Psychosociální dopad financování mezd kazatelů ze státních prostředků na členy církve Na základě zadání zpracovat studii zaměřenou na psychosociální dopad přijímání finančních prostředků pro církev od státu mezi členy sborů naší církve jsme se rozhodli provést anketní dotazníkové šetření a vycházet především z jeho závěrů. Jiné postupy by totiž v tomto případě zůstávaly pouze v rovině teoretických předpokladů a úvah, a nemohly by proto solidně odrážet názory, postoje a nálady v církevním společenství. Dotazníková anketa byla nastavena pro získání odezvy ze všech sborů Č-S unie CASD. Prostřednictvím sekretariátu unie byl dotazník elektronicky distribuován do všech sborů a skupin v naší unii na přelomu června a července 2010. Samozřejmě jsme si uvědomovali, že toto období rozhodně není nejvhodnější (začátek prázdnin a dovolených), ovšem vzhledem k termínu zadání a časovému omezení pro zpracování zprávy nebylo možné postupovat jinak (což jsme některým respondentům museli také přímo vysvětlovat). Návratnost dotazníků se významněji lišila pouze mezi Českým sdružením (32 %) a dalšími dvěma sdruženími (MSS = 58 %, SZ = 53 %). Poměr zastoupení reagujících sborů z jednotlivých sdružení byl ale poněkud odlišný (procentuální zastoupení bylo cca v poměru MSS=50, ČS=25, SZ=25), samozřejmě daný také celkovým počtem sborů v jednotlivých sdruženích. Stěží lze odhadovat, zda uvedené rozložení bylo zásadně ovlivněno právě obdobím letních dovolených nebo např. menším zájmem o tento problém v ČS (vzhledem k tomu, že dotazníky byly rozposlány několika kontaktním osobám v jednotlivých sborech, jeví se jako pravděpodobnější spíše druhá varianta – tedy obecně menší zájem o problematiku mezi členy ČS než MSS a SZ, možná i vlivem některých dále analyzovaných příčin). Celkem bylo v anketním průzkumu navráceno a zpracováno 196 dotazníků ze 106 sborů unie (z některých sborů se přitom vrátilo i několik vyplněných dotazníků, zatímco jiné sbory nezareagovaly vůbec). Jsme si vědomi toho, že tato sonda nemohla zachytit všechny názory a postoje členů církve; průzkum na základním vzorku (tedy mezi všemi členy) by ale vyžadoval spíše zadání zakázky pro renomovanou výzkumnou agenturu, což by při počtu všech členů církve v naší unii bylo i tak velice obtížné a nákladné řešení). Náš vzorek byl ale dostatečně reprezentativní pro to, abychom mohli zaznamenat jasné názorové tendence a převládající postoje a nálady členů církve v naší unii vzhledem k mapované problematice. Anketní dotazníky obsahovaly jak otázky s výběrem z nabízených odpovědí nebo hodnotící škály (tedy kvantitativní a statisticky zpracovatelná data pro zjišťování převládajících postojů a nálad), tak i možnost vyjádření vlastních názorů (tedy kvalitativní položky dále zpracovávané otevřeným kódováním a kategorizací vlastních odpovědí).
