BIBLIOGRAFIE Bibliografie = sepisování, sestavování seznamů, soupisů literatury. Zabývá se zprostředkováním informací nebo zprostředkováním informací o literatuře, o pramenech. Předmětem bibliografického zpracování nejsou jen knihy. V bibliografiích jsou uváděny i časopisy a časopisecké články, noviny a novinové články, mapy, hudebniny, plakáty apod. Pro souhrn všeho, co je vytištěno, používáme slova tiskoviny. Bibliografie je oblast odborné činnosti. tzn. bibliograf připraví bibliografické informace (vyhledá je, popíše, roztřídí), předá je uživateli (ať už uložením do počítače, nebo v lístkové podobě - vytváří kartotéky, nebo v tištěné podobě – bibliografie vyjde jako kniha). Bibliografie je součástí informatiky. Zabývá se historickým vývojem, metodikou a technikou sestavováním bibliografie, vyhledáváním a využíváním bibliografických informací. Bibliografická informace identifikuje (uvádí) informační pramen. Na bibliografickou informaci, stejně jako na knihu, na časopisecký nebo novinový článek, se díváme z dvojího pohledu – kdo knihu, článek napsal (zajímá nás autor) nebo sledujeme obsah knihy, článku (o čem kniha, článek pojednává, o čem je). V katalogizaci mluvíme o jmenné (autorské) a věcné katalogizaci. PŘEHLED VÝVOJE SVĚTOVÉ BIBLIOGRAFIE Až do vynálezu knihtisku (Gutenberg Johannes, r. 1445, v Mohuči) byla každá psaná kniha samostatnou bibliografickou (popisnou) jednotkou, a to i v tom případě, že šlo o stejný text (různí písaři, různé zkratky, různý počet stran). Teprve vynález knihtisku umožnil, že z jedné sazby vznikl určitý počet naprosto stejných exemplářů. Popsal-li se jeden exemplář, byly charakterizované všechny současně vydané výtisky. Ve stejné době – konec 15. stol. - se rozšířila výroba papíru, a s tím i počet vydávaných knih. Je to i doba přechodu národní ústní tradice k tradici písemné. Vznikají první literární díla v národních jazycích – nejprve tištěné letáky, kalendáře a pak i díla krásné literatury. Díky srozumitelnému jazyku se literatura šíří mezi stále širší čtenářské vrstvy – vzniká národní literatura. Latina se ještě dlouho udržuje v náboženské a vědecké literatuře. Stále rostoucí počet knih vyvolal potřebu seznamů vytištěných knih, potřebu bibliografií. Tyto tisky se v původním stavu nedochovaly, jen část seznamů se podařilo objevit na přídeštích knih. Z Mohuče, kde Gutenberg vytiskl prvá díla, se knihtisk rychle šířil a na konci 15. stol. se tiskly knihy v 250 evropských městech. Do roku 1500 bylo vytištěno na 40 000 knih v průměrném nákladu 500 výtisků. Tištěná kniha se stala hledaným zbožím a první tiskaři, kteří byli současně nakladateli i knihkupci, pořizovali také seznamy svých výrobků – soupisy pro knižní trh. A konečně třetím pramenem byly tzv. indexy zakázaných knih.
Bibliografie 16. stol V 16. stol. stoupla tisková produkce téměř devateronásobně a dosáhla na 300 000 vytištěných knih. V 16. stol žil a pracoval otec světové bibliografie, velký systematik a vědec Conrad Gesner (1516-1565). Narodil se v Curychu, studoval klasické jazyky, přírodní vědy a medicínu. Byl rozeným systematikem. Jeho pětisvazková „Historia animalium“ obsahuje třídění živočichů. V pětadvaceti letech se rozhodl sepsat všechny dosud vyšlé vědecké knihy. Tak vznikla jeho nejslavnější kniha, první univerzální bibliografie „Bibliotheca universalis“./Curych 1545/. Gesner se pokusil shrnout veškeré tehdy existující písemnictví, použil všech dosud vyšlých bibliogr. pramenů, svých znalostí evropských knihoven a jejich katalogů. V předmluvě uvádí, že bibliografie má za úkol zachovat alespoň v soupise to, co je často ničeno požáry a válkami. Dílo je uspořádáno abecedně podle autorů a před vlastními bibliografickými záznamy jsou uvedeny stručné životopisné údaje.Bibliografické záznamy jsou velmi podrobné. Na svoji dobu to bylo dílo pozoruhodné a na dlouhou pozdější dobu živý a stále zejména v knihovnách používaný bibliografický pramen. Gesner se nespokojil jen s formálním abecedním uspořádáním knižního materiálu. Proto se ke své práci vrací znovu a zpracovává jej tentokrát z věcného hlediska. Jsou to jeho „Pandectarum sive partitionum universalium … libri“ /Curych 1548/. Gesner si roztřídil materiál podle jednotlivých vědních oborů, vytváří vědní klasifikace, která znamená novou etapu ve vývoji bibliografického a knihovnického třídění. Hlavní vědní obory /třídy/ jsou dále děleny na menší úseky. /Předchůdce MDT./ „Pandecta“ znamená svazek, v němž je vše (pan) obsaženo. Pandekty neobsahují teologii, ta vyšla samostatně v roce 1549 a medicínu, která nevyšla. Bibliografie 17. století – 19. století Knižní produkce rychle vzrůstá. V 16.stol.bylo vydáno 280 000 knih, v 17. stol. 970 000 knih a v 18.stol. 1 600 000 knih. Jak rozsáhlá byla dosud vydaná světová literární produkce dokazuje dílo florentského učence, profesora na univerzitě v Pise Francesca Marucelliho (1625-1703). Veškerou světovou literaturu zaznamenal ve 111 svazcích. V roce 1900 vyšel k tomuto dílu rejstřík. Obdobné pozoruhodné dílo bylo zpracováno ve Francii. Kněz Philippe Drouyn /Druán/ (zemřel 1735), profesor pařížské Sorbony, zpracoval rukopisný katalog světové literatury s podrobnými popisy knih, se stručnou charakteristikou autorů a s výtahy z předmluv. 321 svazků jeho katalogu je dosud uloženo v Národní knihovně v Paříži. Podnět k nebývalému rozvoji bibliografie dala revoluční Francie. Mluví se dokonce o bibliografickém hnutí. Bibliografie byla pěstovaná nejen v praxi, ale objevily se prvé teoretické práce. Příčiny rozvoje bibliografie byly především praktické. Šlechta, která opouštěla Francii, zanechávala ve svých sídlech knihovny. Tyto knihy bylo nutno roztřídit, předběžně zpracovat a předat tam, kam podle svého obsahu a zaměření patřily. K tomu bylo zapotřebí určitých znalostí a ty tehdejší školy ještě neposkytovaly.Proto byly zřízeny na všech vysokých a středních školách bibliografické kurzy, kterých se mohli zúčastnit i zájemci mimoškolní. Pro potřebu těchto kurzů vznikla první učebnice bibliografie /Achard (Ašard)/ „Úvodní kurz bibliografie“. S vývojem bibliografie se měnila i metoda bibliografického zpracování. Rostoucí tisková i literární produkce si vynucovala přesnější popis. Objevila se snaha stanovit nejen
