FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 30. LEDNA 2011
Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, jako lid, který Bůh povolal k údělu blahoslavených, prosme Otce, skrze Syna v Duchu svatém: L: PANE, DEJ NÁM DUCHA BLAHOSLAVENSTVÍ. z Za Boží Církev, aby kráčela cestou svobody Ježíšových blahoslavenství. z Za lidi naší doby, aby pochopili, že spravedlivý a člověka důstojný svět nelze vybudovat bez Krista, - Boha, který se pro nás a pro naší spásu stal člověkem. z Za všechny bezradné a zoufalé, aby Votivní svíce pustiměřských poutníků u relikviáře sv. Jana Bosca v hloubi svého nitra v bazilice Panny Marie Pomocnice v Turíně, Peregrinatio ´Vultum tuum, Domine requiro´, 13.5.2010. zakusili sílu svatého Ducha, Pána a Dárce života, který vychází z Otce a mluvil ústy proroků. z „Ve svůj čas všechno pochopíš“ - slyšel Jan Bosco z úst Mariiných v jednom ze svých snů v dětství, a tento čas nastal krátce před smrti při posvěcení chrámu Božského Srdce Páně: prosme za nemocné a jakkoli soužené, aby čerpali z této studnice pramenů spásy. z Za pyšné, zatvrzelé a sebevědomé, aby byli přivedeni k poznání duchovního bohatství chudoby, mírnosti a trpělivosti. z Za věrné zemřelé, ať mají účast na věčné radosti blahoslavených. K: Otče, sešli nám Ducha pravdy, aby slovo tvého Syna proměnilo naše srdce a obnovilo náš život. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 30. ledna - 4. února 2011 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 30. ledna
4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 31. ledna ÚTERÝ 1. února
SV. JAN BOSCO, KNĚZ
UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU (Hromnice) KAPLE SV. ANNY: ŽEHNÁNÍ SVÍCÍ A PRŮVOD
ČTVRTEK 3. února
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00
za + Jana PŘIKRYLA, živou a zemřelou rodinu za + Jana KLUDÁKA, manželku a dvoje rodiče za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za živou a zemřelou rodinu ŘÍHOVU
ÚTERÝ 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ SVÁTEK
STŘEDA 2. února
FARNOST
SV. BLAŽEJ, BISKUP A MUČ. SVATOBLAŽEJSKÉ POŽEHNÁNÍ
PÁTEK
4. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PÁTEK 4. února
PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI
SOBOTA 5. února
SV. AGÁTA, PANNA A MUČEDNICE
za + Rudolfa POSPÍŠILA, PODIVICE dvě manželky a děti 8.00 DRYSICE za +Jaroslavu DOBEŠOVOU, manžela a rodiče z obou stran 15.30 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 17.00 PUSTIMĚŘ za + Bohumila BENÍČKA, rodiče, živou a + rodinu 17.00 DRYSICE za +Boženu FRYŠTENSKOU, manžela a rodiče 8.00 za + Josefa SMÉKALA, PUSTIMĚŘ rodiče SMÉKALOVY, 17.00 MLÝNKOVY, živou a + rod. PODIVICE MARIÁNSKÁ POBOŽNOST 17.00 PUSTIMĚŘ za + Ferdinanda POSPÍŠILA, dvoje rodiče a na poděkování 8.00 za Boží požehnání během 85 let
NEDĚLE 6. února
5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
DRYSICE 9.30
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PODIVICE 11.00
za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu POLÁCHOVU a NAVRÁTILOVU za +Florentinu ŠVARCOVOU, manžela rodiče a zetě
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 1. Aby bohatství stvoření bylo ceněno jako vzácný Boží dar, uchováváno a zpřístupňováno všem lidem. 2. Aby křesťané dospěli k plné jednotě a vydávali celému lidskému pokolení svědectví o tom, že Bůh je otcem všech. 3. Aby všichni pokřtění v církvi přijímali dar svého křtu jako základ pro svůj život a jako vstupní bránu ke spáse i ke všem ostatním svátostem. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (záznamník: 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 6. - 13. února 2011 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 6. února
5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PONDĚLÍ 7. února ÚTERÝ 8. února STŘEDA 9. února ČTVRTEK 10. února
PÁTEK 11. února
PONDĚLÍ 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JULIÁN EMILIANI, SV. JOSEFINA BAKHITA STŘEDA 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. SCHOLASTIKA, PANNA
PANNA MARIA LURDSKÁ PODIVICE, DRYSICE: UDÍLENÍ SV. NEMOCNÝCH PUSTIMĚŘ: PROCESÍ K LURDSKÉ JESKYNI
SVĚTOVÝ DEN NEMOCNÝCH
SOBOTA 12. února
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za + Ferdinanda POSPÍŠILA, dvoje rodiče a na poděkování 8.00 za Boží požehnání během 85 let DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu POLÁCHOVU 9.30 a NAVRÁTILOVU PODIVICE za +Florentinu ŠVARCOVOU, manžela rodiče a zetě 11.00
na poděkování Pánu Bohu PUSTIMĚŘ s prosbou o další požehnání 17.00 za Boží požehnání, ochranu PODIVICE Panny Marie a dary Ducha sv. 8.00 DRYSICE za + P. Františka BENÍČKA, živou a zemřelou rodinu 17.00 PUSTIMĚŘ za + rodiče ŠMEHLÍKOVY, stařečky z obou stran, duše v o. 17.00 za nemocné a trpící PODIVICE ve farnosti 8.00 za nemocné a trpící DRYSICE ve farnosti 15.30 za nemocné a trpící PUSTIMĚŘ ve farnosti 17.00 CHRÁM SV. BENEDIKTA PUSTIMĚŘ 18.00 PŘÍPRAVA BIŘMOVANCŮ
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 13. února
6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Bohuslava POSPÍŠILA, manželku, syna a Boží požehnání pro rodinu za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela a dvoje rodiče
za + rodiče ŠÉNOVY a DRAGONOVY
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Aby se manželství a rodina těšily všeobecné vážnosti a aby byl uznáván jejich nezastupitelný přínos celé společnosti. 2. Aby křesťanská společenství v oblastech zvláště postižených nemocemi přinášela trpícím lidem svědectví o Kristově přítomnosti. 3. Aby se v nás všech prohlubovalo poznání, že křtem jsme byli zachráněni od hříchu a získali důstojnost Božích dětí. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (záznamník: 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 6. ÚNORA 2011
Spravedlivý září v temnotách jako světlo.
Votivní svíce pustiměřských poutníků u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky na Monte Cassinu, Anni Paulini Peregrinatio, 30.6.2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, který slyší modlitby těch, kdo se k němu obracejí s pokorným a upřímným srdcem: L: BOŽE, DEJ NÁM KRÁČET VE TVÉM SVĚTLE. z Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jej Bůh uchoval své Církvi ve zdraví, jako svědka Světla, které osvěcuje každého člověka. z Za Boží lid, aby den co den otvíral své srdce Slovu, které vyšlo od Boha, věrně je naplňoval a tak se stával světlem světa a solí země. z Za věřící, kteří pracují ve světě lidského utrpení, aby dokázali kráčet ve šlépějích Ježíše, božského Divotvůrce, který přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti. z Za všechny bezradné a zoufalé, aby v hloubi svého nitra zakusili sílu Ducha svatého, Pána a Dárce života, který vychází z Otce a mluvil ústy proroků. z Za nemocné a trpící, aby svá utrpení prožívali ve spojení s Beránkem, který na sebe vzal hříchy světa, a tak přinášeli světu poselství míru, spravedlnosti a naděje. z Za věrné zemřelé, ať mají účast na světle tvé slávy. K: Otče, dej ať tvé světlo září v životě tvých věřících, aby ti, kdo vidí jejich dobré skutky velebili Tebe, který jsi na nebesích. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SOF 2,3; 3,12-13
Čtení z knihy proroka Sofoniáše. Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý. Budou hledat své útočiště v Hospodinově jménu ti, kdo zbudou z Izraele. Nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit. ŽALM 146
Hospodin zachovává věrnost navěky, – zjednává právo utlačeným, – dává chléb lačným. – Hospodin vysvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, – Hospodin napřimuje sklíčené, – Hospodin miluje spravedlivé. – Hospodin chrání přistěhovalce. Hospodin podporuje sirotka a vdovu, – ale mate cestu bezbožníků. – Hospodin bude vládnou na věky, – tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení. 2. ČTENÍ – 1KOR 1,26-31
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Jen se podívejte, (bratři), komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých lidí podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou ”něco”, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet. A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmu: ”Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.” EVANGELIUM – MT 5,1-12a
Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil: ”Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.” 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Kdyby se svět řídil zásadami horského kázání, stal by se rájem Před několika lety jsme se setkávali s reklamou pouze v obchodech, na ulici na reklamních tabulích, u silnic, dálnic, ... dnes reklama přichází až do našich domovů. Stačí mít chvíli puštěnou televizi nebo rádio a můžeme slyšet a vidět různé věcí, které nám mají zajistit pocit štěstí. Nabízejí se nám zázračné léky, které odstraní bolest, uzdraví nemoci; mýdla a kosmetické prostředky nám zajistí krásu a svěžest, mycí a prací prostředky odstraní veškerou špínu, sázkové společnosti nabízejí velké výhry. Všechno to má směřovat k tomu, aby byl člověk šťastný. Člověk je totiž stvořený pro štěstí. Zde na zemi však toto štěstí nezíská. Stále totiž jsou mezi námi lidé nešťastní – postižení bídou, válkou, přírodními katastrofami. Proto je třeba správně hledat, kde je pravé štěstí. Velký hledač štěstí – filozof, hříšník a nakonec světec, sv. Augustin, napsal, že lidské srdce je tak malé, že je možné skrýt ho do lidských dlaní. Současně je však tak veliké, že nestačí celý svět, aby splnil jeho přání. Jen v Bohu je opravdové štěstí člověka, protože jedině On dokáže splnit všechna lidská přání. Cestu k opravdovému štěstí nám dnes nastínil Pán Ježíš ve svém horském kázání. Jeho řeč je však opakem toho, co lidé považují za štěstí. Člověk vidí štěstí v bohatství, které nese blahobyt. Ve skutečnosti se však stává otrokem peněz, bojí se o své jmění a kolikrát i o svůj život – zvláště dnes to vidíme, jak právě tito bohatí lidé jsou okrádáni a připravováni o život. Spasitel však říká: když nebudeš bažit stále po majetku, ale moudře ho užívat, nebude na něm závislý, povede tě to ke štěstí. O osmeru blahoslavenství dnešního evangelia se říká, že jsou „chartou křesťanství“, a tak bude nejen na místě, abychom je nejen znali, ale také jim rozuměli a v jejich duchu žili. Mocní tohoto světa je zavrhují, politici s nimi polemizují, křesťané se jimi chlubí – hleďte, jak krásné máme náboženství, plné jemnocitu, pokoje a krásy. Je známo, že Gándhí chtěl sjednotit Indii. Problém však byl hlavně v tom, jak dát dohromady muslimy a hinduisty. Hledal nějaký projekt, silný spojovací článek. Hledal v islámu, ale nenašel; hledal v hinduizmu a také nic. Nakonec byl osloven blahoslavenstvími, horským kázáním. 4
Když se to lidé dověděli, přirozeně se ptali, proč se nestal křesťanem? Nechápu, když křesťané mají v rukou tak cenný poklad, proč podle něho nežijí. Blahoslavenství ho nadchla, ale neviděl kolem sebe dobré křesťany, proto se jím ani nestal. Kdyby se celý svět řídil zásadami horského kázání, stal by se rájem. Vzápětí nato použil jako první atomovou bombu. Nenechme se však odradit těmito smutnými skutečnostmi, ale pojďme hledal ideál štěstí a k němu směřovat. Kdosi napsal, že blahoslavenství je Ježíšův autoportrét. A my chceme a máme být jako Ježíš, stát se solí a světlem světa. - Blahoslavení chudí v duchu – Ježíš jako by blahoslavil lidi, kteří mají IQ tykve, lidově řečeno, nebo chyběli, když Pán Bůh rozdával rozum, jak bychom mohli s nadsázkou říci. Nemíní se zde ani chudoba hmotná. Znamená to, aby se nám majetek nestal pánem nebo smyslem života. Neudělej si z majetku modlu, zlaté tele, kterému sloužíš – vždyť ty pravé hodnoty života si za peníze nekoupíš: koupíš si dům, ale ne domov, zábavu, ale ne štěstí; rozkoš, ale ne lásku; společnost, ale ne přátele, knihy, ale ne moudrost, léky, ale ne zdraví. - Blahoslavení plačící – copak mohou být šťastní lidé truchlící, smutní? To se Pánu Ježíši nějak nepovedlo. Je zde spíš nešikovný překlad – spíše bychom mohli říci trpící neboli lidé, kteří trpělivě snášejí nedokonalosti vlastní i druhých. - Blahoslavení tiší – tady se také nemíní velebení slabošství či pasivity. ´Sedávej panenko v koutě ...´. Spíše ´buďte mírní – usilujte o dobro stále, nikoliv však širokými lokty, bouřlivým způsobem. - Blahoslavení kdo lační a žízní po spravedlnosti – usilovat o spravedlnost: dávat každému, co mu patří, tomu jistě rozumíme. - Blahoslavení milosrdní – milosrdný je ten, kdo se nemstí, umí odpustit. Další blahoslavenství můžete prorozjímat doma – jsou v 5. kapitole Matoušova evangelia. Snad to vyhledáte. Příští neděli budeme v horském kázání pokračovat, takže si můžete přečíst i další verše. Amen.
