Zajímavosti naší země
Naše země č. 8
Lidové tradice Přestože tedy Chodsko bylo ve středověku definováno především politicky, byl a je to také národopisný region s výraznou a osobitou lidovou kulturou, z jejíchž bohatých tradic se mnoho dochovalo dodnes. V tomto ohledu je zřejmě nejvýraznější oblastí Čech. Najdeme tu bohatý folklór, sice český, ale s prvky příbuznými se sousedním Bavorskem.
Hudba Charakteristickým hudebním nástrojem jsou dudy, zvané také kozel či pukl. Dudáci hrávali kdysi sólově, později přibyl houslista (houdek) a klarinetista. Taková chodská dudácká muzika je tu slyšet dodnes. Tančí se nejčastěji tzv. chodské kolečko, jehož původ spadá až do 15. století. Lidové písně (svatební, masopustní, velikonoční, vánoční) zpívali všichni společně. Z Bavorska přišly tzv. jukačky podobné jódlování. „Za staryjch časů zpjivál každý, kdo houbu mjíl, mladý chytáli pjisničky vod staryjch, ha tak se to všecko hudržovalo v pamjeti“.
Kroje Kroj se poněkud lišil v obcích horního a dolního Chodska. Ženatí muži nosili typický polodlouhý kabát bez límce zvaný župan, ženicí nebo kmotrovský. Zlaté šňůrky našité na švech byly prý po Kozinově smrti nahrazeny černými. Na první pohled upoutá tradiční plstěný klobouk s širokou krempou. Kalhoty koženky se šily ze žluté jelenice nebo levněji ze skopovice. Svobodní mládenci nosili bílé punčochy, ženatí muži modré. Nesměla chybět čakana – sekyrka na dlouhé násadě, kdysi zbraň strážců hranic. Ženský kroj tvořila do varhánků skládaná vlněná sukně šerka a punčochy stejné barvy, živůtek a košile překryté dvěma šátky. Šátek na hlavě se vázal v týle. Do kostela nebo v zimě se nosil černý soukenný kabátek bez ozdob.
Nářečí Zachovaly se i některé zvyky, které však dnes udržují spíš folkloristické soubory. Nejvýznamnějším prvkem je nepochybně chodské nářečí, stále ještě dožívající, i když už na ústupu, podobně jako jinde v ČR. Typickými znaky chodského nářečí je h na začátku slov (aby – haby) změna d v r mezi samohláskami (dědek – děrek), přehlásky na i (smál se – smíl se, sedět – sedít), prodlužování některých samohlásek (vaše – váše, volat – volát) a charakteristické příčestí minulé slovesa být s u (byl – bul), což vyneslo Chodům u sousedů přezdívku Buláci (a nářečí buláčtina).
Řemesla Nepřerušená zůstala i tradice lidových řemesel v některých obcích horního Chodska. Příkladem může být chodská keramika. Vzory výzdoby pocházejí z ornamentů na chodských krojích a starých vzorů z Klenčí. Keramika je téměř po celé ploše pestře zdobená rostlinnými vzory, a to ručně, takže každý kus je originál. Řemeslo je dodnes živé v obci Koloveč, kde bylo koncem 19. století na 1 337 obyvatel 43 hrnčířských dílen. Jenom v některých obcích se zachovaly památky chodské lidové architektury, většinou roubené stavby. Najdeme je třeba v Mrákově, Postřekově, Trhanově a Klenčí pod Čerchovem.
BOTY MÍSTO PSÍ HLAVY Se svobodou to ovšem nebylo až tak horké. Čeští králové své pohraniční hrady (jako byly Domažlice, Tachov a Přimda) často zastavovali zdejším šlechticům. Ti pak chtěli mít ze zástavy co nejvíc a občas zasáhli nešetrně i do
chodských práv. Budiž řečeno, že králové víckrát v historii vyhověli chodským stížnostem a zjednali nápravu. Chodové měli i svou pečeť a vlajku, na níž ovšem nebyla psí hlava (to je fikce známá od Aloise Jiráska a Mikoláše Alše), nýbrž plstěné boty. Nutno dodat, že to také nebyli žádní „psohlavci“. Málo se ví, že „psí hlava či psohlavec“ byla v té době nadávka (v němčině hundsköpfige) a Chodům tak říkali Bavorové, kteří strážce hranic pochopitelně neměli moc v oblibě.
