SBORNÍK P R A C l FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY STUDIA Ml NORA FACULTAT1S P H I L O S O P M C A E UNIVERSITATIS DRUNENSIS • 39. 1992
MILAN KOPECKÝ
BRIDELOVO UMĚNÍ SLOVA
P o u h é dva roky oddělují naprostou absenci literárního faktu od jeho prezentace: v rozsáhlých J a k u b c o v ý c h Dějinách literatury české I. z r. 1929 n e n í ani slovo o Fridrichu Bridelovi, kdežto Akord z r. 1931 přinesl Vašicovu edici Bridelova vynikajícího spisu Co B ů h ? Člověk? Pozitivistickému syntetikovi J a n u Jakubcovi, uvádějícímu množství a u t o r ů a s p i s ů zcela okrajových, nelze neznalost Bridela vytýkat, protože se m u do r u k o u nedostalo ani Jedno z asi třiceti (jak se později ukázalo ) Bridelových děl, kdežto katolický analytik Josef Vašica m ě l předvídavé štěstí objevitele, který otevírá cestu novému z k o u m á n í j e d n é b o h a t é k u l t u r n ě historické epochy. Toto z k o u m á n í , n a něž č á s t barokologů n a v á zala koncem š e d e s á t ý c h let, p ř i n e s e j i s t ě další materiálové nálezy a zároveň bude usilovat o zjištění a analýzu uměleckých p r o s t ř e d k ů stu dovaných a u t o r ů a děl. Můj článek chce být s k r o m n ý m příspěvkem k p o z n á n í uměleckosti Fridricha Bridela. Bridelův základní umělecký prostředek vychází ze s a m é podstaty baro ka - z antitetičnosti. T u ovšem znala literatura od svých p o č á t k ů , ale baroko j i dovedlo k výrazové dokonalosti. Dospělo totiž k myšlení v kraj ních protikladech, vycházejícího ze stěžejních k o n t r a s t ů B ů h - člověk, d u š e - tělo, nebe - země, věčnost - dočasnost, život - smrt. Teoretická východiska poskytoval platonismus, event. novoplatonismus a tomismus a ovšem i rozsáhlá teologická produkce patristická, středověká a s o u d o b á . To platí také pro Bridela, který pracuje asi se třemi desítka m i klíčových protikladů, n a které se přímo nebo zprostředkovaně připo jují metafory a j i n é umělecké prostředky. Metafora j i s t ě také existovala od starověkých p í s e m n ý c h kultur, ale v baroku a zvláště u Bridela (a u homiletiků) obsahuje často slovesné Jádro, kterým se r ů z n é obrazy 1
2
3
1
5 3
Zde také začíná brldelovské bádání, jehož přehled od zmíněné edice J . V a š í c i v Akordu 4, 1931, s. 402-418 pres práce V . D l t n a r a . Z . K a l l s t y , D . Č y ž e w s k é h o , A . S k a r k y až po studie J . L e h á r a , J . K o l á č k a a j . V i n t r a Jsem podal ve své edici Fridrich B r 1 d e 1 , Básnické dUo (Odeon, Praha; v tisku). Srov. S k a r k a . A.: Fridrich Bridel nový a neznámý. UK, Praha 19C9, s. 1GC-169. Srov. K o p e c k ý , M . (rcd.): O barokní kultuře. Brno 19G8.
