Bohuslava Sobotku čeká rána za ránou

dnes&zítra KRITICKÝ MĚSÍČNÍK

únor 201 4 | číslo 3 | www.dnesazitra.cz

Bohuslava Sobotku čeká rána za ránou

Polistopadová

Dobře utajený svět

Tajné světlo

republika umírá — 8

volného času seniorů — 1 6 osvětimské knihovny— 24

Dobrý den dnes i  zítra.

Válka  s  Andrejem Babišem je mír. Svoboda je koaliční otroctví. Nevědomost vlastní slabosti je síla. Tak může vypadat motto Bohuslava Sobotky nikoliv pro rok 1984, ale pro roky 2014 až 2017. Sobotka nejprve realizoval poslední z  hesel. Místo aby po „utrpěném vítězství“ v  podzimních volbách odstoupil, ze  svojí vlastní slabosti udělal přednost, čemuž notně pomohl Michal  Hašek a  Miloš Zeman. Následně přistoupil na  heslo „Svoboda je koaliční otroctví“. Každý jiný předseda ČSSD potom, co neprosadí ani ň z  daňového stranického programu, by musel skončit. Ne tak Sobotka, který Babišovi odkýval nezvyšování daní i  potopení sektorové daně. Po jmenování vlády se Sobotka přesunul do  fáze „Válka  s  Andrejem Babišem je mír“. Začalo to už poslušným přiběhnutím na  první jednání do  Babišových Průhonic, jakmile šéf hnutí ANO zapískal. A  od té doby Sobotkovy ústupky koaličnímu partnerovi vytváří zdání, že se nesourodé strany snad i  shodnou. Neshodnou. A  kritický měsíčník DNES&ZÍTRA mapuje, kdo a  jak udeří na  Sobotku jako první. Rád bych se pletl, ale Sobotka má našlápnuto být nejslabším polistopadovým premiérem, kterému za zády vládne jiná koalice, než kterou dohodl. Hádky o  novou vládu zastínily i  obecnější debatu, co se vlastně volbami z  minulého roku změnilo. Obsese Zemanem a  Babišem zastřela to, co přetrvá. V  České  republice zemřely klasické politické strany, ideologie i  státotvornost. Na  to poslední se často zapomíná. Zatímco v  roce 1990 Česko začínalo  s  13  procenty protestu pro KSČ při volbách do  České národní rady, v  roce 2013 jsme se vyhoupli přes 40 procent, pokud sečteme hlasy ANO, komunistů a  Úsvitu. Polistopadová republika, jak jsme ji znali, umírá. Že se tradiční strany minulosti už nevrátí, dosvědčily i  lednové sjezdy ODS a  Strany zelených. Obě partaje jsou od sebe na  hony vzdálené, ale jedno mají společné. Modří i  zelení by měli soutěžit o  středopravého voliče. Ovšem nejde jim to. Bývalí voliči ODS by stranu i  chtěli volit, ale  místo toho často podporují se sebezapřením Miroslava  Kalouska. Bývalí voliči zelených nic nezměnili ze  svých názorů, ale sami se diví, že jako liberálové volí konzervativní lidovce.

Ale nejen politikou je člověk živ. Druhé hlavní téma únorového čísla se týká neznámého světa seniorů a  jejich trávení volného času. Mají vůbec nějaký? Z  mediálních výstupů by se mohlo zdát, že ani ne. Mají přeci tolik práce nás pobavit svými chorými nápady. Za všechny stereotypní zprávy v  médiích o  poněkud šílených seniorech: „Senior chtěl sex, prostitutka ho okradla!“ Ale  Kamil Janiš ve své dizertaci z  Univerzity Palackého v  Olomouci dokazuje, jak je potřebné pochopit strukturu volného času seniorů. A  podporovat seniorské aktivity. Janiš upozorňuje, že to není žádná fráze: „Právě význam volného času je u  seniorů obecně podceňován, respektive jsou upřednostňovány jiné oblasti, které jsou zejména politicky ,významnější‘.“ Do  měsíčníku DNES&ZÍTRA se mi podařilo sehnat i  dvě cenné ukázky. Jedna je z  nového eseje publicisty Jána  Simkaniče o  digitální revoluci, která ničí média, jak  jsme je dosud znali. Místy jde o  mimořádně dobře napsaný text, vřele ho doporučuji k  přečtení, ale  s  jejím vyzněním nesouhlasím. Digitální revoluce v  médiích je možná za dveřmi, ale ještě bude na  malém českém trhu dlouho trvat, než ty dveře definitivně rozkopne a  pohřbí papír. Druhou ukázkou si plním přání přinášet v  měsíčníku ukázky z  nově vydaných knih, protože z  mně neznámých důvodů to v  Česku skoro žádná mainstreamová média nedělají. Děkuji Nakladatelství Akropolis za svolení uveřejnit ukázku z  evropského bestselleru Osvětimská knihovnice španělského autora Antonia Iturbeho. Jde o  neznámý, nepravděpodobný, ale přesto skutečný příběh utajené knihovničky čítající pár knih pro převážně české Židy na  tom nejhorším místě – v  Osvětimi.

Příjemné čtení David Klimeš twitter.com/david_klimes facebook.com/dnesazitra.cz [email protected]

editorial — 1

obsah

Editorial — 1 Jiné zprávy — 3 Bohuslava Sobotku čeká rána za ránou — 4 Polistopadová republika končí. Vzniká  republika protestu — 8

13 Bez balíků, stran, ideologie a  státotvornosti.

Fotostory — 1 2 ODS i  zelení zahodili svou šanci — 1 3 Hospitalizační poplatek na  pranýři — 1 5 Dobře utajený svět volného času seniorů — 1 6

16 Co dělají senioři ve svém volném čase?

Zadržovaná mediální revoluce — 20 Před 80 lety devalvovala koruna — 23 Tajné světlo osvětimské knihovny — 24 K  smíchu i  pláči / Konečná — 29

20 Zničí digitální revoluce papírová periodika?

jiné zprávy

CC FlickrRupert Ganzer

„Můj návrh zní: zavřete ten internet! Nejde to, už to funguje příliš dlouho, odpovídáte. Ne, tak to není,“ zní začátek dopisu švédského důchodce Boa Bergmana. Ač sám nepoužívá počítač  s  připojením na  internet, rozhodl se proti modernímu nešvaru zakročit a  poslal citovaný dopis do  novin Hallands-Posten. Psaní se pak paradoxně stalo virální senzací mezi uživateli sociálních sítí. „Dejte internet zpátky armádě, než všechno zničí. Zničte ho, dokud to jde!“ vyzývá 73letý senior a  varuje, že „jako červ v  jablku i  internet nás rozežírá zevnitř“! No, nemá Bergman trochu pravdu? Do  výtečné situace se dostal někdejší dlouholetý šéf Deutsche Bahn Hartmut Mehdorn, který svého času draze radil i  Českým drahám. Nyní je šéfem zdlouhavě budovaného berlínského letiště, které se už roky potýká  s  odkládáním zahájení své činnosti. Jedním se souvisejících problémů je i  žaloba leteckého dopravce Air Berlin za neustálé oddalování otevření klíčového letiště. Letecká společnost žaluje Mehdorna o  48 milionů eur. A  hádejte, kdo tu žalobu podával? Přece Mehdorn, když aerolinkám před nástupem do  čela letiště šéfoval. U  soudu tak asi bude muset v  poklusu obíhat pultíky pro žalovanou i  žalující stranu. Francouzská závislost na  unášení manažerů opět propukla. Takzvaný

„bossnapping“ naposled zakusili dva manažeři v  podniku Goodyear France. Dělníci se takto chtěli 30hodinovým zadržováním domoci vyššího odchodného. Manažeři byli už takto nedávno drženi třeba v  podnicích Molex, Sony France, La  Poste nebo Caterpillar. Přestože za „bossnapping“ hrozí až pět let za mřížemi a  pokuta 75 tisíc eur, přečin se málokdy ve Francii trestá. Naopak  je mnohými pokládán za nepříjemnou, ale zcela samozřejmou součást vztahů zaměstnance a  zaměstnavatele ve Francii. Bez jakéhokoliv zájmu českých médiích se v  sousedním Německu chystá „pilulková“ revoluce. Německo spolu  s  Itálií a  Polskem patří mezi jediné evropské země, kde musí být potratová pilulka „na  ráno potom“ na  předpis. Minulý rok zažilo Německo skandál, kdy znásilněná žena byla ošetřena v  katolické nemocnici v  Kolíně, ale personál ji odmítl pilulku poskytnout. Nyní poradní sbor německých lékařů doporučil, aby vláda kontroverzní pilulky ponechala k  prodeji bez předpisu.

princezny se sexuálním podtextem ve stylu amerických soutěží krásy. Aby té sexuality nebylo málo. Ve  Francii se rodiče děsí nového konceptu „masturbačních hodin“ ve školkách. Ve smyšlené zprávě, která se šíří mezi francouzskými rodiči, stojí: „Sexuální výchova bude zavedena od září roku 2014 včetně demonstrací.“ Rodiče z  asi 100 školek následně odmítli dál posílat děti do  instituce. Musel vystoupit i  ministr školství Vincent Peillon a  ujistit poděšené rodiče, že nic takového se nechystá. „Rakouský Andrej Babiš“, miliardář Frank Stronach rezignuje na  svůj poslanecký mandát. 81letý průmyslník investoval 11 miliard eur do  své strany Team Stronach, ale  dosáhl jen 6 procent přízně ve volbách a  zůstal v  opozici. Takže to vlastně rakouský Andrej Babiš vůbec  není.

A  kéž by Breitenleer Straße 148 a  Perfektastraße 106 nebyly ve Vídni, ale v  nějakém českém městě. Rakouské supermarkety Billa se snaží Francouzi si vyšlápli na vyjít vstříc uspěchaným lidem „l'’hypersexualisation des enfants“. a  nabízejí první dva „drive-in“ Poslanci zakázali soutěže krásy dětem obchody. Dopoledne na  internetu pod 13 let. Ministryně pro ženská objednáš, mezi 17. a  19. hodinou práva Najat Vallaud-Belkacem cestou z  práce u  okénka „drive-in“ nejprve byla proti, ale proponenti supermarketů vyzvedneš a  zaplatíš. zákazu ji nakonec přesvědčili, Žádný český řetězec nic takového že  různé soutěže dělají ze  slečen bohužel nechystá. jiné zprávy — 3

Sobotka se možná v  křesle premiéra udrží čtyři roky, ale bude muset vykrývat útoky prezidenta, Babiše a  především na  čas umlčené vnitrostranické opozice.

CC witz 4 — téma D&Z

Bohuslava Sobotku čeká rána za ránou Jak silná bude vláda nejslabšího polistopadového premiéra? Bohuslav Sobotka se nikdy neměl stát premiérem. Na  začátku roku 2013 atakovala jeho ČSSD 40procentní hranici podpory. Nakonec Sobotka dovedl stranu na  podzim k  „vítězné prohře“ se ziskem 20 procent. Vládu se mu povedlo sestavit jen za vydatné pomoci stranického rivala Michala Haška, který se tak dlouho chystal na  puč proti Sobotkovi, až ho zcela zpackal. Tím zničil nejen své naděje na  brzké premiérování. Sobotka  s  novou image bojovníka za parlamentní demokracii zamezil Miloši Zemanovi v  dalších mimoparlamentních hrách a  stal se tak jedinou možností i  pro faktického vítěze voleb Andreje Babiše a  lidovce. Jenže ustavením vlády nic nekončí. Podpora 111 koaličních poslanců je zcela abstraktní, stejně jako koaliční smlouva. Hnutí ANO si bude vytvářet mocenské koalice podle svých momentálních potřeb. Sobotka se možná v  křesle premiéra udrží čtyři roky, ale bude muset vykrývat útoky prezidenta, Babiše a  především na  čas umlčené vnitrostranické opozice. V  roce 2017 tak z  úřadu možná odejde ten samý premiér. Ale bude to už premiér, kterému za zády veškeré klíčové zákony předjednávala faktická koalice Babiše, komunistů, skupiny poslanců ČSSD pod vedením Michala Haška a  Tomia Okamury. Silný premiér by radši odešel. Ale to nebude Sobotkův případ. téma D&Z  — 5

Když si od Sobotky odmyslíme Zemana a  Babiše, co zůstane? Nic. Síla Sobotky nyní spočívá v  tom, že je mnoha lidmi vnímám jako přijatelná hráz proti dvěma velkým egům v  současné české politice. Vedle tohoto negativního vymezování ale pozitivně nesymbolizuje nic.