BLAHOSLAVENÍ CHUDÍ (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI)
Blahoslavení chudí, ale pospěšme si – píše ironicky jeden anglický spisovatel – honem dodat: duchem. Jinak se vydáme v nebezpečí, že bychom při čtení evangelia mohli pozbýt těžko nashromážděné peníze. Naštěstí v tomto případě chtějí být všichni raději „duchovní“ než „hmotní“. Je to bezesporu duchaplná poznámka, ale myslím, že se dá i obrátit. Zakladatelé mnišského života vždycky zdůrazňovali, že musí být každá ctnost víc v duchu než ve vnějším jednání. Když však šlo o chudobu, její pouhé duchovnosti neradi věřívali. Ilustruje to tato anekdota: Mnich z bohatého kláštera navštíví pověstného poustevníka, ke kterému chodí lidé na radu. Ptá se ho: „Otče, slyšel jsem, že je pravá chudoba v duchu, jak učí evangelium.“ – „Správně – odpoví poustevník. „Tedy i lidé, kteří mají jmění, ale nelpí na něm, jsou v pravém slova smyslu chudí duchem.“ – „Docela správně.“ Bohatého mnicha ta odpověď ovšem potěšila a už chtěl odejít. Ale poustevník ho zavolal: „Otče, 5
mám k tobě prosbu. Mohl bys mi půjčit osla na zítřek, rád bych někam zajel.“ – „Samozřejmě, vezměte si mého, na kterém jsem přijel.“ – „Ne, toho ne! Já bych rád takového, který nevrhá stín na cestu, po které jde.“ Bohatý mnich se zasmál: „Takového ovšem nenajdete.“ – „Myslím, že snadněji než bohatého člověka, jehož srdce by nebylo zastíněno jeho bohatstvím.“ Popěvky sv. Františka z Assisi o paní chudobě mají nádech romantický a bohémský, chudoba egyptských a syrských mnichů má v sobě cosi fakírského, napomenutí sv. Benedikta připomínají rozumného a šetrného otce rodiny. Líbí se nám tyto tendence jako zdravá reakce proti výstřelkům které se vyskytují ve společnosti zbohatlíků. Ale nakonec se přece jen ptáme, proč se má tolik vychvalovat chudoba v době, kdy všichni svorně, ateisté i křesťané, bojují o zvýšení životní úrovně, o lepší sociální postavení všech členů společnosti. Námitka se dá formulovat i spekulativně. Bůh stvořil všecko pro člověka. Sv. Jan Zlatoústý přirovnává zemi k prostřenému stolu pro vzácného hosta, pro člověka. Bůh ho vyzval, aby zasedl a požíval s vděčností to dobré, co mu podává. Ve Starém zákoně se ostatně považovala bída za znak prokletí. Lidé jsou chudí, když je Bůh opustil. Svým vyvoleným Bůh požehnal a proto zbohatli. Církevní Otcové odpovídají na tuto námitku názorně. Přirovnávají lásku k penězům k modloslužbě. Bůh stvořil slunce, stromy, kameny k tomu, aby vedly člověka k Bohu, jsou obraz jeho moci. V tom okamžiku, kdy se osamostatní, kdy se z nich stanou modly, od kterých se očekává pomoc, ztrácejí svůj smysl a od Boha odvádějí. Modly pak kácíme nebo samy padají, když se přestane věřit v jejich všemohoucnost. Je tedy pochopitelné, že každé vážné duchovní hnutí vždycky pomýšlí na to, aby otřáslo vírou ve všemohoucnost peněz a statků. Ale jak? Pojetí křesťanské chudoby nebylo vždycky stejné, i když se odvolávalo na stejný text evangelia: Blahoslavení chudí. Schématicky se dá mluvit o třech hlavních směrech. První pojetí inspiruje především řeholníky, kteří žijí společně, vedou tzv. cenobitický život. Nejlépe je vyjádřeno v Pravidlech sv. Bazila. Má, abychom tak řekli, kosmický základ. Sv. Bazil je nadšený obdivovatel dokonalé harmonie vesmíru. Všecko tu má své místo, své požadavky a možnosti uplatnění. Platí tu základní princip: všecko, co existuje, musí mít to, co potřebuje, nic míň, ale také ni víc. Jinak se poruší harmonie v přírodě a 6
vznikají katastrofy. Rostlina bere ze země tolik látek, kolik potřebuje ke svému růstu, zvířata spasou tolik trávy, kolik je třeba pro jejich růst a vývoj. Dá se to doložit mnoha fakty z přírodovědeckého pozorování. Sv. Bazil to také dělá. Je však v přírodě jeden tvor, který míru svých potřeb neustále překračuje. Je to člověk. On to je, který porušuje rovnováhu vesmíru svou touhou po jmění. V divadle světa mnoho lidí zabere pro sebe dvě místa, zatímco jiní stojí. Tím vzniká nenávist, třenice, boje. Ctnost křesťanské chudoby tedy znamená návrat do ráje, k ideálu harmonie světa. Křesťan se vědomě a dobrovolně omezí. Ponechává si pro sebe jenom to, co potřebuje, ostatní patří druhým. Není ovšem snadné určit, co je potřeba skutečná a co je jenom zdánlivá. Člověk si sám ledacos namluví. Mniši tedy svěřili starost o rozdělení tomu, koho považovali za svého otce - představenému. Odtud vzniklo základní pravidlo řeholní chudoby v klášterech. Cokoli by jednotlivec dostal nebo vyzískal, patří klášteru. Opat pak z toho rozděluje každému podle jeho osobní potřeby, ne víc a ne míň. Může se ovšem stát, že má klášter víc jmění, než mniši potřebují k životu. V tom případě se nesmí zvyšovat životní úroveň jednotlivců, ale všechen přebytek patří na dobré účely, almužny, školy, sirotčince atd…. Staly se tedy kláštery jakousi první sociální institucí v křesťanském světě, která překonala věky. Hlavní smysl však je duchovní. Jednotlivý řeholník svěřil starost o své zaopatření klášteru, žije daleko bezstarostněji, než ti, kdo musí celý den myslit na výživu. Nemusí se tedy při výběru práce řídit všeobecným pravidlem: Kde se víc vydělá... V kulturní a duchovní sféře bývají nejvyšší hodnoty právě ty, za které se neplatí. Komu jinému by se tedy mohly svěřit takové práce než řeholníkům, kteří mají z čeho žít? Zrušení nebo úbytek řádů dodnes znamená pro církev ochrnutí nejdůležitějších činností. Je tedy nespravedlivá námitka, že řeholníci slibují chudobu, ale přitom jsou bezstarostnější než mnozí boháči. Odpověď je jednoduchá. Ano, právě ta bezstarostnost je cílem jejich slibů. Musí se jí ovšem využít k práci pro vyšší dobro a ne k nečinnosti. Jsou ovšem i trochu jiná ponětí křesťanské chudoby. Řekli jsme, že se u syrských mnichů projevoval někdy jakýsi druh fakírismu, touha ukázat zhýčkané společnosti, která se stala otrokem svých požadavků, že je pravých potřeb člověka málo, že ke spokojenosti stačí kousek suchého chleba a voda. I tato chudoba tedy znamená vnitřní svobodu, nezávislost na vnějšku. Ale je ještě i jiný druh bezstarostnosti, ta, která se opírá přímo o Boha. Ta vedla na Západě k založení tzv. žebraných řádů. Ale ani na Východě není neznámá. Vědomí Božího poslání vede jisté lidi k pevné víře v příslib evangelia, že se Bůh postará o všecky ostatní potřeby, že všecko ostatní bude přidáno těm, kdo hledají na prvním místě Boží království (Mt 6,33). Řeholníci tohoto druhu odháněli jako pokušení každou starost o zítřek. V klášteře sv. Theodosia v Kyjevě se musilo večer před zavřením brány rozdat mezi chudé všecko, co zbylo z toho, co se ten den dostalo od lidí. Jednou kuchař schoval dobré chlebíčky pro zítřejší svátek. Ale sv. Theodosius prý je nařídil hodit do řeky. Dodnes podle církevního práva na Západě nesmějí mít žebravé řády pro sebe žádný stálý zajištěný příjem. I to je svoboda. Plyne ovšem ne ze struktury společnosti, ale z důvěry v Boha. Vidíme tedy z těch málo náznaků, jak hluboké lidské a náboženské problémy jsou obsaženy ve výroku evangelia o blahoslavených chudých. Je to tedy výzva věčně aktuální. Obrací se ke všem, nejenom k řeholníkům. Každý ji aplikuje podle možností. 7
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 58,7-10
Čtení z knihy roroka Izaiáše. Toto praví Hospodin: „Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: ‘Zde jsem!’ Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíšli lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem.“ ŽALM 112
Spravedlivý září v temnotách jako světlo řádným lidem, – je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý. – Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, – stará se o své věci podle práva. Neboť navěky nezakolísá, – ve věčné paměti bude spravedlivý. – Nemusí se obávat zlé zprávy, – jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina. Jeho srdce je zmužilé, nebojí se, – rozděluje, dává chudým, – jeho štědrost potrvá navždy, – jeho moc poroste v slávě. 2. ČTENÍ – 1KOR 2,1-5
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské. EVANGELIUM – MT 5,13-16
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ 8
BENEDIKT XVI.
Světlo světa Papež, Církev a znamení časů ROZHOVOR S PETEREM SEEWALDEM1
I. část ZNAMENÍ ČASŮ
1. Papežové nepadají z nebe Svatý Otče, 16. dubna 2005, v den svých 78. narozenin, jste říkal svým spolupracovníkům, jak se těšíte na svůj důchod. Tři dny nato jste stanul v čele všeobecné Církve, čítající 1,2 miliardy věřících. Není to právě úkol,který je vyhrazen stáří. Opravdu, doufal jsem, že konečně najdu klid a pokoj. Skutečnost, že jsem znenadání stanul před tímto nesmírným úkolem, byla pro mne – jak všichni vědí, opravdovým šokem. Odpovědnost je totiž obrovská.
Byl to okamžik, o němž jste později řekl, že jste měl dojem, jako by Vám na šíji dopadala "gilotina“.
1
Kniha rozhovorů s Benediktem XVI. se vzápětí stala bestsellerem. Vatikánské knižní nakladatelství, které vlastní autorská práva k jejímu vydání, o tom informuje v deníku Osservatore Romano. Doposud bylo prodáno 200 tisíc kusů jejího německého vydání, 100 tisíc v anglické a stejně tolik v italské verzi a 80 tisíc ve francouzském vydání. Kromě zmíněných jazyků vychází v dalších jedenácti řečech. Celkový počet prodaných výtisků již překročil jeden milion. České vydání se připravuje a bude k dispozici zřejmě začátkem března. Ředitel vatikánského knižního nakladatelství, Giuseppe Costa, vysvětluje úspěch knihy „bezprostředním, prostým a hovorovým jazykem papeže, který odpovídá jak na komplikované otázky mezinárodního rozsahu, tak na důvěrně zvídavé dotazy“ novináře Petera Seewalda; „dotýká se přitom všech aspektů dnešního života přitažlivě. A to nejenom pro křesťany. 9
Ano, myšlenka na gilotinu mne skutečně napadla: pohleď, teď padá a zraní tě. Byl jsem si naprosto jistý, že tento úkol nebude pro mě, ale že Bůh, po tolika těžkých letech, mi dopřeje trochu pokoje a klidu. Jediná věc, kterou jsem byl s to říct, vysvětlit sám sobě, bylo: „Je zřejmé, že Boží vůle je jiná, a začíná pro mě něco docela jiného, nová věc. Ale On bude se mnou“.
V takzvané „Komnatě nářku“, jsou už od zahájení konkláve připraveny pro nastávajícího papeže troje šaty: jedny dlouhé, druhé krátké a třetí prostřední. Na co jste myslel v této komnatě, o které se říká, že se v ní už nejeden nově zvolený papež zhroutil? Je to tady, kde se snad později znovu ptá: proč já? Co ode mě Bůh žádá? Po pravdě řečeno, v oněch okamžicích jsem přemýšlel nad otázkami velmi praktickými, vnějšími: především, jak si upravit šaty a podobně. Navíc jsem věděl, že odtud bych měl zakrátko vystoupit na centrální lodžii a pronést pár slov. Začal jsem proto uvažovat: „Co bych měl říci?“ Co se ostatního týče, už ve chvíli, kdy volba padla na mě, byl jsem s to pouze říci: „Pane, co mi to děláš? Teď neseš odpovědnost ty. Ty mne musíš vést! Já toho nejsem schopen, Když jsi mne chtěl, musíš mi nyní také pomáhat!“ V tomto smyslu jsem se nacházel, abych tak řekl, ve velmi naléhavém dialogu s Pánem, abych mu řekl, že pokud udělal jednu věc, potom tedy musí udělat i druhou.
Jan Pavel II. Vás chtěl za svého nástupce? To nevím. Jsem přesvědčen, že všechno vložil do rukou Božích.
Nicméně nedovolil, abyste svůj úřad opustil. Tato skutečnost by se dala vykládat jako argumentum e silentio, tichý souhlas pro preferovaného kandidáta ... Chtěl mne udržet v mém úřadě, to je zřejmé. Když se blížily mé pětasedmdesátiny, věk, kdy se žádá o uvolnění z úřadu, řekl mi: „Není ani třeba, abyste tento list psal, protože Vás chci u sebe až do konce“. Byla to projev velké a nezasloužené náklonnosti, kterou mi prokazoval už od počátku. Četl mou knihu Úvod do křesťanství. Byla to pro něj zřejmě významná četba. Jen co se stal papežem, nechal mě povolat do Říma jako prefekta Kongregace pro nauku víry. Vložil 10
ve mně velkou, srdečnou a hlubokou důvěru; jako by tím chtěl vyjádřit záruku, že v záležitostech víry sledujeme správnou cestu. Navštívil jste Jana Pavla II. ještě na smrtelné posteli. Onoho večera, jste se spěšně vrátil z konference v Subiacu, na níž jste mluvil o „Benediktově Evropě v krizi kultur“. Jaká byla poslední slova umírajícího papeže, kterými se k Vám obrátil? Velmi trpěl, a přece jeho vědomí bylo velmi jasné. Neřekl však nic. Požádal jsem ho o požehnání, které mi dal. Rozloučili jsme se vroucím stiskem rukou, vědomi si toho, že je to naše poslední setkání.