Přijímat nebo odmítnout? Jak se ukazuje, naprostá většina členů církve v Č-S unii neodmítá zásadně jakékoliv přijímání finančních prostředků pro církev ze strany státu, pokud to není jednoznačně v rozporu s věroukou a zásadami církve (opravdu radikálních požadavků na odmítnutí jakékoliv finanční podpory od státu se objevilo velmi málo a dokonce i některé z nich byly podle dalších indicií spíše vyjádřením rozhořčení nad současnou situací než zásadním odmítnutím bez další diskuze). Právě v účelu přijímání těchto prostředků ovšem vidí členové církve velký problém; považují totiž za mimořádně problematické vázání přijímaných financí na současné standardní fungování církevní organizace a především na úhradu mezd kazatelů. Takový způsob jsou ochotni zpravidla akceptovat pouze tehdy, pokud se bude prokazatelně jednat o jinak nevymahatelnou kompenzaci v minulosti neprávem zabaveného majetku. V tom případě považují mnozí z nich přijímání finanční kompenzace za oprávněný a dokonce
Bohem požehnaný způsob získání prostředků využitelných pro účinné hlásání evangelia – nikoliv ovšem za každou cenu! Takový postup chápe většina oslovených jako výraz pokory a vědomí, že všechno patří Bohu a ten nám může dávat své dary i v této podobě, nicméně nikdy nesmějí být překročeny jasné biblické zásady a po navrácení předem jednoznačně deklarované částky musí být přijímání těchto prostředků ukončeno. Používání financí přijímaných od státu na hrazení mezd kazatelů považuje ale drtivá většina oslovených respondentů za nepřijatelné, jestliže nejde o (mezi církví a státem) jasně dohodnutý způsob kompenzace zabaveného majetku – a téměř polovina oslovených by spíše odmítla takové řešení v jakémkoliv případě (někteří by jako méně problematické doporučovali použití přijímaných prostředků pouze např. na sociální účely – ADRA, Domovy pro seniory apod., což by ale muselo být součástí dohody, nejenom vnitrocírkevním rozhodnutím). Velmi citlivě mnozí členové pociťují ztrátu výsady své církve v oblasti finanční nezávislosti na státu, kterou dosud deklarovala a kterou vnímali jako jednu z významných předností dodávajících kredit tomuto společenství i v očích okolí (připomínáno bylo i obecné negativní hodnocení křesťanských církví ze strany většinové společnosti právě vzhledem k jejich financování z peněz daňových poplatníků). Nesouhlasili by proto s tím, aby bylo přijímání finančních prostředků od státu chápáno jako trvalé finanční zabezpečení, na které by se církev začala spoléhat. Při dlouhodobém přijímání těchto prostředků by se podle některých dokonce musel upravit také církevní řád (nebylo specifikováno jak přesně). Pouze v zanedbatelné míře se objevily názory, že církev přijímáním finančních prostředků od státu může svůj kredit ve veřejnosti naopak zvýšit – jako církev „veřejně státem uznávaná a respektovaná, a také jako společenství, které důsledně požaduje napravení křivd a spravedlivé vyrovnání“. Není asi překvapením, že poměrně značná část oslovených členů (více než 30 %) zaznamenala ve svých společenstvích negativní ohlasy na přijímání finančních prostředků od státu, ovšem vysoké procento z nich si současně stěžuje na neinformovanost členů o celé problematice (především vzhledem k vývoji celé záležitosti). Podle konkrétních vyjádření se ke členům dostávají spíše neúplné a ne zcela srozumitelné informace, které nejsou průběžně upřesňovány a aktualizovány. Ti, kdo sami nesledují např. politické dění a vývoj legislativy, tak třeba ani nepostřehli, že situace, kterou církev řeší dnes, je zcela jiná, než byla před dvěma lety apod. Jednoznačné informování a vysvětlení stávající situace členům by velmi pravděpodobně mělo značný vliv na další vývoj názorů na tuto oblast mezi členy církve. Obecně nevnímají členové míru rizika spojenou s přijímáním finančních prostředků od státu jako příliš vysokou vzhledem k vlivu státu na fungování církve (tendence směřuje spíše k menšímu riziku), většina oslovených však předpokládá možný významný negativní vliv rozhodnutí církve přijímat prostředky od státu na její důvěryhodnost v očích členů i okolí stejně jako na ochotu a angažovanost členů v oblasti finančního podporování církve – tedy přinášení darů do sbírek, event. odevzdávání desátků atd. (značná část oslovených členů předpokládá spíše možný demotivační vliv na chování členů církve). Zásadní dopad na míru důvěryhodnosti může mít ale podle většiny oslovených respondentů opět především dobrá informovanost členů církve o celém problému (mnozí mají problém i s tím, jak vysvětlovat postup své církve lidem z okolí, když sami nemají ve věci jasno a nejsou dostatečně a srozumitelně informováni..). Někteří respondenti navíc doporučují zvažovat nejenom dopad na současnou církev, ale také na možné interpretace zvoleného řešení v budoucnosti – proto je nyní potřeba dostatečně informovat a postupovat zcela transparentně a jednoznačně. Odpovědi poměrně zřetelně ukázaly na lepší informovanost členů o celé problematice v Moravskoslezském sdružení (k tomu jsme obdrželi i vysvětlující dopis od předsedy tohoto
sdružení), ovšem ne všichni souhlasí bezvýhradně s tím, jak se s financemi přijímanými od státu toto sdružení rozhodlo naložit (investování těchto prostředků výhradně do nemovitostí vlastněných sdružením). Současný problém s přijímáním finančních prostředků církví od státu v naší unii chápou členové především jako problém teologický, psychologický a historický, teprve potom následuje hledisko etické, politické a ekonomické. Menší význam je připisován sociálním a kulturním souvislostem.
