohled na věc však do jisté míry ignoruje různá specifika konkrétnějších tradic. Nicméně Meyerova argumentace není zdaleka tak nepochopitelná, když si uvědomíme, že Spojené státy jsou výjimečnou zemí v tom, že byla utvořena v podstatě směsicí všech evropských národů, i když jazykově nebo početně mohou některé převyšovat jiné. Z tohoto hlediska je do jisté míry pochopitelné, obzvláště u autora, který již žije dvě stě let po vzniku takovéhoto státu, že místní či regionální zvláštnosti pomíjí a generalizuje na úkor konsensu v rámci celku. Sebeidentifikace o níž jsme mluvili u konservativních empiriků je tak o poznání užší než u filosofů vzešlých z národa, jehož příslušníci byly původně příslušníky národů rozličných. Původní národy mají své vlastní tradice a tedy své vlastní konservatismy, avšak Amerika si přes četné dědictví, které s respektem přijala od Británie, přece jen chtěla a konec konců i musela vytvořit tradice vlastní. A právě zde jako základ posloužilo křesťanství14. Dalším, podle mého spíše nedorozuměním, meyerovského konservatismu, oproti britským empirikům je pohled na rozum, který s touto problematikou tradice poměrně úzce souvisí. Meyer například tvrdí, a je to mimochodem základ jeho kritiky Kirka, že Burke, stejně 13

Národa původního, ať už by šlo o Brity, Němce,…, který se podílel na osidlování nynějšího území Spojených států. Meyerův konservatismus je cele americký a vychází z amerických skutečností, respektuje britské pojetí, ale v zásadě s ním nesouhlasí. 14 Nesmíme zapomínat, že Amerika byla od počátku zemí nábožensky tolerantní, takže křesťanství je zde pojímáno jako celek, nemyslím jím žádnou z církví.

22

jako jeho následovníci, „povýšil ctnost rozvážnosti, jež je schopností přizpůsobovat obecné principy konkrétním okolnostem, do nezávislého a rozhodujícího postavení. Do postavení, kde namísto toho, aby doplňovala rozum v politickém myšlení, se politické myšlení redukuje na to, co naši současní sociologové nazývají „situační analýzou“. [Meyer 2003, 66] Meyer vidí problém v burkovském zpochybnění rozumu, naopak navrhuje pracovat rozumem v rámci naší tradice. Takový přístup ale přece konservativci dost dobře nezpochybňují a ani zpochybňovat nemohou. Rozum je sice omezeným nástrojem a je velmi důležité pro každého konzervativce si tuto skutečnost uvědomit, nicméně vědět, že náš rozum není dokonalý, a to Burke věděl, přesto neznamená, že jej nebudeme používat. Meyer v zásadě nepochopil, že britští autoři, a ostatně i politici, svůj rozum užívají, byť s vědomím jeho omezenosti. Britský konservatismus není rezignací na rozum jako na něco, co je absolutně k ničemu. To taky Burke nikdy neprohlásil. Vždyť v Úvahách vyzdvihuje fakt, že rozumu není moudré používat jako výlučné metody, která vytváří abstraktní teorie. Abstrakce a nikoli rozum samotný je základem britské kritiky rozumu. Je pravdou, že „Burke zastával názor, že je nebezpečné nechat každého člověka, aby využíval svého vlastního rozumového

potenciálu,

poněvadž

ten

je

u

každého

člověka

omezen.“ [Bell 1994, 117] Nejde ale o neschopnost užívat rozumu, nýbrž o nepoužitelnost racionalismu jako jediného nástroje v rámci myšlení o politice. V tom na něj ostatně navazuje Oakeshott. Používat rozum přece není samo o sobě špatné, problémem je, pokud jsme přesvědčeni o tom, že samotný rozum je schopen vyřešit problémy a neohlížíme se na dále než do záhybů vlastního mozku. Tedy konservativec operuje s rozumem v rámci své tradice stejně tak v Británii, jako na druhé straně Atlantiku. Explicitně se k tomuto tématu vyjadřuje

i

W.

J.

Stankiewicz,

když

říká:…tím

co

vede

konzervativce…je „prozíravost“, volba toho, co se zatím zdá být nejlepším ve světle rozumu, zkušenosti a poznání, že máme nejen historii, nýbrž také budoucnost. [Stankiewicz 2006, 74]

23

Ostatně Meyer v tomto směru kritizoval i Kirka, za jeho upřednostňování tradice, Prozřetelnosti, která se vine skrze dějiny a jeho pohrdání rozumem. Tato kritika je ovšem podle mého názoru oprávněná pouze částečně. Nezískal jsem dojem při čtení páně Kirkových prací z nějakého extrémního pohrdání rozumem, avšak uznávám, že skutečně klade velmi velkou roli na působení transcendentální Prozřetelnosti a že z ní činí snad až abstrakci. Přesto však Kirk cele zapadá do transcendentálnější větve americké, neboť: „Kirkovy práce mají značný záběr. Přesto v nich lze rozpoznat červenou nit, která je spojuje. Předně se domnívá, že jsou pravdy, které jsou použitelné univerzálně a skrze čas. Tyto pravdy popisuje jako „trvalé, hodící se k dnešku stejně dobře, jako když byly vysloveny poprvé“. To vysvětluje Kirkův zájem o historickou dimenzi konservatismu. Hodnoty vyjádřené v sedmnáctém století mohou zůstat vhodnými i pro moderní současnost, i když se snad okolnosti jejich použití změnily. Kirk tím odmítá panující mravní relativismus, podle kterého jsou všechny ideje stejně hodnotné. Kterýkoli vzdělaný člověk by měl být schopen rozlišovat mezi pravdou a omylem, dobrým a špatným, trvalým a pomíjivým. Dále Kirk tvrdí, že tyto „trvalé věci“ se vyjadřují prostřednictvím hodnot a norem – přetrvávajících standard, jež poskytují objektivní měřítko morální hodnoty. Takové hodnoty a normy nejsou jednoduše těmi, jež zastává většina v jakékoli určité době: jsou to ty, které utvrzuje tradice a zvyk. [Ashford 1994, 183 - 184] Z této charakteristiky vyplývá několik věcí. Zaprvé tradice a zvyk jsou v dílech Russella Kirka velmi důležité entity a odvíjí se z nich v podstatě všechny ostatní pojmy. Ovšem na rozdíl od britských empiriků vidí v těchto normách objektivní měřítko morální hodnoty, s ničím takovým jako objektivním měřítkem se u Britů nesetkáme, jak bychom také mohli, vždyť jde o pouhé osvědčené empirie, které jsou užitečné nebo například fungující, ale nikoli jen proto dobré či snad dokonce pravdivé. Zcela v souladu s americkou tradicí se Kirk přiklání k transcendentnu a též jisté míře abstrakce. Zadruhé Kirk sám v již výše zmíněné práci Konservativní smýšlení píše: „Člověk by se měl při důležitém rozhodování řídit 24

