Pùvodní práce
BOLEST JAKO LÉK? PAIN AS A CURE? KAREL BALCAR1, 2, MARTIN KUŠKA1, RADEK TRNKA1 1 Pražská vysoká škola psychosociálních studií, Praha Univerzita Karlova v Praze, 3. lékaøská fakulta, Ústav normální, patologické a klinické fyziologie, Praha
2
SOUHRN Úkaz úmyslného pùsobení si bolesti zraòováním povrchu tìla bývá zahrnován do kategorie „sebepoškozování“ a bývá nejèastìji pokládán za psychopatologický pøíznak. U dospívajících, kteøí si typicky poøezávají kùži na rukou a pažích, však úmysl uškodit si, který by mohl být interpretován v pojmech odpovídajících psychopatologických diagnóz, zpravidla zjištìn nebývá. Typicky to naopak bývá pøiznaná touha dosáhnout citové úlevy a psychofyziologického zklidnìní èi uvolnìní napìtí. Výskyt tohoto chování bývá, kromì pøíznaèného vìkového údobí dospívání, spojován také s vlivy nápodoby èi pøímo vnitønì nebo zevnì zakotvené pøíslušnosti k urèité subkultuøe, pro niž je takové chování pokládáno za typické nebo pøímo normativní. Autoøi se rozhodli prozkoumat individuálnì, sociálnì a kulturnì psychologické souvislosti tohoto poèínání pomocí kvalitativního rozboru intenzivních polostrukturovaných rozhovorù s dospívajícími hlásícími se k subkultuøe „emo“, s jejíž ideologií bývá poøezávání kùže èasto mediálnì spojováno. Zjišśovali, zda i v této sociální skupinì pozorované bolestivé sebezraòování je motivováno spíše sociálním tlakem k nápodobì, èi osobní snahou osvìdèit svou pøíslušnost k emo a svou odvahu, anebo svými individuálnì zakoušenými prožitkovými úèinky. Poznatky takto získané od dotazovaných podporují poslední výklad. Pùsobení si bolesti je dotazovanými emo vnímáno jednoznaènì jako hédonicky motivovaný èin, sloužící dosažení úlevy od trýznivých emocí a osobních starostí. Oproti ostatním hypotetickým motivacím, osvìdèit se jako konformní s pøedpokládanou skupinovou normou anebo dokázat svou osobní nebojácnost, je toto chování hodnoceno naprostou vìtšinou dotazovaných jako identitì emo cizí a je chápáno spíše jako projev vnitøních osobních problémù takového jedince, jenž mùže dosáhnout úrovnì škodlivé psychické závislosti. Klíèová slova: sobì pùsobená bolest, sebepoškozování, emo, zvládání
SUMMARY The phenomenon of self-inflicting pain through wounding of the body surface is usually subsumed in the category of “self-harm” and, most often, it is considered to be a psychopathological symptom. However, in the adolescents who cut their skin on the hands and arms, the intention to harm themselves, that might be interpreted in terms of related psychopathological disorders, is usually not found. On the contrary, there is usually acknowledged the desire to bring about emotional and psychophysiological tension relief and calming down. The incidence of this behavior is, besides the typical age range of teens, related to the influences of behavior imitation, or to the privately or publicly anchored belonging to a particular subculture, for which such a behavior is considered typical or even prescriptive. The authors decided to research the eventual individual, social, and cultural psychological connections of such conduct by means of qualitative analysis of intensive semi-structured interviews with youngsters endorsing their allegiance to the “emo” subculture, with whose ideology the cutting of the skin is often associated in the media. They inquired whether or not the painful self-wounding observed also in this social group is motivated predominantly by the social pressure to imitation, or by the personal efforts to prove one’s emo identity and courage, or by its individually experienced subjective effects. The knowledge gained in this way from the respondents supports the latter interpretation suggested. Self-inflicting pain is perceived by the absolute majority of emo respondents unambiguously as a hedonistically motivated action that is instrumental to gaining relief from painful emotions and personal worries. In comparison with the other hypothesized motivations, to show conformity to the alleged social norm or to prove one’s personal dountlessness, this behavior is typically considered as foreign to the emo identity and is understood rather as an expression of inner personal problems of such a youngster, that may eventually reach the extent of a deleterious psychological addiction Key words: self-inflicted pain, self-harm, emo, coping
