BOJOVÁNÍ, ZABÍJENÍ A UMÍRÁNÍ

3. KAPITOLA

BOJOVÁNÍ, ZABÍJENÍ A UMÍRÁNÍ

sestelování „Shazovat bomby se pro mě stalo potřebou. To tě tak zasvrbí, skvělý pocit. Skoro stejně tak dobrý, jako někoho odprásknout.“153 Nadporučík luftwaffe, 17. 7. 1940

Říká se, že válka dělá člověka krutým a že se z vojáků po zkušenosti s násilím a po konfrontaci se zdevastovanými těly, mrtvými kamarády nebo, jako ve vyhlazovací válce, hromadně vražděnými muži, ženami a dětmi, stávají surovci. Také wehrmacht a SS se obávaly, že neustálá konfrontace s extrémním násilím, ať už bylo pozorované nebo se ho člověk dopouštěl sám, povede k narušení „kázně“ a tím i ke ztrátě řádu a k bezuzdnosti v násilí. To nebylo v zájmu efektivity, která byla stejnou měrou potřebná jak pro boj, tak pro masové vraždění.154 Také v historickém a společensko-psychologickém výzkumu násilí hraje aspekt brutalizace důležitou roli155 – zde se rovněž předpokládá, že zkušenost s extrémním 85

VOJACI.indd 85

21.2.2014 18:13:27

bojování, zabíjení a umírání

násilím povede k významné změně v hodnocení násilí a míře jeho vlastní potřeby. Autobiografická literatura potvrzuje podobně jako žánr válečného románu shodné zjištění, které by se dalo shrnout takto: Vojáci jednají surově, jsou-li vystaveni po určitou dobu enormní brutalitě. Jak naznačuje výše uvedený citát nadporučíka luftwaffe, tato představa by mohla být zavádějící. Za prvé se totiž od začátku nebere v úvahu skutečnost, že použití násilí může být atraktivní zkušeností, například právě „svrběním“. Za druhé, že to možná není víc než jen neprokázaná hypotéza, pokud budeme předpokládat, že člověk musí být na použití extrémního násilí nejprve připraven. Možná k tomu postačí jen zbraň nebo letadlo, adrenalin a pocit moci nad věcmi, nad kterými jinak člověk moc nemá. A společenský rámec, v němž je zabíjení povoleno, ba dokonce žádoucí. Je možné, že hypotéza postupného přivykání násilí souvisí více s prezentačními strategiemi píšících pamětníků a představami vědeckých autorů o každodenním životě, než že odpovídá realitě války. V našem materiálu totiž najdeme hojnost příkladů, které naznačují, že jsou vojáci extrémně násilničtí od samého počátku – také úvodní citace pochází z doby, kdy byla válka ještě mladá. V této době se nejednalo ani o totální, ani o vyhlazovací válku, a nadporučík ji znal jen seshora, ze vzduchu. Motiv brutalizace vojáci používají nezřídka sami, když mluví o zážitcích s násilím, ovšem doba socializace k extrémnímu násilí je v těchto příbězích často omezena na několik dnů. Podívejme se na následující příklad z 30. dubna 1940 z rozhovoru mezi poručíkem (Leutnant) Meyerem*, pilotem luftwaffe, a Pohlem*, průzkumníkem stejné hodnosti.

*

U takto označených jmen nebylo možné objasnit identitu. Proto používáme pseudonym.

86

VOJACI.indd 86

21.2.2014 18:13:27

sestelování

POHL: Druhého dne války v Polsku jsem měl shazovat bomby na nádraží v Poznani. Osm z 16 bomb spadlo na město, přímo mezi domy. Tehdy se mi to vůbec nelíbilo. Třetí den mi to bylo jedno a čtvrtý den mě to začalo bavit. Bylo to naše povyražení před snídaní pronásledovat vojáky kulomety po polích a nechat je tam ležet s několika kulkami v zádech. MEYER: Ale pokaždé jen vojáky …? POHL: Taky lidi. Na ulicích jsme útočili na kolony. Letěl jsem v roji. Vedoucí stroj shazoval bomby na ulici, doprovodné letouny do příkopů, vedly tam takové příkopy. Mašina se otřásá, jeden stroj za druhým, levotočivá zatáčka, pálili jsme všemi kulomety a vším, co se dalo. Viděli jsme tam létat koně vzduchem. MEYER: Fujtajbl, to s těmi koňmi, … né! POHL: Koní mi bylo líto, lidí vůbec ne. Ale koní mi bylo líto až do posledního dne.156