náležitou úctou ke zvyklostem lidstva, a teprve po opatrném zvážení účelnosti by měl uplatnit příslušnou zvyklost či zásadu na konkrétní okolnosti v nichž se nachází. I když Burke pohrdal abstrakcí, byl dalek toho, aby odmítal obecné principy a pravidla.“ [Kirk 2003, 58 – 59] Teprve po opatrném zvážení účelnosti… pomocí toto citátu můžeme poměrně snadno překonat Meyerovu kritiku o opovržení rozumem. Vždyť čím jiným by člověk mohl nějakou myšlenku zvážit, ne-li právě použitím rozumu? Tuto námitku tedy odmítám jako nepodloženou pro Kirka i pro britské empiriky. Opakuji však, že Kirka nelze, i když jeho američtí kolegové to o něm nezřídka tvrdili, považovat za britského konzervativce, především pro jeho víru v transcendentno, které působí v dějinách. Jeho Prozřetelnost je již abstrakcí, která nám určuje objektivní morální hodnoty a standardy, nikoli naše nejisté (a nikoli vždy nutně správné či dokonce neměně trvalé) tradice a poznatky britských empiriků. Sám Oakeshott na tento Kirkův rys upozornil v recenzi na Konservativní smýšlení: „To, co podle mého názoru pan Kirk nikdy neříká jasně, je, že konservativní dispozice v politice (tedy ve vztahu k vládnutí a k nástrojům

vládnutí)

nepotřebuje

být

podepřena

takovými

spekulativními názory (jako víra v Prozřetelnostní řád), byť je konservativci často vyznávali,…

Autor vnímá izolaci moderního

konzervativce, ale nevidí, že ta má částečně příčinu v podivné intelektuální nestřídmosti, s níž se politický konservativec odvolává na obecné myšlenky, které, ať už jsou či nejsou platné, jsou jistě zcela nadbytečné.“ [Oakeshott 2002, 4] Neokonservativní autoři se podobně jako Frank Meyer (a částečně na rozdíl od Russella Kirka, který oba konservatismy spojoval) snaží již více méně obhajovat samostatnou americkou tradici a její dějinné vyjádření. Zřídkakdy, pokud vůbec, se odvolávají na své britské kolegy, ale naopak se co nejvíce zabývají vlastní minulostí a samotnou Amerikou. Jak o sobě tvrdili sami (tato věta je ve zmíněné knize přisouzena Irvingu Kristolovi): „Neokonservativec je liberál, který byl přetvořen realitou.“ [Podhorezt 1981, 97] Z tohoto vyjádření si již lze snadno vyvodit, jakým hodnotám a tradicím se neokonservativci 25

oddávají. Je to především víra v základní a původní principy, které byly vyjádřeny ve významných zakládacích listinách Spojených států, jako je Deklarace nezávislosti nebo Ústava Spojených států. Přičemž Deklarace nezávislosti sice zmiňuje abstraktní svobodu, ale nová vláda má být organizována především tak, aby lidem poskytla bezpečí a štěstí (Safety and Happiness), v tomto odstavci slovo svoboda docela chybí. [Deklarace nezávislosti 2007] Mezi základní požadavky neokonservatismu patří omezení pečovatelského státu, který se v Americe podařilo nainstalovat díky New Dealu, i když už nikoli jeho úplné zrušení, jak si to představoval Meyer. Dále je třeba zdůraznit, že americký neokonservatismus klade velký důraz na obnovu tradiční křesťanské morálky a je proti mravnímu a intelektuálnímu relativismu a sekularismu. V obou těchto trendech naopak spatřuje výrazné ohrožení amerického způsobu života. Přesto je značně liberální ve svých východiscích i závěrech, což plně americké tradici odpovídá.

3.2. Shrnutí Vnímání pojmů tradice, zvyk, předsudek je v obou hlavních větví západního konservatismu do značné míry rozlišné. Tento fakt je zdůvodnitelný hned z několika důvodů, které se navzájem prolínají. Zatímco

Britové

čerpají

zdůvodnění

tradice

především

z kontinuálního trvání a opakované zkušenosti s realitou fungování těchto tradic (přirozeně proměňovaných časem), Američané mají ve svých základních dokumentech stanoveny určité ideje (dalo by se říci i určité abstrakce), které tvoří základ pro fungování americké společnosti a jež nebývají zpochybňovány, ale přijímány jako pravdy. Z těchto názorů obou větví také vycházejí jejich pohledy na svobodu člověka, ale také na tradici demokracie v obou zemích. Proto se nyní podíváme na pojetí svobody v obou konservativních větvích, abychom ji lépe pochopili v její souvislosti se zde rozebranou tradicí.