Úvod Úmyslné sebepoškozování lze vymezit, ve shodì s Klonsky (2007), jako „úmyslné pøímé zraòování tìlesné tkánì bez sebevražedného zámìru“. Období dospívání je pokládáno z hlediska jeho výskytu za mimoøádnì rizikové. Poèátek takového jednání nacházíme nejèastìji u mladistvých ve vìku od 12 do 15 let (Platznerová, 2009). Laye-Gindhu a Schonert-Reichl (2005) pøi zkoumání tohoto úkazu na vzorku 424 dospívajících školákù dotazníkovou metodou získali údaj, že se k sebepoškozování pøiznalo 15 % èlenù
BOLEST ROÈNÍK 14 2011 ÈÍSLO 3
tohoto souboru; další získané údaje podporují hypotézu, že sebepoškozování u nich plní úlohu prostøedku zvládání èi regulace nepøíjemného citového stavu. Pøi našem obsahovì šíøe založeném a kvalitativnì zpracovávaném zkoumání postojù a praxe životního stylu mládeže hlásící se k subkultuøe emo (Kuška et al., 2010) jsme se v tomto ohledu zamìøili zvláštì na úkaz, který je tomuto stylu mediálnì typicky pøisuzován, tedy na bolestivé sebezraòování, provádìné ponejvíce poøezáním kùže na pažích a zápìstích. O této subkultuøe samotné není – kromì 139
Pùvodní práce
množství populárnì-nauèných èlánkù v èasopisech a na internetu, kde jsou mimo to i èetné stránky s obsahem vytváøeným pøímo èleny emo – mnoho odborných publikací. O jejích pøevážnì hudebních koøenech píše v encyklopedii o subkulturách mládeže Bailey (2005); u nás se jí vìnovala obecnìji a také vzhledem k sebepoškozování ve své diplomní práci Èerná (2010), obšírnìji Büsser et al. (2009). V alespoò struèné charakteristice emo pro potøeby této studie pøipomínáme, že nejstabilnìjším znakem jejich sympatizantù u nás v této jinak znaènì individualizované subkultuøe je jejich vizuální podoba, která pøedstavuje nejvýznamnìjší identifikaèní soubor interiorizovaných prvkù jejich životního „vyznání“. Obleèení je zpravidla ladìno do temnìjších barev, u dívek èasto s pestrobarevnými doplòky, u chlapcù je typický celkový dojem obnošenosti šatstva. Charakteristické jsou plátìné tenisky, tmavì podmalované oèi dívek i chlapcù a zejména výrazné úèesy, èasto barvené do temných odstínù, s patkou zakrývající jedno nebo obì oèi. Symbolika emo je vedle textù skladeb emo interpretù ztvárnìna v bohaté paletì komiksovì pojatých postav emaøù. Je doslova prosycena krví, obrazy bolesti, smrti, smutku, trápení s neopìtovanou láskou a konkrétní tìlesné mutilace – typicky poøezaných zápìstí, vydloubnutých oèí, z hrudi vytrženého srdce, prùstøelu vlastní hlavy. Bývá doplnìna obdobnì zuboženými dìtskými plyšáky, kteøí jsou zároveò maskoty svých majitelù. Hudební podání se aktuálnì od melodiètìjších poloh opìt pøesunulo (a tedy svým zpùsobem navrátilo ke koøenùm) k doslovnému hardcorovému vyøvávání bolestivých prožitkù, emocí a pøíbìhù a oznaèuje se jako „screamo“. V pøedkládané studii jsme hledali odpovìï na otázku, zda úkaz vyvolávání si bolesti sebezraòováním u dospívajících takto vnímaného spoleèenství, popøípadì pak i generace dospívajících v naší kultuøe vùbec, lze chápat jako projev duševní poruchy, za nìjž bývá sebepoškozování obecnì pokládáno (Platznerová, 2009; Kocourková, 2003), nebo spíše jako výsledek sociálního tlaku k subkulturnì specifické nápodobì takto konformního chování zpìtnì potvrzujícího pøíslušnost k dané skupinì, anebo zda je to zpùsobené bolestivé sebezranìní bolest sama, která slouží jedinci jako symptomaticky úèinný „lék“ proti bolesti jiné, pøedevším bolesti duševní èi citové, v úloze zvládacího mechanismu. Zhruba k týmž motivacím sebepoškozování dospívají i zahranièní studie (napø. Gratz, 2003). Na základì výsledkù 18 studií uzavírá též Klonsky (2007), že všechny se shodují v tom, že sebezraòování pøedchází záporný citový stav, že je provádìno nejèastìji s úmyslem tento stav odstranit a že (což je nejpøesnìji potvrzováno v laboratorních výzkumech) skuteènì tohoto výsledku dociluje. Nezanedbatelný pøitom bývá i vliv aktuálního sociálního prostøedí na èití bolesti, který prùkaznì ovlivòuje její afektivní i kognitivní složku, jak svým terénním výzkumem prokazují Yamamotová et al. (2010). K porovnání rùzných interpretací jsme zpracovali poznatky, získané v rozhovorech s dospívajícími chlapci a dívkami hlásícími se k subkultuøe emo, pøi našem kvalitativnì založeném zkoumání, jak takové poèínání u svých vrstevníkù v tomto ohledu vnímají a vysvìtlují sami jeho bývalí èi souèasní aktéøi nebo blízcí svìdci.
