1
meander
2
3
Rozhledna
4
5
Bohumíra Peychlová
na houby
Praha 2014
Ilustrace Šárka Ziková
6
7
Příběh Lucky, Klárky, jejich rodičů, psa Krišmy, loupečníků Kromholce a Krutihlava, Hamouna Barbouna, tajemného Ochránce s omezenou pravomocí a tak dále...
8
9
P
rvní dorazila k Puklé skalce Lucka, mrskla kolo do borůvčí a zabušila na dvířka, schovaná pod chomáčem převislé trávy. „Vstávej, Kromholci, potřebujeme s tebou mluvit!“ křikla. „Co když není doma?“ poznamenala Klárka, která mezitím sestru dohonila. „Vsadím se, že ještě chrápe, ani z komína se nekouří!“ „Vsadit se můžeš, ale napřed vyndej kolo z borůvek, nemají to rády!“ zabručel
Kromholc, který se vynořil z jalovčí. „Jé, promiň,“ řekla Lucka a okamžitě poslechla, ačkoliv jí sahal sotva k pasu. Vypadal trochu jako skřítek, trochu jako pařez a trochu jako zvířátko. Lucka s Klárkou se s ním seznámily, když si jejich pes a kamarád Krišma rozřízl dva polštářky na noze skoro až ke kosti. Skočil do vody pro klacek jako obvykle, ale tentokrát tam bylo něco ostrého. Rána krvácela, držel tlapku ve vzduchu a kňučel. Lucka s Klárkou obětovaly čisté kapesníky a ovázaly ho. Zkusil jít po třech, ale moc to nešlo. Na to, aby ho odnesly domů, byl moc těžký. Začaly se dohadovat, která s ním počká a která pojede pro pomoc, když se objevil Kromholc s náručí zvláštních listů. Napřed se ho lekly, ale Krišma zavrtěl ocasem, a dokonce se trochu usmál. Kromholc k němu přidřepl, obložil zraněnou tlapku svými listy a zafixoval je obvazem z březové kůry. Vytáhl z kapsy malinké přesýpací hodiny naplněné jemným pískem a dohadoval se s Krišmou kňučivými zvuky. Pak zašátral klackem v tůni a vytáhl uražené dno láhve se špičatými skleněnými zuby.
10
11
„Lidi!“ řekl zhnuseně a podal střep Lucce. „Odnes to tam, kam to patří!“
„Tak proč ho rovnou neodvez zpátky tam, kde je doma?“ zeptal se Kromholc.
„Vy umíte mluvit?“ zeptala se užasle Lucka.
„Protože Afrika je daleko,“ poučila ho Klárka.
„Jo, když mám co říct,“ kývl Kromholc. Písek z horní baňky už se přesypal do
„Tenhle určitě není z Afriky,“ řekla Lucka, „Hamoun si včera večer stopnul Aleše
spodní. „Zkus to,“ vyzval Krišmu. „Opatrně!“ Krišma vyskočil, otřepal se a zkusmo udělal několik kroků. „Zejtra touhle dobou mi ho přiveďte!“ nařídil Kromholc a rychle zmizel. Ani mu
pár kiláků za Smrkovou Lhotou a vykládal, že se toho divočáčka ujal, aby ho něco nepřejelo, když běhal po silnici. Aleš ho za to pochválil, protože Hamouna nezná a neví, jakej je. My to víme, protože přijdem víc mezi lidi.“
nestačily poděkovat. Druhý den sundal Krišmovi obvaz a spokojeně zamručel. Po ošklivé
„Taky říkal, že ten člověk dost smrděl hospodou, a když vystupoval ve Strejčkově
ráně nezůstala ani jizvička! Všichni měli radost a od té doby se datovalo jejich přátelství.
u kapličky, ukázal mu to zvířátko pod lucernou, a než mu Aleš stačil říct, že je to hroch,
Tentokrát přijely Lucka s Klárkou za Kromholcem s ohromující novinou: „Hamoun Barboun chce sníst hrocha!“ „Hrocha?“ nevěřil svým uším Kromholc.
zmizel ve tmě,“ dodala Klárka. „A řek, že se toho divočáčka ,ujal‘, takže to tutově musí být Hamoun, protože se o něm ví, že se ,ujímá‘ všeho, co není přibitý!“ potvrdila Lucka.