pevná pravidla bibliografického popisu, ale i přesnější směrnice pro uspořádání a používání bibliografických seznamů A konečně se objevila snaha formulovat a stanovit význam bibliografie pro ostatní vědy. V 19. stol. s rozvojem tiskové a literární produkce se objevila snaha pravidelně v krátkých časových intervalech registrovat literární produkci jednotlivých států v periodické národní bibliografii. I zde dala Francie příklad, a tím podnět ostatním státům. V roce 1811 byla založena „Bibliografie de la France“, vycházející v týdenních sešitech nepřetržitě až do současnosti. Pro pravidelné vydávání a shromažďování tiskovin bylo zavedeno i právo povinného výtisku. Toto právo získala Národní knihovna v Paříži. V roce 1812 následuje Německo nakladatelským seznamem Wilhelma Heinsia: Allgemeines Bücherlexikon … /Všeobecný slovník knih aneb úplný abecední seznam vyšlých knih od roku 1700 do konce roku 1812/. V Anglii byl založen pravidelný roční přehled „The English Catalogue of books“ /Anglický katalog knih/ až v roce 1864, ale zpracovával zpětně literární produkci od roku 1835. Na konci 19. stol., v roce 1895, byl v Bruselu založen Bibliografický ústav, jehož úkolem byl soupis veškeré literární produkce v minulosti i v současnosti. I když nedosáhl úplného splnění svého dalekosáhlého programu, přesto docílil určitých úspěchů. Na světové výstavě v Paříži v roce 1900 byla vystavena kartotéka s 2 miliony záznamů, v práci se pokračovalo, v roce 1920 vzrostla na 12 milionů záznamů a v roce 1933 již obsahovala 15 milionů záznamů. Uvedený počet záznamů byl nejen autorským katalogem, ale i katalogem systematickým podle mezinárodního desetinného třídění, které bylo v Bruselu v Bibliografickém ústavu vypracované. V roce 1934 byl ústav zrušen.
POČÁTKY ČESKÉ BIBLIOGRAFIE Nejstarší zprávy o knihách, které podávají dochované zlomky staroslověnských legend, jsou jenom velmi všeobecné. Nehovoří o konkrétní knize. Teprve později /asi od 11. stol./ se mění charakter literárních zpráv a citací. Stávají se konkrétnější, snaží se
srozumitelně určit knihu, o které se zmiňují. Z období 12.-13. stol. se dochovaly další zdroje zpráv o knihách – církevní inventáře. Ve 14. stol. se už vedle knih liturgických dále rozvíjí literatura nauková, zejména kroniky, vznikají první přírodovědné a právní spisy. Významnou bibliografickou památkou tohoto období je úvod tzv. Dalimilovy kroniky, v němž autor podává přehled pramenů, z nichž čerpal. Soupis 5 různých kronik /kronika nalezená u Boleslavi, pražská, břevnovská, opatovická, vyšehradská/, obsažený v jejím úvodu, můžeme pokládat za první skutečný zárodek české bibliografie. Z 15. stol. jsou známé 2 soupisy Viklefových děl. První pořídila arcibiskupská kancelář, druhý Jan Hus, když žádal arcibiskupskou kancelář, aby neničila Viklefovy spisy. Dvakrát byla sepsaná také část Husovy literární tvorby, jeho kostnické rukopisy. První soupis pořídil český šlechtic Petr z Mladoňovic, který provázel Husa do Kostnice. Druhý soupis /Husova díla z posledního období/ pořídil Vavřinec z Březové v latinské Kronice husitské. Bibliografie 16. stol. odráží náboženské spory.Polemické spisy tohoto období přinášejí obrovské množství literárních i bibliografických dat, jejichž hodnota je různě dokonalá, různě hodnotná podle vzdělanosti autorů, Vrcholu dosahuje bibliografie v indexech Václava Šturma a Jana Štelcara Želetavského. Václav Šturm (1533-1601), jezuita českého původu je autorem několika polemických spisů zaměřených proti činnosti jednoty bratrské. Z bibliografického hlediska je nejvýznamnější několika stránkový přídavek k jeho dílu, v němž je s neobyčejnou pečlivostí a vysokou bibliografickou kulturou uvedeno 37 podrobných bibliografických záznamů knih, proti nimž byla jeho polemika zaměřena. Všechny záznamy jsou opatřeny přesnými a vyčerpávajícími údaji, jsou systematicky uspořádány a popisovány podle jednotných zásad. V mnohých případech doplňuje záznam knihopisnou poznámkou. Záznamy jsou roztříděny do tří skupin první skupinu tvoří české spisy bratrské, druhou česká díla příbuzná jejich názoru, třetí knihy psané latinsky. Uvnitř těchto skupin následují knihy chronologicky za sebou podle roku tisku. Tato důslednost a přesnost činí ze Šturmova Indexu jednu z nejspolehlivějších pomůcek a po formální stránce nejdokonalejší bibliografii tohoto období vůbec. Méně zdařilá je bibliografie Štelcarova. Jan Štelcar Želetavský (asi 1540-1596), luteránský kněz, sepsal řadu nábožensko polemických spisů, z nichž pro bibliografii je cenná Kniha nová o původu kněžství Krista Pána. Tento spis obsahuje bibliografii 20 spisů, proti nimž vedl Štelcar polemiku. Poměrně obsáhlý popis uvádí údaje o autorovi díla, názvu spisu, bližší údaje o titulním listu, rozsahu a impressu. Řazení záznamů je chronologické. Štelcarovou předlohou byl Šturmův soupis. I on usiluje o přesnost a úplnost bibliografického popisu. Úroveň své předlohy však nedosahuje. Jednou z nejzajímavějších odborných bibliografií je bibliografie českých spisů, která je připojena k dílu Jana Blahoslava Gramatika česká. Blahoslav patřil mezi nejvzdělanější muže své doby. Ve své bibliografii zaznamenal celkem 70 různých titulů děl 50 autorů. Doporučuje české knihy, které mají vysokou jazykovou i stylistickou hodnotu.