142
Metodika výzkumu Po prvních úspìšných kontaktech s nìkolika dospívajícími hlásícími se k subkultuøe emo byli další respondenti získáváni na základì jejich doporuèení a známostí. Získání výzkumného vzorku tedy probìhlo kombinací technik výbìru pøíležitostného a výbìru nabalováním. Hlavním výzkumným nástrojem byl obsáhlý, pøibližnì hodinu trvající podrobný polostrukturovaný rozhovor spojený s pozorováním mimoslovních nonverbálních projevù. Jeho cílem bylo popsat zvláštnosti této subkultury mládeže v øadì oblastí života, mezi nimiž postoj k sebepoškozování øezáním byl pouze dílèí stránkou. V pøehledu šlo o tato témata: Vyrùstání: • zázemí: rodina a rodièe, škola, atmosféra okolí bydlištì • významné situace (+/-), zájmy v dìtství, hudba, filmy, knihy, kamarádi Aktuální situace: • rodinná atmosféra, výchova, vztah s rodièi, moc, vzdor, kooperace, dùvìra Emo a pøidružení: • první kontakt a jeho okolnosti, dùvody pøitažlivosti, sebeidentifikace, protest • autostereotypy a heterostereotypy • symbolické pøedmìty, spotøebitelské chování, znaèkové zboží • internet a emo, komunikace • sebepoškozování • osobní hodnoty a identita, budoucnost (za 10 a 20 let) Pro znaèný rozsah osnovy rozhovoru ji zde nepøipojujeme celou; zájemci si ji však mohou vyžádat u autorù. Další výsledky kvalitativnì zpracovaných rozhovorù s dospívajícími hlásícími se k této subkultuøe v Èeské republice a v Norsku jsou pøipravovány k publikaci (Vestel et al., 2011; Kuška et al., 2011). Z pøibližnì dvou desítek provedených rozhovorù s èeskými dospívajícími bylo po vylouèení neúplných èi jinak nevyhovujících záznamù pojato do kvalitativní analýzy 14 protokolù. V této studii se vzhledem k tématu zamìøíme pouze na ty výpovìdi, v nichž se respondenti vyjadøují k motivaci zpùsobit si bolest, nejèastìji poøezáním kùže, a k úèinkùm takto vyvolané bolesti na duševní stav jedince. Z tìchto 14 respondentù uvedli osobní zkušenost s tímto zpùsobem sebepoškozování pouze 4, jejichž odpovìdi dále vypisujeme. Pro dokreslení postojù vùèi takovému poèínání u emo pøipojujeme ještì pátou výpovìï dospívajícího, který je nepraktikoval. Ke zjišśování, jak pùsobení bolesti sobì samému, zpravidla poøezáním kùže, vnímají a hodnotí ve vztahu k dospívajícímu a k jeho motivaci naši respondenti, jsme pokládali otázky dle následující osnovy: Nìkdy se setkávám s tím, že kluci a holky, kteøí patøí k emo, se obèas øežou, tøeba na zápìstí. Zkusil/a jsi to nìkdy? ODPOVÍ-LI „ANO“: Co tì k tomu vedlo? Chtìl/a jsi to jenom zkusit, nebo jsi mìla pocit, že se musíš øíznout?
