Blovické oběti 2. sv. války - bojovníci

Blovické oběti 2. sv. války - bojovníci V předchozím článku jsme se věnovali obětem z řad Židů, tenhle text bude věnován těm, kteří padli přímo v boji. Nejznámějšími oběťmi jsou tři naši letci, ale nebyli to z řad blovických občanů pouze oni, kteří aktivně bojovali proti nacistům. Jsou to i dva účastníci Pražského povstání, kteří shodou náhod padli ve stejný den. A pak je tu ještě několik dalších letců, kteří působili v Anglii. Jejich osudy nejsou tak známé, ale zato velice zajímavé. Životní příběh Karla Bečváře, vynikajícího letce - navigátora ve službách RAF, jsme již vylíčili v samostatném článku, a proto se o něm už v tomto článku zmiňovat nebudeme. Bečvářovými spolubojovníky u Britského královského letectva byli další dva jeho rodáci - Václav Blahna a Miroslav Drnek. Václav Blahna se narodil 13. 9. 1915 v Blovicích. Bydlel se svými rodiči a mnoha sourozenci na Hájku v domku č. 139 (číslo domu je jako datum jeho narození). Ulice, ve které se nachází jeho rodný domek, dodnes nese jeho jméno. Blahna se vyučil slévačem kovů a pracoval v Plzni ve Škodovce. Rozvázal v ní pracovní poměr a dne 12. srpna 1939 odešel ilegálně z obsazeného Protektorátu do Polska. V Polsku byl odveden k naší zahraniční armádě a po obsazení Polska poslán s dalšími spolubojovníky transportem do Francie. Tam sloužil u pěchoty a prodělával výcvik. Po pádu Francie na jaře roku 1940 odjel do Anglie a zůstal u pěchoty. A to až do srpna roku 1942. V srpnu byl na vlastní žádost převelen k letectvu jako střelec. Byl poslán na střelecký výcvik a v červnu 1943 přeřazen k československé bombardovací peruti. U ní absolvoval dva operační lety proti nepříteli. Dne 29. srpna 1943 se jeho letoun krátce po startu k operačnímu letu z neznámých příčin zřítil a Blahna spolu s ostatními zahynul v jeho troskách. V té době měl hodnost četaře. Pohřben byl 1. září 1943 na vojenském hřbitově Brookwood u Londýna. Krátce před svou smrtí se stačil oženit s anglickou dívkou Jessie. Blahna byl dne 28. února 1947 in memoriam vyznamenán Čs. válečným křížem ( č. matr. 29.895) a povýšen do hodnosti štábního rotmistra ( č. j. 1280/let. 4.). Po roce 1989 byl povýšen ještě jednou, a to v roce 1991 na podplukovníka. . Miroslav Drnek se narodil také v Blovicích o šestnáct dní dříve než Bečvář, tedy 26. 10. 1917. Jeho rodina žila v č. 193 a i po něm nese ulice jméno. Jeho otec Gustav byl malorolník. Jeho matka Antonie pocházela z Bděněvsi č. 51 u Kozolup. Drnek pracoval před válkou jako drogista. Dne 22. června 1939 odešel z domova na Moravu. Tam jako

jeden z posledních přešel ostravskými doly ilegálně hranice do Polska. Krátce potom byla úniková cesta pomocí štol vyzrazena a Němci ji začali hlídat. V Polsku byl dne 8. srpna 1939 přijat do polské armády. O tom existuje vojenský doklad. To ale Drnek nechtěl. Protože byl pilot, chtěl k letectvu do Francie. Do naší zahraniční armády vstoupil 2. září 1939, tedy den po napadení Polska fašistickým Německem. Měl matriční číslo F - 101 (i to je potvrzeno vojenským dokladem ze dne 1. února 1947 od Ministerstva národní obrany). Po napadení Polska se o něj a jeho krajany přestali Poláci zajímat, a tak jim nezbylo nic jiného, než se postarat sami o sebe. Byl s ostatními Čechy umístěn v táboře Baranoviče u Krakova. Čtvrtý den války tudy ustupovala polská vojska a Krakov byl několikrát bombardován. Všude stálo plno vlaků s evakuujícími se Poláky. Jel tedy se svými krajany také a absolvoval velmi strastiplnou cestu přes Ukrajinu do Rumunska. Za tři dny, kdy byli zcela o hladu, ujeli pouhých 12 kilometrů. Nakonec šli raději pěšky, každý den zažívali bombardování. S sebou neměl nic, pouze