Nechtěl jste se stát biskupem, nechtěl jste být prefektem, nechtěl jste se stát papežem. Nezakouší se snad trochu strach při pomyšlení na to, k čemu stále znovu dochází proti naší vůli? Skutečnost je taková: když se ve chvíli kněžského svěcení říká „ano“, lze jistě mít představu o tom, co by mohlo být mým charizmatem, ale ví se také toto: „Vložil jsem se do rukou biskupa, a koneckonců do rukou Pána. Nemohu si vybírat, co chci. Nakonec se musím nechat vést“. Skutečně jsem si myslel, že mým charizmatem je být profesorem teologie, a byl jsem velmi šťastný, když se mi tento můj sen splnil. Ale bylo mi jasné i toto: „Jsme v rukou Pána a musím počítat i s tím, co nebudu chtít“. V tomto smyslu bylo jistě neustálým překvapením být „vytržen“ z místa, kde jsem byl a nemoci dál sledovat vlastní cestu. Ale jak jsem řekl, v onom základním „ano“ bylo obsaženo i toto: „Jsem k dispozici Pánu a snad jednoho dne budu moci dělat i to, co bych dělat chtěl“.
Dnes jste nejmocnějším papežem všech dob. Nikdy předtím neměla katolická Církev tolik věřících, nikdy nebyla tak rozšířena, doslova až na konec země. To jsou statistiky, které jistě mají svou důležitost. Ukazují, jak je Církev rozlehlá, jak široká je ve skutečnosti ona komunita, zahrnující rasy a národy, kontinenty, kultury a lidi všeho druhu. Moc papeže však není v těchto číslech.
Proč ne? Společenství s papežem, a přirozeně i příslušnost k Církvi, je jiného druhu. Mezi onou miliardou a 200 milióny lidí jsou jistě mnozí, kteří pak ve skutečnosti k ní vnitřně nenáležejí. Už za svých časů říkal sv. Augustin: „ mnozí, kteří se zdají být uvnitř, jsou venku; a mnozí, kteří se zdají být venku, jsou uvnitř. V otázce, jako je víra a příslušnost ke katolické Církvi, uvnitř a vně se tajemně proplétá. Stalin měl vskutku pravdu, když říkal, že papež nemá divize a nemůže vyhlásit či uložit nic. Nemá ani velký podnik, v němž by takříkajíc, všichni věřící Církve byli zaměstnaní nebo mu podléhali. 11
V tomto smyslu je papež na jedné straně osobou naprosto bezmocnou- Na druhé straně však má velkou odpovědnost. V jistém smyslu je hlavou, představitelem a současně odpovědným za to, aby víra, která lidi spojuje, byla vyznávána, aby zůstávala živá a úplná ve své identitě. Jedině Pán však má moc uchovat lidi ve víře.
Pro katolickou Církev je papež Vicarius Christi, zástupce Krista na zemi. Ale můžete skutečně mluvit Kristovým jménem? V hlásání víry a při vysluhování svátostí, mluví každý kněz na základě poslání Ježíše Krista, skrze Ježíše Krista. Kristus svěřil své Slovo Církvi. Toto Slovo žije v Církvi. A jestliže v mém nitru přijmu a žiji víru této Církve, když mluvím a uvažuji vycházeje z této víry, pak pokud Jej hlásám, mluvím skrze Něho, i když je jasné, že v podrobnostech mohou vždy být nedostatky, slabosti. To na čem záleží je, abych nepředkládal své ideje, ale snažil se smýšlet a žít víru Církve, jednat poslušně na základě Jeho mandátu.
Je papež skutečně „neomylný“, ve smyslu, jak jej někdy představují sdělovací prostředky? Je tedy absolutním panovníkem, jehož myšlení a vůle jsou zákonem? Toto je pomýlené. Pojem neomylnosti se během staletí vyvíjel. Zrodil se tváří v tvář otázce, zda existuje někde existuje poslední orgán, poslední stupeň, který by mohl rozhodnout. I. vatikánský koncil – propracoval dlouhou tradici, která sahá až k prvotnímu křesťanství – a nakonec stanovil, že poslední rozhodnutí existuje. Nezůstává vše nejisté! Za určitých okolností a za určitých podmínek, může papež učinit rozhodnutí s konečnou platností závazná, díky nimž se stává jasným, co je víra Církve, a co není. To však neznamená, že by papež mohl neustále produkovat „neomylnost“. Římský biskup běžně jedná jako kterýkoliv biskup, jenž vyznává svou víru, hlásá ji a je věrný Církvi. Pouze za určitých podmínek, kdy je jasná tradice a on ví, že v dané chvíli nejedná svévolně, tehdy může papež říci: „Tato určitá věc je vírou Církve“. V tomto smyslu definoval I. vatikánský koncil pravomoc posledního rozhodnutí: aby si víra mohla uchovat svůj závazný charakter.
Petrův úřad – jak vysvětlujete – zaručuje shodu s pravdou a věrohodnou tradicí. Společenství s papežem je předpokladem pro ortodoxii a pro svobodu. Svatý Augustin tuto myšlenku vyjádřil takto: kde je Petr, tam je Církev, a tam je také Bůh. Ale je to výrok, který pochází z jiných dob, dnes už nemusí nutně platit. Výrok ve skutečnosti nebyl takto formulován a nepochází od sv. Augustina, ale teď o to nejde. V každém případě jde o starobylou zásadu katolické Církve: Kde je Petr, tam je Církev. Papež může mít pochopitelně mylné osobní názory. Ale jak řečeno: pokud mluví jako Nejvyšší Pastýř Církve, u vědomí své odpovědnosti, tehdy už nevyjadřuje svůj názor, ten, který jej v danou chvíli napadne. V tom okamžiku si je vědom své velké odpovědnosti 12
a současně ochrany Pána; ví, že tímto rozhodnutím nevede Církev k omylu, ale aby zajistil její spojení s minulostí, přítomností a budoucností a především s Pánem. Toto je jádrem celé věci a tak to chápou i jiné křesťanské komunity.
Během sympózia, které se konalo v roce 1977 u příležitosti 80. narozenin Pavla VI., jste měl projev o tom, kdo a jaký by měl být papež. Citoval jste anglického kardinála Reginalda Pola a řekl, že papež by se měl „považovat a počínat si jako nejmenší z lidí“; jenž musí připustit, že neví než to jediné, čemu jej naučil Bůh Otec skrze Krista“. Vicarius Christi, říkal jste, znamená zpřítomňovat Kristovu moc jako pilíř k světské moci. A to nikoliv ve formě jakékoli panství, ale spíše nesouce tuto nadlidskou tíhu na vlastních lidských ramenou. V tomto smyslu pravým místem Vicarius Christi je kříž. Ano, také dnes si myslím, že je to pravda. Primát se vyvíjel už od počátku jako primát mučednictví. V prvních třech staletích byl Řím ohniskem a metropolí pronásledování křesťanů. Čelit těmto pronásledováním a vydávat svědectví Kristu bylo zvláštním úkolem římského biskupského sídla. Můžeme považovat za prozřetelnostní skutečnost, že v témže okamžiku, kdy se křesťanství usmířilo se státem, impérium se přestěhovalo do Cařihradu, na Bospor. Řím se takříkajíc stal provincii. Pro římského biskupa tak bylo snazší ukázat nezávislost Církve, její odlišení od státu. Je jasné, že není nutné vždy hledat střet, nýbrž spíše směřovat k dohodě, souladu. Církev, křesťanství a především papež musí však vždy být připraven na skutečnost, že svědectví, které má vydávat, se může stát pohoršením, že nebude přijato a tak bude nucen být svědkem Krista trpícího. Skutečnost, že první papežové byli všichni mučedníci, má svůj význam. Být papežem neznamená postavit se jako panovník ověnčený slávou, ale spíše vydávat svědectví Tomu, který byl ukřižován, a být připraven vykonávat svou službu i v této formě, v jednotě s Ním. Ovšem byli také papežové, kteří řekli: Pán nám dal tento úřad, nyní si ho chceme užít. Ano, i to je součástí tajemství dějin papežů. 13
Křesťanská ochota být znamením odporu je vůdčí nití Vašeho životopisu. Začíná ve Vašem rodném domě, kde opozice vůči ateistickému režimu se chápala jako znamení křesťanského života. V semináři jste měl po boku rektora, který byl internován v koncentračním táboře Dachau. Potom začíná Vaše kněžská služba ve farní komunitě bavorského Mnichova, kde dva Vaši předchůdci byli nacisty popraveni jako odpůrci režimu. Během Koncilu jste se neklonil k příliš tvrdým nařízením Církve. Jako biskup jste upozorňoval na nebezpečí blahobytné společnosti. Jako kardinál jste se stavěl proti transformaci křesťanského jádra na dílo proudů vzdálených víře. Mají tyto základní rysy vliv i na postoje Vašeho pontifikátu? Dlouhá zkušenost přirozeně formuje i charakter, utvrzuje smýšlení a jednání. Pochopitelně jsem nebyl vždy ze zásady „proti“. Bylo také mnoho pěkných okolností sdílení. Při vzpomínce na dobu, kdy jsem byl kaplanem, už v rodinách se vnímal nástup sekularizovaného světa, a přece byla tak velká radost z prožívání společné víry – ve škole, s dětmi, s mladými – že, jsem se tou radostí cítil doslova unášen. A tak tomu bylo i když jsem byl profesorem. Celý můj život měl vždy jedinou vůdčí nit, a tou bylo toto: křesťanství dává radost, rozšiřuje obzory. Život prožívaný vždy a jen „proti“ by byl koneckonců nesnesitelný. Současně jsem si však vždy byl vědom, i když odlišným způsobem, že evangelium se nachází v opozici proti mocným konstelacím. Zvláštním způsobem to bylo zřejmé v mém dětství a dospívání, až do konce války. Počínaje rokem 1968 se pak křesťanská víra dostala do protikladu s novým projektem společnosti a musela čelit ideám, svévolně se stavějícím na odiv. Snášet útoky a stavět se proti je tedy neodmyslitelným prvkem; je to však odpor, směřující k tomu, aby vynesl na světlo to, co je tu pozitivní.
Při pohledu do Annuaria Pontificia, jen v roce 2009 jste založil devět nových diecézí, jednu apoštolskou prefekturu, dvě metropolitní sídla a tři apoštolské vikariáty. Počet katolíků tedy v poslední době vzrostl o 17 miliónů věřících, to je o tolik, kolik mají obyvatel Řecko a Švýcarsko dohromady. Ve skoro 3000 diecézích jste jmenoval 169 nových biskupů. Pak jsou tu audience, homílie, cesty, a tolik rozhodnutí, která je třeba učinit. Kromě toho jste však také napsal velké dílo o Ježíši, jehož druhý díl bude vydán zakrátko. Dnes je Vám 83: kde berete všechnu tu sílu? Především musím říct, že to všechno, co jste vypočítal je znamením, jak je Církev živá. Díváme-li se na ni pouze z pohledu Evropy, zdá se být na úpadku. Ale je to jen část celku. Na jiných místech země Církev vzrůstá a je živá, velmi dynamická. V posledních letech se 14
v celém světě zvýšil počet novokněží a také počet seminaristů. Na evropském kontinentu zakoušíme jen určitý aspekt a nikoli také onu velkou dynamiku probuzení, která v jiných částech skutečně existuje a s níž se neustále setkávám na svých cestách i prostřednictvím návštěv biskupů. Je pravdou, že ve skutečnosti je to až přílišné vypětí pro 83-ti letého člověka. Díky Bohu je tu spousta šikovných spolupracovníků. Vše se plánuje i uskutečňuje společným úsilím. Důvěřuji v to, že dobrý Bůh mi dá sílu, kterou potřebuji ke konání toho, co je třeba. Pozoruji však také, že sil ubývá. V každém případě mám dojem, že papež by nám mohl dát ještě nějakou lekci z fitness. (Papež se směje). To si nemyslím. Je pochopitelně zapotřebí moudře nakládat s vlastním časem. A mít se na pozoru, aby se dostatek času věnovalo odpočinku, abychom pak ve chvílích, kdy je to nezbytné, dokázali být patřičně připraveni. Několika slovy: respektovat s kázní denní rytmus a vědět, pro jaké chvíle je třeba šetřit energii.
Používáte rotoped, který Vám předepsal předchozí osobní lékař, Dr. Buzzonetti? Ne, opravdu na to nemám čas, a díky Bohu jej v dané chvíli ani nepotřebuji! Papež je tedy jako Churchill: no sports! Přesně tak. Z druhé lodžie Apoštolského paláce, kde se konají audience, běžně odcházíte kolem 18 hodiny, abyste pokračoval v tzv. „tabulových audiencích“, totiž se svými nejdůležitějšími spolupracovníky. Od 20.45 dále je papež, jak se říká, „v soukromí“. Co dělá papež ve volném čase, pokud vůbec nějaký má? Co dělá? Také ve volném čase musím procházet dokumenty a číst akta. Stále zůstává tolik práce, kterou je třeba udělat. Potom s papežskou rodinou – čtyřmi ženami z komunity Memores Domini a dvěma sekretáři – jsou tu společná stolování, a to jsou chvíle uvolnění. Díváte se společně na televizi? Společně s mými sekretáři sleduji zprávy, a tu a tam i nějaké dvd. Jaké filmy se Vám líbí? 15
Existuje velmi pěkný film o sv. Giuseppině Bakhitě, africké ženě, který jsme shlédli nedávno. Pak se nám líbí Don Camillo a Peppone ... Dovedu si představit, že znáte zpaměti každý příběh. (Papež se směje) Všechny ne.
Existuje tedy také papež „soukromý“. Jistě. Spolu s papežskou rodinou slavíme vánoce, ve sváteční dny posloucháme hudbu a rozmlouváme. Slavíme svátky a někdy se modlíme společně nešpory. Zkrátka svátky trávíme společně. A pak jsme společně při jídle a společná je především ranní mše svatá. To je zvlášť významný okamžik, v němž vycházejíce od Pána jsme spolu velmi intenzívním způsobem.