Není asi náhodné, že si Bohuslav Sobotka jako svého šéfporadce vzal do  Strakovy akademie Vladimíra Špidlu. Sobotka se totiž poněkud prkennému expremiérovi v  mnohém podobá: oba jsou verbální modernisté ve straně; zároveň oba neměli problém pragmaticky šplhat ve stranických strukturách; a  oba jsou spolehlivé stroje na  pád preferencí ČSSD. V  roce 2002 Špidlovi volby vyhrál ještě odcházející Miloš Zeman a  neschopnost ODS. Špidla však během dvou let dokázal (mimo jiné i  kvůli zpackané reformě veřejných financí mladého ministra Sobotky) stranu srazit z  30 procent na  polovinu. To samé se ve volebním roce 2013 povedlo i  Sobotkovi. Místo logické rezignace z  toho bylo však hubené vítězství podpořené spektakulární sebediskreditací rivala Haška. A  tak došlo stejně na  sestavování vlády.

do  zahraniční politiky, lísat se k  Babišovi a  podšívat spřízněné poslance ČSSD. Ale to není nic, co by Petru  Nečasovi nedělal Václav Klaus  s  Věcmi veřejnými a  uctívači v  ODS. H ašek čeká n a  zm rtvých vstán í

Mnohem méně se mluví o  dočasně pacifikované vnitrostranické opozici v  ČSSD. Michal Hašek má jistě nyní z  ostudy kabát. Ale vše neprohrál. Před volbami měl nejspíše v  ČSSD převahu, což se například ukázalo minulé léto, když Hašek prosadil proti Sobotkovi na  ústředním výboru strany tajné hlasování o  kandidátovi na  premiéra. A  Hašek zcela politicky nezemřel ani po neúspěšném puči. Volby šéfa poslanců ČSSD ukázaly, že poslanecký klub Když si ale od Sobotky odmyslíme Zemana a  Babiše, nebude poslouchat Sobotku na  slovo. Nejprve totiž zvolil co  zůstane? Nic. Síla Sobotky nyní spočívá v  tom, že je šéfem „pučistu“ Jeronýma Tejce. A  veškeré problémy mnoha lidmi vnímám jako přijatelná hráz proti dvěma s  obsazováním postu ministra práce plynuly z  toho, velkým egům v  současné české politice. Vedle tohoto že  stranického stínového ministra Romana Sklenáka negativního vymezování ale pozitivně nesymbolizuje nic. Sobotka horko těžko po Tejcově rezignaci prosadil do  čela Být premiérem, aby zavedl registrační pokladny, je prostě poslanců. Kdyby odešel na  ministerstvo, klíčový post by zoufale málo. mohl ovládnout nějaký haškovec. Síly Sobotky a  Haška změří jarní sjezd ČSSD. Sobotka Zem an : n ej m en ší pro blém doufá, že dostane silnou podporu za stabilní vládu. Hašek doufá, že delegáti si uvědomí, jak si Babiš o  ČSSD pucuje Z  řady Sobotkových politických nepřátel je možná polobotky. Hašek zjevně čeká na  vyznění sjezdu, protože nejpřeceňovanější Miloš Zeman. Ten si své hvězdné chvíle až na  duben odkládá rozhodnutí, zda zůstane poslancem užil minulý rok. A  to jen proto, že mu to v  parlamentu či jihomoravským hejtmanem. Pokud by sjezd ukázal, slabí a  rozhádaní poslanci Sobotka a  další umožnili. že  Hašek neztratil své pozice, mohl by se rozhodnout pro Slabost Sobotky byla snad nejzjevnější v  případě podpory poslaneckou kariéru jako vůdce vnitrostranické frakce nelegitimní vládě Jiřího Rusnoka. Nejprve se obsadil v  poslaneckém klubu ČSSD. Vláda má nyní většinu do  role obránce parlamentarismu, ale když viděl, že ve 11  hlasů. Stačí mu tak mít na  své straně tucet věrných straně získávají navrch příznivci Haška, v  mžiku otočil a  může jít za Sobotkou, že pokud chce dál premiérovat, a  Rusnokovu prezidentskou vládu podpořil. I  když se tak musí dostat křeslo ve vládě. Zeman snažil život Rusnokovy ekipy co možná nejvíc prodloužit, nešlo to donekonečna. Nic neodčiní zásadní Zemanovu chybu  s  lánskou schůzkou  s  Haškem a  dalšími Ran ař Babi š kandidáty „dělnicko-rolnické“ vlády. Chabé utajení a  neprověření loajality Milana Chovance veškeré Největším ranařem ale bude samozřejmě Andrej Babiš. Zemanovy intrikářské možnosti nakonec zničily. Sobotka On a  jeho hnutí ANO neuvažují ve starých kategoriích je premiérem. Prezident se mu jistě bude motat systémových a  nesystémových stran. Babiš bude vládnout 6 — téma D&Z

repro ČSSD

Sobotka: Jsem mladý a  dynamický fíkový list pro koalici ANO, KSČM, haškovců a  Úsvitu. tak, jak se mu hodí. Klasicky to je vidět na  odmítání náměstků z  koaličních stran na  ministerstva ANO. Stejně jako Babiš ovládl plně svou chemičku či masokombinát, tak chce ovládat i  ministerstvo. Babiš se pravděpodobně nebude ohlížet na  koaliční smlouvu. Co považuje za dobré, to chce většinou ihned realizovat a  bez zbytečného ptaní se partnerů. To je celkem pochopitelný návyk stoprocentního vlastníka velkého holdingu.

Prem i ér ko ali ce AN O, KSČM , h aško vců a  Ú svi tu

Sobotku samozřejmě mohou bolestně zasáhnout i  další  síly. Je to nepravděpodobné, ale je možné, že se pravice zmátoří a  ODS utvoří koalici  s  TOP 09. S  Karlem  Schwarzenbergem jako kandidátem na  prezidenta a  Petrem Fialou jako kandidátem na  premiéra. Ale to je opravdu zatím z  říše snů. To spíše dříve pochopí lidovci, že se čtyři roky tak usilovně nehrabali z  dluhů a  nad pětiprocentní hranici Sobotka je tak asi to poslední, na  co by se měl Babiš ohlížet přízně, aby  byli ve vládě zase jako páté kolo u  vozu. ve svých prioritách. Na  financích potřebuje nízkou sazbu DPH na  základní potraviny, které ve velkém produkuje. Haškovi stačí tucet věrných Značnou „synergii“ slibuje i  státem vlastněná firma a  může jít za Sobotkou, na  výrobu výbušnin Explosia, které dodává Babišova firma Synthesia. Klíčový je pak dohled na  finančním že pokud chce dál premiérovat, analytickým útvarem a  finančním ředitelstvím. Babiš tak bude kontrolovat daně nejen Agrofertu, ale především tak musí dostat křeslo ve vládě. konkurentů Agrofertu. Největším nebezpečím pro Sobotku je tak bezpochyby Na  životním prostředí ho eminentně budou zajímat Babiš. Rozumí si čím dál více se Zemanem, což je cesta zákony o  odpadech a  řízení EIA, což je u  majitele k  Haškovým poslancům. Nemá žádný problém chemiček více než pochopitelné. s  komunisty. A  během jednání o  koalici otevřeně zvažoval vyměnění lidovců za Úsvit. Možná to je nesourodá koalice. Z  věcí mimo rezorty ANO pak jde především o  hádání Ale Babiš nechce vládnout. Babiš chce prosadit své klíčové o  biopaliva v  Bruselu, protože Agrofert ve velkém priority výhodné pro Agrofert. A  k  tomu mu může vyrábí řepku. A  dále ho zajímá zemědělství a  evropská dopomoci stejně tak 111 hlasů vládní trojkoalice, jako společná zemědělská politika. To vysvětluje zpětně „koalice ochotných“ ANO, KSČM, haškovců a  Úsvitu. ten  poněkud nepochopitelný boj o  ministra A  premiérem bude stále slabý Bohuslav Sobotka. zemědělství  s  lidovci. Vládnout ale nebude. téma D&Z  — 7

Polistopadová republika končí. Vzniká republika protestu

Vítejte v  zemi, ve které zemřely klasické politické strany, ideologie a  státotvornost Zažili jsme v  roce 2013 zásadní politickou a  společenskou změnu? Pokud ano, byl jí úspěch Miloše Zemana v  prezidentské volbě, či úspěch Andreje Babiše ve  sněmovních volbách? A  nebo ještě jinak: Jsou Zeman či  Babiš nositeli nových pořádků, nebo jen příznakem konce polistopadového „ancien régime“? Dvoje zásadní volby a  razance vítězů svádějí k  dojmu, že se česká společnost již poměrně zásadně proměnila a  vybrala si prostřednictvím vítězů nové uspořádání politiky. Ale  možná je to trochu jinak. Zeman i  Babiš nejsou zatím ničím jiným než protestem v  dosud neznámém rozsahu. Nové politické uspořádání České republiky však ještě nevzniklo. Dnešním úkolem proto ani tak není věštit z  křišťálové koule, zda republiku čeká politický systém více autoritativní, korporativistický, národovecký či  klientelistický. To lze nyní jen těžko odhadovat. Naléhavým úkolem je ale pochopení příčin vlny protestu, která svou silou může smést základní pilíře a  zvyklosti polistopadového uspořádání. Po li sto pad o vé vln y pro testu

Volební preference nesystémových stran jsou ošidnou mírou protestu ve společnosti. Jistě jsou ale minimálně vodítkem. Ve volbách v  roce 1990 do  Federálního shromáždění i  České národní rady protest proti novému zřízení představovalo bezpochyby 13 procent hlasů pro KSČ. S  tím se dalo žít, demokracie nevcházela v  život napůl ochromená zásadním odmítáním. Tuto laťku populisté všeho druhu několik let nedokázali zvednout. Pamětníci si vzpomenou,  s  jakým bohorovným klidem politický mainstream ignoroval vzepnutí nahnědlých republikánů v  90. letech. Nová politická elita byla sebevědomá a  po vybudování silné ČSSD Milošem  Zemanem zde byly dvě velké státotvorné strany, které  získávaly hodně přes polovinu hlasů.

Druhý vrchol nespokojenosti započal v  roce 2010 se zcela nečekanými 11 procenty hlasů pro Věci veřejné. Kromě komunistů žádná z  protestních nesystémových stran nedokázala dosáhnout více jak 10 procent podpory. Až  Vít Bárta. Bártovu podnikovou stranu však ještě opory starého režimu dokázaly rozbít a  pohltit. Protest, který započal  s  Bártou, se však neztratil jako véčkařské preference. Explodoval v  roce 2013 takřka miliónem hlasů pro hnutí ANO Andreje Babiše a  poprvé od roku 2002 jedna protestní strana dokázala dosáhnout nad 18 procent podpory. Ale nyní je situace vážnější než v  roce 2002. Opory systému ODS a  ČSSD už dávno nedisponují více jak polovinou voličské podpory, ODS dokonce upadla mezi malé strany. Hnutí ANO skoro vyhrálo volby a  spolu  s  komunisty a  Úsvitem přímé demokracie Tomia Okamury tak jde o  více jak 40procentní vlnu protestu. Strany mohou oslabit či dokonce zkrachovat jako v  případě Věcí veřejných, protest ale vytrvá. A  je velkou otázkou, zda politický systém, který se zrodil se zvládnutelným odporem 13  procent voličů, může přežít pod tlakem 40procentního protestu. Nejspíše ne. Zem an o ko pává, ale n en i čí

Má však už společenství protestu v  politice své reprezentanty? Jako první „podezřelý“ se nabízí Miloš  Zeman. Jakkoliv je zisk 2,7 milionu hlasů v  druhém kole prezidentské volby nebývalou legitimitou, neznamená to ještě, že je to 2,7 milionu hlasů proti stávajícímu režimu. V  prvním kole Zeman získal 24  procent hlasů, což není nijak závratný výsledek. Zemanův úspěch je navíc celkem snadno vysvětlitelný oponenturou nepopulární pravicové vládě a  neschopností ČSSD nominovat výraznější osobnost. To, co se mylně vykládalo jako vlna zásadního protestu, byl ve skutečnosti přirozený důsledek dvoukolové prezidentské volby. V  roce 2002 přišla první vlna protestu. Po čtyřech letech Polarizace mezi těmi, kdo si za menší zlo vybrali Zemana, opoziční smlouvy ODS a  ČSSD se komunisté vyhoupli a  těmi, kdo si vybrali Karla Schwarzenberga, se nám na  18 procent. Z  tehdejší analýzy Newton Media možná zdála příliš vysoká, protože šlo o  první přímou vyplynulo, že jasná většina médií se shodla na  interpretaci volbu. Špinavá a  osobní kampaň ale nijak nevybočuje posílení KSČM o  sedm procent. Za rudý úspěch nemohl z  popisů politologů druhého kola prezidentských soubojů. ani větší příklon Čechů doleva, ani dobrý volební Už klasik volební politologie Giovanni Sartori mezi program, ani nostalgie po normalizačních časech. mnohými mínusy přímé volby prezidenta uváděl Byl  to  jednoznačný protest proti tehdejšímu stavu nebezpečí vzniku videopolitiky, kdy se souboj kandidátů demokratických stran. Režim se však dokázal smrskne na  propracovanou strategii své pozitivní vzpamatovat, další opoziční smlouva se už nekonala prezentace v  masmédiích, emocionální zapojení a  komunisté opět oslabili. prostřednictvím kusých i  manipulativních informací. 8 — téma D&Z

Zemanův úspěch však byl mnohými komentátory, politiky  a  politology interpretován jako zásadní rozchod s  předchozím řízením. Zemanův aktivismus v  případě výběru velvyslanců, jmenování profesorů a  nakonec instalace prezidentské vlády Jiřího Rusnoka proti vůli Poslanecké sněmovny tomu nasvědčoval. Ale Zeman není nic nového. Podobné manýry Zeman měl už jako premiér v  letech 1998 až 2002. Maximální vytváření mocenského prostoru není program a  Zeman vytvoření nové ideologie, která by masově zaujala, už nejspíš není schopen. Zeman tak rozhodně není věrozvěst nové republiky. Dosavadní pořádky dokáže možná svým politikařením oslabit, ale  ne nahradit. Tro j n áso bn ý n i či tel Babi š