Poručík Pohl hovoří o počátcích polského tažení a také o tom, že aklimatizace na násilí, které začal páchat, trvala právě jen tři dny. Již čtvrtého dne získalo převahu potěšení, což také hned osvětluje ve svém líčení o „povyražení před snídaní“. Jeho kolega, zjevně poněkud zděšen, doufá, že Pohl útočil alespoň jen na nepřátelské vojáky, ale tato naděje se nenaplňuje. Také na „lidi“ – tedy civilisty – Pohl střílel a jediná věc, na kterou si nemohl tak docela zvyknout, byla, když někdo zasáhl koně. Tomu Meyer rozumí. Pohl vypráví dále, ne o honu na jednotlivé lidi, nýbrž o bombardování města: POHL: Byl jsem tak naštvaný, když nás sestřelili – dříve než se stačil zahřát druhý motor, měl jsem najednou pod sebou polské město. Ještě jsem na něj hodil bomby. Chtěl jsem na město shodit všech 32 bomb. Už to nešlo, čtyři bomby ale na město ještě dopadly. Všechno tam 87

VOJACI.indd 87

21.2.2014 18:13:27


dole bylo rozstřílené. Tehdy jsem měl takový vztek, jen si představte, co to znamená svrhnout 32 bomb na otevřené město. Tehdy mi na tom vůbec nezáleželo. Těmi 32 bombami bych měl na svědomí určitě 100 lidských životů. MEYER: Byl tam dole rušno? POHL: Dost rušno. Na jedno náměstí jsem chtěl nouzově svrhnout pumy, protože tam bylo plno lidí. Bylo mi to úplně jedno. Chtěl jsem je shodit ve 20metrovém odstupu. Chtěl jsem pokrýt 600 metrů. Byl by to požitek, kdyby se to podařilo.157

Pohlovi šlo zjevně o to, způsobit před svým zřícením co největší škodu, přičemž neustále zdůrazňuje, že mu záleželo na tom, zabít co nejvíce lidí. Podnikl nálet na náměstí, „protože tam bylo plno lidí“. Naštvalo ho, že nedosáhl požadovaného úspěchu. Další Meyerův dotaz je věcný: MEYER: Jak lidé reagují, když je ostřelují z letadla? POHL: Jako šílenci. Většina z nich ležela s rukama takhle a dávala německé znamení. Ratatata: Bum a už leželi! Hnusný samo o sobě. [Střih] Přímo na hubu, všechno to schytali do zad a pobíhali jako blázni, takhle cik cak, libovolným směrem. Takže tři rány zápalné munice do zad, ruce nahoru, bum a už leželi na ksichtě. Pak jsem pokračoval ve střelbě. MEYER: Co když si lehnou hned na zem? Co pak? POHL: Taky to koupí. Útočili jsme z deseti metrů, a když pak začali pobíhat, idioti, tak jsem měl pořád pěkný cíl. Stačilo jen držet svůj kulomet. Někdy určitě. Mám za to, že jeden z nich koupil 22 zásahů. A potom, najednou, jsem vyplašil 50 vojáků, a říkám: ‚Pálím, chlapi, pálím!‘ A pak jsem začal pohybovat kulometem sem a tam. Přesto jsem cítil potřebu, než nás sestřelili, zastřelit člověka vlastní rukou.158 88

VOJACI.indd 88

21.2.2014 18:13:27

sestelování

Rozhovor se vyznačuje tím, že jeden ze dvou jeho účastníků má silnou touhu sdělovat, zatímco druhý se zpočátku pokouší klasifikovat, s kým a čím zde má co do činění. Meyer, o němž nevíme, kolikrát již s Pohlem mluvil a do jaké míry ho zná blíže, nyní vypadá, že je poněkud otřesený potřebou přímo zastřelit člověka, kterou vyjádřil jeho spoluvězeň. Říká: MEYER: Člověk při takových akcích ale hrozně zesuroví. POHL: Říkal jsem ti, první den mi to připadalo strašlivé. Tehdy jsem si řekl: Sakra, rozkaz je rozkaz! Druhý a třetí den povídám: Je mi to u prdele, a čtvrtý den, to už mě to bavilo. Ale jak jsem řekl, ti koně, ti ryčeli. Zdálo se mi, že neslyším letadlo, tak řvali. Ležel tam třeba kůň s utrženýma zadníma nohama.159