26

4. Pojetí svobody 4.1. Svoboda nebo svobody? Tato kapitola se zabývá pojmem svobody v rámci myšlenek anglo-amerických konservativních autorů a jejich různých pojetí konceptu. Přestože svoboda tvoří jednu ze základních filosofickopolitických koncepcí západní civilizace, je její určení, vymezení či upřesnění záležitostí, jež vyprovokovala již mnoho filosofických sporů v průběhu dějin. Konservativci ať už američtí či britští mají také svá pojetí konceptu svobody, tím se neliší od ostatních filosofickopolitických směrů západního myšlení. Celkově poměřeno, je právě problém svobody patrně jedním z nejzákladnějších (snad ještě spolu s rovností) a nejdiskutovanějších pojmů západního myšlení, ať už v historii nebo v současnosti. Jak se tedy dívají na tento koncept obě konservativní větve politického myšlení a jaké jsou mezi nimi navzájem i v různých proudech uvnitř shody či rozpory? Obecně se dá navázat na předchozí kapitoly. Z toho již pro naše další zkoumání vyplývá, že americké pojetí svobody bude jaksi dogmatičtější neboť bude zakotveno v základních listinách Spojených států, které se k tomuto tématu explicitně vyjadřují a ve svobodě vidí vesměs nezcizitelné právo člověka, jež je mu dáno od Boha. Naproti tomu nám vystoupí britští autoři, kteří podobný pohled pravděpodobně odmítnou jako zbytečnou a snad i nebezpečnou abstrakci. „Anglický konservatismus má tendence být evoluční.“ [Viereck 1949, 13] Z tohoto tvrzení pana Petera Vierecka pro nás vyplývá jakýsi rámec, pro určení britského pohledu na svobodu, i když v případě britského myšlení by bylo možná lepší využít plurálu, tedy na svobody. Britští autoři, počínaje Burkem a konče současností, se obecně shodují v názoru, že svoboda vyjádřená jako abstraktní idea, je falešná do té míry, dokud není naplněná konkrétními, z historie (a tedy i zkušenosti a tradice) vycházejícími právy, která byla lidem přiznána. „Člověk je od přirozenosti tvorem společenským a morálním a jako takový se v každé společnosti dožaduje práv pro sebe i pro ostatní. Ale žádný univerzální pojem Svobody neexistuje, existuje jen právo být

27

svobodný v rámci nějakého konkrétního společenského řádu.“ [Fellows 1996, 72 – 73] Navíc lidské svobody jsou omezeny autoritou, ať již jde o autoritu státní, rodičovskou, v případě vztahu dětí k rodičům, nebo určitou

jinou

formu

autority

tradiční.

Především

se

však:

„…konservativní postoj stará především o vládnutí a nepovažuje občana za nositele žádných takových přirozených práv, které by ho vyvazovaly z povinnosti porobit se vládě,“ [Scruton 1993, 17] a dále pak „spousta těch konzervativců, kteří dnes ztotožňují své pozice s abstrakcí nazvanou „svoboda“, jsou jen takzvanými konservativci.“ [Scruton 1993, 18] Svoboda tedy rozhodně není nějakým základním pojmem, který by určoval dobro nebo úspěch společnosti, rozhodně ne pro britské empiriky. Svoboda je samozřejmě v určitých mezích přirozená a žádoucí, avšak rozhodně nejde o koncept, který by byl pro empirickou konservativní teorii nějakým způsobem klíčový a oddělitelný od ostatních konceptů. Nelze jej dost dobře vyabstrahovat. „Pojem svobody nemůže v konservativním myšlení zaujímat klíčové místo. Svoboda jako společenský cíl je pochopitelná jen tehdy, je-li podřízena organizaci čili řádu, který vymezuje individuální cíle. Svobodu jednotlivce je vždy třeba posuzovat podle toho, jak se doplňuje se skutečným výběrem spravedlivě

rozložených

daní,

s morálkou

a

náboženstvím,

s nedotknutelností vlastnictví, s mírou a pořádkem, s občanským a společenským chováním.“ [Krsková 2003, 509] Opět se zde dostáváme do momentu

15

, který se prolíná celým britským konservativním

myšlením, že lidské věci jsou složité a různé aspekty společenského a individuálního života nelze oddělit ani od reality ani od sebe navzájem. V jiném případě nám totiž opět vzniká tolik odmítaná abstrakce, o jejímž neúspěchu při řešení problémů jsou empirici pevně přesvědčeni. Slovy Burka: „Údajná práva těchto teoretiků16 jsou samé extrémy a úměrně své metafyzické pravdivosti jsou morálně a politicky falešná. Skutečná 15

Který je ale celé řadě amerických konzervativních autorů cizí, za všechny můžeme jmenovat třeba Meyera a jeho koncepci svobody, kterou považuje za naprostý základ státu. K jeho pojetí svobody se ve výkladu dále ještě dostaneme. 16 Míněni představitelé Velké francouzské revoluce a francouzského osvícenství.

28

práva člověka jsou v jakémsi středu, nelze je definovat, ale není nemožné je rozpoznat. Práva lidí žijících pod vládou státu jsou ustavena k jejich prospěchu a prospěch často spočívá ve vyvažování různých vizí dobra, v kompromisech mezi dobrem a zlem a někdy také ve volbě mezi dvěma zly.“ [Burke 1997, 72] Ta práva, která byla dostatečně dlouho požadována, aby se stala právy vydrženými 17 a tudíž získala z historického hlediska jakési oprávnění a byla tedy lidem přiznána. Takže opět klasický požadavek britského konservatismu na osvědčení časem a tradicí. Svoboda pro Brity není něčím samozřejmým nebo přirozeným, a především ji rozhodně nelze vytrhnout z kontextu ostatních pojmů a reality. Svoboda v řádu, omezená autoritou a zákonem, taková je svoboda britských empiriků. Nicméně je poměrně jednoduché prokázat, že tento koncept ve své domovské kultuře slavil značný úspěch. Vždyť přes výrazně konservativní pojetí britského práva a zvykových norem se Angličané a posléze Britové těšili a těší jedné z nejsvobodnějších společností a stačí jim přitom navazovat na vlastní tradice a operovat v jejich rámci. Velmi pregnantně vysvětlil britské vnímání svobody Roger Scruton: „…svoboda, které si Angličané váží, není a nemůže být zvláštním případem svobody obhajované americkou republikánskou stranou, či svobody nonkonformistů bojujících za určité společenské uspořádání tam, kde dosud není dějin, anebo svobody, která je nějakým záhadným způsobem spojena se svobodou podnikání a tržním hospodářstvím. Je to zcela určitá osobní svoboda, která je výsledkem dlouhého procesu společenského vývoje a dědictvím institucí, bez jejichž ochrany by nemohla trvat. Svoboda v tomto smyslu (totiž v tom jediném, na němž skutečné záleží) není podmínkou, ale až důsledkem obecně přijatého společenského uspořádání…Koncept svobody nemůže proto v konservativním myšlení zaujímat klíčové místo – ať již se jedná o domácí záležitosti, mezinárodní politiku nebo vnitřní chod nezávislých institucí. Svoboda jako společenský cíl je pochopitelná jen tehdy, je-li podřízena něčemu, co samo svobodou není; nějaké organizaci či řádu, 17

Vydržené právo je Burkův pojem pro něco, co si lidé nárokují dostatečně dlouhou dobu na to, aby jim tato nová svoboda byla přiznána.