Přejděme tedy k  druhému „podezřelému“. Andreji  Babišovi. Na  počátku roku 2013 nemělo jeho hnutí ANO ani podporu jednoho procenta v  průzkumech veřejného mínění. Stejnou podporu měla Karolína Peake a  její stranička LIDEM a  zelení měli nedostižných 2,4  procenta přízně. V  říjnu už Babiš skoro  s  milionem hlasů málem vyhrál volby. To je něco v  polistopadové historii české politiky dosud nebývalého. Že se něco v  české společnosti událo, dosvědčuje konec konců i  sám Babiš. Ještě v  roce 2011 se sám necítil, že by mohl v  republice polistopadového étosu (byť již notně skomírajícího) uspět: „Jsem bývalý člen KSČ, bývalý pracovník podniku zahraničního obchodu. Jsem takový ten prospěchář starého režimu, který do  strany vlezl, aby mohl cestovat do  zahraničí, nejsem asi historicky morální ideál.“ O  dva roky později se skoro stal premiérem. V  senátních volbách roku 2012 si o  Babiše nikdo ze  známých osobností ani

nechtěl opřít kolo, natož za něj kandidovat do  Senátu. V  roce 2013 už dokázal pochytat poměrně početné stádo známých tváří na  plakáty a  pak i  do  čela kandidátek. Babišovi se podařilo rozbít mnohé polistopadové pilíře: Za prvé úspěch jeho hnutí ANO dosvědčil, že mezi velké strany je možné se dostat i  s  jinou než klasicky uspořádanou partají se silným regionálním zázemím. ANO je fakticky politickou divizí Babišova Agrofertu. Ve  vedení strany jsou čelní manažeři holdingu a  mezi ministerskými kandidáty ANO je Babišův zaměstnanec. Základní polistopadové dědictví oddělení politiky a  byznysu, které v  posledních letech bylo po kauzách ODS a  ČSSD už spíše jen stínové, se spektakulárně zhroutilo. Za druhé úspěch ANO rozbil mýtus o  státotvorných stranách a  těch nesystémových. Mezi státotvorné se dvě dekády řadily ODS, ČSSD a  několik menších stran. O  nesystémovosti se léta planě hovořilo především v  případě KSČM (aby se pak  s  ní čile v  Poslanecké sněmovně spolupracovalo). V  roce 2010 však protestní Věci veřejné vstoupily do  vlády jako nejmenší partner. V  roce 2014 vstupuje do  vlády k  ČSSD jako rovný  s  rovným Babiš. Jeho touha radikálně změnit republiku je přitom zjevná a  v  Poslanecké sněmovně má k  tomu oporu oněch 40 procent protestu, tedy ANO, komunistů a  Úsvitu přímé demokracie A  za třetí úspěch hnutí ANO pohřbil poslední pokusy levice a  pravice se definovat ideologicky. Zlatá éra ideologie za Václava Klause a  Zemana v  90. letech postupně upadala až se změnila v  čirý pragmatismus pod fasádou nominální pravice či levice. Babiš toto ideologické

repro hnutí ANO

Klasické politické strany, ideologie a  státovornost jsou pro balíky. téma D&Z  — 9

markýrování radikálně popřel svou tezí, že řízení státu je jako řízení firmy. Místo zisku se jen generuje co největší míra obecného blaha. Polistopadový, či přesněji řečeno „postobčanskofórový“ souboj pravice a  levice je překonán.

založeném na  fungování klasických stran, jejich státotvornosti a  ideologickém soupeření pravice a  levice však nikdo nenabízí. Stále tak čekáme na  politického lídra  s  vizí. Ta může být autoritářská, ve které se parlamentní demokracie změní v  poloprezidentský či  prezidentský systém. Zeman takovou cestu sleduje, V  ú kro ku d o leva to n en í ucelenou vizi však nenabídl. Nebo může jít o  vizi korporativistickou, kdy zaměstnanci, byznys i  stát Zásadní otázka: jde pouze o  boření starého, nebo už společně rehablitují Národní frontu. Babiš by k  této vizi i  o  budování něčeho nového? Pravděpodobnější je to mohl mít nejblíže, ale opět není zatím schopen její druhé. V  žádném případě politik minulého století Zeman plnohodnotné formulace. A  stále je jistě pro mnohé lákavá a  jen v  minimální míře rozlobený podnikatel Babiš tuší, třeba i  národovecká inspirace orbánovského typu. jakou vlastně konkrétně chtějí Českou republiku. Paradoxně jediný, kdo v  roce 2013 formuloval ucelenou vizi nové republiky, byl politik, který si zcela zničil svou reputaci. Bývalý prezident Václav Klaus nejprve překvapil Naděje ale umírá poslední. ostudnou abolicí na  Nový rok a  následně se propůjčil Zemanovo autoritářské snění, k  propagaci obskurního bloku Hlavu vzhůru, který získal Babišovo korporativistické uspořádání po celé republice 21 tisíc hlasů. Na  podzim však uveřejnil svou vizi Česka v  knize „Česká republika na  rozcestí“: i  Klausova tuhá konzervativní „Tak, jako kdysi Francie označovala zásadní změny představa o  společnosti je stále hodně pořadovými čísly republik, i  naše země dnes potřebuje éru nové republiky. I  my jsme se jako poválečná Francie daleko od konečné realizace. propadli do  období neproduktivního politikaření, ekonomického marasmu a  úpadku demokracie. Nevíme to pravděpodobně ani my, obyčejní občané, voliči. I  my  potřebujeme vytvořit svou ,novou‘ republiku, Teze, které se vyrojili po zvolení Zemana, že Česko jde která  obnoví funkční a  odpovědný stát a  vrátí nás na  cestu výrazně doleva, jsou neprůkazné. Nejlepším důkazem jsou prosperity.“ Klaus rýsuje novou rigidně konzervativní sněmovní volby, ve kterých levice zdaleka neuspěla tak, společnost bez glorifikace homosexuálů, bezdomovců jak se předpokládalo. A  je možné se podívat i  výzkum či  příliš mnoha vysokých škol  s  radikálně odstátněnou CVVM o  politických postojích českých občanů ze  září 2013. ekonomikou a  státem mimo Evropskou unii. Klausova Sice jako nejčastější politický názor byl uváděn vize jistě patří k  těm nejméně pravděpodobným sociálnědemokratický, ale nijak výrazně se oproti minulým budoucnostem republiky, nicméně jde v  této chvíli letům v  republice neprosazuje. A  už vůbec ne komunistický o  jedinou ucelenou představu, jak by měl vypadat nový nebo socialistický. Podstatnější je spíše fakt, že posledních režim potom, co polistopadový „ancien régime“ skonal. šest let vůbec klesá náklonnost lidí ke ztotožnění se  s  některým základním politickým názorem, což lze opět interpretovat jako ono nabývání vlny protestu. I  z  další Papi ň ák, kterém u lze j eště u pu sti t páru baterie otázek nevyplývá nějaká zásadní proměna názorů ve společnosti. V  roce 2011 si přálo 29  procent respondentů, Naděje ale umírá poslední. Zemanovo autoritářské snění, aby co nejvíce majetku bylo v  soukromém vlastnictví. O  dva Babišovo korporativistické uspořádání i  Klausova tuhá roky později taktéž. Naopak čtvrtina chtěla co nejvíce konzervativní představa o  společnosti je stále hodně majetku ve státním vlastnictví. O  dva roky později taktéž. daleko od konečné realizace. V  této chvíli žijeme A  takto by se dalo pokračovat. Masivní protest lidí proti v  republice protestu, kde jedinou jistotou je těch pravicové vládě Petra Nečase tak nebyl protestem ani tak 40  procent protestujících, kteří sami nevědí, co chtějí. proti pravici jako spíše proti samotné podstatě fungování Nejlepším dokladem je opět Babiš, který byl schopen pod Nečasova kabinetu. jednou protestní značkou vyluxovat jak pravicové voliče ve větších městech, tak komunistické regiony na  severu Čech. Stále je proto naděje, že přijde někdo, kdo nabídne Všech n y m o žn o sti o tevřen é ucelený a  uměřený pravicový či levicový program pro obnovu republiky v  rámci klasicky fungující politické Pohřební průvod polistopadového režimu ale přesto strany. Jakmile se tak stane, papiňák 40procentního začíná dostávat jasné kontury. Nové uspořádání, protestu se notně upustí a  možná se odmítání režimu se  kterým by souhlasila většina společnosti, však není vrátí na  „referenční“ hranici protestu kolem 13 procent na  obzoru. Babišův boj proti rozkrádání státu či jako v roce 1990. Pokud tato šance však bude Okamurova přímá demokracie jsou jen nepříliš promarněna, není snad větší výzvy Zemanovi, přesvědčivé politické formičky, se kterými lze uplácat aby  propracoval svou autoritářskou vizi vlády, Babišovi, protestní bábovičky na  současném politickém pískovišti. aby dokonal korporativizaci ekonomiky, či Klausovi, Propracovanou alternativu polistopadovému konsenzu aby  se vrátil jako tuzemský Charles de Gaulle v 1958. 1 0 — téma D&Z

Na  Ukrajině je Lenin věčný

Tato vůdcova socha už neexistuje. Během protivládních demonstrací na  Ukrajině protestující v  prosinci 2013 v  centru Kyjeva shodili tuto sochu Lenina, urazili ji hlavu a  rozbili kladivy. V  Charkově revoltující zase nedávno navrhli odstranit Leninův odkaz tak, že by se Leninova třída přejmenovala na  Lennonovu třídu. Útok na  Leninovu památku je už nedílnou součástí snad všech demokratizačních revolt v  postsovětském prostoru. I  kdyby se ale revoltující snažili ale sebevíc, odkazů na  Lenina je tolik, že by protestující měli práci na  hodně dlouho. Že Lenina z  hlavy jen tak nelze vyhnat, dokazuje paradoxně i  jeden u  vůdců nynější ukrajinské revolty boxer Vitalij Kličko. Sám má totiž v  kanceláři bustu Lenina. A  co hůře i  Stalina. Když se ho před časem reportérka listu Kyiv Post trochu posměšně zeptala, proč má v  pracovně busty Lenina a  Stalina, a  ne třeba módního Che Guevary, Kličko odpověděl: „Che  Guevara je v  módě, zatímco Lenin a  Stalin jsou konzervativní a  zajímaví. Nejsem samozřejmě komunista nebo socialista, ale Lenin a  Stalin jsou významné historické figury. Co se týče knih, můžete zde vidět i  třicet svazků Lenina. Všechny jsem je přečetl.“ Lenin je věčný.

1 2 — fotostory

CC Flickr Kevin Walsh

repro ODS

Cíl je jasný: nemluvit o  ekonomice, vyštípat Pospíšila a  dostat ODS pod 5 procent podpory.

ODS i  zelení zahodili svou šanci Lednové kongresy obou stran dopadly smutně Na  jedné straně ODS a  zelení. Na  druhé straně TOP 09 a  lidovci. Ty první by pravostředoví voliči možná i  rádi volili, ale nemohou. Ty druhé pravostředoví voliči volí, ale moc je to netěší. V  lednu ODS a  zelení mohli ukázat, že zase volitelní jsou. Ale ani olomoucký kongres ODS, ani sjezd Strany zelených nic takového nenaznačil. Naopak. Přeh líd ka té n ej h o rší m i n u lo sti

V  olomoucké hotelu Clarion jako by se zastavil čas. Největší propagační plochu zabíral Ivan Langer a  jeho soukromá vysoká škola Cevro Institut. To byla celkem drzost od někdejší jedničky právě v  Olomouckém kraji, kterou v  roce 2010 voliči ODS vykroužkovali. Další propagaci zde měla europoslanecká frakce ODS, která úspěšně vyřadila ODS z  hlavní eurofrakce lidovců a  nyní je už zjevné, že vstupem do  euroskeptické frakce  s  britskými konzervativci a  polskými populisty nic nezískala. A  poslední viditelná prezentace patří Mladým konzervativcům, které stále vede Jiří Fremr. Ten Fremr, který v  roce 2010 zmlátil člověka a  dostal podmínku.

Ale něco se přece jen v  ODS změnilo. Člověk procházel okolo stolků v  předsálí a  slyšel, kdo všechno z  vedení je „čůrák“, případně ještě něco horšího. Nejsmutnější odposlechnutá debata byla asi ta o  jakémsi lokálním bossovi: „Šéf oblastního sdružení ODS a  já ho najdu na  jobs.cz. To je strašný,“ kroutil hlavou jakýsi regionální člen strany. Z  ODS lze jistě ještě mnohé vyrazit (to by tam nebyl Langer), ale je vidět, že už je to jen 7procentní strana se spoustou lidí, kteří přišli o  dobré bydlo. O D S bez Eko n o m a  s  velkým E

ODS měla velkou šanci se z  této mizérie dostat. Někde venku bylo 20 procent voličů, kteří stranu kdysi volili a  třeba by ji rádi dali druhou šanci. Ale nepovedlo se. Nový předseda Petr Fiala nemá ve straně jakoukoliv reálnou moc. Faktickým šéfem bude 1. místopředseda Jan  Zahradil a  regionální předáci na  ose Severomoravský kraj, Olomoucký kraj, Vysočina, Středočeský kraj. Naopak koalice podporující Jiřího Pospíšila, tedy především Plzeňský kraj a  Jihočeský kraj, zcela ostrouhala. Opětovný výstup Zahradila či Evžena Tošenovského připomíná, jako politika — 1 3

by se znovu volil nástupce Václava Klause v  roce 2002 ve činnosti orgánů strany vpadl nejprve řadový člen Františkových lázních a  ne vedení pro rok 2014. Jan  Ruml a  varoval před opouštěním antikomunismu. Exministr vnitra tak opět potvrdil, že je mužem, který má Největším problémem ODS je ale nyní program. Zklamaní neuvěřitelný talent být ve špatný na  čas na  špatném voliči se k  ODS nevrátí kvůli sebelepším tvářím. Chtějí místě. Následoval komický souboj Ondřeje Lišky zpět pravicový program. Jenže ten není ani v  hrubých a  Petra  Štěpánka. Liška, který v  pravicové vládě rysech. Ekonomickým expertem se má stát zcela neznámý Petra  Nečase asistoval prosazování rovné daně, byl Jan Skopeček ze  středočeské ODS. To jen podtrhuje hrdinou stranické levice. Štěpánek zase vzýval někdejší tragédii, že ODS od pádu Vlastimila Tlustého v  roce 2007 pravicovější kurz Martina Bursíka, ale už nemluvil o  tom, nemá už sedm let hodnověrného ekonomického mluvčího. jak dělal stafáž radního na  pražském magistrátě To je u  strany, která byla motorem zdejší polistopadové v  nejhorším období samovlády Pavla Béma. Po hlavním transformace, něco neuvěřitelného. A  tak ocenění chodu jako zákusek přišel Matěj Stropnický, který se 7procentní podporou je možná ještě příliš milosrdné. vymezil proti pravdoláskařskému diskurzu a  zbožštění Václava Havla. Ano, to je ten mladík, který se kdysi nechal osobně Havlem podpořit. Zelen í spo ko j en í  s  n eú spěch em