42
MILAN KOPECKÝ
dynamizovaly. Jejich v n í m á n í m á analogii v s o u s t ř e d ě n é prohlídce b a r o k n í h o c h r á m u . Zde i při četbě vedou kontrasty k vytržení vnímatele z k a ž d o d e n n o s t i a k přiblížení člověka k B o h u skrze tento svět, j a k z d ů razňoval Vašicův barokologický s o u p u t n í k Zdeněk Kalista. Netřeba u ž dnes dokazovat, že Bridelova z á v r a t n á skladba Co B ů h ? Člověk? z r. 1658 je založena n a antitetickém principu, svědčí o tom o s t a t n ě už její název. P o u k á z a t chci n a Bridelův úvod k jeho dosud málo p r o z k o u m a n é písňové sbírce Jesličky z r. 1658, v n ě m ž najdeme tento jednovětný řetězec k o n t r a s t ů : 4
Králi Jeruzalémskému. Pánu na Slonu: nejjasnějšimu 1 nejopovrženějšímu; nejnepřemoženějšimu 1 nyní láskou přemoženému: nad krále země nejvyvýše něj Šímu 1 pro nás v chlévě nejsníženéjšímu: neobsáhlému 1 obsa ženému; vyvýšenému 1 poníženému; velikému králi nade všecky krále 1 teď maličkému mezi hovady; velikému pánu 1 maličkému; strašlivému 1 milostivému velmi; neviditelnému 1 na zemi spatřenému; očekáváni národů 1 pohoršení židův; spravedlnosti z nebe prohlédaJicí 1 pravdě z země pocházející; Synu Otce Boha živého 1 synu člověka, Jozefa Nazaretského; Jednorozenému z otce bez matky od věčnosti 1 synu bez otce z matky v plnosti časův. nejvyššímu knězi podlé řádu Melchlsedechova 1 královskému kmenu z pokolení Judova; pastýři 1 beránku: přímluvci, orodovniku. prostředníku 1 nemluvňátku; knížeti pokoje 1 postavenému na znamení, Jemuž bude odpíráno; živému 1 usmrcenému: pádu 1 povstání: pánu 1 poddanému; bohatému 1 chudému; nesmrtelnému I smrtelnému: zabitému od počátku světa 1 živému na věky věkův; krásnému nad syny lidské I muži bolesti; ženichovi bílému 1 červenému; rozmnožlteli víry I dokonávateli; mistru 1 učedníku: počátku i konci; prvnímu 1 poslednímu; slovu vtělenému 1 bohučlověku; alfa i omega: otci své matky i synu své dcery; knížeti, králi, císaři I zvitězltell, vykupiteli; otel budoucího věku 1 nejvyššímu sudí živých 1 mrtvých: Kristu Ježíši Galilejskému z Nazaretu a z Betlé ma, neumím dále mluviti, Jeho Božské velebnosti poslušně ponížené sebe oddání a poddání F. B. S. I. 5
Ke grafice s t a r é h o t i s k u , vyšlého z j e z u i t s k é t i s k á r n y v p r a ž s k é m Klementinu (pojmenovaném n a titulním listě jako „kolej blíž Mostu"), nutno poznamenat, že se v n ě m protikladnost vyznačuje nejednotné: povětšině svislou č á r k o u , n ě k d e spojkami a, L J e d n o t n é zavedení spojky i vyjadřuje podle m é h o soudu nejlépe ambivalentnost obou obrazů či výrazů. Konkrétní dvojice, n ě k d y někollkačlenné, j s o u od sebe odděleny dvojtečkou, místo níž se v přepise zavádí středník, k r o m ě toho bylo pro vedeno i několik dalších drobných úprav. Závěrečné iniciály prokazují j e d n o z n a č n ě sestavovatele sbírky - vedle Bridelových písní nebo pravdě p o d o b n ě j e n textů k n i m se tu totiž nacházejí i písně jiných s k l a d a t e l ů . Redaktorem a zčásti autorem J e s l i č e k byl tedy Fridericus Bridelius (Fridrich Bridel) Societatls lesu. Iniciály uzavírající úvodní p a s á ž posky tují jeden z m á l a d o k l a d ů o autorství Fr. Bridela, Jehož spisy vycházely většinou a n o n y m n ě , a zároveň i návod pro s p r á v n é užívání Jeho k ř e s t n í ho j m é n a : v literární historii se totiž ustálilo J m é n o Bedřich, které se
4
5
Z rozsáhlé produkce srov. aspoň: K a 1 1 s t a , Z .: České baroko. ELK, Praha 1941. Česká barokní gotika a Její žďárské ohnisko. Blok, Brno 1970. - Ctihodná Marie Elekta Ježíšova. Křesťanská akademie, Rím 1975. Exemplář KNM Praha, sign. 27 D 5 a SVK Olomouc, sign. 32.637 (neúpl.. sahá po s. 95: fotokopie Ostr. knih. FF MU Bmo. sign. S 17.684). Knihopis č. 1340.