Papež je stále bíle oděný. Nestane se někdy, že si ve volném čase oblečete svetr místo sutany? Ne. Je to pozůstatek druhého sekretáře Jana Pavla II., Mons. Mieczyslawa Mokrzyckého, který mi řekl: „Papež má vždy sutanu, musíte ji mít i Vy“. Římané zůstali jako zkoprnělí, když krátce po Vašem zvolení za 264 Petrova nástupce, viděli pod Vašim někdejším bytem stát kamion připravený k převozu Vašich osobních věcí do nového příbytku ve Vatikáně. Vybavil jste papežský byt svým použitým nábytkem? Jistě mou pracovnu. Bylo pro mne důležité moci mít pracovnu tak, jak byla během let. V roce 1954 jsem si koupil psací stůl, potom první knihovny. Postupem času se vše rozšířilo. Tam uvnitř jsou všechny mé knihy. V mé pracovně znám každý kout a každá věc má své dějiny. Pracovnu mi tedy přestěhovali kompletně. Ostatní komnaty byly vybaveny papežským mobiliářem.
Kdosi objevil, že se Vám líbí hodiny, které přetrvají věky. Vy nosíte hodinky značky Junghans ze šedesátých či sedmdesátých let. Patřily mé sestře, ona mi je dala. Když zemřela, hodinky mi zůstaly. 16
Nedovedu si představit, že by měl papež svou peněženku, svůj vlastní běžný účet: je to pravda? Ano, je to pravda.
Alespoň však dostáváte větší pomoc a útěchu „shůry“, ve srovnání, řekněme, s námi běžnými smrtelníky? Nejen shůry. Dostávám spoustu dopisů od prostých lidí, řeholnic, matek, otců, dětí, v nichž mi dodávají odvahy. Píší: „Modlíme se za Vás, nebojte se, máme Vás rádi“. A připojí i peněžité dary a malé dárečky ...
Papež dostává peněžité dary? Ano, ale nejsou určeny mně osobně, ale jsou poslány, abych jimi mohl pomáhat druhým. Velmi mne dojímá, že prostí lidé mi posílají nějaké peníze se slovy: „Vím, že máte tolik lidí, kteří potřebují pomoci. Také já chci trochu přispět“. V tomto smyslu přicházejí útěchy všeho druhu. Jsou tu také středeční generální audience s jednotlivými setkáními. Píší mi staří přátelé, někdy mne i přijdou navštívit, i když je to teď stále obtížnější. A jelikož stále vnímám také !útěchy shůry“ – když se modlím cítím blízkost Pána či když čtu Otce Církve vyzařuje krása víry – vskutku zakouším celý koncert útěch.
Změnila se Vaše víra, když Vám bylo jako Nejvyššímu Pastýři svěřeno Kristovo stádce? Občas panuje dojem, že Vaše víra se jistým způsobem stala tajemnější, mystičtější. Nejsem mystikem. Ale je jistě pravda, že jako papež mám mnohem více důvodů k modlitbě a k tomu, abych se naprosto svěřil Bohu. Uvědomuji si, že všechno, co mám dělat, bych sám nedokázal. A jen proto jsem už takřka nucen vložit se do rukou Pána a říci mu: „Pokud to chceš, jednej ty!“ Modlitba a kontakt s Bohem jsou nyní v tomto smyslu ještě nezbytnější, ale také přirozenější a spontánnější než předtím. 17
Řečeno profánně: máte nyní nějaký Svůj „privilegovaný vztah“ s nebem, cosi jakoby právo na milosti, spjaté s Vaší službou? Ano, někdy mám takový dojem. V tom smyslu, že si uvědomuji: „Hle, mohl jsem udělat něco, co nepochází ode mě. Nyní se Ti svěřuji, a všímám si, že skutečně, je tu pomoc, stane se něco, co nepochází ode mě“. V tomto smyslu existuje zkušenost milosti služby.
Jan Pavel II. jednou vyprávěl, že jednoho krásného dne mu otec vložil do ruky modlitební knihu s „Modlitbou k Duchu svatému“ a vyzval ho, aby se ji každý den modlil. Postupem času pak pochopil, co to znamená, když Ježíš říká, že pravá ctitelé Boha jsou ti, kdo jej uctívají „v duchu a v pravdě“. Co to znamená? Tento bod Janova evangelia, ve čtvrté kapitole, je proroctvím o adoraci, kdy už nebude chrám, ale kdy se bude modlit bez vnějšího chrámu, ve společenství s Duchem svatým a s pravdou evangelia, ve společenství s Kristem; proroctví o době, kdy už nebude viditelný chrám, nýbrž nové společenství se zmrtvýchvstalým Pánem. A to zůstává povždy významným, neboť i z hlediska dějin náboženství to představuje velký zvrat.
A jak se modlí papež Benedikt? Pokud jde o papeže, i on je před Bohem prostým prosebníkem, mnohem víc než ostatní lidé. Pochopitelně se vždy modlím především k Pánu, s nímž mne pojí, řekl bych, dávné přátelství. Ale vzývám i svaté. Jsem velkým přítelem svatého Augustina, Bonaventury a Tomáše Akvinského. I prostým svatým se říká: „Pomozte mi!“ Stejně tak je vždy velkým odkazem Matka Boží. V tomto smyslu se vkládám do společenství svatých. Spolu s nimi, jimi posílen, pak rozmlouvám i s dobrým Bohem, především když prosím, ale také když děkuji; anebo prostě, jsa spokojen. ? 18
2. Pohoršení zneužívání Pontifikát Benedikta XVI začal vlnou entuziasmu. „Jeho zvolení je dobrou zprávou“, tvrdila dokonce hlava italských post-komunistů, Massimo D´Alema. Dále řekl, že „chová sympatie k lidem s intelektem a kulturou“. V prvním roce svého pontifikátu shromáždí nový papež na náměstí Svatého Petra skoro čtyři milióny lidí, což je dvakrát tolik jako tomu bylo v prvním roce pontifikátu jeho předchůdce. Jeho první encyklika se jen v Itálii prodala ve třech miliónech výtisků. O Světovém dni rodin ve španělské Valencii se na modlitbu a slavení s papežem schází milion lidí. A tak je tomu i nadále. “Počínaje ´habemus papam´, 19. dubna – napsal německý týdeník „Der Spiegel“ – „sympatie veřejného mínění k Benediktu XVI., alias Josephu Ratzingerovi, nikdy neochabla“. Překvapil Vás tento úspěch anebo dokonce vyděsil? V jistém smyslu ano. Ale věděl jsem jedno: že to nezávisí na mně. Bylo zřejmé, že Církve je živá. Utrpení a smrt Jana Pavla II. zasáhly celou Církev, ba dokonce celé lidstvo. Všichni si pamatujeme náměstí svatého Petra, a ve skutečnosti celý Řím plný lidí. Tak se v jistém smyslu rodilo nové povědomí o papeži a Církvi, což pak dalo nepochybně vzejít také této otázce: kdo bude tím novým? Jak po tomto velkém papeži dokáže nástupce vzbudit touhu naslouchat mu, poznat ho? Existuje tedy jistá výhoda nového, odlišného stylu. A v tomto smyslu jsem byl vděčný a šťastný, že všechno pokračuje, že přízeň zůstala. Současně jsem byl překvapen tím, jak byla značná a živá. Ale byl jsem si dobře vědom, že tato přízeň pocházela z hluboké kontinuity s předešlým pontifikátem a ze stálé vitality Církve.
Už čtyři roky jste „feliciter regnans“, jak říká starobylá formule, šťastně vládnoucí. Nový papež rozšiřuje liturgický prostor znovu přijetím Tridentské mše. V oblasti ekumenického úsilí ohlašuje záměr plné jednoty s pravoslavím, jemuž je dnes Církev nejblíže za posledních tisíc let. Mohl byste být členem „Zelených“ vzhledem ke svému postoji odporu vůči těm, kdo se proviňují proti přírodě, odpůrce bezpráví a války. Vyšel byste dobře i s těmi, co jsou na levici, když pranýřujete turbo-kapitalizmus a stále více se rozevírající nůžky mezi bohatými a chudými. Je patrná revitalizace Církve, nové sebeuvědomění. A Vám se podařilo to, o čem po velikánu, jakým byl Wojtyla, nikdo nevěřil, že je vůbec možné: přechod od jednoho pontifikátu k druhému bez zlomů. 19
Toto byl přirozeně dar. Velmi napomohlo, že všichni věděli, že mne měl Jan Pavel II. rád, že nás pojil hluboký vztah, a že se vůči němu skutečně cítím dlužníkem, jenž se svou skromností se snaží rozvinout to, co jako velikán, udělal Jan Pavel II. Je jasné, že vedle všech věcí, kterými vzbuzujeme odpor a nacházíme se pod křížovou palbou kritiky, jsou vždy také témata, která leží na srdci celému světu a která svět s povděkem přijímá. Můj předchůdce, jakožto velký průkopník boje za práva člověka, nacházel vždy také velké porozumění. Jsou to témata dosud platná. Zvláště dnes je povinností papeže zasazovat se všude o respektování práv člověka, jako niterný důsledek své víry ve skutečnost, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobenství, a že má božské povolání. Papežovou povinností je bojovat za svobodu, proti násilí a hrozbám války. Je hluboce zavázán bojovat za uchování stvoření, a stavět se proti jeho ničení. Tak je tu naturaliter mnoho témat, z nichž vyvěrá, abychom tak řekli, mravní smýšlení moderní doby. Modernost jistě nespočívá jen v negativitě. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by trvat dlouho. Má v sobě velké mravní hodnoty, které pocházejí i z křesťanství, a které jen díky křesťanství vešly jako hodnoty do vědomí lidstva. Tam, kde se hájí – a musí je hájit papež – panuje rozsáhlé přijetí. A to nám působí radost. Nesmíme však zapomenout, že existují jiné příčiny, které vyvolávají rozpory.
V bavorském Mnichově vás už liberální teolog Eugen Biser řadil „mezi nejvýznamnější papeže v dějinách“. S Benediktem XVI. začíná Církev, v níž Kristus, prostřednictvím pozvání k zážitku Boha, „žije v srdcích lidí“. Ale znenadání se vítr obrací. Vzpomeňme Vaši homílii na začátku pontifikátu, 24. dubna 2005, v níž jste řekl: „Modlete se ze mě, abych ze strachu neprchl před vlky“. Měl jste předtuchu, že tento pontifikát Vám rezervuje i velmi obtížné úseky cesty? Počítal jsem s tím. Ale především je třeba být velmi opatrní s hodnocením papeže, zda je významný či nikoliv, pokud je dosud naživu. Až posléze lze posoudit, jaké místo určitá věc či osoba měla v celku dějin. Ovšem to, že tato radostná přízeň nemohla vydržet, bylo zřejmé, vezmeme-li v úvahu stávající světovou konstelaci, se všemi velkými ničivými silami, které tu jsou, se všemi rozpory, které v ní přežívají, se všemi hrozbami a omyly. Pokud by se mi i nadále dostávalo jen přitakávání, musel bych se ptát, zda pravdivě hlásám celé evangelium.
Odvolání exkomunikace čtyř biskupů „Bratrstva sv. Pia X.“ v lednu 2009, představuje první zlom. Ještě se k tomu vrátíme, abychom o tom hlouběji promluvili, stejně jako o podivném zákulisí této epizody. Znenadání se ten, který byl až do té chvíle tolik oslavován, o němž se říkalo, že rozpoutal skutečnou a opravdovou „Benediktovská horečku“, v okamžení se stává „papežem beze štěstí“, někým, kdo si proti sobě poštval polovinu světa. Komentáře jsou katastrofické. Tváří v tvář jedné nevídané mediální kampani proti papeži, deník „Neue Zürcher Zeitung“ je nucen mluvit o „agresivní nevědomosti“ 20
novinářů. Židovský francouzský filozof Bernard-Henry Lévy uvádí, že pokaždé, když se hovor obrátí na Benedikta XVI., „diskuzi ovládají předsudky, neupřímnost až k naprosté dezinformaci“. Bylo odvolání exkomunikace omylem? Snad právě v tomto případě by bylo třeba uvést některá upřesnění stran odvolání exkomunikace jako takové; protože se rozšířilo nesmírné množství hloupostí, dokonce i od učených teologů. Není pravdou, - jak se často chtělo podsouvat -, že oni čtyři biskupové byli exkomunikováni kvůli jejich negativnímu postoji k II. vatikánskému koncilu. Ve skutečnosti byli exkomunikováni proto, že přijali biskupské svěcení bez papežského zmocnění. Postupovalo se tedy podle příslušného platného kánonu, kánonu, který byl už ve starém kanonickém právu. Na jeho základě exkomunikace postihuje ty, kdo bez papežského zmocnění udělí jiným biskupské svěcení, a také ty, kdo se nechají vysvětit. Byli tedy exkomunikováni, protože jednali proti papežskému primátu. Podobná situace existuje v Číně; také tam byli vysvěceni biskupové bez papežského zmocnění a proto nebyli v plném společenství. Nyní jakmile některý z těchto biskupů prohlásí, že uznává papežský primát obecně, stejně jako primát stávajícího papeže jednotlivě, jeho exkomunikace je odvolána, protože už není oprávněná. Právě to děláme v Číně – a doufáme, že tímto způsobem vyřešíme rozštěpení – a stejně tak jsme jednali i v případě o němž mluvíme. Zkrátka: pro samotný fakt, že byli vysvěceni bez papežského zmocnění, byli exkomunikováni; a pro samotný fakt, že uznali papeže – i když jej zatím ještě ve všem nenásledují – jejich exkomunikace byla odvolána. Samo o sobě je to naprosto běžný právní postup. Musím k tomu uvést, že v tomto bodě nebyla naše komunikační práce dobrá. Nebylo dostatečně vysvětleno proč tito biskupové byli exkomunikováni a proč následně, už pouze z právních důvodů, musela být tato exkomunikace odvolána.
Ve veřejném mínění vyvstal dojem, že Řím jedná ohleduplně s pravicovými konzervativními skupinami, zatímco liberální a levicové exponenty okamžitě umlčuje. Šlo prostě o velmi jasnou právní situaci. II. vatikánský koncil v tom nehrál žádnou roli; a už vůbec ne další teologické pozice. V samotném okamžiku, kdy tito biskupové uznali papežský primát, museli být právně zbaveni exkomunikace; aniž by díky tomu získali v Církvi úřady a aniž by kvůli tomu samotnému byl přijímán jejich postoj, který zaujali vůči II. vatikánskému koncilu.