V  této komedii tak zapadlo to nejdůležitější. A  tím je Liškova opakovaná lež: „Máme nepochybně dobrý program, jen je potřeba, aby se k  voličům dostal v  dnešní roztěkané době“. Tomu snad po volebním neúspěchu nikdo nemůže věřit. Středová liberální strana se silným zastoupením ve městech prostě nemůže být nalevo od hlavní levicové strany. Pro připomenutí: zelení ještě v  roce 2006 oslovili i  pravicové a  středové voliče například slibem snížení celkové daňové kvóty na  35 procent HDP a  ekologickou daňovou reformou. A  stačilo to. Nyní však zelení v  programu slibují zavádění 30procentního druhého daňového pásma z  příjmu fyzických osob, trvalé vyšší sociální pojištění pro bohaté a  chtějí zvyšovat dokonce daň právnickým osobám. Kdo nerozumí vlastní peněžence, toho pak vyděsí povinné vegetariánské dny ve veřejných kantýnách. Tohle je socialismus nalevo od ČSSD. Liška se tak zjevně plete. Ne že potencionální voliči Na  sjezdu si toto vše mohli zelení vyříkat. Ale pražský zelených program nečetli. Oni ho četli. A  po právu od něj sjezd nakonec připomínal frašku. Do  debaty o  zprávách utekli. A  pražský kongres jim potvrdil, že udělali dobře. To tvrdohlavost Strany zelených je ještě méně pochopitelná. Radost z  výstupu od 2,4procentní podpory v  roce 2010 na  3,1procentní podporu v  roce 2013 je lhaním si do  kapsy. Zelení se radují z  vyšších státních dotací. Ale  měli by raději smutnit, že se jim během tří let naprosté demontáže tuzemské politiky nepovedlo získat alespoň tolik příznivců, aby se vrátili do  Poslanecké sněmovny. Ještě na  počátku roku 2013 mělo hnutí ANO Andreje Babiše poloviční podporu ve srovnání se zelenými. Dobře, pokud zelení nestojí o  protestní hlasy pro Babiše, je tu pořád příklad lidovců. Zatímco zelení za tři roky nabrali sedm desetin procenta přízně, u  lidovců to bylo 2,5  procenta. Nejen že se tak lidovci vrátili do  poslaneckých lavic, ale  zjevně bodovali i  tam, kde měli bodovat zelení – v  liberálních městech Praze, Brně a  i  jinde.

repro Strana zelených

Vším čím jsem byl, byl jsem v  mimoparlamentní politice rád. 1 4 — Politika

Hospitalizační poplatek na  pranýři ČSSD předvádí ten nehorší zdravotnický socialismus Prosadit levicové priority do  koaličního programu s  hnutím ANO jistě pro ČSSD nebylo nic jednoduchého. Zvyšování penzí či zavedení registračních pokladen patří mezi těch pár předvolebních slibů, které si nakonec ČSSD na  Andreji Babišovi vymohla. Ale rušení hospitalizačního poplatku žádným předvolebním slibem ČSSD nebylo. Je  to jen nesmysl, který zištně ČSSD přijala za svůj, aby při blokaci jiných zásadních bodů koaličním partnerem alespoň v  něčím prokázala levicovou podstatu vlády Bohuslava Sobotky. Po čátek všeh o – J u lín ek

Možná si ještě někdo vzpomene na  duben roku 2007. Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek tehdy vyhlásil něco,  s  čím se nedokážeme vyrovnat dosud. Osudným omylem nebylo 30 korun u  lékaře či 60 korun v  nemocnici, ale že všemu začal říkat regulační poplatky. To nebyla pravda. 30 korun u  praktika mělo regulovat návštěvnost, 60 korun v  nemocnici bylo ale především spoluúčastí na  nezdravotnické služby, především stavu. K  tomu Julínek trestuhodně nasměroval příjem regulačních poplatků za návštěvu lékaře či pohotovosti do  zdravotnických institucí místo do  pojišťoven. Tento paskvil zdiskreditoval jakoukoliv spoluúčast na  hodně dlouho dopředu.

Spoluúčast se musí zvednout alespoň na  nějakých ve vyspělém světě obvyklých 20 procent. Ale musí to být spoluúčast odůvodněná. Spoluúčast českých pacientů na  českém zdravotnictví je asi jen 17 procent všech financí. To je rekordně málo oproti zemím OECD. V  Česku se tak ze  zdravotního pojištění platí nejen drahá léčba rakoviny, ale po zrušení hospitalizačního poplatku zase i  nemocniční večeře. A  to  je samozřejmě špatně, protože se už tak deficitní české zdravotnictví propadá zase o  nějakou tu miliardu hlouběji do  ztráty. Po li ti ka m á před n o st

Spoluúčast se musí zvednout alespoň na  nějakých ve vyspělém světě obvyklých 20 procent. Ale musí to být spoluúčast odůvodněná. Julínek sice spoluúčast zvýšil, ale nikdo z  pacientů například nepochopil, proč by měl platit poplatek za každou položku na  receptu.

O  hospitalizačním poplatku ale není snad sporu. V  roce  2008 ČSSD pod vedením svého stínového ministra zdravotnictví Davida Ratha jasně vyhrála krajské volby  s  heslem: zrušíme poplatky. Už o  rok později ale i  Rath tvrdil, že právě v  nemocnicích by se mělo platit alespoň za stravu. Tehdejší šéf ČSSD Jiří Paroubek mu to  ale zatrhl.

Sobotka se projevil jako populista, který podvádí své voliče a  vědomě poškozuje zdravotnický systém. Není rozdílu mezi ním a  Paroubkem, který zakazoval Rathovi mluvit o  platbě v  nemocnici. Hospitalizační poplatek ve výši 60 korun byl bezpochyby nejméně kritizovanou ze  všech plateb. Pak se ale vláda Petra Nečase rozhodla poplatek zvýšit na  100 korun a  to  už Ústavní soud zatrhl. Soudcům však nevadil samotný poplatek, vadila výše poplatku a  že nemá omezení. Zároveň zákonodárcům Ústavní soud doporučil opustit právě směšování regulační funkce a  spoluúčasti na  nezdravotnické péči: „Ústavní soud současně apeloval na  zákonodárce, zda by v  budoucí právní úpravě nebylo žádoucí opustit pojem poplatek, který je matoucí, neboť se nejedná o  poplatek vůči veřejné moci, ale v  podstatě komerčně konstruovanou platbu za  poskytnutou ,ubytovací službu‘.“ So bo tka j ako Paro u bek

Bývalý ministr Martin Holcát tedy logicky minulý rok opět navrhl 60korunovou platbu. ČSSD souhlasila, jen chtěl omezit platbu na  měsíc a  zajistit výjimku pro děti. Sám nyní nový ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček ještě před volbami poplatek hájil. Po volbách je však vše jinak a  on musí najít někde dvě miliardy nejen pro nemocnice, ale třeba i  pro léčebny dlouhodobě nemocných, které  hospitalizační poplatek držel nad vodou. Premiér Sobotka se tak neprojevil jako socialista. Sobotka se projevil jako populista, který podvádí své voliče a  vědomě poškozuje zdravotnický systém. Není tak žádného rozdílu mezi ním a  Paroubkem v  roce 2010, který  zakazoval Rathovi mluvit o  platbě v  nemocnici. A  oba premiérové přitom moc dobře ví, jak je potřeba přestat platit z  pojištění nemocniční čaj, aby bylo opravdu na  tu drahou a  potřebnou zdravotní péči. Ekonomika — 1 5

CC Flickr Catherine Smith

Slyšeli jste to? Prý máme aktivně trávit náš volný čas!

Dobře utajený svět volného času seniorů O  seniorech toho ví populace v  produktivním věku obecně málo. Ale o  jejich volném čase už vůbec nic 1 6 — společnost

„Kvůli jednomu pivu v  těle senior policistům ujížděl a  pak utíkal!“ „Zloděje senior přistihl, ale krádeži nezabránil.“ „Senior chtěl sex, prostitutka ho okradla!“ „Bez jídla, bez vody. Senior ležel na  podlaze v  obýváku tři dny.“ Stačí  se podívat na  poslední zprávy obsahující klíčové slovo senior, aby nám bylo jasné, jak stereotypně většina z  nás seniory vnímá. Přitom jde o  čím dál početnější skupinu obyvatel a  je tak  s  podivem, jak málo toho o  aktivitách seniorů víme. Přitom otázka „Co celý den dělají?“ by nás měla zajímat. Je to totiž zároveň i  otázka: „Co my budeme celý den dělat za 10, 20, 30 let?“. Když si projdete články deníků Blesku, MF Dnes, Práva, Lidových novin a  Hospodářských novin za rok 2013 a  zadáte slovní spojení „senior, peníze“, dostanete se k  876  zprávám. Když zadáte „senior, péče“, získáte 415  zpráv. Když zadáte „senior, volný čas“, je to jen 87  zmínek. O  seniorech nejen média, ale i  my všichni především uvažujeme ve vztahu k  penězům: jak si zajistí živobytí, jaké finance by měl stát, kraj či obec vynakládat na  seniorské služby. S  tím souvisí zmínky o  péči, ať už zdravotní, sociální či jiné. Senior je v  české společnosti především objekt, o  který je potřeba se postarat. Jako  subjekt, tedy ne jako produkt státního dohledu a  péče, ale jako hybatel svého vlastního života vystupuje v  médiích málokdy. Tyto stereotypy nabourává až setkání se stárnutím rodičů, rodinných příslušníků. A  v  neposlední řadě samozřejmě stárnutím vlastním. V  té  chvíli se rozevírá dosud neznámý svět – svět dostatku volného času. Ten se ovšem už příliš nepodobá aktivnímu odpočinku třicátníka či čtyřicátníka. Ve společnosti orientované na  výkon a  produktivní věk to není nepodobné objevování Ameriky. N eg ati vn í stereo typ stáří n a  ú stu pu

Naštěstí se téma seniorů a  volného času stává zajímavé pro českou vědu. Od vědeckého zkoumání seniora jako objektu, který klade nároky na  finance a  státní instituce, se postupně dostává věda i  k  prožívání seniorského věku. V  roce 2013 obhájil na  Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v  Olomouci Kamil Janiš svou dizertaci právě na  téma volnočasových aktivit seniorů. Hned v  počátku práce obhajuje, proč je na  místě začít poněkud abstraktní otázkou, kdo je vlastně senior a  co je to jeho volný čas: „V  českých podmínkách neexistuje ucelená publikace, která by se obecně věnovala volnému času seniorů.“ Rozrušování jasných hranic, kdy už je člověk „starý“ a  i  znejistění rolí „starého“ ve společnosti je více než zjevné. „Gerontologové a  politici jsou často překvapeni a  nadšeni zjištěním, že se společenský vývoj lidstva týká i  stáří. Tradiční negativní stereotyp stáří tak ztrácí svou váhu.“ Politici jsou sice překvapeni, ale zároveň také pravidelně dokazují, že  seniorech stále přemýšlí jen jako o  objektech. Dobře do  dokázala například vláda Petra  Nečase. Neudržitelné financování průběžného důchodového účtu, kterému škodí špatná demografická prognóza, donutilo vládu

k  prodlužování věku pro odchod do  důchodu. Debatu vyšperkoval ještě tehdejší ministr práce Jaromír Drábek: „Pokud dáte dnešním dvacetiletým jasnou informaci, že  demografické trendy říkají, že si svou ekonomickou aktivitu musí plánovat řádově do  sedmdesáti let, tak to pro ně není zpráva, která by je děsila.“ Zároveň ale ta samá vláda ještě více znemožnila už tak chabé uplatnění seniorů na  trhu práce odebráním základní daňové slevy na  poplatníka pro pracující důchodce. Být pracujícím seniorem není tak nyní v  České  republice vůbec lehké. Ovšem nepracovat a  vládnout jen hodinám volného času může být ještě horší. H lavn ě být au to n o m n í

Janiš cituje výzkum, ve kterém osoby ve věku 18 až 75  let odpovídaly, jak se pozná podle nich starý člověk. Podle četnosti odpovědi zněly: dle fyzického stavu; věku; ztráty duševní svěžesti; ztráty autonomie; potíží přizpůsobit se změnám; odchodu do  důchodu; potíží  s  řešením

Rozrušování jasných hranic, kdy už je člověk „starý“, i  znejistění rolí „starého“ ve společnosti je více než zjevné. problémů či  s  narozením vnoučat. Škála, podle které uvažujeme o  seniorech, je tedy zjevně velmi pestrá. Z  pohledu seniorů je pak hodně důležitá autonomie, tedy  schopnosti obejít se bez pomoci druhých. Podle výzkumu z  roku 2007 to konkrétně pro seniory znamená především „být schopen či umět postarat se o  sebe a  domácnost sám“, „nepotřebovat druhé, respektive nebýt na  ně odkázán“, „nemuset žádat druhé o  pomoc, doprošovat se a  nebýt jim zavázán“ a  „nezatěžovat druhé“. Janiš v  této souvislosti cituje i  zajímavý polský výzkum, kde prostřednictvím dotazníků senioři srovnávali, jakou pomoc dostávají a  jakou by potřebovali: „Celkem 22  procenta seniorů uvedlo, že  dostává nějakou finanční pomoc, ale 58 procent by ji potřebovalo. Právě v  této kategorii byl největší rozdíl mezi tím, co mám a  co bych chtěl.“ společnost — 1 7

CC Flickr Dominic Cleal

Pozor! Zde by se mohli vyskytovat senioři, kteří nesedí u  televize či rádia! 4. Pokračování v  profesních činnostech ve smyslu volnočasových aktivit. Zde je určující předchozí profese Pokud má ale senior to štěstí, že si uchová svoji celou či seniora. částečnou autonomii (ať už ve „vlastním“, u  dětí či třeba v  domu seniorů), nastává otázka: co  s  volným časem? 5. Změna každodenních povinností ve volnočasové aktivity. Podle jednoho výzkumu má průměrný senior průměrně 6,5 hodiny volného času denně. Samozřejmě že něco jako průměrný senior neexistuje. Ale proti těžko Po d po ra, která n ebu d e frází nacházeným chvílím volna člověka v  produktivním věku je to velká změna. „Z  dat vyplývá, že senioři stráví Janiš však nezůstal jen u  teorie. Pustil se i  do  zkoumání průměrně za týden od 2,8 – 3,5 hodiny sledováním reprezentativního vzorku seniorů na  Olomoucku. V  práci televize (nejméně ve čtvrtek a  nejvíce v  neděli). dobře ukazuje, že jednotlivá setkání mu potvrdila, že  nelze Téměř  denně poslouchají rozhlas a  relativně pravidelně lidi  s  více jak 60letou životní zkušeností jednoduše zasadit (občas) se věnovali četbě tištěných knih.“ To je ovšem do  kolonek. Autor cituje i  některé úsměvné příklady: popis stávajícího stavu, ne jak by si to senioři přáli či by „Jedna seniorka si stěžovala, že na  projížďku na  kole se chtěli. Janiš cituje dvojici expertů Kasperovou dostane již ´ pouze´ tak čtyřikrát týdně, že ji bolí už nohy. a  Lubeckou, které se snažily popsat možnosti proměn Bylo jí 86 let.“ Nebo: „V  dalším případě byl autor volnočasových aktivit seniorů: u  manželského páru, který se kvůli dotazníku pohádal. Jelikož však oba manželé měli problém se sluchem, tak si 1. Pokračování ve stávajících aktivitách. To lze považovat během krátké hádky nerozuměli (nebo nechtěli rozumět) téměř za ideální stav. Dochází tak k  minimálním zásahům ani slovo. Takže vyplňování dotazníku pak probíhalo jako do  životního stylu a  denního režimu jedince. by se nic nestalo.“ A  ještě jedna citace: „Jedna seniorka uvedla, že  k  ní promlouvá bůh skrze televizi. 2. Rozšíření stávajících aktivit. Myšleno je především Tento  dotazník byl vyloučen.“ cestování a  turistika. Do  stávajících volnočasových aktivit lze investovat vyšší množství vlastního času. Přesto se Janiš pokusil formulovat pět bodů, ve kterých by se společnost měla více angažovat, aby pro se 3. Výběr nových činností, na  které jedinci v  době „neznámým“ seniorům zkvalitnil seniorský věk produktivního věku nezbýval čas. a  prožívání volného času: Co   s  6, 5 h o d i n o u vo ln éh o času ?