16. století je obdobím dozrávání české bibliografie, která se pozvolna rozšiřuje do všech oblastí kulturního života. Rozvíjí se bibliografie personální. Ve vědecké literatuře se stále více objevují skryté bibliografie, které tvoří základ budoucím bibliografiím odborným. V 17. století je rozvoj české bibliografie spjat s jménem Jana Amose Komenského (1592-1670). Na naléhání holandského tiskaře Petra Montana sestavil Komenský bibliografii vlastních děl. V průvodním dopise Petru Montanovi Komenský poukazuje na to, že byl po ztrátě své knihovny, která spolu s četnými rukopisy shořela při požáru Lešna, odkázán výhradně na svou paměť. Bibliografie byla vytištěna jako doplněk několika souborně vydaných Komenského děl v r. 1662 v Holandsku. Má celkem 30 stránek, obsahuje téměř 80 titulů, z toho 20 českých. Vedle tištěných publikací zahrnuje i rukopisná díla. První část bibliografie (česká díla) je řazena chronologicky podle doby vzniku. Druhá část bibliografie (latinské spisy) je obsáhlejší, je systematicky rozdělena do čtyř skupin : spisy didaktické, filosofické, historické a polemické. Komenského vlastní bibliografii nelze pokládat za úplný a přesný seznam všech vydání a spisů. Časově je bibliografie omezena r. 1661 a nezahrnuje spisy vydané během posledního desetiletí autorova života. Bohuslav Balbín (1621-1688), český kněz, jezuita. Chtěl encyklopedicky shrnout veškerý materiál k dějinám Čech a českého národa – Historické různosti českého království (kniha psaná latinsky, část díla zůstala v rukopise, část byla o 100 let později vydaná tiskem – 20. svazků jakési všeobecné české encyklopedie. 9. svazek Bohemia Docta je věnován dějinám české vzdělanosti. Obsahuje tři celky: 1. dějiny university a školství v Čechách, 2. životopisy a literární díla význačných českých učenců a spisovatelů, 3. přehled českých knihoven, českých rukopisů a vzácných knih. Svým druhým a třetím svazkem se toto Balbínovo dílo řadí i mezi důležité prameny a pomůcky bibliografické. Jan Jiří Středovský (1679-1713) pracuje v duchu Balbínově o 30 let později v oblasti moravské vlastivědy a literární historie. Latinsky psaná Kniha zlomků obsahuje vedle jiného materiálu také nejstarší všeobecnou a retrospektivní bibliografii moravských autorů. Jsou v ní uvedeny stručné životopisné i bibliografické údaje o 28 různých autorech, kteří se buď na Moravě narodili, nebo se k ní svým literárním dílem vztahují. Jsou uváděni každý v samostatném odstavci abecedně za sebou podle osobních jmen. Bibliografické údaje, které následují po stručných biografických datech, zaznamenávají postupně literární činnost autora. V bibliografii jsou uvedeny jak spisy tištěné, tak i rukopisné, české i latinské, původní i přeložené, díla katolických i nekatolických autorů. Středovský znal bibliografické záznamy Šturmovy a snažil se pokud to bylo možné, zaznamenávat knihy stejně pečlivě a úplně.
BIBLIOGRAFIE V DOBĚ NÁRODNÍHO OBROZENÍ V druhé polovině 18. století se podstatně mění všeobecné podmínky života české společnosti – příznivá doba pro rozvoj národní kultury a rozvoj vědeckého života. Po vzoru světových učených společností vzniká první společnost pro pěstování vědy – Societas incognitorum v Olomouci. Byla založena ke konci roku 1746 z iniciativy vzdělaného moravského šlechtice Josefa Petrasche (1714-1772) a soustředila se v ní řada významných
domácích i zahraničních osvícenců. Vydávali časopis. V Praze vzniká Česká učená společnost, v níž se seskupili přední představitelé tehdejšího vědeckého a kulturního života u nás –G. Dobner, M.A. Voigt, K.R. Ungar , J. Dobrovský. Společnost rovněž vydávala svůj časopis. Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787). Bibliograficky významným dílem M.A. Voigta je časopis věnovaný dějinám české literatury, jehož součástí je podrobný seznam knih vyšlých v Čechách a na Moravě v r. 1774-1775. Zaznamenává na 66 bohemikálních publikací. Mezi nejvýznamnější bibliografy tohoto období počítáme Karla Rafaela Ungara (1743-1807), dlouholetého a vynikajícího ředitele pražské Univerzitní knihovny. R. 1782 vymohl nařízení, podle něhož byli všichni čeští tiskaři povinni odevzdávat pražské Univerzitní knihovně jeden exemplář všech vytištěných knih – jakýsi první povinný výtisk. Založil oddělení české literatury – česká národní knihovna - kde byla shromážděna literatura vycházející v Čechách a na Moravě. Chtěl sepsat veškerou bohemikální produkci. Z rozsáhlé bibliografie, která byla řazena systematicky, vyšel jen první svazek – Theologia. Rukopis dalších svazků se nedochoval. Největší osobností dějin české obrozenecké literatury tohoto období je Josef Dobrovský (1753-1829) – zakladatel slavistiky, jazykovědec, historik. Usiloval o povznesení českého jazyka. Základem bibliografické metody Dobrovského je zevrubná a osobní znalost knih. Ve svém dopise K.R. Ungarovi píše „…znáti knihu, znamená v bibliografickém slova smyslu jeden exemplář viděti“. Bibliogragii pokládal za významnou kulturní činnost. J. Dobrovský vydává vlastní vědecký časopis Böhmische Literatur auf das Jahr …, který byl rozdělen do třech oddílů: 1/ je věnován všeobecným zprávám z vědeckého života 2/ zprávám knihovnickým 3/ patří registrující bibliografii běžné tiskové produkce Bibliografie tohoto časopisu zachycuje bohemikální literaturu – česky psanou i cizojazyčnou – vydanou na území Čech a Moravy v letech 1778-1780. Podobný program má i druhý vědecký časopis vydávaný Dobrovským Litterarische Magazín von Böhmen und Mähren. V něm byla publikovaná běžná registrující bibliografie bohemik za léta 1781-1783, bibliografie českých rukopisných biblí (40 titulů). Oba časopisy vycházely jen několik let. Bibliograficky významné jsou i Dobrovského Geschichte der böhmische Sprache und Literatur. Do všech kapitol zařazuje samostatný oddíl s podrobnými záznamy. Snaží se o úplnou bibliografii, o systematický seznam všech rukopisů a tisků v českém jazyce do konce roku 1526. Výsledek třicetileté práce, která je v Dobrovského Dějinách české řeči a literatury shromážděna, je po Ungarově díle další, tentokrát dokončenou prací, retrospektivní bibliografií české literatury. Bibliografie obsahuje celkem 547 záznamů, z toho více jak čtvrtinu dosud nikým neuvedených titulů. Zaznamenány jsou zvlášť rukopisy, prvotisky a staré tisky. Dobrovským vrcholí bibliografické snahy a práce předcházejících generací. Jeho bibliografické znalosti a všestranná vědecká metoda vytvořily pevné základy bibliografické práce u nás. Právem proto hovoříme o Dobrovském jako o zakladateli české bibliografie. /Druhá polovina 18. století./ První polovina 19. století je v dějinách české bibliografie charakterizovaná dílem Josefa Jungmanna (1773-1847). Jeho dílo Historie literatury české (pokus o souhrnný obraz vývoje české literatury po Dobrovském), je prvním velkým souhrnným
bibliografickým dílem v našich dějinách, první naší retrospektivní bibliografií. Zaznamenává téměř 5 500 českých knih, rukopisů i významnějších časopiseckých statí. Pokračováním Jungmannovým je i bibliografická práce Michlova. Josef Václav Justin Michl (1810-1862) Úplný literární létopis. Obsahuje 832 větších samostatných českých tisků i zahraničních bohemik. Popis je často doplněn anotacemi, v nichž jsou i recenze díla. Mnohdy jsou připojeny i stručné obsahy děl. Pavel Josef Šafařík (1795-1861). Některé jeho drobné bibliografie jsou známy z rukopisu – Popis písemností bulharských, Bibliografie historie české. Řadu bibliografických přehledů publikoval P.J. Šafařík v Časopise českého muzea, jehož byl redaktorem. Literatura se v této době rychle rozrůstá. Počet česky vydaných tisků se ztrojnásobuje. Prosperuje nakladatelství Krameriovo a pracuje i druhé velké nakladatelství Pospíšilovo. Roku 1848 vychází druhé posmrtné vydání Jungmannovy Historie literatury české, které k tisku připravil Václav Vladivoj Tomek. Historie literatury české je v novém vydání doplněna téměř dvěma tisíci tituly, obsahuje asi 7 500 záznamů. Jde o českou literaturu od nejstarší doby do roku 1849. Práce je opatřena třemi rejstříky. Stala se základní pomůckou české retrospektivní bibliografie.
