ČMELÁČCI – O ZMRZLINOVÉM KORNOUTKU
VČELIČKY – POHÁDKA O PRINCEZNĚ DUZE
ŽLUŤÁSCI – O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE
BĚLÁSCI – OSADNÍČEK A KŮZLÁTKA
MODRÁSCI – ZVÍŘÁTKA A LOUPEŽNÍCI
BERUŠKY – O KOBLÍŽKOVI
O ZMRZLINOVÉM KORNOUTKU
BYL JEDNOU JEDEN
. BYL MOC SMUTNÝ,
PROTOŽE NEMĚL V SOBĚ ŽÁDNOU
A ŽÁDNÉ
HO NECHTĚLY. ROZHODL SE, ŽE SE VYDÁ DO SVĚTA HLEDAT
A POPROSÍ
ABY HO NAPLNIL. ŠEL PO
SMĚREM K LESU. JDE
A NAJEDNOU POTKÁ PTÁ SE ŘEKL
. „KAM JDEŠ
?“
. „JDU DO SVĚTA HLEDAT
.“
. „KORNOUTKU JÁ TĚ SNÍM!“ „I NESNÍŠ .“A KORNOUTEK ZAČAL ZPÍVAT PÍSNIČKU. „JÁ ,KORNOUTEK, NEMÁM V SOBĚ
, JÁ
HLEDÁM ZMRZLINKU.“ A UTÍKAL PRYČ. JDE DÁL A POTKÁ
. „STŮJ
JÁ TĚ SNÍM!“
„I NESNÍŠ MEDVĚDE“ A ZAČAL ZPÍVAT SVOJI PÍSNIČKU. „JÁ KORNOUTEK, KORNOUTEK, NEMÁM V SOBĚ
,
JÁ HLEDÁM ZMRZLINKU.
JSEM UTEKL A TOBĚ
TAKY UTEČU.“ A UTÍKAL DÁL. ZA VELKÝM
POTKAL
. „STŮJ KORNOUTKU
JÁ TĚ SNÍM!“
„I NESNÍŠ“ A ZAČAL ZPÍVAT SVOJI
PÍSNIČKU. „JÁ KORNOUTEK, JÁ HLEDÁM ZMRZLINKU. UTEKL A TOBĚ
JSEM UTEKL,
JSEM
TAKY UTEČU.“ A UTÍKAL DÁL
SMĚREM K VELKÉ POTKÁ
, NEMÁM V SOBĚ
. JDE TRÁVOU A NAJEDNOU
. „STŮJ KORNOUTKU JÁ TĚ SNÍM!“ I NESNÍŠ
BERUŠKO A ZAČAL ZPÍVAT SVOJI PÍSNIČKU. „JÁ KORNOUTEK, NEMÁM V SOBĚ ZMRZLINKU. UTEKL,
, JÁ HLEDÁM
JSEM UTEKL, MEDVĚDOVI JSEM JSEM UTEKL A TOBĚ BERUŠKO TAKY
UTEČU.“ A UTÍKAL DÁL SMĚREM K NA JEDNÉ PAMPELIŠCE ODPOČÍVAL VELKÝ „STŮJ
,
. .
JÁ TĚ SNÍM!“ „I NESNÍŠ ČMELÁKU!“ A ZAČAL
ZPÍVAT SVOJI PÍSNIČKU. „JÁ KORNOUTEK,
,
NEMÁM V SOBĚ ZMRZLINKU, JÁ HLEDÁM
.
JSEM UTEKL, DIVOKÉMU
VLKOVI JSEM UTEKL, PRASÁTKU JSEM UTEKL,
JSEM UTEKL A TOBĚ
TAKY UTEČU.“ A UŽ BYL U MALÉHO
.
Z VODY ZROVNA VYSKOČILA ZELENÁ „STŮJ
.
JÁ TĚ SNÍM!“ I NESNÍŠ ŽABIČKO A ZAČAL
ZPÍVAT SVOJI PÍSNIČKU. „JÁ KORNOUTEK, V SOBĚ
, NEMÁM
, JÁ HLEDÁM ZMRZLINKU.
UTEKL, MEDVĚDOVI JSEM UTEKL,
JSEM JSEM UTEKL,
JSEM UTEKL A TOBĚ
JSEM UTEKL, TAKY UTEČU.“
A UŽ SE BLÍŽIL K PRVNÍM LEŽELA
MĚSTA. NA
KTERÁ SE VYHŘÍVALA NA SLUNÍČKU.