BOLEST ROÈNÍK 14 2011 ÈÍSLO 3
Výsledky kvalitativní analýzy Ukazuje se, že èasto zmiòovaný skupinový tlak k napodobení takového chování, nebo vùbec vliv prosté nápodoby pùsobení si bolesti u druhých, je spíš vysvìtlením nabízeným zvenèí, nikoli zevnitø této subkultury. Støízlivé zkoumání takto pùsobících sociálních podnìtù k sebepoškozování vùbec nabídli Èerná a Šmahel (2009). Námi explorovaní emo naopak popírají, že by takovému tlaku pøímo od druhých nebo prostøednictvím takové „subkulturní normy“ byli opravdu vystaveni. V tom, co vypovídají, jsou spíše náznaky pohrdání tìmi, kteøí se takto chovají, jen aby „se pøedvedli jako praví emo“. Pøi vyptávání po okolnostech takového poèínání témìø výluènì získáváme odkazy na vnitøní prožitkovou dynamiku, v níž vykonání èinu, jímž si jedinec zpùsobí bolest, a samo prožití této bolesti citelným zpùsobem mìní nepøíjemný èi pøímo stresový duševní stav na výraznì vyrovnanìjší a klidnìjší. Vybrané výpovìdi Z mnoha odpovìdí vybíráme (s vypuštìním nìkterých zbyteènì opakovaných slov èi sousloví) pouze 2 obsáhlejší ukázky popisování prožitkové stránky takového èinu a nìkolik kratších výòatkù z dalších rozhovorù. Zkratky: T = tazatel, R = respondent. Ukázka 1: T: Ty ses nìkdy øíznul? R: Jo, (zamyšlenì) jak je to dlouho? T: Co tì k tomu vedlo? R: No, úplnì pùvodní impuls byl rodina. T: Jasnì, to jsi vlastnì uvádìl jako tu zásadní záležitost. R: Jsme mìli takový tìžký období, no ... že, jsem se bál že o ní pøijdu, že jsem - že jsem - že jsem o ni pøišel. T: Takže jsi vìdìl, že se chceš øíznout? Ne, že bys to jen chtìl zkusit? R: Nó, já jsem jako, co jsem slyšel ... že prej ... že to pomáhá, jako. Že nìkdo prostì, si v tom najde drogu svoji. Jenom upøímnì varuju, ona to je droga. T: Jak bys popsal pocit pøed, bìhem a po? R: Pøi - bìhem: takový zvláštní vzrušení... a po: sakra, bolí mì noha! T: Ještì nìjak jinak by se to dalo charakterizovat?
BOLEST ROÈNÍK 14 2011 ÈÍSLO 3
R: To je takový uspokojení, ale takový strašnì zvláštní. T: Je to úleva tøeba? R: Zároveò úleva, ale zároveò, prostì ten èlovìk ví, že to nemá smysl. Že to k nièemu není. Ale zároveò si uleví. Ví, že se tím nic nevyøeší, ale stejnì to dìlá. T: Tak ten pocit tý úlevy je asi dùležitej, že jo? R: Hmm... Ale já už jsem èistej. T: Mìl jsi tøeba obavy, že si ublížíš v tom smyslu, že budeš mít takovou ztrátu krve, že tì to mùže nìjak ohrozit? Že by sis uvìdomoval takový fyzický vìci? R: Uvìdomoval. Jenomže já jsem mìl takový období - to né, že bych mìl òáký touhy spáchat sebevraždu a tak, ale prostì když sem si tøeba uvìdomil, že mùžu tøeba umøít, tak mi to bylo jedno. Nebyla tam pùvodní, prostì, jako že bych chtìl se zabít, ale øíkal jsem si jakože, kdyby se to stalo, no tak co. Dyś je to jedno. T: Nepociśoval jsi nìjaké obavy, že tøeba vykrvácíš? R: Ne, mì to bylo jedno. T: Bál ses tøeba, že tì za to bude nìkdo odsuzovat? Že tøeba tvoje partnerka nebude chápat, proè tímto zpùsobem… R: (smìrem k opodál sedící pøítelkyni) No mrzelo tì to? Hodnì tì to mrzelo. A kór, když si vìdìla, že i nìco je kvùli tobì. A právì, vodsuzující rodina, tak, proto sem taky se vyhnul trendu ruka a já sem si rejpal svoji nohu. Aby to nebylo vidìt, právì. Já mám dost èasto rád vytažený rukávy, takže… Ukázka 2: T: Ty sám jsi to nìkdy zkusil? R: Já sám jo, ale to bylo ještì pøed tím, než jsem šel rádoby do tady toho stylu. To je v podstatì jako... a to bylo fakt jenom kvùli depresi... a kvùli tomu, abych na sebe upozornil, v podstatì. To nebylo vùbec kvùli stylu… Já znám tøeba plno emaøù, který by na sebe v životì nevztáhli ruku. Se úplnì štítí, že jo? A tak. T: Jakej je to pocit, pøed tím, pøi tom, po tom? R: Když jste hodnì navztekanej, nebo máte nervy, nebo jste v hodnì velký depresi, tak tu bolest necejtíte tolik, jako když už jste v pohodì. To potom bolí ta ruka. Ale jinak, ono totiž... já to dìlám v podstatì i z trošku vìdeckýho toho, protože... Když vám teèe krev, tak se uvolòujou endorfíny a èlovìk se cítí být trochu víc hepy. Takže když mám pak deprese velký a nemám prášky, tak se obèas trochu øíznu. Ale jinak ne, není to vùbec kvùli tady tomu stylu, jo. T: Co pøi tom pociśuješ? Je to úleva, když se øízneš? R: Je. Je to úleva… T: Ještì nìjakej jinej pocit pøi tom?... Máš tøeba nìjaký obavy pøi tom? Že se øízneš moc hluboko, a nìco se ti pøi tom stane? R: To sou fakt cvoci, tady to. Já si dìlám jenom povrchový zranìní, prostì se fakt jenom øežu do kùže a vím, že se mi nic nestane. To je jenom kvùli tomu, abych si ulevil, né kvùli tomu abych se zabil. Dále již jen krátké typické výroky vybrané z jiných rozhovorù: Ukázka 3: T: Takže máš... obèas na tebe pøijdou pocity, že se musíš øíznout? R: Né pocity øíznout, ale když jsem fakt hodnì naštvanej a nemám po ruce cigarety tøeba, a jsem línej si je dojít koupit, tak… Malinko se tøeba párkrát øíznu, povrchovì, ale jenom kvùli tomu, abych se uvolnil. T: Kolikrát tøeba za mìsíc se takhle øízneš? R: Teï už moc ne. Zase mám pøedepsaný antidepresíva. 143