43
B R I D E L O V O U M E N l SLOVA
nevyskytuje ani v Bridelově tvorbě, ani v jezuitských p í s e m n o s t e c h (elogiích apod.). J e d i n ý m pramenem úvodní dedikace byla bible, Jak Je zřejmé z p o z n á mek (ne vždy p ř e s n ý c h a úplných) pod č a r o u i v textu. Zajímavá Je frek vence Bridelových převzetí biblických c i t á t ů . Nejčastěji m u posloužily Žalmy (8x), evangelium sv. J a n a a Zjevení sv. J a n a (každé 7x) a evange l i u m sv. L u k á š e (6x) a dále pak Izaláš a epištola sv. Pavla k Tlmoteovi (4x), B á r u c h a ep. sv. Pavla ke Korintským (2x) a Genesis. 2. k n i h a k r á lovská. Píseň Šalomounova, J e r e m i á š . Z a c h a r i á š , ev. sv. M a t o u š e , Skutky apoštolské, ep. sv. Pavla k Ž i d ů m a ke G a l a t s k ý m (lx). Ačkoli první m í s t o zaujímají Žalmy, přece mají p ř e v a h u novozákonní knihy nad s t a r o z á k o n n í m i , což souviselo s novozákonní tematikou Jesliček. Důležité je, že biblické citáty Jsou promyšleně pospojovány, takže vznikl svérázný centon Jako celek vysoké umělecké hodnoty. A d r e s á t e m úvodní dedikace J e s l i č e k je B ů h , k n ě m u ž podle Bridelova přesvědčení směřuje veškeré tvorstvo a především Jeho koruna - člověk. Jeho pojetí v Bridelově tvorbě zaslouží a s p o ň k r á t k o u ú v a h u . Už ve svém prvním spise - Životě svatého Ivana, který m á tři verze (latinskou z r. 1656 a č e s k o u z r. 1656 a 1657) - c h á p e Bridel člověka jako tvora stupňovitě směřujícího ke s v é m u tvůrci do nebe. V Rozjímání o nebi v noci n a Jitřní božího narození z J e s l i č e k převládá v první části (po v. 296) směřování ze země k Bohu, kdežto ve d r u h é části (od v. 297 do konce) se prosazuje směřování z nebeských výšin n a zem. Vzrušení nad m a r n o s t í pozemských věcí se mísí s radostí nad jistotou věčného a trvalého, zakotveného v Absolutnu. Přívalem k o n t r a s t ů se b á s n í k pro bíjí ke stále p ř e s n ě j š í m u c h á p á n í vesmíru, oslavujícího narození bohočlověka Jako zázrak, jímž nakonec člověk p ř e k o n á v á svou b e z ú t ě š n o u ú z k o s t a přijímá spasitelnou naději. S o u č a s n ě s J e s l i č k a m i v y d a n á (1658) skladba Co B ů h ? Člověk? staví do protikladu v ě č n o s t a dokonalost Boha i v š e c h n y jeho a b s o l u t n í vlast nosti s pomíjejícností a h ř í š n o s t í i dalšími relativními atributy člověka. Základní kontrast, zakotvený v patristické i tomistické teologii, byl mno h o k r á t zpracován v literatuře i dalších druzích u m ě n í , ale Bridel ho ztvárnil s h o r o u c í m patosem mnoha obrazů originálních i převzatých z bible a n á b o ž e n s k é literatury. Titulní kontrast p ř e r ů s t á motivickým sřetězením a p r o s t o u p e n í m do všech složek skladby v mohutnou drama tickou antltezi, k t e r á č t e n á ř e drtí představou lidské nicotnosti a nedoko nalosti jeho p o z n á n í a k t e r á m u vnucuje jedinou z á c h r a n u v u p n u t í se k B o h u . N a nejednom m í s t ě Bridel opouští v pojetí člověka biblickou p ř e d s t a v u o bytosti stvořené k obrazu božímu. Podle oficiální k ř e s ť a n s k é teologie b y l totiž člověk korunou všeho tvorstva; prvotním h ř í c h e m sice ztratil boží milost, ale svým c t n o s t n ý m k o n á n í m usiluje o obnovu svého obrazu jako obrazu božího („imago Dei"). Jeho životním p o s l á n í m je nejen „restitutlo i n lntegrum", ale 1 obnovení Jeho vlády nad o s t a t n í m stvořením, které m u m á p ř i n á š e t užitek. To zůstalo stranou Bridelovy 6
6
Srov. napr. 1. Knihu Mojžíšovu 1. 26-27; 5. 1; 9, 6.