„Jo, hrocha,“ potvrdila Lucka.
„Jak ujímá?“ zeptal se Kromholc.
„Ale docela mrňavýho,“ upřesnila Klárka.
„Prostě to čmajzne, štípne, čórne, stopí nebo votočí, když se nikdo nekouká,“
„Jak víte, že je to hroch?“ zajímal se Kromholc. „Říkal to náš táta Aleš, viděl spoustu hrochů a my taky, asi tři, v Praze v ZOO, mají tááákovýhle tlamy,“ ukázala Lucka názorně. „Co že s ním chce Hamoun udělat?“ chtěl vědět Kromholc. Už o tom nechvalně známém člověku dost slyšel od sojek, holubů a jiných lesních zpravodajů. „Chce ho zbaštit! Tvrdil, že je to mladej divočák a že si ho vykrmí žaludama!“ sypala ze sebe Lucka. „Jenže Aleš viděl opravdový hrochy, když byl v Africe!“
vysvětlila Lucka. Kromholce to dost popletlo a radši změnil téma. „Kde se tu najednou vzal hroch?“ „Na to jsme se přišly zeptat tebe,“ řekla Lucka a Klárka dodala: „Ty přece už tolik pamatuješ, že musíš vědět úplně všechno!“ „Úplně všechno nemůže vědět nikdo,“ bránil s Kromholc. „Já jsem přes lesní moudrost tady kolem, vím, nač se který bejlí hodí, ale hrocha jsem jaktěživ neviděl!“ „Uvidíš ho co nejdřív,“ slíbila Klárka. A Lucka dodala:
12
13 „Musíme ho přece zachránit, aby ho Hamoun nezbaštil!“ „Jenže co já s tím?“ vymlouval se Kromholc. „No ty se ho zeptáš, jak se jmenuje, odkud je, jak se sem vůbec dostal, a tak,“ vysvětlila Lucka. „A proč já?“ chtěl vědět Kromholc. „Protože mluvíš s Krišmou,“ vyhrkla Klárka. „Dorozumíš se se všema zvířatama, tak se domluvíš i s hrochem, zvlášť když není z Afriky! Vlez si do mýho batohu, uvážu tě na kolo a jedem!“ zavelela Lucka. „Tak to zas prrr! Na kolo mě živýho nedostaneš! Jedinkrát jsem s tebou jel a od tý doby vím, čemu se říká mořská nemoc!“ „Ty nechceš zachránit hrocha?“ zvolaly obě najednou. „Jsi myš převlečená za kamaráda!“ pokračovala Lucka. „Už nikdy s tebou nepromluvíme a Krišmovi to taky zakážem,“ přisadila si Klárka. Kromholc se zarazil. Od té doby, co s ním holčičky kamarádily, mu bylo veseleji a cítil se důležitý. Chvíli váhal, a pak se rozhodl svěřit jim jedno z nejtajnějších lesních tajemství. „Pojďte blíž a přísahejte, že nikomu neprozradíte, co vám teď řeknu!“ „Propánajána, na co si hraješ, Kromholci, když si Hamoun možná brousí kudlu na hrocha!“ vybuchla Lucka, ale Klárka zdvihla tři prsty a za obě řekla: „Pfísaháme!“ (Zrovna se jí na zuby přilepila karamela.) „To stačí,“ řekl Kromholc, „nepojedu s vámi, ale půjčím vám kouzelný sluchátka
14
15
po pradědovi Lomihnátovi, kterej rozuměl všem tvorům na zemi i pod zemí, ve vodě
hlídkoval Krišma. Stačil se spřátelit s Hamounovou fenkou Astou, která za lepších dnů
i v povětří. Přísahejte, že mi je vrátíte, hned jak tu záležitost s hrochem vyřídíte!“
bývala nejspíš kolie, ale teď vypadala jako opotřebovaný smeták. Krišma, galantní
„Přísaháme,“ řekly obě dvě, tentokrát s plnohodnotným „ř“. Kromholc zmizel v Puklé skalce a vrátil se s něčím, co vypadalo jako klapky, které rychnovský dědeček děvčat nosíval jako kluk při sáňkování, aby mu neomrzly uši. Ty
a zkušený ctitel psích paní a dívek, hned rozpoznal pod zcuchanou srstí nové přítelkyně krásné, výmluvné oči a bylo mu jasné, že má co dělat s ušlechtilou a jemnou bytostí. „Ahoj, Krišmo,“ zavolala tiše Lucka, „co jsi zjistil?“ Zapomněla, že má na uších
jeho klapky byly z tlusté, dvojité látky, kdežto Kromholcovy měly navrch chlupatou
Kromholcova sluchátka a málem spadla z kola, když se Krišma postavil do pozoru
kožešinku a uvnitř tenké blanky, jako z netopýřích křídel.