Pùvodní práce
Jaký to je pocit? – Pøedtím? Pøitom? Potom? Mìl/a jsi nebo máš pøitom z nìèeho obavy? Že si opravdu ublížíš? Nebo že zemøeš? Nebo že to nìkdo bude odsuzovat nebo tì za to nìjak pronásledovat? Co tomu pak øekli tví emo kamarádi? A co tví ostatní známí? Máš nìkdy pocit, že se musíš zase øíznout? Kdy nebo pøi èem to na tebe pøichází? ODPOVÍ-LI „NE“: A tušíš o tìch, co to zkusili nebo dìlají, co je k tomu vede? Myslíš, že to je odvaha, nebo zbyteènost, nebo nìco jiného – co? Sám /sama bys to taky nìkdy rád/a zkusil/a, nebo ne? Proè ano, proè ne? Co by se muselo stát, aby ses øízl/a? Prùbìh každého rozhovoru byl se souhlasem respondenta zaznamenán na diktafon. Hlasový záznam pak byl pøeveden do písemné podoby a s pøihlédnutím i k nápadným nonverbálním projevùm významovì zpracován.
Pùvodní práce
Ukázka 4: T: Jak cítíš tu bolest u toho? R: No, já si nemyslím, že bych z toho òák nìco mìla, jako „Jo, hurá, mì to bolí“… to asi ne. Ale tak jako na jednu stranu je to trochu pøíjemný, ale nevím proè. T: Nevíš proè? R: Nevím proè, ale jako… T: Takže je to pøíjemná bolest? R: Celkem jo. A ještì jedna ukázka s typickým, v našem výzkumu posouzením bolestivého sebepoškozování z pohledu èlena subkultury emo, který sám tento druh sebepoškozování neprovádí, avšak poskytl k tomu podle našeho soudu nejúplnìjší komentáø „svìdka“ tohoto poèínání u svých vrstevníkù:
uvažovat pøinejmenším od doby, kdy nám metody zobrazování èinného mozku ukázaly v obou pøípadech bolestného prožitku aktivaci v podstatì shodných oblastí, i když zpravidla jen v modelových situacích neuro-sociálního „zrcadlení“. Její psychologický výklad se nabízí v témìø všech hlavních smìrech teoretizování a obejde se pøitom bez pøedpokladu duševní nemoci, i když nìkteré duševní poruchy se mohou sebepoškozováním a sebetrýznìním také projevovat. Zajímavé a nadìjné je, že svými možnými vysvìtleními rùzné teoretické pøístupy (jejich následující rozlišení vychází z podrobnìjší studie Balcara, 2005) nestojí proti sobì, nýbrž, že se pøímo vysledovatelnou vzájemnou návazností doplòují až do souladného vysvìtlení tohoto úkazu. V konkrétních diagnostikovaných pøípadech jsou pak samozøejmì skladba a vzájemný pomìr pùsobících pøíèin individuálnì nebo typovì odlišné.
Ukázka 5: R: No, urèitì ty lidi, co jsou emo a tøeba, když se s nima bavím a tøeba si všimnu nìjakejch tìch jizev nebo takhle, tak prostì vím, že ty, co znám blíž, tak že to fakt nedìlaj, aby si lidi mysleli nebo že to schovávaj spíš, aby to i nebylo vidìt a neukazujou, “Hele, já jsem se tady øíznul, koukni se“, jakože se tím nechlubìj, že se to snaží právì naopak schovat, že nechtìj, aby to nìkdo vìdìl, ale když je èlovìk všímavìjší, tak si toho samozøejmì všimne, takže poznám, že ten èlovìk má tøeba nìjakej ten problém, co ho znám, takže se snažím nìjak nenápadnì si s nim tøeba promluvit a nìjak tøeba jako to z nìj nìjak dostat, jakože mu pomoct, protože je to pøece jenom kamarád a to, no. A pak jako ty sebevraždy, no nevím, jakože to je urèitì blbost, jak lidi øíkají, že prostì pøevážnì emaøi se zabíjej a todle, to je úplná blbost, to fakt není pravda. T: Takže, jestli tomu rozumím, tak si myslíš, že to, že se ti lidé øežou, není záležitostí emo, ale toho, že mají problémy, takže by to dìlali, i kdyby emo nebyli? R: No, já si to nemyslím, já to spíš vím, protože tøeba vo tom se bavíme s tìma kámošema, takže i vím, že mi neukáže tøeba, jak se øeže, ale prostì vím, že má doma nìjaký ty problémy, protože se vo nich bavíme, takže vím, jakože to není kvùli tomu stylu, ale… Von by to stejnì dìlal, i kdyby prostì do toho stylu nepatøil, tak jako já znám i lidi, který to dìlali a do toho stylu nepatøej.