antropologie, v níž je člověk ničím. Proto jeho verše drtí č t e n á ř e b e z ú těšně, ale drtí ho a d e k v á t n ě obrazy výsostně uměleckými. Nezřídka j s o u sice převzaty z bible a z církevního písemnictví, ale j s o u ú č i n n ě konta minovány s významovými a zvukovými asociacemi. Pro umělecké kvality Bridelovy skladby nelze v š a k nevidět, že v procesu emancipace člověka z n a m e n á Bridelova koncepce slepou uličku, odkloňující se od nepřetrži té cesty lidského identifikování a sebezdokonalování. Bridel se tu dostal do protikladu k pokrokovým antropologickým koncepcím minulosti (srov. n a p ř . Aristotelovo c h á p á n í člověka Jako rozumové bytosti nebo h u m a n i s t i c k é pojetí člověka jako božího spolupracovníka na tvářnosti světa) i s o u č a s n o s t i . Z jeho s o u č a s n í k ů si z tohoto hlediska zaslouží při pomínky a s p o ň J . A. Komenský jako tvůrce komplexní antropologické koncepce. Podle ní člověka charakterizuje triáda ratio - oratio - peroratio, je tedy bytostí rozumovou, citovou i volní a praktickou, k t e r á m á povinnost d á t všechny své síly ve p r o s p ě c h společnosti. A j a k Bridel c h á p e Boha? J a k o bytost n a d s v ě t n o u mimo prostor a č a s , jako bytost všemohoucí, vševědoucí, vševidoucí a v š u d y p ř í t o m n o u , Jako tvůrce, dárce a p á n a všeho dobrého. Jako nejsvětější l á s k u a svrchova nou milost, j a k o p ř í s n é h o , leč spravedlivého soudce, trestajícího p o r u š e ní ú m l u v y mezi sebou a člověkem, ale t a k é jako slitovníka a útočiště člo věka spravedlivého. Zároveň je Bůh čtenáři představován v mnoha symbolech, zčásti pramenících ve středověkém platonismu a tomismu, zčásti originálních. Pro Bridela tvoří p r i m á r n í duchovno a s e k u n d á r n í materiálno Jedinou realitu s propojenými vztahy, a proto m u symboly umožňují představit a b s t r a k t n í jevy k o n k r é t n í m i výrazy. Základní vrstva Bridelovy symboliky v y r ů s t á z představy Boha-stvořitele, je tedy t a k é lmpresorem, písařem, malířem, h u d e b n í k e m , řemeslní kem (hrnčířem apod.). Souvztažné k tomu Jsou symboly světa nebo člo věka, tj. kniha, obraz, h u d e b n í n á s t r o j , n á d o b a atd., a ovšem i další substance, tj. je-li B ů h impresorem, je božskou t i s k á r n o u nebe apod. Další vrstva Bridelovy symboliky Boha souvisí s p ř e d s t a v o u kola, koule nebo n ě č e h o k r u h o v é h o , Jiná pak s p ř e d s t a v a m i o h n ě , n e u h a s i t e l n é p o c h o d n ě nebo svíce či plamene (oheň ovšem bývá v mystickém i petrarkovském v ý z n a m u t a k é obrazem lásky), dále slunce, moře, medu nebo sladkosti vůbec, vína nebo opojení vůbec. Bridelova symbolika Boha, ale též d u š e (v duchu Terezy Ježíšovy někdy okřídlené, toužící odletět ze světa, jindy v těle u v ě z n ě n é nebo k n ě č e m u připoutané), těla (např. jako lodě), hvězdného nebe (jako knihy), barev aj. m á svoje zázemí v b a r o k n í emblematice, v y r ů s t á v š a k především z Bridelovy rozbujelé fantazie, stále nově vzněcované pravidelnými d ů m y s l n ě emotivními exerciciemi řádového zakladatele Ignáce z Loyoly. Proto Je Bridel z n a č n ě svébytný i při v š e c h analogiích se soudobou katolickou symbolikou (např. s Angelem Sílesiem, totiž s Jeho dílem Geistreiche Sinn - und Schlussreime, 1657) a ovšem i se symbolikou protestantskou (např. s Komen7
7
Srov. K r a t o c h v i l . A.: Das bóhmische Barock. Erasmus-Grasser-Verlag. Munchen 1989. s. 106-110.