KDE ŽIJÍ?
Chodské kroje na starých vyobrazeních.
vsí a purkrabím domažlického hradu, která měla nad chodským územím řadu pravomocí.
Památky lidové architektury najdeme v řadě chodských obcí. Příkladem může být tento dům z Chodského Újezdu, kombinující roubenou a hrázděnou konstrukci.
Ukázka z připravované knihy Národopisné regiony naší země, www.rubico.cz
Chodové sídlili v jedenácti vesnicích v okolí Domažlic a Kdyně. Byly to Klenčí pod Čerchovem, Chodov, Postřekov, Draženov, Stráž, Újezd, Tlumačov, Starý Klíčov, Mrákov, Chodská Lhota, Pocinovice. Nezvyklé bylo, že tyto obce tvořily jeden správní celek, měly společnou pečeť, prapor a zmíněnou samosprávu,
5
Naše země č. 8
Lidé naší země
První dáma svtového automobilového sportu
Eliška Junková Určitě v celé historii světového automobilového sportu nenajdeme žádného jiného Čecha, jehož jméno by bylo známější, slavnější než jméno Elišky Junkové. Přestože za volantem závodního vozu seděla pouhé čtyři roky, stala se první a doposud jedinou ženou, která dokázala zvítězit v Grand Prix, a jedinou ženou, která se mezi nejlepšími závodníky světa dokázala prosadit v tehdejším nejtěžším závodě – v sicilském Targa Florio.
se ale dospělosti dožili jen čtyři) byla mimořádně živá a veselá. Často se s maminkou ráno vsázela, jestli vydrží až do večera bez pohlavku, a jen málokdy vyhrála.
Z ALŽBĚTY POSPÍŠILOVÉ ELIŠKOU JUNKOVOU Po studiu na olomouckém Ústavu hraběte Pöttinga nastoupila do nově zřízené olomoucké pobočky Pražské úvěrové banky. Vedoucím této pobočky byl pověřen tehdy teprve dvacetiletý rodák z vesničky s neobvyklým jménem Čermná přes Kyšperk (dnes Dolní Čermná na Orlickoústecku) Čeněk Junek. Muž mimořádně schopný, cílevědomý a pracovitý. A v té době už také relativně bohatý a především perspektivní. Ten brzy objevil kvality své podřízené a jeho pracovní vztah k ní se začal obohacovat i o osobní sympatie. A i když to zpočátku tak z Alžbětina pohledu vůbec nevypadalo, stali se dlouholetí spolupracovníci 22. června 1922 na Staroměstské radnici v Praze manžely. Alžběta Pospíšilová k tomuto
VESELÉ A ŽIVÉ DÍTĚ Narodila se 16. listopadu 1900 v Olomouci, kde otec kovář a zámečník Kašpar Pospíšil, rodák z Němčic na Hané, nakonec zakotvil po štacích v Prostějově, odkud pocházela jeho žena, a Zábřehu. Byl vyhledávaným řemeslníkem, soudobý tisk vyzdvihuje kvalitu jeho práce například na stavbách prostějovské obchodní akademie, zábřežského gymnázia,
Svatební fotografie rodičů – Kašpara a Anny Pospíšilových.
olomouckého Národního domu, při rekonstrukci Městského divadla v Olomouci, na stavbě krematoria nebo hejčínského kostela. Původně se jmenovala Alžběta Pospíšilová a jako šesté z osmi dětí (z nichž
Svatební dvojportrét manželů Junkových.