Psychologické souvislosti Hmotné prostředky měly v každé době důležitou úlohu a proto vždy ovlivňovaly postavení člověka ve společnosti a promítaly se do jeho duševního dění, zvláště zasahovaly do jeho hodnotového systému a tím i do formování charakteru, tedy struktury celé osobnosti. Pro většinu lidí představují cestu k naplnění základních potřeb, pocitu bezpečí, ale i ke splnění přání, ovlivnění mezilidských vztahů, společenského statusu, uplatnění, a také k samotné seberealizaci. Každý člověk existuje jedině v těle, je tedy svou přirozeností materiálně založený, postoj odpovědnosti za život se rovná zajištění co největšího množství hmotných prostředků a pro tělo důležitých potřeb. Křesťanské hodnoty jsou položeny ale úplně naopak, zcela absurdně k ideálům materialisticky smýšlejícího světa, čili zcela proti „přirozenosti člověka“. Osobnost znovuzrozeného křesťana směřuje k nepomíjitelným hodnotám, které „mol a rez nezničí nebo zloději neukradnou“ (v našem případě komunistický režim). Nejdůležitější hodnotou je osobní vztah s Bohem a vše ostatní mu je zaslíbeno v takové míře, jakou bude pro své bytí potřebovat. V duševní oblasti křesťana proto dochází k vnitřnímu konfliktu mezi přirozeností člověka a jeho odevzdáním se Pánu Bohu. Otázka přijímání finančních prostředků církví od státu tedy bude chápána a nahlížena členy církve podle jejich aktuálního postoje k Pánu Bohu a uspořádání jejich osobnostního hodnotového systému. Účelem uvedené studie bylo zjistit také psychologický dopad rozhodnutí církve přijímat finanční prostředky od státu – a k tomu byly zformulovány také čtyři specifické okruhy otázek zařazené do anketního dotazníku. První okruh se týkal přímo oprávněnosti přijímání financí. Předložili jsme možnosti ve smyslu jednoznačné oprávněnosti z důvodů působení křesťanských církví jako nositelů morálních a kulturních hodnot, oprávněnosti s výhradou odškodnění a dále neoprávněnosti, neboť se tím církev státu zavazuje a stává se mu poplatnou. Převážná většina dotázaných členů církve zaujímá postoj oprávněnosti pouze v případě napravení křivd minulosti, formou odškodnění a vyrovnání znárodněného majetku komunistickým režimem. Další okruh byl zaměřen k vnímání odpovědnosti vedení církve k přijímání finančních prostředků od státu. Nabídnuta byla možnost povinnosti vedení církve přijmout nabídnuté prostředky od státu jako vhodnou příležitost ke zvýšení platů zaměstnanců církve nebo jako vhodnou strategii k šíření evangelia, ale byla nabídnuta i možnost přijetí financí od státu jako selháním vedení církve a zapření biblického učení. Většina dotázaných se přiklonila k možnosti vhodné strategie vedení církve k šíření evangelia, ale nikoli za každou cenu. Skoro pětina dotázaných (18 %), což není zanedbatelná část, však v přijímání finančních prostředků církví spatřuje selhání vedení církve. V návaznosti na odpovědnost vedení církve se zjišťoval postoj osobní zodpovědnosti ve vztahu k Pánu Bohu. Nabídnuta byla možnost, že ve vztahu k Pánu Bohu je přijímání finančních prostředků církví od státu výrazem nedůvěry v Boží vedení a spolehnutí se na lidské zřízení nebo jde o vyjádření pokory, že všechno je Boží a proto nám Pán může dávat své dary, ale nikdy by to však nemělo být v rozporu s biblickými zásadami a konečně i