a vzorně podal hlášení:
„Nešvindluješ?“ zeptala se Lucka podezíravě. „Vyzkoušej si to,“ ňafl Kromholc uraženě. Lucka prozkoumala kožešinku, očichala ji a pak řekla Klárce: „Na, vyzkoušej to ty!“ Klárka si bez váhání sluchátka nasadila a Kromholc je seřídil, aby je měla přesně
„Střežený objekt prázdný, až na vězně v prasečím chlívku a několik králíků v králíkárně. Podařilo se získat spojence! Je to dáma, byl bych rád, kdybyste se k ní chovaly hezky,“ dodal už nevojensky. Lucka poslouchala s vykulenýma očima a Klárka se sápala na sluchátka: „Co
na uších. Jenže nikde nebylo žádné zvíře. Kromholc se rozhlédl kolem a pak kopl do
říká, Lucko, co říká?“ Když ocelovou pružinu jaksepatří natáhly a daly hlavy k sobě,
nejbližšího mraveniště. Ve sluchátkách zašustělo, jako když prší, a vzápětí Klárka
rozuměly Krišmovi obě. Asta mohla na holčičkách oči nechat a její obdiv ke Krišmovi
uslyšela rozzlobené hlásky:
ještě vzrostl. Vrozený pud jí velel, aby hlídala majetek svého pána, ale Krišma už jí
„Uličníku! Kazisvěte! Co je to za způsoby? Hr na něj, kluci!“ Kromholc uchlácholil mravence sykavými zvuky a zbytkem Klárčiny karamely,
vysvětlil, že malý hroch Hamounovi nepatří a že je nutné ho zachránit před nejhorším. Nakonec je odvedla k chlívku, který by v hromadách harampádí marně hledali. Když
Klárka se usmála na Lucku a podala jí sluchátka. Lucka chvíli poslouchala, pak uznale
Lucka s Klárkou otevřely dvířka zajištěná těžkou rezavou závorou, vyběhlo ven krásné
kývla na Kromholce: „Díky! Počítám, že za hodinku budeme zpátky i s hrochem!“
stříbrošedé hrošátko s drobnými oušky a růžovou tlamičkou. Bylo o dost menší než
Nasedly na kola a pustily se po pěšině dolů ke Strejčkovu, kde Hamoun přebýval v chalupě zavalené takovou spoustou haraburdí, že skoro nebyla vidět. Už od rána tam
Krišma a mžouralo do světla vyplašenýma očima. Obě holčičky a Krišma s Astou tiše stáli, aby se nepolekalo.
16
17
„Kdo jste? Neublížíte mi?“ zeptalo se slabým hláskem.
přední tlapy. Lucka se na jeho žal nemohla dívat. Vyzvala radši Mořice, aby jim pověděl,
„Chceme tě vysvobodit a odvést k tvý mamince, nás se nemusíš bát,“ řekla Lucka.
kde a jak se ztratil a kam se mají vydat za jeho rodiči. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl si
„Mohla bych si tě pohladit?“ zeptala se Klárka.
na nic vzpomenout.