29

které vymezují individuální cíle. Usilovat o svobodu znamená proto zároveň usilovat o ta omezení, jež jsou jejím předpokladem.“ [Scruton 1993, 21] Tato omezení mají své kořeny v dalším konceptu, jež se svobodou velmi úzce souvisí a to je pojem autority, kterou nyní stručně v rámci této kapitoly rozebereme. Autorita není pro britské, a ani evropské, politické myšlení něčím vysloveně negativním, jak to bývá často vnímáno ve Spojených státech. Sice jistým způsobem omezuje svobodu člověka, na druhou stranu jen málokdy, alespoň v Británii, omezuje svobody člověka. Navíc tento vztah se ukazuje být jako užitečný, protože jaksi zabraňuje nadužívání pojmu a požadavku svobody. Kardinál Newman zastával doktrínu integrálního propojení autority a svobody, které se oba vyvažují ve státě a v zájmu státu: Moc a svoboda jsou navzájem spojené principy, představující základ státu. „Bez moci není ochrany a bez svobody není co ochraňovat. Sídlem moci je vláda, sídlem svobody ústava.“ [EllisJones 1994, 102] Autoritu ve společnosti nalézáme v mnoha případech (autoritu zákona, představeného…), a tato autorita pokaždé omezuje to, co lze nazývat svobodou. Přesto však tato omezení musejí existovat (z pohledu britského konservatismu rozhodně ano), plní-li nějakou konkrétní funkci v níž se osvědčily. Jak uvádí W. Stankiewicz ve své práci o politických ideologiích: „Američané, konservativní i liberální, nedokáží pochopit, že evropská úcta ke zvykům a autoritě nemá nic společného s typem myšlení ani s rozdílnou psychologií. Zásadní je v této souvislosti – v rámci tradice sahající až ke scholastikům – intelektualismus, který přitom není nijak autoritářský. Potřeba autority se nezpochybňuje, protože autorita plní nějakou funkci: rozum to prokazuje mimo pochybnost. Proto, pokračuje argumentace, nemůže existovat platná definice

svobody,

která

by

vycházela

z popření

tohoto

předpokladu.“ [Stankiewicz 2006, 64] Naproti britskému empirickému pojetí svobod, které vycházejí z nepsané britské ústavy je postavena americká svoboda, myslím, že tímto termínem se rozhodně nezmýlíme, liberálnějšího střihu. Svoboda, jako záležitost pro lidský život velice významná, v podání mnoha 30

amerických autorů dokonce naprosto klíčová. Většina amerických konzervativců bude svobodu vykládat v poněkud abstraktní rovině, ale například John Adams, jeden z prvních amerických konservativních představitelů viděl svobodu mnohem více jako Burke, než jako jeho moderní myšlenkoví „potomci“. „Stručně řečeno o svobodě nelze debatovat v abstraktní rovině, jako by byla zcela nezávislá na veřejných ctnostech a institucionálním rámci. Adams věděl, že svoboda je křehká rostlinka: zalévat ji krví – byť i mučednickou – je pro ni pochybnou výživou. A právě proto se začal zabývat koncipováním praktického systému svobody podřízené zákonu. Svoboda zákonu podřízena být musí, jiná uspokojivá alternativa neexistuje – bez zákona přežije asi tak dlouho jako jehňátko mezi vlky.“ [Kirk 2003, 126 – 127] Opět se tedy v tomto případě nalézáme u svobody neabstraktní. Na druhou stranu fakt o svobodě podřízené zákonu v postatě žádný z moderních amerických konservativních teoretiků nepopírá, avšak tito lidé mají představy o tom, jaké tyto zákony mají být, vycházejí z americké tradice, aby byla svoboda maximalizována. Moderní američtí konservativci vidí věci jasně. „Cílem je tedy obnova principů otců zakladatelů USA v současných podmínkách; nejen proto, že ty principy byly „naše“, tj. americké, ale především proto, že ty principy byly a jsou objektivně správné.“ [Co je konservatismus 2007] Takže i obnova principů svobody. Povšimněme si tvrzení o objektivní správnosti amerických principů (nejen svobody). To samo odkazuje na rozdílný charakter v chápání pojmů u Britů a Američanů. Zatímco Britové objektivně správné (přinejmenším rozhodně ne univerzální) neuznávají nebo předpokládají, že objektivní správnost lze jen těžko dokázat (proto se ostatně odvolávají na zkušenost a tradici jako pomocníky omezeného lidského rozumu), Američané věří, že jejich principy jako principy Západu objektivně správné jsou a jako takové jsou i vnímány. Z této skutečnosti vyplývá, že nejen ve věci svobody postupuje americký konservatismus s větší razancí a útočností, než britští empirici, kteří zaujímají především defenzivní pozice 18 . A 18

Ve zkratce je tomu tak proto, že zatímco Britové s úzkostlivě drží své tradice, zvyků a zkušeností a změnami se snaží na ně navázat, Američané prostě mají „pravdu“, tedy

31

svoboda v jejich pojetí je osvobození od zásahů ze strany státu, zrušení redistribuce nebo alespoň její omezení. Dovolávají se a budou se spolu se svobodou dovolávat co největšího obnovení „minimálního státu“, protože jako „minimální stát“ byly původně Spojené státy americké založeny