Neexistuje odlišně jednání podle toho zda jde o takříkajíc pravicové či levicové skupiny? Ne. Všichni jsou vázáni stejným kanonickým právem, stejnou vírou, a všichni mají stejné svobody. 21
K případu Williamson se vrátíme, abychom o něm promluvili rozsáhleji. Přesně rok poté se stáhly nad katolickou Církví velmi husté mraky. Jako z hlubokého chřtánu vyvstaly z minulosti bezpočetné a neuvěřitelné případy sexuálního zneužívání, kterého se dopustili kněží a řeholníci. Mraky vrhají stín dokonce na Petrův stolec. Nikdo už víc nemluví o morální autoritě na světové úrovni, která bývá obvykle papeži přiznávána. Jak je tato krize velká? Je skutečně, jak se tu a tam četlo, jednou z největších krizí v dějinách Církve? Ano, jde o velkou krizi, a to je třeba říci. Byla zdrcující pro nás všechny. Znenadání všechna ta špína. Bylo to jako by kráter vulkánu znenadání vychrlil ohromný mrak špíny, která znečišťuje a zakaluje všechno, takže především kněžství se v okamžení jevilo jako místo hanby a každý kněz byl podezříván, že je „jedním z nich“. Někteří kněží říkali, že nemají odvahu vzít dítě za ruku, a už vůbec nemluvě o jejich doprovázení na letní tábory. Tato věc mě zcela nepřekvapila. Už na Kongregaci pro nauku víry jsem se zabýval americkými případy; viděl jsem také vzestup situace v Irsku. Ale tyto dimenze byly v každém případě obrovským šokem. Už od mého zvolení na Petrův Stolec jsem se opakovaně setkal s obětmi sexuálního zneužívání. Tři a půl roku předtím, v říjnu 2006, jsem v promluvě k irským biskupům žádal, aby vynesli pravdu na světlo, aby učinili veškerá opatření, které by byla s to vyloučit, aby se v budoucnosti tyto obrovské zločiny neopakovaly, aby zajistili, že budou plně respektovány zásady spravedlnosti, a především, aby byly uzdraveny oběti. Vidět kněžství znenadání takto pošpiněné, a tím i samotnou katolickou Církev v tom nejhlubším, bylo skutečně těžce snesitelné. Bylo však důležité neztrácet se zřetele také skutečnost, že v Církvi existuje i dobro, a nejen tyto strašlivé věci.
Případy sexuálního zneužívání v církevním prostředí jsou mnohem závažnější, než kdekoli jinde. Kdo má vyšší měřítka, musí umět odpovídat vyšším požadavkům. Uvedl jste, že už na počátku tohoto milénia se vědělo o případech sexuálního zneužívání ve Spojených státech. Vydáním Zprávy Ryan, z níž vyplynula nesmírná dimenze sexuálních zneužívání v Irsku, stála Církev i v této zemi před haldou sutin. „K vyléčení bude třeba generací – řekl irský kněz Vincent Twomey“. V Irsku se problém klade ve zcela zvláštních termínech. Jedná se řekli bychom o kompaktní katolickou společnost, která zůstala pevná ve své víře bez ohledu na staletí útisku, v níž se však evidentně mohla rozvinout určitá chování. Nemohu zde analyzovat otázku do podrobností. Je velmi zdrcující a sužující vidět do takové situace uvrženu zemi, která dala světu takové množství misionářů, tak mnoho světců, zemi, která v misijních 22
dějinách stojí i na počátku naší víry v Německu; a především pro samotné katolíky v Irsku, kde stejně jako předtím nepřestávají být výborní kněží. Jak k tomu všemu mohlo dojít, to musíme do hloubky studovat a současně vidět, co dělat, aby k tomu už nikdy nedošlo. Máte pravdu: je velmi závažný hřích, když osoba, která by ve skutečnosti měla lidem pomáhat nacházet cestu k Bohu, jíž se svěřuje dítě, dospívající, aby nalezl Pána, jej naopak zneužívá a od Pána odvádí. Tímto se víra jako taková stává nedůvěryhodnou, Církev se už nemůže rozhodným způsobem představovat jako hlasatelka Pána. Toto všechno nás šokovalo, a v nitru mnou otřásá ještě dnes. Pán však nám také řekl, že spolu se zrnem je i plevel, ale i přes to všechno setba, Jeho setba, dobré zrno, které zasel, nepřestává růst. V to důvěřujeme.
Není to jenom zneužívání samo o sobě, ale také způsob, jak se s ním nakládalo. Po desetiletí se tato jednání zatajovala a skrývala. Je to deklarace selhání instituce, která má na své zástavě napsáno slovo láska. V tomto ohledu je zajímavé, co mi řekl arcibiskup Dublinu. Říkal, že trestní kanonické právo až do padesátých let fungovalo; jistě, nebylo dokonalé – v mnoha bodech by se dalo kritizovat – ale v každém případě se používalo. Počínaje polovinou šedesátých let se jednoduše přestalo aplikovat. Panovalo přesvědčení, že Církev by neměla být Církví práva, nýbrž Církví lásky; že by neměla trestat. Tak se vytratilo vědomí, že potrestání může být skutkem lásky. V té době i osoby velmi vážené podlehli jakémusi divnému zatemnění mysli. Dnes se musíme znovu naučit, že láska k provinilci a láska k oběti jsou v rovnováze tím, že možnou a odpovídající formou potrestám hříšníka. V tomto ohledu došlo v minulosti k falšování svědomí, proto nastalo zatemnění práva a nezbytnosti trestu. A koneckonců i zúžení chápání lásky, která není pouze vlídností a zdvořilostí, nýbrž láskou v pravdě. A součástí pravdy je i skutečnost, že musím potrestat toho, kdo se proti pravé lásce provinil.
V Německu se lavina sexuálního zneužívání začala valit, proto se v tomto bodě sama Církev obrátila na veřejné mínění. První případy udala jezuitská kolej v Berlíně, ale velmi záhy se ukázaly i další zločiny vztahující se k dalším institucím, a to nejen katolickým. A proto se Vás ptám, proč odhalení v Americe a v Irsku nedala impuls k okamžitému zahájení šetření také v dalších zemích, aby se takto vešlo do kontaktu s obětmi, a tak aby se zneškodnili ti, kdo pravděpodobně pokračovali v konání těchto zločinů? Na fenomén v Americe jsme okamžitě reagovali novými a přísnějšími opatřeními. Navíc se zlepšila spolupráce mezi civilní a církevní spravedlností. Měl se Řím dotazovat každé země: „Ověřte, zda k tomu nedochází i u vás?“ Možná jsme to měli udělat. Pro mne byla v každém případě překvapením skutečnost, že i v Německu měl fenomén sexuálního zneužívání takové rozměry. 23
Skutečnost, že deníky a televize o těchto věcech s vytrvalostí referují je službou poskytnutou legitimnímu objasňování. Nesnášenlivost a agresivita ideologického typu ze strany některých sdělovacích prostředků nabyly kontur propagandistické války přesahující všechny míry. Ale i přesto všechno papež řekl: „Největší pronásledování Církve nevychází od vnějších nepřátel, nýbrž rodí se z hříchu v Církvi“. Bylo evidentní, že činnost médií nebyla vedena jen pouhým hledáním pravdy, ale bylo zde i zalíbení vystavit Církev na pranýř a pokud možno ji zdiskreditovat. Proto bylo nezbytné, aby bylo jasné toto: pokud jde o vynášení pravdy na světlo, musíme být vděční. Pravda, spojená se správně chápanou láskou, je hodnotou číslo jedna. A pak média by nemohla vynášet tyto zprávy, kdyby v samotné Církvi ke zlu nedošlo. Jenom proto, že zlo bylo uvnitř Církve, mohli ho druzí obrátit proti ní.
Ernst-Wolfgang Böckenförde, německý emeritní ústavní soudce, řekl: „Slova, která papež Benedikt pronesl před léty ve Spojených státech amerických a teď ve svém listě irským katolíkům, nemohla být přísnější“. Pravý důvod tohoto desetiletého způsobu chybného postupu, spočívá podle Böckenfördeho v hluboce zakořeněném jednání v „zájmu Církve“. Dobro obětí se naopak řadí skoro automaticky na druhé místo, i přesto, že ve skutečnosti právě ony jsou prvními, kdo potřebují ochranu Církve. Analýza zjevně není snadná. Co znamená „zájem Církve“? Proč se v minulosti nereagovalo stejným způsobem jako dnes? Ani tisk předtím těmto věcem nepřikládal význam, smýšlení bylo v té době jiné. Víme, že samotné oběti zakoušely velkou hanbu a zpočátku ne vždy chtěly být hned postaveny do světel reflektorů. Mnohé byly s to vyprávět o tom, co se jim stalo až po desetiletích. To, čeho si vážím je, že se na prvním místě poskytla péče obětem a stojí se jim co nejvíce po boku, aby se jim pomohlo s uzdravením; dále, že se předchází podobným skutkům prostřednictvím pečlivého výběru kandidátů kněžství, nakolik je to možné; a konečně, že ti, kdo se provinili byli potrestáni a bylo jim zabráněno v jakékoli možnosti se těchto skutků dopouštět. Do jaké míry se pak tyto případy mají zveřejňovat, to je myslím samo o sobě otázkou, na kterou bude možné dát odpověď také s ohledem na různé fáze smýšlení veřejného mínění. Už nikdy se však nesmí stát, aby se prchalo a tvářilo se, že se nevidí a dopustilo se, aby provinilí pokračovali ve svých zločinech. Je proto nezbytná bdělost ze strany Církve, aby potrestala toho, kdo se provinil a především, aby mu zabránila v jakékoli další možnosti dostat se do kontaktu s dětmi. Na nejpřednějším místě, jak jsem řekl, je láska k obětem, snaha prokazovat jim všemožné dobro, aby se jim pomohlo strávit to, co prožili.
V otázce sexuálního zneužívání jste zaujal postoj při různých příležitostech, v neposlední řadě v právě citovaném Pastýřském listu irským katolíkům. I přesto jako by nikdy nechtěly přestat celostránkové palcové titulky jako např. „Papež mlčí o zneužívání“, „Papež se uzavírá do mlčení“, „Papež mlčí o případech sexuálního zneužívání v katolické Církvi“. 24
Snad se měly některé věci častěji opakovat, snad se mělo hlasitě křičet v tak hřmotném i trochu hluchém světě? Jistě, je dobře že se na to ptáte. Mám za to, že všechno podstatné bylo řečeno; neboť to, co bylo řečeno pro Irsko neplatilo jen pro Irsko. V tomto smyslu bylo slyšet slova Církve a papeže naprosto jasně, zřetelně a všude. V Německu jsme museli především dát slovo také biskupům. Vždy se lze ptát, zda papež neměl mluvit ještě častěji. To bych se v této chvíli neodvážil rozhodovat.
Ale nakonec jste to vy, kdo musí rozhodnout. Lepší strategie komunikace by mohla situaci prospět. Ano, je to pravda. Ale na jedné straně jsem přesvědčen, že to podstatné bylo řečeno. A bylo vpodstatě zřejmé, že to neplatí jen pro Irsko. Na druhé straně, jak jsem už řekl, první slovo musejí pronést biskupové. V tomto smyslu snad nebylo chybné chvíli počkat.
Většina těchto případů spadá do období před mnoha desetiletími. A přece jejich tíha zvlášť doléhá na Váš pontifikát. Uvažoval jste někdy o tom, že byste rezignoval? Když hrozí velké nebezpečí, nelze utíkat. A toto jistě nebyla chvíle k rezignaci. Právě v takových okamžicích je třeba tíživé situaci čelit a překonat ji. Tak si to myslím. Rezignovat lze ve chvíli klidu, či se prostě nic nedá dělat. Nelze však prchat právě v okamžiku nebezpečí a říkat: „Ať se o to postará někdo jiný“.
Je tedy představitelná situace, v níž byste považoval za vhodné, aby se papež vzdal úřadu? Ano. Když papež dospěje k jasnému poznání, že není s to fyzicky, psychologicky a mentálně vykonávat úřad, který mu byl svěřen, tehdy má právo a v některých situacích také povinnost rezignovat.
Kdo v oněch dnech sledoval sdělovací prostředky, musel nabýt dojmu, že katolická Církev není než systémem bezpráví a zločinů sexuálního ražení. Ihned se konstatovalo, že je bezprostřední vztah mezi katolickou sexuální naukou, celibátem a zneužíváním. Nemluvilo 25
se však o tom, že k podobným případům docházelo i v nekatolických institucích. Kriminolog Christian Pfeiffer uvedl, že 0,1% provinilých lze přiřadit do kategorie spolupracovníků katolické Církve; zatímco 99,9% prochází z jiných prostředí. V USA, podle vládní zprávy, procentuální zastoupení kněží v případech pedofilie se rovnalo 0,03%. Protestantský časopis „Christian Science Monitor“ zveřejnil studii, podle níž jsou protestantské Církve v Americe zasaženy tímto fenoménem v mnohem větší míře. V případ zneužívání je katolická Církev posuzována jinak než ostatní? Ve skutečnosti jste si už odpověděl. Sledujeme-li reálné proporce, jistě nás to neopravňuje otáčet se na druhou stranu či minimalizovat skutečnost. Nicméně musíme také uvést, že se nejedná o specifický fenomén katolického kněžství nebo katolické Církve. Jsou to bohužel věci prostě zakořeněné v hříšném stavu člověka, který existuje i v katolické Církvi a vedl k těmto strašným závěrům. Stejně důležité je však také neztrácet ze zřetele dobro, které přichází díky katolické Církvi; uvědomit si, kolika lidem se pomáhá v utrpení, kolika nemocným a dětem se dostává péče, kolik pomoci se prokazuje. Myslím, že nesmíme umenšovat zlo – musíme s bolestí připustit jeho existenci – ale stejně tak i ukázat a být vděční za všechno světlo, vyzařující z katolické Církve. Pokud by tu Církev nebyla, celé oblasti života by se zhroutily.