to, co měl na sobě. Jídlo nemohli nikde ani koupit, ani dostat. Všude bylo už spousta prázdných domů, protože všichni utíkali před hrůzami války. Nocovali vždy tam, kde klesli únavou. Do Rumunska se jich dostala pouze polovina, byli zcela vyčerpaní, roztrhaní a hladoví. V Rumunsku se jim vedlo lépe, měli alespoň co jíst. Byli ale internováni v kasárnách, kde měli zůstat tři roky. Podařilo se jim utéct, byli však znovu chyceni a internováni a o to víc hlídáni. První neúspěch je neodradil, zkusili to podruhé a tentokrát úspěšně. Vlakem se dostali do Constance (město v Rumunsku), odtud pak lodí do Istambulu, dále do Pireé, Alexandrie, Tel Avivu, Hajfy a Bejrútu, konečně pak po této anabázi lodí do Marseille ve Francii. I ve Francii byl Drnek zařazen do naší zahraniční armády. Po pádu Francie opět velmi nesnadnou cestou uprchl do Anglie. Zde byl zařazen k letectvu jako navigátor. Zemřel při letecké havárii dne 21. července 1941. Dosáhl hodnosti desátníka a v roce 1991 byl posmrtně povýšen do hodnosti majora. Je zachován jeho dopis své kmotřence paní Marii Foreit, která se svou rodinou žila ve Francii. Z dopisu je patrné, že spolu udržovali písemné kontakty. V tomhle konkrétním psaní líčí svoje útrapy při cestě z Polska do Francie a prosí o zaslání nějaké fotografie rodiny své kmotřenky. Zároveň slibuje, že sám také nějakou příležitostně pošle. Další obětí se stal Jaroslav Macháč. Narodil se 7. března 1922 v obci Rača v okrese Bratislava. V Blovicích bydlel v č. 522. Jeho otec v Blovicích dne 10. května 1941 zemřel. Pocházel z Rokytňan v okrese Jičín. Do Blovic se přistěhovali počátkem okupace, v říjnu 1939 ze Slovenska. Matka Marie se po válce opět odstěhovala na Slovensko do obce Rača. Macháč studoval v Plzni reálné gymnázium. Z domova odešel v den svých osmnáctých narozenin, tedy 7. března 1940.Uprchl ilegálně na Slovensko, odtud ho společně s jeho kamarádem schované ve fůře s hnojem převezl jeden hospodář na svoje pole do Maďarska. Z Maďarska přešli opět ilegálně hranice do Jugoslávie. Tam byli již jako skupina vojáků přepraveni do Anglie, kde vstoupil 27. dubna 1940 do Československé zahraniční armády, západní skupiny Praha, kde byl evidován jako

vojín v záloze. Zde ho 15. 6. 1940 evidovali jako nezvěstného. A tudíž je považován za padlého. Víc se o něm jeho rodina nedozvěděla. Václav Klement, narozený v Blovicích dne 19. 9. 1910, byl synem blovického hajného. Pracoval jako poštovní úředník v Praze, kde také v části Krče bydlel. V Blovicích bydlel s rodiči v č. 128. Mezi svými kamarády byl pro svou tichou a dobrosrdečnou povahu velmi oblíben. Při Pražském povstání v květnu 1945 se zúčastnil bojů proti Němcům. Padl dne 7. května 1945 na krčské stráni spolu se třemi dalšími obránci Prahy. Za uznání bojových zásluh v boji za osvobození Československé republiky v době okupace byl prezidentem republiky Edvardem Benešem vyznamenán Československým válečným křížem 1939 in memoriam dne 18. 11. 1947. A ještě jeden člověk figuruje jako padlý při květnovém povstání na pamětní desce. Tentokrát ne na té na radnici, ale na pamětní desce v základní škole, o které jsme již také psali. Nebyl to sice občan Blovic, ale chodil zde do školy. Jedná se o strojního inženýra Dimitrije Waitze , poručíka v záloze. Ten se narodil na Nový rok roku 1912. Padl také jako Václav Klement 7. května 1945, ale v Praze 6 Břevnově. Zde v ulici Diskařská stojí dodnes pomníček s jeho jménem. Víc se nám o jeho životě zatím nepodařilo vypátrat. . Na závěr ještě několik zajímavostí o dalších letcích z okolí, o kterých se v Blovicích moc neví. V nedalekých Chocenicích měli letce, který s těmi našimi působil jako navigátor v RAF. Byl to pan Václav Vaněček (nar. 11. 