Motorizace v Československu na začátku 20. let 20. století V roce 1921 bylo v ČSR registrováno 4 332 automobilů, tj. jeden automobil na 3 138 obyvatel, což znamenalo 51. místo na světě a 14. místo v Evropě. Auto bylo považováno za velký přepych, byla na ně dokonce uvalena dvanáctiprocentní daň z luxusu. V USA tehdy byl 1 automobil na 11 lidí, v Kanadě na 21, v Anglii na 110.
24
Ukázka z připravované knihy Největší ženy našich dějin, www.rubico.cz
Technické památky naší země
Naše země č. 8
Technologie výroby skla Sklářská výroba začíná přípravou surovin, pokračuje procesem tavení a zpracováním taveniny ve sklářské huti a je završena rafinováním (např. rytí, broušení, malování, leptání, matování). Celý tento proces zahrnuje velké množství různých technik a technologických postupů, které se liší podle oblasti, historického období i druhu výroby. Základními surovinami pro výrobu skla jsou kvalitní křemenný písek nebo křemen, který tvoří 60–80 % celkového množství sklářského kmene (suroviny, která se vkládá do pece). Druhou nejvýznamnější složkou jsou tavidla, která se podílejí 12–20 % (dříve sloučeniny alkalických kovů sodíku a draslíku nebo potaš – draselná skla, která chladnou rychleji, dnes tavidla připravená uměle chemickou cestou). Jako stabilizátor se do sklářského kmene používá vápenec (podíl 6–14 %), který je možné nahradit sloučeninami olova. Olovnaté sklo je nejen vhodné pro složitý brus, ale díky vysokému indexu lomu i pro optický průmysl. Pro odbarvení nebo naopak barvení skla se používají oxidy nebo sulfáty kovů. Jednotlivé receptury se však často lišily v závislosti na kvalitě surovin, typu pecí a dalších faktorech. Klíčovým procesem je tavení skla, které běžně probíhá při teplotách 1 400–1 500 °C. Při tavbě je nutné sklo promíchávat, aby se uvolnily bublinky a organické nečistoty, tzv. čeřit. Proces tavení se odehrává ve sklářské peci, základními typy jsou pece pánvové nebo vanové. V pecích se původně topilo bukovým dřevem, které později nahradilo uhlí. Problémy se zplodinami vyřešil otop generátorovým plynem. V první polovině 20. století se uplatnily pece s olejovým otopem nebo otopem zemním plynem, ještě později pece elektrické.
JEDINEČNOST NAŠICH SKLÁREN Českým příspěvkem při zdokonalování sklářských pecí a nástrojů bylo zavedení roštu, které umožnilo dosažení vyšší teploty, úspornější provoz pece a vyšší kvalitu skla. Do sedmdesátých let 17. století se datuje zavedení pojmu český křišťál. Konkurenční výhodou českých skláren se stala specializace a dělba jednotlivých úkonů – v huti pracovali vedle huťmistra mistři taviči, jejich pomocníci, foukači tabulového nebo dutého skla, brusiči, formaři, stoupaři i topiči. Pomocné práce zastávaly ženy a děti. Na počátku industriální éry se v hutích začalo namísto dřeva používat uhlí, a tak nové hutě vznikaly hlavně v okolí uhelných pánví.
ČESKÉ UMĚNÍ
Mačkárny skla (drikety) byly charakteristické pro Jablonecko (Korálek v Kokoníně).
rody německých mistrů, které šířily progresivní technologie a hrály hlavní úlohu v podnikání.
Aby se české sklo v období biedermeieru prosadilo proti tvrdé anglické konkurenci olovnatého skla, museli čeští skláři přicházet s novými tvary, novým způsobem zdobení i novými barvami.
Ruční techniky zpracování skla Nejjednodušší metodou je navíjení skla, kdy je skelné vlákno navíjeno na pískové jádro ve tvaru budoucího předmětu. Tento způsob přežil až do 19. století v šumavských páteříkových hutích při výrobě korálků (páteříků). Tradiční metodou je foukání skla, kdy je sklovina nabrána z pece pomocí sklářské píšťaly. Píšťalou je pak vyfukována do požadovaného tvaru buď do dřevěné či kovové formy, nebo je tvarována a zdobena z volné ruky za pomoci různých, většinou železných nástrojů. K hutním technikám patří například nalepování nožiček a oušek na předměty za horka, zhotovování barevných dekorů u pece vrstvením skla nebo tzv. stavení mozaikového skla. Při výrobě bižuterie se uplatnila technika mačkání skla pomocí tvarovaných kleští.