BRIDELOVO U M E N l S L O V A
45
s k ý m , srov. napr. znak a obraz tiskárny a školy ve spise V i a lucis z 1. 1641 až 1642, tiskem až r. 1668). Antiteze a symboly jsou č a s t o provázeny oxymory, spojujícími slova významově s i odporující, překvapivými metaforami a metonymiemi i jinými z p ů s o b y p ř e n á š e n í slovního v ý z n a m u , neobvyklými epitety a přirovnáními, k t e r á se nezřídka rozrůstají v alegorie a paraboly. Bridel u m í ú č i n n ě použít řečnických figur, zvláště otázek, zvolání, apostrof a opakování n a z a č á t k u , n a konci a uvnitř veršů a strof (anafor, epifor a epizeuxí). J e přímo mistrem ve zrychlování a zpomalování obrazného vyjadřování: b á s n i c k é obrazy n ě k d y svým slovesným j á d r e m ž e n o u vnímatele prudce k u p ř e d u , jindy ho synonymy, e n u m e r a c í apod. n u t í ulpít n a detailu a toto střídání a prolínání tempa vnucuje obdobu s procház kou b a r o k n í m kostelem: jeho výtvarné hodnoty oslovují vnímatele neo dolatelně především při jeho pohybu prostorem. J a k o tam tak i v B r i delových verších pozvedá člověka patos a emfáze z b l á t a a prachu všed nosti do kupolovitého Jasu nadčasovosti. Iluzivní p r ů h l e d y do n e b e s k é h o t ř p y t u v š a k nejsou s a m o ú č e l n é , nýbrž sociálně pragmatické, a proto s i vynucují adekvátní jazykové prostředky v rovině morfologické, s y n t a k t i c k é a lexikální. Do určité míry jsou Bridelovy umělecké prostředky a postupy odvoze ny z teorie. Bridel j i s t ě dobře ovládal rétoriku jako disciplínu obsahující také literární teorii nebo a s p o ň aplikovatelnou n a poetiku, neboť rétori k u nejen studoval, ale i několik roků učil. Znal určitě k n i h u velkého j e z u i t s k é h o teoretika Mikuláše Caussina De eloquentia sacra et humana libri XVI (tiskem poprvé r. 1619), k t e r á vedla Bridelova s p o l u ž á k a Bohuslava Balbína k nekritickému prohlášení, že by Caussinovo u č e n í h l á s a l s á m Cicero, kdyby žil jako k ř e s ť a n . Bridel samozřejmě musil z n á t Balbínovy p ř e d n á š k y , které byly vytištěny r. 1666 jako Verisimilia humaniorum disciplinarum. Míním zejména p a s á ž e o poezii, o emblé mech a symbolech aj., které Balbín sice podle vlastních slov „nepsal uči telům, nýbrž ž á k ů m " , " které v š a k byly užitečné i b á s n í k ů m . Přesto se Bridelova praxe s Balbínovou teorií míjela: Balbín v epoše baroka vlast n ě kodifikuje teorii pozdně humanistickou, k t e r á se jeví v porovnání s dynamickou praxí Bridelovou jako s t r n u l á , což by dokázala konfronta ce v ř a d ě otázek. V š i m n u s i a s p o ň dvou: funkce poezie a b á s n i c k é fikce. V otázce funkce poezie z d ů r a z ň u j e Balbín několikrát humanistickou a od p ů v o d u antickou (Horatiovu) tezi, že b á s e ň či poezie v ů b e c m á pro8
9
10
12
' L e h á r , J .: Bridellana I. Bridelův Mundus symbolicus. Studia Coineniana et hlstorlca II, 1972. č. 3, s. 99-113. ' B l t n a r , V . : Bedřich Bridel Příspěvky k studiu Jeho lyriky. In: Postavy a problémy českého baroku literárního. Praha 1939. s. 19-77. - Zde 1 Jinde pokládá Bítnar Bridela nepřesně za barokního gotika; srov. k tomu T i c h á , Z .: „Baroknígotika" a „barokní gotik" Bridel? Časopis Moravského muzea 53-54, 1968-1969, Vědy společenské II, s. 203-211. B a 1 b í n , B .: Verisimilia humaniorum disciplinarum. Přel. R y b a , B .: Nástin huma nitních disciplin. UK, Praha 1969, s. 243. Ibld. s. 106. " Srov. K o p e c k ý , M .: Dvě kapitolky o českém a polském řečnictvL Sborník prací FF BU 1968. D 15, s. 19-30. 10