možnost bezvýhradného přijímání financí jako Božího daru a výrazu správného správcovství. Téměř tři čtvrtiny dotázaných členů je ochotno akceptovat přijímání finančních prostředků za předpokladu, že to nebude v rozporu s biblickými zásadami. Poslední okruh se týkal motivace členů k financování církve v případě přijímání finančních prostředků církví od státu. Otázky byly položeny ve smyslu, zda přijímání finančních prostředků církví od státu bude motivací k většímu dávání nebo zda to bude důkaz Boží péče a jejich dávání to přímo neovlivní či bude-li to demotivující faktor. Většina se shodla na názoru, že to bude zklamání pro většinu členů a povede to k demotivaci vlastního financování členy církve. Pozoruhodným zjištění je, že tři předchozí okruhy byly zodpovězeny vždy umírněnou, nevyhraněnou, středovou odpovědí. Poslední okruh, týkající se motivace, většinu dotázaných členů vedl k radikální, rozhodné odpovědi, týkající se přímo jejich postoje. Přesto více než třetina (32%) z dotázaných se opět přiklonila ke středové, „vlažné“ a umírněné odpovědi. Jak už bylo uvedeno, v jednotlivých odpovědích zaznívají varovné hlasy, které upozorňují na možnou ztrátu identity, morálního kreditu a pozitivně hodnocené nezávislosti církve na státu. Také je patrný daleko větší zájem uvedenou problematiku v moravských krajích, což souvisí zřejmě i s větší informovaností o tématu v MSS. Jako nebezpečná se ovšem jeví vysvětlení, která ujišťují členy, že ačkoli církev přijímá od státu finanční podporu na mzdy zaměstnanců církve, sama je používá v souladu s „biblickými zásadami“ pouze na stavby a údržbu objektů apod., přičemž platy kazatelů a dalších zaměstnanců financuje stále výhradně z desátků odevzdaných členy a přáteli církve. Je nutné připustit, že v takovém případě by se mimo jiné jednalo o podvodné jednání vůči státu. Ze uvedeného vyplývá, že z psychologického hlediska bude mít přijímání finančních prostředků církví od státu velmi závažný dopad na členy církve v oblasti jejich motivace k podporování církve a potažmo se tím může začít vytrácet osobní angažovanost členů na materiálním zabezpečení církve. Významnou emocí je bezesporu zklamání, které ztrátu motivace k dávání doprovází. Jedná se o ztrátu radosti z něčeho, na co v pozitivním slova smyslu byl člen církve hrdý. Jako velice nebezpečná se jeví vysvětlení vlastního přerozdělování prostředků, která by mohla být nahlížena jako podvodná a mohla by ještě více prohloubit zklamání a narušit důvěru ve vedení církve. Jako zcela legitimně akceptovatelné se jeví přijetí finančních prostředků od státu pouze jako jednoznačné a průkazné odškodnění za majetek odcizený komunistickým režimem.
Návrhy a doporučení (z psychosociálního hlediska) •
Všechny prostředky přijímané církví od státu by měly být používány vždy jasně a průhledně – nikoliv s rozdílně deklarovanými účely před členy církve a před okolím, resp. před státem.
•
Výrazně je potřeba zlepšit informovanost členů církve – a to co nejrychleji a v dostatečné míře a předstihu před plánovanými jednáními konferencí! Členové si uvědomují si, že jde o velmi složitý problém, a právě proto by se církev měla podstatně více věnovat informování, vysvětlování a diskuzi nad těmito otázkami. Řada dotázaných vyjádřila pochybnost, zda vůbec vedení církve stojí o jejich názor, když v tak významném kroku bylo už před časem učiněno nějaké rozhodnutí, které se teprve nyní má přehodnocovat a hledat další východiska ze složité situace. Určitým způsobem se narušila v tomto směru důvěra členů k vedení církve, kterou rozhodně nebude možné znovu získat bez dostatečné a srozumitelné komunikace o celé záležitosti (což bude nepochybně vyžadovat úsilí, trpělivost, pokoru i odvahu).