ČESKÁ BIBLIOGRAFIE 2/2 19. STOLETÍ DO ROKU 1945 Česká literatura 19. století se zdokonaluje po formální stránce, upřesňuje se bibliografický popis a celá bibliografie se dostává na mezinárodní úroveň. V 60 tých letech nastává doba velkého společenského, politického i kulturního rozmachu. Literární věda se od bibliografie odděluje a obě vědecké disciplíny nastupují svou samostatnou cestu. Jungmannův spolupracovník František Doucha (1810-1884) se ujímá vydávání bibliografie na stránkách Časopisu českého muzea. Doucha je svědomitý bibliograf, snaží se o úplnost v zachycení materiálu i v jeho popisu, usiluje také o zachycení zahraničních bohemik. Jeho samostatné bibliografické dílo – Knihopisný slovník česko-slovenský, obsahuje na 10 000 záznamů. Považuje se za dodatek k Jungmannově Historii literatury české. Ignác Jan Hanuš (1812-1869), profesor filosofie, později ředitel Universitní knihovny v Praze. Z fondů této knihovny čerpal podklady pro své bibliografické studie. Dodatky a doplňky k Jungmannově Historii literatury české. František Augustin Urbánek (1842-1919), zaměstnanec Kobrova nakladatelství, později samostatný nakladatel. Téměř půl století pracoval v oblasti české bibliografie. Připravuje bibliografické přílohy Besedy a literární přílohy Národních listů. Od roku 1865-1868 připravuje pravidelné roční soupisy české tiskové produkce pro rakouskou bibliografii. Pomáhá také Fr. Douchovi na přípravě jeho Knihopisného slovníku. Po rozchodu
s redakcí oficiální rakouské bibliografie přistupuje k vydávání vlastního bibliografického periodika Věstník bibliografický. Časopis pro literaturu, hudbu a umění. Obsahuje nejenom vlastní podrobnou registrující bibliografii, ale i analytický rozpis nejvýznamnějších článků, literární recenze a kritiky, příležitostné články o literatuře, hudbě a umění. Věstník je všestrannou kulturní kronikou určenou nejenom knihkupcům, ale i všem literárním historikům. Samostatný oddíl tvoří i tzv. Literatura ukrutná, tzv. krvavá, literární brak, proti němuž Urbánek usilovně bojoval. Všímá si nejen literatury vydané u nás, původní a přeložení, ale i cizojazyčných děl, která se vztahují k českému národu. Zvlášť uvádí také učebnice. F.A. Urbánek je bibliografem světového rozhledu. V bibliografii prosazuje přesné, spolehlivé bibliografické záznamy, jednotný a úplný bibliografický popis.
ČESKÁ BIBLIOGRAFIE OD POČÁTKU 20. STOLETÍ A MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI Na začátku 20. století se ujímá vydávání české bibliografie Česká akademie, zpracovatelem se stává Zdeněk Václav Tobolka, úředník Universitní knihovny v Praze.Znal katalogizační pravidla, českou bibliografii přivádí na skutečně vědecké základy. Podkladem popisu byl povinný výtisk pražské Universitní knihovny. Pracoval s knihou v ruce podle pevných katalogizačních pravidel. Tobolka měl zajištěnou i spolupráci se studijní knihovnou v Olomouci, knihovnou v Opavě a Vídni. Tobolkova Česká bibliografie zachycuje běžnou českou tiskovou produkci od r. 1902-1911. Do bibliografie úmyslně nezařazuje slovenskou produkci, protože od roku 1902 vychází samostatná souběžná slovenská registrující bibliografie v Slovenských pohľadoch. Zpracovává ji Ľudovít Vladimír Vízner. Ladislav Jan Živný (1872-1949). Z podnětu Živného byl k zajištění organizace české bibliografie založen knihopisný odbor Osvětového svazu. Začal pracovat pod vedením L.J. Živného, existenčně byl odkázán na soukromé podpory. L.J. Živný byl pracovník povolaný. Vyšel z knihovnické kultury anglické a americké a českou bibliografii přivedl na mezinárodní úroveň. V březnu 1919 byl knihopisný odbor postátněn a byl zřízen Ústav bibliografický při veřejné a universitní knihovně v Praze. Úkoly ústavu, které vytyčilo ministerstvo školství, byly velmi rozsáhlé. 1. vypracovat abecedně podle jmen autorů spořádanou bibliografii všech publikací (tisků, hudebnin, map, grafik) jednotlivých i souborných, knižních a časopiseckých, vydávaných česky i slovensky; 2. zpracovat bibliografie všech těchto publikací zpětně; 3. vypracovat bibliografii heslovou, uspořádanou podle hesel vzatých z titulu nebo obsahu knih; 4. registrovat práce časopisecké a sborníkové, a to autorsky i věcně; 5. sestavovat statistiku spisů tištěných nebo vydaných ve státě; 6. mezinárodní výměnu bibliografií zvláště slovanských Ústav měl bibliografie vydávat v lístkové, sešitové i knižní podobě. Teprve pět let po založení ústavu, v lednu 1922, začal v týdenních sešitech vycházet Bibliografický katalog. Základem pro katalog byl povinný výtisk, tisky vydávané mimo území Čech /i Morava a Slovensko/ byly popisovány za spolupráce s ostatními velkými knihovnami. Každý sešit byl ukončen autorským rejstříkem. Tato bibliografie byla díky širokému rozhledu svého
zakladatele na předním místě mezi národními registrujícími bibliografiemi. Roku 1929 přestává vycházet týdně a je nahrazena stejnými abecedně řazenými ročenkami. Takto vychází až do roku 1945. Významné retrospektivní bibliografie: Nosovský Karel: Soupis československé literatury za léta 1901-1925. Obsahuje 75 000 titulů, uspořádání je abecední + systematické rejstříky. /K. Nosovský byl spolupracovníkem L.J. Živného./ K bibliografické práci se vrátil i Zdeněk Václav Tobolka a připravil k vydání monumentální díla retrospektivní bibliografii Knihopis českých a slovenských tisků. První díl knihopisu vyšel roku 1925. Je to soupis českých prvotisků. Druhý díl zahrnuje tisky z let 1501-1800. Zaznamenává celou česky tištěnou produkci tohoto období.