„STŮJ KORNOUTKU JÁ TĚ SNÍM!“ „I NESNÍŠ ZAČAL ZPÍVAT SVOJI PÍSNIČKU. „JÁ KORNOUTEK, NEMÁM V SOBĚ JSEM UTEKL,
, JÁ HLEDÁM ZMRZLINKU. JSEM UTEKL, DIVOKÉMU
“A ,
PRASÁTKU JSEM UTEKL,
JSEM UTEKL,
JSEM UTEKL, ŽABIČCE JSEM UTEKL A TOBĚ KOČIČKO TAKY UTEČU.“ A RYCHLE BĚŽEL DO PARKU. TAM POTKAL , KTERÝ BYL NA PROCHÁZCE. PEJSEK UŽ OTEVÍRAL PUSU, ŽE HO SNÍ. ALE
SE HO ZEPTAL, JESTLI
NĚKDE NEVIDĚL
.
A PROTOŽE TO BYL HODNÝ
A
VYČENICHAL.
POPROSIL O
, TAK
POMOHL
PANA ZMRZLINÁŘE PĚKNĚ A PISTÁCIOVOU
,
ZMRZLINU. UŽ NEBYL SMUTNÝ, ALE BYL ŠŤASTNÝ, ŽE JE PLNÝ
.K
PŘIŠLY
PRÁVĚ NAPLNIL. A
.
JIM DAL
HO S CHUTÍ SNĚDLY.
, KTERÝ
SLOVNÍČEK
ZMRZLINOVÝ KORNOUTEK
KORNOUTEK ZMRZLINOVÝ KORNOUTEK
ZMRZLINÁŘSKÝ VŮZ
PAN ZMRZLINÁŘ
MEDVĚD
DIVOKÉ PRASÁTKO
PAMPELIŠKY
TRÁVA
CESTA
STROM
RYBNÍK
ZMRZLINA
LES
LOUKA
PES
PES
BERUŠKA
ŽABIČKA
DOMY
JAHODA
CITRÓN
ČMELÁČEK
KOČKA
DĚTI
POHÁDKA O PRINCEZNĚ DUZE Bylo nebylo, před dávnými časy, žil v jednom království, které se jmenovalo Duhové království, král se svou dcerou Duhou. Král měl svou malou dcerku moc rád, a myslel, že když jí splní každé přání, bude jeho dcerka Duha šťastná a spokojená. A tak plynul čas, princeznička rostla jako z vody a byla hezká jako obrázek. Měla však jednu velikou chybu, neuměla vůbec poslouchat. Odmlouvala svému otci, rozbíjela hračky, lhala a ubližovala rostlinkám a zvířátkům, žijícím v královské zahradě. Pan král jí marně domlouval, princezna byla prostě rozmazlená, a nechtěla poslechnout nikoho.
Když bylo princezně 10 let, pozval král do paláce vílu Dobromilku, která měla přivést princeznu k rozumu. Víla princezně láskyplně domlouvala, prosila ji, ať nermoutí svého tatínka, ale všechno bylo marné. Princeznu Duhu už nikdo neměl rád. O princeznině zlobení si povídali lidé po celém království, a jednoho dne se král s kmotřičkou vílou rozhodli, že musí princeznu za její neposlušnost vytrestat. V sousední zemi, která se jmenovala Lesní království, vládl moudrý princ Petr, který – mimo to, že byl laskavý a svému království vládl spravedlivě – ovládal také roztodivná kouzla. Bylo pro něj hračka přeměnit se v jakékoliv zvíře nebo věc. Kmotřičku vílu tedy napadlo, jak přivést princeznu k rozumu. Pomocí své kouzelné hůlky se přenesla do Lesního království prince Petra, a požádala ho, zda by jim s princeznou nepomohl. Princ Petr souhlasil, a řekl, že něco vymyslí a za pomoci svých kouzel princeznu napraví. Hned druhý den ráno se rozlehla po celém Duhovém království zpráva, že do královského hradu přiletěl tříhlavý drak a žádá si princeznu Duhu. Jak to princezna uslyšela, začala se vztekat, že k drakovi nechce, ale král i kmotřička víla (věděli, že to není skutečný drak, ale princ Petr) se už nenechali obměkčit. Princezna si sbalila svých pět švestek a jednoho dne se vypravila k drakovi.