1 8 — společnost

1. Zvýšit informovanost – jedná se o  rozvoj a  podporu mnohem vyšší význam, než mu může být přikládán. různých informačních zdrojů o  realizovaných a  možných Podpora je myšlena nejen z  pohledu obecně pronášených volnočasových aktivitách pro seniory. frází, ale i  z  pohledu konkrétní podpory. Právě význam volného času je u  seniorů obecně podceňován, respektive 2. Motivace – v  teoretické rovině rozvíjet metody jsou upřednostňovány jiné oblasti, které jsou zejména a  prostředky využitelné k  motivaci seniorů k  jejich politicky ,významnější‘.“ Jenže vysvětlete něco takového odpovídajícímu volnočasovému jednání. politikům, pro které je armáda seniorů především těžko řešitelný ekonomický problém. A  konec konců i  celé 3. Preseniorská edukace – příprava na  stáří. Jedná se společnosti, ve které média vytváří obraz seniora, jenž o  oblast andragogiky. V  případě pre-seniorské edukace pro realizaci samých více či méně chorých nápadů se zaměřit především na  oblast výchovy k  trávení volného nemůže mít přece čas na  nějaký smysluplně prožitý času. Uvedený námět úzce souvisí  s  motivací. volný čas. 4. Využití všech dostupných finančních prostředků – v  oblasti volného času zapojit dostupné prostředky ESF, nejen na  materiální zajištění volného času seniorů, ale  i  rozvoji celoživotního vzdělávání pracovníků odpovědných za realizaci volnočasových aktivit pro seniory.

„Jedna seniorka si stěžovala, že na  projížďku na  kole se dostane již ,pouze‘ tak čtyřikrát týdně, že ji bolí už nohy. Bylo jí 86 let.“

5. Podpora volného času jako hodnoty – podporovat a  propagovat volný čas jako jednu z  nejvyšších hodnot v  životě člověka, která úzce souvisí se zdravím jedince a  jeho subjektivní kvalitou života.

Z  aktuálních zpráv: „Senior v  Černošicích spadl do  žumpy! Na  místě zemřel!“ „Senior na  Kladensku vjel před protijedoucí auto, musel pro něj vrtulník.“ „Senior (76) po pádu na  rozpálená kamna uhořel. Nedokázal se zvednout.“ „Senior ležel bezvládně v  potoce. Při opravě Janiš na  závěr neopomíná zdůraznit, že poslední bod kola ho postihla mrtvice.“ „Senior se nechtěl oholit. není jen abstraktní stylistika: „Poslední uvedený bod má Žena  na  něj vytáhla kuchyňský nůž.“

CC Flickr Wooly Matt

„Význam volného času je u  seniorů podceňován na  úkor oblastí, které jsou politicky ,významnější‘.“ společnost — 1 9

CC Flickr Truthout

Skutečně digitální revoluce zničí papírová periodika? Na  malém trhu to je velmi těžké.

zadržovaná mediální revoluce

Ján Simkanič nabízí „temné pojednání o  vzniku a  zániku mediálních druhů“ Že papírová periodika, především deníky, bojují  s  klesajícím počtem čtenářů i  poklesem příjmů z  inzerce, není žádná novinka. Kdyby publicista a  ředitel firmy Internet Info Ján Simkanič dokazoval jen tuto tezi, nebyl by jeho aktuální esej příliš zajímavý. Ale jako člověk z  útrob digitálního světa nepozoruje jen umírající svět papíru, ale detailně i  vzmáhající se svět digitálních médií. A  o  tomto přerodu celý esej je. Simkaničův text má však jednu chybičku. Proměnu mediálního trhu vidí jako jednosměrnou digitální revoluci, kde papír nevyhnutelně žloutne a  displeje počítačů, tabletů, smartphonů a  čteček čím dál více září. Ale to není pravda. Trh tištěných deníků (a  částečně i  publikací  s  delší periodicitou) sice krachuje. Ale „krásný nový svět“ digitálních médií se zatím u  nás příliš ekonomicky ani čtenářsky neprosadil. Zatímco v  USA, Británii, Německu, ale třeba i  velkém Polsku nemusíme mít o  digitální revoluci strach, v  Česku digitální revoluce připomíná zatím ze  všeho nejvíce revoluční rok 1848 v  Čechách – hodně očekávání, které vystřídala deziluze a  poznání, že starý řád věcí může živořit ještě poměrně dlouho. 20 — společnost

Vše pro fi tabi ln í o d pad lo

Nejcennější pasáže eseje jsou ty, kde Simkanič popisuje digitální svět, který dobře zná. Tištěné deníky nezničil ani tak čtenářský odliv na  weby, ale ekonomická kastrace všech ziskových součástí novin digitálním světem: „Zásadní ekonomický šok po nástupu digitální éry zažily noviny ve chvíli, kdy z  nich byly do  samostatných projektů vyňaty prakticky všechny profitabilní nezpravodajské části nebo výkonová reklama postavená na  přímé zpětné vazbě, a  tedy alespoň nějak měřitelném vyhodnocování,“ upozorňuje Simkanič. Digitální revoluce neničí prvorepublikové stranické deníky postavené skoro výhradně na  příjmu z  předplatného a  stánkového prodeje. Digitální revoluce zničila deníky, které už ve velkém žily z  inzertních příjmů – konkrétně z  vymírajících druhů uveďme řádkovou inzerci, společenská oznámení či seznamovací inzeráty. „Co dříve bylo vytištěno na  stejné nebo vedlejší stránce, tedy čistě z  distribučních důvodů spojené do  jednoho vydání společně se zpravodajstvím, dnes spokojeně funguje na  své vlastní internetové

doméně,“ podotýká autor eseje. Co tedy zůstalo? Podle  Simkaniče „brandová grafická inzerce navázaná na  primární redakční či převzatý agenturní obsah a  s  nízkou mírou měřitelnosti marketingové efektivity, popřípadě komerční články  s  těžko rozlišitelnou hranicí autora na  pomezí redakce a  inzerenta“. Včerej šek n i kdy n eu m írá

Simkaničův esej se ale dostává do  argumentačních problémů, když začíná analyzovat onu nastupující mediální revoluci. Sám velmi trefně píše o  dvou mediálních extrémech ve vztahu k  digitálnímu světu. Zatímco filmový a  hudební průmysl se na  dlouho tragicky před digitálním světem uzavřel, mediahousy naopak nesmyslně skoro vše přenesly na  web. Informace najednou nic nestála. Simkanič zkoumá, jaké uměřenější modely placeného či částečně placeného obsahu se od té doby vyvinuly. Zmiňuje statisíce nových předplatitelů New York Times po spuštění chytré platební brány, která  nechá jednotlivou IP adresu prohlédnout určitý počet článků zadarmo k  nalákání. To ale není příliš nosný argument pro malou Českou republiku. Aktuálně.cz, jediný dosavadní velký zpravodajský web bez podpory papírového nosiče, ekonomicky příliš neuspěl a  to i  když návraty z  freemailové schránky na  Centrum generovaly jistě velmi slušná čísla. Aktuálně.cz je důležité i  tím, že  vyprodukovalo placený deník Insider a  těžko předpokládat, že by se novináři v  Česku zmohli na  něco výrazně lepšího. Prakticky ihned ale bylo jasné, že to je ekonomický propadák. Aktuálně.cz patří ocenění za nejodvážnější pokus, ale rozhodně ne za úspěch. Opačný extrémem je projekt tabletového týdeníku Dotyk, který  je

Aktuálně.cz patří ocenění za nejodvážnější pokus, ale rozhodně ne za úspěch. zadarmo a  jen pro specifickou platformu. Jakkoliv bych si to jako spokojený čtenář přál, nevěřím, že interaktivní inzeráty od bank časopis v  dohledné době zaplatí. Zůstávají tak vlastně jen projekty jednoho muže – motejlek.com, 067 Petra Koubského, mediar.cz Ondřeje  Austa, borovan.cz Aleše Borovana a  další. Bylo  by  hezké, kdyby se Daliboru Balšínkovi podařilo  s  plánovaným týdeníkem Echo uspět, ale těžko tomu věřit. Zvláště když už jednou zkusil v  médiích ekonomicky uspět se silnou názorovou sekcí a  příliš mu to nevyšlo. Pokud navíc chce být Huffington Postem, pak je to opět zaměňování zkušeností z  velkých trhů a  Česka. Aktuálně.cz si přece vytvořilo výtečnou databázi elitních blogerů, ale výraznou čtenost to serveru nepřineslo. Za úspěch se dá tak označit snad jen projekt Miroslava Motejlka, protože za informace z  byznysu se prostě platí. V  této souvislosti bychom neměli zapomínat i  na  úspěch zpoplatněného zpravodajství Patria.cz, které se často opomíjí v  mediálních debatách. Pro weby ihned.cz či

e15.cz to ale už není rozumná cesta, protože jde o  agregáty více webů  s  minimem návštěvníků toužících ráno vědět, co si mají počít na  pražské burze. Osobně jsem nejsmutnější z  osudu České pozice, která měla kvalitní obsah (i  když možná trochu horší web), ale každopádně snad všem potvrdila, že kvalitou se v  Česku na  webu zatím „černá nula“ udělat nedá. Příli š m alí n a  D e Co rrespo n d en t

Simkanič navíc do  digitální revoluce plete i  některé současné specifické rysy české novinařiny. Prakticky veškerá hlavní periodika jsou v  rukou tuzemských velkopodnikatelů  s  celou plejádou dalších byznysů a  problémů. K  tomu přidává i  velmi přesný postřeh o  úrovni české žurnalistiky: „Ukázalo se již vícekrát, že  česká novinářská obec představuje ideové i  společenské ghetto, jehož členové jsou často zaujati vztahy unitř sama sebe, agendou, kterou si vzájemně nastolují, a  odtrženi od agendy ,ulice‘, ,společnosti‘ či  nedejbože ,světa‘.“ Jenže nic z  toho zas tak nesouvisí  s  digitální revolucí. Digitální revoluce je nyní skoro výhradně o  udržitelném ekonomickém modelu placeného zpravodajství v  periodikách. Simkanič zmiňuje například holandský De  Correspondent, který minulý rok překvapil extrémně úspěšným crowdfundingem i  obsahem. Navíc přišel  s  velmi chytrým modelem sdílení placeného obsahu  – co už je jednou koupené, může se volně šířit. Ve  výsledku tak předplatitel „vyvede“ zajímavý text na  sociální síť do  komunity podobně smýšlejících lidí. Konverze potenciálních předplatitelů ve skutečné je vysoká (více v  lednovém článku Mediální budoucnost je v  Nizozemí). Jenže  Nizozemí má o  poznání větší populaci ve srovnání  s  Českem a  také více lidí ve městech. Česko je prostě malé. Co může dávat smysl v  Německu, Nizozemí či Polsku, těžko uspěje v  Česku, Maďarsku či na  Slovensku. D říve ch ari ta n ež ko m erce

Ohlašované, leč stále poměrně dobře zadržované digitální revoluci v  Česku podle mého nyní chybí dvě zásadní „revoluční zbraně“: Široce sdílený platební systém: Málo pravděpodobnou variantou je, že se Češi naučí SMS platit za jednotlivé články či za celé periodikum. Natolik zajímavý obsah zase čeští novináři nenabízí. Nebo „revolucí shora“ Piano  Media či jiná firma zavře hlavní české weby a  zisk si budou mediahousy sdílet a  dělit. Je však zcela nepravděpodobné, že by se pánové Babiš, Bakala, Křetínský (Kellner), Lukačovič, Soukup, Savov a  další na  něčem takovém dohodli. Obsah: Není mi jasné, jaký obsah by zpoplatněný web měl nabízet, aby byl odlišný od toho, co je zadarmo. společnost — 21

Týdeník Dotyk je nečekaně kvalitní, ale jakmile se rozhodne spustit platební bránu, bohužel asi končí. Balšínkovo Echo by velmi překvapilo, kdyby uspělo. Zůstává tak asi jen prostor pro úzce specializované weby jednoho, dvou lidí, jak dokazuje Motejlek. Že digitální revoluce nemá v  Česku zatím na  růžích ustláno asi tuší i  sám Simkanič. Velmi správně dovozuje, že kvalitní média možná „přestanou být vnímaná jako pravé podnikání a  dostanou se do  podobné pozice jako kulturní, umělecké či akademické aktivity závislé kromě přízně fanoušků také na  filantropii, společensky odpovědných programech komerčních firem, dotacích a  daňových úlevách“. Skutečně se může stát, že dříve než komerční mediahousy zprovozní nějaký ten ekonomicky úspěšný zpravodajský web, vznikne celá řada neziskových periodik placených z  darů přes Flattr, grantů komerčních firem i  neziskovek či crowdfundingem na  HitHit nebo jinde. Vše uvedené ale pranic nemění na  tom, že Simkaničův esej přišel v  pravý čas a  je velmi dobře napsaný. Kromě samotného textu mě o  tom přesvědčuje i  následná debata o  textu. Pokud v  polemice se Simkaničem šéfredaktor Respektu Erik Tabery tvrdí, že „od printu téměř žádný titul neustupuje, kdo to udělal, spáchal sebevraždu“, tak  nemůže být snad lepšího potvrzení potřebnosti Simkaničova ujištění, že staré časy opravdu bohužel končí. Já jsem chtěl jen dodat, že bude ještě dlouho trvat, než se ty nové časy plně etablují.

toho, kdy v  nich dojde k  zániku novin. První na  řadě jsou podle její předpovědi Spojené státy  s  mezníkem v  roce 2017, České republice studie vyměřila čas do  roku 2024. Pokud někomu takový odhad přijde absurdní, nechť se podívá na  vývoj prodaného nákladu českých deníků. Pohled na  čísla je totiž skutečně nemilosrdný. Kde jsou ty časy, kdy Lidové noviny dokázaly prodaný náklad vytáhnout nad 100 tisíc kusů? Například v  listopadu 2001 prodaly 110  tisíc kusů, zatímco přesně o  12 let později už jenom 35 tisíc kusů; pád tedy dosahuje 68  % původní hodnoty. MF DNES za stejné období spadla z  323 tisíc prodaných kusů na  190 tisíc (více než 40  %). Hospodářské noviny se dostaly ze  76 tisíc kusů na  38 tisíc, tedy na  polovinu, Právo také padlo o  více než polovinu (21 0 tisíc proti dnešním 1 01 tisícům). Co  z  toho zbyde za deset let? Opravdu budou mít na  zvládnutí přerodu české deníky víc času? Bohužel, ani tolik vzývaný digitální svět, který má vše staré nahradit, nemusí nutně znamenat nějakou zázračnou mediální spásu, protože z  podstaty svého fungování naráží na  nové překážky, na  jejichž zdolání se recepty teprve hledají.