11
46
MILAN KOPECKÝ
spívat a bavit („prodesse ac delectare"). Bridel z toho u z n á v á pouze první složku, a to Ještě s omezením n a p r o s p ě c h lidské d u š e mířící k věčné slávě. F u n k c i prospívat bližnímu j s o u podřízeny r ů z n o r o d é estetické aspekty. Jak je zřejmo n a p ř . z výběru literárních d r u h ů a slohových pro s t ř e d k ů i z p r á c e s prameny a předlohami. Proto t a k é j s o u u m ě l e c k é hodnoty Bridelovy poezie dosti nevyrovnané. N e m á m tu n a mysli pouze očividný rozdíl mezi texty s a m o s t a t n ý c h skladeb a texty písňovými, pro tože determinující forma písní vede obecně k ú s t u p u od umělecké n á r o č n o s t i textu, ale m í n í m i zjevný stereotyp veršované katecheze (např. ve spise Křesťanské u č e n í versemi vyložené z let 1681-1684), kontrastující s vysokou kreativitou reflexívní poezie. Pokud jde o b á s n i c k o u fikci, uvažuje Balbín opět v h u m a n i s t i c k é m duchu o látce pravdivé, p r a v d ě p o d o b n é a vymyšlené, ale pro Bridela je v š e c h n o pravdivé, resp. reálné - nejen člověk a tento svět, ale i jejich protiklady B ů h a věcnost, a dále boží p ř í t o m n o s t v oltářní svátosti, svět ci a m u č e d n i c í , poustevníci a misionáři se všemi svými životními příbě hy, č a s t o neuvěřitelně fantastickými, andělé a ďábli atd. Poetická fikce v y r ů s t á z Bridelova nezvratného přesvědčení o pravdivosti, resp. reál nosti v š e h o Bohem zjeveného a z přesvědčení o zavazující pravověrnosti celé bible a církevní literatury a hlavně literatury n a p s a n é jeho řádovými spolubratry. Proto p ř e č a s t o s m ě š u j e víru s pověrou, ovšem v tomto r y s u se shoduje s nejedním ze svých v ý z n a m n ý c h s o u č a s n í k ů , n a p ř . s K o m e n s k ý m . Bridel s i v š a k vystačí se svou vírou a pověrou, a proto se u n ě h o s e t k á m e velmi zřídka s antikou (pro n ě h o nesmiřitelně pohan skou), a v tom t a k é tkví Jeho výrazná odlišnost od renesance a m a n ý r i s m u a dokonce i od části literatury barokní. O s t a t n ě od předchozí tvorby se Bridel m u s i l odlišit z á k l a d n í m životním pocitem: Jeho v e r š e nejsou výrazem r e n e s a n č n í h o optimismu ani manýristické deziluze a skepse, nýbrž výrazem touhy a snahy vyřešit veškerou rozpornost jistotou v B o h u , k n ě m u ž nutno směřovat oddanou celoživotní službou. Bridelův jazyk je libozvučný a zpěvný, a to 1 ve s k l a d b á c h ke zpěvu n e u r č e n ý c h , rytmy j s o u d ů r a z n é v kombinaci s j e m n ě t l u m e n ý m i a rýmy většinou neotřelé a odvážné. Barokní eufonie vrcholí právě v Bridelovi a v u ž š í m smyslu asi v jeho vynikající reflexívní pasáži Měj se dobře, světe ze Života sv. Ivana, kde b á s n í k prokázal svou virtuozitu v máloslabičných verších s m n o ž s t v í m báječných echových r ý m ů a zvukových souznění. J a k o příklad ocituji a s p o ň d ů m y s l n o u h r u vokálů o, e, y a k o n s o n a n t ů J, p, š. č i slabik koš. ško, ody, dy a zvukových shod n a z a č á t k u a n a konci v e r š ů , vysoce působivou instrumentaci n a ú z k é m prostoru 24 slabik: Co Jest rozkoš? Jen Jako koš plný vody, plný škody, vždycky teče, pryč uteče." a
V a š 1 c a , J . (vyd.): Život svatého Ivana, prvního v Cechách poustevníka a vyznavače, z historií sebraný. Benediktinské opatství v Břevnově, Praha 1936, s. 21.