POVÁLEČNÉ OBDOBÍ V letech 1945-1948 se obnovuje bibliografická práce a pracuje se na novém programu české bibliografie. Rok 1948 – prosadila se vedoucí úloha KSČ, propaguje Leninův bibliografický odkaz a zkušenosti sovětských knihoven. V krajských městech jsou zřízeny vědecké knihovny. V roce 1953 byl vydán vzorový řád lidových knihoven, v roce 1954 organizační statut státních vědeckých knihoven. Ve stejném roce vycházejí směrnice ministerstva kultury o koordinaci bibliografické činnosti knihoven. Národní knihovna v Praze byla dekretem ministerstva kultury pověřena funkcí koordinačního a evidenčního střediska bibliografické práce pro české země.
-
-
Národní knihovna jako bibliografické ústředí českých krajů plní tyto funkce: na základě povinných výtisků uchovává jako ústřední konzervační knihovna všechnu tiskovou produkci z celého státního území registruje běžnou tiskovou produkci v rámci českých krajů a zpracovává ji. Vydává Bibliografický katalog ČSR . České knihy, České hudebniny, Články v českých časopisech, České mapy a grafika. dále zpracovává zvláštní sešity: Soupis českých bibliografií za rok … a Noviny a časopisy v českých krajích registruje zahraniční bohemika ve zvláštním sešitě Zahraniční bohemika v r. … je koordinačním centrem bibliografické práce vědeckých a studijních knihoven v Čechách a na Moravě
Všechny zmíněné úkoly vyplývají víceméně z programu, který stanovil před lety Živný (založil knihopisný odbor Osvětového svazu) k zajištění organizace české bibliografie. V roce 1951 bylo v Národní knihovně založeno oddělení retrospektivní bibliografie. Základy k národní retrospektivní bibliografii založil Zd. Václav Tobolka svým Knihopisem českých a slovenských tisků. Pokračováním Knihopisu měl být Soupis českých tisků 19. století. Na soupisu se pracovalo v Základní knihovně nově zřízené Akademie věd pod vedením Františka Horáka.
V roce 1950 byla zřízena katedra knihovnictví na filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Vedoucí katedry byl Jaroslav Drtina. V roce 1959 vznikl knihovnický zákon (zákon o jednotné soustavě knihoven). Ústřední knihovnou se stala Státní knihovna ČSR. Vznikla sloučením Národní knihovny, Slovanské knihovny, Universitní knihovny. Knihovny sice dále pracovaly samostatně, ale tvořily základ Státní knihovny ČSR. V 60tých letech vzniká i teoretická bibliografická literatura Vyšel sborník statí Česká bibliografie. Až do roku 1971 byl vydáván i samostatný čtvrtletník s názvem Bibliografický časopis.
DRUHY BIBLIOGRAFIÍ Bibliografie jsou různé obsahem i formou zpracování. Jsou různé z hlediska účelu, rozlišují se podle obsahu, časového vymezení, územního vymezení, podle metody zpracování apod.
A. Vyjdeme-li z obsahu, tj. z toho, co zahrnují podle tematiky - bibliografie všeobecné (univerzální) - zahrnují literaturu ze všech oborů - bibliografie odborné – z jednoho nebo více oborů - bibliografie speciální – soustřeďuje speciální druhy dokumentů (normy, patenty, reprodukce, gramodesky). Zvláštním druhem speciální bibliografie jsou bibliografie personální B. Podle časového vymezení - retrospektivní – zahrnuje literaturu, která už vyšla -registrující (souběžná) - zahrnuje literaturu, která vychází: proto její zpracování probíhá po etapách a vychází v určitých intervalech, na pokračování - perspektivní – co teprve vyjde: - nakladatelské a ediční plány C. Územní vymezení - mezinárodní (registrující nebo retrospektivní bibliografie se pro nesmírný počet vycházejících knih zřejmě nezpracovává. Snad ještě v 18. století ve Francii Drouyan – 321 svazků katalogu je dosud uloženo v Národní knihovně v Paříži) – snad bibliografie odborné, úzké téma, zahrnuje literaturu domácí i zahraniční) - národní a) registrující: Národní registrující bibliografie (Bibliografický katalog) obsahuje knihytiskoviny- vyšlé jen v Česku, tzn. je omezena místem vydání (územně), ale není omezena jazykově, obsahuje i knihy cizojazyčné vyšlé na našem území. Jiný pohled: Deutsche Bücherei v Lipsku shromažďuje veškerou německy psanou literaturu, ať vyšla v Německu nebo kdekoliv na světě. Není omezena územně.Respektuje jazykové hledisko. b) retrospektivní. Tobolka, Z.V.: Česká bibliografie. Zachycuje běžnou českou tiskovou produkci za léta 1902-1911 Tobolka, Z.V.: Knihopis českých a slovenských tisků. Vyšel v roce 1925. 1.díl Soupis českých prvotisků 2.díl Soupis tisků 1501-1800 -
- regionální Zaznamenává literaturu pojednávající o určité oblasti.
D. Podle metody zpracování primární – práce s knihou v ruce : metoda přímého náhledu sekundární – záznam je převzatý z jiných již zpracovaných bibliografií nebo databází terciální – informace o sekundárních informací: soupisy či databáze referátových časopisů, katalog katalogů apod. E.
Ostatní: anotované - neanotované bibliografie bibliografií
FORMA BIBLIOGRAFIE
Podle vnějšího vzhledu: Kniha - jde o jednorázové vydání. Časopis, sešit - periodické bibliografie, novinky literatury Leták - několik záznamů, např. výročí v tomto měsíci, reakce na úmrtí apod. Skrytá bibliografie - na závěr knihy, kapitoly; seznam použité literatury Bibliografická kartotéka - na aktuální téma (od této praxe se upouští, přes klíčové slovo se lze na počítači k záznamům nejnovější literatury dostat). Ústní bibliografický přehled - novinky literatury v televizi, rozhlase apod. VÝZNAM BIBLIOGRAFIE -
pomoc při orientaci v literatuře propagace hodnotné literatury registrace národní produkce pomoc při sebevzdělání občanů v nakladatelské politice ve vědecké práci. Vědec začíná bibliografií (aby získal přehled co vyšlo) a končí bibliografií (uvádí seznam použité literatury). v knihovnictví. Při nákupu knih, v katalogizaci (hledají se roky vydání), při práci se čtenářem.