„Promiňte, že se do toho pletu,“ ozvala se Asta skromně, „ale bude lepší, když co
„Pamatuju si jenom, že maminka, tatínek, strýčkové, tety a bratranci se pásli na
nejrychleji odejdete. Můj pán touhle dobou přijíždí ze Sviště nad Bublavou autobusem
velké zelené louce v měsíčním světle. To světlo se mi zdálo suché a studené, tak jsem
ve 14.53.“
našel hezké místečko v hodně orosené trávě, která moc hezky voněla. Pak jsem usnul
„Jak jste moudrá, má drahá,“ zašeptal Krišma, „ale obávám se, že vás bude činit odpovědnou za zmizení našeho malého přítele...“ „Možná ano, možná ne,“ vzdychla Asta. „Ale tím se nezdržujte.“ Poděkovali jí a vyrazili k lesu. Polní cesta byla uježděná jako mlat, hrošíkova kopýtka skoro nenechávala stopy. U prvních smrčků se Krišma ohlédl. Na kraji vesnice stála Asta a smutně se za nimi dívala.
a najednou bylo světlo, měsíc byl pryč, všichni byli pryč, a já nevím, kde je mám hledat...“ Ke konci už nedokázal polykat slzy a rozplakal se. „No, to je nadělení,“ řekla Lucka. „Chceš říct, že nevíš, čí jsi, odkud jsi a kde bydlíš?“ „Nerad to říkám, ale je to tak a – a já už dál nemůžu,“ špitl Mořic a popotáhl. Naštěstí se mezitím naplnila studánka, mohl se pořádně napít a trošku ošplouchnout.
„Nemůžeme ji tam nechat,“ řekl úpěnlivě a rozběhl se zpátky.
„Hroši asi potřebujou spoustu vody,“ řekla Klárka.
„Má pravdu,“ řekla Klárka. „Zkusím ji přemluvit!“
„Jasně!“ vykřikla Lucka. „To znamená, že s pátráním po Mořicových příbuzných
„No dobře, počkáme na vás u Hubertovy studánky. Už musíš mít žízeň, viď... Jak se jmenuješ?“ „Mořic,“ řekl hrošík. „A žízeň mám pořádnou!“
musíme začít od nějaké vody. Jedem za Kromholcem! Snad ho něco napadne!“ „Hm, to je náramně těžký, já se vodě vyhýbám jako čert kříži! Víte, jak je nezdravý bejt mokrej?“ vzdychl Kromholc a pak si vzpomněl: „Brácha! Brácha Krutihlav, ten se
Než se vrátili Klárka s Krišmou, vypil Mořic skoro celou studánku na úbočí
v tomhle vyzná! Jako kluk se kamarádil s kdejakou vodní žouželí u Bublavy, a když na
Pelechova a netrpělivě čekal, až se zase naplní. Asta se nedala přemluvit. Krišma se tiše
Mihuli dělali bazén pro vnoučata starýho pana Kajetána, pomáhal jim hledat prameny
uchýlil do stínu. Když ho Klárka pohladila, olízl jí ruku a s povzdechem položil hlavu na
a jeden čas tam prej dělal pomocnýho plavčíka, teda jestli se nevytahoval!“
18 „Tak na co čekáme?“ řekla Lucka. „Vzhůru na Mihuli za bráchou Krutihlavem!“ „Vrátíme se do večeře domů?“ zeptala se Klárka. „Jo, to nevím,“ vzdychl Kromholc, „já už moc rychle neběhám a na ty vaše kostitřasy mě nedostanete!“ „V tom případě bych měl návrh, milý příteli,“ ozval se Krišma, kterému vyhlídka na dobrodružství pomohla překonat žal. „Mohu vám nabídnout jízdu koňmo, nebo spíš pesmo, jestli mi rozumíte...“ „Jó, tomu říkám nápad!“ rozzářil se Kromholc. „Co já se najezdil na liškách, srncích a jelenech, ó jé, co já se nadivočil...“ „Nu, už nejsme štěňata,“ usmál se Krišma. „Ostatně, jsem vám dlužen laskavost, noha se mi skvěle zahojila!“ Zatímco se Kromholc s Krišmou předháněli ve zdvořilostech, vyrobily Lucka s Klárkou z pláštěnek a silnějších klacků nosítka pro Mořice a upevnily je mezi obě kola. Musely jít pěšky a dávat pozor, aby hrošíka nevyklopily. Mořic po chvíli houpavé jízdy usnul jako mimino. Krišma se snažil svého jezdce moc nenatřásat a ten zase dbal, aby Krišmovi neokopával žebra. Vila Mihule měla nejlepší léta dávno za sebou, postavili ji někdy na začátku 20. století. Slunce, sněhy a deště zapracovaly, kde mohly, ale pořád vypadala přívětivě. Od vrat stodoly, povýšené na garáž, vedly k silnici čerstvé stopy terénního vozu. „Hurá, žádný lidi tu nejsou!“ vykřikl rozjařeně Kromholc a svezl se po Krišmově
19
20 boku do trávy. „Krutihlavéééé!“ zařval z plných plic, až sebou Klárka škubla a náhle probuzený
21 spolu udržovali spojení jen prostřednictvím rodiny pelechovských holubů doupňáků. Dojatě vzpomínali na klukovská léta a nakonec si málem vjeli do vlasů kvůli lesklým
Mořic vypadl z igelitové kolíbky. Hned se vzpamatoval a vykulil oči na zpola vypuštěný
křemínkům, o které se kdysi poprali při hře zvané „drápky“. Naštěstí zasáhla Lucka
bazén, ve kterém se modře odráželo nebe.