19

. Protože anarchie nebyla pro americké konzervativce

východiskem k získání co největší míry svobody, bylo třeba vytvořit určitý řád: „Konservativci v prvé řadě chápou, že praxe svobody vyžaduje vytvoření pořádku: je to nutné proto, aby byl člověk svobodný, i když jiný má schopnost popřít jeho svobody. Ale konservativci také vědí, že politická moc, na níž je pořádek založen, je sebezvětšující se síla; že její chuť roste s jídlem.“ [Goldwater 1964, 13] Z tohoto důvodu je nutný minimální stát, aby neměl dostatek síly člověka ve státě omezovat a tuto svou moc nadále na úkor svobody jednotlivce zvětšovat, avšak, aby byl schopen zachovat jistou míru řádu, danou zákonem. V takovém řádu je pak člověk schopný být svobodný. Jde však o svobodu nikoli o svobody. Američtí konservativní autoři své pojetí svobody zdůvodňují především z křesťanských základů svobodné volby a lidského práva na ni. „Svobodu v jejím primárním smyslu lze zakoušet jenom skrze dobrovolné přijetí pravdy či příkazů rozumu jakožto věci svobodné volby, která je ve své zralosti povýšena na dychtivé hledání transcendentálního Dobra pro jeho stále větší přitažlivost. Tento aspekt kombinuje filosofické a biblické učení symbolizované veršem Nového Zákona: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8,32).“ [Sandoz 1996, 87] Podobně se o svobodě vyjadřuje i například Meyer nebo neokonservativní autoři. Meyer vidí svobodu jako základ společenského života, jako něco, k čemu společnost má směřovat, aby umožnila člověku použít svou svobodnou volbu. Tak jako je podle něj ctnost je jim jasné, co je správné, co je třeba hájit, případně obnovit – ono poslední jim usnadňuje ba na rozdíl od Britů umožňuje ofenzivní postoj vůči ostatním myšlenkovým směrům, např. levicovému liberalismu, jinými slovy: „americký konservatismus, stojící na metafyzických základech, se totiž nebojí vést kulturní válku za svou zemi a civilizaci.“ [Roger Scruton 2007] 19 Je si samozřejmě třeba uvědomit, že minimální stát je víceméně ideálním typem, který nebyl nikde v plné míře uskutečněn, proto jsou v textu použity uvozovky. Přestože snad právě Amerika bezprostředně po svém vzniku je jedním z nejlepších příkladů co největšího přiblížení se tomuto ideálu.

32

cílem života jednotlivce, je i svoboda cílem existence státu. „…víra v ctnosti jakožto cíl lidského bytí implicitně uznává nezbytnost svobody zvolit si tento cíl; v opačném případě by ctnosti nemohly být ničím více než podmíněným tropismem.“ [Meyer 2003, 28] V dalších částech svých prací vysvětluje tento svůj postoj. Pokud člověk není skutečně svobodný, nemůže dosáhnout svého cíle, kterým jsou ctnosti, ale pokud svobodný je, záleží na jeho svobodné vůli a rozhodnutí, zda chce ctností dosáhnout. Přirozeně, že i toho americké pojetí svobody má své hranice v psaném nebo zvykovém právu. Právě v Americe představa transcendentálního původu svobody našla své nejvlastnější uplatnění v praxi. Když svoboda jednotlivce byla povýšena nade vše ostatní v rámci lidské společnosti. Zde představa svobodného člověka jednajícího podle vlastní vůle (avšak v ideálním případě v souladu s božími pravdami) zvítězila a byla sama povýšena na tradici, na tradici, kterou je třeba nejen uchovat, ale v případě nutnosti neustále obnovovat. Tato tradiční svoboda v rámci amerického konservatismu je dodnes základem neokonservativní kritiky rozsahu pečovatelského státu, který zasahuje do svobody jednotlivce právě například redistribucí. Američanům na rozdíl od Britů nejde o tradiční práva a případné nabývání nových svobod pomocí práva vydrženého a osvědčeného, ale o obnovu vlastního ideálu s nímž byly Spojené státy stvořeny, ideálu svobody a osvobození od státní moci v takové míře, v níž je to přípustné.

4.2. Shrnutí Britové se neradi odvolávají na nějaké pojetí svobody obecně, ale spíše jim vyhovuje pohled na jejich vlastní tradiční a postupně zšiřované (či omezované) svobody, tedy konkrétní práva či privileje, které jsou přiznány člověku jako občanu Spojeného království a vyplývají z tradice, dějin a zkušenosti, vždyť ta pravá pravda je nakonec rozumem jen velmi těžko poznatelná. Naproti tomu stojí pojetí amerických autorů, kteří vesměs vidí ve svobodě cíl společenského uspořádání. Tento pohled poměrně jasně

33

vyplývá z Deklarace i Ústavy. Americká tradice je o poznání religióznější než její britský protějšek, velmi často se dovolává zákonů božích a ostatně víry samotné. Američané vidí ve svobodě jednotlivce transcendentální dobro, jež jim bylo přirozeně dáno Bohem, jenž jím obdařil všechny lidi. Faktem je a zůstává, že obě větve vnímají svobodu a celkově problematiku okolo ní z jiných úhlů pohledu, a tak i závěry k nimiž docházejí se liší, řekl bych, že v tomto případě o něco více než ve vztahu k jiným pojmům. Na pojetí tradiční svobody a tradic vůbec navazuje i koncept demokracie jako tradiční formy vlády a jedné z nejdůležitějších svobod v obou státech. Vztah

obou

konservativních

větví

k demokracii

proberu

v následující kapitole. Po prozkoumání souvislosti tradic a svobody bude tento úkol jednodušší, protože se budu moci opřít o výklad v předchozím textu.