REGIONÁLNÍ BIBLIOGRAFIE Regionální bibliografie shromažďuje, zpracovává a šíří bibliografické informace o literatuře, která vyšla (která byla publikovaná) na území daného regionu, nebo která o daném regionu pojednává bez ohledu na místo vydání. Regionální bibliografie se stále více považuje za doplněk národní bibliografie. Zpracovává dokumenty regionální povahy, které se svým obsahem i způsobem vydání vymykají z okruhu zájmu národní bibliografie. Pojem region nemá jednoznačný výklad. Nejčastěji rozlišujeme region ve smyslu administrativním (Olomoucký kraj…) nebo ve smyslu národopisném-etnografickém (Slovácko, Haná, Valašsko). Před začátkem práce na regionální bibliografii je nutné si území, správní celek, přesně vymezit –okresy zanikly, vznikají integrované obce atd. Vymezíme-li si přesně region, vymezíme tím i regionální dokumenty, které hodláme sbírat. Pro výběr dokumentu není rozhodující rozsah dokumentu, ale jeho hodnota, a to z hlediska současnosti a významu pro budoucí bádání. I v regionální bibliografii se co nejúplněji uvádí monografická literatura; drobné tisky, vlastní náklady atd. už vybíráme. Excerpuje se v úplnosti regionální tisk, celostátní tisk-regionální stránky, kulturní zpravodaje, vlastivědné zpravodaje apod. Počátky regionální bibliografie byly položeny koncem 18. století v souvislosti s rozvojem národopisných zájmů. U nás se regionální bibliografie rozvíjí koncem 50tých let. Při bibliografické komisi vznikla subkomise pro otázky národní a regionální bibliografie. V uvedené subkomisi byly zastoupeny všechny české a moravské kraje pracovníky státních
vědeckých knihoven. I nadále se bibliografové scházejí 2x ročně, i když vědecké knihovny se změnily na ústřední knihovny kraje. Setkávání bibliografů mělo své výsledky – vypracovala se metodika jednotných postupů pro zpracování souběžné regionální bibliografie. Pravidelné ročenky zobrazovaly politický, hospodářský, kulturní a sportovní život jednotlivých krajů. Olomoucká vědecká knihovna vydávala Severomoravský kraj v roce … Okres …, od r. 1999 jen Okres Olomouc v r…. V této podobě vycházela ročenka více jak 30 let. Šlo o tzv. celostátně koordinované tituly. Jednotná metodika byla doporučena i pro soupisy Periodika jednotlivých krajů v letech 1966-1985. Pro soupis periodik byla vypracovaná pravidla popisu s přihlédnutím k mezinárodním parametrům. Rovněž bylo doporučeno zpracovávání retrospektivních bibliografií jednotlivých okresů Práce to byla velmi náročná a tyto bibliografie vydala jen vědecká knihovna v Brně a v Olomouci.
BIBLIOGRAFICKÝ POPIS Chceme-li sestavit kvalitní soupis literatury – bibliografii, musíme dodržovat ustálené pracovní postupy. Bibliografickému popisu a metodice bibliografické práce musíme věnovat mimořádnou pozornost. Dokonalé ovládnutí popisu a osvojení si metodiky bibliografické práce výrazně ovlivňuje úroveň bibliografické činnosti. Dříve než budeme probírat jednotlivé postupy bibliografického popisu, je nutné si uvědomit rozdíl mezi bibliografií a katalogizací. Hlavní jsou funkční rozdíly. Katalog knihovny seznamuje uživatele s tím, jakou literaturu o určitém oboru, od určitého autora má knihovna ve svém fondu. Bibliografie seznamuje uživatele s tím, jaká literatura o určitém oboru existuje bez ohledu, zda ve fondu knihovny je nebo není. Z toho rozdílu vyplývají některé odlišné údaje v katalogizačním a bibliografickém záznamu. Jedním z typických údajů katalogizačního záznamu je signatura. Jinak jde o rozdíly minimální, většinou jen formální. PRAVIDLA BIBLIOGRAFICKÉHO POPISU Až do roku 1965 nebyla pro bibliografy jednotná pravidla bibliografického popisu. Tuto nejednotnost mělo v roce 1965 odstranit vydání čs. Státní normy ČSN 010195: Bibliografický(dokumentační) a katalogizační záznam. Je to nevyhnutelné pro budování souborných katalogů, pro ulehčení orientace v katalozích jednotlivých knihoven a v bibliografiích. Norma podává jen nejzákladnější pravidla a odkazuje na Pravidla jmenného katalogu. /Zprac. Nádvorník Miroslav a kol., 2. oprav. a dopl. vyd., Praha 1969./ Norma obsahuje i závazná pravidla pro analytický popis a popis speciálních dokumentů, gramofonových desek, hudebnin, map a grafik. Na normu pravidel identifikačního popisu navazují ještě další normy: 010196 Zkracování názvů časopisů a jiných periodik, 010197 Bibliografická citace.
ZÁSADY BIBLIOGRAFICKÉHO POPISU
Bibliografický záznam musí být sestavený podle předem stanovených zásad, které se musí přesně dodržovat, protože jednotnost zpracování je zárukou kvality bibliografie. Tyto zásady musí odpovídat pravdivosti, úplnosti, přesnosti, srozumitelnosti a jednotnosti. Pravdivost - údaje o popisované jednotce musí být ověřené, musí na ně být spolehnutí. Úplnost - záznam má obsahovat všechny základní údaje o popisovaném díle. Množství popisovaných údajů – podrobnost popisu se může měnit podle charakteru bibliografie, pro kterou záznam sestavujeme. Přesnost – vynechání některého z podstatných údajů činí záznam nesrozumitelným. Přesnost bibliografického záznamu často narušují tiskové chyby, proto musíme dbát na pečlivou redakci a korekturu bibliografických záznamů. Srozumitelnost – dokáží ji narušit zkratky. Nevysvětlené, nesrozumitelné. Zásada: jednotné zkratky a na konci soupisu seznam použitých zkratek. Dodržování vžitých značek. Např. hranaté závorky užíváme pouze u údajů zjištěných z jiných pramenů než je popisované dílo. Jednotnost – dodržovat platná pravidla popisu. Nejednotnost bibliografických záznamů poukazuje na nedostatečnou kulturu bibliografické práce.