Následuje střih; nahrávání pokračuje tam, kde Pohl vypráví o přínosech letadla vybaveného kulometem. Jelikož se jedná o mobilní zbraň, nemusí člověk čekat, až bude potenciální oběť v dostřelu, ale může ji lovit cíleně: POHL: Takové letadlo s kulomety je vlastně docela dobré. Protože když kulomet někam postavíš, musíš čekat, až lidi přijdou. MEYER: Nebránili se ze země? Nestříleli kulomety? POHL: Jednoho sestřelili. Zbraněmi. Celá rota pálila na povel. Byl to ‚Do 17‘. Přistál. Němci drželi vojáky v šachu kulomety a stroj zapálili. Mnohdy jsem měl 128 bomb, desítky. Ty jsme shazovali přímo mezi lidi. A vojáky. A k tomu zápalné pumy.160

Meyerovy dotazy a připomínky jsou spíše technického rázu, ale dvakrát je přímo otřesen: u pasáže s koňmi, a když mu Pohl sděluje, že by jednou rád někoho zastřelil „vlastní rukou“. Pohl si každopádně nepotřeboval, pokud lze jeho popisu věřit, 89

VOJACI.indd 89

21.2.2014 18:13:27


na násilí vůbec zvykat; byl schopen je vyvolat, jak se zdá, spontánně, téměř bez jakékoliv přípravy. Je pozoruhodné, že nezůstává u líčení páchaného násilí, na které si podle svých slov zvykl, nýbrž soustavně zdůrazňuje, že toho mohl udělat příliš málo a byl by rád měl více obětí. Rozhovor se odehrává v létě roku 1940, popsané události v září 1939, bezprostředně po začátku války. I kdybychom připustili, že Pohl získal před tímto rozhovorem s poručíkem Meyerem několik měsíců bojových zkušeností, což by jeho vyprávění o prvních dnech války dodatečně brutalizovalo, stále by se ještě jednalo o záchvaty extrémního násilí, jaké vyvolalo tažení „Barbarossa“. Zcela jistě byly i při napadení Polska páchány masové zločiny161 – vraždy civilního obyvatelstva a popravy Židů zastřelením. Ale Pohl je letec, pronásleduje a zabíjí lidi seshora a člověk nemá dojem, že by jej poháněl nějaký ideologický motiv, když popisuje, jak bombarduje města a střílí lidi. Jeho oběti nemají ani určité atributy, ani nejsou cíleně vybírány. Je mu jedno, koho dostane, záleží mu na tom, že někoho dostane, na tom mu záleží. Jednoduše mu to působí potěšení a to nepotřebuje motiv. Jeho postoj se nezdá být postaven na hlubším smyslu nebo vyšším účelu, ale spíše na zlepšení výsledků v rámci svých možností. Toto nesmyslné zabíjení je bezpochyby tím, co připomíná: lovem, sportovní aktivitou, jejímž smyslem je zlepšovat se, dostat ještě víc. Proto Pohla také tak naštvalo, že jej sestřelili, uprostřed lovu. Zkazilo mu to výsledek.

samoúelné násilí V této počáteční fázi války Pohl praktikuje násilí, které v brutalitě jen stěží něco překoná, aniž by jeho samotného brutalizovaly předchozí události. Ať už se jednotlivé Pohlovy motivy odvozují z čehokoliv, představují v každém případě 90