5. Pojem demokracie 5.1. Vztah konservatismů k demokracii Demokracie je v západním politickém myšlení (jakož i praktické politice) staronovým pojmem, pod nímž si lze představit leccos. Zde se budu zabývat demokracií ve vztahu k americkému a britskému konservatismu. Demokracií rozumím pro účel tohoto rozboru ty formy vlády, které jsou užívány ve Velké Británii a Spojených státech, tedy zastupitelskou vládu. Do tohoto našeho rozboru by bylo možno zahrnout i širší pojetí demokracie, třeba i demokracii přímou, ale tyto jiné formy demokratického uspořádání nemají s oběma zde pojednávanými větvemi konservatismu mnoho co dočinění, ať už historicky nebo z hlediska současnosti. Oba státy jsou v podstatě koncipovány do jisté míry podobným způsobem. Samozřejmě existuje rozdíl v tom, že Velká Británie je království, zatímco USA republika, nicméně úřad prezidenta je navržen (a je skutečně těžké si toho nevšimnout) jako úřad konstitučního monarchy, s tím rozdílem, že je volitelný. Dále si povšimneme, že

34

zatímco exekutivní moc panovníka v Británii postupem času slábla až na nynější úroveň, ve Spojených státech se nic takového neděje a prezident je stále hlavou exekutivy. Oba státy mají rovněž podobné tradice, co se kořenů demokracie týká. Jak Amerika, tak Británie se odvolávají na Magnu Chartu libertatum, jako na základ zastupitelské vlády, od jejíhož vzniku se společnost postupně propracovávala (přirozeně s různými zvraty či zpomaleními) až k dnešní formě demokracie. Obecně vzato, Británie urazila až k nynější demokratické formě vlády velmi dlouhou cestu. Od zastoupení baronů se dostala k omezeným formám zastupitelské vlády, kdy volit mohli pouze urození a majetní občané. Ostatně jedna z posledních reforem volebního práva (znamenající jeho významné rozšíření na prakticky celou dospělou mužskou populaci) byla prosazena právě konservativní vládou v roce 1867 a lví podíl na prosazení této reformy měl budoucí premiér Velké Británie Benjamin Disraeli. Přesto se však nedá říci, že by britští konservativci měli k demokracii jako ideji nějaký obzvláště vřelý vztah. Jejich podpora demokratickému zřízení vyplývá spíše z toho, že: „Podle konzervativce je demokracie jediným systémem, který umožňuje spořádanou změnu a napravování omylů, k nimž má lidstvo sklon. Konservativec se hlásí k normativnímu stanovisku, které jeho bližní běžně neuznávají: každý akt, který není možné zvrátit, je ze své podstaty zlý, byť jeho cílem může být řešení problémů.“ [Stankiewicz 2006, 33] Z tohoto důvodu je konservatismus demokracii věrný, ovšem jen velmi těžko v ní vidí dobro samo o sobě. Konservativec nepotřebuje demokracii ke své existenci. V jistém smyslu mu lépe vyhovuje systém, v němž má navrch aristokracie, která je složená z lidí vzdělaných a majetných, jež mají potřebný čas k tomu, aby se věnovali nejen studiu, ale i veřejným záležitostem a pro něž není působení v politice zdrojem vlastního obohacení. Majetná šlechta rovněž vyhovuje konservativní představě z toho důvodu, že bude opatrná při změnách, které mohou zasáhnout soukromé vlastnictví, protože se sama bude o svůj majetek bát. Nicméně

35

jak bylo řečeno již výše, z majetku vyplývají povinnosti (to je jednou ze základních konservativních pravd, že není práv bez povinností). „Konservativci si váží toho, co bývá zaměňováno za demokracii, totiž schopnosti jednotlivců podílet se na vládnutí, nepovažují však demokracii za axiom své politiky. Demokracie je z jejich pohledu jedním z prostředků, jak získat moc, nemá však žádnou apriorní legitimitu, která by jiným prostředkům scházela.“ [Krsková 2003, 511] Jakkoli se však dá tvrdit, že konservativci britského ražení nepovažují demokracii za něco vysloveně klíčového, přece jen jí zachovávají věrnost, do té míry, dokud je schopna spořádaně fungovat a řešit problémy společnosti. Pro britské konzervativce je však v jejich vztahu k demokracii vrcholně podstatná jedna věc a totiž, že demokracie sama o sobě nepředstavuje dobro, ale je ji možno, a pokud k tomu dojde tak i správné, obhajovat a využívat, pokud se dostane do státní ústavy. [Scruton 1993, 71] V případě, že se demokratický princip dějinným procesem projevil, jako věc užitečná ve věcech rozhodování o vládě a jako takový se kontinuálně prosadil ve své specifické (nyní britské) variantě, stal se zákonem, který je třeba ctít20. Přesto však není bezpodmínečně nutné rovné hlasovací právo. Vždyť podle Burka: „Podíl na politické moci není neměnným právem, nýbrž výsadou, kterou lze rozšiřovat nebo omezovat podle inteligence a integrity obyvatelstva.“ [Kirk 2000, 83 – 84] Americká tradice státního zřízení je naopak demokratická zcela bytostně a jako taková byla ostatně již vytvořena. Cele to vyplývá z textu americké Ústavy. [Ústava Spojených států amerických 1998] Ostatně Amerika je demokratická do nejvyšší možné míry a skutečně maximum veřejných úřadů je obsazováno pomocí volby 21 . Z toho vyplývá

i

vztah

Američanů

k demokracii.

V podstatě

žádný

konservativní autor demokracii jako takovou v žádném smyslu nenapadá, 20

To je ostatně příklad vydrženého práva z předchozí kapitoly. Požadavek na širší zastoupení lidu se stal postupem času vydrženým právem, které bylo požadováno delší čas a jako takové bylo nakonec lidu přiznáno. 21 To je například i případ šerifů, kteří jsou ve Spojených státech voleni, což je věc v Evropě zcela neznámá a svědčí o silné demokratičnosti Spojených států.

36

ostatně demokracie je nespornou součástí americké tradice a jedním z pilířů Spojených států, autor, který by prosazoval změnu tohoto konceptu nebo mu třeba nebyl věrný, by se potýkal s dilematem, protože by sám sebe dost dobře za konzervativce označit nemohl. Napadl by totiž základ tradice, kterou svou argumentací hájí a umenšil by svobodu jedněch ve prospěch jiných. Tím by v zásadě popřel veškeré své postoje. Navíc americká obhajoba demokracie vychází z křesťanské tradice, podle níž jsou si všichni lidé rovni. Podle Irvinga Kristola: „Demokracie není ani tak novou formou politického života jako rozkladem a dezorganizací starých forem. Je to prostě předání vlády do rukou lidu, rozpad té, která existovala