• Biopsychologické teorie vlivu fyziologických pochodù na duševní dìní osvìtlují takové úèinky bolesti reflexním buzením dalších fyziologických pochodù, které pøinášejí psychickou úlevu, pøedevším aktivaci mozkové soustavy uvolòující endogenní opioidy. Tím by bylo možno vysvìtlit nejen zmírnìní bolestné duševní trýznì, nýbrž i vznik závislosti na vyvolávání bolesti cestou psychofyziologického podmiòování. K tomu se váže i již døíve u emocí pozorovaný prùbìh vyrovnávání vzbuzených nepøíjemných prožitkù automaticky buzeným a kvalitativnì (po)citovì protichùdným pochodem, který s úbytkem bolesti pøeváží a zaène být vnímán jako stav výraznì pøíjemný, a tím pøedchozí poèínání jedince ve smyslu teorie uèení zpevní.
Diskuse V této studii se zabýváme popsaným zpùsobem sebepoškozování a na základì výrokù našich respondentù pøedpokládáme, že si tím pùsobí bolest. Zda poøezání ve stavu líèené duševní tísnì skuteènì vyvolává s ním jinak pøirozenì spojený pocit bolesti, je otázkou. Námi získané výpovìdi prožitek bolesti pøiznávají, ovšem objevují se i náznaky, že to alespoò nìkdy „bolí“ jinak, ne tak nepøíjemnì, jako by tomu bylo bez poèáteèního citového „nabuzení“ k tomuto èinu. Podobná zjištìní nacházíme v jiných výzkumech provádìných také mimo populaci psychiatrických pacientù, až po pøíležitostná zjištìní, že silnou emocí provázené sebezranìní mùže být prožíváno bezbolestnì èi dokonce slastnì. Pro zde zastávaný pohled, že mnohdy naopak jde o skuteèné vyvolávání bolestivých pocitù, se prozatím musíme spolehnout na výpovìdi námi zde zkoumaných adolescentù (pro struèný souhrn k této otázce viz napø. Swales, 2011). O pøímé souvislosti tìlesnì buzené bolesti s bolestí duševní – spojení, které jazyk zná odedávna – mùžeme vìdecky
• Kognitivní teorie vnímání, zobrazování a vyvažování „pole poznávání“ k tomu mohou pøipojit hledisko podnìtného soupeøení: fyzická bolest je natolik pùsobivým podnìtem, že nutnì oslabuje vliv podnìtù vyvolávajících bolestnou duševní trýzeò, a tím ji oslabuje na zvladatelnou míru. Navíc – a v tom je jejích propojení s humanistickými „teoriemi já“ – pùsobení bolesti sobì a její snášení z vlastní vùle mùže vyrovnávat „poznávací nesoulad“ mezi skuteèným a žádaným „obrazem o sobì“.
144
• Behavioristické teorie podmiòování podnìtù a odezev poskytují obdobné vysvìtlení poznatku o zpevòující úloze ukonèení „trestového“ pùsobení bolest budícího tìlesného podnìtu, tedy prožitku úlevy. Tento úèinek pak zvyšuje pravdìpodobnost dalšího výskytu takto „odmìnìného“ chování. Obvyklé úhybné chování vùèi èinùm pùsobícím bolest je tak protipodmínìno ve smìru chování, kterým si jedinec bolest vyvolává a které je motivováno nauèeným pøejímáním takto vzbuzeného pocitu úlevy.