VOJACI.indd 90

21.2.2014 18:13:27

samoúelné násilí

jeho štvanice na lidi bez jakékoliv předzvěsti onen druh násilí, který Jan Philipp Reemtsma nazývá „samoúčelným“: Násilí, které je vykonáváno pro ně samotné a nesleduje žádný účel. Reemtsma rozlišuje tři druhy tělesného násilí, které označuje jako „začleňující se“, „náhle propukající“ a „samoúčelné“.162 První dvě formy – odstraňovat lidi, protože představují překážku, nebo proto, že bychom chtěli mít to, co oni – nečiní našemu chápání sebemenší potíže. Instrumentální důvody jsou vždy pochopitelné, i když je člověk nemusí sdílet morálně. S naším chápáním se ovšem zcela rozchází samoúčelné násilí, které zabíjí pro zabíjení samotné. Je v radikálním rozporu s oním sebepojetím, jež o sobě vytvořily moderní společnosti a jejich členové; a sice s důvěrou ve stabilitu institucí a souborů pravidel a především v monopolizaci násilí. „Důvěra v moderní době,“ píše Reemtsma, „není myslitelná bez státního monopolu moci“ – což je evidentní, představíme-li si pouze jediný den, ve kterém přestanou platit záruky vlastní nedotknutelnosti, které moderní právní stát kdykoliv nabízí. To je to, z čeho vyplývá zdánlivý odstup moderních lidí od násilí: Člověk násilí neočekává, a jestliže k němu dojde, hledá stále znovu a znovu vysvětlení; i tehdy, pokud v instrumentálním smyslu žádné neexistuje. Naopak ten, kdo nepředpokládá, že je jeho tělesná nedotknutelnost zaručena, s násilím neustále počítá a není ohromený, když nastane. Proto je rovnováha důvěry a násilí chronicky nejistá – a vše, co vypadá jako „nesmyslné“, „nespravedlivé“, „surové“ násilí, je nutné neprodleně definovat jako „zvrácenost“, „selhání“, „barbarství“, tedy jako protiklad moderny. Je zřejmé, že jsou tím zapříčiněny obtíže sociologického a historického výzkumu násilí jako jeho často nevědecké moralizování.163 Z historického hlediska se stává násilí teprve v moderní době čímsi anticivilizačním, co je nutno potlačit a v závažných případech proti tomu bojovat. Násilí jako takové je tedy třeba odsoudit, ve své instrumentální podobě je ovšem nezbytné, 91

VOJACI.indd 91

21.2.2014 18:13:27


v takovém případě pak vždy vyžaduje ospravedlnění nebo, dojde-li k němu jinde, vysvětlení. Použití násilí k řešení problémů je normální, použití násilí pro ně samotné patologické. V tomto ohledu je násilí postaveno jako odchýlení z cesty moderní doby, ba dokonce jako její opak. Ale samozřejmě, jak ukazují například nové války164, v žádném případě nezmizelo. Důvěra v civilizační úroveň moderní doby může být však paradoxně zachována pouze tehdy, pokud násilí nebude patřit k jejímu normálnímu stavu, k rutinám jejího fungování. Proto se chceme od násilí distancovat a ostentativně nás rozrušuje, když se násilí používá. A pátráme po důvodech. Samoúčelné násilí, které páchá poručík Pohl, ovšem nepotřebuje žádné opodstatnění, je samo o sobě dostatečným důvodem. Ve světě účelové racionality a všudypřítomné povinnosti a způsobilosti zdůvodňovat sociální jednání je podivně izolované, jako něco, co se odlišuje od všeho ostatního v sociální oblasti. Nicméně: Je potřeba zdůvodňovat, že mají lidé třeba sexuální potřeby? Musí se vysvětlovat, že chtějí jíst, pít, dýchat? Ve všech těchto klíčových oblastech antropologické existence je často zpochybňováno, jak lidé uspokojují své potřeby a také, co tyto potřeby tvoří, ale nikdy to, že chtějí jíst, pít, dýchat a mít sex. Hledání vysvětlení se tedy zaměřuje na způsob, nikoliv na základní motiv. Možná je užitečné postupovat v případě násilí tímto způsobem. Násilí, řekl Heinrich Popitz, je vždy možností sociálního jednání, a fylogeneticky to není ani jinak možné: Konečně lidský druh také nepřežil díky své mírumilovnosti, nýbrž díky násilí, které uplatňoval při lovu nebo vůči potravním konkurentům všeho druhu. Přestože západní společnosti zavedly státní monopolizací násilí zatím asi největší civilizační inovaci rozvoje lidstva, která umožňuje dosud zcela neznámou míru osobní bezpečnosti a svobody, neznamená to, že by násilí jako sociální možnost zmizelo: Tím, že bylo převedeno na stát, sice změnilo svou podobu, nezmizelo však a může se kdykoli proměnit zpět 92