METODIKA BIBLIOGRAFICKÉHO POPISU Vytvoření bibliografického záznamu je činnost, která se nazývá katalogizací. Prvním krokem vytvoření bibliografického záznamu je seznámení se s dokumentem, pro který máme vytvořit bibliografický záznam – provádíme analýzu dokumentu. To předpokládá, že dokument máme k dispozici, pracujeme s dokumentem v ruce. Při analýze dokumentu musíme stanovit druh dokumentu – zda jde o knižní dokument, periodikum, mapu apod. Údaje pro bibliografický popis dokumentu čerpáme v dokumentu. Základním pramenem popisu je u knižního dokumentu titulní stránka. Ta by měla obsahovat název, popř. podnázev dokumentu, jména autorů a dalších původců. Dále místo vydání, název nakladatelství a rok vydání dokumentu. Kromě titulního listu můžeme čerpat údaje z rubu titulního listu, z tiráže, mnohdy i z obálky, předmluvy, doslovu. Toto všechno jsou tzv. přímé prameny popisu. Při analýze dokumentu postupujeme od hlavního pramene popisu k dalším, popř. k nepřímým pramenům Nepřímými prameny popisu jsou jiné dokumenty, než popisovaný dokument, např. encyklopedie, recenze, bibliografické soupisy apod. Tyto prameny používáme v případě, že z přímých pramenů popisu není možné zjistit důležitý údaj pro charakteristiku dokumentu, např. celé jméno autora, název nakladatelství, rok vydání. POPISNÁ JEDNOTKA
Popisnou jednotkou rozumíme dokument, který tvoří po obsahové stránce uzavřený celek a pro nějž se vytváří samostatný bibliografický záznam. Rozeznáváme tři úrovně popisné jednotky: - monografická úroveň se používá pro dílo o rozsahu jednoho svazku, např. monografie, učebnice, román, básnická sbírka, norma,videokazeta. - souborná popisná jednotka se používá pro dílo o rozsahu dvou a více svazků, např. vícesvazkové romány, sebrané spisy apod. Podmínka –ve všech částech je uveden společný název pro celé dílo. - analytická popisná jednotka se používá pro část dokumentu, která je po obsahové a formální stránce uzavřená, např. stať ze sborníku, článek z časopisu apod. Analytický záznam je běžný v bibliografiích, v knihovních katalozích se s ním setkáme zřídka. Podle rozsahu popisných údajů uváděných v bibliografickém záznamu rozeznáváme tyto druhy záznamů: - základní záznam, který obsahuje soubor popisných údajů povinných pro všechna pracoviště nebo systémy. Základní záznam doplněný lokačními údaji bývá označován také jako katalogizační záznam. - zkrácený záznam – v jednotlivých částech uvádí pouze nejdůležitější údaje o dokumentu – údaje redukujeme. - záznam pro národní registrující bibliografii – obsahuje maximální soubor popisných údajů, ale neobsahuje lokační údaje. Tento záznam bývá označován jako bibliografický záznam. - záznam pro speciální účely – v zásadě vychází ze základního záznamu a může být doplněn některými dalšími údaji, jejichž uvedení je pro dané pracoviště důležité. - záznam pro souborný katalog –obsahuje soubor popisných údajů, které jsou závazné pro všechna pracoviště, která přispívají do souborného katalogu. V lokačních údajích je uvedena sigla, tj. označení knihovny, která dokument vlastní.
JAZYK A PÍSMO ZÁZNAMU V záznamu dokumentu se používá jazyk dokumentu a jazyk zpracovatelské organizace. - jazyk dokumentu se používá v popisných údajích (údaje o názvu a odpovědnosti, údaje o vydání a nakladatelské údaje i údaje o edici) - jazyk zpracovatelské organizace se používá v ostatních popisných údajích (údaje fyzického popisu, údaje poznámky ) Podobná zásada je stanovena i pro písmo použité v záznamu. Píšeme latinkou. Ostatní druhy písma (azbuka, švabach atd.) se do latinky transliterují. Tato praxe platí pro lístkové katalogy i v automatizovaných knih. systémech.
ZÁZNAM DOKUMENTU Záznam dokumentu přináší základní údaje o dokumentu, které vytvářejí obraz dokumentu v redukované podobě. Na základě záznamu odlišíme jeden dokument od druhého, a podle některých údajů na záznamu dokument vyhledáme.
Základními údaji rozumíme: jméno autora, název dokumentu, podnázev, pořadí vydání, místo vydání, název nakladatelství, rok vydání, počet stran. Záznam dokumentu pro lístkový katalog se zaznamenává na kartu mezinárodního formátu 12,5 x 7,5 cm. Znak systematického selekčního jazyka: V Česku se z univerzálního třídění nejčastěji používá MDT. Třídník MDT je uváděn v záznamech národní registrující bibliografie. Předmětový selekční jazyk: V naší republice se pro lístkové katalogy nejčastěji používají předmětová hesla. I ta jsou uváděna v záznamech národní registrující bibliografie. Záhlaví je soupisným údajem pro jmenný katalog. Zásady pro tvorbu záhlaví jmenného záznamu jsou uvedeny v ČSN 01 0167 Tvorba jmenného záhlaví z roku 1988. Problematika záhlaví je podrobně rozpracována také v angloamerických pravidlech (AACR2). Angloamerická katalogizační praxe se od české praxe v některých zásadních ustanoveních liší. Protože tato pravidla byla přijata jako závazná pro souborný katalog CASLIN, tak je užívají všechny knihovny, které do souborného katalogu přispívají. Osobní záhlaví. Autor: jméno autora se píše v invertovaném tvaru, tj. nejdříve příjmení a po inverzní čárce křestní jméno. Zda ČAPEK, Karel (norma) nebo Čapek, Karel (AACR2) není tak důležité, ale do záhlaví uvádět jméno autora v jednotném (unifikovaném) tvaru – Johann Amos Comenius – Komenský, Jan Ámos : Christieová, Agáta – Christie, Agatha. Podle mezinárodní úmluvy každý stát odpovídá za soubor autorit jmen autorů své kultury a vědy a vytváří národní soubor autorit. U nás je tímto úkolem pověřena Národní knihovna v Praze. Upustilo se i od praxe rozlišovat autory slovně. Např. Dumas, Alexander, otec – Dumas, Alexander, syn : Černý, František, teatrolog – Černý, František, matematik. V databázi autorit se dnes podle AACR2 případ stejného jména různých oborů řeší připojením životních dat za jméno. Např. Procházka Jiří, 1905-1981, Procházka Jiří, 1956Tituly se u autorů neuvádějí. Do záhlaví uvádíme nejvýš 3 autory, řadí se pod prvního, ostatní se odkazují. V případě více autorů, popisujeme dílo pod názvem Do záhlaví se uvádí první slovo názvu – názvové