předtím a

její návrat k vlastním

kořenům.“ [Kristol 1991, 319] Nicméně i demokratická tradice Ameriky je v jistém smyslu nedokonalá a má své zastánce, kteří však mohou upozorňovat i na její nedostatky. To je právě případ Francouze Alexie de Tocquevilla, který ve své knize Demokracie v Americe, kde skládá americké demokracii hold, mimo chvály píše i o jejích problémech: „Lid nemůže sám vládnout, říká se, ale vždycky si upřímně přeje dobro státu a jeho instinkt mu téměř neomylně označuje ty, kdo jsou vedeni stejnou touhou a kdo jsou nejschopnější držet ve svých rukou moc. …co jsem viděl v Americe, mě vůbec neopravňuje věřit, že tomu tak vskutku je. Při svém příchodu do Spojených států jsem byl překvapen zjištěním, kolik schopností se běžně vyskytuje mezi občany, a jak málo je jich mezi těmi, kdo vládnou. Ve Spojených státech je dnes pravidlem, že nejznamenitější lidé jsou jen zřídkakdy povoláváni do veřejných funkcí…“ a dále pak: „Není to ostatně vždycky schopnost, co chybí demokracii, aby vybrala lidi, kteří si to zaslouží, nýbrž přání a chuť22.“ [Tocqueville 2000, 150] Ostatně Tocqueville nebyl sám, kdo v demokracii viděl i spoustu potenciálních nebezpečí. Kritické poznámky, nebo spíše varování měl k užití demokracie i John Adams. Varoval před problémy které s sebou 22

Nabízí se úvaha o Tocquevillových varováních a dnešní situaci ve Spojených státech, kdy občan už zdaleka není tak uvědomělý, jako tomu bylo v prvních letech existence Spojených států. Navíc moderní marketingové taktiky jsou schopny prosadit do veřejných úřadů lidi, kteří nemusejí mít potřebné kvality.

37

demokracie přináší. Tvrdil předně, že: „Demokracie musí být zásadní a integrální součástí celé státní moci a mít pod kontrolou celou vládu, jinak nemůže existovat svoboda mravní ani žádná jiná,“ [Kirk 2000, 135], avšak varoval před přílišnou mírou demokracie jako jediného způsobu rozhodování „…čistá demokracie zničí z nedostatku moudrosti a umírněnosti sama sebe a skončí despotismem.“ [Kirk 2000, 135] Z toho vyplývá, že američtí konservativci mají ke své demokracii jednoznačně kladný vztah, z výše uvedených důvodů, ale je jim jasné, že americká demokracie potřebuje pro své přetrvání nejen uvědomělé občany, kteří jsou ctnostní a svobodní, ale také mravní řád, který je důležitý k tomu, aby se z demokracie nestala tyranie většiny.

5.2. Shrnutí Demokracie je v Americe i v Británii již dlouho etablovaným způsobem vlády a jako taková není ani v jedné z těchto zemí nějak ohrožena. Američané jsou demokratičtí bytostně, patří to k jejich tradici a základům jejich země a mezi tamějšími konservativci není nikdo, kdo by na tom chtěl cokoli měnit. Britští konservativci demokracii uznávají, do té míry, dokud je funkční. Nevidí v ní žádné apriorní dobro, ale uznávají, že je schopná řešit státní problémy. Navíc už dlouhou dobu patří k britské tradici (i když volební právo bylo rozšiřováno postupně), tudíž je demokracie již také vydrženým právem lidu.

6. Závěr Britská i americká větev konservatismu vychází částečně ze stejných a částečně z rozdílných předpokladů. Dá se říci, že mezi společné předpoklady patří především historie, kterou oba státy prožily dohromady i s různými dějinnými změnami, které utvářely tehdejší Británii, zvykové právo, které je v obou státech podobně nastaveno a vychází ze stejných mechanismů. Rozdílné předpoklady vycházejí z vývoje po rozluce obou zemí. Zatímco Británie procházela dále

38

kontinuálním vývojem své státnosti, přičemž se snažila zabránit dalším významným změnám v ní, Spojené státy založily novou tradici, která vychází z vlastních státotvorných dokumentů a vlastní historie. Spojené státy jsou více ovlivněny liberalismem, protože ten zde měl větší vliv než v Británii (To je dáno jak podobou státotvorných dokumentů, tak i nutností obsáhnout obyvatelstvo rozmanitých národů s rozmanitými zvyky, tradicemi a představami). Britské vnímání tradice, zvyků a předsudků se v podstatě od doby Burka nemění. Je zcela empirické a zdůrazňuje, že aspekty, které prošly dějinami a dějinnými změnami a udržely se, jsou věcmi, které prokázaly svou užitečnost a trvalost v průběhu věků, proto je tyto užitečné zachovat a případně dále rozvíjet či přizpůsobovat nově nastalým podmínkám. Američané vidí tradici, jako něco daného. Jde o trvalé hodnoty, které jsou z objektivního hlediska správné a dobré, protože jsou například dány od Boha. Americký konservatismus si tak vytváří určitá dogmata, která považuje za neměnná. Umožňuje mu to lépe bojovat proti jiným idejím, protože označuje něco za pravdivé a tudíž cokoli jiného už je nepravdivé (Takto si například američtí konservativci idealizují svobodu jednotlivce a jiné). Nevýhodou tohoto postoje oproti empirismu Britů je, že se jen těžko přizpůsobuje novým podmínkám, protože je statický a jeho změna znamená zradu „pravdivých“ principů. Nevýhodou britského konservatismu pak je, že do svého étosu může v některých případech přibrat věci, jež se v průběhu času ukáží jako nepraktické a ne vždy je snadné takové věci zrušit či napravit. Z vnímání tradice pak již jasně vysvítá, jaký postoj mají Britové i Američané vůči jiným pojmům. Svobody jsou jim konkrétními právy, které získali od státu v průběhu dějin mnohem spíše, než abstraktní koncepcí všeobjímající lidské svobody. Vnímání lidské svobody jako něčeho apriorního, odtrženého od jiných pojmů s ní souvisejících (respektive jako něčeho abstraktního) je jim zcela cizí. Britští myslitelé potřebují své svobody vidět v kontextu společnosti v níž žijí spolu s autoritou státní moci, spolu se zvyky a tradicemi a vůbec se vším, s čím souvisí. Takovéto vnímání činí z britského konservatismu velmi 39

komplexní záležitost. Ovšem tato komplexnost a celková složitost omezuje možnou radikalitu konzervativců, a v jejich pojetí rovněž jasně ukazuje na omezenost lidského rozumu, který se sám o sobě s celým tímto dějinně-politicko-filosofickým konglomerátem není schopen sám vyrovnat, čímž vlastně zpětně omezuje možnost a vůbec použitelnost radikality

a

racionalistických

teorií.