VOJACI.indd 92

21.2.2014 18:13:27


v přímé násilí. Kromě toho monopolizace násilí reguluje ústřední oblast společnosti, totiž všechny veřejné záležitosti, to ale v žádném případě neznamená, že by tak násilí vymizelo rovněž z jiných dílčích oblastí společnosti. V domácnostech existuje i nadále násilí páchané na partnerkách a partnerech, na dětech a domácích zvířatech, v izolovaných sociálních prostorech, jako jsou kostely nebo internáty, rovněž. Na veřejných místech, jako jsou stadiony, diskotéky, hospody, v metru či na ulici dochází ke rvačkám a přepadením, dokonce i ke znásilněním. Kromě toho existují také formy regulérního veřejného násilí mimo státní monopol, například v bojových sportech a boxu nebo v rámci inscenací sado-maso klubů. Každá jízda po německé dálnici nás utvrzuje v tom, že jsou zcela normální lidé neustále připraveni páchat násilí, někdy dokonce i zabíjet. Televizi, kino nebo počítačové hry si už bez násilí téměř nedokážeme představit; možná, že díky tomu, jak je násilí vzdáleno každodenní realitě, dokonce roste potřeba násilí vykonávaného symbolicky či v zastoupení. A konečně jsme stále ještě velmi daleko od monopolu moci mezi jednotlivými státy; státy stále vedou války a právě společnosti, které se násilí zdržují, jako je například německá, mají značné potíže uvést tuto skutečnost v soulad s vlastním sebepojetím. Násilí, jinými slovy, nevymizelo ani ze společností, které se považují za nenásilné. Existuje neustále jako fakt a jako možnost, a jako takové hraje důležitou roli v mnoha fantaziích. Také v tomto smyslu je „tu“, a to i přesto, že se zdá být fyzicky nepřítomné. Pokud bychom se nyní vrátili o sedm desetiletí, do okamžiku rozhovoru mezi Pohlem a Meyerem, a podívali se, o kolik bylo tehdy lidem násilí bližší, bylo by zřejmé, že páchání násilí a jeho snášení bylo pro mnoho lidí každodenní zkušeností. Za vlády Viléma II. Pruského měly tvrdost a násilí v rámci vzdělávacích norem výsadní postavení, tělesné tresty byly nejen přípustné, nýbrž přímo předpokladem úspěšného 93

VOJACI.indd 93

21.2.2014 18:13:27


lidského vzdělávání.165 Školské reformní hnutí počátku 20. století není více než odrazem této skutečnosti; v obecných školách, na reálných gymnáziích, v internátech, kadetních ústavech byli studenti a žáci biti, stejně jako dělníci v zemědělství nebo učni. Rovněž na celospolečenské úrovni bylo násilí běžnější než dnes. Nejenže byla Výmarská republika v daleko větší míře utvářena politicky motivovaným násilím v podobě hospodských a pouličních rvaček a politických vražd než současná doba, také běžné formy společenského styku – mezi policisty a delikventy, muži a ženami, studenty a učiteli, rodiči a dětmi atd. – byly prostoupeny fyzickým násilím. S převzetím moci nacistickým režimem byl státní monopol moci fakticky dále narušován, a etablovaly se kromě státní výkonné moci parastátní organizace jako SA, která – přechodně legitimována jako pruská pomocná policie – do léta roku 1934 masivně páchala násilí a nebyla za to státními orgány stíhána. O násilí jako prostředku zespolečenšťování a kategoriální diferenciace společnosti byla řeč již výše (srov. str. 56) a nemůže být pochyb o tom, že násilí, jak bylo pácháno na Židech a ostatních pronásledovaných, opět přispělo ke zvýšení míry násilí v nacistické společnosti a každodenním povědomí jejích členů. Například tak, jak vypráví pilot poddůstojník Hagen: HAGEN: Mám za sebou celé to svinstvo s Židy v šestatřicátém – chudáci Židé! (smích). Rozbíjeli jsme okenní tabule, vyháněli lidi ven, rychle se oblečte a vypadněte. Udělali jsme s nimi krátký proces. Mlátil jsem je [?] obuškem do palice, to byla sranda. V té době jsem byl u SA. V noci jsme chodili ulicemi a tahali je ven. Šlo to rychle. Šup, posadit na dráhu a pryč. Z vesnice byli v mžiku venku. Museli pracovat v kamenolomu, raději ale chtěli zastřelit, než pracovat. Člověče, to byla pecka! Už v roce 1932 jsme stáli u oken a křičeli ‚Německo, probuď se!‘166 94