záhlaví. Výjimky: prvním slovem názvu není řadová číslovka (2. celostátní konference – CELOSTÁTNÍ; XIX. Olympijské hry – OLYMPIJSKÉ), ale nevyjadřuje-li číslovka opakující se událost, pak v záhlaví je. (PRVNÍ pomoc). V záhlaví se neuvádí ani mluvnický člen – Der neue Weg (NEUE). Název díla se nikdy nemá zkracovat. Podnázev doplňuje nebo vysvětluje název po stránce obsahové nebo formální. V případě dlouhého podnázvu můžeme jednotlivá slova zkracovat, popř. i vypustit. Vydání. Pořadí vydání se uvádí arabskou číslicí a za ní zkratka vyd. Nebo zkratka ekvivalentního výrazu v cizím jazyce, např. ed. (edition), Aufl. (Auflage), izd. (izdanie). Pokud je vydání v dokumentu specifikováno, uvádí se. Jednotlivá označení se srozumitelně zkracují – 1. čes. vyd. – 2. dopl. a přeprac. vyd. – 10. nově uspoř. vyd. – 15. vyd., 8. vyd. v Albatrosu. Nakladatelské údaje – obsahují tři údaje : místo, název nakladatelství a rok vydání. Místo vydání – je název sídla nakladatele. Místo vydání se píše v jazyce a pravopisu, v jakém je uvedeno v dokumentu – Praha, London, Wien. Pokud je nakladatelství spojeno s několika místy vydání a v dokumentu jsou uvedena dvě nebo i více míst vydání, uvádí se první nebo typograficky zvýrazněno. Název nakladatelství. Název nakladatelství je od místa vydání oddělen dvojtečkou s oboustrannou mezerou. Praha : Aventinum Pokud je dokument vydán ve spolupráci dvou nebo více nakladatelství a všechna jsou v dokumentu uvedena, uvádějí se v záznamu dokumentu v tom pořadí, v jakém jsou uvedena
v dokumentu. Pokud je stejné místo vydání, uvádí se místo vydání a za dvojtečkou postupně názvy nakladatelství. Praha : Knižní klub : Ikar Pokud se místo vydání liší, uvádí se místo vydání s názvem nakladatelství a po středníku se uvádí další místo vydání a název nakladatelství. Praha : Academia; Bratislava : Slovenská akadémia Pokud není název nakladatele v dokumentu uveden, snažíme se ho doplnit z nepřímých pramenů popisu. V tom případě se údaj uvádí v hranatých závorkách. Rok vydání. Uvádí se arabskými číslicemi. Pokud v knize nenajdeme ani místo vydání, ani rok vydání a tyto údaje zjistíme např. v recenzi, databázi apod. uvedeme je v hranaté závorce. Údaje fyzického popisu. Pro knižní dokumenty se v oblasti údajů fyzického popisu uvádí počet stran, počet příloh, údaj o vyobrazení v textu, údaj o doprovodném materiálu. Počet stran. Uvádí se poslední číslo číslované strany. Za číslicí se uvádí zkratka s. Pokud jsou číslované listy, uvádíme poslední číslo listu. Zbylé strany ani listy nedopočítáváme. Příklady: 321 s., 15 listů, ale i XII, 189 s., XXI, 204, 35 s. Pokud v dokumentu není uvedeno stránkování, sečteme stránky a počet uvedeme v hranaté závorce /80/ s. Pokud dokument obsahuje vyobrazení v textu, např. ilustrace, fotografie, mapy, tabulky apod., uvádí se jejich charakteristika a počet. Od předchozího údaje se oddělují dvojtečkou. 492 s.: barev. il.; XXII, 235 s.: fot., mapy; 156 s. Doprovodným materiálem rozumíme samostatnou část dokumentu, která je do něj vložena. Např. vložená mapa, gramofonová deska apod. Např. 302 s.: il.+1 mapa Údaje o edici – uvádí se název edice, souběžný název, číslovaná řada i nečíslovaná řada. Celý údaj o edici se uvádí v kulatých závorkách. (Klub čtenářů: sv. 496) Údaje poznámky – v oblasti údaje poznámky se uvádějí údaje, které upřesňují, doplňují nebo rozšiřují předcházející popisné údaje, a které pravidla nedovolují uvést jinam. Údaje poznámky nejsou povinným údajem a uvádějí se podle potřeb zpracovatelské instituce. Např. Chybí titul. list – Podpis autora – Ex libris Až dosud jsme rozebírali bibliografický popis dokumentu jako celku. Ale v bibliografií uvádíme i informace o jednotlivých částech díla, u periodik o jednotlivých článcích. Hovoříme o analytickém popisu, popisujeme je jako část celku. Analytický záznam se skládá ze dvou částí: a) z popisu statě nebo článku b) z popisu pramene, v které se stať nebo článek nacházejí V analytickém záznamu z časopisu uvedeme tyto údaje: - autora článku - název článku a podnázev - název časopisu - ročník, rok, číslo časopisu a strany, na kterých je článek uveden Analytický záznam z novin: - autor článku - název článku, eventuálně podnázev - název novin - datum /celé/ - strany, na kterých je článek uveden Analytický záznam statě ze sborníku: - autor článku
-
název statě název sborníku, který uvedeme buď českým „V“ nebo latinským „In“ podnázev sborníku impressum (místo vydání, vydavatelství, vročení) strany, na kterých je stať
Záznam článku na pokračování má v záznamu první části za údajem o stranách poznámku Pokrač., a na posledním Dokonč. Souhrnný záznam zkracujeme - shrneme všechny uvedené údaje. Analytický záznam kapitoly z monografie: - název kapitoly - In: autor monografie : název monografie - impressum - strany, na kterých je stať, kapitola apod. uvedena
OBSAHOVÁ CHARAKTERISTIKA Obsahová charakteristika uvádí převážně slovní formou tematiku, resp. Obsah dokumentu. Charakterizuje dokument z obsahové stránky. Obsahová charakteristika je údajem nepovinným a uvádí se podle potřeb zpracovatelské instituce. Rozlišujeme dva základní druhy obsahové charakteristiky : anotaci a referát (abstrakt). Anotace. Anotací rozumíme stručnou slovní charakteristiku obsahu dokumentu. Může být doplněna údaji o autorovi, o čtenářském nebo účelovém zaměření dokumentu. Základní prvky v anotaci (prvky, které by měly být v každé anotaci) - charakteristika tematiky obsahu – hlavní myšlenka - informace o typu díla – vědecké dílo, učebnice, sborník - čtenářské zaměření – především u doporučující bibliografie Po zdůraznění nejpodstatnějších znaků díla upravujeme konečné znění anotace. Dbáme, aby anotace byla všestranná, stručná, z jazykové a stylistické stránky musí být sestavena s pohledem na to, jaké vrstvě čtenářů je určena. Anotace odborné literatury by měl prohlédnout a zhodnotit odborník v příslušné problematice. Anotování je náročná práce. Anotátor se musí vyznat v problematice, kterou anotované dílo zpracovává a musí mít dobré stylistické schopnosti.