Následující příběh proměn mediálního světa by měl ukázat, proč je konec jedné pozoruhodné kapitoly intelektuálních dějin lidstva zhmotněné v  žurnalistických výstupech tištěných novin z  ekonomického hlediska nejspíše nevyhnutelný. Nad tím samotným faktem by nebylo třeba plakat (ostatně lidstvo spokojeně žije i  bez kouřových Děkuji velice také Jánovi Simkaničovi za svolení zde signálů, klínového písma, telegrafu nebo telefonních budek), publikovat část jeho eseje. Autorská práva jsou plně pokud by  s  tím nebyly spojeny mnohem zásadnější vyhrazena autorovi a  vydavateli textu. Esej Mediální celospolečenské dopady. Lze se totiž oprávněně obávat, revoluce si můžete za dobrovolnou platbu stáhnout zde. že  žurnalistika jako taková dnes více než kdy jindy čelí největšímu znejistění své existence.“ „Mapa mediálního světa se totiž přepisuje nelítostně. S  růstem významu internetu se bortí obchodní a  distribuční modely, mění se váhy a  vliv jednotlivých mediatypů, rytmus, doba i  způsob trávení času ve společnosti médií, proměňuje se způsob výroby obsahu i  jeho podoba. A  i  když zatím není úplně jasné, kde leží světlé zítřky, začíná být stále zřejmější, kde se už pořádně zatáhlo a  nad čím se smráká. Tuto komplexnízměnu prostředínejvíce odnesou právě tištěná média, na  prvním místě noviny, placené zpravodajské deníky  s  ambicemi kvalitní žurnalistiky. Časopisy nebo speciální či odborná média mohou mít z  mnoha důvodů většítrvanlivost a  některé jistě budou mít dál smysl v  papírové podobě, ale  deníky se svému osudu  s  největšípravděpodobností nevyhnou. Ačkoliv kapely na  jejich palubách ještě stále hrají, srážka s  ledovcem už nastala a  novinové Titaniky mohou jen doufat, že se udržínad hladinou dostatečně dlouho, aby je zachránila projíždějícídigitálníloď. Nástup nové digitálníéry ovšem nepřežilo mnoho tradičních značek, nejen v  USA už padly desítky tištěných deníků vydávaných od 19. stoletía  nezdá se, že by se trend měl zastavit. Organizace Future Exploration Network dokonce už v  roce 201 0 vydala mapu celého světa znázorňující země podle 22 — Společnost

Před 80 lety devalvovala koruna Sebevražedná hrdost na  korunu panuje už od první republiky Po několikatýdenním zákulisním intrikaření provedla československá vláda 17. února 1934 první devalvaci československé koruny. Její zlatý obsah byl snížen asi o  šestinu, z  44,58  miligramů na  37,15  miligramů ryzího zlata. Současně bylo sníženo povinné zlaté krytí na  25  procent celkového oběhu bankovek. Tehdejší boje nebyly nepodobné tomu, co o  80 let později zakouší Česká  národní banka po své intervenci vůči české koruně. Přestože se podmínky hodně liší, jedno zůstává: Češi jsou hrdí na  svou silnou korunu. A  je jedno, zda je rakouská, československá či česká. O sam o cen ý En g li š

Těžko popsat, jakým šokem devalvace z  roku 1934 byla. Od vzniku republiky se prosadila deflační představa Aloise Rašína. Posilující korunu ještě posílil počáteční úspěch  s  krocením inflace. Za silnou korunu lobovala Živnobanka i  jiné průmyslové skupiny. Jenže stoupenci spojení koruny se zlatem trvali na  svém i  v  době, kdy už silná koruna páchala jen škody. Růst ceny zlata v  souvislosti  s  nástupem hospodářské krize znamenal i  růst kupní síly měn. A  tak vázanost se zlatem opustila už v  roce 1931 Velká Británie a  pak i  mnohé další státy. Ve spirále kompetenčních devalvací však Československo úporně drželo svou silnou korunu. To bylo šílené pro mnohé exporty. Agrární sektor už roky procházel krizí a  nebyl schopen nic vyvézt. Cukrovarnictví se zhroutilo. Přesto to advokáti devalvace neměli lehké. Obhájci silné koruny poukazovali na  to, že krize je způsobená

z  nadvýroby či racionalizace. Hlas několikanásobného ministra financí a  v  mnohém Rašínova odpůrce Karla  Engliše zněl dost osamoceně. V  roce 1934 však devalvaci konečně prosadil. Zároveň v  tomto roce nastupuje do  vedení Národní banky, protože dosavadní guvernér pro nesouhlas  s  devalvací rezignuje. Kd o slo u žíš vlasti , o d m ěn y n ečekej

Přestože se mnohé ekonomické ukazatele zlepšily, první devalvaci brzo zastínila ta druhá v  roce 1936. Engliš z  banky odešel v  roce 1939, v  roce 1945 se nakrátko vyšvihl do  čela Univerzity Karlovy v  Praze, po únorovém převratu se však stahuje do  rodné Hrabyně. Jeho knihy jsou na  indexu a  když v  roce 1961 umírá, na  jeho úmrtním oznámení je hořké: „Kdo sloužíš vlasti, odměny nečekej.“ Že jakákoliv intervence proti silné koruně není hrdým Čechům po chuti, se nyní může přesvědčit i  současný šéf centrální banky Miroslav Singer. Asi čekal, že listopadové oslabení kurzu vzbudí kontroverzi. Možná i  tušil, že  vysvětlování hrozby deflace a  reálného poklesu cen u  jádrové inflace bude pro mnoho Čechů příliš odborné. Ale asi nečekal tak silnou nevoli, kterou nyní korunuje sérií článku deník Blesk: „Singer vše zdražil a  šokuje: Chudší o  nic nepřijdou, když úspory nemají.“ „Porušili Singer a  spol. zákon? Hrozí jim doživotí, tvrdí právník.“ „Muž, který vám vše zdražil: Takhle si žije!“ „Vyvolení z  ČNB: Singer a  spol. vydělává balík, ale obědvají jen za  34  korun!“

CC Wikipedia

Řekni, řekni, kolik je po devalvaci v  tobě drahých kovů? výročí — 23

Hodně lidí zná příběh, jak Truman Capote přišel k  námětu pro svůj román Chladnokrevně. 16. listopadu 1959 objevil v  New York Times menší článek o  bestiální vraždě farmáře, jeho ženy a  dvou dětí v  Kansasu. Od chvilkového zaujetí zprávičkou se postupně dostal ke světově známému reportážnímu románu. Něco podobné se stalo i  španělskému novináři Antoniu  Iturbemu, když v  knize Alberta Manguela Knihovna v  noci našel zmínku o  utajené dětské knihovně ve vyhlazovacím táboře Osvětim: „Dokud ještě blok 31 fungoval (vyhlazovací tábor Osvětim), žilo  v  něm pět set dětí spolu  s  několika vězni, kteří byli jmenováni jejich ,rádci‘, a  i  přes přísný dohled se v  něm navzdory všem očekáváním nacházela tajná dětská knihovnička. Byla nepatrná; obsahovala osm knih, mezi  nimiž byly Stručné dějiny světa od H. G. Wellse, ruská školní učebnice a  text o  analytické geometrii. (…) Každý večer byly knihy spolu  s  ostatními cennostmi, jako byly léky nebo kousky jídla, svěřeny jedné ze  starších dívek, která měla za úkol ukrýt je na  noc pokaždé na  jiném místě.“ Od těchto pár vět pak vedla Iturbeho cesta k  románové 14leté dívce Ditě, která v  románu přemítá: „To,  čeho se neúprosní strážci Říše tolik bojí, jsou  obyčejné knížky.“

Tajné světlo osvětimské knihovny Dějiny světa, ruská učebnice či  text o  geometrii. Nepravděpodobný poklad

Iturbe románovou Ditu napsal podle skutečné malé knihovnice Dity Krausové. Z  jejích vzpomínek a  pátrání vytvořil svou přesvědčivou románovou fabulaci, která se ale opírá o  reálný základ. Dita vzpomíná na  šťastné dětství, pak na  Terezín a  nakonec popisuje realitu koncentračního tábora. Druhou hlavní postavou je mladý německý Žid Alfred Hirsch, homosexuál, který v  roce 1935 utekl do  Československa. V  Terezíně se setkal  s  Ditou Krausovou a  později oba putovali do  Osvětimi. Zde prosadil vznik takzvaného rodinného tábora, kde čeští Židé mohli být na  přelomu let 1943 a  1944 v  rámci svých rodin. Pro nacisty měl tábor sloužit jako příklad dobrého zacházení, kdyby přijeli inspektoři z  Mezinárodního červeného kříže. A  právě zde se odvíjí příběh neobyčejné vzácnosti osmi knížek. Iturbe onu vzácnost na  začátku knihy ilustruje citátem Williama Faulknera: „Literatura působí stejně jako zápalka uprostřed noční krajiny. Zápalka téměř žádné světlo nedává, umožňuje nám ale vidět, jak neproniknutelné je všechno to temno kolem.“ Po mnoha překladech do  cizích jazyků, španělský román minulý rok česky vydalo i  tuzemské Nakladatelství Akropolis. Nakladatelství zároveň svolilo k  přetištění ukázky v  měsíčníku DNES&ZÍTRA, za což velice děkuji. Podrobnosti o  knize najdete na  stránkách nakladatelství Akropolis, koupit si ji můžete v  Kosmasu.

Antonio G. Iturbe: Osvětimská knihovnice Nakladatelství Akropolis © Filip Tomáš — Akropolis, 2013 obálka © Martin Pecina, 2013 24 — kultura

usnadní to práci rodičů v  táboře BIIb, který nazývají „rodinným táborem“, protože všude jinde jsou děti vzácné Důstojníci oblečení do  černých uniforem pohlížejí stejně jako ptactvo. V  Osvětimi ptáci nejsou, umírají na  smrt  s  ne tečností hrobařů a  nemají ani potuchy o  tom, v  plotech pod elektrickým proudem. že Alfred Hirsch na  zčernalém bahně, v  němž se všechno utápí, vybudoval školu. Nevědí to a  je nutné, aby to tak Nejvyšší velení tábora souhlasilo se zřízením dětské ho zůstalo. Lidský život v  Osvětimi nemá cenu ani zlámané baráku. Možná to bylo jeho záměrem od samého grešle, je tak bezcenný, že už ani nikoho nestřílejí, protože počátku, ovšem za podmínky, že děti v  tom bloku budou kulka je cennější než člověk. Jsou tu společ né komory, jenom hrát hry. Výuka jakéhokoli školního předmětu kam pouštějí plyn cyklon, neboť zlevňuje náklady a  jediný byla přísně zakázána. Hirsch vystrčí hlavu ze  dveří sud  s  jedem stačí zabít stovky lidí naráz. Smrt se tu stala svého kumbálu block-ältestera jednatřicítky. Není průmyslem, který se vyplatí, jen když se pracuje ve třeba, aby učitelům a  jejich pomocníkům cokoli říkal, velkém. Školní třídy v  dřevěném baráku jsou jen ostrůvky všichni na  něm visí pohledem. Ne znatelně kývne k  sobě sražených stoliček. Dělicí stěny tu neexistují, tabule hlavou. Uděluje příkazy pouhým pohledem. Hirsch jsou také neviditelné, a  učitelé proto jen rozkládají vždycky dělá, co je třeba, a  očekává, že všichni budou rukama a  kreslí do  vzduchu rovnoramenné trojúhelníky, jednat stejně. háčky a  čár ky nad písmeny, a  dokonce i  toky evropských řek. Je tu asi dvacítka malých skupinek dětí, každá z  nich Vyučování přestane a  výklad se mění v  neškodné pís ničky se svým vedou cím, sedí tak blízko u  sebe, že učitelé v  němčině nebo hry  s  hádankami, aby tak předstírali, musejí vysvětlovat pro bíranou látku šeptem, aby se že  všechno je v  naprostém pořádku, až sem árijští vlci povídání o  deseti ranách egypt ských nemísilo  s  klapáním upřou své vybledlé oči. Obyčejně do  baráku vstupuje dřevěného počítadla. hlídka několi ka málo vojáků. Zůstanou nezúčastněně stát kousek u  dveří, chvilku děti pozorují, sem tam Někteří tomu nevěřili, měli Hirsche buď za blázna, nebo dokonce odmění potleskem nějakou písničku nebo za pošetilce: kdo to kdy slyšel, aby děti chodily do  školy pohladí některé z  dětí po vlasech a  pak hned pokračují v  tom hle drsném vyhlazovacím táboře, kde je zakázáno ve své obchůzce. úplně všech no? A  on se jen usmíval. Hirsch se vždycky jen záhadně usmíval, jako kdyby věděl něco, co ostatní Tentokrát však Jakoubek k  obvyklému poplašnému nevědí. znamení dodává něco navíc: O světi m - Březi n ka, led en 1 9 44