VOJACI.indd 94

21.2.2014 18:13:27


Používání násilí bylo v roce 1940 podstatně běžnější, předvídatelnější, legitimnější a častější než v současnosti. Pokud je člověk navíc součástí organizace, jejímž účelem je páchání násilí, je možná jasnější, proč si mnozí vojáci, nikoliv všichni, vůbec nepotřebovali používání násilí osvojovat. Násilí bylo součástí jejich referenčního rámce, zabíjení jejich povinností – proč by v tom tedy měli vidět něco, co by bylo jejich sebepojetí, povaze a představivosti cizí? Zvláště když se násilí, jako v případě luftwaffe, navíc uskutečňuje za pomoci tak úžasných nástrojů, jako jsou stíhací letadla, střemhlavé bombardéry, tedy „high-tech“ a je součástí mimořádně atraktivní směsi mistrovství, technické nadřazenosti a „vzrušení“. Zpočátku zdánlivě překvapivé zjištění, že ne každý voják potřeboval fázi „brutalizace“, aby byl brutální, podtrhuje řada údajů, které ukazují, že mnoho německých vojáků bezprostředně po vpádu do Polska páchalo násilí na civilním obyvatelstvu, znásilňovalo ženy, týralo Židy a plenilo obchody a soukromé domy – což armádní velení dosti znepokojovalo a přimělo k řadě protiopatření, která ovšem měla jen omezený úspěch.167 Generálplukovník (Generaloberst) Walther von Brauchitsch například pohrozil 25. října 1939, tedy ani dva měsíce poté, co válka začala, „všem těm důstojníkům, kteří by i v budoucnu nadále porušovali zákony a osobně se obohacovali, propuštěním: ‚Efektivnost a úspěchy polského tažení nesmí být přehlíženy kvůli skutečnosti, že některým z našich důstojníků chybí pevný vnitřní postoj. Alarmující počet případů, jako je nezákonné vymáhání, protiprávní konfiskace, osobní obohacování, zpronevěry a krádeže, týrání nebo ohrožování podřízených, částečně v rozčilení, částečně v bezduché opilosti, neposlušnost se závažnými důsledky pro podřízené jednotky, zločin násilného smilstva na vdané ženě atd. poskytují obraz o žoldáckých mravech, které nemohou být odsouzeny dostatečně ostře. Tito důstojníci jsou, ať už z nedbalosti nebo úmyslně jednající, škůdci, kteří 95

VOJACI.indd 95

21.2.2014 18:13:27


nepatří do našich řad.‘ Přesto se von Brauchitsch cítil nucen vydat ještě do konce roku 1939 další rozkazy pro zachování ‚disciplíny‘.“168 Také v armádě platí to, co v sociální realitě vůbec: Lidé jsou různí, a to, co dělá jeden člověk, Pohl, s velkou radostí a rostoucím zalíbením, může být pro jiného, Meyera, zvláštní, ne-li dokonce odpudivé. Ale protože oba pocházejí ze stejného institucionálního kontextu, luftwaffe, a nacházejí se ve stejné situaci, v zajetí, překryjí sociální podobnosti snadno individuální rozdíly. A i když měl Meyer svého kamaráda Pohla za prase, stane se jeho vyprávění zase osvědčeným materiálem pro budoucí rozhovory v jiných souvislostech: „Jednou jsem seděl s jedním člověkem v zajetí a ten skutečně vyprávěl, jak skvělé mu připadalo pořádat hony na lidi…“

dobrodružné píbhy Výrazy „smrt“ a „zabíjení“ se v rozhovorech vojáků téměř nevyskytují. To se může zdát na první pohled překvapivé, pokud považujeme zabíjení za ústřední činnost vojáků ve válce a produkci mrtvých za jeden z jejích výsledků. Ale právě proto, že tomu tak je, nejsou smrt a zabíjení tématy rozhovorů. Stejně jako se stavební dělníci nebaví o přestávce o cihlách a maltě, stejně tak vojáci nehovoří o zabíjení. Zabíjení v boji je mezi účastníky rozhovorů zaprvé natolik běžné, že neposkytuje žádný podnět k vyprávění. Zadruhé je bojování, pokud se nejedná zrovna o přiřaditelné samostatné akce jako v případě stíhacích pilotů,169 heteronomním dějem – nezáleží tolik na přičinění jednotlivého vojáka, rozhodující jsou síla skupiny, výzbroj, situace, nepřítel atd. Voják jako jednotlivec má pramalý vliv na to, zda a koho zabije nebo jestli sám umře. Vyprávět o tom příběhy nemá vysokou zábavní hodnotu a muži by museli především hovořit o pocitech, 96

VOJACI.indd 96

21.2.2014 18:13:27

BOJOVÁNÍ, ZABÍJENÍ A UMÍRÁNÍ

Recommend Documents