U draka byl ale úplně jiný život než doma na hradě. Ve sluji se princezna celý den nezastavila. Od rána do večera uklízela a vařila. Drak se vracel do sluje vždy večer, zavrčel na princeznu, že je líná a pomalá, najedl se a šel spát. A tak to šlo den za dnem. Princezniny duhové šaty byly ušpiněné a roztrhané, její tváře byly ušmudlané. První dny se princezna rozčilovala a dupala nožkou, že takovou práci tedy rozhodně dělat nebude. A kde má svoje zrcadlo, své šaty a šperky. Ale protože drak na ni vždy jen zavrčel a jinak nebylo ve sluji ani živáčka, nebylo komu si postěžovat, brzy ji to přestalo bavit. Snažila se tedy udělat svou práci a ve volné chvíli odpočívat.
Jednoho dne si princezna všimla, že studánka nedaleko sluje, do které chodila lesní zvířátka vpodvečer pít, je zanesená bahnem, listím a větvemi. Princezně se žíznivých zvířátek, bezradně stojících u studánky zželelo, a i když byla unavená po celodenní práci ve sluji, studánku vyčistila. Od toho dne začala nosit zvířátkům mrkvičky a další zeleninu, kterou nechal drak po večeři. Zvířátka se jí přestala bát.
Po čase si princezna uvědomila, že i ten drak na ni tak nevrčí, že se jeho hlavy na ni dokonce usmívají. Už jí nepřipadal tak ohavný a zlý. S radostí každý večer očekávala jeho příchod a těšila se, že jí bude drak zase vyprávět o tom, co viděl ve světě. Princezna se začala na svět usmívat a svět se usmíval i na ni. Byla šťastná, jako snad nikdy nebyla, ani v dobách, kdy žila v královském paláci obklopená služebnictvem. Cítila lásku, kterou jí zahrnoval drak i zvířátka v lese, a to jí ke štěstí stačilo.
Jednoho dne, kde se vzal, tu se vzal, před slují se objevil neznámý princ a už se hrnul do sluje, že jde osvobodit princeznu od zlého draka. Drak nebyl zrovna doma a tak se švarný princ začal točit kolem princezny, sliboval jí, že ji toho zlého draka zbaví.
Vychvaloval se, že je ten nejkrásnější, nejudatnější a nejchytřejší princ na celém světě, a že může být princezna Duha šťastná, že se rozhodl osvobodit zrovna ji. Když však viděl princeznu, jak ošetřuje zraněného ptáčka, ohrnul nos a řekl, že mu zvířátka smrdí, a nikdy by na ně bez rukavičky nesáhl. Princezna Duha se po chvíli na pyšného prince začala mračit. Vůbec se jí nelíbilo, jak se chová a byla ráda, když uviděla draka, který se právě vracel ze světa domů. Přivítala ho
milým úsměvem, a když spatřila, že princ se na draka žene se šavlí, neváhala a postavila se mezi ně.
V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Místo jejího přítele draka zde stál pohledný mládenec v zelené kamizolce, a hlasem, který princezna tak dobře znala, na ni promluvil: ,,Jsem rád, má milá princezno Duho, že tvoje zlá pýcha zmizela. Teď je na tobě, pro kterého z nás se rozhodneš. Zda odejdeš s tímto princem do jeho království, budeš s ním žít zase, jako jsi žila dřív, v přepychu a bohatství, nebo zůstaneš se mnou v Lesním království a budeš spolu se mnou pečovat a ochraňovat stromy a zvířátka.“
A hádejte děti, pro jaký život se princezna rozhodla? Pro co byste se rozhodly vy?
O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE Byla jednou jedna chaloupka. V chaloupce bydlel dřevorubec se svými dětmi - Jeníčkem a Mařenkou. A že děti byly moc hodné, vzal je tatínek jednoho dne s sebou do lesa na borůvky. Zatímco tatínek se věnoval své práci, Jeníček s Mařenkou sbírali krásné fialové borůvky. Sbírali a sbírali, šli dál a dál do lesa. Fialové borůvky zářily celým lesem. Děti už dávno měly lahodných borůvek plné džbánky i plná bříška. Na jednom lesním paloučku si proto lehly a usnuly. Vzbudily se až za tmy. Marně hledaly a volaly tatínka. Ztratily se v hlubokém lese.