A přece je v těchto dnech pro mnohé těžké zůstat v Církvi. Dokážete chápat ty, kdo na protest Církev opouštějí? Ano, dokážu to pochopit. Na prvním místě přirozeně myslím na samotné oběti. Dokážu pochopit, že je pro ně těžké ještě věřit, že je Církev pramenem dobra, že předává Kristovo světlo, že pomáhá žít. A také jiní, kteří stejně tak mají pouze toto negativní poznání, nedokáží už vidět celek, to, co je v Církvi živé. Tím více se musí Církev snažit, aby se tato vitalita a tato velikost vrátili k tomu, aby byly viditelné bez ohledu na všechnu tu negativitu.
Když jste byl prefektem Kongregace pro nauku víry, a bezprostředně potom, co se ve Spojených státech staly známými případy sexuálního zneužívání, vydal jste nařízení, jak s těmito případy jednat. Mluví se v nich také o spolupráci s veřejnými soudními autoritami a o dalších preventivních opatřeních. Jakýkoliv pokus o zahlazení byl vyloučen. V roce 2003 to byla nejpřísnější nařízení. Jaké důsledky vyvodil Vatikán z případů, které se nyní objevily? Tehdejší vůdčí linie teď byly znovu přepracovány a nedávno byla publikována jejich nejnovější verze – stále na základě prodělané zkušenosti – aby se dalo na tuto situaci reagovat způsobem stále lepším, konkrétnějším a spravedlivějším. Trestní zákoník sám o sobě v tomto ohledu nestačí. Protože jedna věc je čelit těmto případům způsobem striktně právním, jiná věc je počínat si tak, aby k nim už pokud možno nedocházelo. Za tímto účelem jsme nařídili velkou apoštolskou vizitaci v amerických seminářích. Tady muselo 26
zjevně dojít k opomenutím, protože mladí nebyli sledování s dostatečnou pozorností, mladí, u nichž se zdálo, že mají talent pro aktivity mladých a také náboženskou dispozici, ale u kterých se mělo poznat, že nejsou vhodní ke kněžství. Důležitým aspektem je tedy prevence. K tomu přistupuje nezbytnost pozitivní výchovy k pravé čistotě a ke správnému způsobu nakládání se sexualitou vlastní i druhého. Také v teologické oblasti je hodně co rozvíjet, a k tomu vytvářet i správnou atmosféru. A pak, pokud jde o povolání, je jasné, že celá komunita by se měla podílet na zamýšlení i konání a být k jednotlivým lidem zvlášť pozorná. Na jedné straně tím, že tyto lidi vede a podporuje, na druhé straně pak tím, že rovněž pomáhá představeným rozeznat, zda jsou vchodné či nikoliv. Musí tedy být přijat jistý souhrn popatření na jedné straně preventivních, na druhé reagujících, být pozitivně zainteresováni ve vytvoření ovzduší, v němž by tyto věci bylo možné eliminovat, překonat a pokud možno vyloučit.
Nedávno jste se na Maltě setkal s některými obětmi sexuálního zneužívání. Jeden z nich, Joseph Magro, po setkání řekl: „Papež plakal spolu se mnou, i přesto, že za to, co se mi stalo, nenese žádnou vinu“. Co jste mohl obětem říci? Po pravdě, nemohl jsem jim říci nic zvláštního. Řekl jsem jim, že se cítím hluboce zasažen; že trpím s nimi. Nebyla to jen slova, protože skutečně jsem byl v nitru zasažen. Mohl jsem jim říct, že Církev udělá všechno, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo, a že se snažíme jim pomoci, jak nejlépe můžeme. A konečně, že na ně pamatujeme ve svých modlitbách a že se modlíme, aby neztratili víru v Krista, pravé světlo, a v živé společenství Církve. 27
II. část PONTIFIKÁT
9. Ekuména a dialog s islámem (1) Ekumenické nasazení se záhy ukázalo jako jeden z nejpříznačnějších rysů tohoto pontifikátu. Papež slibuje, že nebude šetřit sil v úsilí o „obnovu plné a viditelné jednoty“ křesťanů. Pozorovatelé chápou obrácení se k pravoslaví jako strategickou iniciativu pro budování brány, která vede k jednotě právě tam, kde panuje největší shoda. Ekumenické úsilí je složité a má mnoho tváří. Je tu pravoslaví, mnohotvárné už samo o sobě, pak je zde světový protestantizmus, ve kterém se klasická vyznání liší od nového protestantizmu, který narůstá a je znamením času. Místo, kde jsme ve srovnání s jinými takříkajíc nejvíc doma a kde máme větší naděje, že se setkáme, je pravoslaví. Už Pavel VI. a Jan Pavel II. velmi dbali na pravoslaví. I já sám jsem byl vždy v úzkém kontaktu s několika pravoslavnými. Když jsem byl profesorem v Bonnu a v Řezně, mezi mými žáky byli i pravoslavní studenti a měl jsem příležitost navázat mnohá přátelství v pravoslavném prostředí. Katolíci a pravoslavní mají stejnou základní strukturu prvotní Církve. Je tedy přirozené, že usiluji zvláště o toto setkání. Během doby se tu zrodila skutečná přátelství. Jsem velmi vděčný za přízeň, kterou mi projevil ekumenický patriarcha Bartoloměj2, který si tak jistě nepočíná proto, aby splnil jakýsi druh formální ekumenické povinnosti. Přátelství a bratrství, jež nás pojí, jsou opravdová. Velmi vděčný jsem rovněž za přátelství a velkou náklonnost, kterou mi projevuje patriarcha Kirill.
Návštěva moskevského patriarchy Kirilla byla první návštěvou po Vašem zvolení papežem. 2
Pozn. cařihradský patriarcha Bartoloměj byl studentem Tomáše kardinála Špidlíka. 28
V té době ještě nebyl patriarchou Ruské pravoslavné Církve, ale předsedou Odboru pro zahraniční církevní vztahy, jakéhosi druhu Ministerstva zahraničí. Ihned jsme si rozuměli. Kirill v sobě nosí jistý druh radosti, víry prostých, ztělesňuje – abychom tak řekli – prostotu ruské duše a současně rozhodnost a srdečnost, které jsou jí vlastní. Tak se mezi námi zrodilo pěkné porozumění. Mám za to, že je velmi důležité, že tento velký svět pravoslaví, s jeho vnitřními pnutími, vidí i hlubokou jednotu, která tu je s odlišnou Církví latinskou, rozšířenou po celém světě. Že i přes všechny rozdíly, jež vzešly v průběhu staletí a byly podmíněny kulturními a dalšími rozděleními, se skutečně setkáváme a znovu chápeme v naší hluboké duchovní blízkosti. Myslím, že v této rovině děláme pokroky. Nejde o pokroky povahy taktické či politické, ale o sblížení, které vyvěrá z toho, že jsme v hloubce obráceni jedni k druhým. A to je pro mě velmi potěšitelné.
Ale proč, jak jste řekl, by toto sblížení mělo mít velký význam pro „budoucnost všeobecných dějin“? Protože v tomto přiblížení se stane znovu viditelnou naše společná odpovědnost za svět. Můžeme se nadále dohadovat o tolika věcech. Ale právě vycházejíce z toho, co máme společné, můžeme prokázat službu všem. A svět, a na to ukázal náš dialog, potřebuje silnou dávku motivovaného, duchovně založeného a rozumem podporovaného svědectví víry o jediném Bohu, který k nám promlouvá v Kristu. Proto naše bytí pospolu má nesmírnou důležitost. Zdůrazňuje to i Kirril, zvláště pak co se týče diskuze o velkých etických otázkách. Nejsme moralisti, ale vycházejíce z tohoto základu víry, jsme nositeli etického poselství, jež dává lidem orientaci. A činit tak společně je v krizi národů nesmírně důležité.
Podle řezeňského biskupa Gerharda Ludwiga Müllera, odpovědného za ekumenizmus, by mělo být jednoty mezi katolíky a pravoslavnými dosaženo z 97%. Za ty zbývající 3% mohou otázky týkající se primátu papeže a papežské jurisdikce. Vy jste nejen odstranil ze svého znaku tiaru jako symbol časné moci, ale i ze svých oslovení jste dal vymazat titul „Patriarcha Západu“. Římský biskup by tedy byl primus inter pares. V roce 2000, když jste byl ještě kardinál, jste v deklaraci Dominus Iesus, která nese Váš podpis, významně vysvětlil, že existují „skutečné partikulární Církve“, „ačkoli schází plné společenství s katolickou Církví, protože nepřijímají katolickou nauku o primátu“. Změnil Benedikt XVI. papežství ve prospěch jednoty křesťanů? Teď by bylo přirozeně třeba několika upřesnění. „První mezi rovnými“ není přesně formule, v niž my katolíci věříme. Papež je první a má také specifické funkce a úkoly. V tomto smyslu si nejsou všichni rovni. „První mezi rovnými“ je formule, kterou pravoslaví bez dalšího přijímá. Uznává, že římský biskup, Protos, je první, a to bylo stanoveno už na Nicejském koncilu. Nicméně, otázka spočívá právě v tomto: má specifické úkoly nebo ne? I citace převzatá z Dominus Iesus je složitá. Jde však o kontroverze, které by si žádaly pečlivější výklad, než ten, jaký nám nyní čas dovoluje ... 29
Znamená to tedy, že papež Ratzinger je v rozporu s kardinálem a kustódem víry Ratzingerem? Nikoliv, je to dědictví II. vatikánského koncilu a celých dějin Církve, které jsem hájil. Citovaný úryvek znamená, že východní Církve3 jsou skutečnými partikulárními Církvemi, i když nejsou ve společenství s papežem. V tomto smyslu jednota s papežem není pro partikulární Církev určující. Ovšem je tomu nepochybně tak, že nedostatek jednoty je také vnitřním nedostatkem partikulární Církve. Vždyť partikulární Církev je předurčena k tomu, aby náležela k celku. Můžeme proto říci, že chybějící jednota s papežem představuje nedostatečnost této životní buňky. Zůstává buňkou, může se nazývat Církví, ale v buňce schází jeden prvek, totiž spojení s celým organizmem. Nebyl bych nyní ani tak odvážný jako biskup Müller, abych tvrdil, že k nastolení plné jednoty scházejí pouze 3%. Jsou tu především obrovské historické a kulturní rozdíly. Po otázkách naukových, je tu ještě třeba urazit cestu v onom kráčení si vstříc skrze kroky, jež vyvěrají ze srdce. V tomto na nás musí ještě Bůh pracovat. Z tohoto důvodu se neodvažuji ani pronášet proroctví stran času. Je důležité, že se skutečně máme rádi, že jsme ve vnitřní jednotě, že si vycházíme vstříc a že spolupracujeme jak jen můžeme, a na zbývajících otevřených otázkách se snažíme společně pracovat. A při vší této činnosti musíme mít stále na paměti, že nám musí pomoci Bůh, a že sami toho nedosáhneme.
V každém případě řecký pravoslavný metropolita Augustin dnes považuje za možný pro všechny křesťany čestný primát papeže. Také luteránský biskup Johannes Fridrich mluvil o omezeném uznání papeže jako „ekumenicky uznávaného mluvčího světového křesťanství“. Toto máte na mysli, když říkáte, že Církve by dnes měly čerpat inspiraci z příkladu prvního milénia? Také Anglikáni konstatovali, že lze uvažovat o čestném primátu římského papeže, mezi jiným v úloze mluvčího křesťanstva. Pochopitelně už jde o významný krok. A svět už skutečně považuje papežovy postoje k velkým etickým tématům za hlas křesťanstva. Papež sám je pozorný, když čelí různým otázkám, aby mluvil za křesťany a nekladl specifický důraz na katolickou dimenzi; tato má místo jinde. V tomto smyslu tu už je možnost, aby římský biskup, jednoduše díky postavení, jež mu dějiny přikládají, se vyjadřoval do jisté míry jménem všech křesťanů. I to je významný ekumenický faktor, ukazující viditelnou jednotu celého křesťanstva, která nikdy nebyla zcela ztracena. Je to však prvek, který nelze přeceňovat. Dosti sporů přetrvává. Na druhé straně je třeba být vděčni za to, že něco podobného existuje.
Setkal jste se již s cařihradským ekumenickým patriarchou. Pokud jde ruskou pravoslavnou Církev, předseda Odboru pro zahraniční církevní vztahy, metropolita Hilarion prohlásil: „Nadchází okamžik, kdy bude možné připravit setkání mezi papežem a 3
Rozumí se pravoslavné Církve a starobylé východní Církve. 30
moskevským patriarchou“. Šlo by skutečně o událost světového významu. Považujete to za možné ještě během tohoto pontifikátu? Záleží na tom, kolik let života mi ještě dobrý Bůh dopřeje, ale doufám, že ano. Pěkným gestem patriarchy bylo už to, že tady v Římě u příležitosti pátého výročí mého pontifikátu, uspořádal k mé poctě koncert prostřednictvím Hilariona, jenž sám je skladatelem; byl jsem tak přítomen přednesu jeho skladby. Existuje tedy rozmanité kontakty. Nicméně, na takovou věc je třeba připravit pravoslavné veřejné mínění v Rusku. Dosud je tu totiž rozšířena jistá obava z katolické Církve. Je třeba trpělivě čekat, nic neuspěchat. V každém případě na obou stranách je vůle, aby k setkání došlo, a stále více uzrává kontext, v němž by se mohlo uskutečnit.
Je tedy možné nepříliš vzdálené setkání mezi Římem a Moskvou? Řekl bych, že ano.
Také pokud jde o problém jednoty Církve v Číně byly učiněny pokroky. Během času skoro všichni biskupové jmenovaní čínskými státními představiteli byli uznání také Římem. Obě strany mají za to, že je na dosah cíl sjednocení mezi katolickou komunitou uznanou státem a tou neuznanou. Myslíte, že k tomuto sjednocení může dojít za Benediktovy éry, pokud, jak jste sám řekl, Vám Bůh dá dlouhý život? Doufám v to. Ježíšova modlitba za jednotu všech, kdo v něho věří (Jan 17) přináší své plody i v Číně. Celá Církev, která je v Číně je povolána žít v hlubší duchovní jednotě, v níž uzrává i harmonická hierarchická jednota s římským biskupem. Pochopitelně, vyvstávají stále nové překážky. Ale urazili jsme už pěkný kus cesty, a jak jste sám řekl, převážná většina biskupů, kteří byli v minulosti jmenováni bez apoštolského pověření z Říma, mezitím uznala primát a vstoupila do společenství s Římem. I když stále vyvstávají nečekané těžkosti, máme velkou naději, že toto rozdělení bude možné definitivně překonat. Je to cíl, který zvlášť leží na srdci a za který den co den Pána prosím.