Převzato z knihy Technické památky České republiky, www.rubico.cz
Srdcem každé sklárny je roztopená sklářská pec, ve které se taví sklářský kmen. Na fotografii sklárna v Harrachově.
V této době nahradil též tradiční řezbu do skla mnohem efektivnější a efektnější brus. Kromě skvostných výrobků soutěžících směle s výrobky benátskými se v různých obdobích postupně rozmohla i výroba užitkového skla – tabulového, laboratorního, lahvového, stavebního i zrcadlového, ke kterému se počátkem 20. století přidala i výroba žárovek. Zajímavostí je výroba prvního skutečně černého skla, zvaného hyalit, hrabětem Jiřím Buquoyem v roce 1817. Tato technologie je dnes, bohužel, zapomenuta.
DALŠÍ VÝVOJ Po krachu na vídeňské burze bylo třeba hledat nové cesty levnější výroby. Jednou z nich bylo tzv. barokářství, oživující mistrně zapomenuté techniky a nápadité zacházení s barvou, druhou cestou byla výroba lisovaného skla, která se však v českých zemích chápala jako výroba polotovaru, který je nutné zušlechtit broušením a leštěním. V období po první světové válce došlo v důsledku rozpadu monarchie ke ztrátě
35
Zajímavosti naší země
Naše země č. 8
Sklenný pilník
z Podbrad V roce 1997 vyrobila česká firma Blažek Glass z Poděbrad první skleněný pilník na světě. Výrobek okamžitě vzbudil obrovský zájem a dnes ho používají zejména dámy od Japonska až po USA.
Vznikl náhodou. Dnes ho zná celý svt Kde to je?
Kolem restitucí však byla spousta otazníků. Tatínek s mou tetou to vyřizovali strašně dlouho. Vlastníkem provozu v Poděbradech byla společnost Bohemia Poděbrady, která tam měla normální provoz. Když jsme o objekt požádali, výrobu nejdříve zastavili a poté tam udělali jakési školicí středisko, protože objekty, které sloužily ke školním účelům, se nevydávaly. Jakmile bylo jasné, že jim to nepomůže, středisko vystěhovali a budova zůstala prázdná a chátrala. V roce 1992 ji předávali v naprosto dezolátním stavu. Takže firma, kterou v roce 1940 dědeček vybudoval a v roce 1948 byla prakticky jako nová a funkční znárodněna, se nám v roce 1992 vrátila jako ruina. K samotnému pilníku ze skla ovšem vedla náhoda, a především pozoruhodný příběh sklářské firmy, která si od německé správy a znárodnění přes restituce a těžký boj o místo na trhu prošla nesčetnou řadou útrap. Nechme celý příběh vyprávět současnou jednatelku společnosti Blažek Glass Lenku Zdobinskou.
Z NOVÉHO BORU DO PODĚBRAD „Firmu Josef Blažek Sklářské podniky založil můj dědeček v roce 1933 v Novém Boru. V roce 1938 musel z Nového Boru odejít, protože došlo k anexi pohraničí a borská firma přešla pod německou správu. Dědeček hledal nějaké město v centrální části Čech jako nové sídlo a rozhodoval se mezi dvěma městy, Benešovem a Poděbrady. Zvítězily
Poděbrady a dědeček v roce 1939 začal na zelené louce stavět novou firmu. O rok později ji spustil. Ačkoliv už byla válečná léta, podařilo se výrobu rozběhnout natolik, že do roku 1948, kdy přišlo znárodnění, dědeček splatil většinu úvěru na stavbu. Zbyla jenom nějaká poslední částka, ale ta samozřejmě znárodněna nebyla, a tak prarodiče museli nakonec prodat nějakou nemovitost, aby sumu doplatili.