3. 1916). Pocházel z početné rodiny, měl pět sourozenců. Jeho otec byl zemědělec. Jeho devítihektarové hospodářství tak početnou rodinu stěží uživilo. Václav po vychození obecné a měšťanské školy navštěvoval v první polovině třicátých let obchodní akademii. V roce 1935 nastoupil k výkonu prezenční vojenské služby. S velmi dobrým prospěchem vychodil Vojenské letecké učiliště v Prostějově (1. října 1935 - 27. června 1936) a byl jmenován podporučíkem letectva. Poté absolvoval praktický výcvik letce - pozorovatele u leteckého pluku 2 v Olomouci (červen - září 1936). V Olomouci prodělal i radiotelefonický kurz, od 10. května do 7. srpna 1937 navštěvoval kurz létání v noci. Ten absolvoval s úspěchem a od 1. září 1937 byl zařazen k letcům určeným pro létání v noci. Dne 1. září 1938, po převelení k 85. letce leteckého pluku 6, byl jmenován polním letcem - pozorovatelem. Za

mobilizace na podzim roku 1938 (24. září - 25. října) se osvědčil jako dobrý pobočník a pozorovatel, jak o něm prohlásil tehdejší velitel leteckého pluku 6 plukovník V. Stavovský. Už před válkou byl dost bojovný vlastenec, podle slov jeho příbuzných se pral s Němci před tehdejším Německým, dnes Slovanským domem. Po okupaci českých zemí uprchl Vaněček spolu s kamarádem Karlem Bečvářem do Polska. K přechodu hranic mělo dojít 24. června 1939, jak se traduje v rodině mezi Vaněčkovými příbuznými. Tyto přechody měli organizovat železničáři, scházeli se v železničních buňkách. Bečvář ale přešel česko - polské hranice už 9. června 1939 a to pomocí štol na těžbu černého uhlí na Ostravsku. Takže se skoro zdá pravděpodobnější verze, že Václav Vaněček uprchl do Polska sám. Tam se seznámil s generálem Lvem Prchalou, kterému i potom v Anglii dělal osobního sekretáře. Po obsazení Polska uprchl s dalšími přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde se 2. června 1939 hlásil na čs. konzulátu v Paříži. Po porážce Francie se spolu s dalšími čs. zahraničními vojáky dostal složitou cestou do Anglie. Tuto cestu mohl klidně absolvovat právě s výše jmenovaným Bečvářem. V Anglii prošel Vaněček běžným přijímacím a rozřazovacím řízením. Jako školeného letce - pozorovatele ho zařadili k navigátorům letectva RAF. Výcvik navigátorů prodělal u operačního výcvikového střediska v Bassingboure od 22. září do 15. října 1940. Protože z Anglie se mohl těžko kontaktovat se svou rodinou v Chocenicích, využíval jako mnoho ostatních možnost posílat domů zprávy pomocí hesel v rozhlasové stanici ?Volá Londýn“, aby příbuzní věděli, že je v pořádku. Tato stanice vysílala na krátkých vlnách. Poslouchání zahraničních rozhlasů bylo v Protektorátě pod trestem smrti zakázané. Z rozhlasových přijímačů byly krátké vlny vymontovány a rádia pak zapečetěna. Kdo zatajil přijímač a potají poslouchal zahraniční vysílání, vystavoval se velkému nebezpečí, protože Němci si dodržování zákazu hlídali. Projížděli obcemi se speciálním autem, které monitorovalo, jestli někdo krátké vlny neposlouchá (nebo dokonce nevysílá vysílačkou). Osud odhalených lidí byl většinou zpečetěn. Také Vaněčkovi v Chocenicích byli podrobováni prohlídkám gestapa, před kterými je včas varoval jakýsi pán z Plzně. Dne 9. ledna 1941 končí operační činnost Václava Vaněčka v RAF a začíná kolotoč nešťastných náhod a nedorozumění. V tento den totiž prodělal Vaněček těžkou leteckou havárii, při které ztratil vědomí a zřejmě na nějakou dobu i paměť, protože v nemocnici nedokázal říct o své osobě ani ty nejzákladnější informace. Tak nemohlo být sděleno jeho vojenskému útvaru, kde se nachází. A tak byl s největší pravděpodobností považován za zběha. Protože si Vaněček, který byl stále v