47
BR1DELOVO U M E N l S L O V A
U Bridela č a s t o se vyskytující veršový a dokonce stroficky anakolut j e vytvářen p ř e r u š o v á n í m určitého motivu většinou j e d n í m veršem, n ě k d y 1 několika verši obsahujícími j i n ý motiv, t a k ž e se prolínají dva motivy. Tento Jev stejně Jako p ř e s a h y syntaktických celků do dalších veršů (tzv. enjambementy) p a t ř í n e p o c h y b n ě k běžným p r o s t ř e d k ů m b a r o k n í poe zie, j a k dokazuje tvorba Bridelových s o u č a s n í k ů Felixe Kadlinského a A d a m a Michny. Stejně j a k o oni dovede 1 Brldel rozlišovat obrazné vyjadřování podle tematiky a p ř e d p o k l á d a n é h o publika a se zřetelem k n ě m u volit 1 strofick é formy. Nejvíce m u vyhovují tradiční strofy osmiveršové nebo čtyřveršové s rozsahem šesti až osmi slabik, v Životě sv. Ivana se také p ř e d s t a vil j a k o vynikající mistr v e r š ů čtyřslabičných. Přesto se ve strofických formách neodlišuje od s o u d o b é české poezie včetně hymnografle Michnovy, z níž převzal dvě písně do Jesliček, * ale od této poezie se liší složitostí zpracovávané tematiky a větší b á s n i c k o u invencí. Dokázat uvedenou tezi bude u ž cílem dalšího pojednání, n e p o c h y b n ě plodného: teprve s r o v n á n í poezie Fridricha Bridela s poezií Adama Michny z Otradovic, Felixe Kadlinského a ostatních jeho s o u č a s n í k ů povede ke z p ř e s n ě n í n á z o r ů n a Bridelovu uměleckou specifičnost. 1
BRIDELS KUNST DES WORTES Der Artlkel stellt elnen Beltrag zuř Erkenntnls des kúnstlerlschen Charaktere Fridrich Bridels (1619-1680) dar. elnes hervorragenden tschechlschen Dlchters der Epoche des Barocks. Sein charakterlstlsches kiinstlerlsches Mittel geht aus der Grundlage des Barocks hervor - aus der AntltheseiihafUgkelt. An Bridels Schliisselkontraste kniipfen direkt oder vermlttelt Melapher und wcltere poetlsche Mittel an. Durch sle brlngt Brldel selne AulTassung von Mensch und Gott zum Ausdruck. Der Mensch lst fúr lhn eln Wesen, das stufenwelse zu selnem Schópfer in den Hlmmel hlnzlelt; an elnlgen Stellen selnes besten Werkes Co Bůh? Člověk? (Was der Gott? Was Mensch?) verláSt Brldel dle blbllsche Vorstellung des Menschen als elnes zum Bllde Gottes geschaflenen Wesens. Gott stellt er ln vlelen Symbolen dar, dle tells lhren Ursprung lm mlttelalterllchen Platonismus und Tomismus haben, tells von lhm selbst stammen. Antlthesen und Symbole werden háuflg von Oxymora und Metonymlen sowle von anderen Formen der Obertragung der Wortbedeutung begleltet, von uniibllchen Epltheta und Verglelchen. dle háuflg ln Allegorlen und Parabeln iibergehen. Brldel wel/3 wirkungsvoll rhetorlsche Flguren oder auf Wortwlederholung beruhende Flguren zu verwenden. Dlese kiinstlerlschen Metlioden sind ln gewissem Ma@e aus der Literaturtheorle abgeleitet. Bridels Sprache lst klangvoll und melodlsch. dle Rhytmen slnd akzentulert ln Komblnation mlt feln gedámpften Rhytmen und dle Relme meistens orlglnell. Háuflg kommen Verš - und sogar Strophenanakoluthe 14
Jde o písně Rozkoš vánoční s lncipltem Toto malé děťátko, to milé nemluvňátko (s. 6971) a Chtíc, aby spal, tak zpívala Synáčkovi Matka (s. 71-72); obě písně Jsou převzaty z M i c h n o v y České mariánské muziky, Praha 1647. s. 8-9 (Rozkoš) a 4-5 (Chtíc). Srov. S k a r k a . A .: Půl tisíciletí českého písemnictví Odeon. Praha 1986, s. 258.
48
MILAN KOPECKÝ
vor. Bridel entsprechen am meistcn traditlonelle Strophen mlt acht oder vler sechs- bis achtsllbigen Versen. Im Werk Zlvot svatého Ivana (Das Leben des helligen Ivans) verwendet er nielsterhaft mlt relcher Euphonle vlersllblge Verse. - Elne Dokuinentatlon der Analyse des Vcrfassers bringt seine slch In Druck beflndllche Editlon des dlchterlschen Werkes Brldels.