NAVRÁCENÁ RUINA Po roce 1989 byly spuštěny restituce a moje babička, můj tatínek a teta požádali o vrácení. Firma nám skutečně byla vrácena a dokonce jsme dostali i původní fabriku v Novém Boru. Ta nikdy nepřestala patřit dědečkovi, pouze byla pod německou správou a následně znárodněna.
Ukázka z připravované knihy Lidé a firmy z naší země, www.rubico.cz
NOVÝ ROZJEZD A ROZŠÍŘENÍ Vedení poděbradské firmy se ujal můj tatínek. Nejdříve si musel vzít úvěr na to, aby vůbec budovy zprovoznil. Pro výrobu skla dekorovaného broušením jsou ve sklářství tři základní pilíře. Hutní výroba, kdy se vyrábí polotovar, pak je to vlastní broušení a následně se sklo leští ve speciální chemické leštírně. Tatínkovi bylo jasné, že pouze broušení firmu neuživí, a proto se nakonec rozhodl pro chemickou leštírnu. Spojil se s německou firmou Neutra a na základě dalších úvěrů, protože v té době pochopitelně volné finanční prostředky neměl, vybudoval chemickou leštírnu. Německý dodavatel mu zároveň nabídl, že dodá i technologii, která byla podobná leštění, na výrobu antireflexního skla. Jde o to, že za určité koncentrace
39
Zajímavosti naší země
Naše země č. 8
Jak vznikly pískovcové skalní brány
a pro drží pohromad? eští vdci našli vysvtlení
Každý, kdo viděl některý z velkolepých pískovcových útvarů, jako jsou skalní brány, věže, sloupy či převisy, si musel položit otázku, jak vznikly a jak drží pohromadě. Problém zaujal také hydrogeologa Jiřího Bruthanse z Ústavu hydrogeologie, inženýrské geologie a užité geofyziky Přírodovědecká fakulty Univerzity Karlovy, který v nedávné minulosti zkoumal lom Střeleč v Českém ráji. Zdejší pískovcová skála se při těžbě musí střílet pomocí trhavin, přitom lze jednotlivé kameny celkem snadno rozdrolit rukou a menší kousky dokonce nelze ani uzvednout, protože by se po dotyku rozpadly. Přesto je celá struktura jako celek stabilní. Jiří Bruthans zjistil, že v odborné literatuře existuje řada názorů a teorií na vznik pískovcových tvarů, ale žádná není příliš detailní a obecně platná. Byla to výzva, kterou přijali čeští vědci nejen z přírodovědecké fakulty, ale i ze dvou ústavů Akademie věd ČR a jeden kolega z Brigham Young University v Utahu. Na konci výzkumu bylo nečekané vysvětlení. Pískovcová skála funguje jako propojený a „inteligentní“ organismus. Materiálu, který není potřebný pro její stabilitu, se zbavuje a nechává jen nosné prvky.
oblastech Německa, Lucemburska, v okolí Jordánské Petry nebo ve svatyni pískovcových bran v parku Arches v americkém Utahu. Pískovce stejně jako ostatní horniny podléhají erozi způsobené krystalizací solí, mrznutím vody, účinkem biologických procesů, dopadem dešťových kapek nebo tekoucí vodou. To všechno skály zrnko po zrnku rozkládá. Jak ovšem tyto zdánlivě
bezduché procesy mohou vytvořit skalní bránu s obloukem padesát metrů dlouhým a dokonale vykrouženou stěnou?