Děti v temném lese přepadl strach. Chtěly se dostat domů, jenže nevěděly jak. Tu Jeníčka napadlo vylézt na strom a podívat se kolem. A skutečně se podařilo. Jeníček v dáli uviděl světýlko. To je dovedlo až k nádherné chaloupce. Chaloupka byla celá z perníku, zdobil ji marcipán, čokoláda, cukrkandl a všemožné pochoutky. Dětem se hned začaly sbíhat sliny. Jeníček vylezl na střechu, aby pro sebe i pro Mařenku vyloupl kousek perníku. Jen to zkusil, už z chaloupky vylezla stará ježibaba a spustila: ,,Kdopak mi to tady loupe perníček?" ,,To nic, to jen větříček," zašeptal Jeníček.
Baba zase zmizela v chaloupce, ale jen co Jeníček utrhnul kus perníčku, už tam byla znova. Jeníček se lekl a padl babizně rovnou do náruče. Ta v mžiku chytla i Mařenku a děti odvlekla do své chaloupky. Chaloupka zevnitř nebyla zdaleka tak krásná jako zvenku. Ježibaba děti zavřela do klece. Sladkostí jim dopřávala velkou měrou, ale jenom proto, aby pěkně tloustly. Sama si totiž na dětech chtěla pochutnat. A přišel den, kdy děti byly řádně vypasené. Baba se těšila, že si je konečně upeče. Vytáhla lopatu a poručila dětem, aby si na ní sedly. První byla na řadě Mařenka, ale ta vymyslela na zlou babu lest. Když po ní ježibaba chtěla, aby nasedla na lopatu, dělala hloupou: ,,Nikdy jsem na lopatě neseděla. Vždyť já vůbec nevím, jak na to." Ježibaba se rozhodla, že jim to předvede. ,,Tak se dobře dívejte, jak se na lopatě sedí," zavřískala baba. Jen co sedla na lopatu, Mařenka s Jeníčkem ji pohotově hodili do pece a zavřeli dvířka. Tak čarodějnice doplatila na to, že chtěla z dětí udělat pečínku. Nakonec se upekla sama. Děti mohly domů!
Tatínek své děti každý den po lese hledal. Procházel ho křížem krážem, aby se s dětmi shledal. A to se povedlo! Když děti vyběhly z perníkové chaloupky do lesa, brzy na tatínka narazily. Celí šťastní se zase všichni vrátili do své chaloupky u lesa. A vůbec nevadilo, že nebyla z perníku.
OSADNÍČEK A KŮZLÁTKA
Žil byl jeden skřítek Osadníček. Žil v domečku a jednou za ním přišla kůzlátka. Hráli si spolu. Pak šli ven na hřiště.
Kůzlátka se houpala na houpačce, pak šla na skluzavku. Na skluzavce udělala vláček.
Kůzlátka a Osadníček šli domů a jedno kůzlátko nevidělo kámen, tak o něj zakoplo. Kůzlátko plakalo. Ostatní mu přišli pomoct. Zjistili, že má odřené kolínko a bouchlo se do hlavičky. Osadníček šel do lékárny pro náplast a přinesl ji kůzlátku. Zalepil mu kolínko.
Pak se šli domů odpočinout. Ohřáli si párky, najedli se a potom se šli osprchovat a spát.
ZVÍŘÁTKA A LOUPEŽNÍCI
Na jednom dvoře žili kozel, beránek, pejsek, kočička, husa a kohout. Neměli se dobře. Hospodář byl lakomý a zlý. A tak se zvířátka rozhodla, že utečou do světa. Šli a šli, až došli do hlubokého lesa. Nevěděli, kudy dál. Chytrý pejsek navrhl, aby kohoutek vyletěl na vysoký strom a rozhlédl se. „Napravo se svítí!,“ zavolal kohout na své kamarády. Zvířátka tam šla a před nimi se objevila mýtina a na ní chaloupka. Zvířátka opatrně nahlédla do okna. No tohle. Za stolem, na kterém byla hromada peněz, seděli loupežníci.
Zvířátka se polekala, ale kozel strčil do okna. Sklo zařinčelo a v okně se objevila bradatá hlava s dlouhými rohy. „Pomoc! Čert!,“ volali loupežníci. „Zachraň se, kdo můžeš!“. Vzali nohy na ramena a uháněli do lesa. Zvířátka se nastěhovala do chaloupky. Každé si vybralo místo na nocleh. Kozel se nastěhoval do stodoly. Beránek zůstal v síni. Kočička se usadila v kuchyni. Pejsek zalezl pod stůl, Kohoutek si sedl na bidlo a husa zůstala na dvoře. Loupežníci se zatím vzpamatovali z leknutí. Bylo jim líto, že v chaloupce nechali peníze. A tak poslali jednoho na výzvědy.