nemocnici, nevyzvedl vojenskou leteckou průkazku č. 1299, kterou mu poslal Čs. depot dne 19. června 1942, a která se dne 29. června vrátila zpět nedoručená s poznámkou, že adresát odešel bez udání nové adresy, podpořilo to teorii úřadů o zběhnutí Vaněčka z armády. Byla mu dokonce odebrána hodnost podporučíka a úřady usoudili, že ani nevykonával žádnou službu v čs. zahraniční armádě a není proto důvod dál pečovat o jeho civilní papíry, které mu byly vydány péčí Air Ministry při odchodu z RAF. Ještě v publikaci Příslušníci čs. letectva RAF z roku 1999 se na straně 178 uvádí, že V. Vaněček odešel 13. ledna 1941 od čs. armády bez udání důvodů. Vaněček se léčil ve Velké Británii až do konce války. Po

ukončení války Václavův bratr Emanuel vypátral, ve které nemocnici je léčen. Odjel pro něj do Anglie, i když anglicky neuměl ani slovo. Přesto ho po několika měsících přivezl domů do Chocenic. Po návratu vážil Václav pouhých padesát kilo a byl bohužel stižen těžkou mozkovou chorobou. Jeho příbuzní uvádějí, že to byla schizofrenie (rozdvojení osobnosti) a tomu by Vaněčkovo chování skutečně odpovídalo. Žil představou, že je stále pilot a jeho letadlo bylo sestřeleno nad rodnými Chocenicemi. Měl tedy sice to štěstí a válku přežil, ale s vážnými následky. Když k tomu připočítáme, že za svého života prodělal i těžkou autonehodu, musí každý uznat, že měl v životě docela dost smůlu. Doma byl prohlášen za nesvéprávného a definitivně zproštěn vojenské služby. Na jaře a v létě roku 1948 se jeho bratrovi podařilo získat pro něj zpět vojenská vyznamenání a na tehdejší dobu mu byla přiznáno dost slušné trvalé výslužné a odškodnění. V rodných Chocenicích žil pak ještě dlouhá léta. Rodáci si na něj velmi dobře pamatují. Chodíval v uniformě, někdy se vypravil na procházku neznámo kam a vrátil se až za několik dní. Chodil i do kina v Blovicích. Nakonec byl umístěn v léčebně v Dobřanech. Pobyl tam pouze krátce. Zemřel v nemocnici na svůj svátek 28. 9. 1983 ve věku 67 let po těžké zákeřné nemoci. Jeho ostatky byly pietně uloženy na hřbitově v Blovicích. . . Válečné osudy letce Stanislava Maška, rodáka z Komorna, se podstatně odlišují od osudu ostatních blovických letců v RAF. Mašek se narodil 5. srpna 1922. Z Komorna pocházela jeho matka Filomena, roz. Jandová. Jeho otec pocházel z Týčku u Rokycan a se svou rodinou se v Komorně zdržel jen velmi krátce. Brzy po svatbě se přestěhovali do Londýna, kde vlastnili penzion. Jejich děti - Anna a Stanislav ale do Komorna i se svou matkou před válkou často jezdily a trávily zde velkou část prázdnin. Mašek prožil značnou část svého života ve Velké Británii. V Londýně vychodil čtyřletou střední školu a poté studoval dva roky na univerzitě v Northamptonu. Po vypuknutí války nastoupil jako vojín letectva dne 28. listopadu 1940 k RAF jako pilot. Poté absolvoval operační výcvik a po jeho ukončení v březnu 1943 přešel k české sekci letectva, odkud ho po čtyřech měsících přeřadili k 310. čs. stíhací peruti. Stanislavovi bylo tehdy pouhých 21 let a byl nejmladším ze 66 čs. pilotů RAF z Plzeňského kraje. V letech 1943 - 1944 se s 310. perutí zúčastnil četných vojenských operací.Šlo převážně o doprovázení bombardérů napadajících četné cíle v Německu a jím okupovaných územích. Nebo sloužili k ochraně konvojů. Po ukončení služebního turnusu 26. ledna 1944 se Mašek prezentoval u náhradního tělesa čs. vojsk, kde ho v březnu jmenovali podporučíkem letectva. Ve dnech 15. srpna až 5. září 1944 absolvoval kurz pro velitele letounu a v listopadu 1944 ho přemístili k 84. peruti. Vojenskou službu zakončil u Čs. depotu, kam ho přeložili 20. května 1945. Za svoje působení v RAF získal několik vyznamenání - Čs.