•
Většina členů chápe, že pokud by šlo o přijímání prostředků ve smyslu vyrovnání státu s naší církví, jednalo by se pravděpodobně o historickou příležitost, která by se už stěží opakovala – a pokud bychom tedy tuto kompenzaci nepřijali, mohou získat část „našeho“ majetku neoprávněně jiné církve apod. Současně však podle nich jakékoliv jiné financování spojené s úhradami mezd kazatelů naší církve než coby prokazatelná kompenzace zabaveného majetku nepřipadá v úvahu; nemají přitom zásadní problém s přijímáním podpory na financování sociálních a jiných podobných programů realizovaných naší církví, pokud to bude jasně deklarováno a akceptováno všemi stranami. Objevily se i názory zpochybňující argument, že jsme nuceni usilovat o nápravu křivd a vrácení majetku, který byl našim předkům nespravedlivě zabaven. Připomínány byly mimo jiné křesťanské postoje jako odpuštění, nepožadování důsledné nápravy křivd způsobených proti nám, a také víra v lepší odměnu od Boha, kterou nám nebude moci nikdo vynahradit, ale ani „zabavit“. Někteří členové by rádi byli informování, zda jde o zcela výjimečný precedens nebo zda má naše církev s něčím podobným zkušenost i z jiných zemí – a pokud ano, jak byla nebo je tato záležitost jinde řešena (příp. s jakými výsledky).
•
Zdá se, že by konečné rozhodnutí v celé věci nemuselo významně ovlivnit věrnost mnoha členů v oblasti přinášení desátků, ale podle všeho naopak může dlouhodobé přijímání finančních prostředků od státu významně demotivovat řadu členů v dosavadním způsobu celkového finančního podporování církve (významnější vliv by se dal očekávat u darů a sbírek) nebo posloužit i jako argument pro porušování některých zásad (což jistě také není zcela zanedbatelný vliv). Navíc působí poměrně silně pocit symbolického propojení církve se státem; pokud budeme přijímat prostředky na mzdy kazatelů, ptají se někteří členové po smyslu dosud fungujícího desátkového systému (dochází podle nich ke dvojímu odevzdávání desátků – jednou ve formě daní a podruhé přímo církvi).
•
Obava členů ze zasahování státu do záležitostí církve se neukázala jako příliš vysoká, ale mnoho členů chápe nynější stav jako diskreditaci církve a nečestný způsob řešení (církev to vnímá jako kompenzaci, stát v současnosti nikoliv atd.); narušením důsledné odluky církve od státu podle některých církev ztrácí svou hrdost, zásadovost a čest. Zaznívají proto doporučení pro hledání spíše jiných řešení v otázce navracení zabaveného majetku (např. soudní cestou), i kdyby to mělo znamenat výrazně delší a komplikovanější, ovšem jasný a průhledný proces – byť s nejistým výsledkem. Navíc je už nyní potřeba nejenom hledat řešení pro další postup, ale vyrovnávat se také s tím, že již po dobu několika let prostředky na platy kazatelů od státu pobíráme, aniž by to bylo součástí předpokládané kompenzace!
•
Pouze výjimečně se mezi dotazovanými členy našli ti, kdo vidí věc ryze ekonomicky (tak, že netřeba řešit teologické či jiné souvislosti, protože jde pouze o ekonomické vyrovnání a příležitost). Naopak silněji zaznívají hlasy upozorňující na riziko, že až církev přestane prostředky od státu přijímat (po celkovém vyrovnání nebo z jiného závažného důvodu i dříve), může to posléze vyvolat také značnou finanční krizi církve, která si na tento příjem už zvykla. Navíc existuje riziko, že spoléhání se na zajištěné příjmy od státu může psychologicky fungovat v dlouhodobém horizontu jako prostředek odvádějící naši víru po ekonomické stránce od skromnosti a bezvýhradného spoléhání se na Hospodina.
Na žádost Výboru Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne zpracovali PhDr. J. Slowík, Ph.D. a PhDr. J. Bauer, Ph.D. Zpráva předána: 13. 8. 2010