Američané

naproti

tomu

z konservatismu činí svým způsobem ideologii, která si nárokuje pravdy, byť při svých nárocích na pravdivost vychází především z křesťanství. Američané tedy vnímají svobodu jako něco transcendetálně dobrého, k čemu by měl stát směřovat. Demokracie je uplatněna v obou státech již dlouhou dobu. Američané ji (opět a podobně jako svobodu) vnímají jako něco dobrého, patřícího k tradici západní civilizace a jsou demokracii cele oddáni. Konservativec v Americe by jen těžko mohl být antidemokratický, protože by útočil na jednu z částí „pravdivého“ komplexu amerického konservatismu. Naproti tomu britští konservativci jsou demokracii oddáni proto, že jde o koncepci zahrnutou do ústavy státu, nicméně demokracie není něčím apriori dobrým. Celkově lze tedy říci, že britský konservatismus je především empirickým skepticismem, který příliš nevěří lidskému rozumu, ale naopak se raději odvolává na tradici věků, postupný pomalý vývoj bez překotných změn. Je realistický a nerozumí abstraktním pojmům, které jsou vytrženy z reality a konkrétní lidské společnosti. Odmítá universalismus a zdůrazňuje rozdílnost lidí. Naproti tomu americký konservatismus je již v podstatě doktrínou, transcendentální ideologií, která uctívá tradici západní civilizace a křesťanské hodnoty. Na rozdíl od Britů si Američané nárokují pravdu. To jim umožňuje razantnější postup než jakého jsou schopni britští konservativci. Americký konservatismus je ofenzivní ve své touze obnovovat, britský je defenzivní ve své snaze o kontinuitu a uchování.

40

7. Seznam literatury 1. Ashford, N. (1994): Russell Kirk. In: Konzervativní myslitelé. Brno, CDK 2. Bell, D. R. (1994): F. H. Bradley. In: Konzervativní myslitelé. Brno, CDK 3. Burke, E. (1997): Úvahy o revoluci ve Francii. Brno, CDK 4. Ellis-Jones, A. (1994): Kardinál Newman. In: Konzervativní myslitelé. Brno, CDK 5. Fellows R. (1996): Edmund Burke. In: Velké postavy politické filosofie. Praha, OI 6. Fingerland, J. (2002): Konzervatismus jako postoj – Několik poznámek o Oakeshottově pojetí konzervatismu. In: Konzervatismus Russela Kirka a Michaela Oakeshotta. Praha, OI 7. Goldwater, B. (1964): The Conscience of a Conservative. New York, Mac Fadden Books 8. Grant, R. A. D. (1994): Edmund Burke. In: Konzervativní myslitelé. Brno, CDK 9. Grant, R. A. D. (1994): Michael Oakeshott. In: Konzervativní myslitelé. Brno, CDK 10. Hampster-Monk, I. (2003): Edmund Burke. In: Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno, Barrister & Principal 11. Heywood, A. (2005): Politické ideologie. Praha, EUROLEX BOHEMIA 12. Huntington, S. P. (2001): Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha, Rybka Publishers 13. Kirk, R. (2000): Konzervativní smýšlení. Praha, OI 14. Kristol, I. (1999): Neoconservatism The Autobiography of an Idea. Chicago, An Elephant Paperback Ivan R. Dee Publisher 15. Krejčí, O. (1987): Americký konzervatismus. Praha Svoboda 16. Krsková, A. (2003): Dějiny evropského politického a právního myšlení. Praha, EUROLEX BOHEMIA 17. Masters, R. D. (2003): Jean Jacques Rousseau. In: Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno, Barrister & Principal

41

18. Meyer, F. S., Joch, R. (2003): Vzpoura proti revoluci dvacátého století. Praha, Academia 19. Meyer, F. S. (1999): Konzervatismus, svoboda a západní civilizace. Praha, OI 20. Nisbet, R. (1993): Konzervatismus, Sen a realita. Praha, OI 21. Oakeshott, M. (2002): Konzervativní politické smýšlení. In: Konzervatismus Russela Kirka a Michaela Oakeshotta. Praha, OI 22. Oakeshott, M. (1991): Rationalism in Politics and Other Essays. Indianapolis, LibertyPress 23. Podhoretz, N. (1996): Chvála neokonzervatismu. In: Chvála neokonzervatismu. Praha, OI 24. Podhoretz, N. (1981): The New Defenders of Capitalism. Washington, Ethics and Public Policy Center 25. Sandoz, E. (1996): Základy americké svobody a vlády zákona. In: Velké postavy politické filosofie. Praha, OI 26. Scruton, R. (1993): Smysl konzervatismu. Praha, Torst 27. Shapiro, I. (2003): Morální základy politiky. Praha, Karolinum 28. Stankiewicz, W. J. (2006): Hledání politické filosofie. Brno, CDK 29. Tocqueville de, A. (2000): Demokracie v Americe. Praha, Academia 30. Viereck, P. (1949): Conservatism Revisited. The Revolt Against Revolt 1815 – 1949. New York, Londýn, Charles Scribner´s Sons

Internetové zdroje 31. Deklarace nezávislosti (2007) In: valka.cz. Ověřeno 3. prosince, 2008,

http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/226021#226021

ISSN:

1803-4306 32. Reagan, R. (2003): Our Philosophy In: acuf.org. Ověřeno 20. listopadu, 2008, http://www.acuf.org/principles/p_philos.asp 33. Joch, R., Klíč, Z. (2007): Co je konzervatismus? In: obcinst.cz. Ověřeno 20. listopadu, 2008, http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=1309 34. Joch, R. (2007): Roger Scruton: filosof, farmář, gentleman. In: obcinst.cz.

Ověřeno

20.

http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=1076 42

listopadu,

2008,

35. Ústava Spojených států amerických (1998) In: klempera.tripod.com Ověřeno 20. listopadu, 2008, http://klempera.tripod.com/usustava.htm

43