• Psychodynamické teorie vyrovnávání konfliktního napìtí v souvislosti s vìdomou èi nevìdomou „chtìností“ utrpení, v našem pøípadì zprostøedkovaného vzbuzenou bolestí, mohou nabídnout pojetí „primárního zisku“ ze zakoušené strasti. Tento klinicky odpozorovaný úèinek obvykle zmíròuje duševní trýzeò vyplývající z vìdomì, nebo nevìdomì prožívané viny, vùèi níž utrpìná bolest poskytuje v nìjaké míøe psychologické „vyrovnání úètù“. (Možnost dalšího,
BOLEST ROÈNÍK 14 2011 ÈÍSLO 3
• Humanistické teorie sebepojímání a sebeuplatòování mohou pøispìt k výkladu poukazem na „jáskou“ závažnost sobì pùsobené bolesti, posilovanou zvlášś v pøípadech sníženého sebevìdomí anebo nenávistného postoje k sobì samému. Aktivní zpùsobení bolesti sobì samému mùže být opìt „úèty vyrovnávajícím“ aktem sebepotrestání za vlastní ménìcennost nebo špatnost, nebo naopak aktem zvýšení sebevìdomí tím, že se jedinec odvážil vystavit bolesti a snesl ji, a tím opìt zvýšil hodnocení svého „já“. Obojí pomáhá snížit napìtí z rozporu prožívaného „reálného já“ a proti tomu pøedstavovaného a žádaného „já ideálního“. • Existenciální teorie potøeby životního smyslu navíc ukazují, že v pøípadech, kdy jedinec nenachází ve své životní situaci pozitivní možnosti smysluplného poèínání, uchyluje se k vyplòování trýznivé „existenciální prázdnoty“ nutkavým uskuteèòováním možností hodnotovì ménìcenných. I bolest pùsobená sobì samému mùže být – vedle své další možné úlohy „existenciálního výkøiku o pomoc“ – pro existenciálnì strádajícího alespoò potvrzením vlastního „bytí naživu“, snad ve smyslu „pociśuji bolest, tedy jsem“ – zde pak nejspíš ve významu „opravdu tu k nìèemu významnému jsem“. Závìr a etická rozvaha Chápeme-li, popøípadì umíme-li i teoreticky vyložit individuálnìpsychologické, popøípadì fyziopsychologické èi existenciálnìpsychologické zdroje a úèely pùsobení bolesti sobì samému, a dokážeme-li jejich individuální, popøípadì typovou skladbu u jedince správnì diagnostikovat, zbývá otázka, co dále. Zde se nabízený popis a výklad setkává s etickými otázkami pøístupu k popisovanému úkazu a jeho souvislostem s životní situací a stavem èlovìka, který si takto poèíná. Nepustíme se do pojednávání o etice rozhodování a poèínání samotného pùvodce a zároveò obìti bolestivého sebepoškozování. To by vyžadovalo pøehlédnout a ohodnotit klíèové okolnosti jeho duševního a sociálního vývoje – od rozvíjení, zanedbávání èi potlaèování vrozených osobnostních a sociálních vloh k vyrovnávání se s tísnivými situacemi až po jeho pøijímání nebo opouštìní nabízených hodnotových a vztahových vzorù prožívání a chování. Pøipomeneme pouze to, co se již jeví – a to i již v nìkterých výpovìdích našich respondentù – zøejmé. V úkazu využívání úlevnì až léèivì úèinkující sobì pùsobené bolesti nacházíme nìkolik skuteèností: Vyvolávaná bolest svou fyziopsychologickou dynamikou pøináší citovou úlevu a uklidnìní èlovìku v jinak až neúnosnì prožívané citové tísni. Tímto úèinkem podporované osvojení sebepoškozujícího bolest budícího chování má sklon upevnit se do podoby návyku, který mùže dosáhnout motivaèní intenzity až èinnostní závislosti. Takto získávaná intrapsychická úleva pøináší èlovìku pouze symptomatické ulehèení a pùvodní vnitøní nebo vnìjší obtíž, která citovou tíseò vyvolává, zùstává neøešena.