Nesejde na  tom, kolik škol nacisté zavřou, odpovídal jim. „Šťára! Je to šťára!“ Pokaždé když se někdo postaví do  rohu, aby něco dětem vyprávěl, a  několik dětí se sesedne, aby ho poslouchalo, Prohlídka, to je úplně něco jiného. To je třeba provést vznik ne škola. nástup a  nechat se prošacovat. Občas ty nejmenší z  dětí i  vy slýchají a  zneužívají jejich bezelstnosti, aby z  nich Dveře baráku se rozletí a  pomocný hlídač Jakoubek běží vytáhli ně jakou informaci. Nikdy z  nich nic nevymámili. ke kumbálu, kde přespává předák bloku Hirsch. I  ty nejmenší rozumějí víc, než by se z  jejich usoplených Jakoubkovy křápy rozhazují všude po podlaze vlhkou tvářiček mohlo zdát. táborovou hlínu a  bublina poklidného bezpečí na  bloku 31 hned splaskne. Dita Adlerová ze  svého rohu upřeně Kdosi špitne: „Kněz!“ Všude je rázem slyšet nervózní šum. pozoruje ty drobné kousíčky bláta, které se zdají nepatrné, Tak se přezdívá poddůstojníkovi, oberscharführerovi SS, ale stačí hned všechno zacákat špínou reality, stejně jako který vždycky při chůzi zatahuje dlaně do  rukávů kabátu, když jedna jediná kapka inkoustu obarví celý džbán jako když farář schovává ruce do  sutany. Dokonalý kněz, mléka. i  když jeho jedinou vírou, jak všichni vědí, je krutost. „Šest, šest, šest!“ To je znamení ohlašující příchod strážných SS k  blo ku 31. Celý barák okamžitě ovládne rozrušený šepot. V  táboře OsvětimBřezinka, který je továrnou na  ničení lidských životů a  kde pece na  palivo z  lidských těl pracují naplno dnem i  nocí, se jednatřicítka dokonale vymyká všem ostatním barákům, je jakousi zvláštností. Anebo spíš anomálií. Je to dílo Fredy ho Hirsche, který začínal jako obyčejný sportovní instruktor mládežnických skupin a  teď je z  něj atlet, jenž v  Osvětimi běží překážkový závod proti největšímu soustrojí na  šrotování lid ských životů, jaké kdy svět spatřil. Podařilo se mu přesvědčit německé velitelství lágru, že když se děti v  baráku něčím za baví,

„Rychle, no tak, rychle! Judo, ty třeba, volej rychle ,před pikolou, za pikolou…‘!“ „Za jakou pikolou, pane Steine?“ „To je jedno! Propánaboha, dítě moje, dělej, říkej před pikolou, za pikolou!“ Dva učitelé vyděšeně vzhlédnou. V  rukou jim zůstalo něco, na  co se v  Osvětimi vztahuje přísný zákaz, a  kdyby to u  nich našli, mohli by za to jít rovnou na  smrt. Z  těch věcí, kte ré třímají v  ruce a  které jsou tak nebezpečné, že  se jejich držení trestá smrtí, nejde střílet, ani  s  nimi nelze bodat, řezat nebo rozdávat rány. To, čeho se kultura — 25

neúprosní strážci Říše tolik bojí, jsou obyčejné knížky. Staré knihy v  chatrné vazbě a  s  vytrženými listy, které sotva drží pohromadě. Nacisté jsou knihami posedlí, slídí po nich, pořádají na  ně štvanice a  zakazují je, kde  mohou. Všichni diktátoři, tyrani a  utlačovatelé v  dějinách, ať už byli té či oné barvy pleti, Árijci, černoši, orientálci, Arabové ane bo Slované, všichni měli jedno společné – zuřivě pronásledo vali knihy. A  bylo lhostejné, jménem jaké víry to dělali, jestli na  obranu lidové revoluce nebo k  hájení výsad patricijských tříd, na  obranu božího přikázání anebo na  obranu tupé vojen ské poslušnosti. Knihy jsou velmi nebezpečné, nutí přemýšlet. Skupinky dětí jsou na  svém místě, prozpěvují a  očekávají příchod strážných. Jedno  děvče však naruší poklidnou harmonii baráku, který slouží ke hrám, a  začne hlučně pobíhat mezi sraženými stoličkami. „Uhněte!“

Inženýr Marody, který celý ten manévr sleduje, už na  ni čeká mimo kroužek dětí. V  běhu jí hodí učebnici geometrie, jako by jí předával štafetový kolík. Dita zoufale běží dál k  asis tentům, kteří vzadu v  baráku předstírají, že zametají podlahu. Je teprve v  půli cesty, když uslyší, jak hlasy z  jednot livých skupin na  okamžik ztichnou, zaskomírají stejně jako plamínek svíčky v  průvanu, když  se otevře okno. Ani se ne musí otáčet, aby věděla, že se dveře rozletěly a  stráže SS vchá zejí dovnitř. Sveze se na  podlahu a  přistane u  nohou skupince jedenáctiletých dívek. Ukryje knížky pod šaty a  paže si založí na  prsou, aby svazky nepopadaly na  zem. Děvčata ji po očku pobaveně sledují a  učitelka je bradou nervózně pobízí, aby zpí valy dál. Esesáci u  vchodu nejdříve barák přelétnou pohledem a  pak zařvou své oblíbené: „Achtung!“

Nastane ticho. Písničky i  „před pikolou, za pikolou“ na ráz ustanou. Všichni ztuhnou. A  v  tom naprostém tichu „Co děláš? Zbláznila ses?“ křičí na  ni. je slyšet, jak si někdo zřetelně pohvizduje Beethovenovu pátou symfonii. Kněz obyčejně všem nahání strach, Jeden z  učitelů se pokusí chytit ji za paži a  zastavit, ale  ona ale  i  on se teď zdá trochu nesvůj, protože za ním kráčí se mu vysmekne a  místo toho, aby zůstala stát a  snažila někdo ještě mnohem hrozivější. se nepoutat na  sebe pozornost, dál škobrtavě kličkuje mezi stoličkami. Vyleze na  metr vysoká plochá kamna, „Bůh nás ochraňuj,“ zaslechne, jak špitla učitelka. Ditina která roz dělují barák na  dvě poloviny, a  s  lomozem matka před válkou hrávala na  klavír, a  tak Dita přeskočí na  druhou stranu. Smykem se zastaví a  převrhne přitom stoličku, která svým rachotem na  okamžik všechno Beethovena bezpečně pozná. Uvědomuje si, že ten přehluší. zvláštní, melodramatický a  puntičkářsky dokonalý způsob pohvízdá vání slyšela již dřív. Bylo to po třídenní cestě, „Zpropadená holka! Ještě nás všechny prozradíš!“ ječí když je sem přivezli z  Terezína, všechny namačkané, na  ni paní Křížková, vztekem celá rudá. Když ji děti bez  jídla a  bez vody, v  uzavřeném nákladním vagonu. nemají nablízku, říkají jí „paní Kožená“. Neví, že ten, Do  Terezína, kde strávili je den rok, je deportovali poté, kdo  přezdívku vymyslel, je zrovna ta holka, na  kterou co je vyhnali z  Prahy. Když dora zili do  Osvětimi-Březinky, teď  vříská. „Dřepni si dozadu k  asistentům, blázne jeden byla noc. Nikdy nezapomene na  ten plechový rachot, bláznivá!“ jak  odsouvali kovové dveře vagonu. A  pak na  ten první doušek ledového vzduchu páchnoucího po spáleném Ale ona se nezastaví, dál zběsile přebíhá sem a  tam mase. Nikdy nezapomene ani na  tu zář reflektorů, které a  žádného z  těch káravých pohledů si nevšímá. Děti na  ni osvět lovaly výstupní rampu, jako by to byl operační sál. ohromeně hledí, jak se na  svých vyzáblých nohách Potom ty rozkazy a  bušení pažbami do  plechových stěn navleče ných do  vodorovně proužkovaných punčoch vagonů, střel ba, hvízdání píšťalek, křik. A  uprostřed proplétá mezi stoličkami. Je to sice velice štíhlé, ale zdravě všeho toho zmatku Beethovenova symfonie, kterou si vypadající děvče,  s  hřívou kaštanových vlasů, které jí při precizně a  s  naprostým kli dem hvízdal jakýsi kapitán, kličkování mezi sku pinkami dětí poletují ze  strany hauptsturmführer, na  něhož po hlíželi  s  hrůzou i  samotní na  stranu. Kolem Dity Adle rové jsou stovky lidí, běží však esesáci. sama. Vždycky běžíme sami. Tehdy v  noci onen důstojník prošel jen kousek od Dity Prokličkuje až doprostřed baráku, prodere se do  jedné a  ona zahlédla jeho bezvadně upravenou uniformu, ze  skupinek, porazí přitom nějaké sedátko a  jedna sněhově bílé rukavice a  na  náprsní kapse Železný kříž, holčička se svalí na  zem. vyznamenání, jaké si lze vysloužit jedině v  boji. Zastavil se před skupinou žen a  dětí a  rukou navlečenou v  rukavici „To snad ne! Co to do  tebe vjelo?“ křikne na  ni z  podlahy. přátelsky poplácal po rameni nějakého malého klučinu. Brněnská učitelka  s  údivem hledí na  to, jak se před ni Dokonce se na  něj usmál. Ukázal na  čtrnáctiletá dvojčata postavila zadýchaná malá knihovnice. Dita jí vytrhne Zdeňka a  Jirku, k  nimž hned přiskočil jakýsi desátník, z  rukou knížku a  učitelka se najednou cítí lehká jak pírko. aby  je vyvedl z  řady. Jejich matka se pověsila strážnému Než se vzpamatuje a  stačí poděkovat, je už Dita zase za okraje vojenského kabátce, klesla na  kolena a  úpěnlivě o  několik skoků dál. Zbývá jen pár vteřin, než sem vejdou prosila, ať je neodvádějí. Kapitán se do  toho nevzrušeně náckové. vložil: 26 — kultura

„Nikdo se o  ně nebude starat tak jako strýček Josef.“ A  v  jistém smyslu to byla pravda. Nikdo v  celé Osvětimi se neodváží zkřivit ani vlásek dvojčatům, která si doktor Josef Mengele vybírá do  sbírky pro svoje pokusy. Nikdo  s  nimi nebude zacházet tak, jak to dělá on při svých děsivých genetických experimentech, aby přišel na  to, jak by německé ženy mohly rodit více dvojčat a  mohly tak rychleji rozmno žovat řady árijského potěru. Dita před sebou vidí Mengeleho, jak se vzdaluje, odvádí si za ruku ty dva hochy a  nepřestává si přitom bohorovně pohvízdávat. Byla to tatáž melodie, jakou je teď slyšet na  bloku 31. Mengele… Dveře místnosti blokového staršího se  s  lehkým zavr záním otevřou a  blockältester Hirsch vyjde ze  svého minia turního kamrlíku. Tváří se, že je návštěvou esesáků příjemně překvapen. Hlučně srazí paty na  pozdrav důstojníkovi a  na  znamení, že ví, co se před oficírskými výložkami sluší a  patří. Ten vojenský pozdrav však v  sobě má i  cosi bojovného, žádné poraženectví nebo zbabělost. Mengele se na  něj ani nepodívá, přejde kolem bez povšimnutí a  dál si píská  s  rukama založe nýma za zády, jako by se ho nic z  toho netýkalo. Kněz, jak mu všichni říkají, slídí vodnatým zrakem po baráku, ani teď ne vytáhne ruce schované jako vždycky v  rukávech vojenského kabátu. Má paže svěšené u  pasu, téměř na  pouzdře  s  pistolí.

staletími sestrojil mistr Hanuš. Ale z  legendy o  orloji, kterou jí pak doma líčily babičky, na  ni šla úzkost – sestavení orloje  s  postavami, které se ukazují přesně v  každou celou hodinu, si u  Hanuše objednal král a  pak přikázal svým biřicům, aby mistra osle pili a  on už nikdy nemohl zhotovit stejný zázrak pro jiného panovníka. Jako odplatu pak hodinář do  soukolí vložil ruku a  stroj znehybnil. Když mu ozubená kola drtila paži, stroj se opravdu zadrhl a  dlouhá léta jej nebylo možné opravit. Ditě se o  tom v  noci často zdávalo a  ve snu viděla, jak se utržená paže proplétá mezi zubatými koly jako had nahoru a  zase dolů. Smrtka zazvoní na  umíráček a  mechanická přehlídka se dá do  pohybu. Automaty pochodují v  pevném šiku, aby lidem připomněly, že  minuty se netrpělivě tlačí jedna na  druhou a  stejně plynou i  hodiny, jedna postrkuje druhou, jako figurí ny, které po staletí jen rychle vykouknou a  zase zmizí v  útro bách té obrovské hrací skříně. Teď ji ale strach svírá jako do  kleští a  Dita si uvědomuje, že jako devítiletá holka to tak ne vnímala, to až teď si myslí, že čas je hustý klih, nehybné a  lep kavé moře klihu, v  němž není možné udělat jediný krok vpřed. V  takovém útlém věku hodiny nahánějí děs, jedině když mají smrtky vedle ciferníků.

Byla tehdy tak malá, že už si skoro nevzpomíná, jak svět vypadal, když válka ještě nebyla. V  lágru jí sice všechno vzali, ale tak jako teď, když skrývá pod šaty knížky, stejně si schraňuje v  hlavě album obrázků poskládané ze  vzpomínek. Zavře oči a  snaží se rozpomenout, jaké to bývalo žít ve světě, v  němž neexistoval strach.