Jak se dosáhlo vývoje, který si ještě před krátkým časem nikdo nedokázal představit? Faktory, které ovlivnily pozitivní vývoj katolické Církve v Číně jsou rozmanité. Uvedu aspoň některé. Na jedné straně u biskupů, vysvěcených nelegálním způsobem, byla vždy živá touha být v jednotě s papežem. To jim všem umožnilo projít cestu k jednotě, na níž byli provázeni trpělivou prací s každým z nich jednotlivě. Na druhé straně, biskupové vysvěcení tajně a proto neuznaní představiteli státu, mohou těžit z toho, že také pouze z důvodů politické účelnosti není užitečné zavírat do vězení a zbavovat svobody katolické biskupy kvůli jejich příslušnosti k Římu. Jde o nezadatelný předpoklad a současně rozhodnou pomoc jak dojít k plné jednotě mezi dvěma katolickými komunitami. 31
Ekumenický dialog s protestanty se zdá problematický. V pravoslaví ostatně není na pořadu dne. Rozdíly jsou příliš hluboké. Ale i podle některých katolických biskupů, části protestantských Církví opustily pod tlakem modernosti mnohé ze svých tradic. V sedmdesátých letech se zaměřily na socializmus, pak na ekologii a dnes na feminizmus, s novou orientací na prosazování tzv. gender mainstreamingu. Dialog by měl být veden ve skutečnosti se záměrem poprotestantštit katolickou Církev, která je představována jako zpátečnická, za účelem moci se předložit jako možná alternativa. Aby se předešlo dalším rozčarováním, nebylo by proto upřímnější říci: „Dobrá, buďme přátelé. Spolupracujme ve společném křesťanském díle, ale sjednocení bohužel není možné, protože každou z obou stran by to stálo sebeobětování. Především je třeba brát zřetel na to, jak se protestanizmus diferencuje na světové úrovni. Luteranizmus je totiž pouze jednou částí světového protestantizmu. Pak jsou tu reformovaní, metodisti a tak dále. Pak je tu nový velký fenomén „evangelikálních“, kteří se šíří s mohutným nadšením a mění celé náboženské panorama zemí Třetího světa. Když se tedy mluví o dialogu s protestantizmem, je třeba mít na zřeteli tuto rozlišnost, která se navíc zem od země liší. Skutečně je třeba přiznat, že protestantizmus učinil kroky, které jej od nás vzdálily, jako svěcení žen, přijetí homosexuálních svazků a další podobné věci. Navíc další postoje k etickým problémům a způsoby, jak se přizpůsobují současnému smýšlení, činí dialog obtížným. Současně však i v protestantských komunitách jsou přirozeně lidé, kteří se zaníceností rozvíjejí pravou podstatu své víry a tyto postoje svých institucionálních Církví neschvalují. Je tedy třeba říci: jakožto křesťané musíme hledat společný základ, jako křesťané musíme být s to mluvit jedním hlasem o velkých tématech a vydávat svědectví o Kristu jako živém Bohu. Nemůžeme uskutečnit plnou jednotu v blízké budoucnosti, ale učiníme vše co je v našich silách, abychom naplnili společné poslání v tomto světě, abychom vydali společné svědectví.
32
SV. JANA Z ARKU (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 26. ledna 2011)
Drazí bratři a sestry, dnes bych rád mluvil o Janě z Arku, mladé světici z konce středověku, která zemřela v 19 letech roku 1431. Tato francouzská světice, citovaná několikrát v Katechismu katolické církve, je obzvláště blízká sv. Kateřině Sienské, patronce Itálie a Evropy, o níž jsem mluvil v jedné z předchozích katechezí. Jde totiž o dvě mladé ženy z lidu, laičky a zasvěcené panny; obě aktivní mystičky, žijící nikoli v klášteře, ale uprostřed nejdramatičtější reality církve a světa té doby. Jsou to patrně nejcharakterističtější postavy oněch „silných žen“, které koncem středověku beze strachu nesly velké světlo evangelia do složitých historických událostí. Mohli bychom je přiřadit ke svatým ženám, které zůstaly na Kalvárii poblíž ukřižovaného Ježíše a jeho matky Marie, zatímco apoštolové se rozutekli a samotný Petr jej třikrát zapřel. Církev v oné době prožívala hlubokou krizi velkého Západního schizmatu, které trvalo 40 let. Když roku 1380 umírá Kateřina Sienská, existoval jeden papež a jeden antipapež; když se roku 1412 Jana narodila, byl jeden papež a dva antipapežové. Spolu s tímto vnitřním zraněním církve probíhaly nepřetržité bratrovražedné války mezi křesťanskými národy Evropy, z nich nejdramatičtější byla nekončící „Stoletá válka“ mezi Francií a Anglií. Jana z Arku neuměla číst, ani psát, ale lze ji poznat do hloubky její duše díky dvěma pramenům výjimečné historické hodnoty: díky aktům dvou procesů, které se jí týkaly. První je Proces odsouzení (Pod) a obsahuje přepis dlouhých a četných výslechů Jany během posledních měsíců jejího života (únor-květen 1431), a přináší slova samotné světice; a Proces anulace odsouzení, neboli rehabilitace (Pan), který obsahuje výpovědi přibližně 120 očitých svědků ze všech období jejího života (srov. Procès de Condamnation de Jeanne d´Arc, 3 vol. a Procès en Nulité de la Condamnation de Jean d´Arc, 5 vol., ed. Klincksieck, Paris 1960-1989). Jana se narodila v Domrémy, malé vesničce na hranicích mezi Francií a Lotrinskem. Její rodiče byli zámožnými zemědělci, kteří byli u všech známí jako znamenití křesťané. Od nich se jí dostane dobré náboženské výchovy, velmi ovlivněné spiritualitou Ježíšova jména, jak ji učil svatý Bernardin Sienský a v Evropě ji šířili františkáni. Se jménem Ježíš je vždy spojeno jméno Marie a proto je Janina spiritualita na pozadí lidové zbožnosti hluboce kristocentrická a mariánská. Již od dětství v dramatickém kontextu války prokazuje velkou lásku a soucit s nejchudšími, nemocnými a trpícími. Z jejích vlastních slov víme, že náboženský život Jany zraje jako mystická zkušenost již od 13 let (Pod, I, str. 47-48). Prostřednictvím „hlasu“ archanděla svatého Michaela se cítí povolána Pánem, aby zintensivnila svůj křesťanský život a aby se osobně zasadila za osvobození svého lidu. Její bezprostřední odpovědí, jejím přitakáním je slib panenství a 33
nový závazek ke svátostnému životu a modlitbě: každodenně se účastní mše, často koná zpověď a svaté přijímání a tráví dlouhé chvíle v tiché modlitbě před Křížem nebo obrazem Madony. Soucit a účast mladé francouzské venkovanky na utrpení jejího lidu byl ještě více posílen jejím mystickým vztahem k Bohu. Jeden z nejoriginálnějších aspektů svatosti této dívky je právě toto spojení mystické zkušenosti a politické mise. Po letech skrytého života a vnitřního zrání následuje krátké, ale intenzivní dvouleté období jejího veřejného života: rok aktivity a rok utrpení. Počátkem roku 1429 se Jana pouští do díla osvobození. Četná svědectví nám ukazují tuto mladou pouze 17 letou ženu jako osobnost velmi silnou a rozhodnou, schopnou přesvědčit nejisté a malomyslné muže. Překoná všechny překážky, setká se s Dauphinem, budoucím francouzským králem Karlem VII., který ji v Poitiers podrobí zkoušce před několika univerzitními teology. Jejich závěr je pozitivní. Neshledávají na ní nic špatného, vidí jenom dobrou křesťanku. 22. března 1429 nadiktuje Jana důležitý dopis králi Anglie a jeho lidem, kteří okupují město Orleans (ibid., str. 221-222). Nabízí v něm opravdový mír ve spravedlnosti mezi dvěma křesťanskými národy ve světle dvou jmen, Ježíše a Marie. Jana je však odmítnuta a musí vstoupit do boje za osvobození města, ke kterému dojde 8. května. Dalším vrcholným momentem její politické činnosti je korunovace krále Karla VII. v Remeši 17. července 1429. Celý rok žije Jana spolu s vojáky a plní mezi nimi skutečné evangelizační poslání. Četná jsou jejich svědectví o její dobrotě, odvaze a mimořádné cudnosti. Všichni ji nazývají i ona sama se označuje jako „la Pucelle”, tj. panna. Janino Utrpení začíná 23. května 1430, když padne do rukou svých nepřátel. 23. prosince je převezena do města Rouen, kde se koná dlouhý a dramatický Proces odsouzení, který začíná v únoru 1431 a končí 30. května jejím upálením. Je to velký a okázalý proces, kterému předsedají dva církevní soudci, biskup Pierre Cauchon a inkvisitor Jean le Maestre, ale ve skutečnosti je plně veden početnou skupinou teologů ze slavné pařížské univerzity, kteří se účastní procesu jako přísedící. Jsou to francouzští církevní hodnostáři, kteří přijali jiné politické rozhodnutí než Jana, a mají a priori negativní úsudek o její osobě a jejím poslání. Tento proces je otřesnou stránkou dějin svatosti a také inspirativní stránkou tajemství církve, která je podle slov Druhého vatikánského koncilu „svatá a zároveň stále potřebuje očišťování“ (LG 8). Je to dramatický střet mezi světicí a jejími soudci z řad církevních hodnostářů. Ti Janu obžalují a soudí, až ji nakonec odsoudí jako heretičku a pošlou ji na úděsnou smrt upálením. Na rozdíl od svatých teologů, kteří dávali pařížské univerzitě lesk, jako sv. Bonaventura, sv. Tomáš Akvinský a bl. Duns Scotus, o kterých jsem mluvil v dřívějších katechezích, tito soudci byli teology, kterým chyběla láska a pokora k tomu, aby spatřili v této dívce působení Boží. Na mysl přicházejí Ježíšova slova, podle nichž jsou tajemství Boha zjevena těm, kdo mají srdce maličkých, zatímco zůstávají skryta učeným a vzdělaným, kteří nemají pokoru (srv. Lk 10,21). Soudci Jany tak byli radikálně neschopni ji pochopit a vidět krásu její duše. Nevěděli, že odsuzují světici. Odvolání Jany k papežovu soudu 24. května je tribunálem odmítnuto. Ráno 30. května, obdrží světice ve vězení naposledy svaté přijímání a je okamžitě odvedena k popravě na náměstí starého tržiště. Prosí jednoho z kněží, aby držel před hranicí procesní kříž. Umírá, hledíc na Ukřižovaného Ježíše a pronášejíc hlasitě třikrát Ježíšovo jméno (Pan, I, str. 457; srov. Katechismus katolické církve, 435). Asi o 25 let později byl papežem Kalixtem III. otevřen Proces anulace a byl zakončen slavnostním výrokem, který prohlašoval její odsouzení za neplatné (7.července 1456; Pan, II, str.604-610). Tento dlouhý proces 34
shromáždil výpovědi svědků i úsudky mnoha teologů, všechny byly příznivé pro Janu, vynesl na světlo její nevinnost a dokonalou věrnost církvi. Jana z Arku byla kanonizována Benediktem XV. roku 1920. Drazí bratři a sestry, jméno Ježíš, vzývané naší světicí až do posledních okamžiků jejího pozemského života, bylo jakýmsi nepřetržitým dechem její duše, tlukotem jejího srdce, středem celého jejího života. „Tajemstvím lásky Jany z Arku“, která tolik nadchla básníka Charlese Pèguy, je tato naprostá láska k Ježíši a k bližnímu v Ježíši a skrze Ježíše. Tato světice pochopila, že Láska objímá veškerou realitu Boha a člověka, nebe a země, církve a světa. Ježíš je v jejím životě vždycky na prvním místě, podle jejího vlastního výroku: „Nejprve sloužit našemu Pánu“ (Pod, I, str. 288; srov. Katechismus katolické církve, 223). Milovat Jej, znamená vždycky poslouchat jeho vůli. S naprostou důvěrou a odevzdaností prohlašuje: „Svěřuji se Bohu, svému Stvořiteli, miluji Jej z celého srdce“ (ibid., 337). Slibem panenství zasvětila Jana výlučným způsobem celou svoji osobu jediné Ježíšově Lásce: „učinila slib našemu Pánu, že bude bedlivě střežit panenství svého těla i své duše“ (ibid., str. 149-150). Panenství duše je stav milosti, nejvyšší a pro ni nejcennější životní hodnota. Je to dar Boží, který je třeba přijmout a střežit s pokorou a důvěrou. Týká se toho jeden z nejznámějších textů z prvního Procesu: „Na otázku, zda ví, je-li v Boží milosti, odpovídá: »Nejsem-li v ní, kéž mě Bůh do ní uvede; jsem-li v ní, kéž mě v ní ráčí uchovat«“ (ibid., str. 62; srov. Katechismus katolické církve, 2005). Naše světice prožívá modlitbu formou nepřetržitého dialogu s Pánem, který inspiruje i její rozhovor se soudci a dává jí pokoj a bezpečí. S důvěrou jej prosí: „Nejsladší Bože, prosím Tě pro čest Tvého svatého Utrpení, pokud mne miluješ, zjev mi, jak mám odpovědět těmto mužům církve“ (ibid., str. 252). Jana rozjímá Ježíše jako „Krále nebe a země“. Takto také nechala zobrazit na svém praporci „Našeho Pána, který drží svět“ (ibid., str.172), ikonu své politické mise. Osvobození jejího lidu je dílem lidské spravedlnosti, kterou Jana koná v lásce a z lásky k Ježíši. Její svatost je krásným příkladem pro laiky zapojené v politickém životě, zejména uprostřed nejobtížnějších chvil. Víra je světlem, které řídí každé rozhodnutí, jak dosvědčuje o století později další velký světec, Angličan Tomáš Morus. V Ježíši rozjímá Jana také veškerou realitu církve: „vítěznou církev“ v nebi stejně jako „bojující církev“ na zemi. Podle jejích slov, „náš Pán a církev jsou jedno“ (ibid., str. 166). Toto tvrzení, citované Katechismem katolické církve (č. 795), nabývá opravdu heroický ráz v kontextu Procesu odsouzení před jejími soudci, muži církve, kteří ji pronásledují a odsuzují. V Ježíšově lásce nalézá Jana sílu milovat církev až do konce, i ve chvíli vlastního odsouzení. Rád bych připomněl, že svatá Jana z Arku měla velký hluboký vliv na jinou mladou světici z moderní doby: na Terezii od Dítěte Ježíše. Karmelitka z Lisieux během naprosto odlišného života, který strávila v klášteře, pociťovala velkou blízkost Jany, poněvadž žila v srdci církve a měla účast na utrpeních Krista za spásu světa. Církev je po Panně Marii obě prohlásila za patronky Francie. Svatá Terezie vyjádřila svou touhu zemřít jako Jana s trojím vyslovením jména Ježíš (Manuscriptum B, 3r), byla oživována toutéž velkou láskou k Ježíši a k bližnímu a žila v zasvěceném panenství. Drazí bratři a sestry, svým zářným svědectvím nám svatá Jana z Arku podává vysoké měřítko křesťanského života: mít modlitbu jako vodítko svých dnů, mít plnou důvěru při plnění Boží vůle, ať je jakákoli; žít lásku bez nadržování, bez omezování a jako ona čerpat v Ježíšově Lásce hlubokou lásku k církvi. 35
POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K XIX. SVĚTOVÉMU DNI NEMOCNÝCH 11. února 2011
„Jeho ranami jste uzdraveni“ (1Pt 2, 24)
Drazí bratři a sestry! U příležitosti památky Panny Marie Lurdské, která se slaví 11. února, si církev každoročně připomíná Světový den nemocných. Podle přání ctihodného Jana Pavla II. se tato okolnost stává vhodným podnětem k zamyšlení nad tajemstvím bolesti a také k tomu, aby se všechna naše společenství i občanská společnost stávaly vnímavější k nemocným bratřím a sestrám. Pokud je naším bratrem každý člověk, tím spíše musí být ve středu naší pozornosti slabí, trpící a ti, kdo potřebují péči, aby se žádný z nich necítil zapomenutý nebo postavený na okraj, neboť "skutečná míra lidství se podstatně určuje ve vztahu k utrpení a k trpícímu. A to platí jak pro jednotlivce, tak pro společnost. Taková společnost, která nedokáže přijmout trpící a neumí jejich utrpení sdílet a vnitřně nést svým soucitem, je společností krutou a nelidskou"4. Nechť se všechny iniciativy, které se budou u příležitosti tohoto dne pořádat v jednotlivých diecézích, stanou stimulem ke zvýšení účinnosti při péči o trpící, rovněž s výhledem na slavnostní připomínku tohoto dne, jež se bude konat v r. 2013 v mariánském poutním místě Altötting v Německu. 1. V srdci mám ještě stále tu chvíli, kdy jsem během pastorační návštěvy Turína mohl setrvat v rozjímání a modlitbě před svatým plátnem, před onou trpící tváří, jež nás vyzývá k meditaci o Tom, který na sobě nesl utrpení člověka v každé době a na každém místě, včetně našich bolestí, našich těžkostí a našich hříchů. Kolik věřících v průběhu dějin prošlo před tímto pohřebním plátnem, které ovinulo tělo ukřižovaného muže a naprosto odpovídá tomu, co nám o Ježíšově utrpení a smrti říkají evangelia! Jeho kontemplace se stává výzvou k úvaze o slovech sv. Petra "jeho ranami jste uzdraveni" (1 Pt 2, 24). Boží Syn trpěl a umřel, ale vstal z mrtvých; a právě proto se tyto rány stávají znamením našeho vykoupení, odpuštění a smíření s Otcem. Stávají se však také zkouškou víry učedníků i naší víry. Pokaždé když Pán hovoří o svém utrpení a smrti, oni nechápou, odmítají a 4
Benedikt XVI. Encyklika o křesťanské naději Spe salvi (30. listopadu 2007), č. 38. 36
vzdorují. Pro ně, stejně jako pro nás, utrpení zůstává plné tajemství a těžko je přijímáme a neseme. Dva emauzští učedníci kráčejí ve smutku z událostí, které se staly v těch dnech v Jeruzalémě, a teprve poté co Pán s nimi jde po cestě, se otevírají pro nový pohled (srov. Lk 24, 13–31). Také apoštol Tomáš jen s námahou věří ve spasitelné utrpení: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím“ (Jan 20, 25). Avšak před Kristem, který mu své rány ukáže, se jeho odpověď proměňuje v dojemné vyznání víry: "Pán můj a Bůh můj" (Jan 20, 28). To, co předtím bylo nepřekonatelnou překážkou jakožto znamení Ježíšova ztroskotání, se při setkání se Zmrtvýchvstalým stává důkazem jeho vítězné lásky: "Jen Bůh, který nás miluje až tak, že na sebe bere naše rány a naši bolest, především bolest nevinnou, je hoden víry."5 2. Drazí nemocní a trpící! Právě skrze Kristovy rány můžeme veškeré zlo, které sužuje lidstvo, vidět očima naděje. Svým zmrtvýchvstáním Pán neodňal ze světa utrpení a zlo, ale zvítězil nad ním u jeho kořene. Proti panství Zla se postavil všemohoucností Lásky. Ukázal nám, že cestou míru a radosti je Láska: "Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy" (Jan 13, 34). Kristus, vítěz nad smrtí, je uprostřed nás živý. Zatímco spolu se svatým Tomášem i my vyslovujeme "Pán můj a Bůh můj", následujeme našeho Pána v připravenosti dávat život za své bratry (srov. 1 Jan 3, 16) a stáváme se posly takové radosti, která se nebojí bolesti – radosti Zmrtvýchvstání. Svatý Bernard říká: "Bůh nemůže trpět, ale může spolutrpět". Bůh, zosobněná Pravda a Láska, strádal pro nás a s námi. Stal se člověkem, aby mohl s člověkem spolu-trpět reálným způsobem v těle a v krvi. Do lidského utrpení vstoupil Ten, kdo toto utrpení sdílí a spolu ho snáší. Do každého utrpení proniká sou-cítění, útěcha ze soucitné Boží lásky, aby nechala vyjít hvězdě naděje.6 Vám, drazí bratři a sestry, opakuji toto poselství, abyste byli jeho svědky skrze své utrpení, svůj život a svou víru. 3. S pohledem upřeným k madridskému setkání Světového dne mládeže v srpnu 2011 bych se chtěl obrátit se samostatnou myšlenkou na mladé, zvláště na ty, kteří prožívají zkušenost nemoci. Ježíšovo utrpení a kříž často nahánějí strach, protože se zdají být popřením života. Ve skutečnosti je to však naopak! Kříž je Boží "ano" člověku, je nejvyšším a nejmocnějším výrazem jeho lásky a zdrojem, z něhož tryská věčný život. Z Ježíšova probodnutého srdce vytryskl Boží život. Jen On je schopen osvobodit svět od zla a nechat růst svému Království spravedlnosti, pokoje a lásky, po němž všichni toužíme.7 Drazí mladí, učte se "vidět" a "potkávat" Ježíše v eucharistii, kde je pro nás přítomný způsobem reálným až tak, že se stal pokrmem na cestu, ale naučte se poznávat ho a sloužit mu i v chudých, v nemocných, v trpících a těžkostmi zkoušených bratrech, kteří potřebují 5
Benedikt XVI. Poselství Urbi et Orbi, velikonoce 2007. Srv. Benedikt XVI. Spe salvi, č. 39. 7 Srv. Benedikt XVI. Poselství k světovému dni mládeže 2011, 3. 6
37
vaši pomoc.8 Vám všem mladým, nemocným i zdravým, opakuji výzvu k vytváření mostů lásky a solidarity, aby se nikdo necítil sám, ale blízko Bohu, a cítil se jako součást velké rodiny jeho dětí.9 4. Když uvažujeme o Ježíšových ranách, náš pohled se obrací k Nejsvětějšímu Srdci, v němž se Boží láska projevuje v nejvyšším stupni. Nejsvětější Srdce je Kristus ukřižovaný s bokem otevřeným kopím, z něhož vytryskla krev a voda (srov. Jan 19, 34), "a církvi se otevřela studnice života; a všichni jsou pozváni, aby přicházeli a s radostí čerpali milost a spásu".10 Kéž zvláště vy, drazí nemocní, pociťujete blízkost tohoto Srdce naplněného láskou, čerpáte s vírou a radostí z tohoto zdroje a modlíte se: "Vodo z boku Kristova, obmyj mě. Utrpení Kristovo, posilni mě. Dobrý Ježíši, vyslyš mě. Ve svých ranách ukryj mě".11 5. Závěrem svého poselství k následujícímu Světovému dni nemocných toužím vyjádřit svou lásku ke všem a ke každému; cítím se účasten na utrpeních a nadějích, které každodenně prožíváte ve spojení s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem, aby vám daroval pokoj a uzdravení srdce. Nechť spolu s ním při vás bdí Panna Maria, kterou s důvěrou vzýváme jako Uzdravení nemocných a Těšitelku zarmoucených. U paty kříže se pro ni uskutečňuje Simeonovo proroctví: její srdce je probodnuté (srov. Lk 2, 35). Z hloubi své bolesti, kterou se účastní na bolesti Kristově, je Maria schopná přijmout své nové poslání – stát se Kristovou Matkou v jeho údech. Ve chvíli, kdy je Ježíš na kříži, jí daruje všechny své učedníky, když jí říká: "Hle, tvůj syn" (srov. Jan 19, 26–27). Mateřský soucit se Synem se stává mateřským soucitem s každým z nás při našich každodenních utrpeních.12 Drazí bratři a sestry, při tomto Světovém dni nemocných vyzývám také všechny autority, aby investovaly stále více energie do zdravotnických struktur tak, aby byly stále více pomocí a podporou trpícím, zvláště těm nejchudším a nejpotřebnějším. Obracím své myšlenky ke všem diecézím a posílám vřelý pozdrav biskupům, kněžím, zasvěceným osobám, seminaristům, zdravotnickým pracovníkům, dobrovolníkům a všem, kteří se s láskou věnují léčení a zmírňování ran všech nemocných bratří a sester v nemocnicích, v pečovatelských domech i v rodinách; kéž ve tvářích nemocných dokážete vždy vidět tvář všech tváří – tvář Kristovu. Všechny ujišťuji svou vzpomínkou a modlitbou a každému uděluji zvláštní apoštolské požehnání. Vatikán, 21. listopadu 2010, slavnost Ježíše Krista, Krále všehomíra
8
Srv. tamtéž, 4. Srov. Benedikt XVI. Generální audience 15. listopadu 2006. 10 Český misál. Preface ze slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. . 11 Modlitba sv. Ignáce z Loyoly. 12 Srov. Benedikt XVI. Homilie v Lurdech, 15. září 2008. 38 9
PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE 28. června - 6. července 2011
ÚTERÝ, 28. ČERVNA navečer odjezd z Pustiměře.
STŘEDA, 29. ČERVNA Firenze - 9.00: eucharistie v bazilice Baptistériu sv. Jana Křtitele – patrona Florencie, dóm: výstup na Brunelleschiho kopuli (92m), oběd u PonteVecchio, bazilika Santa Croce: depositio votivní svíce u sarkofágu Michelangela Buonarrotiho, odjezd do Říma, nocleh s polopenzí. ČTVRTEK, 30. ČERVNA Roma, program v Římě s Giovannim kardinálem Coppou, nocleh s polopenzí.
PÁTEK, 1. ČERVENCE Nettuno - eucharistie v kryptě baziliky sv. Marie Goretti, den u moře, Castel Gandolfo, Grottaferrata, Frascati, návrat do Říma, nocleh s polopenzí. 39
SOBOTA, 2. ČERVENCE Greccio - 10.00: eucharistie, provázená pouť,
Cascata delle Marmore (největší evropské vodopády – italská Niagára),
Cascia – nocleh s polopenzí, Roccaporena – pouť do rodiště sv. Rity, 20.00: eucharistie v kapli na útesu, nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 3. ČERVENCE 9.00: Cascia – eucharistie v bazilice sv. Rity; pouť ve šlépějích světice nemožného. Odpoledne odjezd do Assisi. 19.00: nešpory, 20.00:eucharistie u sv. Damiána. 22.30: kompletář v Porziuncole, nocleh s polopenzí. 40
PONDĚLÍ, 4. ČERVENCE 9.00 - eucharistie u hrobu sv. Františka,
provázená pouť ve šlépějích světce (11.00: San Damiano, Eremo delle Carceri) a sv. Kláry (800. výročí narození sv. Anežky České), nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 5. ČERVENCE 7.30: eucharistie v Porziuncole. Odjezd do Ravenny – prohlídka světové metropole mozaikového umění, eucharistie slavnosti sv. Cyrila a Metoděje , odjezd k Lago di Garda, slavnostní večeře, nocleh se snídaní.
STŘEDA, 6. ČERVENCE 8.00: Eucharistie ve svatyni Madonna del Frassino, návrat do vlasti.
41
CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 9.500,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (2008, EURO 4, 3 nápravy, WC, klimatizace, CD, DVD, bar, velké kufry, navigace) UBYTOVÁNÍ: HOTELOVÉHO TYPU - 7
nocí s polopenzí (snídaně+večeře): 3x: Roma, 2x: Assisi, 1x: Cascia, Lago di Garda, + oběd: Firenze, + večeře: Lago di Garda (slavnostní) CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, vstupné: Florencie, Ravenna, Cascate delle Marmore PŘIHLÁŠKA: DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ, (záznamník) 517.356.351; mobil: 723.593.106 e-mail:
[email protected]; web: www.pustimer-farnost.cz
42