BOLEST ROÈNÍK 14 2011 ÈÍSLO 3
Svépomocné, „kvaziterapeutické“ vyvolávání si bolesti se tak stává spíše pøekážkou konstruktivního vyrovnávání se životními problémy. Eticky je tedy podpora takového psychologického úniku nesprávná, aś již by spoèívala v jeho sociálnì zprostøedkovaném „odmìòování“, anebo v jeho svobodomyslném pøehlížení. Využívání tohoto úlevného postupu však mùže být, aś již na poèátku, nebo po jeho upevnìní do podoby návyku, nejen nejsnazším, ale nìkdy až i jediným trpícímu èlovìku dostupným prostøedkem, jak se duševní trýznì zbavit. Zvnìjšku vytvoøenými nebo sociálním nátlakem zvnitønìnými zábranami v jeho užívání mùže být trpící èlovìk vystaven dosud takto – alespoò náhražkovì a pøechodnì – symptomaticky zvládané trýzni nadále zcela bezmocnì, a tím více mùže být znovu motivován k tøeba utajovanému pokraèování tohoto návyku. Skuteènou, eticky ospravedlnitelnou pomocí takovému èlovìku proto mùže být, podaøí-li se získat jeho dùvìru a spolupráci, pouze vytvoøení nebo obnovení u nìj snahy, dovednosti a odvahy vyrovnávat se se svými životními obtížemi zdravìji a úèinnìji cestou skuteèného øešení stresujících problémù namísto vyhledávání pouze pomíjivé a svými následky potenciálnì zdravotnì rizikové citové úlevy. To je v takových pøípadech úkolem pomoci zdravotnické, výchovné i spoleèenské. Pobídkou k jejímu vynakládání tímto smìrem mohou a mají být i poznatky v tomto ohledu výzkumnì a prakticky podložené. O nìkteré z nich jsme se pokusili v této studii podìlit. Podìkování: Studie byla podpoøena grantem z Finanèních mechanismù EHP a Norska a spolufinancována státním rozpoètem ÈR prostøednictvím Fondu pro podporu výzkumu, reg. kód: A/CZ0046/2/0027 a MŠMT ÈR.
Literatura: 1. Bailey B. Emo music and youth culture. In: Steinberg S, Parmar P, Richard B. eds. Encyclopedia of contemporary youth culture. Westport, CT: Greenwood Press, 2005:338-343. 2. Balcar K. Souèasné trendy v psychoterapii. Psychosom. 2005;3:18-31. 3. Büsser M, Engelmann J, Rüdiger I, Hg. Emo: Porträt einer Szene. Mainz: Ventil Verlag, 2009. 4. Èerná A. Subkultura emo oèima adolescentù v kontextu online prostøedí. Nepublikovaná diplomní práce. Katedra psychologie FSS MU: Brno, 2010. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/181831/fss_m/diplomka_do_ISu.doc 5. Èerná A, Šmahel D. Sebepoškozování v adolescenci: Kontext reálného versus virtuálního prostøedí a subkultur Emo a Gothic. E-psychologie [online], 2009;3:26-44. WWW: http://e-psycholog.eu/pdfp/ceraetal.pdf 6. Gratz K. Risk factors and functions of deliberate self-harm: an empirical and conceptual review. Clin Psychol Sci Pract. 2003;10:192-205.
145
Pùvodní práce
již „sekundárního“ zisku by pak navíc zahrnula pøíznivou odezvu okolí na pùsobení si bolesti jedincem, což v nìkterých pøípadech je reálné, v jiných nikoli.)
Pùvodní práce
7. Klonsky ED. The functions of deliberate self-injury: A review of the evidence. Clinical Psychology Review. 2007;27:226-239.
15. Vestel V, Kuška M, Trnka R, Balcar K. Emo and beyond. In preparation for Young – The Nordic Journal of Youth Research, 2011.
8. Kocourková J. Sebepoškozování v adolescenci. In Koutek, J., Kocourková, J. Sebevražedné chování. Praha, Portál, 2003; 170-180.
16. Yamamotová A, Hrabák P, Høíbek P, Rokyta R. Bolest jako averzivní nebo odmìòující podnìt? Bolest. 2010;13 (Suppl. 1):40.
9. Kriegelová M. Zámìrné sebepoškozování v dìtství a adolescenci. Praha: Grada, 2008. 10. Kuška M, Formánková P, Koláøová K. Subkultura emo kids jako fenomén souèasné konzumní spoleènosti. In Zábrodská K, Èermák I, eds. Kvalitativní pøístup a metody ve vìdách o èlovìku IX. Individualita a jedineènost v kvalitativním výzkumu. Brno, Psychologický ústav AV ÈR, 2010;370-374. 11. Kuška M, Trnka R, Balcar K, Vestel V. Anxious emotions in the presentday adolescents. In preparation for Australasian Psychiatry, 2011. 12. Laye-Gindhu A, Schonert-Reichl KA. Nonsuicidal self-harm among community adolescents: Understanding the “whats” and “whys” of self-harm. J Youth Adolesc. 2005;34:447-57.
Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc. PVŠPS Hekrova 25 149 00 Praha 4 – Háje E-mail:
[email protected]
13. Platznerová A. Sebepoškozování. Aktuální pøehled diagnostiky, prevence a léèby. Praha: Galén, 2009. 14. Swales M. Pain and deliberate self-harm. The Welcome Trust – Pain: Science, Medicine, History, Culture. Dostupné z http://www.wellcome.ac.uk/ en/pain/microsite/culture4.html
146
Do redakce pøišlo: 15. 3. 2011 K publikaci pøijato: 1. 6. 2011
BOLEST ROÈNÍK 14 2011 ÈÍSLO 3