a připomněla, proč jsou tady.
„Jé, voda!“ vykvikl nadšeně a rozběhl se k bazénu. Přehlédl, že šikmé dno je potaženo vrstvou nazelenalého slizu, uklouzly mu nohy a vletěl do vody jako dělová koule. „Po-móc!“ vyjekl, než zmizel pod hladinou. Vzápětí se vynořil, ale to už odněkud přiběhl bráška Krutihlav a bez rozmýšlení se vrhl do bazénu. „To je brácha,“ řekl Kromholc nevzrušeně. „Úplnej cvok.“ Mezi zachráncem a zachraňovaným probíhala rychlá výměna názorů. „Co křičíš POMOC! Když se netopíš?“ zlobil se Krutihlav. „Já nekřičel, že se topím, já se jenom lek, že jsem uklouz!“ „Bodejť bys neuklouz, když se ženeš do vody jako hroch!“ „Jinak to neumím, já jsem hroch!“ trumfoval Mořic a Krutihlavovi došly argumenty. Zíral na Mořice s otevřenou pusou. „Na mou duši, ty seš hroch!“ „To se ví, že je,“ potvrdil Kromholc. „Vylez, bráško a pojď se přivítat. A ne, abys mě umáčel!“ Nakonec se všichni sesedli u kuchyňského stolu v Mihuli a lesní bráškové se vzpamatovávali z radosti, že se asi po dvaceti letech zase jednou setkali. Jinak
„Váš bratr nás ujistil, pane Krutihlave, že znáte každou kapku vody široko daleko a můžete nám poradit, kde najdeme Mořicovu rodinu.“ „Mořic? On se jmenuje Mořic?“ zakroutil hlavou Krutihlav. „No že mě to nenapadlo hned! Tak se přece jmenuje každý hroch z Mořidel. Mladá hroška je Mořinka a starší nebo protivná je Mořina. Jak to, že to nevíš, Kromholci?“ „Protože jsem jakživ o žádnejch Mořidlech, Mořicích a Mořinkách neslyšel!“ naježil se Kromholc. „No jo, to bys musel někdy vytáhnout paty z mechu, obejít Pelechov na druhou stranu a spustit se dolů k Bublavě,“ ušklíbl se Krutihlav a málem už zase byli v sobě. „Mořidla se říká tomu místu v Bublavě, co jsme tamtudy jeli na lodi s Alešem a s Dominikou, když bylo dost vody! Jsou tam obrovský balvany, co vypadají jako stádo zkamenělých hrochů, viď, Lucko?“ ozvala se Klárka. „Ano,“ chtěla něco dodat Lucka, ale zarazila se a pak se obrátila k Mořicovi. „Jenže ty jsi přece živej, Mořici!“ „Já – já nevím,“ hlesl Mořic, „všichni jsme byli živí. Maminka, tatínek, strýčkové...“ „A kolikrát jsi je viděl, Mořici? Jednou? Dvakrát?“ zeptal se Krutihlav.