vojenská pamětní medaile a Čs. válečný kříž 1939, v červnu 1945 pak ještě získal medaili Star 1939 - 1943. Válku tedy Mašek na rozdíl od blovických letců přežil, ale ze svobody se bohužel příliš dlouho neradoval. V létě 1945 byl nucen podstoupit náročnou operaci zhoubného nádoru na mozku. Dne 22. července 1945 poručík letectva Stanislav Mašek této zákeřné chorobě podlehl ve věku nedožitých třiadvaceti let. . Posledním z námi "objevených“ letců, kteří měli nějakou souvislost s Blovicemi nebo blízkým okolím je Ondřej Šamberger. Podle námi nalezených údajů se narodil 21. června 1916 ve Struhařích. Podle evidenční karty letce č. 787 806 se jako místo narození uvádí Blovice. Táž karta uvádí, že se jeho domovskou obcí staly Domažlice, kde jeho otec za války bydlel v Havlíčkově ulici. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval v letech 1931 - 1934 pokračovací školu a současně se vyučil automechanikem. Po odvodu k armádě navštěvoval v letech 1937 - 1938 poddůstojnickou školu ženijní v Praze - Karlíně, kterou ukončil v hodnosti svobodníka. Poté absolvoval autokurz v Olomouci. Po okupaci překročil 6. května 1939 česko - polské hranice a stal se v Polsku příslušníkem čs. vojenské skupiny. V létě 1939 byl přepraven do Francie. Po podepsání příměří mezi Francií a Německem se čs. skupina přesunula do Anglie. Zde absolvoval pilotní školu a nastoupil jako pilot u 312. stíhací perutě RAF, kde létal se strojem spitfire IXC LZ951 DU-D od 9. prosince 1944. Byl sestřelen při cvičném letu nad kanálem La Manche 9. února 1945. V tento den se čs. squadrony žádné bojové mise neúčastnily. V 15hod. 40min. se jako kámen zřítil Ondřejův spitfire do moře severovýchodně od Bradwell Bay. Příčinou jeho tragického skonu byl s největší pravděpodobností přerušený přívod kyslíku a ztráta vědomí. Posmrtně byl povýšen na plukovníka. Jeho jméno i osud je zmiňován v několika publikacích - Život za pravdu, foto příloha Domažlice (1949), Letci RAF z Domažlicka (2005, str. 34 36), Mnozí nedoletěli (napsaná v roce 1984, vydaná v roce 1989, str. 203, zde jsou uvedeny jako místo narození Blovice). Je vzpomenut na panelu 272 RAF památníku Runnymede. Tolik jedna verze, která líčí životní příběh Ondřeje Šambergera. Existuje ovšem ještě jedna, která se od té první v mnoha faktech liší. Podle ní se Ondřej narodil ve Vídni, za války pak žil v Přešticích a jeho otec krátce sloužil u policie zde v Blovicích. Proto zřejmě v některých publikacích a dokumentech jsou uváděny Blovice jako místo, odkud pocházel. Tyto údaje jsou ověřeny v muzeu v Plzni a na matrice. Zbytek příběhu je stejný a také mnoha prameny ověřený. Jak to tedy doopravdy s místem narození a pobytu Ondřeje Šambergera bylo, je opředeno množstvím nejasností. Stejně tak je nejasné, jestli je správná informace o tom, že

byl Žid. Pokud se v Blovicích skutečně narodil, měl by být uveden na pamětní desce? Pokud zde krátce žil, měl by tam být napsaný? A nebo je to jen mýlka a shodou náhod se uvádějí chybné údaje a Ondřej neměl s Blovicemi téměř nebo vůbec nic společného? Kdo ví. Pravda by se dala zjistit snad jen hledáním v matrikách. To jsme právě začali. Pokud se dozvíme další upřesňující informace, článek doplníme. Článek a foto: BLOVICE.INFO

Doufáme, že jsme tímto článkem přispěli ke vzpomínce na naše padlé spoluobčany.