Dita k  sobě tiskne omšelé knihy, které ji mohou do stat do  plynové komory, a  nostalgicky si vybavuje to šťastné děvčátko, kterým kdysi bývala. Často doprovázela matku na  nákupy do  centra, ráda se zastavovala před orlojem na  Staroměstském náměstí, ale ne proto, aby se dívala na  mechanické představení, protože smrtka ji rozrušovala víc, než si byla ochotna připustit, nýbrž proto, aby se pokradmu bavila sledováním užaslých chodců, jak soustředěně civí na  procesí neži vých automatů, kvůli němuž se mnozí z  nich vydali do  města až z  venkova. Jen stěží přemáhala smích, když viděla ty užas lé tváře a  přihlouplé úsměvy kolemstojících lidí. A  hned jim začala vymýšlet přezdívky. Trochu zádumčivě se rozpomíná na  jednu ze  svých nejoblíbenějších zábav – dávala všem oko lo přezdívky, hlavně sousedům a  známým rodičů. Tak třeba nastrojená paní Gottliebová, která natahovala krk, aby vypa dala ještě důležitější, to byla „paní Žirafa“. „Pan Knedlíková hlava“ byl zase skromný čalouník z  obchodu pod nimi, drob né postavičky a  s  hlavou holou jako koleno. Vidí ve vzpomín kách samu sebe, jak běží několik metrů za tramvají, která při otočce na  Staroměstském náměstí vyzvání a  pak se jako had ztrácí v  uličkách Josefova. Vidí samu sebe, jak se rozbíhá k  ob chodu pana Ornesta, kde jí maminka vždycky kupovala látku na  zimní kabát a  sukni. Jak jen se jí ten obchod líbil! Míval nad vchodem neonový vývěsní poutač  s  barevnými rolemi látek, které se rozsvěcovaly jedna po druhé, odspodu až na horu a  pak zase a  znova.

Vidí samu sebe, jak stojí někdy začátkem roku 1939, když jí bylo devět, před orlojem na  Staroměstském náměs tí. Trochu bázlivě si prohlíží starou smrtku, jak bdí nad stře chami města svými prázdnými očnicemi, černými jako noc. Ve škole jim vyprávěli, že obrovské hodiny jsou jen ne škodným mechanickým vynálezem, který před pěti

Kdyby nebyla tím děvčetem, které jen všude poletuje  s  hlavou plnou bezstarostných dětských nápadů, možná by si tehdy všimla dlouhé fronty u  trafiky a  balíků Lidových novin, na  jejichž první stránce palcový titulek přes čtyři sloupce informoval, ba přímo křičel do  světa obrovitými písmeny:

Jakoubek se nemýlil. „Inspekce,“ šeptem utrousí oberscharführer. Esesáci, kteří ho doprovázejí, rozkaz řevem opakují, pokřikují na  vězně tak, že jim to rve bubínky. Dita stojí v  krouž ku dívek a  chvěje se strachem, tiskne paže k  tělu a  cítí, jak ji svazky knih tlačí do  žeber. Jestli u  ní knížky najdou, je se vším konec. „Ne, to by nebylo spravedlivé…“ hlesne potichu. Je jí sotva čtrnáct let a  život má před sebou, všechno na  ni teprve čeká. Nic ještě nemohlo ani pořádně začít. Hla vou jí blesknou slova, jimiž ji matka už léta odbývá, když žehrá na  osud, který ji potkal: „To víš, Edito, je válka… je  válka.“

kultura — 27

„Vláda se dohodla na  vstupu německých jednotek do  Prahy.“ Dita na  okamžik pootevře oči a  vidí, jak esesáci slídí v  zadní části baráku. Dokonce nadzvedávají výkresy, které visí na  stěnách za hřebíky zhotovené z  ostnů drátěného plotu, a  čmuchají, zda se pod nimi něco neukrývá. Nikdo ani nehles ne a  křik strážných, kteří  obracejí všechno vzhůru nohama, se rozléhá po baráku prosáklém vlhkostí, plesnivinou a  také strachem. Tak tohle je pach války. Z  toho mála, na  co se Dita ještě dokáže rozpomenout, když byla malá holka, se jí vždycky jako první vybaví, že mír voněl po husté kuřecí polévce, která se v  pátek večer nechávala vyvářet po celou noc. A  jak by si mohla nevybavit chuť dokřupava vypečeného jehněčího a  vaječných těstovin posypaných ořechy! Dlouhé hodiny přes den ve škole a  pak odpoledne, jak skáče panáka a  hraje si na schovávanou s  Margit a  dalšími děvčaty ze  školy, jejichž tváře se jí v  pamě ti pomalu rozplývají… A  pak se to všechno začalo rozpadat. Změny nepřišly naráz, ale postupně. I  když ano, byl jeden den, kdy se za ní dětství zavřelo jako Alibabova jeskyně a  zůstalo pohřbeno pod horou písku. Na  ten den si jasně vzpo míná. Dita nezná přesné datum, ale bylo to 15.  března 1939. Praha se tehdy probudila a  všechno se třáslo.

okli kou. Dita však nemohla zvědavostí vydržet a  mamince, která ji táhla pryč, se vytrhla. Protože byla drobná a  štíhlounká, ne dalo jí moc práce proklouznout mezi zástupem tlačících se lidí a  postavit se do  první řady, hned za kordon městských strážní ků, kteří se spojenýma rukama snažili udržet dav na  chodníku. Rachot byl ohlušující. Šedé motocykly se sajdkárami projížděly před lidmi jeden za druhým a  na  nich seděli vojáci v  blyštivých kožených bundách a  s  brýlemi zavěšenými ko lem krku. Přilby se leskly, byly čerstvě vyrobené asi někde ve středním Německu, bez jediného škrábnutí a  beze stop po boji. Za motorkami přijížděly bojové obrněné vozy s  obřími kulomety a  pak zaduněly tanky, sunoucí se po bulváru  s  pomalostí slonů nahánějících hrůzu. Vzpomíná si, jak se jí zdálo, že pochodující vojáci jsou jen automatičtí panáci z  radničního orloje a  že to bude trvat jen chvilku, než se za nimi zaklapnou dvířka a  všichni zmizí. A  všechno se přestane otřásat. Ale tentokrát to nebylo proce sí mechanických automatů, byli to lidé. Nebude trvat dlouho a  pochopí i  to, že rozdíl mezi jedněmi a  druhými není vždy snadné rozpoznat.

Bylo jí sotva devět, ale měla opravdový strach. Nebyla tu  vojenská kapela, nebylo slyšet ani smích, ani žádný hlahol, žádný hvízdot… Byl to němý průvod. Nač tady jsou Skleněné kapky na  lustru v  salonu se chvěly, ale Ditě bylo tihle muži v  uniformách? Proč se nikdo nesměje? jasné, že nejde o  zemětřesení, protože nikdo nikam ne A  najednou jí ta němá přehlídka připomněla pohřební běžel a  nikdo se neznepokojoval. Tatínek při snídani průvod. popíjel čaj, lhostejně listoval novinami a  předstíral, že  se  nic neděje. Železným sevřením ruky ji matka vyvlekla z  davu. Spěchaly opačným směrem a  Praha zase byla v  jejích Maminka ji doprovázela k  příbuzným,  s  nimiž se Dita očích tím roz šafným městem jako vždycky. Bylo to, jako chtěla rozloučit před jejich odjezdem do  Bolívie, kam se když  s  úlevou pro citneš ze  zlého snu a  zjistíš, že všechno jim poštěstilo získat vstupní vízum. Celé město se chvělo. je znovu na  svém místě. Hluk za slechla, až když  s  maminkou zamířily k  Václavskému náměs tí, kde země duněla tak, až to Ale země pod jejich nohama se otřásala dál. Celé město lechtalo na  chodidlech. Jak se blížily k  náměstí, tlumený se třáslo. Chvěla se i  maminka. Vlekla Ditu zoufale rachot postupně zesiloval a  s  ním rostla i  Ditina za  ruku, spěšně cupitala ve svých koketních lakovkách nedočkavost, aby tomu podivnému zvuku při šla na  kloub. a  snažila se nechat tu přehlídku daleko za sebou, Když dorazily na  místo, nemohly ani přejít ulici, jak byla vysmeknout se obří mu drápu války. Dita vzdychne ucpaná davy lidí. Přes hradbu zad navlečených a  přitiskne knížky blíž k  sobě. Smutně si uvědomí, v  zimnících a  zátylků v  kloboucích nemohly nic vidět. že  za  sebou nechala dětství onoho dne, ne tehdy, když  dostala první měsíčky, protože tenkrát se pře stala Matka se rázem zastavila. Tvář se jí napjala a  v  tom oka bát kostlivců a  starých strašidelných povídaček o  rukou mžiku zestárla. Vzala dceru za ruku, chtěla se obrátit a  jít v  soukolí orloje a  začala se bát lidí. 2. Možnost zaslat měsíčníku DNES&ZÍTRA aktuálně vydávané tituly k recenzi. Rád bych do měsíčníku pravidelně zařazoval i ukázky 3. Možnost zažádat o propagaci nového knižního z  aktuálně vydávaných knih, přinášel knižní recenze počinu či knižní akce prostřednictvím celostránkové a  bezúplatně propagoval vybrané knižní počiny. bezúplatné propagace. V tomto případě požadujeme Proto vám měsíčník DNES&ZÍTRA nabízí tyto možnosti zaslání podkladů ve formátu PDF, velikost A4, možnost spolupráce: interaktivity v rámci možností PDF souboru. 1. Možnost nabídnout měsíčníku DNES&ZÍTRA ukázkové kapitoly z aktuálně vydávaných knih Na spolupráci se těší David Klimeš (DNES&ZÍTRA) k  publikaci. [email protected]

N akladatelé, m ěsíčn ík DN ES&ZÍTRA vás po třebu j e!

28 — kultura

K  smíchu i  pláči Hvězdou ledna se stal bezpochyby Tomio Okamura. Vynikající zmatení všech, asi včetně sebe sama, předvedl 23. a  24. ledna. Nejprve vyhlásil, že  kandidátku Úsvitu do  Evropského parlamentu povede advokátka Klára  Samková, aktivistka za práva Romů a  někdejší obhájkyně z  kauzy „mačetových“ útočníků. Den na  to si ale už spravil profil u  svých národoveckých voličů návštěvou Vlastimila Pechance, odsouzeného na  17 let za vraždu Roma. Prý se o  proces zajímá už léta, ale zrovna mu návštěva v  pardubické věznici vyšla na  den po oznámení nominace Samkové. A  Samková se také činí, aby  vylepšila národoveckou fazónu v  Úsvitu. Někdejší liberální aktivistku nyní zlákal totální boj proti imigraci: „Tenhle sen musí skončit. Vím, že se to může zdát krajně nehumánní a  také svým způsobem je.“ Výkon Okamury a  Samkové tak odsunul na  druhé místo velmi silný antisemitský měsíc Adama B. Bartoše. Výtečné bylo jeho oznámení, že  vstoupil na  Facebook: „Několik let jsem odolával používání této židoviny. Ale nic naplat, v  boji za národ je potřeba použít různé nástroje, i  ty jejich.“ Ale to nebylo ještě nic proti jeho výkonu v  nové roli předsedy údajné nové strany Ne  Bruselu – Národní demokracie, ve  které se pustil do  nové vlády:

„Minimálně dva navržení kandidáti na  ministra trpí výraznými a  nebezpečnými sexuálními úchylkami (bisexualita se silnými sadistickými sklony v  případě prvním, nedoléčená pedofilie v  případě druhém). Jsme přesvědčeni, že tito lidé jsou nebezpečím pro stát a  představují vážné riziko jak ve vztahu ke ,svým‘ resortům, tak pro celou společnost. Vzhledem ke zkušenostem ze  zahraničí se totiž lze důvodně obávat, že do  svých funkcí nebyli navrženi jen proto, že jsou pro tyto své zvrhlé sklony velice snadno vydíratelní, ale také proto, že  v  budoucnu mohou posloužit ke krytí rozsáhlé sítě obchodování s  dětmi a  sexuálního zneužívání dětí, které jsou v  západních politických strukturách obvyklé a  jejichž vybudování hrozí i  u  nás.“ Na  to se hodí snad jen slova spisovatel Andé  Gida (tedy Žida): „Krásné jsou jenom ty věci, které diktuje šílenství a  píše rozum.“

nebyly politické motivy. Důvody lze hledat v  publicitě a  Palachově gestu, jež dokonce imponovalo. Většina z  těch, co se pokusili zabít, byla zachráněna. Vliv alkoholu  s  jistým stupněm furiantství byl zaznamenán v  pěti případech...“

Bohužel až se třetím místem se tak musí spokojit zasloužilý umělec komunistické žurnalistiky Jaroslav  Kojzlar. Jeho výklad Jana  Palacha a  následujících událostí stojí v  Haló novinách za to: „Do  konce ledna pokusů o  sebevraždu mezi mladými lidmi bylo osmnáct. Nešlo jen o  upálení, ale o  jiné způsoby sebepoškození. Většinou za nimi

A  mějte na  paměti výzvu předsedy stalinistického Klubu českého pohraničí Karla Jandy: „Prakticky je  v  našich podmínkách dokončena germanizace ekonomiky a  germanizace prostoru. Naším  společným úkolem je zabránit germanizaci myšlení. Naše další generace musí zůstat generacemi českými!“

Protiproud Petra Hájka tentokrát nepřekročil svůj kontrarevoluční stín. Radost z  porážky pravdoláskaře Jiřího Pospíšila na  kongresu ODS střídá kritika protektorátní eurovlády Bohuslava Sobotky. Ale přeci jen stojí za zmínku článek O  Marxově Marksové a  vrabcích: Zavede vláda povinné homosexuální kvóty pro muže?: „Sobotka tentokrát podlehl feministkám, které tvoří pátou kolonu jeho strany. To by nikdo nevymyslel: v  neomarxistické vládě budeme mít paní Marxovou. Česky psáno soudružku Marksovou-Tominovou.“ Brzo se prý od Marksové dočkáme „i  povinných kvót na  homosexuály – každý třetí muž musí být povinně gay“.

konečná Všichni jsou naozaj spokojeni...

Sobotka je premiérem...

...a  já vládnu!

poslední — 29