LABORATORNÍ ZKOUMÁNÍ Jak vysvětluje Michal Filippi z Geologického ústavu, vědci si se střelečským pískovcem začali v laboratoři hrát: „Klíčový byl objev speciálního pískovce, jehož křehké fragmenty drží tvar, ale když se ponoří do vody, ihned se rozpadnou. Pokud se ovšem zatíží závažím, rozpadnou se jen částečně a pod závažím zůstane pilířek, který snese i velké zatížení. Tento objev odstartoval těžbu pískovce pro laboratorní pokusy, které jsme prováděli v akváriu, v kbelících i v lavorech. Jako závaží sloužily obkladové dlaždičky nebo olověné cihličky. K erozi jsme zvolili vodu. Voda prostupující pískovcem je kapilárním sáním přitahována na stěny zrn, přičemž v pórech stlačuje vzduch, který následně ničí původně relativně pevnou strukturu pískovce. Zprvu jsme
STUDIE VYSVĚTLUJE JEV ZNÁMÝ PO CELÉM SVĚTĚ
Převratná studie českých odborníků ohledně vzniku skalních útvarů v pískovci byla publikována v prestižním vědeckém časopise Nature Geoscience a následně ji citovaly přední zahraniční internetové servery, jako například BBC, Nature či Discovery. Na specifických reliéfech pískovců po celém světě je totiž zarážející jejich značná podobnost. Čechům jsou útvary dobře známé ze severních Čech z Českosaského Švýcarska, Českého ráje nebo Adršpachu. Téměř každý zná například Pravčickou bránu. Ve světě je najdeme v pískovcových
44
Ukázka z připravované knihy Lidé a firmy z naší země, www.rubico.cz
Místa naší země
Naše země č. 8
Pozapomenutá místa Kde to je?
Muzeum se nachází v krásné budově historické radnice.
ZA HISTORIÍ
SCHWARZENBERSKÉHO PLAVEBNÍHO KANÁLU (CHVALŠINY, JIHOČESKÝ KRAJ) Obec Chvalšiny, která se nachází necelých 10 km severozápadně od Českého Krumlova, je rodištěm českého inženýra Josefa Rosenauera (1735–1804), stavitele Schwarzenberského a Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Oba kanály jsou významnými technickými památkami. Jejich autor stál též u výstavby dalšího plavebního kanálu na řece Aist v Horním Rakousku nebo u projektu nikdy nerealizovaného kanálu na obejití nesplavného toku Vltavy pod Čertovou stěnou mezi Lipnem a Vyšším Brodem. Rosenauerově osobě a jeho prvnímu dílu – Schwarzenberskému plavebnímu kanálu – je věnována zajímavá expozice v rekonstruované historické budově bývalé chvalšinské radnice. Expozice poutavě vypráví příběh technického
Model krajiny dotváří představu o rozsahu celého díla plavebního kanálu.
díla i jeho autora. Nalezneme zde nejen exponáty přibližující život Josefa Rosenauera, ale i další dokumenty, mapy, fotografie, obrazy a historické předměty
včetně měřicích přístrojů, které podávají ucelený přehled o vzniku, významu a současném stavu tohoto pozoruhodného díla i jeho okolí. Středem expozice je šest metrů dlouhý krajinný model celé stavby. Kromě toho si v muzeu můžeme prohlédnout i další expozice věnované přírodě a přírodním památkám v okolí Chvalšin, historickému vývoji obce a jejím kulturním pozoruhodnostem, archeologickým nálezům nebo samostatnou expozici věnovanou lesnictví a dřevařství na Šumavě. Muzeum je otevřeno od dubna do října, út–so 13–16 h., mimo sezonu po telefonické domluvě na tel.: 777 947 383.
Modely a dobové exponáty muzea přibližují návštěvníkům období vzniku a provozu kanálu.
Co můžete navštívit v okolí Barokní zámek Červený Dvůr, ve kterém se sice nachází protialkoholní a protidrogová léčebna, ale k zámku přiléhá volně přístupný tajuplný romantický zámecký park o rozloze 117 ha. Parkem vede 3 km dlouhá naučná stezka, jejíž tabule poskytují návštěvníkům obsáhlé a zajímavé informace. Park se zámkem patří k významným, ale málo známým kulturním památkám.
46
Dobové fotografie přibližují období plavební činnosti, prohlédnout si můžeme i portrét Josefa Rosenauera.
Převzato z knihy Pozapomenutá místa naší země, www.rubico.cz