Loupežník se opatrně přiblížil k chaloupce. Vešel do síně, ale tam do něho vrazil beran. Loupežník skočil do světnice. Kohout spustil: „Kykyryko!“ Pes se přidal: „Haf, haf, haf!“ Loupežník utekl do kuchyně, ale tam na něho skočila kočka a poškrábala ho. Když se dostal na dvůr, štípala ho husa do nohou. Loupežník se vrhl ke stodole, ale tam byl kozel. Nabral ho na rohy a mrštil jím o zem. Loupežník byl rád, že se dovlekl zpátky ke svým druhům. Vyprávěl, co se mu přihodilo. „Kdepak, kamarádi, tam už mě nikdo nedostane!“ Loupežníci odtáhli s nepořízenou. Zvířátka
se
rozhodla,
hospodařila a nic jim nechybělo.
že
v chaloupce
zůstanou.
Pěkně
O KOBLÍŽKOVI Žili byli v jedné vísce stařeček se stařenkou. Jednou poprosil stařeček: „Usmaž mi, prosím, stařenko koblížek!“ „Ráda bych usmažila, ale z čeho? Mouku nemám!“ „ Ach stařenko, zameť na sýpce, vyškrábej zbytky po truhlách, však se jí trochu nasbírá!“ Stařenka nametla a naškrabala dvě hrsti mouky, zamísila těsto smetanou, udělala koblih, usmažila ho na másle a položila na okno vystydnout.
Po chvíli koblížka omrzelo ležet, skutálel se z okna na zápraží, ze zápraží na trávu, z trávy na cestu – a kutálel se po cestě. Kutálí se, kutálí po cestě a proti němu jde zajíc: „Koblížku, koblížku, já tě sním!“
„Ne, nejez mne prosím, zajíčku, raději poslouchej, jakou ti zazpívám písničku.“ Zajíc uši pozdvihl a koblížek zazpíval: „Já koblížek, koblížek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smažený, na okénku chlazený. Já od dědouška utekl, já od babičky utekl: a tobě, zajíčku, také uteču.“
A kutálel se rychle dál, sotva ho zajíc ještě zahlédl. Kutálí se koblížek po pěšince v lese a proti němu šedý vlk: „Koblížku, koblížku, já tě sním!“ „Nejez mne prosím, šedý vlku, já ti zazpívám písničku“. A zazpíval: „Já koblížek, koblížek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smažený, na okénku chlazený. Já od dědouška utekl, já od babičky utekl, já od zajíčka utekl: a tobě, vlku, také uteču.“ A rychle se odkutálel, sotva ho vlk ještě zahlédl. Kutálí se koblížek lesem a proti němu kráčí medvěd, láme chrastí, křoví šlape k zemi: „Koblížku, koblížku, já tě sním!“ „Ale jakpak bys mě, ty nemotoro, mohl sníst! Poslouchej radši mou písničku!“
Koblížek se dal do zpěvu a medvěd natahuje uši: „Já koblížek, koblížek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený, na másle smažený, na okénku chlazený. Já od dědouška utekl, já od babičky utekl, já od zajíčka utekl, já od vlka utekl, a tobě, medvěde, také uteču.“
A kutálel se dál cestou dolů, sotva ho medvěd okem zahlédl. Kutálí se koblížek po lesní pěšině, a náhle jde proti němu liška. „Vítej, koblížku! Jak jsi hezounký a červeňounký!“
Koblížek byl rád, že ho někdo chválí, a zazpíval svou písničku. Liška ho poslouchá a nepozorovaně se ke koblížkovi přikrádá blíž a blíže: „Já koblížek, koblížek, po sýpce metený, po truhlách škrabaný, smetanou mísený,
na másle smažený, na okénku chlazený. Já od dědouška utekl, já od babičky utekl, já od zajíčka utekl, já od vlka utekl, já od medvěda utekl a tobě, liško, také uteču.“ „Překrásná písnička,“ řekla liška, „ale je to bída, už jsem stará a nedoslýchám. Víš co, sedni si mi na nos a zazpívej ještě jednou!“ Koblížek se zaradoval, že mu písničku pochválila, vyskočil lišce na nos a zazpíval: „Já koblížek, koblížek…“ A liška ham! A snědla ho.
